Martin Churáň
5.11.2017 Solidarita
Před sto lety začala v Petrohradě ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.

Na začátku června už opadla euforie prvních revolučních týdnů. Už v těchto nadšených chvílích nemohlo nikomu ujít, že různé politické proudy a společenské skupiny si další vývoj revoluce představují víc než rozdílně. První velká krize nového režimu na přelomu dubna a května naplno ukázala, že se tyto představy jen těžko dají skloubit. Krizi nakonec umírněné síly (jak v liberálním, tak i v socialistickém táboře) úspěšně přestály a mohlo se zdát, že jejich koalice přes časté spory posouvá nastolování demokratické společnosti kupředu. Ve skutečnosti jen odsouvala řešení problémů na později. Tato taktika brzy narazila na své hranice: ti, kteří na starý systém nejvíce dopláceli, reagovali na pomalost změn se stále většími rozpaky a netrpělivostí.


Revoluce na venkově

Do ruských měst se zprávy o petrohradských událostech přelomu února a března dostaly bleskovou rychlostí – po telegrafu – a stejně rychle se místní obyvatelé do revoluce zapojili. Vzhledem k okamžitému zhroucení režimu šlo v regionech o revoluci doslova sametovou.

Jinak tomu bylo na venkově, kam informace o nejnovějším dění přicházely se zpožděním a v kusé podobě. Ještě ke konci března vesničané na mnoha místech sice už věděli, že v hlavním městě došlo k převratným změnám a dosavadní car již nesedí na trůně, tím však jejich informovanost končila. Jak postupně docházely přesnější údaje, zachvátilo revoluční nadšení i vesnici. Rolníci se obraceli proti nenáviděným nižším zástupcům vlády („zemským náčelníkům“), jejichž vměšování do vlastních záležitostí už nechtěli tolerovat, proti placení církevního desátku (pravoslavná církev jinak v té době řešila své vlastní interní věci a do politického dění se nijak nezapojovala), atd. Jelikož tehdy v Rusku žili na venkově čtyři obyvatelé z pěti, zajistil teprve příklon rolnictva k revoluci její přežití (v dějinách západní Evropy revoluce právě na vlažnosti nebo nepřátelství venkova ztroskotávaly) – a konec všech nadějí monarchistů na zvrácení nového stavu věcí. Liberálové tento vývoj uvítali, k sociálním požadavkům vesnice se ovšem stavěli rezervovaně.

Hlavním problémem venkova byly na začátku století chudoba a nerovnost, hlavním přáním rolníků pak přerozdělení zemědělské půdy. Většinu půdy vlastnily tehdy v Rusku aristokracie (cca 1,5 % obyvatel), církev a stát, zatímco masa drobných selských hospodářství živořila v nuzných podmínkách. K tomu byli ještě rolníci toho názoru, že se stali obětí vládou organizované krádeže.

Do roku 1861 platil totiž na ruské vesnici nevolnický systém, na jehož základě se rolník nesměl volně odstěhovat či oženit bez souhlasu svého pána, který ho naopak mohl kdykoliv přesunout na jiný svůj statek nebo i prodat jinému vlastníkovi, poslat na vojnu či za trest i na Sibiř. Rolník byl k tomu svému pánovi povinován i různými poplatky a službami (nejčastěji prací na jeho poli zadarmo) a za neposlušnost mohl být fyzicky trestán, neboť vrchnost nad ním zároveň měla i soudní pravomoc. V roce 1861 bylo nevolnictví zrušeno, reforma byla ale pojata tak, aby co nejvíc zvýhodnila vrchnost a co nejvíc znevýhodnila rolníka. Ten byl nucen platit svému bývalému pánovi v ročních splátkách dlouhodobé kompenzace (v případě, že na ně neměl, mohl si je na jeho pozemcích postaru odpracovat), současně s tím dostávaly vrchnosti od státu další odškodné financované z daně, kterou opět platili rolníci. A nedosti na tom, čtvrtina dosavadní rolnické půdy byla v rámci reformy převedena na vrchnost (tzv. „odřezky“). Rolníci na tom tak materiálně byli po osvobození hůř než před ním a každou chvíli jim hrozilo upadnutí do dluhů. Jejich nespokojenost našla vyjádření v heslu „čjornyj pereděl“ („přerozdělení načerno“). Ruští velkostatkáři tak žili na sudu prachu.

První velký otřes přišel během revoluce 1905–1906. Tehdy se rolníci po zprávách o událostech ve městech začali hromadně bouřit proti vládě i vrchnostem a zabírat „odřezky“, o které v roce 1861 přišli. Dál tentokrát nezašli, brali si pouze to, co bylo původně jejich, aniž by vznášeli nárok na ostatní statkářskou půdu. I to stačilo, aby měl režim namále: po potlačení dělnického revolučního hnutí v prosinci 1905 mu trvalo přes půl roku, než i na venkově s nasazením armády silou obnovil původní stav.

Carské vládě bylo jasné, že bez modernizace země je jen otázkou času, kdy vypukne revoluce nová. Na venkově se proto rozhodla (kromě zrušení kompenzačních splátek, které ještě rolníkům zbývalo zaplatit) prosazovat vznik kapitalistického zemědělství drobných vlastníků, kteří by měli zájem na stabilitě a v případě potřeby by se postavili na stranu režimu proti revoluci. Ruská vesnice dosud fungovala jako „občina“, kolektiv, který každých několik let přerozděloval půdu mezi rolníky a organizoval část zemědělských prací. Nová reforma nyní umožňovala rolníkům z občiny snadno vystoupit a hospodařit čistě soukromě. Když se nesetkala s očekávaným ohlasem, začali vládní úředníci rolníky k osamostatňování nutit často nevybíravým nátlakem – ruská „dekolektivizace“ let 1906–1917 tak místy svou brutalitou připomínala naši kolektivizaci let padesátých. K udobření rolnictva taková politika samozřejmě nepřispěla. Taková byla situace, když se na jaře 1917 venkov dověděl o pádu carismu.


Boj o půdu

Stejně jako města i venkov přijal nečekaný vývoj s nadšením a nadějí na splnění svých dávných přání. Jeho přání byla přitom o dost dalekosáhlejší, než tomu bylo o deset let dříve: zatímco ještě v revoluci 1905–1906 požadovali rolníci pouze návrat „odřezků“ zcizených reformou roku 1861, nyní si dělali nárok na veškerou státní, panskou i církevní půdu. Zatímco totiž v roce 1905 probíhalo jejich hnutí živelně a bez vlivu „intelektuálů“, od té doby na vesnici zapustili kořeny socialisté, konkrétně eseři, kteří se na rozdíl od sociálních demokratů na venkov zaměřovali v první řadě. Myšlenka, že půda patří těm, kteří ji vlastnoručně obdělávají, nikoliv statkáři, který z ní pouze čerpá výnosy, ať už ve formě pronájmu nebo námezdní pracovní síly, byla v roce 1917 již plně uznávanou – už v roce 1916 to dle vzpomínek pamětníků byl mezi rolníky častý předmět rozhovorů, tím spíš, že do panského majetku většinou spadaly lesy, rybníky a další pozemky, a vesničané tento monopol těžce nesli. Stojí za povšimnutí, že se svým požadavkem na přerozdělení veškeré statkářské půdy šli rolníci dál než dělníci, kteří na jaře stále ještě usilovali pouze o „dělnickou kontrolu“ továren, nikoliv o jejich vyvlastnění. Ovšem přerozdělit pole bylo také podstatně jednodušší než kolektivně převzít řízení fabriky.

I na venkově začaly jako houby po dešti rašit volené orgány, které přebíraly řízení místních záležitostí namísto státních úředníků. Vesnické a okresní rolnické výbory (krestjanskie komitety) se staly protějškem sovětů dělníků a vojáků ve městech, i když ve srovnání s nimi nešlo o tak převratnou novinku: svá vesnická a okresní shromáždění měli rolníci na rozdíl od dělníků odedávna a změna tu spočívala hlavně v jejich větší otevřenosti oproti dřívějšku, kdy na nich měli slovo hlavně zámožnější rolníci a stařešinové. Okresní výbory pak volili delegáty do výborů krajských a guberniálních, a nakonec do Všeruského rolnického kongresu, který se v květnu sešel v Petrohradě. Původně byli ve výborech kromě rolníků zastoupeni i statistikové, agronomové a další specialisté, které do nich delegovali eseři za účelem technické přípravy pozemkové reformy, na nižších úrovních však rolníci rychle přestali být ochotni trpět mezi sebou členy nepocházející z jejich vlastních řad – i to připomínalo souběžný vývoj v sovětech dělníků a vojáků.

Politicky stál venkov jednoznačně za Stranou socialistů–revolucionářů (PSR čili eserů): z třinácti set delegátů Všeruského rolnického kongresu (z nichž pouze u tisícovky je známa jejich politická příslušnost) se k eserům hlásilo nejméně šest set a nejméně stovka dalších s nimi úzce sympatizovala (další byli převážně bezpartijní). Neměli ostatně konkurenci. Sociální demokraté (jak bolševici, tak menševici) se svým programem soustředění vyvlastněné půdy do kolektivně (i když demokraticky) řízených velkostatků nenacházeli na vesnici žádnou podporu, a také myšlenka bolševiků o nutnosti třídního boje uvnitř vesnice mezi drobnými rolníky a bezzemky na jedné straně a bohatšími vesničany na straně druhé (a zakládání sovětů chudých rolníků paralelně s všerolnickými výbory) neměla žádný ohlas – rolníci se zkrátka považovali za součást jedné komunity bez ohledu na majetkové rozdíly, které navíc měli (aspoň někde) podle jejich představ brzy zaniknout. Spolu se statkářskou půdou měla být totiž podle eserů v rovnostářském duchu přerozdělena i dosavadní půda rolnická. Eseři krom toho prosadili v Prozatímní vládě nařízení, podle něhož nesměla být půda předmětem prodeje, koupě, směny, převodu nebo pronájmu. Půda již neměla být komoditou a nárok na její užívání měl mít v budoucnu pouze ten, kdo na ní pracoval.

Zatímco agrární program měli eseři jasný, kolem termínů jeho uskutečnění se vznášely otazníky. V Prozatímní vládě narážely plány na konfiskaci a přerozdělení na odpor liberálů, kteří lpěli na nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a koalici s nimiž chtěli eseři za každou cenu zachovat. Eseři mimo to sdíleli rozšířený názor, že řešení agrární otázky by mělo být přenecháno Ústavodárnému shromáždění, které mělo být co nejdříve zvoleno, aby rozhodlo o politickém i společenském zřízení Ruska. Pozemková reforma navíc obnášela řadu drobných zapeklitostí (jak například řešit přerozdělení tam, kde nebylo technicky možné, aby se všem rodinám dostalo stejně kvalitní půdy – tady spočívalo řešení ve vyšším zdanění držitelů nejlepších polí, přičemž výtěžek měl být použit výhradně pro místní potřeby; takových detailů bylo ovšem mnohem více).

Odklad pozemkové reformy byli rolníci ochotni akceptovat, což neznamená, že by se do té doby zachovávali status quo. Mimo jiné se nezdráhali občas přebírat situaci do vlastních rukou v podobě konfiskace a přerozdělení panské půdy ležící ladem. O to, aby skutečně ladem ležela, se přitom nezřídka sami přičinili hromadným odmítáním nechat se za mzdu najmout k jejímu obdělávání. Vrchnosti někdy situaci řešily nasazováním německých a rakousko–uherských válečných zajatců (tak se do role nedobrovolných stávkokazů dostala i řada zajatých vojáků z Českých zemí), což zákonitě vedlo k tvrdému konfliktu. Nátlaku, šikaně a násilí byli vystaveni i soukromí rolníci, kteří v předchozích deseti letech vystoupili z občiny, aby založili samostatné hospodářství (na druhé straně se mnozí z nich už v prvních dnech revoluce vrátili do občiny sami od sebe). Celkově nicméně na venkově během jara a léta převládal relativní klid spojený s očekáváním. Jak ale měsíce plynuly, začaly se mezi rolníky množit pochybnosti o upřímnosti slibů shora. Levé křídlo socialistů–revolucionářů (tzv. „leví eseři„) si uvědomovalo nebezpečí ztráty důvěry, které z toho mohlo v budoucnu plynout, a tlačili stranu k rychlému uskutečnění alespoň prvních kroků reformy, zejména okamžitého vyvlastnění statkářské půdy a jejího převedení do správy rolnických výborů, dokud budoucí Ústavodárné shromáždění nerozhodne o způsobu jejího přerozdělení. Vedení strany ovšem neprojevovalo ochotu jim naslouchat.


Politika a zádrhely národních hnutí

Také požadavky menšinových národů narazily po prvních porevolučních týdnech přes všechny počáteční projevy dobré vůle na straně Prozatímní vlády rychle na odpor. Liberálové se předháněli v slavnostních slibech, že skončilo dosavadní omezování menšinových jazyků, tisku a škol, a že národům bude od nynějška dopřán nerušený kulturní rozvoj stejně jako politická rovnoprávnost s Rusy, jako stoupenci silného a jednotného ruského státu však odmítavě reagovali na žádosti o udělení autonomie, či dokonce o přeměnu Ruska ve federaci, které téměř ihned začaly od národů zaznívat. Umírnění socialisté, kteří před válkou hlásali myšlenky národního sebeurčení (menševici) nebo federalismu (eseři), se v národnostní otázce stejně jako v mnoha jiných proti liberálům moc nevymezovali, naopak sami menšiny obviňovali z rozbíjení revoluční jednoty. Situace ale byla složitá i na straně menšin.

Jen málo národů na území ruské říše obývalo etnicky jednolité území a mohlo tak vytvořit jednotnou frontu proti obstrukcím Prozatímní vlády, jako tomu bylo v případě Finů (kteří navíc měli rozsáhlou autonomii a národní práva už před revolucí). Typičtější byla situace, kdy dotyčná národnost tvořila naprostou většinu obyvatel na venkově, zatímco města převážně obývali Rusové nebo i příslušníci jiných menšin. To byl případ Estonců, kteří s podporou rolnictva čile budovali své nové autonomní instituce, ruští dělníci ve městech však tuto činnost ignorovali a skrze své místní sověty se zapojovali do celoruské sociální revoluce (což neznamená, že estonští rolníci by na sociální změně zájem neměli; jejich představa změny se však lišila od představ rolníků ruských). Estonští nacionalisté měli aspoň tu výhodu, že zdejší města byla poměrně malá. To se nedalo říci o Lotyšsku, kde navíc národní hnutí naráželo ještě na další překážku: na rozdíl od Estonska tu sice vznikla silná domorodá (tj. lotyšská) dělnická třída, již po desetiletí byla ovšem získána pro socialismus – ještě předtím, než k ní stačilo proniknout lotyšské národní obrození. Lotyšští dělníci byli již před válkou mezi nejradikálnějšími v Rusku, v roce 1917 sympatizovali s bolševiky, kterým v kritických revolučních událostech v Petrohradě několikrát výrazně vypomohli, a k lotyšskému nacionalismu se stavěli nepřátelsky. Bez posunu fronty v posledních letech první světové války by lotyšský národní stát vznikl jen těžko.

Také ukrajinské národní hnutí se na vlastním území nesetkávalo jen s nadšením. Vzhledem k velikosti Ukrajiny a jejímu hospodářskému i symbolickému významu (v raném středověku byla kolébkou ruské kultury) byla ukrajinská otázka pro ruské politiky nad jiné citlivá. Potlačování ukrajinského národního života bylo před revolucí nebývale tvrdé: byla popírána sama existence ukrajinského národa a zakazováno vydávání tisku a knih v jeho jazyce. Tomu všemu učinila únorová revoluce konec, politickému střetu to však nezabránilo. Už během března vznikla z delegátů nejrůznějších ukrajinských občanských, profesních, kulturních a družstevních organizací tzv. Ukrajinská ústřední rada, která se ujala vyjednávání s Prozatímní vládou coby zástupce všech Ukrajinců. Když v červnu adresovala vládě svůj seznam požadavků, zahrnující kromě politické autonomie mimo jiné i zavedení ukrajinštiny jako úředního jazyka a zřízení ukrajinskojazyčného základního, středního a vysokého školství, odpověděla Prozatímní vláda vyhýbavě, s odkazem na to, že není jasné, koho Rada zastupuje, ale i na to, že taková rozhodnutí musí být ponechána Ústavodárnému shromáždění – bez ohledu na to, že přinejmenším jazykové a školské požadavky Rady jednoznačně plynuly z přirozených práv. Konflikt, který doutnal už od dubna, tak propukl naplno, a i když obě strany pokračovaly v jednání, k sblížení pozic ke dni říjnové revoluce nedošlo. Na ukrajinské straně naopak sílila myšlenka úplného odtržení od Ruska namísto jeho federalizace.

Přes svou masovou podporu mělo ukrajinské národní hnutí citelnou slabinu. Jeho podpora se totiž stejně jako v případě Estonců a Lotyšů omezovala na venkov, kde devět obyvatel z deseti byli etničtí Ukrajinci. Zcela jinak se to mělo ve městech, kde Ukrajinci typicky tvořili cca pětinu obyvatelstva. Většinoví Rusové, Židé a Poláci na jejich aktivitu pohlíželi skrz prsty a nenechali se uchlácholit ani slibem zajištění svých kulturních práv v budoucí autonomní Ukrajině. Všeukrajinské rolnické, vojenské i jiné kongresy, které se od dubna každou chvíli (nejčastěji v Kyjevě) scházely, se tak konaly na nepříliš přátelském území, kde střední vrstvy podporovaly liberální konstituční demokraty (kadety) a šovinistické síly dál napravo, zatímco dělníci volili do sovětů za delegáty členy ruských socialistických stran. Na takových základech mohl vzniknout jen velice křehký národní stát, a není náhoda, že k tomu nakonec nedošlo.

Za takových okolností nepřekvapí, že ukrajinští liberálové („socialisté–federalisté“) i sociální demokraté (USDRP) byli velmi slabí a jedinou masovou ukrajinskou stranou byli ukrajinští eseři (UPSR). Ti se ovšem od svých ruských protějšků velmi lišili: na Ukrajině neexistovala vesnická občina, rolnictvo se skládalo výhradně ze soukromých hospodářů, kteří stejně jako v Rusku požadovali vyvlastnění a přerozdělení panské, státní a církevní půdy, bránili se však přerozdělení vlastních polí v rovnostářském duchu i myšlence socializace půdy, u ruských rolníků tak populární. Vidíme tedy, že národní hnutí nestálo pouze na jazykových a kulturních, ale i sociálních základech.

Taková byla situace „západních“ národů. Menší starost dělali Prozatímní vládě národy „východní“, převážně muslimské, jejichž hnutí bylo spíš záležitostí elit a inteligence než rolnických mas, které většinou během roku 1917 zůstávaly podivuhodně pasivní (s výjimkou Kazachů, kteří v roce 1916 povstali proti stupňujícími se útlaku a vykořisťování, stejně jako vždy vzpurných Čečenců a dalších národů severního Kavkazu). Muslimští představitelé ujišťovali vládu o loajalitě svých národů vůči Rusku a nadto byla řada z nich ochotna se spokojit s kulturní autonomií, spolu s rovným zacházením se všemi obyvateli země (muslimové byli do té doby vystaveni diskriminačním zákonům podobným těm, které byly namířeny proti Židům, kteří mimochodem rovněž viděli řešení svých problémů v kulturní autonomii). Ne všichni se s takovým pohledem ztotožňovali: kulturní autonomii a spojení všech muslimů do jednoho svazu (jehož volené instituce by řešily hlavně školství, vědu a kulturu) hájili především krymští a kazaňští Tataři (kteří viděli sami sebe jako předvoj všech ostatních ruských muslimů), naproti tomu muslimové Kavkazu a Střední Asie (kteří uznávali větší pokročilost a zásluhy Tatarů o obrodu ruského islámu, jejich mesiášství a rozpínavost jim však lezly na nervy) dávali přednost autonomii teritoriální, v rámci které by každá muslimská národnost kráčela svou cestou. Tataři neměli jak ostatním svou představu vnutit. Navzdory hlasování všemuslimských kongresů tedy bylo jasné, která z obou cest se v praxi prosadí.

I mezi muslimy vedlo dělítko mezi „liberály“ a „socialisty“, rozdíl tu však byl mnohem méně výrazný než u „evropských“ národů. Hospodářství muslimských oblastí by v podmínkách volného kapitalismu nevyhnutelně podlehlo konkurenci rozvinutější ruské ekonomiky – pod jejím tlakem se nacházelo již delší dobu, zatímco třídní hnutí chudších vrstev nebylo zřejmě na obzoru (s částečnou výjimkou Ázerbájdžánu, centra ruského ropného průmyslu). Socialistická hesla proto muslimští liberálové nevnímali jako takovou hrozbu a byli příležitostně schopni některá z nich vtělit do svého programu – spory se socialisty probíhaly spíše jako boj mezi dvěma proudy intelektuálů. Oba proudy se shodovaly na nutnosti modernizovat muslimskou společnost, aby byla schopna držet krok se Západem, zejména ve vědě, v kultuře a ve školství, ale i v společenských vztazích (modernisté se stavěli za emancipaci žen). Toto modernistické hnutí („džadidismus“) probíhalo už čtyřicet let, nyní viděli jeho stoupenci možnost naplnění svých cílů uspíšit.

Muslimové si rychle všimli, že Prozatímní odpovídá na jejich žádosti a stížnosti neurčitými sliby, s jejichž plněním nijak nepospíchá, a to i v případě jednoznačných majetkových křivd jako bylo zabírání kazašských stepních pastvin ruskými osadníky. Jak by se jejich rostoucí rozladění časem projevilo, nelze říci, neboť do událostí na podzim prudce zasáhla říjnová revoluce.

Národní hnutí (včetně mnoha dalších zde vynechaných) ještě více přispívala k už tak velkému napětí a k bezradnosti umírněných politiků. Hrála však jen vedlejší roli ve srovnání s katastrofickými rozhodnutími těchto politiků v celoruských záležitostech.

Červnová ofenziva – konec víry v „revoluční obranářství“

3. až 11. června (16. až 24. června podle západního kalendáře) se v Petrohradě konal První všeruský sjezd dělnických a vojenských sovětů. Delegáty (celkem 1090) do něho vyslalo 358 místních sovětů. Veřejnost si tak mohla udělat obrázek o náladách v lidových vrstvách celého Ruska (Petrohradský sovět zastupoval pouze dělníky hlavního města). Na první pohled svědčilo rozložení sil ve prospěch umírněných socialistů: z 822 delegátů s hlasovacím právem (hlasovací právo měli zástupci sovětů, které zastupovaly alespoň pětadvacet tisíc dělníků či vojáků; sověty zastupující deset až pětadvacet tisíc lidí vysílali delegáty s hlasem poradním) bylo 285 eserů a 248 menševiků. Bolševiků bylo pouhých 105, ke kterým jako jejich spojence můžeme přičíst 32 menševiků–internacionalistů.

Zdání mohlo klamat: od vybrání sjezdových delegátů místními sověty uplynula už nějaká doba, a samy místní sověty byly dělníky a vojáky zvoleny ještě dříve, často ještě na začátku jara. Jejich složení tedy nemuselo nutně odrážet rychlé změny nálad těch, kteří je vybrali. V regionech navíc tento posun probíhal oproti hlavnímu městu s jistým zpožděním.

Ve skutečnosti se dělníci a vojáci pomalu přikláněli k řešením radikálních socialistů: ukončení vojenského konfliktu za jakoukoliv cenu a zahájení boje o moc s „buržoazní“ Prozatímní vládou i majetnými třídami. Nejviditelnějšími stoupenci tohoto kurzu byli bolševici, s nemenší vervou pro něj však agitovali i tzv. leví eseři, kteří stále setrvávali v jedné straně se svými umírněnými stranickými kolegy, v ulicích však jasně dávali najevo své protivládní postoje a spolupráci s bolševiky. Podobný přístup měli i „menševici–internacionalisté“, kteří ale ve srovnání s levými esery měli ve své straně o poznání menší váhu a byli také v mnohem menším povědomí veřejnosti. Protivládní agitaci, často ve spolupráci s radikálními socialisty, vyvíjeli i anarchisté.

Otázka, jak co nejrychleji ukončit válku s Německem, zaměstnávala revoluční Rusko už tři měsíce. Naděje, že evropští dělníci napodobí ty ruské a svrhnou své militaristické vlády, se vypařili už v prvních dnech. Snahy přesvědčit válečné strany, aby společně usedly k vyjednávacímu stolu a dohodly „spravedlivé“ urovnání všech sporů, nebyly o nic úspěšnější: vstřícnost k ruským návrhům neprojevovali ani Německo a Rakousko–Uhersko, ale ani britští a francouzští spojenci.

Vládní koalice liberálů a umírněných socialistů se v červnu rozhodla uniknout ze slepé uličky naplánováním velké vojenské ofenzivy. Dělala si naději, že případné vojenské úspěchy pohnou západní spojence k tomu, aby ruské nabídky přijímali s větší vážností (a nenapadlo ji zřejmě, že by je to naopak vedlo k snaze vytřískat z nevýhodné pozice Německa co nejvíce). Kromě toho si představovala, že „revoluční válka“ sjednotí ruskou společnost kolem Prozatímní vlády a umírněných reforem. Víc už se ve svém odhadu naladění lidových vrstev mýlit nemohla.

V porevolučních poměrech bylo k úspěšnému provedení ofenzivy nezbytné přesvědčit o její správnosti vojáky. A vojáci, kteří se zcela ztotožňovali s dosavadní vládní linií, podle které se ve válce pokračovalo již pouze v zájmu obrany země a vymožeností revoluce, nikoliv za účelem dobývání cizích území, nejevili pro náhlý obrat pochopení. Cítili konec konců od skandálu Miljukovovy nóty z 18. dubna (1. května), že oficiálním proklamacím Prozatímní vlády, nebo aspoň její části, se nedá věřit bez výhrad. K zviklání vojska nepostačilo ani velké přesvědčovací turné faktického vůdce vlády Kerenského. A tak se přihodilo nevyhnutelné: po zdánlivě úspěšném zahájení ofenzivy 18. června (1. července) odmítli vojáci pokračovat v postupu, potažmo v pochodování do řeže, která zbytečně trvala už třetím rokem. Po necelém týdnu zatlačil německý protiútok ruskou armádu do původních pozic, ofenziva skončila naprostým ztroskotáním.

Závažnější než vojenský neúspěch bylo pro Prozatímní vládu, že nenávratně ztratila již tak klesající důvěru dělníků v upřímnost jejích slibů. Ukazovalo se to již v průběhu ofenzivy, když velkou demonstraci, kterou v Petrohradě uspořádali umírnění socialisté na podporu politiky koalice, zcela ovládli radikální socialisté se svými protivládními hesly a transparenty. Pro vládu byla situace o to nebezpečnější, že dělníci, kteří o čtyři měsíce dříve už jeden režim svrhli, by neměli zatěžko to zopakovat. Když v první polovině měsíce bolševici na sjezdu sovětů prohlásili za svůj cíl svržení Prozatímní vlády a nastolení diktatury proletariátu – proletářské demokracie, málokdo je bral vážně. Zanedlouho měli ale dostat příležitost se o svůj cíl pokusit.


Červencové dny

Na přelomu června a července rostl v Petrohradských ulicích neklid. Nepřátelství vůči vládě ještě posílilo její znovuzavedení trestu smrti ve vojsku pro závažné zločiny – zrušení trestu smrti v revolučních dnech bylo bráno jako jeden z hlavních symbolů konce carské despocie a nastolení humánnějších poměrů. Spontánní i organizované stávky a demonstrace se střídaly v denním tempu, a do toho přišla zpráva, že se koaliční vláda rozpadla. Oficiálním důvodem byl kompromis dohodnutý s ukrajinskou Radou ohledně autonomie Ukrajiny, který byl nepřijatelný pro liberální ministry. Zástupci kadetů ve vládě tak podali 2. (15.) července demisi. Ukrajinská otázka nebyla jedinou příčinou jejich nespokojenosti: na jejich vkus se vláda málo vymezovala proti tlaku zleva.

Pád vlády přivedl var v ulicích k vrcholu. Všeobecně známa je scénka eserského ministra Viktora Černova obklíčeného rozzuřenými dělníky naléhajícími na sestavení socialistické vlády bez liberálů – a proslulého výkřiku jednoho z dělníků: „Tak už převezmi moc, ty hovado, když ti ji dáváme!“ Černova tehdy zachránil Trockij (jenž právě v těch týdnech teprve vstupoval k bolševikům), který ho vzal pod svou ochranu a z davu ho vyvedl. Ani špičky radikálních socialistů se ve skutečnosti zatím k převratu neměly. Přesto se odehrál pokus o převrat zdola. Zdá se, že poslední jiskrou, která vedla k výbuchu, přispěli anarchisté.

Anarchisté měli ve srovnání se socialistickými stranami v Rusku menší počet příznivců, tvořili ovšem i tak nezanedbatelnou sílu. Mezi ruskými dělníky se stále vyskytovala tendencepohlížet na sebe jako na soběstačný malý kolektiv fungující na úrovni fabriky, nezajímající se o vnější dění, a to ani v jiných továrnách stejného odvětví – podobně jako každá ruská vesnice bývala dřív světem pro sebe, beroucím obyvatele sousedních vsí jako cizince. V revoluci 1905 bylo občas obtížné přesvědčit stávkující dělníky z různých fabrik ke společnému postupu. V roce 1917 byla už jiná situace, anarchismus však přesto svým vyzvedáváním malých samostatných komun oslovoval. Po únorové revoluci stejně jako socialistické strany i anarchisté vyvinuli výraznou činnost.
Nejvíc se do obecného povědomí zapsali obsazením „vily Durnovo“, patřící rodině bývalého carského ministra vnitra (tehdy se pro to ještě nepoužíval výraz „squatting“). Vila se stala centrem jejich petrohradských aktivit, které vzhledem k revoluční situaci rozhodně nespočívaly převážně v kulturním programu. Stala se proto trnem v oku vládě: na vyklizení vily v červnu osobně naléhalo samo ministerstvo spravedlnosti, a na přelomu června a července přikročilo k činu.

Na vyklizení reagovali anarchisté v souladu s možnostmi, které jim rozjitřená atmosféra dávala: oslovili vojáky místního regimentu vyhlášeného svou silnou náklonností k bolševikům a začali u nich agitovat za svržení vlády. Jejich agitace padla nejen v regimentu na úrodnou půdu. Tak začal zmatený pokus o převrat 4. (17.) července. Vedení bolševiků se k nenadálému spádu událostí nestavělo příliš nadšeně, nižší články a prostí členové strany (stejně jako levých eserů a menševiků–internacionalistů) se však do akce, která ihned nabyla masových rozměrů, zapojili okamžitě. Podotkněme, že nejvyšší bolševičtí představitelé nebyli právě ve městě přítomni: trávili prázdniny na chalupách ve Finsku. Napůl živelné ozbrojené vystoupení se od počátku nevyvíjelo dobře. Ukázalo se, že i přes nepopularitu Prozatímní vlády nemá pokus o převrat v petrohradských masách jednoznačnou podporu. Většina městské vojenské posádky se naopak postavila proti povstání, a ani dělníci nebyli radikalizovaní natolik, aby ve své většině schvalovali silové řešení – zvlášť pokud měl mít podobu puče z iniciativy menšiny, a ne kupříkladu usnesení sovětu. Pokus svrhnout vládu byl tak po krátkých pouličních bojích rychle potlačen.

Dodnes je otázkou, jaký byl v těchto chaotických dnes postoj bolševického vedení, které se po zprávách o událostech urychleně vrátilo z několik desítek kilometrů vzdáleného Finska do města. Jisté je pouze, že nezůstalo stranou a nepokusilo se povstalce přimět k zastavení boje. Později, když už bolševici drželi vedení státu pevně v rukou a snažili se propagovat co nejpříznivější obraz sebe samých, byl oficiální výklad takový, že si plně uvědomovali předčasnost vystoupení části mas, považovali však za nutné podpořit je v i marném boji a zachovat si tak jejich důvěru. Věřit jim na slovo by ovšem nebylo rozumné: stejně tak možné je, že nesprávně odhadli situaci a v červencovém povstání viděli příležitost k dobytí moci. Velmi pravděpodobná je i další možnost, že se neorientovali v dění a místo cílevědomého jednání pouze zmatkovali.

Buď jak buď, okamžitý dopad červencových dnů na bolševiky (kteří byli ze všech radikálů nejviditelnější, zatímco leví eseři a menševici–internacionalisté byli v menší známosti, než by odpovídalo jejich osobnímu nasazení) byl tvrdý. Vedoucí činitelé strany museli urychleně prchnout před vládním zatykačem zpět do Finska, kde zůstali až do podzimu, a veřejné působení strany zůstalo po nějakou dobu omezené. Ani ne tak kvůli vládním opatřením, jako kvůli tomu, že popularita, kterou si v uplynulých dvou třech měsících pracně vydobyla, během několika osudných hodin prudce poklesla. Ještě víc než hlavního města se to týkalo regionů, kde negativní postoj k Prozatímní vládě ještě nedospěl do bodu nesmiřitelnosti (a kde byly vývojem často zaskočeny i místní bolševické organizace, z nichž některé ho výslovně odsoudily). I v Petrohradě však byli nyní bolševici coby pučisté odmítáni, zvlášť poté, co vláda zveřejnila dokumenty týkající se Leninova návratu do Ruska přes Německo na počátku dubna (na zvláštní povolení německé vlády), které vzbuzovali dojem, že ujednání Lenina s Němci byla politicky závažnější, než se tušilo. Agitovat v ulicích tak bylo pro bolševiky po nějaký čas přímo nebezpečné. Jejich očistec nakonec netrval dlouho. Rozpadlá vládní koalice se po potlačení červencového povstání znovu utvořila v původní podobě. V nové vládě bylo méně liberálních a více socialistických ministrů, neznamenalo to však obrat doleva. Umírnění socialisté byli ještě opatrnější než dříve a nebyli ochotni k žádnému zásadnímu rozhodnutí, zatímco materiální postavení velké většiny obyvatel se rychle zhoršovalo a poptávka po radikálních řešeních rostla stejným tempem. Brzy tak dělníci a vojáci opět hleděli k bolševikům jako k jediné naději na nalezení cesty z krize.

(pokračování)

Václav Umlauf 
4.11.2017  E-republika
 
 Není divu, že si všichni něco přečteme v západních korporátkách a pak jdeme na ruskou RT, abychom se dozvěděli druhou stranu této zprávy. Proto ta nenávist korporátních politruků k této stanici.

V Čechách vzniklo nové řemeslo, které se jmenuje “politický geograf”. Dříve to byl politruk nebo propagandista. Tito noví řemeslníci ducha nám připomínají, že Česko, další země EU a prý i celý svět bojují informační stalingradskou bitvu s Ruskem. Naše reálná vojska zatím v novém stalingradském kotli uzamčena nejsou. Poslední akce tohoto druhu byly před dvěma lety na Ukrajině (Ukropové a zahraniční žoldnéři se neprorvali z Děbalcevského kotle). Pak se jiní západní poradci neprorvali z teroristického kotle v Aleppu a možná i jinde. Ale o tom už mnoho nevíme, protože noví a zcela demokratičtí politruci chránící naši demokracii a naši vymytou hlavu to zapomněli oznámit obecnímu lidu. Tak se podívejte, jak velká korporátní média vedou informační válku proti nezávislému tisku.

Google a jeho elegantní mediální útisk

Psát o spolupráci médií s NSA a s americkými vládními organizacemi je celkem zbytečné. To patří k náplni práce všech hlavních aktérů angažovaných na budování korporátního globálního kapitalismu pro jedno promile. Viz heslo “Patriot Act” a příslušné články. Proto také Google na Youtube a také Facebook začaly systematicky odstraňovat videa, která usvědčují Západ ze zločinného spolčení s různými druhy teroristů ve světě. Viz článek nezávislého webu Intercept věnovaný této cenzuře. Pro začínající systém korporátního fašismu ale nejsou ani tak nebezpeční teroristé, které Západ podporuje v různých zemích světa, jako občanští aktivisté, které má doma. Fízlovací aparát se proto zásadně zaměřuje na jejich sledování, monitorování a identifikaci. Psali jsme k tomu už v roce 2013 souhrnný článek Studie ukazuje, jak korporace fízlují občanské aktivisty.

Pak je jasné, že vyhledávače typu Google mají v tomto typu informační války zásadní úlohu. Podívejme se na nedávný případ dvou největších nezávislých občanských webů v USA. Webový portál Alternet zveřejnil novou statistiku sledovanosti. Návštěvnost začali podrobně analyzovat po zprávě, že Google změnil algoritmus vyhledávání. Nyní se podívejte na výsledek.

Rozbor sledovanosti a její souvislost se změněným algoritmem najdete v tomto článku. Podobně si už dávno předtím stěžovaly jiné weby. Podivuhodnou náhodou šlo především o mezinárodní levicové weby ideově a prakticky změřené proti korporátnímu fašismu, jako je World Socialist Web celosvětově organizující nezávislé levicové odboráře a aktivisty. Stejně tak vydal web Truthdig nedávno velký redakční článek o nové informační válce Googlu proti nezávislým médiím v USA, najdete zde. A náš web e-republika byl jako jediný z nezávislých českých webů celkem 2 týdny pod trvalým DDoS útokem, který úplnou náhodou skončil ve volební neděli v noci dne 22. října 2017. Takže Google a další korporátky se na poli studené informační války skutečně činí. Korporátní média manipulují s tzv. fake news stejně podivuhodně jako Západ bojuje s teroristy.

Příklad Russia Today

Nenávist k ruskému státnímu propagandistickému webu je dnes srovnatelná pouze s komunistickým zaujetím proti Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky, což byly a jsou propagandistické instituce USA. Takže se podívejme na první statistiku RT. Týká se porovnání státem placeného rozpočtu hlavních propagandistických institucí.

Jak je vidět, RT se Sputnikem dosáhnou na rozpočet obou hlavních propagandistických stanic USA, ale nikoliv na hlavní propagandistický kanál Západu. Tím je dnes BBC smutně proslulá svým lhaním o Sýrii a o dalších událostech, které se týkají studené války s Ruskem a s Íránem, nebo které nějak ohrožují zájmy Izraele. Pokud si kliknete na heslo “Fakta o Sýrii”, tak máte BBC jako na dlani. Další statistika se týká plošného pokrytí hlavních státních trubačů.

 
Sami vidíte, že nejvlivnější RT prakticky vysílá jen v hlavních světových jazycích, a pochopitelně nejvíce v angličtině. Pokrytí Sputnikem lze částečně srovnat s vládními agitkami Západu. Ale pokud jej čtete česky, tak víte, že jde především o překlady z hlavního anglického kanálu a že tyto překlady dělá někdo, kdo v Moskvě nebo jinde umí docela mizerně česky.

Google táhne na Stalingrad

Provládní Google začal útok na RT minulý týden a vyřadil její kanál z předkládaného balíku programů na Youtube. Tím si vlastně docela uškodil, protože anglické RT na tubě sleduje celkem 2,1 miliardy uživatelů a má 2,2 miliónu abonentů. A pokud se k tomu přičtou i ostatní jazykové mutace RT, tak je to celkem 3,2 miliardy návštěvníků. Podobná čísla sledovanosti má propagandistický korporátní kanál CNN na tubě (sledovanost 2,1 miliardy a abonenti 2,4 miliónu). Dříve velebený Fox News už dnes sleduje politicky spíše dementnější část populace, což je vidět i na tubě (sledovanost 0,6 miliardy a abonenti 0,7 miliónu). Přehledný článek z proruského nezávislého propagandistického webu psaného pro západní čtenáře najdete zde v angličtině.

Válka proti RT na korporátní americké tubě vypukla stejně nevyhnutelně jako vzrůst sledovanosti tohoto vtipného a velmi zajímavě dělaného zpravodajského kanálu. Sleduji i jeho německé vysílání, kde mají mladé německé novináře a ti mají zásadní volnost ve výběru témat a rozhovorů se zajímavými lidmi. Není divu, že si všichni něco přečteme v západních korporátkách a pak jdeme na RT, abychom se dozvěděli nejen rub, ale také líc této zprávy. Proto ta nenávist korporátních politruků k RT. Oni dobře ví, že tento kanál slouží jako referenční bod pro pisatele nezávislých webů, protože na jeho základě si pak začnou ověřovat daná fakta.

Pravda v médiích už neexistuje, jen ten či onen zájem

Je jasné, že Rusové sledují v USA a v EU opoziční a alternativní proudy, aby kompenzovali korporátní lhaní a mediální manipulaci západních informačních mogulů. A pro přehled jiných zemí světa se prostě musí sledovat více kanálů v různých jazycích, jinak se dnes pravdy nedoberete. Postmoderní prozápadní politruci mají pravdu v tom, že informační válka je tvrdá a zcela nevybíravá, protože se lže, jak když tiskne, pokud té či oné straně teče do bot. Je velmi zajímavé, že Rusové v průměru lžou i o vlastních věcech mnohem méně než Západ. Na Západě se musí lhát, až se korporátkám a jejich agentům práší od huby. Pravdu o tom, jak se Západ v různých zemích světa chová a co doopravdy provozuje, to dnes prostě nejde napsat. Stačí se podívat, jak USA začalo vydírat a jak se snaží vyhladovět UNESCO jen proto, že mnozí představitelé odmítli hlavně v případě Izraele zpívat podle amerických a podle sionistických not.

Jaké je nejlepší a jisté znamení toho, že se nějaké zemi daří a že utekla západnímu korporátnímu chomoutu? Prostě se o dané zemi u nás a jinde přestane psát. Mnozí lidé si už dávno všimli, že náš mediální svět se scvrkl na dementní rozměr, kde už ani nepoznáváme naše nejbližší příhraniční sousedy. A doufám, že se i u nás jednou dožiji zlatých časů americké demokracie. Socialistická (tj. u nás komunistická) kandidátka z Minneapolisu veřejně poděkovala místnímu korporátnímu plátku, že nepodpořil její kandidaturu založenou na kritice prolhaných korporátních médií.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

• Studie ukazuje, jak korporace fízlují občanské aktivisty
• Bratři Kochové aneb Jak jedno procento oblbuje Ameriku
• Plíživá destrukce demokracie a nástup korporátního fašismu
• Společnost velkého bratra nezná bratra
• Definice konspirační teorie
• K západnímu pobřeží USA míří nebezpečná radiace z Fukušimy
• Snowdenův kufr a koupené kryptování RSA
• Nové vykořisťování rozvojových zemí
• Karbonoví piráti kradou v Amazonii
• Západní novináři manipulují dokonce i únosy a vraždy svých kolegů

Maxim Karpenko
5. 11. 2017 zdroj
Okolí Petra Porošenka posuzuje myšlenku úplného zřeknutí se Krymu a Donbasu. Uvedl to ve vysílání UkrLife politolog Kosť Bondarenko. Podle něj nacionalistické okolí prezidenta chápe, že voliči Krymu a Donbasu by způsobili vážné problémy současnému ukrajinskému režimu.

"Mnoho lidí, neformálně, pochopitelně, ne na kameru, ne do záznamu, ale mnoho lidí i v jeho okolí, a vůbec v takzvaném "táboře patriotů"říká: "A na co vůbec potřebujeme Donbas? Přišli jsme o Krym - je dobře, že jsme ztratili Krym, ještě by i Donbas ... Víte, jak na úrovni elektorátu získáme. Protože nač potřebujeme ty hlasy, které půjdou Opozičnímu bloku nebo jiné politické síle, která na jihovýchodě vznikne. Přišli jsme o tato území, zapomeňme na ně".

To je jedna z myšlenek, která se dnes zcela neformálně, ale naprosto upřímně posuzuje v prezidentově okolí", prohlásil Bondarenko.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

5.11.2017 Outsidermedia 



Následuje malá lekce geopolitiky srozumitelně vysvětlená Jegenijem Satanovských, předsedou Ruského židovského kongresu, 
ředitelem Ústavu blízkého východu, vysokoškolským profesorem, populárním komentátorem, občas přezdívaným Armagedonovič, a izraelským špionem ve výslužbě Jakovem Kedmim, rozeným v Rusku pod příjmením Kazakov, bývalým ředitelem jedné z izraelských výzvědných služeb "Nativ".
Jde o výběr podstatného z jednoho ze série rozhovorů.





Satanovskij: Ať je to jak chce, Spojené státy nás docela překvapují… V 90. letech nebyla na světě země věřící v perspektivu dobrých vztahů s USA víc než Rusko. My jsme tomu rozuměli tak, že jsme skutečně odešli z fronty studené války. Konec, pryč, byla ta prokletá doba, kdy bylo třeba odjet navždy, protože zatelefonovat nebylo možné, napsat dopis… – čertví, zda dojde, džíny byly nedostatkové, a vůbec – k čemu nám to bylo, SSSR skončil, sám sebe rozpustil, členové politbyra se rozešli, aby si rozparcelovali zemi, tiskli vlastní peníze – všichni byli spokojeni. Teď se ale ukazuje, že jsme z fronty studené války odešli sami. Jiný výraz mě nenapadá, protože všechno, co se pak dělo a děje – sankce, ukrajinská krize, ze zámoří slyšíme, že teďka zbankrotují Rusko a svrhnou jeho režim. Je to dost humorné – protože ti mládenci nechápou, že svým jednáním prostě zvěčnili vládu Vladimíra Vladimiroviče, protože země nemá ráda, když jí přikazují, co má a nemá dělat. To ji rozčiluje – inu, taková je to země, zřejmě nesprávná. Proto se celá Evropa vzdala Hitlerovi a jen dvě blbé země, Velká Británie a Rusko v podobě SSSR, se šprajcly. Ovšem to, že se šprajcovaly pokaždé, bylo možné předpokládat. Ale přesvědčovat je tam za vodou je zbytečné. K čemu může vést ta americko-čínsko-ruská a v jistém smyslu i ukrajinská bramboračka, se bojím i pomyslet, protože to vše ničí víru ve všecko dobré a světlé. Svoboda byznysu? Nic podobného – když ti jdou do Moskvy peníze odněkud z Hongkongu přes nějakou americkou banku, tak ta je nepřepošle, dokud jí Číňané nepotvrdí, že to nejsou peníze pro Krym – co ten s tím má společnýho, proč je Moskva Krym… tak je nepošlou a vrátí zpátky (já jsem toho právě živým příkladem). A myšlenka na téma, že jsou přece podepsány nějaké dohody... – nic podobného! Čína je, jak tomu rozumím, hlavním partnerem USA, hlavním jejich věřitelem a my v tomto smyslu nejsme daleko za nimi. Proto nechápu, kvůli čemu začíná nová studená válka a těžká krize, která bude trvat snad několik desetiletí – íránskou jsme spočítali na 25 let, než jim došlo, že se jim vedení svrhnout nepovede. Na Kubě to trvá přes půl století. Takže my budeme taky čekat čtvrtstoletí, a oni se stále budou pokoušet hovořit s námi tak jako teď – a co bude mezi tím?

Kedmi:  Spojené státy jsou zajímavá země. Zpočátku mnohoslibná. Alexandr I. snil o tom, že se vzdá trůnu, pojede si koupit ranč v USA a tam si bude klidně žít. Největším přítelem USA po Francii bylo Rusko. Pomáhalo jim. Ani ne tak z lásky k USA jako spíš kvůli tradičním vtahům s Velkou Británií. Známý křižník Aurora byl postaven v USA, stejně jako většina lodí ruské flotily, které se pak úspěšně potopily v rusko-japonské válce. Spojené státy jsou nejbohatší zemí světa, ale nejsou Evropa, takže pochopení hluboké evropské mysli jim není vlastní. Pak se objevuje bájný drak Henry Kisssinger, který přijel do Ameriky na výchovu, ale myšlení má evropské. Před 1. světovou válkou USA dlužily, na koho se podívaly, zejména Velké Británii. Po této válce se dostaly do stavu přesně opačného. Po 2. světové válce dosáhly hospodářského skoku, protože Evropa válčila, zatímco ony pracovaly… a vyšly z izolace, do které se samy postavily, a začaly opatrně hrát na světové scéně. Hlavní evropské země byly zničené, ale také Čína, Japonsko, SSSR, zatímco USA prožívaly hospodářský zázrak, protože zásobovaly všechny ostatní, takže celý svět na nich závisel – kromě těch, které nechtěly. Marshallův plán, který postavil na nohy Evropu, ale také vytvořil pro USA trh, takže hlavním motivem plánu nebyla Evropa, ale americký průmysl. Ale chápání toho, co se děje „za vodou“, se v USA nerozvinulo společně s jejich bohatstvím, silou a významem. Zato se u nich vyvinul pocit, který by se dal vyjádřit: jsi chytrý, tak proč jsi tak chudý? Já jsem bohatý, což znamená, že jsem chytřejší… čí víc mám peněz, tím jsem chytřejší. Protože tam měřítkem všeho jsou peníze, tak ten, kdo má víc peněz, ten se dostane k moci, což v nejdemokratičtějším státě světa nikomu nepřipadá divné. Nedáš-li dohromady aspoň miliardu dolarů, tak se ani nepokoušej kandidovat na prezidenta.

Spojené státy mají dva problémy, které vznikaly posledních 30-50 let. Podle většiny amerických ideologů je stát zbytečný, protože celý svět mají řídit nadstátní hospodářské koncerny – pokud jsou americké, nebo Američanům patří! Pokud snad jiné státy chtějí vládu – prosím, ale bude sloužit těm koncernům. Nikdy nezapomenu, když jsem byl náhodným svědkem, jak ministr zahraničí USA odvolal ministerského předsedu Litvy… M. Albrightová mu v noci zavolala a s křikem požadovala, aby ho ani nenapadlo pustit do soutěže o místní ropnou rafinerii ruskou společnost, ale aby to prodal přímo firmě americké. Když jí namítl, že Američané šli proti pravidlům soutěže, do které nejsou připuštěny společnosti, které sídlí v ofšórech, ona mu řekla, že se jich to netýká – a za dva dny náhle začala vládní krize a předsedu vlády uklidili… Přitom Litva v té době byla skoro tak proamerická jako Polsko.

Druhým problémem je, že ty politické a ekonomické podmínky studené války, které vedly k tomu, že velmi značná součást hospodářské moci USA je výsledkem jejich politické převahy ve světě. Takže převaze USA oni naprosto upřímně věří – jako biblickým přikázáním. Tedy tomu, že pokus o omezení politické, hospodářské, vojenské převahy USA na kterémkoli místě zeměkoule ohrožuje bezpečnost USA. A proto naprosto upřímně náčelník genštábu amerických ozbrojených sil tvrdí, že ruská vojska na hranicích s Litvou ohrožují bezpečnost USA, protože se tam nachází americká rota… A netřeba se mu smát – on tomu věří! A proto, když proběhly demokratické volby na „obrovském“ ostrově Grenada a vznikla tam vláda, která údajně (z doslechu) sympatizovala s Kubou a se socializmem, bylo to ohrožení bezpečnosti USA a americká armáda velkým hrdinstvím, po těžkých bojích, ovládla ostrov a svrhla tu nenávistnou vládu, která mohla způsobit – nedejbůh – velké škody americkému bezpečnostnímu systému…

A co to je? Paranoia, bláznovství…?

Příčiny lze najít, nicméně je to tak. A proto když se Čína začala stavět na nohy, způsobovalo to stále větší znepokojení USA. Už v 90. letech říkali jistí lidé v Pentagonu byznysmenům, aby nelezli do Číny, ale ekonomika dělá svoje… Rostoucí síla Číny dělá Američanům starosti – je to hrozba bezpečnosti USA…, protože pak může být konec hegemonii USA v Tichém oceánu. Mají spočítáno, že při dnešním tempu se Čína do roku 2030 pro USA stane vážnou hrozbou – ne proto, že jsou tam komunisti, ale protože je to Čína. Nikdo na světě nemá právo ohrožovat hegemonii USA.

V 50. letech byly USA jedním z nejaktivnějších bojovníků proti čemu? – proti kolonialismu – francouzskému a britskému. Takže vážně vytlačovaly jedny i druhé, protože kolonialismus ve starém pojetí 19. století byl nepřijatelný. Nelze řídit jiný stát politickou mocí, ale mocí ekonomickou – tedy prostřednictvím korporací, které – zcela náhodou – jsou kontrolovány USA! Proto bojovaly proti kolonialismu. A teď cítí v zádech, že to bude Čína, kdo se stane hospodářsky nejsilnější světovou mocností a oni se budou muset o své zisky dělit… Takže zase…?

Americká neznalost podmínek ve světě je vede od neúspěchu k neúspěchu. Nejdřív nepochopily Střední východ a přesvědčili Izrael, aby se stáhl z Golanských výšin… Nebyl to sovětský šéf Bulganin, ale americký Eisenhower, kdo Izrael přesvědčil. Pak po osmi letech přiznali svoji chybu. Dalším jejich průšvihem byla válka ve Vietnamu, která začala čistě americky…

Náhodou…

Hůř. CIA prováděla operaci pomocí rozvědky námořnictva a nevím, zda z opilosti, nebo proč, začali pálit na moře na nějaké neznámé lodě. Když se vrátili na základnu, tak hlásili, že jen opětovali palbu vietnamských lodí. A pak začaly události v Tonkinském zálivu, načež vyšetřování Pentagonu prokázalo, že lidé ze CIA a námořní rozvědky obelhali velení válečného námořnictva USA, protože v udaném místě vůbec žádné vietnamské lodi nebyly. Bylo ale už pozdě – co bylo ale horší – že tehdejší ministr obrany McNamara s prezidentem, přestože věděli, k čemu ve skutečnosti došlo, uvedli v omyl Kongres svým požadavkem na povolení účasti amerických vojsk – a začala válka. Výsledkem té lži bylo 8 let války, 55 tisíc padlých Američanů, 2 miliony jihovietnamských civilistů, půl milionů severovietnamských vojáků a Vietkongu, použití chemických zbraní ne ke zničení lidí, ale rostlin. Vypálili polovinu vietnamského území a obyvatele odsoudili ke hladové smrti a dál pak ke genetickým ztrátám.

A stejně prohráli…

Válku prohráli. Když jsem se poprvé dostal na hranice Vietnamu, Kambodže, Laosu a Barmy, viděl jsem, jak tam v Laosu lidé žijí – v místě, kde jsem byl – přibližně jako počátkem 1. tisíciletí před naším letopočtem… Tenkrát mě napadly dvě myšlenky: – za prvé – co tu vůbec Američani pohledávali? Copak tihle maličcí lidičkové s luky a šípy ohrožovali USA? A ta druhá myšlenka byla – daleko krutější: – a tihleti porazili Američany? Nejsilnější a největší a nejbohatší armádu světa? Když se americký generál Westmoreland setkal na pařížských mírových jednáních s vietnamským generálem Giappem, byl velmi rozčilen, když mu říkal: – vy jste přece nevyhráli ani jednu bitvu! Vietnamec mu odpověděl:– ano, ale my jsme vyhráli válku…

Závěr z toho je asi takový, že oni neumějí správně vyhodnotit situaci, jsou neschopni přijmout účinná opatření. Ve Vietnamu udělali všechny chyby, jaké jen mohli. To se opakovalo i ve druhé válce v Iráku – nepochopení situace, nesprávné vyhodnocení, nesprávná hodnocení rozvědky, klamání jak vlády, tak vládou nejen sebe a svého lidu, ale všech. Ministr obrany USA se zkumavkou v OSN – to mají zabudováno ve své psychologii. dvěma

A když dnes 40 vedoucích pracovníků amerických rozvědek píše, že výzvědná hlášení a zprávy se falšují v zájmu výhodnější představy těch ve vládě, pro které je to výhodné – to je dnešní Amerika. Nikoli náhodou bývalý předseda Bezpečnostní rady USA letos prohlásil: „My ničemu nerozumíme v mnoha zemích světa, a proto bychom tam neměli lézt a pokoušet se tam zavést pořádek, protože tomu nerozumíme.“

Kam jel Castro poté, co svrhli Batistu? Do Spojených států! Chtěl se setkat s prezidentem, ale řekli mu, aby šel za Nixonem (tehdy viceprezident), on za ním šel a řekl mu, že svrhli diktaturu a chtějí budovat demokracii, aby jim tedy Američané pomohli. Ten mu odpověděl, že se nad tím zamyslí. Pohovořil se CIA, a ta mu řekla to, co řekla mafie plus náš velký přítel Meyer Lansky – protože to bylo jeho hájemství. Che Guevarra se setkal s americkou agenturou v Latinské Americe, ale spolupráci mu odmítli. Nakonec se přece jen skoro dohodli – ale problém byl v odškodnění ztrát americkým společnostem za jejich majetek na Kubě. Kubánci byli ochotni vše vyplatit, ale Americké společnosti jim předložily nadhodnocené účty, které se i od oficiálních ocenění výrazně lišily. A tak se nedohodli. Poté, co se avantýra CIA provalila, požádal Raúl Fidela o povolení jednat s Chruščovem. Oni předtím komunisty nebyli – z nich vlastně udělali komunisty Američani svou naprostou tupostí. Kubánci se na ně přece obrátili jako na první. Svrhli Batistovu diktaturu, která z Kuby udělala největší veřejný dům na světě, kde bylo 90 % obyvatelstva negramotných a černého plných sto. No a Američani vyhlásili proti téhle zemi embargo… a Kuba má dnes nejvzdělanější obyvatelstvo v Latinské Americe, s velkolepou kvalitou lékařů, učitelů…

A tak se tedy USA cítí nyní ohroženy růstem Číny, která řekla, že Tichý oceán není americkým jezerem, že tam bude hospodařit ona a země, které se na jeho pobřeží nacházejí. Proto Američané přikládají veškeré úsilí snaze o zbrzdění Číny. Číňané naprosto jasně chtějí odklidit USA z Dálného Východu, protože ti tam nemají co pohledávat. Vše, na čem je založena dnešní zahraniční politika Číny je vyléčit si trauma opiové války. Počátkem 19. století bylo čínské hospodářství silnější a bohatší než anglické, většina vědeckých a technologických úspěchů ve světě, které dodnes využíváme, nevznikla v Evropě, ale v Číně. Oni řekli, že nikdy nedopustí, aby tito s nimi znovu udělali to, co s nimi provedli v opiové válce. Proto Američané hystericky navazují románek s jinou komunistickou zemí – s Vietnamem, protože ho potřebují proti komunistické Číně.

To jsou ale podle mnohých parametrů nesrovnatelné země.

To oni nechápou. Ale největší problém je, že velký Henry Kissinger udělal pro Státy geniální věc tím, že se vklínil mezi SSSR a USA a sblížil Čínu a USA. To byla jedna z příčin politického úspěchu USA ve studené válce. A co udělali následující prezidenti? Všechny jeho úspěchy roztrhali a dokázali opět spojit Rusko s Čínou jako nikdy předtím. Čína cítí zcela jasné ohrožení své celistvosti se strany USA a chápe proč je najednou tak vzrušuje svoboda slova a proč se tak starají o události v Tibetu. Ovšem v Tibetu to byl pogrom se strany Tibeťanů vůči Číňanům – tedy opak toho, co je nám oficiálně vykládáno! A proč Američani podporují ujgurské muslimy a jejich islámský teror? Ze stejného důvodu. Proto v prvním týdnu po převzetí moci Si Ťin-pching letěl do Moskvy za Putinem – a to nebylo v Číně zvykem. Ale Čína se rychle rozvíjí – a ty hysterické výkřiky západních, ale i ruských ekonomů na téma propadu pekingské burzy? Čína otevřela vnitřní burzu s jediným cílem: – aby mohla z rostoucí a bohatnoucí buržoazie dostat peníze. Takže tam vkládají peníze ti, kteří zbohatli v Číně, ale ty nejsou určeny pro investice v Číně. Hospodářství financuje stát, zatímco tato burza má zajistit odtok kapitálu do investic venku. Základním problémem Číny je, že se jim podařilo 50 % venkovského obyvatelstva přivést do měst a dalších asi 15 % tam je nelegálně a cílem Číny je přivést do měst 90 % venkovského obyvatelstva – pak se bohatnoucí městské obyvatelstvo změní v základní trh pro čínskou produkci a omezí závislost jejího hospodářství na exportu, jako tomu je dnes. Došlo k tomu, že se díky přílivu venkovanů obrovsky urychlil vývoj ve stavebnictví a začaly prudce spekulativně stoupat ceny bytů – a ty se staly nedostupnými pro ty, které chtěli přestěhovat z venkova do měst. Čínská vláda si dala za úkolu snížit tyto ceny a vypustit onu bublinu. Ta bublina ale není věcí čínské vlády. To nejsou její peníze. To jsou spekulativní peníze občanů nalité do čínské ekonomiky. Druhým problémem je, že tempo růstu 12-13 % ročně je těžké udržet i třetí dekádu. Ale země se rozvíjí. Dnes se v zemi připravuje víc inženýrů, než ve zbytku světa. Anglicky se učí více lidí než úhrnem ve všech anglojazyčných státech. Rozvíjí se čínská věda. V Číně je nejváženějším člověkem učitel a vědec.

Američané si správně spočítali, že většinu ropy kupuje Čína na Blízkém Východě, a proto tam byl potřeba „Pax Americana“. Tomu ovšem překážel Írán, který se Američanům nepodřídil, a jedním z hlavních problémů tam byla Čína. Pak se ovšem ukázalo, že Číně prudce roste podíl dodávek ropy z Ruska – a Írán už nebyl tak ostrým problémem. Tak roste význam rusko-čínského partnerství. Rusko jí dodává suroviny mimo kontrolu USA a navíc má strategické zbraně a je jediné, kdo se může Američanům postavit. Proto hlavní ostří směřuje k Rusku.

A oni skutečně věří tomu, že je možné Rusko vyřadit ze hry, aby se následně mohli vypořádat s Čínou?

Oni skutečně věří tomu, že je možné Rusko omezit, dovést je k hospodářskému kolapsu, ke změně režimu. Proto, embargo – nebo sankce na dovoz technologií ruskému odvětví ropy a plynu a tím omezení hospodářského rozvoje Ruska, je zájmem USA a Ukrajina s tím nesouvisí – ta je jen záminka. Takže vytvořili hrozbu jak pro Rusko, tak pro Čínu.

Poslechni, nás ale nikdo nenutil k rozpuštění SSSR a postavit si do čela ty, které jsme tam postavili. Kdy pochopíme, že nás nerozvrátili Američani, že jsme to udělali my sami.

Problém je v tom, že Američani dělali, co považovali za potřebné oni, ale Rusko se opozdilo. Teď nemluvím o 90. letech, ale o době po roce 2000. Teprve k roku 2005 v Rusku pochopili, že něco je jinak, a že smlouvy ukončení vývoje raket středního doletu, které podepsal geniální Gorbačov, který zřejmě nevěděl, co podepisuje. V celé té smlouvě jsou na konci dvě slova: „…na souši“. No a Američani, přesně v souladu se smlouvou vyvíjeli a umísťovaly rakety v námořní variantě (zatímco SSSR svoji variantu těchto zbraní sešrotoval) – a když se jednoho dne někdy v roce 2005-2006 na ruském generálním štábu probudili, zjistili, že Američani se blíží k možnosti během jediné hodiny poslat 5000 raket s plochou dráhou letu proti Rusku, schopných zničit 90 % raketových vojsk Ruska – jak strategických, tak i protiraketových systémů. Ruské vedení se probudilo v poslední chvíli a od roku 2008 začalo horečně napravovat, co se dalo – látat díry. S chybami a draho. Ještě dobře, že byly peníze, protože byla vysoká cena ropy.

Proto Rusko staví námořní základnu ve Středozemním moři, aby její eskadra mohla parírovat americkou 6.flotilu.

Svého času americký prezident Nixon pochopil, že SSSR vojensky neporazí – jedině za cenu úplného zničení USA a že se jim ani pomocí disidentů a všech rozhlasových stanic nedaří SSSR rozložit, teprve tehdy přistoupily USA k politice uvolňování napětí. Sotva ale v 90. letech přestal existovat jak SSSR, tak jeho ozbrojená moc, okamžitě přitvrdili a domnívali se, že to mají v kapse. Neměli. A zase, pokud američtí politici nepochopí to, co pochopil Nixon – že strategická opozice proti Rusku, a zejména vzhledem k jeho spojení s Čínou, je beznadějná. A že vyměnit vládu není možné ani pomocí Ukrajiny ani čehokoli z venku, – tehdy teprve začnou politiku uvolňování. Je tu ale problém. Mají ale problém s Čínou, která se rozvíjí a do roku 2030 může být hospodářství Číny 2,5 – 3krát větší než americké, a že budou mít 10 letadlových lodí. Toho se Američani velmi bojí. Uvolnění se SSSR je neohrožovalo, protože Chruščovova slova o tom, že Ameriku zničí, brali jako opilecké blábolení, protože věděli, že Sověti na to tenkrát neměli. Čína ale nevyhrožuje a trpělivě pracuje…

Proto je dnešní situace odlišná – uvolnění současně znamená čas pro posilování Číny a největší hrozbu bezpečnosti USA. Jak tuto rovnici budou řešit, je jejich problém, ale pod vlivem toho se bude vyvíjet v příštích 5-20 letech celý svět. Divoké závody ve zbrojení, nepřátelství, pokusy všemi silami omezit rozvoj Číny, a všemi silami dosáhnout změny režimu v Rusku a zhroucení ruského hospodářství.

Na tomto optimizmu můžeme leccos postavit, ano. Ale co naplat, ne všechno v životě probíhá podle naší vůle.

Druhá studená válka teprve začíná a ještě nám ukáže svoje kouzlo. Je třeba střízlivě hledět skutečnosti do očí a chápat…



Překlad: st.hroch 171101

Luděk Prokop 
5. 11. 2017
Zaorálek Lubomír, stále stejně výřečný a stále za vodou. Po volebním fiasku, téměř jako před ním. Dlužno dodat, že po onom fiasku naprosto nezaslouženě. Jednak jako volební lídr se vehementně hlásil k plné zodpovědnosti za výsledek ČSSD ve volbách a druhak byl jedním z přímých viníků fiaska již předtím, než se stal oním lídrem. Co bylo míněno převzetím plném zodpovědnosti konkrétně? Jako pokaždé – nic, zhola nic.

Úvodem lze zmínit křivky charakteru Zaorálka. Je jich hodně a jsou značně zakřiveny od dunění silných slov do vzduchoprázdna. O tom mohly by, mimo jiné, svědčit již počáteční věty o plné zodpovědnosti lídra za fiasko, k plné zodpovědnosti, ke které se předem hlasitě sám hlásil a faktické zodpovědnosti, plynoucí z neslučitelnosti konání alespoň minimálně uvědomělého soc. demokrata, s projevy sympatií k jakýmkoli fašistům, včetně ukrajinských. Stane-li se něco takového, že přední sociální demokrat přijde pozdravit na majdan násilníky, musí sociální demokracie počítat se značným odlivem skalních voličů, aniž by počítala s nějakým přírůstkem jiných. Z povolebního tlachání Zaorálka vyplývá, nejenže o zmiňovaných souvislostech nemá ani ponětí, ba, že nemá ani vzdálené ponětí o tom, co by mělo plné převzetí zodpovědnosti konkrétně v praxi znamenat. Například přepuštění mandátu poslance, někomu méně zodpovědnému.

Zaorálek Lubomír, kdysi nesporně vysoce uvědomělý mladík - natolik, že se propracoval na studium v oboru marxisticko-leninská filozofie a politická ekonomie, který zdárně dokončil, na rozdíl od stavební fakulty, kterou nedokončil, aby později uváděl falešně inženýrské studium jako svůj studijní obor. (Samá faleš). A v tomto punktu předvedl v pravdě „Štětinovský“ obrat, kdy se nepopiratelně vysoce kladný postoj k Sovětskému svazu, studenta příslušné katedry, obratem proměnil v nenávist k Rusku i v podporu ukrajinských fašistů.

Teatrálně velikášsky trapné návrhy od Zaorálka na přitvrzování sankcí proti Rusku je něco, co si rozhodně zaslouží pozornost i zapamatování, že nikoli pouze a jen premiér, je vinen vší bídou ČSSD a nejen před převedením hlavní zodpovědnosti za volební výsledky na Zaorálka, který se z této zodpovědnosti převzetím poslaneckého mandátu opět dokonale vyzouvá, takže proklamovaná plná zodpovědnost rovná se dokonalé nule. To ovšem nesvědčí o tom, že by ČSSD po nastoupené cestě úpadku hodlala cokoli měnit a po obdrženém fiasku namířit k jakékoli změně v chování od plytkých prázdných slov k reálným činům. ČSSD prostě nevykročila na cestu, která by mohla přesvědčovat voliče o její obrodě či nápravě.

Vladimíra Vítová
5. 11. 2017
„Elity“, respektive ti, co disponují neomezenými financemi (a nejedná se o národní „elity“) pečlivě a soustavně sledují skutečné nálady ve společnosti a pak přiměřeně těmto náladám vybírají tzv. politiky. Pro celé spektrum společenských nálad jsou do slova a do písmene mediálně pěstováni politici dle požadovaných vlastností a schopností, aby se s nimi lidé seznámili a zvykli si na ně. Když nevyhovuje jeden, nahradí ho někým jiným. To je základ.

Všechny politické strany, které dostanou prostor v médiích, patří do jednoho mechanismu. A ten je řízen z jedné „peněženky“, avšak přes různé „pokladníky“. Boj mezi nimi je jen divadýlko pro lůzu, tedy pro lid / voliče. Ale výsledek jakéhokoliv sčítání parlamentních politických sil – ať pro ustavení vlády nebo pro přijetí zákonů - bude vždy jen a jen tautologie, tedy „výpověď o témže“.

Přes politické strany je realizován standardní nadnárodní systém řízení skrze tři větve moci – zákonodárnou, výkonnou a soudní. Veškerý společenský vývoj se však pohybuje pouze v koridoru, který určuje tzv. nadnárodní konceptuální moc. Kdokoliv se snaží z tohoto koridoru uhnout, dostane přes prsty skrze moc soudní. Skutečné řízení společnosti tedy probíhá o úroveň výše, než jsou národní moc zákonodárná, výkonná a soudní.

Tento systém řízení nemá absolutně žádný vztah k blahu národa. Vše probíhá pouze v zájmu nadnárodní konceptuální moci. Je to vyšší, ale skrytá, hierarchická úroveň společenského řízení, která se zakládá na určitém chápání světa. V panující konceptuální moci, které je od roku 1989 podřízena Česká republika, se jedná o zničení národních států, bezbřehý liberalismus a de facto o legalizaci a „dobrovolné“ přijetí otroctví (minimálně ekonomického a sociálního) a o snahy zničit lidskou společnost a její přirozenou jednotku rodinu, kde je otec muž a matka žena. Konečným cílem je genocida bílé rasy.

Mnozí mohou namítnout, že genocida je násilný zločin, avšak podle Úmluvy OSN o zabránění a trestání zločinů genocidy z roku 1948 se dle Čl. II genocidou rozumí činy, spáchané v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: a) usmrcení příslušníků takové skupiny; b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení; d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.

Podle plánu Richarda Kalergiho, jehož cenu převzala v roce 2010 za podporu migrace A. Merkelová, je cílem migrace propojit černou a bílou rasu takovým způsobem, že nebude možné, aby bílé rasové povědomí nadále přetrvávalo. Podle všech dostupných informací je nelegální imigrace jedna z největších bojových operací v dějinách lidstva (viz dokumenty EU a OSN - EuroMed, Agenda 21, Agenda 2030, Zpráva OSN z roku 2000: „Migrace k náhradě původního obyvatelstva“, kde se uvádí, že Evropa bude v roce 2025 „potřebovat“ 159 miliónů imigrantů, a dále různé univerzitní a vojenské studie (např. Pentagonu) na téma: strategicky řízená migrace jako zbraň hromadného ničení atd. atd. atd.).

Konceptuální řízení se neuskutečňuje pomocí jednotlivých vlád, ale nadnárodním tzv. bezstrukturním řízením, které nepodléhá žádným volbám. Například skrze neziskovky, banky, média, reklamy, filmy, očkování, inkluzivní vzdělávání atd. atd. atd.

Tato pravidla lze změnit, ovšem má to jednu podmínku: lidé musejí změnu chtít. Lidé se sami musí snažit dobrat pravdy, protože v mainstreamových médiích ani od mediálně známých politiků se jim pravdy nikdy nedostane.

V tomto videu je princip konceptuální nadnárodní moci velmi jednoduše vysvětlen ZDE.

Zdeněk Jemelík5. 11. 2017          ZdenekJemelík
Trestní stíhání Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ), Íránce s českým státním občanstvím, provázejí od samého počátku zvláštní okolnosti. Na popud zprostředkovatele Petra Pfeifera se uvolil poskytnout prostřednictvím své firmy Strong Strike úvěr 7 milionů Euro rakouské společnosti českých zakladatelů P.P.S. GmbH a milionovou osobní půjčku jemu samému. Společnost byla dle tvrzení žalobce řídícím článkem již rozjetého obchodování s pohonnými hmotami, v němž docházelo ke krácení daně z přidané hodnoty ve výsledném objemu 2,5 miliardy Kč. Její podvodná činnost byla záhy podchycena policií a do vyšetřování se zapojily i rakouské orgány. Hlavním podezřelým byl právě výše zmíněný Petr Pfeifer. Ten ale náhle ze zorného pole policie zmizel a na jeho místo nastoupil SAZ, o kterého se do té doby nikdo nezajímal.


Dokumentace o vyšetřování proti Petru Pfeiferovi ze spisu zmizela. Petr Pfeifer je nyní korunním svědkem obžaloby proti SAZ a proto není trestně stíhán. Podle informací, zveřejněných při hlavním líčení, na něm lpí podezření, že zpronevěřil P.P.S. GmbH 46 milionů Kč. Nahrazení Petra Pfeifera obviněným SAZ byla první anomálie.

SAZ byl zatčen a odvlečen z Prahy až do Znojma, kde na něj soudkyně Kateřina Kafková uvalila vazbu. Volba vzdáleného soudu byla další anomálií, byť v té době nebyla nezákonná. Ve vazebním řízení jej mimo jiné velmi dobře hájila bývalá nejvyšší státní zástupkyně a později ministryně spravedlnosti Marie Benešová, ale na dohodu olomouckých žalobců se znojemskou soudkyní nestačila.

Uvalením vazby byl zahájen proces, jenž přešel v hlavní líčení u Krajského soudu v Brně. V dalším jej budu označovat jako „velký“.

Z vazby se SAZ dostal po 22 měsících po složení kauce 150 milionů Kč. Vyšroubování kauce do rekordní výše je třetí anomálií. Daleko závažnější je ale ta čtvrtá : na příkaz státního zástupce Jiřího Kadlece jej hned po propuštění přímo na dvoře věznice zadržela policie a po krátkém pobytu v cele předběžného zadržení jej předvedla před soudce s návrhem státního zástupce na uvalení předběžné vazby v souvislosti se zájmem Íránu o jeho vydání. Soudce Krajského soudu v Brně důvody pro uvalení vazby neshledal a SAZ nechal propustit, mimo jiné i proto, že obrovská kauce dle jeho právního názoru sloužila jako pojistka pro případ útěku i v řízení o vydání do Íránu.

Mezitím již byla podána obžaloba a u Krajského soudu v Brně se rozběhlo hlavní líčení s patnácti obžalovanými jako pachateli rozsáhlého krácení DPH, mezi nimiž měl mít SAZ hlavní postavení. Ten se pak ukázněně zúčastňoval hlavního líčení a docházel k probačnímu úředníkovi. V září r.2016 se oženil s půvabnou Češkou s chováním vévodkyně. Svatba v paláci na Žofíně byla velkolepá.

Bylo ale zvláštní, že rozvrh soudních jednání, který obhajoba obdržela již v květnu r.2016 , končil dnem 24.listopadu 2016, ač řízení bylo nepochybně ve skluzu. Dnes víme, že od dubna r.2016 policie prostřednictvím svých spolupracovníků sledovala jednání SAZ, které považovala za trestné. Dne 2.prosince 2016 byl pak SAZ znova zadržen a v neděli 4. prosince 2016 na něj místopředseda Městského soudu v Brně Aleš Dufek uvalil vazbu ze všech tří zákonných důvodů, a to bez ohledu na rekordní kauci, složenou v „sousedním“, „velkém“ procesu. Patrně se nikdy nedovíme, zda přerušení hlavního líčení v listopadu 2016 bylo naplánováno již v květnu, aby později nedošlo k souběhu hlavního líčení a zadržení SAZ, či zda šlo jen o náhodný souběh událostí.

Krajský soud v Brně jako soud stížnostní senátem Miroslava Dlouhého rozhodnutí Městského soudu v Brně potvrdil. Vznikla tak situace, kdy dva soudci téhož soudu řešili významnou právní otázku účinnosti kauce v rozdílných řízeních, a každý ji řešil jinak. To je pátá anomálie, ke které by se měl judikaturně vyjádřit Nejvyšší soud ČR.

Následovalo přípravné řízení, zatížené v neobvyklém rozsahu různými právními vadami až nezákonnými postupy. Obviněnému to sice nepomohlo, ale stal se zázrak: dozorový státní zástupce Michal Galát si vysloužil kárné řízení a odebrání případu. Je to šestá anomálie.

Posledním „povedeným kouskem“ v přípravném řízení bylo zamítnutí žádosti SAZ o propuštění z vazby ve vazebním řízení v nepřítomnosti obviněného a neuskutečnění meritorního projednání stížnosti proti rozhodnutí krajským soudem pro domnělou nepříslušnost senátu. To je sedmá anomálie.

V červnu r.2017 obhajoba obdržela rozvrh hlavního líčení ve „velkém procesu“ na druhé pololetí r.2017. Hlavní líčení obvykle probíhá v třídenních blocích. Zaujala mě proto osmá anomálie: první listopadový blok byl jen dvoudenní. Časem jsme pochopili: na uvolněný den 1.listopadu 2017 soud nařídil hlavní líčení v „malé“ kauze. Opět zde je otázka, zda volný den v programu „velkého“ procesu a jeho využití k zahájení „malého“ procesu je náhoda nebo důkaz o souhře státních zastupitelství a soudů různých stupňů v plánování akcí v neprospěch SAZ. Zcela jistě náhodnou okolností je uskutečnění zahajovacího řízení nového procesu v předvečer návratu z porodnice jeho manželky a prvorozeného syna.

Těsně před zahájením hlavního líčení v „malé kauze“ jsme se dověděli, že výše zmiňovaný státní zástupce Jiří Kadlec zahájil se SAZ na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti Íránské islámské republiky nové řízení o jeho vydání do Íránu. SAZ nemůže být jako český občan bez svého souhlasu vydán, ale toto řízení by jistě mohlo posloužit k opakovanému pokusu o uvalení vazby, pokud by se mezitím dostal na svobodu.

Projednání nové obžaloby se u Městského soudu v Brně ujal senát předsedy Michala Kabelíka. Obsahově se obžaloba člení na dvě části. První viní SAZ, že v r.1915 z vazby založil organizovanou zločineckou skupinu, která měla obstarávat křivá svědectví ve prospěch SAZ, ale nepřímo i dalších obžalovaných z „velkého“ procesu, a měla dehonestovat policisty, kteří případ vyšetřovali. Všichni členové skupiny šli z počátku do vazby současně s ním, dnes je ve vazbě kromě něho pouze obž. Martin Veselý, autor jednoho ze svědectví. Mezi obžalované se ale nedostali aktivní členové uskupení Martin Valentovič a Jan Doležal, kteří sice sepsali u notáře prohlášení a podali trestní oznámení na policisty, ale o svých krocích informovali policii a odevzdali jí dobrovolně vyplacenou odměnu. Byli živými nástroji policie.

SAZ měl dostatek příležitostí uplatnit získaná prohlášení u soudu ve „velkém“ procesu. Nepoužil je a vím, že ve shodě s obhájci je hodnotil jako nepoužitelná.

Podle druhé části obžaloby se SAZ při přebírání policejního spisu v r.2015 pokusil podplatit tlumočníka, aby zdržoval překládání spisu a znemožnil tak státnímu zástupci podat obžalobu ve lhůtě do jednoho roku od vzetí do vazby. Kdyby se to podařilo, byl by propuštěn na svobodu i bez kauce. Není úplně jasné, na jakém důkazním základě toto obvinění stojí a pochybný je i motiv jednání SAZ: kdyby trval na přeložení celého spisu, nejen vybraných částí, tlumočník by překlad nestihl včas i bez úplatku.

Obhájce SAZ Roman Jelínek na začátku hlavního líčení vyzval žalobce Roberta Henzela, státního zástupce VSZ Olomouc, který kauzu převzal po Michalu Galátovi, aby vzal obžalobu zpět, protože obsahuje tvrzení, která nejsou doložena skutkovými zjištěními a zčásti mají povahu spekulací. Zvlášť se pozastavil nad tvrzením, že jedno ze získaných prohlášení je ze 75% nepravdivé a ptal se, jak se měří pravdivost sdělení. Odezvy se nedočkal.

V dalším průběhu jednání se předseda senátu postupně seznámil s jednotlivými obžalovanými. Největší pozornost věnoval SAZ, od něhož si nechal vyprávět podstatné informace z jeho složitého životního příběhu, od odchodu z Íránu po svržení šáha Rézy Páhlávího až do současnosti, včetně zprávy o jeho otcovství.

Atmosféra v soudní síni byla podstatně vlídnější než jsme zvyklí z „velkého“ procesu. Jistě to bylo především zásluhou chování předsedy senátu, ale přispěl k tomu i SAZ, který byl poměrně zdrženlivý a teprve ke konci jednání se opět kriticky vyjádřil zejména k práci státních zástupců. V té souvislosti hovořil o tom, že je obětí spiknutí a neznaje správný význam pojmu „banánová republika“ použil jej ve smyslu zpochybnění povahy ČR jako právního státu. Předseda senátu si to zapamatoval.

Jistě lze mít pochybnosti o vhodnosti některých prvků způsobu obhajoby SAZ. Na druhé straně zde jsou okolnosti, které mohou způsobit, že se cítí být v postavení štvané zvěře a projevuje se tomu odpovídajícím způsobem. To ovšem soudci a státní zástupci těžko pochopí, neboť na takové věci se vztahuje přísloví, že sytý hladovému nevěří.

Důkladnost, kterou předseda senátu věnoval zkoumání poměrů obž. Martina Veselého a zejména SAZ, vyvolala naději obhájců, že senát tentokrát vyhoví návrhům obhájců na propuštění jejich mandantů na svobodu. Opět se ale dočkali zklamání. Proti rozhodnutí samozřejmě podali stížnosti. O těch již ale nebude rozhodovat senát předsedy Miroslava Dlouhého, jehož příslušnost skončila s podáním obžaloby.

Hlavní líčení u Městského soudu v Brně bude pokračovat ve dnech 20.-22.listopadu 2017.

Ve dnech 2.-3. listopadu 2017 pak pokračovalo u Krajského soudu v Brně hlavní líčení ve „velké kauze“ výslechy svědků obžaloby. Pozornost se ještě okrajově zaměřila na chod firemní administrativy, ale soud se hlavně začal prodírat džunglí aktivit společností, které spolupracovaly s řídícími firmami sítě. Předseda senátu vede výslechy metodicky a snaží se udělat si co nejpřesnější obraz toho, jak síť fungovala. Zajímá se také o aktivity korunního svědka Petra Pfeifera a na ty se svými dotazy zaměřuje také obhajoba, zejména obhájci SAZ i on sám. Neodezněla žádná svědectví, která by nasvědčovala tomu, že SAZ zasahoval do řízení spodních pater sítě.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 8.-10.listopadu 2017.

Autor byl 4.11.2017 na návrh Johna Boka vyloučen ze Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun.

5. 11. 2017     PaulCraigRoberts
Jelikož presstitutky už dnes žádný vztah k pravdě nemají, člověk dokonce už má tendenci nedůvěřovat ani úmrtním oznámením, v nich zveřejňovaných. Stejně jako např. zprávě, že tři americké mateřské letadlové lodi vypluly k břehům Severní Koreje. Proč by to dělaly? To jen aby napodobovaly praxi Britů z 19. století, kteří také vysílali své válečné lodi jednou sem a podruhé tam? Není to dětinské? Čína už přece vyhlásila, že se útoku na Severní Koreu postaví, pokud Severní Korea nezaútočí jako první. A Rusové se vyslovili podobně. A obě tyto země mají přece rakety, které dokáží americké letadlové lodě vyřadit v jediném okamžiku.


Takže jaký jiný smysl má vyslání těchto obstarožních plavidel k břehům Koreje, než nechat si je potopit a jejich zkázu pak využít jako záminku k rozpoutání 3. světové války?

Generální tajemník NATO generál Stoltenberg prohlásil: „Jsme si plně vědomi toho, že v dosahu severokorejských raket se dnes nachází i Evropa. Takže dnes čelí severokorejské hrozbě už všechny státy NATO“.

Jistě, je to navlas stejné, jako když se tvrdívalo, že Evropa se nachází v dosahu neexistujících iránských raket, kterážto tvrzení se využila k umístění raket amerických na hranice Ruska. Anebo když se severokorejských raket využilo jako záminky k umístění raket amerických na hranici s Čínou.

Americký viceprezident Pence navštívil základnu amerických raket v Minotu (Severní Karolina), a takto nezodpovědně oslovil tamní posádku: „Vstupujeme do velmi nebezpečného období a já jsem za vámi přišel, abych vám oznámil, že v blízké budoucnosti můžete obdržet rozkaz k vypálení svých raket. Je možné, že věci vyeskalují víc, než si dnes dovedeme představit. Jestliže obdržíte náležitě formulovaný rozkaz k palbě, palte. Nemařte čas snahou nechat si ten rozkaz potvrzovat, tím byste celou věc jen zdržovali. Jestliže tedy dostanete rozkaz k odpálení, proveďte jej!“ ZDE

Uvedené nezodpovědné prohlášení amerického viceprezidenta přichází ve stejné době, kdy Rusové oslavují sovětského vojáka, který odmítl uvěřit sovětskému systému varování o počínajícím útoku amerických raket a nezahájil proto proces, který by v důsledku tehdejšího skutečného omylu varovného systému vedl k nukleárnímu Armagedonu.

K smrti by nás měl vyděsit fakt, že američtí političtí lídři jsou k možnosti stále přítomného falešného varování tak necitliví. A kretén Pence vůbec není vlastenec, který nás chrání. Je to idiot, který by měl být propuštěn z úřadu dřív, než nás svou totální nezodpovědnosti přivede všechny do hrobu.

Najděte si to na internetu a čtěte: Falešné poplachy o nukleárním útoku byly v době Studené války víceméně běžnou věcí, ale Washington i Moskva byly dost zodpovědné na to, aby na ně nereagovaly. Ale teď máme viceprezidenta, který na ně mermomocí reagovat chce.

Washingtonští idioti nařídili zastaralým bombardérům B-52, nesoucím jaderné pumy, neustálou pohotovost ve vzduchu 24 hodin denně. Proč to? Vždyť ani jeden z těch bombardérů nemá šanci proniknout clonou vzdušné obrany Ruska? Takže jaký jiný smysl ta pohotovost má, než ještě víc zvýšit nedůvěru mezi nukleárními mocnostmi? A jaký je dnes ještě větší zločin, než je zvyšování této nedůvěry?

Proč se Washington tak osudově upjal k počínáním a mravům kriminálníka? Proč nejsou ti, za tato počínání zodpovědní uvrženi do vězení za ohrožování lidstva a života na planetě Zemi? A jak je možné, že ani Washington a ani jeho vazalové neslyší, když mocnosti, schopné je zničit, jasně vyhlašují, že už mají washingtonské arogance a vyzývavosti tak akorát dost?

Překlad: Lubomír Man

Tereza Spencerová
4.11.2017 Literárky

„Ruská“ kauza v USA? Obvinění Manaforta se netýká Ruska, ale Ukrajiny za Janukovyče. A odtamtud brali peníze i manželé Clintonovi, upozorňuje Tereza Spencerová na nejednoznačnost vývoje kolem vyšetřování v Americe. Sděluje též, že zvláštní americký zmocněnec pro Ukrajinu se zeptal, zda je Porošenko vlastně ještě prezidentem, což značí, že prezidentský čas ukrajinského oligarchy se krátí.

Minulý týden jste předpokládala, že z vyšetřování „ruské stopy“ v amerických prezidentských volbách toho moc nebude. Zvláštní vyšetřovatel Mueller od té doby „máknul“ a obvinil jednak někdejšího šéfa kampaně Manaforta, tak dalšího pracovníka kampaně Donalda J. Trumpa, který byl však poměrně nízko postavený. Vyšetřování nyní stojí na tom, zda tito dva „zazpívají“. Měníte po týdnu názor na celou věc?

Pokud to minule vyznělo tak, že se něco zásadního změní z týdne na týden, tak se omlouvám, nemyslela jsem to tak. Většina politických procesů má svou dynamiku a setrvačnost, které v časech, kdy máme skoro vše k dosažení „na jeden klik“, bývají k uzoufání zdlouhavé a nudné. Ale tak to prostě je. Čili na svém názoru, že budou padat hlavy, nic neměním, jen jsem minulý týden svým vyjádřením nemyslela, že budou padat okamžitě a že se jich hned několik stovek bude bezprizorně povalovat někde kolem Capitol Hill.

A teď vážně. Zvláštní vyšetřovatel celé „ruské stopy“ a současně i Obamův šéf FBI Robert Mueller si předvolává první dva „Trumpovy muže“ a má pro ně připravenou obžalobu snad v tuctu bodů, ale… Právě Mueller musel z titulu šéfa FBI vědět o všech nezákonnostech/zločinech Hillary a Billa a jejich fondu a jako takový je musel/chtěl z politických důvodů krýt, a tak jeho samotného tipuju na jednoho z prvních, kdo časem padne. Tím spíš, že nový – po neúspěšných volbách nový – Národní výbor Demokratické strany dal od všeho, co kdy Hillary napáchala nebo si zaplatila, ruce pryč, jako že oni jsou teď ti muzikanti. Jistě, říkám, že „padne“, ale „v teplácích“ ho fakt nevidím. Na to se má (nejen) americký establishment napříč politickým spektrem až moc rád – kdyby šel do vězení jeden z nich, mohl by vyvolat dominový efekt… A co bychom si bez těch amerických nositelů „pochodní demokracie“ asi tak počali, kdyby byli všichni po zásluze v base, že?

A třeba kauza Paula Manaforta není ani tak o Rusku, jako o Ukrajině, neboť zmíněný býval čímsi jako poradcem svrženého prezidenta Janukovyče. U nás Janukovyče nálepkujeme jako proruského, ale vlastně jen proto, že odmítl první nástřel dohody s EU a chtěl pro Ukrajinu vyjednat lepší podmínky. Byl za to svržen Majdanem, tedy „demokratickým vzepětím ukrajinského národa“ (nebo tak nějak) a proklet. Za Porošenka pak už Ukrajina před EU klekla, nyní je plně v kolenou a kotnících a všichni jsou spokojeni, neb tak, a ne jinak to mělo být. A Manafort přitom nyní může osvětlit i milionové „vklady“ do Clintonovic fondu, které pocházely z Ukrajiny. Dostupné údaje tvrdí, že ukrajinští oligarchové přispívali Clintonovým dokonce víc než Saúdové se svými petrodolary. A jistě za to něco i dostávali. Bude zajímavé sledovat, co z toho nakonec vyleze. Nicméně, v prvním týdnu skandálu kolem Hillary a ruského uplaceného vstupu do amerického uranového průmyslu například CNN celé kauze věnovala pouhé čtyři minuty zpravodajství, takže se mediálně zdá, že na této frontě je klid a všechno je v pořádku. Znáte to: Co není v televizi, neexistuje.

Mezitím si ale obě strany – Trump údajně uplacený Ruskem a Hillary údajně uplacená Ruskem, z čehož mimochodem vyplývá, že celá ta supermocná Amerika je uplacená Ruskem a zobe mu z ruky (Chudák Janda!) – brousí nože na to, jak si to spolu rozdají. Anebo taky ne. Možná přijde vlna alibistické a pokrytecké přetvářky, že vlastně nikdo všechny ty své zlé sliny a obvinění nemyslel vážně... „a necháme to raději být“. Tedy, nechají to být ve stavu, kdy mají být hlavní americké politické síly zaplacené Ruskem? Bude to vcelku sranda, troufnu si předpovědět.

A každý, kdo u nás bude dál trvat na tom, že naše „transatlantické vazby jsou životně důležité“ třebas pro „udržení demokracie, západních hodnot“…

Vladimir Putin je v Teheránu, kam jistě nejel jen na výlet. Je zde Sýrie, je zde otázka ropy či zbrojních kontraktů, je zde společná nechuť vůči USA. Jaké další nepříjemnosti pro Američany by mohli Rusové společně s Íránem upéct? A jak špatné jsou tradičně špatné vztahy mezi Íránem a Saúdy, s nimiž Rusové také jednají? 

Nemá smysl předbíhat, uvidíme, jak rozhovory – Putin je v Teheránu už potřetí – ve finále dopadnou. Osobně bych ale žádné větší „diskrepance“ nečekala, protože obě strany si jasně uvědomují pozitiva jejich aliance. Spolu s dalšími státy – namátkou Sýrií, Tureckem, Libanonem, Jordánskem, nejspíš i Egyptem – mají nakročeno k utvoření mocenské osy, která překreslí tradiční politické mapy Blízkého východu, a tak nemají zapotřebí si navzájem házet klacky pod nohy. Přitom ale samozřejmě existují i body, v nichž si až tak moc nerozumějí – například otázka budoucího postavení iráckých i syrských Kurdů nebo třeba izraelské požadavky získat od Ruska nějaké záruky, že Írán nebude židovský stát přímo ohrožovat, i kdyby to někdy náhodou vůbec chtěl.

Mnohé z těchto problémů jsou přitom otázkou výkladu slov – co Rusové myslí tím, když pro syrské Kurdy navrhují „federalizaci“? Jaké podmínky jsou v tomto návrhu, který by syrské Kurdy jednou provždy vyvedl z americké mocenské orbity, přijatelné pro Írán, Turecko a samozřejmě Sýrii? Dokud nevíme, co si Sýrie, Írán nebo Turecko představují pod pojmem „přijatelná vysoká míra autonomie“, budeme jen tápat.

Další problém je politický – izraelský premiér Benjamin Netanjahu někdy už v roce 1993 poprvé zahrozil, že Írán „do tří let“ vyvine jadernou zbraň, s níž židovský stát okamžitě zničí. Od té doby svou „tříletou“ hrozbu pravidelně opakuje, až se z toho stává kafemlejnek. Nově se ale i v důsledku nerealistické izraelské politiky (a stejně nerealistické americké politiky, kterou Izrael adekvátně „řídí“) íránské nebo šíitské jednotky zjevily – sice bez jaderných zbraní – ale za to hned u Izraelem anektovaných syrských Golanských výšin. Nikdo nemá zájem na válce mezi Izraelem a Íránem, a dokonce ani Izrael – místo sebe do ní posledních dvacet let marně tlačí Ameriku. A tak se přijatelná stabilita nějak dojednat zcela určitě může. Uvidíme. Politických témat je hodně. A k tomu jsou samozřejmě i ta obchodní. Írán s Ruskem například spolupracuje na dopravě íránského zemního plynu do Evropy (což nám nevadí, protože se přece potřebujeme zbavit závislosti na ruských energiích); mluví se o tom, že Rusové postaví „trouby“, které íránské energie dopraví do Indie…

Zkrátka, uvidíme, co všechno se stane. Nové americké sankce komplikují mezibankovní platby mezi Ruskem a Íránem, ale Teherán beztak navrhuje, aby si mezi sebou platili v národních měnách. A Putin na nedávném Valdajském klubu zněl hodně rezignovaně. Oproti předchozím letům Západu už nenavrhoval žádnou spolupráci a „návrat k normálu“, jako by mezi řádky říkal: „Dělejte si, co chcete, už jste nám ukradení, a taky si budeme dělat, co chceme“… Na něčem takovém se s Teheránem snadno shodne.

Doufám, že to na Západě někdo zaznamenal. Jistě, hned vzápětí v Moskvě přistál německý prezident se svou suitou…

Mimochodem, když jsme zmínili ty Saúdy... Výhrůžka, že by mohli přestat obchodovat ropu v dolarech, byla dle vás jen rétorická figura, nebo by se to skutečně mohlo stát a mít reálný dopad?

Aktuálně to vypadá, že pokud budou chtít Saúdové prodávat ropu do Číny, budou muset už zakrátko vzít za vděk „jüany krytými zlatem“ a na dolary zapomenout. Znovu říkám, uvidíme, co bude, ale nepopiratelnou pravdou je, že nic netrvá věčně. Ani petrodolar.

Američané i nadále otálejí s dodávkou smrtících tzv. letálních zbraní Ukrajině. Cynik by možná mohl říct, že DJT má tolik problémů s vyšetřováním, vlastními odbojnými republikány, Sýrií a občas i s KLDR, že mu na kočkování Ukrajiny a Ruska nezbývá čas. Čím si vysvětlit americkou relativní pasivitu vůči Ukrajině? A je na Donbasu klid jen proto, že už je prostě zima?

Nejsem sice expertka na zbraně, ale jejich dělení na tzv. smrtící a nesmrtící mi připadá divné, protože mám silné podezření, že zabít se dá jakoukoli zbraní. Uznávám ale, že věta „Dodáme vám nesmrtící zbraně“ zní mnohem lépe – takřka až osvíceně – než obsahově stejné: „Vyzbrojíme vás po zuby.“

Nevím přesně, proč USA s těmito dodávkami dál váhají, ale... .... ....

(celý text zde)

Yekta Uzuniglu
5. 11. 2017
V šedesátých a sedndesátých letech to byl nejhlasitější slogan ve světě, od Vietnamu až po latinskou Ameriku ho mládež z celého světa křičela a pořádně hlasitě. Někdy v roce 1975 světové televizní stanice a média přinesla záběry a fotografie z velvyslanectví USA ve vietnamském Saigonu (dnes Ho Či Minovo Město), jak se v posledním patře amerického velvyslanectví, které snad bylo pevností a "nejlépe chráněným americkým velvyslanectvím" na světě, mezi sebou perou davy, aby mohly nastoupit do posledního vrtulníku odvážejícího z Vietnamu v poslední den nejen Američany, ale i jejich kolaboranty.

Tyto záběry se zapsaly do paměti alespoň u naší generace. Sledovali jsme, jak je Yankee vyhnán zpátky do svého domu a to přesto, že vyháněný byl nejsilnější, nejbohatší, nejmocnější muž světa a vyháněl ho snad nejslabší a jeden z nejchudších národů naší planety.

Za válku v Indočíně a následnému tak ponižujícímu vyhnání z Indočíny snad ani nikdo nenesl v USA odpovědnost, nikdo nebyl žalován alespoň za poškození amerických národních zájmů. USA tehdy před očima světa ztratily téměř vše, čím zabodovaly během II. světové války jako osvoboditelé Evropy z rukou Hitlera.

Pak přišel rok 1980, kdy rok předtím s pomocí Evropy a dle všeho i Ameriky byl Ajatolláh Chomejní pohoštěn v Paříži a z dálky sesadil Iránského šáha, co ho CIA v roce 1953 dosadily na trůn v Iránu. Ajatolláh Chomejní poslal své islámské gardisty na opět v tehdejších dobách nejlépe chráněné velvyslanectví USA a zajal několik set amerických diplomatů. Ti ale neměli takové štěstí a příležitost k útěku jako v roce 1975 v Saigonu, zůstali několik měsíců v nelidských podmínkách v rukou islámských gardistů a pak byli s heslem „Yankee go home“ vyhoštěni. Ani tehdy jsme se nedozvěděli, i když jsem byl na místě v Iránu, kolik bylo vlastně Američanů popraveno a opět v USA za to fatální pochybení či úmysl nebyl nikdo postaven před soud...


Američané vědí, že země, kde s největší nenávistí vůči Americe, je určitě Irán. Američany nenávidí jak největšího ďábla jak zastánci režimu , tak i potomci zastánců sesazeného šáha, pro které jsou zrádci. Ve stejné míře hraje roli i v civilizovaných společnostech nepředstavitelný antisemitismus, nenávist vůči Izraeli. Přesto právě tomuto Iránu USA pomáhají od roku 2002! Podporují Iránskou šíitskou moc a její rozšíření nejen po celém Středním východě….

Jakoby V USA neměli odborníky na islám a na jeho směry, jakoby nevěděli, že radikální šíitismus není o nic lepší, než radikální sunnitismus, jakoby to nezažili na vlastní kůži v roce 1980 v samotném Teheránu. Bezmocný Benjamin Netanyahu může jezdit po světě a křičet až do nebe, že je to otázka času, než Irán začne o mnoho krvavější válku a to nejen v celém regionu, válku mnohem větší, než jsou ty dnešní sunnitské.

Možná je jen otázkou času, kdy znovu bude nutná evakuace Američanů.… kdy nad střechami budov největšího amerického velvyslanectví na světě v Bagdadu, v té pevnosti, kde Američané mají svoje sportovní haly, restaurace, nákupní středisko a všechno stejně jako v Americe, budou jako tenkrát v Saigonu evakuovat každého Američana, jen by si stačil zachránit život před útoky šíitských milicí až po zuby ozbrojených americkými zbraněmi. Rozdíl tady přece jen bude – Vietnamci tehdy nebyli vyzbrojeni sofistikovanými americkými zbraněmi, jako jsou dnes Bagdádské šíitské milice…

Vitalij Aňkov
5.11.2017 Eurasia24

Petr Hájek
5. 11. 2017 ProtiProud

Petr Hájekkomentuje šokující prohlášení předsedy ústavního soudu, jenž se už opět stal politikem zdevastované ČSSD a otevřeně se vysmívá bezmoci politického lidu.

Je cosi mrazivě povzbudivého v dění posledních dnů. Zvláště pak na politické scéně. Zachvacuje ji „syndrom odkopávání“, jinak vyjádřeno „záchvat strhávání masek“. A zdaleka to není jen tím, že máme za sebou volby (vždyť jiné máme naopak před sebou). Jako by ani mnohé veličiny našeho veřejného života už nemohly snést dusivou atmosféru předstírání, kterou usilovně po leta spoluvytvářely, svlékají se do naha – a smějí se nám, že jsme v pasti.

Je to sice hanbaté, ale neměli bychom od toho proto jen znechuceně odvracet oči. Krom jiného se tak potvrzuje, na co upozorňujeme v Protiproudu již celé roky, označováni politickým a mediálním mainstreamem za „nepřátelské, konspirační a prokremelské“ médium: předstírání demokratického společenského uspořádání je u konce, začíná se lámat chléb.

Nejvyšší soudce, nebo dozorce v lágru?

Náhle nám odevšad přímo či nepřímo sdělují, že jsme chyceni v nastražených sítích totality – jak té naší, tak bruselské – a nemáme šanci s tím legálními cestami cokoli udělat.

Toto „doznání“ je způsobeno zoufalstvím „elit“, jejichž krysařským píšťalkám přestala většina veřejnosti naslouchat. Část se rezignovaně stáhla do soukromí (40% lidí nevolilo). Avšak větší část, navzdory dramaticky zesilujícímu vymývání mozků, prostě jednala podle svého vlastního rozumu, obav a zájmů. A oni teď svým svlékáním hrozí: nebudete-li poslouchat, budeme zlí. Raději sebou přestaňte cukat. Stejně nemáte žádnou možnost s tím něco udělat. Plukovník Šlachta a prokurátorka Bradáčová už si na vás masírují svaly.

Snad nejnázornější byl v tomto nechutném „striptýzu“ předseda ústavního soudu Pavel Rychetský, když poskytl rozhovor Bakalovým Hospodářským novinám. Tak skandální, že si ho s poněkud vykulenýma očima všiml i mainstream (Lidové noviny). Ve světle povolebního dění, zvláště pak úspěchu Okamurova SPD a jeho hlavní idey, jíž propůjčilo legitimitu na jedenáct procent voličů, šéf ústavního soudu odmítl požadavek obecného referenda – navzdory tomu, že je nenaplněnou součástí ústavy!

„Trochu mě iritují slogany o tom, abychom zavedli systém přímé demokracie, protože předbíhají mnohem důležitější úvahy o tom, kdy, za jakých okolností, v jakém rozsahu a s jakými účinky ho potřebujeme - a o tom se diskuse vůbec nevede. (...) „Nejsem absolutní nepřítel referenda, ale k takové zásadní změně nejsme způsobilí.“

Může být něco arogantnějšího než takový výrok na adresu politicky nedostatečné „způsobilosti lidu“, jenž podle téže ústavy má být zdrojem veškeré moci ve státě? Jenže právě to je onen příklad odkládání masek. Bachař z našeho luxusního lágru vzápětí spokojeně „odhalil“, že právě v ústavě máme stočena klubka ostnatého drátu, které lze kdykoli roztáhnout kolem našeho fešáckého kriminálu.

Prohráli jsme válku?

Nepřipomínám to poprvé. Upozorňoval jsem na to v řadě publicistických textů i v několika svých knihách. Teprve teď však se ke mně přidal i hlavní „vykladač ústavy“. Se šibalským úšklebkem konstatuje:

„Naše ústava je velice zdařilý projekt a její (případné, pozn. PH) zásadní změny narazí na článek devět odstavec dvě ústavy, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Je to článek, který vyvolává zejména v odborných kruzích veliké diskuse a kontroverze. (...) Takové ustanovení není ve všech ústavách, dokonce v podobě, v jaké ho máme my, není v žádné.“

Právnická mluva většině lidí nic neřekne, a tak je takové „jemnůstky“ nezajímají. V tomto případě je to však smrtící chyba. Onen článek devět odstavec dvě je totiž dokonale „gumové“ ustanovení, které do naší ústavy na počátku devadesátých let propašovali Havlovi právníci – především ti, kteří se po převratu vrátili z exilu v Německu. Jde o totalitní nástroj, který umožňuje zamítnout jakýkoli zákon přijatý parlamentem (či referendem).

Najdeme ho v západoněmecké ústavě, kterou po Hitlerově pádu napsali a vnutili německé okupační zóně (NSR) vítězní západní spojenci. Nic proti tomu: Němci prohráli strašlivou světovou válku, kterou vyvolali, a vítězové (i po zkušenostech z první světové války) nechtěli riskovat, že za pár let odtud vzejde válka další. A navíc potřebovali předstírat, že se z Německa jako zázrakem stal demokratický stát.

Proto do nadiktované ústavy zabudovali článek, který jakoukoli změnu režimu dopředu znemožňuje: říká se mu záměrně pro běžného občana naprosto nečitelně „materiální jádro ústavy“. A právě ten do naší popřevratové ústavy – potichu a bez jakékoli diskuse – zabudovali Havlovi právní lemuři. Jenže my jsme snad žádnou válku neprohráli. Anebo ano? Rozhodně jsme si to tehdy v dobách „zvonění klíči“ nemysleli. A dnes, pokud bychom o soudech své země chtěli sami rozhodovat, jsme chyceni v nastražené pasti.

 

Bludný kruh

Musíme si říci, co to v praxi znamená. Širší veřejnost příliš nezaznamenala (anebo už zapomněla) heroický boj prezidenta Václava Klause proti Lisabonské smlouvě. Proti této do jiných desek přebalené „Evropské ústavy“ (předtím odmítnuté v referendech ve Francii a Holandsku), která nám vzala zbytky suverenity. Bez ní by kromě jiného nebylo možné vnutit nám „povinné kvóty“ na otevření hranic bojovníkům muslimské invaze. Jako poslední možnost připravil tým Klausových právníků tehdy rozbor, jenž by prezidentovi umožnil „Lisabon“ nepodepsat. Ústavní soud se jeho argumentací ale odmítl zabývat – s odkazem na onen „článek devět“. A přikázal mu bezodkladně podepsat kapitulaci.

Takto mohou ústavní soudci udělat cokoli. Vládnou oni, nikoli z voleb odvozený parlament. I kdyby nějaká strana vyhrála volby ústavní většinou – a chtěla třeba cojávím obnovit české království, patnáct soudců ústavního soudu s odvoláním na „článek devět“ to nedovolí.

Stejně tak, kdybychom třeba chtěli změnit „zastupitelskou demokracii“ (jejíž karikaturou se právě u nás povolebně trápíme) na demokracii přímou, pomocí referend (jako ve Švýcarsku), kterou prosazuje Tomio Okamura, nikdy to „patnáctka“ jmenovaných, stojící nad všemi volenými, nedovolí. Kvůli „článku devět“, na nějž se právě předseda Rychetský s takovou radostí odvolal. Dvě stovky lidí ve sněmovně nakonec Šlachta s Bradáčovou zmáknou, deset miliónů by však zavřít nedokázali.

Absurdita bludného kruhu je dokonalá v tom, že pokud by se parlament ústavní většinou rozhodl vypustit z ústavy onen článek devět, patnáct diktátorů v Brně to zamítne – opět s odkazem na článek devět. Když jsme „za totáče“ četli slavnou válečnou grotesku Josepha Hellera Hlava XXII o absurdním, v bludném kruhu uzavřeném fungování americké armády, mysleli jsme si, že je to nadnesený nesmysl: hle, máme jej u nás v praxi.

Nic se nezměnilo – jen převléklo

Rozhodování politického lidu o „podstatných náležitostech jeho vlastního státu“ prostě zakazuje ústava, která se sama deklaruje jako demokratická. Už sice hodně dlouho víme, že v bruselské „etymologii“ pojem demokracie neznamená „lidovládu“, ale vládu nevolených totalitních elit, ale teprve nyní nám to otevřeně předvádějí i v „místních“ poměrech.

Už to tak vypadá, že jediný způsob, jak se můžeme stát skutečnou demokracií – je opět státní převrat – ale ne jako byl ten „sametový“ podvod v roce 1989. Tehdy jsme se sice zbavili totalitního ústavního článku o „vedoucí úloze komunistické strany“ – ale nahradil ho tentýž, jen jinak zabalený nástroj, jímž havlistické elity (propojené s bruselskými respektive berlínskými) vždycky udrží svou moc navzdory vůli lidu.

Právě to v pěkném balení sledujeme v povolební situaci, kdy ti, kteří prohráli, se snaží (pochopitelně s odvoláním na ústavu) zabránit ve vládnutí jednoznačnému vítězi voleb (ať se nám líbí, nebo ne, většina mu dala svůj hlas). A předseda ústavního soudu zdecimovaným politickým trpaslíkům v čele s Miroslavem Kalouskem a Petrem Fialou jim k tomu „nestranně“ radí, jak na to. A pokud by se přece jen někdo pokusil prosadit „vůli lidu“? Jsou tu připraveny represívní složky – prokurátoři a (nejen tajná) policie na místě prvním.

Takhle ne, soudruzi!

Ostatně právě byla opět prohlášena za „nejvlivnější osobnost“ republiky právě cynická chorobně ambiciózní prokurátorka Lenka Bradáčová. Společně s plukovníkem Šlachtou (momentálně „ulitý“ k celníkům) mají prakticky na každého politika složky a odposlechy. A mohou je vydírat. A už se s tím ani netají, protože hra na demokracii po těchto volbách skončila.

Prokurátorka (nikoli volení politici) je prohlášena za nejvlivnější – a nikomu to nepřijde divné. Už je to s námi přestalo bavit. Dobrácky nám (dvacet čtyři hodin skrze ČT a spol.) po měsíce domlouvají, koho máme volit – šup je tu Okamura. A trvá na tom, že chce uzákonit referendum, ve kterém by se mohl lid rozhodnout například o „czexitu“. Tak tohle, soudruzi, ne. Kam bychom to měli okna? Ta naše přece hledí k Bruselu!

Vládnou opět prokurátoři

Svlékají se a říkají nám tím jasně – buď se přizpůsobíte, budete držet ústa a krok, nebo s vámi zatočíme jako s „třídou“. Nezávislým médiím typu Protiproud takto otevřeně vyhrožují již dlouhou dobu – a při totální ekonomické „blokádě“ nás udržují při životě jen finanční příspěvky našich čtenářů (Pán Bůh za ně zaplať!).

Ostatním občanům, kteří si dovolili zvolit, koho chtěli, začali vyhrožovat právě teď. Zatím „jen“ ústy pana „velkosoudce“ (jen čirou náhodou bývalého komunisty a po převratu politika ČSSD), kterého do jeho ústavní funkce nikdo nevolil. Bradáčová a spol. nastoupí hned po něm.

To v rozporu s „článkem devět“ pochopitelně není. Naopak. Diktatury se udržují při životě – na rozdíl od svobodných médií – pouze násilím. Ty předstírající demokracii pak dvojnásob. V tom, že režim musel přistoupit k této „striptýzové“ otevřenosti, je proto něco povzbudivého.

I když z toho mrazí.

Miroslav Polreich
6.11.2017
Máme po volbách, hledáme výstupy a jejich příčiny, ale hlavně perspektivu. Můj respektovaný přítel, Zdeněk Zbořil, má jakoby jasno „ nic se nestalo – žádný zlomový okamžik nepřišel“ Nerad s ním polemizuji, nikdy jsem to neudělal, ale tentokrát musím. A nejenom při pohledu na český píseček. Svět se z mnoha důvodů mění a má dokonce jednotící tendenci. Trump nezvítězil jako straník, a co teprve Francie, Rakousko a vždy dosud dobře ukotvené Německo.

Myslím, že jsme zapadli tak trochu do celkového proudu. Očekávání není ve stranickém, ideově podloženém přístupu. Společnost, a jak jsem uvedl, nejen naše je zralá na změnu. Nemá ještě přesně definovanou vizi, ale dobře ví, co nechce. V tom je ten zlomový okamžik

Jaké jsou jeho projevy? Předně odešla do nenávratna skupina pravdoláskařů a „kavárny“ symbolizovaným milostivým procentem pro Knížete. To se stává a Kalousek pro to pracoval dosti usilovně, ale v našem případě odešli mladí, neprávem intelektuálně podceňovaní. Dali se nyní na cestu hledání. V tom je prvý předpoklad odpovědnosti. Doufám, že si vynutí prostor u Pirátů a ukotví pohybující se rozkolísanou loď. Nebude to snadné v masivním tlaku, kterému budou čelit. Nepochybuji o jejich odhodlání, ale stačí to?

Prvým vážným testem je a bude, zda jít do vlády a snažit se uplatňovat zde svá dosud nepropracovaná předsevzetí. Pakliže půjdou, budou mít o čem přemýšlet a to konstruktivně. Nemyslím, že Babišova vláda jim vzhledem k okolnostem možnost nedá. Byla by to výzva a definitivní odpoutání se od mediálního a nechci přímo napsat Kalouskova marasmu. Na druhé straně se jedná o vyjádření vlastní odpovědnosti. Lidé volí své představitele, aby pracovali a to není snadné. Uvedený můj námět jak stáhnout firmy domů by stál za snahu a Babiš by neměl mít problém přijmout toto řešení. Pak bych viděl, že Piráti chtějí pracovat. Pokud zůstanou v opozici, tak upřímně řečeno z objetí Kalouska a majetnického lobby se nevymaní. Chápu, že jsou asi pod velkým tlakem rozkolísat nejen svoji loď, ale celou společnost. Jak znám jejich předsedu, tak by šel do nicoty a to by mne překvapilo. Získali by tím spojenectví nejen s 09, ale i ODS o kterém píši níže.

Jen na zkoušku. Udrží svůj logický a dokonce na Washingtonské smlouvě založený přístup k NATO? Pokusí se pomoci obrátit tuto, dle stanov, obranou organizaci z hlavy na nohy? Zákon a teorii mají na své straně. Pak je třeba změnit fakta, která jsou odstrašující. Toto stanovisko je rovněž zásadní. Půjdou-li do opozice, pak je třeba změnit i svůj dosavadní zásadní postoj a - nebýt

Mohl bych přidat i další příměr a to podstatný. Hnutí Babiše čelilo mediálním a jakoby celospolečenským útokům (ne kvůli hnízdu), v pozadí byly daleko podstatnější motivy. Útoky pokračují i nyní při sestavování vlády. Babiš se účinně bránil způsobem, který si nikdo jiný nemohl dovolit. A mluvil jasnou srozumitelnou řečí. Jsem česká firma, odvádím zde dané. Víme, že tisíce jiných firem i českých, zde vydělávají, ale daně odvádí někomu jinému v daňových rájích. Stamilióny odvádějí jinde „po právu“. Jak je to právo ošidné,

Bude-li sestavena Babišova vláda, nic ji nebude bránit, dřívější i dnešní soc. dem. vláda z nějakého nepochopitelného důvodu, snad, že byla řízena jako ČSSD s.r.o. Bakalou, to udělat nemohla. Ano je to velké nebezpečí, že vláda ANO, by mohla rozhodnout, že kdo chce vydělávat na státních zakázkách musí daně odvádět doma. To není složitý právní proces. Dobrý důvod k protestům a neumožnění vládnout s tímto hrozícím předsevzetím. Sociální demokraty jsem omluvil tím, že neměli sociální politiku. Byli na druhé straně. Ale proč váhají Piráti? Kvůli hnízdu? Směšné. Nebo se tam již nyní hrne skupina, co cítí pach peněz?

A co Okamura? Ten také nemůže nic přidat k podstatě jedinému předsevzetí jiné nosné téma? Referendum má dát přednost vůli občanům, proč ale nezajistit aby nebyli právě Tito občané ožebračováni a kolonizováni vlastními podnikateli. Možná, a doufám, že tento rychlý muž začne pomalu uvažovat v naznačeném směru.

ODS hrdě opakuje, že je druhou nejúspěšnější stranou, o tom bych raději pomlčel, pokud známe číslice. Proklamované pravicové zaměření je normální a také legitimní nárok a sám jsem předpokládal, že tato strana pomocí vstupem jejího předsedy, kterého znám, a mladšího Klause s jeho myšlenkovou kapacitou. Bude postupovat klidným parlamentním způsobem k uplatnění svých postojů a půjde jen o politický střet. Stále chovám tu naději

Nebude to zas tak ale úplně snadné. Je tu znepokojení ba dokonce hrozba. Neboť se našla podstatná skupina s velmi nebezpečnou nadějí a posunula kandidáta z místa 17 na volitelné místo. Není podstatná ani důležitá ta určitá osoba, ale podstatná je aktivní podpora stoupenců ODS a jistě jejich očekávaná naděje na linii, kterou přesně definoval kdysi v Právu (8.4.2008) Petr Úhl, když napsal o řediteli ÚSTR, že „je jen jedním vykonavatelem vůle StB“. Závažné obvinění, i když ne tak moc, když si vzpomeneme na stovky soudních procesů, ve kterých tento ústav obhajoval falešné dokumenty StB, jako písmo svaté a my jsme jim za tun hru platili náklady.

A nechme se poučit ještě od prezidenta Václava Havla, který mluvil k věci před soudem: “ Celou věc považuji za jeden z největších úspěchů StB, které se podařilo po dlouhá léta zamořit ovzduší demokratického státu, zmobilizovat všechnu spodinu, jejíž největší radostí je ubližovat jiným, cynicky ji nabídnout jako dobově příhodnou záštitu – prapor bojového antikomunismu, z neurotizovat společenské klima a posléze zproblematizovat základní hodnoty, na nichž by měl být právní a demokratický stát založen. Samozvaní soudci….jsou jen pokračovateli komunistické ideologie nenávisti, msty a totálního odporu k právu. Jejich revue je stoka šířící lež a zlobu“ Myslím, že když Havel mluvil ze sebe a za sebe, mluvil vždy dobře.

Tyto tendence , které se projevily uvnitř stoupenců ODS nelze brát na lehkou váhu. Nakonec byly i použity jako argumenty i při jeho předvolební kampaní.

Nebylo mým úkolem provést celkové zhodnocení povolebního procesu. Ten se vyvíjí a dokonce si myslím, že i mediální scéna nyní dostává prostor zvážit, když ne přehodnotit, své postoje, protože ten pach z antibabišovského štvaní je cítit i dnes v nerozhodnosti či nedostatečné odvaze různých uskupení při sestavování nové vlády. Na skutečný motiv jsem, myslím, správně upozornil.

Viktorie Nikiforová
6. 11. 2017 zdroj
Díky dlouholetému nepříteli skandálního miliardáře, maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi, se "Sorosův seznam" konečně dostal na veřejnost. V tomto seznamu jsou poslanci Evropského parlamentu, kteří lobbují projekty finančníka a mění legislativu EU dle jeho pokynu. Zvláštním bodem v dokumentaci o nich jsou postoje k Rusku. Právě na nich záleží, zda jsou přátelé či nepřátelé Sorose.

Diskuse o tom, že miliardář a filantrop George Soros se aktivně vměšuje do světové politiky a snaží se řídit celé země, jsou obvykle považovány za konspirologii. Nyní však existuje konkrétní důkaz, že finančník skutečně ovlivňuje rozhodování v Evropské unii: hackeři DCLeaks zveřejnili metodiku Open Society - oblíbeného Sorosova děcka.

Jedná se o rozsáhlý dokument, který obsahuje informace o 226 poslancích Evropského parlamentu, kteří jsou ideovými spojenci Open Society. Mají být zapojováni do prosazování oblíbených myšlenek Sorose - osídlení Evropy migranty, zajištění "genderové rovnosti", legalizace manželství osob stejného pohlaví, sbližování Ukrajiny s EU a, samozřejmě, opozice vůči Rusku .

Evropský parlament má celkem 751 poslance. Takže Sorosovi spojenci tam zaujímají více než třetinu míst. V Open Society je shromážděna dokumentace i o málo viditelných poslancích, i o takových těžkých vahách v evropské politice, jako jsou Martin Schulz (až do nedávné doby byl předsedou Evropského parlamentu) nebo bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt.

Pozornost veřejnosti k tomuto dokumentu upoutal maďarský premiér Viktor Orbán. V posledních několika letech vyvíjí značné úsilí v boji proti svému krajanovi - skandální miliardář se narodil v Maďarsku. Jako protiklad genderové rovnosti a homosexuálních manželství Orbán prosadil změny v ústavě Maďarska o tom, že zemi "sjednocuje Bůh a křesťanství" a že "manželství je svazkem mezi mužem a ženou".

Od března letošního roku se Orbán snaží uzavřít Středoevropskou univerzitu, která byla zřízena za Sorosovy peníze v Budapešti a která vychovala již nejednu generaci politické elity EU.

Ale hlavním bodem sporu dvou slavných Maďarů jsou migranti. V roce 2015 nařídil Orbán, aby byla postavena zeď na hranici se Srbskem, aby se do země nedostal tok běženců. Soros se na něj obořil s kritikou, označil jej za "diktátora" a okamžitě nabídl svůj vlastní plán pro organizaci přijímání migrantů v EU. V souladu s ním by měly země EU vpouštět na své území nejméně milion uprchlíků ročně, horní hranice však stanovena nebyla. Každý migrant by měl být zajištěn sociálním balíčkem v hodnotě 15 tisíc eur ročně a rozmísťováni do jednotlivých zemí měli být migranti v souladu s vypracovanými kvótami.

V současné době je právě tento plán projednáván v Bruselu. A země Visegrádské čtyřky , které doposud úspěšně ignorovaly všechna ustanovení, týkající se kvót, odvážně bojují proti nápadům Sorose.

Na konci října výbor Evropského parlamentu pro občanské svobody, práva a vnitřní záležitosti navrhuje změny legislativy EU v oblasti poskytování azylu, aby byly ukotveny nechvalně známé kvóty pro jednotlivé země. Ale horní mez pro tok migrantů stále není uvedena.

Tak se tedy vedení Maďarska rozhodlo otevřít oči Evropanům o tom, proč Evropský parlament přijímá pro Evropu tak sebevražedná rozhodnutí. Budapešť vlastně vystoupila v roli PR experta pro hackery z DCLeaks zveřejněný dokument s charakteristickým názvem "Naši spolehliví spojenci v Evropském parlamentu (2014-2019)".

"Kdyby tento dokument ohrožoval pouze Maďarsko, nebyl by to problém. Maďarská vláda je zvyklá se vyrovnávat s rostoucím tokem falešných obvinění, která na ni dští ideologové Open Society, prohlásil státní tajemník (oficiální mluvčí vlády - pozn. VZGLJAD) Zoltán Kovács. Ale dnes se věc netýká pouze Maďarska. Tento dokument ohrožuje budoucnost celé Evropy".

Kovács říká, že ve výboru Evropského parlamentu pro občanské svobody dnes působí minimálně "třicet zjevných příznivců Sorose". Ne náhodou se miliardář (v podstatě obyčejná soukromá osoba) setkává s předsedou Evropské komise Jean-Claude Junckerem za zavřenými dveřmi a nikdo nemá ani tušení, o čem konkrétně diskutují.

S ohledem na 18 miliard dolarů, které právě Soros demonstrativně věnoval na "boj za demokracii", se jeho Open Society stala jednou z největších nevládních organizací na světě. Ale co konkrétně tak vylekalo oficiální Budapešť v obyčejné metodice této nevládní organizace, která je určena pro vnitřní potřeby?

Dokumentace o již zmíněných 226 poslancích uvádí, že již spolupracovali s Open Society a "mohou být znovu zapojeni". Je sestavena nejen z údajů z veřejných zdrojů, ale také s použitím "informací, shromážděných vlastními silami". Styl dotyčných charakteristik velmi připomíná "osobních akta" ze "Sedmnácti zastavení jara", jen formulace typu "pravý Árijec" a "nordický typ" jsou nahrazeny přídavným jménem "proevropský" a "progresivní".

Přesněji řečeno, "spolehliví spojenci" Sorose se dělí na "progresivní", "středně progresivní", "velmi progresivní" nebo "progresivní srdcem" ... a také na "proevropské", "aktivně proevropské" a "mimořádně proevropské".

"Mimořádně progresivní, bezvýhradní obhájkyně hodnot Open Society, která bez váhání vystupuje proti názoru své frakce", tak je například popsána Monica Macovei, poslankyně Evropského parlamentu z Rumunska. "Progresivní, ale je příliš zaujatý svým vedením výboru pro dopravu a cestovní ruch", to už jde o Michaela Kramera z německých Zelených.

Většina spojenců Open Society bojuje za práva migrantů, menšin a LGBT osob a za zlepšení reprodukčního zdraví národů. V překladu z globalistického žargonu vystupují za neomezenou migraci ze zemí třetího světa, legalizaci manželství osob stejného pohlaví a omezení porodnosti.

Zvlášť je registrován přínos do boje za změnu zákona o migraci. V tomto bodu patří prvenství Silvii Guillaumové (francouzští sociální demokraté) a Jean Lambertové (angličtí "zelení"). Tyto důstojné dámy lobbují za reformu legislativy EU v oblasti poskytování azylu právě v duchu, v němž to požaduje Soros.

Existuje také bod o podpoře Romů - tuto menšinu Soros všemožně prosazoval a bránil ještě před tím, než se dal unést organizací migračních toků z Afriky a Blízkého východu.

Mezi Sorosovými poslanci Evropského parlamentu jsou i zástupci pravicových stran. Avšak drtivá většina z nich jsou sociální demokraté, levičáci všeho druhu, ekologové a "zelení". Jsou to především zástupci vědecké a tvůrčí inteligence, mnoho je učitelů. Často píší knihy, v nichž zaníceně kritizující současný kapitalismus. To jim však vůbec nebrání tomu, aby pracovali na jednoho z nejodpornějších kapitalistů současnosti.

Pochopitelně, v tomto "žlabu" přesvědčivě převládají vášniví zastánci celistvosti EU. Nicméně, jsou tam i jména "umírněných euroskeptiků", kteří mají být použiti v otázkách, jako jsou "boj za práva menšin" a migrace.

Zvláště důležitým bodem dokumentace je vztah každého konkrétního poslance k Rusku.

Jak například vypadá charakteristika Jany Igorevny Toom (rozené Černogorové), bývalé zástupkyně primátora Tallinnu a první rusky mluvící poslankyně Evropského parlamentu za Estonsko: "Odmítla podpořit první rezoluci Evropského parlamentu ke konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem v červenci 2014. Může být proruská v neznámém rozsahu (v tom případě je její spolupráce s Open Society sporná)".

Mnohá jména v metodice Open Society již známe dlouho a velmi dobře.

Rebecca Harms z německých Zelených pravidelně vystupuje v Evropském parlamentu a požaduje uvalení sankcí proti Rusku kvůli ukrajinské ATO na Donbasu.

Belgičan Guy Verhofstadt zveřejňuje naštvané články s titulky jako "Ukázat Putinovi jeho místo", v nichž obviňuje vedení Moskvy z organizace málem všech krizí a problémů současné Evropy.

Bývalý ministr zahraničních věcí Chorvatska, Tonino Picula, který byl pozorovatelem při prezidentských volbách v Rusku v roce 2012, je zkritizoval paradoxní formulací: "Podle našeho posouzení volby nebyly spravedlivé, nehledě na všechny novinky a absenci omezování kandidátů v provádění kampaní".

"Sorosův seznam" konečně dává odpověď na otázku, která pravidelně vzniká při sporech o politice EU: co nutí evropské orgány hrát proti svým vlastním občanům a jejich zájmům? Touto odpovědí je - korupce. Sorosem nasměrovaní politici úspěšně lobbují jeho projekty, a jakékoli pokusy vůdců zemí mu klást odpor narážejí na odpor vlastní elity.

A nyní představitelé národních států, jako je Viktor Orbán, ztrácejí při konfrontaci se síťovou strukturou Sorose. Evropský parlament, přesycený agenty Open Society, má vážně namířeno na přijetí plánu miliardáře ohledně pozvání do Evropy milionů migrantů.

Za fasádou západní demokracie se skrývá struktura, připomínající feudalismus. Leví politici vesměs přísahají věrnost baronu lotrovi a slouží jeho zájmům. Zájmy obyvatel Evropy při tom nejsou brány v úvahu. Přes všechny své svobody a práva, zůstávají téměř stejně nerovnoprávní, jako středověký lid.

Martin Churáň
6.11.2017 Solidarita
Před sto lety začala v Petrohradě ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.

V létě 1917 už nikdo v Rusku nevěřil ve snadnou a bezbolestnou revoluční cestu k světlým zítřkům. Neznamená to, že by většina obyvatel na tuto vidinu rezignovala a že by vybudování lepší společnosti přestalo být na pořadu dne. Jen představa (která ostatně ani v prvních revolučních okamžicích nebyla všeobecně sdílená a za dubnové krize dostala ještě větší trhliny), že všichni lidé dobré vůle odloží své rozpory a v duchu nových idejí se společně pustí do obrodné práce, vzala po nepopulární červnové ofenzivě a zmateném červencovém pokusu o převrat definitivně za své. Namísto ní se ve všech politických táborech prosadilo přesvědčení, že cesta ven z krize a z první světové války povede jedině přes nelítostný boj s nepřáteli revoluce, což již nebyli pouze nepočetní stoupenci návratu k starým předrevolučním pořádkům: proudy, které na jaře ve jménu revoluce přes odlišné názory na její žádoucí průběh a cíle spolupracovaly, se nyní navzájem podezřívaly z pokrytectví nebo i ze zrady a toužily spolu zúčtovat.

Dělníci se posouvají doleva

Pod vlivem zklamání z koalice liberálů a umírněných socialistů se dělníci v hlavním městě Petrohradě už během května a června začínali přiklánět k uskupením, která nabízela radikálnější řešení – v prvním řadě k bolševikům, kteří byli ze všech těchto uskupení veřejnosti nejznámější. Na konci června se ukázalo, že bolševici jsou s to udávat takt petrohradské ulici, jak prokázaly velké demonstrace proti vládou nařízené vojenské ofenzivě. O tyto čerstvě vydobyté pozice bolševici mžikem oka přišli po 4. červenci (17. podle našeho kalendáře), kdy byli vládou obviněni (dodnes není jasné, do jaké míry právem, a zda vůbec v oněch hektických dnech plných improvizace sami věděli, co dělají), že se pokusili využít živelných protivládních protestů k uskutečnění převratu.

V dělnictvu hlavního města (v regionech byl vývoj pomalejší) nabývalo sice na popularitě heslo „všechnu moc sovětům“, tedy sesazení koaliční Prozatímní vlády a její nahrazení vládou složenou čistě ze socialistických stran a odpovědnou sovětům (místním radám dělnických, vojenských a rolnických zástupců). V praxi to znamenalo vyřazení ze hry nejen liberálních stran, ale i elit a části středních tříd, které je podporovaly, neboť ty své zástupce do sovětů, vyhrazených lidovým vrstvám, delegovat nemohly (to byla podstata tzv. „diktatury proletariátu“). Většina těch, kteří si takové řešení přáli, si ho však představovala v podobě všeruského kongresu sovětů, který by změnu vlády odhlasoval. Ozbrojený puč provedený jedinou politickou stranou bez demokratického mandátu se s takovou představou neslučoval a narazil na masové odmítnutí. Když k tomu vláda zveřejnila dokumenty, z nichž se zdálo, že bolševici jednají na objednávku Německa (Lenin a další radikálové se v dubnu dopravili ze švýcarské emigrace zpět do Ruska přes německé území po dohodě s německou vládou, která doufala, že tito notoričtí odpůrci války oslabí doma ruskou bojeschopnost), byly škody dokonány. Nejenže musela část bolševických předáků uprchnout do Finska, jiní byli uvězněni a zbytek strany fungoval v poloviční ilegalitě: její členové naráželi u dělníků na silné projevy nepřátelství a jednu dobu pro ně bylo nebezpečné ukazovat se v ulicích.

Za to, že během dvou měsíců získali ztracenou oblibu zpět, vděčili bolševici z velké části právě Prozatímní vládě, která ani po červencové epizodě nebyla schopna se popasovat s narůstajícími problémy nebo se aspoň odhodlat k jasným rozhodnutím. Nešlo jen o válku. V zázemí se v té době výrazně zhoršovala sociální situace, což bylo pro vládu o to hrozivější, že právě nouze chudších vrstev (inflace, vojenský režim ve fabrikách a nedostatek potravin) způsobila v únoru pád starého režimu. Výrazné ústupky, které si po únorové revoluci dělníci vymohli (až dvojnásobné zvýšení platu, zkrácení pracovní doby, právo spolurozhodovat s vedením podniku o sociálních záležitostech na pracovišti, povinnost slušného chování ze strany nadřízených – např. zákaz tykání a nadávek – a další), je načas získaly pro ochotu ke kompromisu a k trpělivosti. Jejich ochota začala slábnout, když jejich mzdové přilepšení opět smazala pokračující inflace, zatímco zásobování měst potravinami a jiným zbožím základní spotřeby i po odklizení neschopných carských byrokratů dál vázlo.

Bída posilovala protivládní postoje, především ale zostřovala konflikty mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Na dramatický pokles své kupní síly reagovali dělníci instinktivně požadavkem na nové zvýšení mezd, které by pokrylo inflaci. Na rozdíl od března nyní naráželi u šéfů na neochotu až jednoznačné odmítání, či dokonce na pokusy vzít předešlé ústupky zpět. Důvody byly dva: zaprvé, zatímco na jaře se podnikatelé cítili vydáni dělníkům napospas a od revoluční nové vlády nemohli očekávat žádnou podporu, nyní větřili, že pravicovější část veřejného mínění se začíná organizovat (o tom níže) a že vládní koalice je připravena se vymezit proti radikálům a podat zaměstnavatelům pomocnou ruku. Výmluvný byl v tom směru srpnový projev menševického ministra práce Skobeleva ve stávkou zachváceném ázerbájdžánském Baku, centru ruského ropného průmyslu: „Podnikatel nese odpovědnost za řádné fungování podniku. (…) Nejen před úřady, ale i před třetími osobami ručí za ztráty a neřády. Je přirozené, že má nezadatelné právo na najímání, propouštění a převádění dělníků a zaměstnanců dle vlastního uvážení. (…) Zaměstnavatel by měl i nadále mít neomezené právo nakládat s pracovní silou. (…) Na tom vláda pevně trvá. (…) Dělník má vlastní nástroj boje proti zaměstnavateli – opuštění práce, což je zase jeho nezadatelným právem. (…) Pracovní smlouva nemůže nikoho zbavit jeho soukromých nebo veřejných práv“. Socialistický ministr tu odmítal něco, co bylo v hlavním městě (na rozdíl od Baku) od jara samozřejmostí, a co bylo nezbytným prvním krokem k jakékoliv formě socialismu.

Druhým důvodem neústupnosti podnikatelů bylo, že ustupovat už zkrátka neměli kam. Jejich hospodářské výsledky se zhoršovaly stejně rychle jako ekonomika země, další vyhovění požadavkům svých pracovníků by v podstatě znamenalo zcela rezignovat na podnikatelský zisk (což z hlediska nás socialistů není žádný problém, z hlediska podnikatelů to však pochopitelně problém byl). Na argumenty šéfů o špatné ekonomické situaci reagovali dělníci s nedůvěrou a často vyžadovali nahlédnutí do účetnictví firmy. A nezůstávalo u toho. V zájmu záchrany svého živobytí si dělníci nyní mnohdy dělali nárok na spolurozhodování nejen již o najímání a propouštění lidí či o pracovních a sociálních podmínkách, nýbrž i o samotném hospodaření, výrobním procesu a obchodní strategii podniku, tedy o tom, co do té doby navzdory revoluci uznávali jako výlučnou kompetenci majitele. Po krůčcích tak dospívali k překonávání kapitalismu. Vývoj to byl živelný, nejvyšší vedení bolševiků a dalších radikálních organizací, které se upínalo spíš k boji proti vládě, na něm zpravidla nemělo velký podíl, na rozdíl od členů místních stranických organizací. K faktickému vyvlastnění zdola docházelo ovšem jen zřídka. V srpnu 1917 se v celém Rusku týkalo jen 567 podniků (s průměrným počtem 335 zaměstnanců), ve své naprosté většině to byly firmy na pokraji krachu, které se zoufalí dělníci snažili dál provozovat – často neúspěšně. Vyvlastnění nebylo v předvečer říjnové revoluce heslem dne. O to překvapivější byla i pro samotné bolševiky spontánní, nikým nenařízená vlna vyvlastňování v týdnech poté, co převzali moc.


Bolševici a ti druzí

Bolševici nebyli jediným radikálním uskupením, které se vymezovalo proti Prozatímní vládě a proti politice umírněných socialistů. Byli však veřejnosti nejznámější díky tomu, že od roku 1903 působili jako samostatná politická strana.

Druhou nejvýznamnější radikální silou byli tzv. „levý eseři“, neboli levé křídlo Strany socialistů–revolucionářů (PSR) dosud nejsilnější ruské socialistické strany a nejvlivnější strany ve vládní koalici. Spory mezi umírněnými a radikálními proudy probíhaly ve straně už před válkou, a na začátku roku 1917 tvořila levice ve straně už delší dobu vyhraněnou frakci, která už na jaře pozorovala koalici s liberály s nelibostí a spolupracovala raději s Leninem. Spolu s bolševiky se účastnili protivládních protestů během dubnové krize i během protiválečných akcí během června a července. Přes zásadní neshody se stranickou pravicí leví eseři stále dávali před odštěpením přednost dalšímu působení ve straně. Hlavním důvodem byla jejich obava, aby se odchodem neodřízli od rolnických mas, které se prostřednictvím sítě místních stranických organizací snažili oslovovat.

Na rozdíl od sociálních demokratů (jak bolševiků, tak menševiků) byli totiž eseři stranou měst i venkova. Na vesnici neměla strana žádnou konkurenci, leví eseři se však obávali, aby neustálé odkládání pozemkové reformy (vyvlastnění velkostatků a vůbec všech pozemků, které majitel neobhospodařoval vlastnoruční prací, přerozdělení veškeré půdy mezi rolníky) časem nevedlo k pochybnostem o upřímnosti jejích slibů a k nahlodání rolnické důvěry vůči ní, a naléhali proto na okamžité vyvlastnění velkostatků a jejich převedení do správy místních rolnických výborů, dokud odborné komise a budoucí Ústavodárné shromáždění neurčí přesnou podobu reformy. Podzimní události daly levým eserům za pravdu, strana však jejich varování k vlastní škodě ignorovala.

Leví eseři se s bolševiky shodovali v řadě otázek, zejména ohledně nutnosti co nejrychleji ukončit válku, odstranit Prozatímní vládu a nastolit místo ní vládu lidových (tj. chudých) vrstev odpovědnou pouze dělnickým, vojenským a rolnickým sovětům. Lišili se od nich především v pohledu na agrární otázku – zatímco bolševici si reformu představovali jako znárodnění vší půdy a zřízení demokraticky řízených kolektivních velkostatků, leví eseři prosazovali její „zespolečenštění“ – rolnickou občinu, v jejímž rámci by každá domácnost užívala pozemky přidělené podle rovnostářského klíče (bez možnosti využívat námezdnou pracovní sílu podle zisku), které by nesměly být předmětem obchodu či směny. Programové odlišnosti byly i v dalších věcech – leví eseři například na rozdíl od bolševiků nepovažovali za jedinou skutečně revoluční vrstvu proletariát (dělníky a vesnické bezzemky, kteří v ruské společnosti tvořili menšinu), naopak stejně významnou úlohu připisovali i ostatním lidovým vrstvám (řemeslníkům a živnostníkům, drobným rolníkům), dohromady v Rusku jasně většinovým, které bolševici považovali za spojence, vzhledem k tomu, že nebyly zcela nemajetné, je však považovali za nezcela spolehlivé, neboť podle nich vězely jednou nohou v kapitalismu. Tento rozdíl se zatím nejevil jako podstatný, jeho význam se však plně ukázal po říjnové revoluci.

Váha levých eserů na úkor pravého křídla rostla. Na sjezdu na začátku srpna se k nim hlásily cca dvě pětiny delegátů, o měsíc později dobyli petrohradskou městskou organizaci strany stejně jako místní organizace dalších měst, velkou podporu měli i ve vojenských a námořních posádkách, které byly z velké části rolnického původu. Jen na venkově, který byl z jejich pohledu nejdůležitější, zatím měli věci v rukou praví eseři. To se mělo dramaticky změnit až na konci roku.

Dalším spojencem bolševiků byli menševici–internacionalisté, rovněž v ulicích a ve fabrikách velmi aktivní, avšak méně početní. Ve srovnání s levými esery trpěli nejen tím, že tvořili ve své straně méně vyhraněnou skupinu, která tak byla v mnohem menším povědomí veřejnosti, ale i tím, že bylo těžké jednoduše určit, co je odlišuje od bolševiků (kromě větší úcty k procedurám). Řada menševiků zklamaných pravicovým kurzem své strany tak raději rovnou k bolševikům přestupovala. Tak se stalo, že i když menševici–internacionalisté plynule posilovali své vnitrostranické pozice (na sjezdu na konci léta se ukázalo, že mají podporu asi třetiny strany a ovládli i její petrohradskou organizaci), samotná strana ztrácela u dělníků podporu, a když v ní v předvečer říjnových událostí internacionalisté převládli, ukázalo se to jako Pyrrhovo vítězství.

S bolševiky úzce spolupracovali i anarchisté, kteří jako jediní jménem odporu k volbám a parlamentarismu z principu odmítali svolání Ústavodárného shromáždění, a vzhledem k tomu, že i mezi bolševiky (zejména u Lenina) sílila tehdy protiparlamentní a protistátní rétorika, měli pocit, že se bolševici názorově posouvají směrem k nim, což byla pravda jen částečně.


Organizace dělnického hnutí

Politické strany nebyly jedinými organizacemi, skrze které prosazovali dělníci své zájmy. Vezmeme–li to doslova, nebyly dokonce ani těmi hlavními, ačkoliv hrály nejvýznamnější úlohu: nejvyšší vedení stran se na rozdíl od vedení místních organizací převážně rekrutovalo z příslušníků inteligence, v tomto smyslu to tedy nebyly strany zcela dělnické.

Velký praktický význam měly tovární rady, zastupující všechny zaměstnance podniku bez ohledu na jejich stranickou nebo odborářskou příslušnost. Stejně jako v revoluci roku 1905 vyrašily i nyní v celém Rusku během několika týdnů. Rychlost, s jakou se rozšířily, byla snad dána mimo jiné tím, že odpovídaly duchu tradičních a stále živých institucí ruských dolních společenských vrstev: vesnické občině a řemeslnickému artělu. Pro moderní ruské podnikatele to naopak bylo něco nepříjemně nového, s čím se ovšem museli vyrovnat: Prozatímní vláda nebyla ani schopna, ani ochotna fabrikové rady potlačovat, naopak ke konci dubna uzákonila jejich existenci a výslovně jim přiznala právo spolurozhodovat o výši mezd a o pracovních podmínkách. Konfliktům tím nepředešla: viděli jsme už, že podnikové rady si nárokovaly i právo mluvit do práva najímat a propouštět zaměstnance, o kterém se dubnový dekret Prozatímní vlády nezmiňoval. Jak se v létě prohlubovala hospodářská krize a zaměstnavatelé měli sklon propouštět, stávala se tato otázka předmětem rostoucích třenic. Přes podnikové rady také začali dělníci posléze uplatňovat své nároky na kontrolu nad výrobou. Vedle toho vyvíjely rady i další činnosti, vzhledem k rostoucímu nedostatku základního zboží na trhu přebíraly například roli spotřebních družstev a vysílaly na venkov delegace, které sháněly potřebné artikly a obcházely tak nefungující státní přídělový systém.

Podnikové rady sehrály vedle politických stran důležitou roli v radikalizaci dělníků a často i místních stranických organizací samotných. Už z povahy jejich fungování je jasné, že v nich působilo velmi mnoho bezpartijních aktivistů, silné pozice mezi nimi však měli i bolševici, anarchisté (kteří se z principu neúčastnili komunálních voleb a zpravidla ani vybírání delegátů do sovětů, v terénních institucích však byli silně přítomni) a anarchistům blízcí syndikalisté (stoupenci revoluce provedené výhradně prostřednictvím radikálních protisystémových odborů, zrušení státu a postavení nové společnosti na oborových organizacích, které se z radikálních odborů vyvinou). Na petrohradském celoměstském sjezdu delegátů podnikových rad v květnu (polovina jich zastupovala kováky, v jejichž odvětví se radám dařilo nejvíce) měli příznivci těchto radikálních proudů většinu – a to bylo v době, kdy na prvním sjezdu sovětů (v červnu) ještě získaly početní převahu umírněné strany (sjezd sovětů byl ovšem celoruský a tudíž pod vlivem zatím ještě umírněných regionů). Jak je vidět, již tehdy to pod povrchem vřelo.

Vedle podnikových rad působily odbory, které jim částečně konkurovaly, částečně se s nimi doplňovaly. Svou činnost obnovily desítky předválečných svazů, vznikl ovšem i bezpočet nových, až počet organizací dosáhl na konci června zhruba dvou tisíc, z nichž 976 bylo označováno jako „velké“ (z toho asi sto třicet v Moskvě a Petrohradě). Celkový počet jejich členů se v červnu uváděl na půldruhého milionu, do října pak přesáhl dva miliony. Abychom pochopili, co tato čísla znamenají, musíme mít na paměti, že počet obyvatel Ruska byl v té době sice více než sto dvacet milionů, čtyři pětiny z nich však žily na venkově a ani ve městech tovární dělnictvo rozhodně nepředstavovalo většinu, a to i po odečtení dětí a dalších osob bez výdělečné činnosti. Během května a června se většina odborových organizací spojila ve Všeruský odborový svaz, což nebyla žádná samozřejmost: myšlenka spolupráce mezi dělníky různých odvětví (a dokonce ani mezi dělníky různých podniků ve stejném odvětví) se v minulosti neprosazovala snadno. Historik Manfred Hildermeier (z něhož v tomto úseku o dělnických organizacích čerpáme) z toho vyvodil závěr, že teprve v roce 1917 se ruští dělníci začali cítit jako příslušníci jedné třídy.

Odbory a podnikové rady vedly v průběhu jara diskuse o sloučení, ke kterému nakonec nedošlo kvůli přílišným rozdílům. Nešlo jen o to, že podnikové rady vybírali všichni pracovníci, kdežto v odborech měli slovo pouze ti, kteří vlastnili členskou legitimaci. Podnikové rady byly zcela samostatné, zatímco místní odborové organizace (alespoň ty větší) bývaly součástí většího hierarchizovaného celku, který vyjednával s úřady i se svazy zaměstnavatelů a měl větší snahu se dohodnout. Další odlišnost byla v tom, že zatímco v podnikových radách byli dělníci sami mezi sebou a vystačili si bez pomoci z venku, v odborech se neobešli bez příslušníků inteligence, kteří jim poskytovali zejména právnický servis. To už odedávna (již od revoluce roku 1905) vyvolávalo mezi členy podezření až nevraživost a snahy vliv „inteligentů“ minimalizovat, což mohlo být proveditelné na nižší úrovni, nikoliv však na vyšší. Přesto byla inteligence vůči odborářským vedením v pouhém zaměstnaneckém poměru a měla tím pádem mnohem menší vliv a manévrovací prostor než v politických stranách.

Volba vedení bývala v odborech předmětem boje mezi stoupenci orientace na různé politické strany. Hlavními konkurenty byli bolševici a menševici. Tak v březnu bylo do ústředního byra zvoleno po čtyřech bolševicích a menševicích a jeden syndikalista, který zajistil prvním většinu. Ústřední výkonný výbor zvolený na konci května se naopak skládal z šestnácti bolševiků, šestnácti menševiků a tří umírněných eserů, kteří tentokrát vychýlili rovnováhu opačným směrem. Z trendu vybočovaly svazy zaměstnanců železnic a pošt a telegrafů, které vedle dělníků sdružovaly i inženýry a úřednické zaměstnance. V nich si udržovali velkou váhu eseři. Postupem času však získávali bolševici půdu pod nohama. V hlavním městě měli v odborech převahu od začátku, později začali menševiky vytlačovat i v regionech, přičemž převolování vedení postupovalo od nižších článků směrem k vyšším.


Střední vrstvy se posouvají doprava

Střední a vyšší třídy sledovaly vývoj s rostoucími obavami. Že by byl výsledkem jejich vlastní politiky si přitom nepřipouštěly, nepokoje přisuzovaly činnosti radikálních agitátorů, kteří podle nich podněcovali nespokojenost, k níž masy jinak neměly důvod. Umírnění socialisté ve vládě jejich pohled sdíleli a stále víc se klonili k myšlence proti agitaci zakročit. Nedošlo jim však, že záměry jejich liberálních koaličních partnerů jsou dalekosáhlejší.

Strach z kontrarevoluce byl v Rusku od únorových dnů všudypřítomný. Nebezpečí bylo spatřováno hlavně u krajně pravicových monarchistů. Ti byli přitom už léta v rozkladu. Ještě v roce 1908 čítala jejich nejsilnější politická strana, Svaz ruského národa, na tři sta padesát tisíc členů. Již v tom roce ovšem začaly v jejích řadách demoralizace, osobní spory a štěpení. Na začátku války byla už množící se krajně pravicová uskupení bez vlivu, a s tím, jak se za války carský režim znemožnil, ztratila význam docela. V roce 1917 už se k starému režimu hlásila jen část šlechty, někteří konzervativní velkopodnikatelé a menší počet pravoslavných duchovních. Bez někdejší podpory části ulice (vždy ochotné zapojit se například do antisemitského pogromu) však byli monarchisté bezmocní a pravidelně se scházeli k poradám jen proto, aby vždy znovu konstatovali, že nevědí, co dělat.

Změna nastala, když po obnovení pořádku vládou tvrdé ruky začali volat i konstituční demokraté („kadeti“) a další liberální strany. Pravé křídlo kadetů od začátku toužilo po liberální konstituční monarchii a s vyhlášením republiky se smířilo jen neochotně. Když už muselo, trvalo aspoň na zavedení parlamentní demokracie západního typu, a pravomoci dělnických institucí typu sovětů (které se od parlamentu nebo komunálního zastupitelstva lišily nejen tím, že elita z nich byla vyloučena, ale i tím, že voliči mohli své delegáty kdykoliv odvolat) vidělo jako nepřípustné narušení parlamentních principů. V srpnu už většina liberálního tábora spoléhala na silové řešení.

Oproti krajní pravici měli liberálové nesrovnatelně větší počet příznivců, organizační schopnosti i vliv, jejich podpora byla nicméně i tak ve společnosti malá. V létě už sice začal posun části nižších středních vrstev doprava, byl ovšem zatím příliš malý (vzpomeňme drážní a poštovní úředníky, kteří se hlásili k umírněnému socialismu), liberálové byli tedy generály bez vojska, kterým byly miliony na bankovních účtech politicky k ničemu. Pokud se chtěli prosadit, měli jedinou možnost: vojenský převrat.

V únoru vysocí důstojníci tváří v tvář carově neschopnosti dotlačili panovníka k abdikaci a podpořili revoluční Prozatímní vládu. Stejně jako před únorem vyjednávali s některými liberály o palácovém převratu a carově sesazení, byly nyní ochotni se s nimi dohodnout na potlačení zradikalizovaného masového hnutí. Tím, kdo se odhodlal jednat, byl generál Lavr Kornilov, od jara vrchní velitel frontových operací, jinak poměrně jednoduchý člověk, který do politiky příliš neviděl a jehož program se omezoval na obnovení pořádku, tvrdé zúčtování se všemi, kteří ho narušovali (což byl z jeho pohledu téměř každý) a následné upření všech sil k dosažení vítězství nad Německem. Ke Kornilovovi se začaly upínat naděje dobře situovaných kruhů, ve vysokých statkářských, úřednických a podnikatelských kruzích se v srpnu rozmohl jeho kult. Příležitost mu však nakonec nepřihráli liberálové, nýbrž formální socialista, premiér Prozatímní vlády Alexander Kerenskij.


Kornilovův puč

Kerenskij i další umírnění socialisté ve vládě si znovunastolení pořádku představovali méně radikálně. Po potlačení „rozvracečů“ neměl být vliv sovětů oslaben, naopak měly díky odstranění tlaku zleva lépe spolupracovat s vládou a zastupovat zájmy dělníků vůči ní, pomocí vyjednávání a nikoliv stávek a demonstrací (později v emigraci – zemřel v USA v roce 1970 – se Kerenskij ve svých pamětech stylizoval jako bojovník za zavedení klasické parlamentní demokracie, to byla ovšem interpretace šitá na míru západnímu čtenáři; v roce 1917 jeho program zdaleka nebyl tak jasný). Představa to byla nereálná: příčiny radikalizace byly mnohem hlubší, než byl Kerenskij schopný si uvědomit. Protože vláda nedisponovala v Petrohradě žádnou silou, která by byla schopna jí v její snaze asistovat (policie byla po únoru fakticky zrušena a vojenské posádky byly k vládě stejně málo loajální jako dělnictvo), rozhodl se Kerenskij bez vědomí zbytku vlády obrátit na Kornilova.


Vyjednávání obou mužů probíhala neobyčejně amatérsky. Nejenže se domlouvali skrze prostředníka, který, jak se zdá, vzkazy značně překrucoval. Nedokázali si ani navzájem ujasnit své cíle, které se přitom silně lišily. Kerenskij chtěl zatočit s krajní levicí, Kornilov ovšem k „extrémistům“ počítal i většinu umírněných socialistů včetně mnoha ministrů, a nakonec začal za součást problému považovat i samotného Kerenského. Jak by pod jeho taktovkou dopadly dělnické instituce a nakonec i politické svobody, které liberálové na začátku revoluce hájili, také není těžké domyslet. Co se přesně dělo, dodnes nevíme, a nikdy se už nezjistí, kolik lidí bylo do plánů zasvěceno, jaké záměry kdo sledoval, co kdo řekl a co kdo věděl. Události kolem Kornilovova puče jsou tak stejně zamotané jako pokus levicových radikálů o převrat v červencových dnech.

Jisté je, že ke konci srpna začali premiér a generál podezřívat i jeden druhého. Kerenskij začal tušit, že Kornilov svou akci nepojímá jako pouhou policejní operaci, ale jako převrat, a poté, co došel přesvědčení, že ho generál plánuje na domluvené schůzi mimo Petrohrad zatknout, dal příkaz k jeho zatčení. To si Kornilov vyložil jako důkaz, že se ho premiér celou dobu snažil vtáhnout do pasti, a 27. srpna (9. září) zahájil tažení na hlavní město s vojsky, která předtím shromáždil, mezi nimi i „divokou divizí“ složenou z muslimských vojáků z Kavkazu, kterou přivedl navzdory dohodě, že tak neučiní.

Co nikdo nečekal, byl všeobecný odpor, který zpráva o Kornilovově chystaném útoku ve městě vyvolala. Kromě vojenské posádky se zmobilizovali i dělníci, zejména tzv. Rudé gardy, dělnické pořádkové milice vytvořené z dobrovolníků namísto rozpuštěné policie. Na pomoc urychleně přitáhly i námořníci z kronštadtské pevnosti na třicet kilometrů vzdáleném ostrově, kteří si tak vysloužili přízvisko „chlouby revoluce“. Kornilovovi muži stáli proti nečekané početní přesile, se kterou by si těžko poradili, i kdyby snad chtěli. Byli totiž víc než přístupní výzvám protistrany, aby neprolévali krev za špatnou věc. Ani „divoká divize“ nesplnila očekávání. Když se v Petrohradě rozneslo, že se blíží, byla za ní vyslána delegace sedmi desítek ve městě se zdržujících muslimů (právě se náhodou konal všeruský kongres muslimských vojáků). Iniciativa byla skoro zbytečná: když delegáti promluvili ke svým shromážděným krajanům (což jim důstojníci bez obstrukcí umožnili), ukázalo se, že jsou stejně jako etnicky ruští vojáci motivováni hlavně touhou do ničeho se nemíchat a vyhnout se boji, kde to jen půjde. 31. srpna (13. září) bylo o neúspěchu puče rozhodnuto. Kornilovovi nezbylo než uprchnout do jižního Ruska k sympatizujícím kozákům.

Kornilovova aféra byla posledním hřebíkem do rakve Kerenského autority. Několik týdnů se vedla jednání o nové vládě, až nakonec 25. září (8. října) nenapadlo bezradné umírněné socialisty nic lepšího, než obnovit koalici s nyní zcela bezmocnými liberály, ještě ke všemu opět s Kerenským v čele, neboť za něho nenašli náhradu. Zato srpnové dny vynesly na výsluní radikální socialisty, kteří především organizovali odpor proti Kornilovovu útoku. Růst jejich popularity začal již dříve, jak ukazoval pohyb ve výsledcích komunálních voleb mezi červencem a srpnem, nyní však svým bojem proti hrozícímu puči smazali poslední stopy stigmatu, který na nich v důsledku nepodařeného červencového převratu ulpěl. Největší slávu sklízeli bolševici, kteří byli nejlépe identifikovatelní a jak příznivci, tak odpůrci jim často pro nedostatek informací přisuzovali věci, jež byly ve skutečnosti dílem levých eserů nebo dalších radikálů.


Mezi hroucením a výbuchem

V září již nedostatek potravin a topiva dosahoval ve městech hrozivých rozměrů – v Petrohradě pokrývaly dodávky sotva polovinu potřeb obyvatelstva, v celé zemi klesala i průmyslová výroba. Vedle černého trhu se rozmáhaly i krádeže a ozbrojené loupeže, kterých se často dopouštěly ozbrojené bandy, jež byly i pro dělnické milice tvrdým oříškem. Střelba za bílého dne se zcela nepolitickým podtextem byla v ulicích jevem, kterému lidé pomalu už nevěnovali pozornost. Kdo se nemohl uživit a měl vazby na vesnici, řešil to odchodem, a tak začal postupný úbytek městského obyvatelstva, který později za občanské války přerostl ve vylidňování a deindustrializaci. Ne všichni ovšem odevzdaně čekali, co přinese osud, naopak.

Nepokoje dosud sužovaly hlavně města, výbuch však nakonec nastal na dosud poměrně (i když ne zcela) klidném venkově. Rolníci, kteří už půl roku čekali na stále odkládané volby do Ústavodárného shromáždění a pozemkovou reformu, projevovali už dříve pochyby a nedočkavost. Přesto by dost nejspíš vydrželi čekat dál, kdyby k nim v září nedoputovaly zprávy o Kornilovově převratu. Informace si vyložili tak, že bývalé vrchnosti se snaží zvrátit výsledky revoluce a agrární reforma je tudíž v ohrožení. Sebemenší incident mohl nyní zapůsobit jako jiskra v prachárně. K tomu došlo 8. (21.) září v tambovské oblasti ve středojižním Rusku, když ve vesnici Syčevka spor mezi statkářem a rolníky vyústil v přestřelku, srocení davu a zabití statkáře. Masové útoky na velkostatkáře se rychle rozšířily do celé oblasti o odtud v následujících několika měsících po celém ruském venkově. Rolníci zabírali veškerou panskou půdu a zahájili proces jejího přerozdělování. Přitom důsledně ničili nezemědělský panský majetek, včetně osobních příbytků a veškerého nábytku, knihoven apod., v jasné snaze, aby se páni již nikdy na vesnici nevrátili. Ani zabíjení někdejších vrchností už nebylo vzácností, i když přece jen nebylo tak rozšířeným jevem. Naopak bylo běžné, že rolníci pánům ponechávali určité množství půdy odpovídající typickému rolnickému hospodářství, na kterém se mohli uživit vlastní prací, pokud byli ochotni vstoupit do rolnické občiny. Do té byli také násilím nuceni se vrátit soukromí rolníci, kteří se od ní oddělili v době předválečných zemědělských reforem.

Eseři (s výjimkou těch levých) byli spádem událostí zděšeni: to, co se před jejich očima dělo, označovali za nikoliv již revoluci, nýbrž pogrom. Nemohli s tím však nic dělat. Strana, která měla ještě nedávno u rolníků takovou autoritu, byla příliš dlouho nečinná, aby její výzvy rolníci ještě vyslyšeli. Přitom ovšem nebylo hnutí namířeno přímo proti ní, naopak jí brzy na to většina rolníků dala svůj hlas. Divoká revoluce na venkově trvala od září 1917 do začátku roku 1918, kdy pomalu ustoupila pozemkové reformě vyhlášené a uskutečňované novou vládní mocí. Do té doby si k zabírání a přerozdělování půdy obyvatelé vesnice vystačili sami, a i když znovuzačlenění zespolečenštěného zemědělství do ruské ekonomiky by v budoucnu za takových podmínek naráželo na problémy, zatím se revoluce na venkově obešla bez politického vedení jakéhokoliv druhu. Přesto rolníci nezavrhovali státní autoritu jako takovou: záleželo jim na tom, aby bylo co nejdříve zvoleno Ústavodárné shromáždění, které přerozdělení půdy dodatečně zlegalizuje. Jinak si ovšem představovali takové zřízení, v němž se jim stát nebude do ničeho plést.

Neméně radikalizovaní byli i vojáci, v zázemí stejně jako na frontě. Od červnové ofenzivy, kterou otevřeně sabotovali, nebylo nijak možné je přimět k boji, pokud šlo o cokoliv jiného než o zadržení nepřátelského útoku. Dávno už nevěřili, že jejich boj je spravedlivý nebo že jeho účelem je obrana revoluce. V srpnu byl už rozklad v jednotkách jasně patrný. Němci pomalu postupovali k Petrohradu, kde vědomí, že bude možná během několika málo měsíců nutné město evakuovat, nijak nepřispívalo k uklidnění politické atmosféry. Vyhrotil se i vztah mužstva a důstojníků: po Kornilovově aféře byli důstojníci v očích vojínů automaticky podezřelí z politické nespolehlivosti, to tam bylo první porevoluční období, kdy se „pokrokoví“ důstojníci (liberálně nebo i umírněně smýšlející) těšili u posádky důvěře. Stoupalo i odmítání vojenského systému jako takového: rady vojáků, které si původně nárokovaly pouze spolurozhodování o sociálních záležitostech (podobně jako dělnické rady ve fabrikách), nyní zpochybňovaly i velící autoritu důstojníků. Radikální socialisté prosazovali ideu volby velitelů příslušníky jednotky, ještě populárnější však byla jejich myšlenka armádu prostě zrušit a nahradit méně početnými dobrovolnickými milicemi. Vojáci si nic nepřáli tolik jako vrátit se na vesnici, odkud většinou pocházeli, a získat svůj díl pozemkové reformy.

Nepřekvapí tedy, že vojáci houfně vstupovali k levým eserům, ještě víc však k bolševikům. Rostoucí část stranických organizací posledně jmenovaných vznikala ostatně v rámci vojenských jednotek. To mělo i některé nečekané důsledky: radikalismus vojáků se totiž lišil od radikalismu dělníků. Dělníci v případě konfliktu se zaměstnavatelem museli uvažovat v trochu dlouhodobějším horizontu, mít na zřeteli produktivitu výroby a budoucí perspektivy podniku. Vojáci řešili spíš okamžité problémy a volili odpovídající okamžitá řešení, ať už jím byl útok na nepřátelskou pozici nebo zastřelení vlastního velitele. Váha vojáků ve straně vedla dokonce na podzim 1917 socialistického intelektuála Alexandra Bogdanova k tvrzení, že bolševici přestali být dělnickou stranou, neboť její charakter stále více ovlivňují živly často nepocházející z dělnického prostředí a stojící každopádně už několik let mimo produktivní proces, jelikož vykonávaly neproduktivní činnost na náklady státu. Dnes je pro historiky spornou otázkou, jak velký vliv vojáků na stranu skutečně byl a nakolik tlakem zdola posouvali její politiku mimo její původní pozice. Vyloučit se to ale nedá: radikalizace veřejného mínění rozhodně neprobíhala čistě shora, skrze aktivisty „trpělivě vysvětlující“ nevědomým masám, co je třeba dělat. Ovlivňování mohlo probíhat i opačným směrem.

Rolníci si mohli půdu rozebrat, vojáci mohli dezertovat nebo se vzbouřit, zato dělníci řešili složitější situaci. Nemohli si zkrátka rozdělit zařízení továrny a využívat svůj díl inventáře tak, jak mohl rolník samostatně hospodařit na svém malém políčku. A převzetí fabriky do kolektivní samosprávy také nebylo spásným řešením, jednak kvůli odborným znalostem nutným k jejímu provozování, jednak kvůli neutěšené ekonomické situaci. Tam, kde dělníci sáhli k vyvlastnění krachující továrny, rychle zjistili, že její oživení naráží na vážné překážky, mimo jiné na krizi poptávky a obtížnou dostupnost výrobních surovin. Na rozdíl od rolníků a vojáků tedy nemohli požadovat ústup státu do pozadí, naopak právě od jeho zásahů čekali nápravu. Proto měli bolševici mezi dělnictvem větší ohlas než anarchisté. Jejich přáním bylo nahrazení neschopně vlády jinou, která by bezpodmínečně a bez kompromisů zastupovala jejich zájmy.

Právě to bylo cílem radikálních socialistů, kteří ve všech městech a regionech upřeli své úsilí na převolování dělnických a vojenských delegátů do místních sovětů. V jedné lokalitě za druhou byla poté umírněná předsednictva nahrazována radikálními. Dnes, kdy máme o tomto procesu díky zpřístupnění postsovětských archivů přesnější obraz než před rozpadem Sovětského svazu, víme, že na řadě míst nebyli bolševici v radikálním bloku nutně nejsilnější frakcí. 19. září (2. října) ovládli radikálové s bolševiky v čele vedení moskevského sovětu, 25. září (8. října) byl za ně Trockij zvolen předsedou sovětu petrohradského, nejvýznamnějšího ze všech. Zároveň docházelo ke změnám v sociálním složení delegátů. Na jaře 1917 se pléna sovětů skládala převážně z kvalifikovaných dělníků, tj. pracovníků v nejnáročnějších oborech, vyžadujících mnohaleté zaučování (této kategorii se též říkalo „dělnická aristokracie“; v Petrohradě tvořila podle odhadů zhruba 40 % dělnictva). Nyní je nezřídka střídali dělníci středně kvalifikovaní (nekvalifikovaní naproti tomu zůstávali marginální), tedy i hůře placení a s méně pevnou pozicí vůči zaměstnavatelům. Byli také o poznání mladší. Vidíme, že dělnictvo nebylo sociálně homogenní ani politicky jednotné. Kvalifikovaní dělníci z velké části i nadále podporovali umírněné socialisty (což neznamená, že by podporovali zachování zdiskreditované Prozatímní vlády nebo že by si nepřáli určitý posun těchto stran dál doleva), jejichž podpora byla v dělnictvu jako celku již menšinová, nicméně stále ještě poměrně silná.

Takový byl poměr sil v druhé polovině září. Všechny mysli se upínaly k druhému všeruskému sjezdu sovětů, naplánovanému na 20. říjen (2. listopad), na němž se předpokládalo, že radikální většina odhlasuje sesazení Prozatímní vlády a naplní heslo „Všechnu moc sovětům“. Do toho jako blesk z čistého nebe zasáhl Lenin, který od svého útěku po červencových dnech pobýval v nedalekém Finsku (vzdálenost Petrohradu od finských hranic nebyla tehdy ani čtyřicet kilometrů), odkud se v rámci možností snažil zasahovat do dění. Nyní přišel v dopise stranickému vedení s návrhy, které se zcela rozcházely s dosavadními bolševickými plány a taktikou.

František Stočes
6.11.2017  blog autora

Sobotka a členové jeho gangu na stranické funkce nerezignují a chápou volební katastrofu jako zradu občanů – vždyť jsme vám zvýšili minimální mzdu i důchod, vy nevděčníci! Jenomže občan vidí na farmářském trhu cenu českých jablek – 50 korun/kg! a vnímá neustále rostoucí ceny všeho: od jablek, másla a masa až po vodu, služby a bankovní poplatky. A je mu jasné, že vlastně zchudl!

  

Pád oranžgutánů

Od ČSSD a KSČM uprchly 2 miliony voličů!

 

Za co se KSČM ještě neomluvila ani nenapravila

 

Komunisté dumají o Marxovi a nejsou schopni pochopit barbarství, které spáchali po roce 1948, a dokonce netuší, že nynější společenský úpadek je důsledkem zejména tohoto barbarství! Bolševici totiž zestátnili nejen privátní podnikatele, ale i ty nejcennější segmenty prvorepublikové ekonomiky, které byly mohutným zdrojem nejen prosperity, ale i kultivace společnosti a vysoké demokracie, solidarity, mravnosti i sebevědomí Masarykových občanů!

Na nepostradatelný význam přímé ekonomické demokracie pro funkci demokratické společnosti i státu upozornil např. člen prvorepublikové Agrární strany, Ladislav Feierabend, který v americkém exilu v roce 1952 napsal:

„Družstevní principy a metody vyžadují svobodu jednotlivce a možnost autonomního jednání. Jsou založeny na pochopení, nikoliv nenávisti; na toleranci, nikoliv agresi; na vzájemné pomoci, nikoliv donucování. Jejich cílem je zlepšení ekonomických a sociálních podmínek života... Duch solidarity a spolupráce, který je vlastní družstevnímu hnutí, zůstává skutečným základem každé demokracie a všech demokratických institucí kdekoliv na světě. Leží v srdci všech lidí dobré vůle a nelze jej zničit, a to ani komunisty v Československu. Žije.“(2)

U sociálních demokratů lze mluvit o podlé zradě, neboť kvůli podpoře této ekonomiky strana s růží vlastně vznikla! ČSSD však pro obnovu této ekonomiky po roce 1989 nehnula ani prstem, pokud ji rovnou nesabotovala!!

V čem se liší západní ekonomika od české

Aby bylo zjevné, jak by asi vypadala česká ekonomika nebýt bolševického zestátnění, budou uvedeny nejtypičtější příklady ekonomiky generující solidaritu (v politologii patřící mezi ekonomiku socialistickou) a reprezentované družstevnictvím nebo zaměstnaneckým akcionářstvím.

Rakousko

V této – nám kdysi tak podobné zemi – dosahuje impozantních výsledků družstevní finanční sektor. Zatímco v krizovém roce 2011 rakouské privátní a akciové banky disponovaly celkovou bilanční sumou 7 bilionů korun (255,9 miliard eur), jejich družstevní konkurenti dosáhli bilanční sumy více než 10 bilionů korun (380 miliard eur)! Bilanční suma všech (a zcela privátních) bank působících v ČR činila celkem pouhých 4,5 bilionů korun...

Inspirativní je architektura družstevního finančnictví reprezentovaná skupinou Raiffeisen: Na základní úrovni městysů a měst fungují klasická úvěrní družstva se 130letou tradicí, jichž v roce 2011 působilo 530 s 1680 pobočkami. V každé z 9 rakouských spolkových zemí si zde sídlící družstva založila zemskou banku, ve které je každé družstvo již akcionářem. A těchto 9 zemských bank si posléze založilo společnou národní banku, kde jako akcionáři funguje oněch 9 zemských bank. V Rakousku navíc prosperují i tradiční Lidové banky (Volksbank Credit Cooperatives) s pouze dvoustupňovou architekturou (místní a národní). Mj. je zřejmé, že zisky systému plynou zpět do regionů, měst a městysů.(3) V ČR byla z oněch 50 bank pouze 1 česká a veškeré zisky tudíž plynuly do zahraničí. Přitom v roce 1937 fungovalo na území ČR přes 5 000 družstevních záložen. Dlužno dodat, že v období 2008-14 obě centrální banky ignorovaly družstevní principy a jejich východoevropské divize experimentovaly na trhu v Rumunsku, na Ukrajině apod., přičemž zejména Volksbank utrpěla těžké ztráty.(4)

Kromě rozvinutého finančního družstevnictví působí v Rakousku další družstevní sektory poskytující stravování nebo ubytování a významná jsou i regionální lesnická velkodružstva s 62 000 členy, vlastnícími 1,04 milionu hektarů lesa.(5)

Rakouské družstevnictví je tak jedním z významných zdrojů hrdosti i solidarity rakouských občanů i základem sebevědomé rakouské demokracie, mírumilovnosti a neutrality!


Dánsko

lze právem označit jako družstevní království! Rodinné formy zemědělského družstevnictví byly v této zemi zřízeny již v 13. století, kdy byl každé rodině (dle počtu jejích členů) přidělen adekvátní pás půdy z každého pole (či lesa) přiléhajících k obcím, na kterých se společně hospodařilo. Toto opatření zahrnovalo 90 % veškeré zemědělské půdy a zachránilo dánský venkov, zdecimovaný předchozí epidemií moru.(6) Počátkem roku 1924 bylo v Dánsku 9000 družstev a celá polovina obyvatelstva této země byla členy některého družstva.

Dnes zemědělství zajišťuje 30 % veškerého dánského exportu, a je prakticky družstevní doménou. Dánská družstva téměř stoprocentně vlastní a zásobují nejvýznamnější exportní sektory, jejichž produkty jsou oblíbené mléčné výrobky a produkty z vepřového masa. Dánskou produkci zajišťují 2 družstevní mlékárny a 5 družstevních jatek. Družstva rovněž vlastní dvě třetiny chovu dobytka a mají rovněž významný podíl při zpracování kůže pro výrobu kožešin. Rovněž sektor zajišťující dodávky pro farmy v podobě osiva, krmiva, hnojiv, či ochrany rostlin, patří asi z 50 % družstvům. Systém vznikal na konci 19. století tak, že se jednotliví farmáři spojili do družstev, a následně, aby si sami rozhodovali o výkupních cenách mléka a masa, sdružili finanční prostředky a pořídili si vlastní družstevní mlékárny a jatka. V Dánsku se nikdy nestalo, že by některé družstvo zkrachovalo do té míry, že by se dostalo do konkursu. Družstva, která se ocitla v neřešitelných potížích, byla sloučena s jinými družstvy. Dánská spotřební družstevní společnost (FDB) má více než 1,6 milion členů.(7)

Dalším specifikem jsou lesnická družstva. Vlastnictví lesa je v Dánsku považováno za rodinné bohatství, které se dědí již po staletí. Každá další generace se snaží toto dědictví ještě zvětšit a pro výkon lesnických prací se sdružují do družstev. Lesy mají v Dánsku rozlohu 486 000 hektarů a z toho vlastní soukromé osoby 46 %. Stát vlastní 28 % a společnosti 26 %. Ochranu lesa zastřešuje družstevní organizace Severské rodinné lesnictví, která sdružuje lesní družstva z Norska, Švédska, Finska a Dánska.

Dále zde mj. působí družstevní banka (založena roku 1919) obchodním svazem a družstvy, která je dnes sedmou největší bankou v Dánsku s 60 pobočkami v celé zemi. Má statut s.r.o. a sdružuje družstva akcionářů, obchodní svaz a organizace v dělnickém hnut. Zmínit lze i pojišťovací družstvo ALKA, jehož členy bylo v roce 1987 více než 1 milion pojištěnců. 2 televizní a asi 28 rozhlasových stanic v Dánsku provozuje Národní asociace místních radiových a televizních družstev (FAEM). Mimo to lze zmínit družstva stavební, bytová, tiskařská, cementárenské, nebo auditorské.(8) Vysoce rozvinuté je v Dánsku i zaměstnanecké akcionářství: V roce 2015 bylo dle zprávy EFES v Dánsku s pouhými 5 608 784 obyvateli celkem 786 287 zaměstnaneckých akcionářů, vlastnících akcie v průměrné hodnotě 70 000 €. (v ČR s 10 miliony obyvatel vlastnilo zaměstnanecké akcie pouhých 6 204 pracovníků.(9))

Více než stoletá existence „dánského družstevního království“ přinesla mimořádně pozitivní výsledky: Dánsko odmítlo vstoupit do 1. světové války a zůstalo (spolu s Norskem a Švédskem) neutrální! 25 let poté Dánové, obsazeni Hitlerem, projevili vysokou dávku solidarity i statečnosti v tom, že v roce 1943 zachránili prakticky celou místní židovskou diasporu, která měla být transportována do Terezína! Dánská společnost, na rozdíl od jiných zemí považovala perzekuci svých spoluobčanů za zcela zásadní věc a postavila se na jejich ochranu! Král Christian protestoval u německého ministerstva zahraničí ve zvláštní nótě s tím, že „přijetí zvláštních opatření vůči skupině lidí, kteří užívají po více než jedno sto let plných občanských práv, bude mít ty nejvážnější následky“. Většinu z 8000 dánských Židů se tehdy podařilo převézt na člunech do Švédska, mimo dosah nacistické moci. Vstup neutrálního Dánska do NATO pak byl logickou reakcí na násilné zestátnění družstevnictví ve Východní Evropě.(10)Poslední zajímavostí je následující rekord: v Dánsku v období 1924 až 2001 – tedy po celých 75 roků – vládla nepřetržitě sociální demokracie a jejím prvním premiérem se stal právě zakladatel zmíněné družstevní banky.

Americké družstevní finančnictví.

V USA je populární obdoba tradičních českých kampeliček, zde se jmenují Credit unions. Jedná se o nezisková spořitelní a úvěrová družstva, vzniklá na lokální, profesní či zájmové bázi a zaměřená na nízko a středně příjmovou klientelu. Jsou proto osvobozená od korporátní daně, a oproti bankám poskytují vyšší úroky z vkladů a nižší úroky z půjček. V roce 2016 byla největší družstevní záložnou Federální námořní Credit union poskytující finanční služby rodinám zaměstnanců spadajících pod ministerstvo obrany. Měla 6,1 milionů členů a aktiva ve výši 75 miliard dolarů. Celkově mají americké Credit unions 100 milionů členů, což představuje 43,7 % všech ekonomicky aktivních obyvatel. Aktiva všech družstevních záložen v roce 2012 dosáhla 1 bilionu dolarů. Credit unions se sdružují do federálních lig, zastřešeny národní asociací CUNA; Credit unions s federální působností mají navíc i národní asociaci NAFCU.(11)Významným přívržencem těchto družstev je mj. vice prezident USA, M. Pence.

Zaměstnanecké akcionářství 
V 70. letech 20. století docházelo na americkém Středozápadě k úpadkům privátních podniků a jako prostředek pro jejich záchranu vznikl projekt zaměstnaneckého akcionářství Employee stock ownership plan (ESOP), se kterým přišel americký právník a ekonom Louis Kelso a který upravil a legislativně prosadil demokratický senátor Russel Long jako výhodnou, transparentní a bezpečnou formu penzijního spoření. Zaměstnanci si tak mohli koupit akcie svého podniku a stát jim za to poskytl finanční benefit formou odpisu daně ze mzdy. (12) (13)
Vlakovou lodí této koncepce se staly krachující ocelárny ve městě Weirttownu, které jejich zaměstnanci v roce 1982 s přispěním města odkoupili za 200 milionů dolarů. Weirttownští podnik nejen zachránili, ale prodrali se mezi nejúspěšnější americké oceláře. Tento příběh přinesl i negativní zkušenost; v důsledku chyby v kupní smlouvě správní radu oceláren jmenovala fakticky konkurence, která ocelárny vytunelovala. Takže zatímco v roce 1987 vytvořilo 8400 weirtonských ocelářů dividendy za průměrně 4500 dolarů, což nedokázala žádná jiná ocelářská firma, v roce 2001 byly akcie zaměstnanců již prakticky bezcenné.(14)

Nicméně vývoj po této lekci pokračoval, Zaměstnanecké akcionářství se začalo uplatňovat jak v malých firmách s 10-20 zaměstnanci, tak ve firmách s desítkami tisíc zaměstnanců. Takže v roce 2014 bylo v USA do různých forem zaměstnaneckého vlastnictví zapojeno již 15 milionů zaměstnanců, kteří v 9615 podnicích vlastnili akcie v hodnotě 1,4 bilionů dolarů a plně kontrolovali asi 40 % těchto firem. (15) A takovíto akcionáři a jejich rodiny by v ČR tvořili kmenové voliče ČSSD!

V kontextu s americkou družstevní tradicí je zřejmé, odkud pramení i je posilován vysoký smysl Američanů pro solidaritu, demokracii a svobodu. Problémem USA je však moc vojensko-průmyslového komplexu, který spolu s mohutnými finančními a mediálními korporacemi silně ochromuje demokracii a fakticky vládne prostřednictvím zločinného „státu ve státě“ (deep state). Vojensko-průmyslový komplex USA, vznikl – s výjimkou jaderného zbrojení – jako adekvátní reakce na expanzi bolševismu ve Východní Evropě, v Koreji, Číně, Vietnamu, později na Kubě apod. Po pádu bolševismu se však tento moloch stal nejen zbytečný, ale změnil se opět v hrozbu pro celou civilizaci.

Baskická družstevní epopej

V roce 1956 ve španělském Baskicku. založil katolický kněz a jeho 5 žáků malé družstvo vyrábějící naftová topidla. Družstvo začalo spolupracovat s vedlejšími družstevními subjekty na lokální úrovni, a poté začala kooperace i dle typů produkce. Na likvidační pokus diktátora Franca – který družstevníky vyhlásil za podnikatele a vyňal je ze státního pojištění zaměstnanců – mondragonšt reagovali založením vlastní družstevní sociální pojišťovny a poté i banky. V roce 1966 měla banka již 24 poboček a vlastnilo jí 36 družstev. Dále byl založen vlastní výzkumný ústav a v další fázi i družstevní univerzita. V roce 1985 byla ustavena rada družstevních komplexů, která na svém třetím kongresu v roce 1991 schválila založení Mondragonské družstevní korporace (MCC); členská družstva přispívají do společně sdíleného kapitálu korporace 7.5 % z dosaženého ročního zisku. Nyní MCC zahrnuje 103 družstev, 122 výrobních závodů, 8 nadací, 1 podílovou společnost, 10 podpůrných subjektů a 13 mezinárodních servisních společností a se svými 74 tisíci zaměstnanci dosahuje 350 miliard korun v tržbách. Dosavadní (byť proměnlivá) produkce sahá od stavby mrakodrapů a infrastruktury přes domácí spotřebiče až po komponenty pro euro raketu Ariel). Kongres v roce 1991 rovněž schválil základní pravidla mzdové politiky a MCC dbá na stabilní rozpětí mezi minimální a maximální mzdou: v družstvech 1:4,5 a v korporaci výjimečně až 1:8! (16)(17)(18)(19)(20)(21)

MCC dokazuje, že družstevní forma podnikání se osvědčuje od malých družstev až po mohutné korporace ve všech odvětvích ekonomiky a že ekonomika, kde si zaměstnanci sami určují svou mzdu, není utopií.

ČSSD a KSČM odmítly budovat lepší svět!

V Česku bylo družstevnictví zlikvidováno dvakrát. Poprvé po roce 1948 komunisty a po roce 1989 havloidy, poté co V. Havel v roce 1990 vyhlásil za největšího nepřítele Samerové revoluce Slušovické družstvo! Následovala politická, mediální, legislativní, ekonomická i správní likvidace družstevnictví s výsledkem, že rozsah i výkon družstevního sektoru včetně zaměstnaneckého akcionářství je v ČR zcela zanedbatelný. To vše bez zájmu či protestů ČSSD i KSČM. Přitom ČSSD má rozvoj družstevnictví a zaměstnaneckého akcionářství ve svých programech prakticky od svého vzniku a KSČM tuto variantu formování spravedlivé společnosti přijala na sjezdu v roce 1992.

Obrovská podpora družstevnictví přišla od OSN, která vnímá, že družstevní podnikání je jedinečným zdrojem demokracie, solidarity, poctivosti, spravedlnosti, zodpovědnosti a rovnosti. Z toho důvodu Valné shromáždění OSN vyhlásilo rok 2012 jako Mezinárodní rok družstev! Akce probíhala pod sloganem – Družstevní podniky vytvářejí lepší svět! – a cíl kampaně byl skromný: měl pouze zvýšit povědomí veřejnosti o družstevnictví. Od vedení ČSSD i KSČM se tak pouze očekávalo, že budou v médiích a regionech vysvětlovat, že nynější česká společnost je (mj. na rozdíl od první republiky) tak nesolidární, nespravedlivá, rozhádaná a nesvorná proto, že v ní chybí elementární ekonomický zdroj generující demokracii, solidaritu, poctivost, spravedlnost, zodpovědnost a rovnost!

Česká veřejnost však o této akci OSN neměla ani potuchy, poněvadž představitelé ČSSD a KSČM (i česká masmédia) se zachovali naprosto ostudně: celou akci buď ignorovali, nebo dokonce sabotovali! A podobně se zachovali i poté, co 2. července 2013 Evropský parlament schválil rezoluci o Přispění družstev k překonání krize! V rezoluci EP vysoce ocenil ekonomický i etický přínos družstev v době ekonomické krize a vyzval k co největší politické, společenské, ekonomické, právní i poradenské podpoře družstevnictví, včetně transformace podniků v krizi nebo bez dědiců či start-upů na družstva.(22) Soudruzi Filip a Sobotka tuto další šanci, kterou jim dávala historie, opět promarnili. Do budování lepšího světa se jim zjevně nechtělo!

A nejen to, obě partaje se poté místo podpory dokonce podílely na likvidaci slibně se rozvíjejícího sektoru českých kampeliček!

ČSSD a KSČM likvidují spořitelní a úvěrní družstva!

Kampeličky, se po éře zlatokopů – kdy dluhy kampeliček a bank dosáhly 10 respektive 300 miliard korun – zkonsolidovaly a v roce 2012 dosáhly vrcholu. Objem vkladů kampeliček spravovaných členy Asociace družstevních záložen (ADZ) vzrostl za rok 2012 bezmála o 11 miliard korun na celkových 33,7 miliardy korun! Celkový zisk kampeliček se proti roku 2011 více než zdvojnásobil na 328 miliónů korun! Zdvojnásobil se i počet klientů a činil 70 tisíc! A co bylo „nejtrestuhodnější“: zatímco banky poskytovaly českým občanům i podnikatelům z vkladů průměrně jen 1,1 %, kampeličky dávaly úrok téměř trojnásobný, 2,9 % a ukazovaly tak chamtivost bankovního sektoru.

To všechno byly důvody, proč se na kampeličky, jejichž celková bilanční činila pouhých 0,4 % bilanční sumy finančního sektoru v ČR, vrhly kontroly MMF, ČNB a Kalouskova FAU (finančně analytický útvar Ministerstva financí) a během dvou let – a takřka po vzoru likvidace Slušovic –doslova zničili 3 z celkem 4 největších kampeliček, jejichž bilanční suma činila polovinu majetku celého sektoru! V roce 2012 ČNB odebrala licenci kampeličce Unibon s bilanční sumou přes 5 miliard. V květnu 2013 byly zablokovány účty v hodnotě více než dvou miliard a zavřeny všechny pobočky největší kampeličky, Metropolitního spořitelního družstva, které by toho roku bezpečně dosáhlo bilanční sumy 25 mld. Kč a zisku 300 mil. Kč. V roce 2014 ČNB odebrala licenci WPB Capital s bilanční sumou nad 5 miliard korun a se ziskem téměř 100 milionů v roce 2012.(23) (24)

Média v rozporu s pravdou psala o krachu kampeliček a bez zájmu médií i politiků probíhalo rozkrádání majetků těchto družstev. Poslední hrůzostrašná informace ze soudu s MSD, jehož vedení jakoukoli vinu popřelo, je z 10. dubna 2017 a říká, že, „Insolvenční správce ...prodal pohledávky MSD v nominální hodnotě přes 10 miliard korun za 1,4 miliardy...“(25) Sobotka s Filipem se místo toho ovšem rozhořčovali nad Babišem, který údajně podvedl EU o dotaci 40 milionů...

Legislativní likvidaci sektoru kampeliček (přes odpor pravice!) (26) soudružsky dokonaly ČSSD a KSČM(27) v roce 2014 přijetím ostudného zákona (24), který:

1) Nutí klienty stát se členy družstva (a porušuje tak hned první princip družstevní identity, kterým je dobrovolnost členství!).

2) Zvyšuje kampeličkám odvod do fondu pojištění vkladu na procentní dvojnásobek oproti bankám.

3) Omezuje možnost pobírání úroku z vkladu či poskytování úvěru na maximálně desetinásobek družstevního vkladu (který pochopitelně není pojištěn Fondem pojištění vkladů);

4) Nutí kampeličku po dosažení bilanční sumy 5 miliard k transformaci v banku;

5) Finanční družstva nehorázně (a patrně protiústavně) diskriminuje i rdousí nařízením, že družstevní záložna není oprávněna nabývat přímý nebo nepřímý podíl na základním kapitálu právnické osoby, stát se členem, společníkem, akcionářem právnické osoby, či jiným způsobem nabývat vliv na řízení právnické osoby.

V roce 2016 činil objem vkladů kampeliček spravovaných členy Asociace družstevních záložen (ADZ) již pouhých 16 miliard čili 50 % oproti roku 2012. Banky se sídlem v zahraničí zcela ovládající český finanční trh (cca 98,5 % celkové bilanční sumy), mají při ždímání českých občanů volnou ruku! Naproti tomu v západní Evropě družstevní bankovnictví disponuje okolo 40 % domácí bilanční sumy (mj. Francie 45%, Nizozemí 40% a 10 milionů klientů),

Trest dějin přišel okamžitě!

Historie obě zrádné strany potrestala takřka bezprostředně, poněvadž si svou zrádností i netečností vyhubily své voliče. Tato logika je prostá a vychází z dánské zkušenosti, kde sociální demokracie vládla nepřetržitě 75 roků! Kdyby ČSSD a KSČM od roku 2012 podporovaly jenom rozvoj kampeliček, majících tehdy 70 000 členů (při 200 % meziročním, nárůstu!!!), pak letos by jejich počet včetně rodinných příslušníků a sympatizantů dosahoval odhadem 1,5 milionu. A ti by tvořili jejich voličské hard-core! Pokud by ČSSD a KSČM navíc od roku 2012 podporovaly i rozvoj družstev a zaměstnaneckého akcionářství (mj. formou penzijního spoření nebo podpory mladých rodin) pak by opět mnohý družstevník i akcionář včetně jejich rodin a přátel tvořili další voličské hard-core ČSSD a KSČM.

Česká republika by navíc zahájila svou morální obrodu, poněvadž by se v ní vytvářela, praktikovala a postupně zvyšovala úroveň demokracie, solidarity, poctivosti, spravedlnosti, zodpovědnosti a rovnosti, denně generované demokraticky fungujícími ekonomickými subjekty.

Závěrem budiž zdůrazněno, že družstevnictví a zaměstnanecké akcionářství jsou základními prvky přímé demokracie v ekonomice, a z toho důvodu jsou úhlavním nepřítelem liberálů, jejichž nejušlechtilejší vizí je soustředění veškerého pozemského majetku do vlastnictví nadlidí typu Rotschildů a spol. Zda ČSSD a KSČM slouží jako užiteční idioti nebo spíše aktivisté liberální vize, je věc členů těchto stran. Pokud však obě partaje svoji zradu a selhání nenapraví, dějiny si pro realizaci přímé ekonomické demokracie najdou stranu jinou; a klidně i tu Okanurovu...



ZDROJE:

(1) Se Sobotkou v čele se ČSSD zas historicky znemožní
https://stoces.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=373865
(2) Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952. Ladislav Karel Feierabend
(3) Družstevní bankovnictví v České republice a Rakousku (Diplomová práce Michal Král)
https://www.vse.cz/vskp/31324_druzstevni_bankovnictvi_v%C2%A0ceske_republice_a%C2%A0rakousku
(4) The lesson behind the Austrian co-op banking disaster
https://www.thenews.coop/95508/sector/lesson-behind-austrian-co-op-banking-disaster/
(5) Austrian Forest Owner Cooperative
http://www.cepf-eu.org/vedl/Austrian%20Forest%20Owner%20Cooperative(1).pdf
(6) Danish cooperative movement
https://en.wikipedia.org/wiki/Danish_cooperative_movement
(7)Denmark: The Agricultural Cooperatives in Denmark
http://www.uwcc.wisc.edu/icic/orgs/ica/mem/country/denmark/ag-coops.html
(8) Družstevní formy podnikání ve světě. Bc. Lucie Bartáková, Diplomová práce
https://vskp.vse.cz/2081_druzstevni_formy_podnikani_ve_svete
(9) Ročenka EFES 2015
http://www.efesonline.org/Annual%20Economic%20Survey/2015/Survey%202015.pdf
(10)Čeští Židé a dánská záchrana
http://www.rozhlas.cz/plus/pribehy/_zprava/cesti-zide-a-danska-zachrana--1423400
(11) Credit unions in the United States
https://en.wikipedia.org/wiki/Credit_unions_in_the_United_States
(12) Employee Retirement Income Security Act of 1974
https://en.wikipedia.org/wiki/Employee_Retirement_Income_Security_Act_of_1974
(13) Employee stock ownership plan
https://en.wikipedia.org/wiki/Employee_stock_ownership_plan
(14) Družstva jsou logickou a funkční alternativou kapitalismu
http://www.halonoviny.cz/articles/view/532459
(15) National Center for Employee Ownership (NCEO)
https://www.nceo.org/articles/statistical-profile-employee-ownership
(16) Mondragonská družstevní korporace (MCC), Klíčové znaky Mondragonské družstevní praxe
https://www.maussen.eu/cs/2015/10/15/3-2-mondragonska-druzstevni-korporace-mcc-3-2-4 klicove-znaky-mondragonske-druzstevni-praxe/
(17) Mondragonská družstevní korporace (MCC), Struktura družstva
https://www.maussen.eu/cs/2015/10/15/3-2-mondragonska-druzstevni-korporace-mcc-3-2-5-struktura-druzstva/
(18) Mondragonská družstevní korporace (MCC), Politika družstva – kompenzace,
zaměstnanost a rozdělování zisku
https://www.maussen.eu/cs/2015/10/15/3-2-mondragonska-druzstevni-korporace-mcc-3-2-6-politika-druzstva-kompenzace-zamestnanost-a-rozdelovani-zisku/
(19) Problémy a výzvy, kterým Mondragon čelí, Zahraniční podniky a konvenční dceřiné společnosti
https://www.maussen.eu/cs/2015/10/15/3-3-problemy-a-vyzvy-kterym-mondragon-celi-3-3-1-zahranicni-podniky-a-konvencni-dcerine-spolecnosti/
(20) Problémy a výzvy, kterým Mondragon čelí, Úpadek Fagor Electrodomesticos
https://www.maussen.eu/cs/2015/10/15/3-3-problemy-a-vyzvy-kterym-mondragon-celi-3-3-3-upadek-fagor-electrodomesticos/
(21) Závěrečné poznámky
https://www.maussen.eu/cs/2015/10/15/4-zaverecne-poznamky/
(22) Usnesení Evropského parlamentu Přispění družstev k překonání krize (přijaté ve Štrasburku 2. července 2013).
http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+P7-TA-2013-0301+0+DOC+XML+V0//CS
(23) Havloidi zaútočili na kampeličky!?
https://stoces.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=357072
(24) Zákon o kampeličkách – Pomník hanby ČSSD a KSČM!
https://stoces.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=520044
(25) Policie znovu otevřela případ MSD
https://www.pressreader.com/czech-republic/lidove-noviny/20170410/281694024638410
(26) Senátorka Veronika Vrecionová: Rozprava před hlasováním PSP úterý 9. prosince 2014
https://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/023schuz/s023168.htm
(27) 23. schůze, 91. hlasování, 9. prosince 2014, 18:27 Novela z. o spořitelních a úvěrních družstvech
https://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=60156
Autor: František Stočes| neděle 5.11.2017 19:16 | karma článku: 16.95 | přečteno: 655x
Zdroj:https://stoces.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=632346

6.11. 2017  PL
Velení německé armády si nechalo zpracovat analýzu bezpečnostních rizik, kterým může Spolková republika Německo v příštích letech čelit. V obsáhlé studii je zmíněno celkem šest scénářů včetně toho nejhoršího. Nelze prý vyloučit, že kolem roku 2040 se západní struktury zhroutí.Celý článek v angličtině naleznete zde