15. 5. 2018, Ďouba

Zítra v 5:30 bude otevřen pro osobní automobilovou dopravu Krymský most. 

Stavba začala před 816 dny, dnes ho slavnostně otevře V. Putin, zítra ráno už začíná první "pracovní den" mostu. Otevírá se s půlročním předstihem. Železniční most má být otevřen v příštím roce.

O stavbě mostu jsme průběžně informovali na stránkách NR. Česká masmédia tuto stavbu století prakticky ignorovala, ukrajinská se předháněla ve snášení důkazů, že most postavit nelze, ať už z důvodů geologických ("je to prostě nemožné"), technických ("RF nemá technologie"), finančních ("RF nemá peníze") a mnoha jiných ("je to podvod, ve skutečnosti tečou peníze do kapes kamarádů Putina", "je to propaganda a kulisy Mosfilmu"). V diskusi na NR se pravidelně vztekali rusofóbové, že to není žádná "stavba století", protože pro pravdu se lidé často zlobí. Teď jsem viděl několik reportáží, ve kterých se den před slavnostním otevřením mostu ptali Ukrajinců, zda se most opravdu staví. Odpovědi některých (mnoha!) jsou šokující. Někteří vůbec o mostu nevědí. Druzí říkají, že je to jen ruská propaganda a ve skutečnosti se nic nestaví. Jiní odpověděli: "...naše média říkají, že se nestaví, ruská, že se staví, ale já nevěřím nikomu...", Někdo připouští, že se most buduje, ale v jaké fázi se stavba nachází - to netuší. Z uvedeného se ukazuje, jak málo se lidé zajímají, jak málo používají internet a jakou sílu mají ještě masmédia. Kdo nevěří, nechť si udělá soukromý průzkum u nás. Já to zkouším průběžně. Na příkladu Krymského mostu je to dobře patrné. Lidé nevědí prakticky nic. 9. května se mě kolegové v práci ptali, co to mám za stužku na košili. O Nesmrtelném pluku prý nikdy neslyšeli. Ale je potěšitelné, že když jsem jim to vysvětloval, zajímali se, někteří dokonce řekli "to je bezva, to se mi líbí". Nesmrtelný pluk je určitě jedním z největších hnutí v dějinách lidstva, ne-li vůbec největším a navíc spontánním. Naše státní a velká média ignorují Krymský most, Nesmrtelný pluk, události 2.5. v Oděse, blokování jejich kolegů žurnalistů z TV Inter, zavírání a zabíjení jejich kolegů v Ukrajině... Je to jejich vizitka, ale také důvod, proč existují nezávislá média. Někdo musí jejich "opomíjení" napravovat.

Pro zájemce teď ještě jednou přidávám vizi mostu, jak byl před 816 dny naplánován, abych již brzy přidal záběry z jeho otevření.

Jaroslav Loudil
15. 5. 2018
USA a Izrael se dnes společně vyjádřily ke včerejší vraždě 58 neozbrojených Palestinců na hranicích Gazy. V podstatě zní jejich vyjádření takto : "Když někdo (i neozbrojený) překročí naši státní hranici, bude za to na místě zastřelen. Vždytˇ každý dobře ví, že se blíží k hranici a že jsou tu vojáci". Ještě dodám, že z 2.770 zraněných jich polovina !!, tedy 1.400 !! utrpělo střelné zranění ! Palbou z automatických střelných zbraní tak bylo zasažemo skoro 1.500 osob ! Prostě masakr.

USA dnes v RB OSN zablokovaly přijetí rezoluce požadující nezávislé mezinárodní vyšetření masakru. Zavraždění 58 lidí a postřelení 1.400 dalších prý není nutné nijak šetřit. Můžou si prý za to sami !

Z těchto názorů USA vyplývá zajímavá věc. Ozbrojené složky každého státu světa mají zřejmě ode dneška od USA požehnání k zastřelení každé neozbrojené osoby nebo skupiny osob, jež vstoupí neoprávněně na jejich území, či se pokusí o přechod hranice. Ode dneška už nikoho nelze soudit - "za zabití na hranicích."

Co z toho vyplývá ??

1. Máme se jinak dívat na socialistické pohraničníky, když v období 1948-89 zastřelili na hranicích každého, kdo se pokusil o narušení státní hranice zvenčí nebo zevnitř? Přeci i tehdy každá takováto osoba dobře věděla , že jsou tam vojáci, kteří hned po první výzvě k zastavení budou střílet! Tedy po vyjádření pana Trumpa už není nutné se nějak zabývat střelbou pohraničníků do lidí v bývalé ČSSR nebo NDR. Dle Trumpa jen plnili svou povinnost a měli na to plné právo. Hlídali státní hranici, takže měli právo každého zastřelit, i neozbrojeného, tedy třeba dítě...

2. Divím se také, jak mohli do Evropy roku 2015, 16 proniknout běženci z Afriky ! I oni totiž překračovali na plážích, kam vystupovali z člunů, státní hranici bez povolení: Řecka, Itálie, Španělska,...atd. Dle logiky pana Trumpa měl být na hranicích Evropy zavražděn milión uprchlíků! Evropští pohraničníci, stejně jako včera ti izraelští, na to měli plné právo? Vidíš nový člun s běženci? Tak až vylezou na břeh, tak do nich okamžitě vyprázdni zásobník z kalašnikova ! Mrtvoly pak už posbírá někdo jinej !

P.S. Takovéto názory z Washingtonu parádně smrdí i proti větru !

https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/amerika/usa-zablokovaly-vyzvu-k-vysetreni-nasili-v-pasmu-gazy_480069.html

15.5. 2018   Rukojmí,zdroj textu zde https://aeronet.cz/news/ceska-televize-odmitla-pustit-do-vysilani-americkeho-4-hvezdickoveho-generala-
Přednáška generála o tom, jak USA plánovaly rozvrat Blízkého východu, je třeskutým svědectvím dezertéra z řad amerických neoconů, ze kterého doslova mrazí! Ředitel ČT odmítl svědectví gen. Wesleyho Clarka odvysílat!
Redakce AE News přináší článek naší čtenářky a aktivistky ing. Jany Karáskové o tom, jak se snažila přimět Českou televize k poctivému zpravodajství a objektivnímu informování, a jak se jí to nepovedlo, protože v České televizi pracuje mohutná autocenzura, která nedovolí publikovat a odvysílat jakýkoliv materiál, který by poškozoval obraz americké státní moci v očích českých občanů a diváků ČT. Česká televize reagovala na podněty Jany Karáskové svým typickým způsobem a právě o tom výživně informuje tento článek.

Měla jsem nedávno připravený jeden dotaz pro prezidentské kandidáty: „Cenzuruje Česká televize pravdu o válkách NATO? Znáte svědectví bývalého šéfa NATO z roku 2007 (o memorandu, zaslaném do Pentagonu na podzim r. 2001 s příkazem rozvrátit 7 zemí do 5 let?“. Dnes jde o útok na Írán. Bývalý šéf NATO, americký generál Wesley Clark prozradil, kdo naplánoval již před 20 lety rozvrat Blízkého východu. Rozvrat, který přinesl miliony mrtvých, uřezané hlavy, zničená města, desetimiliony uprchlíků. Gen. Wesley Clark.

V roce 2007 generál Clark veřejnosti sdělil, jaký dostal Pentagon příkaz v září 2001. Byl to příkaz napadnout Irák a rozvrátit „7 zemí do 5 let“. Mají zpoždění, k útoku na Írán zatím nedošlo. Ale možná k němu dojde brzy, jak se domnívají někteří vojenští analytici.

O jeho svědectví dnes ví, díky alternativním médiím, miliony lidí na celém světě. Ví o něm od roku 2012 i generální ředitel České televize Petr Dvořák a radní, kteří v tom roce zastávali funkci v Radě ČT. Každému z nich jsem totiž předala během schůze na Kavčích horách text nejdůležitějších částí jeho projevu, který byl součástí mé stížnosti na cenzuru.
Wesley Clark (bývalý velitel sil NATO v Evropě) 3. října 2007, Commonwealth Club of California, San Francisco – Kalifornie

Deset dnů po 11.9. jsem procházel Pentagonem. Důstojník ze štábu (Joint Staff) si mne zavolal do své kanceláře a řekl mi: „Pane, chtěl bych, abyste věděl, že chceme zaútočit na Irák.“

Zeptal jsem se: „Proč?“

Odpověděl: „To my nevíme.“

Řekl jsem: „Spojují Saddáma s 11.9.?“

Odpověděl: „Ne.“
__________________

Pak jsem zašel do Pentagonu, asi o 6 týdnů později a navštívil jsem tu samou kancelář.

Řekl jsem: „Proč chceme zaútočit na Irák?“

On mi řekl: „Bohužel, je to ještě horší.“

Sebral kus papíru ze stolu a řekl: „Právě jsem dostal tohle memorandum od ministra obrany. Píše se tam, že máme zaútočit a zničit vládu v sedmi zemích během pěti let.“

„Začneme Irákem a pak se přesuneme do Sýrie, Libanonu, Libye, Somálska, Súdánu a Íránu”.
___________________

(Clark také zmiňuje rozhovor s Paulem Wolfowitzem z roku 1991)

Řekl mi: „Ale jednu věc jsme se naučili. Zjistili jsme, že můžeme v této oblasti – na Blízkém východě – použít svá vojska, a Sověti nás nezastaví.“

Tvrdil: „Máme tak pět až deset let, abychom vyčistili tuto oblast od starých sovětských klientských režimů – Sýrie, Iráku, Íránu – než povstane nová velká supervelmoc, co nám bude moci být rivalem.“
__________________

“Víte, účelem vojsk je najednou začínat války a měnit vlády. To není odstrašování od konfliktů. Budete provádět invaze do zemí … Víte, v mysli se mi všecko převracelo. Když jsem se na to podíval, bylo to jako popření všeho, co jsme vyznávali.

Tuto zemi převzala skupinka lidí, a to politickým pučem. Wolfowitz a Cheney a Rumsfeld a můžete si vzpomenout ještě na půl tuctu dalších kolaborantů z projektu Nového amerického století. Tito chtějí, abychom destabilizovali Blízký východ. Převrátit ho vzhůru nohama. Uchvátit ho pod naši kontrolu.”

Ředitel ČT odmítl toto svědectví s projevem W. Clarka pustit na obrazovku

Pokud by toto svědectví viděli diváci ČT, měli by asi o dost jasněji o současné situaci. A možná i politici by se možná chovali trochu jinak. Možná by byly války NATO ostřeji odsuzovány, ne obhajovány. Možná by i „kavárna“ pochopila, proč lidé podepisovali petici za vystoupení z NATO.

Ale je i dost takových, kteří se „raději budou mýlit s USA, než by“ měli pravdu s alternativou, (americkým) disentem. Informaci, kterou publikoval P. C. Roberts – že už jen 6% Američanů věří hlavním médiím, bych dnes ještě nevěřila, ale i tam mainstream ztrácí sledovanost, a alternativě roste. Experta na „dezinformace“ – „fake news“ Juraje Smatanu před časem evidentně zaskočil dotaz Tibora Rostase na projekt pro Nové americké století.

Ani jeden redaktor CNN, BBC a dalších mnoha masmédií, ČT nevyjímaje, se pravděpodobně za více než 10 let od zveřejnění neodvážil generálu Clarkovi k tématu položit dotaz. A pokud ano, tak se to na obrazovky nedostalo. A to něco vypovídá o celém systému.

V roce 2013 se Luke Rudkowski z “We Are Change” W. Clarka zeptal, jak si vysvětluje, že se ten plán na Blízkém východě uskutečňuje. Clark se zjevným pohnutím jen odmítavě zakroutil hlavou a odešel.

To, že takový plán opravdu existoval, prozradila ve své knize Čekání na válku (2004) i bývalá velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková. Plně se ztotožnila s americkým postojem, že tvrdě a násilně musí být diktátorské režimy v Iráku, Libyi, Sýrii, Egyptě (ale i Íránu a v Saúdské Arábii!) odstraněny. Prý se arabisté, kteří místní situaci znali, shodli, že toto přinese lidu těchto zemí dobro, demokracii, rovnost, svobodu. Proto přijala Hybášková funkci velvyslankyně v Kuvajtu, aby tam mohla s českou protichemickou jednotkou čekat na válku. Divila se, že když začaly ječet sirény, běžela s maskou do krytu jen ona, ale Britové a Američané byli v klídku.

“Saddámův režim jako svorník drží cementový most totalitních režimů na Blízkém východě. Rozbít totalitu na Blízkém východě není možné bez svržení Saddáma, nemožné bez konce jeho strany Baas, pak přijde na řadu Sýrie, …potom Peršani a pak Saúdové, potom klidné změny v Egyptě. K nim je třeba přivést Blízký východ dřív, než v Egyptě vypukne islámská revoluce a Evropa bude opravdu ohrožena a Spojené státy také. Nepřipustit islamizaci Egypta je jedním z hlavních strategických cílů oblasti. Ale to jde jeho postupnou demokratizací, přibližováním se Evropě. To však nejde s post-sovětskými režimy stále ještě u moci. Proto se nejprve musí odstranit Saddám, uklidit irácký režim. To všichni vědí.” ( Čekání na válku, str. 215 ) … „Netrvalo dlouho a Američané se ozvali: Půjdeme do toho…prostě operace Trvalá svoboda, dvacet dva zemí, uprostřed leží Kuvajt”



Další, kdo prozradil plán na válku v Zálivu, je Carol Rosin. Projednával se již v r. 1977. V květnu 2001 o tom promluvila na konferenci DISCLOSURE, a později při dalších rozhovorech. Řekla tehdy:

“V té místnosti bylo na stěnách hodně tabulí s identifikovanými nepřáteli. Byla tam různá obskurní jména, jako Saddám Husajn a Muamar Kaddáfí. Bavili jsme se tam o teroristech, o potenciálních teroristech. Ostatní pak pokračovali v rozhovoru o tom, jak se chystají znepřátelit si tyto potenciální nepřátele, a že v určitém okamžiku vznikne válka v Perském zálivu. Teď se psal rok 1977. A oni mluvili o vytvoření války v zálivu, když už bylo investováno 25 miliard dolarů do vesmírného zbrojního programu, který měl být ještě upřesněn.

Najednou jsem stála v místnosti a řekla: „Ráda bych věděla, proč se bavíme o zbraních založených na vesmírných technologiích proti těmto nepřátelům. Chtěla bych se dozvědět o tom více. Mohl by mi prosím někdo říct, o co jde?” Nikdo mi však neodpověděl. Prostě toto setkání pokračovalo, jako kdyby nebylo řečeno nic o vesmírných zbraních. Zvažovala jsem svou rezignaci. “Znovu už mě neuslyšíte!” Nikdo na to neřekl ani slovo, protože plánovali válku v zálivu, a stalo se to přesně tak, jak si to v té době naplánovali.

Dr. Carol Rosin – první žena, která byla ve vedení Fairchild Industries, byla mluvčí Wernhera Von Brauna v posledních letech jeho života. Založila Institute for Security and Cooperation in Outer Space ve Washingtonu DC. Byla přítomna na schůzkách v 70. letech, kdy byl plánován scénář pro Válku v zálivu, která se uskutečnila počátkem 90. let.

Stěžovala jsem si přes Radu ČT na jaře 2012 nejen na cenzuru svědectví W. Clarka o útočných válkách USA a NATO, ale i na to, že během vysílání záběrů k 10.výročí útoků z 11. září byli na ČT2 v komentáři pětkrát za sebou členové hnutí Za pravdu o 11. září nazváni výrazem „spiklenci“. Tedy mnozí z pozůstalých, záchranářů, několik tisíc odborníků, kteří podepsali petici za nové vyšetřování.
Odpověď generálního ředitele ČT Petra Dvořáka zaslaná Radě byla neuvěřitelná – prý je to mediální zkratka. Snad „newspeak“ dle Orwella?

Zde je naskenovaná odpověď na mou stížnost Radě ČT, kde je citováno stanovisko generálního ředitele ČT Petra Dvořáka:



Radě jsem odpověděla, že mi přijde neuvěřitelné, že se může ředitel ČT odvolávat na stejný slovní základ slov a “kriminalisty” takto označovat za “kriminálníky“. S kolegou z NWOO.org Janem Korálem a dalšími aktivisty jsme si stěžovali na to, že do vysílání se nedostal žádný z mnoha dokumentů, které spolu s peticemi byly předány na DVD nosičích na podatelnu ČT. K budově České televize byly totiž během několika let v den výročí teroristických útoků na New York a Pentagon pořádány pochody na protest proti této cenzuře – zamlčování důležitých informací.

Šlo o dokumenty expertů – architektů, pilotů, akademiků, požárníků a pozůstalých po obětech. Dokumentů, které poodhalují i pozadí útoků a jejich souvislost s válkami, které byly vzápětí rozpoutány. Těchto dokumentárních filmů jsou dnes již desítky, ale ČT dává přednost jiným. ČT tím porušuje vyváženost zpravodajství, kterou jí ukládá zákon o veřejnoprávních médiích. Video se svědectvím generála Clarka by mělo vidět co nejvíce lidí. Než půjdou k dalším volbám, měli by se zamyslet, jestli je NATO opravdu tím, za co je mnohými kandidáty na presidenta považováno – vydáváno. Útok USA na Írán se podle některých vojenských analytiků blíží.
Je NATO ochráncem svobody a demokracie? Nebo něčím docela jiným?

S kolegy jsme opakovaně na svědectví W. Clarka upozorňovali, měli jsme dosti ostrou výměnu názorů na toto téma s ředitelem ČT Dvořákem na půdě Filozofické fakulty po vypuknutí války v Sýrii a upozorňovali jsme na něj před několika lety i na Fóru 2000. Text, který jsem dala v roce 2012 radním Rady ČT, jsem od té doby předala mnoha novinářům, i lidem, kteří chodí na konference a přednášky o médiích do Amerického centra, na konference pořádané FSV UK a do Skautského institutu. Zaslala jsem ho i vyučujícím z katedry politologie VŠE.

Také jsem ho zaslala L. Louženskému, který organizoval stávku studentů „Za svobodnou ČT“, i studentům, kteří organizovali studentskou stávku v Táboře. Redaktor ČT Martin Donát ho ode mne dostal také. Řekl, abych se mu ozvala, že si rád popovídá. Zatím ale nereaguje. Důvěryhodnost médií hlavního proudu neklesá jen v USA, ale ve všech západních zemích. Nedávný průzkum : „Pouze 25 procent Francouzů je přesvědčeno, že média věrně reprodukují informace a dokážou přiznat a opravit chybu“. Jeden z deseti si myslí, že „role novinářů v zásadě spočívá v šíření lživé propagandy, aby se stávající systém udržel”.
Na jaře 2017 měl v Americkém centru přednášku Dr. Schuyler Forester. O tom, jak je pro nás v současné době důležité členství v NATO, a to prý hlavně vzhledem k situaci na Ukrajině. V té době byl hostujícím profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Zeptala jsem se ho, jestli zná svědectví W. Clarka o 7 zemích do 5 let. Odpověděl mi: „Generála Clarka znám osobně, ale toto jeho svědectví neznám“. Předala jsem mu tedy článek – rozsáhlý rozhovor s Clarkem, který vyšel v roce 2007 v časopise Democracy Now!

Ten samý článek jsem asi o týden později (s ručně psaným dopisem) nechala na podatelně ČT pro M. Kubala. Připsala jsem mu k tomu jen rukou komentář, měli jsme zrovna v nedaleké restauraci sraz s posluchači a moderátory Svobodného vysílače. Odpovědi jsem se dosud nedočkala.



Bylo by myslím dobré vedení ČT a zahraniční redakce obměnit. Takto se lidé pravdu o tom, co se ve světě skutečně děje, asi nikdy nedozví. Ondřej Kundra, Roman Máca, Martin Komárek, Sabina Slonková, Erik Tabery, Marek Wollner – žádného z nich svědectví W. Clarka, zdá se, nezajímá. Marné snahy předávat jim materiály (některým z nich osobně).

Redaktora Reflexu Jiří X. Doležala jsem na toto závažné svědectví také opakovaně upozornila během rozhovoru pro Reflex. Dvakrát mi na to odpověděl, že ČT do vysílání „nepouští věštce“. Rozhovor s ním jsem si natočila a napsala jsem k němu tento komentář.

Novináře mainstreamu a ČT nezaujala ani odborná publikace s výpočty a počítačovými modely kolapsu výškových budov světového obchodního centra v New Yorku během útoku z 11. září 2001 od vědeckého týmu docenta Ivana Němce z VUT Brno. Tamní odborníci došli k závěru, že pro tak rychlý a totální kolaps nemohla stačit pouze gravitační energie, musela být použita nějaká další – dodatečná [2] .Takové odborné studie se pochopitelně nehodí pro Reflex ani pro Respekt, nehodí se spolku Sisyfos (Akademii věd), a ani ČT se o ní nemůže zmínit ve vysílání. Ke stejnému výsledku došli mnozí i bez počítačových modelů a diferenciálních rovnic, jen se znalostmi středoškolské fyziky.

Lidem by došla nepříjemná pravda o 11. září, i o válkách které následovaly. Pokud by se o téma zajímali víc, mohli by se dozvědět, jak to bylo s pojištěním a zabezpečením budov, kdo si vsadil na pokles akcií aerolinek, kdo na tom vydělal pohádkové peníze, co ještě první den hlásili ve zprávách, ale potom už nikdy nikdo původní zprávy a svědectví očitých svědků útoků neodvysílal.
Inženýři, stavební znalci a experti jsou nálepkováni jako pomatenci a konspirátoři

Lidé by se mohli dozvědět, co prohlásil o pádu Dvojčat hned po kolapsu Donald Trump, který dobře znal jejich robustní konstrukci. Mohli by vidět, že reportérka BBC ohlásila kolaps WTC 7 dvacet minut před jejím symetrickým 6,5 vteřinovým pádem. S budovou v povzdálí za oknem, za jejími zády. Dle oficiální zprávy (NIST) selhaly – kvůli kancelářskému požáru – dva 16 mm šrouby na nosníku č. 79. Tuto verzi přednáší i profesor Wald z ČVUT. Toho si pozval opakovaně přednášet vědcům i veřejnosti spolek Sisyfos. Na první přednášku do Akademie věd ho pozvali potom, co jsem je veřejně požádala, aby pozvali na přednášku docenta Němce z VUT Brno.

V posledních letech se tyto závažné informace k lidem dostávají přes alternativní média, a dochází jim tak rozsah cenzury masmédií. Důsledný a obrovský. Zamlčování toho všeho, o čem by redaktoři hlavních médií měli psát. „Hlídací psi demokracie“. Ale z nějakého důvodu není zájem, aby se o takových věcech lidé dozvídali. Aby roky zatajované informace šly na obrazovky a stránky novin. Americké a ani naše novináře hlavního proudu nezajímá důkladná a několikaletá studie kolapsu budovy WTC7 profesora Hulseye z Fairbanks University, která jednoznačně prokázala závažné pochybení modelu tak prestižní organizace, kterou bývala NIST.

Nezajímá je Bobby Mc Ilvaine Act, který v loňském roce podpořilo mnoho tisíc odborníků. Američtí občané se osobně i písemně obracejí na své zástupce v Kongresu. Žádají vytvoření nové nezávislé vyšetřovací komise. Tento návrh zákona byl Kongresu předložen R. Mc Ilvainem, otcem zavražděného syna (kterého zabila exploze ve vstupní hale Severní věže WTC, ke které, dle několika svědků, došlo těsně před nárazem letadla, v suterénu explodoval i jeden výtah). Dalšími předkladateli byl vedoucí hnutí architektů a inženýrů AE911Truth R. Gage a bývalý zaměstnanec NIST P. M. Ketcham. Rozhodli se osobně doručit tento návrh všem členům Kongresu.
The Bobby McIlvaine Act News Conference – September 11, 2017

Odkaz [3] na tuto tiskovou konferenci jsem zaslala na 16 mailových adres – kateder ČVUT. Odpověď mi přišla pouze od jednoho z adresátů – i on vyjádřil pochybnosti nad zprávou NIST – modelem kolapsu WTC7. Už i u nás si asi mnozí odborníci myslí své, ale na veřejnosti většina z nich mlčí.

Pozůstalí spolu s výborem právníků požádali v dubnu 2018 52-stránkovou peticí velkou porotu v Southern District of NY o zahájení vyšetřování zločinů z 9/11. Předkládají přesvědčivé důkazy o výbušninách, které způsobily demolice budov (mají 57 doličných důkazů).
Lawyers Committee Petition To Be Filed April 10 with U. S. Attorney, Southern District NY

Tento článek [4] jsem vytiskla a spolu s dalšími dokumenty předala politologovi Miloši Gregorovi, autorovi “Nejlepší knihy o FAKE NEWS dezinformacích”

K tématu vyšlo mnoho knih, někteří investigativní novináři se tématu věnují hned od počátku. Například Američan Christopher Bollyn. Tyto knihy budou dnes pravděpodobně velmi aktuální:

The War on Terror: The Plot to Rule the Middle East [5]

Solving 9-11: The Deception That Changed the World [6]

Jeho rozhovor z r. 2017, kde říká, že svou knihu poslal s dopisem i papeži. Bollyn v tu dobu věřil, že Trump se bude snažit o prošetření 9/11 (které bylo prohlášeno za válečný akt, a nebylo proto šetřeno jako kriminální čin). Dnes už v to asi nevěří nikdo. Také zmiňuje příbuzenskou vazbu autora tzv. vyvracejících „debunk“ článků v Popular Mechanic na M. Chertoffa, který stál podle něj za likvidací důkazních materiálů.

V tomto článku, který nedávno vyšel, jsou zmíněna jména těch, kteří byli po selhání obrany USA povýšeni místo propuštěni, kolik se konalo toho dne „válečných her“, cvičení apod [7]. Tyto informace se dnes šíří pouze alternativou. V USA, v EU i u nás. A již i americká alternativa se v loňském roce dočkala nálepky „dezinformační prokremelské proputinovské weby“. Sociální sítě, přes které se zatím mohou informace v USA i u nás šířit, jsou v poslední době stále více sledovány a omezovány. Mnoho příspěvků je roboty ihned označeno za spam. V nedávném dílu vysílání pořadu Truth vs. NEW$ byla zmínka o tom, že Facebook zavedl nálepku Fake News Flag, ale lidé si takto označené příspěvky začali o to víc sdílet, takže toho nálepkování Facebook raději rychle zanechal.

Pro nálepkování nevhodné pravdy výrazem „konspirační teorie“ se rozhodla CIA již v roce 1967. Měla totiž dost velký problém – většina Američanů již nevěřila oficiální verzi Warrenovy komise o atentátu na J. F. Kennedyho. Memorandum, které obsahovalo instrukce, jak čelit kritikům závěrů Warrenovy komise, bylo plně odtajněno [8] v roce 1998. O tomto memorandu CIA se zmiňuje i prof. Lance deHaven-Smith v knize Conspiracy Theory in America (Discovering America) z r. 2014 [9]. Tyto praktiky se hodí dodnes. Nálepkování „fake news“, „dezinformace“ pokud jde o pravdu, která by ohrozila pravé zločince, pravé teroristy. Ale lidé nejsou hloupí. Cenzuru a překrucování pravdy v médiích si starší generace dobře pamatuje. Zažili jsme, jak moc se nám v médiích lhalo. Naivně jsme si mnozí mysleli, že ta doba skončila, ale je tu bohužel znovu.

Přetahování o mobil s analytičkou Evropských hodnot kvůli důkazní fotce

Po jedné akci Evropských hodnot jsem předala analytičce EH V. Vojtíškové, spoluautorce publikace “Medvěd v rouše beránčím”, text zmiňovaného CIA memoranda. S tím, aby si ho prostudovala a napsala o tom analýzu pro Evropské hodnoty. Nejdříve svolila, že si ji mohu s ním vyfotografovat, ale po chvíli si možná uvědomila, že to nebylo rozumné a tak se mi snažila vytrhnout mobil z ruky. Prý proto, abych fotku nějak nezneužila. Nevím, jaké zneužití si představovala, jestli by ji nějak ohrozil důkaz toho, že jí tento dokument byl předán.

O téma ovlivňování médií v Americe a Evropě tajnými službami USA zastánci „Evropských hodnot“ Vojtíšková, Janda ani Máca zájem nemají. Zajímá je asi jen Kreml, Putin a KGB / FSB. Těžko se od této štědře dotované neziskovky dočkáme reportáže o 50 milionech dolarů, které dostala americká armáda na ovlivňování sociálních sítí (sledování sociálních síti a šíření americké propagandy z falešných účtů pro obhajobu svých globálních záměrů a válečných operací).
Ředitel CIA přiznal, že USA ovlivňují volby a veřejné mínění v desítkách cizích zemí

Bývalý ředitel CIA Robert James Woolsey nedávno v rozhovoru pro televizi s Fox News přiznal, že se USA někdy snažily ovlivnit výsledek voleb v jiné zemi. Ale prý to dělají „jenom z velmi závažných důvodů… „v zájmu demokracie“ [10]. Reportáže o 50 milionech dolarů, které dostala americká armáda na ovlivňování sociálních sítí (sledování sociálních síti a šíření americké propagandy z falešných účtů pro obhajobu svých globálních záměrů a válečných operací) najdete zde.

Respekt (E. Tabery) vydal příručku do škol o dezinformacích. Studenti by ale potřebovali pro doplnění obrázku o dnešní době a světovém dění ještě další příručky o dezinformacích. Alternativní – aby byli informováni i o tom, co se z České televize a Respektu nedozví.

Ráda bych vytvořila příručku s tématem, které devět let studuji – teroristické útoky z 11. září a false-flag operace. Představuji si materiály přehledné, stručné, s mnoha fotografiemi, které většinou vydají za stovky slov. Doplněné web stránkami, a doporučenými dokumentární filmy, které by doplnily současný repertoár nabízený v rámci projektu Jeden svět na školách neziskovou organizací Člověk v tísni. A ČT do něj mohla zařadit jeden z odvysílaných dokumentů – seriál režiséra O. Stonea [11]. Je důležité trénovat kritické myšlení, seznámit se s rozličnými pohledy a názory na svět, náboženství, vzdělávání, média, sociální sítě, vědu, geopolitiku, novodobou historii. Důležitá pro naši i jejich budoucnost.

Dětem ve školách je předkládána jenom jedna strana názorů

Ať mladí diskutují, ať mohou události uvidět z různých úhlů pohledu. Ať si sami – a to i na základě dalšího vlastního zkoumání a uvažování – postupně tvoří názor. I na to, kdo a PROČ publikuje dezinformace a Fake News. A za čí peníze to dělá. Takové „alternativní příručky“ by Evropské hodoty, Člověk v tísni, nebo G. Soros nesponzorovali, a alternativa nemá miliardy, které jsou k dispozici vedení České televize. Ale zatím ještě máme svobodu slova. Ještě máme tu možnost.

Je vidět, a to nejen z nedávných událostí na Slovenku, že to nemusí dlouho vydržet Ozbrojené komando v redakci a domově šéfredaktora časopisu Zem a vek Tibora Rostase, vražda investigativního novináře Jána Kuciaka atd. V ČR pro změnu zahazování mailů s nevhodnými texty a z nevhodných zdrojů (redakcí alternativ) na freemailových službách Zdeňka Bakaly, soudy s vydavatelem “nevhodné literatury”. Tlak na větší cenzuru internetu.

Útok na Írán může nastat brzy [12]. A tím může začít (podle mnohých spíše pokračovat) válka světová. Ale svědectví W. Clarka, které je dnes opět velmi aktuální, pravděpodobně ani v současné situaci ČT neodvysílá. Ani dnes Petr Dvořák nevidí aktuální důvod? Dovoluji si závěrem ocitovat jeho slova: „Pro zařazení podobného příspěvku musí ve zpravodajství existovat aktuální důvod. Pokud se takový objeví, samozřejmě zmíníme širší názorové spektrum k dané problematice, ostatně jako vždy“. Budu ráda, pokud tento článek bude šířen. Varování před válkou zaznívá dnes z mnoha stran.

Pro AE News

Ing. Jana Karásková https://aeronet.cz/news/ceska-televize-odmitla-pustit-do-vysilani-americkeho-4-hvezdickoveho-generala-

15.5. 2018 hrad
Víte, přátelé, druhá světová válka byla válkou rasové nenávisti. A cílem nacistického Německa bylo vyhladit v prvé řadě Židy, v druhé řadě Slovany -  Poláky, Rusy, Srby a tak dále. A nyní se setkáváme s jiným způsobem boje. Jde o náboženskou nenávist, která se snaží vyhubit všechny nevěřící. Moji ruští přátelé vědí, že já nezapomínám na Beslan, na Volgograd a na další podobné události. Tato nenávist by nás měla sjednotit v boji proti islámskému fundamentalismu a islámskému terorismu.
9. května 2018
Vážený pane velvyslanče, vážený pane prezidente Klausi, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny Parlamentu Vondráčku, vážený příteli a předsedo KSČM Filipe, dámy a pánové,
trošku mne překvapilo, proč se scházíme zde, když venku je tak krásné počasí, svítí sluníčko, je teplo a tak dále. To je špatná organizace, pane velvyslanče. Ale vážně, jak víte, veškeré své projevy začínám kritikou, protože to je dobré zahájení – jako v šachách. Agresivní zahájení.
Ale co říci? Proč jsem tu? Abych ocenil oběti těch, kteří padli na území bývalého Československa. A samozřejmě nejen na jeho území.
Víte, přátelé, druhá světová válka byla válkou rasové nenávisti. A cílem nacistického Německa bylo vyhladit v prvé řadě Židy, v druhé řadě Slovany -  Poláky, Rusy, Srby a tak dále. A nyní se setkáváme s jiným způsobem boje. Jde o náboženskou nenávist, která se snaží vyhubit všechny nevěřící. Moji ruští přátelé vědí, že já nezapomínám na Beslan, na Volgograd a na další podobné události. Tato nenávist by nás měla sjednotit v boji proti islámskému fundamentalismu a islámskému terorismu.
Samozřejmě pamatujeme i další špatné události: byla studená válka, byl rok 1968, který byl ohromnou kolektivní chybou a zločinem, k němuž je zapotřebí se přiznat. Poněvadž jen tehdy, když bude tato chyba přiznána, může být odpuštěna.
Momentálně jsem rád, že jsme se s prezidentem Putinem domluvili, že na začátku června proběhne první kolo Česko-ruského diskusního fóra. Doufám, že v rámci tohoto fóra se nám nakonec podaří otevřít i ty ruské archivy, které se týkají právě roku 1968.
To však není všechno. Jsem velmi rád, že se připravuje další zasedání tzv. Mezivládní komise pro ekonomickou spolupráci. Možná víte, že předseda české vlády, předseda Senátu Parlamentu České republiky, předseda Hospodářské komory i já jsme se veřejně vyjádřili proti tzv. ruským sankcím. Sankce totiž ničemu nepomáhají a jen zpomalují vzájemný obchod. Tuto veřejnou kritiku sankcí bych chtěl přetvořit do iniciativy České republiky v rámci Evropské unie.
Byl jsem velmi potěšen, že na poslední cestu do Ruska mne ve třech letadlech doprovázel nejvyšší počet českých podnikatelů za posledních 25 let. To je důkazem, že čeští byznysmeni mají velký zájem uzavírat vzájemně výhodné dohody s našimi ruskými partnery. Doufám, že to bude pokračovat i v budoucnu.
Vážení kolegové, samozřejmě existují i problémy. Někteří lidé se však problémy snaží řešit a někteří problémy vytvářejí. Já náležím k těm, kteří se problémy snaží řešit, což je mnohem obtížnější než naopak. Lidí, kteří celý svůj život problémy vytvářejí, je mi ale líto, protože nakonec umírají nešťastní a bez užitku pro lidstvo i naše spoluobčany.
Závěrem proto všem přeji úspěšný život a vyřešení problémů v rodině, ve společnosti a samozřejmě i v našich vzájemně výhodných vztazích. Ať žije spolupráce mezi Ruskem a Českou republikou! Ale vidím, že mi dali pouze minerální vodu. Dovolte mi proto připít i tou vodou.
Děkuji za pozornost.

15. 5. 2018, Ďouba, RT

Paul Craig Roberts

15. 5. 2018, Ďouba, RT a zde a zde

V. Putin dnes poděkoval stavitelům mostu, usedl za volant náklaďáku Kamaz, řekl okřídlené Gagarinovo "Tak jedeme!" a pak ujížděl nad Černým mořem do Krymu. Tam se pozdravil s ostatními budovateli a následoval koncert. 

Vyjádření Margarity Simoňjan k zadržení novinářů (video - titulky).

Ukrajinská vláda stavbu mostu těžce nese, do poslední chvíle doufali, že se to nepovede, že je to jen zlý sen. Dnes jejich doufání skončilo, a tak se rozhodli konat. Jakkoli se pomstít a možná i odvést pozornost. Začala razie v kyjevské redakci RIA Novosti Ukrajina, zmizeli jejich novináři i novináři MIA Rossia Segodnia. Již 9. 5. vypověděla Ukrajina 2 ruské novinářky a zdůvodnila to "hrozbou národní bezpečnosti",teď pokračují. Nepředpokládám, že by to nějak zarmoutilo naše hlasatele svobod a pravd, ani západní kolegy z branže. Dovedu si ale představit, co by se dělo, kdyby totéž udělali v RF.

Udělal jsem titulky k vyjádření Margarity Simoňjan (RT a Sputnik) a jako perličku ještě přidávám poslední vyjádření ukrajinského prezidenta Petro Porošenka:

"...a most se bude hodit okupantům, až budou urychleně opouštět náš Krym" (zdroj)

překlad a titulky: Ďouba NR

15. 5. 2018        zdroj
Ředitel neopatrně prohlásil, že i v České republice se dělá "novičok". Ministryně obrany České republiky odvolala ředitele Vojenského výzkumného ústavu v Brně Bohuslava Šafáře, který jako první v zemi oznámil, že v jeho výzkumném ústavu se provádělo testování chemické látky A-230, která se na Západě také nazývá "novičkem". 14. května o tom informovala tisková služba Ministerstva obrany ČR.

Uvádí se, že Šafář byl zproštěn funkce v souladu s českým zákonem o státních podnicích. Byl mu poděkováno "za mnoho let práce".

Současně Ministerstvo obrany České republiky zdůraznilo, že Šafář zůstane vědeckým pracovníkem tohoto vojenského výzkumného ústavu v Brně. Dočasně byl pověřen vedením výzkumného ústavu Šafářův náměstek Josef Hrnčiřík.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

15. 5. 2018    zdroj a zdroj
V souvislosti se vzniklou situací v pásmu Gazy, kde bylo zabito více než 50 Palestinců, odvolává Turecko své velvyslance ze Spojených států a Izraele. Oznámil to turecký vůdce Recep Tayyip Erdogan. "Ve jménu solidarity s našimi palestinskými bratry bude od zítřka v Turecku vyhlášen třídenní smutek za ty, kteří zahynuli při střetu s izraelskými vojáky v pásmu Gazy", cituje Erdogana agentura Anadolu.

Kromě toho Ankara odvolala ke konzultacím své velvyslance ve Washingtonu a Tel Avivu.

Erdogan také oznámil svůj záměr uspořádat rozhovory s řadou světových vůdců, především s hlavou Palestiny Mahmúdem Abbásem a generálním tajemníkem OSN Antonio Guterresem.

Turecký prezident také oznámil svolání mimořádného summitu Organizace islámské spolupráce.

Dříve Erdogan označil Izrael za "teroristický stát".

14. května Abbas vyhlásil třídenní smutek za ty, kteří zahynuli v pásmu Gazy. ...

MZV Turecka navrhlo, aby izraelský velvyslanec v Ankaře opustil zemi

Na nějakou dobu.

Ministerstvo zahraničí Turecka navrhlo izraelskému velvyslanci v Ankaře Eitanu Naehu, aby opustil zemi. 15. května o tom informovala agentura Anadolu.

Uvádí se, že izraelský velvyslanec v Ankaře Naehu byl předvolán na turecké ministerstvo zahraničí, kde mu bylo důrazně doporučeno, aby na nějakou dobu opustil Turecko.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

15. 5. 2018      zdroj
Zástupkyně služby zahraniční politiky Evropské unie Maja Kocijančičová nazvala otevření mostu přes Kerčský průliv porušením územní celistvosti a svrchovanosti Ukrajiny. Oznámila to agentura RIA Novosti.

"Výstavba mostu je zaměřena na další nucenou integraci poloostrova, který byl nezákonně anektován, s ​​Ruskem a jeho izolaci od Ukrajiny, jejíž součástí je. Most omezuje průchod plavidel přes Kerčský průliv do ukrajinských přístavů v Azovském moři", řekla Kocijančičová.

Zástupkyně Evropské unie zdůraznila, že "Evropa nadále odsuzuje nezákonnou anexi Krymu a Sevastopolu Ruskem a neuznává toto porušení mezinárodního práva".

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

16.5. 2018   Zvědavec
V některých středočeských městech budou povinně působit centra pro integraci cizinců ze třetích zemí. Ministerstvo vnitra už ve druhé polovině dubna vyhlásilo výzvu k podávání žádostí o podporu projektů z Národního azylového, migračního a integračního fondu.Centrum bude povinně působit ve městech Benešov, Kladno, Kutná hora, Mladá Boleslav a Příbram,“ píše se ve výzvě.
Smlouvu o legálním přesunu "legálních" migrantů už podepsal, zbývá zřídit nová centra, kvůli zvýšenému přísunu afričanů do plánovaných lokalit.

Zdroj: http://domaci.eurozpravy.cz/verejna-sprava/222885-ve-stredni...

Břetislav Olšer

Ďouba
16.5.2018

S východem slunce byla dnes zprovozněna automobilová část Krymského mostu. 

Kolony nedočkavých automobilistů se rozjely z obou břehů. Mnoho aut bylo vyzdobeno vlajkami, balónky a bylo slyšet oslavné troubení klaksonů. Oslavnou jízdu vykonali i Noční vlci. Ze záplavy videí jsem vybral ta nejkratší.

Šťastnou cestu! Krymský most

Zdroj: RT
Noční vlci jedou. Zdroj: Nika Koťkova

Informace o dnešním otevření mostu na Sputniku zde

Rozšiřující učivo:
"Rytíři cest" za úsvitu projeli po Krymském mostu, záběry z kvadroptéry. Zdroj: KerčInfo. Video lze začít sledovat až v čase 2:50, kdy se kolona motorkářů rozjíždí.

Zdroj: Novosti na pervom kanale

Zdroj: Kapitan Krym
Ještě jsem měl v plánu přidat asi deset videí, kde jsou zachyceni všichni ukrajinští experti a politici, kteří vehementně tvrdí, že most postavit nelze. Ale možná teď na ně nemáte ani vy náladu. Tak připojím jen pár posledních odkazů:

https://www.youtube.com/watch?v=6cZc2C56pp0
https://www.youtube.com/watch?v=gRll1uTHJiQ
https://www.youtube.com/watch?v=cZ_3rBsJUr8

PPK
16.5.2018
Skutečnost, že štěstí je nestálé a pomíjivé a jen jako muška zlatá poletuje kolem nás, to už kdysi dávno popsal básník Heyduk v předminulém století. A myslel to vskutku velmi vážně, protože on sám tehdy vůbec šťastný nebyl (zemřela mu malá dceruška). Tutéž větu pak v dalším století ve známém filmu Škola základ života student Čuřil zesměšnil, protože on sám se právě cítil celkem spokojen. Co to pro nás znamená? Asi jenom to, že své vlastní štěstí nikdo nevnímá, pokud ho sám prožívá a řešení své budoucnosti hledá až teprve tehdy, když začne být dlouhodobě nešťastný.

Ano, k naději na štěstí občas lidem krátkodobě postačí víra v nějakého Boha, v Náhodu či v Osud. Dlouhodobě nám však už nezbude, než si tu svou budoucnost sami promyslet a sami její způsob plánovat. Jenže, ta věc má vždy dva malé háčky: Jednak, jaké bude zadání, takové bude i řešení a „druhak“ – všechno se vždy velmi snadno řekne, ale mnohem nesnadněji udělá. Pokud ovšem se o to – o řešení „problému s názvem štěstí“ – vůbec někdo pokusí. Ale kdo to zkusí tak, aby se tím něco – směrem ke štěstí – vůbec změnilo? Jen ten, kdo opravdu problém prožívá a rozhodně ne ten, kdo o něm jen v mysli přemítá, i kdyby si na pomoc vzal třebas teorii her.

Víme, že všechno v přírodě – včetně našeho vlastního těla – je složeno z mnoha komponent, které spolu dohromady tvoří dokonalý celek. Také víme, že ten celek dobře existuje jenom tehdy, pokud ty komponenty nejen samy o sobě správně fungují, ale zároveň i ukázněně spolupracují. Také víme, že naprosto stejně se chovají i jakékoliv jiné funkční systémy a stroje, které si i my sami k usnadnění života vymyslíme a zkonstruujeme. Také ony se však musí skládat s dobrých drobných součástek a ty zase z jejich přesně daných drobných činností, které pak nakonec dohromady dají Počítač či Stroj. Stroj požadované konstrukce, pracovní funkce a smyslu užitného určení.

Logika nám tedy naznačuje, že kvalitní funkce každého Systému vyžaduje nejen zkušenou řídící obsluhu (mozek), ale i kvalitní součástky a jejich promyšlenou kooperaci. A co naproti této zkušenosti přírodních zákonů hlásá ideologie myšlenkových „elit“ dnešní doby? Inu, zcela diletantsky a populisticky jen hlásá svobodný individualismus, představuje si údajnou jednotu v multikulturní rozmanitosti, adoruje ničím neomezovaný tak zvaný trh a volnou soutěž všech se všemi bez ohledu na pozici na startovní čáře. Zkrátka, naivně vzývá naprosto hloupou představu svého ekonomického boha kapitalismu – svobodnou tržní konkurenci, která prý(!) má už sama v sobě princip vlastní autoregulace.

Možná by proto stálo za to, optat se jich někdy, jestli tito ideologičtí a „ekonomičtí“ vědátoři vůbec vědí, co by to asi znamenalo, kdyby i orgány v jejich vlastních tělech – jen tak z ničeho nic – také spolu začaly ve svých velikostech tzv. svobodně a konkurenčně soutěžit? No, selský rozum by to pak pochopitelně nazval už jen jedním možným slovem – rakovina! A jaký je tedy rozdíl v rakovině těla a v rakovině politicko ekonomického systému, který jen hloupě zesměšňuje koncepčně promyšlené, plánovité a kooperativní budování hospodářství vlastní země a naopak adoruje představu anarchie tak zvaných svobod těch elementů nejsilnějších – v té rakovině sociální? Ve stavu, kdy tělo společnosti vždy musí v periodických krizích ekonomicky a válečně pravidelně umírat?

To se dodnes ten euroatlantický Západ pořád ještě nepoučil na příkladu Číny, která nyní už po desítky let svou zemi pilně buduje a ve všech svých ekonomických odvětvích především vzájemně a účelně kooperuje? A jaké má ta komunistická Čína dnes výsledky? Mailem mi například přišlo toto:

V Číně nepotřebovali nic násilně privatizovat, ani „reformovať“ a už 2 roky jsou nejsilnější ekonomikou světa. Do Číny si nepustili žádnou Rothschildovu, Morganovu, Rockefellerovu či Goldmann-Sachsovu banku a to ani přes bílé koně, navzdory nabízeným výhodám.
Za dva roky vyprodukovala Čína víc cementu než USA za celé 20. století.

Délka vybudovaných cest – 4 miliony km
300 tisíc mostů po celé zemi, z nich přes 1000 s délkou víc než 1 kilometr.

V roce 2016 postavili most z Hongkongu do Macaa.
Předtím tam cesta trvala 1 hodinu na rychlostním člunu.

Za jeden rok se autopark Číny zvětšil o 20 miliónů automobilů.

Každý rok se v Číně postaví 100 nových letišť. Dále například gigantické viadukty s délkou 150 km a tunel o délce 28 km.

Vlak z Guangzhou do Guiyangu za jednu hodinu projede 510 mostů a 236 tunelů rychlostí 250 km/hod.

Za 30 roků v Číně zvětšili obytnou plochu 8 x a byty se tam přidělují i bezplatně.

Za 10 let bude v Číně 220 měst s počtem obyvatel přes 1 milión.

Celá tato statistika je přitom reálná díky velmi jednoduchému číslu: Od roku 2000 v Číně popravili za korupci přes 10 000 politiků a úředníků!

anebo aktuálně jinak:

Ruský prezident Vladimir Putin v úterý za volantem kamionu a v přímém přenosu státních televizí otevřel Krymský most (ZDE)

V čem je tedy rozdíl? Východ této planety řeší štěstí pro svou budoucnost – základ pro bezpečný a šťastný život všech, jehož zárukou je obrana a vyřešená sociální otázka. Západ řeší zástupné problémy odvádění pozornosti od svých systémových chyb a vrší na ně chyby další v zoufalé naději (j)elit, že jen ony z té výsledné jaderné apokalypsy nakonec snad uniknou tím, že svými dolary nějak zařídí, aby většina těch „lidí společensky dole“ byla vyvražděna v lokálních válkách. Jenže je tu problém – rakovina ideologie pseudosvobod nakonec podřízne i větev, na níž ty samotné hloupé elity Západu právě nyní sedí…

A perlička nakonec. O tom, jaké „epochální“ starosti právě hýbou naším euroatlantickým světem:
Měníte dítěti plenu? Musíte mít od něj souhlas, říká odbornice. Absurdní, reagují lidé…

- - -

Eliška Černá

Matěj Metelec, Lukáš Rychetský

16. 5. 2018 A2arm
Přetiskujeme rozhovor se sociální pracovnicí, akademičkou a odbornicí na bydlení Eliškou Černou, který vyšel v aktuálním čísle A2 věnovaném krizi bydlení. To se stává nedostupným i pro střední třídu.

V programových prohlášeních posledních vlád, včetně té současné, se objevily přísliby, že stát bude usilovat o dostupné nájemní bydlení pro všechny, že se bude řešit situace osob v bytové nouzi, že vláda bude podporovat přístup nízkopříjmových skupin k bydlení a podobně. Zdá se tedy, že se na bydlení pohlíží jako na základní právo. Projevují se ale tyto proklamace v praxi?

Myslím, že tato problematika má dvě roviny. Jednak se ona prohlášení v praxi příliš neodrážejí. Neexistuje žádná centrální bytová politika, která by reagovala na divokou privatizaci bytového fondu v devadesátých letech nebo na to, že v posledních deseti letech na trh s bydlením vstoupily velké nadnárodní společnosti. Druhá rovina se váže k představě, že bytová politika vyřeší všechny problémy s bydlením, což je tak trochu mýtus. I když vznikne funkční legislativa, problémy nezmizí. To vidíme ve státech, kde třeba existuje legislativně zakotvené právo na bydlení, ale jeho vymahatelnost je slabá nebo skoro žádná.

David Madden a Peter Marcuse v knize In Defense of Housing v kapitole nazvané právě Mýtus bytové politiky upozorňují, že stát intervenuje jenom tam, kde je to pro něj výhodné, a málokdy klade důraz na reálné potřeby lidí. Což je samozřejmě dvojsečná argumentace, protože jejím výsledkem může být třeba současná neoliberální politika, kdy není regulované v podstatě nic. Nicméně legislativa sama o sobě málokdy něco vyřeší, už proto, že bývá kompromisní, dojednává se v nějaké koalici a bere v potaz různé zájmy a nátlakové skupiny. Přesto musím zdůraznit, že je velmi důležité, aby u nás konečně vznikl zákon o sociálním bydlení.

Co jiného by tedy mělo působit kromě legislativy?

Nemělo by se zapomínat na organizování zespoda a samosprávné aktivity. Mohou to být lokální družstva nebo komunitní či participativní sousedství. Je dobré mít oporu v legislativě, ale vedle toho je potřeba rozvíjet místní iniciativy, což je vlastně také politika, ale v trochu jiné podobě. Ovšem z hlediska občanské iniciativy je u nás docela rozvinutý lobbing, zejména kolem zákona o sociálním bydlení, ale téměř zcela tu chybějí sousedské iniciativy, které jsou neméně důležité. A také přímé akce s mobilizačním potenciá­lem, dávající lidem zkušenost, že se věci mohu proměňovat, že na ně můžeme mít vliv.

Když ale vezmeme v úvahu, jak rychle rostou ceny bydlení ve velkých městech (třeba v Praze meziročně stouply o 13 procent), o jaké vlastně půjde sousedství? Nestane se nakonec bydlení ve městě luxusem pro ty bohatší?

Ano, dnes dochází k vymísťování – ti, kteří si najednou nemohou dovolit bydlet v rozšiřujících se centrech měst, jsou vytlačováni do jiných částí. Bylo by dobré podobné procesy vizualizovat, abychom viděli, čemu vlastně čelíme. Nejsem si vědoma, že by třeba pro Prahu existovala nějaká studie, která by ukazovala, kde jsou ta místa, odkud byli lidé vymístěni, protože už nezvládli uplatit nájmy, a kam se přesouvají. Bez toho je složité se situací nějak pracovat. I participativní územní plánování vyžaduje nějaký základ, je důležité vědět, kde se které jevy dějí. Pak se teprve můžeme do hloubky věnovat tomu, proč se dějí, jaké jsou jejich konkrétní mechanismy, jakou skupinu lidí postihují a podobně.

Lze tedy s tímto trendem něco dělat?

Já vidím příležitost právě v organizování se zdola. Je důležité rozpoznat instituce a struktury, které z daného stavu profitují a udržují ho. Podle autorů, jako jsou Costas Lapavitsas nebo Nancy Fraserová, žijeme v době financializovaného kapitalismu, tedy v éře finančních institucí, bank a investičních společností, jejichž konání je posvěcováno vládami. Čí zájmy stát ve skutečnosti hájí? Pokud stojí za bankéři a velkými firmami, pak logicky není možné, aby došlo k regulaci soukromého trhu s bydlením. V současnosti stát říká, že je to sféra, do které nemůže vkročit, a přitom jsou tím významně zasaženi jeho občané. Je proto zapotřebí přeformulovat naše chápání soukromého a veřejného.

Neměly by přitom hrát významnou roli místní samosprávy, které stojí mezi státem a lidmi?

To je pravda, obce jsou zásadní, protože jsou blízko potřebám místních lidí. Zároveň ale často tvrdí, že nic nezmohou, že jsou příliš malé. Přitom jde často jen o rozhodnutí přistoupit na jiné pojetí politiky. Je otázka, do jaké míry jsou u nás radnice zvyklé stavět svou politiku na informacích a spolupráci s obyvateli nebo odborníky.

V posledních dvou letech Česká republika prodělala největší růst cen bydlení v Evropské unii. Proč se to děje zrovna u nás?

Souvisí to s tím, kam kapitalismus expanduje. V roce 2008 byly objektem expanze realitního trhu země jako Španělsko nebo Kypr. Dnes se přesouvá do zemí, které byly v oblasti bydlení téměř netknuté. Nám se totiž poslední krize přinejmenším v oblasti bydlení do velké míry vyhnula. Také jsme měli donedávna velmi výhodný systém hypoték a dostupné hypotéky mají v důsledku vliv na růst cen nemovitostí. Navíc dnes existují konzultantské firmy, které pro nadnárodní společnosti zmapují a zanalyzují situaci a jsou schopny říct, kam se vyplatí investovat. Třeba firma Deloitte dělá každoročně mezinárodní srovnání, v jakých segmentech se vyplatí investovat: u České republiky se ukázalo, že má výhodné podmínky pro hypotéky a investice do nemovitostí včetně nájemného bydlení. A protože jsme na tak velký příliv kapitálu nebyli připraveni, je jednoduché tu dosahovat velkých zisků. Otázka je, jaké to bude mít důsledky v následujících letech.

Aktuálně je v Praze údajně až 18 tisíc bytů zapojených do sítě Airbnb a 30 procent bytů slouží jako investice nebo ke krátkodobým pronájmům. Jak to ovlivňuje trh s bydlením?

Tyto faktory tlačí ceny nahoru a zmenšují v dané lokalitě nabídku bydlení. V důsledku je bydlení pro lidi nedostupné. A ovlivňuje to i strukturu měst nebo čtvrtí, které se gentrifikují.

Jakým způsobem vzdorují podobným platformám v jiných městech?

Třeba tak, že podrobí provozovatele Airbnb povinné licenci, přičemž licencí se vydá jen omezený počet. Ve vzestupu Ainrbnb se mimochodem také projevuje financializace. Původní myšlenka byla, že si člověk, který žije ve velkém bytě a nezvládá platit nájem, přivydělá tím, že část bytu pronajme. Potom se toho ale chytly firmy, které pronajímají celý byt, celé patro nebo dokonce celý dům, čímž v podstatě tu myšlenku zneužily a v rámci kapitalistické logiky byznysu ji dovedly do extrému.

Není problém v tom, že řada lidí sice nerada vidí Airbnb ve svém městě, ale když vyjedou do zahraničí, sami této služby využívají? Jak tomu čelit?
Je možné rozhodnout se nevyužívat Airbnb. Nejsem si ale jistá, jestli je spravedlivé přenášet zodpovědnost pouze na klienty. Je to podobné jako s leteckými společnostmi, které nabízejí levné letenky. Třeba i chcete jet vlakem, protože si uvědomujete environmentální dopady létání, ale vzhledem k tomu, že cesta vlakem je násobně dražší, spousta lidí na ni prostě nemá peníze. S Airbnb je to podobné. Ten, kdo má čas, zdroje a příležitosti, si může dovolit prověřit si poskytovatele ubytování a pak se rozhodnout jít spát do hotelu. Ne všichni ale mají tu možnost, spousta lidí ani nemá šanci se k podobným informacím dostat.

Někteří antropologové a sociální demografové si všímají, že se vedle vyloučených lokalit, kde se koncentrují ti nejchudší, rozmáhá i opačný jev, reprezentovaný třeba takzvanými gated communities, v nichž se naopak ti nejbohatší uzavírají před světem. Existuje něco podobného i u nás?

Myslím, že ano. Nedávno jsem se setkala například s developerským projektem KKCG Real Estate v Praze. Jednalo se o řadové rodinné domky, ale s recepcí u vstupu do areálu a polosoukromým hřištěm a parkem. KKCG Real Estate Karla Komárka se dohodla s městskou částí, že tu oblast revitalizuje, ale učinila to v důsledku jen pro ty, kdo si mohli dovolit zaplatit asi 80 tisíc korun za metr čtvereční. Paradoxem je, že Komárek, který začal podnikat v nemovitostech, zároveň založil Nadaci Proměny, díky níž se obyvatelé mohou ucházet o granty na oživení a rozvíjení veřejného prostoru. To je trochu výsměch, když na druhé straně vydělává stamiliony na tom, že veřejný prostor svými developerskými projekty gentrifikuje. Takovým způsobem se ovšem veřejný prostor ztrácí. Když jde město do partnerství s developery, ti nevyhnutelně stavějí tak, aby se jim to vyplatilo. Místo toho by město mělo konečně vstoupit do partnerství se svými obyvateli.

V Brně už dva roky běží projekt Rapid Re-housing, užívající metodu housing first a bojující s bezdomovectvím. Oč vlastně jde a jaké jsou dosavadní výsledky?

Projekt sliboval, že zabydlí rodiny, které by se běžně k bydlení nedostaly, protože jsou dlouhodobě v bytové nouzi. Šlo o rodiny, o nichž panovala široce sdílená představa, že nemají šanci zvládnout bydlení a patří maximálně do azylového domu, ale ještě spíše do ubytoven. Jiná alternativa pro ně neexistovala. Brněnský projekt měl dokázat, že i tyto rodiny nájemné bydlení zvládnou, a že jejich problém tedy netkví v osobní nedostatečnosti, nýbrž pouze v tom, že pro ně byty byly nedostupné. Nyní už víme, že minimálně 80 procentům zúčastněných se povedlo si bydlení dlouhodobě udržet. A patrně to bude ještě vyšší procento, z padesáti rodin totiž z programu zatím vypadly pouze dvě. Bezesporu tedy jde o velký úspěch.

Když pomineme samotné bydlení, jak se nová sociální situace projevila v životě dotčených rodin?

Původně jsme předpokládali, že se v rodinách stabilizuje ekonomická situace, což se zatím neprokázalo. Stejně tak se zatím neukázalo, že by se k rodinám postupně vracely děti z ústavní péče. Na to běží projekt příliš krátkou dobu. Zabydlení mělo ale nesporně příznivé dopady na psychické i fyzické zdraví všech členů rodin. Je potvrzeno, že se u nich zlepšil spánek, snížil počet zranění, hospitalizací i četnost užívání antibiotik. Zároveň se zvýšila celková spokojenost s vlastním životem, ale i pocit důvěry vůči ostatním lidem. V současnosti získáváme data, z nichž zjistíme, zda se dětem zmenšila absence ve škole. Celkově lze konstatovat, že jde o jasné zlepšení kvality života.

Brněnský projekt dokonce získal první cenu za nejlepší počin v oblasti řešení bytové nouze v rámci Evropské unie. Lze tudíž očekávat, že se rozšíří i do dalších měst v České republice?

Součástí projektu je poradní a expertní skupina, která je složena z lidí z neziskového sektoru a zástupců obcí, kteří usilují o vznik funkčního sociálního bydlení a mohou se brněnským přístupem inspirovat či se z něj poučit. V poslední době se přístup housing first rozhodly testovat Liberec a Praha 7. V Brně se chystá akční plán, který by do programu zahrnul dalších sto rodin. Zároveň ministerstvo práce a sociálních věcí realizuje pilotní projekt testující různé druhy podpory v sociálním bydlení, což poběží do roku 2020.

Leccos lze tedy realizovat i bez zákona o sociálním bydlení…

To ano, ale nemělo by to sloužit jako argument, že vlastně žádný zákon nepotřebujeme. Vidíme, že se něco sice dělat dá, ale většina obcí a měst se nezapojuje. Pouhé příklady nestačí. Pokud obce samy nezačnou řešit bytové problémy svých občanů, dál se nedostaneme.

Z čeho pramení strach Svazu měst a obcí ze zákona o sociálním bydlení a z přístupu housing first, který považují za příliš radikální?

Přitom jde o vyloženě reformní přístup. Důvodem onoho strachu je prostě neoliberální ideologie, představa, že bez práce nejsou koláče a člověk si musí bydlení především zasloužit. Mezi obyvateli, kteří vedle sebe žijí, tak dnes často neexistuje žádná solidarita. Odráží se v tom vývoj, kterým naše země prošla, skutečnost, že se v posledních 27 letech klade důraz především na individuální svobody. Pak je tu také aspekt diskriminace: část rodin zasažených bytovou nouzí, i když nejde zdaleka o všechny, je romského původu, a ty nemají šanci dostat se k bydlení na trhu.

Podle dostupných údajů stále roste počet lidí bez domova a také lidí, kteří jsou ztrátou bydlení bezprostředně ohroženi. V čem se současné postindustriální bezdomovectví liší od toho z minulosti?

Pro postindustriální bezdomovectví je typické, že plošně postihuje nejrůznější skupiny, včetně střední třídy, která v minulosti ztrátou bydlení ohrožena nebyla. Vede k tomu více důvodů – na jedné straně deregulace a privatizace a na straně druhé otevření obchodu s bydlením mezinárodním trhům prostřednictvím globalizace. V devadesátých letech neměli všichni stejnou výchozí pozici, a i když byly byty levné, ne všichni si je mohli dovolit. Tehdy se vytvářela a upevnila nerovnost, která se pak už jen prohlubovala komodifikací bydlení a neexistující bytovou politikou. Rodina ze střední třídy, která si zařídila v devadesátých letech družstevní bydlení, má dnes již dospělé potomky, kteří už jen těžko mohou dosáhnout na vlastní bydlení, a jsou tedy často v horší pozici než jejich rodiče.

Velká finanční krize z roku 2008 začala jako krize hypoteční. Nevzniká dnes nová realitní bublina? A pokud ano, co se stane, až praskne?

Někteří ekonomové mluví o horizontu maximálně pěti let, ale mohou to také být dva či tři roky. Pravděpodobně dojde k tomu, že budou zasaženi lidé s hypotékami, protože ty byly v minulosti relativně dostupné. Je třeba říct, že v roce 2008 banky v Česku s hypotékami ještě neobchodovaly, nepřeváděly je do dluhopisů a nezastavovaly je u dalších společností. Je ale otázka, zda s tím od té doby nezačaly, což je velmi pravděpodobné, protože je to současný trend. Ve Spojených státech nebo ve Španělsku to vedlo k zabavování nemovitostí a vystěhovávání lidí na ulici. Znamenalo by to zasažení střední třídy, tedy mnohem masivnější problém, než prožíváme nyní. Zvláště pokud by se přidala politika škrtů, snižování doplatků a příspěvků na bydlení a podobně.

Mohla by se po prasknutí hypoteční bubliny města vrátit z rukou spekulantů zpět jejich obyvatelům?

To záleží na tom, zda se budeme radikálně organizovat kolem tématu bydlení a zda budeme patřičně připraveni. Požadavek na změnu statu quo by musel být většinově podporován. Nicméně třeba ve Spojených státech, ale především ve Španělsku minulá krize vedla k vzedmutí občanské organizovanosti. Stačí si připomenout španělské Indignados a aktivistické skupiny, které okupovaly zabavené byty a nemovitosti a prostě si je braly zpět. Půjde o to, jaký se prosadí narativ – zda se opět podaří lidi uvěznit v pocitu, že si za vše mohou sami, nebo zda se podaří naopak poukázat na nefunkční struktury, které nás do krizí přivádějí.

Z toho, co říkáte, se zdá, že dnešní města jsou tu často spíš pro developery nebo turisty a až poté pro své obyvatele.

Přesně tak to vypadá. Na prvním místě je zisk. Nějaké snahy o zvrácení této situace ale přece jen vidíme. Je však potřeba, aby se o změnu snažili různí aktéři. Podle jedné typologie existují při dosahování sociální změny různé role. Jsou to třeba „advokáti“, tedy lidé, kteří dané myšlenky prosazují na odborné a politické úrovni, pak „helpři“ v podobě neziskovek, „rebelové“, kteří by měli dělat radikální akce, a nakonec organizátoři spojující všechny tyto role. V Česku chybějí především poslední dvě skupiny, takže tu k mnoha průnikům zatím nemůže docházet. Nezapomínejme ale, že podobné sociální boje nejsou ničím novým a docházelo k nim i v minulosti. Na začátku 20. století probíhaly například takzvané rent strikes, při kterých se nájemníci organizovali a odmítali platit předražené nájmy. Je zkrátka na co navazovat a další generace budou zase navazovat na nás. Sociální změna se vždy odehrává v procesu.

Rozhovor vyšel v A2č. 10/2018.

Ladislav Žák
15. 5. 2018     Zaking
Ty tři příběhy, snad pohádky, snad mýty, snad podobenství, známe všichni. V různých podobách se vyskytují v různých časech a místech světa, jsou součástí něčeho, co můžeme nazvat kulturními univerzáliemi nebo skutečným světovým kulturním dědictvím. Zatímco ten první příběh o umírajícím otci a jeho třech synech vypráví o důležitosti sounáležitosti obecně a zároveň upozorňuje na smrtelné nebezpečí individualismu nejen pro společnost, ale v konečném důsledku pro každého z nás. Ten druhý příběh upozorňuje, ...

... že pro dosažení výsledku není nutné, abychom v té sounáležitosti byli totožní a že v dobrém týmu stojí rovnoprávnost na různorodosti při nepostradatelnosti každého jeho člena. Třetí příběh je o odměně za dílo, která nezáleží výhradně ani na výsledku, ani na podobě člena týmu, ani na jeho úsilí, vykonané práci a zásluhách. Má být smluvní, spravedlivá i soucitná…

Ty tři příběhy dohromady tvoří mimo jiné ony symbolické „tři pruty“ svého druhu. Tvoří určitý komplex, každý z prutů je nenahraditelný a zároveň jsou různé. Možná se k nim dá nějaký prut přidat, ale určitě se nedá žádný odebrat. V těch třech prutech je obsažena bezpečnost, spravedlnost, sounáležitost, soucitnost, rovnost i volnost a svoboda. V jejich variabilitě nebo různorodosti pak tkví zdroj reprodukce biologické, sociálně ekonomické i duchovní. Možná je to jeden z možných modelů fungování lidského společenství. Dnešní doba a způsob správy věcí veřejných přináší do společnosti velký objem nespokojenosti, která je velice fragmentovaná do nespokojenosti malých velice různorodých skupin nebo dokonce jednotlivců. Jak řekl jeden opravdu moudrý muž, tato nespokojenost je intelektuálně i odborně neobyčejně stimulující a motivující, je živnou půdou, na které vyrostla celá louka možných řešení. Jednou z květin na této louce jsou nepochybně i zmíněné naše „tři pruty“. Abychom si usnadnili orientaci v následujícím textu, budeme tento koncept nazývat 3P.

Předložený koncept je tedy jedním z dlouhé řady pokusů nalézt takovou podobu budoucího uspořádání společnosti, které by odpovídalo aktuálnímu stavu světa lépe než současný převládající koncept liberální demokracie. Klíčovými otázkami životaschopnosti 3P je jednak dostatek zájmu, ochoty a schopnosti lidí v rámci takového společenského konceptu žít, tvořit jej a chránit a zároveň schopnost 3P jako celku čelit změnám vnějších podmínek prostředí a jejich tlaku na předmětné společenské uspořádání. Důležitým požadavkem na koncept 3P je tedy míra jeho adaptivnosti, tedy, jak přispívá k našemu lepšímu přizpůsobení se naší individuální i společenské existence měnícímu se světu. Za jednu z klíčových proměn našeho světa můžeme považovat například jeho zrychlující se změnu ze světa prázdného na svět plný.

Náš život se odehrává ve věčném napětí mezi naším vnitřním konzistentním, konzervativním uspořádáním a rostoucím tlakem vnějšího prostředí na naši flexibilitu a performativnost. Možná ale z kvantitativního hlediska dochází pomalu k tomu, že jsme si sami pro sebe vytvořili svět, pro který jsme nebyli sami stvořeni. Začínáme vstupovat do období, kdy nás naše vlastní chyby a omyly prostě dohnaly a možná i tak trochu obklíčily. Evoluční teorie to nazývá obdobím přerušené rovnováhy. Pokud bych měl pojmenovat výzvy spojené s touto přerušenou rovnováhou svými slovy, řekl bych, že jde především o novou kvalitu poznání, uchopení a využití naší identity, za druhé o zvládání inovací a změn a do třetice o způsob uspořádání lidských společenství, a to především na principech sousedství a snad i solidarity. Tyto výzvy nás oslovují doslova na každé úrovni společenského uspořádání. Od nás samotných, přes naše bilaterální a rodinné vztahy až ke státům, impériím, nadnárodním společenstvím, kulturám a civilizacím.

Je naším osudem prožívat změny. Pokud přestanou přicházet nebo je přestaneme vnímat, jsme velmi pravděpodobně mrtví. Odtud ona moudrost moudrostí, která třikrát jinými slovy říká to samé, totiž, že život je změna, všechno je, konec konců, jinak a dokonalá je v životě snad opravdu jenom smrt.

Jako individua ani jako neuspořádaný kolektiv nejsme schopni samostatně čelit nárokům okolního prostředí, ale jako organizovaná skupina nebo společenství, jednoduše řečeno, jako tým, ano. Naše tři pruty hovoří o nutnosti držet při sobě v různorodých týmech a při odměňování nehledět na maximální zisk, ale na spravedlnost, sounáležitost a také soucit. Potřebujeme rozum, stejně morálku, poznání stejně jako krásu a víru. Není známa žádná civilizace nebo kultura, která by vznikla na individualistických principech, ale mnohé, které zkolabovaly, vykazovaly nějakým způsobem tendenci k individualismu. Měli bychom tedy, mimo jiné, přemýšlet o tom, zda naším největším problémem není namísto kapitalismu právě individualismus. Individualismus, extrémní sobectví, černé pasažérství nebo dokonce parazitismus nelze samo sebou z žádné společnosti samozřejmě zcela vymýtit. Jde o to, jak je omezit tak, aby přestaly rozkládat společnost a její systémy.

Potřebujeme ve společenstvích utvářených na principu 3P opravdovou kulturu, potřebujeme kulturu jednoty práv a povinností, společně sdílený systém hodnot s výrazně emocionálním nábojem. Podstatné je, že sdílení hodnot musí být aktivní. Je to množství a kvalita emocí, které rozhodují o úspěšnosti organizace zejména při ohrožení a překonávání krizí všeho druhu. Je důležité si uvědomit, že klíčovým zdrojem těchto emocí jsou právě nerovnováhy, polarity pnutí, které vytvářejí odlišné potřeby a tendence, které na organizaci kladou vnější a vnitřní výběr. Tlak prostředí, který ve své extrémní podobě organizaci ničí, je tedy zároveň důležitou podmínkou její existence, protože tam, kde schází, ztrácí existence organizace jakýkoliv smysl. Symbolem v tomto smyslu mohou být moderní technologie a sociální sítě, které na jedné straně mnohé ničí, ale na straně druhé vytvářejí spoustu nových možností.

Jsem jako přesvědčený celoživotní liberál velkým příznivcem jakékoliv koncepce, která se vyhýbá neblahým pastem kolektivismu a individualismu. Zároveň dává prostor skutečným liberálům, kteří nebudou karikováni jako pouzí do sebe zahledění sobci, ale jako nositelé skutečné svobody každého a všech. V tomto smyslu sice koncept 3P není vizí liberální společnosti, ale je vizí společnosti opravdových liberálů.

Je ovšem důležité se zamyslet také nad tím, jaké nástroje máme už dnes k dispozici v takové podobě, abychom je mohli pro postupnou tvorbu konceptu 3P použít. Na prvním místě to jsou dvě podoby tvorby sdruženého omezeného práva vlastnictví. Omezení spočívá především v nemožnosti se svým podílem volně nakládat podle tržních pravidel.

Především jde o klasické „sdružování zdola“, kde se blíží nejrůznějším formám družstevnictví a dalších podob a způsobů účasti pracujících na vlastnictví a řízení hospodářských organizací. V zásadě veškeré pozitivní i negativní zkušenosti, které se za posledních dvě stě let existence družstevnictví a dalších podob participace ve světě získaly, jsou v rámci praxe 3P plně využitelné. Klíčovým momentem bude schopnost dobře formulovat omezení počtu účastníků takových systémů sdruženého vlastnictví, daného strukturou a účelem daného konkrétního sdružení. Druhým způsobem sdružování zdola je využití konceptů cyklické, sdílené a participační ekonomiky, které umožňuje lepší využití společenské produkce, veřejných a smíšených statků k uspokojování individuálních i společenských potřeb. Rovněž tato koncepce je zaváděna do praxe především díky možnostem, které dávají moderní technologie, které umožňují mimo jiné organizaci dostupnosti statků bez nutnosti jejich centrální distribuce.

Pokud jde o „sdružování shora“ jde o novou podobu tzv. lidového vlastnictví, tak, jak o něm pojednává většina demokratických ústavních pořádků. Lidové vlastnictví je v koncepci 3P adresné a skládá se z virtuálních podílů, které jsou v omezeném vlastnictví jednotlivých osob a mohou být i rovné. Princip omezení spočívá především v tom, že s daným adresným podílem nemůže dotyčná osoba volně nakládat a přísluší ji především „ius fructis“.

Tento způsob nakládání například s nerostným bohatstvím je ve světě dobře znám a je zcela funkční v řadě konkrétních států. 3P přináší podobný koncept do vlastnictví veřejného, státního i komunálního a měl by být aplikován i do oblasti vlastnictví duševního. Obecně jde o podílové spoluvlastnictví podstatné části výrobních faktorů, ale ve skutečnosti probíhá hospodářský proces jenom mezi lidským mozkem a jeho prostředím. V tomto smyslu tedy jde pouze o duševní a přírodní bohatství.

Dále jde zavedení různých druhů peněz, které by měly mít v procesu směny různou funkci a také různou, v některých případech dokonce předem danou fixní vlastní úrokovou míru.

Tento koncept je rovněž ve světě znám a hojně využíván, existuje celá řada různých lokálních měn (LETS), které posilují lokální směnu a brání tak mimo jiné nedostatku běžné měny, která se zcela přirozeně přesouvá do oblastí, kde může přinést větší zisk, tedy především do finančního sektoru a v oblasti výroby a běžném oběhu zboží se jí potom často nedostává. LETS mají podstatný vliv na posilování lokální ekonomiky, místních výrobců a oběhu zboží v konkrétním místě. Stejně tak existuje celá struktura nejrůznějších zvláštních měn, které slouží k nejrůznějším jiným, nikoliv teritoriálním účelům, počínaje žetony v kasinech a konče poukázkami na potraviny nebo ošacení v sociálních programech. Široce jsou ve společenské praxi využívány participativní rozpočty, které v posledních letech nabývají obecnější charakter dobré praxe v menších i větších obcích, městech i městských částech.

Třetím základním kamenem je nepodmíněný základní příjem. Rovněž tento koncept je ve světě dobře znám a je experimentálně ověřován v různých měřítkách a z různých důvodů, od výnosů z nerostné renty z bodu 1) až po snížení nákladů na rozdělování sociálních dávek, řadu let. Nyní je nastolena a ověřována například ve Finsku možnost takového finančního nepodmíněného příjmu, který by umožnil v dané společnosti „nezůstat na ulici“. Je třeba pečlivě studovat a vyhodnocovat současné zkušenosti a přitom si uvědomit, že nepodmíněný základní příjem nemusí být všude a pro každého stejný a nemusí jít nutně o výplatu v nějaké měně. Širokou škálu možností nabízí například negativní daň, nejrůznější slevy na různé druhy energií a jejích úspor, včetně slev na potraviny, ošacení, bydlení a další veřejné služby.

Koncept 3P je svým způsobem unikátní v tom, že předpokládá současné použití všech těchto tří známých a používaných alternativních přístupů, které by měly společně vytvořit ve společnosti oblasti, které budou odolné vůči tlaku volného trhu, především trhu finančního. Uplatnění konceptu 3P může vytvořit zajímavou strukturu nabídky různých životních a společenských podmínek na konkrétním teritoriu nebo v rámci konkrétního společenství. Je zřejmé, že nelze nalézt obecně správný poměr vah jednotlivých konceptů, bude nutné hledat konkrétní složení pro každý jednotlivý případ. Pokud jde o základní ekonomické ukazatele, předložený koncept 3P klade důraz na hrubý národní produkt oproti současnému důrazu na HDP.

Je nutné zdůraznit, že koncepce vlastnictví v 3P není a nesmí být jedinou, mocensky danou možností, která silou potlačí všechny ostatní podobně, jako byla násilně potlačena v socialismu existence a fungování vlastnictví soukromého a osobního. Podobně byli společensky i fyzicky potlačeni i sami vlastníci. Pokud dostane tato nová koncepce prostor, může brzo sehrávat roli stabilizujícího prvku celé struktury vlastnictví v nejrůznějších typech korporací, kde fungují solidární systémy od obcí a dílčích společenství až po rozměr celospolečenský.

V každé společnosti existuje nepochybně velká skupina osob, která je přesvědčena, že hodnotový rámec, který ve svém důsledku představuje liberální demokracie, pro ně není ten správný. Nejsou to nějací správnější, lepší, charakternější nebo dokonalejší lidé, toužící po páchání dobra pro druhé. Jsou prostě jenom jiní a obecně dávají přednost jiným hodnotám před ziskem. Částečně proto, že nejsou schopni zisku dosáhnout vůbec, částečně proto, že jim je protivné dosahovat zisku na úkor druhých a částečně proto, že vědí, že skutečné hodnoty si nelze koupit. Nechtějí žít jenom, aby do úmoru stále efektivněji pracovali a pak radostně spotřebovávali. Nechtějí nést ve společenských krizích kříž viny spočívající v tom, že málo efektivně pracovali nebo málo radostně nakupovali. Právě pro ně koncept 3P představuje nabídku klidnějšího prostředí bez zbytečného každodenního strachu z vlastní sociální nekompetence.

Tito lidé si přirozeně většinově uvědomují, že je pro ně důležitá přímá nezprostředkovaná komunikace s jinými jedinci a mají potřebu sousedství teritoriálního, profesního i zájmového. Elementem společenství utvářených na principu 3P tak není ani jedinec ani kolektiv, ale právě přímý, nezprostředkovaný vztah mezi dvěma lidmi. To vyžaduje aktivní účast obou na tvorbě tohoto bilaterálního vztahu. Všechna přiznaná práva příslušníků solidárních systémů jsou v jednotě s povinností chránit táž práva ostatních příslušníku solidárního společenství. Minimálním etickým požadavkem na kvalitu takového vztahu je přirozeně to, aby jeden člověk druhému úmyslně neškodil. Solidarita představuje příliš silnou kvalitu pozitivního sociálního vztahu mezi lidmi a jejich společenstvími. Všeobecná solidarita je nutně utopií. Poněkud reálnější podobou žádoucího vztahu by mohlo být něco, co by se dalo nazvat „sousedstvím“.

Je přirozené, že podobný způsob života bude pro řadu lidí zcela nebo částečně nepřijatelný. Mnohým se bude zdát nutná osobní účast na tvorbě takového solidárního systému příliš náročná. Mnohým bude vstupovat do jejich plánů a narušovat jejich zájmy. Mnohým bude 3P trnem v oku, tak jako každá inovace. Někteří ho budou ochotni tolerovat, jiní se ho budou snažit zničit.

Dějiny dvacátého století odpovídají na řadu dílčích otázek, pokud si za 3P dosadíme socialismus a budeme sledovat jeho koexistenci s tržními principy a liberální demokracií ve světě. V dvacátém prvním století je ovšem situace poněkud odlišná, svět je jiný, je například, mimo jiné, daleko více plný. Liberální demokracie směřuje ke svému zániku ovšem nikoliv proto, že byla v principu špatná, ale proto, že ztrácí svou opodstatněnost. Je to především proto, že lidé začínají být stále ve větším a větším počtu pro další společenský rozvoj v nastoupené trajektorii zbyteční. Ve společenské praxi dochází k rozchodu moci a politiky, žití v čase a prostoru a v neposlední řadě i rozchodu inteligence a vědomí, jejichž spojení doposud tvořilo integrální součásti lidské osobnosti.

Platí, že o zásadních změnách společenských paradigmat rozhodují v zásadě čtyři jednoduché faktory. Jde o počet a různorodost zdrojů informací, o kvalitu sítě jejich vztahů a svobodu pohybu informací v jejím rámci. Dnes je zřetelná tendence a touha stále větší a vlivnější skupiny lidí po svobodě pohybu informací a to doslova bez ohledu na cokoliv. Když si uvědomíme, co vše je postaveno na principu hranic a tedy i omezení pohybu informací, tedy státy, komunity, společenské systémy, ochrana duševního vlastnictví, ale i rodiny a přátelství, rozměr a možné důsledky tohoto hnutí nabývají zřetelnějších obrysů. Má charakter nové víry, náboženství, které legitimizuje likvidaci hranic a překážek všeho druhu, včetně integrity a identity rodin a jednotlivců. V každém případě však začíná existovat nové paradigma, paradigma svobody informací, které má k dispozici vše, co nové paradigma má mít. Má sjednocující víru v lepší svět bez hranic, má všudypřítomného nepřítele, tedy hranice, pravidla a omezení všeho druhu, má „modus operandi“, jak vize lepšího světa dosáhnout. Má v sobě i nezbytný spasitelský a apokalyptický náboj, protože v konečném důsledku obětuje i lidstvo, alespoň v té podobě, která je dnes lidstvu samému o sobě samém známa. Humanismus, tak jak ho známe od dob renesance a osvícenství jako úhelný kámen svobody člověka, se tváří v tvář svobodě informací přežil.

Algoritmy dokážou brzo ovládnout liberálně demokratické paradigma volnosti, rovnosti a bratrství zejména proto, že ke svému rozvoji potřebují jen minimum lidí oproti počtu těch, kteří jsou jinak oporou ekonomického růstu a obranyschopnosti liberálně demokratických států. Princip 3P v tomto smyslu spoluutváří globální síť přímých mezilidských vztahů, která by měla humanismus ve společnosti a lidskost v jednotlivcích uchovávat a rozvíjet. Nemusí se omezovat na nějaké teritorium nebo být dokonce spojen s určitou jurisdikcí. Jako alternativa současného paradigmatu má naději na existenci a uspokojování potřeb těch, kteří si takový způsob života vyberou. Jako pružná síť svých stakeholderů se dá také daleko lépe chránit než jako nějaký stabilní útvar, který bude vždy nutně obsahovat vnitřního nepřítele ve větší míře než síť.

Pokud chceme udělat přehled základních procesů, které mohou přinést novou kvalitu společenských vztahů, pak je třeba uvést především následující:

1) Efektivní využití družstevní myšlenky, konceptů cyklické a sdílené ekonomiky a
technologických inovací

2) Vytvoření adresné struktury veřejného, lidového i státního hmotného a intelektuálního
vlastnictví a adresného rozdělení příjmů, které přináší.

3) Zavedení nepodmíněného základního příjmu

4) Zavedení různorodé struktury platebních nástrojů s vymezením sfér jejich působnosti.

5) Utváření sítě přímých sousedských vztahů mezi jednotlivci i společenstvími, fyzickými i
právnickými osobami.

6) Co nejširší využití participativních rozpočtů

7) Systematická podpora místní ekonomiky

8) Zkoumání procesu přechodu od „prázdného“ světa k „plnému“ a jeho dynamiky včetně
modelů odpovídajícího chování a jednání jednotlivců i lidských společenství

Na samý konec tohoto textu je třeba položit jednu základní otázku, která se týká budoucího společenského uspořádání, které „přece musí přijít po kapitalismu“. Mnozí z nás ho projektují, malují jeho obrazy nebo, jsou-li dostatečně moudří, alespoň kreslí jeho pouhé obrysy, které spíše tuší než vidí.

Anglický básník a filosof William Blake řekl, že „moudří lidé vidí pouhé obrysy a proto je kreslí“. Často používáme bonmot, že vojenští stratégové se notoricky chystají na minulou válku, ale možná jsme v tom tak trochu všichni. Neustále se soustředíme na to, abychom nahlédli do budoucnosti. Neustále vytváříme její modely, obrazy, popisy a prosazujeme „právě ty své“ za jedině správné. Než se o budoucnosti v kabinetech a na konferencích dohodneme, jde často o minulost a skutečný život nám protekl mezi prsty.

Ty nekonečné spory kolem možných podob naší budoucnosti, toho jak je nazvat a hlavně malování podrobných map cest, kudy k nám budoucnost přichází, a cest, kterými jí máme jít naproti, jsou jenom výrazem nezměrné pýchy. Tato pýcha nás zaslepuje a to je právě největším důkazem zastaralosti našeho individuálního i společenského myšlení. Vždyť již více než století právě díky vědě víme, že budoucnost nelze určit. Celé půlstoletí už víme, že společenské uspořádání vzniká zdola cestou emergence a kulturní evoluce. My však nehledáme nové způsoby motivace chování a jednání jednotlivců a jejich vztahů zdola, my sveřepě modelujeme pevné formy, většinou různé druhy klecí, shora, do kterých chceme společnost násilím nacpat. Stejně tak víme, že budoucnost tvoříme v různé míře my všichni právě tady a teď… pro všechny z nás platí „Hic Rhodos, hic salta“.

Přesto znovu a znovu podléháme výzvám mocných, abychom právě jejich vize a jejich plány učinili těmi vědeckými. Píšeme kilometry knih, které přitahují v knihkupectvích pozornost čtenářů, protože je v nich podoba jejich budoucnosti. Skvěle se prodávají, ale tím to také končí. Čím se lišíme od papoušků, kteří nám vytahují v cirkuse nebo na ulici za pár rublů z krabičky papírek s osudem…?!?

Otázka zní tak, jestli nové společenské uspořádání, které pořád čekáme, že přijde už každým dnem, už náhodou není nejen mezi námi, ale jestli už není dokonce tak trochu v nás..?!? Jednoduše řečeno, jestli námi očekávaná budoucnost už není naší přítomností…?!? Nebo možná dokonce minulostí…?!? Rád se zde odkazuji na podobenství čekání na kocourka Mikeše od Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla.

Komunismus byl a pro mnohé z nás stále je alegorií na pana Godota, na kterého všichni marně čekali, protože nikdy nepřišel a nepřijde, ale všichni o něm neustále mluvili. Nové budoucí společenské uspořádání je možná alegorií na Anti-Godota, kterého také všichni marně očekávají a všichni o něm mluví, ale rovněž marně, protože už dávno přišel a je tu s námi.

To, co dnes nazýváme kapitalismem, tedy reprodukci soukromých zdrojů pomocí lidského poznání, znalostí a inovací s cílem dosažení zisku, už není hlavním zdrojem společenského nebo sociálně- ekonomického pohybu. Vidíme to kolem sebe v každodenní společenské praxi, že na místo zisku nastupuje nový druh společenské renty, která je tvořena především reprodukcí smíšených veřejných a soukromých prostředků v rámci veřejných rozpočtů i soukromých aktivit, nejrůznějšími dotacemi a nepeněžními benefity a dalším promyšleným začleněním veřejných prostředků do soukromých finančních operací, například prostřednictvím PPP. To vše za podpory nového komplexního, ale zcela netransparentního stylu governmentu. Demokracii se tak opět dostává úplně nové podoby a role.

Možná, že právě s rostoucí rolí této „ nové společenské renty“ k nám přišla budoucnost, kterou si v učených kruzích stále usilovně představujeme, modelujeme, malujeme, různě pojmenováváme nebo aspoň, řečeno s Williamem Blakem, „kreslíme její obrysy…“ S trochou nadsázky se dá říci, že je tu s námi „socialismus jen pro vybrané“. Náš starý dobrý známý „kapitál“ byl možná nepozorovaně nahrazen jakýmsi „sociálem“, „solidárem“ nebo snad „integrálem“.

Možná, že právě s rostoucí rolí této renty k nám přišla budoucnost, kterou si představujeme, modelujeme, malujeme nebo aspoň kreslíme její obrysy. Zároveň s touto rentou, její komplexností a obtížností její mechanismus nějak ovládnout, přichází nová podoba legitimity nepodmíněného základního příjmu jako povinného nebo „společensky nutného“ nákladu při jejím dobývání, který je vyjádřením toho, že tuto rentu lze dobývat jen v komplexní společnosti a že se na její tvorbě podílí vědomě nevědomě v zásadě každý příslušník daného společenství. Je nezpochybnitelnou skutečností, že se lidé na tvorbě této renty už jenom samotnou svou existencí významně podílejí, bez nich a jejich společenských vztahů by to byla úplně jiná hra. Nedostávají však buď nic, nebo maximálně sdělení, že mohou být rádi, že jim v tomto složitém světě není ještě hůř. Dílčí sociální programy jsou omezovány zejména proto, že je lidem nalháváno, že jsou málo produktivní a že si to prostě nezaslouží. Obdivuhodně aktivní v prosazování přísné zásluhovosti je bohužel právě ta část politického spektra, které se kdysi dalo říkat levice.

Evropa se už půl tisíciletí s veškerou rozporuplností potýká s lutherovskou tezí, že ke spasení duše stačí věřit (sola fide). Spasení si podle Luthera nelze nikterak zasloužit, je to dar boží (sola gratia). Víra je nemožná bez existence duše a k existenci duše patří i spasení, tak jako k životu patří smrt. Totéž by podle 3P mělo platit i o důstojné existenci člověka a základním nepodmíněném příjmu. Sama existence člověka by měla být spojena s nepodmíněným základním příjmem, mělo by jít o „spasení těla“, které potřebují vzhledem se svému ustrojení spasit tak nějak kontinuálně. Ke spasení duše stačí prostě věřit (sola fide), ke spasení těla stačí prostě být (sola existentia). Problematičnost této myšlenky je zřejmá, ale při doplnění několika dalších podmínek, třeba existence v sousedství s druhými už ji činí daleko zajímavější a může být dalším, již výše zmíněným, zdrojem legitimity nepodmíněného základního příjmu.

Současná budoucnost je ve skutečnosti socialismus pouze pro zvané elity. Uplatňování principu 3P by z ní mohl udělat společenství důstojné existence pro naprostou většinu. Ale jak již bylo řečeno v úvodu, je to jenom jedna, možná několik rostlinek a květů na veliké louce, která je výsledkem intelektuálního úsilí mnoha lidí a vyrůstá z nespokojenosti většiny z nás s tím, co kolem sebe vidíme.

Naším úkolem tedy možná není nalezení podoby nového společenského uspořádání, úkolem je nalezení způsobu převzetí moci a vlivu v tom uspořádání, které je tu už s námi, bez zbytečného násilí a krve, aby bylo možné bez velkých nových nespravedlností dosáhnout spravedlivějšího rozdělování podle skutečných aktuálních a nikoliv minulých vkladů, zásluh a potřeb…

Chceme si jen zachovat v nejširší možné míře své obyčejné čapkovské člověčenství…

Jaroslav Tichý
16. 5. 2018
Reaguji tímto na článek p. doc. Valenčíka pod názvem Hledáme „diskutovatelné paradigma“. Úvodem je třeba jasně říci, že pokud ve zdraví přežijeme pokusy o rozpoutání 3. sv. války útokem na Rusko, začne v krátké době docházet k větším technickým změnám, než si většina z nás dokáže představit. Tyto změ-ny souvisejí s příchodem průmyslové revoluce 4.0, která bude (tak jako všechny předchozí technické revoluce doprovázena zásadními změnami ve společnosti a v jejím řízení). Něco z toho bude obtížné ovlivnit, na něco naopak můžeme mít náš vliv.
V každém případě nastal již svrchovaný čas přemýšlet o naší budoucnosti.

Bez toho totiž nelze ani plánovat budoucnost našeho státu, naší společnosti a návazně ani nás samotných. Postupovali jsme tak jako ANS již před přípravou volebního programu pro loňské říjnové volby, neboť jsme si uvědomovali, rozsah a hloubku přicházejících změn, a to alespoň v rozsahu našich tehdejších znalostí. Kdo tak nečinil, což byly prakticky bez výjimky téměř všechny politické strany, jejich volební programy připomínaly spíše „vzpomínky na minulost“ či „slibem nezarmoutíš“, než by řešily problémy stojící před naším státem a jeho obyvateli. Nejinak je tomu i v případě současného vládního prohlášení. Bohužel.

Iniciativu p. doc. Valenčíka jako ANS vnímáme jako:

· svrchovaně potřebnou a nanejvýš aktuální;
· důležitou k otevření celospolečenské diskuze na téma naší budoucnosti a zásadních opatření k jejímu zajištění

· důležitou pro návazné formulování českých národních zájmů.

Upozorňuji ale na to, že uvedený soubor jeho otázek je postaven na předpokladu našeho dalšího mírového vývoje, tj.:

- bez islamizace naší země a našeho národa a
- bez vypuknutí 3. sv. války a našeho zatažení do útoku proti Rusku.

Pokud nastane kterákoliv z obou uvedených variant dalšího možného vývoje, vše bude jinak.

Zatím se nicméně soustřeďme na variantu našeho dalšího mírového vývoje, ač tento je v současnosti i v blízké budoucnosti velmi silně ohrožen.

K jednotlivým okruhům otázek položených ve shora citovaném článku dále uvádím:

1. Vývoj si vynutí systémové změny (politické, ekonomické a další). Je třeba jít jim v ústrety. To je úkolem alternativy, od současných držitelů moci nic takového nelze čekat, postupovali by totiž proti svým zájmům.

2. Drobné pozitivní změny budou prosazovány postupně, nebudou ale zdaleka postačující. Stávající establishment se bude usilovně snažit je brzdit. Dojde tak k výbuchu/zlomu (nemusí to být nutně v ČR), který odstartuje zásadní změny politické a ekonomické v mnohých zemích světa vč. ČR.

3. a/ Prvotní podstatou změn je průmyslová revoluce 4.0, která (stejně jako ty předchozí) si vyžádá změny v oblasti vlastnických vztahů (zrovnoprávnění 4 forem vlastnictví a významné posílení role státu). Může ovšem jít naopak proti nim, což souvisí s tím, jaké vlivy a jaké pojetí budoucí globalizace v ČR převáží. (zda čínsko-iránsko-indické) nebo ruské). To je i jeden z důvodů, proč nemůžeme zůstat nadále pasivní a pouze přihlížet trpně dalšímu vývoji. To je i důvod, proč musíme formulovat a neprodleně začít hájit české národní zájmy;

b/ životaschopné a konkurenčně úspěšné prvky nové ekonomiky u nás nevzniknou, pokud k tomu nebudou vytvořeny vhodné podmínky. A jediný, kdo je může zajistit, je stát. Bude-li to cizí subjekt (či naše protektorátní vláda na pokyn cizího subjektu) půjde o cizí vesměs plně robotizované továrny u nás, Ty sice budou životaschopné a konkurenčně úspěšné na mezinárodní scéně, nám však nepřinesou v zásadě nic. Uberou jen pracovní místa, přičemž naše protektorátní vláda nebude mít zájem a zejména prostředky k tomu, aby vytvořila pro naše občany pracovní místa nová.

Tyto prvky nové ekonomiky vzniknou na základě politických změn souvisejících s vlastnictvím výrobních prostředků, kde:

A - bude stále více dominovat soukromé vlastnictví a akumulace kapitálu nebo

B – začne se obnovovat státní vlastnictví a úloha státu ve společnosti. Bez znovu vytvoření zdrojů příjmů nebude náš stát schopen vyplácet nezaměstnaným (či všem obyvatelům bez rozdílu) minimální garantovaný příjem či jiný zdroj pro jejich obživu a pro udržení určité kupní síly.

Kterou z cest další vývoj půjde, záleží především na nás, občanech. Při naší další pasivitě lze jednoznačně očekávat vývoj charakterizovaný v té první z obou variant.

4. Odpověď na tuto otázku úzce souvisí se stavem, který u nás nastane. Bude odlišný, pokud se ČR stane:

a/ součástí Evropského islámského chálifátu (kdy odpadne návazně na to úrok a další s ním související nástroje a pravidla, jako např. úloha úvěru a zdroje pro jeho poskytnutí, potřeba nekonečného ekonomického růstu a nesmyslná nadvýroba, která zbytečně spotřebovává zdroje, avšak nenachází zčásti koupěschopnou poptávku) nebo

b/ součástí Euroasijského prostoru. V takovém případě bude důležité, kdo bude jeho lídrem, kdo v něm bude určovat pravidla. Zda:
- stávající globalisté, kteří se (zatím) stěhují z V. Británie a z USA do Číny, resp. druhá větev globalistů, která se má stěhovat z Vatikánu do Iránu nebo
- Rusko.

Těch možností je tedy více. Zápas o hegemona Euroasijské zóny byl již zahájen, není však zdaleka ještě dobojován.

Bude-li další vývoj probíhat podle varianty a/, dojde u nás nepochybně k nahrazování stávajících tržních mechanismů, zatímco v případě varianty b/ lze očekávat spíše zdokonalování stávajících tržních mechanismů a jejich postupné odbourávání v některých oblastech (zdravotnictví, školství, sociální služby apod.).

Ve hře zůstávají ale další (dosud neznámé) faktory, k nimž bude třeba přihlédnout.

5. S postupem času průměrná kulturní a vzdělanostní úroveň lidí v EU i v ČR klesá. Nárůst volného času nahrazováním živé práce její robotizací bude znamenat pro lidi velkou změnu a současně i příležitost k vlastnímu sebevzdělávání.

Lze se ale důvodně domnívat, že většina lidí v uvedeném prostoru nebude schopna této příležitosti využít, aniž by k tomu dostala nějaký impuls či stimul (od státu či od subjektu určujícího nově ekonomická pravidla). Ve stávajících podmínkách totiž tendovala ve své většině k pravému opaku. Nárůst volného času (bez dostatečného a včasného stimulu ze strany vlády) se proto projeví ve většině případů v devastujícím účinku na společnost. Minimálně v prvním přechodovém období.

Nárůst volného času sám o sobě není (a ani nemůže být) předpoklad k přechodu na nový typ ekonomiky. Přechod na nový typ ekonomiky může být ale naopak oním impulsem pro část lidí k tomu, aby se začali věnovat rozšiřování a doplňování vlastních vědomostí. Změna chování převážné části lidí (obrat pozitivním směrem) se však neobejde bez státních stimulů (metoda cukru a biče). Může být tedy okolnostmi vynucena.

6. Je především třeba blíže specifikovat, co vše obnáší pojem „zásadní změny“. V obecné rovině je ale možné zásadní změny realizovat např. ve skupině menších zemí (např. V4 či V4+), pokud se společně domluví na přechodu k nim. Přinejmenším bez očekávání návazných zásadních změn i v širším rozsahu ve světě to bude velmi obtížně realizovatelné (viz např. závislost jednotlivých zemí na mezinárodním finančním systému. A ten bude globalistický jak v případě toho stávajícího „západního“, tak i toho nového „čínského“ – viz např. AIIB apod.) byť jejich podmínky se mohou zčásti lišit.

7. V souvislosti s prosazováním nových systémových změn je nutné počítat s tvrdým odporem současných držitelů moci. Tak tomu bylo vždy v historii, nikdy se příchod průmyslové revoluce neobešel bez válek, tak to již probíhá i nyní, byť jde v našich podmínkách zatím „jen“ o válku hybridní.

8. Obvykle je zapotřebí, aby to pochopilo cca 20 % lidí, ti další se již jen přidají. Část z nich to stejně nikdy nepochopí, někteří z nich o to ani neusilují. Krom toho si uvědomme, že jde o směs různých procesů, které probíhají současně a často působí protikladně. Někteří lidé tyto procesy a možná východiska pro nás nepochopí do soudného dne. Stačí se podívat na většinu našich „politiků“ v parlamentu (viz návštěva P. Ryana, kdy se zcela ztrapnili a kdy předvedli, že se vůbec ve svém řemesle neorientují. Jak jsem psal jindy a jinde, umějí jen politikařit či pletichařit).

9. Změna, která přichází, je vyvolána novou průmyslovou revolucí. Každá nová průmyslová revoluce (tato, stejně jako 3 předchozí – viz Kondratěvovy vlny) přináší s sebou obvykle i související změny v oblasti vlastnictví výrobních prostředků, finančnictví, někdy vytváří i nové společenské třídy, výrobních vztahů, dále pak ovlivňuje děje na mezinárodní i vnitrostátní politické scéně atd. Stávající držitelé moci se tomu brání, přicházející změny jim totiž odeberou jejich moc, postavení a výhody. K předávání moci nedochází v takových případech dobrovolně. Vyvolává mezinárodní i vnitrostátní konflikty, následně jejich řešení násilnou cestou, jejímž výsledkem je překreslování map jednotlivých zemí, příp. i zánik některých z nich a vznik zemí nových, dále pak vznik nových tříd a potlačování některých existujících apod.. Dochází tak i ke změnám držitelů moci na vnitrostátní scéně.

10. Jde zřejmě o nejsložitější otázku ze všech uvedených. Politická ekonomie kapitalismu vycházející z díla Karla Marxe byla uceleným a logickým studijním předmětem v minulosti, dílo K. Marxe bylo ale daleko obsáhlejší.

Od doby K. Marxe se podmínky v mnohých ohledech již dost změnily. Některé z tezí, jako je např. vrcholná fáze kumulace kapitálu a její důsledky, nepochybně fungují i nadále, u jiných to jednoznačně tvrdit nelze (např. klasické rozdělení společnosti na třídy a dnešní představa, kdo vlastně patří např. k dělnické třídě a kdo ne. Naproti dochází k novému jevu, kdy se střední vrstva postupně stává pracující chudobou atd.).

Marxovo dílo ale napomůže pochopit spíše změnu realizovanou v intencích dosavadní globalizace (V. Británie, USA s pokračováním v Číně) než v případě přechodu globalizace na ruský model. Ač i v Rusku je dnes zaveden kapitalistický model hospodářství, o podstatě změny, která souvisí s příchodem průmyslové revoluce 4.0 a která je postavena na vzájemně výhodné obchodní spolupráci, toho zatím příliš nevíme. Ruskem navrhovaný model spolupráce „win – win strategie“ je totiž diametrálně odlišný od klasického kapitalistického modelu kumulace kapitálu a ničení slabších partnerů, který vyúsťuje pravidelně ve válkách.

Obecně lze ale konstatovat, že v případě postupného nahrazování lidské práce stroji bude třeba zajištovat finanční zdroje k vyplácení nepodmíněného příjmu rostoucímu počtu nezaměstnaných. Zatím se hovoří o vyplácení nepodmíněného měsíčního příjmu. Vývoj vyplývající z technického pokroku se tak začíná blížit z tohoto pohledu ke komunismu (odvádění práce podle možností a příjem podle potřeb). Bez ohledu na konstatované odlišnosti čínského a ruského modelu globalizace.

Přes některé odlišnosti oproti původním tezím K. Marxe v současnosti má jeho dílo nepochybně význam pro pochopení přicházejících změn. Dochází totiž k vývoji, který Marx předvídal, byť s některými změnami ovlivněnými změnou podmínek v průběhu času.

Potíž zatím ale spočívá v tom, že jen velmi omezený počet lidí si tyto přicházející změny uvědomuje (stačí se podívat na programové prohlášení připravované vlády v ČR, které tyto změny, stejně jako některé další akutní problémy naší země vůbec nereflektuje).

O to důležitější je vést o těchto otázkách veřejnou rozpravu s cílem ji ale usměrnit ke konkrétním výstupům a krokům. Jinak zůstane jen ve filosofické podobě, což by bylo jednak škoda a krom toho si to naše společnost s ohledem na situaci již nemůže dovolit.

Jak již bylo výše řečeno, celý soubor otázek p. doc. Valenčíka, jakož i tento můj článek se zabývají úvahami ohledně našeho dalšího života v mírových podmínkách. Pro případ naplnění hrozby islamizace našeho státu a společnosti či pro případ našeho zatažení do války s Ruskem je třeba klást zcela jiné otázky. Odpovědi na ně budou pak rovněž diametrálně odlišné od těch výšeuvedených.

Radim Valenčík
16. 5. 2018   RadimValenčíkPíše
Setkání klubu Nové republiky v hotelu Mars se zúčastnilo přes 30 osob, z nichž některé jsou známé širší veřejnosti: Úvodní slovo na téma "Nacházíme se na rozcestí" přednesl organizátor akce Ludvík Smýkal, který mě požádal o to, abych diskusi moderoval. Soustředil jsem se na hlavní myšlenku, kterou L. Smýkal ve svém vystoupení uvedl: "Je reálné v současné době vytvořit nezávislou platformu, která by se zabývala tím, co vedení politických stran, které jsou ze své podstaty programové (z tradičních zejména ČSSD a KSČM), opustily, tj. vycházet při realizaci politiky z programu, který je založen na identifikování příčin současných problémů a navrhuje realistickou cestu jejich řešení?"

Nejsem moderátorský typ a tak jsem někdy možná vnesl do diskuse i to, co přesahuje pravomoci moderátora. Snažil jsem se však o to, abychom se na některých bodech shodli.

Prvním bylo, jak chápat pojem nezávislosti v kontextu záměru vytvoření příslušné programové platformy. Shoda byla na tom, že se jedná o nezávislosti na tom, kdo je člen nebo aktivním sympatizantem té či oné strany. Tj. že příslušný program musí vycházet z reálných problémů a znalosti cest jejich řešení, přičemž každý, kdo z hlediska svého vidění současné politické reality preferuje tu či onu politickou stranu či skupinu stran, má zodpovědnost za to, aby co nejvíce usiloval o její programovost. Stručně řečeno jde o to, aby nezávislá tvorba realistického a funkčního programu měla vliv na kultivaci programových politických stran a aby nedocházelo k opaku, tj. aby se zájmy reprezentací programových politických stran nepromítaly do tvorby tohoto programu.

Za důležité pro pochopení toho, jak diskuse probíhala, považuji pojetí diskuse, které jsem navrhnul hned v úvodu. Diskusi totiž bylo možné vést dvojím způsobem:

- Buď se soustředit na to, co přítomné spojuje, a pokusit se dojít ke zformulování nějakého společného prohlášení, případně i postupu prací na rámcovém programu. To by ovšem znamenalo překrýt rozdíly v názorech na některé podstatné otázky, což by se nepochybně projevilo později.

- Nebo na daném setkání co nejvíce otevřít a případně i vyhrotit vše, co je chápáno odlišným způsobem. Přitom tak, aby se program rodil z konfrontace alternativ, postupného upřednostňování pohledu na současnou realitu, hledání funkčních kompromisů mezi stanovisky, které mohou zůstávat trvaleji odlišné.

Konsensuálně byla přijata druhá varianta s tím, že na příští veřejné diskusi, která se bude konat na tomtéž místě a v tutéž dobu (v kulturním domě Mars na Kubánském náměstí v 17.00) přibližně za měsíc, konkrétně v úterý 19. června, se už pokusíme dojít k nějakým společným závěrům (k jejich konkrétní podobě se ještě dostanu). 

A tak se velmi otevřeně diskutovalo o řadě velmi citlivých problémů. Například o tom, že by nikdo neměl jednostranně podlehnout některé konspirační teorii, ale že je nutné trpělivě vyjasňovat, jak funguje (či nefunguje a selhává) současná globální moc. Mj. tak abychom co nejvíce odhalili mechanismy zpracování těch, kteří jí slouží, či abychom byli schopni číst a předvídat vývoj současné konfrontace mocenských struktur v USA, i to, jak se tyto konfrontace přenášejí do celého světa.

Dalším problém, který se otevřel, bylo hodnocení současného stavu vývoje společnosti, která jeví výrazné rysy úpadku, tedy toho, že to, co jí propůjčovalo dynamiku jakožto kapitalistické společnosti, vyčerpalo své možnosti a nazrál čas, aby se prosadilo nové. Ovšem jakou podobu to nové bude mít? A jakou roli hraje naše představa o tom, jaké by to nové mělo být? Můžeme si takovou představu vytvořit a potřebujeme ji, nebo se obejdeme bez ní?

Návazně na to bylo nutné nakousnout dvě otázky, které tradičně vyvolávají kontroverze na setkáních podobného typu:

- Jakou roli by mělo sehrát státní či společenské vlastnictví, případně různé formy vlastnictví, jakými je například družstevní vlastnictví? Lze některé problémy v některých oblastech řešit formou zestátnění?

- Jakou roli může sehrát trh? Lze jej nahradit efektivnějšími mechanismy alokace, případně krotit trh regulací, nebo jsou oblasti, ve kterých je trh potřeba spíše rozvíjet, vytvářet předpoklady pro fungování určitých vztahů rovnoprávné směny mezi aktéry ekonomického dění?

To je příklad otázek, na které neexistuje jednoduchá odpověď a které je nutné řešit vždy v příslušných konkrétních kontextech. Pozitivní bylo, že se v diskusi neprojevila jednostranná stanovisko k těmto alternativám.

Poměrně živou diskusi vyvolala připomínka Karla Marxe a sporů, které akce související s 200. výročím jeho narození vyvolaly. Tato část včerejší akce by si zasloužila samostatnou prezentaci. Za zmínku stojí to, že v daném kontextu byl pozitivně zmíněn odkaz Míly Ransdorfa.

Když se diskuse chýlila ke konci, navrhnul jsem tyto závěry:

1. Považujme dnešní diskusi za podnět a inspiraci k co nejefektivnější výměně názorů tak, abychom na příštím setkání mohli formulovat některé závěry. Jednou z diskusních platforem může být Nová republika.

2. Tyto závěry by mohly mít tyto tři součásti:

- Kodex vedení diskusí směřujících k vypracování realistického a funkčního programu.

- Společné prohlášení účastníků setkání, které by mělo formu informování veřejnosti o smyslu snažení v oblasti tvorby programu.

- V návaznosti na to i stanovisko účastníků k současnému chování politických subjektů, které by svou společenskou roli měly plnit na základě realistického a funkčního programu. Toto stanovisko bude v dalším období postupně konkretizováno s ohledem na další chování politických subjektů a v návaznosti na podzimní volby, které budou důležitým testem toho, jak jsou politické strany vnímané veřejností.

K tomu ještě moje osobní poznámka na závěr: Vzhledem k tomu, že se politické reprezentace programových politických stran zcela zjevně vydaly cestou politického hokynaření s benefity, které lze prostřednictvím politikaření vytěžit ze společnosti, bude poptávka po politice založené na aktivitě veřejnosti, na tom, jak se bude veřejnost stále více ptát, o co jde a co dělat, růst. Této poptávce je nutné jít vstříc a usilovat o to, aby se nespokojenost veřejnosti se současnou politikou či spíše politikařením měnila v kvalifikovaný a účinný odpor, který se může opřít o funkční a realistický program.

- - -

: http://radimvalencik.pise.cz/5727-v-marsu-zrod-nezavisle-programove-platformy.html

Valentin Katasonov
16.5. 2018   Zvědavec

16. 5. 2018, Ďouba, zdroj: Alenka Bardovskaja

První Ukrajinec na Krymském mostu

Patřím k těm, kteří se radují z právě otevřeného Krymského mostu. Sledoval jsem jeho stavbu od prvního dne. Teď se musím začít krotit, aby na NR nebylo "přemostováno", ale na druhou stranu si říkám, že taková stavba se neotevírá každý den, že ne každý most má tak symbolický i praktický význam, a že už zítra tam poběží normální provoz, jakoby se nechumelilo...



Proto si dovolím přidat ještě jedno video z dnešního rána, které snad nejlépe vystihuje pocity většiny obyvatel Krymu. Pověsila ho před chvílí naše kamarádka - "zahraniční reportérka" Alenka Bardovskaja ze Sevastopolu. Udělal jsem titulky, byť to nejcennější ve videu slova nepotřebuje.

překlad z mluveného slova a titulky: Ďouba NR
Rozšiřující učivo:
Video z TV Rossija1 má název: "Toto neukážou v Ukrajině" a zbývá doplnit, že ani v České republice