Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Stručný přehled hlavních informací Speciální Monitorovací Mise OBSE (SMM) na Ukrajině dle zpráv zveřejněných do 18. srpna 2015

$
0
0
vybral a přeložil Mireček
20.8.2015 Kosa zostračili https://vlkovobloguje.wordpress.com/

Celková situace není moc uspokojivá. SMM každý den reportuje větší a větší množství porušování příměří a to SMM zaznamená jenom zlomek skutečných bojů, protože většina se odehrává v noci. 


Hlavními ohnisky střetů i v tomto týdnu byla oblast města Doněck, úsek fronty u Mariupolu, okolí Starohnativky, Stanytsia Luhanska, ale ke střetům dochází na další spoustě míst fronty. SMM také tento týden zaznamenala větší množství nepovolené techniky u kontaktní linie a další množství dělostřeleckých systémů které byly staženy z úložišť nejspíše zpět na frontu. SMM také začíná ztrácet půdu pod nohama, protože se čím dál častěji setkává s nepřátelstvím ze strany obyvatel válečné oblasti.

Oblast města Doněck

Po relativním klidu z minulého týdne to v okolí Doněcku i v samotném městě zase bouchá ve velkém. Denně je zaznamenáno SMM od 50 do necelých 200 výbuchů, střílení z ručních zbraní a kulometů nepočítaně.

Luhanská oblast

V oblasti Stanytsia Luhanska SMM zaznamenala větší množství čerstvých kráterů na obou stranách kontaktní linie. Boje na tomto úseku fronty jsou už na denním pořádku.

I v jiných částech Luhanské oblasti pokračuje bombardování. SMM každý den zaznamenává při průjezdů oblastí nějaké porušování příměří pomocí těžkých zbraní.

Decentralizace ve vládních územích

Dle SMM probíhá na Ukrajině pod kontrolou vládních sil k jakémusi procesu decentralizace. Dle událostí kterých byla SMM svědkem, má dojít v tomto procesu „decentralizace“ ke spojení menších vesnic do větších správních celků kdy dojde k zániku jejich obecních zastupitelstev, tedy k „centralizaci“. Nemohu si pomoci, ale aby při procesu decentralizace docházelo k centralizaci, to už je doopravdy možné jenom na Ukrajině.

Odpor k misi OBSE


OBSE začíná být v oblasti horko. Nemine pomalu den, aby nedošlo k nějakému incidentu. V Horlivce nejprve slovně a pak i fyzicky napadli patrolu SMM tři ženy ve středním věku, kritizující aktivitu SMM a frustraci z bombardování. Příslušník DLR pak patrole důrazně doporučil, aby opustili z bezpečnostních důvodů tuto oblast.

Na checkpointu DLR v Olenivce zastavil SMM patrolu voják DLR, který v ruce držel nevybuchlou dělostřeleckou hlavici (122mm). Dle něj byl tento granát na checkpoint vystřelen předchozí noci. Po krátkém rozhovoru jeden z vojáků DLR začal OBSE kritizovat za jejich aktivity a další nevybuchlý granát hodil SMM do auta. Po naléhání patroly ho nakonec zase vyndali.

V Panteleimonivce (DLR) kde chtěli členové SMM patroly prozkoumat krátery po bombardování hlášené DLR, byli zastaveni asi 50 lidmi, kteří velmi agresivně vytýkali SMM jejich nedostatek činnosti. SMM doprovázela 4-člená eskorta DLR, ale tváří v tvář rozzuřenému davu se 3 z nich „ztratili“. Zatímco 4 z protestujících vyhrožovali SMM i patrole, tak někteří další konfrontaci nahrávali.

V Chernivtsi (UKR) se 5 lidí v maskáčích vnutilo na dohodnutou schůzku mezi SMM a místními orgány. Nejprve tvrdili, že jsou novináři a později, že jsou příslušníci nevládní organizace. Tito muži pak začali agresivně obviňovat SMM z neobjektivnosti. SMM má prý monitorovat situaci jenom na území, které není pod vládní kontrolou. Tím se dle mého názoru projevili jako hlupáci, protože v takovém případě by zaznamenávali jenom granáty, které padají na DLR ze strany Kyjeva a už ne ty, které jim tam vracejí DLR a LLR. Za nějakou dobu dorazila policie a členy SMM eskortovala z budovy.

Starohnativka a Mariupol

Boje v okolí fronty mezi Doněckem a Mariupolem zatím neustaly a SMM pozorovala v oblasti i zvýšené množství těžkých zbraní na obou stranách fronty. Často dochází k bombardování, které padá i do obydlených oblastí. Jsou i ztráty na životech mezi civilními obyvateli. SMM ale do přímé oblasti radši ani nechodí a jenom z dálky a případně pomocí bezpilotních letounů pozoruje oblast.

Rušení provozu bezpilotního letounu SMM

SMM už od 22. července neprovádí monitorování kontaktní linie pomoci bezpilotních letounů, protože jejich poslední „drone“ se následkem rušení signálu zřítil a byl zničen. Tento týden to zkusili znovu a zjistili, že jejich letoun je vystavován silnému rušení na mnoha místech mariupolské fronty. Rušen je nejenom samotný signál pro ovládání přístroje ale i GPS signál (který řízení většinou pomáhá a má na starosti případné bezpečné přistání v případě ztráty řídícího signálu).

Už dříve se DLR omlouvala, že některé rušení může pocházet od jejich jednotek, které se tak brání dělostřeleckému navádění právě pomocí bezpilotníků. Vzhledem k tomu že v minulosti i teď byl letoun rušen i nad územím pod kontrolou Kyjevských, tak rušičky vlastní i druhá strana konfliktu. Nemyslím si, že by ukrajinská armáda měla ve svém vlastnictví před vypuknutím války takové rušičky. To znamená, že je na obě strany fronty někdo ze zahraničí musel dodat.

Demonstrace

50 lidí protestovalo před hotelem Hilton v Kyjevě, protože neobdrželi výplaty.

Protestu u administrativní budovy železnic ve Lvově se účastnilo asi 70 lidí. Dle nich je chce státem řízený železniční podnik připravit o jejich pozemky u trati.

Opravy pod dozorem SMM

Snad jediné co se zatím OBSE na Ukrajině „tak nějak“ daří, je dojednávání lokálních příměří aby opravárenské podniky mohly pracovat na opravách vodovodů a elektrických rozvodů. Ne, že by jimi dohodnutá lokální příměří byla vždy dodržována, ale zatím u nich nikdo neumřel a občas nastane i několik hodin ticho na to aby opraváři mohli pracovat

Perličky na závěr. Nevím, jestli jste zaznamenali tento článek: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/377745-ukrajina-hrozi-rusku-mobilizaci.html. Není potřeba ten „blábol“ číst celý, stačí podtitulek:

„Pokud budou na východě Ukrajiny nasazeni ruští vojáci, vyhlásí Ukrajina mobilizaci, řekl v pátek tajemník ukrajinské bezpečnostní rady Oleksandr Turčynov. S varovným vyjádřením přišel den poté, co oznámil, že ukrajinské jednotky na východě země čelily dosud nejsilnějšímu ostřelování ze strany separatistů.“
Nevím jak vás ale mě to velmi pobavilo. Vtipné na tom například je to, že Turčynov neustále tvrdí, že na Ukrajině už ruští vojáci jsou a pravidelně se s ostatními ukrajinskými politiky předhánějí v tom, kdo jich napočítal víc. Ale co mě doopravdy rozesmálo, jsou hrozby mobilizací :). SMM například v tomto týdnu na tiskové konferenci mobilizačního procesu v Chersonu vyslechlo, že šestá vlna mobilizace byla splněna jenom z 32 procent. Putin už se teď musí třást. Sice ne strachy ale smíchem.

A z jiného soudku – jedna starší dáma dovedla na svůj dvorek lidi ze SMM aby jim ukázala do země zaraženou nevybuchlou raketu z RPG. Na ní bylo napsáno „Pozdrav separatistům z Čerkasů“.

M. Zeman se setkal s Krúpou, podpořil ho v kauze bytů OKD

$
0
0

bakalaJiří Paroubek
20.8.2015 Vaše věc

Nelze nevyjádřit sympatie pro rychlý zásah prezidenta republiky, který se sešel se slovenským miliardářem Krúpou a vyjádřil mu svou podporu v boji, který Krúpa zahájil proti Z. Bakalovi ve věci prodeje téměř 44 000 bývalých hornických bytů i s nájemníky investorské společnosti Round Hill Capital.

Přesně řečeno ve věci prodeje těch bytových jednotek, které měl Bakala podle smlouvy se státem nabídnout k odkoupení přednostně zájemcům z řad nájemníků.

Bylo by dobré, aby se prezident Zeman a P. Krúpa spojili se skutečnými odborníky na bytovou politiku, kteří doporučují právní postup, jenž bude Bakalovi nanejvýš nepříjemný a na jehož konci by mělo být zrušení kupní smlouvy s Round Hill Group.

Odborníci v oblasti bydlení doporučují, aby na Bakalu některý vlastník nebo pronajimatel bytového fondu v ČR, tedy Bakalův konkurent, podal žalobu na nepovolenou veřejnou podporu. Nezávislý soud by měl v tomto případě rozhodnout ve prospěch žalobce. Pokud by žalobce neuspěl u českého soudu, téměř s jistotou by se mu to povedlo u soudu mezinárodního.

V případě úspěchu žaloby by ministr financí musel odstoupit od smlouvy, která v roce stvrdila prodej minoritní části OKD, včetně oněch téměř 44 tisíc bytů, nebo po Bakalovi žádat vrácení cenového rozdílu.

Jaceňuk uteče z Ukrajiny, protože není jeho „historickým domovem“

$
0
0

20. 8. 2015  Wertyz Report
 
Ukrajinská stanice 1+1 miliardáře Igora Kolomojskeho zveřejnila záznamy vládní schůze, kde ukrajinský premiér Jaceňuk odpověděl na prohlášení ministra slovy: „Ukrajina není mým historickým domovem a nezamýšlím tu žít.“

Podle stanice premér upřímně na schůzce kabinetu prohlásil, že „po rezignaci okamžitě opustí zemi.“ Novináři k tomu poznamenali, že premiér vykazuje známky hysterie a zamýšlí rezignovat. Jeho důvody jsou jasné - jen v první polovině letošního roku ukrajinský HDP spadl o 15 procent, ačkoliv nejhorší předpověď Mezinárodního měnového fondu předpovídala propad jen o devět procent. Odliv investicí za první pololetí tohoto roku činil 3 miliardy dolarů a investice v zemi jednu miliardu. To je nejmíň v celé historii země.

Jaceňuk stanici ICTV také přiznal, že kontrola nad státními korporacemi a národním bohatstvím byla předána Západu.


Zdroj: fortruss.blogspot.ca
Foto: fortruss.blogspot.ca


Ukrajinský parlament je ovládán USA

Další ukázka 'demokracie' a la EU: Evropská komise označila zprávu o zhodnocení glyfosátu tajemstvím

$
0
0

20. 8. 2015  Wertyz Report

Evropská komise odmítá umožnit nezávislým expertům přístup ke zprávě Německého Federálního institutu pro zhodnocování rizik (BfR) týkající se zhodnocení glyfosátu.

V dopise pro Testbiotech s datem 10. srpna 2015 Evropská komise uvedla, že dokumenty zpřístupněné Evropskému úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) německou vládou „jsou celé chráněny jako tajné.“ Evropská komise zároveň vyjádřila, že „nevidí primární zájem veřejnosti," který by přístup umožnil.

Ačkoliv Evropská komise v dopise uvedla, že „odhalení těchto dokumentů v této fázi procesu by bylo předčasné a ohrozilo by proces EFSA,“ průmysl má k těnto dokumentům přístup. „Podle Evropské komise přístup průmyslu ke zprávě nepodkopává proces zhodnocování rizik, zatímco přístup nezávislých expertů ano,“ řekl pro Testbiotech Christoph Then.

I přes rozhodnutí Evropského soudu spravedlnosti v roce 2013, který rozhodl, že relevantní data pro zhodnocení rizik herbicidů musí být zveřejněna, Evropská komise a členské státy EU zatím s tímto rozhodnutí nesympatizují.

Zdroj: Sustainable Pulse

Turčinov: "zbabělý, nevděčný, uskuhraný ukrajinský národ"…"lze jen stěží nazvat velkým národem"

$
0
0
20. 8. 2015     zdroj a zdroj
Toto šokující prohlášení učinil politik v roce 2003. Šéf Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny Alexandr Turčinov v předvečer veřejně prohlásil, že Evropa údajně zradila Ukrajince v dávném roce 1921, kdy uzavřela mír s RSFSR a USSR.


V reakci na toto absurdní tvrzení Turčinova ruský vicepremiér Dmitrij Rogozin všem připomněl, že Turčinov byl v 80. letech v čele komsomolské propagandy v Dněpropetrovsku a hájil tehdy zcela opačné myšlenky: "Ojedinělá hnida na konci 80. let vedla oddělení agitace a propagandy oblastního výboru Komsomolu v Dněpropetrovsku".

Uživatelé internetu zase našli výroky ukrajinského politika, které učinil na začátku tohoto století. Šokující prohlášení byla zveřejněna v jeho článku "Autodafe" v novinách "Večerní zprávy"číslo 141 z 19.-25.9.2003.

"Ukrajinci jsou zbabělý, nevděčný, uskuhraný národ, který dostal nečekanou svobodu a stýská se mu po bezstarostných a přiměřeně blahobytných dnech v otroctví...Samozřejmě je lze jen stěží nazvat velkým národem.

...Miliony Ukrajinců byly systematicky ničeny téměř bez odporu, dědictví bylo rozkrádáno relativně malými, dobře organizovanými skupinami utlačovatelů. Množství ukrajinského obyvatelstva, které bylo schopno klást aktivní odpor, bylo přitom obvykle stonásobně početnější než nepřítel. To znamená, že jeden tisíc nepřátel ničil sto tisíc Ukrajinců, deset tisíc ničilo milion ...kteří chcípali jako skot a mlčky," napsal v roce 2003 Turčinov.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová

P.C. Roberts: Dohoda z Minsku neuspěla, Putin asi udělal chybu

$
0
0
20. 8. 2015    zdroj
Ukazuje se stále zřejměji, že ve svém přístupu k ukrajinským republikám, osídlených Rusy, dříve náležejícím Rusku a nýní odmítajícím být spravovány a řízeny protiruskou a Washingtonem instalovanou vládou v Kyjevě, udělala ruská vláda chybu. 


Mohla tamní krizi ukončit tím, že by vyslyšela volání těchto republik pro znovupřipojení k Rusku, avšak ona dala přednost čemusi jinému. A podle hesla :Ruce pryč od Doněcka a Luganska, se rozhodla pro diplomatické řešení, které však, jak se dnes ukazuje, zklamalo. Washingtonem instalovaná vláda v Kyjevě nikdy nezamýšlela minskou dohodu plnit, a Washington ji nikdy nezamýšlel dodržovat. I realistický Putin tak v této věci dal víc na své přání, než na reálný stav věci.

Dohoda z Minsku, podpořená ruskou vládou hlavně z důvodů diplomatických, tak posloužila Washingtonu k tomu, aby vycvičil, vybavil a zmobilizoval ukrajinskou armádu k obnovenému útoku na Doněck a Lugansk. Jestliže tento útok uspěje, ztratí Putin i Rusko svou důvěryhodnost. Zda si to Putin uvědomuje či nikoliv, jeho hodnověrnost tak dnes leží na frontě v Doněcku, a nikoliv už na diplomatických setkáních s Evropany, kteří bez souhlasu Washingtonu nejsou schopni učinit jediný krok. Jestliže totiž Washington na Ukrajině převládne, mohou jak Rusko tak i Čína zapomenout na až dosud uvažovanou alternativu k washingtonské hospodářské hegemonii, jíž má být euroasijské hospodářské uskupení BRICS. Washington se totiž chystá zajistit si tuto svou hegemonii právě tím, že totálně ovládne Ukrajinu.

Vůdce Doněcké republiky ve svém popisu současné situace vyjádřil své zklamání nad tím, že Doněck byl před dohodou z Minsku ve věci své samosprávy v lepší situaci, než ve které se nachází dnes. A dost možná, že měl přitom na mysli i cosi podobného tomu, co v Shakespearově Juliu Caesarovi říká Kassius Brutovi:

V pohybu moře i v životě lidí vyskočí jediná vlna nad všechny ostatní jen jedinkrát. Když ten okamžik chytíš za pačesy, dojdeš ke štěstí. Zmeškáš-li jej, skonšíš v mizérii.

Přeložil Lubomír Man

Idioti, za uprchlíky si můžete sami, zaznělo z USA

$
0
0
Paul Craig Roberts
20. 8. 2015  Parlamentní listy
Současná uprchlická vlna v Evropě je podle Paula Craiga Robertse důsledkem destruktivní politiky Washingtonu a Izraele na Blízkém východě. Evropané si prý tyto problémy právem zaslouží, protože Spojené státy bezhlavě podporovala.

„Západní média se této problematice věnují denně, ale nikdy nejsou pojmenovány příčiny současných problémů. Vedle USA za ně nesou zodpovědnost také evropské vlády, které posledních čtrnáct let podporují agresivní americký militarismus, v jehož důsledku bylo zavražděno mnoho milionů lidí a zničeno mnoho zemí, jako je Irák, Libye, Afghánistán, Sýrie a Jemen. Evropa si tyto problémy zaslouží, ale stále to ještě není dostatečný trest za to, že podporovala zločiny proti lidskosti páchané Washingtonem ve snaze získat světovou nadvládu,“ míní Roberts.

Roberts cituje vyjádření šéfa armádní zpravodajské služby generála Michaela Flynna, který odešel vloni v létě do penze. Ve svém nedávném textu potvrdil, že americký prezident Obama nedbal rad jeho a dalších expertů a podpořil džihádisty, kteří jsou nyní součástí Islámského státu. „Neschopná americká vláda využije cokoli, aby zdůvodnila svoji údajnou válku proti teroru. Idiotští Američané si vyrobili vlastní problémy s teroristy a neméně idiotští Evropané zase s uprchlíky. Je to naprosto bezduché a nebere to konce,“ rozčiluje se Roberts a poukazuje na další chyby americké zahraniční politiky, které se týkají vztahu k Rusku.

Celý text v angličtině máte k dispozici ZDE

„Dokonce i Kissinger a Brzezinski, které tolik nenávidí levice, se podivují nad amatérismem Washingtonu a EU a jejich narůstající agresí vůči Rusku. Kissinger tvrdí, že americká zahraniční politika je v rukou ahistorických lidí, kteří nechápou, že bychom se neměli angažovat v mezinárodních konfliktech, pokud na samém počátku nemůžeme predikovat jejich konec. Kissinger kritizuje představu Evropy a USA, že by měl Západ na Ukrajině konat v rozporu s ruskými zájmy,“ uvádí Roberts a připomíná, že podobné postoje zastává i bývalý poradce amerických prezidentů pro národní bezpečnost Brzezinski. „Ten tvrdí, že by se Ukrajina nikdy neměla stát členem NATO,“ píše Roberts a kritizuje americké komentátory, kteří tvrdí, že Sovětský svaz chtěl zničit už Ronald Reagan.

„To je zjevná lež. Reagan nikdy nemluvil o vítězství ve studené válce. Choval se k Sovětům jako rovný k rovnému a společně s Gorbačovem usiloval o ukončení studené války. Sovětský svaz se zhroutil v důsledku protiústavního puče, při němž byl sovětský vůdce zatčen radikálními komunisty. Puč byl nakonec potlačen, ale rozpadu SSSR se již zabránit nepodařilo. Reagan s tím ale neměl nic společného, protože tou dobou již nebyl v prezidentském úřadě,“ konstatuje Roberts a stejně tak kritizuje komentátory za jejich postoje vůči exprezidentovi Carterovi. „On se snažil celý svůj život dělat dobré skutky. A teď, když má rakovinu, pouští se do něj a píšou, že prý byl pokrytcem zaklínajícím se lidskými právy a přitom měl zálibu v krveprolitích. To považuji za naprosto lživou neokonzervativní kritiku.“

„Nejvyšší soud navíc fakticky nedávno rozhodl o tom, že soukromé zájmové skupiny mají právo řídit americkou vládu. Jak chtějí vzhledem k tomuto závažnému rozhodnutí Spojené státy předstírat, že jsou demokratické? Jak může Washington nadále ospravedlňovat své genocidní vraždění, které skrývá za šíření demokracie? Pokud se svět konečně neprobudí a neuvědomí si, že na Západě vládne zlo, lidstvo nemá budoucnost,“ míní Roberts.

Ostuda …

$
0
0
Ludvík Smýkal
20. 8. 2015
Když se před několika dny prezident republiky pan Miloš Zeman vyjádřil , „že nejsou peníze na Klokánky a na uprchlíky ano“, premiér pan Bohuslav Sobotka (ČSSD) nelenil a následně uvedl, že pan prezident „nahrává těm nejhorším pudům a šíří nevraživost.“

Stejné reakce jsme se dočkali od řady jiných politiků, novinářů, politologů napříč politickým spektrem. I když ho přímo nejmenovali, tak si do pana prezidenta ve své výzvě „Vědci proti strachu a lhostejnosti“„kopli“, i podepsaní vědci a vědkyně, pracovníci akademických a výzkumných institucí. Vždy je to přece v jejich kruzích tak „módní a nóblesní“.

Shodou okolností právě dnes jednala vláda o obou výše uvedených záležitostech.

V prvním případě souhlasila s uvolněním téměř 140 miliónů korun pro posílení letošního rozpočtu ministerstva vnitra. Resort hodlá přijmout tři stovky nových policistů v souvislosti s uprchlickou krizí a peníze potřebuje rovněž na úpravu zařízení pro běžence. Ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) se na tom již před časem údajně dohodl s ministrem financí Andrejem Babišem (ANO). Vnitro má přislíbeno i navýšení rozpočtu pro příští rok. Oproti původnímu návrhu by mělo dostat navíc zhruba tři miliardy korun. Na agendu související s uprchlíky z toho připadne zhruba miliarda. Budou zřejmě i milióny a miliardy pro „neziskové“ organizace, právní poradny, zabezpečení ubytování, stravy, prádelen, ošacení, zdravotní a sociální péče imigrantům ...

V druhém případě rozhodla vláda, že Fond ohrožených dětí (FOD) a jeho Klokánci nedostanou mimořádnou dotaci 20 milionů korun. Podle ministryně práce Michaely Marksové (ČSSD) by „mimořádná dotace nebyla fér k ostatním provozovatelům“. Ministři ČSSD a ANO údajně „přehlasovali“ předsedu vlády Bohuslava Sobotku a navrhovatele ministra financí Andreje Babiše. Jen oni vědí, jak to doopravdy bylo.

Zda je to „fér“ vůči opuštěným dětem, o které jejich „tety“ i jiní, už desítky let pečují, nepadlo z úst paní ministryně ani slovo. Klokánkům hrozí kvůli dluhům fondu rušení, včetně rozprodání majetku. Za údajné nepořádky a dluhy v hospodaření Klokánků by měli být v každém případě vzati k odpovědnosti Ti, kteří se toho dopustili. V žádném případě opuštěné, zcela nevinné děti a pracovníci, kteří se na hospodaření přímo nepodíleli. Otázkou, dodnes nezodpovězenou je, jak a v jaké míře se na tom hospodaření Klokánků „podílely“ i státní orgány – Ministerstvo práce a sociálních věcí, Finanční úřady, Správy sociálního zabezpečení, Úřady práce, Zdravotní pojišťovny apod. Dluhy přece nevznikly ze dne na den – někdo nekonal ...

Je možné, že za časem zjistíme, že tato řízená a vládou posvěcená „likvidace“ Klokánků
byla jen pouhou snahou zmocnit se snadno jejich majetku a nemovitostí. Stejným způsobem byly přece „odborníky na vše“, na všech stupních řízení, „zašmeleny“, za směšné peníze, jesle, mateřské, základní, odborné a učňovské školy, a jiné nemovitosti ve vlastnictví obcí a státu. Nyní se stejní nebo podobní „odborníci na všechno“ se před občany předhánějí ve vymýšlení, jak nejsnáze dostat z EU dotace na výstavbu nových, tolik potřebných, jimi před lety „prokšeftovaných“, zařízení s cílem znovu být „při tom“....

Vládnoucí koalice nám dnes názorně předvedla, že jí v žádném případě nejde o občany tohoto státu, v tomto případě opuštěné děti. Ohání se frázemi, že "mimořádná dotace by nebyla fér k ostatním provozovatelům", ale rozhazování miliard ze státního majetku jí vůbec nevadí. O "podpoře" příchodu migrantů z Afriky a Blízkého východu ani nemluvě, na to se dostatek finančních prostředků zřejmě vždy najde. Zřejmě "předpokládají", na základě svých předchozích zkušeností, že část z těchto peněz jim zůstane "v kapse" !

Požadujme neprodlenou demisi vlády a vypsání nových voleb do PSP ČR !

Některá obvinění Assange ve Švédsku zanikla - Assange se přesto ukrývá na ekvádorském velvyslanectví

$
0
0
J. Assange v ekvádorském 'exilu'
20. 8. 2015  Zvědavec
 
Zakladatel Wikileaks, Julian Assange, který se bojí vydání do USA, zůstane na ekvádorském velvyslanectví v Británii. Je tam již tři roky. Z Londýna informuje Samira Shackle.

V červnu 2012 zakladatel Wikileaks Julian Assange požádal o azyl na ekvádorském velvyslanectví v Londýně a řekl, že se obává, že pokud by byl poslán do Švédska, aby tam čelil obvinění se sexuálního obtěžování, mohl by být vydán do Spojených států, kde by stanul před soudem za uveřejnění tajných dokumentů. Tehdy v srpnu mu byl udělen azyl a od té doby je na velvyslanectví.

Obvinění vznesená proti Assangeovi byla sdělena švédskými úřady v polovině srpna 2010. Během minulého týdne tři ze čtyř potenciálních obvinění, kterým mohl čelit, vypršela; podle švédských zákonů musí být podezřelý obviněn ze sexuálního obtěžování do pěti let po incidentu. Stále však může být po dalších pět let obviněn ze znásilnění.

Assange, který vždy tato obvinění odmítal, nemá v ruce formální obvinění, protože prokurátoři nebyli schopni ho vyslechnout. Odmítal opustit velvyslanectví a odjet do Švédska, a až donedávna ho švédští prokurátoři odmítali vyslechnout v Londýně. Počátkem tohoto roku svůj postoj změnili, ale Ekvádor údajně neudělil potřebné svolení: „Výslech je potřebný pro vyšetřování,“ řekl mluvčí švédské prokuratury.

„To se, samozřejmě, zdá být kontraintuitivním,“ sdělil londýnský právník a vykladač práva David Allen Green.„Zcela určitě to nemůže být tak, že by se Assange spoléhal na své odmítání odjet do Švédska, aby unikl zodpovědnosti za obvinění. Nicméně to tak vypadá.“
 
Diplomatický spor

Dokonce i po vypršení lhůty pro obvinění není pravděpodobné, že Assange v brzké době opustí ekvádorské velvyslanectví. Pokud udělá krok mimo budovu, Británie ho stále může vydat do Švédska na základě zbývajícího obvinění. Jak v Anglii, tak ve Walesu se na něj vztahují následky za porušení podmínek kauce tím, že požádal o azyl Ekvádor. Podle Greena by za to mohl strávit 10 týdnů ve vězení. Assange by také mohl být deportován z Británie do rodné Austrálie.

„Assange nebude schopen opustit ekvádorské velvyslanectví v Londýně, kde strávil tři roky pod ochranou azylu,“ prohlásil jeho americký právník DW Carey Shenkman. „Británie říká, že Assange zatkne stejně, bez ohledu na to, jestli případ ve Švédsku bude odložen. Ekvádor poskytl Assangeovi azyl kvůli americkým pokusům stíhat Assange a Wikileaks, vydavatelskou organizaci, za špionáž. Británie odmítá potvrdit či vyvrátit, že obdržela americkou žádost o vydání. Británie žádné sliby, že nevydá Assange do Spojených států, neposkytne.“

Američtí představitelé však řekli, že nepodali formální žádost o vydání, a pokud by Assange čelil ve Spojených státech trestu smrti za napomáhání při rozšiřování dokumentů, švédské úřady uvedly, že by ho tam před soud neposlaly.

Tato záležitost vážně zhoršila vztahy mezi Británií a Ekvádorem. Británie dokonce podala formální stížnost v Quitu.„Ekvádor musí uznat, že jeho rozhodnutí ukrývat pana Assange po více než tři roky brání v řádném chodu spravedlnosti,“, uvedl v prohlášení britský ministr pro záležitosti zahraničí a Britského společenství Hugo Swire.„V důsledku toho nyní některá závažná obvinění ze sexuálních deliktů vznesená proti němu vyprší. Je zcela nepřijatelné, aby britský daňový poplatník musel platit účet za toto zneužití diplomatických vztahů.“

Ekvádor ránu vrátil a ministr zahraničí Xavier Lasso řekl, že „britská vláda nese jako jediná zodpovědnost za toto invazivní a zbytečné nasazení policie“.

Za udržování nepřetržité policejní přítomnosti kolem velvyslanectví, aby mohla Assange po případném vyjití zatknout, bylo utraceno přes 10 milionů liber. Mluvčí Metropolitní policie částku potvrdil, ale odmítl sdělit počet policistů nasazených u velvyslanectví.

Obvinění ze znásilnění vyprší až v r. 2020. Ekvádorské úřady uvedly, že Assange může zůstat na velvyslanectví jak dlouho bude chtít. Za roky strávené tam s ním udělalo rozhovor několik novinářů a příležitostně oslovil veřejnost prostřednictvím videospojení. K jeho slavným návštěvníkům patří Yoko Ono, Lady Gaga, Eric Cantona a Pamela Andreson. Ken Loach, filmový režisér, daroval chodící pás, aby mohl Assange cvičit. Zatím to vypadá, že tato podivná domovní existence bude pokračovat.


Assange still holed up as allegations in Sweden expire vyšel na dw.com.

Chybí vám politické školení mužstva?

$
0
0
Ivan David
20. 8. 2015
V takovém případě si přečtěte, jaké máte mít názory, abyste jsa vyzbrojeni čistou pravdou lépe vzdorovali ruské propagandě. Dýchne na vás svěží vůně "Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti". Za jiné názory se zatím nevylučuje, ale místy nepřijímá. 
Poučení pro Vás připravil think-tank "Evropské hodnoty" a CEPI Central European Policy Institute (Member of Strategy Council). Dozvíte se, jak Rusové sestřelili malajské letadlo a jiná "fakta".
Pro otrlé zde

Rusové, Češi, rajčata a promrhané vztahy

$
0
0

Ivo Šebestík
21. 8. 2015 AltPress

Dočítáme se, že v Rusku byl zničen jistý počet rajčat, dovoz z České republiky, jakožto odpověď na embargo západních zemí vůči Rusku...

Vzpomínám si z časů své vojenské základní služby na nástěnky plné hesel hlásajících, že „NATO je úhlavní nepřítel míru“. O několik let později se horliví nástěnkáři kouzelnou metamorfózou proměnili v zapřisáhlé amerikanisty a propagandistické nástěnky, jež prodělaly obdobnou druhovou mutaci, zaujaly důležité postavení v mainstreamových médiích pod heslem objektivního zpravodajství.

Nyní se dočítáme, že v Rusku, které je „úhlavním nepřítelem míru“ zvoleným pro tuto sezónu, byl zničen jistý počet rajčat, dovoz z České republiky, jakožto odpověď na embargo západních zemí vůči Rusku. Člověk by řekl, že pro malou zemi a malý národ je nejrozumnější strategií nadělat si co možná nejmenší počet nepřátel mezi přibližně dvěma stovkami více méně fungujících či nefungujících států planety. Zejména se jeví být málo rozumné dělat si nepřátele i tam, kde takoví lidé nebyli.

Několik volně roztroušených příběhů

V té souvislosti se mi vybavuje několik mých vlastních skromných zkušeností s Rusy, učiněných během jedné cesty po Rusku za časů bývalých a dvou cest v uplynulém čtvrtstoletí. Jistě se jedná o dojmy velmi subjektivní a nerozšířené dlouhodobou zkušeností. Nicméně, přesto si je dovolím nabídnout, snad jako malý obrázek toho, že vztah obyčejných Rusů k Čechoslovákům byl možná překvapivě přátelský.

Vybavuje se mi nejprve maličký Rus v letadle na trase mezi Moskvou a Prahou. Vypadal skoro úplně jako Paolo Villaggio, populární představitel účetního Fantozziho z italských komedií, které v té době začínaly být populární i v Československu. Když byl v letadle ohlášen přistávací manévr nad ruzyňským letištěm, onen ruský Fantozzi přitiskl tvář k okénku a dlouze hleděl skrze mračna na nebi dolů. Pak, když se na zemském povrchu objevila stuha Vltavy a hroty svatého Víta nad reliéfem Prahy, obličej odvrátil, měl oči plné slz a šeptal: „Zalataja Praga! Zalataja Praga!“

Současný rusofob, pilný čtenář denního tisku tancující s dobou, by patrně řekl: „No vida, Rusák, co sem přitáh v osmašedesátým s tankama. Teď vzpomíná, jak se tu měl dobře.“ Nevím. Možná to tak i skutečně bylo, nebo měl onen Rus radost, že se konečně dostal ven ze Sovětského svazu, aspoň na chvíli, a dokonce „na západ“, tedy do Československa. Vskutku nevím, ale ty jeho nepředstírané slzy a jeho „zlatá Praha“ takovéto úvahy příliš nepotvrzovaly.

O několik dní dříve, ve Volgogradu, v pravé poledne horkého léta, obklopila skupinka žíznivých československých turistů samoobsluhu (pochopitelně nevalně zásobenou), jež dlela uprostřed polední přestávky. Prodavačky seděly kolem jednoho pultu a obědvaly. Když turisty za výkladem spatřily, jedna z nich vstala a šla zjistit, co se to děje. Když se dozvěděla, že ti venku jsou Čechoslováci, obchod byl okamžitě otevřen a každý dostal, co chtěl, respektive co tam měli. Mnoho toho nebylo, ale nějaké limonády značky Bajkal, co chutnaly jako rozpuštěné hašlerky smíchané s medem, tam měli.



A nyní jako v Mrazíkovi: Jiný příběh, jiná vesnice. Teda pořádně veliká „vesnice“, rovnou Moskva. Noční procházka Moskvou, podniknutá dvěma Čechoslováky, skončila totální dezorientací a jen úplnou namátkou vybranou tramvají. Pokud si člověk vybere jen tak, nazdařbůh tramvaj v Liberci nebo v Olomouci, určitě neskončí tolik verst daleko od cíle své cesty, jako se to přihodilo oněm dvěma poutníkům v Moskvě. V oné špatně zvolené tramvaji však narazili na dva mladíky, kteří změnili svůj program a cestovali s oběma Čechoslováky tak dlouho, dokud je neposadili na správnou tramvaj vedoucí k jejich cíli, tedy do hotelu.

Kremelská zeď, ovšem z druhé strany, nikoliv od Rudého náměstí a mauzolea s Leninem. Skupinka československých fotografů blokuje dopravu častým vstupováním do vozovky. Zahlédne je policista a rázně vykročí, aby zakročil. Jenže i na něj zapůsobí čeština a slovenština oněch fotografujících turistů. A to tak, že na místo, aby hlouček vykázal někam zpátky na chodník a projevil tak přísnou nesmlouvavost bolševického činovníka, policista zastaví na ulici provoz a nechá Čechoslováky, aby si v klidu vyfotili, co chtěli.

A konečně letiště Šeremetěvo v Moskvě. Turista přiletěl do ruské metropole vybaven pouze dvěma storublovými bankovkami. Tehdejší kurz rublu vůči koruně byl jeden rubl za deset korun československých; a dva tisíce korun československých představovaly v podstatě průměrný měsíční plat. Tedy v ČSSR sedmdesátých let minulého století. Kolik činil průměrný měsíční plat v Sovětském svazu, netuším. Takto storublovkami vybavený turista pojal nápad zakoupit si v letištním bufetu čaj z obřího samovaru.

Nejprve se u samovaru pochopitelně opařil, ale nakonec dospěl s ruským čajem a dvěma kostkami cukru k pokladně, kde vyňal z portmonky storublovou bankovku. Kdo zná povídku Marka Twaina nazvanou Miliónová bankovka, případně její filmové zpracování s Gregory Peckem v hlavní roli, ten si vybaví pocit turisty, jemuž pokladní vrací bankovku se slovy, že z ní nemá nazpět a nechť si tedy jeho urozenost, kníže Andrej Bolkonský, vezme svůj čaj i bez placení.

Češi o Rusech, Rusové o Češích?

Jen těchto několik střípků, a připouštím, že velmi subjektivních; možná dílo šťastné souhry náhod. Nicméně, přesto svědčí o něčem, čeho je možná škoda, že to už asi není. Vztahy mezi Čechy a Rusy vděčí za svou nekonfliktnost možná jen tomu, že se oba národy v dějinách dostávaly do užšího kontaktu jen poměrně vzácně, neboť většinou se mezi nimi rozkládalo ještě nějaké jiné území. Češi neměli, jako Poláci, ambice šířit sebe a katolické vyznání na východ a od roku 1526 byli vlastně součástí jiné říše, která s Ruskem nějakým způsobem koexistovala v rámci mocenského rozdělení Evropy. Do konfliktních situací se Čechoslováci dostali s Rusy jen v souvislosti s působením československých legií v Rusku a během sovětského potlačení Pražského jara, přičemž onen první případ představoval konflikt pouze s částí ruské společnosti.

Pro období první světové války se poněkud nepřesně hovoří o nedostatečné loajalitě českých vojáků a důstojníků vůči Rakousku-Uhersku, a naopak se zveličuje proruské cítění projevující se dezercemi celých oddílů na východní frontě. Skutečnost byla ovšem složitější a archivy dokládají až příliš četné příklady statečného boje Čechů za věc Domu habsburského. Jak ostatně pravila paní hraběnka nesoucí Švejkovi do polního lazaretu pečené kuřátko a lahvinku s přáním nechť Bůh potrestá Anglii: „Tšeska fojak, tobra fojak“ (nebo tak nějak přibližně). Inu, nikdy není nic černobílé. Tedy s výjimkou českého denního tisku.

Po většinu dějin tedy ve vztazích obou národů dominovaly spíše mýty, legendy, představy a různé formy panslavismu. Za Rakouska viděla část české obrozenecké společnosti v ruském caru ochránce před germánskou rozpínavostí a stejně tak vrstva národních buditelů vnímala český jazyk jen jako jedno z nářečí velkého jazyka slovanského. Čelakovského Ohlasy písní ruských byly jen jedním z mnoha výrazů obrozeneckého volání po užším sepětí s Matičkou Rusí. V Praze i v Moskvě probíhaly slovanské sjezdy, čeští a slovenští intelektuálové se horlivě učili ruštině, a tento citový vztah k Rusku a k ruštině je ostatně přítomný dokonce i v jinak kritickém, ba velmi kritickém myšlení Masarykově (studie o Rusech a Evropě) a Benešově (studie o slovanské otázce). Osvobození českých zemí od nacistického řádění tuto pozitivní část české orientace na Rusko v podstatě dovršily. Ne ale na dlouho.

Co však na ruské straně? Jak tomu bylo u Rusů a v jejich vztahu k českým zemím? Je zajímavé srovnat, jak Čechy vnímají Němci a jak Rusové? Pokud pomineme extrémní případy, pak tradiční německý pohled na Čechy je paternalistický, dílem shovívavý, poněkud káravý a docela odmítavý. Nakonec pak i překvapivě trošičku závistivý. Co Němci Čechům závidějí, je patrně to, jak hezky proplouváme dějinami, aniž by ty na nás někdy dopadly opravdu železnou pěstí. To Němci takové štěstí nemají. U nich je všechno doopravdy. Když malér, tak hezky se vším všudy, bez pardonu a do dna. Možná je to proto, že Němci mají vždycky dost síly se ode dna odrazit a zase to někde v něčem přehnat. Češi se v tomto ohledu drží raději při zdi a něčí sukně. Drzé hemžení malých ty velké rozčiluje. Češi jsou mistři improvizace, Němci ke všemu potřebují projekt. Český chaos je produktem vynalézavosti, německý pořádek důsledkem chybějící fantazie. Češi jsou schopni dovést nepoctivost k takové míře dokonalosti, o jaké se Němcům ani nesní, neboť nepoctivost vyžaduje velkou představivost. Proto, když se v Německu na něčem dohodnete, tak se většinou i stane to, na čem jste se dohodli.



Pro Rusy jsou Češi rovněž strašlivě malý nárůdek obývající rozlohu, která má v ruských rozměrech parametry školního hřiště. Z jejich pohledu ale Češi patří na Západ a Západ je pro Rusko nedosažitelná milenka, o kterou Rusko usiluje celá staletí, leč marně. Vždycky dostane košem. Z toho pohledu bylo Československo jakousi zemí zaslíbenou, obdivuhodným kulturním a rozvinutým územím nacházejícím se v těsném dotyku se Západem. Není divu, že ruský pohled na Československo býval tak trochu směsí toužebného vzdychání po nedosažitelném, závisti i obdivu okořeněnou dobře míněným panslavismem.

Onen lidový a dobře míněný ruský panslavismus, který přečkal panslavismy všech ostatních slovanských národů, nijak nesouvisel s carským imperialismem, ani se Stalinovou snahou bránit se proti permanentní západní intervenci rozšiřováním, upevňováním a vyzbrojováním sovětského impéria. Byl s těmito dvěma „imperialismy“ vlastně v příkrém rozporu a doplácel na ně všude sklízenou nedůvěrou. Ten obyčejný ruský pohled na Západ, na bývalé Československo, to je pro mě ten Rus šeptající se slzícíma očima svůj sen o zlaté Praze.


Výjimka potvrzující pravidlo?


Oněch v tomto textu zmíněných několik vzpomínek může představovat výjimku potvrzující pravidlo, podle kterého se Rusové vlastně chovají neurvale. Nicméně, nemyslím si to. Vzpomínky mnoha jiných Čechů a Slováků, kteří pobývali mezi Rusy, se od těch mnou zmíněných příliš neliší. Při svých pozdějších cestách po Rusku jsem už na podobné projevy pročeských sympatií nenarazil. Opět, možná jen náhodou. Možná jen proto, že se změnily časy a dnes už nikdo na sympatie mezi národy moc nedá. Je příliš mnoho všedních starostí, těžké časy, konec filozofiím i nostalgiím. Nesporně zde ale působí až příliš zřetelné odvrácení Čechů od bývalého partnerství, které připadalo jako vynucené, byť ve skutečnosti vynucené nebylo, ale stálo na starých vazbách, třeba i na mýtech a naivních omylech.

Obávám se, že i na ruské straně je se sympatiemi k Čechům konec a myslím si, že tato ztráta byla a je zbytečná. Že se ten český transfer na Západ mohl přece jenom udělat trochu elegantněji a důstojněji.

Budou i v Česku americké základny?

$
0
0
Jiří Paroubek
21. 8. 2015  Vaše věc

Bývalý ministerský předseda - autor následujícího článečku -  svého času neměl nic proti zřízení americké radarové základny na našem území. Po nesouhlasném vystoupení desetitisíců našich občanů a vzniku hnutí Ne základním ale obrátil. Jak vidět, dobře organizovaný občanský odpor donutí i politiky k přehodnocení vlastního stanoviska. Dnes patří Jiří Paroubek ke kritikům agresivní politiky vojenských základen. Ostatně čtěte:


Nový polský prezident Duda považuje – podle svých slov – umístění amerických základen ve střední a východní Evropě (a samozřejmě především v Polsku) za hlavní úkol svého prezidentství.

Obvykle dobře informovaný list Financial Times přinesl zprávu, která vychází z logiky Dudova rozhovoru s tímto listem minulý týden, kdy se Duda o území od německých hranic až na východní hranice NATO vyjádřil jako o „buffer zone“, nárazníkové zóně mezi NATO a Ruskem. Prý se jedná o území nijak nechráněné proti údajným agresivním záměrům Ruska.

Podobný názor nedávno na vznik amerických základen na obrazovce ČT vyjádřil také Alexandr „ProMoPro“ Vondra, starý přítel amerických zpravodajských služeb.

Podle zahraničně-politického poradce nového polského prezidenta K. Szeczerskiho budou již 3. a 4. listopadu na summitu NATO členské státy NATO ze střední a východní Evropy požadovat umístění vojenských základen na svém území.

Mezi zeměmi, které to údajně budou požadovat, bude podle Szeczerskiho i Česká republika, Slovensko a Maďarsko.

Vlivným státem NATO, který odporuje takovým záměrům, je Německo s tím, že takový postup by byl v rozporu se smlouvou uzavřenou v roce 1997 mezi NATO a Ruskem, podle které nebude NATO umisťovat vojenské základny na území států bývalé Varšavské smlouvy. I s tím si však Varšava ví rady.

Rusko prý zrušilo platnost smlouvy svou invazí do Gruzie v roce 2008 (vyprovokovanou dnešním oděským guvernérem a známým pojídačem kravat Saakašvilim) a svými na Ukrajině.

Není sice zřejmé, jak to souvisí se smlouvou NATO – Rusko, ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

Osmadvacátého srpna bude polský prezident Duda na státní návštěvě v Berlíně a bude se jistě snažit přesvědčit prezidenta Gaucka a kancléřku Merkelovou o svém vidění světa, které mu tito dva němečtí státníci jistě nebudou závidět.


Británie a Francie plánovaly útok na Sovětský svaz v roce 1940

$
0
0
Alexander Starikov
21. 8. 2015  Zvědavec

Uvádíme část seriálu, který vychází na severu Zvědavec, a který mapuje zajímavé a často neznámé epizody historie. I když nesouhlasíme s autorovými spekulacemi ohledně nacistické politiky a odlišného vývoje Hitlerova Německa, uváděná, málo známá epizoda světové politiky je pro nás
i po letech velmi poučná.
23. března 1940 dvoumotorové civilní letadlo Lockheed-12A, s registračním kódem G-AGAR, vzlétlo z letiště na londýnském předměstí Heston. Za kniplem byl britský pilot Haig McLane. Letadlo nabralo kurz na Maltu; pak po mezipřistání v Káhiře letělo na britskou vojenskou základnu v Bagdádu. Odtud směřovalo na sovětské hranice, se dvěma specialisty na letecké fotografování na palubě. Po nepozorovaném překročení hranice ve výšce 7000 m letělo letadlo do Baku na vzdušnou fotografickou špionážní misi.
 

O čem to bylo?

Fotografie byly poslány patřičným oddělením v Anglii a Francii. Byly použity pro přípravu plánů na překvapivý útok na Sovětský svaz; anglické označení Ma-6, francouzské R. I. P. (Russia, Industry, Fuel). Útok měl začít bombardováním měst Baku, Groznyj, Batumi, Majkop a Poti. Plán počítal s použitím 90-100 anglických Blenheimů a amerických bombardérů Glenn Martin při útoku na Baku. Bombardování mělo probíhat ve dne i v noci, kdy se piloti měli orientovat podle požárů. Všechna ropná pole, rafinerie a přístavy se měly ocitnout v plamenech.

SSSR dokončil obnovu svých ropných rafinerií na počátku r. 1940. Ale velké ropné jímky – jámy naplněné ropou – a velký počet dřevěných jeřábů byly ponechány z minulosti. Podle hodnocení amerických expertů byla půda v těchto oblastech tak nasycená ropou, že oheň by se šířil vysokou rychlostí a přenesl by se na další pole. Uhasit požáry by trvalo měsíce a výroba by mohla být obnovena teprve po letech.

To, co dnes víme o ekologii, nám říká, že tato bombardování by vytvořila ekologickou katastrofu. Nad požáry by se vytvořily konvekční proudy a horký vzduch by tlačil zplodiny do horních vrstev atmosféry. To by vytvořilo kyselý déšť, narušilo tepelnou výměnu v atmosféře a kontaminovalo oblast karcinogenními a mutagenními látkami. Obyvatelé Baku by byli samozřejmě bez vody, protože zplodiny by otrávily studny. Požáry v hlubokých studních by vytlačily „mrtvou vodu“ obsahující sloučeniny mědi a dusíku. Únik zplodin do moře by zničil mořskou floru a faunu.

Je strašné si to představit. Je nepochopitelné, že „civilizovaný“ Západ chladně plánoval zabít tisíce civilistů, dokonce ještě před barbarským bombardováním Drážďan, Hirošimy a Nagasaki. A byli to civilisté, protože v Baku, Drážďanech, Hirošimě a Nagasaki nebyly žádné významné vojenské jednotky nebo zařízení.
 

Přípravy probíhaly zcela vážně

Francouzský náměstek ministra zahraničí generál Leger napsal americkému velvyslanci Bullitovi 11. ledna 1940, že Francie nepřeruší diplomatické styky se Sovětským svazem, ani mu nevyhlásí válku; zničila by Sovětský svaz, pokud by to bylo možné, a bylo-li by to nezbytné i pomocí děl.

Francouzský premiér Deladier nabídl vyslat flotilu do Černého moře, aby zablokovala sovětské komunikační trasy a ostřelovala Batumi z moře. 19. ledna 1940 poslal dokument o útoku na Sovětský svaz generálu Gamelinovi, hlavnímu veliteli francouzské armády a vice-prezidentovi Válečné rady, a stejně tak admirálovi loďstva Darlanovi. Dvě kopie dokumentu byly adresovány generálovi Koëltzovi, veliteli francouzských pozemních sil, a generálu Vuilleminovi, veliteli leteckého personálu a hlavnímu veliteli letectva.

24. ledna 1940 velitel anglického Imperiálního generálního štábu, generál Ironside, poslal válečnému kabinetu memorandum o „hlavní válečné strategii“, ve kterém uvedl svůj názor, že Anglie by měla účinně pomoct Finsku, jen pokud by zaútočilo na Rusko v co největším počtu směrů, a, co je důležitější, udeřilo na Baku – region produkující ropu – aby způsobilo v Rusku vážnou národní krizi.

A další fakt: 31. ledna 1940 na setkání náčelníků generálního štábu Anglie a Francie v Paříži generál Gamelin navrhl, aby Britové bombardovali cíle v ruském vnitrozemí; a anglický maršál Pierce, zástupce velitele anglického letectva, tento návrh podpořil.

Jak se říká, slabý se drží silného. Íránský ministr války Nachjavan požádal Brity, aby poskytli 80 letadel a koordinovali plány na válku s Ruskem.

3. února 1940 francouzský generální štáb nařídil generálu Jaunaudovi, veliteli francouzského letectva v Sýrii, aby prostudoval možnost náletu na Baku. O tři dny později byla tato záležitost probírána a schválena na setkání anglického válečného kabinetu. Ve světle této stanovené mise nařídili šéfové výboru generálního štábu připravit dokument.

28. února 1940 vytvořilo francouzské letectvo dokument obsahující přesné výpočty aktiv potřebných pro útok na Baku. Britský přístup k této záležitosti byl důkladný a Britové navrhli zaútočit na naši zemi ze tří směrů. Nakonec byly všechny podrobnosti koordinovány a v březnu se konala jednání s tureckým generálním štábem – bylo oznámeno, že Turecko se útoku na Sovětský svaz zúčastní také. Ještě intenzivnější práce na koordinaci a dokončování plánů agresorů probíhaly v dubnu. Reynaud, který nastoupil po Deladierovi jako premiér, byl dokonce ještě větší jestřáb, než jeho předchůdce, a požadoval od Britů více akcí.

Pekelná mašinerie připravující útok na Sovětský svaz začala s odpočtem posledních dní a hodin do bombardování ropných polí naší země, ke kterému mělo dojít 15. května 1940. Byly navýšený zásoby leteckého paliva a výbušnin a zápalných bomb na britských a francouzských letištích na Středním východě; navigátoři si načrtli směry útoku na mapách; a piloti nacvičovali noční bombardování. Reynaud telefonoval Churchillovi 10. května 1940, aby mu řekl, že Francie je připravena zaútočit 15. května.

 
Co je zastavilo  
 
Britské a francouzské jednotky jsou evakuovány z Dunkirku

Ale – ironie osudu! 10. května, pět dní předtím, než Anglie a Francie měly začít svoji válku proti Sovětskému svazu, dal Hitler rozkaz zastavit „markýrovanou válku“ s Francií, ve které nebyly žádné vojenské operace, a zahájit rozhodný útok. Němci porazili Francouze během několika dnů a z nějakého důvodu byla nová ruská kampaň pro dědice Napoleona již málo přitažlivá. Němci nezničili britský expediční sbor ve Francii a umožnili mu uniknout z Dunkirku.

Jen pět dní – a historie by se vydala jinou cestou! Historie, samozřejmě, odmítá podmiňovací způsob, ale můžeme si být jisti, že náklady na válku by byly zcela jiné. Odrazili bychom útok britských a francouzských agresorů. Sovětské vedení o plánech na útok na Baku vědělo – a bylo připravené na reakci. Byly vyvinuty stíhačky MIG-3 s vysokým dostupem a uvedeny do provozu – byly schopné napadat britské, americké a francouzské bombardéry ve vysokých výškách. Anglická letadla vyzbrojená pouze kulomety nebyly žádnou hrozbou pro opancéřované stíhací bombardéry Il-2, nemluvě o francouzských stíhačkách. Takže „spojenecký“ nálet by nezpůsobil katastrofu, smrt a destrukci, ve kterou doufali. Vztahy s Německem by byly jiné.

Dříve či později by se německý politický systém vyvinul; jeho excesy by byly minulostí, stejně jako inkviziční hranice a křížové výpravy, pronásledování kacířů a upalování čarodějnic.

Samozřejmě, že útok na naši zemi by byl znepokojující. Německo by zjistilo, jak jít v jednom šiku s Anglií a Francií. Obzvláště když Anglie měla vlastního sira Oswalda Mosleyho – vůdce britských fašistů a člena parlamentu a vlády, který se osobně znal jak s Anglickým, tak belgickým králem, jakož i s Hitlerem a Goebbelsem. Našli by společnou řeč. Neměli bychom zapomínat: Součástí Hitlerových sil bylo 200,000 francouzských dobrovolníků, kteří bojovali proti naší zemi. A zde je další zajímavý detail: posledními obránci Hitlerova bunkru byli francouzští příslušníci SS.

Pět dní, jen pět dní – a historie by nabrala jiný kurz…


Episode 7. Britain and France Planned to Assault Soviet Union in 1940 vyšel 11.května 2011 na Oriental Review. Překlad v ceně 502 Kč Zvědavec.



Články s podobnou tématikou:

Poselství srpna 1968: Jaromír Štětina rozvraceč KSČ, nebo hrdý neonácek? Plavec ve stínu KGB. Převerbován ještě před Velkou sametovou? Jak věčný bolševik doplaval až k „nové Evropě“

$
0
0
Michal Semín
21. 8. 2015  Protiproud

Michal Semín u příležitosti 47. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 odkrývá pravou tvář antikomunismu europoslance Jaromíra Štětiny a brání jej před obviněním, že je obyčejným převlékačem kabátů


„Okupace Československa byla zlomem, kdy jsem pochopil, jak jsme se my, vnitřní rozvraceči bolševismu, mýlili. Sovětská agrese byla pro mne důkazem, že komunismus není reformovatelný, že ho nejde zlidštit, že je možné ho jenom odstranit. Doba podpisu potupné smlouvy vnucené státním představitelům Československa v Moskvě a přelom roku 1968 a 1969 byl pro mne dobou sebereflexe a vzteku a lítosti nad vlastním omylem. Vrátil jsem rudou knížku ještě před prověrkami a byl jsem nadosmrti vyléčen ze snah komunismus měnit k lepšímu. Prošel jsem si období tichého vnitřního pokání, které mne utvrdilo v tom, že cesta ke zničení bolševismu musí existovat. Stydím se, že jsem potřeboval k pochopení nepřeměnitelnosti komunismu tak silný úder jako byl Srpen. Ale taky s odstupem několika desetiletí s úsměvem vzpomínám na onoho mladého muže rozhodnutého porazit bolševika jeho nápravou. Trochu mu závidím zápal, čistotu úmyslu a tehdejší velkou schopnost filantropie.“


Miluji Brusel

Autorem tohoto sebezpytu je bývalý senátor a současný europoslanec za TOP 09 Jaromír Štětina. Tento patrně nejznámější současný komunistobijec, usilující o zákaz KSČM, dnes varuje před obnovením Sovětského svazu a novou invazí jeho vojsk na naše území. A aby k ní nedošlo, přeje si zde trvalou přítomnost vojsk amerických.

O tom, že je hrdým občanem protiputinovského „světového společenství“ podal dostatečný důkaz i svým nedávným poselstvím z centra Říše: „Zase v Bruselu. Šel jsem nakoupit do Lidlu, kousek od Evropského parlamentu. Pocítil jsem opět barevnost a rozmanitost. Černí šoféři, muslimské krásné holky v šátcích chodí jako holky v Praze, Indové na corner shopech – bruselští Vietnamci, šikmoocí důchodci a pobudové všech barev, bělovousí starci ze všech koutů světa… Rodí se nová Evropa. Líbí se mi, protože se dere do světa“.




Svatá válka proti Rusi

Tuto multikulti Evropu by navíc rád obohatil o prvky ukrajinského neonacismu. Pokud mu to soudruzi z vedení Evropského parlamentu nezatrhnou, rád by poslancům představil svého kamaráda Andrije Bileckého z praporu Azov. Ten se nechal slyšet, že „historickou misí našeho národa je vést bílou rasu do konečného křížového tažení za její přežití“. Zajímavý příspěvek k oné „barevnosti a rozmanitosti“ rodící se nové Evropy. Štětina má ostatně pro různé typy radikálů již delší dobu pochopení. Má to však podmínku - musí mít ochotu vést svatý boj proti Rusku. Jeho čečenští kumpáni, šířící teror za účelem destabilizace Ruska, jistě na svou dnešní bruselskou spojku vzpomínají v dobrém.

Z výše uvedeného je snad každému jasné, že Štětinu onen „zápal, čistota úmyslu a velká schopnost filantropie“ zdobí i dnes. Ještě než mu k tomu uznale pogratulujeme, připomeňme si, čím vším se v boji proti bolševikovi vyznamenal. Za následující životopisné črty vděčíme především Tomáši Pecinovi, respektive příslušným materiálům Archivu bezpečnostních složek, jež Pecina pečlivě prostudoval.
 

Sovětská privilegia soudruha Mirka

O Štětinovi je všeobecně známo, že v éře posrpnové normalizace horlivě dál navštěvoval Sovětský svaz. Jak ve svém životopise uvádí, do „říše zla“ jezdil prý výhradně jako vodák a horolezec. Celkem prý pětkrát. Opravdu? Spisový životopis uvádí něco jiného – jen mezi lety 1959 – 1972 byl v SSSR osmkrát. Připočteme-li k tomuto číslu jeho další oficiálně přiznané návštěvy po roce 1972, pak z toho nelze učinit jiný závěr než ten, že zemi svého úhlavního ideového nepřítele navštívil dvanáctkrát. Mnohé z těchto cest navíc podnikl do míst, kam obyčejný Rus vstoupit nesměl.

Čím si tuto zvláštní výsadu onen údajný antikomunista, jenž prý „vrátil rudou knížku ještě před prověrkami“, asi tak zasloužil? Možná s tím nějak souvisí jeho odvážný výpad proti komunistickému režimu z února 1977. Krátce poté, co měl Státní tajné bezpečnosti udat svoji kolegyni Šárku Neumannovou, že na pracovišti rozšiřovala úvodní prohlášení Charty 77, se svým podpisem zavázal k tomu, že s StB bude spolupracovat.

 
Vodák, nebo Plavec?

Od tohoto okamžiku získává náš neohrožený bojovník proti totalitě nové jméno – Plavec. O něco později byl převerbován k 1. správě, tedy komunistické rozvědce. Pecina v této souvislosti píše: „Nejpozoruhodnější na celé záležitosti je, že o Štětinově spolupráci s komunistickou rozvědkou neexistuje v dostupné části Archivu bezpečnostních složek jediný záznam, dokonce ani zápis v registru svazků. Že by si rozvědka jeho materiály vyžádala, a aniž by se ochotného tajného spolupracovníka, který se sám dobrovolně kompromitoval už při prvním kontaktu, jakkoli pokusila využít, odložila je ad acta? To je divné. Pravděpodobnější se jeví možnost, že Štětina byl v té době blokován ještě odjinud, z míst, s nimiž se ani v StB nediskutovalo, a tato jeho ochrana mimo jiné způsobila, že Štětina směl dál jezdit do zahraničí a trpět pod komunistickým jařmem způsobem, který dnes tak rád a tak dojemně popisuje“.
Krédo „antikomunisty“

Tušili byste, že k ideové výbavě příkladného antikomunisty patří následující „vyznání víry“?

„Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích je podle mne jediná síla, která může změnit společnost v současném třídně a ekonomicky rozděleném světě.

Vyškrtnut ze strany jsem byl kvůli odlišnému názoru na způsob řešení krizové situace v r. 1968. Své vyškrtnutí považuji za zcela logické, neboť odpovídá zásadám demokratického centralismu. Zdůrazňuji, že jsem si svého členství ve straně vážil. Přesto nejsem po svém vyškrtnutí zatrpklý. Události mne vedou pouze k hlubšímu přemýšlení a hledání kontextů v širších souvislostech (11. 5. 1977).



Soudruh s otevřeným srdcem

Chartistka Neumannová však není jediný člověk, kterého taváryšč Plavec zklamal. Nad jeho oportunismem dnes lamentuje i jeho bývalý kamarád, tehdejší šéfredaktor Světa v obrazech, Zdeněk Hrabica. Ten v literárním časopisu Obrys-Kmen (2005) zavzpomínal na to, jak spolu po roce 1970 sjížděli sibiřské řeky na jejich milované Matyldě, ozdobené symboly Komsomolské pravdy a Mladé fronty.

Štětina si prý získal důvěru nejen sovětských novinářů, ale i Hlavní správy pohraničních sil SSSR. „Když jsem se s nimi souběžně s Jaromírem Štětinou potkával, netajili se slovy o Štětinově lásce k Sovětskému svazu, o jeho obdivu ke krásné a tvrdé přírodě, k národopisu veliké ruské země a oblastem, kde žily malé národy. A tato pověst se zejména o něm, jako o vůdčí osobnosti, šířila rychlostí světla i do nejvyšších orgánů tehdejšího Ústředního výboru Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže, k nejvyšším představitelům Komunistické strany Sovětského svazu a SSSR. A zejména se odtud přenášela do výkonných orgánů Pohraničních vojsk Sovětského svazu a Ministerstva vnitra SSSR, které o takové expedici vždy s konečnou platností rozhodovaly. Štětina jim otevřel své srdce a oni jej přijali jako svého bratra.“
Převerbován?

A nyní Hrabicova vzpomínka na dobu, kdy se v českých dějinách opět lámaly ledy. A při pohledu na Jaromíra Štětinu můžeme dodat – i lidské charaktery.

„Když jsem v pátek 17. listopadu 1989 kráčel spolu s průvodem zdaleka nejen studentů z Albertova přes Vyšehrad na pražskou Národní třídu, srazil jsem se já a náš průvod najednou na přístupovém schodišti Národního divadla s dvěma postavami, téměř nehybně stojícími; připomínaly sochy. Svou roli hrály dokonale. Byly ozdobeny trikolórou a zvednutou pravou rukou s "V" a držely heslo: "Nejsme jako ONI!" Nebylo možné je přehlédnout, kolegyni z Mladé fronty Danu Mazalovou a zasmušilého herce v roli téměř antického boha, Jaromíra Štětinu.

Hlavou mi náhle proběhlo: Jaromír Štětina vstupuje do velké politiky! Jenom jsem nechápal, kdo za ním tentokrát, právě v tuto chvíli, stojí? O této otázce přemýšlím vlastně dodneška. Zvláště mi všechno vstupovalo do hlavy proto, že předchozího dne, ve čtvrtek 16. listopadu 1989, mi při oslavě narozenin jedné mé dobré kamarádky v závodním klubu v Praze 2 sdělil tehdejší předseda ÚV SSM Vasil Mohorita následující: "Zítra přijď na Albertov, bude se obracet stránka historie. Kdyby došlo k zádrhelu, vyndám poslanecký průkaz a půjdu proti SNB, sám a v čele!" Jak se zdá, ani Mohoritovi, ani Štětinovi nechyběly tenkrát, na rozdíl ode mne a miliónů jiných, velmi důležité informace.

Při návštěvě předsedy FS Alexandra Dubčeka v Moskvě o nějaký týden později, kde jsem byl jako zpravodaj Světa v obrazech, jsem viděl, že Jaromír Štětina je v SSSR už zase jako ryba ve vodě. Dokonale se pohyboval mezi rychle pozměněnou politickou garniturou a uprostřed našich lidí s odznaky OF a VPN.“
Stále ve službě

Jaromír Štětina není v českých dějinách zdaleka jediný, kdo přeběhl na druhou stranu barikády. U příležitosti 70. výročí konce německé okupace naší vlasti můžeme zavzpomínat na různé české gestapáčky, kteří se hned krátce po osvobození stali agilními členy či alespoň spolupracovníky Revolučních gard, čistících národ od zrádců. Na rozdíl od Štětiny však jen chtěli – optikou „vyššího principu mravního“ samozřejmě neúčinně – zakrýt špínu, nashromážděnou předchozí kolaborací s okupační mocí.

Štětina však zamířil o patro „výš“ – za politickou kariérou, založenou na boji proti těm, kterým dříve tak ochotně sloužil. Nebo je to celé ještě trochu jinak? Co když jen správně rozpoznal, že „tábor míru a socialismu“ jen změnil své zeměpisné určení? Abychom tedy panu europoslanci nekřivdili – on žádným typickým převlékačem kabátů nejspíš není. Bolševikům totiž ve skutečnosti nikdy sloužit nepřestal.

I takové je poselství letošní připomínky invaze „spřátelených“ vojsk ze srpna L. P. 1968.

Krev jako marketingový nástroj - 3. kolo války na Ukrajině

$
0
0

Radim Fiala
21. 8. 2015 ParlamentníListy

Na Ukrajiny přestalo být dodržováno minské příměří. Kyjev soustředil podél fronty 65 tisíc svých ozbrojenců a podle vojenských analytiků postavení jeho vojsk vypovídá o plánu zaútočit.


Zaútočit ve třech směrech s cílem oddělit od sebe Luhansk a Doněck, následně oddělit obě povstalecké území od hranic s Ruskem a následně likvidovat veškerý odpor v těchto městech.

Frances Coppola, analytička amerického Forbes uvádí, že od svržení Janukovyče pokleslo HDP Ukrajiny o 23%, zatímco ukrajinský dluh dosáhl neuvěřitelných 153% HDP. Za Janukovyče tento dluh nepřesahoval 80%.
Východiskem je obnovení krveprolití na východě

Čerstvá data Mezinárodního měnového fondu jsou neúprosná: krach ukrajinského hospodářství nabírá na obratech, inflace se blíží k 30%. To znamená, že reálné příjmy obyvatel dramatický klesají a jejích reálné výdaje neúprosně rostou a to vše vyvrcholí 23. září, kdy Kyjev bude muset svým občanům sebrat půl miliardy dolarů na další splátku věřitelům – anebo zkrachovat.

Zdá se, že tamní současná elita vidí pouze jedno východisko, jak se letos vyhnout třetímu Majdanu. Tím východiskem je obnovení krveprolití na východě, kdy tisíce nevinných civilních obětí dají záminku Kyjevu, aby hodil své tragické neúspěchy v hospodářské politice za vinu „nepřátelům ukrajinského lidu a agresorů z východu“.


Foto: Hans Štembera
Popisek: Radim Fiala 

Cohen uvedl tři příčiny možného útoku Kyjeva na Donbas

$
0
0

21.08.2015  Sputnik
 

Americký politolog Stephen Cohen se domnívá, že existují „poplašné signály“ možného útoku ukrajinské armády na Donbas. Podle mínění Cohena existuje v tomto případě riziko zásahu vojsk USA.
Existují některé znepokojující příznaky toho, že Kyjev plánuje vojenský útok na Donbas, domnívá se americký politolog Stephen Cohen.

„Jsem přesvědčen, že jestliže Kyjev, z poloviny vyškolený americkými a jinými západními instruktory, začne útok na Donbas, tak armáda Kyjeva ve svém současném stavu… bude buď značně rozbita, nebo zcela zničena. Žádná armáda tam nezůstane", poznamenává Cohen.

Cohen uvádí tři možné příčiny, proč ukrajinská vláda uvažuje o možnosti vojenské eskalace na východě Ukrajiny. Za prvé, Kyjev chápe, že se nachází v těžké politické situaci, a o další vojenské kampani se uvažuje jako o jediném způsobu obnovit podporu národa.
Druhá příčina spočívá v tom, že Kyjev nechce dodržovat body Minských dohod za žádných okolností. A jestliže nechce vést jednání, musí bojovat. „Takže to může být způsob vyhnout se Minským dohodám", poznamenává Cohen.

„Třetí příčina je to, že na Kyjev tlačí ze strany Západu, aby zahájil útok. Jedním z důkazů toho je skutečnost, že stále více a více instruktorů je vysíláno z USA, Kanady, Austrálie a Velké Británie, aby netrénovali bataliony Národní gardy, ale ukrajinskou armádu", zdůrazňuje politolog.

Podle jeho slov mohou Spojené státy zasahovat do situace, jestliže ukrajinská armáda bude zničena separatisty. V takovém případě zafunguje „dominový efekt", provokujíc Rusko na odvetnou reakci. „Reakce USA a NATO bude mít za následek válku s Ruskem. A „válka"— to znamená srážka dvou národů, které mají jaderné zbraně. Takže existuje možnost katastrofy", dodal Cohen. Politolog vyjádřil naději, že Kyjev nebude provádět tento „nerozumný krok", ale nevylučuje možnosti, že se to stane.


- - - 


Foto: © AP Photo/ Evgeniy Maloletka a © AP Photo/ Andrew Kravchenko, Pool
 
Související:
Představitel RF při OBSE: Kyjev připravuje rozsáhlou provokaci v Donbasu

Gratulace Tsiprasovi

$
0
0

Martin Hekrdla
21. 8. 2015  Altpress

Demise řeckého premiéra je zradou na voličích, dalším podvodem v pokerové hře o osud evropské levice.


Nikoho soudného nepřekvapilo, když ve čtvrtek 20. srpna v půl deváté večer ohlásil řecký premiér Alexis Tsipras demisi a otevřel tím cestu k předčasným volbám. Tisk spekuluje o konkrétním termínu 20. září, jakkoli druhé předčasné volby v jediném roce musí být – pouhých osm měsíců po volbách předchozích – spojeny s řadou nadstandardních podmínek (včetně předběžné dohody politických stran o příštím spoluvládnutí). Pravicový prezident Prokopis Pavlopulos, jemuž loni Syriza pomohla k funkci, může jmenovat i úřednickou prozatímní vládu.

V Řecku platí ústavní obyčej, že se koalice tvořící nejvyšší exekutivu nemůže trvale opírat o hlasy opozice a bez většinové politické podpory poslanců vládních stran přijímat důležité zákony – například, jak se již stalo, třetí zničující memorandum Trojky, spjaté s další asociální devastací řecké společnosti a privatizačním výprodejem národního bohatství zahraničnímu, zvláště německému kapitálu (do frcu jde i čtrnáct letišť v klíčových turistických oblastech). Má-li Tsiprasova vládní koalice k dispozici méně něž sto dvacet ukázněných poslanců z celkového počtu tří set křesel, jimiž se celý řecký parlament honosí, a je-li proto vládní „radikální levice“ závislá na podpoře „proausteritních“ sociálních demokratů (PASOK) a konzervativců (Národní demokracie), pak demise prostě musela přijít a předčasné volby jsou ústavní samozřejmostí. Ano, opět se v Aténách při té příležitosti hodně haleká o demokracii.

Revoluční taktika…

Klíčový důvod rozhodnutí řeckého premiéra je ale zcela jiný, v zásadě protidemokratický (má-li mít pojem „vláda lidu“ ještě nějaký smysl). Když teď předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a německá kancléřka Angela Merkelová za demisi Tsiprase chválí, není v tom bujará radost z dosažení cíle, který dlouhodobě sledovali, tedy ze smetení „komunistické“ vlády z povrchu zemského. Naopak, zahraniční kapitál má nyní v Tsiprasovi toho nejvhodnějšího prokuristu a drží mu palce, aby ve volbách obstál. A znovu se hlásil do služby.

Tsipras si totiž ve svém pokeru vede dobře a nedrží v ruce žádnou plichtu. Prvním bodem jeho manévru je snaha o etablování Syrizy na politické scéně v roli nové sociální demokracie, která bude s to provádět údržbu systému s dostatečnou – alespoň počáteční – podporou občanů (třicet až čtyřicet procent Řeků Tsiprasovi stále věří). Pokládají jej za vůdce, který holt prohrál bitvu s hanebným a neskonale silnějším nepřítelem, nikoli však celou válku. Tsipras tuto iluzi udržuje i tím, že označuje vítězství Trojky za vítězství Pyrrhovo, mluví o „čestném kompromisu“, lže o pozitivech své kapitulace a občas dokonce cituje i Lenina, při jehož jméně Řekové – na rozdíl od Čechů – neomdlévají: „Lenin byl první, kdo psal o kompromisu ve své knize Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, v níž na několika stranách vysvětluje, že kompromisy jsou součástí revoluční taktiky,“ pravil Tsipras v rozhovoru pro L’Humanité z 30. července. Mezitím však už i tento francouzský list „levice levice“, který šéfa Syrizy zuby nehty hájil ještě minulý týden, konečně pochopil, oč doopravdy běží: za urychlením cesty k předčasným volbám – napsal 20. srpna – stojí „Tsiprasova vůle předstoupit před voliče dřív, než naplno pocítí důsledky nových úsporných kroků“. To je ale obyčejný podvod a žádná „revoluční taktika“. Jsou snad Juncker a Merkelová revolucionáři, když se nyní tak radují?

…při odstraňování levice

Druhým Tsiprasovým cílem je konečná likvidace Levicové platformy ve vlastní straně. Ve volebních kláních, které se konají v kratším než osmnáctiměsíčním termínu po volbách předchozích, mají voliči k dispozici „tvrdé“ kandidátky, v nichž není dovoleno takzvané panašování, tedy podpora konkrétních kandidátů a jejich posun na volitelná místa. Tsiprasův stranický aparát, který od podzimu 2012 přebírá moc nad dosud pluralitním a vskutku radikálně levicovým hnutím, si už určitě manažersky zajistí, aby osobnosti „levice levice“ uvízly v nevolitelné škarpě dějin nebo na kandidátkách vůbec absentovaly. Vznikající nová strana, Lidová fronta, kterou zakládá předseda Levicové platformy Syrizy a exministr Panagiotis Lafazanis, tak přijde o významnou „tribunu k hecování“ řecké veřejnosti.

Dlužno však poznamenat, že Levicová platforma se na této tribuně příliš nevyznamenala ani v boji se zradou stranického programu, která se začala odvíjet už necelý měsíc po volbách, ani s atakem proti podvádění řeckého levicového elektorátu, jež vyvrcholilo po slavném „ne“ v referendu 5. července. Tsiprasově kapitulaci nečelila levice jako jeden muž – ne všichni její členové hlasovali proti třetímu memorandu, část se hlasování zdržela a část absentovala (za neustálých řečí o tom, že přece nelze pomáhat Wolfgangu Schäublemu v jeho snaze svrhnout „levicovou vládu“). Lafazanisovi disidenti nyní hřímají: „Vláda propadla panice (…) Hodlá se obrátit k občanům, aby hlasovali ještě předtím, než jsou vůbec informováni o všech opatřeních, které obsahuje třetí memorandum, a ještě předtím, než pocítí jejich každodenní důsledky.“ Když se však po časovém ohnisku „dnů zrady“ – tedy po 13. červenci – tito občané shromáždili před parlamentem na náměstí Syntagma v Aténách, dočkali se jen policie, pendreků, slzného plynu a cel předběžného zadržení, nikoli předáků Levicové platformy. Ti uvízli v parlamentních kuloárech. Propadli snad – při představě, že osloví lid přímo – i oni panice?

Analytikům se mezitím podařilo zakotvit ve stávajícím diskurzu pojem „efekt Syriza“ ve významu přesně opačném, než jaký měl po „volbách nadějí“ 25. ledna 2015, kdy se Syriza ujala vlády. Jde o tlumící efekt pro veškerou další novou a autentickou levici v Řecku, ve Španělsku, ve Francii, v Německu, v celé Evropě. Řecká Lidová fronta, španělská strana Podemos, francouzská Levicová fronta nebo německá Levice mohou jen těžko věrohodně tvrdit, že skutečně představují alternativu, když jsou všestranně zapletené se Syrizou a ještě včera – ne-li dodnes – jí tleskaly. Pokud byl tento efekt efektem zamýšleným, potom nám nezbývá, než panu Tsiprasovi gratulovat.

Autor je politický komentátor.





 

Kde je nyní nějaké to Rumunsko?!

$
0
0
- vlkp -
21. 8. 2015 Kosa zostra čili

Když jsem s Kosou začínal, tvrdil jsem, že mne velmi baví psát sloupky k historickým událostem. Dneska mám husí kůži, jakmile nějaké takové historické datum udeří. Ono psát potřetí, po čtvrté něco k téže události, aby to bylo jiné a ještě pořád mělo nějaký smysl, opravdu není žádná hračka. Natož potěšení. Jenže je zřejmé, že nechat projít datum 21.08. jen tak, bez poznámky – nelze.


Myslel jsem si, že to zvládnu „fintou“, kterou mám od jisté doby v záloze, když u „povinného“ článku nevím kudy kam – totiž, že požádám někoho z kosířských autorů, aby to datum laskavě vzal za mne a zpracoval ho svým ohledem. Zejména Xaverovi Kosa, v tomto ohledu, nyní vděčí za hodně čtivých článků…. Proto i tentokrát šla komusi, někomu jinému než Xaverovi nebo Vidlákovi. do mailové schránky žádost o pomoc. Bohužel, z technických důvodů nebyla vyslyšena. Škoda.

Jenže pak mne cosi napadlo – jak, že nově ten Srpen 68 pojmu. A rovnou originálně a budu mít vyhráno. Zkrátka porovnám bratrskou pomoc z roku 1968 s pomocí Řecku v roce 2015. A tehdejší i současnou doktrinu teorie omezené suverenity. Měl jsem pocit objevitele Ameriky. Nebo aspoň penicilinu….

Ale ne dlouho. Už další den jsem narazil na úvahu Marka Řezanky nad tímhle tématem se stejným viděním, jaké jsem chystal pro vás a během týdne s tímtéž dokonce přišli i /někteří/ sociální demokraté… Zkrátka, abych měl trochu originální článek, byl by musel vyjít nikoli 21.08. 2015, ale nejpozději 11. srpna…

Takže je mi líto, ale budete se dneska muset , alespoň někteří z vás, spokojit s ohřívanou kaší. Protože tohle téma prostě stojí za pojednání.

Zažil jsem Srpen na vlastní kůži a to v ve věku, kdy už jsem měl právo volit. A dodnes v sobě nesu ten pocit bezmoci, vzteku, ponížení a smrtelné urážky a do posledního dne nepřestanu nenávidět Brežněva a ostatní soudruhy, co nám tehdy poskytli „bratrskou pomoc“. O kterou je nikdo nežádal a nikdo nestál. Která vlastně rozhodla o tom, že jejich režim, při první příležitosti později musel zemřít.

A do stejného dne budu pohrdat všemi těmi Biľaky, Indry, Hoffmany, Švestky, Kapky, Šalgoviči, atd. kteří sepisovali zvací dopisy. Nemluvě o Gustávu Husákovi a jeho kamarile, která tady z toho následně, při normalizaci, udělala jeden velký, šedivý úhor. Kde se na nějakých 20 let rozprostřelo v podstatě mrtvolné ticho. Netuším,co dostalo v Listopadu 89 na ulici vás, ale u mne to byla právě vzpomínka na Srpen a potřeba jim to ponížení, aroganci, bezmoc a nehnutí nekrofilní klid vrátit!!! S tím, že tentokrát už to tady bude jinak. Že si budeme rozhodovat sami a lépe. Bez cizího protektorství.

Jak se to podařilo, všichni víme. Tam, kde jsme si mohli rozhodovat sami, to dopadlo, jak to dopadlo. Ne prosím, neukazujme na jiné. Jakkoli ty elity, kterým jsme dali naši důvěru s ní naložili prazvláštním způsobem. Přesto – neukazujme na ně, či především na ně. Podívejme se každý z nás zítra ráno do zrcadla. Nebo třeba hned. Tak objevíme toho, kdo, dle mého mínění, nese větší díl viny. Jsem to já, kdo se nechal ukecat, zmanipulovat, z pohodlnosti dovolil, aby nezabránil támhle tomu, či kdysi podpořil tohle… Je mi líto, ale opravdu si myslím, že si za hodně toho špatného kolem sebe, co jsme mohli a měli ovlivnit po převratu, můžeme jen my sami.

Ale tohle je správně – pokud někdo udělá chybu, je život o tom, že za ni zaplatí. I když mnohokrát daleko víc než by měl. To je ale úplně jiná kapitola, kterou nebudu dnes otevírat. Prostě po Listopadu jsme dopustili, co jsme dopustili a je nám za to všemi těmi Bakaly, Kellnery, Křetínskými, Komárky, Babiši, Kalousky, Klausy, Zemany a podobnými vystaven a dennodenně znovu vystavován účet. A bude tak dlouho, dokud jim to budeme trpět.

Tady je to denní placení, z mého hlediska, spravedlivé. Ovce se nemohou zlobit na ovčáka, že je holí, když se nechají.

Jenže nejpozději po vyústění řecké krize při Tsyprasově bruselské kapitulaci je zřejmé /klíčové slovo je NEJPOZDĚJI/, že Srpen 68 neskončil! Stejně jako teorie omezené suverenity!!! Má jen jinou podobu. Ta humpolácká, brežněvovská je passé. Dělá se to elegantně, neteče při tom krev, nepadne ani jeden výstřel, vojáci ani neopustí kasárna, natož, aby nějaké cizí jednotky vtrhly do spojenecké země a vynucovaly si tam smlouvu o dočasném pobytu a vojenské základny.

Ale jak je ta nová verze omezené suverenity 20.15 proti předchozímu vydání 19.68 elegantnější a naprosto nekrvavá o to je brutálnější ekonomicky a daleko trvalejší ve svých důsledcích!!!

Posrpnové Československo byl sice sovětský protektorát, závislý na Moskvě a neměl žádný zahraničně politický manévrovací prostor a vnitřní poměry v podstatě zkameněly, nicméně do vnitřních technikálií řízení státu Moskva nemluvila. Neurčovala, kolik smí být státních zaměstnanců, kdy se má odcházet do důchodu, jaké mají být daně, v jakém režimu má být finanční systém a každá jednotlivá banka, jak se má spravovat nějaké území, nikdo nás tehdy nenutil, abychom vydali státní majetek do nějakého fondu, odkud bude postupně rozprodán, aniž bychom z toho viděli jedinou korunu!

Jistě může přijít námitka, že i Rusové si tady z československé ekonomiky uměli vzít za půl darma, co právě potřebovali. Nepochybně. Na druhou stranu – dokázali oplátkou za to dlouhodobě dodávat strategické suroviny za ceny, které ani náhodou nedosahovaly niveau těch světových. Což byla velmi podstatná kompenzace. A pokud by někdo chtěl dál v tomto směru cokoli namítat, dovolím si ho odkázat na to, že bylo možno, po převratu, přijmout a naplnit čtyři zákony, kterými se majetek státu v gigantickém rozměru přesunul z jeho držení do soukromého. A to většinově, bez jakékoli, či s minimální náhradou pro státní pokladnu:

1 - zákon o restitucích

2 - zákon o malé privatizaci

3 - zákon o velké o privatizaci

4 - zákon o církevních restitucích

Tohle všechno bylo po skončení platnosti březněvovské verze omezené suverenity u nás možné, proveditelné a financovatelné! A ani jeden z nástupnických států bývalého Československa pořád ještě /mnohdy kupodivu/ není hospodářsky na kolenou.

Srovnejme tento stav s tím, co se stalo v Řecku. Řecko řídí nyní fakticky jacísi pánové s kravatou, zastupující nikým nevolenou tzv. Trojku. Ta rozhoduje o nejintimnějších záležitostech řízení státu – daně, rozpočet, časové horizonty výdajů, sociální, zdravotní a vzdělávací politiku a tisíce a tisíce jiných záležitostí. A nic na tom nezmění žádné budoucí volby. Tedy změnit mohou. Ale jen v případě, že se Řekové dobrovolně rozhodnou pro tvrdý bankrot bez jakýchkoli podmínek. Pak by moc kravaťáků skončila okamžitě. Kde nic není, ani Trojka ani kravaťák nebere! Jenže i kdyby se tak stalo, nezbude už Řecku, až se by se pokoušelo vstát z trosek a popela onoho státního bankrotu vůbec nic. Bude to klasický snědený krám. Původně Řeky, v konečné fázi těmi novými poskytovateli bratrské pomoci! Devastace prostřednictvím tzv.“záchranných půjček“ je tedy nesrovnatelně větší než devastace pomocí tanků a masy vojáků. Kdo by si to byl kdy pomyslel…

Děsivé zjištění!

Pro Čechy a Slováky o to horší, že jsme si v tom Listopadu říkali a byli pevně přesvědčeni, že nikdy nic podobného, co nás potkalo v 68 už neuvidíme a nezažijeme. A nyní jsme dostali názornou lekci /a o to přece paní Merkel asi šlo především, ne?/, že tanky se sice už nenosí, ale rozhodně se to dá provést daleko rychleji, účinněji a brutálněji bez nich. Jen morbidně ironickou tečkou toho všeho je, že verzi omezené suverenity 20.15 zařídila občanka bývalé NDR!!! Vlastně možná právě proto. V roce 1968 v době Srpna jí sice bylo jen 14, ale Wikipedie ohledně jejího životopisu uvádí také toto:

….. byla členkou krajského vedení FDJ a stala se sekretářkou této organizace pro agitaci a propagandu v Akademii věd NDR….

viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Angela_Merkelov%C3%A1

Takže lze důvodně předpokládat, že když byl někdo tajemníkem komunistické mládežnické organizace v instituci typu Akademie věd NDR, musel mít zcela jasný kladný postoj k poskytnutí bratrské pomoci ohroženému Československu ….. Takže její počínání ohledně Řecka má vlastně logický základ…

To srovnání Srpna 68 se současným Řeckem se prostě dokonale nabízí… Ačkoli jsme si mysleli, že už nikdy nic… Naše vlastní tragedie a procitnutí do reálného světa. Omezená suverenita je prostě stále in. A nejspíš napořád.

Nemohu tedy vyčítat Markovi Řezankovi a dalším, že je napadlo totéž, co mne a že mi neumožnili být dnes originální.

Neměli bychom na tuhle paralelu zapomínat, až zase dnes budou znít mainstreamové tamtamy, předvádějící ty tisíckrát už vysílané záběry ruských tanků, válcující v pražských ulicích barikády z tramvají nebo převracející autobus!

Nic z toho, co jsem dosud napsal, nemá za cíl, ani nějakou mikroskopickou částí, relativizovat zlovolné a zločinné chování Brežněva a jeho kliky a českých a slovenských přisluhovačů! Absolutně ne. Tohle nechci a neumím a nebudu umět a nikdy nebudu chtít. Ale děsí mne, že to zde máme znovu a v konečném důsledku v daleko horší podobě! V té, která nechá nějaký ten neodpovědně si dovolující národ zcela vyrabovaný. Jak když přiletí kobylky nebo přitrhnou Braniborští.

Ale v titulku je napsáno tohle:

Kde je nyní nějaké to Rumunsko???!!!

Inu, když už mi Markem Řezankou a dalšími byla upřena možnost prezentovat dnes originální paralelu i tak je třeba naplnit alespoň z části 1. a základní Šipošovo pravidlo pro každého komentátora, které zní takto:

1) umět přidat něco nového k tomu, co už se píše ve zpravodajství;

A já dodávám – nebo k tomu, co už o věci napsali jiní! A tím se dostáváme k tomu Rumunsku!

Když je řeč o Srpnu, vždy se říká, že nás přepadli Rusové /rozuměj Sovětský svaz/ a ostatní komunistické země. Ale my, pamětníci víme, že to není tak úplně pravda. Mezi těmi, co k nám poslali vojáky jedna tehdejší armáda chyběla - ta rumunská. Tehdejší rumunský diktátor Ceaucescu se prostě Brežněvovi a ostatním – vzepřel a řekl - NE! A ještě doplnil cosi o tom, že každý má právo jít svou cestou.

Kupodivu nebyl tehdy superdiktátorem z Říše zla ztrestán, natož sesazen či zadupán do země… Ačkoli jsem se tomu tehdy i později hodně podivoval. Výsledkem tohoto velmi samostatného a sebevědomého postoje Drákuly z Bukurešti byl obrovský aplaus tehdejšího svobodného světa! Byl dlouhá léta zván těmi nejdůležitějšími veličinami Západu, Rumunsko bylo doslova zaplaveno západními úvěry, atd. atd. Dočkal se, při návštěvě Británie i naprosto výjimečné pocty – společné triumfální jízdy Londýnem s královnou Alžbětou II. v jejím korunovačním kočáře za doprovodu gardy! Něco, co se jen naprosto minimálně stává například americkým prezidentům. Ostatní světoví papaláši si o takové poctě mohou nechat většinou jen zdát. O nějakém potentátovi z divokého východu, kterého možná před 14 dny setřásli ze stromu ani nemluvě…..

Byla to dokonalá show, jakou ani v Británii od té doby mockrát nezažili! Ostatně – sami se můžete přesvědčit – viz

https://www.youtube.com/watch?v=6vBp0xB1-EQ

Zkrátka, řečeno současným newspeakem – komunistický diktátor tehdy měl koule! Nedal se naprosto zlomit daleko větší vahou a ta si následně netroufla ho zničit. Svobodný svět tleskal!!!

To, co se stalo Řecku je tragedie. Po všech stránkách. S důsledky horšími než měla ruská invaze v 68 u nás. Protože ty jsou, v případě ekonomického dožebračení Řecka, přes vynucený rozprodej jeho majetku, naprosto neopravitelné.

Nicméně, pro mne je daleko větším malérem to, že nikde na obzoru nevidím žádné současné Rumunsko. Které si troufne říci svůj samostatný a menšinový názor a podle něj jednat! Je to proto, že nám schází diktátor? Nebo je to proto, že současní politikáři nemají ty koule? Nebo, že by to dneska tomu příliš samostatnému neprošlo? Nebo.. nebo ..nebo?

Ono je to vlastně jedno. Snad nejhrozivější poučení ze Srpna 68 v roce 2015 je to, že neumím zodpovědět jednoduchou otázku –

Kde je nyní nějaké to Rumunsko???!!!

Odporné divadlo kolem Klokánků

$
0
0
Jana Maříková
21. 8. 2015
Vláda sehrála cynickou frašku se "snahou" pomoci Klokánkům. Fond ohrožených dětí (FOD) potřebuje 30 milionů nutných na oddlužení a další provoz Klokánků. Ten dluh vznikl hlavně tak, že MPSV - či spíše ministryně Marksová Tominová prostřednictvím podřízených úředníků a různých poradců - Klokánky likviduje. 

 Špinění paní Vodičkové ze zpronevěry – bez podání trestního oznámení – je kouřovou clonou, zakrývající asociálnost celého divadla. MPSV škrtá platby ze státního rozpočtu, převádí je na jiný účel (třeba na pěstounskou péči) a zadržuje peníze. Ministryně chce Klokánky zlikvidovat.

Z nějakých mně neznámých důvodů nenávidí dřívější předsedkyni FOD paní Vodičkovou. V rámci jednání o pomoci Klokánkům si vynutila odstoupení Marie Vodičkové z vedení FOD. Aby pak oproti slibům žádnou pomoc Klokánkům z rozpočtu MPSV nedala . A zablokovala ji i na vládě. Jde i o to, že Marksová zřejmě plní zadání svých dřívějších a možná i současných "pasáků". Ministryně dříve "pracovala" v neziskové organizaci Gender studies (GS), která na rozdíl od rovněž neziskového FOD neodvádí žádnou reálnou užitečnou práci, která by někoho zachraňovala před bídou, týráním nebo smrtí v otřesných podmínkách. Zato však GS čerpala štědré dotační podpory z Norských fondů. Norsko - to sice není jen Barnevernet, ale i třeba spisovatel Nesbo nebo elektrárenský gigant Norskhydro. Jenže Barnevernet tam má zatraceně "prolezlou" veřejnou správu. Asi jako u nás Hrdlička, Janoušek nebo PPF. Barnevernet dělá v Norsku rozsáhlé špinavé obchodování s dětmi ve velkém. Obrovský kšeft. A z části za státní peníze. Česká "dámička", která byla napojená na norský penězovod, když se stala ministryní, tak kupodivu prosazuje zavedení stejného systému obchodování s dětmi, jako dělá v Norsku Barnevernet. V tom jim FOD a Klokánky překáží ve kšeftu. Ministryně Marksová by měla jít z křesla - nejlépe k čertu. Ale asi by měla jít k čertu celá vláda.

Problém vůbec nemusela řešit vláda. To bylo jen odporné divadlo. Ministr financí Babiš - pokud by skutečně chtěl FOD pomoci - klidně mohl dát těch 20 milionů z rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní zpráva (VPS). To je největší kapitola státního rozpočtu. Jde o více než 300 miliard. Je to větší rozpočtová kapitola než MPSV včetně důchodů. Podle rozpočtových pravidel ji spravuje ministr financí. Podle zákona o rozpočtových pravidlech ČR může ministr provádět rozhodnutí do výše 5% objemu rozpočtové kapitoly. To je mnohonásobě více než těch 20 milionů. Babiš jako ministr financí mohl sám dát příkaz zaplatit z VPS pomoc FOD. Jenže Babiš se rozhodl sehrát cynické politické divadlo, z něhož socani vyjdou jako odporné hyeny. Vláda rozhodla, že nedá ani 20 milionů na ohrožené děti, ale dá 140 milionů Chovancovi „na uprchlíky“. Těch 20 milionů na české ohrožené děti zablokovali socani svým hlasováním. Aby „podrželi“ svoji ministryni. Měli by za to jít k čertu i s Babišem.

Je to jako by lékaři nad krvácejícím pacientem místo obvázání rány uspořádali „odborný seminář“ o výhodách a nevýhodách jednotlivých druhů obvazů. Jenže lékaři by, na rozdíl od ministrů, v takovém případě byli stíháni za neposkytnutí první pomoci.

Dnes jsme na straně viníků. Cítíme stud? Chartistka a spisovatelka Lenka Procházková a její poněkud jiný pohled na srpen 1968 21. 8. 2015

$
0
0
Lenka Procházková
21.8.   2015  Parlamentní listy

Komentář k 47.výročí invaze okupačních armád


Rukavice Františka Kriegla

21. srpen 1968 je jedním z černých dnů naší historie. Většina lidí, kteří tehdy v ulicích svých měst a obcí vyjadřovali protest proti vpádu vojsk pěti spřátelených armád, prožívala nejen šok a hněv. Sdíleli i pocit urážky. Zdůvodnění invaze tím, že v Československu probíhá kontrarevoluce, bylo palčivou urážkou pro miliony občanů, kteří vnímali obrodný proces jako narovnání páteře a hledání vlastních cest, jak zdevastovaný ideál socialismu zachránit.

Varovné hlasy ze sousedních zemí, opakující staré heslo o jediné správné cestě a direktivní požadavky na návrat „zbloudilého“ bratříčka k ní, sice v průběhu pražského jara vyvolávaly obavy československých reformních politiků, ale téměř jednotný hlas „lidu“ jim couvnout nedovolil. Občané zavázali politiky stručnou úmluvou: jsme s vámi, buďte s námi! A ze své strany slib dodrželi nejen v průběhu invaze. Teprve v době čistek, kdy špinavou práci za okupanta vykonávali naši vlastní lidé, se společnost rozdělila. Poslední baštu odporu tvořili studenti. Jeden z nich se jmenoval Jan Palach.

Velikou zásluhu na tom, že se přizpůsobování novým násilně vnuceným poměrům nedělo překotně a že se nestalo všeobecným jevem, má zcela jistě statečný František Kriegel, který svým odmítnutím podpisu ponižujících moskevských protokolů vytvořil nejen příklad mravnosti a odpovědnosti pro současníky, ale současně hodil vyzývací rukavici napříč časem i našim potomkům.

Přebarvovat hozenou rukavici F.K. výstražně na rudo je dnes zbytečné, i nepamětníci vědí, že byl komunista. Už v mládí se ve Španělsku účastnil bojů intebrigadistů proti fašistům v hodnosti major-lékař. Po propuštění z francouzského internačního tábora pracoval jako frontový lékař v čínské armádě, kde spadal pod americké velení. Někteří četli či slyšeli o zásluhách F.K. při budování zdravotnictví na Kubě, kde prožil americkou invazi na Playa Girón a následnou raketovou krizi. Detailnější znalci Kriegelova života vědí i to, že v padesátých letech tak tak unikl roztočeným mlýnům smrti a že i tato zkušenost vytvářela jeho odpor k démonu kolektivního souhlasu.

To, že plně podporoval reformní hnutí v průběhu pražského jara a dokonce ani po trestné srpnové invazi nezavrhl ideu socialismu jako naděje pro důstojné přežití lidstva, je známkou jeho empirické i myšlenkové konzistence.

Už při politických vyjednáváních v Čierné nad Tisou se Kriegel stal terčem vulgárních a antisemitských urážek ze strany sovětských politiků. Po svém zatčení 21. srpna byl oddělen od ostatních rukojmí a byl držen v izolaci až do chvíle, kdy od něj únosci vyžadovali úpis na moskevské protokoly. A nejen oni. K podpisu Kriegla přemlouvali i členové „delegace československých politiků“, která (naivně?) dorazila do Kremlu zachraňovat situaci. Ve skutečnosti svým dobrovolným příjezdem na území pachatele zničila pozici, kterou Vysočanský sjezd za podpory jednotného národa dokázal v okupované zemi vytvořit. Doktor medicíny František Kriegel, muž, který na bojištích zachránil nespočet životů, však nelegitimně stvořený dokument podepsat odmítl a tím vědomě odepsal svůj vlastní život. S jeho návratem domů sovětští představitelé nepočítali, nehodlali Čechům vytvořit novodobého hrdinu. Prezident Svoboda, který se naopak obával toho, co by v Praze vyvolal přílet bez Kriegla, nakonec sjednal s Brežněvem kompromis, že František Kriegel bude za své „selhání“ po návratu zbaven všech funkcí. Což se stalo. Pod vlivem Kriegelovy řeči pronesené na zasedání ÚV KSČ, v níž odsoudil invazi i dočasný pobyt sovětských vojsk a vyčetl svým kolegům zbabělost, byl neplánovaně vyloučen i z řadového členství v KSČ. Následně byl zbaven funkce primáře v nemocnici a násilně penzionován. Podobný osud sdílelo víc než půl milionu lidí, kteří také odmítli zradit své svědomí.

Z dochované korespondence F.K., kterou před několika lety vydal František Janouch, jsem zjistila, že jediná útlá knížka, kterou měl Kriegel při svém srpnovém zatčení v kapse saka, byla Brechtova hra o Galileovi. Příběh muže, který na nátlak církve odvolal své vědecké poznatky a zachránil si tím život, provázel doktora Kriegla i ve dnech věznění až před kremelský koncil.

Proroctví Alexandra Dubčeka

Vstup armád pěti spřátelených států do Československa byl největší vojenskou operací v Evropě od konce 2. světové války. Vzhledem k jejímu rozsahu se dá cynicky říct, že ztráty na životech nebyly velké. To další, o co jsme kromě zmařených nevinných životů přišli, byla však naděje, že byť jsme občané menšího státu, můžeme popostrčit svět k lepšímu, že dokážeme být avantgardou. Ale znovu, jako už mnohokrát v našich dějinách, jsme byli vystaveni realitě, že naše země leží na průsečíku vlivů a chce-li přežít, musí umět snést i velikou křivdu.

Když sovětský velvyslanec přišel do Bílého domu předat zprávu o vstupu vojsk, prezident Johnson přijal informaci bez pobouření. Oba muži pak spolu strávili příjemné chvíle, kdy si u whisky povídali o texaské krajině a o krásách lovu, zatímco vzdálenou evropskou zemi obsazovaly tanky.

Početné a silné západoevropské levici vyrazil brutální úder na Československo dech. Od té doby, jak se zdá, dýchá jen žábrami. Ostatně Dubček při svém prvním výslechu, ještě před příletem „zachránců“ emotivně Brežněvovi vyčetl, že vojenská invaze byla obrovskou chybou a prorokoval, že nadlouho zničí u západní levice víru v socialismus. Jeho proroctví se naplnilo ve větší míře, než tehdy mohl tušit.

Vědomí a svědomí

Když se bubáci v železných maringotkách po dlouhých dvaceti letech konečně stáhli z našeho území a když došlo v Praze roku 1991 k rozpuštění Varšavské smlouvy, brala to většina občanů Československa jako opožděnou satisfakci. Sloučení východního a západního Německa do jednoho státu nám připadalo logické a správné. Rozdělení vlastní republiky jsme oplakali bez účinných protestů. Rozpad Sovětského svazu nás obecně příliš nezajímal, už jsme byli v jiné sféře vlivu, učili se jiným jazykům, sledovali jiné filmy. Válku v Jugoslávii a její skutečné motivy jsme mnozí pochopili až opožděně, protože mediální krytí ještě nemělo tak rozšířenou konkurenci v internetu.

To, že dnes stojíme, jako člen NATO, na straně spoluviníků i dalších obdobně motivovaných válek a agresí, je obrovská psychologická změna. Dosud jsme byli, po celé generace, formovaní opakovanou rolí oběti tzv. vyšších (čti cizích) zájmů. Občas jsme nakrátko dosáhli narovnání, ale pak se to znovu přehouplo, když dočasní spojenci nás zradili, obětovali či zašmelili. Nyní je to poprvé, co patříme k alianci viníků. Je to nový pocit. Pochopitelně, že netrápí každého. Mnozí si tu změnu nepřipouštějí k tělu, ignorují fakta a spokojují se výkladem iluzionistů v ČT. Jiní uvažují pragmaticky, chtějí stát na (dočasně?) favorizované straně. To se týká i mnoha našich politiků. Tedy oné skupiny lidí, která má, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, rozhodovat o směřování země tak, aby nepodkopávali budoucnost vlastního národa.

Kolektivní vina neexistuje, kolektivní stud ano

Mnozí odborníci se shodují v tom, že kolektivní vina neexistuje. Je to stanovisko, se kterým přemýšlivý člověk může obecně souhlasit. Ale v konkrétních případech, kdy vidí, že jednotky NATO místo proklamované obrany lidských práv zbavují zdecimované země práv na těžbu nafty či jiných, pro ně nevýhodně umístěných zdrojů, cítí přemýšlivý člověk za cizí provinění vlastní stud. Ve svém okolí vidí, že v tom není sám. Ale teprve kolektivní stud, tedy pocit sdílený velikým množstvím lidí, může vést k hledání východiska.

V Německu, pro jehož obyvatele je pocit studu za rozpoutání války, byť jinou generací, dosud nevstřebanou zátěží, vznikla před několika měsíci výzva: Opět válka v Evropě? Ne naším jménem! Desítky intelektuálů v ní varují německou vládu a poslance před sílícím napětím mezi Evropou a Ruskem. „Svalovat vinu za ukrajinský konflikt pouze na Rusko, jak to dělají USA, je zjednodušené. Hospodářsko-politická izolace Ruska není v zájmu mírového soužití v Evropě. Politicky zodpovědní jako paní Merkelová, pan Gauck, Spolkový sněm a německý tisk musejí okamžitě deeskalovat napětí, aby se odvrátila hrozba války v Evropě. Nesmíme promarnit čtyřicet let smluv s východem, které Evropě přinesly mír a Německu znovu sjednocení i díky Rusku. To dědictví je nyní v sázce.“

V mainstreamových médiích ČR však tato informace zapadla mezi nevyžádané zprávy. Podobný „zájem“ vyvolávají i české a slovenské petice a občanské protesty proti zneužívání NATO k prosazování zájmů USA.

Dobrovolná nevědomost je druhem zbabělosti

Starší generace má z dob normalizačního zpravodajství vypěstovaný odpor k cenzuře a dokáže si obraz o stavu současného světa povětšinou sestavit samostatně, z nabídky různých zdrojů. Působí paradoxně, že spíš mladým lidem, trávícím na internetu dlouhé hodiny, mnohdy chybí čas vyhledávat „různobarevné“ informace a tvořit si z nich mozaiku odlišnou od té oficiální černobílé. Poslankyně paní Němcová má přesto obavy, že chuť hledat pravdu je bohužel lidem vrozena a že jí brzy podlehnou i naši mladí marťánci. Poslankyně má strach z toho, že i když marťánci byli podrobeni správné výchově a od školky programováni k nenávisti vůči Rusku a Rusům, mohli by se vlivem nevhodných informací přesto naučit kriticky myslet. V dubnu při zasedání sněmovny proto starostlivá paní poslankyně vyzvala premiéra, aby vláda vyvěsila na svých stránkách seznam „závadových“ serverů a průběžně jej aktualizovala, aby marťánci věděli, kam nesahat, kde to pálí a bliká červeně.

Česká vláda má zatím jiné starosti, než vyvěšovat seznamy „kacířských serverů“, ale je možné, že bude brzy přinucena k rozsáhlejším koniášským praktikám, než jaké navrhuje paní N., v takzvaně vyšším zájmu. Proto chci našim mladým marťánkům doporučit, aby si co nejrychleji doplnili znalosti novodobé historie i z jiných pramenů, než je školní četba a průběžně s tím aby sledovali zprávy o dění současném i z jiných zdrojů, než je mainstream. Jen tak se naučí rozlišovat a oddělovat zrno od plev.

Je to úmorná mravenčí práce na doma. A zpočátku i hodně osamělá. Ale až se sumy poznatků šířených osamělými běžci dostanou i k těm, kteří dosud vězí v nehybnosti, může se zakletí zlomit a démon souhlasu ztratí svou sílu.

Pár střípků pro první inspiraci našich marťánků

Severoatlantická aliance byla založena v dubnu roku 1949. Cíl jejího vzniku byl shrnut do tří bodů: Udržet USA v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi. Sovětský svaz nicméně v březnu 1954 požádal bývalé spojence o vstup do NATO. Žádost byla očekávaně zamítnuta. Ale už v říjnu téhož roku byla neočekávaně pozvednuta ze země NSR a oficiálně vyzvána ke vstupu do Severoatlantické aliance. Ten se uskutečnil 5. května 1955. O devět dní později vznikla Varšavská smlouva. Jako reakce na změnu pravidel.

Československá armáda se jako člen VS nikdy nepodílela na invazi do cizí země a byla cvičena výhradně jako armáda obranná. Při invazi vojsk VS na naše území se však obranná armáda musela stáhnout do kasáren. Srpnový vstup vojsk, vysvětlovaný obavou o osud socialismu v Československu, měl i další, ryze strategický motiv. Naše republika byla v té době jediným státem Varšavské smlouvy, na jehož území nebyly přítomny sovětské jednotky. Přičemž na území NSR rozšiřovala NATO základny včetně jaderného arsenálu. Představitelé Polska, NDR a jestřábi z Kremlu tedy prosadili, aby Varšavská smlouva posunula svou obranu i do Československa, blíž k západoněmeckým hranicím. Invaze, která se vyvinula v okupaci už pouze sovětskými vojsky, nesla název Operace Dunaj.

V září letošního roku projede územím České a Slovenské republiky pod názvem Dunajská jízda americká vojenská kolona mířící z Německa na cvičení do Maďarka. Podle mluvčího americké armády je to příležitost k posílení přátelství a partnerských vztahů členských zemí NATO.

Internet poskytuje avíza i o dalších, mnohem rozsáhlejších manévrech, které během podzimu plánuje jak aliance, tak i Rusko.

A co na to neznámý vojín?

Milovaní naši marťánci, pokud se studená válka, které jste si dosud nevšimli, změní v horkou, vy budete ti první, kdo pozná, jaký je rozdíl mezi adrenalinovou počítačovou hrou na válčení a reálným nasazením do boje. Novela branného zákona už je připravena ke schvalování. Četli jste ji? A co vy na to?

Na závěr

Na závěr připojuji krátké výňatky z dopisu Františka Kriegla, který v lednu roku 1978 poslal z Prahy svému příteli F. Janouchovi, žijícímu už tehdy v emigraci. Sbírka korespondence vyšla knižně pod názvem „Na smutek není čas.“ Připadá mi, že dopis, z něhož cituji, napsaný v době totality, člověkem, který měl každodenně před dveřmi bytu policejní hlídku a který pravidelně chodil k výslechům, vyjadřuje víc naděje a odhodlání, než jakého jsme schopni dnes my.

… Pečlivý pohled ukáže, že život si své cesty nalézá. Mnohé se ve vědomí a sebevědomí velmi mnoha lidí změnilo. Pokus přitlačit lidi k zemi a potom je rozšlapat, se nezdařil. Náporu zlého větru kmeny odolaly, spíš je zpevnil, udělal je odolnějšími. Zkušenost s brutalitou, hloupostí a zejména nepravdivostí propagandy, její rozpor s osobní zkušeností velkého počtu lidí různých věkových skupin, přivedly mnohé k vlastnímu úsudku, přiblížily je k pravdě....

… Proto také tolik podobenství s dobou evropské reformace, krize a rozpadu moci římského biskupa, působení Koperníka, Galilea, Giordana Bruna a jemu podobných. Doba dogmat míjela. Ani usnesení koncilů, ani oheň a meč, ani Anathema, ani plameny hranic, požírající těla „kacířů“ nebylo s to zastavit pochod myšlenek, nezabránili schizmatům. Nedávno jsem někde četl „man kann Menschen an die Wand stellen, Gedanken kann man nicht erschiessen“ (v překladu: Člověka možno postavit ke zdi, myšlenku však nelze zastřelit).
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live