10. 4. 2018 Nachdenkseiten
Západ utahuje eskalační šroub. Na Rusko je prováděn nátlak takovým způsobem, že jsme to v takové míře nezažili dokonce ani během první studené války. Lidem v Evropě vlastně záleží na spolupráci. Po desetiletích západních válečných tažení chtějí lidé konečně žít v míru a rozhodně ne v dalším velkém konfliktu. Proto je oprávněná otázka, jak mají vnímat onen „Blesk“ z Londýna, alespoň ti, kdo žijí ve státech Evropské unie?
Na tu otázku je třeba odpovědět, zejména z pohledu na západní politiku vůči Rusku od změny ve vládě Genscher/Kinkel na jaře roku 1992. Až do onoho okamžiku byla ohlášena v Evropě politika spolupráce s Ruskem na základě společně dohodnutých pravidel koncem první studené války pod pojmem „společného domu Evropa“. Základem toho byla především „Pařížská charta“ z listopadu 1990. Tato Charta měla být začátkem konstruktivní spolupráce v Evropě a měla tím být definitivně vymetena válka z Evropy. To však nebylo v anglosaském zájmu, jak to od té doby naznačovaly snahy NATO ovládané Spojenými státy o stálé přibližování se západní hranici Ruské federace.
Je zde třeba zmínit pana Johna Boltona, nového poradce pro Národní bezpečnost prezidenta USA, Donalda Trumpa. John Bolton, je architektem nového vytváření frontové linie vůči Rusku.
Na pověstné konferenci v Bratislavě v květnu 2000 to byl právě John Bolton, který tehdy přítomné vysoké zástupce ze střední a východní Evropy informoval o novém americkém konceptu rozdělení Evropy. Poté už nešlo o spolupráci, nýbrž o dělení a vytvoření nové „východní limes“, která měla být vytvořena mezi Rigou a Oděsou napříč kontinentem, aby vytlačila Rusko z Evropy.
Tento koncept nebyl a není nový, jak prohlásil George Friedman z amerického think tanku “Stratfor”, a nejen on, téměř na den přesně před rokem. Jedná se o to vytvořit na našem kontinentě předpoklady ve smyslu amerického zájmu, podle něhož se spolupráce mezi Německem a Ruskem v pravém slova smyslu stane nemožnou. Anglosasové potřebují evropské předmostí, na němž bude možné latentně rozdmychávat konflikty. Od okamžiku, kdy se objevily západní intervenční oddíly v ruské občanské válce po roce 1918 lze tento koncept sledovat a v panu Johnu Boltonovi vyvolává toto oživení slavnostní pocity.
Velká Británie, země Theresy “Bond”, bývá ráda označována za “vlast demokracie”, k jejímž hlavním znakům i v případě nepsané ústavy patří “právní stát”. Momentálně hodlá Theresa “Bond” zasadit tomuto principu ránu sekerou. Bez jasného důkazu, na nějž má mezinárodní veřejnost tak jako tak neoddiskutovatelný nárok již s ohledem na rozsah výtek, výtek směřujících k přípravě na válku a které jsou vznášeny vůči sousední evropské zemi, totiž Rusku. Jak odpovídá anglosaskému základnímu pravidlu, je dovoleno vše, když USA a Velká Británie sledují své zájmy. Každý, kdo vzhledem k této okolnosti trvá na svém právu a svém postoji, sám sebe prohlašuje ve smyslu “dodržení vlastního závazku” za nepřítele. Zde není místa pro právo a mezinárodní právo zvláště a britská premiérka se svým neuvěřitelným ministrem zahraničních věcí B. J. se chová tomu odpovídajícím způsobem.
Je šokující a mír ohrožující, jak se chová německá spolková vláda. Velká Británie má nárok na „solidaritu společenství“ - ale pouze, když dodržuje celosvětově uznávaná pravidla a ta zase holt vyžadují “důkazy”. Švýcarsko, které si stále ve větší míře uvědomuje svou někdejší úlohu“velmoci při urovnávání sporů”, Berlínu přímo ukazuje, na čem nyní záleží: objasnění kriminálního případu ve Velké Británii a předložení důkazů. Jinak to nepůjde.
Místo toho, aby Londýnu vzdorovala vzhledem k jeho soustavnému válečnickému štvaní, poskakuje paní Dr. Merkelová jako kancléřka za britskou ministerskou předsedkyní. Jako kdybychom od dob zločinné války proti Republice Jugoslávie nebyli válečnickými silami prolhaně vehnáni do dostatečného množství válek. Miliony lidí se staly oběťmi západních válečných tažení, včetně nicotných zdůvodnění, která pocházejí z příručky britského imperialismu, militarismu a kolonialismu nikoli pouze z 19. století. Londýn jako “City of lies”
Willy Wimmer německý politik (CDU). 33 let člen německého Spolkového sněmu V letech 1994 - 2000 místopředseda Parlamentního shromáždění OBSE.
Vybrala a přeložila Jitka Kňourková
