vlk
16. 7. 2016 Kosa zostra čili

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Západ – EU a NATO řeší jako největší civilizační pohromu Rusko, posiluje východní křídlo, aby ubránilo demokracii a najednou bum -vojenský převrat v zemi půlměsíce…

V době, kdy tohle píši – asi hodinu po půlnoci, zdaleka není jasné, jestli se převrat podařil nebo ne. Zdá se, že po počátečním šoku se povedlo prezidentu Erdoganovi dostat své příznivce do ulic – alespoň podle záběrů na CNN.

Zcela nepochybně, až se evropské elity probudí, uslyšíme plamenné řeči o tom, že je potřeba chránit demokracii a že puč je něco, s čím nechceme nic mít.

Ačkoli si jsem na druhou stranu docela jistý tím, že by si právě západní elity velmi přály, aby Erdogan zmizel z politické mapy světa a nastoupil tam někdo vypočitatelnější, někdo s kým by se vyjednávalo komfortněji.

Za sebe říkám, že nejsem překvapen. Sice nejsem žádný odborník na Turecko, nicméně už jsem turecké vojenské převraty zažil. Vzpomínám si minimálně na dva – v počátku šedesátých a začátku osmdesátých let. A vždycky byl scénář stejný – armáda, která má od dob zakladatele moderního Turecka – s původním jménem Kemal Paša – ve světě ovšem posléze známého jako Kemal Atatürk, byla zásadním strážcem sekulárního statutu země jako základního stavebního kamene politického systému země. Ten první převrat, v roce 1960 jsem registroval jako kluk a zajímal mne a si stejně jako nová symfonie od Šostakoviče, tedy nijak.

Jinak tomu bylo v roce 1980. Tenkrát už mne velká politika zajímala velmi a armáda tehdy reagovala na rozhádanou politickou scénu, kde se obě vedoucí politické strany nebyly schopny domluvit vůbec na ničem a v zemi byl chaos, s rostoucími islamistickými tendencemi.

Erdogan si byl nepochybně, při svém tažení za osobní moci, role ozbrojených sil vědom a proto před časem provedl zásadní selekci ve velení armády i policie, při tzv. Operaci Kladivo a to údajně pro přípravu puče v roce 2007. A výsledkem bylo, že přes 200 nejvyšších armádních a policejních důstojníků bylo postaveno před soud. A podle posledních informací snad spouštěčem puče mělo být o´pokračování Operace Kladivo, kdy prý byla připravována další čistka ve vedení armády. Jestli to je nebo není pravda,či jestli se jedná o tradiční scénář, kdy armádní špičky mají, jako tzv. nositelé politické moderny, blíže spíš k Erdoganově opozici a nelíbí se jí ani Erdoganonův příklon k islamizaci země, ani značné posilování jeho osobní moci právě na úkor armády nebo zda jde o armádní reakci na eskalující teror v zemi a poněkud nekonzistentní vnitřní i vnější politiku státu, tak na to si budeme muset počkat.

Osobně, kdybych si nyní, někdy kolem 01,30 hod. měl vsadit jak to dopadne, dal bych své peníze, když vidím, kolik lidí vyšlo na prezidentovu podporu do ulic a to, že se Erdogana nepodařilo pučistům zatknout, že převrat nevyjde. Ale přirozeně – jde o naprosto těžkou a ničím nepodloženou osobní spekulaci. Která je možná i dána tím, že mám pro současného tureckého prezidenta určitou slabost – budu se opakovat – přál bych si, aby naši politici hájili zájmy své země vůči zahraničí stejně důrazně jako on….V tomhle je naprosto jedinečný a obdivuhodný.

Nicméně, pokud by převrat uspěl, jsem zvědav na naše propagandisty – jak se vyrovnají s tím, že v jedné, navíc naprosto klíčové zemi NATO, došlo k sesazení legálně zvolené vlády. Stejně tak mne bude velmi zajímat, jestli nějakého toho zoufalce typu Janda zase napadne mluvit o ruce Moskvy a jejím podílu na turecké krizi….

Nijak mne nepřekvapuje, že ve speciálu na ČT 24 různé hlavy pomazané řeší zejména

• jak turecký převrat dopadne na spojení Turecko NATO

• jestli převrat neznamená konec dohody EU -Turecko ohledně zadržování migrantů

Nějaká turecká demokracie je momentálně každému úplně fuk. Nikoho neinteresuje. Přijde mi to zvláštní, když si vzpomenu na to, jak nám právě demokracie a její osud leží na srdci, když jde třeba o Tibet, Kubu, Rusko, Čínu, nemluvě o třeba o Sýrii. A naprosto klidně jsme se naopak smířili s podobným vojenským převratem v Egyptě.

Za naprosto zvláštní mám ovšem skutečnost, že nikdo neřeší, co by úspěšný převrat asi tak znamenal v, pro mne momentálně klíčovém problému Blízkého východu – syrskou a iráckou válku.

Turecká armáda už stihla oznámit, že nebude nic měnit na zahraniční orientaci země a že bude respektovat všechny závazky státu. Opět si dovolím odhad- pokud armáda nakonec zvítězí, bude to znamenat vážný problém pro islamisty všeho druhu. Jak v Sýrii, tak v Iráku a mohlo by následovat rychlé zhroucení jejich fronty v obou zemích. A třeba i konec války. Však také, podle zpráv ze Sýrie tam byl puč přivítán s velkým jásotem. Alespoň na územích pod kontrolou Assadovy vlády.

Zajímavý jistě bude také vývoj ve vztazích Turecko -Rusko… Tady si vůbec na nějaký odhad netroufám. Těžko tipovat Erdogana, jakkoli už s ním dost dlouhé zkušenosti jsou. Natož si troufnout na názor, jaký postoj k Moskvě asi tak může mít turecká generalita. Ačkoli tohle hodně klíčová otázka. Velí totiž druhé největší armádě, kterou NATO vůbec disponuje.

V jedné věci by ovšem Brusel Erdoganův pád Bruselu ohromně konvenoval – zavedení bezvízového styku pro Turky, by v dohledné době, byl naprosto passé. S jednoduchým a mimořádně vítaným odůvodněním odůvodněním – zemi vládne nedemokratický, nikým nevolený, násilně instalovaný režim. Nemluvě snad o nějakém pokračování přístupových jednání. Ačkoli, jak už bylo konstatováno hned na počátku tohoto článku, mám za hotovou věc, že si evropští politikáři přejí Erdoganův pád. A to z mnoha důvodů a že by pro ně generálové jako vládci na Bosporu byli vítaným partnerem.

Mimořádně zajímavý bude ovšem vývoj, jestliže Erdogan puč ustojí. Pak je jasné, že jeho moc vygraduje a posílí. A že se nejspíš stane doživotním prezidentem země. A jestliže byl doposud velmi obtížným partnerem pro kohokoli -Evropu a dokonce i Spojené státy, nemluvě okolních zemí, nebude to nic proti tomu, když v tomto souboji s armádou zvítězí! Jeho moc bude absolutní a už ji z ruky nepustí. Se všemi důsledky. Pro přátele i „přátele“ a samozřejmě nepřátele Turecka a Erdogana osobně. Turecko by v takovém případě zcela nepochybně začalo provozovat ještě nezávislejší politiku než dosud a daleko tvrdší ke svému okolí. A vůbec se nebudu divit, když v blízké budoucnosti zjistíme, že Turecko aspiruje na statut jaderné velmoci…

Až dosud všechno, co jsem napsal, jste si mohli přečíst nebo slyšet i jinde. Přidám jeden osobní postřeh o kterém naprosto nepochybuji, že si ho musí být vědom i turecký prezident a lidé kolem něho. Umí si někdo představit, že by tenhle rozsáhlý vojenský převrat mohl být připraven tak, aby o něm západní a zejména americké tajné služby neměly žádné povědomí? Aby mi bylo správně rozuměno – naprosto nehodlám naznačovat, že puč je na nějakou americkou objednávku nebo s americkým souhlasem. Jen si kladu jednoduchou otázku – při totálním americkém celosvětovém monitoringu, při jejich agenturní síti v Turecku a při vazbách, které Spojené státy mají na tureckou armádu, si neumím představit, že by nedisponovaly informacemi o přípravách armádní akce. A protože puč zastihl Erdogana na dovolené, nezdá se, že by USA tyto informace poslaly do Ankary… A turecký prezident si nepochybně tohohle všimne/všiml a určitě z toho vyvodí důsledky. Které se nám hrubě nebudou líbit.

Jsou skoro dvě hodiny ráno. Pouštím komentář na sklo. Momentálně nic dalšího nevymyslím. Jdu do peří. Třeba v nějakém divokém snu objevím v pozadí Putina a kremelskou propagandu. Pokud ano, okamžitě, jak se dostanu k počítači, o tom napíši. Abych předběhl Jandu a spol.

Tony Cartalucci
17. 7. 2016   Zvědavec

Navzdory tvrzením učiněným během varšavského summitu NATO 2016, že „NATO zůstává základním zdrojem bezpečnosti pro naše lidi a stability pro širší svět“ je jasné, že hrozby a výzvy, které NATO představuje, jsou ve skutečnosti hrozbami záměrně jím vytvářenými a neustále přetrvávajícími.


Počínaje uprchlickou krizí spuštěnou vlastním globálním zasahováním NATO a probíhajícími vojenskými zásahy, invazemi a okupacemi, po pokračující expanzi podél ruských hranic – za porušování všech konvencí a „norem“, které existovaly během studené války, aby ji udržely „studenou“ – NATO prokázalo, že je pro obyvatele, u kterých se vydává za ochránce, ve skutečnosti jejich největší hrozbou.

Konkrétně se summit NATO v polské Varšavě točil kolem expandující vojenské přítomnosti podél ruských hranic, obzvláště v pobaltských zemích Estonsku, Lotyšsku a Litvě, stejně jako v samotném Polsku.

Summit se také zabýval probíhajícím zapojením NATO v Afghánistánu a Iráku, dvou zemích mimo atlantické státy, k jejichž ochraně byla aliance údajně založena, a bylo by to komické, kdyby důsledky jejich daleko sahajícího vměšování nebyly tak závažné.

 

Válkychtivost versus rovnováha

Globální mír a stabilita jsou jemně udržovány prostřednictvím pečlivého vyrovnávání mezi konfliktními centry moci. Celá lidská historie je o provádění tohoto vyrovnávání.

Druhá světová válka, která dala vzniknout současnému světovému řádu, ve kterém žijeme, přišla kvůli základnímu selhání udržet tuto rovnováhu.

Možná nejvíce znepokojivým aspektem geneze druhé světové války bylo navyšování vojenských sil Německem podél hranic tehdejšího Sovětského svazu, v té době Berlínem charakterizované jako prostředek kolektivní obrany Evropy, kdy ve skutečnosti šlo o směrování k totální invazi, známé jako „operace Barbarossa“. Je to znepokojivé obzvláště proto, že NATO v současné době navyšuje své síly v přesně stejných oblastech a přesně stejným způsobem, jako to dělalo nacistické Německo ve 30. letech m.s.

Když německé síly vtrhly 22. června 1941 do Ruska, potenciální rovnováha moci, která měla zachovat Německo a zbytek Evropy proti domnělému sovětskému strašáku, se přeměnila na válku, která zdevastovala jak Evropu, tak Rusko.

Následná studená válka je příkladem vyrovnávání moci, prováděného většinou úspěšně. Nicméně navzdory mnoha běžným mylným představám o studené válce pouhá existence jaderných arzenálů v protichůdných táborech a koncept vzájemně zaručeného zničení nebyl důvod, proč byla rovnováha udržena.

Rovnováha byla udržena obrovským rámcem, bolestivě vytvořeným jak americkými, tak sovětskými vůdci, na úkor ega, hrdosti a zájmů obou zemí, a součástí bylo vše od dohod o zbraních ve vesmíru, po skladbu a rozmístění jaderných arzenálů, a dokonce i obranné systémy určené k obraně před prvním jaderným úderem.

Rovněž existovaly specifické dohody o rozmístění jednotek kolem jednotlivých mocenských center, včetně podél hranic zemí, které existovaly v rámci sfér vlivu.

Během studené války bylo jasné, že jak Washington, tak Moskva se snažily rozšířit svůj dosah na zbytek světa, což vedlo k válkám v zastoupení všude, od Středního východu po jižní Ameriku, od Afriky po Asii, v rámci snahy „o nízké intenzitě“ – v porovnání s totální jadernou válkou – získat navrch.

Před rozpadem Sovětského svazu chapadla západního vlivu konečně převládla a dosáhla hluboko do samotného Ruska, a narušila nejen vlastní ruské instituce a národní suverenitu, ale rozhodila globální rovnováhu moci, která existovala po desítky let po druhé světové válce.

Až s nástupem ruského prezidenta Vladimira Putina byl tento trend zvrácen a vynořilo se něco, co aspoň připomínalo globální rovnováhu moci.

Bylo jasné, že během prvního desetiletí nového tisíciletí, ať se USA jakkoliv snažily demontovat zbytky sovětských prostředků, ve svém jinak neomezeném přání globální nadvlády, muselo to jednou skončit a musel vzniknout nový rámec zrcadlící rámec studené války, který by vyhovoval vynořujícím se globálním mocnostem, včetně Ruské federace.

Ale to se nestalo.

 

Nové navyšování sil

Vojenské základny NATO kolem Ruska. Síť se zatahuje.

Místo toho, za vlády amerického prezidenta George Bushe a pak za Baracka Obamy, USA jednostranně odstoupily od smlouvy o balistických raketách (ABM).

Navíc Spojené státy – od počátku 90. let podnes, jak je vidět na Ukrajině – financovaly a podporovaly různé politické skupiny v celé východní Evropě, pod zástěrkou „prosazování demokracie“, dosazovaly loutkové vlády a režimy podél ruských hranic. Pokusy podkopat a svrhnout vlády pokračují v zemích jako Bělorusko a Ázerbájdžán, stejně jako ve středoasijských státech Turkmenistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán.

Země úspěšně svržené a kooptované Washingtonem byly systematicky obraceny proti Rusku ekonomicky, politicky a vojensky. Tyto země jsou téměř okamžitě nahnány do ohrady vojenské aliance NATO. Například v r. 2008 americký loutkový režim v Gruzii napadl Rusy podporovanou republiku Jižní Osetie, což vyvolalo komplexní ruskou reakci v rámci toho, co mnozí označují za pokus NATO otestovat odhodlání Ruska. Připomíná to nacisticko-sovětské geopolitické klání ve Finsku těsně před zahájením operace Barbarossa.

Ukrajina, kde byla svržena vláda v NATO podporovaném puči v letech 2013-2014, rovněž zaujala nepřátelský postoj vůči Rusku, a, opět, západní vojenská agrese, používající Ukrajinu jako vektor, jehož prostřednictvím se zasáhne hlouběji v Rusku, je přímým opakováním událostí, které předcházely druhou světovou válku.

Postoj NATO po studené válce byl konfrontační, a nikoliv snahou o zvýšení bezpečnosti či stability.

Místo práce na novém rámci pro nastolení globální stability tím, že by se uznala nová vynořující se rovnováha moci mezi Východem a Západem, se NATO pokusilo o „úprk“ v bezhlavé snaze rozšířit vlastní vliv co nejdále, než se tato rovnováha moci etabluje prostřednictvím reality vojenské, politické a ekonomické síly.

Zdá se, že NATO dokonce uvažuje o destabilizaci a svržení politického řádu v Moskvě samotné, kdy se pokouší rozdmýchat terorismus v jižních oblastech Ruska prostřednictvím NATO organizovaných a podporovaných konfliktů v Sýrii, Iráku a Afghánistánu, jakož i podporováním a financováním nepřátelských politických front v celém Rusku.

 

Gradient rovnováhy versus nová studená válka

Studená válka byla charakteristická dvěma centry moci a bylo jen málo prostoru, aby země mohly jednat v rámci něčeho jiného, než toho, co připomínalo přechodnou sféru vlivu.

Dnes lze, velmi snadno, vytvořit gradient rovnováhy mezi severní Amerikou, Evropou, Ruskem a Asií – kde by se přínosům vzájemného obchodování těšili všichni. Jediným požadavkem by bylo nejdříve umožnit Evropě vyvinout si zahraniční politiku, která by odrážela nejlepší zájmy jejích vlád, lidí a průmyslu, a pak, zadruhé, by Washington, Londýn a Brusel musely být schopny upustit od svých nerealistických návrhů na globální nadvládu a místo toho si zvolit realističtější rovnováhu multipolární moci.

NATO zamezuje tomu všemu – účinně nutní Evropu do hry s nulovým ziskem s Ruskem, stejně jak to činilo během studené války.

Evropa čelí mnoha hrozbám. Ale ani jedna z nich není z Ruska. Je zaplavena uprchlíky utíkajícími před válkami NATO. Je vystavena nestabilitě v zemích jako Ukrajina, jejíž politický řád byl převrácen NATO podporovaným politickým násilím. A Evropa je zamořena nezodpovědnými unáhlenými akcemi případných dalších členů NATO, jako Gruzie, řízených nekompetentními režimy dosazenými Washingtonem v jeho nejlepších zájmech, a nebere se v potaz stabilita a dlouhodobé zájmy Evropanů.

Vedení Evropy jasně demonstrovalo nezájem o uznání této reality. Bude na samotných Evropanech, aby požadovali racionálnější posun od různých záměrně manipulativních strategií napětí, které NATO pěstovalo, k rozumnějšímu a nezávislému vztahu se světem mimo atlantickou alianci.

Hodně se toho namluvilo o opuštění Evropské unie Británií. Možná je čas, aby Evropská unie opustila dlouho trvající a rozleptávající vliv anglo-amerických zájmů a institucí.

Do té doby by lidé měli pečlivě zkoumat historické lekce z agresivních expanzí k ruským hranicím, lži, na kterých stály, a následky, které tyto lži měly na bezpečnost a stabilitu Evropy, když byly konečně odhaleny prostřednictvím demaskování konspirací, které měly zastřít.

Kolo historie se netočí proto, že na něm máme ruce, ale proto, že naše apatie a ignorance zabránily, aby ho naše ruce zastavily.


The “New Cold War” is No Longer Cold: NATO Expands Military Presence along Russia’s Border, Lying All the Way to Barbarossa II vyšel 11. července 2016 na Global Research. Překlad v ceně 569 Kč Zvědavec.

zajoch
17. 7. 2016 Outsidermedia
 

Uvádíme další z výběru článků, které zaujaly spolupracovníka webu Outsidermedia v ruském internetovém světě. 

 

 

Rozhodnutí soudu v Haagu je pro Čínu píchnutí komára

12. července 2016

Smírčí soud v Haagu vynesl verdikt ohledně žaloby Filipín na Čínu ve sporu kolem Jihočínského moře. Stálý soud nenašel závažné důvody k územním nárokům Číny a rozhodl, že Peking nemá nárok na ekonomickou zónu v oblasti Spratleyho ostrovů.

V rozhodnutí soudu je také bod ohledně toho, že se čínská policie dopustila provokace a nebezpečného jednání na moři, když stíhala filipínské lodě a že Čína lovila ryby ve výlučně filipínské hospodářské zóně. K tomu se vyjádřil zástupce ředitele Institutu Dálného východu Ruské akademie věd Andrej Ostrovskij. Uvedl, že to pro Čínu v principu nic neznamená. Rozhodnutí tohoto soudu nikoho k ničemu nezavazuje, pouze poukazuje na vztah v politické rovině Evropy a USA k síle ČLR. Říká se tomu strkat hůl do kola. O nic víc nejde.
Čína už buduje ostrovy v Jihočínském moři dlouho, má tam přístavy a hraniční přechody. Vystrnadit Čínu z tohoto prostoru lze už jen silou. Musela by nastat skutečná válka na moři a ta by přirozeně přerostla ve válku na souši. S přihlédnutím k vojenské síle Číny asi sotva k něčemu takovému dojde. Čínské ozbrojené síly hodlají bránit suverenitu země bez ohledu na rozhodnutí soudu. K bojům zřejmě nedojde, vojáci mají zdravý rozum. Chápou, že rychlého vítězství nedosáhnou a vázat po dlouhou dobu vojenskou sílu v Jihočínském moři není pro nikoho výhodné. Čína by podle své vojenské doktríny odpověděla útokem. Ostrovskij se domnívá, že se situace kolem ostrovů bude zostřovat i nadále, ale přesto to nepovede ke snížení obchodu s Čínou. Spojeným státům by bez něho vznikly problémy v ekonomice, protože čínské výrobky jsou podstatně levnější než výrobky z Evropy a USA.

Mít spory s Čínou není nikomu ve světě k prospěchu. Vztahy mezi ní a USA nejsou bezmračné. Spojené státy chápou, že se jejich hegemonie blíží ke konci a Čína je efektivní rozvíjející se mocnost. USA se všemi možnými způsoby snaží, aby Čína své tempo rozvoje snížila. Andrej Ostrovskij souhlasí s názorem mnoha odborníků, že uvedené soudní jednání má formální charakter. Podle něho je to jen obecná deklarace politického charakteru, jednak propagandistická a rovněž představuje postoj USA a zemí EU k Číně. Ovšem k dnešnímu dni jak USA, tak EU v obchodu s Čínou vedou, celkový objem jejich obchodu s ní je přibližně 1,3 biliony USD.

Převzato z Pravda.ru
http://www.pravda.ru/news/world/12-07-2016/1306467-kitay-0/

***

Španělsko 1936: Proč Stalin nepomohl?

Ljubov Ljulko
12. července 2016

Před osmdesáti lety začala občanská válka mezi falangisty a republikány. Zvítězil fašismus. Proč Stalin nepomohl?

V dubnu 1931 vznikla po poražení monarchistů v komunálních volbách španělská druhá republika. Král Alfonso XIII opustil trůn a nechal za sebou zemi s osmi miliony chudých (33 % obyvatelstva), se dvěma miliony bezzemků, se systémem hospodaření na latifundiích, kde celé oblasti patřily jednomu člověku. Průměrná mzda zaměstnance byla mezi jednou a třemi pesetami za den, 1 kilogram chleba stál 1 pesetu. V zemi vládl zmatek: Roajalisté stáli proti Republice, Katalánci usilovali o autonomii, anarchisti nechtěli ve státě vládu, rolníci byli vystaveni svévoli občanské gardy a odíráni církví. V této chvíli založil José Antonio Primo de Rivera ultrapravicovou politickou stranu Falanga, později určenou diktátorem Frankem za jedinou zákonnou stranu v zemi.
Ve volbách v roce 1936 zvítězila levicová Lidová fronta nad pravicovou Nacionální frontou převahou půl milionu hlasů a získala absolutní většinu v parlamentě. Levice se dostala k vládě. Rolníci obdrželi půdu ležící ladem, bylo vyhlášeno patnáctiprocentní zvýšení mezd. Současně se ubíralo církvím, náboženství odešlo ze škol, byly rozpuštěny kláštery a jejich majetek konfiskován. Kněžím bylo zakázáno vyučovat. Vůdci monarchistů, falangistů a latifundistů byli za své protesty vyhoštěni na Kanárské ostrovy. Do malé posádky na Kanárské ostrovy byl poslán také Franco.

V červnu 1936 prohlásil vůdce pravice Sotelo: „Mnozí mě budou nazývat fašistou, ale pokud fašistický stát přinese konec stávkám, nepořádkům, konec zločinům proti majetku, potom hrdě prohlašuji, že jsem fašista.“ V červenci falangisté zavraždili poručíka Castilla, instruktora socialistické milice a v odvetu byl zabit anarchisty Sotelo.

Pod vedením Franka vypukla  17. července vzpoura ve vojenské posádce v marocké Melille, 18. července se diktátor chopil moci v několika španělských městech. Začala občanská válka. Ta se rychle internacionalizovala. Hitler a Mussolini podpořili Falangu a Sovětský svaz republikány. Anglie a pod jejím nátlakem i Francie přestaly dodávat zákonné vládě zbraně. V srpnu vyhlásily všechny evropské země zásadu nevměšování do konfliktu. Na druhou stranu přijížděly bojovat za republiku internacionální brigády, přijeli i spisovatelé Ernst Hemingway, George Orwell i fotograf Capa.

Španělsko se stalo zkušebním polem pro Hitlerovy trestní akce. Guernica se později opakovala v tisících evropských a sovětských vesnic. Došlo na všechny hrůzy občanské války, „rudé“ Španělsko zabíjelo vůdce nacionalistů a náboženské činitele a falangisté zabíjeli levicové a odborářské aktivisty. V srpnu 1936 byl popraven Federico García Lorca.

Republika se dlouho bránila v Madridu a Katalánsku, ale i tam nakonec podlehla. 1. dubna 1939 vyhlásil Franco ukončení války. Vítězství falangistů stálo Španělsko milion mrtvých: polovina v bojích a druhá polovina na následky války. Zemi opustilo 300 tisíc uprchlíků. Po druhé světové válce bylo Španělsko 10 let v depresi. Jakýkoliv protest byl násilně potlačen. Až do roku 1963 existovaly „soudy pro boj se zednářstvím a komunismem“.

Smrt diktátora, stávky a protesty donutily stát přejít od vojenské diktatury ke konstituční monarchii. Společnost to smířilo, levicoví byli „převychováni“ Frankem a pravicoví vytvořili pro Západ obvyklý systém dvou stran.
Vstup do EU v roce 1986 znamenal pro Španělsko rozmach turismu, spekulaci ohledně nemovitostí, rozkrádání evropských půjček bankami a na základě neoliberální politiky návrat do Latinské Ameriky. Nato přišla hospodářská krize trvající dosud.

Katalánský separatismus nikam nezmizel. Zrušení monarchie a návrat republikánského zřízení dnes zastávají mnohé strany a „sjednocená levice“ a Levicová republikánská strana Katalánska o tom veřejně hovoří. Je 80 let od občanské války a není jistota, že se neobjeví nový Franco.

Rusku je pokládána otázka, proč Stalin odešel ze Španělska fakticky už koncem roku 1938. Proč nepodpořil republikány v plném rozsahu. Na straně falangistů bojovalo 30 tisíc dobrovolníků z Itálie a ze Sovětského svazu tam bylo za dobu války celkem 2,5 tisíce vojenského personálu, především technického.
Španělsko bylo daleko, mnohem blíž bylo Japonsko, které už v roce 1937 okupovalo Čínu a posunulo se k hranicím SSSR. Hitler se už v roce 1938 podělil s Polskem o Československo. Stalin věděl, že válka proti nacismu je nevyhnutelná.

Sovětský vůdce se zapojil do války ve Španělsku v naději, že s pomocí Španělské republiky vybuduje most z Moskvy do Londýna a Paříže. Tyto země se však spřátelily s Frankem. Převážilo u nich přání izolovat SSSR nad snahou zastavit fašismus. Je to podobné současné situaci. Islámský terorismus rozežírá Západ, ale přání zabrzdit Putina umrtvuje zdravý smysl, který hovoří o tom, že v boji proti džihádu je potřebné spojenectví s Ruskem.

Převzato z Pravda.ru
http://www.pravda.ru/world/europe/european/12-07-2016/1306441-espanha-0/

***

Osobní poradce Putina poskytl ostré interview pro německý časopis Spiegel

13. července 2016

Osobním poradcem je Sergej Karaganov, děkan moskevské elitní univerzity.
Zde je uveden výtah odpovědí Karaganova na otázky časopisu. Rozhovor se stal skutečným hitem v německých médiích.

Už před osmi léty, když začala válka v Gruzii se ukázalo, že je důvěra mezi velkými, proti sobě stojícími zeměmi, blízká nule. Tehdy právě Rusko spouštělo proces přezbrojení. Od té doby se situace ještě zhoršila. Už dříve Rusko varovalo NATO, aby se nepřibližovala k ukrajinským hranicím. Tehdy se Rusku podařilo v tomto směru zastavit postup aliance. Znamenalo to, že se ve střednědobé perspektivě nebezpečí války v Evropě sníží. Avšak současná propaganda připomíná válečný stav.

Ruská propaganda tohoto typu je oproti alianční velmi skromná. Pro Rusko je důležitý pocit bezpečí před zahraničními nepřáteli. Musí být připraveno ke všemu. Západ Rusy přesvědčuje, že jsou agresívní. Je to situace podobná té z konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let.

Západ vyhovuje zemím jako je Polsko, Litva a Lotyšsko tím, že u nich rozmisťuje raketové komplexy. Ale vždyť jim to stejně nepomůže, je to provokace. Pokud by došlo k rozsáhlé krizi, budou Ruskem tyto zbraně zničeny v první řadě. Rusko nebude nikdy bojovat na svém území!

Spiegel z toho odvodil, že Rusko se chystá napadat, posouvat se vpřed. Na to Karaganov reagoval:

Dnes jsou jiné zbraně. Situace je mnohem horší než před třiceti až čtyřiceti léty, to se musí chápat.

To, že Evropa plánuje útok na Rusko, je přehnané. Ale Američané otevřeně hovoří, že jejich sankce jsou určeny ke změně vlády v Rusku. To je otevřená agrese a Rusko musí reagovat.

Co se týká navrácení bývalé síly Ruska, kterou prosazuje prezidentova rada, jejímž jsem předsedou, věc se  má tak. Rusko dělá užitečnou práci, chce se vzepřít další destabilizaci světového společenství do budoucna. Chce dosáhnout postavení silné mocnosti, chce jej  nazpět. Chce se stát centrem velké Eurasie, místem kde vládne mír a spolupráce. K Eurasii bude patřit i kontinent Evropa.
Spiegel namítá, že Evropané Rusku nedůvěřují, nechápou jeho politiku a považují ji za podivnou.

Karaganov uvádí, že Rusko jim také vůbec nedůvěřuje. Po všech nedávných zklamáních je to přirozené. Z toho musejí vycházet. Rusko dělá něco, co lze nazvat taktickou výstrahou. Chce, aby bylo chápáno, že Rusové jsou rozumnější, silnější a rozhodnější, než si oni myslí.

Odvedení části ruských vojsk ze Sýrie, aniž by o tom byla informována Evropa, je podle Spiegelu nevhodné a boří to důvěru.

Podle Karaganova to byl velmi silný a znamenitý tah ruského vedení. Rusko má v tomto regionu silné postavení. Nemusí být tak silné v ekonomice a v umění vést jednání, ale zato má znamenité vojáky. V Evropě je politický systém, který nevydrží zkoušku časem. Nedokáže se přizpůsobit novým výzvám.

Mnozí Karaganovovi kolegové se často Německu a jeho problémům s běženci a jeho neúspěchům posmívají, jenže není třeba být domýšlivý. Ale co byste chtěli? Evropské elity se snažily o konfrontaci s Ruskem a našly ji. Proto Rusko nebude Evropě pomáhat, ač ve věci běženců by lehko mohlo. Například by mohlo uzavřít hranice, v tom dokáže fungovat desetkrát efektivněji než Evropané. Namísto toho se Evropa snaží spolupracovat s Tureckem. Je to její hanba. Rusko se přidržuje své tvrdé linie s úspěchem.

Spiegel uvádí: Stále mluvíte o tom, že jste Evropou a tím, co v ní probíhá, roztrpčeni. Avšak Rusko zcela nedávno do Evropy chtělo. Nebo jste chtěli Evropu z doby Adenauera a De Gaulla a jste překvapeni změnami?
Karaganov reaguje: Nerozesmávejte mě – většina Evropanů chce také právě tuto Evropu a ne tu současnou. V nejbližších desetiletích zřejmě nebude Evropa naším vzorem, tím co chceme a co potřebujeme.

Použití zbraní je správné opatření, pokud jsou očividně zasaženy zájmy státu. To platí jak vzhledem k Ukrajině, tak v případě, že se v blízkosti státu soustřeďují významné síly protivníka.

Myšlenka, že Rusko je připravené zahájit konfrontaci, je idiotská. Je možno vysvětlit proč NATO shromažďuje vojska v Pobaltí? Představte si, co by se s těmi vojsky stalo, pokud by skutečně došlo k otevřené konfrontaci. Taková pomoc NATO těmto zemím bude čistě symbolická, nic víc. Pokud aliance zahájí agresi proti zemi, která má takový jaderný potenciál, jaký má Rusko, bude potrestána.

K dialogu Rusko – NATO: Podobná setkání jsou víceméně nelegitimní. Navíc se aliance časem změnila na cosi úplně jiného. Začínala jako svazek demokratických států pro obranu. Postupně se všechno proměnilo a začalo soustavné rozšiřování. Rusko potřebovalo dialog v roce 2008 a v roce 2014, ale aliance příležitost k dialogu neposkytla.

Pro Rusy jsou hodnotami čest, hrdinství, odvaha, důstojnost. Není představitelné, aby na čest ženy bylo sáhnuto nějakým, sprostým způsobem.
Spiegel se dotazuje, zda se tím naráží na neblahý silvestrovský případ v Kolíně nad Rýnem.

Karaganov k tomu říká: Kdyby si něco takového dovolili muži v Rusku, byli by na místě zabiti. Chyba je v tom, že jak Němci, tak Rusové ztratili mnoho let hledáním univerzálních hodnot a v podstatě nechápali, o co se jedná. V sovětských časech hledali Rusové socialismus. Vaše hledání demokracie je velmi podobné našemu hledání socialismu.

Chyba ruské zahraniční politiky v poslední době tkví v tom, že nebyla žádná srozumitelná politika k nejbližším sousedům, k postsovětským zemím. Jen se subvencovalo a kupovaly se elity. Peníze se často kradly na obou stranách. A jak ukázal konflikt na Ukrajině, globální krizi se není možno vyhnout. Druhou chybou bylo, že se ruská politika příliš dlouho obírala nápravou chyb devadesátých let.
Rusko se změnilo na silnou euroasijskou mocnost. Byl jsem jedním z těch, kteří tuto cestu na východ vyznačili za správnou. V této chvíli mohu říci, že bychom se v určité míře měli opět obrátit k Evropě.

Převzato z Voicesevas.ru
http://voicesevas.ru/news/24288-lichnyy-sovetnik-putina-dal-zhestkoe-intervyu-nemeckomu-zhurnalu-shpigel.html
Námět: Stan

napsal Graham Phillips, přeložil JF
17. 7. 2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com 

Graham Phillips MH17

To je důvod, proč se list Der Spiegel omlouvá za použití Bellingcatu jako zdroje. Protože Bellingcat nemá ve skutečnosti nic společného s „vyšetřování otevřených zdrojů“, jen si přivlastnil toto označení k protlačování zastaralého umění fabrikace a falsifikace.

V mé dokumentaci případu MH17 si můžete být jisti, že je to skutečné šetření otevřených zdrojů. Nemám vůbec žádné pevné závěry o tom, kdo letadlo sestřelil. Důkazy budou určovat závěry a výstupy, nikoli naopak.

Můžete mě kdykoli kontaktovat a mám stále zájem vidět, slyšet nebo číst cokoli, co se mé dokumentace může týkat. Ale na rozdíl od Bellingcatu, který používá označení „otevřené zdroje“ k obcházení správné praxe novinařiny, všechno bude zdrojováno, ověřeno a porovnáno s fakty.

Moje adresa je jako vždy – gwplondon@gmail.com

Spouštíme tento velmi důležitý projekt s vědomím integrity, profesionality a oddanosti pravdě.


Vlkův závěr

O tom, co myslí Phillips oněmi čajovými lístky, hádáním Bellincatu v souvislosti s německým Spiegelem jste mohli už přesně před rokem číst na Kose v detailu zde
MH 17, Bellingcat, Spiegel, jeho šéfredaktor a Kosa

Josef Skála
17. 7. 2016    Parlamentní listy (rozhovor, kráceno)
Varšavský summit NATO nás mění v živé štíty.„Elity“ už „řeší“ jen banality. Vše ostatní – s výjimkou vlastních rent a prebend – už jen mrší. Lidé to vnímají jako dotěrný opruz. Hroutí se tak i důvěra v instituce předstírající demokratické garance. Tím snáz to katapultuje kuriózní týpky. Neřízené střely a velkohubé exoty. Politická mapa se mění před očima. Samotíží to bere doprava. Směrem k novotvarům, z nichž vane autoritářská zpupnost. A místy už i totalitní manýra.

Co jiného je systém globálního odposlechu i jiného šmíráctví, využívaný jako vyděračský klacek? Nebo „změny režimu“, exportované brutálními válkami?

Nouzový východ vede jen dopředu. K civilizaci, která „elity“ bez zásluh postaví mimo hru. Je v akutním zájmu drtivé většiny. Prosadí ho jen blok, který mu dá i politický tvar. A nedá pokoj, dokud si většinový zájem nevynutí.

Zajímavé jsou i některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé jinak volící levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí? Přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?

Nepančovaná levice si dodnes líže rány. Kdekoli si troufne hrát podle vlastních, a ne cizích not, riskuje kazetové bomby proti „stalinismu“. Favorizuje to „levici nelevicovou“. Ten pojem zavedl americký profesor James Petras. Míní jím strejce, tetky i mladíky, posedlé hlavně „salonfähig“ renomé. Vzdali i „reformy“, polidšťující poměry aspoň trochu. Systémovou změnu vykuchali na sci-fi. Visí v jiném století i galaxii. „Tady a teď“ umí jen supliky. Leckdy jako by vypadly z oka těm, co vozily staročeské dostavníky do Vídně. Heslo zní „dobrý každý den“. Koho to chytí u srdce? Natož uvede do pohybu?

V době nových médií, zvláště internetu, si lidé mohou snadno dohledat spoustu informací, které nutně nemusejí odpovídat tomu, co jim říkají politici. Publicista Jefim Fištejn doslova tvrdí, že internet „vychoval“ občany k nedůvěře k vlastním elitám. Je tomu tak? Vidíte v internetu naopak nějaká úskalí?

„Nedůvěra k elitám“ má pádnější důvody. Jsou to jen gypsové atrapy. Vox populi to už ví. Internet jejich absolutní monarchii drolí tak jako máloco. Protože ve sféře, která je základem „měkké moci“. Nabízí fakta, která dřív držely za sedmero západy. Otřásá pilíři vládnoucího katechismu. Tahá na skřipec jeho svátosti. Rozdává zakázané ovoce. A to vše jen za tarif nižší než předplatné jediných novin.

Tím rychleji se množí rodina médií, která jsou nezávislá doopravdy. Víc pravidelných čtenářů než všechny politické deníky dohromady už mají i u nás. Vláda na ně poštvala tři tucty Koniášů. Platí je z našich daní. Pasou po „neamerické činnosti“, páchané prý „agenty Kremlu“. To už je projev čirého zoufalství. Dnešní disent cizí agenturou není. Co na tom mění fakt, že se na internetu ukájí i kdejaký psychopat?

Ve Varšavě se konal summit NATO, který rozhodl o větší přítomnosti vojsk ve východní Evropě s ohledem na údajné nebezpečí plynoucí z Ruska. Mělo by k tomu podle vás dojít třeba i na úkor možné spolupráce s Ruskem v oblasti boje proti islamismu a terorismu?

Pobaltské „elity“ se hemží pimprlaty posbíranými z americké emigrace. Rodokmen většiny z nich tam vede už od poloviny 40. let. Proč asi, trkne i trdlo, co z dějepisu propadlo. Polská pravice je křížencem praštěné rusofobie a mrákot amerického janičáře. Když skučí o tom, jak to dopadlo v září 1939, zapomíná dodat, že chtěla táhnout na Moskvu už s Hitlerem. A ten ji pak šeredně napálil.

Na ruské hranici provokuje vojenská síla, jaká tu nebyla od dob, kdy ji hnala zpátky Rudá armáda. Varšavský summit NATO ji rozhodl ještě navýšit. Z nás si tím Velký bratr staví živý štít. „Ruské nebezpečí“ je „zbraní hromadného podvodu“, řečeno s britským liberálním deníkem. Stejného švindlu, jaký teď griluje Chilcotova zpráva. Blairovi za něj hrozí tribunál. O Rusku na kolenou sní jenom blb nebo kleptoman. Státník s ním uzavře koalici proti teroru. Tak jako Roosevelt a Churchill proti Hitlerovi.

Pokud jde o současné Česko, lze pochopit volání Miloše Zemana po referendu o členství v EU i NATO? Lze zároveň sdílet obavy některých politiků a aktivistů, že plánem Miloše Zemana je vyvést Česko ze západních struktur a přiblížit Rusku a Číně? Objevují se plány na mobilizaci proti Zemanovi, právě kvůli zmíněným výrokům.

Náš prezident si zaslouží i nejeden kompliment. Z toho, že nás chce dostat z NATO a EU, ho však podezírá jen „kavárna“. Až ta práčata cizího mamonu a moci spustí „mobilizaci“, dopadnou jako beznadějní šašci. Dobře jim tak.

Po roce 1989 v Česku převládala určitá očekávání, až idealistické představy o kvalitách Západu (ekonomice, společnosti, zahraniční politice…). Po skoro třiceti letech, kdy jsme součástí tohoto politicko-kulturního okruhu, můžeme u velké části populace pozorovat rozčarování. Jakou roli podle vašeho názoru v tom sehrály události a jevy, jako jsou bombardování Jugoslávie vojsky NATO (1999), rozporuplné dění na Blízkém východě, Ukrajině či neschopnost EU řešit migraci? Zkusme vzít jednotlivě každou z těch věcí.

Privatizační převrat nás napřed vyraboval. Sny o pozemském ráji padly už tehdy. Pak nás však změnil i v komplice válečných zločinů. Bomby na Bělehrad už zviklaly většinu. Afghánistán a Irák jí daly ještě tvrdší lekci. Jak brutalitou obou agresí, tak sprostotou lží, jimiž si myly pracky od krve.

Až sem nám to dělalo hlavně ostudu. Útokem na Libyi však startoval i přímý „chaos na export“. Migrační vlna je jeho ratolestí. Evropská honorace nehlesla ani proti bestiální vraždě Kaddáfího. Masu, kterou k nám importují Erdogan, „totáče“ Zálivu a převaděčské gangy, však do Evropy sama vábila. Že jde o víza pro teroristickou chátru, trklo i fanklub „humanitárních náletů“.

Na Ukrajině padlo tabu, platné od roku 1945. Krvavý puč vynesl k moci verbež pyšnou na nacistický rodokmen. Ministři zahraničí tří zemí EU a NATO mu dělali uvaděčky. Oligarchové dokrádají zemi na kost. Eskadry smrti masakrují Donbas. Většina penzí klesla na sumu rovnou naší tisícovce. Jen na složenky za elektřinu a topení vystačí i spousta platů. Ukrajina se propadá do černé Afriky. Na oltář politiky mající zlomit Rusko.

Když se tu mamon dral zpět ke korytům, vřískal „Nejsme jako oni!“. Vše, co vydává za „zločiny minulého režimu“, však předvádí sám. Tady a teď – a mnohonásobně víc. Ne proti sadistické přesilovce jako na prahu 50. let, ale v záchvatu velmocenské arogance.

Jsme plebejský národ. Fandíme tomu, komu ubližují. Je to o „my a oni“. O celé řády víc než za rachotu furiantských klíčů. Klid před bouří klame tělem. Tím víc si ty, kdo mu lezou krkem, podá v situaci, až se moc bude znovu válet na ulici. „Elitám“ bez zásluh už došel i pud sebezáchovy.

Martin Kunštek
17. 7. 2016
V době vlády předposledního Habsburského císaře Františka Josefa, přezdívaného „starej Procházka,“mlelo Rakousko – Uhersko z posledního. Všichni říkali, že Rakousko – Uhersko nutně potřebuje reformu. Současně však všichni věděli, že reformu nemůže Rakousko – Uhersko nikdy přežít. Situaci řešili tak, že na reformu ustavili komisi. Ta napřed hledala, kde bude sídlit a pak způsob jakým bude projednávat došlé návrhy. Nakonec ji i s celým Rakouskem – Uherskem smetla 1. světová válka.

Evropská unie se Rakousku – Uhersku hodně podobá. Ne nadarmo se v poslední době ozývají hlasy, že jde rovněž o „žalář národů“, jak Habsburskou monarchii označil po rozehnání ústavodárného zasedání Říšského sněmu v Kroměříži v roce 1848 poslanec Karel Havlíček Borovský. Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou tvoří 28 členských států. Do dnešní podoby se dostalo několikerou transformací a postupným rozšiřováním. Rakousko - Uhersko bylo závěrečnou fázi unie 11 až 36 zemí, kterým společně vládl jeden panovník z Habsburského rodu. Pro oba útvary je typické postupné územní rozšiřování a postupná centralizace moci, které nakonec vyústily v jejich krizi.

EU - jak to celé vzniklo
V dubnu 1951 sedm západoevropských tehdy demokratických států – Francie, SRN, Itálie, Belgie, Holandsko a Lucembursko sjednalo na dobu 50 let Pařížskou smlouvu o Evropském společenství uhlí a oceli - nazývané těž Montánní unie. Dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Společenství mělo oficiálně 2 cíle. Urychlení obnovy válkou zničených výrobních kapacit. Vyhnutí se hrozbě války mezi Německem a Francii. Prostředkem k jejímu splnění byla plánovaná spolupráce firem z členských států. V podstatě omezení vzájemné konkurence a soustředění se na splnění společně dohodnutých hospodářských plánů. Jako pomocný nástroj k provádění hospodářsko politických kroků si členské státy zřídily Vysoký úřad (první předchůdce dnešní Evropské komise). Tento úřad měl koordinační a ověřovací pravomoci. Sám vlastně neměl žádnou výkonnou moc. Model se osvědčil. Hospodářství členských států rostlo dvouciferným tempem. Do konce 50-tých let byly hmotné škody z 2. světové války v podstatě opraveny.

V březnu 1957 členské státy uzavřely v Římě smlouvy o Evropském hospodářském společenství (EHS) a Evropském společenství pro atomovou energii (Euratom). Euratom převzal politické cíle a metody Montánní unie. V jejím rámci členské státy plánovaly výstavbu svých jaderných elektráren. A tam kde se to jevilo účelné, firmy z těchto zemí spolupracovaly nebo zakládaly společné podniky. Ke koordinaci společných aktivit byla zřízena Vysoká komise, pracující na podobném principu jako Vysoký úřad.

V rámci EHS členské státy začaly připravovat celní unii. Tedy prvního předchůdce společného trhu. Celní unie vznikla k 1. červenci 1967. Ještě to nebyl společný trh s volným pohybem zboží služeb a kapitálu. Členské státy si zachovaly pravomoc regulovat mezistátní obchod s různými komoditami formou množstevních omezení. Překážkou zcela volného obchodu pak byly hlavně různé technické normy platné v různých zemích. Své národní trhy s právem jejich vnitřní ochrany si členské státy ponechaly v podstatě až do 70-tých let, kdy byly nuceny překážky zahraničního obchodu rušit na základě dodatků vzniklých ke Všeobecné dohodě o clech a obchodu (GATT) z roku 1947.

Zrození bruselské hydry
V roce 1967 oficiálně vzniklo Evropské společenství (ES). Spojily se do něj Montánní unie, Euratom a EHS. Cílem ES bylo vybudovat společný trh. Tehdy také vznikly autonomní evropské orgány vybavené vlastními pravomocemi. Sloučením Vysokého úřadu a Vysoké komise vznikla Komise ES. S principem fungování jako má dnes Evropská komise. Poprvé jí byly dány pravomoci navrhovat právní předpisy. A poprvé také Komise dostala přímé výkonné pravomoci. Z Parlamentního shromáždění, kam vysílaly své členy národní parlamenty, vznikl přímo volený Evropský parlament. Ovšem s minimálními pravomocemi. A v podstatě jen kontrolní úlohou. Legislativní pravomoc si mezi sebe v podstatě rozdělili Komise jako navrhovatel a členské státy. Tehdy ještě evropské právo vznikalo na smluvní bázi. Zástupci resortní ministerstev se scházeli s Komisí a připravovali společné evropské dohody. Podepisovali je resortní ministři na summitech, kterým se později začalo říkat Rada. Výsledek vznikal dohodou všech (každý stát měl právo veta ve všech oborech). Dohody se předkládaly ratifikaci národním parlamentům a pak se podle nich měnily vnitrostátní zákony.

Původním deklarovaným cílem bylo vytvoření společných technických norem, které měly umožnit vznik společného trhu.

Rozšiřování a růst moci
Harmonizace technických norem evropské orgány zaměstnávala až do 80-tých let. V průběhu času se společenství rozšiřovalo o další členy. K 1. lednu 1973 se přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. Prvním EXITem však nebyl nedávno v Británii odhlasovaný BREXIT. Prvenství drží Grónsko, které se v roce 1982 odtrhlo od svého koloniálního „pána“ Dánska. A na základě referenda pak v roce 1985 vystoupilo z ES.

Bruselská hydra, jak jsou někdy označovány nikomu neodpovědné a přesto mocné nadnárodní orgány EU fakticky vznikla v roce 1987 tzv. Jednotným evropským aktem. Tato mezistátní smlouva deseti členských států byla první revizí Římský smluv. V deseti členech se jednání na principu jednomyslnosti stávala stále obtížnější. Situaci komplikovaly i ničivé účinky, které na malé podniky (zaměstnávající ovšem v součtu hodně lidí), měly další dodatky ke GATT odbourávající ochranu národních trhů.

Je nutné přiznat, že v rámci harmonizace technických norem došlo k velkému modernizačnímu pokroku. A rovněž k podstatnému zvýšení bezpečnostních a ekologických standardů. Tento proces však byl provázen též výraznou redukcí počtu podniků. V rámci společného trhu napřed vzrostla konkurence. Následně se však dostavila oligarchizace. V podobě vniku obřích koncernů (národních i nadnárodních), které pohlcovaly nebo vytlačovaly z trhu malé firmy. U nás tento proces známe pod pojmem „Agrofertizace“.

Velké giganty jako VW, Siemens nebo Alstom z oligarchizace spojené se vznikem společného trhu enormě profitovaly. Ve svých rukou koncentrovaly takový kapitál, který jim fakticky umožnil ovládnout klíčové politiky v klíčových zemích. Jejich prostřednictvím si pak v zájmu urychlení tohoto procesu vynutily vznik Jednotného Aktu.

Jednotným aktem byla formálně zřízena Rada ministrů (resp. rady). Jako stálý orgán. Poprvé bylo v několika odvětvích zavedeno hlasování kvalifikovanou většinou. A byl zakotven princip, podle něhož i stát, který byl přehlasován, musí akceptovat závěry Rady a podle nich přizpůsobit národní právo. Není bez zajímavosti si připomenout, že mezi první oblasti, kde byl tento princip uplatněn, byly zahrnuty měnová politika, regionální a strukturální politika (dotace), ekologie a vědecký výzkum a některé části sociální politiky.

A rovněž není od věci připomenout, že Velká Británie od počátku požadovala a získávala výjimky. Jinak by se proces zřejmě zadrhnul již tehdy.

Dobré věci vznikají i vedle

V první polovině 80-tých let nevznikla jen první krize ES, ze které nakonec nadnárodní struktury vyšly jako vítěz. Nadále vznikaly i mezivládní projekty, které šly mimo působnost Komise a ES. Např. Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, která vstoupila v platnost v roce 1985. Evropskou konferencí o civilním letectví byl zřízen Sdružený letecký úřad (JAA). Na jeho půdě se všechny evropské státy dohody o vytvoření Společných leteckých předpisů (JAR), které na evropském kontinentu bezpečnost civilního letectví posunuly na mnohem vyšší úroveň než ve zbytku světa. Na její půdě se však vždy jednalo konsensem a každá stát měl 1 hlas.

Velký úspěch Schengenské dohody, která umožnila volný pohyb osob a která vnikla mimo ES pak „otevřel dveře“ i vzniku tzv. Druhé Schengenské dohody, která v rámci ES definitivně zavedla společný trh. A totiž dohody o volném pohybu zboží, služeb a kapitálu. Naplňována byla postupně – krok za krokem. Společný trh v rámci ES, jehož hlavním cílem je volná konkurence, začal v plné míře fungovat v roce 1997. Tehdy členské státy v rámci tzv. Maastrichtské smlouvy a na ni navazující Amsterodamské smlouvy stanovily volný trh a svobodnou konkurenci jako hlavní cíl Společenství.

Rozpad východního bloku

Definitivní změně filosofie Společenství z kooperace na konkurenci však předcházel rozpad Východního bloku. V roce 1987 představil nejvyšší sovětský představitel Michail Gorbačov koncept společné bezpečnostní architektury pro celou Evropu, který nazýval Společný evropský dům. V tomto projektu navrhoval rozpustit NATO i Varšavskou smlouvu. Místo nich chtěl i za účasti neutrálních zemí vybudovat na architektuře Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě zcela nový bezpečnostní systém, který by zaručil mír při snížení výdajů na zbrojení. V letech 1988 vzbudil velkou pozornost při představení rozpracovaného projektu, k němuž došlo na půdě Valného shromáždění OSN. V létě 1989 se koncept začal projednávat v rámci Rady Evropy. K jeho realizaci však již nikdy nedošlo. V zimě 1989/1990 došlo k pádu komunistických režimů ve východní Evropě. V roce 1990 došlo ke sjednocení Německa. Bývalá NDR se stala součástí SRN. Sjednocení předcházely jednání čtyř vítězných mocností z 2. světové války (SSSR, USA, Velké Británie, Francie) v rámci tzv. Spojenecké rady. Německo bylo v důsledku prohry ve 2 světové válce rozděleno na 2 státy (NDR a SRN) a okupováno vítěznými mocnostmi. Na jednání Spojenecké rady, která se v roce 1990 sešla poprvé od roku 1948 (kdy její činnost zablokovali američtí generálové), sovětský prezident souhlasil se sjednocením Německa za dvou podmínek. 1) Že bude ukončena nejen okupace NDR sovětskou armádou, ale že své vojska stáhnou z SRN i USA, Velká Británie a Francie. Druhou podmínkou bylo, že NATO nebude rozšiřováno dále k sovětským hranicím. Francie za svůj souhlas požadovala urychlené vytvoření společné evropské měny.

Reálně se uskutečnilo pouze sjednocení Německa, odchod sovětské armády a začaly práce na vytvoření společné evropské měny.

V roce 1991 byla rozpuštěna Varšavská smlouva i RVHP. Vzápětí došlo i rozpadu SSSR. Místo sjednocení Evropy ale došlo na rozšiřování NATO a EU.

Společná měna EURO

O vznik společné měny se západoevropské státy pokoušely již od konce 60-tých let. Na půdě EHS spolu jednali zástupci ministerstev financí a centrálních bank. Státy se pokoušely snížit vzájemné výkyvy směnných kurzů svých měn s cílem dosáhnout postupné stability, která by v určitý okamžik umožnila vyměnit národní platidla za společnou měnu. Projekt měl přiléhavý název „had v rouře“. První projekt však zkrachoval poté, kdy USA v roce 1971 odstoupily od tzv. zlatého standardu. Což vyvolalo mohutné rozkolísání kurzů všech měn. V roce 1979 byl nahrazen projektem evropské měnové jednotky (ECU). Šlo o virtuální měnu složenou z koše národních měn. Úspěšně se používala k zúčtování plateb uvnitř ES. Na její bázi byl účtován i rozpočet ES. A to až do vzniku Eura.

Jako vedlejší produkt vzniku ECU byl v roce 1977 Pro kontrolu rozpočtu ES zřízen Evropský účetní dvůr. Jako evropská obdoba kontrolní instituce jakou mají členské státy v podobě našeho NKÚ.

Projekt vzniku fyzického platidla Eura byl spuštěn v roce 1992 tzv. Maastrichtskou smlouvou. V platnost vstoupila v roce 1993. To byla další z řady revizí Římských zakládacích smluv (tzv. primární právo). V rámci plánu na zřízení Eura byl do primárních smluv začleněn požadavek na udržování deficitů veřejných rozpočtů členských států na úrovni do 3% HDP a veřejného dluhu do 60% HDP. Tento ustanovení je většinou členských států dlouhodobě porušováno. Dnes již jen ekonomičtí „fajnšmekři“ umí vysvětlit, odkud a proč tento požadavek vznikl. Vychází ze statistické studie, která dokládala, že při více než 3%ním růstu HDP (optimálně 5 až 7%) není rozpočtový deficit do 3% HDP problém, protože vydané dluhopisy lze splatit zvýšeným daňovým inkasem z hospodářského růstu. Autoři Maastrichtské smlouvy však „zapomněli“ na to, že tak vysoká tempa růstu měly západoevropské země naposledy před ropnou krizí v 70-tých letech. Problém navíc umocnili dalšími Maastrichtskými požadavky v měnové oblasti. Podle nich musely centrální banky členských států provádět kroky k tomu, aby inflace v členských státech byla snížena na úroveň +/- 1,5 procentního bodu z průměru 3 zemí s nejnižší inflací. Tato restriktivní opatření naopak podlamovala hospodářský růst. A u řady zemí jako Řecko, Itálie nebo Španělsko pomohla roztočit dluhovou past. Současně musely centrální banky členských států omezovat dlouhodobé úrokové sazby na úroveň +/- 2 procentní body od průměru 3 států s nejnižšími sazbami. Toto opatření mělo pro ekonomicky slabší země opět škodlivý charakter, protože vedlo k odlivu kapitálu.

Bruselská hydra urvaná ze řetězu

Maastrichtskou smlouvou se Bruselská hydra definitivně urvala ze řetězu, který ji členské státy původně do jisté míry ovládaly. Touto smlouvou se členské státy vzdaly další části svých pravomocí. Ale hlavně evropskému právu přiznaly tzv. superioritu neboli nadřazenost vnitrostátním zákonům. Kvůli její ratifikaci byly v členských (a později i kandidátských) státech měněny národní ústavy tak, aby tento princip zakotvovaly.

Maastrichtskou dohodou byly do ES integrovány i další politiky jako doposud vedle stojící Schengen a evropská policejní a justiční spolupráce. Maastrichtská smlouva evropský projekt zásadním způsobem zideologizovala. Volný trh, konkurence a potlačení státních zásahů do ekonomiky se stalo základním cílem ES. V Maastrichstké smlouvě se také poprvé objevilo slovní spojení Evropská unie. Společenství se vydalo směrem k unii, tedy k jakési kvazifederaci.

V té době již byly evropské orgány, které podstatně ovlivňovaly stav právních předpisů, opakovaně napadány za tzv. „demokratický deficit“. Způsob tvorby evropských předpisů, nikomu se nezodpovídající Evropská komise a „okrasné“ postavení Evropského parlamentu byly v mnoha zemích kritizovány v rámci odporu proti konkrétním krokům evropský orgánů. Jako reakci na tuto kritiku Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů tzv. spolurozhodování. Evropský parlament dostal právo k navrhovaným evropským předpisům podávat pozměňovací návrhy. Ovšem nadále platí – a to až dodnes, že EP se může vyjadřovat pouze k některým předpisům, které mu byly dány do působnosti. Nadále mu však byla upřena zákonodárná iniciativa (platí dodnes). Tato reforma proběhla vrakousko-uherském stylu „krok dopředu a dva kroky vzad“. V jejím rámci se totiž opět rozšířil počet oblastí, kde se v Radě zavedla možnost přehlasovat některé státy kvalifikovanou většinou. Navíc byla v rámci jednacího řádu EP časově omezena množnost poslanců účastnit se rozpravy. Proto, aby se stihlo projednat více předpisů.

Vznik „proto-superstátu“
Smlouvou z Maastrichtu ES získalo i právní subjektivitu. Stalo se subjektem mezinárodního práva s pravomocí uzavírat jménem členských států mezinárodní smlouvy. Nebezpečnost této úpravy si mnozí lidé uvědomili až letos, když předseda evropské mise Jean-Claude Juncker předsedům vlád členských států na Radě oznámil, že Komise hodlá podepsat TTIP. A nehodlá se přitom ohlížet na názor ani vlád členských zemí ani národních parlamentů. Před tím ES bez většího zájmu vstoupila jako nadnárodní subjekt např. do WTO a nebo do WHO.

Současně byl spuštěn projekt tzv. Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko, tedy vojensky neutrální země. Což její reálný vznik nadlouho zablokovalo. Společná zahraniční politika v „silových oblastech“ dlouho nevznikla proto, že vojenské zájmy členských států NATO a neutrálních zemí se prostě nepotkávaly. A protože v oblasti zahraniční politiky se rozduje jednomyslně.

Členské státy na iniciativu Bruselu musely být napřed „navyknuty“. Proto se začínalo zdánlivě nevýznamnými „blbinami“ jako je Rámcová úmluva o kontrole tabáku. Jejím signatářem se stala ES/EU. I když parlamenty některých zemí jako ČR odmítly její ratifikaci (v roce 2006 ji zamítl Senát), tak EU vesele na jejím podkladě vydávala směrnice a nařízení o přípustných příchutích cigaret, nebo o nehořlavosti cigaretového papírku. Tyto šaškárny pak z důvodu nedostatečného odporu členských zemí vytvořily precedent pro cestu k TTIP.

Již před schválením Maastrichtské smlouvy se stále urychloval proces tvorby společného evropské práva tehdy nazývaného Acquis. K jeho výkladu a rozhodování sporů mezi členskými státy a jeho občany (firmami) na jedné straně a evropskými orgány na druhé straně byl zřízen Evropský soudní dvůr (ESD). Z počátku ESD rozhodl řadu sporů tak, že dal za pravdu lidem a pomohl k řešení palčivých problémů. Jako v případě pracovní doby lékařů. Jenže v rekci na jeho rozhodnutí pak byla směrnice Radou a Parlamentem opět změněna v neprospěch lékařů. Teprve později se ukázalo, že tato instituce není rozhodčím, ale jedním z hybatelů integrace. Její nestrannost byla opakovaně zpochybněna v rámci tzv. „teleologických výkladu“ práva. Kdy ESD použil svoji soudní pravomoc jako prointegrační kvazizákonodárnou moc.

S růstem počtu předpisů i počtu členů narůstal chaos i míra střetů na půdě Rady. Evropské orgány ve spolupráci s hlavními tahouny integrace - SRN a Francií - se komplikující se situaci pokoušely vyřešit Amsterodamskou smlouvou z roku 1997 (v platnost vstoupila v roce 1999). V jejím rámci byl zaveden princip tzv. flexibility. Což je model, který otevřel vrata dalšímu obcházení demokratických pravidel. Komise si podle něj může vybírat, jaké Radě předloží problém k hlasování. Když hrozí, že jí její nápad bude zamítnut v radě ministrů zemědělství, tak jej může předložit radě ministrů obchodu.

Amsterodamskou smlouvou byla Evropskému parlamentu svěřena pravomoc schvalovat členy Evropské komise, a hlasovat o důvěře či nedůvěře Komisi. Parlament tuto svoji novou pravomoc využil v roce 1999, kdy sesadil Komisi vedenou lucemburským předsedou Jacquesem Santerem kvůli skandálu s rozkrádáním fondů EU. Komisaři a úředníci pak předvedli co je evropská solidarita v praxi. Pracovník, který rozkrádáním evropských fondů rozkryl, byl přeložen do skladu tiskopisů.

Drang nach Osten

V té době se plně rozběhla příprava na připojení bývalých členů RVHP bez Ruska ke Společenství. Rozšíření ES/EU však předcházely 2 věci. Jednak vstup těchto bývalých členů Varšavské smlouvy do NATO. A pak martyrium ve formě přidružení. V rámci smluv o přidružení musely východoevropské státy otevřít své národní trhy zboží ze ES/EU. Bez toho, že by jejich podniky měly možnost pobírat dotace jako jejich západní konkurenti. Na to doplatilo zejména zemědělství, které bylo ve východních zemích redukováno až na úroveň potravinové nesoběstačnosti. Východní průmysl byl redukován kombinací dvou faktorů. „Nekompetentní“ hospodářské politiky národních vlád východních zemí, která stavěla na principech tzv. washingtonského konsensu – privatizace, deregulace a liberalizace. A pak též vstupem do Světové obchodní organizace (WTO). Ta nahradila GATT. Její členové pak museli otevřít své trhy konkurenci ze zemí s levnou pracovní silou. Tento krok však současně provedly i západoevropské státy a USA. Důsledky dnes vidíme v celé EU ve formě tvz. průmyslových hřbitovů na místech bývalých slavných továren. Na definitivní zpečetění tohoto směru se členem WTO stala i EU.
S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla v roce 2001 přijata další revize primárního práva nazývaná Smlouva z Nice. V platnost začala postupně vstupovat v roce 2003 – tedy rok před vstupem 10 nových států. Měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států a rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou. Její prvky redukující bruselskou část evropské byrokracie však nikdy nevstoupily v platnost. Do dneška však přežily a vesele se rozrůstají tzv. dekoncentrované evropské agentury. V roce 2000 přesáhl počet zaměstnanců generálních ředitelství a správ služeb Evropské komise - tedy útvarů pod přímým řízením komisařů vysílaných členskými státy – 50 tisíc lidí. Tato cifra vzbudila velkou pozornost. V rámci diskusí bylo poukazováno na stále se zrychlující změť předpisů, které tito lidé neustále chrlí. Také bylo kritizováno, že tento obrovský úřednický aparát začíná mít nad volenými či jmenovanými politiky převahu. V zájmu redukce jejich počtu byla Niceskou smlouvou schválena reforma, která umožnila vnik evropských agentur. Tyto specializované agentury nesídlí v Bruselu, ale jsou umísťovány do členských států podle toho kdo má zrovna předsednictví v Radě. V době českého předsednictví v roce 2009 byla do ČR zřízena Agentura pro navigační systém Galielo. K dnešnímu dni je těchto agentur 31. Společně se soudním a účetním dvorem, Evropskou centrální bankou, Evropskou investiční bankou, Evropským ombudsmanem, Inspekcí ochrany osobních údajů, Úřadem pro výběr personálu, Úřadem pro úřední tisky a dalšími orgány zaměstnávají více než 200 tisíc lidí.

Za připomenutí stojí též fakt, že v roce 2002 vypršela původní smlouva o Montánní unii sjednaná zakládajícími členy na 50 let. Nebyla prodloužena. Z části možná proto, že těžba uhlí a výroba oceli se z velké části z Evropy přesunula do Číny. Z části též proto, že o původní principy a metody fungování již politici ztratili zájem.

První neúspěchy europeistů
Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o ústavě pro Evropu. Jako první evropská smlouva nebyla připravovaná mezivládně. Na její vznik byl svolán tzv. Konvent. Jeho svolání odsouhlasili předsedové vlád členských zemí na summitu v v Laekenu v roce 2001. V konventu zasedli zástupci vnitrostátních parlamentů z členských i tehdy kandidátských zemí EU. Konvent řídil jeho president (bývalý francouzského prezident) Valéry Giscard D´Estaing a 2 viceprezidenti - bývalý italský premiér Guliano Amato a bývalý belgický premiér Jean-Luc Dehaene. Konventem připravovaný text ústavní smlouvy počítal s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu ve všech oblastech. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla mít státoprávní charakter. Počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Evropa v té době měla nakročeno k federalizaci a vzniku evropského superstrátu.

V roce 2002 proběhla ve 12-ti členských státech úspěšná výměna národních platidel za hotovostní Euro. K používání nové měny se zvláštní smlouvou přidaly i 4 nečlenské země (Vatikán, San Marino, Monako a Andora). Přední politici té doby jako německý ministr zahraničí Joschka Fischer, nebo francouzský prezident Jacques Chirac se snahou o vznik evropské federace nijak netajili. Britský premiér Blair zase veřejně vyhlašoval, že silné evropské instituce umožní EU stát se supervelmocí jako USA.

Pak ovšem přišla pro europeisty studená sprcha. Smlouva byla odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku.

Tehdy měly federalizační tendence velkou podporu mezi občany kandidátských zemí na členství v EU. I já jsem mezi ně patřil. V EU jsem tehdy zvenčí spatřoval oblast, kde platí a jsou vymahatelné kvalitní zákony. Jako ve Francii, Německu či Rakousku. Po 12-ti letech zkušenosti s EU a jejími orgány již vím, že ty kvalitní francouzské, německé a rakouské zákony vznikaly dávno před Evropskou unii. Často v reakci na stávky, občanské neposlušnosti, nebo hospodářské krize. Klasickým politickým bojem, a ne úředním oktrojováním shora. Při práci s orgány EU jsem se přesvědčil, že v důsledku vzniku evropského práva tyto kvalitní národní zákony erodují. O zhoubnosti evropské rozrůstající se byrokracie a pohlcování dalších pravomocí jsem měl možnost se přesvědčit při vzniku Evropské agentury pro bezpečnost civilního letectví (EASA), která nahradila Sdružený letecký úřad (JAA). Předpisy vydané EASA, které nahradily předpisy řady JAR (vydané dříve JAA) obsahují řadu pasáží, u nichž je uvedeno „úmyslně vynecháno“. Působením EASA tak poprvé od vzniku Mezinárodní dohody o civilní letecké dopravě, podepsané v Chicagu v roce 1944, došlo v Evropě k poklesu bezpečnosti civilního letectví. Ne v Rusku, kde předpisy sice platí, ale nejsou dodržovány. Ale v EU – tedy na území, které se více než 50 let pyšnilo její nejvyšší úrovní na světě.

Rezervovaně se k federalizaci Evropy od vstupu do EU stavěli vlády východoevropských zemí. Po neúspěšných referendech o ústavní smlouvě a zejména po vstupu 10 východoevropských zemí v roce 2004 se na řadu let atmosféra změnila. Federace oficiálně přestala být cílem. Na jejím vzniku se však pracovalo dál.

Vítězství globalistů

Následně byla připravena nová revize Římských zakládacích smluv. Sjednána byla v roce 2007 pod názvem Lisabonská smlouva. O její sjednání se nejvíce zasadila německá kancléřka Angela Merkelová.

Lisabonská smlouva je o typickou ukázkou způsobu, jakým pracují evropské orgány. Když neprošla ustavní smlouva, byly podle jejího vzoru revidovány a sloučeny tři základní evropské smlouvy. Nový text byl nazván Smlouvou o fungování Evropské unie. V platnost vstoupila v roce 2009. Kromě Irska, kde to nařizuje ústava, neměli politici členský států odvahu předložit ji k ratifikaci v referendu. A asi dobře věděli proč. Irové v referendu v roce 2008 Lisabonskou smlouvu odmítli. Irská vláda pak vyvolala v roce 2009 druhé referendum, kde již po nátlaku evropských institucí a nepokrytých výhrůžkách Irsku ze strany politiků řady států byla schválena.

Kolem ratifikace Lisabonské smlouvy se rozpoutala politická krize i v ČR. Řada členů tehdy vládní ODS v kuloárech uváděla, že tehdejší premiér Mirek Topolánek byl

Merkelovou vydírán. Merkelová měla Topolánkovi vyhrožovat, že pokud nebude smlouva ratifikována, tak způsobí pád jeho vlády. Na její ratifikaci tlačila ve vládě Strana Zelených, kterou z pozadí dirigoval europoslanec českého původu zvolený za německé Zelené Milan Horáček. Během českého předsednictví v roce 2009 byla smlouva schválena oběma komorami českého Parlamentu. Během schvalovacího procesu však došlo k odštěpení části poslanců ODS. Rovněž v Senátu 17 členů ODS hlasovalo proti. Ratifikace Lisabonské smlouvy nakonec pád Topolánkovy vlády způsobila. I když jinak než vyhrožovala Merkelová. Topolánkovu vládu nakonec během českého předsednictví „sesadili“ odpadlíci z ODS, když se svými hlasy připojili k návrhu na vyslovení nedůvěry vládě. Hlasování o nedůvěře vyvolal tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek v reakci na sérii předchozích skandálů. Vaz jí však zlomilo hlasování poslanců odpadlých od ODS - kvůli Lisabonské smlouvě.

Ratifikaci Lisabonské smlouvy blokoval i tehdejší prezident Václav Klaus. Stejně jako jeho tehdejší polský kolega Lech Kaczynsky. Klaus napřed požadoval sjednání speciální výjimky pro ČR, která by zajistila nenapadnutelnost Benešových dekretů. Když v této věci vláda ustoupila tlaku kancléřsky Merkelové a tento požadavek jménem ČR stáhla, tak se obrátil na Ústavní soud (ÚS) se žádostí o přezkoumání souladu smlouvy s ústavním pořádkem. Po půlročním přezkumu ÚS došel k závěru, že smlouva neodporuje české ústavě. Poté prezident Klaus kapituloval a smlouvu podepsal.

Vítězství ?
Lisabonská smlouva přinesla zásadní průlom do způsobů dělby moci mezi národní státy a Unií. Až doposud platilo, že Unie a její orgány mají pouze ty pravomoci, které jím byly svěřeny zakládacími smlouvami (primárním právem). Smlouva o zřízení Evropských společenství obsahovala výčet oblastí, které byly v působnosti Unie a výčet oblastí, v niž se unie o svoje pravomoci dělila s členskými státy. Hlavně však obsahovala písemně stanovenou zásadu, že co není výslovně smlouvou dáno do působnosti unie, je v pravomoci členských států. Jakákoliv změna a přesun pravomocí do Bruselu před Lisabonskou smlouvou znamenala sjednání nové smlouvy a její ratifikace. Parlamenty nebo v referendu.

Lisabonská smlouva dává EU možnost získávat nové pravomoci a rušit právo veta v dalších oblastech bez další ratifikace. A to aniž by bylo nutné schvalovat a ratifikovat novou smlouvu. Ve smlouvě jsou pro to zavedeny mechanismy jako je Zjednodušený postup pro přijímání změn primárního práva podle čl. 48 Smlouvy o Evropské unii, tzv. obecná přechodová klauzule (passerelle). V odstavci 7 se Evropská rada zmocňuje, aby dále zvyšovala počet oblastí, kde se v Radě rozhoduje kvalifikovanou většinou. Tomuto rozšíření však může zabránit parlament kteréhokoliv členského státu, pokud do šesti měsíců od obdržení plánované modifikace vysloví svůj nesouhlas.

Lisabonská smlouva dále rozšiřuje tzv. „doložku flexibility“ (čl. 352 SFEU), která umožňuje Radě na návrh Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně přijmout vhodná opatření k dosažení cílů Unie i v případě, že Smlouva k tomu nedává Unii nezbytnou pravomoc. Podle Smlouvy z Nice tato možnost platila pouze pro dosažení cíle v rámci společného trhu, nově platí i pro ostatní cíle Unie vymezené zakládajícími smlouvami.

Postupně též nabíhá nový model hlasování v Radě podle tzv. systému dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, kteří tvoří současně 65 % obyvatel EU. 4 velké země EU tak mohou zablokovat rozhodnutí Rady. Naopak jim nyní stačí stačit podpora jedenácti libovolně malých států, aby bylo přijato rozhodnutí.

Právě tato ustanovení byla zneužita ke schválení imigrantských kvót, které vážně podlomily důvěru lidí v členských státech k EU. A je dost dobře možné, že způsobily, že Britové v referendu rozhodli o vystoupení z EU. Po schválení Brexitu se již ozývají nikoliv nevýznamné hlasy po vypsání referenda o vystoupení i v Holandsku, Francii a Rakousku. V Itálii zaznívají volání po hlasování o vystoupení z Eura.

Merkelové kukaččí vejce

Málo veřejně známé jsou nové principy tvorby evropského „práva“ , které se začaly používat po schválení Lisabonské smlouvy. I když ve smlouvě přímo nejsou zmíněny, tak Komise nyní prosazuje tzv. „nový přístup“. Jde o newspeakový název pro porušení zásad dělby moci. Evropské směrnice a nařízení obsahují čím dál více „zmocnění“ pro Komisi k vydávání prováděcích předpisů. Jejich podstatou již nově nejsou jen detaily k provedení směrnice či nařízení, ale i zásadní změny práva. A to bez souhlasu Rady a Evropského Parlamentu. Poprvé se tuto tendenci podařilo odrazit až při přijímání nového nařízení o společných pravidlech v oblasti bezpečnosti civilního letectví. Toto nařízení mělo nahradit provizorní nařízení z roku 2001 schválené v reakci na atentáty na dvojčata v New Yorku. Provizorní nařízení 2320/2001 přesně definovalo soustavu bezpečnostních opatření. Nové nařízení nic z toho neobsahovalo a podstatě na několika stranách zmocňovalo Komisi k vydání libovolných předpisů k regulaci letectví. Část z nich měla mýt dokonce povahu utajované skutečnosti EU. Podle návrhu Komise by měli lidé a firmy dodržovat něco co si nemohou přečíst, protože je to tajné. Teprve po předložení takto drzého nesmyslu se Evropský parlament vzpamatoval a návrh nařízení Komisi zamítl. Před tím však v několika stech případů podobné, i když méně zjevné zmocňovací ustanovené do směrnic a nařízení schválil.

Zde se sluší připomenout citát nedávno zesnulého českého europoslance Miloslava Ransdorfa (KSČM), který zmocňovací ustanovení navržené Komisí přirovnal k Ermächtigungsgesetzu. Zmocňovacímu zákonu, který Adolf Hitler přinutil schválit torzo Říšského sněmu po požáru budovy Reichstagu a následném pozatýkání více než 1/3 poslanců. Tento „zákon“ dal führerovi neomezené diktátorské pravomoci, protože je zmocnil vydávat nařízení se silou zákona - bez souhlasu parlamentu.

Ti co dovnitř nechtějí

Sjednocování Evropy a rozšiřování EU není totéž. Evropa je subkontinent táhnoucí se od Atlantiku po Ural. Na jejím území dnes existuje 46 mezinárodně uznávaných států. 28 z nich je dnes členy EU. Doposud se s výjimkou odchodu Grónska a Britského Exitu EU rozšiřovala. Takže v myslích řady lidí vnikl dojem, že rozšiřováním EU se Evropa sjednocuje. A že jednou se tam všichni sejdeme. Není tomu ovšem tak.

O vstup do EU nikdy nejen nepožádaly, ale o tomto kroku ani neuvažovaly nejen ministáty jako Vatikán, San Marino, Lichtenštejnsko nebo Andora. Ale též Rusko. Geograficky největší stát světa. Několikanásobně větší než EU. Po různých peripetiích ve vztazích mezi EU a Ruskem se vzájemné snahy snažil zlepšit i český prezident Miloš Zeman. Ještě před ukrajinskou krizí vybízel ke zlepšení vzájemné spolupráce. Při svém vystoupení na půdě Státní dumy (dolní komory ruského parlamentu), kterému byl přítomen i Vladimír Putin, vybízel Rusy, aby vážně uvažovali o spojení s EU. Řekl přitom, že pokud se jim jeví jako ponižující uvažovat o vstupu Ruska do EU, tak ať se na to zkusí podívat tak, že by EU vstoupila do Ruska. Bylo mu sice zatleskáno, ale na ruském postoji se nic nezměnilo. Nejzazší mez, na kterou je Rusko ochotno jít ukázal prezident Putin během ukrajinské krize. Před zavedením odvetných sankcí nabídl EU možnost celní unie. Už to je hodně. Takováto celní unie by byla největším světovým trhem. Že by však Rusové chtěli přebírat bruselské směrnice o emisních limitech na sekačky, však nemůže být ani náhodou řeč. EU však Putinův návrh odmítla. I když by pro členské státy a zejména firmy v nich byla velmi výhodná.

Do unie však odmítlo vstoupit několik států. Norsko otevřelo své jednání o připojení k EHS v roce 1962. Společně s Británií, jejíž první pokus o vstup zablokoval francouzský prezident Charles de Gaulle. Po 10-ti letech vyjednávání podmínek Norové v referendu poprvé vstup odmítli. V roce 1989 ES začala jednat s nečlenským Norskem, Švýcarskem a Islandem a tehdy na členství kandidujícím Rakouskem, Švédskem a Finskem o zóně volného obchodu. Tato jednání vyvrcholila v roce 1994 vznikem Evropského hospodářského prostoru (EHP). Takového částečného společného trhu. Společný trh se totiž nevztahuje na všechny oblasti. V případě Norska je z něj vyloučeno např. zemědělství a rybolov. V rámci EHP se sdílí i část technických norem vzniklých v EU. Nečlenové EU nemají možnost se podílet na jejich vzniku a podobě. Nemají zástupce v Radě, komisích a Evropském parlamentu. Nemohou tak vyjednávat o jejich podobě a předkládat pozměňovací návrhy. Mohou je pak buď příjmout nebo odmítnout formou sjednání výjimky. Touto cestou se do Norského práva dostala značná část evropských předpisů. Norská vláda poté chtěla obnovit jednání o členství v EU. Norští občané jí to však v závazném referendu v roce 1994 podruhé a definitivně zakázali.

Švýcarsko jednalo o možnosti vstupu do EU několikrát. Napřed se Švýcarsko přidalo do EHP, byť s mnohem menším počtem oborů. Z ústavních důvodů společný trh neplatí např. pro bankovnictví. Poté vstoupili do Schengenského systému s volným pohybem osob. Ovšem s tou výhradou, že jej Švýcarsko může kdykoliv na neomezeně dlouho dobu „dočasně pozastavit“. Jako se to stalo loni při migrační krizi. Dále pak probíhala i jednání o vstupu do EU. Poprvé je zastavila švýcarská vláda v roce 2010. V roce 2012 byla jednání obnovena. V červnu 2016 však byla definitivně zastavena rozhodnutím v referendu. V roce 2015 již Švýcaři rovněž závazně odmítli výměnu svého Franku za Euro.

Island začal o členství v Unii vyjednávat v roce 2010. Již předtím se v roce 2001 připojil i do schengenského systému volného pohybu osob. O zapojení do něj začal jednat již v roce 1996 – tedy rok po jeho vzniku. V případě islandu proběhl screening slučitelnosti islandského práva s předpisy EU v rekordně krátkém čase 3 let. Komise doporučila Island přijmout. Těsně před podpisem Asociační smlouvy však islandská vláda proces pozastavila. V březnu 2015 Island přihlášku do EU oficiálně stáhl.

Pro koho je EU lákadlem?

Opačný příklad představuje táhnoucí se jednání se Srbskem. Ještě jako federace s Černou horou podala žádost o vstup v roce 2009. Ze strany orgánů EU bylo jednání blokováno až do roku 2013 s odkazem na nutnost vyřešit problémy po válkách při rozpadu bývalé Jugoslávie. A zejména na potrestání válečných zločinů, kterých se při nich Srbové měli dopustit. Velký problém představuje požadavek na uznání nezávislosti Kosova, který je pro Srby nepřijatelný. Evropská komise jej požaduje dokonce v rozporu se Smlouvu o zřízení Evropských společenství, která jednoznačně stanoví, že členem se může stát pouze stát, který byl uznán OSN. A to Kosovo není. Stojí však za připomenutí, že nezákonné odtržení Kosova od Srbska způsobila válka, kterou v roce 1999 proti Srbsku vedly členské státy NATO, z nichž mnohé jsou vlivnými členy EU.

S Chorvatskem, které mělo podobné problémy se svými hranicemi se Slovinskem jako Srbsko a jejichž občané při válkách spáchali stejné válečné zločiny, se však o vstupu jednalo od roku 2007. V roce 2013 se stalo řádným členem.

Od roku 2005 marně čeká na zahájení jednání o vstupu do EU Makedonie. Jednání s ní blokuje Řecko kvůli názvu tohoto státu. Ačkoliv jde o řádného člena OSN.

V roce 2003 podala přihlášku Albánie. Jednání s Albánci však bylo započato až v roce 2012, kdy Albánie přistoupila na jednostranné otevření svého trhu zboží EU v rámci smlouvy o přidružení, která platí od roku 2014.

V roce 2016 podala žádost o vstup do EU Bosna. V jeho případě dělá Komise zatím „mrtvého brouka“.

Samostatný stát Černá Hora vznikl v roce 2006 odtržením od Srbska. Už v roce 2008 podala Černá Hora přihlášku do EU a od roku 2010 je kandidátskou zemí. Přístupové rozhovory probíhají od roku 2012. Ačkoliv země není členem EU ani eurozóny, jednostranně vyhlásila euro jako svou měnu v roce 2002. Podobně bylo Euro „půjčeno“ k užívání jako náhradní platidlo Kosovu.

Rekordmanem v délce jednání – nejednání o členství je Turecko. První Turecká žádost o členství – tehdy ještě v EHS je z roku 1959. Od roku 1963 je členem EHS – ovšem nikoliv ostatních dvou složek Evropských společenství. Turecko od roku 1973 začalo částečně sdílet celní unii. I když ve většině oblastí nemá společný trh. Jednání o rozšiřování společného trhu do dalších oblastí bylo pozastaveno v roce 1974. Poté kdy Turci vojensky obsadili část Kypru a vyhlásili na něm nikým jiným neuznanou Kyperskou Tureckou republiku. Zcela zastavena byla jednání s Tureckem v roce 1980, kdy v něm proběhl vojenský převrat. Jednání o přidružení byla obnovena v roce 1986. V roce 1987 Turecko oficiálně požádalo o plný vstup do ES. Jeho žádost byla poprvé zamítnuta v roce 1989 Evropskou komisí.

V letech 1995 a 1996 byla celní unie EU-Turecko rozšířena do všech oblastí ekonomiky.

V roce 2005 začala přístupová jednání, problémem nicméně zůstává schválení přídavného protokolu Ankarské asociační dohody o otázce Kypru v Turecku. EU proto zatím odmítá provizorně uzavřít jakoukoliv z projednávaných kapitol. Dalším problémem zůstávají například rozdíly mezi státním zřízením v Turecku a ve členských státech EU nebo dodržování lidských práv v zemi. Jednání s Tureckem se táhnou kvůli problémům na obou stranách. Turecko jen velmi pomalu mění zákony podle požadavků EU. Na druhou stranu řada členských států na čele s Francií opakovaně prohlásila, že plně členství Turecka je pro ni nepřijatelné.

V roce 2016 si Turecko využitím migrační krize vynutilo uzavření smlouvy o bezvízovém styku pro pobyty do 90 dní. Do té doby měli členské státy bezvízový styk pouze v turistice do 30 dnů.

Ukrajina podala žádost o vstup v roce 2006. Jednání o dohodě o přidružení začala v roce 2011 a vedl je český eurokomisař Štefan Fülle. V roce 2013 byla smlouva o přidružení připravena k podpisu. Její součástí bylo – jako i v ostatních případech – jednostranné otevření ukrajinského trhu výrobkům z EU. A hlavně celní unie. Jenže její realizace byla neslučitelná s celní unií se Společenstvím nezávislých států (země bývalého SSSR na čele s Ruskem). Prezident Janukovyč ji na posledních chvíli odmítl v této podobě podepsat. V zemi vypukl převrat známý pod názvem Majdan. Nová politická reprezentace na čele s prezidentem Porošenkem a premiérem Jaceňukem v roce 2014 smlouvu o přidružení podepsala. V zápětí ostatní státy SNS vypověděli Ukrajině celní unii. Poté nové ukrajinské vedení státu jako odvetu postavilo ruský jazyk v zemi mimo zákon. I když jím hovoří téměř polovina obyvatelstva Ukrajiny. V reakci na to oblasti Krymu, Doněcka a Luhanska vyhlásili odtržení od Ukrajiny. Krym byl následně přijat za člena Ruské federace. Na Krym si ukrajinská armáda netroufla zaútočit, protože se na něm již od vzniku Ukrajiny nacházela Ruská námořní vojenská základna. V oblasti Donecka a Luhanska vypukla občanská válka, která je po opakovaných rozhovorech v Minsku dočasně zmražená a hrozí její znovuvypuknutí. Přes uzavřené příměří téměř denně probíhají „přestřelky nízké intenzity“.

Co je to vlastně EU dnes?
Tisíce úředníků Komise v Bruselu a v po celé Evropě roztroušených specializovaných úřadech. Nikým nevolená exekutiva nazývaná Evropská komise. Přezdívaná též „odkladiště zdiskreditovaných politiků“. A několikasethlavý Parlament bez práva zákonodárné iniciativy.

Pak je to také penězovod na evropské dotace. V podstatě institucionalizovaná korupce. Původně to měla být kompenzace za to, že ekonomicky slabší členské státy otevřely svůj trh výrobcům z původně hospodářsky silnějších zemí. Po vstupu Evropských společenství (předchůdce dnešní EU) jako celku do WTO, je to už jen úplatek pro národní politiky, aby nezkoušeli měnit status quo. Dnes už to nejsou německé nebo francouzské firmy. Jsou to nadnárodní korporace, které vyrábí v mimoevropských zemích s levnou pracovní silou a nízkou nebo žádnou ochranou práv lidí a přírody. Do Evropy výrobky dováží. Národní vlády s tím nemohou nic dělat, i kdyby chtěly. Obchodní a celní politiku za členské státy provádí EU. Její komisaři a úředníci jsou zde v podstatě proto, aby v zájmu volného trhu nebránili těmto dovozům, které ničí domácí firmy a zaměstnanost v členských státech. Proto, aby to někdo z národních politiků nechtěl měnit, jsou zde dotace. Miliardy eur, které Komise posílá do členských států, aby je spřáteleným firmám rozdělili domácí politici a úředníci. A jaksi mimochodem si také něco přihráli do svých kapes.

Co je EU dál? Dál už nic. Volný pohyb osob mezi členskými státy není nutně spojen s EU. Schengenská dohoda, která volný pohyb bez hraničních přechodů, umožnila ostatně vznikla mimo EU – resp. jejího předchůdce ES. Původně si ji sjednali jen některé tehdejší státy EHS – Francie, Německo, Belgie, Holandsko a Lucembursko. Některé členské státy EU dodnes nejsou do schengenského systému zapojeny. Např. Rumunsko nebo právě odcházející Velká Británie.

Vlastně je tu ještě něco. Desítky tisíc evropských předpisů, nařízení a směrnic. Když se vytisknou ve formátu A4 a postaví za sebe, tak je to prý řada dlouhá přes 16 km.. A čím dál rychlejším tempem je chrlí ty desítky tisíc evropských úředníků.

Existuje nějaká společná idea, která by spojovala národy a lidi v tomto soustátí? Zatím jsem žádnou nenašel. Kdysi to byla snaha zabránit opakování hrůz druhé světové války a zachovat mír. Ta přestala existovat s vypuknutím válek při rozpadu bývalé Jugoslávie.

Dnes miliony lidí napříč členskými státy, kteří se často ani neznají, mají jednu podobnou myšlenku: „Už mě serou ty blbosti co vymýšlejí v Bruselu!“. Nehořlavé cigarety, zákaz 100- wattových žárovek, nebo nově zákaz igelitových tašek, či emisní limity pro sekačky na trávu.

Snad každého již něco z bruslených nesmyslů naštvalo. Každý nesmysl sám o sobě naštve jen malé procento lidí. Těch nesmyslů je však hodně a rychle přibývají. V součtu to tedy může stačit na rozpuštění EU. Pokud lidé dostanou právo v referendu hlasovat.

17. 7. 2016     zdroj
Současná migrační krize v Evropě vznikla i proto, že politici podnikali v praxi kroky a byli naprosto přesvědčeni, že občané se musí jakoby řídit určitými hodnotami. Pokud vznikají rozdíly mezi tím, co společnost považuje za nejdůležitější, a tím, co musí společnost považovat za nejdůležitější podle názoru politiků, pak nastávají vážné problémy. O tomto ve Svenska Dagbladet píše profesor Uppsalské univerzity, expert na studium východních zemí, Stefan Hedlund.

V případě Ruska a Západu se toto nebezpečí jeví ještě zřetelněji, domnívá se Hedlund. Již v roce 1985 americký diplomat George Kennan upozorňoval, jak nebezpečné je klást hodnoty do popředí zahraniční politiky. Migrační krize ukázala, že dokonce v rámci Evropy neexistují hodnoty v nějaké obecné podobě, ale že všichni chtějí chránit své národní zájmy, proto je nutno tímto způsobem posuzovat i ukrajinský konflikt.

"Zásadní rozdíl mezi rozporem hodnot a rozporem zájmů spočívá v tom, že rozpory zájmů jsou řešeny v rámci jednání. Kdežto rozpor hodnot je chápán tak, že jedna strana má pravdu a druhá chybuje," píše švédský expert.

V případě Ukrajiny, pokračuje Stefan Hedlund, zastávalo Rusko celou dobu názor, že se jedná o rozpor zájmů, proto je třeba se setkávat a komunikovat, ale Západ, naopak, považoval události za rozpor hodnot, do něhož nemá Rusko právo zasahovat. Ukrajinu to přivedlo k válce a zpustošení, Rusku byly uloženy sankce, které se staly pro západní vůdce "způsobem, jak pocítit vlastní morální převahu." Ale nakonec Kreml neučinil ústupky a sankce, domnívá se autor článku, budou zrušeny již příští rok.

Ve švédských médiích vyjadřovali experti názor, že jednání Ruska mělo pro zemi ničivý účinek. Stefan Hedlund považuje tento postoj za chybný, protože poslední desetiletí nebylo pro Rusko řadou nezdarů. "Válka v Gruzii zastavila expanzi NATO. Jsem naprosto přesvědčen, že válka na Ukrajině povede k jejímu krachu a Rusko si navrátí vedoucí úlohu. Invaze do Sýrie zachránila Asada a Američany přinutila začít vyjednávat. A sankce posílily ruský režim, když přilily olej do ohně teorie spiknutí o tom, jak Západ sní o zlomení Ruska. Obecně lze říci, je těžké tomu uvěřit, že Vladimír Putin a jeho lidé nyní vidí leccos, jen ne úspěchy. Takže zde je moje závěrečná otázka: čeho tedy dosáhl Západ kromě samolibé morální nadřazenosti?" uzavírá švédský odborník na východní země.


 Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Jiří Jírovec
18. 7. 2016
Přímá demokracie je přitažlivý koncept. Udičku nahodil sám Okamura tím, že dvouslovné heslo dal do názvu vlastní politické strany. Jen žádné zbytečné detaily. Zatím postačí prázdné heslo a před volbami zaseknout. Pozornosti uniká, že lid svoji "vládu" nevlastní. To platí bez ohledu na to, jestli jde o tradiční volby nebo o tolik oslavované referendum. Kdo má peňauze, je pán, kdo jich má víc, je ještě větší pán - tak lze parafrázovat Cimrmana.
0
Volby vyhrávají ti, kteří mají peníze. Politické strany je dostávají od zájmových skupin, které očekávají, že jim investice bohatě vrátí.

Referendum je záležitost post-volební, a jako taková je vlastněna těmi politiky, kteří získali moc ve volbách. Ti si vyhrazují právo formulovat otázku, určit podmínky pro jeho konání i závaznost výsledku.

O referendu se hodně diskutuje, ale jen ve velmi obecné rovině. Zdůrazňována je forma před obsahem. Proto lze najít názor, že i špatné referendum nás jednou dovede k demokracii.

Zastánci přímé demokracie se, jako čert kříži, vyhýbají základní otázce: Co se stane, když se lid zmýlí a zjistí, že ke své škodě zvolil v referendu horší ze dvou možností.

Každá volba v sobě nese riziko chybného rozhodnutí. Záleží nejen na vstupní situaci, ale i na její změně s časem. To dobře dokumentuje zákonodárný proces Parlamentu. Každá novela nebo zrušení zákona je dokladem toho, že existují špatná i nepotřebná rozhodnutí.

Zde je příklad referenda, které se nabízelo v souvislosti s nápadem oživit malé město přitáhnutím turistů a jejich peněz.

V ontarijském městečku Deep River (4,200 obyvatel) přišla s tímto nápadem městská správa. Jde o to, že řidiči projíždějící po "Trans Canada Highway", tedy silnici č.17, nevědí, že kousíček od této naprosto nudné komunikace se řeka Ottawa rozlévá na kilometr široké jezero s plážemi.

"Přitáhneme, oživíme a vyděláme" znělo jednoduché heslo.

Jenže pak se ukázalo, že po sedmnáctce projede několik tisíc aut denně a s tím vyvstal problém: jak dosáhnout, aby se pro spatření krás řeky Ottawy a otevření peněženky rozhodla jen přijatelná část řidičů.

V centru maloměsta totiž není dostatek parkovacích míst, o sdílení pláží s turisty nikdo nestojí a ve dvou restauracích a dvou kavárničkách je celkem místo tak pro 100 lidí.

Referendum se nakonec nekonalo. Místní týdeník se totiž chopil osvěty a radní nechtěli vypadat jako blbci. Nicméně, zůstává otázka, jak by byla řešena situace, kdyby místní lidé byli řekli "ano" turismu. Novým referendem, nebo jak jinak a po jaké době?

Existuje řada dobrých otázek pro referendum v českých zemích. Mezi ty nejzávažnější patří otázky války a míru. Chceme, aby ČR zůstala v organizaci, která připravuje válku s Ruskem? Chceme, aby se ČR dál zadlužovala nákupem zbraní, když nemáme dost peněz na zdravotnictví a školství?

Taková referenda ale nikdy nebudou. Lid by se, kupodivu, mohl rozhodnout chybně, byť ve svůj prospěch.

18. 7. 2016        PaulCraigRoberts
Richard Black, americký senátor za stát Virginia, označil Obamovu snahu zardousit Sýrii za extrémně bezohlednou a šílenou. Ve svém projevu v senátu k problému dále řekl: „Nikdy jsme nepodnikli nic odpornějšího a ničemnějšího, než to, co právě teď podnikáme v Sýrii.“

K Sýrii se na svém populárním serveru vyjádřil i známý levicový novinář Stephen Lendman, když odsoudil Obamovy plány na "zlikvidování syrské státní suverenity, na rozparcelování Sýrie na malé kousky, které by se daly snadno ovládat, na zmocnění se přírodních syrských zdrojů a na vytvoření totálního chaosu a lidské bídy v zemi.“

Vybral a přeložil Lubomír Man

Luděk Prokop
18. 7. 2016   
Mnohdy se jeví, že zaměstnanci masmédií nemohou mít žádné potomky. Žádné děti, žádná vnoučata. S bohorovností těch, kteří je ovládají, přiživují válečnou atmosféru a připravují veřejnost na myšlenku nevyhnutelnosti války. Zarputile a usilovně „vyrábí“ představu o jediném nepříteli lidstva, o agresivním Rusku. Z řad volených zástupců lidu, tu a tam ojediněle zazní nebetyčná nehoráznost typu - atomová válka s Ruskem, by byla válkou za svobodu. 


Bombardování při agresi západních mírotvorců do cizí země, bylo ikonou demokracie nazváno, vzdor zabitým a zmrzačeným dětem, „bombardováním humanitárním“. Rozšiřování počtu základen NATO kolem Ruska, je vydáváno za obranné akty a obranné reakce Ruska jsou vydávány za agrese. Stejně tak rostoucí počet agresivních provokací vůči Rusku, je vydáván za mírotvorné, plně oprávněné zastrašování našeho jediného a společného agresivního nepřítele, při čemž jakékoli jeho reagování na sílící provokace, slouží jen za důkaz o jeho agresivitě.

 Veřejné mínění je masovou manipulací připravováno na oprávněnost vyvolání války se zmíněným jediným nepřítelem. Nepřítelem vydávaným za izolovaného agresora bez spojenců, takže jeho zničení by mohla být brnkačka. V zájmu takových a podobně absurdních myšlenkových pochodů, se zaměstnanci masmédií raději nevěnují dostatečně plně reálným úvahám o silně pravděpodobném spojenectví ve zbrani, mezi Ruskem a Čínou. Případně o spojenectví i s dalšími zeměmi, pro které je vývoz demokracie a její vnucování, často násilnické vnucování, vnucování zvyklostí demokratické morálky západních zemí, zcela nepřípadné a nestravitelné. A tohle všechno může vyústit do atomového armageddonu.

Demokratická média se odmítají zabývat takovými prkotinami. Proč asi? Zamýšlení nad pravděpodobností takových a souvisejících možných reálií, by mohlo vést k masovému odporu drtivé většiny lidí, proti válce, proti přípravám války a proti tvorbě válečné atmosféry. A to se evidentně vládcům nad masmédii nehodí do jejich záměrů. O tom zda a jak skvěle, jsou tito mediální vládcové na válku, řešící přelidněnost na naší planetě připraveni, lze jen spekulovat a fabulovat. Stejně tak i o jejich podzemních betonových sídlech připravených k přežití vyvolených v relativním pohodlí, nebo o tom, zda jejich představy o nadvládě nad světem, který po Armageddonu ještě možná zůstane, mají jakékoli opodstatnění, zda vyvolení soudruzi, nebo jejich akademičtí pohůnci, neudělali ve výpočtech nějaké matematické, prognostické, či jiné chyby.

S pravděpodobností, hraničící s jistotou lze říct jediné. Pokud se kdokoli ze zástupů masmediálních zaměstnanců, připravujících nás na nevyhnutelnost spravedlivé války za svobodu s jediným nepřítelem, tj. s Ruskem, pokud někdo z nich usilovně sám sebe přesvědčuje o tom, že jeho a jeho rodiny se armageddon týkat nebude, tak se velice hluboce mýlí. Dokonce se v tomto ohledu hluboce mýlí i naši přisluhující lokajští politici, považující sami sebe ve zjevné choromyslnosti za ty, kteří náleží mezi nedotknutelné vyvolené. Mezi přeživší vyvolené možná, možná mohou patřit ti předem zaopatření a připravení vládci všehomíru. Tedy pokud jejich akademičtí pohůnci, neudělali zmíněné výpočetní a prognostické chyby. S velkým otazníkem mohou přežít ti, kteří se na válku připravili, válku připravují a hodlají válku vyvolat. Masy masmediálních lokajů předurčených k likvidaci, žijící dneškem a nemyslící na zítřek, myslící jen na sebe, nikoli ale na své potomky, jsou pro válečné dobrodružství mocných zatím, prozatím potřební. A ve své sobecké zaslepenosti a zahleděnosti do sebe samých, místo aby v životním zájmu vlastních potomků vehementně burcovali veřejnost proti válce a jejím přípravám, válce a přípravám na válku uctivě posluhují.

Závěrem tohoto zamyšlení si dovolím citovat část z projevu ruského prezidenta Putina k žurnalistům o tom, že jen slepě opakují lži a dezinformují ohledně protiraketového systému ve východní Evropě. :

„Rok co rok víme, co se stane, a oni vědí, že to víme. Jen vám pořád lžou, a vy tomu věříte, a pak to šíříte mezi obyvatele svých zemí. Vy zřejmě necítíte to bezprostřední nebezpečí – a to je to, co mě děsí. Jak můžete nerozumět tomu, že je svět zatahován směrem, ze kterého není úniku? A během toho předstírat, že se nic neděje? Já už nevím, jak vám to vysvětlit.“

A tak si kladu otázku související s velice důležitými a závažnými slovy ruského prezidenta, představitele velmoci, kterou Rusko nesporně je. Otázku související s jeho sdělením, že hrozí na planetě třetí světová a ke všemu jaderná válka. Jak je možné, že hlídací psi demokracie a svobody slova, náležitě, řádně a s důrazem na žádoucí pozornost, kterou si tak závažná slova zasluhují, jak je vůbec možné, že je ignorují? Proto si dovoluji uvést výše uvedené zamyšlení, jako malou část z možných odpovědí na tuto otázku.

18. 7. 2016     zdroj
DAEŠ, aniž by to vyhlašoval nahlas, připravuje své stoupence na možný pádu"chalífátu" ... "Nehledě na organizované vlny teroristických útoků po celém světě, připravuje DAEŠ (organizace je v Rusku zakázaná, pozn. redakce), aniž by to vyhlašoval nahlas, své stoupence k možnému pádu "chalífátu", vyhlášeného s velkou slávou před dvěma lety, píší korespondenti The Washington Post Joby Warrick a Souad Mehennet. 


Ve veřejných prohlášeních a při nedávných akcích v Sýrii přiznává vedení DAEŠ, že vojenské úspěchy teroristické organizace klesly a připravuje se na skutečnost, že její zbývající bašty mohou padnout." Zároveň se skupina zapřísahá, že bude rázně pokračovat v nedávné kampani násilí, a to i v případě, že teroristé budou zahnáni do ilegality.

Podle analytiků a expertů mohou být teroristické útoky, podobné těm v Istanbulu a Bagdádu, častější podle toho, jak "se skupina z kvazistátu, ovládajícího řadu území, proměňuje v rozvětvenou stínovou síť poboček a buněk na nejméně třech kontinentech."

"Zatímco naše jádro v Iráku a Sýrii je podrobováno útokům, byli jsme schopni se rozšířit a přesunout část velení, médií a finančních struktur do jiných zemích,"řekl v rozhovoru prostřednictvím internetového spojení dávný terorista DAEŠ.

"Nicméně příznaky beznaděje narůstají každým týdnem v "chalífátu", který se podle údajů zprávy analytické a poradenské firmy IHS Inc., zveřejněné minulý týden, zmenšil o dalších 12% v prvních šesti měsících roku 2016," je uvedeno v článku The Washington Post.

"Zajímavý redakční článek, opublikovaný minulý měsíc v arabském týdeníku DAEŠ "Al-Naba", předložil pesimistický odhad perspektiv "chalífátu", přiznal možnost, že všechny jeho územní majetky mohou být nakonec ztraceny", píší Warrick a Mehennet. "Článek s názvem" Iluze křižáků v éře Chalífátu" měl semknout stoupence skupiny, když trval na tom, že DAEŠ přežije, i když všechna jeho města padnou pod tlakem "křižáků"- sil, podporovaných Západem a Ruskem a které se postavily proti nim".

"Will McCants, výzkumný pracovník Brookingského institutu, autor knihy, opublikované v roce 2015 "Apokalypsa DAEŠ: historie, strategie a eschatologie DAEŠ", soudí, že smrtící útoky na istanbulském Atatürkově letišti a v obchodní čtvrti Bagdádu Karada byly relativně snadné cíle pro teroristy, které uspokojuje pouze velký počet obětí v řadách civilního obyvatelstva, a že byly možná součástí prohlášení ke stoupencům o životaschopnosti DAEŠ", je uvedeno v publikaci. "Úspěšné útoky v zahraničí jsou znamením hlubokého nepokoje doma,"řekl McCants.

Evropští pracovníci zpravodajských služeb jsou znepokojeni, je uvedeno v publikaci. V rozhovoru o protiteroristické strategii vysoce postavený pracovník francouzské bezpečnostní služby řekl, že teroristé "se střetli s obtížemi, když jsme přizpůsobili svou strategii jejich prvopočáteční s tím, abychom je začali zbavovat útočiště.""Ale teď rozšíří svou taktiku a začnou provádět mnohem zákeřnější a tajné operace ve velkých městech."

"Další etapa, říká, již začala," sdělují autoři článku.

Na přípravě materiálu se podílela Liz Sly.

 Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Radim Valenčík
18. 7. 2016   RadimValenčíkPíše
UK ČT 24 dnes, 15.7. - Nechají Zaorálka žvanit samotného a hodně dlouho o Nice. Nicméně - i tak dokumentuje, kam došlo k zapouzdření těchto "elit". Prý v Iráku je tolik mrtvých běžné, a tak si musíme také zvyknout. Odky? – Snad až od likvidace Husajna (kdo o ní rozhdodl, jak byla provedena, s jakými argumety, kdo z našinců se na ní podílel?). Takže i toto musíme přičíst Blairovi a nejen těch přes 100 tisíc (!) mrtvých:

"Británie se do vojenské invaze zapojila předtím, než mohly být využity všechny mírové prostředky," konstatoval šéf vyšetřovací komise. Vstup západních vojsk na území Iráku podle něj neměl uspokojivý právní základ, nečekalo se ani na souhlas Rady bezpečnosti OSN.

Britskou účastí v invazi do Iráku se už před 12 lety zabývala komise vedená lordem Robinem Butlerem. Zkoumala zejména kvalitu výzvědných podkladů.

Ve zprávě, zveřejněné v červenci 2004, pak konstatovala, že se britské tajné služby dopustily významných chyb a Irák neměl zásoby zbraní hromadného ničení.

Blair bezprostředně po zveřejnění Butlerových závěrů v parlamentu řekl, že jeho úřad její závěry přijímá.

Americké zprávy o tom, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení, byly podle Johna Chilcota nepodložené, ačkoli je před invazí nikdo nezpochybnil. Komise navíc konstatovala, že plánování celé akce bylo zcela nepřiměřené.

Vyšetřování přiměřenosti celé invaze Britům trvalo sedm let. Komise vyslechla více než 150 svědků a prostudovala 150 tisíc stran dokumentů.

Blair přiznal odpovědnost za chyby. Jednal prý v dobré vůli

Britská vláda podle Chilcota podcenila hrozby, které může invaze přinést. Měla počítat s nejistotou, do níž vojenský zásah a svržení Saddáma Husajna celou zemi uvrhne a z níž teď těží třeba teroristické hnutí Islámský stát.

Tehdejší premiér Tony Blair navíc podle Chilcotovy komise dostal varování, že účast Spojeného království na invazi povede k útokům teroristické sítě al-Káida na britském území. Kabinet rizika podcenil, atentáty v londýnském metru a autobusech si pak v červenci 2005 vyžádaly 56 obětí.

Protiváleční aktivisté a příbuzní 179 britských vojáků, kteří v Iráku zahynuli, podle agentury AP doufají, že zpráva Chilcotova týmu umožní stíhat expremiéra Blaira pro případné válečné zločiny.

"Za jakékoli chyby přijmu plnou odpovědnost bez výjimek a výmluv," reagoval na zprávu Chilcotovy komise expremiér Tony Blair. "Rozhodnutí jsem přijal v dobré vůli a věřil jsem, že je v nejlepším zájmu země,"řekl agentuře Reuters. Vyšetřovatelé uznali, že Blair vládu ani parlament úmyslně neklamal.

Spojené státy do Iráku vpadly v březnu 2003. Spolu s nimi vyslaly svou armádu do země také Velká Británie a Polsko.

Během invaze padl autoritářský režim Saddáma Husajna, samotný prezident skončil na popravišti. Zbraně hromadného ničení se však v Iráku nikdy nenašly. Boje si vyžádaly přes 100 tisíc mrtvých civilistů.

Ještě v roce 2008 působilo v Iráku 165 tisíc amerických vojáků. K misi se po prvotní invazi připojily i koaliční síly včetně Čechů. Poslední americká bojová brigáda ze země odešla v srpnu 2010.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/britska-komise-o-invazi-do-iraku-dar-/zahranicni.aspx?c=A160706_123030_zahranicni_mlb

Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/3634-zaoralek-nice-musime-si-zvyknout-jako-v-iraku.html

18.7. 2016

Břetislav Olšer

Alexandr Sotničenko
18. 7. 2016  Eurasia24

Vítězství nad pučisty podle turkologa Alexandra Sotničenka posílí zahraničněpolitický kurs tureckého prezidenta Recepa Erdogana, nasměrovaný v posledních týdnech k obnovení a posílení vztahů s blízkými sousedy, v první řadě se Sýrií a Ruskem. Ve stručném hodnocení situace po nedávném pokusu o převrat to píše ruský portál Ktovkurse.com

Na uvedený trend ukazuje i fakt, že starosta Ankary během svého vystoupení obvinil právě pučisty ze zhoršení vztahů mezi Tureckem a Ruskem. Podle něj pilot, který sestřelil ruský letoun Su-24, byl jedním z těch, kteří se postavili na stranu povstalců.

Nicméně narovnání rusko-tureckých vztahů se mohou pokusit zabránit Spojené státy. Washington se snažil ovlivňovat vývoj situace v regionu právě prostřednictvím Turecka, kdy Ankara musela být pod jeho silnou kontrolou.

Avšak ještě v roce 2008 vedení strany AKP i osobně Erdogan aktivně kritizovali působení Spojených států na Blízkém východě, konkrétně například podporu Izraele, a demonstrovali svoji neochotu smířit se s pokusy USA zvyšovat vliv v regionu.

V roce 2013 v Turecku začaly masové protesty, které někteří pozorovatelé nazývali pokračováním „Arabského jara“ a spojovali je s pokusy Spojených států zbavit se Erdogana. Sám Recep Erdogan obvinil USA – které na svém území poskytují úkryt duchovnímu Fethullahovi Gülenovi – z pokusu zorganizovat převrat.



Za připomenutí stojí také fakt, že ještě po roce 2010 Rusko a Turecko aktivně posilovaly spolupráci, což Washington silně popuzovalo. Navíc po rozhodnutí Evropské unie (po nátlaku z Washingtonu – p. p.) ustoupit od realizace plynovodu Jižní proud (South Stream) se oba státy pokusily uskutečnit projekt Turkish Stream. USA tehdy tlačily na Turecko s cílem sabotovat i tento projekt. Turkish Stream byl přerušen teprve poté, co Turci vloni sestřelili ruský stíhací bombardér.

Pokus o vojenský puč také může přispět ke zlepšení vztahů mezi Ruskem a Tureckem, když připadá v úvahu, že mohl být odsouhlasen americkými tajnými službami.

Ankara se snaží realizovat projekt výstavby plynového hubu, který by jí umožnil stát se klíčovým transportním uzlem na globálním energetickém trhu – a k tomu nezbytně potřebuje znatelně lepší vztahy s Ruskem.

Není vyloučeno, že v blízké době uvidíme pokusy zablokovat plány Ankary na plynovou unii s Moskvou.

Zdroj: ktovkurse.com
Překlad: Geo, Eurasia24.cz

Radim Valenčík
19. 7. 2016   RadimValenčíkPíše
Hra (ve smyslu teorie her), ve které se všichni hráči stávají figurkami a přestávají mít možnost volby strategií (ve smyslu teorie her) se stává zdegenerovanou hrou (ve smyslu teorie her):
"Často dochází k tomu, že ti hráči, kteří volí strategii nápravy (vybočení z řady), jsou postupně ze hry vyloučeni a zůstanou jen konformní hráči, kteří si již nejsou vědomi toho, že hra zdegenerovala, že se všichni hráči již proměnili v zombie neschopné vlastního rozhodování, že probíhá již jen fatálně determinovaný proces typu antické řecké tragédie. Skutečná hra se pak začíná odehrávat mezi fatálním průběhem zdegenerované hry, ve které už nikdo nemá možnost cokoli změnit, a jejím prostředím, tj. těmi, kteří stojí mimo degenerovanou hru, uvědomují si její fatální charakter, nevstupují do ní, ale hledají jiný způsob nápravy stavu."Zdroj


(Napsal jsem před několika v článku "TITANIC a zdegenrované hry: Je EU reformovatelná?".)

Podle mě stávají typ moc, který ovládá EU, již překročil hranice reformovatelnosti. Reforma EU zevnitř již je nereálná. Zdegenerovaná hra zplodila zdegenerovanou moc. Tato odcizená moc se bude postupně rozpadat, projevovat navenek různými excesy spojenými s nárůstem rizik přežití, budou stále zřetelnější její dysfunkce. (Lidově řečeno, bude se potvrzovat známé – "chcípající kobyla nejvíc kope"; ještě výrazněji a s ještě horšími následky, než to vidíme dnes.)

Z hlediska teorie her je potřeba si uvědomit, že zdegenerování hlavní hry vede k odstartování velkého množství nových (dalších, navazujících, excitovaných) her, z nichž podstatná část má podobu boje o nástupnictví (o nástupnictví té moci, která již není schopná reformou znovu načerpat sílu k obnově své funkčnosti).

V dnešním volném pokračování se pokusím stručně a v prvním přiblížení charakterizovat subjekty, které vstupují do hry o nástupnictví.

Potenciální nástupce (kteří mohou vytvářet i různé koalice) lze rozlišit:

1. Podle toho, jak jsou vzdáleni od původních nositelů moc před degenerací. Vytvářejí již druhé centrum (přesněji různá alternativní centra), ale mají vazby na dění uvnitř. Budou ve vrcholném stádiu rozkladu moci vystavováni nejbrutálnějším represím a diskriminacím, protože pro zdegenerovanou moc představují největší nebezpečí jako nosná a pozitivní alternativa. (K tomu se ještě dostanu později – Viz Poznámka 1.)

2. Podle toho, jak se opírají o vnější moc vůči danému systému. O moc v geopolitickém smyslu. (K tomu se ještě dostanu později – Viz Poznámka 2.)

3. Podle toho, do jaké míry reflektují racionálně svoji historickou roli a nabízejí pozitivní řešení, tj. zda jsou jen nositelem jiného typu tmářství, zapouzdřenosti, iracionality, pro jehož agresivní expanzi uvolnil prostor rozpad stávající moci, nebo zda vycházejí z racionálního, o kontinuitu vývoje lidského myšlení (příp. i o vědu) se opírající pochopení toho, o co jde, proč systém selhal a jakou etapou historického vývoje společnost prochází.

4. Podle toho, do jaké míry se do hry promítá řešení založené na rozložení velkého systému na menší (partikularizace) moci (což může vést k tunelování systému, vnitřním bojů atd.), či naopak řešení založené na obnově funkčnosti celého systému na bázi emancipace jednotlivých jeho složek.

5. Podle toho, do jaké míry se promítá střet řádné správy a tunelování systému.

6. Podle toho, do jaké míry se do řešení promítá myšlenka obnovy rovnosti vůči diskriminacím, nebo naopak vytváření ještě větších diskriminací (formou pěstování obrazu nepřítele, který za všechno dosavadní zlo může, zneužívání k tomu nabídky jednoduchých řešení, nastrkování charismatických vůdců, zneužívání náboženských, etnických, rasových apod. předsudků, historických atavismů apod.)

Poznámky:

1. Zdegenerovaná moc už není schopna přijít s nosnou pozitivní alternativou a projít sama zevnitř reformním procesem, který by jí vrátil schopnost řešit narůstající problémy. Ještě dlouho si však uchovává schopnost formou diskriminací a represí likvidovat ty alternativy, které se nabízejí jako pozitivní řešení. A v zájmu svého zachování je likviduje, protože jí zbyla hra na jedinou ideologickou kartu – strašení, že "po nás bude ještě hůř". (To je sice pravda, ale čím déle se stav rozkladu zdegenerované moci a úpadku prodlouží, tím horší to "bude hůř" bude, taková je nezvratná logika dějin.) – Všimněte si, jak současná euroreprezentace na kartu "po nás bude hůř" okatě a tupě hraje v případě BREXITU. Jak chce z Británie udělat výstražný případ pro všechny, kteří by se chtěli od zdegenerované moci osvobodit.

2. U nás v EU je specifická situace. Současná euroreprezentace je dosazováno a kontrolována již nyní vnější moci z USA (formou vydírání v logice fungování systému moci pocházející ze struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad). Ta je ovšem rovněž degenerující. Proto se do hry promítá i emancipační proces (EU vůči USA), který jen vnějšně vypadá jako osamostatňování států uvnitř EU.

3. Popisuji jen to, co začíná a co nás čeká. V některém z dalších pokračování se vyjádřím ke standardní otázce "Co dělat?", tj. jak složitým obdobím projít s co nejmenšími ztrátami (kdo a jak může přispět k řešení současných problémů).

Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/3633-titanic-a-zdegenerovane-hry-logika-rozpadu-eu.html

18. 7. 2016
Vážený pane chargé d’affaires, během nedávné návštěvy naměstka ministra zahraničních věcí Sýrie byla dohodnuta účast ČR na obnově Sýrie. Jak jsme se mohli dočíst v tisku, jedná se o velmi obsáhlou a všestrannou akci, která má nejen ekonomickou, ale vzhledem k celkové situaci především politickou dimenzi. Česká diplomacie jako taková, včetně předchozí vlády, dokázala udržet kontinuitu racionálního přístupu k syrské krizi a nenechala se vtáhnout do snah o násilné svrhnutí prezidenta a vlády. Jak hodnotíte tento fakt a jak se díváte na budoucnost syrsko-českých, nejen hospodářských, vztahů?

Syrsko-české vztahy jsou bohaté, mají dlouho historii a byli vždy v zájmu a prospěchu obou národů.

Sýrie oceňuje a respektuje český postoj k řešení syrské krize a to je bez pochyb dalším politickým faktorem k rozvoji syrsko-českých vztahů. Skutečnost, že se česká vláda nenechala vtáhnout do snah o násilném svrhnutí syrské vlády a prezidenta, jak uvádíte ve vaši otázce, dokazuje její politickou moudrost a respektování vůle syrského lidu zvolit si své zástupce.

Realita potvrdila mylnost politiky, kterou bohužel přijali některé evropské státy, obzvlášt Francie a Anglie a důsledky této politiky nebyli tragické pouze pro syrský lid, ale vytvořili hrozbu pro celé lidstvo.

Návštěva vládní delegace v Praze vedená náměstkem ministra zahraničí v Sýrii na pozvání ministerstva zahraničních věcí České republiky vytvořila novou příležitost k výměně názorů na situaci v Sýrii a diskuzi o budoucí politické a ekonomické spolupráci. Zdůrazňuji, že Sýrie vítá účást českých firmem v procesu projektech rekonstrukce a obnovu Sýrie.Rád bych ocenil rozhodnutí vlády České republiky vyslat humanitární pomoc lidem v nouzi v Sýrii, kde dvě vojenská letadla přistála na mezinárodním letišti v Damašku .Toto gesto je důkazem předvídavosti a moudrosti, které může být příkladem pro ostatní země.

Existují náznaky turecko-ruského sblížení, podle zpráv světového tisku existují neoficiální kontakty mezi tureckou a syrskou stranou. Jak víme, Ankara hraje klíčovou roli strategického partnera pro syrský džihád, která je umocněná geografickou polohou, přímým sousedstvím. Není pochyb o tom, co by pro celkovou situaci znamenalo zastavení logistické i vojenské pomoci teroristům a uzavření turecko-syrské hranice. Erdogana děsí eskalace turecko-kurdského konfliktu a ozbrojení islamisté jakoby začali kousat ruku, která je krmila. Existuje šance, že i turecký autokrat „dostane rozum“?
Turecko se od začátku skandálním způsobem účastnilo krize v rozporu s mezinárodním právem a etických pravidel ve vztahu mezi sousedními státy. Otevřelo své hranice a umožnilo příchodu tisíce teroristů z celého světa do Sýrie a ozbrojila je.

Přispěla ke krádeži ropy, továren a strategických plodin jako například pšenice a bavlny. Tato politika dostala Turecko do nezávidění hodné situace.

Strana spravedlnosti a rozvoje se dostala k moci pod heslem nula problémů, ale momentálně je v nepřátelství s většinou jejich sousedních států.

Turecko-ruské sblížení je v zájmu Turecka, které začalo pociťovat dopad na ekonomiku a bezpečnost. Teroristé mají nadále v Turecku útočiště, dostávají nové moderní zbraně a zároveň volný přechod přes turecké hranice do Sýrie. Vzhledem k tomu všemu, neexistují žádné náznaky , že by Turecko začalo měnit svou politiku vůči naší zemi. Turecko musí přestat podporovat , ozbrojovat a poskytovat útočiště teroristům a zároveň jim znemožnit přechod přes hranice. Turecké vedení se spojilo s ďáblem, aby si realizoval Erdoganský sen o oživení Osmanské říše.

Ďábel obvykle odměňuje své spojence pozváním do pekel.

3.Vidíte šanci a prostor pro další pozitivní roli české diplomacie při politickém urovnání syrské krize?
Faktem je, že česká diplomacie se v současné době ujímá významné a výrazné role ve vztahu se Sýrií. České velvyslanectví v Damšku zastupuje zájmy mnoha západních zemí.

Komunikace obou států se nezastavila a pokud jde o proces politického řešení krize, vycházíme z rezolucí rady bezpečnosti a Vídeňské deklarace, které jsou koordinovány prostřednictvím velvyslance OSN panem de Mistura.

V tomto procesu je velký prostor, kde Česká republika může hrát výzmanou roli díky respektu a uznání, kterého se v Sýrii těší.

4.Jak hodnotíte současný americký postup v Sýrii, zejména v kontextu rusko-amerických kontaktů? A kde i přes intenzivní ruskou pomoc syrské armádě berou teroristé nové síly k dalším ofenzívním akcím?

Spojené státy jsou ve skutečnosti maestro , které koordinuje a vede nepřátelskou politiku vůči Sýrii.Veškeré teroristické frakce přítomné na syrském území dostávají zbraně, finance a logistickou podporu z regionálních států, které jsou aliančními státy USA.

Rusko- americké kontakty jsou především o řízení konfliktů nikoliv o jejich řešení , aby nedošlo ke přímému střetu, který by měl katastrofální následky.

5.V souvislosti s migrační vlnou se hovoří o důsledcích pro Evropu, přičemž se zcela sebestředně zapomíná na demografické následky pro Sýrii a další země původu. Pokud jsou mé informace správné, vyčlenilo Česko peníze na humanitární pomoc přímo v Sýrii. Jak se projevila migrace přímo v Sýrii v jednotlivých odvětvích průmyslu, ve zdravotní péči nebo školství, tedy v tradičně vysoce kvalitních společenských oblastech?

Teroristická válka proti Sýrii způsobila mnoho tragédií syrského lidu a vedla k přesunu milionů občanů ze svých domovů, aby se vyhnuli brutalitě ozbrojených teroristických skupin.Někteří z odstěhovalců byli nuceni přejít přes hranice a větší část se musela stěhovat do měst a oblastí , které jsou pod kontrolou syrské vlády.

Jak jsem uvedl na začátku rozhovoru, česká vláda byla průkopníkem v oblasti zasílání humanitární pomoci do Sýrie, aby pomohla zmírnit utrpení milionů lidí vysídlených ze svých domovů a umožnila jejich setrvání v Sýrii.Opakovaně jsme tvrdili, že částky vynaloženy na jednoho uprchlíka za hranicemi Sýrie , by stačily na podporu více než deseti osob vysídlených uvnitř Sýrie. Humanitární úsilí by se mělo zaměřit na pomoc zevnitř, aby zajistilo přežití místních stěhovalců a umožnila jim návrat do svých domovů.

Není pochyb o tom , že migrace tisíce lidí ze syrských občanů je velkou ztrátou pro celý národ a to se negativně odráží na různých sektorech života v Sýrii.

Mnoho přistěhovalců jsou vysoce vzdělaní, kvalifikovaní a zkušení lidé, kteří jsou v Sýrii potřeba.

6.Vaše prognóza pro druhou polovinu tohoto roku?

Pevně věřím, že dosáhneme úspěchu a porazíme ozbrojené teroristické skupiny a naše národní armáda bude pokračovat v úspěšném tažení proti terorismu.Jsme rozhodnuti vykořistit terorismus z naší země a to jak v zájmu našeho národa tak celého lidstva.Riziko ideologie wahhabismu , která je motorem všech ozbrojených teroristických skupin se netýká pouze syrské společnosti, ale také celeho lidstva. Jsme přesvědčeni, že většina států zapojených do syrské krize přehodnotí svou politiku. Je evidentní, že katastrofální výsledky této politiky začaly mít dopad na jejich společnost.. Budeme pokračovat v procesu národního usmíření, které přináší pozitivní výsledky.

Sýrie bude také pokračovat v hledání politického řešení, které bude respektovat jejich sjednocení , svrchovanost a svobodu na celém jejím uzemí a bude respektovat vůli syrského lidu a jeho svobodu zvolit si své zástupce bez intervence cizích států.

7. Vážený pane chargé d’affaires, děkuji Vám za tento rozhovor.

Děkuji vám a rád bych touto cestou popřál jen to nejlepší českému, přátelskému lidu.

19. 7. 2016   zdroj
Samotný fakt připraveného a téměř podařeného převratu vypovídá o mnohém. Vojákům se za Erdogana, který je pod dohledem bezpečnostních služeb, poprvé podařilo dospět k akci. Hrozba rozsáhlé občanské války v Turecku se zostřila. Puč postavil tučný kříž nad zbytky erdoganovského neoosmanského projektu.

V osm hodin ráno 16. července se pokus o vojenský převrat v Turecku, který začal ve 22:00 předchozího dne, prakticky zhroutil. Velká část armády, policie a bezpečnostních služeb zachovala Erdoganovi věrnost a odbojní vojáci se začali vzdávat moci.

Nicméně je třeba poznamenat, že převrat byl dobře připraven a proveden gramotně a důsledně. V jednu hodinu v noci 16. července se povstalcům podařil převzít kontrolu nad prakticky všemi strategickými objekty v Ankaře a Istanbulu včetně státní televize. Od počátku předváděli vážnost svých záměrů a nezastavovali se před použitím zbraní včetně letadel. Na straně pučistů bylo vedení generálního štábu, což je důležitý faktor jak z hlediska řízení vojsk, tak i s ohledem na tureckou politickou tradici, podle níž až do nedávné doby měla armáda právo na ústavní úrovni zasahovat do politického procesu.

Jediná vážná chyba povstání spočívala v tom, že organizátorům převratu se nepodařilo izolovat, odstranit nebo přinutit opustit zemi samotného Erdogana a vládu. V důsledku toho se legitimním orgánům podařilo s pomocí věrných vojsk a svých civilních příznivců zvrátit situaci a k ránu, nehledě na pokračující přestřelky v Ankaře a Istanbulu, převést převrat ze stádia téměř zdařeného do stádia téměř neúspěšného.

O tom, že šance pučistů jsou vyhodnoceny jako mizivě nízké, svědčí i chování ministerstva zahraničí USA. V noci, při vystoupení k tisku po jednání v Moskvě, Kerry odmítl komentovat situaci v Turecku s odvoláním se na nedostatek informací. Ráno byli již ministerstvem zahraničí i Bílým domem naplno odsuzováni povstalci a podporován Erdogan.

Řekl bych však, že pro Turecko i pro Erdogana nejen že ještě nic neskončilo, ale možná dokonce ještě ani nezačalo. Samotný fakt výborně připraveného a téměř podařeného převratu vypovídá o mnohém. Vojákům se za vlády Erdogana, který je pod bdělým dohledem bezpečnostních služeb, poprvé podařilo dovést věc k praktickému provedení. V čele byl generální štáb - ne generálové, které osobně vybral a jmenoval Erdogan po opakovaných čištkách. Zjevně měli podporu politiků a části obyvatel. Nebudu překvapen, když nedávné změny ve vládnoucí straně a vládě Turecka (včetně odchodu Davutoglu) také měly souvislost s již připravovaným převratem.

Obecně lze souhlasit s hodnocením ruského premiéra Dmitrije Medveděva, který řekl, že pokus o převrat svědčí o vážné opozici vůči Erdoganovi ve společnosti a v armádě.

Proto je úkolem tureckého vůdce a jeho stoupenců nejen potlačit puč, ale také nepřipustit postupné přerůstání procesů, které jej vyvolaly, do občanské války. Turecko balancuje na jejím pokraji.

Pokud všechny předchozí represe proti vojákům nebyly s to zabránit pokusu o převrat, ani další nic nevyřeší, povedou jen ke krutosti odpůrců Erdogana. Není možné potlačit růst nespokojenosti ve společnosti tou politikou tureckého vůdce, která dostala Turecko do obtížné zahraničněpolitické a ekonomické situace.

Pokus o převrat destabilizoval situaci. To bude mít vliv na ekonomiku, která beztak není v nejlepším stavu. Na druhé straně se ekonomické problémy projeví v sociální oblasti. Pokles životní úrovně způsobí nespokojenost s vládou, ale autoritářské metody Erdogana a jeho stoupenců téměř neposkytují prostor pro kompromis.

Kromě toho represe proti pučistům, jejich příznivcům a podezřelým z nedostatečné loajality vůči režimu oslabí armádu.

Obecně lze říci, že legitimní moc Turecka je pokusem o převrat oslabena a že stávající problémy včetně těch, které byly způsobeny pučem, nejen že nikam nezmizely, ale vyhrotily se. A jejich řešení v dohledné době není možné. Hrozba rozsáhlé občanské války v Turecku se zostřila.

Pro Rusko to jsou špatné zprávy. Ať je Erdogan, jaký je - je to legitimní hlava Turecka. Je to také silný charismatický vůdce, který je schopen přijímat tvrdá a nevšední rozhodnutí. V rámci celkové destabilizace situace na Blízkém východě, která uvrhla do stavu rozkladu nebo polorozkladu značnou část místních států, odpovídalo celostní stabilní Turecko (dokonce ani ne zcela přátelské) zájmům Ruska mnohem více než anarchie v zóně na jižních hranicích. Turecko je dnes přirozenou bariérou mezi Ruskem a početnými islamisty. Musíme však vycházet z toho, že co se stalo, nemůže být změněno. V blízké budoucnosti bude značně oslabeno Erdoganovo postavení uvnitř země i na mezinárodní scéně. Avšak takové osobnosti jako je on, když cítí svou zranitelnost, se zpravidla snaží ji překonat na úkor větší tvrdosti (aby neprojevil slabost před svými stoupenci).

Pokud se Erdogan nebude moci vymanit z paradigmatu chování, které mu diktuje jeho charakter, bude se pro něj prostor pro rozhodování, a to jak v domácí, tak i v zahraniční politice, stále zmenšovat, dokud se nesmrští do jednoho bodu. Za tohoto scénáře dnes vidíme začátek agónie režimu.

Pokud se mu podaří překonat sama sebe a najít složitou kompromisní hru v domácí i zahraniční politice, pak má šanci časem stabilizovat situaci, ba dokonce obnovit pro Turecko pozice vlivného regionálního hráče (i když ne jediného vůdce, o což Erdogan usiloval).

Musíme být připraveni na jakýkoli možný scénář vývoje událostí a ze všech sil přesvědčovat Erdogana, aby hledal kompromisy. Ale jedna věc je jistá. Puč postavil tučný kříž nad zbytky erdoganovského neoosmanského projektu. Sulejman I. se z něho nestal. Teď je třeba bojovat o to, aby nezavršil životní pouť jako Bayzit Yildirim (poznámka: neslavně zemřel v zajetí emira Timura).

 Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

19. 7. 2016     zdroj
Sergej Šojgu přislíbil adekvátní reakce na potenciální hrozby pro ruskou bezpečnost. Ministr obrany Ruska, armádní generál Sergej Šojgu informoval o pravděpodobnosti vzniku nových bojišť na území postsovětských zemí Střední Asie a Zakavkazska. "Analýza vývoje situace ve světě ukazuje, že v krátkodobém horizontu přetrvává pravděpodobnost vzniku vojenských konfliktů,"řekl ministr na vojensko-vědecké konferenci "Vojenské a politické výsledky použití Ozbrojených sil RF v Sýrii a hlavní strategické závěry."

Jak informuje agentura RIA Novosti, Sergej Šojgu zdůraznil, že podobné situace, jako je syrská krize, mohou být vyprovokovány v libovolné zemi včetně států, sousedících s Ruskem.

"Za těchto podmínek bude muset Rusko adekvátně reagovat na potenciální hrozby," poznamenal ministr obrany.

Šojgu také hovořil o průběžných výsledcích působení Vzdušných a kosmických sil Ruska v Sýrii. Podle něj se díky pomoci ruských vládních vojáků podařilo zvrátit průběh války s teroristy ve prospěch syrské vlády, když byli teroristé rozdrceni v oblastech Hamá a Homs, v Latakii, jižně a severně od Damašku.

"Operace VKS Ruska zvrátila průběh událostí ve prospěch legitimní vlády Sýrie. V důsledku operací ruského letectva bylo narušeno a na některých místech zcela přerušeno zásobování teroristů, konstatoval.

Celkem podle nejnovějších údajů osvobodila syrská vojska 586 obcí včetně 150 měst a více než 12 tisíc čtverečních kilometrů území, což umožnilo návrat 264 tisíc uprchlíků domů.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová