Croix
17. 2. 2017
Začněme ve Spojených státech amerických u Donalda Trumpa, nově zvoleného prezidenta této velmoci. Donald Trump svádí v těchto dnech a týdnech nesnadný boj se stoupenci poražené volební protistrany, tvořícími tzv. „hluboký stát“ v USA, jak se v současné době ujímá toto označení pro americký stát ve státě. Tato mocenská struktura, zastupující mnoho amerických vlivových klanů, se nesmířila s volební porážkou - a nikdy se nesmíří, neboť jak se ukázalo, tyto americké volby byly „jiné“ než ty předchozí.
Pokud totiž Trump zvládne realizovat většinu z toho, co si předsevzal, jejich moc zůstane v troskách. Samotný fakt tohoto vnitřního mocenského boje oslabuje zahraničně politickou pozici a akceschopnost Spojených států, a protože konec této domácí války je v nedohlednu, determinuje tato skutečnost do značné míry vyjednávací pozici USA v mezinárodní politice.
Úloha a politická příslušnost Donalda Trumpa je veřejností často špatně chápána a to z důvodu nesprávného výkladu či přímo mlžení v této věci ze strany většiny médií.
Předně, Trump není solitér, sám voják v poli v prezidentském úřadě s hrstkou věrných, ale stojí za ním mocné síly globální moci, které dokázaly ve volební kampani americké domácí elity zapojené rovněž do globální hry, představované například klany Bushových, Clintonových, Rockefellerových a dalších, „přehrát.“ Z neznalosti věci je Trump mediálně představován jako jakýsi izolacionista oproti „globalistické“ Clintonové. Tato jeho vnější úloha je však v souladu s plány, které budou dále naznačeny. Jde o to, že americké „národní“ elity se na sebe pokusily po demontáži Sovětského svazu a ukončení modelu bipolárního světa strhnout od 90. let veškerou moc nad světem zavedením unipolárního modelu, v němž vše řídí světový četník USA s pomocí své vojenské síly a dolaru coby hlavní či jedinou světovou rezervní měnou „krytou“ právě vojenskou silou.
V tomto ohledu postupně vyvolaly odpor globálních sil, které ovšem mají své zastoupení i v rámci amerických mocenských struktur a k nimž náleží mimo jiné i Donald Trump. Proti předchozímu modelu či plánu, který utrpěl zásadní neúspěch v podobě porážky Clintonové v prezidentských volbách, pracují na plánu jiném. Tím je svět skládající se z několika hospodářských a měnových zón, mezi nimiž bude zóna přímého a svrchovaného vlivu Spojených států amerických zachována pouze jako jedna z několika dalších.
Ptáte se, je-li možné, aby za těchto okolností byl Trump jakýmkoliv způsobem odstraněn a co by to znamenalo? Ano i to je možné a o to by následující vývoj ve Spojených státech a ve světě byl krvavější, zcela mimo řečistě ústavního pořádku. Nicméně na změně trendů participují už natolik mocné síly, že by to z dlouhodobého hlediska k obnovení pozice USA jako jediné supervelmoci stejně nevedlo.
V souvislosti s rozsáhlými změnami v globálním světě – například vzestupem Ruska a Číny, vytvořením uskupení BRICS, výše zmíněnými procesy v USA a hlubokou vnitřní krizí, kterou nyní prochází EU, se začínají objevovat úvahy o nové „Jaltě“ a to zvláště ve vztahu k evropskému prostoru. Zde je velkým problémem, dalo by se říci největším, kromě krize (mocenské, migrační, ekonomické) v EU, situace na Ukrajině.
K tomu přistupuje skutečnost, že „v Trumpově agendě není pro EU místo,“ jak bylo nedávno celkem přesvědčivě upozorněno I. Pšeničnikovem v článku pro RIA Novosti (český překlad:
webnode.cz/news/v-trumpove).
Pokud jde o Ukrajinu, Donald Trump řekl už před inaugurací, že ukrajinský konflikt se nenachází ve sféře amerických zájmů, a že odpovědnost za něj nese Evropa. Důsledně vzato, Evropa ve vztahu k ukrajinskému konfliktu, to je hlavně EU, odmyslíme-li strukturu EU tak dále Německo a Francie a – Rusko. „Americká“ Ukrajina dneška je projekt amerických neoliberálů a neocons, dosavadních prosazovatelů americké formy globalizace pro celý svět a dogmatických nepřátel Ruska, kteří měli převládající vliv na americkou politiku od 90. let minulého století.
Z výše uvedených důvodů se s přebíráním vlivu na americkou politiku silami, které představuje Trump, situace mění. Proto i pokračování dosavadních trendů v ukrajinském konfliktu na mezinárodní úrovni skončilo. Co nyní znamená, že řešení ukrajinského problému bude evropské? Ze strany západní Evropy zde zůstanou ve hře proamerické kruhy, oslabené novým přístupem americké administrativy k projektu Evropské unie. Zesílí vliv „národních“ elit v Německu a Francii.
Otázka je, jaká bude jejich zahraničně politická profilace v závislosti na výsledcích nejbližších parlamentních voleb nejen v těchto hlavních evropských kontinentálních zemích. Nejsilnějším hráčem ve skupině bude ovšem Rusko. Pokud jde o pozice Evropské unie i evropských mocností, bude záležet i na postoji k věci Spojených států a zde je třeba říci, že pro USA jsou nejvýznamnější vztahy s globálními hráči. Proto vztahy s Ruskem v otázkách přerozdělování světa do více zón, tj. v tomto případě dohody o rozsahu euroasijské zóny v samotné Evropě, budou důležitější než vztahy s Německem nebo Polskem, jakkoliv se to dnes ještě může zdát leckomu nepředstavitelné.
Pokud bude Evropě ze strany USA ponecháno více prostoru pro emancipaci, než doposud, potenciální německá představa o Evropě pod vlivem Berlína od Pobaltí po Balkán se tak dostává v těchto mnohastranných vztazích do konkurence s představou ruskou, pro kterou je takový rozsah německého vlivu nepřijatelný. Koho podpoří za oponou výměnou za globální strategické dohody trumpovské Spojené státy?
Ke změně globálního trendu dochází také proto, že se ukázalo, že americké síly nejsou schopny vytvořit unipolární svět s jediným centrem ve Washingtonu s pomocí dolaru a US Army. Ukazuje se, že dávají ruce pryč od projektu EU. Jejich největší starostí a prioritou, protože se jedná o ekonomickou provázanost a zároveň konkurenci a to i politickou, budou nadále vztahy s Čínou a tudíž i americká strategická působnost v Tichomoří. Dal-li Trump najevo, že EU nebude nadále primární součástí americké agendy, tím méně v jejím centru pozornosti na nějaké významné pozici bude speciálně východní Evropa.
Jestliže se USA musí vzhledem k reálné kapacitě svých sil rozhodovat mezi východní Evropou a východní Asií a Pacifikem, dá se předpokládat, že si v souvislosti se strategicky nutnou dohodou s Ruskem vyberou to druhé, které si pro ně nadále strategický význam podrží. Východní Evropa, pokud je hlavním globálním cílem vytvoření vícepolárního světa, čehož součástí bude nezbytně normalizační dohoda s Ruskem, sloužila doposud USA jako prostředek tlaku na Moskvu, zejména formou přibírání nových členů do NATO, ale s postupnou změnou této politické strategie takový význam pro Washington už mít nebude. Proto pro Trumpa ztrácí na významu přílišné angažmá ve východní Evropě za cenu nepřátelských vztahů s Ruskem a utápění zde kapacit potřebných jinde.
Naproti tomu vytvoření určité nové zóny ve východní Evropě minimálně ve významu cordon sanitaire i s příznivě nakloněnou Ukrajinou s její rusky mluvící většinou (a potlačenými neonacistickými bataliony banderovských pohrobků) je z pochopitelných důvodů prioritou pro Moskvu.
Do složité situace, jejíž vyústění si netroufám předjímat, se dostanou pobaltské státy obnovené na počátku 90. let minulého století díky rozpadu Sovětského svazu. Na jedné straně je v nich přítomna silná ruská menšina a dlouhodobě tato území byla součástí carského Ruska, na straně druhé součástí jejich historické tradice je angažmá v hitlerovských SS divizích bojujících proti Sovětskému svazu. Hlavním důvodem obnovení existence těchto států je totiž americko – ruská konfrontace. Ruské zájmy byly od 90. let v Evropě oproti původním dohodám s Gorbačovem zcela pomíjeny více než čtvrt století, protože Západ se mylně domníval, po liberální jelcinovské „terapii“ se už nemusí s Ruskem jako velmocenským subjektem počítat. Ale v posledních letech se ukázalo, že se s ním počítat opět musí.
Co nabídne v Evropě Trump Putinovi výměnou za globální strategickou dohodu? A co bude schopné uhrát na sebe Německo, na jednu stranu s vlastními národními elitami, na stranu druhou dosud okupované Spojenými státy, které v nové situaci bude potřebovat vlastní („regionální“) strategickou dohodu s Ruskem o nic méně, než Spojené státy tu svoji? Bude ve finále těchto nadcházejících změn hrát nějakou roli EU v dnešní formě nebo v nějaké jiné a v jiném rozsahu? S tím souvisí i otázka budoucnosti NATO. To doposud sloužilo jako bezpečnostní deštník pro dosavadní formu projektu EU ze strany USA i jako kontrolní nástroj nad evropskými vojenskými strukturami a zároveň jako organizace vytlačující ruský vliv z Evropy.
Soudě podle čerstvých vyjádření představitelů nové americké administrativy, pokud sami Evropané v nových podmínkách nebudou chtít zvýšenými náklady udržovat tuto strukturu v chodu, Spojené státy zváží svou angažovanost v Alianci. Ve skutečnosti ji v delším časovém horizontu „zváží“ stejně, jestliže už není na pořadu dne pokračování v „americkém“ projektu budování EU a naopak je důležitá normalizace vztahů s Ruskem, přičemž západní Evropa by vedle euroasijské a americké zóny měla být výhledově další samostatnou měnovou a ekonomickou zónou. Tedy i vojenskou. Chcete převzít bezpečnostní strukturu? Zaplaťte si jí…
V každém případě se přibližuje čas, v němž (západní) Evropa bude muset hrát na USA a Rusko v poměru 50:50 a jako mnohem samostatnější hráč než doposud, kdy je to 90:10. Ale ve skutečnosti už možná není…
Je něčeho indikací dosavadní vývoj ohledně migrační krize, když statisíce migrantů zaplavily bez odporu „staré“ a velké unijní státy jako je Německo, Itálie, Francie, zatímco střední Evropa se brání a, jak se to zatím jeví, byla díky tomu invaze v takovém rozsahu ušetřena?
Na letošní plánované schůzce Trumpa s Putinem budou tyto záležitosti nepochybně projednávány, stejně jako bude jednat i Berlín s Moskvou a země uvnitř EU se budou muset dohodnout na další formě a rozsahu unijní existence bez dosavadní podpory Spojených států. Souhrnný výsledek těchto dohod bude pro Evropu „Jaltou 2.0,“ která určí pomezí a na něm případně i nějaké neutrální navzájem respektované zóny mezi euroasijským a západním projektem v Evropě.
Dlouhé roky jsem byla knihovnicí na pražské FFUK, takže jsem pravidelně potkávala větší částí dnešní sluníčkářské scény – část z nich jsou moji spolužáci, včetně několika redaktorů či šéfredaktorů našich periodik. Učil tam jak prof. Halík (kterého si vlastně navzdory všemu řečenému z jeho lidské stránky docela vážím), tak prof. Kohák, prof. Petříček, prof. Machovec. Zažila jsem přednášky prof. Bělohradského a dalších. Doteď zde učí i několik pisatelů dopisů osobností o hrozbě z Ruska a tak. Je to pestrá směsice. 
