8.10.2017 Tribun
Kde se bere nostalgie po minulém režimu? Či lépe řečeno: odkud pramení skepse k tomu současnému? Stručně řečeno: ze zkušenosti a ze srovnání. Velmi dobře to zformuloval Štěpán Kotrba:


 

• Podstatné je to slovo společně. Ti lidé budovali infrastrukturu komunit, které tvořily společnost. (…) Tato obrovská síla a pracovní nadšení trvající čtyřicet let daly lidem přesvědčení, že je to jejich země, jejich vlast. Že to, co dělají, dělají pro sebe. Pro děti. Pro vnuky. Aby se měli líp než děda. Dnes už ta vlast není naše. Patří vlastníkům půdy, nemovitostí, vlastníkům fabrik a statků. (…) A proto je Česko pro mě adresa trvalého bydliště, daňový domicil, ale už ne vlast, za kterou bych byl ochoten bojovat, krvácet či umírat. Protože stát se nestará o seniory, nemohoucí a slabé tak, jak by měl a jak od něj ti senioři očekávali celý život. (…) Toto odcizení státu od občanů je příčinou nostalgického vzpomínání i idealizování předchozího režimu.

Občané si staví  ve své obci v rámci Akce Z objekt "občanské vybavenosti" - samoobsluhu.

• Nyní počítejte se mnou: Nyní je 28 let od roku 1989. Čili bychom měli mít odpracováno tolik co předchozí, komunisty řízený režim udělal od roku 1948 do roku 1976. (…) Kolik jsme toho stihli vybudovat za posledních 28 let „svobody“ bez komunistů? Kolik kilometrů silnic, železnic, kolik nádraží a letišť? Kolik kilometrů metra, tunelů a kolik elektráren? Kolik přehrad? Kolik nových škol a školek? Kolik nemocnic?

Akce Z - občané si staví ve své obci letní kino.

• K čemu je vám svoboda slova, když nadávky na vládu a poslance nikdo neposlouchá? K čemu jsou vám vaše lidská práva, chcípáte-li pod mostem s neléčeným bércovým vředem?

Zdenek Jemelík
9.10.2017  blog autora

Je známo, že sejdou-li se dva právníci, projeví nejméně tři právní názory. Nedbaje tohoto pravidla posadil Václav Moravec v Otázkách Vymývače mozků dne 8.října 2017 (pardon, v Otázkách Václava Moravce) ke kulatému stolu právníky hned tři, a to nikoli ledajaké: dva ministry současné a jednoho bývalého, každého z jiné politické strany: Roberta Pelikána (ANO), současného ministra spravedlnosti, Jana Chvojku (ČSSD), ministra pro legislativu, a Pavla Blažka (ODS), bývalého ministra spravedlnosti. V pořadu to proto řádně jiskřilo.


Většinou probíhal názorový boj všech proti všem, ale nudný rozhodně nebyl. Oceňuji, že účastníci dali politikům příklad politické kulturnosti, když své názorové rozpory neznehodnotili projevy nesnášenlivosti a zacházením do osobního napadání.

Sleduje jejich debatu, uvědomil jsem si, že okřídlené obavy ministra Roberta Pelikána ze „zapouzdřenosti justice“ (jimiž m.j. odůvodňuje zdrženlivost k požadavkům politizujících soudců na ustavení soudcovské samosprávy) by se mohly vztahovat na celý právnický stav. Na uvažování mnohých právnických profesionálů – k nimž patří i zmínění ministři - je totiž vidět, že žijí ve věži ze slonoviny své stavovské výlučnosti a mnoho případů bezpráví a kastovní neochoty čelit jim samoočistnými procesy, k nim vůbec nedoléhá. Pohled občanského aktivisty, střetávajícího se dlouhodobě se zaměňování pojmu nezávislost za nárok na beztrestnost nemravného nebo dokonce nezákonného jednání a z toho plynoucího oprávnění ke svévoli, se nutně od jejich názorů musí lišit.

Z množství námětů, kvůli nimž se páni ministři přeli, bych chtěl vyzdvihnout především otázku vhodnosti rozhodnutí Roberta Pelikána podat kárnou žalobu na soudkyni Helenu Královou, soustavně vzdorující právnímu názoru odvolacího soudu. Výtky, že pan ministr popřel její právo na nezávislý právní názor, by byly oprávněné, pokud by skutečně šlo pouze o rozpory v právních názorech. Mám důvod si myslet, že v tomto případě by mohl odvolací soud brojit proti nedůslednosti ve vypořádání s jeho připomínkami, a pak by kárná žaloba mohla být důvodná. O tom, jak to doopravdy je, rozhodne až kárný soud.

Lichá je ale námitka, že odvolací soud má přece legitimní právo vzdorující soudkyni případ odebrat a vynutit si změnu v přidělení věci. Naléhavost kárného postihu se tím zmenší. V daném případě by to ale nemuselo fungovat. Předmětný odvolací senát má náklonnost k hraní ping-pongu s nalézacími soudy a skutečně si po třech zprošťujících rozsudcích občas vynutí změnu přidělení. Nový soudce pak obvykle vyhoví a vynese odsuzující rozsudek. Pokud se pak odsouzený brání odvoláním, může se dožít toho, že senát zadrží odeslání návrhu Nejvyššímu soudu ČR na odebrání věci zdejšímu soudu a její předání mimo obvod působnosti Vrchního soudu v Praze a v nepřítomnosti obžalovaného odsuzující rozsudek potvrdí. Co ale říci na případ, kdy odvolací senát odebral po třech zprošťujících rozsudcích případ soudkyni Heleně Králové, ale následně zrušil již dva zprošťující rozsudky její nástupkyně v nevýznamném řízení, které se táhne již sedm let. Všechny tyto případy působí dojmem, že odvolací senát slouží jako „pošťák“ žalobcům a vnucuje jejich vůli nalézacímu soudu, jehož nárok na vyhodnocování důkazů je nezpochybnitelný a stojí nad nárokem žalobce.

V této souvislosti páni ministři podhodnotili palčivost otázky, zda státním zástupcům přísluší podávat návrhy na kárné stíhání soudce. Občan smí činit vše, co nezakazuje zákon. Naproti tomu státní orgán smí činit jen to, co mu zákon výslovně přikazuje nebo povoluje. Zákon o řízení ve věcech soudců a státní zástupců sice neříká, kdo může podat podnět k podání kárné žaloby, ale státním zástupcům tuto kompetenci neposkytuje. Nevyplývá ani z jiného zákona. Vzhledem k rozdílnému postavení státního zastupitelství a soudů v ústavním systému státu by jeho vybavení takovou pravomocí bylo zřejmě nevhodné. Státní zástupci mají možnost brojit proti rozsudkům odvoláním, popřípadě až dovoláním nejvyššího státního zástupce, ale tím jejich pravomoci končí. Pokud se pustili do podávání kárných návrhů, je to další nebezpečný projev jejich stesku po postavení generální prokuratury předlistopadového režimu.

Mimochodem, ojedinělé kárné podněty žalobců proti soudcům jsou nevýznamná maličkost proti masovému ovlivňování rozhodování ministra spravedlnosti státními zástupci v jeho výlučné pravomoci podávat stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo nemá dostatek pracovníků na vyhodnocení stovek podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, které každoročně dostává. Nechává je proto přezkoumat státními zástupci, kteří pak fakticky rozhodují, zda mají ministrovi doporučit, aby dal stížností popud k připravení jejich kolegů o úspěch v trestním řízení. Na rozdíl od kárných podnětů tuto pravomoc státních zástupců upravuje podzákonný předpis.

Pokulhává námitka, že když už mělo dojít k řešení kárnou žalobou, měl ji podat kárný žalobce z řad předsedů soudů. Jenže soustava kárných žalobců prostě nefunguje. Pokud by šlo jen o mé tvrzení, dalo by se tomu zasmát, ale říká to i předsedkyně soudcovské unie Daniela Zemanová či moudrý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Většina kárných žalobců buď na návrh z veřejnosti na podání kárné žaloby vůbec nereaguje, nebo sdělí podateli, že v napadeném poklesku nic nemravného či dokonce nezákonného nespatřuje, čili žalobce se obratem ruky stane obhájcem původce pohoršení. Stejné, ba horší to je i u kárných žalobců ve státním zastupitelství.

Námitka, že místo ministra mohl přece podat kárnou žalobu předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal, který je trestním soudcem, by byla oprávněná, kdyby pan předseda šel kárným žalobcům nižšího stupně příkladem. Vede si ale stejně jako oni, ne-li hůře. Svědčí o tom například osud kárného návrhu proti soudkyni, která vyhlásila rozsudek nad vazebně stíhaným obžalovaným, jehož nedoprovázel obhájce. Kárný žalobce rozhodl, že nedošlo ke kárnému poklesku ani nezákonnému jednání. Ale trestní senát jeho soudu rozhodl na základě stížnosti ministra pro porušení zákona, že soudkyně porušila zákon v neprospěch obžalovaného. Je porušení zákona v neprospěch obžalovaného etické ? O nic lépe si nevedou předsedové obou vrchních soudů. Předseda pražského vrchního soudu zlikvidoval jeden kárný návrh tím, že „zaúkoloval“ jeho vyřízením ministra spravedlnosti, a předseda olomouckého vrchního soudu poskytuje ochranu soudci, který opakovaně šikanoval veřejnost v soudní síni. Pavel Blažek správně poznamenal, že kárný žalobce, který odmítá plnit své povinnosti, zasluhuje kárnou žalobu, jež by ho připravila o postavení předsedy soudu. Snadno se mu to říká, když ho nikdo nemůže vzít za slovo. Jinak se na to dívá Robert Pelikán, který ví, že v případě podání takové kárné žaloby by se na něj sesypali politici i část odborné veřejnosti s námitkou, že zasahuje do nezávislosti justice. Je proto velmi zdrženlivý a dlouho váhá, než někoho obžaluje.

Podle mého vkusu by ale měl být Robert Pelikán přísnější a měl by odvážněji nést kůži na trh, protože téměř za každým nespravedlivým rozsudkem se skrývá kus svévole kteréhokoli článku řetězce trestního řízení. Proto je třeba její projevy potírat. Zlo se má potírat vždy a všude třeba i železem, pravil klasik. Bezpráví, způsobené nespravedlivými rozsudky, přináší neštěstí nejen nespravedlivě odsouzenému, ale hlavně jeho společenskému zázemí, a je ostudou státu. Proto je třeba „přitáhnout šrouby“, byť kárná provinění ovlivňují jen nepatrný zlomek z celkového počtu rozsudků.

Páni ministři naznačili bezradnost nad pasivitou kárných žalobců. Ta je ale důkazem systémově špatného nastavení kárného řízení. Kapři si přece nikdy nevypustí svůj rybník. Cesta proto vede přes zřízení nezávislého mimoresortního orgánu dohledu nad státním zastupitelstvím a soudnictvím a přes novelizaci zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů. Legislativní návrhy leží v eklepu Poslanecké sněmovny, ale vládní strany nedovolily jejích projednání. Námitka, že uskutečnění takových nápadů by bylo v rozporu s ochranou nezávislosti justice, není případná, protože nezávislost není totožná s beztrestností nemravného či nezákonného jednání a o případném trestu by stejně rozhodoval soud.

Na rozdíl od pánů ministrů neočekávám zásadní zrychlení trestního řízení po vydání nového trestního řádu. Na průtahy působí celá řada vlivů, jež novelizace trestního řádu nevyloučí. Jednání brzdí například nekázeň stran řízení, které neúčastí na jednání nutí soud k odročení, nebo různé neodstranitelné procesní překážky. Změnou právního předpisu nelze odstranit špatnou organizaci soudního jednání, která se například může projevit několikaměsíčním přerušením hlavního líčení kvůli špatně naplánovaným dovoleným či kvůli benevolentnímu přístupu k výměnám obhájců. Někdy může být příčinou průtahů i nedostatek soudních síní nebo nedostatek pomocného personálu. A souhlasím s Robertem Pelikánem, že kvalita vznikajícího právního předpisu je důležitější než rychlost jeho pořízení, neboť nadměrný výskyt novelizací zákonů, ušitých horkou jehlou, působí soudům i občanům potíže.

Na rozdíl od Pelikánových odpůrců se necítím pohoršen jeho výhradami k postupu policie v kauze Čapí hnízdo. Obecně je naprosto správné, že se policie nezastavila před majestátem miliardáře a mocného politika, ale efektivita jejího postupu je skutečně sporná. Podle §160 tr.ř. musí policie bez průtahů zahájit úkony trestního stíhání, jakmile prověřováním údajů z trestního oznámení dospěje k názoru, že skutečně došlo k trestnému činu. Policie si jistě byla vědoma, komu jde po krku, a právě proto se dá předpokládat, že ve chvíli předložení žádosti o vydání poslanců Babiše a Faltýnka byla zvlášť silně přesvědčena, že podmínky k postupu dle §160 tr.ř. jsou naplněny. Jistě si také uvědomovala, že do voleb zbývá pár dní, po jejichž uplynutí na zájmové osoby znova padne opona poslanecké imunity. Proto měla mít sdělení obvinění připraveno již ve chvíli, kdy se obrátila na Sněmovnu. Z veřejných zdrojů všichni víme, kdy Poslanecká sněmovna rozhodla o vydání, kdy pak doručila své rozhodnutí policii a kdy obdrželo státní zastupitelství na vědomí sdělení obvinění. Ve zbývajícím čase do voleb již policie nic podstatného nestihne. Dala tak za pravdu ministrovým pochybnostem o účelnosti jejího postupu od samého počátku.

Ministr naopak na tomto místě správně vytkl ministru Janu Chvojkovi, že politici jeho strany nectí presumpci neviny a dělají z Andreje Babiše zloděje a podvodníka, i když dosud není ani známa argumentace obvinění a o vině rozhoduje pouze soud.

V této souvislosti se ve Václavu Moravcovi projevil duch vymývače mozků, když vynucoval na Robertovi Pelikánovi odpověď, zda by chtěl sedět ve vládě, jejíž předseda čelí obvinění. Otázka je nesmyslná, protože trestní stíhání bude volbami přerušeno nebo možná skončí. Nikdo neví, zda policie po volbách znova požádá o vydání pánů Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání, a zda je nová Sněmovna vydá. Samozřejmě, pokud dojde po volbách k obnovení trestního stíhání, případná přítomnosti obou poslanců ve vládě se stane prubířským kamenem politické kultury, byť s ohledem na presumpci neviny by neměla vadit. Ovšem máme-li věřit státním zástupcům, že Shahram Zadeh z vazby ustavil zločinné uskupení k zajištění důkazů v jeho prospěch, můžeme také uvěřit, že pro trestně stíhaného Andreje Babiše by nebylo obtížné řídit hnutí ANO bez ohledu na trestní řízení, i kdyby nebyl členem vlády. Jeho osobní účast na vládě není nezbytnou podmínkou pro dosažení jeho politických cílů. I z tohoto hlediska je Moravcova otázka předčasná, protože není jisté, že by trestně stíhaný Andrej Babiš skutečně do vlády vstoupil.


Moderátor stočil pozornost pánů ministrů k vývoji názorů prezidenta republiky na otázku zákonodárné iniciativy prezidenta republiky: v r. 2013 ji odmítal, nyní se jí dožaduje a k ní navíc chce další pravomoci ať již pro sebe nebo pro své nástupce. Sám názorový vývoj není zločin. Je sice zajímavé, že Miloš Zeman dnes říká něco jiného než v r.2013, ale nevyznívá to nutně v jeho neprospěch. Jen tupec nezmění názor, pokud jej nové poznatky přivedou k poznání o jeho mylnosti. Skutečnost je taková, že zavedení přímé volby prezidenta zamezilo dalšímu pořádání podezřelých, nemravných a možná i nezákonných čachrů politických stran při nepřímé volbě. Přímo zvolený prezident má mnohem silnější mandát než jeho nepřímo zvolení předchůdci. Požadavek na rozšíření jeho pravomoci je proto logický. Jeho uskutečnění by vedlo k dalšímu oslabení rozhodovacího monopolu politických stran, které pouze lákají voliče na sliby, jež od počátku nehodlají plnit a přisvojují si zásluhy o rozkvět země, který je z převážné části výsledkem usilování tvůrců reálných hodnot ( chtělo by se říci pracujícího lidu, kdyby tento pojem nezprofanovali komunisté, a jenž samozřejmě zahrnuje i podnikatele, inteligenci a další tvůrce hodnot). Námitky, že rozšíření pravomoci jde proti duchu parlamentní demokracie, která je neslučitelná se zaváděním poloprezidentského nebo prezidentského systému, jsou liché. U.S.A. nebo Francii počítáme k demokraciím, i když svým prezidentům poskytují značné pravomoci. Funkční parlament je dostatečnou pojistkou proti zneužití moci prezidentem republiky a naopak rozšíření jeho pravomoci by v některých situacích mohlo vést k urychlení rozhodovacích procesů v krizových situacích. Jako příklad uvádím spolkem Šalamoun navrhované rozšíření pravomoci hlavy státu o právo nařídit revizi trestního procesu. Jejím zavedením by se snížila společenská poptávka po milostech prezidenta republiky. Ostatně vzhledem k různým hrozbám, jež se na nás valí ze všech stran, zvýšení pružnosti politického rozhodování využitím rozšířené pravomoci prezidenta republiky by mohlo být prospěšné. Odpor proti změnám, opírající se o tabuizaci ústavy, není rozumný.

9. 10. 2017

Martin Kunštek
9. 10. 2017
Ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček (ČSSD) podepsal 2. října 2017 s australsko-americkou firmou European metal holdings Ltd. Memorandum o porozumění v oblasti těžby a zpracování lithia v ČR. Tento krok jako první veřejně napadl advokát Karol Hrádela, který upozornil na to, že důsledky mohou být horší než z causy Diag Human. Poslanecký klub KSČM v pátek 6. října 2017 požádal o svolání mimořádné Sněmovny, na níž by se poslanci ještě před volbami měli pokusit nějak s tímto probléme vypořádat. ANO 2011 spustilo ústy Andreje Babiše řev, že Havlíček ukradl státu lithium za 3 biliony. ČSSD v zápětí hystericky reagovala, že lithium nechal ukrást ministr životního prostředí Pavel Drobil (ODS), který podepsal povolení k průzkumu ložiska firmě Geomet, jež je dceřinou společností European metal holdings. A přitom tvrdí, že to firmě dává právo na udělení těžební licence. Internet je nyní plný výkřiků týkajících se této loupeže století. Proto považuji za nutné rozebrat causu z hlediska platného práva. Memorandum je z hlediska vnitrostátních zákonů „cár papíru“. Není to rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru ani povolení k těžbě. Je to poukázka na výpalné. Na dobývání miliardové renty v mezinárodní arbitráži. Bez nutnosti jedinkrát kopnout do země. 
Pozn red:: Faktické důsledky podpisu memoranda jsou shrnuty na konci článku.



Předně považuji za nutné zdůraznit, že dokud je lithium součástí rudy a je pod zemí, tak je státní.. Podle § 5 odst. 2 Horního zákona je nerostné bohatství nacházející se na území ČR majetkem státu.

Těžba a zpracování nerostů je nejen z hlediska práva jedna z nejsložitějších národohospodářských disciplín. Reguluje je řada zákonů a vyhlášek. Speciálně těžařstvím se zabývají zejména tři z nich:
- zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (Horní zákon);
- zákon č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu;
- zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě.
Těžaři při své činnosti samozřejmě musí respektovat i další obecně závazné právní předpisy, které se vztahují i na ostatní odvětví. Jako příklad lze uvést zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zákon o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), Správní řád a podobně. Při své činnosti se však musí ohlížet i na zájmy obcí, dopravy, nebo Armády ČR. Všechny tři „hornické zákony“ berou v potaz, že těžba se může vyvolávat konflikt s jinými odvětvími, a důsledně dbají na to vypořádání střetu těchto zájmů. Bez toho nelze pokročit od jedné etapy k druhé, ani v rámci povolovacího řízení jediné etapy.

Geologický průzkum

K tomu, aby nějaká firma mohla začít těžit je poměrně dlouhá a složitá cesta. Na jejím počátku je geologický průzkum. Ten podle zákona o geologických pracích může provádět buď stát, nebo soukromá firma. Stát si k tomuto účelu zřídil Českou geologickou službu. Což je ve své podstatě úřad. Ten sám průzkumné práce většinou neprovádí, ale zadává je firmám. Buď státním, jako je třeba zbytkový státní podnik Diamo, nebo soukromým, které splňují všechny požadavky na odbornou způsobilost. V Česku existuje několik soukromých firem zabývajících se geologickým průzkumem. Mezi nejznámější patří GEOtest, který byl založen ještě jako koncernový podnik ještě v době ČSSR.
Geologických průzkumů se u nás ročně provádí několik tisíc. Jsou potřebné pro mnoho činností. Od projektování a realizaci staveb, přes zjišťování a sanace ekologických škod, až po těžbu. Nejen každá strategicky významná stavba, jako dálnice nebo atomová elektrárna, potřebuje ke svému povolení geologický průzkum. Právě proto, aby to nedopadlo jako s ostravskou dálnicí D47, která se krátce po kolaudaci „zvlnila“, protože dodavatel nevzal při projektování v potaz, že pod Ostravou jsou doly. Nebo jako D8 přezdívaná „pohyblivá dálnice“. Svůj geologický průzkum si nechávají zpracovat i investoři, kteří staví továrny, nebo větší obytné či kancelářské budovy. Jednak je to součástí povinné stavební dokumentace. A navíc je to i logické, protože nikdo rozumný nechce, aby mu „barák spadl na hlavu“, protože je postaven na nevhodném místě.
Při geologickém průzkumu se zjišťuje spousta věcí. Především struktura a složení podloží. Z jakých hornin se skládá, jaké jsou v něm pukliny, nebo dutiny, zda je v místě spodní voda apod. Zkoumá se mimo jiné jaké jsou fyzikální vlastnosti podloží (jakou zátěž unese). Jedním z povinně zkoumaných parametrů je i to, zda v podzemí nejsou tzv. vyhrazené nerosty. Těmi jsou podle § 3 odst. 1 Horního zákona:

a) radioaktivní nerosty,

b) všechny druhy ropy a hořlavého zemního plynu (uhlovodíky), všechny druhy uhlí a bituminosní horniny,

c) nerosty, z nichž je možno průmyslově vyrábět kovy,

d) magnezit,

e) nerosty, z nichž je možno průmyslově vyrábět fosfor, síru a fluór nebo jejich sloučeniny,

f) kamenná sůl, draselné, borové, bromové a jodové soli,

g) tuha, baryt, azbest, slída, mastek, diatomit, sklářský a slévárenský písek, minerální barviva, bentonit,

h) nerosty, z nichž je možno průmyslově vyrábět prvky vzácných zemin a prvky s vlastnostmi polovodičů,

i) granit, granodiorit, diorit, gabro, diabas, hadec, dolomit a vápenec, pokud jsou blokově dobyvatelné a leštitelné, a travertin,

j) technicky využitelné krystaly nerostů a drahé kameny,

k) halloyzit, kaolin, keramické a žáruvzdorné jíly a jílovce, sádrovec, anhydrit, živce, perlit a zeolit,

l) křemen, křemenec, vápenec, dolomit, slín, čedič, znělec, trachyt, pokud tyto nerosty jsou vhodné k chemicko-technologickému zpracování nebo zpracování tavením,

m) mineralizované vody, z nichž se mohou průmyslově získávat vyhrazené nerosty,

n) technicky využitelné přírodní plyny.

Na všechny tyto nerosty se vztahuje tzv. horní regál. Což je prastaré pravidlo - ještě z dob Přemyslovců - stanovící, že nerostné bohatství je vlastnictvím státu. A hlavně, že těžit je lze pouze s povolením od státu a za podíl z výnosu odváděný státu. Horní zákon v § 12 navíc stanoví povinnost nahlásit nález výhradních nerostů Ministerstvu životního prostředí a Ministerstvu průmyslu a obchodu.

Zákon o geologických pracích kromě toho nařizuje v § 12 , že všechny údaje zjištěné geologickým průzkumem musí být bezplatně předány České geologické službě. Tento úřad shromažďuje a uchovává všechny údaje o geologickém složení území ČR, ochraně a využití přírodních nerostných zdrojů a zdrojů podzemních vod. A rovněž o geologických rizicích. Stát má logicky zájem a povinnost tyto údaje získávat, protože jsou nezbytné pro jeho správu. Pro územní plánování, ochranu životního prostředí. A v neposlední řadě též pro správu národního bohatství. Údaje z databáze Geologická služba poskytuje bezplatně ostatním orgánům veřejné správy proto, aby mohly plnit zákonem uložené povinnosti.

Některé typy geologických průzkumů objednává přímo stát. Např. pro výstavbu dálnic. Zákon však umožňuje i soukromou formu průzkumů. Ačkoliv má stát samozřejmě zájem vědět, co se nachází pod povrchem našeho území, tak není v možnostech veřejných rozpočtů nechat provrtat každý čtvereční kilometr našeho území. V některých případech by to bylo dokonce nežádoucí, protože by tím mohly být ohroženy již známé a využívané prameny podzemních vod, nebo ložiska plynu. Proto máme zvláštní zákon, který stanoví pravidla.

Podnikatel, který provádí geologický průzkum, jenž není hrazen na objednávku státu nebo místní samosprávy, sice musí zjišťovat všechny parametry podloží stanovené zákonem, a bezplatně je odevzdat Geologické službě. Podle § 12 zákona o geologických pracích však má právo si po dobu 7 let od odevzdání údajů vyhradit podmínky, za nichž mohou být zjištěné skutečnosti poskytovány fyzickým osobám nebo jiným podnikům. Jinak řečeno má právo si stanovit i cenu, kterou mu musí zaplatit jiný podnik za to, že využije jím získané poznatky. Jde tedy o jistou specifickou podobu práva duševního vlastnictví. A každý, kdo by chtěl na daném místě těžit, tyto údaje nutně potřebuje k tomu, aby mohl Báňskému úřadu předložit projekt těžby a žádost o vymezení dobývacího prostoru. Prospektor, který při svém průzkumu učiní nález zpeněžitelného nerostného bohatství má tedy touto formou zajištěno „nálezné“.

Ložiskový průzkum

Geologické průzkumy se podle účelu prací dělí na:
a) ložiskové;
b) průzkum pro zvláštní zásahy do zemské kůry;
c) hydrogeologické;
d) inženýrskogeologický a
e) průzkum geologických činitelů ovlivňujících životní prostředí.

Průzkum ložisek nerostných surovin je tedy jen jeden z druhů geologických prací, která náš zákon zná. Jejich provádění je možné pouze na základě povolení Ministerstva životního prostředí. To může obdržet pouze Geologická služba, vysoká nebo střední škola, muzeum nebo vědeckovýzkumná instituce či podnikatel, který splňuje požadavky na odbornou a technickou způsobilost stanovenou v zákoně o geologických pracích. K získání souhlasu je nutné předložit projekt, který splňuje všechny zákonem stanovené požadavky na ochranu životního prostřední, ochranu veřejného zdraví, a bezpečnost apod. Český báňský úřad, resp. jeho obvodní pobočka, k tomu navíc může stanovit omezení, která průzkumník musí respektovat. Báňský úřad může zakázat určité technologie nebo činnosti proto, aby nedošlo k neohrožení např. již používaného zdroje pitné vody, nebo známé ložisko plynu. Na některých místech může v rámci procesu stanovení průzkumného revíru práce zakázat úplně. Určitá omezení - v zákonem stanovených případech i zákaz - si mohou vyžádat i ostatní orgány veřejné správy během povolovacího řízení.

Zde považuji za nutné uvést, že ministr životního prostředí Pavel Drobil neporušil zákon vydáním povolení k ložiskovému průzkumu v oblasti Cínovce firmě Geomet. Tvrzení řady sociálních demokratů o tom, že tím způsobil krádež Cínoveckého lithia je tedy zcela nesmyslné.
Pro správné pochopení situace, v níž se nachází lithiová ruda pod Cínovcem, je třeba vysvětlit co to vlastně ložiskový průzkum je. Náš zákon zná v zásadě 3 druhy ložiskového průzkumu. Podle § 2 odst. 4 je možné provádět vyhledávání nového ložiska, průzkum již známého ložiska (prověřovací průzkum) a těžební průzkum.

Vyhledávací průzkum lze stručně popsat jako „zkusme se podívat jestli tam není něco zajímavého“. Tento typ zkoumání je součástí každého geologického průzkumu. Např. i pro účely získání informací o vlastnostech podloží z hlediska únosnosti pro plánovanou dálnici. Když se při průzkumu zjistí, že pod zemí jsou zásoby výhradních nerostů, tak se nové a dosud neznámé ložisko zaeviduje u Geologické služby. Jestliže jsou v ložisku těžitelné zásoby (je dostatečně mocné a koncentrované), tak jej Ministerstva životního prostředí a průmyslu obchodu mohou vyhlásit za chráněné ložisko. Z čehož plynou pro subjekty působící na zemi nad ním značná omezení. Např. při povolování staveb.Opět je to ale složitá procedura kde zákon důsledně požaduje řešení střetů různých veřejných zájmů.

Teprve následně lze žádat o povolení průzkumu s cílem zjistit rozsah ložiska (odkud kam sahá), jeho vydatnost (kolik zájmového nerostu v něm je) a složení (v čem je nerost – v našem případě "lithium" - vázán). Zkoumají se i další zužitkovatelné příměsi jako u Cínovce cín a wolfram. Zkoumat se při tom musí také ostatní geologické poměry, které mohou mít vliv na možnost těžby, nebo její způsob. A taky potenciální rizika (např. nestabilita masivu).

Teprve na základě takto zjištěných údajů lze začít vypracovávat projekt těžby a žádost o stanovení dobývacího území. Podle zákona se samozřejmě zkoumá i během těžby, protože zákon ukládá těžařům povinnost vytěžit veškeré dostupné zásoby na již otevřeném dole. Samozřejmě s výjimkou těch, kde došlo k státnímu zákazu nebo omezení těžby. A k tomu je třeba vědět jak a kam zaměřit stroje, aby se zbytečně nekopala hlušina.

Pro úplnost dodávám, že ministr Drobil podepsal firmě Geomet povolení k prověřovacímu průzkumu.

Stanovení dobývacího prostoru

Na rozdíl od průzkumných prací na stanovení dobývacího prostoru a povolení k těžbě právní nárok neexistuje. Zjištění informací o tom, co se skrývá pod zemí, je jedním z veřejných zájmů, které zákon stanoví. Mimo jiné z bezpečnostních a národohospodářských důvodů Při jeho uplatňování lze dokonce ukládat určité povinnosti a omezení. Včetně omezení vlastníků – např. pozemků na nichž má průzkum probíhat – strpět práce spojené s průzkumem. Samozřejmě za náhradu.

Stanovení dobývacích prostoru je prvním stupněm povolení hornické činnosti na ložisku nerostů. Báňský úřad může podle § 24 Horního zákona rozhodování o stanovení dobývacího prostoru sloučit s rozhodováním o povolení těžby. Může však jednu z nich nebo obě zamítnout. Stát jako vlastník je suverénem v rozhodování o tom, jestli a kdy se budě těžit. Stát je stejně plnohodnotný vlastník jako občan nebo firma. Vlastnické právo lze sice podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod omezit nebo zrušit ve veřejném zájmu a za náhradu. Stát však nemůže vyvlastnit sám sebe – resp. všechny občany, kterými je tvořen. Nemůže být tudíž ani nucen se vzdát části majetku.

Stát jako suverénní vlastník se po zvážení všech okolností, které s těžbou souvisí, může rozhodnout, že ložisko těžit nechce. Nebo že si je nechá na dobu, kdy těžba bude výnosnější, nebo kdy budou dostupné technologie, které méně zatíží životní prostředí. Známým příkladem jsou ložiska zlata a wolframu v Kašperských horách. V této části Šumavy jsou ověřené zásoby 55 tun zlata. To je o 10 tun více, než měl československý zlatý poklad před rozdělením federace rozprodejem české části bankovní radou ČNB. Celkové zásoby zlata v této lokalitě jsou odhadovány až na 190 tun. V tuto chvíli však neexistuje bezpečná technologie s jejíž pomocí by je bylo možné získat. Jediný způsob, s jehož pomocí by kašperské zlato technicky bylo možné vytěžit, je metoda kyanidového loužení. Její používání však zákon o hornické činnosti zakazuje. Při jejím použití by došlo k zamoření poloviny naší republiky kyanidem a následné otravě až poloviny obyvatelstva. Stát tedy z bezpečnostních důvodů rozhodl, že toto ložisko těženo nebude. Kromě zlata je v lokalitě doložena i velká zásoba wolframu. Jeho těžbu stát zamítl pro změnu z ekonomických důvodů. Hodlá ji povolit až souběžně s případnou těžbou zlata – jestliže jednou bude známa bezpečná technologie. V Kašperských horách je tedy vyhlášené chráněné ložisko. Nebyl k němu však stanoven dobývací prostor. A ani uděleno povolení těžit.

Při stanovování dobývacího prostoru se těžaři stanoví oblast v níž smí těžit. A to trojrozměrně – tedy pozemky pod nimž může „kutat“ a hloubka do které smí při těžbě zajít. Stanoví se mu rovněž „co“ smí v lokalitě těžit. Zákon připouští možnost vyhlášení jednoho dobývacího prostoru na více ložisek. Stejně jako rozdělení prostoru mezi dva těžaře. Z nichž jeden těží např. zlato a jiný wolfram.
V rámci stanovení dobývacího prostoru mohou být uložena i určitá omezení. Např. netěžit v určité části ložiska v zájmu toho, aby nedošlo k sesuvu dálnice. Může být nařízeno nebo zakázáno použití určitých technologií, které mají zajistit bezpečnost. Při těžbě uranu je nařizováno používání tzv. vodních stěn, které mají zajistit, že nedojde ke kontaminaci spodních vod mimo důl. Jde o soustavu propojených vrtů do nichž je pod tlakem na jedné straně vháněna a na druhé straně odčerpávána voda, který vytvoří tlakovou bariéru průniku znečištěných vod z dolu do ostatních spodních vod. U některých dolů kde může docházet k úniku metanu je naopak zakazováno používání výbušnin. Toto první rozhodnutí o parametrech prostoru, v němž bude možné při splnění podmínek povolit těžbu, má těžařské firmě umožnit přípravu projektu těžby. Nebo také učinit rozhodnutí, že těžit nebude a práva se vzdá. Buď úplně nebo jej převede za úplatu na někoho, kde bude schopen podmínky splnit.

Tomu, kdo provedl nebo financoval ložiskový průzkum, totiž § 24 odst. 3 Horního zákona náleží přednost před ostatními žadateli. Není to právo na získání dobývacího prostoru, ale přednost před ostatními, kteří by na tom místě chtěli těžit. Tvrzení o tom, že cínovecké lithium ukradl exministr Drobil tedy vychází z neznalosti Horního zákona. Nebo je to prostě hloupý pokus o svedení viny na předchůdce. Teprve když prospektor přednostního práva nevyužije, může být dobývací prostor stanoven jinému zájemci. Jde o určitou obdobu předkupního práva, které ale vlastníka nezakazuje věc nebo majetkovou hodnotu prodat. Může si ji nechat. Sám ji využívat. V tomto případě se tedy stát může rozhodnout netěžit a nebo těžit sám. V případě, že by těžil sám, nebo prostřednictvím státní firmy např. Diamo, je pak povinen odkoupit od prospektora údaje získané těžebním průzkumem. Jak již bylo uvedeno výše, prospektor si může stanovit cenu za níž informace nahlášené Geologické službě mohou být poskytnuty státní firmě Diamo. Zdarma je smí používat pouze veřejná správa. Stát je však může vyvlastnit za náhradu. Ta by pak spočívala v úhradě vynaložených nákladů na průzkum a přiměřeného zisku podle zákona o cenách – tedy do 30% nákladů. V tuto chvíli se podle údajů s nimiž operují vládní činitelé bavíme o 1 až 1,3 miliardě. Na víc neměl prospektor do podpisu Havlíčkova memoranda nárok.

Povolení těžby

Předtím, než těžební společnost „poprvé kopne do země“ musí mít povolení k hornické činnosti v dobývacím prostoru sestávající z dílčích povolení otvírky, přípravy a dobývání výhradních ložisek nerostů podle zákona o hornické činnosti. Souhrnně je lze označit jako těžební licence. Na všechny etapy je nutné předložit projekt, který je schvalován Báňským úřadem. Projekty musí splňovat jak zákonné požadavky, tak i podmínky stanovené pro dobývací území Báňským úřadem. Při jejich splnění má žadatel na získání licence nárok. Teprve až když má těžařská firma všechny tyto úřední procedury úspěšně za sebou, tak mlže těžit.

Co provedl ministr Havlíček?

Ministr Havlíček neukradl české lithium za biliony korun, jak populisticky tvrdí předseda ANO Andrej Babiš. Nevydal rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru ani povolení těžit. A ani nemohl - tato pravomoc přísluší Báňskému úřadu. Ten je sice podřízen Ministerstvu průmyslu a obchodu, které Havlíček řídi. Ale žádné takové rozhodnutí nevydal ani on. Havlíček se nepodílel se ani na žádných právních úkonech, které těmto rozhodnutím předchází. Na to je v úřadu moc krátce. Ministr Havlíček podepsal memorandum, které je čistě z pohledu vnitrostátních zákonů „cárem papíru“. Žádný český zákon ani obecně závazný právní předpis jeho sjednání nevyžaduje ani nepředpokládá. Dokonce jej k němu ani nezmocňuje. Na jejím základě australsko-americká společnost nemá žádnou možnost se u vnitrostátního soudu domáhat stanovení dobývacího prostoru ani těžební licence.
Memorandum je z valné většiny „snůškou obecných frází“ typu: „Cílem tohoto memoranda je usnadňovat a podporovat budoucí spolupráci v oblasti průzkumu, těžby a zpracování lithia až po finální výrobky.“ Nebo, že: „Účastníci smlouvy prohlašují, že jsou ochotni podporovat využívání a zpracování lithiových rud“.Či: „Spolupracovat s českými akademickými výzkumnými základnami na úplném zpracování lithiových rud“.

Problém však je v tom, že náš právní řád nesestává jen z Ústavy, zákonů a vyhlášek. A přímo aplikovatelných nařízení EU. Součástí našeho právního pořádku jsou i mezinárodní smlouvy, které Parlament ratifikoval. Jednou z nich je i Dohoda o podpoře a vzájemné ochraně investic mezi ČR a Austrálií podepsaná v Canbeře 30. září 1993. Existuje značené riziko, že australsko-americká firma využije tento dokument k nátlaku na budoucí vládu, aby rozhodla, že lithiovou rudu nebude těžit český státní podnik Diamo a zpracovávat nějaká česká firma, ale že těžba má být svěřena právě australsko-americké firmě European metal holdings Ltd. Firma může vyhrožovat mezinárodní arbitráží s tím, že se bude u domáhat náhrady škod za zmařenou investici. Lze čekat, že při tom bude argumentovat, že Havlíčkovo memorandum si investor může vykládat ve smyslu jejího článku 3 Dohody jako povzbuzení investice. Bude argumentovat, že na jeho základě vynaložila další prostředky, které byly zmařeny. Zvlášť když memorandum Dohodu o podpoře a ochraně investic výslovně uvádí.

Havlíček tedy vlastně firmě EMH vystavil glejt na vydírání budoucí české vlády.Glejt, který sice neopravňuje k těžbě lithia, ale je bianko šekem na „výpalné“ z těžby. V některých zemích jako Čína by za to byl po zrychleném soudním procesu procesu za úsvitu zastřelen. V některých zemích jako Saudská Arábie by takový ministr byl veřejně nabodnut na kůl. V Česku mu to nehrozí. 

Když KSČM požádala o svolání mimořádné schůze, tak jsem přemýšlel o tom, co s tím poslanci vlastně mohou udělat. Zjišťoval jsem jak by bylo možné se arbitráži vyhnout. Dohoda s Austrálií byla sjednána na 15 let. A lze ji tedy vypovědět s roční výpovědní lhůtou. Problémem však je, že ještě po dobu 15 let od jejího vypovězení jsou chráněny investice učiněné před výpovědí. Tudy cesta nevede. Moc možností poslanci nemají. Mohou Memorandum prohlásit za uzavřené v rozporu se zákonem, protože Havlíček k němu neměl zmocnění od vlády. A jako takovou ji prohlásit za neplatnou od počátku. Ani to však nezabrání firmě tvrdit, že mezi tím (za pár dnů) investovala do přípravných prací několik miliard. Nebo si na ně vzala půjčku. Škodám už úplně zabránit nelze, ale možná je lze omezit. Ale bude to hodně na hraně. A hodně bude závist na arbitrech. A s těmi má ČR zatím jen špatné zkušenosti.

Mimořádná schůze asi bude spíše veřejnou politickou popravou nejstarší české politické strany ČSSD.Strana, jejíž představitelé ve vládě spáchali něco takového a která do vlády vyslala takového ministra si však nic jiného nezaslouží.

Příloha:
a) Havlíčkovo Memorandum (neautorizovaný pracovní překlad)

Ivan David
9. 10. 2017
Konstatuji, že ministr Vlády ČR (pokud se dobře pamatuji) nesmí bez schválení Vládou ČR podepsat žádný dokument, z něhož by mohly pro ČR vyplynout závazky (nebo ztráty) přesahující 50 mil. Kč. Jestli na takto podepsaný dokument je možno hledět jako na neplatný, to je ovšem jiný problém. Ministr zdravotnictví Jan Stráský rozhodl, že o nárocích na odškodnění firmy Diag Human mají rozhodovat rozhodci a nikoli soud (kde by Diag Human musel prohrát). Překročil tím mnohanásobně svoji pravomoc. Česká republika bude platit miliardy, Jan Stráský nebyl zastřelen na úsvitu, naopak ještě léta v klidu vykonával funkci ředitele krajského úřadu a v klidu užívá důchodu (a možná i jiných zdrojů).

Zdeněk Hrabica
9. 10. 2017
Je mi smutno, každý dobře ví, že nezmůžu vůbec nic. Nemohu hořekovat, že mi do hlavy má krajanka vlévá optimismus, že žijeme v dané chvíli, jako jsme nežili nikdy; přestože drahná léta pobírala z politiky měsíčně statisíce. Pravda, nebyla a není sama. Nemohu odporovat, že vzhledem k průměrným platům si můžeme nakoupit o hodně více kostek másla, než když do nás zloduchové cpali sádlo a špek. 

Napsal/přeložil: mbi
9.10. 2017   Eurasia24
Pokud se Ukrajina pokusí získat Donbas zpátky silou, přijde během deseti dnů až o dvanáct tisíc vojáků. Oznámil to náčelník generálního štábu ukrajinské armády Viktor Muženko.
Na dotaz, zda má generální štáb v případě Donbasu zpracován silový scénář, Muženko odpověděl, že v takovém případě by měla být ukrajinská veřejnost připravena na ohromné ztráty.
Podle propočtů generálního štábu by desetidenní vojenská operace s použitím letectva mohla mít za následek ztráty na živé síle až dvanáct tisíc vojáků.

Jak Muženko uvedl dále, ztráty na civilním obyvatelstvu by byly ještě větší. Zkušenosti z takzvané „antiteroristické operace“ (ATO) podle něj ukázaly, že na 2300 zemřelých vojáků připadá zhruba 10 tisíc ztrát na civilním obyvatelstvu.

mbi, Eurasia24.cz

Vlastimil Podracký
9.10.2017  Zvědavec
Vznik a důvod přetrvávání naší relativní chudoby oproti západním sousedům je důležité pochopit, abychom se správně rozhodovali v dalším vztahu k EU, k přijetí eura či vstupu to „tvrdého jádra“... Relativní chudoba (zdůrazňuji slovo relativní) může být ve skutečnosti naše záchrana. Záchrana před hordami okupantů z Afriky a zemí třetího světa.

Jaroslav Tichý
10.10.2017
Vážení voliči, jak víte, blíží se celostátní volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jež se uskuteční ve dnech 20.-21. října tohoto roku. Tentokrát v obzvláště vypjaté atmosféře, a to jak na zahraniční, tak i na domácí scéně. Zase prý není koho volit, zase se prý nedá nic rozhodnout. Zase se budou mnozí voliči raději vymlouvat, než aby si prostudovali volební programy stran, které by pro ně mohly přicházet v úvahu, zase prý mnozí chtějí zůstat raději doma.

Pokusím se Vám to ulehčit. Prostudoval jsem programy jednotlivých stran, které nejsou až na výjimky stranami parlamentními, tedy těch stran, které se vydávají vesměs za alternativní či opoziční. Vynechávám ty, které jsou spoluviníky současného marasmu, do něhož nás dostaly či pomohly dostat.

Pro přehlednost a možnost srovnání těchto programů jsem vybral hlavních 10 bodů, které se týkají naší další existence, vytvoření podmínek pro realizaci potřebných komplexních změn u nás, a to vč. změn ekonomických a změn na ně navazujících v oblasti sociální, jakož i v jednotlivých sektorech činnosti našeho státu a oblastech fungování naší společnosti. K těmto 10 vybraným bodům patří:

1. Podpora míru

2. Vystoupení z EU

3. Vystoupení z NATO (+ obnovení naší suverenity)

4. ne- zrušení Benešových dekretů + zachování celistvosti naší země

5. ne- ilegální migraci do ČR, ne- kvótám na migranty

6. obecné referendum a přímá demokracie

7. zestátnění přírod. bohatství + strateg. odvětví národ. hospodářství

8. zrušení církevních restitucí

9. odmítnutí EURa

10. změna ekonom. modelu (laciné práce a podtržené koruny) + snížení odlivu kapitálu.

Vycházel jsem při výběru těchto bodů z toho, že body další, jakkoliv důležité, jsou z hlediska priorit proti vybraným bodům až druhotné. Jde tedy především o toto:

1/ nebude-li mír, nelze realizovat ani jakékoliv bohulibé záměry jednotlivých stran;

2/ nevystoupíme-li z EU:

· budeme nuceni realizovat smluvní dokumenty, týkající se zavezení Evropy vč. ČR migranty, které počínaje Lisabonskou smlouvou podepsali s EU (byť vesměs pod nátlakem) i naši představitelé;

· bude nám zabraňováno v tom, abychom se této invazi bránili;

· budou nám vnucovány jakési kvóty na migranty z předem oficiálně neurčeného či nevyřčeného celkového množství migrantů, jež čítá podle uvedených plánů řádově desítky milionů migrantů a často se podle jednotlivých dokumentů liší;

· staneme se součástí připravovaného evropského islámského chálifátu;

· naše obchodní zájmy, jakož i zbytek suverenity budou přímo ohroženy uvedením smlouvy CETA do praxe;

3/ nevystoupíme-li z NATO:

· budeme nadále účastníky agrese vůči dalším zemím, budeme podporovat vznik dalších ohnisek války a nárůst migrační vlny. Staneme se jejími spoluviníky. NATO nebojuje proti terorismu ani nechrání hranice schengenského prostoru, změnilo se v pouhý nástroj agrese. Zpronevěřilo se v praxi své zakládací smlouvě.

· budeme zataženi do připravované války s Ruskem, z našeho území se stane bojiště a my jejími prvořadými oběťmi (v plánovaném boji „do posledního Slovana“);

4/ v honbě za připravovaným „superstátem“ (před jeho přeměnou v evropský islámský chálifát) se vedení EU snaží o:

· rozbití jednotlivých členských zemí EU;

· odstranění jejich hranic za účelem snazší likvidace jednotlivých národů Evropy, jež mají být promíchány s migranty s cílem vytvořit novou „světle hnědou rasu“ s průměrným IQ 90 podle Coudenhove-Kalergino plánu;

· rozbití územní celistvosti jednotlivých členských zemí EU plánem připravovaným vedením EU na vytvoření tzv. euroregionů, aby tak bylo možné lépe překonat sílící odpor jednotlivých členských zemí k původnímu záměru vedení EU. ČR tak má být rozdělena do několika takových regionů (vždy s částmi sousedních zemí), většina pak má být připojena k Německu. Českým národem neodsouhlasený název Czechia (tedy Tschechei v němčině, jak nás potupně nazýval již Hitler), který si stávající česká vláda nechala zaregistrovat u mezinárodních institucí, není náhodný stejně jako změna označení naší hranice s Německem ze státní hranice na zemskou hranici;

5/ hrozí nám ztráta posledního prvku naší suverenity, kterou je naše měna. Přechodem na EURO završíme naši závislost na jiných, pak budeme tak ovládáni jako Řekové, a to se všemi z toho pramenícími důsledky. Jde přitom současně o jediný ekonomický nástroj, který zůstal našim vládám k ovlivňování naší ekonomiky. Ostatních jsme si již dříve nerozvážně zbavili. Přechod na EURO by navíc znamenal trvalé zafixování našich bídných mezd, platů a důchodů na stávající úrovni po jejich pouhém přepočtu z Kč na EURO, o obvyklém průvodním zdražování cen všehomožného při takovém přechodu ani nemluvě.

6/ musíme změnit ekonomický model přijatý podle washingtonského konsensu. Jeho použitím jsme vyčerpali nevratně zdroje po našich předcích, přešli jsme na lacinou práci a na podtrženou korunu, kdy u nás cizinci pořídí vše „za hubičku“ na rozdíl od nás ostatních. Další pokračování v tomto modelu není již z čeho dotovat. Majetek a zdroje státu po předcích jsou pryč, levná práce a podtržená koruna, jejíž další umělé znehodnocování ze strany ČNB budeme muset též splácet, zůstaly. Cenu našeho celkového „školného“ bude splácet ještě hodně generací po nás. Pokud se toho vůbec dožijí.

Náš oficiální optimismus související s vykazovaným růstem HDP není na místě. Jednak proto, že HDP je signálem pro zahraniční investory o tom, kde si dobře „namažou kapsu“, méně již ukazuje na vytváření předpokladů pro růst životní úrovně našich obyvatel. Takovým ukazatelem je HNP. Kdy o něm slyšíte či čtete v našich propagandistických prostředcích? Pro pořádek jen připomínám, že podle oficiálních údajů 8 % HDP vyvážíme ročně do zahraničí. Nevratně. A to je v naší situaci zhruba rozdíl mezi oběma ukazateli.

Tolik tedy alespoň ve stručnosti na vysvětlenou k výběru alespoň některých z oněch 10 bodů, které jsem použil ve srovnávací tabulce.

Pokud se dotyčná strana hlásí k tématice uvedené v příslušném bodě:

- plně je oceněna 1 bodem;

- zčásti je oceněna 0,5 bodem;

- vůbec je oceněna 0 body.

Tabulka dává ve svém posledním sloupci vpravo celkový součet bodů docílených jednotlivými stranami, pod každým ze sloupců č. 1 – 10 je uveden součet bodů všech stran docílených k dané tématice všemi stranami.

Dostáváme tak údaje nejen za jednotlivé strany celkem, nýbrž i údaje o tom, jak strany dohromady podporují (či věnují se) jednotlivým vybraným problematikám.

Strany jsou přitom seřazeny v abecedním pořádku, dole pod mezisoučtem alternativních stran (ať již faktických či tvrzených) jsou pro srovnání uvedeny ještě 2 parlamentní opoziční strany, tj. KSČM a SPD a dále pak hnutí ANO, které je součástí stávající vládní koalice, byť se za téměř opoziční vydává.

Ani jedna z uvedených stran (s výjimkou ANS) se příliš (většina však vůbec) nezabývá konkrétními kroky v oblasti potřebné změny ekonomického modelu, jehož důsledky pociťujeme nejen v nízkých mzdách, v nedostatku peněz na zdravotnictví a na důchody (odvody jsou totiž kalkulovány z velmi nízkých základů při sazbách srovnatelných se zahraničím) a které budeme pociťovat zejména v souvislosti s nutným přechodem na produkci výrobků s vyšší přidanou hodnotou.

Ani jedna ze stran (s výjimkou ANS) se pak vůbec nezabývá důsledky přicházející průmyslové revoluce 4.0, ač tato klepe již na dveře. První vlaštovkou je již avizovaný převod části automobilové výroby ze Škody Mladá Boleslav do Německa. Roboty si každý zahraniční investor může totiž nainstalovat doma. Dojde tak k zásadním změnám v ekonomice jednotlivých zemí vč. ČR a bude záležet na tom, jak která země na ně bude umět včas zareagovat. Může jí to pomoci předhonit jiné země nebo se naopak oproti nim propadnout.

A jak je na tuto novou situaci připravena ČR? No, to je patrné z volebních programů jednotlivých stran. Vesměs hodlají snižovat daně, současně občanům vč. důchodců přidávat na mzdách, platech a důchodech, to či ono bude „zdarma“. Po volbách u nás podle toho nastane zřejmě ráj na zemi. Hlavně si vybrat ty strany, které toho slibují nejvíce.

Tyto strany totiž s očekávaným odchodem části zahraničních investorů od nás nepočítají, s potřebou investovat do podpory našeho zapojení do průmyslové revoluce 4.0 rovněž ne. Po odchodu těch investorů nám totiž zůstanou jen dluhy a vyrabovaná země. A bude záležet jen na nás, zda a jak se zase sami postavíme na nohy, pokud si k tomu úspěšným vyřešením shora uvedených předpokladů (bodů) vytvoříme vůbec podmínky. Nikoliv náhodou proto mezi zmíněnými 10 body ANS navrhuje i zestátnění přírodního bohatství země a podniky klíčového průmyslu. Z klasického výrobního cyklu budou totiž robotizací uvolněna postupně kvanta pracovníků, kteří nebudou mít práci. Kam půjdou? Za státem a ten „nemá na nic peníze“. ti lidé musí z něčeho žít, ti lidé musí z něčeho kupovat výrobky z robotizované výroby. Situace si vynutí vytváření nových pracovních míst (např. opatrování vlastních dětí v domácnosti apod.), jenže na jejich placení stát musí získat finanční zdroje. Stejně jako na provádění málo výnosných leč potřebných prací ve městech a obcích. Stejně tak na vyplácení nepodmíněného garantovaného příjmu. V opačném případě by musel stát plošně zvednout daně, zavést strukturované a sektorové daně atd..

Program Aliance národních sil (ve volbách podporuje ČSNS s volebním číslem 25) se naopak snaží nejen na uvedenou problematiku voliče upozornit, nabízí i řešení. A je ke škodě nás všech, že nebyla sdělovacími prostředky umožněna veřejná diskuze na tato témata, která tak, jako jiná ANS otevírá. Za jiné, kteří to mají i v popisu práce, avšak tak nečiní.

Vážení spoluobčané, mám z toho silnou obavu hraničící s jistotou, že nejsme na tuto novou situaci připraveni vůbec a že většina těch slibujících stran ještě snad ani netuší, že slibuje něco, co nebude schopna splnit, i kdyby opravdu chtěla. Nebo ví a patrně nechce slibem zarmoutit. Jenže to je málo. Strašně málo a krom toho „to už tu přece vícekrát bylo“. Chcete to zase opakovat? Nechcete již konečně něco jiného? Tu srovnávací tabulku pro informaci přikládám. V klidu se na ni podívejte a popřemýšlejte, kam Vás volba té či oné strany dovede. Sledujte programy stran, nikoliv pouhá předvolební konjunkturální vyjádření jednotlivých politiků. Zítra si je nebudou pamatovat, pozítří je zapřou. Podstatné jsou volební programy stran. Stojíme v současnosti skutečně na křižovatce dějin, ač si to mnozí z Vás zatím třeba neuvědomovali. Je nezbytně nutné podle toho ve vlastním zájmu i jednat. Čas je v daném případě proti nám a ztrácíme ho dalším odkládáním řešení každým dnem.

A propos, již víte, koho volit?

Čin provedl podle serveru Reflex.cz, když obě pohledné sestřenice seděly na lavičce a společně čekaly na vlak pro jednu z nich. Přihnal se k nim a s výkřikem „Alláhu Akbar“ (Bůh je veliký) nejprve jednu z děvčat bodl dvacet centimetrů dlouhým nožem do krku. Pak poodešel, ale za chvilku se vrátil a usmrtil i druhou dívku, kterou bodl do břicha. Za několik okamžiků ho pak zastřelila policie.

Celkem k nepochopení se jeví to, že ho policie propustila jen den před tímto ohavným činem, jelikož byl minulý pátek zatčen v Lyonu za krádež. Policie na něj chtěla uvalit vazbu, ale příslušná prokuratura na žádost neodpověděla, tak musel být propuštěn. Jak se později ukázalo, Tunisan použil v posledních letech sedm různých falešných identit bez toho, aby to policie zaregistrovala.
Proislámský prezident Macron sice celou událost odsoudil s tím, že je „znechucen barbarským činem“, ale to je tak všechno, co proto udělal. Má máslo na hlavě, jelikož i přes všemožná bezpečnostní opatření, které je již součástí běžného života ve Francii, mají na tomto činu podíl francouzské úřady, které svou laxností nekonaly přesně a včas.
Ukazuje se, že i vzhledem k tomu, že je ve Francii již od roku 2015 vyhlášen výjimečný stav a skoro na každém druhém rohu jsou vidět všudypřítomní policisté, ani to neochrání lidské životy před islámskými fanatiky.
Česká republika si z toho musí vzít velké ponaučení a za žádnou cenu nepřipustit, aby se zde vyznavači netolerantní, nenávistné, velice násilné a ženami opovrhující islámské ideologie usazovali. Je to ideologie neslučitelná se svobodou a demokracií.

Ivan David za redakci Nové republiky
10. 10. 2017
motto: Absolutní morálka - nic se nesmí. (Gabriel Laub) 

Milý čtenáři, podívej se, co už se nesmí....

Převzali jsme článek pana Olšera z webu "Rukojmí"ZDE. Abychom pomohli jeho šíření, vložili jsme odkaz na něj i na Facebook. Osobě, která to učinila byl Facebook zablokován.
Podívejte se, jakou to pornografii jsme šířili!
Objevil se pak tento text:

Jiří Baťa
10. 10. 2017
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.: "Já prostě nepodepíšu žádné programové prohlášení vlády za ODS, ve kterém se nedomluvíme na snižování daní,ve kterém se nedomluvíme na tom, že něco uděláme s byrokracií, která nás dusí, ve kterém se nedomluvíme, že nahradíme EET podnikatelskou licencí, ve kterém nebude dost peněz na vzdělání a ve kterém vzdělání nebude prioritou, nepodepíšu programové prohlášení, kde nedáme dost peněz na obranu, kde Česká republika nebude silná v rámci Evropské unie, kde se vláda nezaváže k tomu, že si vyjednáme výjimku z automatického přijetí eura. To jsou věci, které jsou podstatné a tady se na nás mohou voliči spolehnout, že tohle dodržíme."

Díky pane profesore. Pokud dodržíte své předsevzetí a to co voličům slibujete, máme záruku, že se vaše ODS do vlády nedostane a zase jen jako ukecaná, prudící a jisté části občanů modré z nebe slibující pravicová strana v opozici, budete jen vztekle kopat a bušit do poslaneckých lavic a hatit případné dobré (ne ovšem pro ODS) věci budoucí vlády. Tím však není řečeno, že nová vláda bude v každém případě lepší, než ta dnešní, protože upřímně řečeno, na to nemáme dostatečně rozumné a hlavně slušné lidi. Ti co takoví jsou se bohužel do vlády nedostanou a to je to nejsmutnější na naší politice. Proto bude pořád lepší, když se ODS do vlády nedostane a bude jen „státotvorně“ existovat v opozici!

Jiří Jírovec
10. 10. 2017         Obrys-Kmen
„A až vyrostete, nakopejte jí prdel“, končí svou báseň Petr Skoumal.
Týká se učitelky, která dětem určuje, kde je jejich vyloučená oblast, aby neotravovaly.
Vzpomněl jsem si na ten text, když jsem četl výrok jakési místostarostky, která odpálila ženu, která taktak přežívá v bydlíku:„Člověk se musí sám o sebe postarat. Bezdomovců ve velkých městech je také spousta, taky to nikdo neřeší a také se o ně nikdo nestará. Prostě jsi bezdomovec, tak si žij, jak chceš.“

Možná to neřekla, možná se jen tak zablesklo.

Ona politička má před jménem Bc a tak je zjevně obětí polistopadové propagandy. Opravdu si myslí, že si ti lidé žijí, jak chtějí? To je všechno, za co ve škole dostala bakaláře?

V současné době je česká společnost rozvášněna ohledně dotace, která, dávno, dávno tomu, přišla z EU. Jde o mizerných 50 milionů korun, tedy o jednu čtvrtinu ceny, možná již prodaného pražského luxusního bytu.

V Česku existují i jiné dotace, totiž na zbourání domů, které nechali jejich majitelé vybydlet. Cena pozemku je zřejmě vyšší než původní investice do budovy. Zabijí se tím dva ptáčci jedním kamenem: vydělá se na pozemku a obec se zbaví lidského odpadu. Ten ať si žije kde a jak chce…

Šmejdi, poslancující za ČSSD, nechali spadnout pod stůl údajně významnou část svého volebního programu, totiž zákon o sociálním bydlení. No aby ne! Obce by se musely postarat o socky, které nechtějí, a bez peněz navíc. Starostové by ve volbách mohli přetáhnout hlasy od sociálně dávno znecitlivělé strany.

V zemi Velkého bratra vznikla ve čtyřicátých letech píseň This Land is Your Land. Napsal ji Woody Guthrie, který v několika optimistických slokách sděluje, že Amerika a její krásy od západu k východu a od severu k jihu byly stvořeny „pro tebe a pro mě“.

Pak tam jsou ale dvě sloky, které se obvykle vynechávají:

„Vidím zástup hladových, kteří čekají před úřadem na pomoc, a ptám se, jestli i tohle je země, která byla stvořena pro tebe a pro mě“…

„Jdu dál a zastaví mě vysoká zeď s nápisem SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ. Na jeho opačné straně není napsáno nic a odtud začíná země stvořená pro tebe a pro mě.“

Je stále oblíbená a tak zazněla i na shromáždění před Obamovou inaugurací. Zpívali ji tam Pete Seeger, jeho zeť a Bruce Springsteen s podmínkou, že ty dvě sloky nevynechají.

Bylo to nejen připomenutí dob, kdy se ještě umělci angažovali, ale i upozornění na to, že ony dvě vynechávané sloky mají stále svoji platnost.

Stále jsou lidé, pro které jejich země není. Platí to i pro Česko.

Znám životní příběh jedné ženy. Není jednoduchý. Přišla o muže i o práci, která ji bavila. Z obou stran ji zaskočila nemoc.

„Nemá kožich, nemá fáro, nemá ani na cigáro“, zpívával Jiří Dědeček, když se ještě angažoval. Ta žena nekouří a nepije. Není ani mladá ani stará, je „jen“ nemocná a proto nemůže pracovat. Je, jako mnoho jiných, chudá. Má jen psa. Bez něj by byla na světě sama.

Nemá peníze na to, aby si mohla sama najmout byt. Zatím ji kdosi podporuje, jenže to není „systémové řešení“, o němž naši ztučnělí politici tak rádi blábolí. Je to jen krátkodobá parametrická úprava. Bez ní by byla na ulici a mohla si žít po svém.

Nepatří mezi ty, jimž magistrát poskytuje byty za cenu, kterou by si mohla dovolit. „Patříte jinam,“ říkají, aby se tam „jinde“ dozvěděla, že pro ni nemohou nic udělat.

Ta žena přestává patřit do své země. Je na špatném místě ve špatný čas. Není ze střední vrstvy, z níž se dají dolovat hlasy ve volbách.

Sama je slabá a není moci nebezpečná. Jenže do její situace se mohou dostat další, zdravější a stejně vydědění, pro něž nebude ani práce, ani dostupné bydlení.

Pak se začnou viklat ideály a dojde na kopání do prdele, protože lidé nebudou chtít zůstat tam, kam je moc odstavila.

Miroslav Polreich
10. 10. 2017
Neobvyklý nadpis, ale reálná šance. Svět stojí před závažným problémem, který se neváže jen ke korejské krizi, ba naopak její řešení může mít a také lze očekávat, právě v souvislosti a pod dojmem této situace, která je vynucena současnými okolnostmi. Je možno nalézt společné řešení, dohodu a urychlenou stabilizaci mezinárodních vztahů mezi rozhodujícími mocenskými subjekty v daleko větší dimensi než jen v oblasti východní Asie.

Pro ujasnění a pochopení, uveďme několik orientačních, ale v současné době zásadních tezí :

Jaderná válka je vyloučena. Bylo tomu tak i v období bipolárního světa a tím více v současných multipolárních podmínkách

Lokální války nelze vyloučit, ale korejská krize má jiný charakter. Proto je rovněž vyloučena. Týká se USA, Číny, RF, Severní a Jižní Koreje a také Japonska. Tři státy + jeden (KLDR) mají atomovou výzbroj.

Jižní Korea a Japonsko, stejně tak RF a Čína, dle jejich prohlášení, vojenský střet neumožní. Věřím, že to je i postoj USA.

Silácká prohlášení ze Severní Koreje i prezidenta USA nejsou cílené k problému, ale k domácí, velmi omezené intelektuálně i početné veřejnosti.

Rozhodující konstanta. Vzájemná mezinárodně politická závislost velmocí, jejichž přední bezpečnostní priority jsou totožné. (nešíření zbraní hromadného ničení, terorismus, organizovaný zločin, drogy, životní a zdravotní prostředí, ale i ekonomická a výzkumná spolupráce, vesmír). Žádná z velmocí nemá kapacitu tyto problémy řešit individuálně. Je podmíněna vzájemnou závislostí.

Krize a mír se řeší s nepřítelem jednáním.

Současná politická a bezpečnostní historie je charakteristická tím, že krizové situace se nejenom vyřešily smírně, ale měly i aktivní impuls pro další pozitivní perspektivní vývoj. (Kubánská krize – stažením raket z Kuby a Turecka a záruky USA, že Kuba již nebude napadena, Válka šestidenní na BSV (v r.1967) schůzka na nejvyšší úrovni Kosygin Johnson, která vedla k „duchu Glassboro“ a v podstatě k pozitivnímu zvratu v mezinárodních vztazích, Smlouva SALT 1,

Smlouva o nešíření zbraní hromadného ničení a nástup helsinského procesu, který ukončil nakonec bipolární svět s masivním odzbrojováním v devadesátých letech a nástupu období důvěry a spolupráce. Pozitivní možné výstupy z korejské krize uvádím závěrem.

Tento podrobný a podnětný úvod nás upozorňuje na skutečnosti, že existuje vždy pozitivní řešení, které má nakonec i kladné rysy. Neexistuje žádný reálný důvod, aby to bylo v Korejské krizi jinak, navíc i proto, že má globální charakter. O ten nám nyní v podstatě jde.

Podařilo se zvrátit období devadesátých let voláním po novém dělení světa, ale v jiné geografii za pomoci hledání či vytváření nepřítele, kde aktivně působily i postkomunistické státy včetně naší republiky. Na základě teorie, že Američané jsou naivní romantici, když se chtějí dohodnout s Ruskem, nebo dokonce zrádci tak jako západní mocnosti v Mnichově (Havel ve Varšavě).

V současnosti se objevila nová situace po volbách v USA a zvolením Trumpa volání po nutné změně, kdy však jeho politický postoj nebyl zcela vyhraněn. Proto vnitropolitická, ale i zahraničně politická situace musí čelit silným kampaním vedeným hlavně neocons, ale i krajně pravicovými elementy u nás s jednoduchým cílem návratu opět ke zpochybňování stavu bezpečnosti světa, ne tam, kde nebezpečí skutečně existuje, ale kde by případná spolupráce tuto jejich snahu mohla narušit.

V našem případě se jedná o nepochopitelné výstupy z soc. dem. Ministerstva zahraničních věcí (zpracoval pro ně CEVRO – Policy paper), že pokud USA se opět chtějí vrátit ke spolupráci, přejdeme do „antiamerického“ tábora. Kdo to je?

Celá pro válečnická kampaň je vedena i veřejnoprávní TV, kde nás vojenský a bezpečnostní analytik Lukáš Visinger z Brna, (18.9.2017) poučuje, že válka je pro něj „jen menší zlo“ a proto by ji doporučoval jako řešení současné korejské krize !

Tyto profašistické tendence a výkřiky samozřejmě dokonce v rozporu s naším trestním právem mají jednu závažnou funkci - vyvolávat strach a nejistotu u lidí, neboť to je prostředí, v kterém se lid snáze ovládá. Proto asi státní zastupitelství je nečinné. K tomu lze jen dodat : „No passarán“.

Vraťme se však k samotné Koreji. Ta krize má svoji dlouhou historii. Vzpomeňme na jednání ministryně zahraničí USA Madelaine Albrightové v Severní Koreji, krátce před ukončením jejího mandátu a návštěvě vysokých představitelů Severní Koreje v USA. Připravovala se dokonce cesta prezidenta Clintona do Koreje k podepsání řady dokumentů. Korea byla USA vyjmuta ze skupiny „darebáckých států“ Byly podepsány dohody dokonce o jaderné spolupráci a pomoci dodávkami potravin a ropy za podmínky pozastavení jaderného výzkumu v Jangsongu. A Korea výzkum opravdu zastavila a umožnila přístup mezinárodní kontrole. Změna administrativy v USA ve prospěch republikánů vedla i k ukončení realizace dohod. Bohužel.

Dle uvedeného, je tedy Korea stranou, která vylučovala jednání, anebo to byl někdo jiný, který na druhé straně odmítl i ukončení vietnamské války již v roce 1968, kdy smlouva byla připravena a byl k tomu doveden za stejných podmínek až po dalších pěti letech a dalších mrtvých na obou stranách. Kissinger za to obdržel v roce 1973 Nobelovu cenu míru.

Není od věci připomenout i roli Luboše Zaorálka, který se velmi aktivně zapojil z pozice své funkce předsedy Poslanecké sněmovny do korejského problému a vytvořil si prostor nejenom ke korejské straně, ale napomohl následně i svým jednáním ve Washingtonu k usnadnění dohody a překonání krizové atmosféry v té době. Byl to účinný a dobrý vklad do připravovaných jednání.

Celá Zaorálkova mise byla nezanedbatelným příspěvkem v oblasti preventivní diplomacie. Myslím, že doma nebyl ale moc pochopen a oceněn. Bipolarita, po které se stále zde volá, je pro nepříliš inteligentní snáze srozumitelná. Na jedné straně dobro (na té naší) a na straně druhé zlo. Dnes má ale Zaorálek mandát přímo ve své funkci a nějak opomíjí ho využít, přestože již jednou měl dobře nakročeno.

Závěrem chci konstatovat, pokud to samotný čtenář, ale i naši „odborníci“ nevnímají, že mírové řešení je jediné možné. Forem pro dohodu je celá řada, od konečného uzavření mírové smlouvy obou Korejí, po smluvním zajištění klidu a míru s oběma zeměmi pod zárukou OSN a Šanghajské organizace spolupráce, což může vyústí až k označení korejského poloostrova spolu s Japonskem za bezatomovou zónu (nezapomeňme, že již jednou Korea s obdobným řešením souhlasila, když po dohodě zastavila, tehdy jenom výzkum, a připustila mezinárodní kontrolu). Toto, ne tak nereálné řešení by ovšem předpokládalo i

prohlásit poloostrov za území bez cizích základen, což není zas tak velký vklad z americké strany, když je si vědoma co současný zbrojní potenciál Koreje pro její bezpečnost znamená.

Myslím dále, že ale ani my nemůžeme zůstat pasivní, MZV, Zaorálek osobně ve svém aktivním jednání. Ale hlavně na druhé straně zastavit současné spanilé jízdy našich neocons a jejich „uvědomování“ republikánských ústavních činitelů v tom, že znovurozdělení světa je východiskem a jediná naše budoucnost.

Jenom ne žádná spolupráce hlavně s Ruskem. Pro servilní rádce to snad k obživě stačí, ale rozhodně ne k reálnému obrazu potřeb společnosti a dokonce k zachování života na této planetě.

Jak jsem uvedl, korejská krize není hlavním problémem, ale její řešení rozhodně však napomůže ve svých důsledcích uvědomění si novou administrativou ve Washingtonu bezpodmínečné nutnosti spolupráce při řešení dalších a podstatnějších problémů, včetně otázek zbraní hromadného ničení. Tento přístup zdůrazňuje i právě udělená Nobelova Cena míru.

Malá poznámka - ať rádci, ne moc znalého v mezinárodně bezpečnostních otázkách kandidáta na prezidenta pana Drahoše, páni Kolářové, zůstanou raději doma. Venku neodpovědně škodí. Svému prezidentskému kandidátu pochopitelně daleko více.

William Engdahl
10.10.2017   Zvědavec
Titulky hlavních západních listů v posledních dnech vítaly obsazení rozsáhlých polí zemního plynu v syrské provincii Dair Ez-Zor, jakoby to bylo vítězství Sýrie. Typický titulek zněl: „SDF opětovně dobyly naleziště plynu z rukou ISIS“. Všimněte si výrazu „opětovně dobýt“, který by měl znamenat, že se původnímu majiteli nalezišť, syrskému státu, podařilo znovu nabýt tento svůj významný národohospodářský zdroje z rukou teroristů ISIS. Pravý opak je skutečností.
Kurdské Syrské obranné síly (SDF), které nejsou podporovány Asadovou vládou v Damašku ale Pentagonem, izraelskou armádou IDF a dalšími silami nepřátelskými vůči damašské vládě Bašára Asada, právě teď tvrdí, že právě ony teď kontrolují tato klíčová syrská naleziště plynu osvojená texaskou společností Conoco Oil Company. Západní media standardně prezentují operaci v duchu, že: „…syrské síly podporované Spojenými státy uchvátily z rukou Islámského státu těžební kapacity Conoco na produkci plynu v ropné oblasti Dair Ez-Zor, a připravily tak radikály o důležitý zdroj příjmů“.

Za touto prezentací se skrývá ošklivá realita: americký Pentagon se předvádí jako loutkovodič jak teroristické ISIS, tak i SDF. Provincii Diar Ez-Zor a její ropná pole a naleziště plynu ISIS okupoval od roku 2014, čímž připravil Asadovu vládu o jeden z hlavních zdrojů příjmů a zdroj energetických potřeb země.

Ruské ministerstvo obrany zveřejnilo 24. září letecké snímky, které ukazují výzbroj speciálních sil americké armády v místech severně od města Dair Ez-Zor, kde působí bojovníci ISIS. Fotografie ukazují, že jednotky americké armády umožňují volný průchod převážně kurdským Syrským demokratickým silám (SDF) přes bojové pozice teroristů Islámského státu, k čemuž prohlášení ruského ministerstva dodává, že: „jednotky SDF se pohybují po levém břehu řeky Eufrat, aniž by se setkaly s odporem ze strany bojovníků ISIS.“

Prohlášení ministerstva obrany v Moskvě dále uvádí, že: „nehledě na to, že se pozice amerických ozbrojených sil nacházejí v místech dislokace jednotek ISIS, neexistují ani náznaky toho, že by se chystaly organizovat bojová stanoviště“. Americký vojenský personál se patrně cítí uprostřed území, které kontroluje ISIS, absolutně bezpečně.

Jak uvedl francouzský blízkovýchodní expert se sídlem v Damašku Thierry Meyssan: „Pentagon zveřejnil v srpnu výzvu k podávání nabídek na nákup a přepravu zbraní a střeliva přednostně sovětské provenience v hodnotě 500 milionů. Prvních dvě stovky nákladních automobilů obdržela YPG (ozbrojené křídlo Sjednocené demokratické strany v Rojavě – pozn. překladatele) v Hasace z iráckého Kurdistánu v období 11. - 19. září, aniž by došlo k jakémukoli vojenskému napadení ze strany džihádistů (ISIS).“

Potvrzuje to, že jak Spojenými státy vycvičené a vyzbrojené kurdské síly SDF, tak i ISIS působí střídavě v zastoupení USA pro získání strategických oblastí Sýrie bohatých ropou a plynem poblíž hranic s Irákem, kde iráčtí Kurdové pod feudálním despotou Masúdem Barzáním právě s 92 procentní většinou podpořili vyhlášení Iráckého Kurdistánu, což je krok, který otevřeně podporuje izraelský Netanjahu a z pozadí i Washington. Jak napsal již v roce 2015 londýnský Financial Times, Izrael dovážel až 77 procent svých potřeb ropy z iráckého Kurdistánu, který kontroluje Barzání.

Dlouhodobý plán Pentagonu, jak poprvé v roce 2006 zmínil časopis US Armed Forces, na nezávislý stát Kurdistán podporovaný Spojenými státy a Izraelem, který by se rozprostíral na území Iráku, Sýrie a dokonce i Turecka a v konečném důsledku i Íránu, konečně objevuje na božím světle. Až dosud se tento plán spíše schovával v mracích více než šestileté války sponzorované Spojenými státy a financované Saúdskou Arábií proti legitimně zvolené vládě Bašára Asada, který představuje hlavní překážku plánované balkanizaci regionu.

Válka proti teroru nebo válka s pomocí teroru?

Pentagon lže, že Washington ve válce v Sýrii bojuje, aby zničil teroristy z ISIS. Fakticky jde o agresi USA, která je podle mezinárodního práva nezákonná, neboť se jedná o invazi do suverénní země v rozporu s Chartou OSN. Pentagon a CIA a jejich různorodí žoldáci-zabijáci byli mnohokrát obviněni z toho, že z Al-Káidy v Iráku a Sýrii vytvořili ISIS ve snaze zbavit se Asada a převzít kontrolu nad strategickými zásobami ropy a plynu a příslušnou přepravní infrastrukturou. V sázce je energetická budoucnost nejenom Sýrie, ale potenciálně i EU a Asie.

Nejedná se o unáhlený nápad „vzteklého psa Pentagonu“ generála Mattise využít syrské Kurdy, aby získali kontrolu nad klíčovými energetickými koridory v Sýrii poté, když předchozí americké plány utrpěly fiasko. Kořeny této myšlenky třeba hledat v článku plukovníka Ralpha Peterse, který vyšel v časopise US Armed Forces Journal v roce 2006. Peters přišel s plánem radikálního překreslení hranic celého Blízkého východu, tak jak se vytvořily po skončení 1. světové války. Ve svém materiálu Peters argumentuje: „Svobodný Kurdistán, táhnoucí se od Diyarbakiru přes Tabríz, bude nejvíce prozápadním státem mezi Bulharskem a Japonskem.“ Dále pokračuje tvrzením, že: „nejvíce do očí bijící nespravedlnost v notoricky nespravedlivém prostoru mezi Balkánem a Himálajemi je absence nezávislého kurdského státu. V územích přiléhajících k Blízkému východu žije mezi 27 miliony a 36 miliony Kurdů.“ Peters dokonce zahovořil o pravděpodobném referendu k otázce nezávislosti iráckých Kurdů, v němž by „se téměř 100 procent iráckých Kurdů vyjádřilo pro nezávislost.“ Takové referendum se právě uskutečnilo, přičemž 92% podpora nezávislosti evokuje spíše sovětský styl sčítání hlasů, nehovoře o zastrašování a výhrůžkách potencionálně nesouhlasícím voličům ze strany ostrých hochů Barzáního klanu, jako o tom přicházely zprávy. Barzání sám díky korupčním praktikám i prostřednictvím rodinných příslušníků nashromáždil několika miliardové bohatství.

Letos v létě před summitem G20 v Hamburku americký prezident oznámil, že omezuje financování válečných operací CIA a Pentagonu proti džihádistickému teroru v Sýrii a na Blízkém východě. Dnes se jasně ukazuje, že místo výcviku a vysílání do boje proti Asadovi bojovníků ISIS a podobných teroristů, což je bitva, kterou džihádističtí žoldáci po vstupu Ruska do konfliktu v září 2015 těžce prohrávají, byly americké finanční prostředky přesunuty kurdským vojenským brigádám tzv. Syrských demokratických sil (SDF).

Po Trumpově oznámení obdržely kurdské SDF z USA obrovské dodávky zbraní, včetně kulometů, minometů, protitankových zbraní, obrněných vozidel a technického vybavení. Zmocnění k poskytování výzbroje kurdským SDF podepsal Trump v květnu. Jak informovala turecká tisková agentura Anadolu, v průběhu června bylo vypraveno 348 nákladních vozů s vojenským materiálem. Podle údajů této agentury obsahuje seznam zbraní dodávaných Pentagonem 12 000 kalašnikovů, 6 000 kulometů, 3 000 granátometů a asi 1 000 protitankových zbraní.

Nyní je zřejmé, že americké dodávky zbraní sílám kurdské SDF byly směřovány na novou válku proti Syrské arabské armádě Bašára Asada, na válku, která má zabránit Asadovým vojákům znovu dobýt své území bohaté na ropu a plyn kolem Dair Ez-Zoru.

Začátkem září síly Asadova armáda podporovaná Hizballáhem a s ruským vzdušným krytím ​​nakonec prolomila obležení centra syrských zásob ropy a plynu Dair Ez-Zor, které po tři roky pevně držela ISIS. Současně s tím Spojenými státy podporované a nyní i silně vyzbrojené síly kurdské SDF obsadily ​​bohatá naleziště plynu severně od Dair ez-Zoru. Zvláštní vyslanec prezidenta USA pro globální koalici proti ISIL (ISIS, IS, Daeš) Brett H. McGurk se 18. srpna sešel s místními kmenovými vůdci, které zřejmě uplatila ISIS, aby jí slíbili poslušnost. Nyní údajně následují tok peněz a probíhá jejich přeorientace na americké kurdské síly SDF, opět ovšem proti Asadovi.

Zcela nedávno USA ustanovily bývalého bojovníka ISIS teroristu Ahmada Abu Khawlu velitelem jejich nově vytvořené Vojenské rady Dair Ez-Zor řízené americkými zvláštními silami. Abu Khawla je odsouzený zloděj, vyděrač a všeobecně gauner. Nevadí, zda slouží ISIS nebo SDF, podstatné je sledovat tok peněz.

Kvůli nedávným úspěchům Syrské arabské armády a spojeneckých sil, podpořených ruskými vzdušnými silami, bitva ovšem přerůstá přímo v konfrontaci USA-Rusko, což v žádném případě nepřispívá k světovému míru. Opakovaně ve své historii sehrávali syrští a iráčtí Kurdové roli pěšáků v soukromé hře daleko mocnějších zemí Západu, hru o ovládnutí obrovských energetických zdrojů celého Blízkého východu a spolu s tím o ovládnutí velké části světa. Nakonec ale tahle hra stejně nevyjde, i když si napřed ještě vyžádá nesčetné lidské oběti. The Big ISIS and SDF Lies of the US—‘Kurdistan’ and New Gas Wars vyšel na katehon.com.

10. 10. 2017     Hlavné Správy
Portál RusVesna publikoval zaujímavé informácie o poslednom vývoji na Blízkom východe, pričom vychádzal najmä z analýzy britského odborníka Johna R. Bradleya, ktoré autor publikoval na portáli The Spectator. John R. Bradley, spisovateľ a analytik, sa už 20 rokov odborne venuje vývoju na Blízkom východe, Severnej Afrike i v Perzskom zálive (na túto tému napísal už niekoľko odborných publikácii) vo svojom článku pre britský The Spectator definoval kroky, ktoré pomohli Vladimírovi Putinovi stať sa najdôležitejšou osobou na Blízkom východe.

Keď v septembri 2015 vstupovalo Rusko do sýrskej občianskej vojny, Ash Carter, v tom čase minister obrany USA predpovedal Rusku katastrofu, podobnú katastrofe v Afganistane. Podľa Carterových slov Vladimír Putin vlieva “benzín do ohňa” občianskej vojny a jeho stratégia podpory režima Bašára Asada i vojny proti ISIS je predurčená na neúspech.

Prešli dva roky, Putin žne víťazstvá, politická budúcnosť Bašára Asada je garantovaná, Ash Carter je mimo svetovej politiky a posledné zvyšky ISIS sa potácajú pod údermi ruského letectva, sýrskych vládnych jednotiek a ich spojencov.

Totálnym neúspechom sa skončil americký pokus vytvoriť v Damasku bábkový sunnitský režim podľa afgánskeho scenára z 80.-tych rokov. Americké pokusy vycvičiť, financovať a ozbrojiť miestnych a zahraničných džihádistov, ktorí by spolupracovali s despociami Perzského zálivu sa skončil neúspechom, rovnako ako plán zbaviť sa pomocou sunnitského sýrskeho štátu ruskej vojenskej námornej základne v sýrskom Tartuse a leteckej základne v Hmeimmim

Američania sa snažili vytvoriť v Sýrii aj nárazníkovú zónu medzi Iránom a libanonským Hizballáhom s cieľom rozorvať antiizraelskú šiítsku os. Izrael vykazuje známky nervozity, pretože vojna v roku 2006 ukázala na izraelské slabiny. Izraelská armáda nedokázala dosiahnuť rozhodné víťazstvo proti šiítskym guerillovým bojovníkom, pritom do bojov Izraelci nasadili aj letectvo a tanky, ktoré Hizballáh nemá k dispozícii.

Izrael teda použil proti Hizballáhu takmer všetko čo mal k dispozícii, okrem jadrových a chemických zbraní. Utrpel na izraelské pomery vysoké straty a z Libanonu sa izraelské vojska stiahli, bez toho, aby dosiahli výraznejší úspech. Samozrejme Hizballáh mal vyššie straty ako Izrael, bez problémov ich však doplnil, izraelské vojenské renomé v arabskom svete však značne utrpelo.

Dnes má šiítsky Hizballáh k dispozícii skúsené vojenské jadro, ktoré sa zocelilo v bojoch v Sýrii, kde sa Hizballáh dostal aj k modernej výzbroji a otvoril sa šiítsky koridor od Stredozemného mora až do Iránu. Bojovníci Hizballáhu si dôverujú a zvyšujú svoje aktivity na libanonsko-izraelskej hranici, čo vyvoláva nervozitu u súčasnej izraelskej politickej elity.

Neúspechom sa skončil aj americký plán odrezať Irán od diania na Blízkom východe cez vplyv sunnitských monarchií v Perzskom zálive. Celý americký plán má na svedomí smrť takmer 500 tisíc Sýrčanov, niekoľko miliónov Sýrčanov muselo opustiť svoje domovy a prišlo k rozvratu sýrskeho hospodárstva. No napriek tomu sa americké plány nepodarili.

Putin pritom od začiatku Američanov varoval a tvrdil, že americký plán sa nepodarí. Sýrčania na rozdiel od Afgáncov preferujú liberálne formy islamu a multikulturalizmus. Sýrsky režim nikdy nebol natoľko represívny ako režim v Afganistane, Pakistane či v sunnitských monarchiách Blízkeho východu a potvrdzoval práva pre rôzne vierovyznania. To však nebránilo Američanom označovať sýrsky režim za neprijateľný, saudský režim, ktorý má problémy s dodržiavaním základných ľudských práv však Američanom z pochopiteľných dôvodov nikdy príliš nevadil.

Američanom sa teda nepodarilo úspešne odstrániť Asada. Dôvody sú dva, prvým je pomoc Ruska a druhým skutočnosť, že väčšina Sýrčanov nikdy nemala záujem na tom, aby sa ich krajina zmenila na džihádisticko-vahábistické teroristické hniezdo. Dokonca aj viacerí liberálni kritici Asada sa v najhoršom období v roku 2015 radšej priklonili k podpore Asada, len aby sa k moci nedostali skupiny, ktoré proti Asadovi bojovali. V Egypte sa Američanom farebná revolúcia a zvrhnutie Husní Mubaraka podarilo, problémy s egyptskými radikálmi musí riešiť egyptská armáda doteraz.

Rusko vstúpilo do konfliktu práve v zlomovom momente, kedy už sýrska armáda bránila zvyšné územie (stále išlo o najbohatšie a najľudnatejšie oblasti) pred hordami teroristov z posledných síl. Dnes 3/4 Sýrčanov podporujú Asada a jeho popularita vzrástla do obrovských výšin, Asad kontroluje 80% krajiny a Putin je pre väčšinu Sýrčanov hrdina. Odpor cítia Sýrčania k USA a Západu.

Práve západní politici v OSN minulý mesiac podporili aktivity bloku “Priateľov Sýrie” (tento blok tvoria monarchie Perzského zálivu, predstavitelia protiasadovskej opozície, USA a krajiny západu) a prehlásili, že nebudú sa zúčastňovať obnovy Sýrie, pokiaľ neodíde sýrky prezident Bašár Asad. Tento komentár odznel z úst britského ministra zahraničných vecí Borisa Johnsona, na ruských a iránskych tvárach však vyhlásenie britského politika vyvolalo len pobavené úsmevy.

Pred niekoľkými dňami sa v Damasku totiž uskutočnila medzinárodná konferencia O obnove Sýrie. Bašár Asad na tejto konferencii otvorene potvrdil, že obnovy Sýrie sa nebudú zúčastňovať krajiny, ktoré Sýriu ničili, obnovu Sýrie budú viesť Rusi, Irán a Čína. Ide o miliardové sumy, Rusko už dodáva do Sýrie potrebné materiály na obnovu rozvoja hospodárskeho života v krajine, rovnako ako Irán a Čína. Sýria získava výhodné úvery od trojice týchto krajín, Američania, EÚ a arabské monarchie stoja bokom a nevyzerá to tak, že by sa situácia mala zmeniť.

Neschopnosť Západu uznať jednoduchý fakt že Rusko výrazne, kvôli chybám americkej diplomacie, posilnilo na Blízkom východe svoj vplyv, je základným prvkom neúspechu americkej i západnej blízkovýchodnej politiky. Naivné a nervózne aktivity britského ministra Borisa Johnsona v severnej Afrike vedú k ďalšej degradácii západnej diplomacie, z ktorej bude ťažiť len Rusko.

Johnson navštívil Lýbiu, kde sa stretol s generálom Khalifom Haftarom, ktorého vojská kontrolujú východnú časť Lýbie a oblasť Bengházi s bohatými ropnými ložiskami. Haftar nepredstavuje politika, ktorý by úplne vyhovoval Američanom a Západu, tí sa spoliehajú na bábkovú vládu v Tripolise. Johnson sa pokúsil naladiť Haftara prozápadne, krátko po jeho návšteve však generál Haftar navštívil Moskvu, kde s Rusmi dohodol ďalší postup v riešení lýbijského problému. Nervózne pobehovanie britského ministra zahraničných vecí Borisa Johnsona sa minulo účinkom a znížilo opäť výdatne renomé Západu v arabskom svete.

Haftar, ktorý prešiel sovietskymi generálsko-štábnymi kurzmi a bez problémov sa stretol s ruskými politikmi na palube ruskej bojovej lode (Stretnutie so Sergejom Šojgu na palube Admirála Kuznecova pri návrate ruskej lode z úspešnej misie v Sýrii) sa stáva v Lýbii najdôležitejšou politickou figúrou. Rusi a Lýbijčania sa už dohodli na priamej vojenskej spolupráci, dodávkach zbraní a pravdepodobne sa čoskoro stane skutočnosťou existencia novej ruskej stredomorskej základne, tentoraz pri lýbijských brehoch.

Dnes sa už nachádza v Egypte letka ruských útočných bombardérov, ruské bojové stíhačky, vrtuľníky a menší ruský expedičný zbor. Títo ruskí vojaci sú už pripravení zasiahnuť v Lýbii na strane generála Haftara a čakajú len na rozkaz. Čo to bude znamenať pre lýbijských islamistov a prozápadné skupiny je zrejmé každému, kto sa čo i len čiastočne orientuje v sýrskych udalostiach.

Sýria a Lýbia kupovali ruské zbrane a budú ich kupovať aj ďalej. Ide o overené a účinné zbrane, ktoré dokázali svoju kvalitu. Lýbia a Sýria sú dosť veľkým fiaskom súčasnej americkej zahraničnej politiky v severnej Afrike a na Blízkom východe, ďalšie fiasko sa prejavuje v odklone Turecka, ktoré kupuje protivzdušné raketové komplexy S-400. Erdogan ukazuje, že Američanom nedôveruje a nespolieha sa na americkú protivzdušnú obranu, ktorá by zabránila Turkom vyhľadávať a zostreľovať lietadlá USA a NATO v prípade, ak by sa Američania rozhodli k hazardnému kroku odstrániť Erdogana násilnou cestou.

Protivzdušné systémy S-400 sa nachádzajú už aj v Sýrii, kde chránia ruské základne v Hmeimmim a Tartuse, systém S-300 kúpil Irán. Aktivizácia týchto systémov už zhoršila možnosti izraelských a amerických bojových lietadiel narúšať vzdušný priestor cudzích krajín.

Putinov diplomatický prehľad sa plne prejavil po zostrelení ruského Su-24 a smrti ruského pilota. Erdogan zúril, pretože ruské bojové stroje s prehľadom likvidovali turecké kamióny, ktoré kradli ropu zo severných sýrskych území a z Turecka túto ropu za výhodné ceny posúvali Američanom a západným firmám. Erdogan očakával, že Rusko zareaguje útokom na turecké sily, následne sa vtiahne do konfliktu s NATO, ktorý sa skončí ruským ústupom z Blízkeho východu, prepadom Putinových preferencií a prípadne zmenou politického vedenia v Rusku.

Putin však cez ruské embargo na všetok turecký tovar zasadil Erdoganovi tvrdý úder a situácia v Turecku sa začala dramatizovať, čo nakoniec vyústilo v pokuse o štátny prevrat v lete 2016. Časť analytikov tvrdí, že prevrat zorganizoval sám Erdogan, aby oslabil opozíciu, faktom však zostáva že vzťahy medzi USA a Tureckom sa po prevrate výrazne zhoršili – to by nasvedčovalo, že pokus o prevrat nebol z Erdoganovej strany “útokom pod falošnou vlajkou”. Dnes Turecko kvôli svojej protikurdskej politike spolupracuje úzko s Iránom a Irakom, čo možno považovať za ďalší výrazný neúspech americkej zahraničnej politiky, ktorá sa už môže spoliehať na Blízkom východe len na Kurdov.

Návšteva saudského kráľa Salmana v Moskve v dnešných dňoch sa stala prvou oficiálnou návštevou saudského monarchu v Rusku. Ide o ďalšie približne z 20 stretnutí, ktoré už Putin uskutočnil z predstaviteľmi krajín Blízkeho východu, severnej Afriky, Perzského zálivu či západnej Ázie. Pritom Putin nemusí nervózne lietať ako Boris Johnson, ale predstavitelia cudzích štátov prichádzajú na návštevu do Moskvy, kde sa uskutočňujú väčšinou tajné rozhovory. Evidentne sa skončili časy, kedy sa chodilo po rozumy do Washingtonu, dnes sa na Blízkom východe preferuje Moskva.

Pre Arabov je dnes Rusko oveľa prijateľnejšie ako ZSSR zo svojím ateistickým svetonázorom. Putin si vydobyl v arabskom svete image úspešného, silného a rozumného politika, ktorý hľadá kompromis výhodný pre všetky strany. V úplne opačnej pozícii sú Američania, ktorí arogantne presadzovali politiku šírenia chaosu a následného rabovania nerastného bohatstva v rozbitých krajinách cez kontrolované bábkové vlády. Putin na rozdiel od Američanov preferuje stabilitu, Arabskej mentalite vyhovuje takisto skutočnosť, že Rusov nezaujíma “gender politika a homosexuálne sobáše”, ktoré dehonestujú Američanov v arabských očiach.

Saudi v Moskve s Rusmi rokovali o niekoľkých závažných problémoch. Saudov znervózňuje situácia v Jemene, problémy v Sýrii, rusko-iránska spolupráca a dodávky moderných zbraní Iránu. Saudi chápu, že Irán sa stáva hegemónom v oblasti a uvedomili si, že sa nemôžu spoliehať len na Američanov, ktorých vplyv poklesol. Preto sa snažia problém vyriešiť v spolupráci s Ruskom. Saudi by neboli radi, keby sa chaos, podobný chaosu v Lýbii prevalil z Jemenu aj do južnej časti Saudskej Arábie, čo by mohlo viesť v konečnom dôsledku k rozpadu Saudskej Arábie na viacero štátov (v Saudskej Arábii pôsobí silná šiítska menšina).

Saudský problém nedokážu Američania uspokojivo riešiť, rovnako ako nedokážu riešiť iránsko-izraelský problém. Na silové riešenie proti Iránu už Američania nemajú kapacity, čo si uvedomuje aj izraelský premiér Benjamin Netanjahu, ktorý takisto chodí rokovať do Moskvy a nie do Washingtonu. Benjamin Netanjahu sa obáva Iránu a Hizballáhu, ktoré sa netaja svojou nenávisťou k Izraelu. Ďalší prípadný izraelsko-arabský konflikt by sa totiž podľa najnovších poznatkov nemusel odohrávať tak, ako by si Izrael predstavoval – mimo izraelského územia. Pre Izrael by to bolo katastrofou.

Američania sa pokúsili v posledných mesiacoch oslabiť postavenie Putina a zastaviť jeho posilňovanie ruských pozícii. Američania anulujú jadrovú dohodu s Iránom, napriek tomu, že Irán plní všetky body existujúcej zmluvy. Američanom by vyhovovala konfrontácia Izraela s Iránom, pretože takáto kríza by výrazne oslabila pozície Moskvy.

Čo sa podarí Američanom presadiť tieto svoje ambície ostáva otázne. Putin už niekoľkokrát dokázal takmer nemožné a americké plány v Afganistane, Iraku, Lýbii či Sýrii vážne narušil svojimi asymetrickými reakciami.

Putin prevyšuje amerických politikov, ktorí doteraz nechápu ako dokážu Rusi na jednej strane spolupracovať s Hizballáhom proti protiasadovským zoskupeniam, pričom na druhej strane nemajú problém s tým, aby Izrael, s ktorým takisto udržiavajú Rusi korektné vzťahy útočil letecky na jednotky Hizballáhu v Sýrii. A Hizballáh a ani Izrael necítia potrebu prerušiť kontakty s Ruskom a viesť konfrontačný dialóg kvôli tejto skutočnosti.

Takisto Američania považovali za takmer nemožné, aby niekto uzmieril dve palestínske organizácie Hamas a al Fatah – Putinovi sa to v Moskve podarilo. Obe organizácie teraz zamerali svoju pozornosť na Izrael, čo sa prejavilo zvýšením teroristických aktivít na území Izraela v posledných dňoch.

Netanjahu chápe, že sa mu zužuje diplomatický priestor a napriek blízkym kontaktom Ruska a Iránu sa nesnaží žiadať o pomoc len USA, ale rieši politické problémy v Moskve. Putin sa tak stáva dôležitou osobou, ktorá navyše dokáže znížiť napätie medzi Izraelom a Teheránom. Pri návšteve v Moskve neodzneli zo strany Netanjahua žiadne rozhodné vyhlásenia voči Iránu, pozornosť sa sústredila skôr na záruky, aby ostrieľané iránske skupiny a Hizballáh ostali mimo územia Izraela. Na
V Putinovom a Lavrovovom prevedení ide opätovne o diplomaciu vysokého stupňa, ktorú už Američania nedokážu robiť, pretože nemajú vo svojich radoch takú výraznú osobnosť, akou bol Henry Kissinger. Prekvapený Washington sa tak ocitá na periférii Blízkeho východu.

Na záver niekoľko prostých faktov. Rusko nerozpútalo krízu na Blízkom východe, Sýria, Irak, sú výsledkami americkej politiky. Kvôli Rusku nezačal do Európy prúdiť tok migrantov z Blízkeho východu a ani z Afriky, kde Američania odstránili Kaddáfiho a krajina sa takisto ponorila do chaosu. Vidieť už však aj opačné tendencie, po neúspechu amerických plánov v Sýrii a stabilizácii situácie v krajine sa začali Sýrčania vracať domov, minimálne 500 tisíc Sýrčanov sa už vrátilo.

Optimistickou skutočnosťou pre Sýriu je fakt, že sýrska vládna armáda počas celej občianskej vojny mala veľmi málo dezertérov. Na počiatku občianskeho konfliktu síce časť Američanmi získaných dôstojníkov odovzdala kasárne a vojenské sklady predstaviteľom opozície, keď sa však rozhoreli boje, dezercie v Sýrskej armáde prestali. Pritom takmer 80% sýrskej armády tvoria sunniti, ktorí odmietli americké a džihádistické predstavy.

Sýrski vojaci bojujú proti sunnitským teroristom pod vedením režimu v ktorom prevládajú alaviti. Sýrski vojaci bojujú spoločne so šiítmi (Irak, Afganistan), Hizballáhom, kresťanmi, Iráncami, Rusmi či Palestínčanmi proti chaosu a džihádistickým predstavám. Rôznorodý proasadovský tábor ukazuje, že sa dokáže dohodnúť a tolerovať rozdielne vierovyznania. Problém s toleranciou majú len členovia “umiernenej opozície”, podporovaní Američanmi a ISIS.

Blízky východ v posledných rokoch zasiahla silná vlna islamizácie. “Arabská jar” ktorú pozitívne hodnotili Američania sa niesla v znamení útokov rôznych skupín islamistických radikálov proti relatívne svetským režimom v Tunise, Egypte, Sýrii, zčasti Turecku. Táto vlna priniesla so sebou chaos a destabilizáciu celého regiónu. Sýrčanom sa podarilo spoločne s Rusmi a Iránom a ďalšími spojencami odolať tomuto tlaku a stabilizovať situáciu v Sýrii.

10. 10. 2017    zdroj a zdroj
Rusko má v úmyslu obejít USA a vytvořit vlastní zařízení pro letadla Suchoj Superjet 100, aby je mohlo dodávat do Íránu, oznámil ministr průmyslu a obchodu Ruské federace Denis Manturov. V současné době je pro ruské dodávky SSJ-100 do Íránu požadováno povolení od Spojených států, protože vybavení letadel obsahuje 50% amerických komponentů.

USA brání této transakci, speciálně ji protahují, protože se obávají, že Írán bude moci odhalit tajemství amerického leteckého průmyslu.

Politexpert píše, že ruské straně tato situace nevyhovuje a jak uvedl ministr Denis Manturov, Rusko se rozhodlo zříci se jak amerického příslušenství, tak i software pro letoun Suchoj Superjet 100.

Bylo rozhodnuto nahradit americká zařízení domácími analogy.

Podle Manturova má Rusko potřebnou technologickou rozpracovanost pro výrobu těchto systémů a nahrazení amerických komponentů je nyní jen otázkou času.

Ministr dodal, že žádost o povolení k prodeji letadel Íránu byla americkému finančnímu rezortu odeslána již v srpnu, ale odpověď na ni doposud není.

Denis Manturov soudí, že příslušný rezort USA záměrně zdržuje posouzení požadavku na povolení proto, aby byla dohoda mezi Íránem a Ruskem zmařena.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Napsal/přeložil: mbi
10.10. 2017   Eurasia24
 Izraelský ministr obrany Avigdor Lieberman vyzval Washington k účinnější účasti v Sýrii, kde dnes vítězí prezident Bašár Asad. Vysoký izraelský činitel žádá o posílení role USA v dění v Sýrii a tvrdí, že Izrael se ze všech sil snaží bojovat proti „Rusům, Íráncům, Turkům i Hizballáhu“.„Doufáme, že Spojené Státy zvýší svoje aktivity v Sýrii a na celém Středním východě,“ uvedl Lieberman pro izraelský internetový portál Walla News.
„Na severu země čelíme Rusům, Íráncům, ale také Turkům a Hizballáhu. Veřejnost nic neví, a to je dobře, ale jsou to investice a úsilí po 24 hodin denně a sedm dní v týdnu.“

Ministr vyjádřil i své vážné obavy, že „navzdory všemu Asad válku vyhraje“. Situaci v Sýrii popsal také jako „jednu z největších absurdit“.

„Spojené státy mají mnoho svých vlastních problémů, ale trvale platí, že čím aktivněji si počínají USA, tím lépe,“ řekl ministr Lieberman.

Podle slov pravicového izraelského politika „se najednou všichni staví k Asadovi vstřícně“ a dokonce i západní země se najednou „staví do fronty“ na sbližování se syrským prezidentem.

Dalším pro Izrael nevýhodným scénářem je pak podle Liebermana skutečnost, že situace v Sýrii vyvolala i výraznou konsolidaci situace v Íránu.

Přestože se Izrael se v syrské válce veřejně neangažuje, již dlouho dává najevo své obavy ze skutečnosti, že někteří z jeho hlavních nepřátel – Írán a Hizballáh, libanonská ozbrojená politická organizace považovaná Izraelem a USA za teroristickou – jsou v Sýrii pevně uchyceny.

Izraelské obranné síly Cahal (zkratka oficiálního hebrejského názvu izraelské armády Cva ha-hagana le-Jisrael), které tvrdí, že z území Sýrie je Izrael čas od času ostřelován, již několikrát zahájily palbu na pozice syrské armády a jejích spojenců. Izraelská armáda také v Sýrii cíleně ničí vojenské autokolony s tím, že převážejí zbraně pro Hizballáh.

V souvislosti s posledním vývojem v regionu Izrael podpořil referendum o vytvoření nezávislého kurdského státu, a to bez ohledu na skutečnost, že řada dalších zemí toto hlasování odsoudila.

Nejvyšší představitel Hizballáhu Hasan Nasralláh varoval, že snaha Kurdů o nezávislost představuje nebezpečí pro celý region. Referendum prohlásil za součást americko-izraelského spiknutí sledujícího rozdělení Středního východu. Uvedl rovněž, že oba uvedené státy se vrátily k praxi „zasévání“ rozporů mezi země této oblasti s cílem vyvolat chaos.

Zdroj: rt.com, diana-mihailova.livejournal.com