Lidi zajímá nejen Babiš, který k smrti vyděsil svoji politickou konkurenci, ale také obsah vlastní kapsy. Platové požadavky veřejných zaměstnanců pořádně přitopí pod kotlem horkého podzimu. Stávková pohotovost, kterou vyhlásily školské odbory Českomoravské konfederace odborových svazů, se šíří jako stepní požár a přidalo se k ní dalších 13 odborových svazů rozpočtové sféry, ve které pracuje 650 tisíc lidí.
Učitelé, hasiči, zdravotníci nebo policisté odmítají věčné řeči, že není kde brát. Vidí, že rozpočtová díra, odborně zvaná plánovaný schodek státního rozpočtu, se od začátku roku vytrvale zaplňuje vyššími daňovými příjmy. Státní účty skončí na nule, nebo dokonce v přebytku. Argumentace ministra financí Ivana Pilného, který poukazuje na omezené rozpočtové možnosti příštího roku, tak naráží na fakt, že pod rukama se mu hromadí peníze už letos.
Předseda ČMKOS Josef Středula v ČT vysvětlil, že prostor k dalšímu zvyšování mezd je v Česku „obrovitý,“ protože „máme 88 procent průměru evropského HDP, kolem 60 procent produktivity práce, ale mzdy jsou pouze třicetiprocentní“. Jinými slovy, kdybychom se drželi produktivity, mzdy mohou být dvojnásobné.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/2231128-rozpocet-skonci-letos-kolem-nuly-a-zamestnanci-meli-tento-uspech-pocitit-mysli-si Musí se na proto udeřit dřív, než vládu ochromí volby. A taky než se státní utrácení vytočí do nejvyšší míry na kdejakou blbost. Proběhne totiž poslední vlna zoufalého pokusu maximálně využít evropské fondy, a ty jak známo hradí jen část projektů. Zbytek musíme kofinancovat, a u veřejných staveb je to většinou ze státního rozpočtu.
Zatímco zaměstnanci rozpočtové sféry chystají stávku, jejich protivníci si brousí jazyk na moudrech, ve kterých problém zploští do slova „úředníci“, ten převedou do představy „přebujelé byrokracie“ a vyjdou jim „překážky podnikání“, jejichž důsledkem jsou „nízké platy“. Jenže tahle říkanka ztrácí tvar jak píchlá pneumatika, když se podíváme na statistiky z let, kdy byli ti nejudatnější bojovníci proti překážkám podnikání u vesla. Za vlád, kterým pro zjednodušení říkáme Kalouskovy, reálné mzdy nejčastěji klesaly.
Stačí se podívat na indexy nominálních a průměrných mezd, které nabízejí procentní srovnání se stejným obdobím předchozího roku. Když červená přerušovaná čára zamíří pod 100, tak byla průměrná mzda po započtení inflace níže než rok předtím. Pod stovku jsou prostě mzdové poklesy, na tom není nic složitého. Dojde-li ke stávce, nebude projevem nějaké nenažranosti, ale naopak chronické podvýživy.
Teprve v posledních čtvrtletích mzdy vyrazily vzhůru a tempa mzdového růstu se vrátila tam, kde byla před deseti lety, za Paroubka a krátce po Paroubkovi. Připomeňme si, že mzdy tenkrát rostly, hospodářství kvetlo, průmyslová výroba měla dvouciferné přírůstky, export se mohl přetrhnout a koruna divoce sílila. Mzdy v dolarech či euru tak rostly násobně rychleji než v korunách.
Přirozeně, byl v tom zejména vliv vstupu do Evropské unie, který otevíral brány k zahraničním investicím a nevídané mezinárodní hospodářské spolupráci. Uspěla by každá vláda, která by tomu nestála v cestě. Ale ani to není samozřejmostí, když vidíme, jak se současná vláda žene do zničujícího konfliktu s Evropskou komisí kvůli migrantům, aniž by měla tušení, čeho chce vlastně dosáhnout.
Je tu tlak podnikatelské sféry, která by příliv laciných otroků uvítala, a proti tomu pochopitelný odpor odborů, které už mají dost závodů ke dnu. Vládní strategická koncepce, která byla letos dokončena, poukazuje na nutnost opustit stávající model ekonomiky levné práce, ale oživit tuto hromádku papírů nebude snadné.
Ekonomové obvykle mudrují, že vláda nemůže hospodářství moc ovlivnit jinak, než že mu ustoupí z cesty. To je samozřejmě nesmysl, stačí se podívat na mocenský nepoměr zaměstnance a zaměstnavatele. Vyrovnat jej může jedině stávka. Pokud se vláda chce stávkové nestabilitě vyhnout, zasáhne tam, kde má páky.
Páky jsou. Tak třeba vláda může zvedat celý mzdový systém odspodu, prostřednictvím zvyšování minimální mzdy. To dělá. O další vývoj se postarají předpisy, které určují zaručené tarify v některých profesích, a taky mzdová konkurence, neboť lidé utečou za lepším. Vláda má k dispozici také aparát pro dohled nad pracovním trhem. Ten musí zasahovat proti černé práci, i ve spolupráci s policií. Může nastavit předpisy pro nejrůznější pracovní agentury a migraci, se kterými je třeba zacházet jako s infekcí mzdového podbízení.
A je tu ještě třetí nástroj, který je nejsilnější. Vláda může přímo zvyšovat mzdy ve své působnosti, tedy platy státních zaměstnanců. V rozšířeném smyslu i platy těch, o kterých se rozhoduje v krajích a obcích, protože pro to může udělat rozpočtová opatření.
Narůstá porozumění také faktu, že nízké mzdy nejsou jen problém ekonomický, byť tam se nejsnáze sleduje. Známe to všichni, když příjmy domácností stagnují, zamrzá domácí soukromá poptávka a vláda fňuká nad bídným HDP. Obrat funguje hlavně stejným směrem – napřed mzdy, pak hospodářský růst. Protože samotným HDP se nikdo nenají. Větší HDP může být i v situaci, kdy lidé trpí, když uklízejí po povodních a zemětřesení či intenzivně likvidují různé morové rány. Velká akce, velké finanční vyjádření, ale záporný výsledek srovnání situace před a po.
Nízké mzdy jsou ve skutečnosti i problém morální a politický. Vyzáblý národ je demoralizovaný. Každý se bojí pípnout, protože by ho mohli vyhodit a nebude mít z čeho zaplatit příští hypotéku nebo činži. Děti nemají na kroužky robotiky a kybernetiky, aby mohli utéci ze školy léta před diplomem a stát se příštím Billem Gatesem. Z obcí se stávají noclehárny, které se ráno vylidní po cestách do robotárny. Vláda pak moudře usoudí, že lidem stačí maturita přizdobená výučním listem, a jako zábavu jim nabídne honit ty, kdo jsou na tom ještě hůř. Třeba cikány nebo migranty. Ale s učiteli může být taky docela sranda.
Tím vzniká i politický problém, protože v mezinárodním společenství taková vláda pořádně smrdí. Na jedné straně si musí realisticky uvědomovat, jací jsme to chudáci, a tak snaživě leze do zadku Spojeným států a slibuje, že i z toho mála, co máme, nakoupíme jejich vrtulníky či tanky, se kterými jim pomůžeme přepadat vzdálené cizí země. A za další peníze pak zvedneme plot, kterým se chceme bránit před lidmi prchajícími z válek s naší účastí. Na druhé straně však taková vláda naráží na fakt, že otevřená politika nenávisti už se v Evropě nenosí, takže by nás mohli vyhodit všechny. To by nás pochopitelně vyvedlo i z příležitostí, jejichž možnosti ukazuje ohlédnutí do doby před deseti lety.
Vláda, která v naší situaci přidá učitelům, zdravotníkům a policistům, proto pomůže i sobě. Nízké mzdy patří k bariérám, které nás drží v koloniálním područí. Pro názornost – loňský přebytek českého zahraničního obchodu se zhruba rovnal odlivu dividend a dalších kapitálových výnosů ze země.
Vláda si může pomoci i tím, že někomu ubere. Málokdo z těch, kdo poslouchali vzrušenou debatu ve sněmovně, kde Andrej Babiš proti kvetoucímu Čapímu hnízdu stavěl „zdevastovaný Moravskoslezský kraj“, asi přijal tvrzení Lubomíra Zaorálka, že „kraj zdevastovaný není“. Ale je tam přece nejhorší ovzduší v Evropě, laguny smrdí a půda se propadá. Z OKD zmizelo 100 miliard korun. Těch 40 tisíc bytů je pryč. Mzdy v kraji patří k těm nižším a nezaměstnanost k těm vyšším, nemluvě o statistikách kriminality, a to tam mají skvělé vysoké školy a superpočítače. Někam ty prachy odtekly a měly by se vrátit.
Stát také stále platí nejrůznější parazitní systémy, jako jsou exekuce. Vynikající shrnutí nabízí jednička Zelených v Libereckém kraji Věra Nováková, dříve státní zástupkyně, nyní advokátka: „Exekuce dnes jsou byznys, který ničí lidské životy. Týká se to 834 tisíc lidí, což je 12 procent obyvatelstva staršího 15 let. Zatěžuje to ve finále celou společnost. Tito lidé mají často zdravotní problémy, nemůžou normálně pracovat, a přecházejí do šedé ekonomiky, protože veškerý příjem by jim pohltila exekuce. Jsou tak i závislí na sociálních dávkách, což zatěžuje stát.“
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Jednicka-zelenych-na-Liberecku-chce-zatocit-s-exekutory-Tady-jsou-jeji-slova-503044 Podobně řádí insolvenční mafie, abych použil výraz ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. Věřitel nedostane nic nebo skoro nic, dlužník skomírá a visí na krku státu, a sehraný tým výběrčího tloustne.
Zkrátka, lidé mají právo dostat přidáno, stát to taky potřebuje, a zdroje jsou. Něco se stihne do voleb, ale i ty volby by měly být hlavně o tom.
