Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 632 | 633 | (Page 634) | 635 | 636 | .... | 668 | newer

    0 0

    Robert Miller
    28. 9. 2018     BlogRobertMiller
    Globálně vedený útok s cílem likvidovat jakýkoliv odpor vůči masové, permanentní migraci (zejména imigraci do prosperujících zemí) ne už desítek, ale stovek milionů, teď dostává oficiální rámec. Předními nástroji v jejím prosazování jsou dva „pakty“, „Globální pakt o bezpečné, řízené a legální migraci“ a „Globální pakt o uprchlících“. Na stránkách OSN jsou tyto uvedeny jako Global Compact for Migration a Global Compact on Refugees. Bohužel nikdo, počínaje veřejnoprávními médii a ve Sněmovně pak o „postojích České republiky” k nim poslance informujícím místopředsedou vlády/ministrem vnitra/ministrem zahraničních věcí za ČSSD, Janem Hamáčkem, ani slovem to podstatné veřejnosti nesdělil. Hamáček, v krátkém projevu, ani jeden z paktů nijak nepopsal, zato celkem 9krát opakoval „právně nezávazné”, „nezávazné” nebo „žádné nové závazky”.


    Do historie možná, jako Chamberlainův pomnichovký „Peace for our time,“ vstoupí něco z Hamáčkova závěrečných slov v parlamentě:

    „Takže já jsem přesvědčen, že jsem teď jasně dokázal, že sjednání nebo vytvoření těchto dvou dokumentů neznamená pro ČR žádné nové povinnosti, žádné nové závazky. Ty dokumenty, znovu opakuji, jsou politickou deklarací, která se projednává na úrovni OSN, a je tedy právně nezávazná.”

    Přání otcem myšlenky, spíše zoufalé naděje že, když se to vícekrát zopakuje, černé se stane bílým? Přitom originál textu paktu má na svých 34 stránkách celkem 46krát “zavazujeme se” nebo “dále se zavazujeme.” Navíc, v anglickém originálu, jednou zmíněné „non-legally binding“ by se dalo spíše přeložit a chápat jako „ne právně závazné,“ tedy pro signatářských země, i když ne právně vymahatelné, stále závazné.

    Každý, kdo věci ve svých každodenních starostech věnuje pár minut, hned na úvodní stránce OSN k paktům s nemalou hrůzou zjistí, že se věc má zcela jinak a že je v pokročilém stádiu příprav a následné implementace. Naděje, že by pakty nebo jejich části nemusely být podle nějakých právnických dobrozdání či nálezu soudu závazné a nějakými z oblíbených nástrojů jakými jsou sankce, soudní procesy atd. nevymahatelné, zdá se být spíše teoretická. Oba pakty jsou svým rozsahem, obsahem a skutečností, že je podepsalo 190 zemí předurčené k tomu, aby sloužil coby perfektní nástroj mediálního, politického i ekonomického nátlaku na ty politiky a země, nehodlající tleskat nebo se alespoň podřídit.

    Už jen pouhé, 2–minutové úvodní video!! ohlašující nástup Nového báječného světa, kde se přesunují stamiliony (z nějakého důvodu téměř výlučně jedním směrem, z bývalých kolonií do „mateřských zemí” a EU), jasně demonstruje, o co jde. Kromě generálního tajemníka OSN, Antonio Gutirrese a komisařky pro mezinárodní migraci, Louis Arborové, kteří - jsa si jisti, že mluví ke "svým", cíle globální migrace artikulovali naplno, video také uvádí Miroslava Lajčáka, slovenského MZV, loni v - jako před léty náš Kavan v podružné roli předsedy 72. valného shromáždění, světu sdělil: „Vy i já jsme lidé, migranti jsou lidé. Bez ohledu na pas nebo víza, všichni máme stejné obavy a naděje. A jako lidské bytosti máme nárok na stejná základní práva, bez ohledu na to kde jsme a proč tam jsme."

    Protože ale Lajčákovo Slovensko, stejně jako většina zemí západní civilizace, považuje za cool nemít děti, ani těch 2,1 dítěte na ženu a udržení stávající populace, těch "stejných práv" budeme mít stále menší podíl, tak, jak klesá náš podíl na světové populaci.

    Zatím jen USA a Maďarsko odmítly na těchto paktech participovat.

    Úvodní článek k paktu začíná následujícím odstavcem:

    „Dnes je na světě přes 258 milionů migrantů žijících mimo svoji rodnou zemi. Očekává se, že tento počet z mnoha důvodů, včetně populační exploze, rostoucí telekomunikační propojenosti, mezinárodnímu obchodu, zvětšujícím se nerovnostem, demografické nerovnováze a změně klimatu, nadále poroste. Migrace představuje obrovskou příležitost pro imigranty a prospěch pro imigranty, hostitelské i jejich rodné země. Pokud je však špatně regulována, může to vést k velkým problémům. Mezi ně patří drtivé přetížení sociální infrastruktury neočekávaným příchodem velkého počtu lidí a úmrtí migrantů během jejich nebezpečné cesty.“

    Velice malý příklad z mnoha tuctů úkolů, které podle paktučekají pod 23 hlavními oblastmi úkolů zejména na cílové, „hostitelské“ země:

    h) Spolupracovat, identifikovat, vypracovat a posílit řešení pro migranty nucené opustit svoji zemi díky pozvolna začínajícím přírodní katastrofám, nepříznivým vlivům změny klimatu, a degradaci životního prostředí, jakou postupující poušť, degradace půdy, sucho a stoupající hladina moře, včetně vypracování plánované relokace a možností udělování víz v případech, kdy adaptace nebo návrat do země jejich původu nejsou možné.
    i) Zařídit přístup k procedurám pro spojování rodin imigrantů všech úrovní dovedností cestou vhodných opatření, které posilují jejich povědomí o právu na rodinný život a nejlepší zájem dítěte, včetně přehodnocení a úprav příslušných požadavků jakými je příjem, jazyková znalost, doba pobytu, pracovní povolení, a přístup k sociálním službám.

    K chronologii celého procesu a co nás, obyvatele signatářských zemí paktů čeká, cituji se stránek OSN:

    • V září roku 2016 se Generální shromáždění OSN cestou přijetí tzv. New Yorkské deklarace o uprchlících a migrantech vypracovat globální pakt o bezpečné, řízené a legální migraci.

    • Proces vypracování tohoto globálního paktu začal v dubnu roku 2017.

    • 13. července 2018 členské země OSN dokončily text Globálního paktu o bezpečné, řízené a legální migraci.

    • Mezivládní konference o přijetí Globálního paktu o bezpečné, řízené a legální migraci se bude ve dnech 10. a 11. prosince konat v marockém Marrákeši.

    Bohužel, díky Hamáčkovu účelovému "není to závazné" a Landšádlovou prezentovaném návrhu Šojdrové o 50 syrských sirotcích, se debata úmyslně odklonila od meritu věci, obsahu obou paktů.

    Autor je zakladatel (leden 1990) přední celoamerické neziskové, neetnické organizace, American Czech & Slovak Association (ACSA)

    0 0

    Ivan David
    28. 9. 2018
    Bakaloviny Hospodářské noviny přinesly 26. 9. článek Jana Štětky "Komunista Ondráček vítězí i bez pendreku". Ohrazuje se proti tomu, že Mandátový a imunitní výbor PS "se postavil za poslance KSČM Zdeňka Ondráčka" a doporučil sněmovně, aby ho nevydala k trestnímu stíhání. Soudí, že: "...opět zafungovala „alternativní“ sněmovní koalice, protože předlistopadovou „esenbáckou mlátičku“ podrželi poslanci za ANO, SPD a KSČM. Plus bývalý disident Marek Benda z ODS, což se dá pochopit snad jen jako pozdní výtrysk sametové velkorysosti." Dodává, že: "Většina členů výboru si prostě opravdu myslí, že poslanec dnes klidně může během prezidentské kampaně dehonestovat jednoho z kandidátů těmi nejhoršími nálepkami, aniž by mu za to měla hrozit sankce.... ...mohl být ovlivněn výsledek prezidentských voleb." Nějak zapomíná, kterak kde kdo dehonestoval nejhoršími nadávkami prezidenta a prezidentského kandidáta Miloše Zemana právě, aby ovlivnil výsledek prezidentských voleb. A činí tak dodnes v přesvědčení, že výsledek demokratické volby je irelevantní.


    "Konkrétně že Ondráček mohl koncem loňského roku označit textaře a podnikatele Michala Horáčka za veksláka a spolupracovníka komunistické StB...", píše Štětka. Hystericky si klade řečnickou otázku: "Tak takhle se dnes řadový občan jako pan Horáček domůže spravedlnosti proti kastě chráněné poslaneckou imunitou? Takovou svobodu projevu má chránit imunita?"

    Jako správný presstitut si nevidí do huby, neboť všichni víme, jak presstituti útočí podle objednávky, pokynů zhora či pro vlastní potěšení na kohokoli. A nejde o to, že by nás pravdivě informovali, ale právě o to, aby poškozovali vybrané osoby a znevýhodňovali je v politické či jiné soutěži. Nevím, že by se na novináře vztahovala nějaká imunita. Měli by být za své jednání do důsledků odpovědní, ale tak tomu není. Proti špinění ze strany presstitutů neexistuje reálná obrana. Mám s tím bohaté zkušenosti.

    Proč? Protože, když je zažalujete nemusí dokazovat své tvrzení, jen se odkáží na ochranu svého "zdroje". Svým zdrojem jsou zřejmě skoro vždy oni sami. Dalším problémem je, že jejich advokát placený redakcí poukáže na to, že článek schválil vedoucí vydání, který měl pověření od zaměstnavatele, tedy novinář za sviňárny, pod nimiž je podepsán, není odpovědný, je tředa žalovat redakci. Prokážete-li nepravdivost, protože proti logice presstitut "chránící zdroj" nic prokazovat nemusí, nemáte vůbec vyhráno, protože musíte dokázat, že vás lživé nařčení ekonomicky poškodilo. Máte-li například jako poslanec stálý plat, který vám prokazatelně kvůli novinářské sviňárně nebyl snížen, pak soud žádnou újmu neshledá a poškozený zaplatí soudní výlohy včetně drahého advokáta najatého redakcí. 

    Tato praxe beztrestnosti lživých tvrzení novinářů je naprosto nepřijatelná a je nutno ji změnit. Je tedy od pisálka Štětky (nomen omen) vrchoná drzost kritizovat poslaneckou imunitu vztahující se na výroky v Parlamentu (při vší její spornosti) a skromě zapomínat na na smrdutý kanál médií.

    Nelíbí se mi ani argumentace Stanislava Grospiče (KSČM), který poukázal na stanovisko Ústavního soudu, podle kterého musí "politicky exponované osoby snést větší veřejný tlak". Lživá nařčení kohokoli nelze označit jako přijatelný "větší veřejný tlak". Politici nemají mít žádná privilegia, ale není důvod, proč by měli mít postavení beztrestně fackovaných panáků. Je nutno prosadit změnu zákona a trvat na potrestání konkrétního novináře za lež, tedy tvrzení, které nemůže doložit. Trest i za morální újmu musí být tak vysoký, aby odstrašoval. Jestli to za něj zaplatí redakce, to už je lhostejné.

    Jak je to s Horáčkem doopravdy, to neumím rozhodnout (viz např. ZDE), ale dobře si pamatuji, že za minulého režimu sice nebyla pracovní povinnost, ale byla povinnost prokázat legální zdroj příjmu. Lidé žijící z nelegálních příjmů tak proto často byli v "invalidním důchodu", aby měli čas na svoje aktivity. Nový režim, v němž se legální zdroj příjmů prokazovat nemusí, mnohé zázračně uzdravil.

    Horáček je mimořádně talentovaný textař. To však pro politika není relevantní kvalifikace. Jeví se mi jako člověk křivý a nemohu sdílet jeho názory. Proto bych ho nevolil. Ať ho volí ti, kterým se líbí.


    0 0
  • 09/28/18--07:27: Připomenutí Mnichova
  • 28. 9. 2018




    0 0
  • 09/28/18--08:41: Pouhá epizoda?

  • Lenka Procházková
    28. 9. 2018    (předneseno na Litoměřickém semináři 22. 9. 18 ZDE)
    „V historii našeho národa bude socialismus pouhou epizodou.“
    Slova, která jsem objevila v pozůstalosti mého otce spisovatele Jana Procházky, napsal v létě roku 1970. Tedy v době, kdy normalizace už šlapala do pedálů a on sám byl vystaven mediálnímu lynči. Jeho knihy už zmizely z veřejných knihoven a tři desítky filmů, natočených podle jeho scénářů, byly vyřazeny z distribuce. O sedm měsíců později zemřel, ale tehdy v létě o své nemoci ještě nevěděl. Udeřila tak náhle, že předstihla i zatýkací komando. A tak se připravený politický proces proti zrádcům socialismu musel obejít bez hlavního protagonisty.


    Přitom naprostá většina tátovy tvorby počítala se socialismem jako s cílovou epochou naší historie. Protože ale viděl, že putování k tomu cíli bude ještě dlouhé a klopotné, věnoval svůj krátký život sepisovaní svědectví o osudech lidí, které na té cestě potkal. Jeho empatie i s postavami tzv. zápornými, které na putování nevyšly dobrovolně, otvírala oči filmovým divákům, neboť jim nabídla širokoúhlý pohled na krajinu, v níž stranická linie byla jen jednou z vrstevnic směřujících k obzoru.

    Některé z tátových příběhů dokážou zavibrovat v myslích a srdcích i dnešních diváků, kteří onu tak „dávnou“ dobu sami neprožili. Je to způsobeno schopností autora vnímat a předávat autentické emoce. Neboť ideologie a režimy přicházejí a odcházejí, ale láska, hněv, bolest a naděje s lidmi zůstávají. I pocity zrady, zklamání a bezmoci patří napříč časem do citové výbavy člověka.

    Normalizace byla založena na lidském strachu. Režim, který čistkami rozděloval lidi na hrdé a na „sráče“ (což je dobový výraz Ludíka Vaculíka), si dopředu čistil terén i pro „nerozhodnuté“, pro ty, co teprve k volbě, do které skupiny se zařadí, dospívali. Časem se kontury zjemnily, ale to už Jan Procházka neprožil. Z objevené věty, že socialismus bude v historii našeho národa pouhou epizodou, jsem vnímala jeho velikou bezmoc z toho, že ideály Pražského jara neměli už občané, zrazení vlastními politiky, sílu udržet. Cítila jsem z té věty hluboký smutek nad zmarem historického vývoje našeho národa. Národa, který myslel politicky, ale jehož myšlenky se vždy osudově rodily předčasně a tudíž nevhodně, takže je svět nepřijal. Ale lidé žijící v krajině, z ní vzešly a která tvarem připomíná lidské srdce, na své „kacířské“ myšlenky nezapomínali a uchovávali je na potom, až okolnosti budou příznivější. Ale když ta doba oficiálně nastala a polovina světa požívala slovo socialismus jako šamanské zaklínadlo, ukázalo se, že i země nejbližší ten proklamovaný socialismus pouze trpěly, zatímco my jsme se jej po svém a s velikou nashromážděnou energií pokusili uskutečnit. Což zcela logicky vyděsilo šamany nejen z Východního ale i ze Západní bloku. Jaká třetí cesta, když svět je bipolární?!

    Dnes už vím, že táta svou větu napsal jako pochmurnou věštbu a současně v ní rozpoznávám i skutečnou příčinu jeho smrti. Nemohl dál žít ve světě, který nerozeznal svou jedinečnou příležitost, a v zemi, kde zmizel obzor.

    Lidé jako já a další, co v Pražském jaru teprve dospívali k politickému myšlení, jsme tu ale pořád. V některých z nás nezakrněly ani ideály demokratického socialismu a ani naděje, že jednou přijdou znovu na řadu. Víme, že obzor je záležitost pohyblivá. A jelikož Země je kulatá a také stále v pohybu, může se náš někdejší ztracený obzor objevit znovu, jiným hledačům a na zcela netušeném místě planety.

    V Evropě to asi nebude, ta teď prožívá jinou „epizodu“. Zatím ji pokrytecky halí do katechismu lidských práv a svobod, ale nová pravidla, která zavádí, ukazují spíš na inženýrské plány nadlidí (tedy nadnárodních stvůr), které mají Evropu změnit k nepoznání.

    Planýrováním tradic národů Starého světa při vytváření životního prostoru pro nové osadníky se nezrodí vyšší kvalita demokracie, kterou „náš“ zakázaný socialismus s lidskou tváří měl být, spíš je to metoda, jak demokracii umrtvit. Neboť za její životnost mohou ručit jen lidé propojení společnou pamětí. Malé národy, které se po staletí učily přežívat veliké křivdy a mnohdy je i odpouštět, se podílely svou vytrvalostí na výchově národů větších, a občas ty velké i něčemu naučily. Jinak řečeno, demokracii v Evropě stvořily a udržovaly její národy, každý ze svého prostředí, elánu a z kapacity svých mozků. Příčinou velkých válek v moderní Evropě nebyla demokracie, ale její absence v některých režimech a nedostatek demokratických mravů v jiných. Blíží se výročí Mnichova, takže si připomeňme, že Mnichovská dohoda porušila mezinárodní smlouvy, a že se přitom zaštiťovala ochranou lidských práv. „Ve vzdálené zemi o jejíchž lidech nevíme nic.“

    Státy, jejichž představitelé Mnichovský diktát podepsali,nezachraňovaly mír. Hrály o čas na vyzbrojení pro válku.

    Dnes zní velmocenský diktát z Bruselu. Ve jménu lidských práv proudí do Evropy vyhnanci (nebo snad vyslanci ?) ze zemí vzdálených, kde demokracie ještě nezvládla ani slabikář. Lidé o jejichž identitě nevíme téměř nic. A tak jen podle jejich skutků můžeme soudit, zda do Evropy přicházejí hledat učitele lidského soužití anebo učedníky pro svou posedlost.

    Bruselští direktoři je představují jako nešťastné mladší bratříčky a žádají, abychom je vzali pod ochranu a uzdravili jejich oči, vyschlé pouští, životadárnou nadějí. Přitom direktoři sami přivírají oči před poznanou pravdou a vnucují svůj úzký průhled jako normu evropského bystrozraku. Jenže když osleplí vedou téměř slepé, je vyloučeno, že směřují k nadějným vyhlídkám. Přesto jsou varovné hlasy vidoucích okřikovány jako zrada společných hodnot. Maďarsko už stanulo před koncilem. A neodvolalo! To ocenili nejen mnozí Češi a Poláci, ale dokonce i Slováci. Zdá se, že staré vroubky vryté do paměťové mapy střední Evropy se novým nebezpečím zarovnávají. Slepecké brýle už odhodili i představitelé Bulharska a myslící hlavy v Itálii. I německá disciplína dostává trhliny a začíná být zřejmé, že stylizace říšské kancléřky do Matky Terezy neskončí blahořečením.

    Jaký smysl má ta velkovýroba slepeckých brýlí? Je to zase hra o čas? O čas na co? Na přísun vojáků, pro které je smrt dveřmi do ráje? O čas na přesuny válečné techniky k hranicím RF? Chystají evropští slepci na pokyn nadnárodních stvůr nové tažení proti Rusku? Jejich inkviziční mediální příprava na mě tak působí. Jako laická pozorovatelka sice vidím, že ve všech rozehraných partiích zatím „náš demokratický“ Západ prohrává, protože hraje sám proti sobě, (jak nedávno poznamenal jeden debatér na internetu), nicméně to vše je jenom předehra k něčemu, co ani nechci nahlas vyslovit. V té hře, bude-li opravdu rozpoutána, nám tentokrát nehrozí protektorát. Protentokrát jsme zařazeni do šiku agresorů.

    Můžeme si myslet, že naše dnešní konference ničemu nezabrání. Ale přesto jsme na ni přišli, zblízka i zdaleka. Stejně tak se setkávají lidé v jiných městech a v jiných zemích Evropy. Sdílená lidská úzkost, paměť a instinkt pronikají i do národních parlamentů. Hlasy, co odmítají kapitulovat pod nátlakem, si rozumějí bez tlumočníka už i v Bruselu.

    Ale o tom jistě budou na dnešní konferenci mluvit podrobněji jiní. Takže na závěr chci s povzdechem konstatovat, že v současné Evropě o socialismus a podobu jeho tváře nejde. Teď jde o mnohem víc.

    0 0


    Ivan David
    28. 9. 2018      (text vystoupení na semináři "Svoboda projevu a právo občana na pravdu" v Poslanecké sněmovně P ČR 10. 9. 2018 ZDE)
    Americký matematik Norbert Wiener, který je pokládán za zakladatele kybernetiky je autorem výroku: „Aktivně žít znamená žít s přiměřenými informacemi.“ Kybernetika je věda o přenosu informací v živých organismech, strojích a společnosti. Je zajímavé, že slovo kybernetika použil jej již v roce 1834 fyzik André Marie Ampére pro označení vědy o řízení lidské společnosti. Kybernétes (,,χυβερνήτης") je starořecky kormidelník, tedy ten, kdo určuje směr.
    Ten, kdo ovládá přenos informací může řídit společnost.


    Hlásíme-li se k demokracii, tedy systému, v němž vládne lid, byť i prostřednictvím zvolených zástupců, pak každý občan potřebuje přiměřené informace, aby se mohl správně rozhodnout. Především k samotné volbě svých zástupců potřebuje přiměřené informace. Ty musejí být pravdivé, protože s chybnými informacemi není možno činit správná rozhodnutí.

    Má-li být společnost demokratická, tedy prvořadým úkolem musí být zajištění pravdivých informací občanům.

    Protože však vidíme, že hlavní snahou držitelů moci je šíření informací zavádějících, manipulativních tvrzení, nejde o společnost opravdu demokratickou.

    Ve skutečnosti vládnou ti, jejichž možnost korumpovat se opírá o moc plynoucí z dispozice s aktivy a dobře fungující organizace uplatnění vlivu. K tomu mají média.

    Médium je ten nebo to, kdo nebo co zprostředkuje.

    Namísto hrubé síly, hrozby sankcemi a terorem lze vládnout prostřednictvím zavádějících informací. Občané se pak dělí na rezignující na svoji úlohu podílet se na demokratické vládě, menší skupinu souhlasících a ještě menší skupinu protestujících. Takový poměr sil k ovládnutí společnosti postačuje.

    Cenzura v historii naší země

    K regulaci přenosu informací byla dříve používána cenzura, tedy státní institucionální zajištění předběžné kontroly informací. U nás tomu tak bylo za Rakouska, za První republiky, za Protektorátu, mezi lety 1945 až 1948, od roku 1948 do roku 1968 a od roku 1969 do roku 1989. Za účelem stability režimu existoval Zákon na ochranu republiky č. 50/1923, záminkou byl atentát na Aloise Rašína. Zákon umožňoval nalezení záminek k zákazu šíření informací. Za První republiky nejen komunistické Rudé právo, ale i Jaroslav Hašek a Voskovec s Werichem byli nebezpeční. Zákon umožňoval zákaz vydávání periodik. A také k němu docházelo. Republika byla chráněna, aby zůstala takovou, jakou ji chtějí mít skuteční držitelé moci.

    Odstranění cenzury nebo jiných forem omezování šíření informací dříve nebo později nutně vede ke zhroucení každého režimu s výjimkou demokratického, který se průběžně přizpůsobuje zájmu většiny.

    Po roce 1989 nemáme cenzuru ve smyslu předběžného schválení informací před možným šířením. Každý si může říkat a psát co chce. Jan Werich v šedesátých letech v jedné předscéně řekl, že může říkat co chce. …Ovšem, na vlastní riziko. I dnes si můžeme říkat co chceme, ovšem na vlastní riziko. I výroky mohou být příčinou trestního stíhání pod záminkou ochrany společnosti. A nejen to, kdo neumí nebo nechce správně souhlasit na správném místě, může zapomenout na kariéru v dosahu vlivu státní moci nebo soukromých podniků, kterým to nevyhovuje.

    V hypotetickém demokratickém systému mohou také existovat sankce za vyjádřené postoje. Pozitivními sankcemi jsou pochvaly, negativními odsudky. Všichni máme příležitost se znemožnit. Ti, kteří jsou zváni do televize a rozhlasu mají příležitost větší. Podle Masaryka je demokracie diskuse, podle mě je to trochu málo, diskuse není formou řízení společnosti. V diskusi můžeme nést souhlas libě, nesouhlas obvykle nelibě. Ale bez nesouhlasu je diskuse jalová. Nositeli pokroku mohou být jedině nespokojení. Například protestní strany. Ovšem každá změna není k lepšímu.

    Do ČSSD jsem vstupoval, když byla ještě protestní. Byl jsem zřejmě jediný skutečný sebevrah v Zemanově vládě sebevrahů. Jsem extrémista. To je osobnostní rys. Existuje taková osobnostní dimenze, na jednom konci je extrémní konformita, na druhé nonkonformita, tendence vzdorovat. Karel Havlíček Borovský napsal: „Chceš-li v strachu, nepokoji žíti, musíš k tomu vtip a rozum míti, chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupý, kde je toho třeba.“ Paní ředitelka školy Baxová mě napomenula při hodině občanské výchovy v roce 1968: „Davide, ty máš stále jiný názor, ty neumíš diskutovat.“ Do dneška jsem se to nenaučil.

    Dostupná technika

    Absence cenzury navíc dnes koinciduje s mimořádně velkou dostupností technických prostředků umožňujících prakticky každému šíření jakýchkoli informací. Pak je ve hře ještě jeden velmi pomalý proces, a to je při růstu potíží procitání lidí ze sna a víry, že dál už bude jen dobře. K procitání u nás přispívají jednak politické aféry, jednak politika Evropské unie řídící vládu ČR a prohlubující se poznávání reality všedního dne.

    Aktivní část obyvatelstva, která žije s celkem přiměřenými informacemi, jejíž drobný vzorek je v tomto sále, a která rezignuje na kariéru mimo protestní strany, využívá technických prostředků ke čtení a psaní mimo struktury podílející se na vládě. Sám se s přáteli podílím na webové stránce „Nová republika“, k níž se denně podle sezóny připojuje 20 -30 000 počítačů. Je to amatérská iniciativa, ale je to počet srovnatelný s mnohými profesionálními weby, tedy takovými, které mají několik placených redaktorů. Když jsme před pěti lety začínali, bylo podobných webů v českém jazyce jen několik, dnes jich je několik desítek, přesto nám čtenost neklesá, ale pozvolna stoupá. Z toho je zřejmé, že roste zájem o informace, které v mainstreamových médiích chybějí.

    Ti, kteří ovládají společnost pomocí zavádějících informací jsou přirozeně zděšeni, protože se jim vymyká z rukou hlavní prostředek ovládání obyvatelstva. Máme pro ně pochopení a vůbec se nedivíme, že hledají jiné cesty mimo předběžnou cenzuru, která je dnes zatím nemyslitelná. Některé vlády nutí provozovatele internetu, facebooku dalších sociálních sítí k dodatečné cenzuře a umlčení volajících. V možné krizi se na rezignující většinu nedá spoléhat. Pamatujeme si, jak v letech 1968 a 1989 dramaticky vzrostl prodej novin.

    Průzkum bojem jako předehra velkého konfliktu

    To, co dnes na tomto poli držitelé moci provádějí je řečeno vojenskou terminologií „průzkum bojem“. Po rekognoskaci terénu a rozmístění sil a prostředků nastane boj v plné síle. Na straně padlých bude buď demokracie nebo její pravý opak.

    Doposud vypadala situace komicky. Na straně potlačovatelů šíření nezávislých informací jsme nalézali typy jako je Jakub Janda. Jestliže souhlasil s šířením videa, na němž onanuje před kamerou aby se zalíbil části homosexuálně orientovaných spoluobčanů, pak je patrně asi zcela bez zábran a ochotný ke všemu. Klasická psychiatrie nazývala tento typ poruchy osobnosti, dříve psychopatie, jako „bažící po sebeuplatnění“. Uplatnění nalezl, bažení neustalo.

    Pomalu ale končí legrace, jak o tom již hovořili předřečníci. Sami máme v Nové republice zkušenost se zrušením reklamy od reklamní agentury firmy Seznam a to ze dne na den bez předchozího upozornění. Ta pak na tiskové konferenci popřela záměr takto rušit reklamu. Našli jsme jinou agenturu, ale příjem z reklamy poklesl na polovinu. Dále máme zkušenost s nedoručováním mailů s určitým obsahem od určitých osob. Zatím se nám daří tuto překážku obcházet. Připravujeme se na přijetí protiopatření.

    Tažení proti vyjadřování nezávislých názorů vygenerovalo pojmy „desinformační web“ s tím, že Ministerstvo vnitra údajně vede jejich seznam. To se neprokázalo. Ministerstvo to udělat nesmí, neboť orgán veřejné správy může činit jen to, co mu zákon ukládá, nestačí, že to zákon nezakazuje.

    Další oblíbenou nálepkou je pojem „proruské weby“. Co to proboha je? Má to znamenat, že uvádějí to, co sdělují ruská media? To nesmíme vědět? Správná jsou tedy „protiruská média“ s povinnou nenávistí k Rusku?

    Hezké jsou také pojmy „hate speach“ a „hate free“, zvláště když „hate free média“ vystupují se žlučovitou nenávistí proti lidem s jinými názory a postoji.

    Nenávist je emoční reakce na nepříznivé chování, ale může vzniknout i na základě domněnky nebo předsudku. Nedá se zakázat, ale je nepěkné nenávist podněcovat. Chtějí nám určovat, koho milovat a koho nenávidět.

    Proti lžím a manipulativním tvrzením se nelze účinně bránit. Často lhář volá chyťte lháře!

    Dostal se mi do ruky sborník textů mediálních expertů s názvem „Média jako překážka v komunikaci“. Trochu mi to připomíná refrén učitelské hymny: „V pondělí zas jdu do školy, z chytrejch dětí dělám voly.“

    Neziskovka „Evropské hodnoty uvedla“ jako důkaz, že Nová republika je „desinformační“ pouze to, že jsem uvedl, že Ruská federace neměla motiv sestřelit civilní letadlo s Nizozemci a je tedy třeba se zamyslet nad tím, komu sestřelení prospívá. Moje úvaha neobsahuje žádnou informaci, takže nemůže být desinformační.

    Toto vše pokládám jen za průzkum bojem, zatím se odpůrci svobody slova neodhodlali k frontálnímu útoku.

    Všichni vidíme, že po celém světě jsou v pohybu protestní hnutí, která mají různou formu a obsah. Držitelé moci se těžko sami vzdají nedemokratických forem řízení společnosti, v němž mají zavádějící informace vedle korupce hlavní místo. Jenže zavádějící informace jsou účinné jen v podmínkách monopolu na informace.

    Karel Havlíček Borovský napsal: „Mě stačí, budu-li moci vydávat noviny, nic jiného nepotřebuji.“

    Pozlátková slova „pravda“ a „svoboda“

    Diskutovat bez definice pojmů nemá smysl.

    V názvu semináře je „právo občana na pravdu“. Slovo „pravda“ má pozitivní konotace. Kupodivu přes všechno, co se za pravdu vydává.

    Pravda je také „pozlátkové slovo“, jak podobná slova označoval Miroslav Plzák. Zkusme se na pravdu podívat zblízka.

    Za pravdu ve smyslu, v němž s pojmem pracuje věda, lze pokládat jen ověřené tvrzení. To se pak může jako teorém stát součástí teorie vědeckého oboru. Časem se ale může ukázat, že to, co bylo za pravdu pokládáno, už pravda tak docela nebo vůbec není. Věda se tím nezhroutí, jen teorie se upřesní. Mnozí z přítomných jistě vědí, jak je to s ověřováním hypotéz a procesem verifikace v různých vědeckých oborech. Je to složité. Mějme tedy za pravdu to, co bylo ověřeno. Nechávám stranou zásadní problém „konečného důkazu“.

    Aby něco mohlo být ověřeno, musí to být ověřitelné. Pravdivé mohou být jenom informace, nikoli názory. I pravdivé informace mohou být zavádějící, pokud jsou neúplné. Například je pravdivě popsán následek, vynechána je příčina jevu.

    „Názor“ je vyjádření subjektivního stanoviska nebo hodnocení. Verifikace nepřichází v úvahu. Názor nelze podložit objektivním měřením. Nanejvýš je pravda, že někdo opravdu vyjádřil názor. Nelze rozhodnout je-li krásnější buk nebo dub. Nelze rozhodnout, zda se mají daně zvyšovat nebo snižovat. Každý může mít jiný zájem a „obecné dobro“ je často jen pustá demagogie.

    Tedy: „Právo občana na pravdu“ nestačí. Občan může být od rána do večera zahrnován pravdivými informacemi, a přece nemůže aktivně žít s přiměřenými informacemi. Těžko určit, které jsou ty pravdivé informace, které mu chybí.

    Svoboda slova zahrnuje víc než právo na pravdu, znamená právo na vyjádření názoru. Jakéhokoliv.
    Informace nám k rozhodování nestačí. Na všechno sami nepřijdeme. Potřebujeme znát názory jiných, vyslechnout jejich argumentaci, uvažovat o jejích slabinách. Diskuse nutně nemusí vést k utvrzení diskutujících v jejich omylech. Může vést ke korekci představ podle modelu poznání podle Járy Cimrmana: Na počátku je omyl, zcela přesný, v druhé fázi vyvracíme omyl a ve třetí fázi nevíme nic. Nevědět nic je lepší než se rozhodovat podle omylu. Kdo neví, hledá, kdo slepě věří, je ztracen.

    Veřejnoprávní média a svoboda
    Média lze dělit do různých kategorií podle různých kritérií: papírová a elektronická, mainstreamová a ostatní, profesionální a amatérská.

    Z hlediska našeho problému je nejdůležitější dělení na veřejnoprávní a ostatní.

    Veřejnoprávní média nemají nejmenší nárok svobodu.

    Veřejnoprávní média jsou zřízena pro veškeré obyvatelstvo a placena z veřejných zdrojů. Musejí poskytovat služby VŠEM, kteří si je platí tak, jako veřejné silnice nebo zdravotnictví či školství. Veřejnoprávní média proto musejí informovat pravdivě s přiměřenou úplností o relevantních společensky významných skutečnostech. Veřejnost nemá právo na desinformace. Pokud jde o názory, ty musejí být prezentovány vyváženě. Důsledně vyváženě na základě objektivních analýz. A vyváženost musí podléhat objektivním analýzám. Žádná svoboda! Přesné mantinely! Nedivme se, že na podporu svobody České televize demonstrovali aktivisté Top09 a STANu. Je to jejich televize.

    Nedávno jsem v Českém rozhlasu slyšel výrok váženého bývalého ředitele BBC, který pravil zhruba toto: „Dříve jsme se úporně snažili o vyváženost za každou cenu. Byla to chyba, je nesmysl přidávat k správnému názoru stanovisko nějakého fašisty.“ To je výrok na pár facek.

    Pokud jde o veřejnoprávní média, pokládám kontrolu jejich vyváženosti za tak závažnou, že jsem přesvědčen, že členové mediálních rad by měli být voleni ve všeobecných přímých tajných volbách jako poslanci. Musejí mít sankční pravomoc.

    Druhou a poslední kategorií jsou ostatní - neveřejnoprávní média. Ta jsou financována různě a mohou vyjadřovat jakékoli názory. Je směšné žádat vyváženost od Respektu nebo Haló novin. Existují k něčí podpoře. A mají na to právo! Informace by měly být ověřené, ale to je jako s problémem „konečného důkazu“. Některé informace jsou velmi věrohodně podvrženy.

    Neveřejnoprávní média nás nemusejí zajímat a státu do nich také nic není, ať už se jedná o televizi Nova nebo Strážní věž na webu. To, co nesmějí, je předstírat, že jsou nestranná. Měly by mít ze zákona v podtitulu „týdeník společnosti XY“.

    Použil jsem pojmy „zavádějící informace“ nebo „manipulativní tvrzení“. Ve skutečnosti jsou zavádějící informace nejpodstatnější součástí sdělení veřejnoprávních médií. Může jít o informaci, která je sama o sobě pravdivá, ale je prezentována bez dalších pravdivých informací potřebných pro pochopení nebo je uvedena v nenáležitém kontextu. Smyslem zavádějící informace je vytvořit u příjemce chybnou představu o popisované realitě. Fakticky jsou lživá, neboť jejich smyslem je uvést přijemce v omyl.

    Například Český rozhlas nás včera „informoval“, že Rusko zaútočilo na provincii Idlib „přes varování Spojených Států“. Rusko ale na rozdíl od USA působí v Sýrii se souhlasem syrské vlády. Touto zavádějící „informací“ má vzniknout dojem, že USA mají právo rozhodovat o tom, co se má dít v Sýrii, a další dojem, že Rusko je v Sýrii agresorem a dobýváním provincií se příčí rozhodování USA, které mohou rozhodovat. Věcně je informace téměř pravdivá, neboť Rusko opravdu útočí v provincii Idlib a USA Rusko skutečně varovaly, jenže většinový málo informovaný a povrchní posluchač pochopí zprávu špatně a to je její skutečný smysl.

    Desinformace je podvod

    Podle mého soudu by takové jednání mělo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu „podvod“ § 209 Tr. zák.. Toho se dopustí ten, kdo zneužije cizí nevědomosti či důvěřivosti k vlastnímu neoprávněnému prospěchu či obohacení, resp. někoho za tímto účelem uvede v omyl.

    Toto by se týkalo veřejnoprávních médií, protože ostatní garanci vyváženosti dávat nemusejí.

    Problém je s definicí sankce za takový úmyslný trestný čin. Podle Trestního zákona je nutné, aby podvodem byla způsobena újma „na majetku“. Jenže v tomto případě jde o nemajetkovou újmu, kterou zákon čert ví proč nepředpokládá, ačkoli víme že nastává velmi často. Uvedeni v omyl se chybně rozhodujeme. Například nevolíme politika, protože o něm slyšíme nějaké zvěsti, které si nemůžeme a nemáme čas a motivaci ověřovat. Můžeme se třeba zbytečně zabezpečovat proti neexistujícímu ohrožení, o kterém jsme se dozvěděli.

    U našich soudů by se úmysl těžko prokazoval. Pokud jde o prospěch pachatele, asi by se nevystačilo s tím, že autoři výroků jsou za zavádějící informace, tedy lži, placeni, ať už to jsou novináři nebo jiní profesionální manipulátoři.

    Potřebujeme – s nadsázkou „Zákon na ochranu svobody slova“ s citelnými sankcemi za omezování svobodného vyjadřování.

    Svoboda slova je základní lidské právo. Nesmíme si ho nechat vzít, , i když se stává se, že pravda vyděsí. Buďme stateční!

    --------------------------------------

    Svoboda slova

    Listina základních lidských práv a svobod, oddíl druhý: Politická práva, článek 17:

    „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijimat a rozširovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“

    0 0

    vlkp -
    28. 9. 2018 KosaZostračili vlkovobloguje.wordpress.com
    V nedělním vydání Kosy, konkrétně v článku Výstava o které nás nikdo informovat nebude a zejména ne Míra Karas jste mohli, také, číst následující věty:

    Zatím jako by ani snad žádný Mnichov nebyl.. A ti, co včera do nejmenšího detailu popisovali /právem/ komunistickou proradnost/, jsou, v lepším případě, strůjci toho márničního klidu, co zažíváme… V tom horším… no počkejte si na středu. To budete valit oči, co je v době tragického výročí zlomení národní páteře, v současné České republice nejen možné, ale nejspíš i žádoucí neboť to podporuje slovutná domácí instituce. Dokonce ta, jež se těší největší důvěře veřejnosti mezi sobě rovnými… Ale na to opravdu budete muset ještě pár dnů počkat a já sebrat dost sil, abych ten hnus, na který jsem v rešerši narazil, sepsal dohromady. Zatím se mi u toho příliš zvedá žaludek. Ale do středy to nějak zvládnu.

    Přišel tedy čas, abych dokázal poručit svému žaludku natolik, abych vám předložil, jak lze v dnešní České republice také pojmout výročí 80 let Mnichovské tragedie. Historické datum, které pro mne osobně, spolu s bitvami na Moravském poli, u Lipan, na Bílé Hoře a 15. březnem 1939 patří k těm vůbec nejosudovějším ba přímo pekelným datům v celé historii našeho státu a národa. Událostem , s nimiž se nějaký Únor 48 nebo Srpen 68 nemohou srovnávat ani v nějakém totálním rauši při hodně velkém sjetí návikovou látkou. Bohužel, nikoli v nějakém obskurním spolku sebemrskačských intelektuálských vymaštěnců, kteří chtějí ohromit svět svým originálním pohledem a překroucením historie kohosi zejména v zahraničí a jednoduše černou odprezentovat co by zářivě bílou, kolečko nám vnutit jako trojúhelník a vraha jako oběť, nýbrž v instituci, která se ze všech informačních medií těší dlouhodobě největší důvěře společnosti. Pokud průzkumy nelžou.


    CVVM: Důvěra k vybraným institucím veřejného života – březen 2018

    Správně jste usoudili, že mám na mysli rozhlas. V tomto případě, bez ironie, ten nejdůvěryhodnější - veřejnoprávní Český. A konkrétně jeho, na celodenní zpravodajství specializovanou stanici, Český rozhlas Plus!

    Dne 19.září, v rámci pravidelné programové řady Česká kronika, byl odvysílán její díl s názvem
    Rok 1945: Vyrovnávání účtů.

    Prosím, podívejte se zpět na datum odvysílání toho pořadu – 19. září 2018!!

    A nyní co je obsahem, toho, co mne doslova do písmene umrtvilo a na několik dnů poslalo můj „žaludek z ringu“. Jde o masakr v Postoloprtech. Na internovaných sudetských Němcích!!!!

    Potřetí musím zmínit datum odvysílání 19.září 2018.

    Ve stejný den před 80-ti roky se konkrétně uskutečnilo jednání předsedů britské a francouzské vlády. Jak se později ukázalo, tyto rozhovory zásadním způsobem ovlivnily průběh budoucích událostí. Obě vlády tehdy dospěly k názoru, že po povstání německého obyvatelstva v Sudetech již není možné uvažovat o setrvání těchto oblastí v ČSR a je nutné je neprodleně odstoupit Německu. Prodlužování krize by přitom mohlo, dle jejich názoru, ohrozit nejen evropský mír, ale také samotnou existenci Československa. Podle závěrečného komuniké měly být Německu předána ta území, kde žilo více, než 50 % obyvatelstva německé národnosti. Současně měla být organizována výměna obyvatel pod záštitou mezinárodních organizací. Pokud by československá vláda na toto řešení přistoupila, mělo se jí dostat vícestranných záruk bezpečnosti a garance nových hranic. Pokud ne… půjde do války sama. Bez spojenců.

    Britové a Francouzi ten den definitivně uznali za oficiální a nezvratný akt teror, který v Sudetech rozpoutaly ordneři a Freikorps ke kterému je 12.9. vyzval z Norimberku Vůdce, a odepsaly Československo jako takové a Český rozhlas si to připomene tragédií a nebudu váhat napsat, zločinem několika pomatených a pomstychtivých zhovadilců v Postoloprtech!!!!!

    Snad bych to v záchvatu nějakého momentálního pološílenství uměl pochopit, kdyby se ty Postoloprty staly v roce 1945 také 19. září. Jenže ono se tam střílelo 4. června 1945!!!!! 4. června.

    Tedy ani ne celý měsíc po skončení nejhorší a největší války v lidských dějinách a zločiny Němců, v celé Evropě i v tuzemsku jako Oradour, Babij Jar, Daruvar, masakr v Ardeatinských jeskyních, Varšava, Rotterdam, abych připomenul alespoň některé a nejznámější. Z mnoha tisíc podobných po celé Evropě. Přidejte k tomu Osvětim, Treblinku, Mauthausen. A u nás speciálně v bývalém Československu Lidice, Ležáky, Ploština, Tokajík…, Heydrichiáda, Terezín. Tohle je konkrétní tehdejší rámec, do kterého jsou zasazeny Postoloprty!!!

    Ale o to nejde. Jde o neuvěřitelnou sprostotu a neúctu k historii vlastního národa, když v době týden před Mnichovem je, zcela mimo časovou osu, na zpravodajské stanici ČRo Plus nasazen nečasový štěk o Postoloprtech.

    Už tohle mne totálně naštvalo, stejně jako deklasovalo! To má být ono připomenutí historie, historických reálií a souvislostí a z toho se má cosi vyvozovat pro současnost a budoucnost? Ta míra hnusu, hlouposti, sebemrskačství a vnitronárodní nenávisti a zaprodanectví a podlosti je sotva uvěřitelná. A napsal bych - a dodávám rád, nepřekonatelná….

    Bohužel nemohu protože hned za tím ani ne 5-ti minutovým nechutným stěkem následoval další úder - totiž rozhovor s historikem Petrem Hlaváčkem, moderovaný jakýmsi Pavlem Hlavatým. Soudím, že redaktorem ČRo Plus. Jak už konstatováno, ten původní štěk o Postoloprtech byl megahnus. Nikoli ovšem dosažitelný vrchol hnusu. Ten úspěšně dobyli, a hned na první pokus na něm stanuli, pánové Hlaváček a Hlavatý!

    Je čas dát link, abyste si nemysleli, že si cucám z prstu. Oba ty duševně historické klystýry najdete zde.

    Ten rádoby historický výlevík je audio hned v začátku odkazu, následné „historické“ mudrování“ dua Hlaváček - Hlavatý pak na jeho konci. Stopáž je obdobná – vždy asi 4 minuty.

    Jestliže české dějiny mají v ruce lidé jako Hlaváček (docent na Karlovce, přednášející dějiny na Jihočeské a Západočeské univerzitě, koordinátor Collegium Europaeum – Výzkumné skupinu pro dějiny evropského myšlení FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, tzv. fellows Centra medievistických studií AV ČR a UK, abych jmenoval alespoň jeho nejdůležitější funkce) pak tahle země nemá minulost a nemůže mít žádnou budoucnost! Totéž platí o intervjůkovi Hlavatém, ale i editorovi, dramaturgovi a dalších, co s tímhle pořadem v tento den měli cokoli společného. Včetně šéfredaktora stanice - Petra Šabaty, ředitele zpravodajství Českého rozhlasu - Jana Pokorného a generálního ředitele celé instituce René Zavorala!

    Takhle si představují připomenutí historického výročí, jeho kořenů, podhoubí, průběhu a dopadů v konkrétním čase i budoucnosti? Zejména po té kanonádě, která nás provázela v podstatě celé léto s výročím Srpna? Že ještě netušíte, co ten Hlaváček s tím Hlavatým vypouštěli do mikrofonů, že to tak vlka nadzvedlo?

    Inu, jste dost vnitřně silní, abyste si vyslechli, že vlastně po válce byl český národ spolkem krvelačných bestií (jakkoli to takhle explicitně řečeno není), v jejich čele,  udávaje tón protiněmeckého krvelačnění, stál sám Edvard Beneš. S celou řadou ostatních tehdejších politiků, univerzitních profesorů, atd. atd., kteří konsenzuálně schvalovali a nechali provozovat český gestapismus. Vedle toho se dozvíte, že poválečná demokracie vlastně nebyla demokratická, protože zde došlo k odsunu Němců, na rozdíl od demokratických západních států…..

    Ta ignorance a v podstatě záměrné překrucování historie jsou stejně děsivé, jako nasazení těch dvou pořadů týden před výročím Mnichovského diktátu!

    Zcela vědomě a úmyslně byla na Kose na včerejšek zařazena recenze knihy VÁLKA PŘED VÁLKOU – Krvavý podzim 1938 v Čechách a na Moravě od kolegy Řezníčka. Tématicky, vzhledem k datu jednak ideální, ale především jsme cítili potřebu v detailu připomenout alespoň trochu to, co se odehrávalo v českém a moravském pohraničí před 80-ti roky. Co TAKÉ nepochybně provozovali někteří z těch, jež byli internováni v Postoloprtech. A nejspíš byl leckdo z nich i mezi 763 zastřelenými.

    Oni totiž nejsou v žádném případě obětí nějakého českého barbarství, nýbrž pouze a jedině pozdními obětmi Mnichovské zrady. Pan Leo jistě rád promine, že si vypůjčím citát z jeho článku, který vyjde pozítří. Slova, která po Mnichovu napsala o jeho okamžitých a budoucích dopadech velká české novinářka spisovatelka a intimně mimořádně blízká duše TGM – Milena Jesenská:

    Ale tento lid je současně hluboce zkrušen, podrážděn a rozbolestněn. Od bolesti a přeúnavy, od velkého břemene a zklamání je k pocitům touhy po pomstě maličký, nebezpečně maličký krok. Odjakživa byla pomsta výrazem zmučeného bezpráví, a nikdy se nevybila tam, kde měla, nýbrž tam, kde mohla. Pomsta je akt slabých vůči slabším.

    Prorocká slova do posledního puntíku. Obdoba biblického – kdo seje vítr, sklidí bouři! Stalo se. Jesenská to trefila přesně. Ano, český národ toužil po Mnichovu po pomstě. Za své ponížení, zneuctění a ohrožení existence. Což bylo ještě zmnohonásobeno tím, co u nás i jinde napáchali Němci za války. Nikdo nemohl počítat s tím, že dojde po jejím skončení k biblickému nastavení druhé tváře!

    Znovu – neomlouvám zvířecký exces. Jakkoli umím pochopit vliv a dopad dobové atmosféry. Ale jedno vím zcela jistě – kdyby nebylo září 38, respektive soustavného rozbíjení Republiky Československé henleinovci a jejich sympatizanty, nebyl by Mnichov a následně po prohrané válce žádný odsun. Stejně jako nebyl z Francie, Belgie, Holandska. Kde sice tamním německojazyčným menšinám byla na dost dlouhý čas omezena jejich občanská práva, ale k odsunu nedošlo. Jakkoli k násilným excesům, podobným tomu postoloprtskému ano. Z jednoduchého důvodu – nepokusili se rozvrátit státní strukturu žádné ze jmenovaných zemí. Na rozdíl od Československa. A jak jsme si již v historickém kalendáři našli – právě 19. září tento násilný rozvrat naší republiky posvětili naši tehdejší spojenci a garanti. A Hlaváčkovi s Hlavatým chci sdělit, že bez Mnichova by nebyl ten odsun a tím pádem ani žádné Postoloprty. Mimochodem, intervjůk Hlavatý asi netuší, to co by, rádoby historik, Hlaváček vědět měl – tohle:

    Že Hitler osobně vymyslel a okamžitě zrealizoval

    Medaili v upomínku na 1. říjen 1938 se sponou Pražský hrad (Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange „Prager Burg“)


    O vzniku této dekorace vypovídá výnos Vůdce a Říšského kancléře z 18. října 1938 a 1. května 1939:

    „Dnešním dnem bude zřízena medaile v upomínku na 1. říjen 1938, tj. odstoupení čs. pohraničí Německu na základě Mnichovské dohody. Bude vyhotovena v bronzu. Přední strana bude identická jako medaile k 13. březnu 1938. Rubní strana nese datum 1. října 1938. Stuha bude mít sudetoněmecké barvy, tj. černá-červená-černá s bílým okrajem. Medaile bude udělována těm osobám, které se v Sudetech nebo na říšském území zasazovali a připravovali návrat území do Říše. Zvláště přicházejí do úvahy členové NSDAP a SdP v Čechách, kteří v boji za připojení k Říši obětovali svůj majetek či krev, byli zavřeni či vyhnáni. Dále to jsou vdovy a sirotci po padlých bojovnících za sjednocení, příslušníci Wehrmachtu, policie, SS, NSKK a NSFK, kteří se na vstupu podíleli. Stejně tak i vyšší straničtí funkcionáři, členové, úředníci, zaměstnanci a dělníci ve veřejných službách, kteří ve dnech připojení byli služebně činní ve vnitrozemí Sudet“.

    Výnosem z 1. května 1939 nařídil Vůdce, že medaile za 1. říjen 1938 bude udělována též za zásluhy o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Zejména těm osobám, které již medaili 1. říjen 1938 obdržely a nyní se zasloužily o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, byla udělena spona, připevněná na stuze medaile, nesoucí reliéfní pohled na Pražský hrad.

    Za dobu udělování bylo vydáno 1.162.617 ks medailí a 134.563 spon. Udělování bylo ukončeno 31. prosince 1940…..

    Při udělení téměř 1,3 milionu medailí a spon za rozbití Československa zřízení Protektorátu Němcům z původního Československa kupeckými počty lze dovodit, že ji teoreticky získala téměř polovina z počtu odsunutých osob!!!! Nebo exaktněji – celých 36% z počtu těch, kteří se při posledním sčítání lidu v Republice Československé v roce 1930 hlásilo k německé národnosti! A umím to ještě přesněji - ty 3 231 688 sečtených Němců je včetně dětí. Ty ten řád za rozbití Československa, až na naprosté výjimky bez statistického významu, nedostaly. Tehdy dospělých Němců s volebním právem bylo kolem 1,8 milionu. Antifašistů pak z nich asi 150 000. Na 1,65 milionu členů a voličů Henleinovy SdP tak připadá 1,162 milionů rozbíječských metálů. Za prokazatelně aktivní podíl na zničení Československa! Takže z oněch původních 36% máme najednou 64% z počtu plnoletých československých Němců a 70% z těch, co volili SdP!!!! Musím psát, že tedy i 70% těch z Postoloprt? Co byli nositeli Hitlerovy medaile za zničení ČSR a vytvoření Protektorátu?

    Ale opravdu nejde o postoloprtské vraždění. Jde o tu sprosťárnu, co si dovolila dramaturgie ČRo-Plus. Jednak tohle vyrobit a předložit koncesionářům, ale především o přístup k výročí Mnichova!!!! Je to do, nikoli nebe, nýbrž do Habartova, Krajkové, Nového Boru, Liptani na Bruntálsku a následně Lidic, Ležáků, Ploštiny, Tokajíku, Terzína, Kobylis, atd. volající!!!

    Ovšem ze všeho nejostudnější je zařazení tohoto pořadu do informačního proudu týdne před datem Mnichova!!! Tohle je, minimálně pro mne a moje blízké stejná potupa jako výsledek jednání těch pánů v Bavorsku před 80-ti roky!!!! To už jsou všichni v Českém rozhlase, co mají odpovědnost za obsah vysílání zcela bez ztráty soudnosti a bez pocitu elementární slušnosti a odpovědnosti za svou práci?

    Zejména v kontrastu s tím srpnovým vyšilovaním! Osmičková výročí… Jeden by řekl, že si připomeneme buď všechna stejně nebo podle významu. Obojí má logiku. Jenže nikoli v současné České republice! Tady je to podle zaklínačů hadů – vlastně vykladačů historie podle momentálně poplatné módy! Takže místo toho, abychom se zabývali tím, jak a proč k Mnichovu došlo a co z toho platí pro náš dnešek a zejména budoucnost, tak provádíme sebetrýznění, že by nám flagelanti záviděli. Prostřednictvím všelijakých Hlaváčků, Hlavatých, a dalších, ale především Českého rozhlasu a konkrétně jeho stanice Plus. Děsné a děsivé. Ne, nás nemá zajímat ani druhá světová válka, ani zánik demokratického předválečného Československa! My se máme soustavně pojímat jen tím, co jsme provedli těm našim „milým krajanům“, když oni prohráli válku, kterou vyvolali a rozpoutali. A jakého zločinu jsme se na nich dopustili uplatněním principu kolektivní viny…

    A propos kolektivní vina…. Tohle si nemohu odpustit:

    Československo právně zastoupené generálem Ečerem u Norimberského soudu podalo kolektivní žalobu na sudetské Němce. A tento soud ji přijal. Navíc tento soud konstatoval kolektivní vinu i individuální viny sudetských a čs. Němců na zničení demokratického československého státu,“ Zdroj

    Nečekám, že by nám to někdy Hlaváček, Hlavatý a dnes už ani Český rozhlas, včetně jeho zpravodajské stanice Plus, připomenuli. Trapas nad trapas, hnus nad hnus.

    Takhle si připomínáme osudové jubileum státu a národa! Co je Mnichov proti 21. srpnu?!

    Ovšem jako občan a koncesionář mám minimálně právo očekávat, že veřejnoprávní rozhlas dostojí tomu, co mu ukládá jeho statut. Zejména při osudových výročích!


    - - -



    0 0

    Lotyšská oslava oddílů SS
    Branislav Fábry
    29. 9. 2018  NovéSlovoSk
    Dňa 6. októbra 2018 budú v Lotyšsku parlamentné voľby a ako býva v tejto krajine zvykom, pred voľbami sa politici snažia prezentovať na úkor ruskej menšiny v krajine. Keďže veľká časť ruskej menšiny stále ešte nemá občianstvo a volebné právo (asi 300 000), má menšiu váhu vo voľbách.


    Volebná kampaň sa rozbehla už 16. marca 2018 pri oslavách sviatku tzv. Dňa legionárov (sviatok lotyšských Waffen SS), na ktorom sa zúčastnila tak predsedníčka parlamentu I. Murnieceová, ako aj niektorí ministri. Premiér M. Kučinskis sa tam osobne nezúčastnil, pretože ako člen Strany zelených a roľníkov by svojím „zeleným partnerom“ len ťažko vysvetlil účasť, namiesto toho však podporil inú rusofóbnu agendu, a to úplnú likvidáciu stredných škôl s vyučovacím ruským jazykom. Hlavným ideológom zákona bola však I. Druviete zo strany Jednota, ktorá si dokonca myslí, že ruské deti by sa mali rozprávať po lotyšsky i pri hrách.


    Rušenie ruských stredných škôl


    Kvôli tlaku uvedených politikov prijalo Lotyšsko v tomto roku nový zákon o vzdelávaní, v rámci ktorého sa prikročilo k ďalšiemu obmedzovaniu ruského jazyka na lotyšských školách. Ide o problém, ktorý sa týka viac ako tretiny obyvateľov štátu (36%), ktorí považujú za svoj rodný jazyk ruštinu. Samozrejme, že takéto obmedzenia nie sú v Lotyšsku nové a pokusy vytlačiť ruský jazyk zo škôl sa objavovali aj v minulosti. Ešte v deväťdesiatych rokoch sa prijali zákony, ktoré obmedzovali používanie ruského jazyka na národnostných školách a priniesli tvrdú nacionalizáciu školstva. Od roku 2004 sa na ruských stredných školách zaviedol aj pomer výučby jazykov 60:40 pre lotyšský jazyk.

    Výsledkom nacionalizačného tlaku bolo, že od vyhlásenia nezávislosti klesol počet žiakov v školách s jazykom národnostných menšín o 64%. Právna úprava, prijatá v tomto roku je však ešte reštriktívnejšia a stredné školy v jazyku národnostných menšín doslova likviduje. Na vyššom stupni základného vzdelávania (ročník 7. – 9.) totiž stanovuje pomer jazykov 80:20 pre lotyšský jazyk. Ešte horšie dopadli stredné školy (10. ročník a vyššie), kde má celé vzdelávanie prebiehať v lotyšskom jazyku a ruština sa smie používať iba pri predmetoch, ktoré súvisia s jazykom a kultúrou národnostnej menšiny, teda v podstate predmet „ruský jazyk a literatúra“. Tým pádom prichádza k zrušeniu všetkých stredných škôl, ktoré doteraz vyučovali 40% predmetov v jazyku ruskej národnostnej menšiny.

    Nová lotyšská úprava vzdelávania sa však stretne s obrovskými problémami v praxi. Z Lotyšska do západnej Európy odišlo v 21. storočí mnoho mladých ľudí a tak tam chýbajú pracovné sily v oblasti školstva. Problém predstavujú najmä učitelia pre technické smery a systém sa nedokáže len tak zbaviť množstva rusko-jazyčných učiteľov. Mladí lotyšskí nacionalisti nie sú ochotní nahradiť rusko-jazyčných učiteľov, často dôchodcov, pracujúcich v zlých podmienkach a za nízke mzdy. Aj pre tieto dôvody zákonodarca umožnil určité prechodné obdobia a cieľ nacionalizácie školstva sa má dosiahnuť až v školskom roku 2020/21.

    V prípade ruskej menšiny v súčasnom Lotyšsku ide pritom o dramatickú situáciu, ktorá pripomína excesy maďarského šovinizmu v 19. storočí, keď uhorská vláda zrušila Slovákom všetky gymnáziá. Súčasná situácia v Lotyšsku je ešte horšia, lebo na rozdiel od 19. storočia sa stredoškolské vzdelávanie týka takmer všetkých detí v krajine. Europoslanec K. Karinš ciele zákona jasne pomenoval, keď pred pár dňami otvorene vyzýval na asimiláciu ruských detí v Lotyšsku. Skúsme si pritom predstaviť, že by sa niečo podobné ako v Lotyšsku udialo na Slovensku proti maďarskej menšine. Našťastie, slovenská ústava garantuje menšinové práva pre Maďarov a na Slovensku tak dnes existujú nielen stredné školy s vyučovacím jazykom maďarským, ale dokonca aj Univerzita J. Selyeho s výučbou v maďarskom jazyku v Komárne.


    Útoky proti ľudským právam


    Nie je príliš prekvapujúce, že proti novým školským predpisom sa medzi príslušníkmi ruskej menšiny objavil veľký odpor. Už od 2. apríla, keď prezident podpísal zákon, sa v objavilo množstvo protestných akcií, tie však k žiadnemu úspechu neviedli. Vládna moc používa proti protestom rôzne metódy boja, od obvinení z ruskej propagandy až po obmedzovanie základných práv a slobôd. Na školách sa organizujú rôzne workshopy s účelom diskreditovať odporcov reformy ako „ruských agentov“. Takéto workshopy vysoko ocenila aj česká mimovládna organizácia Európske hodnoty, ktorá ich spomenula aj vo svojom hodnotení boja proti ruskej propagande „Kremlin Watch“ (str. 61 – 62). Nie je prekvapením, že Lotyšsko v uvedenom hodnotení skončilo na zdieľanom prvom mieste s plným počtom bodov ako vzor pre iné krajiny.

    Za zmienku stojí aj obmedzovanie zhromažďovacieho práva odporcov reformy. Napr. dňa 15. septembra 2018 sa v Rige uskutočnil pochod s názvom „Ruky preč od ruských škôl“. Tento pochod bol na úradoch ohlásený už 10. júla, vrátane jeho trasy. Deň pred pochodom však úrady svojvoľne trasu zmenili. Týmto zásahom sa zmenilo sa aj miesto vystúpenia aktivistov, teda nie obvyklé Radničné námestie, ale netradičný Park Esplanada. To viedlo k zmätkom pri realizácii protestnej akcie a výrazne oslabilo účasť na nej, ktorej sa za týchto okolností zúčastnilo iba 5 000 ľudí. Skúsme si predstaviť, čo by sa stalo, keby niekto deň pred demonštráciou zmenil miesto konania Zhromaždení za slušné Slovensko v Bratislave a presunul ho z Námestia SNP niekde do parku v Petržalke.

    Skúsme si tiež predstaviť, že by napr. v Moskve vykonali čosi podobné pri protestoch A. Navaľného a deň pred pochodom mu zmenili trasu. Aj v Rige pritom demonštranti zvažovali demonštranti Navaľného taktiku: nerešpektovať úradné rozhodnutie o mieste zhromaždenia, tým vyvolať násilnú reakciu polície a následne i medializáciu. Tento scenár sa dal vidieť napr. pri ruských protestoch proti dôchodkovej reforme z 9. septembra 2018. A. Navaľný a spol. vtedy v Moskve ohlásili demonštráciu na mieste, ktoré si už rezervovala radnica a navyše v deň, keď sa v Moskve uskutočňoval Deň mesta a voľby. Organizátori zhromaždenia v Rige však nakoniec dodržali príkazy úradov, keďže im bolo jasné, že v médiách by sa o ich demonštráciách nepísalo ani v prípade policajného násilia, podobne ako sa nepíše o zatknutých aktivistoch ich hnutia.


    Prípad Gaponenko


    Najznámejším zásahom proti ľudsko-právnym aktivistom v Lotyšsku v tomto roku je prípad aktivistu A. Gaponenka, ktorého orgány činné v trestnom konaní zadržali tesne po prijatí nového zákona v apríli 2018 a držali ho vo väzbe štyri mesiace. Formálnym dôvodom malo byť trestné stíhanie za text na internete s názvom „Vykonajú v máji Američania v Rige školenie v oblasti etnických čistiek?“. Išlo o provokatívny text, ktorým autor napadol prítomnosť vojsk NATO v Pobaltí ako ich prípravu na potlačenie povstania ruskej menšiny. Faktom je, že vojská NATO v Pobaltí pravidelne nacvičujú scenár, kde zasahujú na pomoc krajine, v ktorej mala Moskva vyvolať nepokoje domáceho obyvateľstva. Takýto scenár sa dá veľmi ľahko použiť práve proti aktivistom za ruský jazyk v Lotyšsku. Aj slovenskí vojaci by si mali uvedomiť, na čo sa vlastne pri svojich cvičeniach pripravujú.

    Trestné oznámenie na A. Gaponenka podal pritom osobne A. Latkovskis, predseda výboru lotyšského parlamentu pre bezpečnosť a obranu. Prezident bezpečnostnej polície N. Medžviets sa o A. Gaponenkovi opakovane kriticky vyjadroval, napr. tým, že ho označoval za „nepriateľa“ alebo „agenta ruského vplyvu“ . Do väzby A. Gaponenka nakoniec zobral súd Vidzeme, predmestia Rigy. Po zadržaní ho podľa tvrdení jeho podporovateľov bili a držali 11 hodín v putách. Nechcem si ani predstaviť, ako by na Slovensku dopadol policajný prezident, ktorý by nejakého aktivistu označil verejne za „nepriateľa“ alebo „Sorosovho agenta“ a následne by ho vo veku 64 rokov bili (podľa tvrdenia aktivistov) a držali vo väzbe štyri mesiace kvôli textu na internete.

    A. Gaponenko je jedným z najznámejších aktivistov za práva rusko-jazyčného obyvateľstva v Lotyšsku. Ide o profesora ekonómie a bývalého člena Lotyšskej akadémie vied, ktorý v rokoch 1989 – 1993 pôsobil aj ako poradca magistrátu v Rige pri ekonomických zmenách. Po roku 1993 sa však ocitol medzi neobčanmi a tým sa začala aj jeho opozícia proti vládnej moci. Jeho angažovanie zosilnelo najmä po roku 2004, kedy vrcholila prvá vlna nacionalizácie stredného školstva. A. Gaponenko je predsedom organizácie „Rodný jazyk“, lídrom „Kongresu neobčanov“ a jedným z predstaviteľov „Štábu na záchranu ruských škôl v Lotyšsku“. Práve tento „Štáb“ sa stal centrom boja proti nacionalizácii národnostného školstva v Lotyšsku a združuje mimovládne organizácie na podporu ruských škôl.


    Právny štát v Lotyšsku a v Maďarsku


    Pred niekoľkými dňami sme boli v Európskom parlamente svedkami hlasovania o správe J. Sargentiniovej o demokracii a právnom štáte v Maďarsku. Na celej záležitosti je dosť zaujímavé, ako hlasovali predstavitelia jednotlivých krajín. Vo všeobecnosti možno konštatovať, že poslanci z východnej Európy podporili správu v oveľa menšom rozsahu než tí zo Západu. Z tohto regiónu však najväčšiu podporu získala správa medzi poslancami Estónska a Lotyšska. Ide pritom o tie dve krajiny EÚ, ktoré sú jednoznačne najmenej demokratické (najmä kvôli problému neobčanov) a v zásade všetky výhrady, ktoré sa v EÚ dnes používajú proti Maďarsku, by sa dali rovnako dobre použiť najmä proti Lotyšsku.

    Je neuveriteľné, aké veľké excesy proti demokracii a právnemu štátu si Lotyšsko môže dovoliť. Od etnokratického charakteru politického systému, cez problémy v súdnictve, korupciu, obmedzovanie slobody zhromažďovania, až po oslavu nacistickej minulosti. Zvlášť však treba spomenúť problém slobody prejavu. Lotyšsko udeľuje vysoké pokuty za odlišné informácie o udalostiach na Ukrajine, ktoré poskytuje najmä rusko-jazyčná pobaltská televízia PBK. Ide aj o deportácie ruských novinárov či zákazy pre vysielania niektorých ruských médií. Za zmienku stojí napr. aj to, že mediálna rada zakázala lotyšským novinárom používať agentúru Sputnik ako zdroj informácií. Snaha RTVS a spol. zamlčovať tieto zásahy do slobody prejavu v Pobaltí ostro kontrastuje s ostrou kritikou mediálnej politiky V. Orbána.


    Slovensko nesmie bojovať za etnokraciu


    Lotyšsko si dnes uvedomuje, že si svojou doterajšou etnokratickou politikou vytvorilo na vlastnom území veľkú a nespokojnú ruskú menšinu. Riga sa tejto menšiny síce obáva, ale napriek tomu jej stále pridáva ďalšie dôvody na nespokojnosť. Spolieha sa pritom na to, že krajinu v prípade potreby NATO a EÚ ochráni. Lenže aj členské štáty NATO, vrátane Slovenska, by mali Lotyšom jasne povedať, že nemienia viesť vojnu proti Rusku kvôli rušeniu ruských škôl, oslavám sviatkov veteránov Waffen SS či etnokratickému politickému systému v Lotyšsku.

    - - -




    0 0

    Elektrárna Vřesová
    Hnutí Duha
    28. 9. 2018  Hnutí DUHA  a  Outsidermedia
    Pomohlo by splnění nových limitů pro uhelné elektrárny
    Společná tisková zpráva
    Výroba energie spalováním hnědého uhlí řadí Českou republiku mezi důležité znečišťovatele jedovatou rtutí. V oblasti emisí rtuti z výroby energie zaujímáme 4. místo v EU. Výrazně více však znečišťuje Německo a Polsko. Ukázala to nová vědecká studie Evropské agentury pro životní prostředí.[1]


    Studie zároveň říká, že díky novým evropským limitům pro znečištění z uhelných elektráren klesnou roční emise z těchto zdrojů v EU z 15,5 tuny (v roce 2013) na méně než 9 tun (po roce 2021, kdy mají být limity splněny). Pokud by všechny státy aplikovaly nejvyšší standardy, pak by emise klesly až na 2,5 tun za rok.[2]

    Studie popisuje celkovou situaci v Evropě takto: „Historické a současné emise rtuti jsou stále zásadním ohrožením životního prostředí a zdraví lidí. Hlavním zdrojem nových emisí rtuti je pálení uhlí. Polovina rtuti pochází ze zdrojů mimo Evropu.“

    Jak ukázala dřívější měření, Česká republika však rtuť nejen vypouští, ale také patří mezi země s největším spadem rtuti na čtvereční kilometr. 55 procent tohoto spadu pochází ze zdrojů na území České republiky.[3] Největším zdrojem rtuti vypouštěné do ovzduší je dle Integrovaného registru znečišťování elektrárna Vřesová (372 kg za rok 2016, kdy jsou nejnovější data), na druhém místě je elektrárna Počerady (293 kg) a na třetím Elektrárny Tušimice (159 kg). Za nimi následují další velké uhelné elektrárny – Kladno, Prunéřov, Mělník, Chvaletice a Tisová.[4]

    Hnutí DUHA a Greenpeace proto požadují, aby stát zamezil udělování výjimek z nového evropského limitu pro emise rtuti z velkých uhelných elektráren a naopak donutil provozovatele k jeho splnění (termín je do srpna 2021), nebo k odstavení elektrárny. Není důvod vystavovat obyvatelstvo zdravotním rizikům, zejména když v současnosti nemodernizované uhelné elektrárny vyrábí – vzhledem k vysokému přebytku výroby nad spotřebou – elektřinu na vývoz.[5] Podle nedávné studie je v případě rozumného rozvoje obnovitelných zdrojů možné – bez ohrožení stability sítě a dodávek elektřiny – zavřít všechny uhelné elektrárny (s výjimkou tepláren) do roku 2030.[6] Stejně tak stát musí přitvrdit proti pálení hnědého uhlí v domácích kotlích a kamnech a naopak vyčlenit další peníze na kotlíkové dotace.[7]

    Česko patří paradoxně i do desítky zemí, které nejvíce přispívají ke znečištění Baltského moře rtutí, sice daleko méně než Polsko či Německo, avšak je jediným znečišťovatelem, který neleží přímo u moře.[8] Právě hromadění rtuti ve vodě, její přeměna na extrémně nebezpečnou formu methylrtuť a následné hromadění této formy v tělech vodních živočichů je zásadním problémem, neboť skrze konzumaci ryb a mořských plodů se methylrtuť hlavně dostává i do organismů lidí.

    Methylrtuť má vysoce toxické účinky na nervovou soustavu. Má schopnost prostupovat placentou a negativně ovlivňovat vývoj mozku ještě nenarozeného dítěte v těle těhotné ženy. Ukládá se v lidském těle a během těhotenství se postupně dostává do vyvíjejícího se organismu dítěte.[9]

    0 0

    Stephen Lendman
    28.9.2018  Zvědavec
    V pondělí Putin informoval telefonicky Asada o svém záměru dodat syrské armádě do dvou týdnů sofistikované systémy protivzdušné obrany S-300. Ty jsou schopny zachytit a zničit četné nepřátelské letouny a balistické a jiné rakety na vzdálenost 250 km a více. Zprovoznění elektronických protiopatření podél syrského pobřeží, kde budou rušit satelitní navigaci, vzdušné radarové systémy a komunikaci nepřátelských letadel, rovněž významně podpoří syrské obranné složky.


    Washington a jeho partneři v NATO používají jako důvod ke svým vojenským aktivitám chatrnou výmluvu na boj s ISIS, organizací, kterou sami podporují.

    Izrael prohlašuje, že jeho teroristické bombardování má jediný účel: boj s neexistující hrozbou představovanou Íránem a Hizballáhem. Ani Írán ani Hizballáh přitom nikdy agresivně nezaútočily na židovský stát. Írán nenapadl žádnou zemi stovky let – což je něco, co USA, NATO a Izrael dělají opakovaně.

    V roce 2013 respektoval Putin Netanjahuovu žádost, aby syrské armádě nedodával systémy S-300. Nyní však ruský ministr obrany Sergej Šojgu řekl:

    „Situace se změnila a naše vina to není.“

    Poté, co „zločinná nedbalost“ Izraele vedla 17. září k sestřelení ruského rekognoskačního letounu IL-20, uvedl Šojgu, že se tato záležitost neobejde bez reakce. A vskutku ne!

    Putin sdělil Netanjahuovi, že posílení syrské protivzdušné obrany má za cíl „předcházet potenciálnímu ohrožení životů ruských vojáků“, což je jeho povinnost jakožto prezidenta.

    Tlak ze strany USA/Izraele ho pravděpodobně tentokrát neodradí. Ruské ministerstvo obrany nad sestřelením svého letounu, při němž přišlo o život 15 členů posádky, obzvlášť zuří, a pravděpodobně ještě větší hněv v něm vzbuzuje arogantní popírání odpovědnosti za tuto událost ze strany Izraele.

    Vyfabulovanou verzi události, s níž přišly izraelské obranné síly, vyvrací nepopiratelná fakta, což dělá situaci ještě horší; ještě více ji ztěžuje izraelská arogance a nepřímé výhrůžky podporované Washingtonem.

    V prohlášení Netanjahuovy kanceláře se píše:

    „ministerský předseda řekl, že poskytnutí vyspělých zbraňových systémů nezodpovědným aktérům (sic) zesílí v regionu rizika a že Izrael bude pokračovat v obraně jak sebe samotného, tak svých zájmů.“

    Trumpův poradce pro národní bezpečnost John Bolton označil ruský krok za velkou chybu a dodal, že povede k podstatné eskalaci napětí.

    Zapřísahal se, že vojenská přítomnost v Sýrii bude trvat, dokud prý „budou íránští vojáci za hranicemi Íránu, což se týká i třetích osob prosazujících íránské zájmy a milic“.

    V Sýrii jsou jedině íránští vojenští poradci, a to legálně, na žádost Damašku. Žádné bojové síly tam nejsou. Legitimně v Sýrii operují i síly Hizballáhu, které Asad pozval, aby bojovaly s ISIS a jinými teroristickými uskupeními podporovanými USA.

    Mimo teritorium Íránu se pohybuje poměrně málo íránských vojenských sil a žádné nejednají agresivně.

    Zato amerických vojáků jsou stovky tisíc všude možně po různých zemích každého kontinentu, nemluvě o nesčetných tzv. soukromých vojenských kontrahentech (PMCs), kteří jednají nevypočitatelně, a o teroristických skupinách využívaných jako pěšáci impéria.

    Pompeo řekl, že tento týden na generálním shromáždění OSN probere otázku vylepšení syrské obrany se Sergejem Lavrovem, a dodal:

    „Pokoušíme se nacházet veškeré body, v nichž může zavládnout shoda a na nichž můžeme s Rusy pracovat.“ Prý budou Rusové v případě, že budou jednat proti americkým zájmům, pohnáni k zodpovědnosti.

    Syrský vyslanec v Rusku Rijád Haddád řekl, že vojsko jeho země nezbytně potřebuje systémy S-300, aby bránilo syrské území před agresivními činy Izraele.

    Putinův mluvčí Dmitrij Peskov uvedl, že posílení syrských obranných schopností není cíleno na Ameriku, Izrael ani na žádnou jinou zemi. Jeho účelem je podle jeho slov ochrana ruských vojáků a jiného personálu, jenž se v Sýrii nachází.

    Ruský náměstek ministra zahraničí Michail Bogdanov označil dodání systémů S-300 do Sýrie za správnou věc.

    „The Saker“ napsal, že tento ruský krok povede k vytvoření neoficiální bezletové zóny nad Sýrií a dodal, že sestřelení IL-20 zásadně poškodilo vztah Izraele a Ruska.

    Já se domnívám, že to tento vztah přinejmenším změnilo.

    Status quo skončil. Až budoucí události ukážou, do jaké míry změnily ruské kroky dynamiku v Sýrii.

    Až budou systémy plně funkční, budou NATO (vedené Spojenými státy) a Izrael stále moci útočit na syrské cíle, ale ne tak snadno jako předtím.

    Jejich taktika se pravděpodobně změní. Z vojenského hlediska mají spousty možností. Určitě neupustí od svého cíle spočívajícího ve změně syrského režimu.


    US and Israel Warn Russia Against Supplying Syria with S-300 Air Defense Systems vyšel 25. září 2018 na Global Research. Překlad v ceně 288 Kč Zvědavec.

    0 0


    Ivan David
    29. 9. 2018
    Dovolte mi na tomto místě, abych i já připomněl nedožité sté narozeniny Československa. Ještě k tomu máme příležitost. Vážení pozůstalí, možná napříště už budeme povinně oslavovat jen nedožité narozeniny Rakouského mocnářství, časem bude povinná i slza v oku. Kdysi se říkalo, že druhá světová válka byla jen nepatrnou epizodou ve Slovenském národním povstání. Až tak bylo připomínáno. Dnes v projevech mainstreamové propagandy bledne fašistická okupace a její zvěrstva před okupací sovětskou.


    Americká okupace Německa trvá už 73 let, ale Německo je v Evropě celkem bezvýznamná země a USA, Francie a Spojené království jsou spojenci, tak se to nepřipomíná. A je to v pořádku, jinak by vznikl chaos v hlavách. V dobách mého mládí byli i někteří vysokoškoláci přesvědčeni, že v druhé světové válce bojovala po boku sovětské armády armáda NDR proti Západnímu Německu a USA. Proto by asi bylo chybou lpět na faktech, pojmech a definicích.

    Slýcháme občas vychloubání některých: „Žijeme si tak dobře, jako nikdy v minulosti.“

    Já sám si také nestěžuji. Dokonce mám i nějaké úspory. Ale potkávám bídu a sociální patologii. Nenaučil jsem se nevnímat lidi na dně a okraji společnosti. Ale bída je bídou. Nic na tom nemění ani to, že část viny za to, že lidem na dně bylo umožněno se chovat nezodpovědně a velmi svobodně, padá na stav společnosti. Nevzdělávat se, nezískávat kvalifikaci, nepracovat, neplatit závazky, půjčovat si nesplatitelné částky, chovat se kriminálně, mít děti a nebýt schopen je uživit, chlastat, fetovat, hrát na automatech, atd. Stát opravdu nese část odpovědnosti protože by mohl omezovat svobodu žít bez legálního příjmu, a třeba místo fetování jako rozkoše, které má být bez rizika nabízet jinou životní náplň.

    Vedle toho část společnosti žije blaze parazitním způsobem, neboť se vymyká kontrole nebo zákon parazitní živobytí nezakazuje a tím ho podporuje.

    Organismus unese jen jisté množství parazitů. Po jeho přesažení hyne, protože nemá dost pro svůj zdravý vývoj. Organismem je i společnost.

    Ano, navrhuji omezování svobody. Svoboda v sobě nezahrnuje odpovědnost, jak se nám někdo snaží namluvit. Může existovat bez ní a nemusí končit tam, kde začíná svoboda druhého. Svobodná zvůle se může líbit tomu, kdo ji uplatňuje, stejně jako svobodná nezodpovědnost.

    Ano, to by se nelíbilo. Úlohou státu má být neomezovat svobodu včetně svobodné zvůle a svobodné nezodpovědnosti. Stát nemá ani přihlížet. Vlastně nemá nic.

    Jenže naše národní komunita nežije ve vzduchoprázdnu. Žije v konkurenčním prostředí. Jestli bude stát i nadále příliš slabý na svobodnou zvůli a nezodpovědnost a také si nechá vnucovat cizí vůli, v konkurenci neobstojí. Neobstojí vedle ukázněných, vedle pracovitých a také jako pasivní vedle agresivních.

    Je nutné trvat na tom, že země patří lidu, ne oligarchům vládnoucím prostřednictvím jedněch politiků za pasivního přihlížení druhých. Slýcháme „diplomatické formulace“ o tom, co Česká republika chce, co si myslí, jaké má prý dobrovolně závazky vůči jiným. Lidu se ale nikdo neptá. Dokonce slýcháme nehoráznou drzost, že rozhodování lidu je hrozbou pro „naše“ zájmy. Ale kdo jsou to ti „my“. My to nejsme, jsou to oni. Je potřeba je rázně od „nás“ odlišovat. Od nás lidu, jak zpíval Werich: „…že jsme jenom lůza, že se nás nemusíte bát.“

    Proto se nepoužívá slovo „republika“, tedy „věc veřejná“, používá se označení „my“ a „náš stát“, tedy jejich stát. Ale oni stát nepotřebují, potřebují si uchovat svobodnou zvůli.

    Oni vědí, co dělat. Aby se lidu nemuseli bát, musí se snažit ho desorganizovat.

    To znamená za prvé zbavit ho identity, za druhé zbavit ho informací.

    Nejprve k identitě

    Jak pravila Margaret Hilda Thatcher, „společnost neexistuje, existují jen jednotlivci“. To je jejich zbožné přání, které se naší naivitou a pasivitou naplňuje. Ten stát, ta republika je naše. Přihlížíme, jak nám ho kradou.

    O prezidentu Zemanovi se smí říkat cokoli, ale „národ“ je prý sprosté slovo.

    Aby bylo úplně jasno, mluvím-li o národu, mám na mysli politický národ, tedy ty, kteří byli ostatními uznáni za hodné občanství. Ty, kteří se podrobují zákonům a přijímají povinnosti. Ti mají nárok na občanská práva ve vlastní zemi. Je bizarní a nepřijatelné, aby lidé bez občanství mohli volit. Je to součást snahy, jak zbavit lid a lidi identity.

    A pak jsou tu technické prostředky. Některé působí samovolně. Vstoupíte-li do vozu metra či téměř kamkoli, jste náhle obklopeni autisty civícími na displeje svých mobilů. Ve svém soukromí civí občas také na monitor počítače. Německý psychiatr Manfred Spitzer o tom napsal pěknou knihu s názvem „Digitální demence“. Správně by se to mělo označovat jako digitální retardace, nejde totiž o úpadek, ale o nerozvoj. Technika je fascinující: Dokáže lidi odnaučit komunikovat a zbavit je i jiných sociálních dovedností a zabránit vývoji vyšších citů. Předpokládám, že v nových učebnicích se k vyšším citům už nepočítá vlastenectví. Ideologie, pro kterou se vžilo nesmyslné označení „neomarxismus“ a která je, nevím proč, označována jako levicová, spolupracuje s obhájci svobodné zvůle, tedy liberály, konkrétně v jejich extrémní podobě, tedy neoliberály. Spolupracuje na zániku státu, zániku národní komunity, na zániku identity a potlačení socializace. K tomu patří zrušení smyslu občanství pomocí legalizace ilegální migrace a přiznávání občanských práv neobčanům.

    A nyní k informacím

    K potřebné desorientaci a reorientaci je třeba lidi zbavit informací, poskytovat jim desinformace a důležité informace zamlčovat. Tady dostupné technické možnosti dneška nepomáhají jako v případě rozvoje digitální demence. Naopak, usnadňují šíření informací. Každý si může psát a rozesílat pře internet co chce. Tato skutečnost překáží ovládnutí společnosti i přes šíření autismu.

    Oni zatím nenašli nenápadný prostředek, jak zabránit šíření jiných, než pro ně žádoucích informací a desinformací. Zkoušejí metodu spočívající v tom, že lhář křičí „chyťte lháře“. Hledají záminky do zásahů proti svobodě slova. S neskrývanou nenávistí bojují proti „hate speach“. Dávají návody, koho nenávidět a koho milovat. Takto ale oslovují jen relativní blbce, a to nemá velkou perspektivu. Po dobrém to nepůjde, kdy se odhodlají to zkusit po zlém? Jde jim o pokračování nadvlády nad lidem.

    Dovolte abych navázal na zmínku o vyhynulé Československé republice. Tehdy existovala republika a existoval národ. K politickému národu patřili i etničtí Němci. Dlouholetým ministrem zdravotnictví byl německý sociální demokrat. Jmenoval se Czech. Šlo to až tak daleko, že předsedou Českých sociálních demokratů byl Němec, Antonín Němec. Jenže pak Němcům vyjevili, že jsou vyšší rasou. Kdo by tomu rád neuvěřil. Republika a národ existovaly i po roce 1948. Res publica aspoň podle názvu, a národ vedle proletářského internacionalismu.

    Po roce 1989 začaly republika i národ mizet. Dokonce i ta slova.

    Jaké máme vize? Já mívám takhle k ránu takovou vizi, že po stepi se znaky rumiště pobíhají veselé děti mezi pasoucími se kozami. V dálce se rýsují rozpadající se paneláky. Je to vyloučená lokalita, v níž ještě přežívají nepřizpůsobiví Češi, kteří ne dost věrohodně milují Alláha.

    Ve společnosti, jaká i u nás přežívá je důležité hledisko uplatnitelnosti. Kdysi, před desítkami let se žádala uplatnitelnost absolutní. Každý musel být k něčemu pozitivnímu dobrý.

    V této souvislosti si dovoluji připomenout klinickou kasuistiku:

    Bylo to na konci sedmdesátých let. Šlo o vojáka základní služby. U útvaru byl nápadný tím, že odmítal cokoli dělat, cvičit v poli, zúčastňovat se taktické i politické přípravy, fasovat výstroj a výzbroj, škrávat brambory. Tak byl odeslán na Psychiatrické oddělení Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Tam mu dali jednak modrou knížku, jednak diagnózu schizofrenie a jako civila ho poslali na Psychiatrickou kliniku lékařské fakulty, kde jsem tehdy pracoval. Pohovořil jsem s ním a zjistil absenci příznaků schizofrenie vyjma jediného utkvělého přesvědčení, že nemusí pracovat, protože lidí je dost a i bez něj udělají dost práce. Starší kolegové na rozdíl ode mne to pokládali za blud, já za osobní přesvědčení.

    Tehdy jsme nedoceňovali, že jeho pohled na společnost a jeho místo v ní byl vysoce progresivní. Jak už to u lidí, kteří předběhli svoji dobu bývá, zůstal nepochopen a ocitl se v blázinci.Věřím, že nezisková organizace Post Bellum ho vypátrá a vyzpovídá ho pro Český rozhlas a jiná neziskovka získá peníze na pomník.

    Dnes nás psychiatry mladí lidé netoužící po nějakém společensky užitečném uplatnění vůbec nepřekvapují, ba naopak, stávají se novou normou. Mladí lidé, kteří touží po společensky užitečném uplatnění začínají vypadat jako podivíni.Je rozdíl mezi deklarovanou a obecně přijatou normou.

    Rád vyprávím kreslené vtipy: „Příslušník veřejné bezpečnosti se ptá mladíka: „Jak to, že nemáte dlouhé vlasy, a vytahanej svetr a džínsy? Ukažte mi občanský průkaz!“

    V dobách, kdy existovala republika, by nikoho nenapadlo zvát do republiky lidi, kteří nemohli být ničím užiteční. Dnes nám namlouvají, že nejenže všichni mají stejná práva, ale dokonce jsou vlastně stejní. A hlavně se od nikoho nesmí nic chtít. Jde samozřejmě o „lidská práva“ nikoli občanská nebo sociální práva. Ta už vyšla z módy.

    S výchovou k náležitému chování je třeba začít už od dětství. Dnes bych velmi doporučoval pohádku o neposlušných kůzlátkách. Ty se, jak známo, chystaly pustit vlka do chlívku.

    Dnes však existují i jiné formy výchovy:

    Zazpíváme si! Nebude to „Prší, prší.“

    Prosím o ukázku:

    Koho by nedojaly dětské kresbičky a neumělý zpěv?

    Lidi je třeba pro účely indoktrinace zastihnout v situaci, kdy jsou indoktrinaci nejpřístupnější. Ne náhodou stojí v bibli „nechte maličkých přijíti ke mně“, z toho důvodu se do školy zvou jednou milicionáři, pak přežívající legionáři, dnes zase převaděči diverzantů a jiní bojovníci proti komunismu.

    Hitler se ve svých zápiscích zmiňuje, že dělníky je třeba oslovovat pozdě odpoledne, když jsou unavení z práce, to jsou oslabeni a propagandu přijímají nejlépe.

    Jak jsem naznačil, budoucnost bude taková, jaká bude výchova a vzdělávání včetně indoktrinace dospělých.

    Chceme-li novou republiku, věc veřejnou, tedy obnovení vlády lidu, pak musí existovat politický národ, občané se s ním musejí identifikovat a musejí být vedeni k tomu, aby byli, jsou-li toho schopni, společensky užiteční. Musejí mít informace. Musejí být vzděláváni a vychováváni, aby byli uplatnitelní, aby nebyli parazity, aby neuplatňovali svobodnou zvůli, aby se vzájemně respektovali, aby byli zdatní. Výchova a vzdělávání musejí být náročné. Jinak jako národ neobstojíme proti lépe připraveným a agresivnějším. Neuhájíme zemi, jak napsal Karel Hynek Mácha: „Vlast jedinou, v dědictví mi danou…“

    Nakonec zbývá otázka, kdo by měl být iniciátorem obnovení republiky.

    Asi před rokem jsem v nadsázce v jedné diskusi řekl, že potřebujeme nové národní obrození.

    Na to navázal Jaroslav Bašta a mluvil o novém národním obrození zcela vážně. Myslím, že měl pravdu, že je to nutnost. Je to vize. Jaká síla by to měla uskutečnit? Zatím ji nevidím. Pracujme na tom, jinak naše dějiny skončily, připomínání výročí už zcela pozbude smyslu a budeme rozptýleni ve všehomíru.

    0 0

    Redakce Nové republiky
    29. 9. 2018




    0 0

    Redakce Nové republiky
    29. 9. 2018




    0 0

    Redakce Nové republiky
    29. 9. 2018



    0 0

    Redakce Nové republiky
    29. 9. 2018




    0 0

    Redakce Nové republiky
    29. 9. 2018



    0 0

    Ivan David
    29. 9. 2018
    Jeden statečný Anonym napsal komentář ZDE (23.32), klade v něm otázku, zda se cítím být něco víc, než „obyčejní pisálkové“, a co mě opravňuje k takovému pocitu, a zda jsem tedy „neobyčejný pisálek“. Ano, cítím se být svobodným občanem (jak to jen jde), a to vždycky bylo víc než nájemný sluha. Někteří sluhové slouží dobrovolně a rádi, ale nic to nemění na podstatě jejich postavení. Někteří pisálci píší skvěle, promyšleně a obratně, ale vedle stylu a obsahu je dobré hledět na to, čemu a komu slouží. Skuteční novináři byli vytlačeni na okraj nebo mimo profesi. Jsou znevýhodněni tím, že nejsou ochotni ke všemu. To je ten rozdíl, který Anonym 23.32 nepostřehl.


    Anonym 22.19 soudí, že to „mám popletené“, neboť politici nebyli zvoleni 100%, a proto jsou kritizovatelní těmi, kteří je nevolili. Nepostřehl, že jsem netvrdil, že zvolení jsou nekritizovatelní, jen jsem poukázal na to, že najatí pisálkové si přisvojují právo neomezeně a beztrestně vylévat do veřejného prostoru svoje sprosťáctví, ale politici by to měli trpně snášet a být trestáni. Samozřejmě, že vím, že ne právě malá část politiků jsou také jen najatí sluhové, ale proč by měli mít menší právo se vyjadřovat než najatí sluhové, které nikdo ani nezvolil, a přece mají nesrovnatelně více prostoru.

    Anonym 13.40 má pravdu, když tvrdí, že: „Z toho, že pan Grospič poukázal na stanovisko Ústavního soudu, podle kterého musí "politicky exponované osoby snést větší veřejný tlak" ještě neznamená, že dotyčný s tímto stanoviskem ÚS souhlasí...“, jenže pokud s ním nesouhlasí, proč jím argumentuje? Moje námitka spočívá v tom, že pokud je výrok lživý a má charakter pomluvy nebo šíření poplašné zprávy, nelze ho podle mého soudu označit jako přípustný „větší veřejný tlak". Problém spočívá v tom, že pomluva i šíření poplašné zprávy jsou úmyslné trestné činy, takže je nutné dokázat úmysl. Je vždy problém, co mohl a měl vědět autor nepravdivého výroku, neboť na něm je důkazní břemeno.

    Mnoho informací si lze těžko definitivně samostatně ověřit a je nutno spoléhat na prameny. Proboha, které jsou dnes spolehlivé?... Ty, které ostatní bez důkazů obviňují z šíření desinformací? Lhář křičí chyťte lháře. Nezbývá, než se spolehnout na porovnávání jednotlivých informací s reálným stavem věcí, ale k tomu je třeba mít informace, znát reálný stav věcí. Zřídka lze pracovat s jistotou, většinou jen s pravděpodobností, uvažovat, komu to všechno asi slouží, kdo jsme my, a z čeho máme prospěch a z čeho škodu…

    0 0

    29.9.2018  Redakce Nové republiky



    0 0

    Paul Craig Roberts
    29. 9. 2018      PaulCraigRoberts
    Podporoval jsem zvolení Trumpa prezidentem ze tří důvodů. Byl jediným kandidátem, který uznával potřebu normalizovat vztahy s Ruskem a skoncovat s rozdmycháváním konfliktu s ním. Byl jediným kandidátem, který uznával potřebu obnovit vysokou produktivitu americké výroby a návrat pracovních přležitostí ze zámoří zpět do USA. Byl jediným kandidátem, který mluvil přímo k americkým lidem a ne k zájmovým skupinám vládnoucí elity. Bál jsem se však toho, že Trump, s poměry ve Washingtonu neobeznámený, nebude dost dobře vědět, koho má jmenovat do vlády tak, aby svých cílů dosáhl.


    Trump si nebyl ani dost dobře vědom velikosti hrozby, kterou jeho agenda představovala pro vojenskobezpečnostní komplex, americké globální korporace a vládnoucí oligarchii. Normalizováním vztahů s Ruskem by totiž zproblematizoval nejen bilionový roční rozpočet vojenskobezpečnostního komplexu, ale i jeho politickou moc. A přivedení pracovních příležitostí ze zámoří zpět do USA by zvýšilo hodnotu americké pracovní síly a tím i výrobní náklady amerických globálních korporací.

    A dál: Trumpovy projevy přímo k americkým lidem vyvolaly v příslušnících vládnoucí oligarchie přízrak lidové revoluce, která by se mohla obrátit přímo proti nim.

    Takže příliš mnoho nepřátel pro prezidenta, který ani dost dobře nevěděl, jak má vládu řídit. A za to všechno platil. Byl to – a je dosud – především z prstu vycucaný útok na prezidenta v podobě aféry Russiagate, zorganizovaný někdejším ředitelem CIA Brennanem a podpořený vysokými činovníky Demokratické strany v FBI, téměř všemi americkými presstitutkami a dokonce i Trumpovým náměstkem generálního prokurátora Rosensteinem.

    To vše v úhrnu znormalizovat vztahy s Ruskem Trumpovi tedy zabránilo. A špatní jeho ekonomičtí rádci, a to ať už úmyslně či neúmyslně, odvedli jeho pozornost od návratu pracovních příležitostí zpět do USA k problému cel. A to s tím výsledkem, že USA mají dnes na krku obchodní válku a američtí občané zas zvyšující se ceny zboží.

    Vládnoucí oligarchie se zkrátka a dobře rozhodla, že z Trumpa učiní varovný příklad. Takový, který všem budoucím kandidátům amerického prezidenství napoví, že mluvit přímo k lidem, je jejich nejbezpečnější zhouba.

    Trump byl poslední naší nadějí, která se, jak se zdá, noří v těchto dnech pod hladinu. Trumpova politika na Středním východě se toho času nachází v rukou jeho sionistického zetě a izraelského premiéra Netanjahua, a to s tím výsledkem, že mezinárodní napětí se zde zvyšuje. Trumpův režim pohrozil syrským a ruským vojenským silám, že jestliže zaútočí na poslední syrskou provincii, která je ještě obsazena washingtonskými teroristy, bude to mít za následek masívní americký útok na Sýrii. Nu a aby toho nebylo málo, prosazuje Trump přestěhování amerického velvyslanectví do Jeruzaléma, a jednostranně vypověděl USA z dosavadní platné nukleární dohody s Iránem – a těmito činy v podstatě rezignoval na svůj původní a vyhlašovaný úmysl se ze Středního východu stáhnout.

    Mohl bych pokračovat, ale myslím, že to k vykreslení obrazu stačí.

    Nu a nyní pustím na chvíli a na krátký špacír fantazii.

    Trumpův režim se buď pomátl, anebo je natolik srozuměn s možností budoucí války, že není s to pochopit, že Rusko prostě nemůže připustit americko-izraelskou destabilizaci Iránu, stejně jako nemůže připustit americko-izraelskou destabilizaci Sýrie. Čímž se ovšem hrozby šíleného Trumpova poradce Boltona na adresu Iránu mění i v přímé hrozby národním zájmům Ruska.

    A tak prezident, který se chystal zlepšit vztahy s Ruskem, je zhoršil víc, než to dokázali Obama, Hillary Clintonová a Victoria Nulandová.

    Je to k nevíře - a od ní už je jen krátká cesta k té fantazii.

    Anebo to fantazie není?

    Když Trump viděl, jak má obě ruce i nohy svázané materiálními zájmy vládnoucí oligarchie, rozhodl se ztenčující se vliv Washingtonu na vývoj věcí ve světě, už prostě jen DORAZIT. Jen a jen proto jmenoval americkou velvyslankyní v OSN Niki Halyovou, která zde okamžitě předvedla nejoslnivější výkon, když už jen několika svými projevy proměnila téměř všechny země, v OSN sdružené, v nepřátele USA. Trump sám přiložil k dílu své polínko, když svými cly a sankcemi rozzuřil Evropu až do běla, a Německo ještě víc, když mu rozkázal zastavit práci na rusko-německém mořském plynovodu. A pokračoval ve svém tažení i 26. září, kdy jednal s Bezpečnostní radou OSN jako se svým pacholkem. A jako by mu i tohle bylo málo, nejsoučasnějšími hrozbami a sankcemi žene Turecko, Irán, Indii a Severní Koreu přímo do náruče Ruska. A Evropu do nezávislosti.

    A tak s jiskrou génia a vzdor celému svému neokonzervativnímu režimu likviduje Trump washingtonskou vedoucí roli ve světě.

    Je to všechno jen důsledek arogance, anebo jde o šlápoty velkolepé strategie? Ale v každém případě: jestliže to skončí tam, kam to dnes směřuje, vejde Trump do historie jako Trump Veliký, který zachránil svět tím, že americkou hegemonii rozbil na kusy.

    Překlad: Lubomír Man

    0 0

    30. 9. 2018    actualcomment 
    Prezident Ukrajiny Petr Porošenko ve svém projevu na Valném shromáždění OSN vyzval země, aby podpořily myšlenku mírové mise OSN na Donbasu a přijaly rezoluce ke Krymu a Sencovovi. O tom, jak je možné vyhodnotit Porošenkův projev a zda jej budou podporovat další země, jsme besedovali s politologem Rostislavem Iščenkem. Porošenkovy výzvy k přijetí rezolucí Valného shromáždění OSN mohou být vnímány jako absolutní bezmocnost, třeba jen proto, že rezoluce má pouze morální význam, i když by byla někdy přijata. 



    Není závazná, má povahu doporučení, pouze rezoluce Rady bezpečnosti OSN jsou závazné ke splnění.

    Porošenko navíc neříkal nic nového. Bylo to jen jeho další vystoupení na stejné téma, už je vlastně přestávám rozlišovat: jednou to je vystoupení v Nejvyšší radě, jednou před Valným shromážděním, protože vždy pronáší totéž, se stejnými grimasami, mění se jen interiér.

    Samo o sobě může být vystoupení na Valném shromáždění jednou z pák pro ovlivnění situace, ale pouze pokud jste v předstihu jednali a pokud víte, že bude podpořeno několika státy, přičemž pokud možno ne z Burkiny Faso, ale státy, které skutečně ovlivňují situaci v Radě bezpečnosti.

    Nic takového nevidíme. Naopak, Porošenko neměl dokonce ani důležitá setkání, a to nejen s americkými politiky, ale ani s jinými hlavami států. Porošenko se vlastně vydal na cestu do New Yorku jako turista.

    Z mého pohledu to svědčí o špatné přípravě této události ze strany ministerstva zahraničí Ukrajiny. A to dokonce ani ne v souvislosti s OSN, ale v souvislosti se samotným ministerstvem zahraničí, které se mělo domlouvat na nějakých doprovodných akcích.

    Například bezprostředně po Valném shromáždění vidíme, že Maďarsko znovu zablokovalo schůzku na úrovni ministrů zahraničních věcí NATO-Ukrajina. A co, na Ukrajině se nevědělo, že Maďaři zablokují toto setkání? Nebo nemají jiné mechanismy pro setkání v rámci NATO? Bylo možné třeba dohodnout setkání s generálním tajemníkem NATO, který bude vždy říkat, co potřebuje Ukrajina slyšet. Takže by neprotlačovali nesmyslné setkání s ministry, které bude zablokováno, ale domlouvali by setkání s generálním tajemníkem NATO nebo alespoň s jeho zástupcem. Ale dokonce ani to neudělali. Proto byl Porošenkův projev naprosto běžný, nebyli s to ho nafouknout do globálních rozměrů.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    30. 9. 2018



older | 1 | .... | 632 | 633 | (Page 634) | 635 | 636 | .... | 668 | newer