Kde bere Barack Obama tu drzost, že kritizuje porušování lidských práv na Kubě...?

March 21, 2016, 12:16 pm

≫ Next: Sdělení náčelníka hlavní operativní správy Generálního štábu Ozbrojených sil RF, generál-poručíka Sergeje Rudskovo: od 22. března může RF, po získání spolehlivých důkazů o systematickém porušování závazků příměří ze strany ozbrojených formací, začít proti nim používat vojenskou sílu

≪ Previous: Rozvědka DLR hlásí: Kyjev chystá útok na Doněckou lidovou republiku o oblastech Jasinovataja, Dokučajevsk a Staromichajlovka

$

0

0

Břetislav Olšer
21. 3. 2016   Rukojmí

Svět se dočista pomátl, je v křeči politické schizofrenie; fašista Erdogan si v ničem nezadá s Hitlerem, jen jeho Mnichovská dohoda byla méně sofistikovaná než Bruselský summit, a Obama kritizuje porušování lidských práv na Kubě.

Kuba... Snímek Břetislav Olšer

A k tomu se přidávají anální média, co je v Česku drží Schapiro a Gabala pevně ve svých rukách; přímý přenos odletu Obamy na Kubu a redaktorka ukazuje základní data o vztazích Kuby a USA, u textu na obrazovce 1961 - Kubánská krize a ukáže fotku, na níž jsou sovětské rakety. A deníky zas melou něco o porušování lidských práv na Kubě; důvodů je několik. Viz. "Dámy v bílém", co jako manželky vězněných disidentů tvrdí, že Obama měl s návštěvou Kuby ještě počkat, až nebudou existovat političtí vězni.

Jsou snad na tom političtí vězni na Kubě hůř, než zcela nevinní vězni v USA, kde se zatím prokázalo hlavně s přispěním testům DNA, že ve vězeních jich sedělo 248; sedmnáct z nich dostalo za zločiny, které nespáchali, dokonce trest smrti. Jen loni uniklo injekci se smrtícím roztokem devět nevinných mužů. Kolik jich stačila justice už popravit? Skoro tři stovky naprosto nevinných osob bylo nemilosrdně odsouzeno na doživotí, dokonce k hrdelnímu trestu. Většinou pouze na základě křivých svědectví nevěrohodných svědků a nepřímých důkazů.

Skoro tři stovky nevinných osob odsouzených na doživotí a k hrdelnímu trestu, vedle nich političtí vězni na Kubě... Jde opravdu o srovnávání nesrovnatelných lidských práv…? Kdo je nedodržoval - USA, nebo Kuba, která nesměla přes šedesát roků dostávat ne pro své politiky, ale pro nevinné občany žádné zboží, jež bylo pod přísným embargem Spojených států...? Věří snad Obama na kolektivní vinu...? Lidská práva: 47 politických vězňů či 248 bez viny s trestem smrti?

Bylo to přesně před pětapadesáti roky, kdy se udál unáhlený, nepromyšlený a naprosto nepřipravený pokus o zvrat revolučního kvasu na Kubě. Ne už ostrova Batistova, ale Fidelova. A ten se ani za nic nemínil vzdát plodů svého mnohaletého boje o perlu Antil. Kubánci z Floridy měli pro převrat na Kubě slíbenou podporu amerických bombardérů, které však ani z Floridy neodstartovaly. Také proto byla 17. dubna 1961 odsouzena k zoufalému nezdaru invaze kubánských exulantů z Floridy. Na 1500 žoldáků, špatně vycvičených CIA a vyzbrojených z vojenských skladišť US Army se vylodilo v Zátoce sviní, na Playa Giron – Bahía de Cochinos – v provincii Matanzas.

Mezi prvními byl Fidel Castro, který osobně samohybným dělem zničil jeden z výsadkových člunů. Boj trval tři dny, na jejichž konci zaznamenali legrační kontrarevolucionáři výprask, jak sedláci u Chlumce. Tři sta jich bylo zabito, další 1200 padlo do zajetí a byli vyměněni za americké traktory, náhradní díly, potraviny a léky. Byla to však poslední dodávka čehokoliv na Kubu. USA se rozhodly pro obchodní embargo, které trvá už přes půl století podnes. To je to vaše dodržování lidských práv, pane Obamo? Navíc na to doplatil svojí smrtí prezident USA J. F. Kennedy, který byl zastřelen rok poté v Dalasu. Údajně člověkem bez řádné identity Oswaldem, ale fakta spíš napovídají, že to byla vzteklá kubánská exilová mafie, která neunesla zradu amerických bombardérů a v pokračování disidentů neustále porušuje kubánské zákony…

Další argumentem pro přerušení diplomatických styků USA a Kuby bylo Fidelovo znárodnění amerických podniku na Kubě. O jaké podniky šlo a komu sloužily? Diktátoru Batistovi a jeho smetánce. Kdo byl Batista, jehož měli plné zuby i Američané? Namísto uvolnění útisku Batista omezil ústavní záruky a zavedl cenzuru médií. Jeho vojenská policie začala hlídkovat v ulicích a zatkla každého, kdo se jí zdál podezřelý. Koncem roku 1955 policie zvýšila na tisíce počet brutálních činů beze strachu z odezvy. A Batista si v klidu ve velkém otevřel v Havaně cestu hazardnímu podnikání.

Můj průvodce Oriol vystudoval v Praze, takže česky mluvil, jako když bičem mrská. A věděl toho dost. Rovněž o tom, že roku 1956, uprostřed revolučního pozdvižení, byl v Havaně postaven Hotel Riviera, kterým si americký gangster a Batistův osobní přítel Meyer Lansky, jeden z důležitých členů podsvětí, splnil sen a dovršil svůj úspěch. Přestože se nejvíce zabýval hazardními hrami, mezi jeho aktivity patřil i obchod s narkotiky a se zbraněmi, řízená prostitutce, pornografický průmysl, vydírání. Nevlastnil jen kasina, ale také hotely a několik podniků po celé Kubě. Své peníze ukládal na anonymní účty ve švýcarských bankách a oficiálně neměl prakticky žádný majetek.

Odpověď na otázku, kdo byl Batista, odhalí i další faleš nynějšího Obamy, který nechce vědět, stejně jako média, že USA byla napřed koncem 50. let na straně vystudovaného advokáta Fidela Castra, syna kubánského plantážníka Ángela Castra y Argiz, úspěšného podnikatele s cukrovou třtinou. V posledních letech Batistovy diktatury byl kubánský venkov v oblasti zdravotnictví totálně zanedbaný. To věděli i Američané a proto poslali do kubánských hor svůj televizní štáb, aby natočil reportáže o rodící se revoluci v čele s Fidelem Castrem a podpořili tím jeho vzpouru proti zkorumpovanému Batistovi.Jednička v léčbě HIV, resp. AIDS se jmenuje Kuba, ale Češi budou lhát dál…

Již v březnu 1957 k sobě povstalci pozvali reportéra prestižního amerického deníku The New York Times Herberta Mattewse. Ten s Castrem udělal interview, a zároveň podlehl romantickému kouzlu partyzánů. Do novin tehdy napsal: "Síla osobnosti, která z Castra vyzařuje, je neodolatelná. Je nemožné si nevšimnout, jak ho jeho muži obdivují a zbožňují. (…) Když jsem se zaposlouchal do vyprávění, jak po vylodění dával dohromady roztříštěné zbytky invazní armády, jak získával zbraně a zásoby a jak zahájil první z dlouhé řady útoků partyzánské války, zmocnil se mne dojem, že je nepřemožitelný..." Obliba Castra byla čím dál větší, a zatímco si ve východo-kubánských horách Sierra Maestra podávali dveře další novináři, partyzány začali oslavovat i vlivní evropští intelektuálové. Západní svět v čele s USA Fidel Castro doslova pobláznil...V roce 1958 Fidelovi partyzáni získali fotodokumentaci z americké vojenské základny Guantánamo z nakládání amerických napalmových pum do Batistových bombardérů, které nemilosrdně vypalovaly vesnice v oblasti ovládané povstalci. Fotografie, které předali revolucionáři sdělovacím prostředkům v USA, měly velkou odezvu na veřejném mínění, které se stavělo stále negativněji vůči činnosti stávajícího kubánského prezidenta Batisty a jeho vlády. Pak 27. června přepadli partyzáni několik autobusů převážejících americké důstojníky ze základny do Santiaga; zajatcům přímo ukázali některé napalmem zcela zničené vesnice. Zajatí vojáci se obrátili dopisem na amerického konzula na Kubě s žádostí o zastavení ničivého bombardování. Americký konzul Wolam a velvyslanec USA v Havaně A. T. Smith vyjednali jeho přerušení, což umožnilo povstalcům přeskupit svoje vojska a ubránit Sierru Maestro.

A pak to začalo; 8. ledna 1959 přijel do Havany tehdy 33letý jako vůdce partyzánů. Bylo to v době, kdy sdělovací prostředky USA povstání na Kubě hodnotily velmi pozitivně. V první vládě, která vznikla 5. ledna 1959 ale nebyl Fidel Castro; předsedou nové kubánské vlády se stal opoziční právník Miro Cardone a do vlády jmenoval především členy umírněného Hnutí 26. července. Prezidentem se stal Manuel Urrutia Lléo, který se partyzánských bojů nezúčastnil. Byl však všeobecně známý a kladně hodnocený pro svoji soudní objektivitu z doby svého působení v období Batistovy diktatury. Do pěti dnů po svém ustavení byla tato první revoluční kubánská vláda uznána nejen všemi zeměmi Latinské Ameriky, ale rovněž USA, SRN, Velkou Británií, Španělskem a dalšími a dalšími zeměmi.

Vacqueros... Snímek Břetislav Olšer

Další lež, jako věž, vlastně jen účelové obcházení zásadních faktů, které se nehodily ČT do krámu, je už přes více než půl století zažitá nepravda, že vztahy obou zemí se výrazně zhoršily poté, co se v roce 1959 na Kubě moci chopili komunisté vedení Fidelem Castrem a začali tam budovat takzvaný karibský socialismus. Pozor: Fidel Castro však nebyl komunistou, tím se stal až v roce 1965. resp. když 2. října 1965 byla založena Komunistická strana Kuby, v jejímž čele stál jako prezident, předseda vlády a vrchní velitel armády Fidel Castro Ruz až do 19. února 2008.

A nyní ke Kubánské, resp. Karibské krizi, jak ji redaktorka popisovala, když ukázala na fotku na lodi u pobřeží Kuby se sovětskou raketou, kvůli nimž byl svět na pokraji atomového konfliktu. Zase jen polopravda, když redaktorka ČT ve výčtu americko-kubánských krizí ukáže jen sovětskou raketu na lodi u pobřeží Kuby. ale neřekla, jak se tam ona rakety ocitla? Karibská krize měla totiž svoji předehru. V říjnu 1959 byla podepsána mezivládní dohoda USA s Tureckem o rozmístění třetí a poslední eskadry v Turecku. Poté prezident Kennedy rozhodl o instalaci raket Jupiter; 15 jich bylo rozmístěno na pěti místech v blízkosti města Izmir. Tato místa byla pod přímou správou personálu amerického letectva. Rakety byly v operační pohotovosti od března 1962. Pár stovek kilometrů od hranic SSSR, tedy asi tolik, jak je vzdálena Kuba od Floridy...´Kdo byl za kubánskou krizi aneb USA měly rakety v Turecku dřív…

Jen tak jsem si zahrál na kubánského kovboje,...

První letka tří Jupiterů byla převedená pod správu tureckých leteckých sil koncem října. Američani však stále kontrolovali jejich jaderné hlavice. Skutečné jejich rozmístění v Turecku bylo tajné. Všechny byly odstraněny až v dubnu 1963 na základě tajné části dohody se Sovětským svazem o odstranění sovětských raket z Kuby. Oficiálně bylo odvezení raket po roce služby z Turecka zdůvodněno jejich „zastaralostí“. Skutečný důvod stažení raket přiznali Američané až koncem 80. let 20. století, kdy zveřejnili pravdu. Je zajímavé, že zatímco byl SSSR vystaven v podstatě stejnému ohrožení již několik let a nic se nedělo, jakmile se však USA dostaly do stejného postavení, byla z toho obrovská krize.

Nedávno byla rozjeta v Česku akce Langšádlových, Gabalů, Jandů a dalších proti všem, kdož píší na webech prokremelské texty, hlavní bylo na jejich konferenci v poslanecké sněmovně, jak tomu zabránit... Nyní se celý záběr této partičky rozšířil i na zamítavou propagandu Kuby a socialismu bratrů Castrových... Nevím, jak dalece jsem toto Gabalovské tabu dnešním textem porušil, ale očekávám odezvu ve formě mého dalšího cenzurování v submisivních českých médiích; schválně se podívejte do novin či na ČT, když budou psát či mluvit o návštěvě Obamy na Kubě, jestli tam bude řeč o tom, co jsem zde právě napsal, Nevycucal jsem si to z prstu, jde o fakta z relevantních historických materiálů...

---

Sdělení náčelníka hlavní operativní správy Generálního štábu Ozbrojených sil RF, generál-poručíka Sergeje Rudskovo: od 22. března může RF, po získání spolehlivých důkazů o systematickém porušování závazků příměří ze strany ozbrojených formací, začít proti nim používat vojenskou sílu

March 21, 2016, 12:32 pm

≫ Next: „Ukrodžihádisté“ proti „neonacistům“ - Chersonský kraj na pokraji chaosu

≪ Previous: Kde bere Barack Obama tu drzost, že kritizuje porušování lidských práv na Kubě...?

$

0

0

21. 3. 2015    zdroj
Při respektování ustanovení společného rusko-amerického prohlášení o zastavení bojových operací v Sýrii, Ministerstvo obrany Ruska zaslalo zástupcům USA 25. února prostřednictvím vojenských a diplomatických kanálů projekt návrhů na zabezpečení dodržování a kontroly režimu přerušení bojových operací v Sýrii.

V daném dokumentu je odražen mechanismus konzultací mezi Ruskou federací a USA pro případ získání informace o porušení příměří, a také způsob použití vojenské síly v souvislosti s formacemi, které průběžně přijaté závazky porušují. Předpokládáme, že tyto procedury umožní zformovat efektivní mechanismus pro kontrolu a zadržování potenciálních narušitelů v Sýrii.

Po obdržení postoje USA k danému dokumentu jsme rozpracovali a 5. března zaslali americké straně kompromisní návrh dohody. Ruská strana mimo to navrhla, aby se v maximálně krátké době uskutečnily konzultace expertů pro odsouhlasení jejího textu.

Avšak rusko-americké konzultace, které se konaly 18. března v Ammánu, odhalily nepřipravenost americké strany k věcnému projednání a sladění textu dohody.

Průtahy se vstupem v platnost odsouhlasených zásad reagování na porušování režimu příměří v Sýrii jsou neakceptovatelné. V důsledku provokačních akcí a ostřelování tam každý den umírají civilisté.

Ruská strana oznamuje připravenost k co nejrychlejšímu dokončení práce nad navrženým dokumentem včetně přijetí americké delegace v Moskvě nebo uskutečnění setkání kdekoli, kde to bude přijatelné pro obě strany.

V případě absence reakce USA na tyto návrhy přistoupí Ruská federace 22. března k jednostrannému použití zásad, předpokládaných dohodou.

Zdůrazňujeme, že vojenská síla bude používána až po získání spolehlivých důkazů o systematickém porušování závazků ze strany ozbrojených formací, jež byly přijaty v rámci realizace společného rusko-amerického prohlášení o zastavení bojových operací v Sýrii od 22. února 2016.

Vůči formacím, dodržujícím režim příměří, a také civilnímu obyvatelstvu, občanským objektům nebude vojenská síla používána.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

„Ukrodžihádisté“ proti „neonacistům“ - Chersonský kraj na pokraji chaosu

March 21, 2016, 1:34 pm

≫ Next: Proč socialismus?

≪ Previous: Sdělení náčelníka hlavní operativní správy Generálního štábu Ozbrojených sil RF, generál-poručíka Sergeje Rudskovo: od 22. března může RF, po získání spolehlivých důkazů o systematickém porušování závazků příměří ze strany ozbrojených formací, začít proti nim používat vojenskou sílu

$

0

0

21.3.2016  EurAsia Daily

Události, které se v posledních měsících odehrávají v Chersonské oblasti Ukrajiny se stále častěji objevují v kriminálních rubrikách ukrajinských médií. A to nejen v souvislosti s obecným prudkým zhoršení kriminální situace na postmajdanovské Ukrajině. Zvláštním znakem místní kriminální scény v Chersonské oblasti jsou stálé potyčky a spory mezi jednotlivými nacionalistickými a kriminálními gangy, které tuto oblast zaplavily během minulého roku.
Jak známo, tady pod záštitou „krymsko tatarského medžlisu“ pod vedením Mustafy Džemileva, Refata Čubarova a Lenura Islamova na zcela legálním základu působí „Islámský prapor Nomana Čelibidžichana“, který tvoří krymsko-tatarští revanšisté, turečtí nacionalisté z teroristické organizace 'Šedí vlci' a pestrá směs syrských, arabských a afghánských džihádistů, které už šest měsíců na Chersonsko svážejí a legalizují pod péčí turecké tajné služby.

Události ukazují, že se tak děje se souhlasem oficiálních ukrajinských míst. Kromě toho financování, logistika, vybavení, vojenský výcvik na sebe vzalo Turecko, což bylo potvrzeno i na nejvyšší úrovni. Mohlo by se zdát, že cíle „Islámského praporu“ zcela odpovídají deklarovaným cílům nynější ukrajinské vlády na vyhrocení vztahů okolo Krymu. Ale i povrchní analýza skutečných akcí tureckých orgánů a jejich chráněnců v Chersonské oblasti ukazuje, že pumpování radikálů z Turecka a zemí Středního východu dříve nebo později postihne „nezávislou“ vážnými následky.

Situace nabrala neobvyklý obrat, když proti činnosti „medžlistů“, či jak místní Chersonci sami říkají „ukrodžihádistů“, se postavili bojovníci sekce Pravého sektoru (extremistické organizace zakázané v mnoha zemích včetně Ruské federace), jmenovitě teritoriálních praporů „Cherson“ a „Chersonská legie“.

A co víc, po loupeživých nájezdech na zemědělské farmy v oblasti a po systematickém drancování  „medžlistů“ z „Islámského praporu“ se lidé z Geničeské a Kalančakské oblasti začali sami organizovat a sdružovat do jednotek sebeobrany. Zdůvodňují to tím, že místní represivní orgány nereagují a přitom se odvolávají na vyšší a vyšší orgány, které nařídily „Tatarů se nedotýkat“.

Abychom plně pochopili obraz, je nezanedbatelným faktem, že donedávna všechny pašerácké cesty a schémata byly pod kontrolou „pravoseků“ a místních vládců a agresivní činnost bojovníků „Islámského praporu“ vyloučily místní „patrioty“ a „aktivisty“ z tohoto zločinného byznysu. Dalším zajímavým faktem je, že „medžlisté“ často terorizovali lidi skrývaje se pod masky a nášivky různých územních praporů a divizí „Pravého sektoru“.

Například ústřední velení praporu „Ajdar“ se zcela distancuje od chersonské pobočky téhož praporu, jehož příslušníky nazývají „arabskými samozvanci“ a vyhrožují, že v odvetu za jejich 'akce' je najdou a potrestají, aby nadále svými činy „nepoškozovali světlé jméno 'ajdarovců'“. Uvádíme jeden ze stovek „počinů“ lžiajdarovců, který jasně ukazuje, v jaké situaci se nyní nachází Chersonská oblast Ukrajiny.

Na začátku března v Kalančakské oblasti vedele kavárny blízko hraničního přechodu „Kalančak“ se odehrál incident mezi mužem v maskáčích a obyvatelkou Simferopolu, které jela na Krym. Incident rozjitřil veřejnost v Charsonu. Muž totiž udeřil ženu do tváře, popadl její ukrajinský pas a roztrhal ho a přitom, jak uvádějí očití svědci, nazval ženu „kjafírkou“ (falešnicí), která nemá právo na život. Žena se obrátila okamžitě na pohraničníky, kteří zavolali policii a na místo povolali i bojovníky praporu „Cherson“, nedávno sloučeného s ukrajinskou Národní gardou, spadající pod ministerstvo vnitra. Po příjezdu „pravoseků“ došlo k incidentu a střelbě.

Jak posléze sdělil velitel policejního oddělení Kalančakské oblasti Andrej Treťjak, člen tak zvaného „Islámského praporu“, který se vydával za falešného „ajdarovce“ odmítl příkaz bojovníků praporu „Cherson“, chopil se zbraně a začal je ohrožovat. Bojovníci praporu „Cherson“ zahájili palbu, „medžlistu“ zranili a on byl pak se zraněními a se silným policejním doprovodem odvezen do nemocnice.

„Aktivist byl zadržen s odvoláním na článek 208 ukrajinského trestního řádu. Je léčen v Centrální nemocnici. Je vyšetřován pro podezření ze spáchání trestného činu podle paragrafu 263 – nelegální nakládání se zbraní, střelivem nebo výbušninami,“ řekl Treťjak. Zbraň zadržená u aktivisty byla poslána na expertizu. Treťjak dále poznamenal, že bojovník praporu „Cherson“ jednal podle zákona a měl právo střílet.

Podle zdrojů agentury Eurasia Daily je zadržený příslušník „Islámského praporu“ s krycím jménem „Tatar“ rezidentem v obci Červonyj Čaban v Kalančakské oblasti Chersonského kraje a jmenuje se Enver Velijajev. Byl již před tím trestně stíhán.

Situace tak pobouřila „pravé Ajdarovce“ že veřejně slíbili, že nikomu nedovolí šafářovat v „křesťanském ukrajinském regionu“ a že nedovolí džihádistům, aby se tu cítili v pohodě. K tomu poznamenal bývalý obyvatel Geničeska Maxim Kandyba, který nyní žije v Amsterodamu: „Vzhledem k tomu, jak něžně a přívětivě jsou oficiální místa v Kyjevu nakloněna „dovádění“ medžlistů, nepovede se troufalé 'hosty z jihu' přivést k pořádku ani neonacistům z 'Pravého sektoru'. To znamená, že dnešní Ukrajina stále víc a víc bude připomínat Ukrajinu z dob Petljury a Machna.“

Proč socialismus?

March 21, 2016, 10:59 pm

≫ Next: Páté výročí "osvobození Libye od diktátora Kaddáfího"

≪ Previous: „Ukrodžihádisté“ proti „neonacistům“ - Chersonský kraj na pokraji chaosu

$

0

0

Albert Einstein
22.03.2016 E-republika
Po krachu neoliberalismu a nástupu socialistického kandidáta Sanderse v prezidentských volbách USA je na čase číst klasiky. Začněme Einsteinovými názory na kapitalistický systém z roku 1949.

Je radno někomu, kdo není odborníkem na ekonomiku a sociální záležitosti, aby vyjádřil své názory na téma socialismus? Z mnoha důvodů si myslím že ano.

Zvažme otázku z pohledu vědecké znalosti. Mohlo by se zdát, že mezi astronomií a ekonomikou nejsou žádné podstatné metodologické rozdíly: vědci v obou oblastech se snaží odhalit zákony všeobecně přijatelné pro ohraničenou skupinu jevů, aby se vztahy mezi těmito jevy co nejjasněji srozumitelné. Prakticky však takové metodologické rozdíly existují. Odhalení obecných zákonů na poli ekonomie je ztíženo okolností, že pozorované ekonomické jevy jsou často ovlivněny mnoha faktory, které se velmi obtížně vyhodnocují odděleně. Navíc zkušenost, která se hromadila od počátků tzv. civilizovaného období lidských dějin, byla - jak dobře známo - mocně ovlivněna a omezena příčinami, které nejsou vůbec výlučně ekonomické povahy. Například si musela většina velkých států svou existenci vydobýt. Dobyvatelé se sami ustanovili, právně a ekonomicky, za privilegovanou třídu v dobyté zemi. Získali pro sebe monopol vlastnictví půdy a jmenovali kněžstvo ze svých řad. Kněží učinili z třídního rozdělení společnosti trvalou instituci díky ovládnutí vzdělávání a vytvořili hodnotový systém, kterým lidi byli od té doby, do značné míry nevědomě, vedeni k jejich společenskému chování

Ale historická tradice je, tak říkajíc, ze včerejška; nikde jsme totiž zatím nepřekonali to, co Thorstein Veblen nazývá "predátorskou fází" lidského vývoje. Pozorovatelné ekonomické skutečnosti patří do této fáze a dokonce takové zákony, které z nich umíme odvodit, nejsou aplikovatelné na fáze jiné. Protože skutečným účelem socialismu je právě překonat predátorskou fázi lidského vývoje a pokročit za ni, může ekonomická věda ve svém dnešním stavu vrhnout na socialistickou společnost budoucnosti jen málo světla.

Za druhé, socialismus je směrován ke společensky etickému cíli. Cíle však věda tvořit nemůže a dokonce ještě méně je umí vštěpovat lidským bytostem; věda dodává především prostředky, jimiž lze určitých cílů dosáhnout. Ale cíle samotné jsou koncipovány osobnostmi s vysokými etickými ideály a - pokud tyto cíle nejsou mrtvě narozené, ale zásadní a prudké - jsou přijaty a neseny vpřed těmi mnoha lidskými bytostmi, které zpola nevědomky určují pomalý vývoj společnosti.

Z těchto důvodů bychom měli být na pozoru, abychom nepřecenili vědu a vědecké metody, když se jedná o otázku lidských problémů; a neměli bychom předpokládat, že odborníci jsou ti jediní, kdo má právo vyjádřit se k otázkám ovlivňujícím organizaci společnosti.  Nespočetné hlasy už nějakou dobu tvrdí, že lidská společnost prochází krizí, že se její stabilita smrtelně otřásla. Je charakteristické, že se v takové situaci jednotlivci cítí lhostejně nebo dokonce nepřátelsky vůči té skupině, malé či velké, k níž patří. Abych svou myšlenku ilustroval, dovolte mi zde zmínit osobní zkušenost. Nedávno jsem diskutoval s inteligentním a dobře disponovaným mužem hrozbu další války a poznamenal jsem, že by před takovou hrozbou nabízela ochranu pouze nadnárodní organizace. Na to mi můj návštěvník velmi klidně a chladně řekl: "Proč se tak hluboce stavíte proti zmizení lidské rasy?"

Jsem si jist, že ne víc než před sto lety by nikdo tak snadno prohlášení tohoto druhu neudělal. Je to prohlášení člověka, který se marně snažil dosáhnout vnitřní rovnováhy a který více či méně ztratil naději, že uspěje. Je to výraz bolestivé samoty a odloučení, kterým dnes trpí tolik lidí. Co je toho příčinou? Existuje cesta ven?

Je snadné takové otázky položit, ale je obtížné na ně odpovědět s jakýmkoliv stupněm jistoty. Budu se však snažit, jak to jen půjde, třebaže jsem si dobře vědom skutečnosti, že naše pocity a touhy jsou mnohdy rozporné a zvláštní a že nemohou být vyjádřeny jednoduchými a snadnými vzorci.

Člověk je současně osamělou bytostí a společenskou bytostí. Jako osamělá bytost se snaží ochránit existenci svou vlastní a těch, kdo jsou mu nejblíže, aby uspokojil svá osobní přání a rozvíjel své vrozené schopnosti. Jako sociální bytost se snaží získat uznání a náklonnost svých okolních lidských bytostí, aby s nimi sdílel jejich radost, uklidňoval je v jejich smutku a zlepšoval jejich životní podmínky. Pouze existence těchto různých, mnohdy konfliktních tužeb zakládá zvláštní charakter člověka a jejich konkrétní kombinace určuje rozsah, v němž může jedinec dosáhnout vnitřní rovnováhy a může přispět ke společenskému blahobytu. Je docela možné, že relativní síla těchto dvou nutkání je v zásadě určena dědičností. Ale osobnost, která se nakonec vynoří, je především formována okolím, v němž se člověk náhodou ocitne během svého vývoje, strukturou společnosti, v níž vyrůstá, tradicemi oné společnosti a společenským hodnocením určitých typů chování.  Abstraktní pojem "společnost" znamená pro jednotlivou lidskou bytost celkový součet jejích přímých a nepřímých vztahů ke svým současníkům a ke všem lidem dřívějších generací. Jednotlivec je schopen myslet, cítit, toužit a pracovat samostatně; je však tak závislý na společnosti - ve své fyzické, intelektuální a emoční existenci - že je nemožné uvažovat o něm nebo rozumět mu mimo rámec společnosti. Je to "společnost", která mu poskytuje jídlo, domov, pracovní nástroje, jazyk, myšlenkové formy a většinu obsahu myšlení; jeho život je umožněn prací a výdobytky mnoha milionů minulých a současných, kteří se všichni skrývají v malém slově "společnost".

Je proto zjevné, že závislost jedince na společnosti je přirozené povahy, která nemůže být zrušena - stejně jako v případě mravenců a včel. Avšak zatímco celý životní proces mravenců a včel je dán do nejmenšího detailu pevnými, zděděnými instinkty, společenský vzor a vzájemné vztahy lidských bytostí jsou velmi proměnlivě citlivé na změny. Paměť, schopnost kombinovat, dar ústní komunikace umožnily vývoj lidských bytostí, který je určován biologickou nutností. Takové vývoje se projevují v tradicích, institucích a organizacích; v literatuře; ve vědeckých a inženýrských výkonech; v práci všeho druhu. Tím se vysvětluje, jak dochází k tomu, že člověk může v určitém smyslu ovlivnit svůj život a že v tomto procesu může hrát svou roli vědomé myšlení a vůle.

Při narození získá člověk dědičností biologickou konstituci, kterou musíme považovat za pevnou a neměnnou, včetně přirozených nutkání, která jsou charakteristická pro lidský druh. Navíc získá v průběhu svého života i kulturní konstituci, kterou přijímá od společnosti komunikací a dalšími typy vlivů. Je to právě tato kulturní konstituce, která v průběhu doby podléhá změně a která velmi začnou měrou určuje vztah mezi jednotlivcem a společností. Moderní antropologie nás učí, pomocí srovnávacího zkoumání tzv. primitivních kultur, že se může sociální chování lidských bytostí značně lišit v závislosti na převažujících kulturních vzorech a typech organizace, která ve společnosti převládá. Právě na tom mohou založit svou naději ti, kteří chtějí hodně na člověku vylepšit; lidské bytosti nejsou kvůli své biologické konstituci odsouzeny zničit se navzájem nebo být vydány na milost krutému osudu, který si samy připravily.

Ptáme-li se sami sebe, jak by se mohla změnit struktura společnosti a kulturní přístup člověka, aby mohl být lidský život co nejuspokojivější, měli bychom si být neustále vědomi skutečnosti, že existují určité podmínky, které změnit nemůžeme. Jak výše zmíněno, biologická podstata člověka je z praktických důvodů nezměnitelná. Dále vytvořily technologické a demografické změny několika minulých staletí podmínky, které tu zůstanou. V relativně hustě osídlených populacích se zbožím, které je nepostradatelné pro další existenci, jsou absolutně nezbytné extrémní dělba práce a vysoce produktivní zařízení. Nenávratně pryč je doba - která se při pohledu zpět jeví idylickou - kdy mohli být jednotlivci a relativně malé skupiny zcela soběstační. Jen trochu to přeženu, když řeknu, že lidstvo vytvořilo planetární společnost výroby a konzumu.

Tím jsem teď došel k bodu, kde už mohu zkratkovitě naznačit, co pro mne představuje podstatu krize naší doby. Ta se týká vztahu jednotlivce ke společnosti. Jednotlivec si více než kdy dříve uvědomil svou závislost na společnosti. Nevnímá však svou závislost jako kladnou aktivní položku, jako organickou vazbu, jako ochrannou sílu, ale spíše jako hrozbu svým přirozeným právům či dokonce své ekonomické existenci. A navíc je jeho postavení v společnosti takové, že sobecké hnací síly jeho individuality jsou stále více zdůrazňovány, zatímco jeho společenské hnací síly, které jsou svou povahou slabší, postupně upadají. Všechny lidské bytosti, ať je jejich postavení v společnosti jakékoliv, trpí tímto procesem úpadku. Nevědomí vězňové vlastního sobectví se cítí nejistí, osamělí a zbavení oné naivní, jednoduché a nefalšované radosti ze života. Člověk může najít smysl v tomto krátkém a nebezpečném životě tím, že se daruje společnosti.

Ekonomická anarchie kapitalistické společnosti, jak dnes existuje, je podle mého názoru skutečným zdrojem zla. Vidíme před sebou ohromné společenství výrobců, jehož členové bez přestání touží zbavit jeden druhého plodů jejich kolektivní práce - nikoli silou, ale celkem vzato za poctivého dodržení legálně stanovených pravidel. V tomto ohledu je důležité si uvědomit, že produkční prostředky - tj. veškerá produkční kapacita nutná pro výrobu spotřebního zboží, stejně tak jako dalšího kapitálového zboží - smí být legálně, a většinou také je, soukromým vlastnictvím jednotlivců.

Pro jednoduchost budu v následující diskusi nazývat "dělníky" všechny ty, kdo se nepodílejí na vlastnictví produkčních prostředků - ačkoli to zcela neodpovídá obvyklému použití toho termínu. Vlastník produkčních prostředků má postavení, kdy si kupuje pracovní sílu dělníka. Používáním produkčních prostředků vyrábí dělník nové zboží, které se stává majetkem kapitalisty. Podstatný bod tohoto procesu je vztah mezi tím, co dělník vyrábí, a za co je placen, obojí měřeno reálnou hodnotou. Protože je pracovní smlouva "svobodná", není to, co dělník přijímá, určeno reálnou hodnotou zboží, které vyrobí, ale jeho minimálními potřebami a kapitalistovými požadavky na pracovní sílu s ohledem na počet dělníků, kteří spolu soutěží o práci. Je důležité rozumět tomu, že ani v teorii není platba dělníkovi určena hodnotou jeho výrobku.

Soukromý kapitál má sklon koncentrovat se v několika rukou, částečně kvůli konkurenci mezi kapitalisty a částečně proto, že technologický vývoj a rostoucí dělba práce podněcují utváření větší výrobních jednotek na úkor těch menších. Výsledkem tohoto vývoje je oligarchie soukromého kapitálu, jehož ohromná síla nemůže být účinně kontrolována ani demokraticky organizovanou politickou společností.  To je pravda, protože členové zákonodárných orgánů jsou vybíráni politickými stranami, které jsou rozsáhle financovány nebo jinak ovlivňovány soukromými kapitalisty, kteří z praktických důvodů oddělují voličstvo od legislativy. V důsledku toho zástupci lidí nechrání ve skutečnosti dostatečně zájmy neprivilegovaných skupin obyvatelstva. V daných podmínkách navíc soukromí kapitalisté nevyhnutelně ovládají, přímo nebo nepřímo, hlavní zdroje informací (tisk, rádio, vzdělávání). Je tudíž neobyčejně obtížné, a skutečně ve většině případů téměř nemožné, aby jednotlivý občan činil objektivní závěry a inteligentně využil svých politických práv.

Situace převládající v ekonomice založené na soukromém vlastnictví kapitálu je tudíž charakterizována hlavními principy: předně, produkční prostředky (kapitál) jsou vlastněny soukromě a vlastníci s nimi nakládají, jak uznají za prospěšné; za druhé, pracovní smlouva je svobodná. Přirozeně žádná takto čistě kapitalistická společnost v tomto smyslu není. Především, a toho je třeba si povšimnout, že dělníkům se po dlouhých a hořkých politických bojích podařilo zajistit pro jisté kategorie dělníků trochu zlepšenou formu "volné pracovní smlouvy". Ale celkem vzato se dnešní ekonomika od "čistého" kapitalismu moc neliší. Výroba je provozována pro zisk, nikoli pro užití. Neexistuje žádné opatření, že všichni schopní a ochotní pracovat budou vždy schopni nalézt zaměstnání; "armáda nezaměstnaných" existuje téměř vždy. Dělník má neustále strach ze ztráty práce. Protože nezaměstnaní a špatně placení dělníci neposkytují výnosný trh, výroba spotřebního zboží je omezena a následuje veliké strádání. Technologický pokrok má často za následek spíše více nezaměstnanosti než ulehčení břemene práce všem. Motiv zisku společně s konkurencí mezi kapitalisty je odpovědný za nestabilitu v hromadění a užití kapitálu, která vede do stále těžších depresí.  Neomezená konkurence směřuje k ohromnému plýtvání práce a k mrzačení společenského vědomí jednotlivců, které jsem již zmínil.

Toto mrzačení jednotlivců považuji za nejhorší zlo kapitalismu. Náš celý vzdělávací systém tímto zlem strádá. Přehnaně soutěživý postoj je vštěpován do studenta, který je vychováván k uctívání zištného úspěchu jako příprava na jeho budoucí kariéru.

Jsem přesvědčen, že je tu jen jeden způsob, jak odstranit toto vážné zlo, totiž ustavením socialistické ekonomiky, doprovázené vzdělávacím systémem, který by byl orientován na společenské cíle. V takové ekonomice, kde jsou produkční prostředky vlastněny společností samou a kde jsou využívány plánovitě. Plánovitá ekonomika, která přizpůsobí výrobu potřebám společenství, rozdělí práci, která má být udělána, mezi všechny práce schopné a zaručí živobytí každému muži, ženě a dítěti. Vzdělávání jednotlivce, kromě podpory jeho vlastních vrozených schopností, by se u něj pokusilo rozvinout smysl pro odpovědnost vůči jeho bližním místo oslavy síly a úspěchu v naší současné společnosti.

Je třeba si nicméně uvědomit, že plánovaná ekonomika ještě není socialismem. Plánovaná ekonomika jako taková může být doprovázena úplným zotročením jednotlivce. Dosažení socialismu vyžaduje řešení některých neobyčejně obtížných sociálně politických problémů: jak je možné s ohledem na dalekosáhlou centralizaci politické a ekonomické moci zabránit byrokracii, aby se stala všemocnou a arogantní? Jak mohou být chráněna práva jednotlivce a jak tím může být zajištěna demokratická protiváha k moci byrokracie?

Jasná představa o cílech a problémech socialismu má v naší době přechodu zásadní význam. Za současného stavu se svobodná a volná diskuze o těchto otázkách stala předmětem zásadního tabu. Proto považuji založení tohoto časopisu za důležitou službu veřejnosti.



Vyšlo v Monthly Review, New York, květen 1949. Přeložil Milan Neubert, 20. ledna 2003.


Související články:

• Začarový kruh destrukce americké demokracie
• Proč revoluce Bernieho Sanderse není v televizi
• Prodejní demokraté v USA končí, nastupují sociální aktivisté
• Předpovězený konec demokratů, nástup nové levice v USA
• Run Liz, run!
• Vítejte na střeleckém táboře NRA pro děti
• Dluhový strop USA ochromil dozor nad jadernými reaktory
• Masakry budou pokračovat!
• Poučení z krizového vývoje: Vládní krádež kódů k SIM-kartám u firmy Gemalto

Páté výročí "osvobození Libye od diktátora Kaddáfího"

March 22, 2016, 4:47 am

≫ Next: Neproniknutelný Pancir-S2(video)

≪ Previous: Proč socialismus?

$

0

0

22. 3. 2016     AENews

Neproniknutelný Pancir-S2(video)

March 22, 2016, 6:00 am

≫ Next: Veterán CIA láme dvojí metr...Puč v Kyjevě,ozbrojený převrat, jenž svrhl legálně zvolenou vládu, označil za „nejflagrantnější převrat v dějinách....“

≪ Previous: Páté výročí "osvobození Libye od diktátora Kaddáfího"

$

0

0

22.3. 2016   Eurasia24
napsal/přeložil Dmitrij Sergejev

Od února letošního roku střeží bezpečnost hlavní základny ruské Tichomořské flotily, Vladivostoku, stanoviště nového protiletadlového raketového komplexu Pancir-S2. Jde o pokračování dobře zavedené řady protiletadlových raketo-hlavňových komplexů (ZRPK – z ruského зенитных ракетно-пушечных комплексов), schopných zajistit účinnou obranu před širokým spektrem prostředků vzdušného napadení – od bezpilotních letounů až po křídlaté rakety.

Na trvalou ochranu vzdušného prostoru nad hlavní základnou Tichomořské flotily (TOF) byla vyčleněna celá divize nových Pancirů. Jak informovalo tiskové oddělení, osádky komplexů prošly nejprve proškolením na práci s novou technikou a absolvovaly také cvičné střelby na různé typy cílů na polygonu Ašuluk v Astrachánské oblasti.

O tom, že v nejbližším období bude do armádní služby zařazen nový ZRPK Pancir-S2, informoval již loni na podzim velitel protivzdušných a protiraketových sil Vzdušných a kosmických sil RF generálporučík Viktor Gumennyj. Zdůraznil, že komplex již prošel všemi předepsanými typovými zkouškami a jeho zařazení do sestavy ozbrojených sil bude uskutečňováno paralelně se systémy S-400.

Oddíly ZRPK budou zařazeny do sestavy pluků S-400 jako prostředky obrany před napadením leteckými prostředky nepřítele ze střední a malé vzdálenosti, uvedl generál Gumennyj s tím, že úkolem Pancirů je hlavně ochrana před křídlatými a protiradiolokačními střelami.

Veterán CIA láme dvojí metr...Puč v Kyjevě,ozbrojený převrat, jenž svrhl legálně zvolenou vládu, označil za „nejflagrantnější převrat v dějinách....“

March 22, 2016, 6:23 am

≫ Next: Podívejte se jak vypadá Irák, odkud přicházejí migranti do Evropy! (video)

≪ Previous: Neproniknutelný Pancir-S2(video)

$

0

0

Ray McGovern
22.3. 2016   Střípky ze světa
Na téma Krym a závazky velmocí
„Obamova administrativa a její stenografové v americkém mediálním mainstreamu by si přáli, aby se dějiny Ukrajiny počítaly až od 23. února 2014, kdy byli ´Yats´ a jeho pučističtí kumpáni pasováni na ´legitimní´ moc,“ píše Ray McGovern.

27 let byl důstojníkem CIA. V odboru pro „sovětskou zahraniční politiku“. S restitučním nárokem na to, jak to bylo doopravdy, přichází dva roky po reunifikaci Krymu k Ruské federaci. Všem, kdo se dovolávají budapešťské úmluvy z roku 1994, jíž se – výměnou za ukrajinskou rezignaci na jadernou výzbroj – mocnosti zavázaly respektovat mj. její územní celistvost, připomíná jiné klauzule téhož dokumentu, o nichž jeho západní signatáři mlčí. A „co puč v Kyjevě, inscenovaný ze Západu?“ Což závazek „respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny neporušil právě ten“? A co příslib „zdržet se ekonomického nátlaku, kterým ten, kdo ho vyvine, podřídí výkon práv, inherentních suverenitě Ukrajiny, svým vlastním zájmům“?

Ozbrojený převrat, jenž svrhl legálně zvolenou vládu, označil za „nejflagrantnější převrat v dějinách“ sám George Friedman, šéf agentury STRATFOR (přezdívané též „nevládní CIA“). To, že Washington do jeho příprav investovaly 5 miliard dolarů, ráčila vyzvonit Victoria („Fuck the EU“) Nulandová, náměstkyně šéfa Státního departmentu. To, že se to podniká s cílem udělat premiéra z Jaceňuka, pustila táž madam do éteru nekódovaným telefonátem s americkým velvyslancem. Washington pučistickou juntu uznal neprodleně. Navzdory prvním desítkám mrtvých, jež měla na svědomí hned startu.

Veterán CIA pak cituje i z libret, připravených dopředu v šuplatech „neocons“. Putin měl dostat na vybranou jen z nepřijatelných variant. Tedy že buď nasadí vojenskou sílu – a poskytne tím alibi pro casus belli. Anebo hodí mrtvého brouka – a ruské vojenské námořnictvo může na základnu v Černém moři zapomeno

Právě to – připomíná McGovern – bylo pro „neocons“ předehrou k dominu, vedoucímu až ke „změně režimu“. Bez všech skrupulí to formuloval například Carl Gershman, prezident National Endowment for Democracy (NED), „nevládní“ jedničky na „barevné revoluce“: „Putin to může prohrát nejen v blízkém okolí, ale i v Rusku samotném.“

O připojení Krymu k Rusku se rozhodovalo v referendu. Pro bylo 96 procent voličů. Krok, odvracející posun NATO až do měkkého podbřišku Ruska, nestál jediný lidský život. Na rozdíl – srovnává to McGovern – od „protiteroristické operace“, jíž své odpůrce masakruje kyjevská junta, instalovaná teroristickým pučem. Ta už si – „podle konzervativních odhadů“ – „vyžádala minimálně deset tisíc životů, z velké části mezi civilisty“.

Třebaže „pučem“ – „nejflagrantnějším v dějinách“ – nazval počátek kaskády sám neoficiální mluvčí establishmentu, právě na tento pojem si mainstream ukládá už dlouho přísné embargo.

Od dob, kdy jsem jako důstojník CIA pracoval v Moskvě – uzavírá McGovern – uběhly desítky let. Tehdy se lidé typu prodavačů s cizinci do debat o politice většinou nepouštěli. Teď o ní mluví s gustem. A „hrdostí na způsob, jímž Putin nasadil ´zdvořilé zelené mužíčky´ garantující, že nám Krym nesebere NATO“.

Podívejte se jak vypadá Irák, odkud přicházejí migranti do Evropy! (video)

March 22, 2016, 6:59 am

≫ Next: Jak New York Times lakuje na růžovo, že Izraelci podporují vyhnání Palestinců

≪ Previous: Veterán CIA láme dvojí metr...Puč v Kyjevě,ozbrojený převrat, jenž svrhl legálně zvolenou vládu, označil za „nejflagrantnější převrat v dějinách....“

$

0

0

22.3. 2016   První zprávy
„A co mají dělat ubozí utečenci přicházející z Iráku?" Podívejte se jak vypadá Irák, představovali jste si takhle Irák?Jak Irák ukazují v amerických filmech? Jako zničenou zemi a města, kde se válejí mrtvoly. Město, které uvidíte není nejbohatší městem v Iráku. Je to Arbil, kurdistánské město v Iráku, odkud také přicházejí přistěhovalci do Evropy.

---

Jak New York Times lakuje na růžovo, že Izraelci podporují vyhnání Palestinců

March 22, 2016, 7:16 am

≫ Next: Vraždění v Bruselu: Víme, kdo za tím stojí. Evropa je vedena na porážku

≪ Previous: Podívejte se jak vypadá Irák, odkud přicházejí migranti do Evropy! (video)

$

0

0

James Zogby 
22.3.2016  zdroj

Minulý týden uveřejnila agentura Pew Research Centre výsledky rozsáhlého výzkumu veřejného mínění v Izraeli, který se týkal postojů k náboženství, identity, hodnot a politických problémů, kterým země čelí.
Následně po zveřejnění se v Izraeli a USA objevilo mnoho článků, které zjištění této studie komentovaly.


Nejpodivnější a nejproblematičtější z nich byl článek nazvaný „Deep Rifts Among Israeli Jews Are Found in Religion Survey“ [Hluboké rozpory mezi izraelskými Židy zjištěny v šetření o náboženství], který byl otištěn v listu New York Times 8. března 2016.

Tento článek, napsaný Isabelou Kershnerovou, byl zjevnou snahou o skloubení poctivého zpravodajství s pokrouceným omlouváním.

Kershnerová začíná svůj článek prostým zopakováním několika zjištění: „Většina izraelských Židů vstupuje do manželství v rámci svých vlastních náboženských či sekulárních podskupin,“ tyto rozdílné podskupiny „obývají do značné míry oddělené sociální světy“ a mají naprosto rozdílné postoje k mnoha otázkám veřejné politiky,“ např. zda osady na Západním břehu přispívají k izraelské bezpečnosti.

Poctivé referování Kershnerové končí, když dojde na jedno znepokojivé zjištění výzkumu: „téměř polovina izraelských Židů uvedla, že Arabové by měli být vyhnáni či odsunuti z Izraele.“

Kershnerová není schopna uznat, že tento výsledek hovoří sám za sebe, a v tomtéž odstavci dodává, že izraelští odborníci na výzkum veřejného mínění považovali znění dotyčné otázky za problematické.

Toto doplnění je klasickým příkladem úhybného manévru – postupu často používaným ve článcích New York Times –, jenž má zasít pochybnosti či vyvolat zmatek mezi čtenáři, aby se zjemnil dopad faktů, které poškozují Izrael.
Funguje to takto: nejdříve se uvede „fakt“, jenž je pak rychle doprovázen (obvykle ve stejné větě) nepodloženou poznámkou, která onen „fakt“ zpochybňuje.

Čtenář je pak ponechán na pochybách.

K přesnému vysvětlení toho, co bylo na znění oné otázky „problematické“, se Kershnerová nedostala, dokud v několika odstavcích neprobrala další výsledky výzkumu.

Pak se k tématu „odsunu“ vrátila, přičemž poslední čtvrtinu svého článku věnovala citacím izraelských odborníků na výzkum veřejného mínění, kteří nám sdělují, že „formulace otázky byla velmi strohá“ nebo že bylo možné, že izraelští respondenti mohli pochopit otázku ve smyslu, že by Arabové odešli „dobrovolně“ či byli odškodněni za odchod (jakoby to celou věc nějak zlepšovalo!).

Kershnerová cituje jednu odbornici na výzkum veřejného mínění, kterou otázka o odsunu potrápila: „Přišlo by mi divné obviňovat izraelskou veřejnost na základě této jedné otázky,“ přičemž dodala, že se obává, že tato „jedna otázka“ bude „‚využita jako zbraň‘ kritiky Izraele“.

Otázka byla ve skutečnosti naprosto jasná. A nebyla to jediná otázka v tomto výzkumu, ve které Izraelci projevili znepokojivé názory.

Ačkoli bych se mohl handrkovat o slovíčko „zbraň“, bylo by nezodpovědné nevznést vážné otázky o tom, co tento výzkum odhaluje o rasismu v Izraeli.
Nejprve se na onu „problematickou“ otázku podívejme a posuďme, zda je příliš vágní, příliš strohá či příliš nejasná.

Zde je to, nač byli Izraelci dotázáni: Souhlasíte či nesouhlasíte s tímto tvrzením: „Arabové by měli být vyhnáni či odsunuti z Izraele“?
V odpovědi na tuto přímou otázku vyjádřilo 48 procent izraelských Židů souhlas, zatímco 46 procent nesouhlasilo.

Mezi nábožensky založenými Izraelci a těmi, kteří získali židovské vzdělání, dvě třetiny souhlasí s myšlenkou, že Arabové by měli být vyhnáni či odsunuti.
Toto ale není jediné znepokojivé zjištění.

Izraelští Židé byli rovněž dotázáni, zda by souhlasili s tvrzením: „Židé v Izraeli si zaslouží přednostní zacházení“; 79 procent souhlasilo – přičemž z těch, kteří jsou nábožensky založení či získali židovské vzdělání, souhlasilo více než 95 procent.

Podtrženo a sečteno, izraelská politická kultura se stává v rostoucí míře netolerantní.

Když si osm z deseti izraelských Židů pro sebe nárokuje přednostní zacházení na úkor 20 procent populace, která je Arabská, a téměř polovina izraelských Židů volá po tom, aby arabští občané byli vyhnáni či odsunuti, lze pouze konstatovat, že se jedná o společnost a politickou kulturu, která je nemocná.
K této nebezpečné realitě je třeba přistupovat poctivě a otevřeně. Zakrývání stavu věcí pouze umožňuje, že toto nebezpečí poroste.

New York Times prokázal Izraelcům, Palestincům a svým čtenářům medvědí službu.

Zdroj: www.mondoweiss.net, překlad: Karel Hyka 

Vraždění v Bruselu: Víme, kdo za tím stojí. Evropa je vedena na porážku

March 22, 2016, 8:14 am

≫ Next: Pozvánka na křest knihy Lenky Procházkové

≪ Previous: Jak New York Times lakuje na růžovo, že Izraelci podporují vyhnání Palestinců

$

0

0

 Petr Hájek
22.3. 2016
Jedním z teroristů je také jistý Schapiro, velvyslanec USA v Praze. Průvodce sekulárním Západem objasňuje příčinu
Komentář: Kdo skutečně stojí za dalším teroristickým vražděním - aktuálně v centru Čtvrté říše, v Bruselu - a přináší zamyšlení Karla Komárka nad knihou bývalého slovenského ministra vnitra, která to dosti přesně dokumentuje ...
Už se z toho islamistického vraždění stává téměř běžný evropský "folklór": Zase jsou tu desítky mrtvých a těžce zraněných, uzavřená letiště, metra, v ulicích probíhají manévry policejních těžkoděnců, v hlavních městech zemí EU se důležitě scházejí různé ty bezpečnostní rady, vlády ujišťují, tajné služby varují-nevarují... a tak dále a tak dále. Tentokrát je vše o to příznačnější a (přízračnější), že se tak děje v Bruselu - centru a symbolu znásilněného kontinentu - který se do totalitního superstátu spojil údajně pro to, aby nebyla válka. Tak ji tady máme.V přímém přenosu.

A hned v několika podobách. Ta její dnešní instruktážní ukázka je tím závažnější, že ukazuje k samotnému srdci problému: Bojovný islám, pod žehnající rukou Angely Merkelové a jejích bruselských kompliců (a Pátých kolon v členských zemích EU), je totiž právě uprostřed úspěšné invaze do Evropy. Netají se tím, že mu nejde o nic jiného, než dorazit naši churavějící civilizaci, která sebevražedně popřela své vlastní křesťanské kořeny. Mocné berlínsko-bruselské elity, se zbabělou pomocí nezodpovědných politiků napříč kontinentem, nyní vedou - vědomě či nevědomky - půl miliardu "domácích" lidí na porážku.

Naši (nebezpeční) tajtrlíci

Také vláda České republiky to bere nadmíru vážně. Alespoň to tvrdí a někteří naivové, zmasírovaní mediální propagandou, tomu stále ještě věří. Premiér Sobotka, zdejší zastupující říšký protektor kancléřky Merkelové, důležitě svolává ministry, aby se poradili. Ten, jemuž vnitřní bezpečnost rezortně patří, Milan Chovanec, mezitím klidně prohlásí v televizi, že teroristické útoky samozřejmě souvisejí s "imigrační krizí". Že ve statisících příchozích se pochopitelně ukrývají nespočitatelná množství islámských bojovníků.

To říká "odvážně" tentýž státní úředník, který seděl na summitu, jenž nám "přiklepl" povinné "přijetí a integraci" pár tisíců z nich. Který loajálně nic nenamítal proti tomu, když jeho stranický šéf (ČSSD) a tragickou shodou okolností i předseda vlády srazil podpatky, aby narozdíl od Maďarského a Slovenského premiéra tuto hanebnost přijal. Takže není divu, že také u nás nyní cizinecká policie už obsazuje letiště. Mimochodem - konečně došlo k objasnění, proč dostalo jméno Václava Havla - jednoho z ideových otců našeho současného maléru.

Také i u nás si začínáme zvykat na ulice pročesávané policisty se samopaly, na "zvláštní režimy", na nové zákony, které - kvůli naší bezepečnosti samozřejmě - drtí poslední zbytky občanských svobod a dávají státu neomezenou kontrolu nad naším soukromím. Naši bezpečnost však zlikvidovali právě oni - politici, kteří dopustili či přímo zorganizovali a podporují migrantskou invazi. Byť se slovně zaklínají opakem.

Teroristé bez výbušnin a samopalů

Tak kdo jsou tady vlastně skuteční teroristé? Ti se samopaly, kteří mají aktuálně v rukou Brusel, Paříž, Londýn, Kolín nad Rýnem, Berlín a spoustu dalších měst, o nichž ještě nic netušíme, protože nezahájili bezprostřední vraždící operace? Ti, kteří navzdory mohutným policejním "bezpečnostním akcím" a slavnému zatčení (po čtyřech měsících) jediného islamisty, ve městě, kde už je víc vojáků a policistů než "bruselského lidu", byli schopni zorganizovat a provést další rozsáhlý útok? Nebo ti, kdo to všechno způsobili a zničující politikou "otevřených (schengenských) dveří" dále působí a násobí, vystavujíce nás (neozbrojené a bezmocné) zvrhlým sociálně-inženýrským projektům?

Velvyslanec Spojených států v ČR, pan Schapiro, před pár dny navštívil islámskou mešitu v Brně a pobratřil se s vedením zdejších muslimů. S arogancí sobě (a velmoci, kterou u nás zastupuje) vlastní nám tak chtěl nařídit, abychom se s nimi také bratřili. Oni přece nejsou vůbec nebezpeční a ta zdejší nesnášenlivá, xenofobní a fašizující chátra (zvaná lid či jeho převážná většina) to pochopí po dobrém, nebo po zlém. Co kdyby soudruh Schapiro nyní vyrazil do Bruselu? Bude to sice muset vzít autem, protože letiště a nádraží v této civilizované zemi momentálně neexistují, ale co by neobětoval pro toto báječné muslimské dobro? Anebo si raději počká, až se brzy začne vraždit v Praze, aby nás umravnil, že nejde o výstřely, ale jenom "výstřelky"?

Tohle jsou ti praví teroristé. Nemají v rukou samopaly a na tělech výbušná zařízení. Špinavou práci za ně dělají jiní. Oni mají vznešenější úkol: Rozvrácení Evropy a destrukci hodnot, tradic a duchovních kořenů, na kterých vyrostla a po staletí fungovala a prosperovala naše civilizace. O nic menšího jim nejde. V rachotu výbuchů a střelby do nevinných bezmocných lidí - jimiž se velmi brzy máme stát také - bychom na to neměli zapomínat.

Prožíváme právě předvelikonoční Svatý týden. Většině lidí to už moc neříká, maximálně se těší na velmi prodloužený víkend. Političtí teoristé je v průběhu desetiletí od jejich kořenů již odťali. Jenže právě v této "ztrátě informace" naše přicházející otroctví spočívá. Napsal o tom právě pozoruhodnou knihu bývalý slovenský ministr vnitra. A zamyslel se nad ní Karel Komárek:
 
Karel Komárek: Tohle nejsou "spiklenecké teorie"

Dostal jsem ji nečekaně na lidoveckém bále: knihu Lvi přicházejí, vázanou v černých deskách, s kterými kontrastuje zlatý podtitul Proč Evropa a Amerika směřují k nové tyranii, levně upravenou a vytištěnou, vydanou u drobného nakladatele, který i v rámci své konfese patří spíš k vyhraněným individualitám než k poklidnému střednímu proudu. Autor je bývalý slovenský ministr vnitra: jeho jméno mi nic neříká, jeho příslušnost ke Křesťansko-demokratickému hnutí nevylučuje různé postoje od kompromisů s liberálním světem až po vlastenecké vymezování se „proti všem“… Na první pohled zas nějaká katastrofická vize, něčí soukromá apokalypsa (podle vzoru „soukromé zjevení“), další spiklenecká teorie, že současnou euroamerickou politiku i naši vlast a církev řídí zákulisní organizace nastolující světovládu, ze které nebude úniku…

Mám to číst, když mám stůl plný knižních novinek a zprávy ze světa čím dál víc zneklidňují? Co když mě to ovlivní? Nestanu se příslovečným čtenářem jedné knihy, který pak o ní vykládá všude, kam přijde, a málem se nebaví o ničem jiném? Určitý barometr tu představuje autor úvodu politolog Stanislav Balík: jak ho znám, ten by tendenci k nějakému extremismu nezaštítil. Pomalu začínám číst, a najednou zjistím, že čtu rychle. Jako přispěvatel médií i odborných filologických časopisů musím uznat, že autor má tzv. lehké pero: vyjadřuje se srozumitelně a přehledně a neubližuje tím vydatnosti obsahu ani kvalitě argumentace. I samo téma nakonec způsobí, že čtení neodolám.

Na Západě začíná pronásledování křesťanů

Kniha líčí současný politický vývoj v zemích Severní Ameriky a západní a střední Evropy takto: Vládnou tu parlamentní demokracie, vzešlé z nepochybně svobodných voleb. Ale v posledním čtvrtstoletí – po pádu komunistických diktatur počátkem 90. let – se tu viditelně omezují některé občanské svobody, všeobecně uznávané a zakotvené v zákonech, především svoboda projevu a vyznání, a také jejich zdroje – svoboda svědomí a mínění. Tedy to, co potlačoval komunismus. Omezují se paradoxně hlavně v západních státech s dávnou demokratickou tradicí. Ovšem ne totálně, ale jenom u vybraných směrů a jejich stoupenců.

Kdo je dnes na Západě stíhán pro své přesvědčení? Kdo chce na pracovišti nosit křížek na krku. Kdo zdvořile oslovuje klientky potratových klinik. Zdravotník, který odmítá provádět interrupce nebo který jenom upozorní zájemce na jejich rizika. Učitel, který svým žákům středoškolákům promítá záběry interrupce, i když si předem vyžádal jejich souhlas. Majitel penzionu, který nechce ubytovat účastníky homosexuální párty, a cukrář, který na ni odmítá dodat dorty s jejich symboly. Úředník, který neoddá pár stejného pohlaví, a církevní charitní instituce, která by takovému páru nesvěřila sirotka k adopci. Psychiatr nabízející pomoc tomu, kdo se chce dobrovolně zbavit homosexuálních sklonů. Politik, který se přizná, že o některých stylech lidského chování a jednání si myslí totéž, co o nich píše Katechismus katolické církve. Kazatel, který veřejně čte a komentuje, co o tom píše bible. Autor z toho dedukuje závěr, který zní dost tvrdě: na Západě začíná pronásledování křesťanů.

Zatím není tak drastické, jak bývalo za bolševiků, ale nepříjemné: ztráta zaměstnání, pokuta případně vedoucí k bankrotu, neschválení do politického grémia, krátkodobé zadržení policií, v nemálo případech i odnětí svobody. K tomu vždycky společenská diskvalifikace a útoky médií. Kniha uvádí stovky jmenovitých příkladů. Nejvíc čerpaným zdrojem jsou kanadské internetové stránky Life Site News (tím větší dík za knihu, protože neumím anglicky), pak různá přátelská i nepřátelská média, též vlastní zkušenosti autora z prostředí domácí i mezinárodní politiky.

Padají morální zábrany

Co se to stalo se svobodným světem? Kniha nabízí zhruba toto vysvětlení: Svobodu si čím dál víc nárokují jedinci i skupiny pro maximálně pohodlný a příjemný styl života. Slábne-li ve společnosti víra v Boha a autorita církve, prostě padají-li morální zábrany, dochází k legalizaci zatím nezákonných činů: interrupce (tu ovšem první povolil Sovětský svaz a pak nacistické Německo), eutanazie nejdřív postižených a nevyléčitelných (opět Hitlerovo prvenství) a později kohokoli na požádání, chirurgická změna pohlaví a umělé oplodnění. Volnost v partnerských vztazích vede k rozpadu tradiční rodiny a k nárůstu homosexuálních soužití.

Z legislativy národních států se tyto vymoženosti dostaly do mezinárodního práva a také do politické ideologie: prezentují se jako nepochybná lidská práva, a kdo by proti nim něco namítal, kdo by třeba jenom upozornil na jejich škodlivé vedlejší účinky, bývá obviněn, že je proti lidským právům a omezuje svobodu druhých. Souhlas s tím, že člověk si smí svobodně zvolit sexuální orientaci i pohlaví, ukončit život nenarozeného dítěte, bezmocného starce i ten svůj, že mu stát musí tyto možnosti garantovat a nikdo mu je nesmí rozmlouvat, že manželství a rodina jsou i jiné svazky než otec + matka + děti, to všechno je epochální změna, které se nejen tady říká antropologická revoluce. Jan Pavel II. to nazýval „kultura smrti“ a autor poznamenává, že to vůbec není obrazný název.

Proč tomu opravdoví demokrati nezabránili? Dočteme se tu politologicko-kulturní zdůvodnění. Mnohé ideje této revoluce, třeba útok na rodinu a církev, hlásali už klasikové marxismu, a v západních kapitalistických zemích byla vždycky silná levice. Autor znázorňuje, jak probíhal komunistou Antoniem Gramscim projektovaný „dlouhý pochod institucemi“, který prosazoval liberální a levicové smýšlení, jak zklamali mnozí katolíci v politice, kteří pod heslem, že víra je soukromá záležitost, klidně podepisovali nebo iniciovali zákony odporující křesťanské morálce. Jedno zajímavé srovnání: John F. Kennedy v předvolební kampani sliboval, že nebude křesťanské zásady přenášet do politiky.

Na Západě vítězí Leninovi bratranci

Spisovatel Hillaire Belloc naopak přišel před anglikánské voliče s růžencem a jasně vyznal, že je katolík. Autor zřejmě sám odpozoroval, jak jsou vůdci antropologické revoluce na politických fórech agilní a hlasití: „Proti tomuto nadšení stojí malátnost křesťanských politiků v parlamentu“ (s. 237). Právě to je, kromě pravdivého pojmenování stavu současné západní společnosti, druhé hlavní téma Palkovy knihy: totiž varování před zradou formálně křesťanských politiků (a jejich stran), kteří jsou často nejen mdlí, nýbrž se mnohdy aktivně podílejí na pronásledování křesťanských hodnot a jejich nositelů. Komunisté v západních zemích si zjednávali stále větší vliv, a když padly východoevropské bolševické režimy, hledali si spojence mnohem víc mezi jejich exponenty než mezi disidenty: také k tomu kniha přináší mnoho varujících dokladů. Autor to aforisticky shrnuje: jestliže nezvítězili Leninovi bratři, vítězí na Západě Leninovi bratranci.

Podobnosti s komunismem, na který si dobře vzpomínáme, jsou zarážející. Kandidát na eurokomisaře Rocco Buttiglione dostal od poslanců výboru pro občanské svobody otázku, jaký má názor na homosexualitu. Odpověděl, že jako katolík ji pokládá za hřích. Načež byla jeho kandidatura zamítnuta, zatímco několik bývalých východoevropských komunistů přes unijní strážce občanských svobod prošlo. Autorovi i nám to připomíná otázky z bolševických kádrových pohovorů: Jak ses vyrovnal s náboženskou otázkou? Jaký máš postoj k událostem roku 1968? Leninovým bratrům tenkrát a bratrancům dnes nejde jen o občanskou loajalitu: chtějí adepty různých funkcí i pracovních pozic přimět, aby také výslovně odsouhlasili předepsanou ideologii. Ti katoličtí lékaři a učitelé a hoteliéři a cukráři, o kterých jsme psali o kus výš, přece nikoho neohrožují: zastánci protikladného životního stylu mají spoustu svých klinik, škol, penzionů a podniků, kde jim bez zábran vycházejí vstříc. Ale chtějí provokovat, donutit své protivníky (v tomto případě věřící), aby aspoň panáčkovali pro jejich zábavu a proti své vůli. A právní řád to umožňuje.

Lvi přicházejí

Dalších paradoxů uvádí kniha plno. Veřejně hájit interrupce se smí, ale zveřejnit snímky potraceného plodu se nesmí. Vážně se uvažuje o legalizaci pedofilie, ale pedofilní kněží okamžitě vyvolají bouři hněvu. Katoličtí pro-life aktivisté mnohokrát nenajdou zastání u veřejnosti ani u soudů, ale několikanásobného vraha Johanna Unterwegera se zastala rakouská komunistka a spisovatelka Elfriede Jelinek, protože ve vězení také literárně tvořil. Škoda, že jsem to nevěděl před dvanácti lety, kdy Elfriede Jelinek dostala Nobelovu cenu za literaturu a já jsem četl v literárních časopisech ukázky jejího díla: jsem z moderní literatury zvyklý na všelicos, ale tehdy jsem si řekl, že takové umění si nezaslouží Nobelovy peníze, nýbrž jeho vynález zvaný dynamit. Samozřejmě že to nemyslím vážně, nic proti svobodě projevu... O některých vůdcích antropologické revoluce, které tu autor zmiňuje, se dočteme v podobně zaměřené knize Donalda DeMarco a Benjamina Wikera Architekti kultury smrti, kterou česky vydalo nakladatelství Res Claritatis roku 2011.

Kniha je naditá fakty, ze kterých se skládá celkový obraz situace, a teprve na straně 310 je klíč k jejímu hlavnímu titulu: „Lvi přicházejí do arény. Vrčí o toleranci. Pravda je taková, že v prostoru euroamerické civiliace začalo nové pronásledování křesťanů.“ Kniha Lvi přicházejí vyšla původně slovensky v roce 2012 a na internetu dostupný časopis Impulz (č. 4, 2012) jí věnoval blok komentářů, do kterého přispěli mj. Ján Čarnogurský, František Mikloško a Alexandr Tomský. České vydání v Kartuziánském nakladatelství Brno je doplněno o nové informace až do roku 2015. Autor, bratislavský rodák Vladimír Palko, vystudoval matematiku, po pádu komunismu působil jako náměstek ředitele Federální bezpečnostní informační služby, ministr vnitra a poslanec, nyní vysokoškolský pedagog v oboru informatiky.

Dočítám knihu a dopisuji recenzi. V mém okolí a tam, kam chodím, je zatím klid. Zítra půjdu do jednoho řeholního kostela: je tam devadesátiletý páter, který v padesátých letech seděl v Leopoldově, a jeho mnohem mladší spolubratři, kteří už mohli studovat na Západě. Pozítří půjdu do práce, kde mám na stole křížek a mariánský obrázek. Náš nový vedoucí mě trumfl: dal si na stěnu do kanceláře, kam chodí veřejnost, větší kříž ve stylu byzantské ikony. Redakce mi recenzi zveřejní a nebudeme za to popotahováni. Lvi jsou ještě daleko, ale kniha přišla včas, než bude pozdě. Nejsem schopen ověřit v ní každý údaj, ale nemám důvodu jí nevěřit. Jak pravil Švejk: „Kdyby toho byla jen polovička pravda, měl by císař pán ostudu pro celý život.“ Nenaočkovala mi stihomam, ani mě neobrala o naději.

Redakce NR nesdílí zdaleka všechny názory a postoje autora, předkládá je jako podnět k diskusi.

Pozvánka na křest knihy Lenky Procházkové

March 22, 2016, 10:03 am

≫ Next: Rusko změnilo průběh války v Sýrii

≪ Previous: Vraždění v Bruselu: Víme, kdo za tím stojí. Evropa je vedena na porážku

$

0

0

22.3.2016

Koncem minulého roku vyšla v elektronické podobě kniha Lenky Procházkové "Nejsou to bohové!" Nyní autorka zve na křest tištěné verze, který se koná 24.března od 16 hodin v Paláci knih Luxor na Václavském nám. v Praze. 





"Nejsou to bohové!" je chronologicky sestavená sbírka autorčiných politických komentářů, fejetonů a rozhovorů, které v průběhu let 2014 až 2015 zveřejňovaly  internetové  zpravodajské weby, z nichž mnohé si za svou nezávislost vysloužily nálepku "proruské". Kromě těchto textů sbírka obsahuje i spisovatelčiny projevy, s nimiž vystupovala na demonstracích či seminářích organizovaných občanskými iniciativy. Kniha je doplněna  úvodem, v němž Lenka Procházková vysvětluje, proč vnímá současnost jako dobu úzkosti a nastiňuje možnosti, jak pocitům bezmoci mohou lidé čelit.

Knihu "Nejsou to bohové!" vydává nakladatelství Epocha.

Křest v Luxoru bude zahájen sólem na saxofon v podání Mikoláše Chadimy.

Rusko změnilo průběh války v Sýrii

March 22, 2016, 10:55 am

≫ Next: Byly zahájeny organizované dodávky zeleniny a ovoce ze Sýrie do Ruska

≪ Previous: Pozvánka na křest knihy Lenky Procházkové

$

0

0

Zajoch
22.3.2016  E-republika
 
Odvoláním vojsk dal Kreml signál vládě SAR, aby vedla jednání s opozicí. Někteří syrští politici začali po úspěších v občanské válce považovat přítomnost ruských vojáků za záruku pro dosažení vítězství.



Ruský prezident přikázal stažení podstatné části ruské ozbrojené skupiny ze Sýrie ve stejný den kdy v Ženevě odstartovalo další kolo jednání o Sýrii pod záštitou OSN. Podle představitele OSN pro Sýrii se počítá s tím, že před Syřany je poslední úkol, a to ukončit válku. Tyto dvě události, jimiž je rozhodnutí ruského prezidenta a začátek nového kola jednání, nejsou náhodné. Putin si přeje, aby jeho rozhodnutí bylo signálem pro všechny strany konfliktu a aby napomohlo uklidnit syrský konflikt mírovou cestou.

Podle TV kanálu Fox News nemá Amerika pro Sýrii prověřenou a důslednou politiku. Obamova administrativa pokulhává za dynamikou nastalých změn. Rusko je nyní na Blízkém východě silnější než USA. Až do oznámení Ruska o odvolání ruské vojenské skupiny ze Sýrie sváděli Američané neúspěch jednání na akce ruského letectva. Nyní je tento argument pryč. Přitom Rusko neztrácí tvář a neustupuje. Moskvě se podařilo změnit průběh války ve prospěch vlády Syrské arabské republiky, podařilo se zmařit plány na svržení Asada a dosáhnout podstatný zvrat v boji s terorismem.

Za podpory ruského letectva osvobodila syrská armáda 400 obydlených míst. Akce ruského letectva zastavily mnoho zásobovacích tras se zbraněmi, byla zničena infrastruktura pro vývoz ropy a zablokované zdroje financování teroristů. Část vojenské skupiny RF v Sýrii zůstane a zůstávají i dvě vojenské základny: vojenská námořní v Tartusu a letecká v Hmeimim. Tyto síly postačují pro kontrolu zastavení palby. Kreml má dobrou vůli přivést Syřany k průlomu v mírových jednáních. Algoritmus akcí byl schválen v RB OSN. Na letecké základně Hmeimim začalo 15. března nakládání evakuovaných zařízení do přepravních letadel.

Syrská válka má příliš mnoho zahraničních sponzorů a podle chování opozice se od ní nedá čekat předvídatelné jednání. Vláda SAR schválila ruskou iniciativu a s Teheránem pravděpodobně Moskva své rozhodnutí dohodla. U ruské koalice je jasno, v případě druhé strany je potřeba počkat na oficiální reakci. Obama hodlá zatelefonovat Putinovi k "upřesnění" současného rozvinutí událostí v Sýrii.

Institut politických výzkumů USA navrhuje "následovat vedoucí úlohu Ruska a vyvíjet nátlak na své spojence mezi místními silami, aby zvolili cestu diplomacie". Co je potřeba, aby udělal Barack Obama? Aby přestal vyzbrojovat syrskou opozici, aby ze Sýrie odvelel své jednotky rychlého nasazení, aby skončil neshody s vládou SAR týkající se leteckých úderů na cíle v Sýrii a aby nakonec dosáhl u svých regionálních spojenců ukončení ozbrojeného vměšování do občanské války.

Podle analytiků z Eurasia Group dává Kreml odvoláním svých vojsk signál vládě SAR, aby vedla jednání s opozicí se vší vážností. Je známo, že někteří syrští politici ve vládě Bašara Asada začali po úspěších v občanské válce považovat přítomnost ruských vojáků za záruku určitého privilegia pro dosažení vítězství. Moskva si nepřeje zpochybňovat postup jednání, který byl schválen OSN. Krom toho by dostaly od Damašku Turecko a Saúdská Arábie důvod hovořit o nezbytnosti ozbrojeného vpádu do Sýrie.

Ministr zahraničí Íránu Zaríf uvedl, že rozhodnutí Moskvy k odsunu ze Sýrie je pozitivním signálem pro strany v Sýrii, které stojí proti sobě. Podle něho by to mělo napomoci převést režim "částečného zastavení bojů" na plnohodnotné příměří, které, stejně jako předtím, nelze vztahovat na teroristické organizace.

Jistěže nebylo rozhodnutí o odsunu ruské skupiny pro Damašek nečekané. Syrské vedení včas vyhodnotilo důsledky snížení ruského vojenského kontingentu, přijímalo odpovídající kroky a koordinovalo jejich provádění s Moskvou. Dne 14. března poděkoval Bášár Asad v telefonickém hovoru s Vladimírem Putinem Rusku za pomoc a humanitární podporu obyvatelům země. Potvrdil přitom, že je připraven pokračovat v politickém procesu navrácení země do mírového života.

Rusko v Sýrii zůstává, důraz v jeho politice se posunuje na stranu diplomacie. Putin dal pokyn ministerstvu zahraničí zintenzivnit organizaci mírového procesu s tím, že efektivní práce ruských vojáků pro to vytvořila základ. Ruští vojáci svůj úkol splnili. Stojí za připomenutí, že ruský prezident loni 11. října zdůraznil, že cílem Ruska a Sýrie je stabilizovat zákonnou vládu a vytvořit podmínky pro politický kompromis. Právě to dnes svět vidí.

Převzato z Fondsk.ru
 

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde. Děkujeme!

 

Související články:

• Ruský tisk: Syrská armáda nastupuje do útoku
• Ruský tisk: Naši vojáci v Sýrii
• Kdo je "Svobodná syrská armáda?"
• Postup pozemní ofenzívy SAA (k 22. 10. 2015)
• Postup pozemní ofenzívy SAA (k 16. 10. 2015)
• Svět ruskýma očima 185
• Svět ruskýma očima 164
• Svět ruskýma očima 183
• Svět ruskýma očima 159
• Válka o děti

Byly zahájeny organizované dodávky zeleniny a ovoce ze Sýrie do Ruska

March 22, 2016, 12:08 pm

≫ Next: K Bruselu promluvil rozumně jen Šandor

≪ Previous: Rusko změnilo průběh války v Sýrii

$

0

0

22. 3. 2016   zdroj
Byly zahájeny první organizované dodávky zeleniny a ovoce ze Sýrie do Ruska, které by měly alespoň částečně nahradit zákaz dovozu tureckých plodin. Píše o tom Kommersant.
Importem se zabývá majkopská společnost Adyg-Jurak. Podle údajů listu má mít spojitost se strukturami Goda Nisanova a Zaracha Ilijeva, kteří v Moskvě vlastní obchodní středisko "Evropské" a hotel Ukrajina. Dodávky zeleniny a ovoce již proudí do velkoobchodního potravinářského střediska Fud-Siti, které je kontrolováno právě těmito podnikateli.

Minulý týden byla do přístavu v Novorossijsku dopravena druhá dávka plodů - asi 3 tisíce tun pomerančů, citronů, grapefruitů, rajčat a zelí. Doposud měly dodávky ze Sýrie ověřovací charakter a byly to malé dávky.

Podle generálního ředitele Adyg-Juraka Aslana Paneše jedná společnost o odbytu syrské produkce s maloobchodními sítěmi Magnet a Pjaťoročka, která patří do X5 Retail Group.

Hlavní problém, který nyní neumožňuje rozvinout trvalý import, je nekvalitní balení, podotknul Paneš. Ale podle něj bude za půl roku v Sýrii zahájena výroba moderního balicího materiálu; investovat do tohoto podniku hodlá jeho společnost.

"To nám umožní dovážet každý týden 3-4 tisíc tun zeleniny a ovoce, předpokládá Paneš. V plánu je dosažení importu až 5 tisíc tun týdně".

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

K Bruselu promluvil rozumně jen Šandor

March 22, 2016, 1:33 pm

≫ Next: Žalář

≪ Previous: Byly zahájeny organizované dodávky zeleniny a ovoce ze Sýrie do Ruska

$

0

0

Lubomír Man

22. 3. 2016  
Od rána se na obrazovkách našich televizí doslova míhají desítky postav politiků evropských i našich a všichni se bijí v prsa odhodláním nenechat se útoky v Bruselu zastrašit, bojovat dál – a ještě důsledněji - za naše liberální a demokratické postoje, neustupovat hrozbám teroristů ani o píď, bojovat, vypátrat viníky, boj bude těžký, oběti budou i nadále, ale ustoupit není kam, buďme tvrdí atd. atd.

Je to chór, který už svou jednohlasností, rozhodností stažených tváří a do totálního maxima zpevněných hlasů, budí podezření, je-li skutečně tou jedinou a správnou odpovědí na to, co se v Bruselu stalo. A že tomu tak nejpravděpodobněji není, si člověk uvědomí až když do toho sboru, opěvujícího jen rozhodnost a tvrdost, zazní náhle hlas, který nám připomene, že vedle vůle vlastníme snad i rozum. Jak to v dnešní dopolední debatě o bruselských událostech dokázal učinit někdejší šéf české vojenské špionáže generál Antor Šandor, když prohlásil, že bychom se vedle rozhodnosti s terorizmem bojovat, měli zamyslet i nad tím, jestli svými činy tento terorizmus sami nevyvoláváme. Protože bezbřehý fanatizmus, s jakým se na nás ze strany Arabů útočí, se nedá vysvětlit jen jejich charakterem či založením, ale musí být nutně i výrazem jejich msty za to, čeho jsme se proti nim, my Evropané, dopustili.

Generál už dál tuhle myšlenku nerozvíjel, ale informovanému posluchači se v hlavě okamžitě rozjel sled událostí z počátku tohoto století. 11. září 2001 letecký nálet skupinky Saudů nad Světové obchodní centrum v New Yorku, jehož budovy po útoku spadly všechny přesně do svého půdorysu, jak se to může povést jedině při řízené demolici. A pak už se americký útok proti zlým Arabům rozjel naplno – a co je důležité – s posvěcením a též dopomocí zemí EU. Nejdříve na Afghánistán, pak na Irák, Libyi a Sýrii. S tím, že konečnou bilancí onoho protiteroristického tažení se stal rozvrácený Střední východ, miliony civilistů, žen i dětí, zabitých či válkou vyhnaných ze svých domovů – a v závěru pak to, co právě dnes prožíváme: novodobé stěhování národů Středního východu a severní Afriky do Evropy.

Takže jsme skutečně jen nevinnou obětí, jak se nám to dnes dopoledne snažili podat pánové Kalousek, Fiala, Sobotka, Zaorálek, Hollande atd., anebo máme i my máslo na hlavě a měli bychom si to chlapsky přiznat, jak to – jako jediný během celého dopoledního vysílání na ČT – učinil generál Šandor?

Žalář

March 22, 2016, 2:13 pm

≫ Next: Barack Obama se dostal do rozpaků během setkání s Raúlem Castrem. Čest a důstojnost. Raúl Castro nedovolil Obamovi, aby ho poplácal po rameni (video)

≪ Previous: K Bruselu promluvil rozumně jen Šandor

$

0

0

Srđan Mišljenović
22. 3. 2016  Večernje novosti (Srbsko)

Existuje jen velmi málo Srbů, kteří vyšli z Haagu. Vyšli, ale většinou ve futrálu.
 
Každý Srb, který se pokusí bojovat za spravedlnost u haagského soudu ICTY, zemře za strašného mučení ve sklepeních po celé Evropě.  V Haagu existuje pro Srby jen jedna jistota: žalář, a to pokud možno doživotní.
Dodatečná mučení a šikana dává Tribunál zdarma. Zvláště ve věznicích v Estonsku. O něco lepší je to v Německu a Dánsku. Tam dokonce mohou Srbové chodit, dýchat a psát.

Existuje jen velmi málo Srbů, kteří vyšli z Haagu. Vyšli, ale většinou ve futrálu.

Ti, kteří se snaží hájit, jako např. Dr. Radovan Karadžić, rozsudek nad nímž má být vynesen 24. března, nemají ani promile šancí. Všechno, co se obhajoba podle zákona snažila uplatnit v procesu s Karadžićem, hlavní prokurátor Srege Brammertz a Obžaloba protizákonně zablokovali. Nepřipustili, aby se před soudem objevily stovky osvobozujících faktů, protože, prokristapána, ony by přece byly tomu Srbovi ku prospěchu. Žalobce Brammertz to okamžitě zařízl a hle, zázrak, soud to přijal.

Hanba jakékoli obhajobě, která se snaží dokázat nevinu Srbů.  A kde vůbec bere obhajoba právo to dělat? A dokonce si stěžovat na Tribunál.

Obhajoba Srbů v Haagu si musí uvědomit, že zákon, podle kterého se v Haagu soudí, nepřipouští žádnou obhajobu a vyžaduje pouze vyslyšení rozsudku se skloněnou hlavou.

Pro ty, kteří si to dosud neuvědomili: Haag je pro Srby jednosměrná ulice vedoucí do žaláře. Platí pravidlo, že Obžaloba může tlačit na soudní Tribunál a vědět předem, jak bude rozsudek vypadat.

To potvrzuje i hlavní žalobce Brammertz, protože už několik týdnů dělá smajlíka před kamerami, když mluví o rozsudku nad Karadžićem. Smajlíkuje, protože ví, že rozsudek byl napsán již před deseti lety.  Obhajoba jen může podle starého srbského lidového rčení křičet: „Kádija tě žaluje, kádija tě soudí.“

---

Barack Obama se dostal do rozpaků během setkání s Raúlem Castrem. Čest a důstojnost. Raúl Castro nedovolil Obamovi, aby ho poplácal po rameni (video)

March 22, 2016, 2:34 pm

≫ Next: Hlavní otázka dnešních UK ČT 24?

≪ Previous: Žalář

$

0

0

22. 3. 2016    zdroj

Při protokolárním loučení se Castro nenechal americkým prezidentem obejmout. 

Návštěva Baracka Obamy na Kubu vyvrcholila velmi trapnou situací. Po tiskové konferenci v době protokolárního loučení Raúl Castro nedovolil americkému prezidentovi, aby ho obejmul, odstrčil ho a uchopil jako zločince.

Barack Obama nedokázal zvládnout situaci a několik sekund se neohrabaně usmíval – místo protokolárního stisknutí ruky pro fotografy, plandala se ruka amerického vůdce prostě ve vzduchu.

Experti už nazvali historický okamžik okamžikem trapnosti a ostudy.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Hlavní otázka dnešních UK ČT 24?

March 22, 2016, 2:43 pm

≫ Next: Tvrdě i střízlivě v Syrii

≪ Previous: Barack Obama se dostal do rozpaků během setkání s Raúlem Castrem. Čest a důstojnost. Raúl Castro nedovolil Obamovi, aby ho poplácal po rameni (video)

$

0

0

Radim Valenčík
22. 3. 2016    RadimValenčíkPíše
To už je snad komedie v době tragedie!
Hlavní otázka dnešních Události, komentářů na ČT 24:
Ubrání se EU?!
Odpověď už nedali. Přitom je tak jednoduchá a prostinká. ANO. Ovšem za jednoho předpokladu:
POKUD BUDE VĚDĚT, PROTI KOMU.
Víme to? Víme. Víme, jaké zlo plodí současná moc:

http://radimvalencik.pise.cz/2846-podstata-soucasne-moci-uvaha-k-vyroci-28-10.html

Jenže ČT se rozhodla sehrát tragikomedii. Pozvala v tuto dobu:
1. Pospíšila.
2. Zaorálka.
Smutné? Tragické? Žertovné? Chucpe? - Tak si ten pořad poslechněte.
Hlavně: Vy se musíte bránit. Nikdo jiný než Vy sami Vám nepomůže. "Ti nahoře" vás pohřbívají. "Oni" nejsou jako Vy. Ono jsou přece za vodou, jen se Vás potřebují zbavit.
Ano. Hraje se hra TITANIC.
Jinak - toto jsem napsal před dvěma dny:

Co by za to dal občan Česka, Rakouska, Maďarska, Německa, vlastně každé země "jednotné a pevné EU",kdyby to, co říká Putin na adresu institucí Ruské federace, řekl některý z europolitiků. Místo toho jsme přesvědčování (a to i s využitím lživých a prefabrikovaných zpravodajských materiálů), že:
1. Shengenskou hranici nelze chránit.
2. Musíme pouštět uprchlíky pod tlakem a bez jakéhokoli prověření.
3. Uprchlíci neporušují zákony a nevyvolávají tím podráždění obyvatel EU.
4. Budeme muset své zákony, své tradice, své vyznání přizpůsobit jim.
A tak dále a tak dále.
Tak se ptám: Je celáeuroreprezentace Putinovskou expoziturou?
V logice Stropnického nepochybně ano.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/3262-stropnicky-versus-putin-komu-a-jak-se-branit.html
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/3274-hlavni-otazka-dnesnich-uk-ct-24.html

Tvrdě i střízlivě v Syrii

March 23, 2016, 12:16 am

≫ Next: Brusel – obrázek dnešní Evropy. A viníkem je… Putin! Aneb jak Radiožurnál opět perlil!

≪ Previous: Hlavní otázka dnešních UK ČT 24?

$

0

0

Reva Bhalla  
23.3.2016   Geopolitical Weekly, Stratfor, 



O následujícím článku, který vyšel v českém překladu na Kose napsal -vlk- v předmluvě toto: "....přiznávám, že jsem byl některými dílčími tézemi Straforu a jejich analytiků velmi příjemně překvapen a ten jejich článek bych velmi doporučoval jako povinnou četbu všem těm „expertům“,  které si neustále zve ČT do studia. Aby se konečně probrali ze své demagogicko-politrucké narkózy."




Vloni v říjnu, právě když Rusko zahájilo svoji intervenci v Syrii, president Obama opovržlivě odmítl myšlenku, že by Rusko mohlo ohrozit vůdčí roli USA na Středním Východě. V hodinovém interview řekl: „Pan Putin obětuje své vlastní jednotky, svou vlastní vojenskou sílu, jen aby udržel při životě svého jediného spojence. Fakt, že to musel udělat, nesvědčí o síle, svědčí to o tom, že jejich strategie nefunguje.“ Dva měsíce poté, když se přítomnost Ruska v Syrii ještě prohloubila, Obama stále zůstává k Putinově strategii přezíravý a říká, že „s Afghánistánem na paměti, není pro Putina zabřednutí do bezvýchodného a paralyzujícího občanského konfliktu tím pravým výsledkem, který očekával.“

Washington může, ke své škodě, klidně podceňovat Rusko dál. Rusko skutečně může plýtvat svými zdroji v bezvýchodném konfliktu ale přesně totéž dělají i Spojené Státy a všichni ti ostatní, kteří se nemohou udržet stranou geopolitického proxy bojiště, ještě komplikovaného přítomností džihádistů. Problém je v tom, že vrstvy ruské strategie začínají být pro západní oči příliš neprůhledné. Pro Rusy není syrské bojiště jen otázkou podpory spojence prostřednictvím lehkomyslného plýtvání zdrojů ani jen prosazením alternativní strategie boje s Islámským Státem. Syrie je pro Rusko také zemí příležitostí. Je také arénou, kde sebeovládání, trpělivost a opatrná identifikace a využívání předností a nedostatků soupeře může Rusku pomoci v obnovení rovnocenného soupeření se Západem.

„Realpolitik“ v ruském stylu

Ruská ekonomika se potácí pod údery nízkých cen ropy. Boj o moc v Kremlu se zostřuje a sociální neklid sílí po celé zemi. Spojené státy posilují své evropské spojence po celé západní hranici Ruska. Scéna nenabízí pro ruského vůdce právě nejlepší pohled, ale Putin je také zkušený praktik v reálné politice.

Moskva má k disposici svou střízlivou bezohlednost a vynalézavost, se kterou se může pokusit odstranit své největší slabiny.

Ve své knize „Realpolitik: Dějiny“ oceňuje historik John Bew často přehlíženého německého politika Augusta Ludwiga von Rochau, za jeho vnímání pragmatismu, který je ukryt za politickou filosofií. V knize „Foundations of Realpolitik“ kterou Rochau napsal v polovině 19-tého století, během let formování německého národního státu, napsal: „Realpolitik se nepohybuje v mlhavé budoucnost, ale v přítomném poli viditelnosti, nechápe svůj úkol jako realizaci ideálů, ale jako dosažení konkrétních výsledků a umí se, s jistým omezením, spokojit i s dílčími výsledky, pokud hlavní cíl je v dohledné době nesplnitelný. Určitě je Realpolitik nepřítelem sebeobelhávání v jakékoli podobě.“

Rouchauův popis státu, vedeného „realpolitik“, přesně padne na Putinovo dnešní Rusko. Zjevná zranitelnost Ruska popírá jeho trvající slávu, tím méně jeho schopnost brzdit západní snahy. Na druhé straně je Moskva schopná se rychle vyrovnat s nepohodlnou skutečností a využít vše, co je možné, z jakékoli příležitosti, která se naskytne. Zkušený prospěchář si dovede příležitosti, kterých chce využít, sám vytvořit. Sýrie je současnou osou geopolitického konfliktu. Tím, že vládním silám umožnilo dobýt Aleppo, vynutilo si Rusko pozornost Berlína, Washingtonu i Ankary jedním tahem.

V posledních dvou týdnech uprchlo z Aleppa 100.000 Syřanů a pokud bude město dobyto, tento počet se rychle znásobí. Pro kancléřku Merkelovou to znamená další vlnu migrantů, která posune Evropu ještě hlouběji do uprchlické krize, současně s uzavíráním hranic na balkánské cestě, se snahami národních politických sil těžit ze strachu a nepokoje, vyvolaného proudem migrantů. Zadlužené problémové státy na Jihu Evropy používají krizi k obviňování Berlína a Bruselu, že je současně zatěžují uprchlickou krizí a ničí úspornými opatřeními. Není náhodou, že Rusko využívá každé příležitosti k poukazování na názory právě těch euroskeptických sil, které Merkelové a ostatním hlavním politikům v Evropě způsobují každodenní bolení hlavy tím, jak se stále obezřetně posunují doprava a přitom stále ještě zůstávají pro své voliče přijatelné. Putin nemůže zastavit proud migrantů do Evropy ale ruská vojenská přítomnost v Sýrii mu dává sílu zvýšit potíže Evropy. To by se mohlo ukázat jako užitečné. Moskva by mohla kontinent rozštěpit, případně uvnitř bloku vyvolat nesouhlas s pokračováním sankcí vůči Rusku a s vytvořením stálých vojenských základen v Polsku, na východním okraji Evropy.

Pro presidenta USA Baracka Obamu představuje dobytí Aleppa útok ze všech stran. Ruské pokusy urychlit roztříštění Evropy poškozuje kritickou síť spojenců USA a vytváří potenciál pro ještě větší krizi na kontinentu. Ten je pro svou složitost jen stěží odolný proti barbarskému konfliktu. Jak řekl ministr zahraničí John Kerry na Mnichovské Bezpečnostní Konferenci, „My ve Spojených Státech nesedíme nečinně a nemyslíme si, že jsme úplně nezranitelní. Amerika chápe téměř existenciální povahu této hrozby pro politiku a uspořádání života v Evropě.“ Bílý Dům sice může chápat, co je v sázce v průniku evropské krize a syrské občanské války, ale je také méně připraven uřídit roli Ruska v tomto meta-konfliktu.

Je dobře známo, že Rusko bombardovalo mnoho povstalců, které Spojené státy potřebují jako své pozemní zástupce v boji proti Islámskému státu. I z vlažných jednání, jako je vyhlášení příměří, které se zrodilo z rozhovorů mezi Kerrym a Lavrovem v Mnichově, pro Rusko vznikla velká příležitost. Zatímco diplomaté cestovali mezi hlavními městy a domlouvali mírové rozhovory, Rusko pokračovalo v bombardování zcela podle svých potřeb a prohlašovalo, že se zaměřuje na Jabhat al-Nusra a další cíle na svém blacklistu. A tak když Rusko převzalo roli záškodníka, Americe zbyl na krku boj proti Islámskému státu v Sýrii, pokračující nemožně pomalým tempem.

Hraní Kurdskou kartou

Ofenziva vládních vojsk u Aleppa způsobila, že pro tureckého presidenta Erdogana se turecké geopolitické zájmy dostaly do absolutního popředí. Nejvíce stresující věcí pro Turecko je možnost pokračování proudu desetitisíců uprchlíků přes tureckou hranici, zatímco Evropa přiškrcuje přelévání tohoto proudu na kontinent. Řešení tohoto dilematu, které je Tureckem dlouhodobě prosazováno, není ulehčování Evropě tím, že by Turecko prostě uprchlíky absorbovalo, ale vytvoření „bezpečné zóny“ v severní Syrii, kde by mohli uprchlíci zůstat, a kde by si tak Turecko mohlo vytvořit bezpečnostní předpolí.

Spolu s podobným bezpečnostním nárazníkem v severním Iráku by si tak Turecko mohlo vytvořit posici proti Kurdům v severní Sýrii.

Jak se vztahy s Tureckem zhoršovaly, netajilo se Rusko rostoucí komunikací s kurdskými povstalci v Syrii, patřícími k Lidovým ochranným jednotkám (People’s Protection Units, YPG). To je stará hra podle ruských příruček. Rok 1946 se stal klíčovým pro chápání základních rozporů, které po staletí přetrvávají mezi Ruskem a Tureckem. V té době Sověti, vědomi si rostoucích vztahů mezi Spojenými Státy a Tureckem, zaměřili své chtivé oko na Tureckem ovládané průlivy, které tvoří kritický průchod z Černého do Středozemního moře. Sovětské velvyslanectví v Ankaře odeslalo sovětskému ministerstvu zahraničí zprávu o „kurdské otázce“ a sovětská propaganda opatrně vypustila kousky této zprávy do tisku, aby ujistila Turky a Američany, že Moskva tuto otázku prostudovala a je připravena podnítit kurdský separatismus v nezkušené Turecké republice. Jedna zpráva z prosince 1946 předložená oddělením ministerstva zahraničí pro Blízký a Střední Východ zdůrazňovala, že během 19. století carská vláda pravidelně hrála kurdskou kartou, aby oslabila Otomanskou říši tím, že „rozdmýchávala mezi Kurdy nespokojenost s tureckou vládou a kupovala si jejich podporu penězi a štědrými sliby“.

Štědrý slib, který dnes Rusko může Kurdům dát, je vidina jednotného a nezávislého kurdského státu, od Rojavy v syrském Kurdistánu až po severní Irák. Ofenziva vládních vojsk u Aleppa skutečně umožnila YPG posunout se ze svého území v severozápadní Syrii na východ směrem k Azazu poblíž turecké hranice. Z tureckého hlediska vzato, čím déle zůstane Ankara na turecké straně hranic, tím lepší budou šance kantonu Afrin spojit se s pásem území, kontrolovaným Kurdy, západně od Eufratu a tak vytvořit de facto kurdský stát na turecké hranici, spolu s již autonomní a nezávisle se chovající kurdskou oblastní vládou v severním Iráku. I když zákonné překážky činí takový scénář na bojišti v nejbližší době nepravděpodobným, Turecko s ním i tak musí počítat. A Rusové vědí nejen jak se Turkům dostat pod kůži, ale i jak mohou Turecku přivodit kurdské svrbění. Tím nejveřejnějším tahem bylo vytvoření oficiálního zastoupení Demokratické sjednocené strany, politického křídla YPG, v Moskvě, přivítání členů turecké prokurdské opozice, Lidové demokratické strany a dokonce zástupců donbasské oblasti na Ukrajině. Přiznání legitimity kurdským povstaleckým skupinám, které se Turecko tak usilovně snažilo vyloučit z jednání a současně umožnění úspěchu kurdských povstalců na syrském bojišti, to bylo prostě něco, co již Erdogan nebyl schopen snést. Dnes turecké dělostřelectvo ostřeluje posice YPG severně od Azazu a Tel Rifaatu a Turecko neustále do Bílého Domu opakuje stejnou zprávu: Washington a Ankara se prostě musí buď zcela shodnout nebo zcela nedohodnout na kurdské otázce v Sýrii.

Ve své roční prognóze na rok 2016 jsme zdůraznili, že Rusko zintenzivní své operace v Sýrii, aby svázalo Turecku ruce, ale nečinnost není pro Ankaru řešením. Místo toho by Turecko, poháněno mimo jiné i kurdskou hrozbou, mělo vytvořit koalici, zahrnující Saudskou Arábii, k odstraňování překážek na syrském bojišti. To je přesně scénář, podle kterého se v současnosti hraje, když Saudská Arábie a Sjednocené arabské emiráty připravují operace ze základny v Inčirliku. Turecko se nenechá vázat ohledy na Rusy a udělá cokoli, aby USA přinutilo umožnit tureckým vojenským silám zasahovat v severní Syrii. Turecká zpráva do Washingtonu nyní zní tak, že Tureckou vládu není možno pokládat jen za další kmen nebo frakci na syrském bojišti. Je to národní stát se svými národními zájmy. Jak řekl turecký vicepremiér Yalcin Akdogan, nemůžete stále hrát defenzivně a chtít přitom zvítězit.

Pokud půjde o silnější akci proti Islámskému státu, Spojené státy nemají námitek proti ofenzivě Turecka v severní Syrii, ale jsou zde stále ještě ohledy na jednání s Moskvou. Turecko, tím méně pak Saudská Arábie a Sjednocené arabské emiráty, by neměly provádět nějaké ukvapené tahy v severní Sýrii. Všechny tři země chápou nebezpečí, spojené s vysláním leteckých a pozemních sil do prostoru, kde již operují Rusové a potenciálně i Íránci. Zvětšování počtů hráčů na bojišti je nevyhnutelné, ale úloha mírnit možnost střetů leží plně na Washingtonu.

Převedení jednání zpět do Washingtonu

Jakmile rozehrál Aleppo, jediné, co musel Putin udělat, bylo čekat na telefonát. Třináctého února sdělil Bílý Dům, že Obama volal Putinovi a žádal ho o ukončení ruského tažení v Sýrii. Můžeme předpokládat, že konverzace šla daleko dál. Rusko ostatně plánovalo svou intervenci v Sýrii tak, aby vyvrcholila dorozuměním Ruska a Spojených Států. Sýrie sice pro Rusy představuje vlastní strategickou vrstvu ale Sýrie samotná je zastíněna povinností Rusů zpomalit vojenské zasahování Západu v bývalých okrajových sovětských republikách. Zatímco Ukrajina zůstává v politickém útlumu se stále křehčí vládou v Kyjevě, na východě Evropy se formuje stále soudržnější blok kolem Visegrádské skupiny zemí (Polsko, Maďarsko, Česká Republika a Slovensko). Zvláště Polsko tlačí na silnější přítomnost NATO na východním evropském okraji Ruska. Aby zvýšilo své šance přimět NATO k posílení jeho postavení, Polsko vyslalo, jako projev dobré vůle, pár svých stíhaček F-16 na podporu mise v Sýrii. Mezitím pokračují i rozhovory mezi Washingtonem a Bukureští o zvýšení přítomnosti NATO u Černého Moře a Turecko těmto diskusím stále více přeje, protože jeho vztahy s Ruskem dosáhly dna. Toto všechno jsou opatření, která Spojené státy mohou rozvíjet nebo tlumit podle toho, kterým směrem chtějí zaměřit rozpravu, kterou vedou s Moskvou. USA mohou ujistit Moskvu, že plány NATO v Evropě mohou mít své meze, ačkoli toto ujištění může s volbou nového presidenta v Bílém Domě v lednu 2017 rychle vzít za své. Washington se také snažil postrčit Kyjev, aby učinil jisté ústupky ve věci povstaleckých území na východě Ukrajiny, ale tamní vláda je jednoduše příliš slabá a navíc je bez politické vůle udělat takový druh kompromisu, který by vyhovoval Moskvě.

Hledání ruské Achillovy paty

Rusko hrálo kurdskou kartou proti Turecku celkem efektivně, ale mohla by také Moskva ochutnat svou vlastní medicinu? Objem a rozsah protestů Rusů po celé zemi se v posledním roce významně zvětšuje v souladu s tím, jak se prohlubuje ekonomická krize. I když ruská vláda s předstihem rozprášila opoziční skupiny, rozladěné dělníky a nevládní organizace, které zahraničí může využívat k destabilizaci Ruska zevnitř, není úplně nemožné všechny tyto rány zacelit. Na září jsou plánovány volby do zákonodárných sborů, volby, které by mohly otestovat, zda se velké množství nesourodých protestů může spojit do podstatnější hrozby z ulic. I když Kreml hrozí umístěním raket do Kalinigradu, ruské bezpečnostní síly musely těžce zasáhnout proti oposičním silám v oddělené oblasti u Baltského Moře, kde každý náznak snahy o odtržení nebo zpochybnění ruské nadvlády nad tímto územím okamžitě poutá pozornost Kremlu.

Hlavní zranitelnost Ruska je koncentrována na Severním Kavkazu, obývaném převážně muslimy, který Putin dostal jako dědictví čečenské války. Aby si toto dědictví udržel, přehlíží Putin šaškárny Ramzana Kadyrova, buřičského vůdce z Čečenska, jehož účet na Instagramu hlásá věrnost Putinovi a trumpovská rétorika má polarizační efekt na ruskou oposici, tvrdé nacionalisty a mocné členy FSB. Nicméně je Kadyrov jen nástrojem k udržení Čečenska, kterého se Putin v dohledné době nemíní vzdát. Důležitější je možná pro Putina rostoucí vliv salafistů a ultra-konzervativců v Dagestánu. Zde se množí útoky a ozbrojené aktivity a sebejistý Kadyrov se může pokusit využít nestability v Dagestánu k rozšíření své územní moci.

Tyto citlivé body bude důležité v nastávajících měsících sledovat, jak bude Rusko proplouvat úskalími jednání s Washingtonem, Ankarou, Berlínem a státy Perského zálivu. Současně by bylo chybou jednoduše předpokládat, že nepokoje v Rusku přirozeně dospějí do bodu, kdy bude ruská vláda nucena omezit svou vojenskou přítomnost v zahraničí. Ruská schopnost překonávat ekonomické potíže je větší než si kdo dovede představit a rozhodnutí o pokračování operací v místech jako Sýrie a Ukrajina mohou vycházet i z jiných než finančních úvah.

Znalost nepřítele

Spojené státy, při propočítávání svých příštích tahů, musí porozumět různým vrstvám ruské strategie a musí se vyhnout zjednodušeným soudům. Je snadné označit Putina za zločince a tyrana ale Putin dobře ví, kde leží meze brutální síly a co je ještě důležitější – vnitřně rozumí způsobu použití síly svých nepřátel. Je to vidět na jeho oblibě juda, které často označuje za filosofii nebo životní styl. Jak Putin říká, judo učí, že výrazně slabší protivník se může nejen účinně bránit ale může i zvítězit, pokud druhá strana zpohodlní a je si příliš jista sama sebou.

Nakonec ještě zpět k loňskému říjnu. Bílý Dům a ostatní se Rusům posmívali, že se nepoučili z lekce v Afghánistánu, a očekávali, že ekonomická recese a nákladná občanská válka v Sýrii se jednoho dne obrátí proti Rusům. Ten den by stále ještě mohl přijít ale Západ by na něj neměl čekat. Může trvat ještě dlouho, než ruská strategie bude tak účinná, aby hluboce ovlivnila Spojenými Státy vedený boj proti Islámskému Státu, Evropskou krizi a existenční boj Turecka s Kurdy. Putin už spotřeboval mnoho času, energie a prostředků k tomu, aby se dostal do fáze jednání se Spojenými Státy, ale nedělá si žádné iluze, že by mohl dosáhnout úplně všech svých cílů. „Realpolitik“ Kremlu se může projevit v částečných výsledcích a tyto výsledky se mohou ukázat na syrském bojišti, na východní Ukrajině nebo – pokud jednání selžou – se vůbec neprojeví. V tom posledním případě další fáze krize, která z toho vznikne, daleko přesáhne pouhé dobytí města Aleppo.

vybral a přeložil JF
otiskla Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com 

Brusel – obrázek dnešní Evropy. A viníkem je… Putin! Aneb jak Radiožurnál opět perlil!

March 23, 2016, 12:33 am

≫ Next: Svět ruskýma očima 344

≪ Previous: Tvrdě i střízlivě v Syrii

$

0

0

Pozorovatelka
23.3. 2016 AENews
Nejméně 26 lidí přišlo o život při atentátech na bruselském letišti Zaventem a v bruselském metru ve stanici Maalbeek nedaleko institucí Evropské unie. Belgická prokuratura je podle televize RTBF přesvědčena, že šlo o sebevražedné teroristické útoky. Při teroristických útocích v odletové hale letiště zahynulo 11 lidí a dalších 81 utrpělo zranění; dalších 15 mrtvých je hlášeno po explozi v metru; desítky lidí utrpěly zranění, v deseti případech je stav hospitalizovaných označován jako kritický. 


K útokům se přihlásilo radikální hnutí Islámský stát. Prohlášení IS učinil přes agenturu Amak, která islamisty podporuje.
 

Teroristé nejprve krátce po 8.00 udeřili v odletové hale letiště Zaventem, nálože podle médií explodovaly u přepážek společností Brussels Airlines a American Airlines. V místě vypukla panika, lidé překotně opouštěli terminál, uchýlili se mimo jiné i na letištní plochu.

Zhruba o hodinu později otřásl výbuch v metru stanicí Maalbeek, v jejíž blízkosti se nacházejí instituce Evropské unie. Při explozi zemřelo 15 lidí.

 

„Na letišti Zaventem je 11 mrtvých a na stanici metra Maalbeek poblíž institucí Evropské unie, kde došlo k mohutné explozi, jsou další oběti,“ řekl mluvčí hasičů v belgické metropoli M. Meys. „Většina zraněných již byla evakuována, ale situace je hodně chaotická,“ dodal.

„V tomto okamžiku to vypadá, že policisté v Bruselu řeší koordinovaný teroristický útok,“ prohlásil prezident Evropské policejní konfederace EuroCOP Angels Bosch. „Nejnovější události nám ukázaly, že terorismus nezná hranic. Více než kdy jindy musejí policejní síly spolupracovat. Musíme zajistit, aby všichni naši policisté, nejen ti elitní, byli náležitě vycvičeni k reakci na takovéto incidenty v budoucnosti,“ dodal.

Belgické ministerstvo vnitra krátce po výbuších zvýšilo v celé zemi varování před teroristickými útoky na čtvrtý, tedy nejvyšší stupeň. Belgický premiér Charles Michel svolal mimořádné zasedání bezpečnostní rady státu.

Za nejčernější den v historii Belgie od konce druhé světové války označil úterní události předseda N-VA a antverpský primátor Bart De Wever.

Belgické úřady v souvislosti s útoky posílily bezpečnost kolem jaderných elektráren v zemi. Do Bruselu byly vyslány bezpečnostní posily; jedná se o 225 vojáků.

Převzato a kráceno ze zdroje zde

Útok je reakcí na zatčení Salaha Abdeslama

Nedávno zatčený Salah Abdeslam, který se měl podílet na teroristických útocích v Paříži, údajně teroristické útoky připravoval (více ), jiné zprávy říkají, že dnešní útoky jsou odvetou za jeho zatčení.

Ať tak nebo tak – co se čeká? Že Evropa všechny případné další teroristy uhlídá? A pořád věří tomu, že mezi uprchlíky další potenciální teroristé nejsou? Politici útoky odsuzují, vyjadřují soustrast pozůstalým obětí, a to hlavní – lidem doporučují nejezdit do Bruselu a těm v Bruselu nevycházet z domu. Brusel vyhlásil čtvrtý stupeň ohrožení, Česko první stupeň. Jak dnes uvádí Echo 24, v Evropě je 90 sebevražedných teroristů – opravdu jen 90? A kolik jich je na cestě?


V Bruselu umírají lidé a Radiožurnál řeší proruské weby
A to nehovořím o tom, že Bezpečnostní služby údajně o útocích věděly – jak právě zdůraznil i prezident Zeman, jeho vyjádření v čase 0:45 ZDE. A o tom, že k útokům došlo 22.

Ale to už je na jiné téma, které velmi souvisí s tím, že Evropa nemá jiný problém, než řešit tzv. ruskou propagandu, jak dnes opět předvedl Radiožurnál, v jehož vysílání se téma útoků v Bruselu stalo jen takovou nepodstatnou informací, což účastníkům relace vůbec nevadilo a jejich žaludky s tím neměly problém, ač to pro každého soudného člověka bylo k blití! Totéž se týká i Aktuálně TV s pořadem „Proruské weby se snaží oslabovat Sobotku a působit Čechům v hlavách chaos„. Tak snad jim jednou historie „poděkuje“ za jejich „záslužnou“ práci a poděkuje tak, jak se už nejednou v minulosti stalo!

Situace dnes totiž velmi připomíná dobu za Hitlera (viz Německem nejdříve rozvrácená Evropa a pak tažení na Rusko – video) a slovy jednoho diskusního komentáře na těchto stránkách: „Chystejme šeříky“. Ale to jsem odbočila a na závěr ještě pár videí o podobě dnešní Evropy, za jejíž stav – jak jinak – může Putin! A „jeho“ proruské (a antipřistěhovalecké!) weby.

-Pozorovatelka- 22.3.2016

Svět ruskýma očima 344

March 23, 2016, 12:43 am

≫ Next: Že by ČT již přešla na inkluzi?...

≪ Previous: Brusel – obrázek dnešní Evropy. A viníkem je… Putin! Aneb jak Radiožurnál opět perlil!

$

0

0

zajoch
23.3.2016 Outsidermedia

Přetiskujeme výběr článků z ruského tisku tak, jak jej vybral redaktor portálu Outsidermedia: 

 

 

 

Transsib a vítězství nad Japonskem
 

Igor Šumějko
13. března 2016

Josef Stalin slíbil v Jaltě, že vstoupí do války s Japonskem za tři měsíce po porážce Německa. Slib splnil s přesností několika minut, když v noci z 8. na 9. srpna 1945 zahájil boje v Mandžusku.

Číně se vyplatilo, že se již více než 90 let spoléhala na Rusko. Válka Sovětského svazu s Japonskem dopomohla rozhodujícím způsobem k osvobození Číny a k vytvoření ČLR. Jak řekl předseda Mao, Rudá armáda přišla pomoci čínskému lidu vyhnat agresory. V historii se to Číně ještě nestalo a nelze to ani docenit.

Jednou z podmínek vstupu Sovětského svazu do války s Japonskem bylo diplomatické uznání Mongolské lidové republiky západními zeměmi. Až do roku 1945 nebyla uznána a Západ ji nazýval „sovětský vazal“.

Američané se rovněž k válce připravovali. Americký ministr zahraničí Stettinus později napsal: „Generál MacArthur se skupinou vojáků dali prezidentu Rooseveltovi zprávu, propočet Výboru náčelníků štábů s tím, že Japonsko bude kapitulovat až v roce 1947, nebo i později a jeho zničení může stát životy milionů vojáků.“

V Tokiu existoval plán, podle kterého se v případě amerického výsadku v Japonsku bude evakuovat císař na kontinent a japonské ostrovy se změní za pomoci bakteriologických zbraní v souvislou zónu smrti. Vstup SSSR do války odvrátil zkázu japonského obyvatelstva. Mandžusko a Korea byly surovinovou a průmyslovou základnou císařství. Velitel Kvantungské armády Jamada Otsudza přiznal: „Rychlý postup Rudé armády hluboko do Mandžuska nám vzal možnost použít bakteriologické zbraně.“ Rychlost postupu umožnil sovětským vojskům Transsib.

Propustnost Transsibu byla rozhodujícím faktorem. Vozily se desetitisíce tun těžké vojenské techniky, munice, paliva, potravin i vojenského oblečení. Od dubna do září 1945 se po Transsibu přepravilo 1692 ešalonů. V červnu 1945 projíždělo touto tratí denně do Zabajkalí 30 vlaků. V květnu až červenci 1945 bylo rozmístěno na železnicích Sibiře, Zabajkalí a Dálného východu a na pochodech až milion sovětských vojáků.

Japonci se připravovali na boj. Hlavní velitel na Dálném východě maršál Vasilevskij vzpomínal: „Kvantungská armáda v létě 1945 zdvojnásobila své síly. Japonské velení mělo v Mandžusku a v Koreji dvě třetiny svých tanků, polovinu dělostřelectva a elitní císařské divize.“

Akce sovětské armády vykazovaly v Mandžusku všechny nejlepší rysy k obklíčení protivníka podle měřítek vojenského umění. V západních vojenských učebnicích nazvali operaci „Srpnová bouře“. Na ohromném teritoriu přes 1,5 milionučtverečních kilometrů museli překročit Amur a Hingganské hory, museli rozštěpit a porazit Kvantungskou armádu, válečnou techniku, 1,4 milionu lidí včetně vojsk loutkových států z Vnitřního Mongolska (Mančukuo a Mengjiang).

Za války byla absolutně rozhodující rychlost úderu. Přední sovětské jednotky rozsekaly týly Kvantungské armády a zde se ukázalo, jak kvalitně ruští stavitelé železnici vybudovali. Je to možné ilustrovat na jednom příkladu, kdy neustálé mnohadenní deště udělaly z Centrální mandžuské roviny cosi jako umělé moře. Cesty se nehodily ani pro tanky. V této kritické situaci, kdy čas hrál tak důležitou roli, bylo rozhodnuto překonat zatopené území po úzkém násypu železniční tratě o délce 250 km. Začalo putování po pražcích. Trvalo dva dny. U tanků se jeden z pásů umístil mezi kolejnice a druhý na štěrkový podsyp. Tank byl přitom silně nakloněn na bok. Takto se musely přesunout po trase dlouhé přes 100 km. Výsledek přišel jedenáctý den. Byly dobyty Changchun, Kirin a Mukden.

Sovětská vojska zajala 41 199 osob a přijala kapitulaci šesti set tisíc japonských vojáků, důstojníků a generálů. Tehdy na zasedání Státního výboru obrany Stalin řekl: „Dost se nahospodařili na sovětském Dálné východě za občanské války. Je čas splácet dluhy. Oni je splatí.“

Výsledkem rozprášení japonské armády bylo také podle maršála Vasilevského vytvoření podmínek pro vítězství národních revolucí v Číně, Severní Koreji a Vietnamu. Národně osvobozenecká armáda Číny získala ohromné zásoby trofejních zbraní.

Západ lže o tom, že „sovětský útok začal až když druhá atomová bomba vybuchla nad Nagasaki a Japonsko bylo demoralizované“. To lze vyvrátit.

Sovětský diplomat Ivanov, který byl v Hirošimě a Nagasaki po bombardování mezi prvními napsal v knize „Zápisky očitého svědka“: „7. srpna prohlásil Truman, že byla na Hirošimu svržena atomová bomba. Japonští odborníci v existenci tak mohutné zbraně nevěřili. Až po několikadenním pobytu v Hirošimě určila vládní komise vedená náčelníkem zpravodajství generálního štábu generála Arisue a největším japonským vědcem Nišinou realitu útoku: „atomového zařízení svrženého na padáku“ …. Poprvé byl dokument publikován ve zkrácené verzi 20. srpna.“ …. Do Mandžuska přišla zpráva ještě později, ale 14. až 17. srpna byla už porážka Kvantungské armády završena.

Historik Tsuyoši Hasegawa v monografii Závody s nepřítelem (Racing the Enemy) píše: „Vstup Sovětského svazu do války byl mnohem větším přínosem ke kapitulaci Japonska než atomové bomby.“

Terry Charman z Imperiálního válečného muzea v Londýně: „Útok Sovětského svazu všechno změnil. V Tokiu si uvědomili, že nezůstala naděje. „Srpnová bouře“ posunula Japonsko silněji ke kapitulaci než atomová bomba.“

Nakonec Churchill: „Bylo by chybou předpokládat, že osud Japonska byl rozhodnut atomovou bombou.“

Převzato z Fondsk.ru

***

Nesympatický šprýmař se ukázal být houževnatý, zkušený, opatrný bojovník

10. března 2016

Většině amerických voličů jsou nesympatičtí republikánští i demokratičtí uchazeči usilující o právo být kandidáty za svou stranu na křeslo prezidenta. Dokládají to výsledky průzkumů v USA. Zápas mezi Trumpem a Clintonovou přijímají Američané většinou negativně.

Dvě třetiny voličů nechce volit Trumpa a 56 % Clintonovou. V Demokratické straně je situace složitá. Třetina příznivců senátora Sanderse, což je konkurent Clintonové, nehodlá v případě jeho propadu hlasovat pro Clintonovou. Ta však musí mít podporu Sanderse, jinak nezvítězí.

Podobné je to u republikánů. Trump má podporu 30 % republikánských voličů, senátor Cruz 27 %, Keysik 22 %, Rubio 22 %. Přitom je pro 64 % všech voličů Trump nepřijatelný a v tom je také 43 % republikánů.

Podle amerikanisty Drobnického musí Clintonová odrážet útoky nejen příznivců Sanderse, ale ještě víc Federálního úřadu pro vyšetřování. Trump bude téměř s jistotou využívat svůj vliv a své vlivné spojence, aby nad Clintonovou visel stín FBI. Podle Drobnického jsou nyní u republikánů důležité hlasy pro Rubia, Cruze i Keysika, neboť establishment se bude snažit zaonačit věc tak, aby Trump nezískal 50 % delegátů plus 1 hlas navíc. To na poslední konferenci strany samozřejmě způsobí bouři u řadových členů, kteří Trumpa podporovali. Pro americký establishment a ty, kteří chtěli Trumpa zarazit je zhroucení Republikánské strany menší obětí než pustit jej k vládě. Avšak on se předvedl jako mimořádně houževnatý, zkušený a opatrný bojovník. Zdá se být ne příliš sympatickým šprýmařem, který úspěšně vtipkuje. Ve skutečnosti je to opatrný, tvrdý a rozvážný člověk, který moc dobře ví co dělá, co bude dělat zítra i pozítří. Skvěle hraje.

Převzato z Vestikavkaza.ru

*** 

El País: Gorbačov prohlásil Krym za ruský a uvedl jak moc Jelcin rozvrátil SSSR

14. března 2016

Michail Gorbačov poskytl rozhovor listu La Repubblica, který přinesl El País. Uvedl v něm, že „Krym to je Rusko a ať někdo dokáže opak“.

Bývalý vůdce a jediný prezident Sovětského svazu přiznal, že období rozpadu SSSR je pro něho velmi těžké a má na něho špatné vzpomínky. Připomenul, že vůdci RSFSR, Ukrajiny a Běloruska Jelcin, Kravčuk a Šuškevič společně podepisovali Bělověžskou dohodu. Přitom z této akce nepřišla nikomu, ani jemu, jediná zpráva. Jelcin prý až do podpisu Bělověžské dohody tvrdil, že se svaz zachová. Ve skutečnosti měl jiné úmysly, které se ukázaly po uzavření dohody.

Gorbačov na otázku, zda má Vladimir Putin imperiální ambice s ohledem na anexi Krymu a zasahování do syrského konfliktu řekl rázně: „Ne. Za prvé bylo na Krymu referendum, kde se velmi jasně vymezila vůle lidí a krom toho, Krym to je Rusko a ať někdo dokáže opak. V Sýrii zase jde o boj proti terorismu, Rusko plní svoji povinnost.“

Za připomenutí stojí, že ne tak dávno komentoval Michail Sergějevič vystoupení amerického prezidenta na VS OSN a ostře zareagoval na přirovnání Ruska k celosvětové horečce: „Máme jednu hlavní horečku – to je Amerika a její nároky na vedoucí postavení.“

Při 70. výročí svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki řekl v rozhovoru pro německý Spiegel proč nemůže svět dosáhnout jadernou rovnováhu. Jedinou překážkou na této cestě je Washington. Vysvětlil, že dosáhnout rovnováhu při nerozšiřování a nepoužívání jaderných zbraní není možno dotud, dokud má jedna země vojenský rozpočet vyšší než všechny ostatní země světa dohromady.

Převzato z Pravda.ru

***

Samotné Rusko změnilo průběh války v Sýrii

Nikolaj Bobkin
16. března 2016

Ruský prezident přikázal stažení podstatné části ruské ozbrojené skupiny ze Sýrie ve stejný den kdy v Ženevě odstartovalo další kolo jednání o Sýrii pod záštitou OSN. Podle představitele OSN pro Sýrii se počítá s tím, že před Syřany je poslední úkol, a to ukončit válku. Tyto dvě události, jimiž je rozhodnutí ruského prezidenta a začátek nového kola jednání, nejsou náhodné. Putin si přeje, aby jeho rozhodnutí bylo signálem pro všechny strany konfliktu a aby napomohlo uklidnit syrský konflikt mírovou cestou.

Podle TV kanálu Fox News nemá Amerika pro Sýrii prověřenou a důslednou politiku. Obamova administrativa pokulhává za dynamikou nastalých změn. Rusko je nyní na Blízkém východě silnější než USA.

Až do oznámení Ruska o odvolání ruské vojenské skupiny ze Sýrie sváděli Američané neúspěch jednání na akce ruského letectva. Nyní je tento argument pryč. Přitom Rusko neztrácí tvář a neustupuje. Moskvě se podařilo změnit průběh války ve prospěch vlády Syrské arabské republiky, podařilo se zmařit plány na svržení Asada a dosáhnout podstatný zvrat v boji s terorismem.

Za podpory ruského letectva osvobodila syrská armáda 400 obydlených míst. Akce ruského letectva zastavily mnoho zásobovacích tras se zbraněmi, byla zničena infrastruktura pro vývoz ropy a zablokované zdroje financování teroristů. Část vojenské skupiny RF v Sýrii zůstane a zůstávají i dvě vojenské základny: vojenská námořní v Tartusu a letecká v Hmeimim. Tyto síly postačují pro kontrolu zastavení palby. Kreml má dobrou vůli přivést Syřany k průlomu v mírových jednáních. Algoritmus akcí byl schválen v RB OSN. Na letecké základně Hmeimim začalo 15. března nakládání evakuovaných zařízení do přepravních letadel.

Syrská válka má příliš mnoho zahraničních sponzorů a podle chování opozice se od ní nedá čekat předvídatelné jednání. Vláda SAR schválila ruskou iniciativu a s Teheránem pravděpodobně Moskva své rozhodnutí dohodla. U ruské koalice je jasno, v případě druhé strany je potřeba počkat na oficiální reakci. Obama hodlá zatelefonovat Putinovi k „upřesnění“ současného rozvinutí událostí v Sýrii.

Institut politických výzkumů USA navrhuje „následovat vedoucí úlohu Ruska a vyvíjet nátlak na své spojence mezi místními silami, aby zvolili cestu diplomacie“.

Co je potřeba, aby udělal Barack Obama? Aby přestal vyzbrojovat syrskou opozici, aby ze Sýrie odvelel své jednotky rychlého nasazení, aby skončil neshody s vládou SAR týkající se leteckých úderů na cíle v Sýrii a aby nakonec dosáhl u svých regionálních spojenců ukončení ozbrojeného vměšování do občanské války.

Podle analytiků z Eurasia Group dává Kreml odvoláním svých vojsk signál vládě SAR, aby vedla jednání s opozicí se vší vážností. Je známo, že někteří syrští politici ve vládě Bašara Asada začali po úspěších v občanské válce považovat přítomnost ruských vojáků za záruku určitého privilegia pro dosažení vítězství. Moskva si nepřeje zpochybňovat postup jednání, který byl schválen OSN. Krom toho by dostaly od Damašku Turecko a Saúdská Arábie důvod hovořit o nezbytnosti ozbrojeného vpádu do Sýrie.

Ministr zahraničí Íránu Zaríf uvedl, že rozhodnutí Moskvy k odsunu ze Sýrie je pozitivním signálem pro strany v Sýrii, které stojí proti sobě. Podle něho by to mělo napomoci převést režim „částečného zastavení bojů“ na plnohodnotné příměří, které, stejně jako předtím, nelze vztahovat na teroristické organizace.

Jistěže nebylo rozhodnutí o odsunu ruské skupiny pro Damašek nečekané. Syrské vedení včas vyhodnotilo důsledky snížení ruského vojenského kontingentu, přijímalo odpovídající kroky a koordinovalo jejich provádění s Moskvou. Dne 14. března poděkoval Bašar Asad v telefonickém hovoru s Vladimirem Putinem Rusku za pomoc a humanitární podporu obyvatelům země. Potvrdil přitom, že je připraven pokračovat v politickém procesu navrácení země do mírového života.

Rusko v Sýrii zůstává, důraz v jeho politice se posunuje na stranu diplomacie. Putin dal pokyn ministerstvu zahraničí zintenzivnit organizaci mírového procesu s tím, že efektivní práce ruských vojáků pro to vytvořila základ. Ruští vojáci svůj úkol splnili. Stojí za připomenutí, že ruský prezident loni 11. října zdůraznil, že cílem Ruska a Sýrie je stabilizovat zákonnou vládu a vytvořit podmínky pro politický kompromis. Právě to dnes svět vidí.

Převzato z Fondsk.ru