Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Znovu: povinné kvóty pro viníky exodu a projekt Rekonstrukce Libye jako výzva k V4.

$
0
0


Petr Vavruška
15. 2. 2016
Článek, zcela převrací mainstreamem předkládaný a řízený pohled na migrační krizi, definuje její viníky a opakovaně burcuje veřejnost a české politiky ke smysluplné a emancipované akci a k omezení důsledků této humanitární katastrofy pro Evropu, Střední východ i ČR.


V současnosti probíhá v celé EU i v ČR intenzívní a přesto stále bezvýslednější debatao zavedení povinných kvót pro přijímání imigrantů.  Dne 4.2.2016 jsem publikoval na NR článek http://www.novarepublika.cz/2016/02/povinne-kvoty-jen-pro-viniky-exodu-do.htmlnavrhující zavedení povinných kvót jen pro viníky agrese v Libyi, která otevřela cestu masïvní imigraci do EU. Cílem příspěvku je brainstorming nad ožehavými tématy, které se dosud nikdo z politiků ani neodvážil vyslovit. Ještě  před zveřejněním byl  text článku  zaslán všem poslaneckým klubům, ministru zahraničí, prezidentu Zemanovi, některým europoslancům i řadě dalších politiků s dotazem: je v Parlamentu ČR včetně Senátu, prostor pro prezentaci takovýchto názorů? Výsledek je jednoznačný -  ohlušující mlčení. To i od politiků exibujících nad odmítáním  povinných kvót  i „statečně“ kritizujících vedení EU.  A v pátek 11.2.2016 200 poslanců Českého parlamentu odmítnutí už potřetí během roku zopakovalo, přičemž v březnu prý bude „rozprava“ dále pokračovat..

Ale problém a s ním související nátlak každým dnem eskaluje a smysluplné řešení není na obzoru. Ani se nikdo raději  nezmiňuje o tom, jak se budou kvóty rozdělovat za rok, za dva, za 5 let… Určitou akci lze snad očekávat  vlivem emancipované slovenské politiky, od pražského zasedání skupiny V4, která hodlá připravit záložní plán ochrany vnějších schengenských hranic. To jde ale proti snahám německé kancléřky, hodlající řešit uprchlickou krizi skrze zapojení Tureckaa které koresponduje i s arogantním „rozhořčením“ nad nesolidárním přístupem východní Evropy k imigrantům. Ten je prý skandální a nerespektuje evropské hodnoty. To jsme již v minulém roce slyšeli z úst min. zahraničí Francie, jejíž tehdejší  vláda je jedním z hlavních viníků masakru 160 000 Libyjců z nichž 3/4 byli. podle údajů MČK, civilisté. Dnes slyšíme znovu od zakládajících signatářů EHS tj. Německa, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemska a Lucemburska, z nichž čtyři jsou přímými aktéry barbarského nájezdu na Libyi,  jakož i od  hlavního podněcovatele bezbřehého přijímání imigrantů  do EU, znepokojení nad  stavem evropského projektu. Ten je prý řešitelný jen pokud  EU překoná úzké sobecké zájmy a v duchu solidarity se soustředí na problémy migrace a terorismu ". Tedy mj. i pomocí  „celoevropské solidární daně k řešení imigrace“? A co můžeme očekávat dále?

Na schůzce Merkelové s mecenáši Islámského státu v Ankaře v době, kdy její turecký hostitel masakruje své kurdské spoluobčany, tato prodloužená ruka USA ostře kritizovala Rusko a syrský režim s jeho spojenci, bezprostředně ohrožující džihádistickou baštu v Alepu. Vyjádřila prý z toho zděšení.. Zároveň tureckého  premiéra Davutoglua ujistila, bez jakéhokoliv mandátu, že Evropa bude od Turecka  přijímat další uprchlíky a „solidárně“ je přerozdělovat v rámci členských států EU. To v závislosti na stále se zvyšujících finančních požadavcích Turecka... Škoda, že se frau Merkel nezděsila už v r.2011 a že nezabránila genocidě a destrukci  Libye, bez níž by k exodu nedošlo. 

„Nebombardujete Libyi, ale zeď, která nepropouští Afričany a teroristy do Evropy!“To jsou slova, diktátora  - vizionáře Kaddáfího, která je při této příležitosti  nutně vzpomenout a která napsal jen několik hodin před svou násilnou smrtí.   Jak hlubokou měl pravdu, zřejmě už chápou, kromě Američanů  a Saudů pro které je to cíl, všechny státy podílejících se na barbarském zničení prosperujícího a sekulárního státu.. Nenastal čas odložit masku neadresné korektnosti, jíž se zbaběle  kryje zločin, jehož důsledky postihující celou Evropu, pojmenovat skutečné viníky  a nastolit logickou otázku:  Domníváte se, že alespoň některé ze  států V4, tedy Maďarsko, Slovensko, ČR a Polsko,  které většinou jen rétoricky nesouhlasí se zavedením povinných uprchlických kvót pro všechny státy EU, by  měly společně iniciovat žalobu na tehdejší vlády států zúčastněných na zničení Libye, tedy: USA, Anglie, Francie, Kanady, Španělska, Itálie, Dánska, Belgie, Norska, Švédska, Holandska a Saudské Arábie a požadovat stanovení povinných procentuálních kvót pouze pro ně, včetně jejich odsouzení k hrazení všech nákladů s uprchlickou vlnou spojených?

Pokud nebudou země stabilizované, nebude mít pokoj ani Evropa. Uprchlíci nebudou mít před sebou žádnou perspektivu ke smysluplnému návratu.„Čím déle bude Libye ve stavu úpadku, tím silnější bude tok uprchlíků z oblasti.“A je škoda, že se EU  vůbec nezabývá právě tím  úplně nejpodstatnějším, před čímž již před rokem varoval min. zahraničí  Německa. A protože se servilní a  zbabělá nečinnost vedení EU tímto problémem, který je třeba řešit v mnohaletém výhledu, vůbec  nezabývá je namístě i otázka: Měly by se země  V4 , nejlépe z iniciativy ČR, ujmout zpracování projektu „Rekonstrukce Libye“, z něhož musí vyplynout inventura devastace, způsob a harmonogram obnovy země do stavu před jejím zničením a dát tak i razantní odpověď na aroganci přímých viníků exodu, požadujících aby se na odstranění důsledků jejich zločinů povinně podílely i všechny nezúčastněné státy?.

V  mnohem rozsáhlejším výše uvedeném článku,jehož diskuse zůstává ještě otevřená, který nastoluje i další  urgentní témata k řešení rekonstrukce vybombardované Libye, jsem si sám položil otázku: Jsou tato řešení fantasmagorií autora? Než řeknete ano, popište a publikujte nějaký jiný sofistikovaný návrh jak zabránit největší krizi od 2. SVV, vedoucí podle mnohých, k sebevraždě evropské civilizace, o které se již vážně mluví napříč celým politickým spektrem. A také co udělat pro to, aby lidé mohli opět normálně žít ve svých zemích a neutíkali někam kde je nechtějí? Celý tento proces nesmí ale skončit jen u Libye a musí ukázat perspektivu i pro ostatní, podobně postižené arabské státy.
Autor uvítá seriozní a přesně cílenou diskusi na NR, nebo v jakémkoliv jiném médiu, s jasným vyjádřením ano/ne, k oběma položeným otázkám, která může dodat odvahy k prezentaci návrhu v Europarlamentu, kde by nepochybně vzbudil lavinu emocí.. A zejména se oslovených českých politiků a jejich stran ptám: Nemyslíte si, že nastal čas pro smysluplnou nabídku ČR, nejlépe prostřednictvím Višegradské skupiny, k posunu trestuhodné nečinnosti vedení EU, jejíž politiku lze připodobnit k předepisování nevyzkoušených analgetik lidem trpícím nevyléčitelnou chorobou? Vaši voliči dají nepochybně přednost jakékoliv odpovědi v rámci politického brainstormingu před mlčením a nečinností.…

Cesta k míru v Sýrii se otevírá

$
0
0

- jip -
15. 2. 2016   Vaše věc

15.2.2016 13:46 Je dobře, že Barack Obama a Vladimir Putin k sobě našli cestu, jak ukazuje jejich telefonický rozhovor týkající se řešení syrské krize, a otevřeli tak dveře mírovému řešení pět let trvajícího ozbrojeného konfliktu v Sýrii.


Nyní je potřeba překonat odstředivé tendence, které v tomto konfliktu projevují regionální mocnosti, především Turecko a Saúdská Arábie.

Turecko, které mohlo v předchozích letech stokrát a možná tisíckrát zasáhnout do syrského konfliktu, a to proti Islámskému státu, tak vědomě neučinilo. Proč asi…Celá věc je jasná. Turci obchodovali s Islámským státem, a to zřejmě nikoli jen s ropou, kterou od Islámského státu kupovali podstatně levněji nežli by stála ropa, kterou by jim dodávali seriózní obchodní partneři… A největším problémem pro Turecko, který mu „brání“ postavit se proti Islámskému státu, se ukazuje být kurdská menšina.

V těchto dnech Turci dokonce přistoupili k ostřelování kurdských pozic na syrském území! Turecké bezpečnostní složky neslýchaně brutálním způsobem krotí demonstrace tureckých Kurdů v městech s převahou kurdského obyvatelstva na území Turecka.

Pokud Turci do konfliktu v Sýrii zasáhnou, vyvolá to velmi pravděpodobně konflikt s Rusy. A do takovéhoto, byť lokálního, konfliktu může být zataženo také NATO. To jistě není dobrá vyhlídka, a upřímně Česká republika (nejen) by takovéhoto „spojence“ měla spíše vyzývat ke klidu.

Ruští vojáci jsou na území Sýrie na pozvání legální syrské vlády. Turci, případně Saúdové či další síly, které mají chuť zasáhnout do probíhajícího konfliktu, aby zachránili pozice svých ozbrojených spojenců, kteří se pod náporem syrské armády a údery ruského letectva nezadržitelně hroutí, by případně zasáhly na syrském území zcela v rozporu s mezinárodním právem, protože by zde zasahovali bez souhlasu syrské vlády.

Tato vláda není o nic méně legální, nežli vláda turecká, která vznikla po opakovaných volbách, které byly poznamenány terorem či politickým nátlakem zejména vůči straně kurdské menšiny…

Fašisté křičí: Pozor – fašisté!

$
0
0

Lubomír Man
15. 2. 2015  

Ano, nedělní pořad 168 hodin, reprizovaný i v pondělí dopoledne, to dokázal! Starý trik převzatý od zlodějů je tady. Fašisté, aby od svého fašizmu odvrátili pozornost, z něj obviňují ty, kteří na jejich fašizmus léta upozorňují.


Cožpak není fašizmem prosazovat a lidem oznamovat jedinou politickou pravdu, a to pravdu neokonzervativní americkou, z níž byla pro české poměry coby odnož vypěstovaná jediná pravda havlisticko pražsko-kavárnská, přičemž všechny možné pravdy ostatní byly a jsou před veřejností tvrdě a systematicky zamlčovány? Cožpak náš tisk a naše televize hlásá víc pravd – a ne tedy jen tu pravdu havlistickou a jedinou – abychom si mohli z pravd nabízených pro sebe vybrat tu, která se nám jeví jako nejpravdivější a též nejspravedlivější?

Nikoliv, je do nás horem i dolem a dnem i nocí pěchována pravda jediná, tak jak byla pravda jediná pěchována německými nacisty do jejích volksgenossen a italskými fašisty do jejich cittadinos, a žádná pravda jiná se k naším uším či očím nedostane, aspoň ne z těch sdělovacích prostředků, které jsou nám normálně nabízeny. Naopak, všechno spíš vyhlíží tak, že si z nás tato mainstreamová média dělají zcela nezřízenou bžundu, když nám např. ČT ve svých stanovách slibuje, že nám chce poskytovat informace nestranné a vyvážené, abychom si z nich mohli vybrat tu pravou a tu svoji, ale dělá pravý opak a krmí nás pící k umdlení stále stejnou a tím stále víc a víc otravnou.

A pozor! Když naše nespokojenost s takovýmto nestoudným a nedemokratickým informováním, dosáhne pro panstvo mediální a snad i vládní? – jak by naznačovala účast na shora pojednávaném pořadu vedle politika Kroupy i ministra Dienstbiera – už dost slyšitelné i viditelné úrovně, spustí všechna ta fašizoidní média a lidé na ně napojení sladěný povyk, že je tahle naše nespokojenost vlastně fašizmem, a tím pádem jsme my všichni, kteří tu nespokojenost vyjadřujeme, či se k ní aspoň souhlasně připojujeme, fašisty, a pomalu abychom si už začali balit zubní kartáčky.
Ale byla to ve 168 hodinách, přátelé, pravděpodobně jen předehra, a mám z několika indicií za to, že ta pravá „honička na fašisty“ začne teprve dnes večer v pořadu Reportéři ČT.

Tak se připravte.

Kenneth O’ Keefe bez obalu

Chaos na Ukrajině narůstá. Co jsi zasel, to i sklidíš

$
0
0

Alexandr Rogers
15. 2. 2016 Eurasia24

Za poslední měsíc bylo v Kyjevě spácháno víc loupeží, než za celý loňský rok. Jak se dalo předvídat, předmětem lupu je už i jídlo.

Téměř vždy se snažím vyhnout se uvedení nějakého data, protože běh událostí se může urychlit i zpomalit. Ovšem trendy a jejich možné důsledky se mi daří ve většině případů popsat a předpovědět poměrně přesně.

Když jsem říkal, že výkřiky „Moskaly na nože“ a vyhlašování, že na Donbasu žijí „genetičtí otroci“ povedou k občanské válce, mávali všichni rukama a odvraceli se. Dokud nezačala válka.

Když jsem varoval, že podepsání dohody o volném obchodu s EU povede k poklesu HDP, ztrátám a zániku ukrajinských podniků – křičeli na mně, že ničemu nerozumím.

Když jsem psal, že nacisté v blízké budoucnosti čekají na „noci dlouhých nožů“, nervózně se uchechtávali. Jen Hitler dělal všechno rychle, Porošenko nemá takovou trvalou podporu a tak musí dělat vše postupně. Zdravím Muzyčka, Lesnika (zabití ukrajinští radikálové) a další smažící se v pekle.

Když jsem říkal, že se na Ukrajině bude zvyšovat počet nelegálně držených zbraní a že díky nezodpovědnosti a bezpráví poroste kriminalita, nazvali to „surkovovskou propagandou“.

A teď se podívejme, co se děje (od globálního až k místnímu):

1. Roztáčí se nové kolo globální krize (odeznívající krize z roku 2008 o sobě znovu dává vědět). Přeprava nákladů a průmyslová výroba v USA klesají už více než rok. Počet vrtných věží pro těžbu břidlicové ropy klesl za šest let téměř na devítinu. Index námořní dopravy Baltic Dry klesl na minimum od roku 1986.

Krize se vyvíjí přesně podle plánu. V plném souladu s popsanými příčinami. Jediné, co zatím není jasné, je to, zda Spojené státy přejdou na inflační anebo deflační scénář (zdá se, že se ještě samy nerozhodly, co je horší). Přitom deflační dostihy jiných zemí, které dělají dolar trochu příliš drahým, probíhají již téměř rok.

2. Na Západě byla proražena informační blokáda týkající se událostí v Oděse a na Donbasu. Vzniká o tom film za filmem v jedné zemi za druhou.

3. Již několik měsíců nedostává kyjevský režim finanční podporu od Mezinárodního měnového fondu.

4. Mnohými předpovídaný útok ukrajinské armády nemohl být zahájen vzhledem k jejímu totálnímu rozkladu (nízká motivace, zločinnost, alkoholismus, narkomanie).

5. Stále častější a běžnější odmítání „karatelů“ (příslušníků různých bojůvek zapojených do „protiteroristické operace“, tj. do vraždění lidí na Donbasu, pozn. edit.) v týlových oblastech. Toto odmítání je stále otevřenější a přechází v aktivní projevy. Objevují se zákazy jejich pobytu na veřejných místech v uniformě („voříšek“ Bileckij – ten vlevo s europoslancem za TOP09 Jaromírem Štětinou – si hořce stěžoval, že jim místní zakazují chodit do hospody), lidé jimi veřejně pohrdají a stále častěji je fyzicky napadají.

6. Cizinci v okupační správě cítí blížící se konec a chvatně nakupují kufry. Abromavičius (odstoupivší ministr hospodářství, Litevec – pozn. edit.) a tucet dalších z jeho putyky už jsou na útěku. A Gruzínci z Saakašviliho bandy už se také „bokem sunou k východu“.

7. Koalice se rozpadá před očima a většina členů jejích skupin (nazvat to stranami je obtížné) se už připravuje na předčasné volby, což dále snižuje úroveň řízení (státu) a prohlubuje nekompetentnost (vlády a celé administrativy). Bylo by na čase, aby se tito lidé místo o volby začali zajímat o získání kanadského občanství, a ani v tom už nemusí uspět.

8. Stav bankovního systému Ukrajiny je považován za nejhorší na celém světě. Během dvou let od Majdanu obyvatelstvo stáhlo (a projedlo) z bankovního sytému asi 70 % valutových prostředků.

9. Gontareva (šéfka „ukrajinské“ centrální banky – pozn. edit.) prohlásila, že se „zříká odpovědnosti za případný pád hřivny“.

10. Sociálně-ekonomická a bezpečnostní situace se rychle zhoršuje. Společně s několika kolegy, odborníky na krize a krizové řízení jsme už před více než rokem předpovídali, že přijde doba, kdy už se krást a loupit nebudou peníze nebo drahé věci, ale jídlo. Řekli jsme také, že nárůst trestné činnosti bude výbušného charakteru. Tehdy se tomu stoupenci junty smáli a považovali to za přihlouplou kremelskou propagandu.

Ale jak se zdá, ta doba je tady. Během posledního měsíce bylo v Kyjevě spácháno více krádeží než za celý předchozí rok. Kriminální statistiku před Majdanem nikdo raději nepřipomíná, aby nedocházelo k frustracím (zodpovědných činitelů). A jak jsme předpovídali – krade se hlavně jídlo.

Podle zprávy náčelníka metropolitní policie počet loupeží v Kyjevě prudce roste. Jen od počátku letošního roku došlo k 425 loupežím (objasněno 62), zatímco za celý loňský rok to bylo 303 případů (70 objasněno).

Skupiny neznámých útočníků začaly přepadávat obyvatele vycházející z obchodů a berou jim tašky s jídlem. Například obyvatelé sídliště Voskresenka v Dněperském obvodu hlásí, že během posledních dvou dnů došlo ke dvěma takovým napadením.

Berou lidem vše, co se může zdát cenné: peníze, mobilní telefony i nakoupené zboží. Pokud se nechcete stát obětí těchto zločinců, je nutné si dávat pozor a nechodit večer ven sám,“ radí tisková mluvčí policie hlavního města Oksana Blyščiková.

A toto se děje v poměrně bohatém a prosperujícím Kyjevě. Co se asi děje v zapadlých oblastech Ukrajiny, je obtížné si třeba i jen představit.

Nezaměstnanost je obrovská, platy bídné, platby za komunální služby šokující, v rukou lidí je obrovské množství nelegálních zbraní. To vše dohromady povede k tomu, že počet závažných trestných činů, krádeží a násilí doslova a do písmene „kvůli jídlu“ bude dále narůstat.

Je to i důsledek rozehnání starých policejních profesionálů, kteří věděli, jak provádět prevenci kriminality a jak vyšetřovat spáchané trestné činy. V důsledku „reformy policie“ klesla objasněnost trestné činnosti (což je i patrné z uvedených údajů) na polovinu.

Kolaps a chaotizace budou pokračovat. Kdo můžete, utečte. Kdo nemůžete, vytvářejte ve čtvrtích výbory sebeobrany. Včetně sebeobrany před nejrůznějšími „obránci Majdanu“, kteří přijdou jako první a budou okrádat ostatní.

A to je ten případ, kdy bych se rád mýlil. Všechna fakta ale říkají, že „konec se dá předvídat“.


Zdroj: jpgazeta.ru
Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Rusko se nezúčastní letecké operace v Iráku

$
0
0
15. 2. 2016     zdroj
Toto rozhodnutí bylo přijato na základě výsledků návštěvy ruské delegace v Bagdádě. Rusko se nebude podílet na letecké protiteroristické operaci v Iráku. K takové dohodě dospěly obě země na základě výsledků návštěvy ruské parlamentní delegace v Bagdádě, píší noviny "Kommersant".


Ukázalo se, že Irák kategoricky vystoupil proti vměšování se cizích zemí do jeho záležitostí a přítomnosti na svém území jakýchkoliv vojenských kontingentů. Bagdád pouze chce, aby mu nikdo nepřekážel v boji s teroristy, poznamenávají zástupci ruské delegace.

Irák také vyjádřil krajní nevoli s tím, že na jeho území nezřídka vstupují vojska, která údajně doprovázejí humanitární náklad.

Úřady Iráku rovněž vyjádřily znepokojení v souvislosti se značnou protiruskou propagandou, která byla nyní zahájena v celém arabském světě.

Minulý týden se do Bagdádu vypravila ruská delegace. Během dvoudenní návštěvy proběhlo poprvé za osm let zasedání rusko-irácké mezivládní komise. Nyní hodlá do Moskvy přicestovat v nejbližší době vládní delegace z Bagdádu, aby oplatila návštěvu.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Blesková zpráva generovaná bankovním komunikačním systémem SWIFT.

$
0
0
15. 2. 2016       zdroj
Bankéři a investoři jsou vyzýváni aby neprodleně stáhli své kapitálové investice (hotovost i akciové pzice) z Turecka a Saudské Arábie.



Zpráva údajně varuje před "aktuální hrozbou velkých ztrát " na Saudskoarabském a Tureckém trhu v případě, že země započnou s invazí do Sýrie a budou konfrontováni s Ruskem.

Zpráva důrazně doporučuje, že investorům zbývá 48hod. na bezpečné odklonění jejich investicí ze zmíněných zemí.

Pro NR A.Frey

O Brežněvovsky „omezené suverenitě“ východních zemí EU & jak lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn promeškal jedinečnou příležitost mlčet

$
0
0

Jiří Babača
15. 2. 2016
Lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn měl v pondělí kacerovat země Visegrádské čtyřky (V4) v souvislosti s jejich zasedáním v Praze. Státníkům zemí V4 měl vzkázat, že by se tváří v tvář migrační krizi jejich země mohly stát „spolkem odpadlíků” zde. O co vlastně jde? Premiér ČR Bohuslav Sobotka po čase udělal správnou věc a svolal do Prahy zasedání V4 na které přizval zástupce Bulharska a Makedonie a to krátce před zasedáním Rady Evropy. Podle premiéra Bohuslava Sobotkyje cílem setkání mimo jiné řešení migrační krize. 



Jinými slovy předmětem jednání V4 + 2 je vytvoření záložního plánu pro případ, že Turek nesplní své sliby, za výpalné ve výši 3 miliard(!) Eur nezastaví příval nelegálních migrantů do Evropy a současně Řekové nebudou plnit své závazky vyplývající ze statusu hraniční země Schengenu. Podstata Sobotkova plánu tkví v přehrazení migračního koridoru z Turecka do zemí EU na úrovni Bulharska a Makedonie. V podstatě nic mimořádného na co by za současné situace nepřišel a nebo alespoň nepochopil i řadový občan členské země EU. Jenže ouha, pro některé vrcholné politiky tzv. starých zemí EU i s celými štáby poradců je něco takového zjevně nad rámec jejich intelektuálních schopností. Patrně proto na místo konstruktivního jednání nad řešením z Prahy Lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn své kolegy z Visegrádu pěkně po Brežněvovsku kaceruje a dává jim na srozuměnou, že nejsou žádnými plnohodnotnými členskými zeměmi EU, ale jen východními koloniemi s omezenou suverenitou… a že když nebudeme tančit, jak se v Bruselu/Berlíně píská, tak že bychom se brzy také mohli stát „spolkem odpadlíků”.

Poněkud pikantní na celé věci je skutečnost, že Lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn měl v minulém roce příležitost předvést své schopnosti řešit migrační krizi. Jeho výsledky pak vidíme ve statistikách. Počet nelegálních migrantů v zemích EU za druhé pololetí, kdy jeho země předsedala EU, nejenže neklesl, ale naopak rapidně vzrostl! O rizicích této situace jsme se přitom mohli před nedávnem přesvědčit Paříži či samotném Bruselu. O Kolíně nad Rýnem ani nemluvě. Lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn tak slovy Jacquese Chiraca „promeškal jedinečnou příležitost mlčet“.

Na výroku Lucemburského ministra zahraničí Jean Asselborna stojí za pozornost rovněž samotné označení „ODPADLÍCI“ pro státy V4. Odpadlíky totiž nazývají netolerantní fanatičtí vyznavači Koránu z Daeše (ISIL) všechny muslimy, kteří nevyznávají podle nich tu jedinou správnou wahhábistickou verzi islámu, což řeší fyzickou likvidací dotyčného…

Z úst Lucemburského ministra zahraničí Jeansse Asselborna tak zavál oder zatuchlých Brežněvovských časů křížený se zápachem současných wahhábstických hrdlořezů z Daeše. Jestli toto má být ta pravá západní demokracie v praxi, tak děkuji, nechci.

Hrdlořezové z tibetských klášterů

$
0
0
Pavel Křivka
15. 2. 2016  CzechFreePress
Po únorové oslavě tibetského nového roku přichází březnové vyvěšování vlajek se sluníčkem. Spolky „za svobodný Tibet“ budou mít zase napilno. Mnozí jejich příznivci by nejraději ono území zlé Číně vytrhli a sní o tom, jak by pak za kámošem dalajlámou do nezávislého - či spíše „sluníčkářského“ – Tibetu jezdili.

Pohled do historie ale ukáže, jak nesmírně bláznivá tahle představa je. Vždyť celé dějiny Tibetu jsou v podstatě dějinami tibetské xenofobie podle hesla „nikoho si k nám nepustíme, abychom si tady v klidu mohli otrokařit a flákat se v klášterech“. Když Čína v roce 1950 nad Tibetem obnovila svoji svrchovanost, běžel tam středověk na plné obrátky. Pro mnicha nebo světského feudála neměl život poddaného větší cenu než otýpka slámy. Useknutí ruky, řezání nosů a řada dalších druhů mučení byly běžným trestem. Klášterní nástroje na vypichování očí se dodnes dochovaly a nezbývá než doufat, že už zůstanou jen muzejními exponáty.

Snad největší běsnění lámů bylo zaznamenáno v posledních letech čínského císařství v letech 1905-1911. Tehdy došlo k tzv. batangskému incidentu, který je v knize Dějiny Tibetu (nakl. Lidové noviny, 2000) popsán jedinou větou: „Tyto poznámky mnichy tak urazily, že ambana a jeho doprovod zavraždili“. Protože zmíněná kniha je spíše než dějepisem agitkou za tibetskou nezávislost, líčí její tibetský autor už jen zločiny čínské - tehdy spíše už jen formálně císařské - armády na Tibeťanech. O protiakcích lámů mlčí. Ti však postupovali po proudu velkých řek dolů na jih do Yunnanu a cestou vraždili všechny Číňany a cizince. Dochovalo se o tom mj. svědectví skotského botanika George Forresta, který byl roku 1905 v Yunnanu na své první velké expedici. Forrest se zmiňuje např. o případu vytržení srdce z hrudníku zaživa francouzskému jezuitovi Dubernardovi v jeho misii na horním Mekongu. Na paměť otce Dubernarda posléze Forrest pojmenoval jeden z nově objevených petrklíčů (Primula dubernardiana FORREST). Botanik sám unikl tehdy lámům jen o vlásek, byl na útěku o hladu plných 8 dnů. George Forrest také uvádí, že si lámové usekané končetiny, uřezané hlavy a vykuchaná srdce svých obětí věšeli na žerdě u svých klášterů jako trofeje.

Informace o těchto svérázných metodách „štěstí pro všechny bytosti“ jsou ovšem roztroušeny ve staré botanické literatuře, a jsou tudíž většině badatelů ve společensko-vědních oborech neznámé. Protibetští aktivisté by jim stejně odmítali věřit. Jejich miláčci v karmínovém rouchu jsou totiž pohrobci vrahů, kteří v pomyslné soutěži s evropskými ustašovci a banderovci nijak nezaostávali. Politicky to ovšem smysl dává. Je to pořád jeden příběh: ustašovci proti pravoslavným Srbům, banderovci proti nenáviděnému Rusku, lámové proti rudé Číně. Hrdlořezové a jejich pohrobci jsou naši kamarády či spojenci, jednou za svobodný Tibet, podruhé za nezávislé Chorvatsko nebo „demokratickou“ Ukrajinu. A těm, kdo mají na věc jiný názor, se vynadá do fašistů nebo komunistů.

Desátého března proto vyvěsím vlajku Čínské lidové republiky, protože vím, že právě díky lidové Číně mohu do Tibetu nejen cestovat, ale mohu si být téměř stoprocentně jist, že z obav z přísného trestu na mne žádný láma dýku nevytáhne.



 
Pavel Křivka
autor je bývalý politický vězeň

Džungle před tabulí

$
0
0
Pavel Letko
16.2.2016 E-republika

Džungle před tabulí, na níž jsme nevěřícně zírali ve vynikajícím snímku z roku 1955, dorazila do české reality

Za normálních okolností bych zprávu o šikanování učitelky žáky ponechal bez komentáře. Jsou důležitější zprávy. Jenže zrovna ke Střední průmyslové škole Na Třebešíně, kde se událost stala, mám zvláštní vztah. Mezi její absolventy patřím totiž nejen já, ale i moji synové. Navíc se tato škola nachází "co by kamenem dohodil" od místa, kde bydlím.




Co se stalo?

Podle zpráv a videa uveřejněných v médiích pětapadesátiletou učitelku utýrala trojice studentů, kteří na ni řadu týdnů útočili, omezovali ji a ponižovali. Šikanovaná učitelka Ludmila W. byla převezena do nemocnice, kde následně zemřela. Příčinná souvislost je sice sporná, nicméně fakt šikany už zpochybnit nelze. Džungle před tabulí, na níž jsme nevěřícně zírali ve vynikajícím snímku z roku 1955, dorazila do české reality.

Ředitel školy nechce poskytovat další informace, prý s ohledem na pozůstalé. Otázkou však zůstává, proč takový ohled neměl, když paní Ludmila ještě žila. Podstatu tohoto problému všichni pomalounku polehounku obcházejí, jen aby se nikdo nezamyslel a ještě na něco nepohodlného nepřišel. Místo přemýšlení se veřejnost ventiluje na sociálních sítích a v diskusích pod články primitivní agresivitou. Jenže klíčem k nápravě není zvýšená tvrdost, ale prostá spravedlnost. Jak trpce se v těchto souvislostech čte tento náhodně vybraný starý dopis „starého“ učitele ZDE
 

Chceme hledat?

Abychom mohli pacienta správně léčit, je vhodné hledat příčiny onemocnění. A naše společnost je takovým pacientem a školství jedním z jeho orgánů. Nemá tedy šikana učitelky nějaké hlubší celospolečenské příčiny? Mluvčí školy Na Třebešíně to shodila na rodinu. Rodina může kontrovat, že za jednání a bezpečnost žáků (a jistě i pedagogů) ve škole je zodpovědná škola. Tím pádem si všichni umyjí ruce, uspořádají sbírku a je klid. Do příštího maléru. Nic víc se asi nedá dělat. Nemocná společnost se nechce ptát po skutečných příčinách, protože by se dozvěděla, že bude muset změnit způsob svého života. To pacienti samozřejmě nemají rádi. Lepší je vzít nějaký oblbovák a jede se v zavedených zvycích dál.
 

Příčiny

Příčiny není tak těžké hledat. Jsou to: korupce, nepotismus, protekce a klientelismus.

Takové nešvary samozřejmě provázejí každou společnost, stěžovali jsme si na ně i v dobách „reálného socialismu“, jenže to jsme netušili, jak mírnou podobu vlastně mají. Tehdejší vyrážka se změnila v současnou rakovinu.

Dnešní vedení škol se natolik bojí o dotace, sponzory a svá místa, že už je schopné tolerovat prakticky cokoliv. Jde prostě o to na daném místě co nejdéle přežít. Proto je třeba nevidět skandální chování žáků bohatých či vlivných rodičů, proto je třeba ignorovat všechno, co by mohlo narušit klidné setrvání v dobrém bydle. To ovšem platí jak pro učitele, tak ředitele. Kdo by chtěl být, třeba v padesáti, na dlažbě, že? Navíc není za co se angažovat. Za nějaké ideje nebo snad poslání? To si děláte legraci? Vždyť vzdělání je na prodej. Měřítkem není poctivost či čestnost, ale výhradně peníze. Kdo maže, ten jede. Škola potřebuje peníze, potřebuje naplnit žáky, potřebuje udržet pověst, a to poslední, co by jí ještě scházelo, je nějaký skandál nebo rozzlobený vlivný tatínek. Autorita učitele se tak bezpečně blíží nule. Samozřejmě, to platí, pokud nemá ještě vlivnější přátele, než nezvedení žáci.

Vzorem takových pedagogů s moderním světonázorem a nespornou autoritou může být třeba vysokoškolský učitel, děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze a bývalý ředitel Liberálního institutu Doc. Ing. Miroslav Ševčík, CSc. Nebo prof. Milan Knížák, Dr.A. proslulý svými haváriemi. Uměleckými, lidskými i automobilovými, či Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.

Příčina toho, proč už nejsou šikanováni jen děti dětmi, ale učitelé dětmi, neleží primárně v dětech, ale ve společnosti protěžující podvodníky, šejdíře, neurvalce, lháře a dravce. Nevítězí solidarita a soucit, ale agresivita s ostrými lokty. Budeme-li dost trpěliví v následování našeho bratra za velkou louží, dočkáme se ve školách i střelby v americkém stylu. Někteří naši poslanci se už zhlédli v myšlence ozbrojené společnosti jako záruky proti kriminalitě. Už navrhují, aby se občané vyzbrojili jako v Izraeli nebo USA. Ozbrojený občan, záruka míru. Rozvíjejí tak absurdní hesla známého románu 1984 "Válka je mír; Svoboda je otroctví" Ano, umožněme větší rozšíření střelných zbraní v populaci a ve školách už nebudou žáci učitele šikanovat, budou je rovnou střílet.
 

Léčba

Je třeba opustit nesmyslnou teorii, že více než 50 procent Čechů bude mít vysokoškolské vzdělání, zatímco řemeslům se nebude učit prakticky nikdo. To byl prostě jen šílený nápad, že “podřadné“ práce necháme Ukrajincům, Tatarům či jiným cizincům, které si dovezeme. Domněnka, že výměnou Husáka za Havla a Štrougala za Topolánka vyskočí IQ dobrých Čechů o desítky procent, se ukázala lichou. Školství je třeba přizpůsobit realitě a nikoliv realitu přetvářet na existující školství. Řemeslům je třeba vrátit prestiž, počet státem placených škol a učilišť je třeba uvést v soulad se skutečným stavem populace. Ne každý může být manažer, inženýr, podnikatel či lékař. To však neznamená, že je méněhodnotným člověkem. Často je tomu spíše naopak. Ctižádosti mají být vystaveny mantinely. Myšlenka, že každý má právo na vysokoškolské vzdělání, je nesmyslem podobným tvrzení, že každý má právo stát se kosmonautem. Zvyšujeme-li nároky na studium plynoucí z pokroku doby, nemůžeme se domnívat, že zároveň budeme zvyšovat procento absolventů takto náročného studia. Vraťme se tedy zpátky na zem.
 

Neodvolatelnost učitelů

Dalším krokem by mohl být jiný status učitele. Něco jako „neodvolatelnost učitelů“. Ve společnosti totiž nepotřebujeme jen nezávislé soudce, ale i nezávislé učitele. Tak, aby mohli účinně čelit tlaku a manipulacím zkorumpované společnosti. Přičemž si samozřejmě nemůžeme dělat iluze, že nějaké administrativní opatření samo o sobě něco vyřeší. Společnost je svázaná se školstvím a školství je závislé na stavu společnosti. Chceme-li něco zlepšit, musíme postupovat ve všech směrech, a hlavně už začít. Zatím se zdá, že jsme šli posledních 25 let kupředu pomalu zpátky.

Dnes sice ještě nepotřebujeme skutečně vzdělané či dovednostmi disponující občany, ale zítra, kdo ví? Dnes do montoven stačí lidé nekvalifikovaní, byť s maturitou či vysokoškolským diplomem. V čele mezinárodních korporací vlastnících Čechy pak může být absolvent jakékoliv školy a jakékoliv národnosti. Není však vyloučeno, že přijde den, kdy se „vláda věcí tvých k tobě zase navrátí, ó lide český“. A pak budeme potřebovat lidi rovné, čestné, spravedlivé, šikovné a skutečně vzdělané.







Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 350 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

 
Související články:

Jak by měla vypadat příprava na inkluzi

$
0
0

Jana Maříková
16. 2. 2016
Začít se mělo inventurou materiálně technického a stavebního vybavení škol. Na jejím základě měl být ve spolupráci s obcemi a kraji zpracován investiční plán na úpravy budov. Nejméně desetiletý. Novela školského zákona, kterou se zavádí inkluze, pak měla být schválena s takovým odkladem účinnosti, která by umožňovala provést příslušné adaptace škol. Ale to pouze za podmínky, že by zvláštním zákonem byl odsouhlasen program financování těchto úprav.


A to odhlížím od zásadní podmínky realizovatelnosti takové plánu, kterou je celospolečenská dohoda. Desetiletý investiční program nelze protlačit Parlamentem bez širší celospolečenské shody o tom, že realizace takového záměru je nezbytná. Prostě proto, že další Sněmovna vzešlá nejpozději za 4 roky z nových voleb by mohla takový zákon zrušit a peníze převést na jiný účel. A zřejmě proto MŠMT postupuje tak diletantsky, jak postupuje. Je zřejmé, že ani většina odborné školské veřejnosti není přesvědčena o tom, že inkluze přinese něco dobrého. Kdyby učitelé měli možnost rozhodovat o tom, jestli peníze nutné k úspěšné realizaci inkluze vložit do tohoto projektu nebo do jiné formy modernizace vybavení škol a zvýšení platů učitelů, tak by pro inkluzi nehlasovali. A troufám si tvrdit, že obdobný názor má i drtivá většina rodičů. Takže MŠMT razí projekt, který jde proti požadavkům naprosté většiny uživatelů. A mimochodem i daňových poplatníků. Proto byl zákon přijat „tak narychlo“ a bez přípravy. A hrozí, že to skončí buď katastrofálním rozvalem školství, nebo tím, že zákon sice bude platit, ale jaksi nebude dodržován. Neboť to technicky nebude možné.

Jak by příprava měla probíhat, aby to nedopadlo jako s legendárním registrem motorových vozidel, který se dost často „kouše“ ještě 3 roky po jeho spuštění?

V prvé řadě se diskusí s odbornou veřejností měl definovat standard vybavení škol, které by umožňovaly společnou výuku zdravých a běžně se vyvíjejících dětí a tělesně postižených a eventuálně dětí s poruchami učení, nebo speciálními výukovými potřebami. Mělo být znovu vydiskutováno a na malém vzorku odzkoušeno, jak mají být veliké třídy (počet dětí a metry čtvereční). Jak by celkově měla být škola postavena, aby vyhovovala bezbariérovému přístupu vozíčkářů. Jaké vybavení je nezbytné pro výuku sluchově postižených nebo třeba slepých. Jde o stovky – spíše tisíce „detailů“, které jsou ale důležité k úspěšné realizaci takového plánu. Myslím si, že tyto diskuse měly probíhat tak 3 až 4 roky před započetím projednávání inkluzivního zákona ve Sněmovně.

Teprve poté mělo MŠMT vyhnat Českou školní inspekci na inventuru vybavení škol. Po ní měly být obcím a krajům - jako zřizovatelům škol dány nejméně 2 roky na přípravu projektové dokumentace stavebních úprav na nový standard. Je třeba brát v úvahu, že projet – to je veřejná zakázka. Tedy soutěž, odvolání soutěžitelů, posuzování stížností na ÚOHS. Vzhledem k počtu škol by to chtělo spíše více let na přípravu projektů. Aby to nedopadlo jako s dálnicí D 47, kde projektant jaksi „zapomněl“ na to, že pod Ostravou jsou doly a podloží se hýbe.

Teprve v okamžiku zpracování veškeré projektové dokumentace na nezbytné úpravy budov by bylo možné si utvořit jakýs takýs rozpočtový výhled. A jít do vlády a do Parlamentu požádat zvláštním zákonem o finanční krytí. Podobným jako byl ten o státní záruce EUROFIMA na modernizaci vybavení železnice.

Desetiletý plán je v podstatě velmi optimistická varianta. Je třeba brát v úvahu, že řada škol ve staré zástavbě v podstatě není na inkluzivní školství adaptovatelná. Výtahy do budov není kam zastavět, Budovy jsou památkově chráněné, atd. Prakticky to tedy znamená, že řada škol by musela být postavena znovu. Což zase znamená celé kolečko podle Stavebního zákona. Tedy tavební povolení, ale i územní souhlas. To celé nutno počítat s rezervou na připomínková řízení (od sousedů, památkářů až po ekologické organizace), odvolání k vyšší instanci v rámci Správního řádu. V horším případě pak i správní žaloby a odvolání k Nejvyššímu správnímu soudu. U problémových lokalit jako Praha 1 nebo Praha 2 je celou desetiletou lhůtu třeba rezervovat na takovéto boje s úředním šimlem.

Pokud má škola za sebou stavební řízení, tak musí opět počítat s již výše popsanou papírovou válkou se zákonem o veřejných zakázkách. Stavební práce jsou samozřejmě veřejnou zakázkou, takže se soutěží. A soutěžící se mohou odvolávat i k ÚOHSu . A případě firem specializujících se na výběr „výpalného“ je třeba počítat i s možností soudního přezkumu rozhodnutí ÚOHS. A tam, kde jsou ve hře napjaté termíny a velké peníze ze státního projektu je s výběrčími výpalného třeba počítat. To Vám potvrdí každý starosta nebo hejtman, který se účastnil stavby dálnice.

Takže když to tak počítám s přihlédnutím ke všem zákonům, které se musí respektovat, tak mi i desetiletá legisvakanční lhůta připadá hodně krátká. Jenže takhle to školství bude muset „absorbovat za pochodu“. Což logicky nemůže skončit dobře. Při vědomí těchto skutečností by poslanci měli inkluzi nejméně o 10 spíše však o 20 let odložit.

Volby mění vše. Šachy Kremlu - tah Alexejem Djuminem , přehled blogosféry

$
0
0
Jurij Barančik
16. 2. 2016       zdroj
Otázka stability politického systému byla v Rusku vždy hlavní otázkou. Čím silnější byl v Rusku vůdce, čím větší a stmelenější tým měl, tím kvalitněji a dynamičtěji se země rozvíjela. Historie Ruska dokázala již nejednou, že síla vnějšího tlaku je nepřímo úměrná síle elity. Když vidíme silnou zemi, vedenou stmelenou elitou - epocha Ivana Hrozného, Petra I., stalinské období Sovětského Svazu - vzestup Ruska nemohl nikdo zastavit. Jakmile začínal vnitřní chaos a kolísání, přijetí ruskému světu vzdálených a cizích ideologií - Nikolaj II., Prozatímní vláda, Chruščov, Gorbačov, Jelcin - země se velmi rychle začíná řítit do propasti.


Jednou z hlavních negativních zvláštností Ruska bylo to, že v politické historii země byli silní vůdcové, ale z nějakých důvodů nemohli nechat za sebou silnou a stmelenou jednotnými cíli a úkoly rozvoje země elitní skupinu (Pavel I., který vrátil Pětěrburgu název prvního Jerusaléma, kontrolu nad maltézským řádem, řádem templářů, za což byl i zavražděn místní "pátou kolonou" v podání Anglosasů). Není to nadsázka, ale systém. Dokonce Stalin stihl pouze vytvořit oddíl důsledných stoupenců svého kurzu, ale přivést jej k moci už nestihl.

Přední filosof-marxista Richard Kosolapov poznamenává: "Stalin si neporadil s největším problémem stranických kádrů. Jenom za sebe začal připravovat schopnou náhradu, začal vybírat lidi. Ale, víte, byrokratická mašinérie stranického a státního aparátu má složité vnitřní zákonitosti, je velmi náladová, v jistém smyslu se Stalin stal zajatcem této mašinérie. Řídit ji ještě mohl, ale vystoupit a přenechat volant někomu jinému ne. Lidé, kteří začali Stalina po válce vyzdvihovat, se nestačili v aparátu upevnit a zajistit potřebné vzájemné osobní vazby. V roce 1947 Stalin shromáždil všechny stranické špičky a vyjádřil přání, aby si každý z členů politického byra vybral 5 z 26 kandidátů za náměstky. Neustále to připomínal, zlobil se, ale s mlčenlivou sabotáží svých nejbližších spolupracovníků nic nemohl udělat".

Pravda je taková, že právě Stalin navrhl do úřadů (a nejvyšších úřadů) ty, kteří osobně zajistili příchod k moci likvidátora SSSR Michaila Gorbačova: Gromyka a Andropova.

Právě o této situaci jsme hovořili nejednou již dříve v souvislosti se současným politickým systémem Ruska, konkrétně v jednom z lednových přehledů blogosféry "Vládnoucí liberálové jdou válkou proti Putinovi": "Stává se Putin rukojmím jím samotným vytvořeného systému nebo má ještě prostor pro manévrování? Vyplývá posedlost liberálů z chápání vlastní síly, nebo z jistoty Kremlu, že je všechno pod kontrolou a že těmto politickým broučkům není třeba věnovat pozornost? Prezentuje Putin na světové úrovni ve sporu se světovými klany pouze sebe nebo je přece jen onen Ruský řád, jehož hlavou vystupuje? Zatím zůstávají tyto otázky nezodpovězeny. Rusko rozhodně potřebuje politického Jurije Gagarina - je to čest a sláva naší epochy, ale musí existovat i Oddíl kosmonautů (jako jádro Řádu) a strana jako avantgarda. Kde ale tento oddíl je?"

Tato otázka je pro Rusko mimořádně důležitá. Poněvadž úkol Vladimíra Putina spočívá nejenom v tom, aby vrátil Rusku jeho historické místo ve "sboru velkých mocností", ale aby také vyřešil onu úlohu, kterou před ním nebyl s to vyřešit žádný car-imperátor-generální tajemník-prezident Ruska - zanechat po sobě takový systém, který bude pokračovat v díle vůdce poté, co ten odejde od moci. V podmínkách ruské mentality a nesmírně velké úlohy osobnostního činitele to je skutečně ten nejdůležitější úkol. A je třeba říci, že některá prohlášení poslední doby a události umožňují hovořit nejenom o tom, že jádro tohoto týmu existuje, ale také o jeho dalším čilém formování.

Připomenu nejprve příznačné prohlášení tajemníka Rady bezpečnosti Ruska Nikolaje Patruševa o příčinách rozpadu SSSR, které jsme analyzovali v článku "Před bouří: Patrušev rozmístil akcenty": "SSSR se rozpadl zdaleka ne kvůli problémům v ekonomice. Přední představitelé SSSR prostě ztratili hlavu. Nechápali, co a jak měli dělat, neviděli cestu pro řešení problémů země. A to nejdůležitější: vedení SSSR na sebe nebralo odpovědnost. Vedení Sovětského Svazu v potřebném okamžiku neprojevilo politickou vůli, nebylo přesvědčeno o své schopnosti ochránit zemi, a nebyla přijata ani potřebná opatření v ekonomice".

Dále se odehrála událost, která dovoluje učinit předpoklad, že dva roky před prezidentskými volbami v roce 2018 začal Vladimír Putin připravovat tým nových mladých řídících pracovníků, kteří budou muset (pokud to zvládnou) sestavit kostru toho týmu, který bude odpovídat za další stabilní vývoj Ruska. Jde o jmenování gubernátorem v z. Tulské oblasti náměstka ministra obrany Ruska Alexeje Djumina 2. února. Je to skutečně příznačná událost, která ovlivní mnohé v zemi, včetně přípravy k volbám hlavních náhradníků Vladimíra Putina. A to je dobře.

Tak například Dmitrij Medvěděv, usuzujíc podle výsledků sjezdu Jednotného Ruska, který se konal 6. února, velmi rychle pochopil novou personální a politickou situaci v zemi, a třebaže půl roku před volbami do Dumy, ale začal dělat alespoň něco užitečného ve straně. Jak poznamenává ředitel Ústavu moderního státního rozvoje Dmitrij Solonnikov, "volby do Státní dumy se takto mění ve vótum důvěry nebo nedůvěry osobně Dmitriji Medvěděvovi a jím prováděného politicko-ekonomického kurzu. Bere na sebe odpovědnost za to, co se děje pod jeho vedením, ostatních federálních výkonných postav uvnitř strany se zříká a samostatně představuje celou výkonnou vertikálu moci v zemi. Hlasování za Jednotné Rusko tak nyní bude hlasováním "za" nebo "proti" Medvěděvovi".

Podle mého názoru ke jmenování A. Djumina přimělo Vladimíra Putina několik faktorů. Za prvé, úspěšné zkušenosti vedení Čečenské republiky Ramzana Kadyrova - kurážný důstojník byl schopen vzít pod kontrolu jeden z nejkomplikovanějších ruských regionů a udělat tam pořádek. Dnes je Ramzan Kadyrov jednou z opor ruského prezidenta, na rozdíl od mnohých jiných gubernátorů, kteří se pod střechou státu zabývají výhradně osobním byznysem a zapomínají na to, že si nelze "plést svou srst se státní". S ohledem na útoky "pseudoliberální opozice" na hlavu Čečenské republiky, které tak rozehrávají "národnostní kartu", je jmenování Djumina dobrým tahem, aby byly utlumeny útoky na Kadyrova, protože se objevuje ještě jeden generál-gubernátor s federální perspektivou.

Za druhé, Alexej Djumin byl dlouhá léta v blízkosti Vladimíra Putina a ten mohl ocenit jeho osobní a pracovní kvality. Djumin byl důstojníkem z povolání zvláštních služeb a vypracoval se až na nejvyšší úroveň v hierarchii.

Za třetí, když vycházíme z úkolů pro vývoj Ruska, je jednou z nejaktuálnějších otázek otázka zajištění obranyschopnosti státu a přijetí nových typů a druhů zbraní. Jedním z klíčových regionů tohoto programu přezbrojení je Tulská oblast, v níž je soustředěno 25 velkých podniků obranného a průmyslového komplexu, na kterých pracuje asi 30 tisíc osob. Ale přitom je daná oblast, která kuje "štít a meč" země, až na 39. místě v úrovni mzdy mezi všemi regiony Ruska, která tam podle výsledků roku činila pouze 26 908 rublů. Je zde evidentní nesoulad mezi důležitostí regionu pro Rusko a životní úrovní řadových lidí.

Podle prvních prohlášení Alexeje Djumina, konkrétně 4. února při jmenování gubernátora v z. za přítomnosti zplnomocněného představitele prezidenta Ruska v Centrálním federálním okruhu Alexandra Běglova a bývalého gubernátora Tulské oblasti Vladimíra Gruzděva, a také 8. února při setkání s Tulským metropolitou a Jefremovským Alexijem, růst životní úrovně, "blahobyt lidí" je jedním z nejdůležitějších cílů nového gubernátora.

Ale je to také naplnění praktickým významem slov Vladimíra Putina o patriotismu, která vyslovil při setkání se zástupci Klubu leaderů v Novo-Ogarevu: "Nemáme žádnou a ani nemůžeme mít žádnou jinou sjednocující ideu kromě patriotismu. I úředníci, i podnikatelé, a celkově i všichni občané pracují proto, aby země byla silnější. Protože když tomu tak bude, každý z nás, každý občan bude žít lépe, bude i vyšší životní úroveň, bude i komfortněji, a tak dál. A to je národní idea.

Není ideologizovaná, není to spojeno s činností nějaké strany nebo nějaké skupiny ve společnosti. Je to spojeno s celkovým sjednocujícím principem. Pokud chceme lépe žít, je třeba, aby země byla přitažlivější pro všechny občany, efektivnější, i úředníci, i státní aparát, i podnikatelé - všichni musí být efektivnější. Pracujeme pro zemi a nepovažujeme to za něco amorfního, jako tomu bylo ještě za sovětské éry, taková "tlačenka" ze strany státu - nejprve země, a potom neznámo kdo. Země - to jsou lidé, tedy v tomto smyslu "pro zemi". Jinou ideu nevymyslíme a vymýšlet není třeba, máme ji. Podnět je správný, je jen třeba pochopit, jak jej zformovat a nastartovat".

To je to putinské reálné naplnění patriotismu. Odvážím se učinit předpoklad, že dané jmenování není poslední. Proto slova i Putina i Djumina o lidech jsou velmi důležitá, protože skutečně nesmíme o zemi uvažovat abstraktně, ale konkrétně o našich lidech.

Dokonce Jednotné Rusko na sjezdu konaném minulý se rozhýbalo a schválilo ne řadu nazrálých, ale dávno přezrálých personálních rozhodnutí, i když ještě v dubnu 2013 roku pouze postoj Dmitrije Medvěděva, který prohlásil, že "ministr není rubl, aby se všem líbil", uchránil Livanova před demisí. Pochopitelně, kdyby nebyly volby do Státní dumy a hrozba porážky Jednotného Ruska kvůli takovým členům jeho nejvyšší rady jako Livanov, Siluanov a některých dalších, seděli by tam i nadále, nikdo by nehnul brvou. Ale volby mění vše. Je pravda, jak podotknuli experti, když je Medvěděv nespokojený s Livanovem, bylo by mnohem logičtější ho odvolat z funkce ministra školství, ale tady, přirozeně, zasahují politické faktory - budou volby a podle jejich výsledků bude zformována nová vláda.

A tak samotná doba si žádá od Ruska změny. Tyto změny musí být zejména personální, zaměřené na posílení toho týmu, který řídí Rusko, na rozšíření jeho početní sestavy, na omlazení, na růst kvality těchto lidí. Ale nelze se na tomto zastavit. Je nutno, jako ve stalinských dobách, zapojit do procesu změn v zemi celý národ. V tomto ohledu si nelze samozřejmě nepovšimnout, že se v liberálním tisku objevila nařčení v souvislosti se jmenováním Djumina. Předpokládají například, že je jmenovaný na směnu Kadyrovovi. Myslím, že Kadyrov je na svém místě, i když podobný generál-gubernátor se stejně tvrdým hmatem neuškodí - příliš beztvará je většina ruských gubernátorů, příliš silná je v nich handlířská žilka, ale ne imperiální.

Ještě jedna zvěst je, že Djumin je nástupce Putina. Ano, Jelcin také dva roky před volbami v roce 2000 začal hledat svého nástupce, ale přece jen - dva roky je velmi krátká doba pro získání nutných zkušeností pro řízení státu, jsou nutné minimálně tři-čtyři roky. A tak k volbám v roce 2024 se z Djumina klidně může vyklubat postava předsedy vlády.

V každém případě mediální aktivizace opozice ohledně Kadyrova a Djumina hovoří o tom, že liberálové správně zavětřili, kam vane vítr - Rusko se mění. Země potřebuje nové lidi, patrioty s imperiálním způsobem myšlení, duše a ducha, nezatížené handlířským přístupem k životu a zemi, a ti se začínají objevovat. Správa země - to přece jen není podnikání, to je poslání. Jak poznamenává bloger lexwork:

"Do nového prezidenta RF zbývá asi tak 8 roků. Podle vnějších příznaků je Vladimír Vladimírovič v dobré formě, a aby liberálové a další grantožrouti počítali s tím, že někdejší důstojník z povolání najednou předloží k všeobecným komentářům svého následovníka, by bylo přinejmenším naivní.

Na straně druhé, upřímně doufám, že náš VVP vejde do historie Ruska nejenom jako ten, kdo byl schopen doslova za uši vytáhnout RF z žalostného ..ovna, v němž jsme se všichni ocitli v době mnohostranickosti a běsnění demokratických hodnot, ale i jako politický činitel, který uměl vytvořit semknutou skupinu vlasti oddaných silových struktur, jejichž zásady se zakládají na jedné straně na patriotismus, na druhé na tom, že pud sebezáchovy jim napoví, že pouze suverenita Ruska je schopná jim, v rozsáhlých horizontech plánování, dát také materiální nezávislost na Západu. A proto počítám s tím, že Vladimír Vladimírovič bude s to ve zbývající době vytvořit systém výběru následovníků a že naše země vykročí z fáze, kdy každý její příští vůdce prakticky nekoordinoval linii činů předchůdce s linií vlastní. Na toto je čas a doufám, že i dostatek politické vůle".

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová   

Kdo jste z Prahy a máte zítra čas ...

$
0
0

Václav Dvořák
16. 2. 2016  kosovoonline.cz

Zítra – 17. 2. 2016 - se jako každý rok koná protestní demonstrace proti vyhlášení nezávislosti Kosova. Na Václavském náměstí „pod koněm“ se 17. února každoročně schází Přátelé Srbů na Kosovu, aby českou veřejnost upozornili na flagrantní porušování mezinárodního práva ze strany NATO a EU, mezinárodních organizací, jejichž je naše republika členem.


V roce 1998 zažila jižní srbská provincie Kosovo a Metochija nájezd ozbrojených tlup ze sousední Albánie. Říkali si UČK – Kosovská osvobozenecká armáda – a do poloviny roku 1998 ji i americká administrativa vedla na seznamu nebezpečných teroristických organizací. Její první obětí byla dvojice jugoslávských policistů, kosovského Srba a kosovského Albánce. Dalšími oběťmi byli Albánci, kteří s agresí UČK a Albánie proti Jugoslávii nesouhlasili. Jen za rok 1998 jich UČK zavraždila 400. Na Kosovu se rozhořela občansko-etnická válka zabarvená nábožensky. Albánští bojovníci byli často muslimskými fanatiky, a tak šokovaná Evropa se mohla seznámit s fotografiemi pohlavárů UČK, kterak v ruce drží usekané hlavy jugoslávských občanů.

Když v boji s policejními a armádními silami Jugoslávie ztratila albánská UČK na podzim a v zimě 1998 dech a doznala velkých ztrát, přispěchaly na pomoc Spojené státy americké a jejich věrní sluhové z NATO. Prohrávajícím bojovníkům UČK poskytly letecké krytí a bombardováním Jugoslávie, které trvalo 74 dní, nakonec donutili jugoslávskou administrativu opustit tuto část jižního Srbska - Kosovo a Metochii. Stalo se tak nejen brutálním vojenským násilím, bombardováním civilních cílů v Srbsku a Černé Hoře, ale i podvodem. V Kumanovské smlouvě, která ukončila boje na Kosovu totiž státy NATO veřejně slíbily, že jižní Srbsko bude okupováno jen dočasně a že se srbská armáda a bezpečnost, soudy a úřady na Kosovo a do Metochije časem vrátí. Toto stvrdila i následující rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.1244.

Namísto toho etnicky vyčištěné Kosovo vyhlásilo 17. 2. 2008 jednostranně svoji nezávislost a USA donutily své poslušné spojence v NATO a v dalších zemích, aby tento kvazistát uznaly. V Evropě se proti tomu postavilo pouze Španělsko, Rumunsko, Kypr a Slovensko. Samozřejmě Kosovo nikdy neuznaly a ani v budoucnu neuznají velké mnohonárodní, multikulturní a multireligiózní státy, jako Indie, Rusko nebo Čína. Za českou stranu má uznání na svědomí Karel Schwarzenberg a čeští Zelení, kteří ho nominovali na post českého ministra zahraničních věcí. Uznání Kosova z naší strany vážně poškodilo tradičně dobré vztahy se Srbskem, podobně jako předchozí povolení přeletů bombardérů NATO přes naše území směrem na Jugoslávii na jaře 1999.
Zničený srbský autobus u Podujeva - oběť albánského teroru

Dnes 16.2. vzpomínáme obětí velkého teroristického útoku, tak typického pro UČK. Před 15 lety v roce 2001 vyrazilo na Kosovo okupované armádami NATO (KFOR) několik autobusů s vyhnanými kosovskými Srby. Jeli se podívat na svůj majetek, zničený či usurpovaný Albánci. Přejeli administrativní hranice mezi svobodným a okupovaným Srbskem a u vesnice Livadice u Podujeva byla pod prvním z kolony srbských autobusů odpálena mina. Na místě zahynuli řidič a dalších 11 poutníků. 43 lidí bylo se zraněními odvezeno do nemocnic, někteří v nich posléze zemřeli. Okupační správa UNMIK a vojsk KFOR zahájila vyšetřování. Jeho výsledkem byla obžaloba kosovského Albánce Florima Ejupiho. O 7 let později, v roce 2008 byl Ejupi odsouzen ke 40 letům vězení za mnohonásobné vraždy a pokus o vraždu s přitěžujícími okolnostmi, na 15 let za terorismus, na 8 let za obecné ohrožení, na 5 let za podněcování k rasové a jiné diskriminaci a k 10 letům vězení za nelegální držení zbraní. Ale už za rok byl na příkaz kosovského Nejvyššího soudu propuštěn pro nedostatek důkazů. O další proces se pokusila mise EULEX na Kosovu. Ale i tato snaha vyšuměla do ztracena. Viník či viníci, protože bombový útok podle odborníků, nebyla schopna provést jedna osoba, nebyli potrestáni.

Z dnešního Kosova, sužovaného nebývalou nezaměstnaností utíkají sami kosovští Albánci. Celé rodiny. Hledají štěstí mimo své „nezávislé“ Kosovo. Každoročně z malého Kosova mizí několik tisíc žáků, kteří i s rodiči odešli do Německa, Švédska či Švýcarska. Kosovští Albánci také využívají současné migrační vlny, která se do Evropy valí přes Balkán. Přidávají se k ní, sází na nedostatečnou hraniční kontrolu a tvrdí, že jsou běženci ze Sýrie. Po několikerých volbách organizovaných na Kosovu, ztratili ve svůj „nezávislý stát“ důvěru, ztratili naději na změnu poměrů.

Na Kosovu je jedna z největších amerických vojenských základen mimo území USA - Bondseel. Odtud mohou Američané kontrolovat velkou část Balkánu. Základna je v silném podezření, že právě přes ní proudí do Evropy z Afghánistánu drogy. Jejich konečnou distribuci pak zařizují albánské gangy, ona ilegální do světa rozlezlá UČK. Americké tajné služby ziskem z tohoto obchodu prý financují akce, které by nezískaly souhlas Kongresu USA. Aspoň to před časem uvedly dost čtený dalmacký list „Slobodna Dalmacia“.

Kosovo je ale i nebezpečné pro své bezprostřední sousedy. Právě v těchto dnech probíhá v makedonské Skoplji soudní proces s tzv. „Kumanovskou skupinou“. Jde o 30 Albánců z Makedonie a Kosova, kteří 9. a 10. května loňského roku svedli v Kumanovu boj se speciálními oddíly makedonské policie. Při nich zahynulo 8 policistů, 43 bylo zraněno, zabito bylo 10 teroristů. Vyšetřování odhalilo tři úrovně, na kterých teroristická skupina z Kumanova existovala. Zatímco zásobování bylo záležitostí makedonských Albánců, velení a fyzická účast v bojích měli na starosti kosovští mazáci z UČK. Jedním z obžalovaných je Albánec s německou státní příslušností, jedním je i makedonský policista.

Hlavním obžalovaným je kosovský Albánec Sami Uksini známý jako „Velitel Sokoli“, druhý na seznamu obviněných je další Albánec z Kosova Andi Krasniči z Mališeva. Uksini a Krasniči čelí obvinění, že oni byli veliteli Kumanovské skupiny, zatímco další dva velitelé a organizátoři útoku v Kumanovu Mirsad Ndrecaj, známý jako Velitel NATO, a Rizaj Beg byl zabiti při loňské policejní akci.

O kriminalitě a terorizmu kvetoucím na dnešním Kosovu česká mainstreamová ani veřejnoprávní média neinformují. Je až zarážející, že se nikdo z českých novinářů, těch proklamovaných „hlídacích psů demokracie“ nevěnoval obžalobě české prokurátorky u justičně policejní misi EU na Kosovu (EULEX) Jaroslavy Novotné. V listopadu ji kosovsko-albánské úřady obvinily z braní úplatků za zastavení různých trestních stíhání, převážně vysoce postavených politiků a jejich příbuzných a známých. Spolu s ní byl vyšetřován i bývalý hlavní soudce mise EULEX Ital Francesco Florit. Ale sama albánská strana je v silném podezření, že touto cestou, tedy vyřazením hlavní žalobkyně a soudce hraje o čas, protože se blíží termín promlčení mnohých zločinů, které spáchali během válečné kampaně příslušníci UČK, včetně dnešních vysokých politiků. Na samotnou hlavní prokurátorku EULEXu Marii Bamiehovou, která případ dozoruje, je vyvíjen silný, jak sama prohlásila, nátlak jak z albánské strany, tak i ze strany vedení mise EULEX, aby případy korupce zametla pod koberec. „Případ Novotná“ nezajímá ani české televizní stanice, ani tištěná média. Kdyby ho totiž začala probírat, musela by české veřejnosti přiznat neutěšený stav na dnešním Kosovu, které působí nejen jako zdroj napětí a násilí, ale i jako bezedná černá díra, ve které bez zjevného výsledku mizí peníze EU, tedy i peníze z našich daní.
Demonstrace za srbské Kosovo - přijďte i vy!
Náš zítřejší protest pod sochou svatého Václava je vyjádřením českého odporu k opakovanému flagrantnímu porušování mezinárodního práva, stejně jako protestem proti poměrům na dnešním Kosovu a Metochiji, jihosrbské provincii, momentálně okupované vojsky NATO.

Kdo jste z Prahy a máte zítra v 16.00 hodin čas, přijďte pod sochu sv. Václava podpořit srbské Kosovo.

Ať žuje srbské Kosovo!
Kosovo je Srbija!

Zvířecí společnost a společná věc

$
0
0
Václav Umlauf
16. 2. 2016    E-republika

Mezi námi se pohybují lidé, kteří si namlouvají, že jsou tak důležití, že jsou vlastně nesmrtelní. Proto chtějí mít neomezenou moc, chtějí neomezeně lhát a neomezeně ničit ostatní lidi legálním způsobem.



Pozoruji v poslední době i mezi mými známými, že radikálně stoupla míra hysterických a iracionálních reakcí na cokoliv úplně normálního. To vůbec nemluvím o nějakých uprchlících, terorismu, válce a podobně. Tam jsou zvířecí reakce lidí do jisté míry oprávněné, protože je automaticky spouští pud sebezáchovy. Islámští filosofové jako Avicenna už v 11. století věděli, že i zvířata mají formu tohoto elementárního úsudku. Například ovce vidí něco podobného vlkovi. Pak udělá závěr, že to je doopravdy vlk a prchá, nebo provádí jiné obranné činnosti. Proto nalepíme na skleněnou zeď ve městě siluetu letícího sokola. Holub dělá při pohledu na tuto siluetu stejné instinktivní závěry jako ovce při pohledu na vlka. Avicenna nazval tento zvířecí úsudek termínem „wahm“ a pozdější latinská scholastika jej přeložila jako „vis aestimativa“, čili schopnost správného odhadu, nebo instinktivního úsudku.
 
Selhání demokratických schopností

Česká společnost ztratila za 20 let úspěšné výstavby neoliberalismu základní demokratické mechanismy dané na úrovni jednotlivce. Mezi ně patří: veřejné jednání politicky svobodného člověka (řecky: práxis), svobodný a vlastní úsudek o tom, co je společné dobro (řecky: fronésis) a schopnost najít správný střed politického jednání vyjádřeného středem mezi extrémy (latinsky: recta ratio). Z těchto základních politických vlastností pak Aristotelův spis Politika koncipuje pojem zákona, který si dává politická komunita jako optimální střed společného jednání. Zákon pak tvoří společnou univerzální míru politické výtečnosti jednotlivého občana. V politicky jednající komunitě výše uvedených občanů je jimi daný zákon vyjádřením racionálně pojaté svobody všech (řecky: isonomía). Zákon pak tvoří společný střed jednání a je vytvořený v prostoru názorově konfliktní debaty svobodných lidí, kteří se navzájem přesvědčují racionálními argumenty (řecky: pólemos).

Podívejte se na dnešní situaci v EU vykrádané jedním procentem a korporacemi, nebo na poslední pokus v nekonečné řadě legálních zlodějen Sněmovny, která legalizuje rozkrádání společného dobra. Ke zbytku méně či více úspěšných pokusů o zlodějny viz heslo "parlamentní zpravodaj", nebo ještě lépe "sněmovní Mordor". Ve Sněmovně právě v přímém přenosu běží pokus o privatizaci základních dat o našem zdravotním stavu (Kauza NZIS aneb Jak udělat ze státního úřadu korporátní trafiku). Předtím to byly S-karty a tak dále. Celá řada začala Klausovou privatizací pod zhasnutým světlem a skončila jeho amnestií této gigantické zlodějny. K tomu jsem psal článek Trojí metr spravedlnosti.

Tvorba zákonů v Česku má zásadně oligarchický charakter, protože slouží velkým zájmovým skupinám a jejich zvířecím instinktům, tedy zbytnělému pudu sebezáchovy jednoho procenta. To chce mít nekonečnou moc a chce žít věčně, což chceme všichni. Ale někteří víme, že to nejde, a snažíme se podle toho svůj pozemský život upravit. Jsou však mezi námi i naprostí šílenci. Ti si namlouvají, že jsou tak důležití, že jsou vlastně nesmrtelní. Proto chtějí mít neomezenou moc, chtějí neomezeně lhát a neomezeně ničit ostatní lidi výše uvedeným legálním způsobem. Klasická politická teorie Aristotela a Platóna věděla, že po vládě oligarchie přijde období společenského chaosu, lokálních válek, uprchlíků a boje proti terorismu. Toto období nestability a rozpadu státních celků pak ukončí jeden diktátor a tyran. K tomuto rozpadu politické komunity viz článek Aristotelés, Řecko a dnešní EU.

Není to fatální vývoj, protože lidé jsou svobodní. Ale když je těch svobodných málo a jsou navíc už v koncentráku, nebo na útěku, či v emigraci (nacistické Německo, SSSR, komunistické Československo), pak je to holt těžké. Nebo jsou jako dnes ve společenské izolaci dané lživými médii. Pak je vývoj k diktatuře v podstatě nevyhnutelný. Po chaosu hospodářské krize v Německu si Hitlerův režim podporovaný velkými oligarchy a zájmovými skupinami z celého západního světa nakonec přála i velká většina Němců. Tedy do té doby, než skončili na východní frontě a u Stalingradu. Jen pro pořádek připomeňme, že pro západní korporátky nadšené Sorosem už není nepřítelem číslo jedna terorismus, ale Rusko.
 
Vytunelovanou blbou náladu vystřídala společenská hysterie, vztek, agresivita

A nyní k té vyplašenosti a iracionalitě mezi obecným lidem. Kdyby lidi byli ovce nebo holubi, tak jejich přirozená odhadovací schopnost jim sama instinktivně řekne, jak se mají v dané krizové situaci zachovat. Tyto přírodní reflexy ale v politickém systému nefungují. Politika není příroda, ale lidský svobodný výtvor postavený mimo přírodní řád. Tomuto výtvoru je třeba rozumět, protože je to dílo našeho svobodného jednání, přemýšlení, politické a jiné kultury. Proto slovo "krize" je v řečtině odvozeno od slova "krínein", což znamená schopnost správného úsudku schopného oddělit věci od sebe, analyzovat dění a soudit jej.

Lidé u nás už dobře vědí, že republika jako společný výtvor jim nepatří, že na něj nemají vliv, že se jim stal nebezpečným, a že se v něm systematicky a celoplošně lže, a tím pádem i krade. Protože nemají společný svět, tak se každý z nich utíká do svého vlastního. Ale ví, že tento jejich malý svět jim může kdokoliv sebrat mávnutím ruky. To poprvé poznal a rozebral řecký filosof Hérakleitos z Efezu před 2,5 tisíci lety. Zakládal společnou vládu svobodných lidí v Efezu, a hned poté viděl její úpadek.

Oligarchičtí dravci mají instinkty zásadně postavené mimo obecné dobro. Jejich zvířecí instinkty je správně vedou k loupení dobra obecného. Dělají to pilně a zdatně, protože si namlouvají, že jsou všemohoucí a nesmrtelní. To se to pak loupí, že ano. Viz náš nedávný článek Psychopaté. Hůře je na tom obecný lid, který z podstaty věci (tj. z podstaty omezeného společenství smrtelníků) životně závisí na tom, čemu se říká „společná věc“, neboli „res publica“. A protože obecný lid obecně ví, že vlastní hloupostí, zbabělostí, nesvobodou, pitomostí, leností atd. tuto společnou věc prodal oligarchickým vlkům, pak je všeobecně vyplašený, nervní, iracionální, vzteklý.

A pozor, teď to přijde. Takový ovčan jedná nikoliv jako "racionálně" uvažující zvíře v rámci animální „vis aestimativa“. Ovčan je na tom ve své politické a společenské vyplašenosti hůř než zvíře. Vzhledem ke společnému dobru už žádnou instinktivní odhadovací schopnost nemá, ani ji mít nemůže. Politika totiž, jak jsme řekli výše, nemůže mít zvířecí charakter, protože je svobodnou činností postavenou mimo kauzalitu přírody. Kradení a loupení je naopak zcela zvířecí schopnost. Například zvířata žijící v sociálně založené smečce naloví a pak chtějí úlovek v klidu sežrat. Ale jsem silnější, tak jim tu společně nalovenou kořist sežeru já. A protože jsem pak plný energie, tak je pro jistotu sežeru taky, ať v lese zbytečně neotravují.
 
Co dělat, ve trojím vydání
Lidi instinktivně tuší, že se na ně pořádá tento lov a že společná věc dostává v současné politice jednoho procenta mohutně na prdel. Pak mají na vybranou tři možnosti.
  • Budou dělat jako že nic a nechají se sežrat. To je současná česká verze politiky.
  • Vyděšení ovčani se porvou mezi sebou, a pak se už jako zcela bezmocní nechají sežrat. To pomalu začíná být současná česká verze politiky.
  • Občané začnou jednat a dají bráněné společné věci obecní zákon určující rozumný a společný střed politické racionality. To je realita nových hnutí a stran v politice na demokratickém Západě.
Třetí veze je klíčová. Nově vytvořená „res publica“ bude politicky jednající občany kolektivně chránit. Zákony znovu dostanou sílu nikoliv ze středové pozice individuální a iracionální chamtivosti oligarchů, ale ze středové pozice rozumných, svobodných a politicky aktivních lidí. Už aby to bylo, moc času EU ani Česku nezbývá.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde. Děkujeme!

 

Související články:

Je Rusko schopné odrazit agresi Turecka?

$
0
0
Roman Něstěrenko
16. 2. 2016 Eurasia24

Protože v blízkých hodinách, dnech či týdnech téma hrozící turecké intervence do Sýrie a z toho vyplývající střety mezi Tureckem a Ruskem je hyperaktuální, chtěl bych přispět svou troškou do diskuze.


Z lehké ruky některých hrdinů minulých dní v patriotickém sektoru internetu zavládla jistá nervozita vzniklá, jak se alespoň mně zdálo, z nepochopení řady prostých věcí. Nyní se pokusím to rozložit do bodů – krátce, tezovitě a axiomaticky.

1) V případě agrese Erdogan zůstane prakticky sám proti koalici Rusko, Sýrie, Irák a Írán a budoucího kurdského státu.

Je očividné, že pokud NATO podpoří Erdogana v bojových akcích proti Rusku, už si nebudeme muset s ničím dělat starosti, protože mrtví jsou ti nespokojenější.

Účast Saúdské Arábie v tomto konfliktu přímo také není možná, protože SA není člen NATO a s ní v případě něčeho se bude moci udělat cokoli. Jak ukazuje praxe války v Jemenu, armáda saúdských monarchů, v jejichž základě leží složitě propletené rodinné vztahy, mění vertikálu samovlády podle bojeschopnosti. V případě turecké invaze na jih budou Írán i Irák prakticky automaticky zapojeny do války. Pro obchodníky pivem a spisovatele sci-fi připomínám, že v Latákii a Idlibu se nachází n-tý počet íránských dobrovolníků, a Irák, pokud to snad někdo zapomněl, byl na hraně války s Tureckem sotva před půldruhým měsícem. Vojenská rovnováha Turecko – Irák: Erdogan vítězí na počet…

2) Turecká armáda není schopná provést totální ofenzívu, protože v jejím týlu zuří ta nejopravdovější partyzánská válka.

Skutečně: je velmi obtížné útočit v horách, když ti v týlu partyzáni ruší komunikaci a snaží se atakovat důležitou leteckou základnu – Turecko, bitva o Diyarbakir: tucet nožů do zad Erdogana.

3) Teze třetí logicky vyplývá z prvních dvou: Turecko není schopné narušit ani zásobování a tím spíš zničit leteckou skupinu Ruska v Sýrii.

Uzavření Bosporu Turecku nepřinese nic kromě bolehlavu ve styku s přidunajskými satelity USA a EU. Pokus zničit leteckou základnu v Hmeimim a ruskou středomořskou eskadru leteckým útokem by Turecko stálo neúměrné ztráty v letectví a pak – totální destrukci vojenské infrastruktury minimálně na východu Turecka. Pokud nějaký spisovatel sci-fi uvízl mozkem v devadesátých letech a myslí si, že Rusko nemá na křídlaté rakety a prostředky elektronického válčení, je to jeho osobní škoda.

4) Krym zůstane ruský. Není jiná možnost – po té, co se Krym vrátil do rodného přístavu, Černé moře se opět stalo ruským.

Bastiony (raketový systém pobřežní obrany), eskadry (bombardérů) Tu-22M3, (raketové čluny) Bora a Samum zcela eliminují možnosti turecké flotily v Černém moři.

Být na místě Erdogana, neriskoval bych to.


Zdroj: jpgazeta.ru
Vyšlo na: NWOO.org
Doplnění: Eurasia24.cz


Co skrývá planina u Palmýry? Nejmodernější ruskou techniku

$
0
0
Geo
16. 2. 2016   Eurasia24

Reportéra Freda Pleitgena z televize CNN, který v pondělí 15. února točil reportáž na frontové linii u syrské Palmýry, to očividně nijak zvlášť nenadchlo. Zato oko každého fanouška či znalce vojenské techniky při pohledu na pořízené záběry zbystří. Poodkrývají pohled na úroveň v Sýrii nasazené ruské bojové techniky – té, která se ve zprávách z bojiště nevyskytuje každý den.

A pohled je to vskutku zajímavý: Rusové do samotného středu syrského státu přesunuli na pomoc v boji proti Islámskému státu moderní 152mm houfnice Msta-B (na záběrech jsou tři), tanky T-90 (zachycen nejméně jeden), tahače dělostřelecké techniky Kamaz-6350 (8х8) (nejméně tři), klasické nákladní automobily Kamaz-43114 (6х6) (tři) a Ural-4320 (jeden) a především nejnovější obrněné transportéry BTR-82A (ty jsou vidět nejméně dva).

Překvapením může být použití robustních, ale poměrně moderních ruských offroadů UAZ-3163 Patriot a UAZ-23632 Pickup a využití naší Avie jako podvozku pro instalaci velkorážné hlavňové zbraně.

obrázky zde. 


Německý generál: VKS RF dávají najevo, že působí na žádost legitimní syrské vlády

$
0
0
16. 2. 2016    zdroj
VKS Ruska, které pravidelně doprovázejí německé letouny Tornado, provádějící průzkumné lety nad Sýrií, dávají najevo, že na rozdíl od Západu působí na požádání legitimní syrské vlády, prohlásil generálporučíka VVS Německa Ioachim Wundrak. Podle názoru bývalého náčelníka britského generálního štábu Richarda Dannata je západní koalice v SAR "na straně smolařů", protože nespolupracuje s režimem Bašára Asada.


Německá letadla Tornado, provádějící průzkumné lety na obloze nad Sýrií, jsou pravidelně doprovázena ruskými stíhačkami. Novinám Rheinische Post to sdělil generálporučík VVS Německa Ioachim Wundrak, informovala agentura RIA "Novosti".

"Tato setkání probíhají profesionálně, nevyskytly se žádné incidenty", prohlásil Wundrak. Zdůraznil, že německé letouny nejsou zadržovány.

Generálporučík rovněž zhodnotil akce letecko-kosmických sil RF jako "politickou demonstraci". Podle názoru Wundraka dávají ruské VKS najevo, že "na rozdíl od sil mezinárodní koalice působí na žádost legitimní syrské vlády". Jak podotknul německý generál, těchto operací se účastní nejmodernější ruské stíhačky.

Na straně smolařů

Jiný vojenský činitel, bývalý náčelník britského generálního štábu Richarda Dannat prohlásil, že operace VKS RF v Sýrii dokázala svou účinnost v boji proti DAEŠ. Píšou o tom noviny Daily Express.

Rusové koordinují činnost s vládou Asada a v současné době působí velmi úspěšně. I ve vzduchu, i na zemi pracují koordinovaně. Náš problém spočívá v tom, že spolupracujeme se smolaři. Pojďme pracovat s tímto režimem. Zde se také dá říci, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, poznamenal Dannat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Temné vábení tribalismu – úvaha o evolučních výhodách náboženství

$
0
0
Petr Tomek
16. 2. 2016      AteistéČR
Ta otázka se vrací stále jako bumerang: Proč je tedy na světě více věřících, když se jednoznačně ve svém přesvědčení mýlí? Dává jim snad náboženství nějakou výhodu před nevěřícími, neřku-li rozumně myslícími lidmi? Zkusím teď nanést několik tezí, které by mohly být snad podnětem k dalšímu zamyšlení. Jsou to tvrzení, která by bylo třeba lépe prozkoumat a potvrdit nebo vyvrátit.


Pokud extrahuji vše, co mi na náboženství připadá nebezpečné a pokusím se to shrnout do jednoho slova, bylo by to slovo tribalismus a to ve významu „kmenové myšlení“. Všechno co jinak připisuji náboženství (míněno především monoteistické), jako jeho špatné vlastnosti vychází z tohoto jediného zdroje – syndrom skupinového myšlení, vyšší kriminalita, skrývání emocí, kontrola sexuality, unifikace, šíření konspiračních teorií, vyšší agresivita k okolí a tak dále.

Co to tribalismus vlastně je? Je to kmenové vnímání lidské společnosti, která ale už není kmenová. Je to cosi, co umožňuje skupinám uvnitř takové společnosti, aby se chovaly jako kmenová zřízení. Jejich příslušník vnímá vlastní skupinu jako výlučnou a hierarchicky postavenou. Příslušnost k ní dává najevo vnějšími znaky i chováním. Takový „kmen“ má určité spojující rituály a společné zájmy. Typickým příkladem takového kmenového chování ve společnosti, která není kmenová, jsou pouliční gangy a fotbaloví fanoušci. Naproti tomu u subkultur jako například emo, hippies nebo rockeři, nejde takové vnímání příliš hluboko a podobají se jim pouze vnějšími znaky.

Tribalistické rysy v náboženství jsou:

vydělení z okolní společnosti
izolování od nežádoucích informací (v podstatě uměle posílené konfirmační zkreslení)
vnímání okolního světa jako nepřátelského (větší počet věřících tento dojem zesiluje)
důraz na početnost
potlačení rozumu ve prospěch autorit
ovládnutí sexuality (kdo smí s kým, kdo je povinen)
trestání odpadlictví a hereze
společné rituály
unifikace vzhledu – oblečení, symboly
unifikace myšlení
víra ve vlastní morální nadřazenost
odlidštění protivníků (umožňuje páchat na nich násilí, aniž by si pachatelé připadali něčím vinni)

Jak vidíte, hezké věci to nejsou. Přesto jsou společnosti, které je uznávají početné a tedy úspěšné. Proč?

Jedna z hypotéz říká, že monoteističtí bohové jsou vlastně přímým pokračováním kmenových bohů. Takový typický kmenový bůh byl vlastně zbožštěný mytický prapředek. Měl by pak pro takový kmen velký význam, protože by umožnoval udržovat zdání příbuznosti i mezi lidmi, kteří by si už skutečnou vzájemnou příbuznost nepamatovali. Taková skupina se pak může rozrůst z počtu představujícího maximální zapamatovatelný limit (asi 140 lidí) na velikost národa.

Získá tak výraznou vojenskou převahu nad samostatnými rodinnými klany, které je pak možné vyvraždit a přivlastnit si jejich zdroje. Podle mě jde o velmi pravděpodobnou hypotézu už proto, kolik prostoru je například ve Starém zákoně věnováno vzájemné příbuznosti a vypočítávání rodokmenů.

Další krok představuje průlom v rychlosti šíření (a tedy zvětšování skupiny) a tou je možnost konverze. Zatímco u nejstarších náboženství možnost konvertovat buď vůbec neexistovala, nebo byla výjimečná (protože stavěly na reálné příbuznosti), v kultech monoteistických bohů jako je křesťanství nebo islám, je význam konverze zásadní.

Zatímco při narození nového příslušníka kultu musí „kmen“ čekat až dosáhne věku, kdy se bude moci dále rozmnožovat (pokud jde o ženu), nebo bojovat (pokud jde o muže), konverzí můžete totéž získat vlastně téměř okamžitě. I v případě konverzí jde tedy o okamžité přečíslení protivníků.

Čistě pro formu připomínám, že jak křesťanství, tak islám konvertovali většinu svých věřících stejným postupem – na víru nejprve přiměli přestoupit vládnoucí vrstvu (případně po konverzi z druhé nejvyšší vrstvy vytvořili novou elitu) a ti pak své poddané donutili k přestupu na nové náboženství.

Ti, kteří se tomu vzpouzeli nebo dokonce vedli odboj, byli povražděni nebo pochytáni a prodáni do otroctví. (viz Peníze, krev, církev a otroci – co vám v seriálu o Cyrilovi a Metodějovi neřekli.) Představa konverze jako „povídáni si s domorodci“ je relativně moderní a v historii neměla větší význam.

Co z toho všeho ještě vyplývá? V kmenovém vnímání společnosti je nesmírně důležitá příbuznost. Proto je až absurdní důraz kladen na ženskou věrnost. Jde to tak daleko, že je výhodnější občas nějakou nevěrnou ženu zabít aby byla oficiálně zachována příbuzenská linie. Sirotci a nemanželské děti jsou nenáviděni.

Počet členů „kmene“ je samozřejmě v první řadě doplňován vysokou porodností. Vysoký počet potomků je tedy vnímán jako ctnost a to i v případě, že vyčerpává nadměrně zdroje a hrozí kolapsem společnosti (Rwanda 1994). Dětem je přisuzována náboženská příslušnost hned po narození a manželský slib je zároveň vždy závazkem vychovávat budoucí děti v duchu daného náboženství.

Z toho co jsem napsal, by mělo být jasné, že vnímám monoteistické náboženství v první řadě jako zbraň, která formuje společnost pomocí kmenového myšlení a dává jí výhodu přečíslením protivníka před jinými společnostmi na jiném základě. Daň, kterou za to ale stoupenci platí, bývá vysoká. Život v silně tribalistické společnosti znamená soupeření v neustálé konkurenci, vysoká úmrtnost je jak ve střetech s jinými podobnými skupinami, tak i uvnitř těchto skupin při bojích o moc. Myšlení mužů je redukováno na válečnictví, stagnuje věda, ženy mají roli mravenčích královen – jejich úkolem je plodit děti a co nejméně se ukazovat na veřejnosti (mohly by být odcizeny – představují zdroj). V podstatě žijí v domácím vězení.

Kolapsy takových společností organizovaných podle náboženství vyznávajících tribalistické hodnoty, jsou předvídatelné, protože se odehrávají v podstatě podle scénáře navrženého Malthusem. Dobývají zdroje díky početní převaze, ale tím zároveň nově získané zdroje nadlimitně vyčerpávají (extrémní případ tragédie obecní pastviny). Jakýkoli obnovitelný zdroj se tedy takto stává automaticky v krátké době opět nedostatkovým (voda, půda, palivo), což vede k dalším výbojům a vnitřním sporům.

Tím, čeho se jeho stoupenci a vůdci náboženských skupin obávají nejvíce, je odpadlictví (apostaze) a rozštěpení (hereze). Obojí trestají (islám), nebo v dřívějších dobách trestala (křesťanství) monoteistická náboženství smrtí. Boj proti sebeabsurdnější herezi byl příčinou mnoha vyčerpávajících válek. Jejich zdánlivé důvody nám mohou připadat úsměvné, jako v případě sporu o přijímání „pod jednou“ a „pod obojí“. Skutečným důvodem je ale vždy pouze rozštěpení skupiny, čímž „kmeni“ vzniká konkurence, která ji navíc ohrožuje v jejích ideových základech. Ze stejného důvodu existují vždy také děsivé mýty, které mají před herezí a apostazí varovat.

Dobrá, má ale tribalismus ještě nějaké kladné vlastnosti? Je něco, co bychom z něj chtěli uchovat? Mohli bychom jej nějak zkrotit a využít k něčemu dobrému? Tribalismus rozhodně funguje jako motivace k velmi krvavým střetům, jenže možná může fungovat i jinak. Motivuje k spolupráci uvnitř skupiny, i když pravda hlavně díky vidině společného nepřítele. Sportovní dresy, rozdílné školní uniformy, symboly škol, laboratoří, firem a vzájemná soutěživost i konkurence ve sportu i na trhu jsou vlastně projevy takového zkroceného tribalismu.

A také se zdá, že existuje určité propojení mezi tribalismem a kolektivním myšlením, tedy že jde asi o stejný mechanismus, který za jiných okolností může způsobit syndrom skupinového myšlení.

Vyspělejší společnosti tedy přesouvají tribalistické soutěžení vlastně do rituální roviny, jako je sport, společenské aktivity (např. slavnosti potlač) architektura, věda, trh. Ani to není vždy zcela bez nebezpečí, jak ukazuje případ Velikonočního ostrova, na němž se společnost dopracovala ke kolapsu (mimo jiné) stavěním stále větších soch a kácením stromů, které byly potřeba k jejich transportu.

Představa že by se tribalistické pudy daly v případě náboženství zkrotit podobně jako třeba ve sportu je ale mylná. Náboženství staví na tom, že upravují lidem žebříček hodnot. Zatímco ve sportu se nechtějí ragbystické týmy skutečně navzájem zabít a sportovní pravidla nadřazují nad záměr konečného vítězství, v náboženství tomu tak není. Jejich tažení používá ultimátní prostředky a vítězství je hlavním cílem, kterému všechna pravidla podléhají. Proto máme náboženské války.

Sekularismus byl poměrně úspěšným pokusem snažícím se nadřadit obecná pravidla vzájemného mírového soužití nad jednotlivé ideologie a kulty. Historie nám ale ukázala, jak představitelé politických ideologií, tak zástupci církví, sekulární ideje v podstatě okamžitě zradí, jakmile získají nad společností nějaký rozhodující vliv. Vábení tribalismu je prostě příliš silné.

Kdo je větší autoritou? Generální tajemník NATO Stoltenberg nebo papež František?

$
0
0
jip
16. 2. 2016    VašeVěc
Ihned po setkání papeže Františka s ruským patriarchou Kirillem jsme se z úst šéfa NATO Stoltenberga dozvěděli, že Rusko prý ohrožuje bezpečnost Evropy. Co se stalo tak závažného, že generální tajemník NATO musel přispěchat s tímto tvrzením?

Je přeci známo, že USA za tento rok vynaloží na zbrojení 612 miliard dolarů. Odhaduje se, že všechny země NATO letos na zbrojení vynaloží obří sumu 1 bilionu dolarů. Rusko letos podle odhadů na zbrojení vynaloží 60 miliard dolarů. Čína 140 – 150 miliard dolarů. Že by se Rusko za těchto relací vojenských výdajů chtělo stát ve vztahu k NATO v Evropě agresorem, je velmi nepravděpodobné.

A proč hledat souvislost tohoto vyjádření J. Stoltenberga se setkáním papeže a ruského patriarchy v Havaně? Schůzka v Havaně se uskutečnila z iniciativy papeže Františka. Papež František se vyjádřil překvapivě jasně: „Putin je jediným člověkem, se kterým se katolická církve může spojit při záchraně křesťanů na Východě,“ a na jiném místě uvedl: „Je důležité spojit síly s Ruskem, na záchranu křesťanstva ve všech oblastech světa, kde je křesťanstvo potlačované.“

Ruská pravoslavná církev ministerstvu zahraničí Ruské federace sdělila, že jí papež František informoval o svých obavách, že svět stojí před propastí války. A tato jeho obava vychází z Turecka, které je v závěrečných fázích příprav na invazi do Sýrie, po které by následoval válečný konflikt s Ruskem a zatažení NATO v čele s USA do války.

Zdá se, že papež František projevuje pozoruhodný realismus a jeho snaha hájit zájmy křesťanstva, západní civilizace a míru je obdivuhodná. Proto hned musel na pomoc přispěchat Stoltenberg se svým vyjádřením. Koho pak asi lidé berou vážněji? Kdo je pro ně větší autoritou?

Dnes jsem poslouchal Český rozhlas - Radiožurnál

$
0
0
Ivan David
16. 2. 2016
... a dozvěděl jsem se, že Turecko je na "naší" straně, protože pomáhá "bojovníkům za svobodu" proti zločinnému Asadovi, zatímco Rusko Turecku překáží v zásobování těchto bojovníků, útočí na školy a nemocnice a to vše s cílem rozložit Evropskou unii přílivem uprchlíků. Atd. Atd.
Nejlépe vystihuje přesné interpretace "našich" veřejnoprávních médií tento obrázek:


Viewing all 19126 articles
Browse latest View live