4. 8. 2017
Nemohu si pomoci, ale nemohu si ani zacpat uši, natož si dát hlavu do písku. Jakoby to mohl udělat pštros před zkreslujícími informacemi. Téma je pro mne silnější, než abych si mohl dovolit je ignorovat. V parném ránu poslouchám s velkým zájmem pořad Českého rozhlasu, mimořádně o prázdninách nahrazující politické komentáře: „Cestujeme s...“. V danou chvíli padla volba na Kubu. Moderuje jej Daniela Brůhová a otázky klade fotografu Martinu L. Od samého počátku moderátorka se svým respondentem netají před rozhlasovým posluchačem ideologickou umanutostí.
Obava z následků jiného chování, než jaké dotvrzují před mikrofonem, trčí z jejich dialogu jako sláma z bot. Tak to nemá být, když spolu mluví dva profesionálové - slova a obrazu. Dávají, aniž si to možná úplně nepřejí, najevo pohrdání se svými předsevzatými vnímateli a s jejich rozhledem.
Málo počítají s tím, že při současném stavu informačních zdrojů, se už nenechá většina českých občanů ohlupovat, ani opíjet rohlíkem.
Na Kubu se jezdilo včera i dnes
Počátkem devadesátých let minulého století objevovali čeští cestovatelé zakázané ovoce a to navzdory otevřené diskriminaci česko- kubánských vztahů. Činili tak většinou prostřednictvím německých, kanadských, slovenských, skandinávských i polských turistických agentur a kanceláří.
Kubánské kulturní a informační středisko na pražské Národní třídě bylo ze dne na den uzavřeno na petlici.
Bohužel, informační blokádou o Kubě po česku jsme krmeni z naší strany posud, už více než dvacet let - od rána do večera. Stále a nepřestajně. Jsme přehlceni nevraživou propagandou o stavu věcí. Do omrzení čteme a slyšíme o padajících omítkách a zanedbané památkově cenné architektuře, o frontách na denní potřeby, o nudném životě v nudě na houpajících se křeslech. Kubánci nemají internet a selfíčka jako je máme my. Jsme zpracováváni informacemi o kubánských disidentech (klece na Václavském náměstí, do nichž v muklovských pruhovaných trikotech usedli i čelní čeští ústavní činitelé, i Petr Pithart i Jan Ruml, skoro všichni), opakované šoty o Fidelu Castrovi až do jeho úmrtí o jeho stále se zhoršujícím zdravotním stavu (jednou dokonce zavrávoral tak, že upadl). Reprízy předčily televizní záběry o vrávorajícím se prezidentu Miloši Zemanovi. Okopírovaný mustr.
Ve zmíněném pořadu ČRo2 se fotograf Martin L. několikrát jemně ohradil za poněkud pesimistický tón svých odpovědí na dané otázky. Snad pro strýčka Příhodu nebo pro strýčka Sama, aby se z toho nakonec něco nestalo. A aby nebyl sám, přidala se nyní i Česká televize, Kuba kvůli kriminální činnosti omezuje soukromé podnikání. A co když má Kuba pro to i pádné důvody a nechce připustit jevy, které dobře zná z USA a z Evropy? Krade se přece všude a o daně přichází téměř každý stát na světě. Neměli bychom to ponechat na něm? Ani slovo česká žurnalistika nezmiňuje o řádění kriminálních band a o jejich spojení s kriminálním podsvětím a s latinskoamerickými bosy.
A kteří vědí, že upravená sdělení se podobají situaci z padesátých let XX.století. Ani dneska, stejně jako tehdy, nelže jenom Východ. Tenkrát po určitou dobu četli čtenáři novin a posluchači rozhlasu údajně zaručené informace o krvavém psu Josipu Broži Titovi a o jeho zrádcovské smečce. Stejně jako sledovali dokumenty ze soudních procesů té doby u nás.
Nebylo to naposled, mnohem později nahlíželi do celostránkových článků ze sedmdesátých let o tom, kdo je Václav Havel, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Jiří Dienstbier.
Pravdy, polopravdy se střídaly se smyšlenkami nebo i s vylhaností. Dotyční postižení se většinou nemohli otevřeně bránit! Přestože někteří vyvolení byli za tuto újmu, jak dneska už štěbetají vrabci na střechách, štědře placeni v dolarech. Nebo v markách a měnili si je na tuzexové bony.
Kubu znám i neznám
Po Batistově nadvládě a po urputné kolonizaci ze strany USA jsem trochu pochopil její srdce a duši. Zejména však po poznání Kuby a kubánských kamarádů, spolužáků. Hlavně díky pozdějšímu velvyslanci Kuby v afrických zemích Reginaldu Sebedovi. Zajímavým a cenným pro mne bylo i poznání jednoho z Fidelových bratrů Ramona Castra. Ač mu nikdo ze současných Fidelových životopisců nevěnoval nikdy žádnou pozornost, proslavil se tím, že zůstal ryzím farmářem. Nikdy nezastával žádnou politickou ani hospodářskou funkci. Choval velké krocany, kteří jsou opravdovou lahůdkou Vánoc nejenom na Kubě, ale i v USA. Tam i na počest Den nezávislosti. Samozřejmě, často hlavně pro lidi, kteří na ně v obou zemích měli a mají peníze, sankce - nesankce. Vedl i výzkum chovu skotu s prof. MVDr. Lubošem Holým z Brna.
Knihu vydalo nakladatelství Akcent Třebíč. V průběhu jednoho dne byla kniha vystavena v regálech největšího pražského knihkupectví Luxor; v dalších rychle na pokyn majitele firmy stažena. Autoři prý jsou na svou dobu kontraproduktivní. Zrodila se i neuskutečněná tendence, poťouchlý návrh „neznámého čtenáře knih“ vykoupit celý náklad a skartovat jej; podobně jako se kdysi stalo po 21.srpnu 1968 s knihou Rudolfa Černého: „Deník kontrarevolucionáře“.
Vládcové se mění, metody však zůstávají a stávají se fraškou.
Nyní, když jsem si vyslechl rozhlasový pořad o Kubě, a občas se na světlo světa dostávají i negativní informace o kubábnské situaci, přece jenom jsem jinak naladěný, než v minulosti.
Do rukou se mi dostává sličný bedekr, s jehož doslovným obsahem se nemusím zcela ztotožňovat , ale i tak jej vítám - „Turistický průvodce Kuba“ – Rough Guides z pera autorů Fiony MacAuslandové a Matta Normana . Z anglického originálu přeložil Jan Sládek a vydalo v roce 2017 již ve 3.vydání nakladatelství JOTA.
Konspektuji:
„...Nicméně obavy, že by se z Kuby mohla opět stát americká ekonomická kolonie, rozhodně není na místě. Země si v Latinské Americe vybudovala pozici , jejíž význam výrazně převyšuje její velikost a hrdě se hlásí ke svým starším i moderním tradicím. Kubánci stále nadevše milují salsu, z bilboardů křičí hesla o „nesmiřitelném boji za socialismus (místo jindy běžného ´velký výprodej´), světoznámé primbaleriny a baseballoví špičkové hráči nadále pracují za státem regulovanou mzdu a nikam nezmizely ani úchvatné pláže a hory se svahy porostlými bujnými lesy.“
(str. 4, Turistický průvodce Kuba – Jota, 2017 )
„Po roce 1990 bylo ve spolupráci se španělskými a kanadskými společnostmi vybudováné na Kubě několik set nových hotelů na ostrůvcích u pobřeží...Ke Kubě současnosti tedy neodmyslitelně patří moderní hotely (asi 800 nových – pozn.ZH) , ubytování v soukromí tzv. ´casas particulares´, restaurace, bary, zábavní parky, nákupní třídy, půjčovny aut, síť národních přírodních parků...“
(str. 27, Kuba neznámá a objevovaná, Akcent Třebíč, 2004)
V roce 1993 po vzniku České republiky byla oboustranně zavedena vízová povinnost, turistika vůči Kubě se dostala na okraj zájmu. Do hry vstoupila ideologie. Odstoupili jsme od vstřícnosti navazané T.G.Masarykem, rozvíjené Edvardem Benešem i po vypuknutí 2.světové války. Po nástupu Fidela Castra došlo k oboustranně značnému rozvoji vztahů , mj. i tím, že v Československu pracovaly desetisíce kubánských dělníků. Dali jsme jim však vale.
Exportovali jsme na Kubu experty neziskových organizací a když došlo na chvíli k zatčení jejich poslů, ronili jsme krokodýlí slzy.
Pomalu se dostává do popředí zdravý rozum
Kuba je kus cukru v Karibském moři, napsali jsme společně s Ladislavem Stránským na počátku roku 2004! I když jsme věděli, že tam není ještě všechno sladké jako cukr.
Novým příspěvkem k lepším časům je i nynější další vydání „Turistického průvodce Kuba“ v Jotě.
Bohužel štiplavou solí na ránu je však letošní poslední pořad na vlnách Českého rozhlasu. Převažují však další negativní zprávy z Kuby i v jiných médiích o všem, kde se jenom vyzobat dají. Věnované Kubě.
Myslím, že těch, kdo se nechávají opíjet rohlíkem české režimní propagandy přece jenom i přes uvedené, ubývá.
Foto autor a archiv
