John Pilger25.5. 2017 ZvědavecJulian Assange byl očištěn, protože švédské stíhání vedené proti němu bylo podvodné. Prokurátorka, Marianne Ny, bránila spravedlnosti a měla by být stíhána. Její posedlost Assangem nejen vadila jejím kolegům a soudnictví, ale odhalila spoluvinu Švédska podílejícího se na válečných zločinech Spojených států a na procesu „vydávání“. Pokud by Assange nevyhledal útočiště na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, čekal by ho osud podobný osudu mučedníka Chelsea Manninga. Tyto vyhlídky byly zastřeny pochmurnou fraškou sehranou ve Švédsku.
„Je to k smíchu,“ řekl James Catlin, jeden z Assangeových australských právníků. „jako by si to vymýšleli na pochodu.“
Mohlo to tak vypadat, ale vždy to mělo vážný účel. V r. 2008 tajný dokument Pentagonu připravený „sekcí kybernetické kontrarozvědky“ předpověděl podrobný plán na zdiskreditování WikiLeaks a očernění Assange osobně.
„Účelem“ bylo zničit „důvěryhodnost“, která byla „středobodem“ WikiLeaks. Toho by bylo dosaženo pomocí hrozeb „odhalením a trestním stíháním“. Cílem bylo umlčení a kriminalizace tohoto nepředvídatelného zdroje pravdivých informací.
Možná to bylo pochopitelné. WikiLeaks odhalila způsob, jakým Amerika dominuje ve většině lidských aktivit, včetně jejích obrovských zločinů, obzvláště v Afghánistánu a Iráku: hromadné, často vražedné, zabíjení civilistů a pohrdání suverenitou a mezinárodním právem.
Tato odhalení jsou chráněna prvním dodatkem americké ústavy. I prezidentský kandidát z r. 2008, Barack Obama, profesor ústavního práva, velebil alarmisty jako „součást zdravé demokracie, jež je nutno chránit před represemi“.
V r. 2012 se Obama během své kampaně na internetové stránce chvástal, že během svého prvního funkčního období stíhal více alarmistů, než všichni ostatní američtí prezidenti dohromady. Dříve než byl souzen Chelsea Manning, Obama veřejně prohlásil, že je vinen.
Jen pár seriózních pozorovatelů pochybuje, že kdyby se USA zmocnily Assange, nečekal by ho podobný osud. Podle dokument§ uveřejněných Edwardem Snowdenem je na „seznamu lovné zvěře“. Hrozby jeho únosem a zavražděním se staly v USA téměř denním chlebem, po absurdním žvástu vice-prezidenta Joe Bidena, že zakladatel WikiLeaks je „kybernetický terorista“.
Hillary Clintonová, ničitelka Libye a, jak vloni odhalila WikiLeaks, tajné podporovatelka, mající z toho prospěch, sil stojících za ISIS, navrhla vlastní vhodné řešení: „Nemůžeme prostě toho chlápka zlikvidovat bezpilotním letounem?“.
Podle australských diplomatických telegramů je snaha Washingtonu dostat Assange „svoji povahou a rozsahem bezprecedentní“. V Alexandrii ve Virginii se tajná velká porota téměř sedm let pokoušela vymyslet zločin, za který by bylo možné Assange stíhat. Není to nic snadného.
První dodatek chrání vydavatele, novináře a alarmisty, ať již jde o editora New York Times či editora WikiLeaks. Samotný pojem svobody slova je popsán jako „zakládní charakteristický rys“ Ameriky, či jak tomu říkal Thomas Jefferson, „naše měna“.
Čelíc těmto obtížím vymyslelo americké ministerstvo spravedlnosti obvinění ze „špionáže“, „konspirace s cílem dopustit se špionáže“, „zpronevěry“ (krádeže státního majetku), „počítačového podvodu a zneužití“ (nabourání se do počítače) a obecné „konspirace“. Tolik oblíbený zákon o špionáži, který měl zastrašit pacifisty a odpírače z důvodu svědomí během první světové války, měl ustanovení o doživotním uvěznění a trestu smrti.
Schopnost Assange hájit se v takovém kavkovském světě byla silně omezena tím, že USA prohlásily jeho případ za státní tajemství. V r. 2015 federální soud ve Washingtonu zablokoval uveřejnění všech informací o „národně-bezpečnostním“ vyšetřování WikiLeaks, protože bylo „aktivní a probíhalo“ a ohrozilo by to „očekávané stíhání“ Assange. Soudkyně, Barbara J. Rothsteinnová, řekla, že je nezbytné projevit „patřičnou úctu výkonné složce státu ve věcech národní bezpečnosti“. To je monstproces.
Pro Assange byl jeho soud soudem médií. 20. srpna 2010, kdy švédská policie zahájila „vyšetřování ze znásilnění“, to bylo koordinováno, nezákonně, se stockholmskými bulvárními plátky. Úvodní stránky uváděly, že Assange byl obviněn „ze znásilnění dvou žen“. Slovo „znásilnění“ může mít velmi odlišný právní význam ve Švédsku a v Británii; smrtící podvodná realita se stala zprávami, které kolovaly celým světem.
O méně než 24 hodin později vrchní stockholmská státní zástupkyně, Eva Finne, převzala vyšetřování. Nemarnila časem a zrušila zatykač a řekla: „Nevěřím, že existuje nějaký důvod pro podezření, že spáchal znásilnění“. O čtyři dny později odložila vyšetřování ze znásilnění zcela a řekla: „Neexistuje žádné podezření ze spáchání jakéhokoliv zločinu.“
Na scénu přichází Claes Borgstrom, vysoce sporná postava Sociálně-demokratické strany, který byl tehdy kandidátem v parlamentních volbách. Během několika dnů poté, co vrchní státní zástupkyně případ odložila, Borgstrom, právník, oznámil médiím, že zastupuje ony dvě ženy a že usiluje o přesun trestního stíhání do Gothenbergu jinému prokurátorovi. Touto prokurátorkou byla Marianne Ny, kterou Borgstrom znal dobře, osobně i politicky.
30. srpna Assange navštívil policejní stanici ve Stockholmu dobrovolně a odpověděl na kladené otázky. Rozuměl, že tím věc skončí. O dva dny později Ny oznámila, že případ znovu otvírá.
Na tiskové konferenci byl Borgstrom švédským reportérem dotázán, proč případ pokračuje, když již byl odložen. Reportér citoval jednu z žen, která řekla, že nebyla znásilněna. Odpověděl: „Ach, ale ona není právnička.“
V den, kdy Marianne Ny reaktivovala případ, šéf švédské vojenské rozvědky – která má zkratku MUST – veřejně odsoudil WikiLeaks v článku s titulkem „WikiLeaks hrozbou pro naše vojáky (pod americkým velením v Afghánistánu)“.
Jak švédský premiér, tak ministr zahraničí napadli Assange, který nebyl obviněn ze žádného zločinu. Assange byl varován, že švédské tajné službě, SAPO, bylo řečeno americkým protějškem, že americko-švédské dohody o výměně výzvědných informací budou „odstřiženy“, pokud mu bude Švédsko poskytovat přístřeší.
Po pět týdnů Assange čekal ve Švédsku na obnovení „vyšetřování ze znásilnění“, aby věděl, kam se bude ubírat. Guardian tehdy málem uveřejnil irácké „válečné zápisy“, založené na odhaleních WikiLeaks, na což měl Assange dohlédnout v Londýně.
Nakonec mu bylo umožněno odjet. Jakmile odjel, Ny vydala evropský zatykač a „rudý poplach“ Interpolu, který je normálně používán u teroristů a nebezpečných zločinců.
Assange navštívil policejní stanici v Londýně, byl řádně zatčen a strávil deset dní ve věznici Wandsworth, na samotce. Po propuštění na kauci 340,000 liber mu bylo dáno elektronické sledovací zařízení, nařízeno hlásit se denně a byl dán prakticky do domácího vězení, zatímco jeho případ začal svoji dlouhou cestu k nejvyššímu soudu.
Stále nebyl obviněn ze žádného trestného činu. Jeho právníci opakovali jeho nabídku nechat se vyslechnout v Londýně, prostřednictvím videa nebo osobně, a poukazovali na to, že Marianne Ny mu dala svolení opustit Švédsko. Navrhli zvláštní zařízení ve Scotland Yardu, běžně používané švédskými a dalšími evropskými úřady právě k těmto účelům. Ta odmítla.
Po téměř sedm let, zatímco Švédsko vyslýchalo 44 lidí v Británii ve spojitosti s policejním vyšetřováním, Ny odmítala Assange vyslechnout a tím pokročit ve svém případu.
Bývalý švédsky prokurátor, Rolf Hillegren, ve švédském tisku obvinil Ny z toho, že ztratila veškerou svoji nestrannost. Popsal její osobní angažovanost jako „abnormální“ a požadoval, aby byla vyměněna.
Assange požádal švédské úřady o záruku, že nebude „vydán“ do USA, pokud bude vydán do Švédska. To bylo odmítnuto. V prosinci 2010 Independent odhalil, že jeho následné vydání do USA probíraly obě vlády.
V rozporu se svoji pověstí bašty liberálního osvícenství se Švédsko přitisklo tak těsně k Washingtonu, že umožnilo tajná „vydávání“ CIA – včetně ilegálních deportací uprchlíků. Vydání a následné mučení dvou egyptských uprchlíků v r. 2001 bylo odsouzeno Výborem OSN proti mučení, Amnesty International a Human Rights Watch; spoluvina a obojakost švédského státu jsou zdokumentovány v úspěšném soudním sporu a v telegramech uveřejněných WikiLeaks.
„Dokumenty uveřejněné WikiLeaks od chvíle, kdy se Assange přesunul do Londýna,“ napsal Al Burke, vydavatel internetových Nordic News Netowork, četné spletence a nebezpečí, kterým Assange čelil, „jasně naznačují, že Švédsko se konzistentně podvolovalo tlaku ze Spojených států v záležitostech týkajících se lidských práv. Existují veškeré důvody k obavám, že pokud by byl Assange předán švédským úřadům, mohl by být předán Spojeným státům, aniž by se vzala v potaz jeho zákonná práva.“
Válka proti Assangeovi se nyní zintenzivnila. Marianne Ny odmítla jeho švédským právníkům, a švédským soudům, přístup ke stovkám SMS zpráv, které policie vytáhla z telefonu jedné z oněch dvou žen zapletených do obvinění ze „znásilnění“.
Ny řekla, že ze zákona není povinna odhalovat klíčové důkazy do doby, než bude vzneseno formální obvinění a než ho vyslechne. Ale proč by ho pak vyslechla? Hlava 22.
Když minulý týden oznámila, že od Assangeova případu upouští, nijak se nezmínila o důkazech, které by ji zničily. Jedna z SMS zpráv činí jasným, že jedna z žen nechtěla vznést proti Assangeovi naprosto žádná obvinění, „ale policie byla celá žhavá ho dostat“. Byla „šokována“, když ho zatkli, protože jen „chtěla, aby šel na test (AIDS)“. „Nechtěla obvinit JA z ničeho“ a „byla to policie, kdo si obvinění vymyslel“. Ve svědeckém prohlášení uvedla, že byla „dirigována policí a dalšími kolem ní“.
Žádná z žen netvrdila, že byla znásilněna. Skutečně, obě popřely, že byly znásilněny, a jedna z nich pak napsala na Twitter: „Nebyla jsem znásilněna.“ Ženy byly manipulovány policí – ať jejich právníci nyní říkají cokoliv. Jistě, i ony jsou oběťmi této zlovolné ságy.
Katrin Axelsson a Lisa Longstaff z Women Against Rape (Ženy proti znásilňování) napsaly:
„Obvinění proti Assangeovi jsou kouřovou clonou, za kterou se řada vlád pokouší zarazit WikiLeaks za to, že odvážně odhalila veřejnosti jejich tajné plánování válek a okupací, s jejich průvodními znásilňováními, vraždami a ničením… Úřady se tak málo starají o násilí páchaném na ženách, že manipulují s obviněním ze znásilnění, dle libovůle. Assange dal jasně najevo, že je přístupný výslechům švédskými úřady, v Británii či přes Skype. Proč odmítají tento základní krok ve svém vyšetřování? Čeho se bojí?“
Assangeova volba byla drsná: vydání do země, která odmítla říct, jestli ho pošle do USA, nebo ne, nebo se snažit o to, co považoval za svoji poslední příležitost získat útočiště a bezpečí.
Podporována většinou latinské Ameriky mu vláda malého Ekvádoru poskytla uprchlický statut, na základě zdokumentovaných důkazů, že čelí vyhlídce krutého a neobvyklého trestu v USA; že tato hrozba porušuje jeho základní lidská práva; a že jeho vlastní vláda v Austrálii ho opustila a stala se spolupachatelem Washingtonu.
Labouristická vláda tehdejší premiérky Julie Gillardové dokonce vyhrožovala, že mu odebere jeho australský pas – dokud ji nebylo sděleno, že by to bylo nezákonné.
Uznávaná právnička v oblasti lidských práv, Gareth Peirce, která zastupuje Assange v Londýně, napsala tehdejšímu australskému ministru zahraničí Kevinu Ruddovi:
„Vzhledem k rozsahu veřejné diskuse, často na základě zcela podvodných předpokladů… je velmi obtížné pokusit se zachovat pro něj presumpci neviny. Nad panem Assangem nyní visí ne jeden, ale dva Damoklovy meče, potenciální vydání do dvou rozdílných jurisdikcí a dva různé údajné zločiny, z nichž žádný není zločinem v jeho zemi, a jeho osobní bezpečnost je ohrožena za situace, která je silně politicky nabitá.“
Teprve když kontaktovala australského vysokého komisaře v Londýně, dostala Peirce odpověď, která nedala odpověď na žádnou z ožehavých věcí, které předložila. Na setkání, na kterém jsem s ní byl, australský generální konzul, Ken Pascoe, přišel s udivujícím tvrzením, že věděl o podrobnostech případu „jen to, co si přečetl v novinách“.
V r. 2011 v Sydney jsem strávil několik hodin s konzervativním poslancem australského parlamentu Malcolmem Turnbullem. Probírali jsme hrozby, kterým čelí Assange, a jejich širší dopady na svobodu projevu a spravedlnost, a proč byla Austrálie povinna stát při něm. Turnbull měl tehdy pověst obhájce svobody projevu. Nyní je australským premiérem.
Dal jsem mu dopis Gareth Peirce o ohrožení Assangeových práv a života. Řekl, že situace je zjevně strašná a slíbil, že to probere s Gillardovo vládou. Pak následovalo jen jeho mlčení.
Po téměř sedm let bylo toto rozsáhlé zneužívání spravedlnosti utopeno v hanlivé kampani proti zakladateli WikiLeaks. Existuje několik precedentů. Tyto hluboce osobní, malicherné, zlé a nelidské útoky byly mířeny na člověka neobviněného z naprosto žádného zločinu, přesto byl však vystaven zacházení, které nebylo uplatňováno dokonce ani u obviněného čelícího vydání na základě toho, že zavraždil svoji ženu. Toto americké vyhrožování Assangeovi bylo hrozbou všem novinářům, a principu svobody projevu, a bylo plné špinavostí a ambicí. Nazval bych to anti-novinařinou.
Byly vydány knihy, uzavřeny smlouvy na filmy a zahájeny mediální kariéry na hřbetě WikiLeaks, a začalo se předpokládat, že útočení na Assange je správnou věcí a že je příliš chudý, aby mohl podávat žaloby. Lidé vydělávali peníze, často velké, zatímco WikiLeaks bojovala o přežití.
Předešlý editor Guardian, Alan Rusbridger, označil odhalení WikiLeaks, která noviny uveřejnily, „jedním z největších kasovních trháků posledních 30 let“. Přesto nebyl učiněn žádný pokus ochránit živitele a zdroj Guardian. Místo toho se „kasovní trhák“ stal součástí marketingového plánu, aby se zvýšila cena novin.
Bez toho, aby Assangeovi nebo WikiLeaks šel jediný niklák, medializovaná kniha Guardian vedla k lukrativnímu hollywoodskému filmu. Autoři knihy, Luke Harding a David Leigh, bezdůvodně popsali Assange jako „vadnou osobnost“ a „necitelného“. Rovněž odhalili tajné heslo, které dal novinám jako důvěrné, které mělo chránit digitální soubor obsahující telegramy amerického velvyslanectví. Nyní, kdy byl Assange uvězněn na ekvádorském velvyslanectví, Harding, stojící mezi policisty před budovou, škodolibě na svém blogu napsal, že „Scotland Yard se může smát jako poslední“.
Studenti žurnalistiky by si měli toto období řádně prostudovat, aby pochopili všudypřítomný zdroj “podvodných zpráv” – pocházející z médií si stanovené podvodné úctyhodnosti, a jako projev prodloužení autority a moci, které slouží a chrání.
Presumpce neviny nebyla brána v potaz v památném vyslýchání vedeném Kirsty Wark v přímém přenosu v r. 2010.
„Proč se prostě té ženě neomluvíte,“ požadovala od Assange, kdy následovalo: „Máme vaše čestné slovo, že neuprchnete?“
V programu BBC Today John Humphrys vyřvával:
“Jste sexuální predátor?”
Assange odpověděl, že tato domněnka je absurdní, nacož Humphrys chtěl vědět, s kolika ženami spal.
„Poklesly na tuto úroveň dokonce i Fox News?“, pozastavoval se americký historik William Blum. „Kéž by byl Assange vychován v ulicích Brooklynu, jako já. Pak by věděl přesně, jak na takovou otázku odpovědět: „Myslíte včetně vaší matky?“
Minulý týden ve World News BBC, v den, kdy Švédsko oznámilo, že případ odkládá, se mnou dělala rozhovor Greta Guru-Murthy, která toho evidentně o Assangeově případu věděla málo. Trvala na jeho „obvinění“. Obvinila ho, že dostal Trumpa do Bílého domu; a obrátila moji pozornost na „fakt“, že „vůdci po celém světě“ ho odsoudili. Mezi tyto „vůdce“ zahrnula i Trumpova ředitele CIA. Zeptal jsem se jí: „Jste vůbec novinářka?“ Nespravedlnost, se kterou se Assange setkal, je jedním z důvodů, proč parlament v r. 2014 pozměnil zákon o vydávání.
„Jeho případ byl vyhrán, se vším všudy,“ řekla mi Gareth Peirce, „tyto změny v zákonu znamenají, že Británie nyní uznává jako správné vše, co bylo v tomto případě tvrzeno. Avšak on z toho prospěch nemá.“
Jinými slovy, vyhrál by případ před britskými soudy a nebyl by nucen hledat útočiště.
Rozhodnutí Ekvádoru v r. 2012 Assange chránit bylo velmi statečné. Ačkoliv poskytnutí azylu je humanitárním aktem, a moci tak učinit se těší podle mezinárodního práva všechny státy, jak Švédsko, tak Británie legitimitu rozhodnutí Ekvádoru uznat odmítly.
Ekvádorské velvyslanectví v Londýně bylo dáno pod policejní dohled a vláda urážena. Když ministerstvo zahraničí Williama Hague vyhrožovalo, že poruší Vídeňskou konvenci o diplomatických vztazích a varovalo, že zruší diplomatickou nedotknutelnost velvyslanectví a pošle tam policii zatknout Assange, pobouření po celém světě donutilo vládu od toho upustit. Během jedné noci se policie objevila v oknech velvyslanectví, v rámci evidentního pokusu zastrašit Assange a jeho ochránce.
Od té chvíle byl Assange odsouzen k pobytu v malé místnosti bez slunečního světla. Čas od času onemocněl a odmítl bezpečný průchod do diagnostických zařízení nemocnice. Avšak jeho nezlomnost a černý humor zůstávají za těchto okolností pozoruhodnými. Když byl dotázán, jak se vypořádal s domácím vězením, odpověděl: „Určitě to překonává věznici s nejvyšší ostrahou.“
Neskončilo to, ale řeší se to. Pracovní skupina OSN pro svévolné věznění – tribunál, který posuzuje a rozhoduje, jestli vlády dodržují své závazky v oblasti lidských práv – vloni rozhodl, že Assange byl uvězněn nezákonně Británií a Švédskem. To je mezinárodní právo ve své vrcholové podobě.
Jak Británie, tak Švédsko se účastnily 16 měsíců trvajícího vyšetřování a předkládaly důkazy a bránily svůj postoj před tribunálem. V předešlých případech, ve kterých Pracovní skupina rozhodla – Aung Sang Syy Kyi v Burmě, uvěznění opozičního vůdce Anwara Ibrahima v Malajsii, uvěznění novináře Washington Post Jasona Rezaiana v Íránu – jak Británie, tak Švédsko poskytly tribunálu plnou podporu. Rozdílem nyní je, že stíhání Assange probíhá v srdci Londýna.
Metropolitní policie říká, že má stále v úmyslu zatknout Assange za porušení kauce, pokud opustí velvyslanectví. Co pak? Pár měsíců ve vězení, zatímco USA zašlou britským soudům žádost o vydání?
Pokud to britská vláda umožní, bude to v očích světa komplexní a historickou ostudou a dodatečným válečným zločinem, spáchaným nekontrolovatelnou mocí proti spravedlnosti a svobodě, a proti nám všem.
