Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 579 | 580 | (Page 581) | 582 | 583 | .... | 668 | newer

    0 0
  • 05/24/18--23:49: Bezbřehý úpadek mravů
  • Stanislava Kučerová
    25.5.2018  ČeskéNárodníListy
    Před 100 lety vznikla Československá republika. Čím více se blíží 28. říjen, tím více se zamýšlíme nad tím, co nám těch 100 let přineslo. Na počátku byly slavné historické okamžiky, naši rodiče a prarodiče prožívali nevyčerpatelnou radost z osvobození vlasti. Cizí nadvláda po 300 letech skončila, ustavení samostatného státu budilo všeobecné nadšení, důvěru v budoucnost, elán, odhodlání pracovat a usilovat o stálý pokrok.


    Co se o tom dovídají současné generace?

    Společenské klima je poznamenáno nedostatkem obecné vzdělaností a kulturností, zato vzrůstající agresivitou a vulgaritou, nepochopitelnou malicherností a senzacechtivostí, úrovní pavlačových hádek a hospodských rvaček. Kocourkov a Hulvátov, řekl by první prezident. A ještě něco, dodejme, co ještě nepoznal, a co se týká koupě a prodeje lidských bytostí ve velkém. Jak to nazveme?

    Každé ráno se na internetu dovídám, které sexy tělíčko zůstalo samo a čeká, kdo je bude zase hýčkat. Mohu sledovat, jak má která hvězda hluboký výstřih a jak má nadupaný dekolt a které celebritě na červeném koberci vnady vyklouzly a které hvězdě bylo vidět kalhotky nad hlubokým rozparkem. Kdo se opaluje nahoře bez a které polohy a které typy jsou nejvíce sexu prospěšné. A na TV se střídavě střílí, mluví sprostě a vedou soudní nebo postelové hrátky.

    Vliv médií, až na malé výjimky, prohlubuje systematicky neznalost a šíří nevážnost k našemu kulturnímu dědictví. Podporuje nejpovrchnější komerční amerikanizaci a hollywoodizaci. Morální devastaci. Seznamy filmových a hudebních hvězd a jejich milostných eskapád si můžeme si opakovat dnes a denně.

    Neukazuje se krása a síla kulturních dějin. Jaké ideály, jaké hodnoty hledal člověk v minulosti. Licoměrní kritikové pomlouvají a do nekonečna omílají slabosti a špatnosti kulturních velikánů světa, ale především našeho národa.

    Jen si to zkuste: Mácha si psal do deníku tajným písmem nestydatosti, Němcová je odložené hraběcí dítě, Havlíček měl v Brixenu parádní dovolenou, Neruda byl citový deviant, Jirásek nekritický pábitel. ..

    A co Masaryk? Také už není bojovník za ideje národa, není již osvoboditel vlasti z habsburské nadvlády, není už demokrat a humanista. Byl prý nemorální svůdník a nežil podle toho, co kázal a psal o lásce a manželství. Nebudu opakováním prodlužovat vylévání té pomlouvačné špíny, kterou si někteří jeho nepřátelé vymysleli. Ta špína se týká Masarykova intimního života. Života, s kterým se nechodí na veřejnost. Uvedu proto jen to nejdůležitější.

    Tomáš Masaryk se seznámil se svou budoucí manželkou, když dokončil studia a chystal se napsat habilitační práci. Shodou okolností přivedly je oba jejich nestejné studijní zájmy na stejné místo, tady se sblížili a zamilovali při společné četbě odborné literatury. Uzavřeli celoživotní svazek, přesně podle Masarykových představ. Masaryk chtěl, aby žena nebyla mužovou otrokyní, ale rovnocenným druhem na pouti životem. Aby to bylo „manželství duší“. Tak jak to říká Platón: „Kdykoli jdou dvě duše na společné cestě za poznáním, je tehdy jejich společenství nejblaženější a nejúčinnější, spojuje-li je ke krásnému přijímání a dávání veliký daimón Sokratův.“ Manželé Masarykovi chtěli jít a šli v tomto duchu životem spolu. Spolu mysleli, spolu pracovali, spolu usilovali o sebezdokonalení a sebeuplatnění. Manželka Tomáše Masaryka, ač anglicky vychovaná Američanka, nejen se naučila česky, ale snažila se poznat duši manželova národa i prostřednictvím literatury a hudby, přijala jeho národní ideály za své, stala se českou vlastenkou. Podporovala a povzbuzovala manžela v jeho společensko - politickém poslání, dodávala mu síly, i když bylo nejhůř, a on svůj zápas málem vzdal. Masarykův boj v zahraničí trval řadu let a těžce doléhal i na rodinu doma. Štěstí z triumfálního návratu z války v čele nově vzniklého státu zkalila prezidentovi manželčina nemoc a za pár let smrt. Masaryk osaměl. Manželka odpočívala na lánském hřbitůvku, děti se rozběhly do světa. Prezident, když splnil své úřední povinnosti, se pohyboval po svém bytě sám. Sám a opuštěn. Jen se vzpomínkami na bývalé rodinné štěstí. Opuštěnost, ztratíme-li nejbližší bytost, je stav člověka bez pomoci, říká Epiktétos. Je to tíživý stav, občas nesnesitelný. Masaryk jako vdovec a skoro osmdesátník snad dvakrát zahořel citem k ženě, která by mu pomohla opuštěnost přežít. Přežít tajemstvím, magií a kouzlem sblížení dvojice, společným sdílením vnitřního bohatství, inspirací a posilou k životu a tvořivé činností. Ten cit tehdy netrval dlouho, ale dnes se hodí pomlouvačům. Není v něm ani zbla nemorálnosti, ale pomlouvači nemorálnost přesto v zájmu dehonestace prezidenta vymýšlejí a vyrábějí. To je pro ně přece důležitější než přemýšlet o Masarykově historickém odkazu a o nebezpečí, které dnes opět ohrožuje jak demokracii tak humanitu, jak vzdělanost tak kulturu, ba i celou tak těžce v minulosti uhájenou identitu národa.


    Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
     



    0 0
  • 05/25/18--00:19: K diskusi v Marsu/1
  • Radim Valenčík
    25.5.2018 blog autora
    Do seriálu o hledání vize zařazuji sérii čtyř článků uveřejněných před několika dny, ve kterých analyzuji diskusi iniciovanou jednáním o programech politických stran v Marsu - ZDE


    Ludvík Smýkal mě upozornil na to, že k mému článku obsahujícímu informaci o setkání v Marsu, na kterém se diskutovalo o možnosti vzniku nezávislé programové platformy, jejímž cílem je vrátit programového ducha do činnosti programových politických stran, přibývá velké množství komentářů, viz ZDE.

    A skutečně. Už jich bylo přes sedm desítek. Slíbil jsem, že se k nim vyjádřím. Velké množství komentářů, z nichž některé jsou velmi kvalifikované, svědčí o tom, že poptávka po programu, který by řekl, v čem je jádro pudla, o co jde a co dělat, je. A velká. Podle mě bude růst.


    Moje představa podstaty nazrávající změny


    Ještě než se vyjádřím k jednotlivým ohlasům (výběrově, nemohu ke všem konkrétně, takže se autorům těm, které přejdu, omlouvám), uvedu své stanovisko. To jsem nemohl v Marsu prezentovat, protože jsem byl pověřen moderování diskuse. Vidím to trochu jinak než většina. Jsem totiž přesvědčen o tom, že změna, do které jdeme (a kterou musíme projít, pokud se mají vyřešit rychle se hromadící problémy, z nichž některé ohrožují naše přežití) není ani obdobou socialistické revoluce ani obdobou tzv. Čtvrté průmyslové revoluce. Přitom – pokud budeme chtít – si její obrysy můžeme docela dobře představit. Bude to změna svým průběhem a převratností srovnatelná s průmyslovou revolucí. Změna, kterou K. Marx charakterizuje takto:

    "Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo — což je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z forem vývoje výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratů musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a vybojovávají ho. Jako neposuzujeme individuum podle toho, co si samo o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou epochu převratu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak, toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy.

    Společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, dokud se materiální podmínky jejich existence nevylíhly v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při přesnějším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání."- (viz ZDE)

    Pro úplnost zdůrazňuji, že se jedná o práci vyzrálého Marxe.

    Vynikající oporou pro pochopení dynamiky zrodu průmyslové společnosti je poměrně útlá knížečka, která u nás vyšla a lze ji sehnat v antikvariátu od Fernanda Braudela "Dynamika kapitalismu", Argo, Praha 1999.
    Viz: http://aluze.cz/1999_03_04/braudel.php

    Společnost, která vznikne převratnou změnou, jejíž počátky zažíváme (zatím spíše jen v podobě pociťování neřešených problémů), v našem týmu (kde se zabýváme otázkami tohoto historického přechodu) nazýváme společností založenou na produktivních službách, tj. službách spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidských schopností. K tomu jsme napsali již tři monografie:

    - V první ze série monografií nazvané ----"Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb"---- (Valenčík a kol. 2014) jsme se zabývali převážně dlouhodobou perspektivou zrodu odvětví produktivních služeb, a to zejména z hlediska změny charakteru ekonomického růstu a možností trvale udržitelného rozvoje. Ukázali jsme, že při změně charakteru ekonomického růstu lze kvalitativně neomezený a výrazně dynamický růst zajistit, současně jsme popsali změny v oblasti financování těchto odvětví a naznačili, jaké reformy k těmto změnám vedou.

    - Ve druhé ze série monografií nazvané "Čtvrtá průmyslová revoluce, nebo ekonomika produktivních služeb" (Valenčík a kol. 2015) jsme se věnovali problematice vztahu tzv. Čtvrté průmyslové revoluce, resp. Průmyslu 4.0 a nezbytným změnám v odvětvích produktivních služeb, které Průmysl 4.0 předpokládá a současně umožňuje. V návaznosti na to jsme ukázali i některé konkrétní možnosti využití poznatků v praxi. Současně jsme upozornili na některá úskalí spojení teorie s praxí.

    - Třetí ze série monografií nazvanou -----"Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem"------ (Valenčík a kol. 2017) jsme zaměřili tak, aby bylo možno porovnávat možnosti, které nabízí teorie, s praxí politického dění v podobě rozpracování a prezentace programů politických subjektů v souvislosti s volbami do Poslanecké sněmovny. Záměrně jsme proto do ní zařadili i obecný koncept programu, kterým by byly tématizovány komplexní reformy podmiňující nastartování vzestupu odvětví produktivních služeb. Z hlediska reflexe problematiky vztahu teorie a praxe jsme šli dokonce až tak daleko, že jsme ukázali, jak začít reformy realizovat, tj. konkrétně formou zavedení tzv. plně zásluhové a plně uzavřené postgraduální nadstavby současného penzijního systému. Tyto návrhy jsme prezentovali i v rámci Odborné komise pro důchodovou reformu.

    Všechny tři monografie jsou dostupné online, viz ZDE:


    Čtvrtá monografie "Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe"je v tisku a zájemcům ji mohu poslat mailem.

    Hlavním bohatstvím nové společnosti bude volný čas, ovšem jen ten volný čas, který dokážeme proměnit a využít v nejvýznamnější faktor růstu ekonomiky, což předpokládá i zásadní změnu charakteru ekonomické růstu. Odvětví produktivních služeb (vzdělání, zdravotnictví, výchova v rodině, kultura atd.) budou zaměřeny na to, aby se z volného času prostřednictvím rozvoje schopností člověka maximálně vytěžily zdroje pro ekonomický růst. Jde o volný čas pocházející ze snižování nákladů práce v oblasti výroby, volný čas získaný prodloužením doby produktivního uplatnění člověka, volný čas uložený v enklávách žijících mimo hlavní proud rozvoje společnosti.

    Využití těchto zásob volného času nebude jednoduché a bude předpokládat překonání řady hlubokých rozporů spočívajících v prohlubující se ekonomické nerovnosti a následné ekonomické a sociální segregaci, na které je založen současný svět. Staré se bude bránit tak, jako se bránilo novému i v průběhu průmyslové revoluce.

    K problémům spojeným s tvorbou funkčního a realistického programu


    Za hlavní překážku považuji setrvačné vidění reality. Část lidí (zejména těch, kterým vyhovuje stávající stav) se domnívá, že k žádné změně nedojde, část stále uvažuje o nějaké vylepšené recidivě socialistické revoluce, část spojuje změnu k lepšímu s likvidací nějakého nepřítele či parazita a část už na možnost změny k lepšímu rezignuje, přijala za svou nějakou verzi katastrofické představy. To je vše setrvačné vidění reality. Nebude jednoduché povznést se nad něj a začít uvažovat o jiném typu změny.

    Nedokážu odhadnout, zda alespoň zárodky takového uvažování se podaří zasít v Marsu. Ale třeba ano a za pokus to stojí. Aspoň se o to pokusím.

    Nyní už k jednotlivým komentářům k mému článku:

     

    Ivan David 16. května 2018 13:00

    Jelikož jsem se pokoušel zakládat nezávislou programovou platformu již vícekrát a proto jsem měl příležitost pochopit, kde jsou překážky, nesdílím optimismus autora. Jsem však přesvědčen že diskusní platformy, která se zabývá organizovaně smysluplnými otázkami, je třeba jako sůl. Ve skutečnosti (nevím nakolik to Radim docenil) byly projeveny názory sobě velmi vzdálené až protichůdné, i když vládne iluze shody v zásadních otázkách. Dobrá diskuse má velkou cenu, určitě větší než špatný projekt. Na začátku nemá být jen slovo (chybný překlad bible z řečtiny), ale myšlenka formulovaná jako otázka, jako problém, v němž bychom se mohli názorově sblížit.

    K tomu:  Jsem spíše skeptik než optimista. Někdy je ovšem potřeba vnímat jeden druhého. Diskusi jsem uvedl tak, aby se názorové rozdíly co nejvíce vyhrotily, a tak jsem ji i vedl. V článku o tom explicitně hovořím. Tady prostě platí to, že ten, kdo si dobře nezapne první knoflík, ten se už dobře neobleče. A také jsem nechtěl, abychom "po holzmannovsku" hledali klíček ne tam, kde jsme ho ztratili, ale tam, kde svítí světlo. Určitě jsem se nesnažil vytvářet iluzi shody a za to jsem byl i kritizován.

    Anonymní16. května 2018 13:38
    "Filosofie je radikální tázání." (Martin Heidegger)
    K tomu: Povznést se až na úroveň filozofie je nepochybně užitečné. M. Heidegger je ovšem dost náročný k porozumění. Filozofie, kterou nelze chápat jinak než z hlediska jejího postupného vývoje, tedy jejích dějin, je významná tím, že učí myslet v alternativách a předpokladech. Tím je velmi užitečná.


    Ludvík Smýkal 16. května 2018 13:46

    Zřejmě jde o nepochopení záměru na vytvoření této "věcné nezávislé platformy". Záměrem navrhované "platformy" není "pouhá" diskuze k sebelépe formulovaným otázkám, ale především postupné vytvoření struktury schopné v případě potřeby, efektivně a po všech stránkách, zabezpečit české národní zájmy.

    K tomu: To ano, ale fázi diskuse jdoucí na dřeň nemůžeme přeskočit. Jinak upadneme do starých chyb setrvačného vidění reality a nepochopíme, že pokud vůbec nějaká šance existuje, pak musíme pracovat s úplně jinou představou o podobě a roli programu.


    Jan Kopecký16. května 2018 13:55

    Ludvíku Smýkalovi (13:46). Masaryk přemýšlel a psal o "české otázce". Vy mluvíte o "českých národních zájmech". Co jsou ty české národní zájmy? To je - nevyhnutelně - výchozí bod diskuse. Byla o tom také řeč na zmíněném setkání?"

    K tomu: Ano. O českých národních zájmech se hovořilo, a to hned v úvodním slovu. Ale to je věc, na které se shodneme. Otázkou spíše je, v jakém prostoru se mohou změny k lepšímu odehrát. Pokud chcete slyšet můj názor, tak je lze odstartovat z řady důvodů právě u nás a v zemích, s nimiž ve středounijním prostoru sousedíme a máme s nimi společné dějinné zkušenosti, viz též:

    Ludvík Smýkal16. května 2018 14:06

    13:55 České národní zájmy byly na tomto setkání zmíněny, podrobněji se o nich diskutovalo na Klubech NR, které byly v lednu až březnu 2018.
     
    Anonymní 16. května 2018 16:38

    Český národní zájem je především udržet svou existenci, fyzickou, politickou, kulturní. Svou identitu, své území a řeč, kulturní tradice a kulturní statky, po staletí utvářené. Držet svou filozofii dějin, svou vizi o smyslu své existence. Svou svobodu a nezávislost, suverenitu, hodnoty, o které předkové bojovali, za které pokládali životy. I sledovat možnost rozkvětu, materiálního i duchovního. Ale pokud dojde ke kolizi zřetelů, lepší je čestný život národa v chudobě než slouhovství v dobře placeném blahobytu.
    Oskar Krejčí má o "Českém národním zájmu a geopolitice" knížku, kde věc pojednává mnohem důkladněji, zevrubněji, a se zřetelem na mezinárodní danosti ideově historické i aktuálně politické a ekonomické, 1993, 179 stran. (prof. S. Kučerová)

    K tomu: To ano. Ale v době, kdy si silnější země řeší problémy na úkor slabších, je pro uchování národní identity doslova otázkou přežití širokou veřejností sdílené pochopení dějinné situace. Bez toho národ vystavujeme obrovskému riziku. A jen apel na národní identitu nepomůže. Dokážeme být natolik stateční, abychom se "prodiskutovali" až k samotné podstatě toho, proč některé věci vidíme odlišně?

    (Pokračování reakcí na komentáře zítra)


    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5750-vize-212-k-diskusi-v-marsu-1.html

    0 0


    Robert Břešťan rozmlouvá s novinářem Tomášem Kolocem
    24.5.2018 HP
    Tomáš Koloc je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní pro Kulturní noviny dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Sám řadu let pracoval i v manuálních profesích, za minimální mzdu. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy.


    Třeba o tom, že „existuje exekuční bezdomovectví, exekuční sebevražednost, exekuční rozvodovost ale i nerozvodovost, kdy manželé, kteří by se jinak už rozvedli, zůstávají spolu, protože společně splácí exekuci.“

    Řada lidí se kvůli strachu z exekutorů dokonce obává pohřbít své zemřelé blízké.

    Rozhovor s Tomášem Kolocem vydá HP ve dvou částech. Toto je část první.


    Otce raději nepohřbívejte


    Skutečně se stává, že lidé, jejichž nejbližší příbuzní byli v exekuci a zemřeli, často své mrtvé nepohřbívají v obavě, aby exekuce nepřešly na ně?

    Nedělal jsem na to žádný sociologický výzkum, ale mám s tím osobní zkušenost, která mě přiměla k tomu, abych si ty věci začal dále zjišťovat. I na Facebooku je několik skupin, které se exekucemi zabývají, a tam jsem zjistil, že v tom rozhodně nejsem sám. Čísla nakonec hovoří jasnou řečí. V době, kdy se exekuce podle onoho slavného zákona číslo 120/2001 Sbírky začaly realizovat v té dnešní výši, během let 2007 – 2015, narostly počty sociálních pohřbů. V nejpostiženějších oblastech, kde najdete 20 % produktivního obyvatelstva v exekucích, až desetinásobně. V roce 2007 to bylo 140 pohřbů, v roce 2015 už 1444 pohřbů…

    To znamená hlavně sever Čech, severní Morava?

    Ano. Plus západní Čechy. Všude tam, kde bývalo vysídlené pohraničí a kde se po revoluci položil těžký průmysl. Obecně jsou to oblasti s tradičně vyšší nezaměstnaností a nyní i největší exekvovaností. Zároveň jsou to voličské základny Miloše Zemana a je tam i největší podíl nevoličů. Stačí si porovnat mapu exekucí a uvidíte, jak se krásně překrývá s volebními výsledky.

    K politice se určitě dostaneme. Ale vraťme se k těm sociálním pohřbům. Proč to tak je?

    Ono to z té politiky ale jaksi vychází. Když se v 90. letech při velké privatizaci „zhaslo“, odvykli si lidé vracet dluhy. Proto byl přijat tento inkviziční zákon, který se ale začal vztahovat na každého, kdo si i jen neštípl lístek v tramvaji. Pro mne byl rozsah exekučního strašidla také poměrně nové zjištění. Osobně jsem měl dvě setkání s exekucí.

    První byla, když jsem se v roce 2013 sám dostal do exekuce kvůli tomu, že jsem deset let předtím nezaplatil za cestu ve vlaku. Pokutu jsem sice uhradil, ale už ne soudní poplatky, které jsem v tom šroubovaně psaném odůvodnění, v němž mi sdělovali ukončení soudního řízení pro zaplacení dluhu, neviděl. A vynořilo se to typicky až po deseti letech, kdy patřičně narostly různé poplatky a především výdaje na exekutora.

    Opravdu – za celých těch deset let jsem neobdržel jedinou upomínku! Druhý případ je z roku 2016, kdy mi zemřel otec. Vydal jsem se tedy do města, kde v posledních letech žil a zemřel, a tam se mne ujal jeho kamarád s tím, že zná paní na tamním sociálním úřadě, a ta že mi poradí, jak dál.

    S čím měla radit?

    Řekla mi, že otce znala a ví, že měl velké dluhy. Ona sama mi pak radila, abych ho nedával pohřbít, protože ze zkušenosti ví, že to lze považovat za přihlášení se k závazkům zemřelého.

    Co vám tedy sociální pracovnice poradila?

    Řekla mi, že mého otce náhodou znala a měla ráda, a byla by nerada, abych se dostal do stejných problémů jako on. Nabádala mne proto, abych pohřeb nevypravoval, nechal u nich úmrtní list, a oni s tím, že se úmrtní list na úřad „nějak dostal“, pohřeb vypraví sami.

    Jak se vůbec váš otec dostal do exekuce?

    Byl lékař, člověk zvyklý dělat odbornou práci, ale nebyl podnikatel a s ekonomikou si moc nerozuměl. Ve chvíli, kdy byli po revoluci zrušeni obvodní lékaři – zaměstnanci, byl přinucen otevřít si vlastní praxi, zadlužil se a už se z toho nedostal. Lepil to tak, že si bral různé půjčky, snažil se splácet, ale nikdy se mu to nepodařilo. Výše dluhu samotného dnes také není tak důležitá, podstatné je to, že poplatek za exekutora se vyšplhá na mnohonásobek konečné dlužné částky, do níž jsou započítány všechny ostatní poplatky a úroky.

    A tak kolem toho zemřelého dlužníka číhají právníci a exekutoři, kdo ten dluh převezme. Syn, dcera, manželka, bývalá manželka, anebo i spolubydlící, který s dlužníkem bydlel ve společné domácnosti… Exekuce dnes můžou dopadnout i na mentálně postižené. Sám jsem jako sociální pracovník se svými klienty několik takových kauz řešil. Může to dopadnout i na novorozeňata a nezletilé děti. A už několikrát se stalo, že se exekuce dlouhá léta těžce zbavoval člověk, který měl s dlužníkem jen společné jméno.

    Ale právní spojitost mezi vypravením pohřbu a převzetím dědictví včetně dluhů přece žádná není…

    Bylo mi řečeno, že právníci věřitelů jsou šikovní a jsou schopni tu spojitost najít. Samotný akt pohřbu sice nic nezakládá, ale akt zaplacení pohřbu už může… Většinou se to řeší tak, že když chcete svého blízkého pohřbít důstojně, najdete si nějakého kamaráda, co s tím nemá nic společného, nemá žádný nárok na dědictví, a ten pohřeb vypraví.

    Když jsem později příběh s ne-pohřbem svého otce zveřejnil, ozval se mi spisovatel Jaromír Typlt, že on sám byl v jednom případě právě takovýmto kamarádem, který umožnil pozůstalým jejich zemřelého důstojně pohřbít. Já v tu chvíli ale nikoho takového po ruce neměl. Ocitl jsem se vyjukaně uprostřed pracovního týdne ve městě na druhém konci republiky, kde jsem kromě otce skoro nikoho neznal, s tím, že se rozmyslet mohu, ale že za každý další den na prosektuře se platí skladné mrtvoly – a mezitím na mě věřitelé můžou přijít.

    Ale zaplatit pohřeb a nepřevzít dědictví tedy možné je.

    Jde to, ale na sociálním úřadě mi skutečně radili, ať to raději nedělám, že i za těchto okolností jsou exekutoři připraveni po tom jít. Otec měl dluh ve výši řádově stovek tisíc, to už není zanedbatelná částka. Když ji navýšíte o různé poplatky, především, jak už jsem říkal, za exekutorské služby, tak se jim aktivní hledání nového dlužníka vyplatí. Právníci mne dokonce zrazovali i od pozdějšího vyzvednutí urny, že i to lze spojit s dědictvím. Otcův popel tedy není v rodinném hrobě, nýbrž mezi ostatními sociálně pohřbenými.

    Jsem pietní člověk, takže jsem se s tím dost trápil. Nakonec jsem alespoň nechal odsloužit zádušní mši, kam jsem sezval jeho známé. Další věc je, že jsem byl varován, abych se nevydával do otcova bytu, protože po tom právníci věřitelů jdou a pokud si zajistí svědectví sousedů, mají důkaz, že jsem převzal část dědictví. Tím pádem jsem musel oželet třeba i svoje osobní věci, které jsem si předtím u otce schoval, když jsem se stěhoval z většího bytu do menšího.


    Sebevraždy kvůli exekuci


    Tyhle dvě osobní zkušenosti byly důvodem, proč jste se o problém exekucí v Česku začal zajímat hlouběji?

    O tom, co dokáží exekuce, jsem jako sociální pracovník věděl od svých klientů, ale soustavně jsem se tématu začal věnovat, až když se dotkly mě osobně. První zajímavá věc byla, že mi v bance řekli, že vůbec nemůžu ke svým penězům, protože mám zablokovaný účet kvůli exekuci, a až když jsem si od kamaráda právníka přinesl text zákona a ukázal jim ho, nechali mě vybrat si zákonnou částku na živobytí. Úřednice z banky mi pak soukromě řekla, že to mlčení o zákoně mají nařízeno – jinak by to mohl chtít každý.

    Když jsem pak jel osobně splatit svůj dluh za soudní poplatky z deset let zaplacené pokuty exekutorům (z Hradce Králové, kde bydlím, do Plzně), zažil jsem v exekutorské kanceláři druhé překvapení. Když jsem složil peníze, dali mi potvrzení a řekli mi, že teď mi budou nějakou dobu posílat obsílky, jako bych ty peníze poslal, a pak se mi to za pár týdnů odblokuje. Nebyli zjevně vůbec rádi, že jsem to řešil takto rychle, protože tak přišli o peníze, které bych musel platit, kdybych měl další prostoj.

    Jak jste to tedy namístě vyřešil?

    Když jsem jim sdělil, že bych rád, kdyby tu odblokaci udělali okamžitě a že mám v tašce diktafon a vše si nahrávám, hned to šlo. V čekárně jsem také vzal do ruky Komorní listy, což je oficiální časopis Exekutorské komory České republiky, a v nich jsem poprvé získal náhled do toho, jak to tady funguje. Otevřeně tam psali, že náš exekuční systém je v Evropě unikátní, protože tady máme soukromé exekutory. Vysvětlovali, že tu lidé nebyli zvyklí dluhy platit, ale to že se s přijetím zákona v roce 2001 konečně změnilo, a že je to ještě třeba zpřísňovat.

    Zjistil jsem, že to, co se stalo mně, není vůbec izolovaný případ a začal jsem se tomu postupně více věnovat – a nevěřil jsem vlastním očím. V této zemi existuje exekuční emigrace, exekuční nezaměstnanost a černá zaměstnanost, protože člověk s exekucí na krku si smí legálně vydělat tak na jídlo a zbytek se mu strhne, což lidi v exekuci k legálnímu zaměstnání nijak nemotivuje. Existuje i exekuční bezdomovectví, exekuční rozvodovost ale i nerozvodovost, kdy manželé, kteří by se jinak už rozvedli zůstávají spolu, protože společně splácí exekuci, exekuční sebevražednost…

    Exekuční sebevražednost? K tomu máte nějaké bližší údaje, informace?


    Oficiální čísla na to určitě nejsou, ale občas něco pronikne do tisku. Mně se tak trochu podařilo dostat na veřejnost příběh inženýra Jaroslava Janoty z Napajedel u Zlína, který si na začátku roku 2017 vzal život kvůli své kauze spojené s exekucí, kterou přitom vůbec nezavinil. Podle toho, co mi řekl jeho blízký přítel, šlo o to, že měl byt, který pronajímal člověku, který neplatil za služby a energie. Nasčítalo se to a přišla exekuce – ovšem ne na onoho nájemníka, ale na majitele bytu.

    Jednoho dne se do bytu, kde pan Janota bydlel, začal někdo dobývat. On byl zrovna po noční směně, byl to bývalý profesionální voják, měl zbraň, a protože se cítil ohrožen, vystřelil. Prostřelil dveře. Nikomu se nic nestalo, ale pak přijela policie, zatkla ho a obvinila. Z tohohle případu jsem se zároveň dozvěděl o další české zvláštnosti, že exekutoři mohou přijít k vám do bytu exekvovat i bez asistence policie.

    Upřímně bych čekal, že člověk nejdříve dá najevo, že je doma, zakřičí třeba přes dveře, co se děje, ne že bude rovnou střílet…

    Jak říkám, vycházím z vyprávění jeho přítele, který bydlel nedaleko něj a který Janotu vozil do práce. Navíc inženýr Janota sám vše poměrně střízlivě popsal na svém blogu, který měl na serveru iDnes. Tvrdil, že šlo o varovný výstřel. U soudu byl disciplinovaný, při vyšetřování spolupracoval a v mezičase i splácel dluh, který nezpůsobil. Soud mu ale nakonec napařil dvanáct let nepodmíněně za pokus o vraždu. Myslím, že to byl exemplární trest. Za ty roky, co jsou exekutoři schopni zabavit i kolébku pod dítětem, na ně přibylo fyzických útoků. Jaroslav Janota byl zvláštní typ, žil sám, a den předtím, než měl nastoupit trest, napsal svůj poslední vysvětlující blog a skočil ze sedmého patra paneláku.

    Ten případ si vybavuji, to bylo někdy počátkem loňského roku (2017).

    Shodou okolností jsem si tohoto jeho posledního blogu všiml jen pár minut poté, co jej vydal. Obratem ho smazali s odůvodněním, že jde o součást vyšetřování sebevraždy, ale já a několik dalších lidí si stačilo pořídit screenshot. Přidal jsem svoje zkušenosti a dal to na Facebook. Mělo to asi dva tisíce sdílení a rozběhlo se to po republice a dostalo se to dále do médií. Měl jsem z toho pocit, že by tohle mohla být poslední kapka. Vzedmula se obrovská vlna nevole proti exekucím, které jsou v Evropě, ale i světově unikátní.

    V mírně podobné formě je má jen Slovensko, ale jinak v Evropě ani v USA není jediný stát, který by to měl stejně. U nás jsou exekutoři soukromí, mohou exekvovat bez asistence policie, a jak říkám, náklady jsou schopni vyšroubovat třeba na sedmnáctinásobek dlužné částky. To je něco tak bezprecedentního, že jsem přesvědčen, že kdyby se toho nějaký politik cíleně ujal, tak by s tím vyhrál volby.

    Exekuce se dnes týkají deseti procent národa, celková míra exekvovaných částek byla jen za rok 2016 kolem 350 miliard. To je největší porevoluční kšeft. Kam se hrabe privatizace OKD nebo Koženého fondy. Funguje to od roku 2001 a exekutoři to mají naprosto se zárukou, protože za nimi je zákon. Občas se podařilo exekutory, na jejichž největší excesy upozornila média, z tohoto kšeftu vymanévrovat. Se systémem jako takovým se ale nedělá nic. Naopak paní vedoucí exekutorů se občas ozve v tisku, že mají málo, že by se exekutorům měly zvednout platy.

    Teď se přece rýsuje možnost jednoduššího oddlužení.
    Ano, ministr Pelikán připravil novelu insolvenčního zákona, podle níž se do exekuce nebudou moci dostat lidi, kteří se zadlužili u lichvářských společností. Místo toho budou splácet v rámci jiného režimu, takzvaného osobního bankrotu. Některé věci se změnily, ale z mého pohledu jde stále jen o dílčí úpravy zákona. Když jsem byl na notářství odmítnout dědictví po otci, bylo mi také sděleno, že když se ho jako zákonný dědic vzdám, nebudou dle novely už obesílat lidi kolem (širší rodinu, spolubydlící), jak tomu bylo dřív. Se základními pilíři se ale, pokud vím, nic nestalo.

    Co jsou ty základní pilíře?

    Pilíři myslím to, že exekutoři u nás nejsou zaměstnanci státu, ale soukromí podnikatelé, že lidé se dlouhé roky vůbec nedozvědí, že se proti nim nějaká exekuce vede, a zjistí to, až když částka patřičně naroste. Respektive není dostatečně ošetřeno, aby se to dozvěděli. Pak se vymáhá mnohonásobek dlužné částky. Nevole tuhle dnešní nejpalčivější obludnost řešit, souvisí podle mě i s tím, že oblasti, kde je každý pátý dospělý člověk v exekuci, jsou v příhraničních oblastech, a ne v Praze, kde sídlí všechna celostátní média. V Praze je exekvovanost „jen“ kolem osmi procent a pro tuto oblast to tudíž není mediální téma.

    Nemění se to ale? Přijde mi, že téma se z toho postupně stává, čím dál více a častěji…

    Třeba vznik Mapy exekucí hodně pomohl. Můžete se podívat na čísla konkrétního města, kraje… Existence Mapy exekucí je důkaz, že to téma také zvedá lidi, kteří nejsou exekucemi přímo ohroženi, ale už se na to nemohou dívat. Někdy to srovnávám s Chartou 77. Za komunismu byl problém, že byli lidé zavíraní a vyhazovaní ze zaměstnání za věci, které jim přitom zaručoval mezinárodní pakt o lidských právech, který československá vláda podepsala v Helsinkách. Tehdy se parta kamarádů rozhodla na to upozornit. Podobným způsobem začíná fungovat komunita, které české exekuce nejsou jedno. Jenže bez mediální podpory to nejde.

    Druhá část rozhovoru vyjde na HlídacíPes.org ve čtvrtek 24. května.

    Tomáš Koloc (1977) - studoval učitelství českého jazyka a společenských věd, a působil jako kulturní redaktor a umělecký recenzent v novinách (Haló noviny), časopisu (filosofický čtvrtletník Revue PROSTOR), rozhlasu (Český rozhlas 6-Svobodná Evropa), později jako redaktor spolupracoval s reklamní agenturou, několika nakladatelstvími i televizí. Poměrně záhy ale z mainstreamových médií odešel a živil se manuálními profesemi. Od své třicítky (po dálkovém studiu sociálně-umělecké terapie) pracoval deset let jako sociální pracovník postižených a nemocných, ale i lidí bez domova. Po celou tu dobu spolupracoval s nezávislými médii – byl členem redakčního kruhu Britských listů a od ročníku 2009/2010 pomáhal zakládat první (a dosud jediný) český nezávislý družstevní list www.kulturni-noviny.cz, v němž působí dodnes a v němž mimo jiné navazuje na řadu svých reportáží z dělnických povolání a sociálně slabých komunit, kterou původně vytvořil pro časopis ČiliChili. Od roku 2013, kdy se poprvé osobně setkal s fenoménem exekucí, se publicisticky věnuje bezprecedentnímu systému českých exekucí, danému dnes již legendárním exekučním zákonem 120/2001 Sb.


    0 0

    24.5.2018 HP

    Hlasy pro Zemana

    Jak si vysvětlujete, že téma exekucí nezvednou sami politici? Třeba sociální demokraté nebo komunisté? Vždyť v exekuci je 900 tisíc lidí, přičtěme rodinné příslušníky a máme tu obrovskou masu potenciálních voličů. Pokud by tedy tito lidé k volbám přišli…

    O našich dnešních komunistech něco vím, protože když jsem začínal, tak první práci jsem měl v Haló novinách jako vedoucí příloh Zájmy a záliby a Tipy na víkend. Vydržel jsem tam půl roku, byl jsem patro pod ÚV KSČM a mohl jsem vidět, co jsou to ti dnešní komunisté. Jsou to v zásadě úspěšní podnikatelé, kteří jedou na vlně toho, co je mediálně zajímavé. Co můžete chtít od „levicové strany“, která opakovaně zvolila na Hrad ultraliberálního Václava Klause a která se dnes spojuje s druhým největším oligarchou v zemi Andrejem Babišem, o jehož provozovnách je i díky reportážím Saši Uhlové už dnes sdostatek známo, jaké jsou v nich pro zaměstnance poměry?

    O sociálních demokratech darmo mluvit. Já jako křesťan mám ale nejvíc spadeno na naše „křesťanské“ demokraty, jejichž předseda je schopen nahlas říct, že je-li matka samoživitelka chudá, měla by to řešit tak, že si pořídí chlapa. Už od roku 2013 jsem ale říkal, že i další prezidentské volby vyhraje Miloš Zeman, a to i díky exekucím. Vše se splnilo do puntíku.

    Proč zrovna Zeman díky exekucím?

    Protože se tyto problémy přetavují do odporu proti establishmentu, proti němuž pak tito lidé také volí. Zákon o exekutorech byl přitom schválený v době, kdy byl Miloš Zeman premiérem, podepisoval ho ještě Václav Havel. Dodnes má Miloš Zeman pocit, že si za exekuce mohou lidi sami, protože si brali půjčky a že je to až na výjimky jejich chyba.

    A přesto tito lidé volí Zemana, i když opakuje tohle?

    Protože Zeman, stejně jako Babiš, ovládá rétoriku, která dobře pracuje s míněním lidu. S těmi nižšími vrstvami, které se dříve označovaly jako proletariát, jejímž jediným „vlastnictvím“ bylo vlastní potomstvo. Dnes už proletariát neexistuje, ale je prekariát. To je termín, který vymyslela německá parlamentní strana Die Linke, a přijde mi geniální. Členem prekariátu je ten, kdo je v té prekérní situaci, že pracuje, ale může si za ten plat dovolit zaplatit sotva jídlo a bydlení. U nás někdy ani to ne.

    Pracoval jsem jako sociální pracovník, staral jsem se o bezdomovce a znám exemplární případy – lidi, kteří kvůli exekuci skončili na ulici, kteří kvůli exekuci emigrovali, znám lidi, co normálně pracují, ale přespávat musí v noclehárnách. Jsou to případy mediálně zcela nepokryté. Minulý režim akcentoval ty nejnižší, a tedy nejpotřebnější vrstvy, ten nynější se na ně neobrací vůbec a ony nenacházejí způsob, jak se něčeho dovolat.

    Ale vždyť se na těch „dolních deset milionů“ obrací kdekdo – Zeman, Okamura, Babiš…

    Politicky teď hraje hlavní roli antisystémovost, jak tomu, s prominutím, u vás v kavárně říkáte. Ti ohrožení, o nichž mluvím, už nechtějí slyšet ty řeči, které vede tak zvaná pražská kavárna. Existuje přísloví sytý hladovému nevěří. Ale v našem případě je to jinak – sytý o hladovém neví. Sytí jsou pro mě ti, kdo mají hlavu nad hladinou rybníčku, pod jehož hladinou žijeme my další.

    I já jsem v příjmové skupině prekariátu a vím, jak lidi kolem mě popuzuje, že pořád slyší o „lidských právech a demokracii“, která si ale neumí poradit s jejich problémy. Jako je třeba to, že při exekuci se po nich „za exekuční služby“ vymáhá až sedmnáctkrát vyšší částka než je ta, na kterou se po přičtení všech úroků a soudních poplatků vyšplhal jejich dluh.

    A to dávají za vinu pražské kavárně?

    Na jedné straně máte demokraty jako jsou pánové Horáček, Drahoš, Hilšer a další a od nich tito lidé slyší ušlechtilá slova o demokracii. Na straně druhé je Okamura, Zeman nebo Babiš, kteří jsou tak chytří, že tahle slova nepoužívají. Ani tito politici sice nijak neřeší to, co lidi dole skutečně nejvíc pálí, ale aspoň navenek se jejich populistický postoj více blíží nějaké empatii.

    Mám celoživotního kamaráda, který je vysokým úředníkem švýcarského úřadu pro zaměstnanost. Ten prožil v České republice několik let a poté zdejší režim označil jako „banditokapitalismus“. Když jsem mu vyprávěl, co se tu dělo za minulého režimu, shodli jsme se, že jsme tu jako na houpačce. Minulý režim akcentoval sociální práva a hrubě marginalizoval ta osobní. Tento režim akcentuje osobní práva a hrubě marginalizuje ta sociální.

    Život v noclehárně

    Ekonomicky jsme se přitom v Česku dlouho neměli tak dobře jako teď. Ekonomika roste, nezaměstnanost je rekordně nízká, platy stoupají, sociální síť funguje… K lidem pod hladinou rybníčku, jak říkáte, tedy tyhle dobré časy nedoputovaly?

    Co jsou mi platné tyhle papírové informace, to neustálé upozorňování, jak roste průměrný plat a zaměstnanost, když vím, že nikdo z mých četných přátel (často učitelé a sociální pracovníci) nemá plat přes dvacet tisíc a že řada lidí kolem mě kvůli exekucím nemůže legálně pracovat? Lidem v ČR to asi ani nepřijde, ale ať ten fakt, že u nás má sociální pracovník přesně takovou mzdu jako popelář, a univerzitní docent jako kvalifikovaný dělník, zkusí říct lidem ze Západu. Nebudou jim věřit. Máme pátou nejnižší minimální mzdu v Evropě, ale vedle toho kupříkladu nejvyšší ceny vodného a mobilních tarifů v Evropě, a vyšší ceny a nižší kvalitu potravin, než jsou v sousedním Německu, kde je pětkrát vyšší příjem.

    V naší zemi jsou řádově desetitisíce dětí, jejichž rodiče si nemůžou dovolit jim zaplatit obědy ve školní jídelně, což řeší nadšenci, kteří posílají peníze jídelnám, aby jim je dávaly zadarmo. Čtyři procenta Čechů nemůžou pravidelně třikrát denně jíst, koupit si pračku nebo televizi nebo jet na dovolenou. A přitom z částky, která se vydělá v provozovnách na území České republiky, zůstává jedna šestina doma a až pět šestin odtéká do zahraničí. To jsem nevyčetl v žádných Haló novinách, to vyčíslil jeden z nejváženějších úspěšných podnikatelů této země, inženýr Jiří Hlavenka.

    Takže jsme zase u rozdílu mezi těmi, jak říkáte, kdo mají hlavu nad hladinou rybníčku a pod ním…

    Už pět let píšu o bezprecedentnosti českých exekucí. Před dvěma lety jsem jako sociální pracovník lidí bez domova napsal o svých klientech, kteří pracují, ale nemůžou si dovolit jiné bydlení, nežli to v noclehárně. Ale že by to někoho nahoře nějak zvlášť zajímalo… Populisté i takzvaní demokraté se v zásadě scházejí v téže kavárně, a ano – všichni mají hlavu nad hladinou toho našeho čím dál méně snesitelného rybníčku. Rozdíl mezi nimi je ale v tom, že populisté jsou schopni nasát vzduch a poznat, že pod hladinou se něco děje a že na tom můžou něco získat. Ti druzí si ale dál jen melou svou o demokracii a lidských právech a v každých dalších volbách se diví, kam jim mizí voliči.

    Je to proto, že nezvedají témata, která by zvedat měli. Vždyť si vzpomeňte na prezidentské debaty. Nikdo ze zúčastněných neuchopil téma exekucí. Nikdo neřeší problémy lidí, kteří sice pracují, ale peníze jim na život nestačí. Minulý týden jsem se sešel s kamarádem, se kterým jsme pracovali jako asistenti v noclehárně pro bezdomovce. Jeho otec skoro třicet let provozuje malý obchůdek v provinčním městě. A kamarád mi jen tak mezi řečí povídá: „Tak tátovi spočítali důchod na sedm a půl měsíčně. To je tak na tu noclehárnu. Budu muset vzít tátu na stáří na byt.“

    Ve vašem případě bylo ze soudního poplatku za pozdě zaplacenou jízdenku za 40 korun nakonec nějakých šest tisíc korun v exekuci. Což je ale pořád ještě částka, nad níž už dost lidí mávne rukou, možná se naštve, ale bez větších potíží to zaplatí. Je tohle ta pomyslná hranice, na níž se láme společnost? Že pro někoho je šest tisíc jmění a pro někoho nikterak citelný zásah do rozpočtu a ty dvě skupiny si absolutně nerozumějí…


    Dodám, že těch šest tisíc jsem si tehdy musel půjčit a splácet. Naštěstí bezúročně. Nikdy jsem si zásadně nepůjčoval od finančních ústavů a exekuční zkušenosti mě v tom jen utvrdily. Kdepak hypotéka! Ale k vaší otázce ohledně dvou skupin národa: ano, je to tak, a já mám pocit, že je to z velké části problém mainstreamových médií, která tato opravdu závažná téma zametají pod stůl. Něco z toho odkryla novinářka Saša Uhlová ve své sérii reportáží. Já mám oproti ní výhodu, že jsem v dělnických profesích byl prakticky polovinu svého produktivního života. Dělám sice celý život novináře, ale vedle toho jsem dělal sociálního pracovníka i dělníka. Saša byla půl roku po různých prekariátních prostředích, ale já v nich byl autenticky dlouhé roky. Napsal jsem o tom už dříve reportáže – stejně jako svých zážitcích s exekucemi – ale s podobným výsledkem jako Saša.

    Sice mne za to poklepali po zádech, ale o moc víc se nestalo. Už jsem zmiňoval Chartu 77, a myslím, že už je čas, aby vznikla nějaká sociální charta, kde by se tyhle zlořády pojmenovaly – jak u nás vypadají exekuce, že u nás existují lidi, kteří pracují, ale stejně jim to nestačí na život a žijí na ulici. A přesně tak, jak to v roce 1977 udělali zakladatelé Charty Václav Havel, Pavel Kohout, Pavel Landovský, Jiří Hájek, Jaroslav Seifert a Jiří Hanzelka, bychom měli ten text poskytnout médiím civilizované západní Evropy. Mám na mysli zejména ta, která nevlastní žádný korporátní podnikatel jako u nás pan Babiš, Tkáč, Křetínský, Bakala, Valenta, Soukup…

    Považujete přesto texty jako byly ty Saši Uhlové za užitečné? Vzbudily ohlas, řadě lidí nabídly vhled do úplně jiného světa, než v jakém sami žijí…

    Určitě ano. To byl první krok. Problém je, že to udělalo bác a zase se nad tím začala zavírat voda. Podobně to bylo s exekucemi a smrtí pana Janoty, kdy se na chvíli vzedmula vlna, chvíli se o tom mluvilo a zase nic. Souvisí to i s tím, že český národ je strašně pasivní. Celkově asi dvacet procent obyvatel v tomto státě žije ve špatných podmínkách, kdy vzpomíná na minulý režim jako na dobu, kdy se dařilo líp. Desítky procent dalších spoluobčanů, kteří jsou spokojení a hlásají demokracii bez přívlastků, to naopak považují za naprosto zhůvěřilé. A ty dva světy, jak jsme už říkali, se úplně míjejí, což se v posledních letech vyjevuje nejvíc kolem voleb.

    Cítíte to míjení na vlastní kůži?

    Když jsem lidem z toho „druhého světa“ říkal, že se živím jako sociální pracovník, namítali, že to přeci není práce, že nejdřív musím někde vydělávat, a tohle můžu dělat po práci. Nemají ani páru o tom, že dělat terénního sociálního pracovníka se službami o nocích, víkendech a svátcích je možná náročnější než jakákoli jiná práce. To vše za mzdu, kde šéfové berou patnáct dvacet tisíc měsíčně a o řadových pracovnících nehovořím. Když slyším obrat „dobrovolník pro sociální službu“, otevírá se mi kudla v kapse, a když to vyprávím kolegům ze Západu (kde je sociální pracovník ctěnější a lépe placené povolání, nežli učitel) otevírají údivem pusu.

    Se stejnou zpětnou vazbou „u spokojených krajanů, kteří jsou za vodou“, se setkávám, když jim řeknu, že se po letech v českém mainstreamu, který se dnes fakticky stal jednou velkou PR agenturou oligarchů, pokouším o nezávislou žurnalistiku. Když v západním Berlíně v roce 1978 založili družstevní deník Die Tageszeitung, za deset let měli několik tisíc družstevníků. Dnes jich mají 14 tisíc, asi dvacetkrát víc čtenářů a jsou šestým nejčtenějším německým deníkem. My máme v Kulturních novinách za devět let od založení družstevníků něco přes šedesát. Sice mají zvučná jména, včetně jedné prezidentské kandidátky, ale to nezávislý tisk v této zemi nevytrhne. Však to jako šéfredaktor nezávislého média znáte sám…

    To je téma na zvláštní rozhovor. Vraťme se ještě k exekucím. Jaké řešení vidíte, co by se mělo změnit?


    Nejsem právník, jsem kulturní novinář zaměřený na film a divadlo a bývalý sociální pracovník. Ale život mne zkrátka dotlačil k tomu, že musím reflektovat i jiné věci, protože nevidím, že by to někdo chtěl či spíše mohl udělat za mě. Přesto se pokusím odpovědět. My Češi máme obrovský talent přebírat zvenku věci, které se neosvědčily, anebo je neumíme řádně aplikovat. Typickou ukázkou je třeba inkluzivní vzdělání postižených se zdravými. Od stolu naopak vymýšlíme nová řešení v případech, kdy by stačilo jen zvednout a použít, co mají jinde už vyřešeno.

    Shodou okolností se mi dostala do rukou aktuální učebnice občanské výchovy pro 3. ročník středních škol s příklady z praktického života. Mluví se tam i o exekucích a jsou tam uvedena všechna čísla, o nichž jsem tady mluvil, i důvody zavedení stávajícího zákona s jasným shrnutím: tak je to správně, tak to má být. Já si myslím, že to tak být nemá, a argumentuji okolním civilizovaným světem.

    Tam je to tedy jak?

    V Německu, ale třeba i v Polsku, fungují exekuce tak, že člověk k původnímu dluhu zaplatí soudní poplatky ve výši maximálně jednonásobku a exekutoři si mohou účtovat také maximálně jednonásobek dlužné částky. V Německu je navíc běžné, že se dlužník úspěšně odvolá a náklady na exekutora potom platí stát. Ve Švýcarsku a Británii je to podobně s tím, že exekutor finančně vstupuje do hry až od určité částky počátečního dluhu (v přepočtu na koruny přibližně 150 tisíc Kč).

    U nás ale ultraliberálové, kteří sami tuhle situaci částečně zavinili, říkají, jak se tady kradlo, dluhy se neplatily, a proto je nutné, aby tu byla tahle inkvizice – a exekutoři si mnou ruce. Systém, co máme my – jak jsem se dočetl přímo ve zmíněných Komorních listech – porovnávají sami čeští exekutoři se systémem v Thajsku, Chile a Gabonu. Tam tedy patříme.

    - - -


    0 0


    Radim Valenčík
    25.5.2018  blog autora

    Touží Hamáček nadále v roli ministra vnitra podporovat naši tuzemskou absurditu?
    Jak to, že Filip při vyjednávání o vládě tuto naši tuzemskou absurditu nezmínil?




    Joseph Raymond McCarthy (14. listopadu 1908 – 2. května 1957) byl americký republikánský politik, senátor za stát Wisconsin od roku 1947 až do své smrti. Během počínající studené války se v americké politice stal hlavním reprezentantem amerického antikomunismu. Byl známý svými tvrzeními o velkém počtu komunistů, špionů a přívrženců Sovětského svazu v americké federální vládě a jinde. Tato jeho taktika a neschopnost svá tvrzení prokázat nakonec vedla k tomu, že mu byla udělena důtka od amerického senátu. Termín mccarthismus, použitý poprvé v roce 1950 v souvislosti s McCartyho praktikami, se brzy rozšířil i na jiné podobné postupy proti komunistům. Dnešní smysl tohoto termínu je obecnější a označují se jím demagogická, unáhlená a nepodložená obvinění a také veřejné útoky na charakter či vlastenectví politických oponentů.

    Jakub Janda (1990) Jakub Janda (* 20. prosince 1990 České Budějovice) je český politický komentátor, publicista a lobbista.Působí jako výkonný ředitel think-tanku Evropské hodnoty a jako politický komentátor. Ve Slovak Security Policy Institute působí jako Associate Fellow. Je členem redakční rady expertního portálu AntiPropaganda.sk, dále je členem Aktivních záloh Armády ČR. V roce 2016 byl Ministerstvem vnitra ČR přizván jako konzultant pro oblast "Působení cizích mocností" v rámci Auditu národní bezpečnosti.

    Současný globální kontext této naší české absurdity docela dobře popsal  

    Roman Joch, viz mj.: "Ale co samotná myšlenka, že v nejvyšších patrech americké politiky a státní správy, na vrcholných postech ministerstev a bezpečnostních služeb, s podporou velké části mediálního establishmentu, jsou bezohlední zlí lidé, kteří konspirují proti USA, vlastní zemi, a jejímu prezidentovi, přičemž tvrdí, že konspirací proti prezidentovi jsou loajální ke své zemi, a zachraňují ji před ním? - Současný americký prezident Donald Trump a někteří jeho stoupenci tvrdí, že právě to se v USA už rok a půl děje – existuje takzvaný deep state ("hluboký stát") státních představitelů, kteří se nesmířili s výsledkem prezidentských voleb, považují Trumpa za nelegitimního, a proto připravují jeho pád. Jde prý o pokus o státní převrat. To přináší několik otázek: Existuje něco jako "hluboký stát"? Existuje v USA? Pokouší se o převrat? A především, může se to stát? Ano, může. A už se stalo."



    - - -



    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5776-ta-podoba-co-na-to-hamacek-a-filip.html

    0 0

    Vitalij Timkiv
    25.5.2018 Sputnik
    Ruské námořnictvo posiluje svoji přítomnost ve Středozemním moři. Již v nejbližší době lodě s okřídlenými raketami Kalibr zde budou provádět stálé hlídkování. Hlavním cílem je neutralizace hrozeb ze strany extrémistických organizací, které se nacházejí v tomto regionu.



    Je ale očividné, že s postupem času bude eskadra plnit i další úkoly. Sputnik se pokusil zjistit, které to budou.

    „Explozivní" region
    Ruští vojáci již dlouho úspěšně používají Kalibry v boji s terorismem. Od roku 2015 zničily nejnovější rakety desítky objektů infrastruktury IS, stovky jednotek obrněné techniky a tisíce teroristů. Tato zbraň se ale nevytvářela pro boj s iregulárními ozbrojenými skupinami.

    „Za dob studené války ve Středozemním moři neustále působila pátá operativní eskadra námořnictva sovětského svazu. Z východních oblastí těchto vod mohly americké letadlové lodě útočit na Sovětský svaz přes území Turecka. Ohrožen byl náš jižní „podbřišek". Hlavním úkolem lodí a ponorek bylo nedovolit smyšlenému protivníkovi přejít do útoku a provést to, co naplánovali, v případě ozbrojeného konfliktu. Je očividné, že operativní skupina ruského námořnictva, která provádí bojovou službu ve Středozemním moři od roku 2013, má podobné cíle. A stálá přítomnost lodí s Kalibry v sestavě zvyšuje bojové možnosti eskadry,"řekl Sputniku Konstantin Sivkov, doktor vojenských věd.

    Operativní skupina ve Středozemním moři používá stejnou taktiku sledování protivníků jako v době Sovětského svazu. Připomeneme, že uprostřed května média publikovala video, jak ruská fregata Jaroslav Mudryj doprovází jadernou letadlovou loď Harry Truman, která plula ve Středozemním moři.

    „Dokonce i když začne válka a Američané zničí doprovázející loď, ta stihne velení předat koordináty útočné skupiny s letadlovou lodí. V takovém případě se eskadře budou Kalibry hodit. Na útočnou skupinu zaútočí okřídlenými raketami z hladinových lodí, z atomových ponorek projektu 949, které slouží ve Středozemním moři a dieselových Varšavjanek projektu 636.3. Flotile pomůže i letectvo. Z Hmeimimu budou moci konat útočné letounu Su-34 a Su-24. K nim se připojí dálkové letectvo — Tu-22M3 s raketami. Aby byla zneškodněna letadlová loď, stačí rozbít letovou palubu či zasáhnout ji. (…) Útočná skupina tak přijde o svoji hlavní zbraň," vysvětlil Sivkov.

    Operativní skupina ale bude mít co dělat i v mírových časech. Blízký východ je explozivní region. Kalibry zde budou plnit roli mírotvorce a zadržovat agresivní výpady jednotlivých států a organizací.

    Bojový rádius
    Existuje ještě jedna velmi důležitá věc. Zesílení eskadry je pojistka Černomořské flotily pro případ, že dojde k vyostření situace s NATO. Pokud protivník uzavře Bospor, tak lodě Černomořské flotily nedokážou vyplout z Černého moře. V takové situaci bude moci plnit bojové úkoly eskadra ve Středozemním moři. Ze Středozemního moře je možné Kalibrem dostřelit dál než z Kaspického či Černého moře.

    „Dostřel okřídlených střel eskadry je dostatečně velký, aby bylo možné řešit široké spektrum úkolů,"řekl Sputniku vojenský expert Alexej Leonkov.

    O sestavě útočné skupiny ruského námořnictva je příliš soudit. Do takových uskupení ale obvykle patří ponorky, křižníky, velká protiponorková loď a fregata. Jejich počet se mění v závislosti na situaci v regionu a úkolech. Zesílení eskadry o nosiče raket Kalibr ale umožňuje si domyslet, že v sestavě bude několik lodí třídy „strážní loď" a „korveta", což jsou hlavní nosiče okřídlených střel.

    Stálá bojová služba daleko do rodných břehů je i výborný trénink pro posádky. Vždyť ještě poměrně nedávno flotila nevyplouvala na dlouhé bojové úkoly.

    0 0
  • 05/25/18--11:06: „Jen“ diskuse?
  • Ivan David
    25. 5. 2018
    V posledních týdnech jsem se zúčastnil několika politických „sešlostí“, v nichž sešlí prezentovali svoje názory. Pozoruhodné je, že vystupujícím se dostávalo potlesku nejen zdvořilostního, ale i vyjadřujícího skutečné sympatie, a to i přesto, že teze prezentované vystupujícími si často vzájemně odporovaly. Chyběla jim oponentura kvalitní diskuse, v níž by se ukázalo, že tvrzení není čím doložit, že obecná vyjádření obecně neplatí, že v prioritách není shoda, že pojmům, které jsou užívány rozumí každý jinak, a že není jasno nejen proč, ale taky zda vůbec to či ono činit. Ukázalo by se, že cesty jsou směle vytyčovány, aniž plánovači tras měli dostatečnou představu o překážkách. Ale přesto už se mluví o činech s tendencí zakládat další a další politické platformy, hnutí a strany. Političtí mesiáši se ženou do vysokých hor v trenýrkách, pantoflích a bez mapy, ale za to s přesvědčením, že tentokrát dosáhnou vrcholu, protože chtějí, a jsou přesvědčeni, že velmi mnozí učedlníci je budou následovat.


    Jsem naopak přesvědčen, že bez výstroje, výzbroje a bez mapy to nepůjde. A nejen to, výprava musí být organizovaná, účastníci informovaní, přesvědčení a motivovaní. Alespoň někteří musejí znát terén, aby mohli zvolit vhodnou výzbroj a výstroj, musejí mít správnou mapu a umět se v ní orientovat. A to všechno bez diskuse nejde. Diskusí nejsou monology úplně malých mesiášů vytyčujících směr a pobízející k rychlejšímu tempu. Ne, diskuse je oponentura k názorům, tvrzením, projektům, studiím a jejich interpretacím.

    Ano, je to zdlouhavé zejména pro každého, kdo je od počátku přesvědčen, že má prostě pravdu a ostatní jsou zabednění, když to nechápou.

    Z toho pak plynou výroky jako: „Jedním z rozhodujících momentů možného řešení, který jsme jako národ propásli, byly loňské říjnové volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.“zde

    Tedy národ je blbý, řešením bylo volit „nás“ v minulých volbách, ale „národ“ zase zaspal. Nikoliv přiznání, že jsme „my“ nebyli schopni národ oslovit. K nikoli krátkodeché politické akci je dle mého soudu třeba tří základních podmínek: skutečná vůdčí osobnost, deklarace atraktivní pro veřejnost, vykonání velkého objemu práce.

    Skutečná vůdčí osobnost ovšem musí být atraktivní pro veřejnost jako představitelný politický vůdce a musí také hodně odpracovat. Musí „dobře vypadat“, být zdatný rétor, znát politické reálie a nebát se přiměřeně riskovat. Každá z těchto podmínek by zasloužila podrobnější vysvětlení, není to však účelem tohoto článku.

    Deklarace atraktivní pro veřejnost může být politický program vtipně zestručnitelný na několik základních tezí. V zájmu stručnosti neuvádím, co musí a co nesmí obsahovat.

    Na velký objem drobné politické práce je možno najmout více či méně zdatné osoby, podle finančních možností. V případě finanční nemožnosti mohou práci odvést dobře motivovaní aktivisté (pokud existují v potřebném počtu a kvalitě). Vše má své výhody a nevýhody.

    Podstatnou podmínkou jsou možnosti medializace. Kdo nemá svá celoplošná média je v nevýhodě zvláště když brojí proti majitelům „nezávislých“ médií. Média a zdatné agentury mohou vytvořit „osobnost“ i z celkem průměrného jednotlivce, taktéž mohou chválit a šířit „program“ a tím vykonat velký objem práce.

    Podmínky se mohou podle míry naplněnosti vzájemně kompenzovat. Zdatný rétor nepotřebuje skvělý program, okouzlí veřejnost i banalitami. Atd. Není cílem článku zacházet do podrobností.

    Problém vzniká tehdy, když ambiciózní jedinec bez velkého osobního kouzla, veřejnosti téměř neznámý, bez peněz a/nebo schopnosti získat aktivisty a motivovat je, chce uspět ve volbách a to sám, protože si připadá nejlepší. Voliči se to však nedozvědí. Může dále kázat, co je třeba dělat (těm tupcům, kteří to před volbami „nepochopili“) a opakovat, že „diskutovat je málo“, že je třeba velkých činů a to hned, neboť doba si to žádá. Naprosto bizarní je představa, že se několik pidistran a hnutí spojí a vytvoří silný politický proud („sjednocování alternativních politických sil“). To nelze. Hlavní překážkou jsou ambiciózní pidivůdci. Všichni trvají na sjednocení pod jejich vlajkou a s jejich právem veta („aby se předešlo majorizaci“), které uplatni kdykoli hrozí dohoda ostatních. Pozoroval jsem několik snah o podobná sjednocení, ale ani jeden úspěch. Pro účinnou politickou činnost zbývá jediná možnost: Připojit se ke straně, která má vůdce, peníze nebo aktivisty a přijatelný program. Možnost neúčinné politické činnosti zůstává otevřen pro všechny zájemce. Každá vládnoucí skupina si přeje takovou bezzubou a téměř neviditelnou opozici. Proč ji nepotěšit?

    Nikdo ovšem nic nedokáže bez vhodného společenského klimatu. A to může ovlivňovat každý trochu zajímavější bloger. Proto jsem přesvědčen, že dobře diskutovat má velkou cenu a nelze ho hodnotit s despektem „jen diskutování“. Je to tříbení názorů, které se promítá do publikační aktivity a tím ovlivňuje společenské klima. Teprve v něm je možné uskutečňovat změny, neboť potřebná část veřejnosti chápe. K úspěšnému prosazení změn nestačí, když několik jedinců usoudí, že „je to potřeba“. Politika je umění možného a řešení nelze s úspěchem prosazovat v době, kdy jsou nejen pro veřejnost, ale i pro možné spojence nesrozumitelná. Sám jsem se o tom bolestně přesvědčil a poučil se. Že jsou „potřebné změny“ prováděny „pozdě“, a někdy už marně, to je téměř pravidlo, které však nelze překonat silou vůle.

    Stává se, že se nositel dobrých myšlenek vyčerpává bojem s „nepochopením“ a proti „nechápajícím“, místo aby se je snažil argumenty přesvědčit. Místo věcné diskuse o reálných problémech pak probíhá vášnivé přesvědčování, jak je teď hned nutné vyhrát volby, ačkoli pro to politický subjekt nemá reálné předpoklady. Je hezké stanovit si cíl „pomáhat při obrodě společnosti“, ale k tomu je potřeba mít jasno, o čem to vlastně mluvíme. O „obrodu společnosti“ usilovala i „hnutí směřující k potlačení lidských práv“. Udělejme si například jasno, co vše je a má být „lidským právem“ a co ne. Měli bychom uvažovat o tom, nemají-li existovat i jisté „lidské povinnosti“. Je jistě zajímavý nápad a hezký cíl „reorganizovat NATO“, ale až příliš mi to připomíná tzv. „reformátorské bludy“, neboť takový reformátor má opravdu nedostatečný „kontakt s realitou“. Měla by následovat otázka, jak má v úmyslu vést rozhovory s americkým prezidentem a představiteli US „deep state“, aby nás odpověď přivedla blíže k diagnóze. Naproti tomu přispět k odporu veřejnosti k akcím směřujícím k třetí světové válce je záslužné a skutečně reálné, i když k válce může dojít i přes odpor veřejnosti. Stačí, když se dohodne neveřejnost, která nás reprezentuje.

    Nikdy nebylo ctižádostí Klubu Nová republika být „jakýmsi diskusním klubem“, ale chtěli jsme být kvalitním diskusním klubem a mít jistou prestiž a možná i autoritu. Není jisté, že se to nepodaří navzdory omezené pracovní kapacitě zúčastněných. Být dobrým diskusním klubem je vysoký cíl, vyšší než snaha o vytvoření 78. bezvýznamné politické strany.

    0 0

    Radim Valenčík
    25. 5. 2018      RadimValenčíkPíše
    Na článek L. Smýkala o národních zájmech, viz: zde v kontextu diskuse v Marsu o nezávislé programové platformě přišel podnětný ohlas od Jaroslava Tichého. Uveřejňuji jej na svém blogu s tím, že za nejvhodnější roli nezávislé programové platformy považuji tu, kterou vymezuje jako: "vytvářet spíše obecně sjednocující pohled většiny našich obyvatel na pojmenování aktuálních a nově přicházejících problémů pro náš stát a pro naše občany, včetně pojmenování jejich příčin a předkládání návrhů na způsob jejich řešení (s cílem přispívat ke sjednocování alternativních politických sil na tomto základě)". Před setkáním 19. června se k tomu pokusím ještě podrobněji vyjádřit.
     

    České národní zájmy – a co pro ně zpočátku dělat
    Jaroslav Tichý
    Navazuji tímto na podnětný článek p. L. Smýkala na Nové republice ze dne 18. 5. t. r. a na jím oznamovanou činnost vznikající nezávislé platformy představenou a diskutovanou dne 15. května t. r. v hotelu Mars v Praze Vršovicích, kde jsem byl rovněž účasten.
    Moje následující poznámky nesměřují proti této aktivitě, nýbrž právě naopak ke zvýšení její efektivnosti a uplatnění v praktickém životě, pokud si tato platforma takový cíl pro svoji další činnost uloží.
    Tak tedy:
    1. Tato iniciativa má minimálně 1 rok (spíše však více) zpoždění oproti potřebám vyplývají-cím z konkrétní politické a společenské situace u nás, včetně přihlédnutí k jejímu mezinárodnímu kontextu.
    2. Vzniká tedy za situace a zkoumá některé otázky, které zkoumaly některé alternativní politické strany již před zahájením práce na svých volebních programech pro říjnové volby v r. 2017, tedy více než před rokem. Výsledky, k nimž tyto strany došly, jsou promítnuty v jejich volebních programech. Nabízí se tedy otázka, zda nutně začínat v rámci této platformy znovu od bodu nula a proč. Zejména za situace, kdy s ohledem na vývoj na naší i na zahraniční politické scéně nás tlačí čas. Ten čas, který jsme všichni v minulosti ztratili, ač důvody k tomuto stavu vedoucí byly případ od případu rozdílné. Jedním z rozhodujících momentů možného řešení, který jsme jako národ propásli, byly loňské říjnové volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

    3. Je otázkou, jakou náplň a formu činnosti si zakládaná platforma sama stanoví. Zda tedy hodlá:
    A/ vyvíjet vlastní politickou činnosti s cílem angažovat se v případě úspěšnosti v dalších volbách za účelem prosazování vlastního programu nebo

    B/ vytvářet spíše obecně sjednocující pohled většiny našich obyvatel na pojmenování aktuálních a nově přicházejících problémů pro náš stát a pro naše občany, včetně pojmenování jejich příčin a předkládání návrhů na způsob jejich řešení (s cílem přispívat ke sjednocování alternativních politických sil na tomto základě)či

    C/ zůstat jen jakýmsi diskuzním klubem diskutujícím jednotlivá témata v očekávání, že závěry z takové diskuze budou využívány v praktickém životě některými z alternativních stran či hnutí?
    V případě ad A/ půjde fakticky o postupné vytváření základny příznivců k následné konverzi platformy na občanské hnutí (či politickou stranu).

    V případě ad B/ pak (v ideálním případě) půjde o vytvoření sjednocující ideové platformy pro dosud roztříštěné strany a hnutí alternativy. Taková činnost v případě její úspěšnosti by jistě měla nemalý význam pro další politický a společenský vývoj u nás. Kromě uvedeného by totiž mohla (a měla) v rámci své činnosti:
    - napravovat i pokřivené společenské normy a morálku společnosti a 
    - zabývat se praktickou konkretizací českých národních zájmů formulovaných v obecnější rovině velmi výstižně pí prof. Stanislavou Kučerovou, jak uvádí ve svém článku p. Smýkal;
    - pomáhat při obrodě naší společnosti, a to po všech stránkách, včetně stránky vědomostní a duchovní, jak blíže specifikuji v následujícím bodě 5. e/ tohoto článku.
    V případě ad C/ taková činnost uspokojí snad jen její účastníky, nebude mít však žádný praktický význam pro další politický a společenský vývoj u nás.

    4. Bude nezbytně nutné, aby se vznikající platforma profilovala i z hlediska svých cílů, k nimž chce svoji činnost směřovat, jakož i prostředků, kterými jich chce dosáhnout. To má logicky základní vypovídací schopnost o této platformě a současně i zásadní význam pro to, jak na ni bude občany pohlíženo a v jaké míře se k ní začnou hlásit naši občané.

    Tedy např.:
    a/ obnova nezávislého státu a provedení potřebných systémových změn nebo
    b/ obnova nezávislého státu bez provedení systémových změn nebo
    c/ odchod z EU při setrvání v NATO nebo
    d/ setrvání v EU se snahou o jeho reorganizaci s odchodem z NATO či
    e/ setrvání v EU i v NATO v očekávání, až se samy rozpadnou apod.

    5. Naše společnost potřebuje:
    a/ záchranu před zničením islamizací;
    b/ záchranu před zatažením do 3. světové války proti Rusku;
    c/ systémovou změnu tak, aby nebyla rozdělena na 1 % lidí dobývajících rentu a na 99 % těch ostatních, kteří jim na ni vydělávají, ať již vědomě či nevědomě. Tedy odchod od společnosti, kde:
    - jedni vydělávají nikoliv svojí činností vytvářející zisk, nýbrž kde se tito lidé upnuli na vydobytí a obhajobu privilegií, která jim přinášejí bezpracný zisk, zatímco
    - ostatních 99 % jim na tuto rentu vydělávají, ač sami dostávají stále méně;
    Tedy zlepšení materiálního ale i společenského postavení většiny našich občanů a odbourání jejich pocitu sociální nespravedlnosti.
    d/ realizaci obnovy naší země po stránce politické, ekonomické a společenské;
    e/ obrodu, a to zejména po stránce vědomostní, kulturní a duchovní. Bez doplnění informací a dovzdělávání našich občanů nelze ale rozumně očekávat ani obnovu duchovní. Nelze pak očekávat ani širokou podporu občanů v realizaci programu na obnovu naší země po stránce politické, ekonomické a společenské. Zásadní otázkou je, zda to lze učinit při členství v EU, která směřuje k rozpuštění národních států a jejich národů.

    Bylo by proto velmi prospěšné a záslužné, pořádat kromě setkání členů této platformy (jako určité formy brainstormingu a přípravy práce na další konkrétní činnosti této platformy) též přednášková/vzdělávací turné v jednotlivých městech naší vlasti. K takové činnosti lze nepochybně přizvat i externí spolupracovníky, nemusí tedy jít jen o členy platformy. To vše platí v případě výběru a realizace cílů ad B/ této platformy. 

    Že je to velké očekávání? Ano, to je. Je to ale rovněž i velká příležitost. A taková činnost by byla pro společnost velmi prospěšná a brzy i společností oceňovaná.
    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5775-jaroslav-tichy-k-obrane-ceskych-narodnich-zajmu.html

    0 0

    25. 5. 2018
    Vážená paní Šabatová,
    obracíme se na vás ve věci zrušení divadelní hry „Naše násilí a vaše násilí“ (zde a zde a zde), která má být uvedena 26. 5. 2018 v divadle Husa na provázku v Brně v rámci festivalu „Divadelní svět Brno“.
    Tato divadelní hra v konkrétní scéně hrubě potupuje osobu Ježíše Krista a má charakter bezprecedentního rouhaní a znevažování. Ježíš Kristus, jak víte, je pro všechny věřící křesťany svatým Bohem, kterého uctíváme. On je pro nás tím nejposvátnějším. Hra znevažuje nejen jeho jméno, ale spolu s ním i věřící. Představení tak rozpaluje náboženskou nesnášenlivost, hanobí náboženství, kromě jiného relativizuje teroristické útoky a hanobí státní vlajku ČR.


    Vedení rady Magistrátu města Brna přes varování a intervence tuto hru povolilo, přestože byla zorganizovaná petice za její zrušení. Rovněž byly v Brně pořádány mírné protestní akce za zrušení představení a jiné aktivity. Hlas křesťanů a hlas veřejnosti je totálně ignorován, dochází k bezprecedentnímu porušení základních lidských práv.

    Martin Glaser, ředitel Národního divadla Brno, se přitom dovolává jednoho z hesel akce, kterým je svoboda. Takové chápání svobody je nepřípustné.

    Mgr. Ing. Jiří Mrázek, ICLic. Mgr. Jan Rozek signatáři otevřeného dopisu Národnímu divadlu Brno a petice za zrušení představení „Naše násilí a vaše násilí“ uvádějí: „Tato divadelní hra svým obsahem zcela vybočuje z ústavního práva svobody projevu a svobody umělecké tvorby, které jsou garantovány čl. 17 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen „LZPS“). Omezení svobody projevu je uvedeno přímo v čl. 17 odst. 4 LZPS, kde jsou uvedeny limity svobody projevu. Hranicemi svobody projevu se opakovaně zabýval i Ústavní soud, a to např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10.07.1997, kde bylo judikováno, že ‚vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany‘.

    Obdobným způsobem se vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva. ... uvedení předmětné hry může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu dle ustanovení § 356 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) – Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (nenávist vůči křesťanům, ale i vůči původním obyvatelům Evropy jako takovým), ale také dle ustanovení § 365 trestního zákoníku – Schvalování trestného činu, kdy hra má dle zahraničních recenzí relativizovat zločinnost teroristických útoků a snad je i schvalovat.“

    Tímto Vás Byzantský katolický patriarchát žádá, abyste se zasadila za zrušení divadelní hry „Naše násilí a vaše násilí“ i za zákaz jejího uvádění na území ČR.

    Za Byzantský katolický patriarchát

    + Eliáš
    Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

    + Metoděj OSBMr + Timotej OSBMr
    Biskupové sekretáři

    Kopie:
    Prezidentu a vládě ČR
    Biskupům ČR
    Masmédiím

    0 0

    Zdeněk Hrabica
    25. 5. 2018
    Koncem sedmdesátých let jsem napsal dopis armádnímu generálovi Karlu Klapálkovi, hrdinovi od Zborova, Tobrúku a od Dukly, abych ho mohl navštívit. Brzy jsem od něj obdržel korespondeční lístek a hned při prvním setkání mi k mému údivu ještě z okna svého bytu řekl:
    „Můžeme se pane redaktore dát do práce! Nechal jsem si vás prověřit, nemám námitek, abychom se spolu scházeli.“
    Pak ještě dodal pár hřejivých slov. Vždy v sobotu jsme dávno předtím kupovali v kiosku Rudé právo. A teď jsme se o každé sobotě domluvili o promlouvání.

     
    Začalo velké a upřímné, okouzlující přátelství s panem generálem a s jeho paní Olgou a celou jeho a  naší rodinou. Přidali se k nám i Klapálkovy dcery – Olga a Eva. Bydleli jsme kousek od sebe a nebylo žádným problémem si i v případě potřeby pomoci. Což se odehrálo. Později jsme na paneláku odhalili Klapálkovou bustu, díla ak.soch. Miroslava Pangráce.
    Generál byl přímý, otevřený, pravdivý člověk.
    „Co to prosím vás obědváte?“ , optal jsem se generála, když něco podivného vybíral lžicí z čínské misky.
    „Ovesné vločky se škvarkama, někdy si k tomu přidám marmeládu, jindy s oříšky a čaj. Je to dávný zvyk z  Anglie. Dáte si jich trochu s námi?“
    Pokýval jsem hlavou, ale chuť na mne nepřeskočila.
    „A chutná vám to?“, opatrně jsem se optal.
    „Když to chutná koňům, proč by to nemělo chutnat vojákovi?“ , opáčil generál.
    Nad velkým křeslem visel  originál velkého plátna, olej zobrazující pařížský bulvár s kavárnami, napravo na stěně fotografie Tomáše Garrigua Masaryka s vlastnoručním prezidentovým  věnováním Karlu Klapálkovi:
    „Milému a statečnému spolubojovníkovi   z československých legií na Rusi a statečnému vojákovi republiky T.G.Masaryk.“



    Vlevo v místnosti stála na malém stolku Klapálkova sádrová busta, na níž paní Olga Klapálková s oblibou odkládala svou „nóbl“ paruku.
    „Dáte si se mnou skleničku džínu s izraelským červeným domácím vínem?“ optal se Karel Klapálek dříve než začal vyprávět.
    Začínali jsme a nakonec i dokončili práci na rukopisu knihy,  spolu se svým starším synem Pavlem.
    Dali jsme ji titul:   „Muž, který velel mužům.“
    Nejprve jsme jednotlivé části publikovali ve slovenském týdeníku Život a později v časopisu Svět v obrazech, kde jsem pracoval.
    Hned na počátku se autoritativně ozvali z ÚV KSČ – od tajemníka až po  referenty z oddělení masových sdělovacích prostředků, jak sami sebe pojmenovali.
    Ptali se: „Kdo to schválil? Jak je možné psát o buržoazním důstojníkovi  Klapálkovi?“ 
    Kdo za mnou stojí, ptali se, romanticky jsem odpověděl: „Moskva!“
    Byl počátek osmdesátých let, rozum zůstával stát. Do telefonu jsem hbitě odpověděl, aniž to byla pravda, že všechno o Karlu Klapálkovi předem schválil Ústav marxismu – leninismu ÚV KSČ, přímo jeho ředitel profesor Zdeněk Snítil. A hned jsem ke Snítilovi běžel do Valdštejnské ulice, dneska je tam Jazzová sekce, abych mu řekl, co se stalo. Byl jsem kdysi jeho studentem, považoval jsem ho nejenom za vzdělaného a přemýšlivého historika, ale hlavně za skvělého člověka, chápajícího nejrůznější souvislosti doby.
    „Jsi nemožnej partyzán, jmenovče,  nemohl jsi se ozvat už dávno? V louži tě nenechám, naopak!“
    Snítil zvedl sluchátko bílého telefonu a zavolal nejvyššímu, tedy přímo Husákovi. Husák byl v padesátých letech v Leopoldově údajně v jednom pěveckém muklovském sboru s Karlem Klapálkem, jehož dirigentem byl vojenský kapelník a vězeň Karel Boček, jeden z hrdinů Fučíkovy Reportáže psané na oprátce a bratr náčelníka generálního štábu ČSLA generála – vězně Bohumila Bočka.
    To Snítil už dávno věděl, z doby,  kdy v blízkosti Gustáva Husáka pracoval, od něho samého. Všechno bylo vyžehleno.
    Posléze následovala  v přítomnosti Zdeňka Snítila moje krátká  osobní schůzka s Gustávem Husákem; kouřil při ní jako parní lokomotiva a  na příští možné  invektivy proti Karlu Klapálkovi jsem měl na jeho doporučení odpovídat jediné, že rukopis schválil přímo Husák a text mu moc   líbí.  Samozřejmě, že jsme si vysvětlili i některé drobnosti, zatím co Husák byl vězněn v Leopoldově, Klapálek „seděl“ ve Valdicích.  Takže nikdy spolu nikde nezpívali. Zatím co jeden  lítal od výslechu k výslechu, občas si v duchu psal poznámky o SNP,  ten  druhý dral s kněžími a gestapáky peří.
    „Stáří je hrozná věc“, ulevoval si občas generál Karel Klapálek. Téměř do konce života  chodil do sauny, a já s ním, když se zdravotní stav zhoršoval, dokázal i  za  doprovodu trávit společné hodiny na procházkách, později jsem s ním obcházel pořád do kola výtahovou šachtu v panelovém domě.
    „Kde berete tu energii, pane generále?“


    Na chvíli se zamyslel a odpověděl:
    „Nikdy jsem nikomu nic nezáviděl! Kdo závidí, stárne!“
    Když naše práce na knize„Muž, který velel mužům“  skončila, nastal den generálových devadesátin.
    Bylo to 26.května 1983.
    Předtím se každoročně konala velká karlínská narozeninová shromáždění za přítomnosti jejich velitele - generálových spolubojovníků od Tobrúku a zpívala se jeho a jejich oblíbená píseň Travičko zelená.
    Přišel jsem ke Klapálkům, když jeho frontoví spolubojovníci už odešli domů. Byt byl plný  květin, vešly by se na korbu „vétřiesky“. Ale zůstalo zde hodně lahví s vínem a dalších dárků. Koš plný telegramů a zdravic pro jubilanta, od sovětské, britské, polské, americké, jugoslávské  i izraelské generality. Vojenští atašé  západních i východních „znepřátelených armád“  z Varšavské smlouvy a NATO si v bytě podávali ruce. Ale v pozdním odpoledni stále chyběla zdravice československého ministra obrany a generality Československé lidové armády, nehledě od jiných státních hodnostářů. S generálem  jsme se nad tím pozastavovali, ale generál nad tím nelkal. Měl za sebou dlouhý život, a nad trpaslíky  se nikterak  nepozastavoval. Ale člověku to nedalo. Ani tenkrát. Z Klapálkova bytu jsem se souhlasem pana generála  zavolal do kanceláře ministra národní obrany. Ministrem byl armádní generál Ing. Martin Dzúr. Telefon vzal, pokud se ještě pamatuji plk. Svoboda. V trubce to zarachotilo. Sdělil jsem mu, že generál Karel Klapálek slaví devadesáté narozeniny a dveře si u něho podávají nejenom spolubovníci od Tobrúku – ale i od Dukly, ale i vysocí vojenští činitelé z celého světa. Oznámil jsem, že přišly i telegramy generálů a maršálů. Asi za půldruhé hodiny přijela do Jižního Města vojenská delegace Československé lidové armády, vedl ji generál v letecké modré uniformě, náčelník Hlavní politické správy ČSLA Klícha.Přivezl  sebou dárkový koš a ministrův gratulační dopis. Oznamoval, že bude mít generál Klapálek pobočníka, mladého vojenského lékaře a budse mít možnost podle potřeby využívat armádního služebního vozidla.
    Za více než rok armádní generál Karel Klapálek po druhé oční operaci zemřel na stáří.
    V roce 1993 mne na mém novém, přechodném pracovišti v Mediatelu navštívil redaktor Rudého práva, který nás kdysi školil na vysoké škole o hrdinech komunistického odboje. Byl již redaktorem obrozeného Práva a věnoval se obracenému gardu chodu historie. Prozřel. Chtěl na mně, abych mu poskytl nějaké bližší informace a „drby“ o Klapálkově podpisech pod propouštěcími rozkazy několika důstojníků z armády po únoru 1948. Chtěl dále vědět, jak to bylo s Klapálkovým krátkým členstvím v KSČ.  Předtím než nastoupil dráhu vězně padesátých let jako armádní generál Karel Klapálek, v.v. – vězeň s číslem 29376.
    Věděl jsem všechno, ale historického zvědavce jsem od sebe odehnal. Doma jsem schraňoval  a schraňuji balíky Klapálkovy dokumentace a jeho fotografie, všechno o jeho propuštění z armády v dubnu 1950, i o jeho zatčení v listopadu 1952, o jeho věznění ve zpřísněném vězeňském režimu do poloviny roku 1956. O jeho nesmírně vnímavém pochopení k cikánským a maďarským spoluvězňům, které učil ve Valdicích psát  a mluvit česky.
    V deskách desítky dopisů spolubojovníků od Tobrúku a od Dukly, vojáků z Podkarpatské Rusi a z Vojenské akademie v Hranicích , mám i jeden z dopisů šlechetné paní Olgy Klapálkové, původním povoláním učitelky, osudem válek jedné z nejopravněnějších československých prvních dam -  svému manželovi do vězení:
    „Drahý Karle! Všichni, kdo Tě poznali, to vědí – že Tvé svědomí je čisté a proto klidné, to však stačí pro spravedlnost in abstraktum, nikoliv pro tu, jíž vládnou lidé. Tady musíš svůj štít čistý také v patřičnou dobu zvednout, zanávat jím a případně jím máznout někoho po hlavě (obrazně řečeno). Nedat se, bojovat za své poctivé jméno tak houževnatě, nebojácně a tvrdošíjně, jak za svou pouhou existenci bojuji já. Vydělávám někdy měsíčně pouhých 100 Kčs, někdy i méně. A přece umím zatnout zuby a usmívat se a necítit se poražena, jak by si třeba někdo přál.“ 
    Po létech jsme se ke jménu Karla Klapálka ještě jednou se synem  vrátili -  tentokrát s titulem „ Zapomenutý generál Karel Klapálek“; k putování jsme vykročili, abychom  se více věnovali Klapálkově  úloze v ruském zajetí,  v České družině a v československých legiích, ve vojenské službě na Podkarpatské Rusi  – i v nových československých armádách. Samozřejmě, že i Klapálkovu  nesmírnému utrpení v padesátých letech.
     Nová kniha o něm opět vyšla znovu v nakladatelství Mladé fronty (2006)  – opět byla označena -  již ne bývalými strůjci, ale už zcela převlečenými mocipány - za kontraproduktivní, tedy v obráceném gardu české vojenské historie.
    Do jejího obsahu jsme však mohli zařadit výňatek z nového  dokumentu, z dopisu  paní Ing. Olgy Táborské ze 4.srpna 2005, dcery Olgy a Karla Klapálkových. Ani Olga již není mezi živými .  Ještě však stačila být na prezentaci knihy „Zapomenutého generála Karla Klapálka“ ; byla stejně břitká jako  celá Klapálkova rodina.
    „Na návštěvě ve Valdicích (Kartouzích) jsme jednou jedinkrát byli: maminka, můj asi tříletý syn a já. Maminka se uvedla svou slavnou větou:
    „Tak, Karlíčku, vděčná vlast se ti odměnila.“
    Dohlížející šmok začal řvát, že nás vyhodí. Byl tak rozčilený, že jsme mu i uvěřili. Tatínek vypadal příšerně, měl vytrhané zuby (trhalo se bez umrtvení) a kolik vážil nedalo se odhadnout. Oblečen byl v čemsi černém, dlouhém až na paty, a šněrovacích těžkých botách, naboso. Já jsem nikdy neměla odvahu se ho zeptat, jestli nějaký pohůnek na něj nevztáhl ruku, abych se snad dozvěděla, že ano. Na cele byl s  německým válečným zločincem (zubařem) pro zostření trestu.   Dneska už se to člověku zdá jako z jiného světa (také to jiný svět byl). Jisté je, že byl ve skupině, která drala peří. Když nebyla splněna norma, nedostali vězni plnou porci jídla. Tatínek samozřejmě  nebyl schopen normu plnit, ale měl štěstí, že byl ve skupině kněží, kteří při tichých  modlitbách s křížem uprostřed stolu, mu předepsanou dávku většinou nadrali. Otec o pobytu ve věznici skoro nemluvil, vlastně jako každý, kdo něco takového zažil, ať za války nebo v 50.letech.“
    Kde jsou dneska hrdinové od Tobrúku a kde jsou  jejich potomci a kde je jejich památka? Kde jsou dneska hrdinové od Dukly a jejich potomci a kde je jejich památka?  Většina Klapálkových spolubojovníků je už na pravdě boží. Hroby padlých spolubojovníků zavál pouštní tobrúcký písek a horský prach dukelských frontových cest.
    Kdo zastaví  občasná  hanobení a ostouzení velitele, velkého československého vojáka? Hrdiny od Zborova, Tobrúku a Dukly.  Přece byl rok  po svém přijetí do KSČ v roce 1948 -  za necelý rok zatčen, persekuován, a bez soudu skoro čtyři roky vězněn?  Kdo se o to zasloužil a dodneška se mstí? I někteří z těch, kdož byli za poslední desetiletí dekorování – za živa i po smrti k pomstě přiložili polínky msty. Prý organizoval jako velitel 1. armády odsun Němců z Československa, vyhodil několik důstojníků z armády za neuposlechnutí rozkazu.
    Šlo o generála, který tak, jak  si předsevzal, přijel do osvobozené Prahy v čele československých zahraničních vojáků z Východu i ze Západu 17.května 1945 na bílém koni.
    Dodneška byl znovu vyškrtnut z velké části dobové dějinné literatury.
    Spory o udělení Řádu TGM armádnímu generálovi Karlovi Klapálkovi in memoriam  byly ukázkou  neurovnaného  prostředí v naší zemi.Pět dnů před nedožitými 106.narozeninami 21.května  1999  zamítla poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky návrh, aby prezident republiky vyznamenal Karla Klapálka Řádem Tomáše Garrigua Masaryka – in memoriam.
     Spory o hrdinově vyznamenání trvají dodneška. Nikdo ze strůjců se ani nezačervenal a dosud se nerdí nad historickou národní ostudou.   Medaile, vyznamenání, řády - se připínali na hruď jiným vojákům, důstojníkům a  generálům, kteří Karlu Klapálkovi nesahali ani po kotníky. Za činy, kterých by se „Klapoš“ nebo také u Tobrúku  přezdívaný „Čankajšek“ , který až do své smrti na rozdíl od jiných hájil pevným stanoviskem: „Proti Hitlerovi jsme měli bojovat“– štítil; českého vyznamenání s Masarykovým jménem,  se mu dosud nedostalo.  
    Na Klapálkově hrobě na pražských Olšanech, nad Pravoslavnou hřbitovní kaplí, dodneška neuvadají rostlé květiny.
    Nedlouho před uložením do rodinné hrobky před úmrtím mi Karel Klapálek diktoval poselství:
    „Prezident Tomáš Garrigue Masaryk mne měl moc rád. Znali jsme se z legií. Věděl o mně z České družiny. Z jeho rukou jsem převzal nejeden řád, tři válečné kříže a medaile  nové republiky.Ale i osobní dar – jeho fotografii s věnováním. Ani Masaryk to neměl v politice snadné. Když jsem byl po třech a půl letech po druhé válce propuštěn z komunistického vězení, přijal mne u velitele věznice ve Valdicích nějaký Květoslav Innemannz ÚV KSČ. Řekl mi bez studu a bez hany, že to byl všechno veliky omyl. Dal mi na cestu domů asi 50 000 korun. Šel jsem hned do prvního knihkupectví na Václavském náměstí , poprosil o všechny knihy o zahrádkářství a dříve než jsem přišel s kufrem domů, zavelel jsem si před pomníkem Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí:
    „Vojáku Karle Klapálku, od tohoto okamžiku budete stejně dobrým zahrádkářem, jako jste byl dobrým vojákem. A zavelel jsem si směr přímý – domů. Ke své rodině, k manželce a k dcerám a vnoučatům – pochodem v chod.A po cestě jsem si k  tomu zanotoval oblíbenou písničku Travička zelená.““
    Foto autor a jeho archiv

    0 0

    Jaromír Petřík
    25. 5. 2018    JaromirPetrik
    V současné době se objevují spekulace, zda ČSSD opravdu řídí Jan Hamáček, nebo ze zákulisí tahá za nitky Zdeněk Bakala s některými politiky z TOP09 prostřednictvím neziskovky ASPEN.
    Co tomu nasvědčuje? Jednak členství Jana Hamáčka v této neziskovce, kterou spolufinancuje Zdeněk Bakala, ale hlavně překvapivé hlasování ČSSD společně s TOP09 a dalšími stranami „Demokratického bloku“ proti prezidentovi Miloši Zemanovi, že se má Sněmovna zabývat jeho výroky v kauze Novičok. Jediný, kdo z poslanců ČSSD odmítl hlasovat proti Miloši Zemanovi byl Jaroslav Foldyna.
    Jan Hamáček v této kauze ANO kritizoval, že nehlasovali proti prezidentovi Zemanovi na návrh Petra Fialy z ODS. ZDE




    Pozn. Když návrh neprošel, tak Miroslav Kalousek podal návrh na mimořádnou schůzi Sněmovny věnovanou kauze kolem údajné výroby jedu novičok a souvisejících výroků prezidenta Miloše Zemana příští týden ve čtvrtek: Zdroj: http://domaci.eurozpravy.cz/politika/225323-snemovnu-ceka-hadka-o-zemana-a-novicok-kalousek-si-vydupal-mimoradnou-schuzi/
    Ale, to jsem trochu odbočil, tak se vraťme k osobám, které jsou členy neziskovky ASPEN.
    A co to vůbec ASPEN je?
    Aspen byl založený v USA v roce 1950 jako jeden z nejprestižnějších světových think tanků se zaměřuje na podporu hodnotově orientovaného vedení lidí a otevřeného dialogu o současných globálních problémech. Spolu s mezinárodními partnery se snaží o vytváření společného základu a hlubšího porozumění v nestranické a neideologické prostředí prostřednictvím pravidelných seminářů a konferencí. Institut sídlí ve Washingtonu, D.C., a má školící centra v Aspenu v Coloradu a nedaleko pobřeží Chesapeake Bay na Wye River v Marylandu. Tolik citace z Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Aspen_Institute .
    Tyto fráze o skutečné činnosti ASPEN neříkají ve svojí podstatě vůbec nic, takže se zaměřme na členy této neziskovky.
    Už jen to, že ve správní radě zasedají např. Madeleine Albrightová a Condoleezza Riceová by nás mělo varovat. M. Algbright totiž stojí za tzv. „humanitárním bombardováním“ Srbska, při kterém zahynuly tisíce civilistů, byla ničena civilní infrastruktura Srbska a byly použité kazetové bomby. https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Spojeneck%C3%A1_s%C3%ADla . O prosazení Hashima Thaciho do funkce prezidenta Kosova, místo na lavici obžalovaných, je kapitolou samou o sobě: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hashim_Tha%C3%A7i .
    Za otevření instituce formátu Aspen Institute u nás lobboval dlouhodobě ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se slovy, že společnost potřebuje diskuzi s „širším nadhledem než od Bílých Karpat po Šumavu. O Karlu Schwarzenbergovi je známo, že podporoval "humanitární" bombardování Srbska a jako ministr zahraničí u nás prosadil ostudné uznání Kosova jako státu.
    Za toto uznání Kosova vyjádřil stud tehdejší prezident Václav Klaus:https://zpravy.idnes.cz/stydim-se-rekl-klaus-o-uznani-kosova-dvd-/domaci.aspx?c=A080523_203033_domaci_dp
    Takže už jen osoby M. Albright a K. Schwarzenberga dokládají, co je asi instituce ASPEN zač.
    A, kdo jsou dalšími členy ASPEN?
    Za zmínku určitě stojí místopředsedkyně TOP09 Markéta Pekarová Adamová, ale i Jan Farský, kdy za součást TOP09 můžeme pokládat i STAN, protože se M. Kalouskovi podařilo mistrným tahem nahradit ve volební kampani Petra Gazdíka Janem Farským, aby si voliči STAN s TOP09 nespojovali, což se vyplatilo a STAN se dostal těsně nad 5%.
    Dále v ASPEN figurují členové KDU-ČSL: Ivan Gabal, Cyril Svoboda, Zuzana Roithová a hlavní prosazovatel mimořádně vysokých majetkových požadavků církvíbiskup Tomáš Holub, kde jeho tlak na maximální majetkové a finanční požadavky církví ocenili jeho nadřízení „titulem" biskupa. K této skupině se určitě dá zařadit i prezidentský kandidát Pavel Fischer.
    Ze zajímavých osobností jsou tam ještě vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, Martin Bursík či Michal Žantovský – ten je dokonce předsedou správní rady.
    Z rusofobních a Zemanofobních demagogů např.Jiří Pehe, Luboš Palata, Tomáš Klvaňa, Jacques Rupnik či dcera Moniky Pajerové Emma Smetana...
    Podrobnosti o členech ASPEN zde:https://www.aspeninstitutece.org/people/
    A jako bonbónek na dortu, druhý nejvyšší velitel NATO, bývalý komunista a důstojník Varšavské smlouvy generál Petr Pavel.
    Za nejzávažnější údaj však lze pokládat, že otevření pobočky finančně podpořil finančník Zdeněk Bakala, stojící za společnostmi NWR, BXR, absolvent Kalifornské univerzity v Berkeley a Amos Tuck School of Business Administration při univerzitě Dartmouth College, USA : https://www.aspeninstitutece.org/about-us/partners/
    Jan Hamáček je tedy členem neziskovky, jejíž nejzajímavější členy a jejich konkrétní činy jsem zde uvedl,pokládám současnou ČSSD za totálně rozloženou stranu, která těžko kdy může provádět jakoukoliv levicovou politiku, když její předseda je členem organizace, kde jsou ultrapravicoví a extremističtí politikové podporovaní navíc kontroverzním finančníkem Zdeňkem Bakalou.
    Co dokládá moje slova o možném ovlivňování Jana Hamáčka Zdeňkem Bakalou je fakt, s jakým úsilím Jan Hamáček tlačí na křeslo ministra vnitra, kde, jak známo má možnost ovlivnit vyšetřování Zdeňka Bakaly v souvislosti s OKD.
    Ostatně nedávno byli zproštěni viny obžalovaní v kauze OKD znalec Rudolf Doucha, který měl vypracovat hrubě zkreslený posudek, a někdejší místopředsedové Fondu národního majetku Pavel Kuta a Jan Škurek. Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/prodej-okd-soud-rozsudek-0xu-/domaci.aspx?c=A180507_093345_domaci_jkk
    Mám snad oprávněné obavy, že jediný levicový politik z vedení současné ČSSD Jaroslav Foldyna již ČSSD zachránit nedokáže.

    0 0

    Erik Best
    25. 5. 2018  EB
    Ve své nové knize From Cold War to Hot Peace (Ze studené války do horkého míru) bývalý americký velvyslanec v Moskvě Michael McFaul vysvětluje, jaké kroky podnikal v Rusku ve prospěch demokracie a jakou roli v tom hrála Praha:
    "Poté, co nám Rusko nařídilo uzavřít pobočku agentury USAID do konce roku 2012], začali jsme hledat nové cesty, jak podporovat skupiny v rámci občanské společnosti. Udělili jsme vysoké jednorázové granty americkým nevládním organizacím sídlícím ve Washingtonu, které pak mohly pokračovat ve spolupráci s ruskými partnery, byť obvykle mimo Rusko. Vytvořili jsme program peer-to-peer dialogů řízený z ambasády, který zprostředkovával granty projektům zahrnujícím rusko-americkou spolupráci. 



    Nakonec jsme ve spolupráci s C.S. Mott Foundation, Oak Foundation a švédskou a českou vládou založili novou nadaci se sídlem v Praze. Misí nadace se stala podpora ruské občanské společnosti zvenčí.

    Někteří lidé v americké vládě proti těmto inovacím protestovali s argumentem, že se Putin časem zaměří i na tyto činnosti. Také jsem si myslel, že pravděpodobně udělá přesně to. Bylo ale potřeba ukázat, že jsme připraveni se mu postavit. Možná si s námi bude Kreml dalších dvacet let hrát jako kočka s myší a zruší každý nový program ihned poté, co ho zavedeme. Museli jsme to ale zkoušet, minimálně ze solidarity vůči občanským aktivistům, kteří se stále snažili v Rusku působit.

    Díky novým technologiím je pro vlády těžší ovládat občany, zároveň je snazší podporovat občanskou společnost ze zahraničí. Proto jsme potřebovali více investovat do šíření myšlenek zvenčí přes internet.

    Tyto nové myšlenky jsme prosazovali z přesvědčení, zároveň jsme ale chápali, že podporovat lidská práva a demokracii v Rusku bude se znejistělým Putinem zpátky v Kremlu mnohem těžší.

    0 0

    25. 5. 2018       zdroj
    Otevření Krymského mostu bylo poznamenáno skutečnou hysterií na Ukrajině i u některých "západních partnerů". Například jeden z amerických "expertů na zahraniční politiku", novinář Tom Rogan navrhl otevřeně na stránkách oficiálního listu Washington Examiner, aby byl "most rozbombardován". Co píší ukrajinští patrioti je vcelku také jasné. A to všechno by mohlo být snad i komické, kdybychom si neuvědomovali, že Ukrajina už několik let používá teror jako skutečnou politickou metodu. Postačí připomenout potravinovou blokádu Krymu a výbuch sloupů elektrického vedení, aby byl poloostrov zbaven elektřiny, zadržení rukojmích posádky rybářské lodě Nord atd.


    Takže otázka o tom, jak bude chráněn most, je bohužel na místě. A odpověď na ni je a je zcela jasná. Krymský most je strategický objekt. Přičemž ve strategicky významné oblasti Ruska. A proto je více a důkladněji chráněn, než nějaká jaderná elektrárna.

    Když máme mluvit konkrétně, most je dnes střežen ze země, ze vzduchu, na vodě i pod vodou, ba dokonce i z vesmíru. Ochranu představuje nejen množství pozorovacích stanovišť, ale také družice na oběžné dráze. V akvatoriu mostu provádějí pravidelné hlídky válečné lodě Černomořské flotily. Vojenská letadla, patřící Černomořské flotile a Jižnímu vojenskému okruhu, hlídkují nad mostem.

    Pod vodou je bezpečnost mostu před diverzemi chráněna systémem Plavnik a sítí sonarů. Je tam také systém Amulet-M se zvukovým signálem s takovou intenzitou, že diverzantovi bude velmi špatně, když se k mostu přiblíží. Doslova a do písmene, až po krev z uší.

    Pokud jde o pozemní stráž, most je pokryt hned několika systémy. Jsou mezi nimi S-400 Triumf, Pancir-C1, Bastion a Bal. Celkově lze říci, že pokud se někdo přece jen rozhodne "bombardovat most", pak k mostu prostě nikdo nedoletí, protože bude dlouho před nebezpečným přiblížením se sestřelen.

    Mimochodem, pro univerzální ochranu je v Kerči vytvořena samostatná speciální námořní brigáda Rosgvardii. S hlídkovým systémem na nových vojenských člunech Gračonok. A to vše není úplný seznam jednotek a zařízení, jež se podílejí na ochraně mostu.

    A mimochodem, tato činnosti má také politický význam. Všechny hrozby o "zničení mostu" poskytly našemu státu možnost, aby mírovou cestou předvedl svou vojenskou sílu. Aby ukázal, jak je nyní naše armáda modernizována. No a současně aby ukázal, jak je Rosgvardija užitečná, aby už nikdo neměl žádné pochybnosti.

    Obecně však je třeba připomenout, že diverze proti Krymskému mostu, budou-li nějaké, budou ve skutečnosti "důvodem k válce". To znamená, že ti, kteří se rozhodnou něco "vyhodit do vzduchu" nebo "pobombardovat", vystavují riziku nejen své životy, ale i záležitosti jako jsou celistvost a svrchovanost státu, jehož jménem a na jehož příkaz se rozhodnou diverzi spáchat. A současná ochrana mostu dokonce ukazuje, jak velké je toto riziko.

    Mimochodem, samo o sobě vojenské posílení v oblasti Krymu a Kerčského průlivu je velmi důležité. Neboť mnoho ukrajinských patriotů neustále vyjadřuje myšlenku o "vrácení Krymu Ukrajině". Současná demonstrace vojenských sil RF v oblasti poloostrova podle mého názoru určitě trochu zklidní ty nejhorlivější a nejzuřivější. Na obecné rétorice se z jejich strany samozřejmě nic nezmění. Ale možná, že přinejmenším se zamyslí ti, kteří vyzývají k průniku a kteří se pokoušejí zabírat (okupovat).

    Celkově je jasné, že ochrana mostu byla stejně součástí plánů Ruska. Protože, jak bylo řečeno výše, jedná se o strategický objekt. A takové objekty jsou u nás chráněny, ať už se nacházejí v zemi kdekoliv.

    No a pokud máme zmínit běžné záležitosti, most úspěšně funguje již několik dní. A žádné problémy nejsou pozorovány. Zbývá dokončit železniční úsek a zařízení bude pracovat naplno.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Jiří Jírovec
    25. 5. 2018
    Není divu: Princeznička Charlotta se cestou na svatbu chovala jako spratek a vyplazovala jazyk na fotografy, vévodkyním prý cukaly koutky a Harry se při pořadu pousmál. Možná tomu, že jeho žena kývla, že s ním bude stát i v chudobě, kdyby udeřila. 
    K tomu ještě doják: Harry zavolal Chelsy, co s ní taky chodil. „Byl to jejich poslední telefonát, telefon na rozloučenou, kde si oba uvědomili, že Harry už se posunul dál,“ uvedl pro Vanity Fair rodinný známý. Možná jí řekl po vojácku, tedy drsně, že je po piči. 

    „Chelsy byla ohledně toho všeho dost dojatá, dokonce plakala a málem na tu svatbu vůbec nešla. Nakonec ale šla a slíbila Harrymu, že se nebude snažit narušovat párty,“ dodal zdroj ohledně soukromého večírku, kam Davy raději nešla, aby neztropila nějakou scénu.

    To je, jak musí každý uznat, jedna mediální bomba za druhou. 

    A teď ke zprávě, která mezi těmto bombami nevzbudila větší pozonost:

    Izrael požádal USA, aby uznaly okupovanou část Golanských výšin za izraelské území. Izrael je obsadil v roce 1967 a nemá zájem na to aby se ta věc táhla. Už jen proto, že je třeba odstranit odporné adjektivum "okupované".

    Není třeba pochybovat o tom, že Američané svůj souhlas dají.

    Reakce Kremlu možná bude jako podle KHB: Vladimír pošle drába k washingtonskému božstvu s vyřízením: netřeba plýtvat prachem, Židům dáš Golany a mně Krym a zapijeme to na můj svátek.

    Pro české politiky, kteří se rozhořčují nad anexí Krymu, to bude rána. Jen KSČM to potěší, protože se sníží počet vojáků na misích.

    Golany jsou jiný kalibr. Kosovo upadne do hlubokého zapomnění.

    0 0

    zjevně "proruské separatistky"
    26. 5. 2018, Ďouba

    Den Republiky v Doněcku - video, titulky


    Jeden pohled na samozvanou Doněckou lidovou republiku (DLR) známe. Předkládají nám ho již 4 roky.




    Dlouho označovali obyvatele Donbasu jako "teroristy", ČR (bohužel) pomáhá AntiTeroristické Operaci (ATO) slovem i materiálem. Ukrajinskému prezidentovi naši politici nevyčítají, že neváhá střílet do (bývalých) spoluobčanů. V současnosti ale označení "teroristé" používají jen ti nejzabedněnější, prozíravější přešli na "proruské separatisty". Dnes je v módě ke všemu špatnému přiřadit "ruský, ruská, ruské", takže "proruští separatisté" jsou z tohoto pohledu ještě výhodnější než "bezpohlavní" teroristé. Jen považte, vždyť i o fotbalových chuligánech z Kyjeva, kteří se právě pomlátili s chuligány britskými, píše západní tisk jako o "ruských chuligánech"! Inu, fotbalové MS v RF je za dveřmi, tak je potřeba v předstihu vytvářet negativní obraz.

    Nejrůznější experti se předhánějí ve vysvětlování, že na Donbasu už normální civilní obyvatelstvo dávno není, všichni se rozutekli (do Ruska a na Ukrajinu) a zůstali jen "proruští separatisté", ruští žoldáci a dokonce celé ruské tankové divize. Za 4 roky byl v hlavách českého diváka vytvořen obraz, jak to asi na Donbasu vypadá. Bude tedy dobré, v zájmu vyváženosti zpravodajství, přidat i jiný úhel pohledu. Před 2 týdny slavili v téměř milionovém Doněcku čtvrté narozeniny vzniku DLR. Republika vznikla jako reakce na kyjevský "majdan", jako vyjádření nesouhlasu se státním převratem v roce 2014.

    Po shlédnutí videa s oslavou Dne Republiky v Doněcku budete možná trochu jinak pohlížet na ty hrůzné teroristy - separatisty a označení "proruští separatisté" budete vnímat víc v klidu - oni opravdu proruskými jsou. Celou duší a srdcem!

    Pro lepší pochopení situace je dobré si také připomenout, že frontová linie je v těsné blízkosti Doněcka, že po 4 letech bojů a zklidnění v začátku roku 2018 dochází nyní k vyostřování situace, k zesílenému ostřelování a v jeho důsledku přibývají další oběti, jsou další zranění. Proto není Den Republiky jen formální slavností a koncert obyčejným koncertem.
    Zákres míst nezákonného rozmístění ukrajinských těžkých zbraní v demilitarizované zóně
    (starší mapka, ukazující na porušování Minských dohod ukrajinskou stranou)
    (oranžová linie s čerchovanou černou je linií dotyku, frontovou linií)







































    překlad z mluveného slova a titulky: Ďouba NR
    (ještě jedna zajímavost: všimněte si, jak od času 6:10 zpívá mládež písničku "Vyroben v SSSR". Nikdo z nich se už v SSSR nenarodil, ale to jim nebrání v nadšeném doprovodu O. Gazmanova. Vlastně na to upozorňuje i průvodkyně pořadem TV Junion)
    Rozšiřující učivo:
    Záznam celé oslavy Dne Republiky a koncertu v TV Oplot

    Na NR jsme již dříve psali:
    O. Gazmanov - píseň Nesmrtelný pluk
    http://www.novarepublika.cz/2018/05/smrti-smrt-premohli.html
    O. Gazmanov - píseň Vpřed Rossija
    http://www.novarepublika.cz/2015/07/gazmanov-odblokovan-rossia-vpred-tip.html
    O. Gazmanov - píseň Vyroben v SSSR
    http://www.novarepublika.cz/2015/01/oleg-gazmanov-tip-kulturniho-referenta.html
    O. Gazmanov - píseň Čas valit domů
    http://www.novarepublika.cz/2018/03/cas-valit-domu-tip-kulturniho-referenta.html

    0 0

    Zdeněk Hrabica
    26. 5. 2018
    Oko za oko, zub za zub! Na dnešní 125. výročí narození generála Karla Klapálka jsem byl zavalen nesčetnými dotazy, zda bude hrdina od Zborova, Tobrúku a od Dukly vyznamenán při příležitosti 100.výročí vzniku Československé republiky. Na dotazy neumím odpovědět a psát do Kanceláře prezidenta republiky nemám moc chutí, neboť mám zkušenost, že s plebejcem se tam nebaví. Jednou jsem napsal tiskovému mluvčímu, neodpověděl mi a tak se již nikdy neptám.


    Znovu jsem se probíral veškerou dokumentací o generálově životě a tak mám i dopisy nejbližších.

    Dobře věděli, kdo rozpoutával kampaň proti Karlu Klapálkovi po roce 1945 a po roce 1989; jedním z těch, kdo se o to zasloužili byl i jeden těžce životem zkoušený i mučený důstojník v 50.letech – který prý si kdysi vůbec sice nevystřelil, přesto hodně vytrpěl a s Karlem Klapálkem si nakonec vyřídil nevojensky účty.

    Sám jsem byl u toho, kdy zase jiný důstojník v.v. při jednom výročí bitvy u Sokolova, tehdejší předseda „sametové“ Československé obce legionářské vmetl přede mnou do tváře plk.v.v. Leopoldu Kopoldovi, zeťovi Marie Švermové: „Stejně jsme vás hvězdáře měli dojednoho postřílet!“

    Tedy žádný samet, ale znovu třídní boj.

    Věděl jsem, že v roce 2009 neměl Karel Klapálek žádnou šanci, aby byl vyznamenán tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Odpor vůči hrdinovi byl vskutku nehrdiný.

    Tehdy se ho snad veřejně nezastal nikdo, až na tehdejšího poslance parlamentu Karla Černého. Jeho činnosti v tomto směru si velmi vážím a jeho řádky dodneška nezevšedněly. Napsal článek do Práva, který však skončil v redakčním koši.

    Ohlasy na mé řádky, které mi v den Klapálkova výročí přišly, jsou stejně záslužné a stejně hořké, jako následující dávné řádky z roku 2009:

    „Sněmovna odmítla kádrovat generála Klapálka"
    Karel Černý
    V pátek 21. května 2009 schvalovala poslanecká sněmovna návrhy významných osobností našeho národa na udělení státních vyznamenání. Mezi navrhovanými vyvolalo diskusi jméno Hrdiny ČSSR armádního generála Karla Klapálka, jednoho z nejvýznamnějších velitelů československé zahraniční armády na Středním východě, západní i východní frontě.

    Naivně jsem si myslel, že kádrování zahraničních vojáků před i po listopadu 1989 dávno skončilo. Například o Hrdinovi SSSR Josefu Buršíkovi se nejprve nesmělo mluvit, protože byl po únoru 1948 vězněn a emigroval do Velké Británie a pak zase pro změnu některým vadilo to, že byl Hrdinou SSSR. Toto vyznamenání na některé stále působí jako červený hadr na býka, aniž by znali další souvislosti a tak jsem si musel vzpomenout na jiného Hrdinu SSSR – hrdinu od Sokolova Otakara Jaroše.

    Počátkem devadesátých let bylo v módě, jako po každé revoluci, přejmenovávat názvy ulic a náměstí. A tak vedle Leninů a Gottwaldů se rušili ulice nesoucí i názvy jako Dukelská, Sokolovská, Slovenského národního povstání, ale i názvy nesoucí názvy statečných synů našeho národa.

    Tehdy jsem pracoval v Okresním muzeu ve Žďáře nad Sázavou a musel jsem zodpovědět telefonický dotaz z radnice ve Velkém Meziříčí, kde „řešili problém“ zda přejmenovat Jarošovu ulici, či nikoliv, „pokud byl tím hrdinou SSSR“.

    Když už ona volající dáma nevěděla, že šlo o úplně jiného Jaroše – místního rodáka, plukovníka generálního štábu, popraveného v roce 1943 za odbojovou činnost v organizaci Obrana národa, těžko mohla ona i mnozí další pochopit, že ač byl kapitán Otakar Jaroš posmrtně dekorován Zlatou hvězdu a titulem Hrdina SSSR, patřil k největším antikomunistům v jednotce generála Svobody v Sovětském svazu.

    I jméno Hrdiny ČSSR generála Klapálka navrženého na propůjčení Řádu Bílého lva působilo na mnohé poslance v souvislosti s jeho působením v poválečné armádě jako červený hadr, ale přes to většina pochopila, že kádrování našich odbojářů by už konečně mělo skončit a návrh na generála Klapálka za jeho činnost v době druhé světové války podpořila.“

    A tak mi nezbývá než se ptát: poučí se někdy mocní napravit křivdy i vůči zemřelým?"

    0 0
  • 05/27/18--04:23: Lidé zvláštního ražení
  • Jiří Jírovec
    27. 5. 2018
    Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. George Orwell.
    My lidé jsme si všichni si rovni. Správné pravidlo ale musí mít výjimky, jinak by to byl boží zákon. My civilizovaní tedy stojíme nad negry, kozomrdy, rákosníky, čmoudy, bezdomovci, cikány a rozvraceči našich hodnot, které známe pod kolektivním jménem migranti. V poslední době se nad nás vyšvihla kasta nedotknutelných. Nemá nic společného s indickou kastou, která se hrabe ve sračkách nebo jinak prekérně živí. Nová kasta se rovněž hrabe ve všem možném. Její práce občas smrdí, ale nedotknutelnost je záminkou pro ochranu živobytí. Přisvojila si takměř božské právo na nakládání s pravdou. Přesněji s informacemi.


    Ne snad, že by tihle novináři jen lhali, to ne, ale vždy si nechávají zbytek na příště, aby byla obživa. Jsou stále na stopě čemusi monstrózně špatnému, a slibují, že pokračování bude příště.

    Jsou neodbytní, ale troufnou si jen na někoho. Čtenář si možná vybaví "minidetektivky" týkající se podnikání českého velkokapitalisty. Podívejte se na něj, oligarchu bezcitného. Některé podnikatele donutil až k pláči, ne-li k sebevraždě.

    Provokují bývalého hejtmana. Cpou mu mikrofon pod nos, aby ztratil nervy a ohnal se pěstí. Chtějí a potřebují, aby to udělal, aby mohli vykřikovat o tom, že bity nejen naše děti a teď už i oni, předvoj společnosti.

    Jejich činnost ale má trhlinu. Kdyby jim šlo o pravdu a odstranění neřádu, museli by otevřeně odsoudit kapitalismus a šejdíře, kteří kradou daleko víc než vybrané oběti. Udělat to nemohou, protože nezpívají svou vlastní píseň.

    Před nedávnem se na Lvech bouřilo za svobodu medií. Chtělo by se věřit, že šlo o princip a ne o ochranu penězovodů z pokladny ČT.

    Bojovníci za nezávislost novinářů se nezmohli na slovo protestu, když českého novináře nevpustili za brány kyjevského letiště. Chtěl psát (jak jinak než nezávisle) o Ukrajině.

    Protesty se ovšem ozvaly, když slovenská policie požádala českou novinářku o zpřístupnění mobilu. Mohou na něm totiž být informace, potřebné k objasnění vraždy Jána Kuciaka. Třeba to, co jí řekl o lidech, kteří ho kontaktovali. Podle medií to přece byla ona, která Kuciaka získala pro analýzu Panama Papers. Měla tedy k němu blízko.

    Obrana proti policejní zvůli se jmenuje ochrana zdrojů. Jestlipak Češi protestovali, když byl novinář Andrew Gilligan, přinucen prozradit, že jeho zdroj, který znevěrohodnil tvrzení britské vlády o ZHN v Iráku, se jmenoval Dr. David Kelly. Tenkrát šlo o podvod Blairovy vlády, která vyfešákovala zprávu o ZHN, aby vytvořila potřebnou atmosféru pro válku v Iráku. Kelly prý spáchal sebevraždu a Lord Hutton, jehož komise potvrdila potřebnou verzi, utajil detaily na dalších 70 let. Prý s ohledem na pozůstalé.

    V souvislosti s jednáním české novinářky se nabízí řada otázek:

    - Komu patří inforrmace, které investigativní novinář shromažďuje? Ve vědě to je jasné, data vlastní zaměstnavatel. Ten může ve vlastním zájmu povolit jejich zveřejnění.

    - Občan je podle § 367 a § 368 trestního zákoníku povinen oznámit přípravu nebo páchání trestného činu nebo skutečnost, že trestný čin byl spáchán. 

Je novinář zbaven této povinnosti? Má snad privilegium kléru, který je vázán zpovědním tajemstvím? To je taky pěkně vypečené pravidlo.

    - Musí být investigativní novinář neutrální (pracovat systémem "padni komu padni") nebo se prodává na trhu práce?

    - Jménem nezmíněná novinářka založila organizaci, která má neprůhledné financování. Podle výroční zprávy za rok 2016 nemá žádné zaměstnance a tudíž ani náklady na ně. V textu je jen krátká zmínka o spolupráci s Bakalovou nadací. Za co jezdí po světě a učí jak dělat investigativní žurnalistiku?

    - Lze jednu skupinu investigativních novinářů podrobit nezávislému zkoumání jinou skupinou investigativců? Nebo by to bylo napadání její nezávislosti?

    Z výroční zprávy zmíněné investigativní organizace stojí za zmínku tato pasáž o Panama Papers:

    "Jen Česka se týkalo přibližně 250 000 dokumentů. Další tisíce dokumentů, které se sice na první pohled Česka netýkají, ale při bližším prozkoumání korelují s tím, co se v Česku odehrávalo, spadají pod švýcarské a lucemburské pobočky Mossack Fonseca.

    Takzvané české dokumenty z Panama Papers neodhalily žádný větší skandál. Česká pobočka Mossack Fonseca totiž měla inteligentní a zároveň velmi paranoidní vedení, což mělo na informace, které se daly v dokumentech objevit, dost zásadní dopad. A pro nás jako český tým novinářů to znamenalo zeď.

    Pavel Petrovič, jeden ze zakladatelů české pobočky Mossack Fonseca, totiž nevěřil, že by panamské ústředí bylo schopné ochránit data před únikem, a tak se rozhodl, že žádná data do centrálního systému i přes mnohé urgence nenasdílí."

    Stačí jeden podezíravý člověk a investigativní práce v zájmu Česka je v hajzlu.
    Co tato "Obecně prospěšná společnost"Česku přináší? Troufne si zkoumat kauzu OKD a s ní spojené zašantročené byty, nebo byty ČEZu? Nebo menší ryby, třeba lichváře a obchodníky s chudobou, politiky neschopné řešit problém bezdomovectví a dostupnost bydlení.

    To by byly pro Česko důležitější věci než toto pozorování z Kuby (citováno z výroční zprávy pro rok 2016): "Kubánští playboyové si do vlasů místo brilantiny dávali olej, který na prudkém karibském slunci neskutečně smrděl."

    Pikal to má pořád špatně

    Pirát Pikal připustil, že toho o kultuře moc neví. Omluvil se na sociálních sítích za to, že ve Sněmovně zvedl ruku pro Karla Sýse ze seznamu navrženců pro státní vyznamenání.

    Nikdo mu nic neporadil, a tak se pomýlil. Není divu je ještě mlád a starou dobu nezažil.

    Napřed zvedl ruku a pak se teprve dozvěděl, že Sýs byl jmenován Zasloužilým umělcem presidentem Husákem. Co na tom, že zmíněný titul udělovala vláda, jejímž předsedou byl v inkriminované době (jaro 1989) Ladislav Adamec.

    Je pravda, že Pikal může o Sýsovi sotva vědět, protože Svaz československých spisovatelů byl po sametu očistěn a ponechán v rukou těch, kteří spolu mluví.

    Čistka byla provedena v rámci vytvoření nové organizace, tedy "Obce českých spisovatelů". Tím se spisovatelé nejen odtrhli od své komunistické minulosti (většina těch významnějších v KSČ byla), ale i od společnosti.

    Zchudli, holoubkové, roh hojnosti, kdy se psaním dalo uživit je pryč stejně jako padesétitisícové náklady knih a fronty před knihkupectvími. Literární fond skoro vyschnul a dobříšský zámek byl opatřen zámkem, k němuž nedostali klíč.

    Členem Obce se lze stát pouze na základě prokazatelné literární činnosti. Tak praví stanovy. Ty ovšem zatajují požadavek překabátění. Karel Sýs se literárně činil (https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Sýs), ale na převlečení mu nevybyl čas.

    Vyakčnění spisovatelé vytvořili "Unii českých spisovatelů", které předsedá právě Karel Sýs. Ta je tak málo známa, že když se mladí rozhodli odtrhnout od "Obce" navrhli jméno Sýsovy unie. Když ke svému úžasu zjistili, že je obsazeno, vytvořili v roce 2014 "Asociaci spisovatelů".

    Vlasta Chramostová dostala titul Zasloužilé umělkyně od vlády komunisty Josefa Lenárta. To bylo v roce 1965. Komunistický titul pro významnou herečku nepochybně propagandisticky oslaboval "hnus a destrukci" té doby, ale nezabránil Havlovi (který o kultuře věděl přece jenom víc než Pikal), aby Chramostové nedal v roce 1998 Řád TGM III třídy.

    Ono záleží na tom, jaký metr se kdy vytáhne.

    0 0

    Stanislava Kučerová
    28. 5. 2018
    „K násilí, jímž byli a jsou lidé a národy ovládáni hmotně, přistoupila jako poslední vymoženost dvacátého století propaganda, která ovládla lidi a národy duševně. Násilí zbavuje lidi svobody vůle. Propaganda je zbavuje svobodného úsudku. Proti násilí se bojuje rukama a zbraní. Proti nepravdě a neprávu, proti fanatismu a demagogii se bojuje slovem a svědomím. Ve světové při o pravdu a právo asi neplatí přísloví, že moudřejší ustoupí.“ Karel Čapek
    Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného znevažování našich národních dějin a naší národní kultury, které chrlí většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zřídla tohoto mediálně šířeného špinění, pomlouvání a tupení naší minulosti, které již patří na veřejnosti k „dobrému tónu“, najdeme objemnou knihu „Úloha Čechů v dějinách“ (Praha 1991,690 s.), kterou pod pseudonymem Podiven (jméno sluhy knížete Václava) vydala trojice autorů, P.Pithart, P.Příhoda a M.Otáhal (ten s některými výhradami). Prý zrcadlo, nastavené českému národu.


    Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých analistů, kronikářů a historiků, kteří perem podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní činy svých vládců. Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. A přitom šlo o osudy generací na léta, staletí. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy“, tupí stavovské rebely, exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, legionáře, Masaryka, Beneše, první republiku…

    Nejde tu o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa. Za cenu zamlžování, bagatelizování, překrucování ba i vysloveně neslušného pomlouvání řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?), že Češi jsou živel zaostalý, primitivní, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno“ a nositelé „vyšší kultury“. Podřadní Češi se marně snaží překonat svou nezralost, přízemnost, odvozenost, malost, plebejství. Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků, kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé anomálie, kterými jsme uráželi universalismus a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa“, vlídnou monarchii habsburskou i právní cítění Němců v našem pohraničí. Nejvíce jsme se ovšem prohřešili tím, že jsme znovu – zcela nezaslouženě – prý lstí a podvodem získali a potom zas ještě obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si osobovali právo nám vládnout.

    Podle Podivena se Češi od nejstarších dob pouštěli do pochybných dobrodružství proti ozbrojeným  nositelům vznešené ideje  „svaté říše římské národa německého“ a pokračovali v tom i v rámci c.a k.habsburského mocnářství. Zahazovali se s povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky, pořád si na něco neodpovědně hráli, pořád něco předstírali, vymýšleli si mýty a fikce o vlastní minulosti. Pokoušeli se o obrodu jazyka a kultury, ačkoli na to neměli, jsouce ducha nedostačivého. Jungmann (o té nepoctivosti!) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů, Hanka, kterému nestačily staré pověsti v Kosmově kronice, podvrhl  „Rukopisy“ a Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer, Fibich aj. (jaká hanba!) nebádali o jejich historické věrohodnosti, ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou básní, které se tu náhle objevily. A Světlá byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát českým Shakespearem (haha!) a Neruda byl citový deviant, a proto tolik přilnul k národu. Mácha byl dobrý básník, ale to jen dík jakési barokní filiaci své poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šli manifestovat do carské Moskvy (taková ostuda!) a Havlíček byl šovinista,  Masaryk venkoncem povrchní myslitel a posléze podlý (!) politik a všechny ty panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonismu, založeného přímo „plemenně“ „státotvorným géniem Germánstva“.Češi nedovedou vládnout (na rozdíl od Maďarů). Nepřestajná nedostačivost české kultury a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla. „Národ sobě“? K popukání. Takový národ! A Sokolové byli paramilitantní organizace (!) atd. atp.
         
    V antiemancipačním zaujetí vadí autorům všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve“ a nerespektování „státotvorného génia německého národa“. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují rozsáhlý aparát ideologické munice pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Čechů a Moravanů.

    Podle Podivena jsou si  Češi  svými osudy i v nové době sami vinni. Nemuselo se jim spolu se Slováky podařit národní obrození, úspěšné angažmá v 1. světové válce, zřízení společného státu a vcelku zdařilé usilování o prosperitu, demokracii a humanitu. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“, ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli, nemuselo být „Mnichova“ ani protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid. Jistě, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Polabské a Pobaltské Slovany již hlava nebolí. Ba ani Lužické Srby pomalu také už ne.

    Podle Podivena bychom konečně měli uznat „plemennou schopnost vládnout“, které se nám nedostává. Nezasloužili jsme si stejných práv a svobod. Kajme se v pokoře a podívejme se na sebe očima svých protivníků. Dáme Podivenovi za pravdu a rozloučíme se, parafrázujíce slova básníka „Zmoudření dona Quijota“:  „Ach, teď konečně vidíme své bláznovství a hůře – svou moudrost. Jací jsme to byli blázni: Co jsme si toho navymýšleli! Neexistuje svět, o kterém jsme snili. Je nutno smířit se se skutečností a vidět věci, jak skutečně jsou. Celá naše minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní budeme bdít, ó jak my budeme bdít! Není nic velkého v našich dějinách, že, Podivene? Není nic krásného v naší kultuře, že, Podivene? A láska k vlasti? Nemiluje se přece vůbec, jsme-li rozumní, viď, Podivene? Jsi spokojen ?

    Můžeš teď začít tesat epitaf pro náš národ: „Uznal své chyby. Je dobrý. Je moudrý. Je mrtev.“ A všechno to mrzké, co méněcenný národ podnikal pro svou sebezáchovu a rozvoj, nezralý, neschopný a nízký od začátku až do konce, může být zapomenuto. Věnujme vděčnou vzpomínku svaté říši římské německého národa i dobrotivému mocnářství rakousko-uherskému. Jejich bohulibý odkaz znovu ožívá v nových strukturách.

    Ale teď bez ironie. Zaráží, že renomovaní autoři nepřistoupili k tématice jinak, v rámci „Česko –německého porozumění“ nově, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských kulturních hodnot. Místo toho napsali jen pamflet, hanopis, sbírku pomluv a špinění v duchu nejhrubšího nacionalismu – arci, v tom lze spatřovat jisté novum – na domácí půdě a z českého pera – nepokrytě protičeského zaměření.

    Znám reakce čtenářů, kteří nejsou dost imunní proti podobnému druhu „psychologické přípravy“: „To je hrůza, jak se nám lhalo! Už abychom fúzovali s Rakouskem nebo Bavorskem!“ Anebo: „Bylo nám toho obrození zapotřebí? Mohli jsme být dávno Němci a mít pokoj!“

    Autorská trojice, politolog, psycholog a historik, dobře vědí, co dělají. Pod záminkou „léčení národní duše“ a „boření mýtů“ předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa. Předvedli techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.


    Ptáte se, co přivodilo ten nepochopitelný útok na naši historickou paměť, na naši národní   identitu, na smysl  našich dějin, na samu existenci národa? Trojice se jménem Podiven patří k odpůrcům předlistopadového režimu. Tito dříve disidenti, dnes příslušníci vlivných politických a kulturních elit, přijali v letech totalitarismu za svou perfidní zásadu „nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli“. Z nepřátelství k domácímu socialismu hledali a nacházeli oporu antisocialistických sil u našich sousedů v zahraničí, bohužel zhusta i protičeského revanšistického zaměření. Jejich tehdejší spolupráce se neomezila jen na /v té době aktuální/ „studenoválečné“ měření sil mezi Západním a Východním blokem. Disidenti převzali vstřícně i „nový“ pohled na naše národní dějiny – z dílny německé imperiálně nacionální historiografie.

               Máme teď u nás dvojí pojetí společných dějin Čechů a Němců. Jsou to dvě vyprávění, která nemohou být odlišnější. Jejich různost je zakotvena již v dávných dobách. Rakušanka Barbara von Coudenhove-Calergi srovnává obě pojetí přehledně a věcně takto:

    1. Podle Čechů přišli Němci do země jako kolonizátoři a dobyvatelé, v německém podání přišli jako nositelé a strůjci pokroku a činitelé vývoje.
     2. Doba husitská – pramen demokratických tradic země a počátek evropské reformace
    podle Čechů, úděsné a hrůzostrašné barbarství podle Němců.
     3. Baroko – pro Němce doba kulturního rozkvětu, pro Čechy „temno“, do kterého upadli    
      po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, triumfu habsburské protireformace
      a zničení protestantské elity.
      4. Vznik Československé republiky r.1918 – pro Čechy  spravedlnost, návrat suverenity po dlouhých  třech stech letech  nesvobody, možnost budovat s láskou nezávislý demokratický stát. Pro Němce zneuznání práva na sebeurčení a seberealizaci, až „Mnichov“ přinesl kýženou satisfakci. Vočích Čechů rozbití Československa přičiněním „spoluobčanů“   ve službách Hitlera  -  zrada a zločin.
    5.  Protektorát – pro Čechy vyhánění z pohraničí, zatýkání, popravy, ponižování, pokořování, nejhlubší poroba, likvidace inteligence (zavřeny vysoké školy, popraveno 60 universitních profesorů a docentů ). A budoucnost? Po vítězství Říše realizace projektu germanizace, deportace, genocidy. Ve vlastní zemi neměl zůstat ani jediný Čech. Podle Němců se Čechům za války nežilo špatně. Nemuseli rukovat, měli co jíst, nebyli bombardováni.
       6.  Denacifikační odsun Němců z Československa – pro Čechy rozuzlení dávných i nedávných excesů, základ stability evropského poválečného uspořádání. Pro Němce katastrofa a zločin všech zločinů.
    Autorka neskrývá podiv nad tím, jak po roce 1989 téma „odsunu“ ožilo. Dříve bylo jak v SRN,  tak v Rakousku (kromě spolků vysídlenců)  „tabu“. Bylo nepohodlné, trapně spojené s nacismem. Věřilo se, že samočinně zmizí: staří odcházejí, mladí se již integrovali v nové domovině. Paradoxně jako by sjednocování Evropy probudilo démony minulosti. Objevila se  „změna paradigmatu“ velikého rozsahu. Mnohým dělá dobře octnout se najednou v roli žalujících, nikoli již žalovaných. Ptají se:  A co bude se „zločiny druhé strany“? O svých vlastních již nechtějí slyšet.
    I na nás dolehla „změna paradigmatu“ velikého rozsahu. Mnozí „přepisují“dějiny a  vykládají  je podle německého vzorového schématu. Říká se tomu „demýtizace“ a  ta postihuje všechna významná období naší minulosti. A není to nijak složité, všechno je prostě naopak.

               Tak zrovna v těchto  dnech přinesly „Parlamentní listy“  šokující názory  údajného „historika“ T. Krystlíka. Historiografie zmíněného „experta“ sice postrádá odbornost (jak zdůraznila uznávaná historička prof. Věra Olivová), zato se honosí pozoruhodnými  
    přepisovačskými „objevy“. Mezi takové „objevy“ patří i jeho tvrzení, že Češi si svůj stát rozbili sami, tím, jak utlačovali své menšiny. A tak i kdyby nebylo Hitlera, stát by se
    jim prý do roka rozpadl.

    Jenže toto tvrzení není „objev“ zcela nový. Známe jej i z minulého díla T. Krystlíka.
     Ten před několika lety vydal jako novinář „Mladé fronty dnes“ pozoruhodný spis o dvou dílech „Zamlčené dějiny.“ Sestavil je věrně podle uvedeného protičeského schématu. Patrně z reklamně marketingových důvodů v předmluvě vyhlásil, že je „první“, kdo vybízí Čechy, aby skoncovali s překrucováním dějin, s kterým začal už Palacký a aby odmítli pajány o slavné české minulosti. Sám jim při tom chce být oporou, která dosud chybí, a která je nutná, aby se národ vyrovnal s minulostí, opustil falzifikace dějin a přestal dokazovat, že není méněcenný.

    My ovšem víme, že „prvenství“ patří „Podivenovi“, a je neodůvodnitelné a neomluvitelné, že pan Krystlík „Podivena“ nepřipomíná. A jsou si přece tak blízcí! Asi se nezmýlíme, když vyslovíme domněnku, že  jak  autorská trojice „Podiven“ tak unikátní T. Krystlík měli stejné poradce a stejné zdroje informací. Uznávaná historička prof.V.Olivová odmítla pojetí Krystlíkova  spisu právem jako neodborné, které nadto souzní s německou účelovou antidemokratickou historiografickou publicistikou.

    Mohli bychom nyní s tímto „demýtizátorem“ skončit, ale nechci čtenáře připravit  alespoň o malou ukázku z jeho  díla, aby mohl ocenit autorův vskutku „objevný“ výklad českých dějin. (Nijak se  v tom ovšem od ostatních „demýtizátorů“ neliší.) Počínaje „Podivenem“ se u nás  tisková i audiovizuální média (až na malé výjimky) předhánějí v horlivém šíření „nového pojetí“, a tak už dávno víme, co nám on také říká, že husitství bylo „běsnění, které vraždilo lidi a ničilo evropská města“, a  že Žižka byl „masový vrah“, a  že pobělohorská poroba je pouhý mýtus, protože „cizí nadvláda tu  nebyla a vliv církve byl kladný a prospěšný“. Není novinkou ani  Krystlíkovo  opakované tvrzení, že „Československo vzniklo r.1918 jako „umělý, neorganický útvar, nedovedlo najít modus vivendi se svými menšinami a vlastní vinou se rozpadlo“. Usměvné fantazie, že protektorát „poskytl Čechům  pracovní uplatnění, perfektně fungující trh, rozvoj porodnosti a rozkvět kultury“ lze hravě korigovat autentickými vzpomínkami na  skutečnost: násilné pracovní nasazení celých ročníků mladých lidí pro potřeby vojenského průmyslu převážně v Německu (ročník 1921, ročník 1924, koncem války šel na zákopy i ročník 1928),  kvapné sňatky a účelová těhotenství na záchranu před nasazením, nedostatkový přídělový lístkový systém pokrývající jen minimální potřeby obživy a ošacení.


     Následkem toho se rozvíjela intenzivní  ilegální výměna   všeho spotřebního zboží mezi městem a venkovem, kvetl „černý trh“ a šmelina nepředstavitelného rozsahu a  spolu s tím se angažovaly  obávané šťáry německé policie, např. na nádražích.  A kultura? Cenzurou okleštěné skromné zbytky, pěstované ponejvíce v skrytu jako projev snahy po sebezáchově národa v smrtelném ohrožení. Pan T.Krystlík ovšem vskutku není ani první ani jediný „demýtizátor“. Nedávno mě jiný nadějný autor vlídně poučil, že výroky „zubožení“ a „bezpráví“ v souvislosti s pobělohorskou dobou patří „na smetiště dějin“. Nebylo prý  bezpráví, nebylo zubožení. Šlo tehdy o „plodnou spolupráci, která dala Čechům vysoký standard, výrazně spoluutvářela jejich identitu a naučila je politické spolupráci na mezinárodní úrovni“. A celé obrození bylo scestné a zavádějící. O tom si mám přečíst novou literaturu, jsou jí plná knihkupectví a knihovny.

                Co na to říci? Je pravda, že se po „Bílé hoře“ mnozí šlechtici získanými konfiskacemi celých panství velmi  obohatili a měli „vysoký životní standard“, jako  třeba Lichtenštejn, Dietrichštejn, Piccolomini, Coloredo a kohorta dalších dobrodruhů ze všech koutů Evropy, které panovník štědře odměnil za podporu proti odbojným stavům. Také církev se velmi obohatila.  Jenomže to nebyli Češi. Počet obyvatel klesl téměř o polovinu. Doma zůstali převážně jen chudí nevolníci, kteří nesměli svou rolnickou práci opustit a víru museli změnit podle nařízení vrchnosti. Počet obyvatel klesl téměř o polovinu. Žádná barokní nádhera nemůže zastřít skutečnost, že došlo k zubožení českého etnika, které málem přestalo existovat a že arogantní triumf habsbursko-katolické protireformace vnímali mnozí /třeba i Komenský/ jako „temno“.

    Součástí „demýtizační“ kampaně za diskreditaci Masarykovy první republiky a Benešova poválečného zákonodárství je trvale kritika tzv. „čechoslovakismu“. Masaryk si prý „vymyslel“ československý národ, aby mohl v jednání s presidentem Wilsonem prosadit ustavení nového státu na základě práva národů na sebeurčení. Výmysl? Společní předci ve Velké Moravě.  Občas společní panovníci. Po staletí neomezený pohyb oběma směry přes řeku Moravu. Obyvatele na obou březích, byť administrativně oddělené, spojovalo vědomí příbuznosti, snadného dorozumění při malé jazykové odlišnosti, společné vysokoškolské studium, společná vojenská služba, vzájemní partneři. Od dob reformace po 400 let byla na Slovensku spisovnou řečí čeština (bibličtina). Ján Kollár mluví o českoslovanské větvi slovanské a soudí, že Češi, Moravané a Slováci mohou obstát jen pospolu. Palacký, Šafárik, Jungmann – ani jediný buditel nezapochyboval o jednotě a vzájemnosti. „Svoji k svému, paže k paži, od Šumavy za Pováží…“

    Havlíček kritizoval, že třetina národa žije v maďarském područí a přál si spojení. Věřil, že právě ze Slovenska vzejde časem vůdcovství a síla celého kmene českoslovanského. Ani štúrovci, přestože provedli jazykovou odluku, nepopírali jednotu. Při kladení základního kamene Národního divadla v Praze r.1868 vyhlašovali za Slováky J.M.Hurban a J.Novák: „Je to i náš den. Jsme příslušníky národa českoslovanského neb i my k vám náležíme. My vaši jsme, vy naši jste. Neb my všichni jsme Slované – českoslovanského národa“. Je přirozené, že kulturně prožívaná vzájemnost vedla postupně i k požadavku politicky se sjednotit v jednom státě. /Tendenční přetřásání Pittsburské dohody a údajné nedodržení Masarykova slibu  o autonomii je, jak nedávno napsala bratislavská badatelka v oboru státu a práva, Katarína Zavacká, ahistorická dezinterpretace ve službách separatismu./

    Ideu  naší státnosti  formuloval dlouholetý spolupracovník prezidenta T.G.Masaryka a náš dlouholetý ministr zahraničních věcí, dr. Edvard Beneš r. 1935, ještě před svým zvolením Masarykovým nástupcem, druhým prezidentem Československé  republiky.
    „Proti hrůzám války stavíme lidství a respekt k lidské osobnosti. Proti politickým doktrínám, připouštějícím válku jako přirozený fatální stav společenský  - soustavnou výchovu, ukazující, že takové názory jsou přežitkem minulosti  a barbarství století předcházejících. Proti autoritativním a diktátorským koncepcím státních režimů – jedině správnou koncepci vývojové demokracie. Proti šovinismu – rozumný vřelý patriotismus. Proti mezinárodní anarchii, výlučnosti a egoismu národů a států – světovou organizaci mírovou, Společnost národů, a zásadu solidarity a spolupráce všech národů a států. Proti vyřizování mezinárodních sporů železem – mezinárodní soudnictví. Proti svévolnému rušení smluv a vyvolávání válek – společné zakročení a potrestání viníka  sankcemi a tudíž vybudování kolektivní bezpečnosti, jejímž nástrojem má býti ui naše vlastní dobře vybudovaná a vyspělá armáda i celý náš systém spojeneckých smluv a paktů s našimi přáteli.“ 

    V následujících třech letech se dařilo držet jednotu státu a jeho demokratický řád.  Na podzim 1937, kdy Německo zahájilo přímý nástup k zničení  Československa a našlo  podporu  u
    anglické politiky appeasementu, dařilo se prezidentu Benešovi v čele obrany republiky odrážet úspěšně jednotlivé fáze tohoto útoku. Zdálo se, že dík spojenectví se zeměmi na západě i na východě Evropy bude agresivita nacistického Německa zadržena. Mnichovskou dohodou čtyř velmocí – Německa, Itálie, Anglie a Francie koncem září 1938 však všechny naděje  na udržení demokracie a míru padly. Československo bylo rozbito a ovládnuto Německem. V roce 1941 byla však protiněmecká fronta obnovena a dík Americe, Anglii a Sovětskému svazu nastal boj o nápravu a svět byl zaplaven  hrůzami druhé světové války.

    Tato historie vskutku nesvědčí o pravdivosti názoru pana Krystlíka o vnitřním rozpadu naší první republiky. Československo padlo jako oběť nacistické agrese a rozpínavosti, která existence německé menšiny bezostyšně pro své válečné cíle zneužila na základě vyprovokování jejího separatismu. Za rozbíjení  Československa dostalo dokonce více než milion a půl Němců z našeho pohraničí medaile za zásluhy od A. Hitlera.
    Československo padlo. Ale na rozdíl od většiny evropských států si uchovalo svůj politický štít čistý. Nikdy se nezkompromitovalo politickou dohodou s hitlerovským režimem nacistického Německa. (V.Olivová) 
    S uspokojením jsme našli ideové spojence v německých historicích Hansu a Evě Hahnových, kteří nejednou odhalili pravý smysl „nových pohledů“ na československé dějiny. „Nové pohledy“ jsou neseny snahou svalit odpovědnost za to, co se dělo v 30.letech z německého nacismu na –  údajný český nacionalismus.

    Novodobé české dějiny stojí přirozeně na tom, že vznik samostatného Československa z konflagrace válečných sil r. 1918 byl vyvrcholením snah  celé řady generací, které od dob národního obrození hledaly cestu k svobodnému národnímu vývoji a k obnovení jeho 
     ztracené státnosti. Připomeňme aspoň snahy Havlíčkovy, Palackého, Masarykovy…

    Vznik a existence Československé republiky jsou tak spojeny s historickými kořeny národa, že všechno pozitivní, co se na našem území událo, směřuje k nim jako svému cíli a všechno v nich ozřejmuje svůj smysl. Není divu, že i nepřátelské tendence mají stejný směr, ovšem s úmyslem rozbíječským. Přes svou novost a heterogennost i v neklidném meziválečném čase Československá republika si udržela svůj demokratický systém přes všechny i sílící nedemokratické tendence sousedních evropských států. Byl tu Masarykův demokratický program Washingtonské deklarace, byla tu angažovaná práce politických zakladatelů republiky, byly tu s úctou a láskou udržované a šíření kulturně historické tradice, představované Mistrem Janem Husem, Jiřím Poděbradským, Janem Amosem  Komenským, a celou plejádou vědců, umělců, myslitelů, kteři pracovali  nezištně pro blaho národa a nečekali „ni zisk ni slávu“. Bylo to přirozené, protože oni připravovali a pak udržovali  stát novodobé emancipace Čechů a Slováků pro společně vyznávané hodnoty demokracie a svobody, vzdělanosti a kultury. A protože „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“, i proti jejich myšlenkám a dílům, proti jejich poctivému přesvědčení a nezištné práci se i dnes houfují síly nepřátel.
     
    Hahnová našla nedávno podobný nepřátelský výklad i v anglosaském zámoří. Recenzovala knihu Američanky (patrně německého původu) Mary Heimannové,  „Československo – stát, který selhal“. Ukázala na ní, že je to jen další varianta protičeské propagandy. Tak hned český národ pokládá Američanka za romantickou obrozeneckou fikci. Není-li českého národa, nejsou ovšem ani Češi. A tak autorka mluví o Dobrovském jako o „maďarském rodáku“, o Palackém jako o „moravském protestantovi“ a o „rakouském Slovanu“ Dvořákovi soudí, že udělal kariéru jen dík českému nacionalismu. Kdyby toho nebylo, byl by prý odsouzen hrát ve své vesnické kapele polky, mazurky, pochody. Ale on se vyšvihl „směsí českých nacionalistických skladeb.“  (Tak tady si ho autorka asi trochu plete s Bedřichem Smetanou, který její pozornosti kupodivu unikl, ačkoliv právě on byl autorem nádherných hudebních básní o lásce k národu a vlasti.)

    A Henlein, podle M.Heimannové,   prý chtěl jen demokracii pro své rodáky, kterou jim „utlačovatelská“ ČSR nechtěla poskytnout. Přitom zamlčuje, že jim dala, mimo jiné, i tři ministerstva ve vládě, prvotřídní školství a  kvalitní kulturu. (Jen privilegia, jaká měli za Rakouska, o ta v demokratickém systému přišli.)  Číst podobné výmysly by bylo k smíchu, kdyby to nebylo smutné svědectví o nepřestajných lživých útocích na naše dějiny. Proč? E.Hahnová ukazuje, že od svého vzniku stálo Československo v cestě organizaci přeshraničního hnutí, jehož cílem bylo nastolit místo Československé, Rakouské a Německé republiky jedinou  - Velkoněmeckou říši.   

    Proti destrukci historické paměti vystupují odborní historikové, učitelé dějepisu, pamětníci, mluvčí vlasteneckých organizací. Ozývají se na stránkách několika málo tiskovin, které jsou jim otevřeny. Jejich hlas je slabý, jde o tiskoviny velmi nízkého nákladu. Většina tisku se octla v cizích rukou a cizí kapitál nemá zájem udržovat povědomí o českých národních dějinách. Přeje spíše „demýtizátorům“ v cizích službách. Před časem se Bořivoj Čelovský pokusil burcovat národ, který sice získal svobodu slova a tisku, ale ne už prostředky k tomu, aby jí mohl využívat. Vydal brožuru „Konec českého tisku?“ S otazníkem na konci. Brožuru poslal politikům a jiným veřejným činitelům k vyjádření. Většina oslovených byla situací našeho tisku, který je z 80% v cizích rukou, nemile překvapena. Ale zároveň většina usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se nedá nic dělat. Někteří s daným stavem dokonce souhlasili, protože prý monopol kapitalistů je lepší než monopol stranických sekretariátů, ztratíme sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky. A že to vlastnictví našeho tisku je většinou německé? To přece nevadí. Mladí již nemají potřebu bývalé spoluobčany démonizovat. Čelovský vydal brožuru znovu, rozšířenou o tyto a četné jiné podobné odpovědi našich vůdčích osobností. Titul, opět „Konec českého tisku.“ Tentokrát bez otazníku.

        Když před 20 lety vyšel „Podivenův“ manuál „ Demýtizace“, většina recenzentů reagovala na knihu silně kriticky. Ale oficiální mínění to přičetlo na vrub tradičnímu chápání českých dějin, „jiným“ vztahem k rozpadu Československa a k odsunu Němců po druhé světové válce. V roce 2003 se dostalo knize  dokonce  reprezentačního vydání v nakladatelství Academia, garantovaném Akademií věd ČR. Milan Kundera kdysi napsal, že národy se likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii…Bez odkazu předků a bez  vlastní sebeúcty přestaneme být národ. Proměníme se v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav.  Dopustíme to?

    Ve veřejném prostoru jsme denně svědky tendenčního výkladu událostí. Společenské vrstvy, různé skupiny, strany i jednotlivci stylizují své zprávy o událostech tak, aby sloužily jejich potřebám a zájmům. Je to prastarý způsob, jak uplatnit svůj vliv a oslabit protivníka.  Už sofisté ve starém Řecku věděli, jak se dělá z černého bílé, z většího menší a naopak. Učili tomu za peníze. Pro moderní dobu nezapomenutelně ukázal G.Orwell ve své satirické vizi „1984“, jak se bez přestání přepisují dějiny podle toho, jak se  ustavičně střídají mocnosti  v globální hegemonii, ve světovládě. Nad všemi manipulacemi světa však musí existovat historická pravda, nepřibarvená a nepřikrášlená. Pravda českých dějin je základem naší identity. Lživé podání dějin v imperiálním zájmu mocnějších sousedů ohrožuje samu naši existenci.

    Polistopadový převrat přinesl nejen pád despotického režimu, ale i oživení rozmanitých společensky rozkladných sil. Ožili přátelé bývalého mocnářství i skrytí vyznavači nacismu.   Využívají a zneužívají svobody projevu a tisku k šíření svých obskurních názorů a přepisují naše dějiny ze všech sil. Negují všechny historické tradice, kterých si vážíme a které milujeme. Ale zvláště si dávají záležet na tom, aby zpochybnili nutnost a oprávněnost vzniku ČSR, znevážili charakter meziválečné existence naší republiky a dehonestovali nový osvobozenecký boj a nové vítězství v době 2. světové války.  Podle nich byl vznik ČSR vlastně neprozřetelný a hazardní experiment. A tak zvanou první republiku si prý bezdůvodně idealizujeme a vlastně jsme za ni ani nebojovali, když šlo o její existenci. A za protektorátu se nám vůbec nežilo špatně a celý náš odboj byl vlastně směšný.  A neúnavní přepisovači dospěli posléze k tomu, že naše národní uvědomění je fikce, národ je vlastně přežitek a vlastenectví je zdrojem xenofobního nepřátelství.

    Vlastenectví, láskyplný pocit domova, pocit silné sounáležitosti a odpovědnosti k vlastnímu národu a jeho zemi, jazyku a kultuře nabývá v procesech integrace v celoevropském a světovém měřítku nového významu. Má smysl bránit svůj národ a svou příslušnost k němu
    v době postupující globalizace?

    Odpověď je jasná. Bez pocitu národní příslušnosti chybí jedinci společenská a kulturní sebejistota, bez takového pocitu je vykořeněný, sám a sláb, bez opory a záštity. Ani v globalizovaném světě nechceme ztratit svou národní identitu, věrnost tradicím a kulturnímu dědictví, které shromáždili naši předkové na své cestě dějinami.A protože musíme přemáhat mnoho sil opačného směru, je na čase znovu se zajímat o témata, která naši rodiče pokládali za jednou provždy uzavřená. Znovu se otvírají. Nastává čas nových obran národa a mateřského jazyka.

    Prof.Albert Pražák, čelný představitel Pražského povstání r.1945, vydal r. 1946 nádhernou kulturně historickou  knihu, „Národ se bránil“. Sleduje v ní sebezáchovné boje našeho národa od dob Velké Moravy až do 2. světové války. Mysleli jsme si, že poválečným osvobozením doba pro sestavování takových „obran“ přestala, že ve svobodném demokratickém světě se již nikomu a před nikým bránit nebudeme muset. Přesvědčujeme se však denně o opaku. Potřeba  bránit se nejen že  nevyhasla,  ale  že  čelit  znevažování našeho národa, jeho minulosti i budoucnosti, je stále  naléhavější. Braňme se. Netrpme lži o českých dějinách, o české kultuře.

    Prof. Stanislava Kučerová

    Literatura:                                                            
    Parlamentní noviny, březen 2017
    Albert Pražák: Národ se bránil. Praha 1946.
    Coudenhove-Calergi,B.: Kein Stoff fur´s gemeinsame  Schulbuch. Die Presse, 12.Okt 2002
    Dyk,V.: Zmoudření dona Quijota. Praha 1957
    Hahnová,E.: Úskalí jedné demytologizace. In: Lidové noviny, 23.1.2010
    Olivová,V.: Destrukce historické paměti.  In: Národní osvobození, 26.5.1998
    Olivová,V.: Jak je možné psát české dějiny. In: Národní osvobození, 17.6.2011
    Kálal,K.: Slovensko v české škole. Praha 1918
    Pešek,J.: Matka vlast. Praha 1924

    0 0

    28. 5. 2018      zdroj
    Ruská diplomatická mise ve Velké Británii požaduje omluvu Londýna ve věci otravy bývalého plukovníka Hlavní správy rozvědky Sergeje Skripala a jeho dcery Julie v Salisbury. Jak vysvětlil mluvčí ruského velvyslanectví, v této záležitosti byla proti Rusku vznesena vážná obvinění. Přičemž nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že by se ruská strana účastnila daného incidentu.


    Podle jeho vyjádření bylo také zjištěno, že toxická látka A-234 podle britské klasifikace byla vyráběna desítkou západních zemí.

    "Život samotný ukazuje, že britská obvinění jsou založena na ničem, kromě jakýchsi výzvědných informací, které nelze ověřit", dodal.

    Zástupce ruského velvyslanectví také vyzval Londýn, aby odpověděl na všechny otázky, které mu položila Moskva, aby zahájil spolupráci s ruskými justičními orgány a aby ukončil izolaci Julie a Sergeje Skripalových.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová


    0 0

    Jiří Bureš
    28. 5. 2018
    Krátké zamyšlení nad situací v Pobaltí, vysíláním „misí“ hrozbou preventivní války a činností rádoby světového hegemona. V poslední době, zejména v souvislosti s tvorbou vlády „ s důvěrou“je je dosti frekventovaný problém vysílání „ misí“ AČR do zahraničí a problém Pobaltí i v souvislosti s Krymem. Podívejme se tedy na tyto problémy blíže. Srovnávání situace Krymu a Pobaltských států je zcela mimo jakoukoliv logiku a nemá smysl se nyní v této souvislosti k tomu vyjadřovat a zbytečně mrhat místem a časem. Myslím, že otázky typu „ co by, zda by, kdyby, v souvislosti se zájmem o reakci Ruska na přísun vojenských kontingentů z jiných zemí do Pobaltí nemá ve vážné diskuzi místo.


    Viz např. Co by kontingenty, kdyby  se Rusko pokusilo… Rusko se o nic nepokusilo a zřejmě se ani k žádnému pokusu nechystá, tedy Rusku nepodsouvejme jakoukoliv činnost vyžadující vojenská protiopatření. Nezaregistroval jsem žádnou reakci Ruska. V této souvislosti je ale na místě jiná otázka. Proč a na čí popud byly tyto vojenské kontingenty včetně AČR do Pobaltí vyslány. Dostanu zřejmě obligátní odpověď „ Rusko Pobaltské státy ohrožuje svým jednáním a pobaltské státy mají z Ruska obavy“. Jednání  Ruska ohrožující jiné státy není specifikováno. Jsem nucen tedy k další otázce,  zda, kým a komu byla stížnost na Rusko podána a s jakým výsledkem. Nebyla oficielně nikým žádná stížnost na Rusko nikomu podána a rozhodnutí k přítomnosti vojenských jednotek jiných států v Pobaltí s cílem odstrašení Ruska, bylo provedeno pouze ve štábu NATO  Není mi zcela jasné od čeho vlastně má být Rusko „ odstrašováno“. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v souladu s Chartou OSN, jakýkoliv vojenský nápravný, odstrašující nebo donucovací zásah prováděný pověřeným státem nebo skupinou států ,vůči  jinému suverénnímu státu, nebo skupině států je možný pouze na základě ROZHODNUTÍ  Rady Bezpečnosti OSN. Při schvalování vyslání kontingentu AČR do zahraničí v Parlamentu ČR by toto měli mít poslanci na zřeteli. Jakýkoliv jiný postup je z hlediska mezinárodního práva a dodržování zásad Charty OSN nelegální. K „ odstrašování Ruska“ vojenskou silou pouze na základě rozhodnutí velení NATO  nestačí, i když NATO na svém summitu v r. 2010 deklarovalo svoji připravenost  nahradit Radu Bezpečnosti OSN a převzít odpovědnost za bezpečnost celého světa.

    Není mi zcela jasné proč se stále hovoří o jakési Ruské hrozbě a ještě ve spojení s válkou. Je již nutno pochopit, že Rusko válku nepotřebuje, že Rusko válku nechce. Když se podíváte na mapu, je zřejmé, že Rusko je opravdu obklíčeno sítí zejména USA vojenských základen. Na cca 20.000 km dlouhé hranici těžko najdete stát s přátelskými, nebo dokonce spojeneckými vztahy s Ruskou federací. Nejsložitější je zřejmě 5.000 km dlouhá hranice právě s Pobaltskými státy, kde vzájemné vztahy jsou nejsložitější. Zde je napětí uměle živeno a posilováno zejména zásluhou USA. Jsou zde pořádána častá vojenská cvičení s účastí vojenských jednotek jiných státu –členů NATO většinou s asistencí  jednotek US-Army simulující obranu proti Ruské armádě, která přepadla ten-který pobaltský stát. Vojensko-námořní síly sedmi zemí Aliance (Německo, Dánsko, Norsko, Polsko, Lotyšsko, Estonsko, Litva) mají v Baltském regionu 4 torpédoborce, 26 fregat, 9 korvet, 8 minolovek, 16 raketových člunů, 10 strážních člunů, 16 dieselových ponorek. Území Pobaltských státu je ze strany NATO-USA dobře vybudovaný nástupní prostor pro vstup do zájmové oblasti t.j.území Ruské federace. Je velmi dobře zajištěna i podpora a přísun posil a materiálu, jednak po moři a pevninou přes území ČR s vybudovanými základnami. Tak takto tedy vypadá Ruská hrozba. V této souvislosti si dovedu představit jednání a chování administrativy Spojených států v případě, že by na území Mexika probíhalo společné cvičení vojenských jednotek Mexika, Ruska a Číny.

    Existují úvahy co by se stal kdyby se Rusku  dostal k moci nějaký šílenec a nařídil obsadit pobaltské země.To se dostáváme do oblasti různých spekulací a to bych nerad. Je možné, že by to mohlo způsobit i ozbrojený konflikt, protože  je snaha ze strany NATA  na území Pobaltských států udržovat neustále přítomnost vojenských jednotek jiných členských států  Aliance včetně vojenské přítomnosti USA. Tyto jednotky by se zřejmě střetu s jednotkami Ruské armády nevyhnuly. Tedy jinými slovy řečeno , tento  konflikt by mohl přerůst do velkých rozměrů, který se dá již velmi těžko uhasit. Jak jsem již řekl, Rusko válu nepotřebuje a válku nechce. Je otázka zda NATO a zejména Spojené státy ustoupí od provokací, které by samy ve své blízkosti těžko  trpěly. To by ale musela být změněna Nová obraná strategie Spojených států přijatá počátkem tohoto roku. Stále se potvrzuje, že Evropa potřebuje jiný systém zajištění  bezpečnosti  než je stávající. Když se zamyslíme dále nad situací v Pobaltí  napadá ,nás proč vůbec tam musí jít zahraniční kontingenty a tím případně i náš?Řeknu to velmi zkráceně a možná se to nebude zamlouvat. Nejen náš kontingent tam musí jít proto, že jsme členy NATO, které po celou dobu své existence prosazovala  silou zájmy především Spojených států. Představitelé Evropských členských států NATO si nechtějí přiznat svou závislost na Spojených státech a vést samostatnou politiku. Příslušníci naší armády musí jít do Pobaltí proto, aby v podstatě hájily zájmy Spojených států, které jsou skryty pod maskou pomoci státům Evropy, které jsou ohrožovány „ rozpínavostí Ruska“.Ve Strategické koncepci Spojených států prezident Trump uvádí, že Spojené státy musí aktivněji prosazovat své zájmy a spojenci Spojených států musí podporovat prosazování zájmů společných hodnot a způsobu života Spojených států na celém světě. 

    V posuzování situace v Pobaltí v souvislosti se strašením občanů preventivní válkou ze strany Ruska je možno toto posuzovat také jako šíření válečné propagandy podle trestního zákoníku. Ale zcela vážně.Takovéto  formulaci namůže přece rozumný člověk věřit. Opakuji již po několikáté. Rusko válku nepotřebuje a nechce. Rusko důsledky války zná z kruté vlastní zkušenosti. Tato válka by byla jiná než všechny dosavadní, byla by to válka všezničující. Těžko by se v Evropě udržela jako malá lokální válka  mezi 2 státy. Rusko přijímá kompromisy, ale musí hájit také zájmy své a svůj stát. Prezident Putin pouze prohlásil, že pokud bude ohrožena samotná existence státu a jeho občanů použije všech prostředků k jeho ochraně. To není v žádném případě jakákoliv výhružka preventivní válkou.

    Hlavními inspirátory snažení a soustřeďování vojenských sil proti Rusku v Pabaltí jsou Spojené státy pod různými záminkami a s různými „ prostředníky“ , Chápu tento  proces jako snahu Spojených států obnovit svou hegemonii na celém světě. O ztrátě hegemonie Spojených stát hovořil před svou smrtí zapřisáhlý nepřítel Sovětského ale i současného Ruska Zbigniew Brzezinski, který celkem reálně nakreslil současnou a v nejbližší budoucnosti možnou úlohu a postavení jednotlivých velmocí v současném světě. Spojeným státům přisoudil zcela reálně úlohu regionální velmoci a nutnost kooperace s dalšími regionálními velmocemi především Ruskem a Čínou. Donaldu Trumpovi a jeho administrativě tato úloha zřejmě nestačí a proto v bezpečnostní strategii Spojených států přijaté počátkem t.r. zakotvuje snahu oobnovu světové hegemoni Spojených států v dalším vývoji světa.                                                                               

    Samozřejmě nahromaděné zbraně a emoce  ve spojení jsou vždy velmi nebezpečné a hrozí výbuchem. Ale bát se nestačí, musí se k odvrácení tohoto nebezpečí něco udělat. A  to něco je i v našich silách. Znamená to abychom podpořily ty politiky, kteří nejen, že mají možnost něco řešit, ale především chtějí řešit doopravdy, aby zmizela hrozba války. Začínají se objevovat některé první pokusy v tomto směru. Na zasedání stále rady OBSE  dne 3: 5.2018 vydalí představitelé 8 členských států OBSE prohlášení ze kterého vyjímám, cituji: „ V situaci ve které se množí nové bezpečnostní výzvy a zahraniční hrozby, je dnes opět potřebné spojit úsilí států na půdě OBSE k vyřešení současných konfliktů a zabránit vzniku nových. Jsme přesvědčení že je to jediný způsob, kterým můžeme uchránit  současnou a budoucí generaci od nových válečných utrpení
    Mír ve 21 století stojí za to, abychom o něj bojovali stejně cílevědomě a vytrvale jak to dělali lidé ve století minulém. Musíme se vážně a zodpovědně zamyslet nad budoucností našich dětí a vnuků
    Myslím, že k tomuto není co dodat, jen snad to, že je naší povinností „ přesvědčit“ naši politickou reprezentaci ( nebo ji vyměnit), aby v tomto duchu pracovala a jednala také v příslušných organizacích a institucích na mezinárodním fóru.
    Jer to velká inspirace a jak je zřejmé našla by podporu.

    Plukovník v.v. Jiří  Bureš,
    předseda Asociace Vojáci proti válce z.s.

older | 1 | .... | 579 | 580 | (Page 581) | 582 | 583 | .... | 668 | newer