Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 601 | 602 | (Page 603) | 604 | 605 | .... | 668 | newer

    0 0

    Radim Valenčík
    17.7.2018  blog autora
    Jak číst průběh, výsledky, ale i způsob informování veřejnosti v případě schůzky Putin-Trump?


    1. Pokud chápeme logiku současného dění, lze z veřejně dostupných informací poměrně snadno vyčíst, co se odehrálo a jaké to bude mít důsledky. Předvedu to.

    2. Problém přečíst, co se odehrálo, má mediální mainstream, a to v logice role slouhovství, které byl podřízen. Komentované zpravodajství na ČT 24 (včetně Řezníčkových Událostí komentářů) bylo projevem naprostého zoufalství poskoků současné globální moci. Doporučuji každému se podívat, protože je to víc než poučné a současně i varující z hlediska toho, kam až může veřejné médium námi povinně placené zajít, jak se může odcizit zdravému rozumu, slušnosti a hlavně těm, kterým má sloužit.

    3. Nejlépe a nejpřesněji vystihla všechny podstatné aspekty stručně, jasně i opepřeně trochou ironie Tereza Spencerová ve svém "Světu ranní kávičce". Uvedu v příloze.

    Dobře čitelná hra

    Nejdříve je nutné pochopit, jak funguje současná globální moc a jakou roli hraje jádro současné globální moci. Uvedu jen fragment z toho, co jsem k tomu napsal již před delší dobou:

    Před Jihlavou: O (degeneraci) současné moci


    7. duben 2017

    Jádro současné globální moci v podobně nekontrolovatelných enkláv zpravodajských služeb, finančních agentů propojených s částí tradičních elit využívá permanentního vyvolávání a stupňování konfliktů:
    - K překrývání příčin současných problémů.
    - K vytváření prostředí vhodného pro tunelování zemí shora.
    - K posilování prostředků kontroly obyvatelstva (jak formou technické vybavenosti, tak odbouráváním administrativních omezování kontroly soukromí).
    Pokračující degenerace jádra současné globální moci zašla tak daleko, že roste intenzita tlaku na reformu jak zevnitř, tak i zvenku, ze strany veřejnosti. I zde se projevuje snaha jádra globální moci řešit problémy vyvoláním drastických konfliktů, tentokráte přímo uvnitř jednotlivých zemí, v nichž má jádro globální moci původ. Hrozbu pokračující degenerace a úpadku řeší jádro současné globální moci obdobně jako goebbelsovsky vyšinuté nacistické Německo pokusem o dotažení stávající tendence vyhrocování konfliktů k totální válce proti všem vedené slouhy, slouhy slouhů a zapouzdřenými poskoky této současné globální moci. Jsme přímými svědky a oběťmi této šílené totální války, jejím následkům se však dokážeme efektivně bránit, protože je stále zřetelnější, o co jde.
    Celé viz: http://radimvalencik.pise.cz/4432-pred-jihlavou-o-degeneraci-soucasne-moci.html

    K tučně zvýrazněné části jen malá poznámka: Goebbelsovsky vyšinuté propagandy jsme na ČT 24 byli včera očitými svědky, nikoli však oběťmi, protože na normálního člověka u nás to nezabírá.

    Proti Trumpovi stojí obrovská síla, se kterou se dostal do přímo konfrontace od prvních dnů svého zvolení, kdy zjistil, že formou vydírání a diskreditace je tato síla schopna ovlivňovat dokonce složení i jeho nejbližšího okolí. Podobně jako Putin i Trump se ukázal být mistrem vynucených tahů. Opět vybírám je zlomek z dříve naspaného článku.

    Putin a Trump: Mistři vynucených tahů

    23. únor 2017

    Trump zatím dělá převážně vynucené tahy ke stabilizaci své pozice. Stále více si uvědomuje, jak málo znamená formální moc, kterou disponuje, oproti reálné globální moci, se kterou se potýká. Ale potýká se s ní a také si uvědomuje, jak je současná globální moc prohnilá, jak se rozpadá, ale také jak je nebezpečná. V tomto smyslu se vzdaluje od pozice Obamy a přibližuje k pozici Putina.

    První nesmělý krůček, který udělal Putin jako nikoli vynucený, ale aktivní tah, bylo zaangažování se v Libyi. A i to bylo učiněno jen tak mimoděk při příležitosti návratu flotily z mise v Sýrii (nebo to už měl promyšleno dopředu a mise flotily v Sýrii nebyla hlavním cílem?). Každopádně současná zaslepená (současnou globální mocí vydíratelná a ovládaná) euroreprezentace vůbec nepochopila, jaké poselství jí Putin vyslal. Ovládnutí Libye znamená mimo jiné ovládnutí podstatných migračních toků. Zvlášť významné po zablokování balkánské cesty. Trump zatím žádný významnější aktivní tah neudělal, jen do vynucených tahů vkládá určité hrozby, což je ovšem běžné.

    Chování Putina a Trumpa by mělo být poučné pro některé naše opoziční blouznivce, kteří se domnívají, že ke svržení současné moci u nás stačí nějaká huráakce. Lokální moc u nás není nic jiného než – jak říkám a budu ji tak označovat i do budoucna – slouhové slouhů globální moci. Jako taková je dosazena, držena a případně pod tlakem vlastních chyb či pod tlakem shora globální mocí transformována. Je mnohem a mnohem silnější, než si většina "vzbouřenců" proti tomu, co se děje, dovede představit. Ale je porazitelná. A nejen to, ona se rozpadá. Pokud ji chceme odstranit tak, aby její konec byl doprovázen minimem ztrát, musíme se poučit z toho, jak svou hru hraje Putin a – jak poslední dobou pozoruji – také Trump. Říkám to s plným vědomím svobodného analytika (nikoli jako Putinův či Trumpův agent). Musíme se zaměřit zejména na to, aby lidem docházelo, jak fungují mechanismy moci a k čemu dochází při jejím rozkladu. Stále se totiž setkávám s tím, že lidé nechtějí vidět, co proti nám stojí.


    Celé viz: http://radimvalencik.pise.cz/4284-putin-a-trump-mistri-vynucenych-tahu.html

    Spolu s vynucenými tahy a sázkou na předpoklad Putinovy trpělivosti a racionality (i toho, že si dokáže udržet své jestřáby pod kontrolou) ve hře o čas Trump zašvejkoval a přenesl hru, aby zmátl své domácí protivníky.

    Tillerson prokouknul Trumpovu fintu

    9. srpen 2017

    Mediální mainstream sežral Trumpovu lidově korejskou návnadu i s navijákem. Pro mnoho běžných Američanů, ale i unijních Evropanů je ruská a lidově korejská hrozba téměř na stejné úrovni. Alespoň pokud jde o ty, kteří se nechají masírovat mediálním mainstreamem. A tak se Trump pokusil přenést těžiště hry trochu jinam. Vyrobit z KLDR nejaktuálnějšího nepřítele. A do značné míry mu to vychází,

    První, kdo nepřímo na to, že se jedná jen o Trupovu fintu, upozornil, byl "jeho" (spíše "proti němu stojící a současnou globální mocí výrazně ovlivňovaný") ministr zahraničí Tillerson. Ten po té, co sám lidově korejskou hrozbou ještě před pár dny strašil, ji nyní začal bagatelizovat.

    Úkol totiž zní jasně: Prioritou je hrocení vztahů s Ruskem, spoléhání na nástup ruských jestřábů a dovedení světa do konfliktů nevídaných rozměrů, aby bylo překryto všechno to svinstvo, které současná globální moc a její slouhové napáchali a páchají.

    Naštěstí vše je stále čitelnější a zřetelnější. Naštěstí to lidem rychle dochází. Naštěstí cenzurovací křeče mají úplně opačný dopad.

    A normální člověk, který se sviňskou hru již naučil číst, se teď jen baví, jak se v tom mediální mainstream plácá.


    Celé viz: http://radimvalencik.pise.cz/4866-tillerson-prokouknul-trumpovu-fintu.html

    A v této hře pokračoval již se zcela jasným cílem dotáhnout to do pozitivního obratu v americko-ruských vztazích.

    TRUMP: Írán = Severní Korea II

    10. květen 2018

    Je to přenesení hry od konfrontace s Ruskem, ke které je tlačen zdegenerovaným a zdechajícím politbyrovsky přestárlým jádrem současné globální moci. Je to hra o čas.

    Hlavním cílem a misí, kterou si Trump sám sobě stanovil, je zvrácení současných trendů ke konfrontaci s Ruskem a obnova normální a perspektivního soužití.

    Jenže zlá moc je ještě hodně silná, ještě je potřeba kličkovat a manévrovat.


    Celé viz: http://radimvalencik.pise.cz/5717-trump-iran-severni-korea-ii.html

    Nechci rozebírat všechny epizody a etapy ve vývoji americko-ruských vztahů a v rámci nich vztahů Putin-Trump. Připomenu jen vypovězení ruských diplomatů či Trumpovu podporu Orbána a podkopnutí pozice Merkel:

    K vypovězení diplomatů ze San Fraciska:

    Jak událost interpretovat? Prvoplánově se nabízí vysvětlení, že Trump podlehl tlaku jestřábů a hrotí vztahy s Ruskem na historické maximum. Je ovšem možné i jiné vysvětlení. Po hrubém porušení mezinárodního práva (které se ukázalo být zbytečné a pro Rusko neškodné) se nyní může obávat americká strana odvetných kroků ze strany Ruska. I když k němu asi nedojde, bude americká strana v Rusku nucena podstatným způsobem omezit své aktivity, pokud jde o navazování spolupráce s některými jednotlivci či skupinami, které by mohly být považovány za pokus o destabilizaci. Jak se říká: Mířil na lišku, trefil Maryšku.

    Otázka je, zda americké jednání bylo dílem diletantismu a krátkozrakosti, nebo se jedná o dlouhodobější promyšlenou strategii "švejkování" ze strany Trumpových lidí, kteří tímto podkopávají pozice těch (ze řetězu utržených zpravodajských služeb), co chtějí americko-ruské vztahy hrotit do krajnosti, případně až k jadernému konfliktu.


    Celé viz: http://radimvalencik.pise.cz/4973-san-francisko-trumpova-hra-a-jaka.html

    K podpoře Orbána a podkopnutí Merkel:

    "Americký prezident Donald Trump v telefonickém rozhovoru povzbudil maďarského premiéra Viktora Orbána, aby nadále silně hlídal jižní hranice Maďarska. Agenturu MTI o tom v sobotu informoval ministr zahraničních věcí Péter Szijjártó. Orbán měl Trumpovi odpovědět, že Maďarsko bude pokračovat v dosavadní migrační politice a své hranice určitě ochrání."

    Viz celé a podrobně:
    https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/475243-trump-volal-orbanovi-aby-ho-povzbudil-v-jeho-protiimigacnich-opatrenich.html

    Postupně padá jeden EU-MERKEL-PROTEKTORÁT za druhým včetně Bavorska, jak jsem už před delší dobou uvedl, Frau Merkel se podařilo rozložit nejen EU, ale i Bundes, sama uvažuje o brzkém odchodu...

    "V Německu se vyostřuje spor o migraci. Ministr vnitra Horst Seehofer (CSU) podle listu Welt am Sonntag řekl, že už s kancléřkou Angelou Merkelovou (CDU) nemůže dál pracovat. Mluvčí vlády mezitím popřel informace o tom, že Merkelová chystá summit evropských států, které jsou nejvíce zasaženy uprchlickou krizí."

    Celé viz: http://radimvalencik.pise.cz/5838-trump-s-orbanem-odepsali-frau-merkel.html

    Myslím, že k pochopení toho, jak číst současnou realitu, to stačí.

    Příloha: Terezčin "Svět při úterní ranní kávičce"

    Jako přílohu uveřejňuji ze dvou důvodů:

    - Jako zdroj nejúplnějších aktuálních informací a ukázku toho, jak by mohlo vypadat i mainstreamové veřejné zpravodajství, pokud by nebylo ovládáno hlupci a darebáky, resp. zapouzdřenými poskoky současné globální moc.

    - Jako to, co si můžete každý den kolem osmé přečíst (také při kávičce) zde:

    https://www.facebook.com/tereza.spencerova?hc_ref=ARQ3dOiTv0rVwbmsnNxkb3bSvPtW_HwENi4kCBvr0n4z0m1twQJ-hqV7bvAtPzH7UiU&fref=nf

    Tak tady je to dnešní ze 17. 7. (to nejdůležitější podtrhuji):

    -- Trump s Putinem protáhli schůzku mezi čtyřma očima, aby se prý ven nedostaly žádné "úniky", a tak "svět" konkrétně nic moc neví...

    -- jednou z mála "reálií", které se mi podařilo objevit, je asi Trumpovo konstatování, že nechá Nord Stream II, ať si tedy nordstrímuje... ale že prý tranzit ruského plynu přes Ukrajinu musí být zachován... a Putin jako že jo, ale že Ukrajina musí doplatit dluhy... čili, že Nord Stream II ano...

    -- a druhým bodíkem je Trumpovo poděkování za "ruskou pomoc v boji s Daešem", který prý z 90 procent "odmakali" sami Američané, přičemž konstatoval, že USA i Rusko chtějí pomáhat Izraeli a Izrael má nějaké nároky na situaci v Sýrii, a že všichni spolupracují... čili, dohoda o tom, že Bašár je OK, pokud ze Sýrie (nebo alespoň z příhraničí s Izraelem) odejde Írán, platí... nebo lépe, je v běhu a dolaďuje se... tvrdými lokty...

    -- obecně ale platí, že si případné výsledky jejich rozhovoru bude třeba v budoucích týdnech a měsících odvozovat z konkrétního vývoje v různých oblastech...

    -- Trump nicméně odmávl "ruské vměšování" a další haldu dnes už klasických, byť ničím nepodložených obvinění, a *-*-*-z prohlášení po rozhovorech vyplývá, že se eskalace vztahů mezi USA a Ruskem nekoná... což je asi to nejdůležitější...*-*-*-*
    -- podle Putina byl summit "dobrým startem"... Trump totiž fakticky odvolal studenou válku 2.0...

    -- "Myslím, že po mistrovství světa ve fotbale už nebudou následovat věci jako Krym," prohlásil po summitu finský ministr zahraničí. "Rusko může překvapit jinak... protože nyní toho mají v rukou mnohem víc, než tenkrát. Mohou se ujmout mírotvorné role na Ukrajině, v Sýrii, v jaderných zbraních." ufff


    -- úspěšnost helsinského summitu – z hlediska případné spolupráce a neválčení -- nejlíp dokládá až neuvěřitelně hysterická reakce CNN a dalších klasicky antitrumpovských médií (včetně Atlantické rady) nebo u nás (namátkou) Kalouska či Klvani... Trump je totiž "rozvařený makarón" (podle Arnolda Terminátora Schwarzeneggera), který ani jednou nepoužil nadávku "ruský šváb"... zhroutil se jim zase jednou svět...


    -- nejsou sami: "USA už nejsou partner, na kterého se dá plně spolehnout, musíme se tomu přizpůsobit," mínil dopředu německý ministr zahraničí. A jeho španělský kolega má za to, že "Trump musí nenávidět snad celý svět"...

    -- Španěl má nejspíš svým způsobem pravdu, pokud budeme pod pojmem "celý svět" vidět dosavadní politické "elity" v Evropě... protože Trump projel Evropou a zanechal po sobě jen "spálenou politickou zemi"...

    -- poslouchám své oblíbené "staré" rádio, které neustále opakuje zase to své "oblíbené", tedy že podle US zpravodajských služeb se Putin (nejspíš rovnou osobně) do amerických voleb vměšoval... a basta!!! ...a že se nějaká mladá Ruska v USA kamsi zkoušela vměšovat a byla zatčena...

    -- a zatímco Trump ze "spálené" Evropy ještě ani neodjel, lídři EU (Juncker, Tusk a spousta dalších) už se vyloupli v Pekingu, kde s čínskými komunisty dojednali nejen spolupráci na klimatu, ale hlavně na investicích, obchodní spolupráci atd atp... Co na to "naši" s tibetskými vlajkami? Fuj je Trump, Putin i Brusel?

    -- v Moskvě se mezitím vyloupl faktický lídr Itálie, ministr vnitra Matteo Salvini... a že prý sankce jsou na nic a Itálie do konce roku celou tu unijní hloupost zruší...

    -- to maďarský Viktor Orbán se rovnou z fotbalového finále v Moskvě vyloupl v Izraeli. Se svým přítelem Netanjahuem – spojuje je nenávist k Sorosovi, a ta je vlastně spojuje i s Putinem a taky s Trumpem – dojednával prohloubení vztahů. V Bruselu zalomili rukama, že v zástupu těch, co rozbíjejí (beztak neexistující) "evropskou jednotu" a oslabují EU jako takovou, je už otevřeně i Izrael... řady houstnou v řádu hodin... fuj je tedy už Putin, Trump, Brusel, Orbán, Netanjahu (ale to se nesmí říkat nahlas!) i ten Ital s Finem...

    -- s tím souvisí, že izraelská média tvrdí, že Netanjahu minulý týden v Moskvě Putinovi nabídl, že výměnou za odsun íránských oddílů ze Sýrie uzná nejen Bašárův režim v Damašku, ale dokonce i ruský Krym... a zatímco má Izrael stále ještě zásadní vliv na US zahraniční politiku, Írán oznamuje, že se ze Sýrie stáhne, pokud bude Damaškem požádán, a Damašek říká, že sice nepřijímá od agresorů žádná ultimáta, ale že "jakmile zlikvidují terorismus" (což už se beztak "skoro" stalo), může Írán jít domů, zatímco USA už zvažují výjimky ze sankcí proti Íránu a přemýšlejí o nové jaderné smlouvě s Íránem, která by jen nově zahrnovala i balistické rakety... je to hodně "v kostce", ale i tak, kruh se v zásadě uzavírá... i když to formálně ještě potrvá... a bude kolem toho ještě spousta "velkých slov"...

    -- není pro nás bez zajímavosti, že se výjimky z amerických sankcí proti ropným obchodům s Íránem nebudou týkat Evropy... čili, u Trumpů dál cítí, že na Evropu mohou ještě pořád bezbolestně tlačit... asi hlavně proto, že se nechá...

    -- Turecko v rámci "balancu" nevylučuje, že vedle ruských S400 koupí i americké Patrioty... aneb "Jednu raketu do každé turecké domácnosti!"...

    -- v Británii podal demisi další ministr, tentokrát ne kvůli Brexitu, ale kvůli dvěma tisícům zprávám jisté barmance, kterou (i s její přítelkyní) nutil nejen k sexu a BDSM, ale i aby mu říkaly "Taťko"... tentokrát Londýn Evropu o "solidaritu" a vypovídání ruských diplomatů nežádá...

    -- USA kupují asi 300 tisíc barelů ruské ropy denně... jsou to 3 procenta ruské produkce...

    -- před 40 lety prý sonda NASA nešťastnou náhodou možná zničila důkazy o životě na Marsu... a zahubila tak tamní život... prostě den blbec...

    Tož stručný a rozespalý průlet světem... 

    - - -

    0 0

    Zbyněk Fiala
    17.7.2018 VašeVěc
    První soustavnější jednání amerického prezidenta Donalda Trumpa a ruského prezidenta Vladimíra Putina přineslo zájem o obnovu pravidelných věcných kontaktů, nejen politiků, ale i odborných skupin. Je to pokus jak vrátit realitu do americko-ruských vztahů a vyprostit je ze zajetí pohádkářů.


    Došlo na nejhorší. Americký prezident Donald Trump a ruský prezident Vladimír Putin seděli dvě hodiny beze svědků a Trump potom na tiskovce sdělil, že ve věci vyšetřování ruského vměšování do amerických voleb má Putin skvělý nápad. Ano, tohle řekl, a přesně toho se taky všichni nejvíc báli. Že oni se ti kluci domluví, přestože to má Donald výslovně zakázáno… New York Times dokonce počítaly s tímto nebezpečím natolik, že svého prezidenta už před setkáním označily za „proradného zrádce“, protože „nedokáže ochránit zemi proti probíhajícím útokům“. Kdyby to nebyly fake news, je čas zalézt do sklepů.

    Ale ten Putinův nápad je opravdu dobrý. Chce se zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller něco dozvědět od dvanácti obviněných ruských trollů, které do Ameriky asi nikdy nedostane? Přitom je považuje za součást ruské vojenské zpravodajské služby, nasazené v operaci na zvrácení výsledku volby prezidenta USA s rozpočtem 1,5 milionu dolarů. Fajn, ať sepíše žádost, podrobně vysvětlí, co potřebuje, a bude mu povoleno, aby vyšetřování probíhalo za účasti jeho lidí v Rusku.

    Samozřejmě, musí to být na bázi reciprocity, upřesňuje Putin, kdy americké úřady zase pustí ruské vyšetřovatele k osobám, na které mají políčeno oni. Je tu například případ významného dárce pro kampaň Clintonové, jehož peníze byly vydělány podvody v ruském prostředí a ke všemu byly skryté před finančními úřady v Rusku i Americe. Divte se Trumpovi, že radostně přikyvoval. Nakonec to bude Vladimír, kdo mu v té ruské patálii pomůže.

    Média i nejrůznější experti Trumpa před setkáním krmili radami, že o ničem jiném než o ruském vměšování, a dejme tomu troše toho Krymu a Sýrie, prostě jednat nemá. Jenže není zase tak těžké najít důležitější témata. Hlavní notou setkání Trumpa s Putinem proto byla snaha navázat systematičtější kontakty, které by zatlačily pohádkáře do pozadí. Jak oba státníci informovali na tiskovce na závěr setkání, ke slovu by se měli častěji dostávat skuteční experti, například ve smíšené skupině odborníků na vzájemné vztahy a odzbrojovací iniciativy obou zemí. To má životní význam, protože USA a Rusko dohromady vlastní 90 procent světového jaderného arzenálu a mají tak klíčovou odpovědnost za to, že se to nevymkne z ruky.

    Další odborná skupina má sestávat z vedoucích osobností podnikání, která by vztahy obou velmocí opřela o reálné zájmy. Je tu kybernetická hrozba? Ať o tom neblouzní někdo, kdo o tom houby ví, a probere se to raději ve skupině amerických a ruských odborníků. Nemusí se dohodnout, ale aspoň budeme vědět, o co jde.

    Trump označil vztahy USA a Ruska otevřeně za konkurenční. Dokonce to řekl s jistým respektem, protože konkurent je někdo, koho musíte brát vážně. V tomhle duchu taky komentoval své předchozí pokusy vnutit evropským spojencům v NATO americký zkapalněný plyn místo plynu z ruských trubek. Jistě, chceme prodávat. Ale to je byznys, ne válka.

    Proč to tak dlouho trvalo, než se sešli nejvyšší představitelé USA a Ruska k soustavnější debatě a obnovení pravidelných pracovních vztahů? Proč bylo pro Trumpa snazší setkat se severokorejským Kimem? Kde se vzala ta šílená ruská hrozba, kvůli které chce i ČR dávat na zbrojení až sto miliard korun ročně (ale válčit budeme z nějakých důvodů v Afghánistánu a Mali)?

    Byla to kombinace několika věcí. V Americe probíhala předvolební kampaň a na druhé polokouli bylo Rusko jako stále lákavější kořist. Zdálo se být oslabené poklesem cen ropy. Světem valily barevné revoluce a k ruské hranici se přiblížila ta ukrajinská, do které dala vláda prezidenta Baracka Obamy (Demokratická strana) podle náměstkyně ministra zahraničních věcí Victorie Nulandové pět miliard dolarů. Naše milá krajanka Majdalénka Albrightová, poradkyně kandidátky Demokratické strany Hillary Clintonové, se vyjádřila v tom smyslu, že Rusko má nespravedlivě velké bohatství surovin, které by se slušelo rozdělit mezi další zájemce.

    Po vítězství Clintonové by se o tom mohlo prakticky uvažovat. Jenže byl tu politický neumětel Trump, který se překvapivě hrnul do prezidentské funkce a lákal voliče i tím, že si přál zlepšení vztahů s Ruskem. Zdůvodňoval to jednoduchým pravidlem z byznysu, že lepší vztahy jsou lepší než vztahy horší. Pravděpodobně přitom netušil, jaké běsy tím probouzí. Nenapadlo ho, že když lidem nabízí, co chtějí slyšet, koleduje si o otevřenou válku s hluboce zakopaným bezpečnostním a politickým establishmentem, neboť ten přece určuje, co si prezidenti smějí přát. A protože tento “hluboký stát“ své války obyčejně vyhrává, podstatná část médií vsadila na to, že Trump ve volbách neuspěje, a když uspěje, tak zase rychle padne.

    Napřed ovšem vyhrál, ale pak v tom musel být ďábel, jehož pozemským ztělesněním je Putin. Od té doby, když se řekne v Americe Rusko, tak se smí mluvit jen o tom, jak zmanipulovalo americké volby. Co jiného přece Trumpovo volání po lepších vztazích znamená, než že Putin zvrátil hlasování o prezidentovi a prosadil Trumpa, protože na něj něco má?

    Trochu to však připomíná řeči o provaze v domě oběšence.

    Bezprostředně před helsinskou schůzkou Trumpa s Putinem, zvláštní vyšetřovatel Mueller přišel se svým vkladem do její dělné atmosféry a obvinil dvanáct „ruských zpravodajců“, že se v roli trollů pokoušeli rozvrátit americkou demokracii. Ale chce je vláčet nejen kvůli nějakým ptákovinám na facebooku v operaci s rozpočtem 1,5 milionu dolarů. Stále vážněji se uvažuje o tom, že si hráli na rumunské hackery Guccifer 2.0 a nabourali se do serveru národního vedení Demokratické strany. Touto cestou se pak tyto informace od zdroje dostaly do Wikileaks.

    Co jsme se z nich dozvěděli? Něco o volebních manipulacích, avšak reálnějších – a z jiného tábora. Byly tam doklady, jak štáb Hillary Clintonové podváděl při televizních debatách, když dostával otázky předem, nebo jak Hillary podkuřovala bankéřům Goldman Sachs na uzavřeném jednání, aby pak proti nim hřímala z volební tribuny, a jak si vynutila, aby vlastní strana házela klacky pod nohy nebezpečně úspěšnému soupeři v primárkách, kterým byl Bernie Sanders.

    Tenhle hnus musel pochopitelně otřást veřejností a přispěl k porážce Demokratů. Mistrovským dílem krizové komunikace však bylo, že spin doktoři najatí Demokraty dokázali převést pozornost od obsahu (podváděli jsme) k pohádce o strašidlech, která vysávají Američany po internetových drátech. Těmi strašidly byli Rusové na objednávku Trumpa.

    Bylo tu však ještě kouzlo nechtěného, když krátce předtím Wikileaks zveřejnily celý arsenál nástrojů používaných americkými tajnými službami k odposlechům kdekoliv na světě, včetně mobilu německé kancléřky. Nejhezčí kousek představoval způsob, jak vám strčit ucho do pokoje. Stačí k tomu televize s hlasovým ovládáním. Ta poslouchá, i když je vypnutá.

    V této soutěži o pozornost amerického publika ruský datový krvesaj zvítězil a Trumpa od té doby dusí zvláštní vyšetřovatel Mueller. Tohle chvíli vyhovovalo i značné části Republikánské strany, která nestála o to, aby jí velel někdo, kdo není z nich. Kdo není součástí přediva washingtonských pletich, kde je vždycky něco za něco. Po čase si však i oni začali uvědomovat, že legenda o ruském spiknutí ohrožuje stranu jako celek, a začali se bránit. Nejdál zašel sněmovní výbor pro kontrolu tajných služeb, který došel po dlouhém vlastním vyšetřování k závěru, že šlo spíše o spiknutí FBI a struktur ministerstva spravedlnosti proti Trumpovi.

    Kongresmani poukazují na to, že FBI se nikdy nepokusila prozkoumat server národního vedení Demokratické strany, ze kterého byla svinstva z kampaně Clintonové vytažena. Potom se tento server ke všemu ztratil, jak teď upozornil Trump na tiskovce v Helsinkách. Podstatné je také to, že objem ukradených dat byl tak velký, že nemohl projít ve vykazovaném čase po drátech. A pokud to někdo stáhl na rychlejší flešku, mohl to být někdo zevnitř Demokratické strany, komu se ty podvody zajídaly.

    Jak to bylo doopravdy, to by se dalo podle Putinova nápadu zjistit, kdyby se američtí vyšetřovatelé vydali do Ruska, a ruští potom do Ameriky. No není ten Trump proradný zrádce, když na něco takového přistoupí?

    Mimochodem, Putin byl opravdu ve formě. Na dotaz, zda si přál zvolení Trumpa, řekl, že ano, vždyť přece mluvil o zlepšení vztahů s Ruskem. Každý člověk má nějaké preference. A k některým démonickým interpretacím FBI pak poznamenal skromně: „Byl jsem taky zpravodajec. Vím, jak se to dělá...“

    0 0

    Paul Craig Roberts
    17. 7. 2018       
    PaulCraigRoberts  (kráceno)
    Americká Demokratická strana je spíš rozhodnuta svrhnout svět do thermonukleární války, než aby uznala, že Hillary Clintonová prohrála prezidentské volby ve férovém boji.. Demokratická strana byla totálně zkorumpována Clintonovým režimem a nyní je i totálně choromyslná. Vůdcové Demokratické strany jako Nancy Pelosiová či Chuch Schumer, můj někdejší spolupracovník v New York Timesech, zareagovali na skutečnost, že první krok Trumpa v Helsinkách směřoval ke snížení extrémně nebezpečného napětí mezi USA a Ruskem, zcela nedemokraticky.


    Ano, Rusko je supermocnost. Ruské zbraně jsou o tolik výš nad zbrojním haraburdím amerického vojenskobezpečnostního komplexu, že se už dnes stává problematickým hovořit o USA jako o druhé nejsilnější světové vojenské mocnosti. Jestliže tedy tupí neokonzervativci jako Max Boot, William Kristola a zbytek neokonzervativní špíny prosadí své, stanou se USA, Britanie a Evropa oblastmi ruin po další tisíce let.

    Vůdkyně menšinových demokratů ve sněmovně reprezentatntů Nancy Pelosiová prohlásila, že ovlivněn jakýmsi nedefinovaným strachem z Putina vyprodal Trump americký lid Rusku, protože chce prostě dělat mír. „Zůstává otázkou, co má Putin a co mají Rusové - osobně, politicky či finančně- na Trumpa ve svých složkách, že se chová takovýmto způsobem?“

    „Tím způsobem“ míní Pelosiová Trumpovu touhu mít mír a nikoliv válku.

    Ve stejném duchu mluví i senátor za stát New York Chuc Schumer: „Miliony Američanů budou chtít vědět, zda jediným vysvětlením Trumpova jednání je možnost, že Putin má o něm v ruce nějaké zničující informace“.

    A i John Brennan, zostuzený ředitel CIA, přidává k protitrumpovské kampani svou kapku jedu: „Prezident je celý v kapse Putina. Republikánští patrioti, kde jste?“

    A zde jsou další hlasy proti Trumpovi: infowars

    A zde další z CIA koupené a placené BBC: bbc

    VŠIMNĚTE SI, ŽE ANI JEDNO ZÁPADNÍ MÉDIUM NEOSLAVUJE A NEDĚKUJE TRUMPOVI A PUTINOVI ZA UVOLNĚNÍ NEPŘIROZENĚ VYTVOŘENÉHO NAPĚTÍ VEDOUCÍHO K NUKLEÁRNÍ VÁLCE. JAK JE TOHLE MOŽNÉ? ČÍM TO JE, ŽE ZÁPAD SE STAVÍ TAK ZÁPORNĚ K MÍRU? ČÍM SI TO LZE VYSVĚTLIT?

    Rusové, Číňané, Iránci a Severkorejci a vůbec celý zbytek světa potřebují vidět a přesvědčit se o této extrémně nepřátelské reakci na možnost míru na straně Demokratické stranty, mnoha členů strany republikánské, včetně bezectných republikánských senátorů McCaina a Grahama, i na straně západních médií, tvořených davem lidí, zanesených na výplatní pásku CIA, jak nám prozradil německý žurnalista Udo Ulfkotte, který sám na výplatní pásce CIA figuroval.

    Nancy Pelosiová, Chuck Schumer, McCain, Graham a zbytek korupčního amerického bahna, které nám vládne, zas figurují nikoliv na výplatní pásce CIA, ale na výplatní pásce vojenskobezpečnostního komplexu. Jen běžte a zrakem se pokochejte na dary, které tito lidé dostávají od komplexu na své volební kampaně. A naivní Američané mají za to, že je volí.

    A proto, a jen proto, nemá americká veřejnost žádnou svou reprezentaci, a má jen lži, ospravedlňující válku a konflikty. Vojenskobezpečnostní komplex, před kterým americký lid marně varoval prezident Eisenhower, zoufale potřebuje nepřítele. A režimy Clintona, Bushe ml. a Obamy, komlexu poslušny, udělaly tohoto nepřítele z Ruska.

    Putin i Trump mohou být zavražděni – a k tomu prohlášení Pelosiové, Schumera, McCaina, a dalších, že americký prezident prodal Ameriku Rusku, donekonečna opakovaná americkým ministerstvem propagandy, přímo směřují. A Putin zas může být zavražděn operativci CIA, kteří, kryti jako zaměstnanci neziskovek či Západem vlastněných médií, mají ruskou vládou povoleno cestovat po celém území Ruska.

    Dnes a přímo v těchto okamžicích, čelíme masivnímu úsílí vojenskobezpečnostního komplexu, neokonzervativců, Demokratické strany a presstitutek zdiskreditovat prezidenta Trumpa s cílem jej svrhnout.

    A prezident je téměř bezmocný.

    Což by si Putin, Číňané, Iránci a Severkorejci měli uvědomit dřív, než bude pozdě.

    Vybral a přeložil Lubomír Man

    0 0

    Paul Craig Roberts
    17. 7. 2018   
    PaulCraigRoberts
    Prezident Trump usiluje o mír mezi nukleárními supervelmocemi, a poslanec americké Demokratické strany Steve Cohen žádá, aby byl za toto usilování zbaven úřadu. A dřívější a zneuctěný ředitel FBI James Comey, který zorganizoval falešnou kampaň Russiagate, aby tak zabránil Trumpovi dojednat mír s Ruskem, se vyjádřil stejně a společně s Cohenem volá po převratu, který by měl zvolenou vládu USA svrhnout.


    V úterý vydal toto prohlášení:“Byl to den (míněno pondělí v Helsinkách – pozn. překl.), kdy americký prezident stál na cizí půdě vedle vražedného a prolhaného darebáka a odmítl podpořit vlastní zemi. Patrioti musí povstat a odmítnout chování tohoto prezidenta“.

    Comey a značný počet dalších politiků obviňují dnes tedy Trumpa ze zrady, zatímco se sami zrady dopouštějí.

    Trump ma tak všechny potřebné důkazy k tomu, aby ty, kteří jednají s cílem svrhnout vládu USA, dal zatknout a postavit před soud za zradu.

    Proč nekoná?

    Překlad: Lubomír Man

    0 0

    Lenka Procházková
    17. 7. 2018
    Každý, kdo někdy v Praze organizoval veřejné shromáždění, dobře ví, že je marné pořádat tyto akce v blízkosti budov Parlamentu ČR, neboť to legislativa nedovoluje. V příloze zákona 252/2016 Sb. jsou adresně vypsána místa, kde jsou shromáždění nezákonná a jako první je uvedena Sněmovní ulice v Praze 1. Mohu dosvědčit, že i při pouhém sbírání podpisů na petici jsou aktivisté postávající u petičního stánku umístěném na protějším chodníku v dohledu budovy Sněmovny vždy legitimováni a policie průběžně monitoruje jejich pohyb.


    Ve středu 11. července 2018 se v rozporu s platným zákonem ve Sněmovní ulici shromáždilo několik desítek lidí. Přítomní policisté umožnili demonstrantům oblehnout hlavní vchod do Sněmovny, v níž probíhalo jednání před hlasováním o důvěře vlády. To, že policie nezakročila, znamená, že kdosi nezákonnou nátlakovou akci zaštítil.

    Zatímco poslanci v obležené Sněmovně debatovali o tom, zda absolvování Vojenského gymnázia Jana Žižky je nesmazatelnou skvrnou v životopise zákonodárce, za vraty Sněmovny jim řvoucí a pískající „lid“ předváděl, jak křehkou pozici má v naší republice zákon, když i policisté, kteří jej mají chránit, mohou přijímat a plnit rozkazy k jeho porušení. Průběh středečního večera a noci ukázal i slabost silového ministra vnitra, když nedokázal (zdánlivě nepopulárním) rozhodnutím dát ulici před Sněmovnou jménem zákona vyklidit.

    Účel světí prostředky
    Chceme - li události středečního večera a noci rozklíčovat za pomoci starého politického a jezuitského sloganu, že účel světí prostředky, musíme postupovat od známého k neznámému. Užité prostředky jsme viděli v přímém přenosu, a nebyl to jen kompars v setmělé ulici, ale i narážky některých opozičních politiků z tzv. Demobloku vyslovené do mikrofonu v jasně ozářeném sále Sněmovny. Z oněch provokujících odkazů na probíhající demonstraci bylo zřejmé, že mezi nezákonným srocením pod okny a některými zákonodárci v sále je souhra. Co bylo účelem toho spektáklu, v němž roli statistů sehrála i nečinná policie?

    Vylučovací metodou zjistíme, že záměrem dramaturgie nebylo zvrátit závěrečné hlasování. Podle závazných dohod měla vláda důvěru předem zaručenou (i s rezervou několika nepřítomných poslanců) a zrežírovaný povyk pod okny, přestože trval dlouhé hodiny, nemohl výsledek hlasování ovlivnit. Co tedy bylo účelem oné nátlakové akce?

    Průzkum bojem

    Myslím, že se jednalo o testování, kdy Demoblok vyslal vládě jasný vzkaz ve smyslu: Pohleďte na tu nezákonnou demonstraci přímo u vrat Sněmovny, kterou média ochotně přenášejí. Tak ukažte, co jste s tím schopni udělat!

    V tomto testu lidsky obstál premiér, když se dokázal postavit tváří v tvář agresivnímu davu. Politicky však vláda u občanů důvěru ztratila ještě dřív, než ji od poslanců získala. Neboť ukázala, že toleruje nezákonné prostředky z obavy, aby policejním zásahem nepopudila „lid obecný“ a nerozpoutal se nějaký majdan. Ten ale nehrozil. Stačilo na obou stranách úzké Sněmovní ulice včas postavit zábrany a použít tlampače. Z opakované citace zákona 252/2016 Sb. by nejen demonstranti ale i televizní štáby a diváci u obrazovek pochopili, na čí straně je právo. Pokud by se průběh odehrál takto, nemohli by poslanci z Demobloku dál rozněcovat „spontánní nesouhlas“, protože by tím naváděli k porušování platných zákonů. Ostatně je poněkud absurdní, že mnozí z těchto opozičních poslanců, kteří před kamerami tak horují pro občanské svobody a fyzické obležení Sněmovny vnímají jako chválihodnou angažovanost, stejnými ústy považují svobodu slova na internetu za hrozbu demokracie.

    Takzvaný průzkum bojem, jehož jsme byli svědky v průběhu středečního večera a noci na čtvrtek, předznamenal, jaké nátlakové prostředky jsou schopni někteří opoziční politici uplatňovat v budoucnu. Současně však tento test naznačil, že vláda, která není schopna ve jménu zákona jednat ani „doma“, jen stěží najde sílu a odvahu k hájení zájmů České republiky a její legislativy na mezinárodním kolbišti.

    Do první zrady
    Je možné, že důvěra vládě, vyslovená několika poslanci za ČSSD podmínečně „až do první zrady“, brzy vyprší a že podpis pod touto zradou bude patřit ministrovi zahraničí (ČSSD), který v souběžné funkci ministra vnitra porušil shromažďovací zákon, který v roce 2016 on sám signoval jako tehdejší předseda Sněmovny. Tím chci říct, že vědomé porušení zákona, ke kterému v přímém přenosu došlo, nebude-li zahájeno jeho transparentní vyšetřování dle hesla: padni komu padni, může být prvním krokem k předčasným volbám. Neboť nátlakové metody podobné fašistickým jsou s demokracií stejně neslučitelné jako někdejší komunistické praktiky užívané při získávání moci a zastrašování politických protivníků. Každý, kdo tyto metody užívá a každý, kdo jejich užití nezabrání, ačkoliv k tomu má kompetence a oporu v zákonu, patří před soud a nikoliv do zákonodárného sboru, neboť se podílí na vytvoření nebezpečného precedentu.

    Démon souhlasu

    V setmělé Sněmovní ulici se během nátlakové akce objevily i transparenty s portrétem Milady Horákové. Ženy, jež byla za totalitního režimu v přímém rozhlasovém přenosu odsouzena k smrti. Existují i filmové dokumenty z onoho procesu. To, že se 11. července roku 2018 zneužitá tvář Milady Horákové znovu ocitla před kamerami, aby zaštítila nezákonnou akci, je nejen vrcholně nevkusné ale doslova otřesné. Žena, k jejíž popravě přispěla mediální kampaň, která vyvolala v tehdejší zmanipulované veřejnosti démona souhlasu s trestem nejvyšším, přece nemůže dnes sloužit jako „beranidlo“ při ataku na Sněmovnu a na rozum statisíců diváků, kteří nezákonnou akci sledovali u obrazovek!

    Manipulace s vědomím občanů je totiž v době internetu mnohem obtížnější než kdykoliv dříve. A pár desítek komparzistů mávajících portrétem Horákové - oběti totalitní zvůle - nemůže ve veřejnosti probudit démona souhlasu s návratem totalitních praktik.

    Vyhodnocení testu

    Je „pátá kolona“ skutečně tak tupá a nevzdělaná, jak se jeví? Vyhodnocení testu, kterým měla zjistit, jak bude nová vláda reagovat na zastrašování, sice pro vládu (snad s výjimkou premiéra) dopadlo tristně, ale ani v táboře Demobloku fanfáry nezazněly. Očekávaná podpora „lidu obecného“ nenastala a z debat na internetu je zřejmé, že láhev hozená ze tmy na premiéra, zapůsobila na vědomí televizních diváků jako signální světlice. Ozářila scénu a během jediné vteřiny jsme měli jasno o tom, kam až tyto nezákonné metody mohou vést. Z výsledků středečního riskantního testu tedy nejlépe vyšli občané. Policie v jejich očích ztratila kredit, ministr vnitra byl vyhodnocen jako ustrašenec a „pátá kolona“ zřejmě dostane výpověď (nejen z budoucí Sněmovny ale i z dnešního „vedlejšáku“). Premiér získal chybami protivníků prodlouženou šanci k tomu, aby přehodnotil záměry, které jej kdysi do politiky přivedly. Nevím, zda je schopen tu osudovou výzvu pochopit. A přijmout. Jeho voliči v to doufají. Nás ostatní, kteří svoji důvěru nestavíme na víře ani na ojedinělém emotivním zážitku, může premiér přesvědčit o své státnické kompetentnosti jen svými budoucími skutky. Pro začátek třeba tím, že znovu otevře provokativní kauzu „novičok“. Pokud to dokáže se stejnou odhodlaností, s kterou dal otevřít vrata Sněmovny obléhaná zverbovanými řvouny, vykročí na cestu suverénního politika. Je to obtížná a riskantní cesta, ale k obnově suverénního státu žádná jiná nevede.

    0 0


    Jan Žižka
    17. 7. 2018 Literárky
    Pokud se celková vyspělost občanské společnosti měří kvalitou zpravodajství veřejnoprávních médií, jsme na tom asi jako některé rozvojové státy.


    Osobně neznám člověka, který by považoval zpravodajství České televize za objektivní a kvalitní.

    K České televizi lze mít celou řadu výhrad – od chudé programové skladby, přes neustálé a únavné opakování stejných pořadů, nesprávné používání češtiny, neprofesionální práci některých redaktorů atd.

    Myslím ale, že největším problémem České televize je její zpravodajská činnost. ČT se ani nesnaží o objektivitu, jen poučuje, co si máme myslet a jak správně rozumět jejím zprávám.

    Jako zajímavý příklad může sloužit skladba zpravodajství České televize 6. července tohoto roku, tedy ve významný den naší země a výročí upálení Mistra Jana.

    1. zpráva – americká cla (cca. 8 minut).
    2. situace v automobilkách
    3. Německo – politické zpravodajství
    4. Thajsko – zatopená jeskyně
    5. korupční aféra ve fotbale
    6. Jan Hus cca (2 minuty)

    Tedy šestá zpráva v hlavní televizní relaci v den, kdy si připomínáme úmrtí J. Husa.

    Dovedete si takovou skladbu zpravodajství představit v zemi, kde sistují svobodná veřejnoprávní média?

    Dovedete si představit tuto situaci v zemi, která bere vážně svoji historii?

    - - -

    0 0

    Mirko Radušević
    17.7.2018
    Sleduji finále Francie – Chorvatsko a po jeho skončení řada telefonů a jeden z volajících mluví o tom, jak půlka Afriky vyhrála nad čistokrevnými Chorvaty. Tu máš, čerte, kropáč… Fotbalem často cloumá vášeň. Podívejme, jak je to v případě dnes ve světě oslavovaného chorvatského fotbalu… (vlevo chorvatský brankář Danijel Subašić)

    Včera publikované komentáře chorvatských „sporťáků“ byly psány jistě pod velkou emocí, neboť je autoři sepisovaly těsně po prohře s Francií a řešili především velký úspěch svých „vatrenih“ (ohnivých – chorvatská fotbalová hymna – Srce vatreno – Ohnivé srdce), jak jim přezdívají. Jeden z nich Mario Zorko z Jutarnjiho listu si nejprve všímá okolnosti, že chorvatský tým odlétal na šampionát bez poplácávání po zádech od politiků, bez jakéhokoli doprovodu a slavnostnějšího popřání úspěchu. Navíc, týden před tím ani jeden politik nezavítal na vyhlašování nejlepšího chorvatského fotbalisty roku, kterým se stal již po šesté za sebou Luka Modrić. Nyní chce každý, včetně politiků aspoň selfíčko s některým z reprezentantů, nejlépe s Modrićem (na šampionátu vyhlášen za nejlepšího fotbalistu). Dokonce komentátor obvinil chorvatskou vládu, že „od roku 2000 systematicky pracovala na nevraživosti vůči kopané… a to se s větší nebo menší intenzitou děje již skoro dvacet let“. Tomuto zřejmě nikdo z nás nerozumí ani nepochopí. Ovšem Mario Zorko nám to vzápětí vysvětluje, proč taková animozita k této vynikající reprezentaci, ke které se údajně veřejnost před MS otočila zády: „Bylo to kvůli přehnanému nacionalistickému náboji, všem vadila ruka na srdci… kopaná byla prohlašovaná za líheň mafie, rasismu a nacionalismu, za bahno.“ Podle komentátora chorvatský fotbal vše toto přežil, neboť naštěstí nežije z dotací státu, ale má budžet od UEFA a žije z transferu hráčů. Zorko radí hráčům, ať nyní svůj úspěch oslaví bez politiků, kteří přišli na to, jak je výhodná fotbalová turistika i do Ruska.

    Další komentátor Toni Horvat ze serveru 100postp.hr nám dává rovněž nahlédnout do chorvatské fotbalové kuchyně (viz). Problém výše naznačený se potvrzuje, když píše o tom, že na chorvatské fotbalisty je nahlíženo jako na jakési primitivy, kdy vládne stereotypní názor, že jsou to jednodušší lidé, kteří mají rádi manekýnky a rychlá auta. Popisuje, jak si lidé v Chorvatsku myslí, že si „fotbalisté nezaslouží takové velké peníze, za jakási kouzla s balónem a spíše si to zasluhují lékaři nebo hasiči kteří někomu zachraňují život.“ Toni Horvat však upozorňuje, že v televizi tito chlapci zorganizovali měsíc trvající seminář na téma života, který stálo za to sledovat. Na rozdíl od předchozího komentátora „nebuší“ tolik na národní nebo nacionalistickou strunu. Píše o tom, jak chorvatská reprezentace představila lekci „všichni za jeden provaz“: „Nesmíme se otáčet do minulosti, rozdělovat se na červené a černé, partyzány a ustašovce, na modré a bílé, dělit se na sever a jih, na rockery a folkaře nebo na větší a menší… Ani politici si nemohou z nás již beztrestně dělat blázny, a jestli chtějí, my už to zařídíme jinak. Pouze společnými silami změníme Chorvatsko ve šťastnou a bohatou zemi, jakou nás dnes po fotbalovém úspěchu svět vnímá. Se čtyřmi miliony obyvatel jsme příliš malí na to, abychom se rozdělovali.“ Toni Horvat bere tento chorvatský fotbalový „seminář“ za školu, „jak bojovat v obyčejném životě v Chorvatsku a ne pouze na zeleném fotbalovém trávníku.“

    Oba komentáře vyzdvihují pozitivní vlastnosti chorvatských fotbalistů a jsme rádi, že tomu tak je. Přesto i my si umíme představit, jak by vše dopadlo, kdyby vypadli již ve skupině a nedostali se dále. Chorvatskou zemí by hřímaly trochu jiné emoce a psaly by se jiné komentáře. To se například stalo na lednovém mistrovství Evropy v házené, kdy se Chorvatsko jako pořadatelská země nedostalo do semifinále po porážce s Francií. Navíc zde k národnostní půtce dopomohl černohorský trenér Slovinců světoznámý házenkář Veselin Vujović , když vulgárně označil jedno z chorvatských míst, kde se hrálo mistrovství ( Sveti Martin na Muri ) za „pr--- světa“.


    Srbové a Chovati v jednom manšaftu
    Leckterý český fanoušek při sledování řady utkáních chorvatských fotbalistů měl v hlavě zmatek, když slyšel jména a jistě si říkal, jestli některý z nich není náhodou také Srb. Srbský historik a etnolog Božidar Kljajević si dal práci a zjišťoval původ chorvatských fotbalistů a na základě své analýzy tvrdí, že v chorvatské reprezentaci je ve skutečnosti samý Srb vedle Srba (viz). Museli bychom překládat řadu jmen a etnologova tvrzení. Aspoň některá dvě známá jména.

    Luka Modrić:„Modrićovi pochází z oblastí Podgorje, Senj, vinovački atd. a žijí v Korlatu a Zatonu Obrovačkom a příjmení pochází z názvu vesnice Modrino Selo, ze kterého přišli v roce 1689 ze Střední Dalmácie, když se sem nastěhovaly početné srbské rodiny.
    Mario Mandjukić: Madjukićovi přišli počátkem 19.století z Hercegoviny. Nejstarší větev pochází ze srbského rodu Piperů v Černé Hoře.

    Nejtěžší život mají ale v Chorvatsku obvykle děti, kde jeden rodič je Chorvat a druhý Srb. Tak je tomu u chorvatského dnes slavného brankáře Danijela Subašiće, syna pravoslavného Srba ze Zadaru a katolické matky. Díky tomu prošel těžkými životními zkušenostmi.

    Když dnešní Subašićova manželka rodičům sdělila, koho si bere, dal jí otec nejen pár facek a Danijelovi vyhrožoval zabitím. Sice Subašić o sobě prohlásil, že je chorvatský katolík, ale před kopáním desítky s Ruskem se pokřižoval pravoslavným způsobem (tři spojené prsty), což vyvolala pochopitelně odezvu až chorvatský spisovatel, novinář a známý bojovník proti chorvatskému nacionalismu Ante Tomić napsal:
    „Pravičáci, ustašovští fašouni, početné sestry, prostitutky, finančníci z Agrokoru (mimo jiné Babišův vzor) a módní kritici z Fashion Guru se počůrali štěstím, když brankář - Srb ubránil Chorvatsko a stanul vedle půl milionu chorvatských registrovaných obránců vlasti.“

    Dále trefně popisuje, jak to vlastně v Chorvatsku chodí, když se zde sráží srbské s chorvatským etnikem: 
    „Dinárští muži všechno promarnili, poničili a neštěstí spočívá v nich samotných. Jsou to emocionálně narušení taťkové až s nesmyslným citem pro to, co se sluší a co nikoli. Jsou vždy velice, převelice opatrní na to, co řeknou lidi, žijí ve stálém strachu, co sousedé a jen aby v hospodě nebo při petangu se jim někdo nevysmál. Ale čas od času se stane, že syn je homosexuál nebo se dcera zamiluje do Srba. Tatík nechápe, jak jeho děti nemají úctu k jeho názorům a vyhodí je z bytu. V budoucnu se syn-homosexuál stane významným a známým lékařem nebo hudebníkem a zeťák – Srb se ukáže být pracovitý, oddaný manžel, příkladný otec tří krásných dětí. Zatrpklý taťka se stejně s nimi nebaví, je zticha, do konce života jako zvíře trpí a nese své břímě.“

    Takový příběh a osud se stal před jedenácti lety, kdy otec chtěl vztáhnout nůž na svoji nezdárnou dceru. Musela zasáhnout policie a soudce. Vše se dostalo ven a do médií. Příběh Abraháma a Izáka v moderní podobě. Jen doufejme, že nešťastníka vztek opustil a jestli nikoli, snad se stalo během mistrovství světa v kopané v hospodě, kdy sousedé začali řvát a vyzdvihovat do nebes zeťákovo jméno. Možná, že taťka vychloubačně zvolal: „Dívejte, to je můj zeť. Vy blbci! Šubašić, to je přece můj zeť!“ Když Danijel Šubašić chodil do školy vedle psaní a počítání se učil, že nese vinu za granáty, které padaly na město a za plenění okolních vesnic Srby. Ale když tento chlapec zabezpečil postup Chorvatů do dalších a dalších bojů, pěli na něj chválu a rádi by ho objali i ti, kteří pro změnu plenili srbské obchody v zadarských ulicích a házeli granáty do zdejších srbských domů.

    Jakýsi happy end je příklad chorvatského útočníka Ante Rebićiće hrajícího za Eintracht Frankfurt. V tomto německém klubu má za spoluhráče a kamaráda Srba, na kterého nedá dopustit Mijata Gaćinoviće, který mu zde pomáhal v začátcích zvládnout němčinu. Rebićić velice litoval, že tento velice talentovaný hráč se nedostal do srbské reprezentace a nepotkali se někde v Rusku na mistrovství světa.

    Aktualizováno: Happy end se nekoná

    Žádný šťastný konec, žádné fair play a zdá se naopak, že platí první komentář Maria Zorka z Jutarnjiho listu o nacionalistickém náboji a naopak neplatí druhý komentář Toniho Horvata o „semináři", že již neplatí dřívější rozdělování na „červené a černé, partyzány a ustašovce...". Stačil malý impuls, když se včera k chorvatským fotbalistům k jejich oficiální oslavě na hlavním náměstí v Záhřebu přidal zpěvák Marko Perković Thompson, známý svými nacionalistický laděnými texty s protisrbskou tématikou, leckdy oslavují i ustašovce. Podobně, kdyby naši fotbalisté nebo hokejisté na Staroměstském náměstí oslavovali výhru s kapelou Ortel a jásali nad odsunem Němců. Tak například fotbalista Ivan Rakitić zvolal. „Přišel mezi nás král, jeden jediný! Kupředu Chorvatsko" a začal s Perkovićem zpívat jednu z nacionalistických písní. Pak Luka Modrić zavelel, aby zpěvák přidal další. Mimo jiné každoročně zpěvák Marko Perković oslavuje chorvatskou válečnou operaci Bouře a s radostí vzpomíná na americkou pušku Thompson (podle které se on a kapela jmenuje), se kterou byli vyhánění Srbové z Chorvatska většinou důchodci nad šedesát let. Srbská média píší o otřesné atmosféře v Záhřebu plné nenávisti a připomínají, že údajně chorvatští fotbalisté před utkáním se hecují právě texty Perkoviće a vykřikují fašistická protisrbská hesla. Nezúčastněný komentátor si musí říci, jak je asi na duši těm v mužstvu, kteří mají srbský původ nebo jsou jen napůl Srbové.

    - - -

    0 0

    Paul Craig Roberts
    18. 7. 2018  blog autora
    Americká Demokratická strana je spíš rozhodnuta svrhnout svět do termonukleární války, než aby uznala, že Hillary Clintonová prohrála prezidentské volby ve férovém boji.. Demokratická strana byla totálně zkorumpována Clintonovým režimem a nyní je i totálně choromyslná. Vůdcové Demokratické strany jako Nancy Pelosiová či Chuck Schumer, můj někdejší spolupracovník v New York Timesech, zareagovali na skutečnost, že první krok Trumpa v Helsinkách směřoval ke snížení extrémně nebezpečného napětí mezi USA a Ruskem, zcela nedemokraticky.


    Ano, Rusko je supermocnost. Ruské zbraně jsou o tolik výš nad zbrojním haraburdím amerického vojensko-bezpečnostního komplexu, že se už dnes stává problematickým hovořit o USA jako o druhé nejsilnější světové vojenské mocnosti. Jestliže tedy tupí neokonzervativci jako Max Boot, William Kristol a zbytek neokonzervativní špíny prosadí své, stanou se USA, Británie a Evropa oblastmi ruin po další tisíce let.

    Vůdkyně menšinových demokratů ve sněmovně reprezentatntů Nancy Pelosiová prohlásila, že Trump, ovlivněn jakýmsi nedefinovaným strachem z Putina, zaprodal americký lid Rusku, protože chce prostě dělat mír. „Zůstává otázkou, co má Putin a co mají Rusové – osobně, politicky či finančně – na Trumpa ve svých složkách, že se chová takovýmto způsobem?“

    „Tím způsobem“ míní Pelosiová Trumpovu touhu mít mír a nikoliv válku.

    Ve stejném duchu mluví i senátor za stát New York Chuck Schumer: „Miliony Američanů budou chtít vědět, zda jediným vysvětlením Trumpova jednání je možnost, že Putin má o něm v ruce nějaké zničující informace.“

    Dokonce i John Brennan, zostuzený ředitel CIA, přidává k protitrumpovské kampani svou kapku jedu: „Prezident je celý v kapse Putina. Republikánští patrioti, kde jste?“

    A ZDE jsou další hlasy proti Trumpovi. A ZDE další z CIA koupené a placené BBC.

    VŠIMNĚTE SI, ŽE ANI JEDNO ZÁPADNÍ MÉDIUM NEOSLAVUJE A NEDĚKUJE TRUMPOVI A PUTINOVI ZA UVOLNĚNÍ NEPŘIROZENĚ VYTVOŘENÉHO NAPĚTÍ VEDOUCÍHO K NUKLEÁRNÍ VÁLCE. JAK JE TOHLE MOŽNÉ? ČÍM TO JE, ŽE SE ZÁPAD STAVÍ TAK ZÁPORNĚ K MÍRU? ČÍM SI TO LZE VYSVĚTLIT?

    Rusové, Číňané, Iránci a Severkorejci a vůbec celý zbytek světa potřebují vidět a přesvědčit se o této extrémně nepřátelské reakci na možnost míru na straně Demokratické stranty, mnoha členů strany republikánské, včetně bezectných republikánských senátorů McCaina a Grahama, i na straně západních médií, tvořených davem lidí zanesených na výplatní pásku CIA, jak nám prozradil německý žurnalista Udo Ulfkotte, který sám na výplatní pásce CIA figuroval.

    Nancy Pelosiová, Chuck Schumer, McCain, Graham a zbytek korupčního amerického bahna, které nám vládne, zas figurují nikoliv na výplatní pásce CIA, ale na výplatní pásce vojensko-bezpečnostního komplexu. Jen běžte a zrakem se pokochejte na dary, které tito lidé dostávají od komplexu na své volební kampaně. A naivní Američané mají za to, že je volí.

    A jen proto nemá americká veřejnost žádnou svou reprezentaci, a má jen lži, ospravedlňující válku a konflikty. Vojensko-bezpečnostní komplex, před kterým americký lid marně varoval prezident Eisenhower, zoufale potřebuje nepřítele. A režimy Clintona, Bushe ml. a Obamy, tohoto komplexu poslušny, udělaly tohoto nepřítele z Ruska.

    Putin i Trump mohou být zavražděni – a k tomu prohlášení Pelosiové, Schumera, McCaina, a dalších, že americký prezident prodal Ameriku Rusku, donekonečna opakovaná americkým ministerstvem propagandy, přímo směřují. A Putin zas může být zavražděn operativci CIA, kteří, kryti jako zaměstnanci neziskovek či Západem vlastněných médií, mají ruskou vládou povoleno cestovat po celém území Ruska.

    Dnes a přímo v těchto okamžicích, čelíme masivnímu úsílí vojensko-bezpečnostního komplexu, neokonzervativců, Demokratické strany a presstitutek s cílem zdiskreditovat a svrhnout prezidenta Trumpa.

    A prezident je téměř bezmocný.

    Což by si Putin, Číňané, Iránci a Severkorejci měli uvědomit dřív, než bude pozdě.

    Zdroj: Paul Craig Roberts
    Vybral a přeložil Lubomír Man

    0 0

    Jiří Jírovec
    18.7.2018 LUK
    Cenzura je nástroj, potlačující myšlenky, které by mohly ohrožovat moc a zájmy různých skupin.
    O cenzuře v demokratické první republice se příliš nemluví. Měli s ní svoji zkušenost V+W, zakazován byl například i Švejk.
    Zcela paradoxně to bylo až komunistické Československo, které v roce 1968 zrušilo státem provozovanou cenzuru, tedy Úřad pro tiskový dozor.


    Pravda je, že se později cenzura zčásti obnovila pomocí triku, který (politickou) odpovědnost přenesl na autora a šéfredaktora. Tato změna přidala redakcím vrásky, protože přišli o krytí cenzorovým razítkem.

    Rok 1968 byl pozoruhodný i tím, že tehdejší ministr vnitra Josef Pavel veřejně prohlásil, že skončila éra anonymních dopisů. Jan Werich tehdy poznamenal, že to pravděpodobně byl první ministr v historii, který tak učinil.

    Není to daleko od věci, protože anonymní protest může vést k zablokování sociálních médií. Například performerovi Milanu Kohoutovi byl péčí anonyma zablokován jeho účet na YouTube.

    Poúnorová cenzura byla zaměřena na ochranu systému vlády jedné strany. Byla, dá se říct, monotematická. Její hloubka byla do určité míry dána obecnou blbostí, která je přítomna v každém politickém systému. A rovněž relativní silou odpovědných činitelů.

    V Mladém světě byla dvacet let šéfredaktorkou Olga Čermáková. Její manžel byl šéfem Úřadu pro tisk a informace a tak si mohla leccos dovolit. V roce 1989 ji „odstranili“ a druhdy vynikající Mladý svět v roce 2005 po 46 letech existence zanikl.

    Cenzura po roce 1989 zůstala po nějaký čas monotematická. Václav Havel byl nedotknutelný stejně jako ekonomické změny společnosti. V mediích se nemohla objevit jeho přezdívka „chrchla“ nebo „Veškrna“, ani kritika jeho vládnutí.

    Pak ale přišel Paroubek s bradavicí ve tváři a tehdy tučným podbradkem. A vylíhla se přezdívka „bradavičnaté prase“. A lítala rajčata a vajíčka. A s nimi i nadávky.

    Česká společnost se začala štěpit a souběžně s tím se politicky profilovala i média. Tento proces zintensivněl po zvolení Zemana prezidentem, událostmi na Ukrajině a vyvrcholil přílivem uprchlíků do Evropy.

    S tím se měnil i charakter cenzury. Postupně začala éra odmítání „nepřátelských“ názorů.

    ČT tuto metodu přivedla k dokonalosti pečlivým výběrem „expertů“. Do vysílání se nositelé nepříjemných názorů nedostanou. Ledaže jde o to, hosta a jeho názory diskreditovat.

    Za jistou formu cenzury lze považovat způsob vedení rozhovorů, kdy moderátor podsouvá odpověď do položené otázky.

    Do stejné kategorie patří i neochota klást politikům otázky. Jestliže si třeba premiér natřásá peříčka, jak zašpérování hranic řeší situaci s uprchlíky, mohly by následovat otázky: Co se ale stane s těmi šesti nebo osmi miliony syrských uprchlíků, kteří jsou v Turecku, Libanonu a Jordánsku? Kam je budeme vracet? Kolik bude stát obnova Sýrie? Bude se naše solidarita v rámci EU vztahovat na financování obnovy této země? Má pravdu Zaorálek, když tvrdí, že rozvrat Sýrie má cenovku asi 100 miliard euro? Budeme se i nadále podílet na geopolitických hrátkách USA a NATO?

    S cenzurou se v určité míře setkávám i jako autor.

    V letech 1997-2014 jsem publikoval převážně v Britských listech. Po rozchodu s nimi pak v Parlamentních listech, příloze Haló novin, LUKu, Nové republice Ivana Davida a malém serveru Poznámky pana Bavora.

    Během svého pobytu v Kanadě jsem byl dva roky členem ediční rady týdeníku The North Renfrew Times, který vychází v městečku Deep River.

    Autor mého typu jen zřídka spolupracuje s editorem a není přímo vystaven tlaku upravit nebo vynechat v textu to či ono.

    Výjimkou byla práce v ediční radě The North Renfrew Times. Tam jsem musel jednou za šest týdnů napsat editorial, který procházel schvalovacím procesem (aby se nenarazilo). Moje editorialy připadaly radě příliš kritické a tak existoval tlak, abych to či ono změkčil.

    Britské listy byly původně velmi otevřené a zásahy do článků se omezovaly na příležitostné poznámky, které jejich šéfredaktor připojoval pod článek.

    Britské listy postupně ztratily svůj původní charakter. Začaly přetlumočovat názory deníku The Guardien a prostřednictvím redaktora Dolejšího nastoupily tvrdě rusofobní kurs. Přestal to být „Deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví“. V logu BL se objevilo pružnější heslo: „Skutečnost je vždy složitější.“ Chybí k němu dodatek, že „redaktoři BL vědí přesně, jak to všechno je“.

    Britské listy začaly provádět cenzuru odmítáním. Tím se připravily o řadu autorů a s nimi odešli i jejich čtenáři.

    Moje spolupráce s nimi skončila v okamžiku, kdy mi šéfredaktor vrátil během patnácti minut asi čtyřstránkový článek (založený výhradně na západních zdrojích) s tím, že by „vypadali jako blbci, kdyby ho otiskli“. Byla k tomu připlácnutá nálepka, která mě označila za „příslušníka fašizující levice“.

    Cenzuru odmítáním (bič) změkčily BL cukrem, tedy honorováním některých autorů. Je ale spojeno s podmínkou, že nebudou publikovat v Parlamentních listech. Takhle přetáhly například Daniela Veselého, ale ztratily ekonomku Švihlíkovou.

    U některých serverů dochází k odmítnutí „kontroverzního textu“, aby nepopudil jejich čtenáře.

    Byl jsem například požádán, abych z článku vyjmul odkaz na názor novináře českého původu André Vltcheka. Stal se nevhodným, protože poukazoval na to, že proud uprchlíků z bídy a války za lepším je vyvážen lidmi, kteří odcházejí z bohatších do pro ně levnějších zemí.

    Média podporující sociální demokracii a případně prezidenta Zemana nebudou publikovat kritický článek, pokud se domnívají, že by mohl posílit opozici.

    Z hlediska cenzury jsou pozoruhodné Parlamentní listy.

    Jde o komerční projekt, který musí přinášet zisk. Je tomu podřízena forma, zejména posun titulků směrem k bulváru. Názorové spektrum Parlamentních listů je ale tak široké, že to samo o sobě vylučuje cenzurování příspěvků.

    Obecným cílem cenzury je zamezit, aby si občan utvořil nevhodný názor. V Česku k tomu napomáhá zákon, který v podstatě zakazuje říct cokoli pozitivního o období 1948-89. V tomto smyslu lze za cenzurní považovat i činnost Ústavu pro studium totalitních režimů.

    Jiří Suchý v jedné hře prohlásil, že je nebezpečné domnívat se cokoli.

    V české společnosti je nebezpečné nejen domnívání se, ale i vyslovení čehokoli. O tom se přesvědčila „kontroverzní“ komunistka Marta Semelová. Je souzena za to, že se domnívá, že si může myslet své třeba o Miladě Horákové, StB, invazi v roce 1968 a Vasilu Bilakovi.

    Dovolím si citovat výrok soudu a vysvětlení práce policie, tak jak jsem je převzal z médií. Jistě vám budou povědomé.

    Soudce: „[…] i je-li škoda nejasná, samotný fakt, že informace byly vůbec předávány, je závažným zločinem [...] společnost je právem rozhořčena nad takovou zradou.“
    Prokurátorka: „Jde o zastrašení a rozsudek dává jasnou výstrahu.“

    A k práci policie:

    „Nepřátelské ideologie, proklamované jednotlivci nebo skupinami jsou v rozporu se statutem quo a současným rozložením moci v naší společnosti.“
    „Při akci, zaměřené na ochranu politického jednání na nejvyšší úrovni, byli mezi disidenty nasazeni tajní policisté, udavači a 500 narychlo najatých špiclů. Jejich informace zaplnily 70 000 stránek. Sedmnáct nejnebezpečnějších disidentů mělo být souzeno.“

    Dopustil jsem se drobné mystifikace. První dva výroky se vůbec netýkají Horákové, ale odsouzení kanadského důstojníka Delisla. Ten dostal v roce 2013 20 let za to, že poskytl jakési informace Rusku.

    Argumentace soudce je hodná Urválka. Roli hrálo to „že“, a ne „co“ bylo předáno. Prokurátorka se podobala Ludmile Brožové-Polednové. Až na to, že Češka do svého projevu v procesu s Horákovou ještě přidala světový mír.

    Druhý citát se netýká StB, ale ochrany papalášů během schůzky G20 v Torontu v roce 2010.

    Když víte, co se děje jinde, můžete si vskutku myslet cokoli, třeba i o Horákové.

    V souhrnu lze říct, že cenzura v českých médiích stále existuje.

    V internetových médiích jde zejména o odmítání článků.

    K tomuto stavu přispívá rozštěpení společnosti po porážce knížete v prezidentských volbách, kterou jeho příznivci nedokázali strávit, a v poslední době i uprchlická krize.

    ČT lze uvést jako příklad provádění cenzury výběrem osvědčených „expertů“. ČT je velmi úspěšná i v nepokládání otázek.

    Místní cenzura bude postupně slábnout, ledaže se podaří cenzurovat internet.

    Daleko nejhorší dopad než jakákoli přímá cenzura má v Česku svérázná interpretace českých dějin pseudohistorickým ústavem. Zaměřuje se totiž na nejmladší generaci a to již na děti předškolního věku (viz reportáž ČT, v níž učitelka mateřské školy říká dětem na výletě: „Tady mučili ty vězně, jak jsem vám o tom vyprávěla ve třídě.“) Jiná učitelka pak u Jílkové tlumočí vzkaz svých čtvrťáků: „Ať již nikdy není komunismus.“

    Až tahle generace s vymytými mozky dospěje, nebude cenzura zapotřebí. To je skoro jisté.



    Předneseno na konferenci Unie českých spisovatelů, konané na téma Rozměr svobody a cenzury v kultuře v roce 2016.



    0 0
  • 07/18/18--00:15: Ponoření do temnot (video)
  • Andrej Fursov
    Deň TV
    18.7.2018  Ousidermedia
    Ruský historik Andrej Fursov se v dalším dílu cyklu o historických souvislostech na televizním kanálu „Deň TV“ věnuje multikulturalismu, jeho příčinám a následkům…


    V minulé díle cyklu*) jsme se věnovali tématu „Zánik Západu“ (Der Untergang des Abendlandes), nazvaného podle stejnojmenné knihy Oswalda Spenglera, jejíž sté výročí od vydání si letos připomínáme – dnes se budeme věnovat multikulturalismu. Odkud přišla idea multikulturalismu a kdo ji nastartoval?

    Rozvoj multietničnosti má několik příčin a několik součástí. První v pořadí, ale nikoli významem, je neschopnost evropských vlád tento problém řešit. „Tavicí kotel“ se nepodařil – a oni nevědí, co s tím. Proto se snaží přesvědčit Evropany o užitečnosti přílivu migrantů. Druhá příčina je čistě třídní. Je pravda, že Evropě chybí lidé – pracující ruce. Např. v Anglii výsledek průzkumu ukázal, že polovina žen chce mít aspoň 2 děti, ale nestačí jim prostředky. Takže Evropa k řešení populačního problému potřebuje skutečné a nikoli kosmetické reformy – tedy zvýšení životní úrovně rodilých Evropanů, jejich dolních a středních vrstev. A to vyžaduje, aby se evropské elity vrátily k politice, prováděné mezi léty 1945-75. Problém je v tom, že evropská politika posledních 40 let je přímo protichůdná. Neoburžoazie do takových reforem nepůjde.


    Na rozcestí…

    V té souvislosti je dobré si připomenout situaci v USA 30. let. Jde o to, že po v podstatě neúspěšné Rooseveltově politice „New Deal“ stála vládnoucí třída před dilematem: Buď provést skutečně podstatné sociální reformy, po kterých byla velká společenská poptávka, nebo světová válka. Vybrali si válku a je příznačné, že Roosevelt použil termín „světová válka“ půl roku před Hitlerem. Amerika začala podporovat celý svět, vytvářela pracovní místa. Je zajímavé jaké množství peněz se objevilo v rukou Američanů hned po 2. světové válce. Shrnuto – buržoazie raději vyprovokuje válku, než by se podělila o vlastnictví. Podobně i pro evropskou buržoazii je výhodnější migrační politika, kterou provádí. Tato politika je mj. sociální válkou vrchnosti proti vlastním spodním vrstvám.
    Migrace krom toho řeší i další úkoly:
    1. Vytváří vrstvu, která na sebe přebírá sociální hněv a tento hněv hasí svým agresivním chováním. Takže probíhá etnizace pracovní síly a konflikt se ze třídního mění v etnický. Přičemž s hlediska politické ekonomie je třeba rozlišovat nepracující migranty a ty, kteří pracují a podrobují se vykořisťování (Turci, Kurdové v Německu, Arabové, Afričané ve Francii, Pákistánci a Arabové v Británii). Mnozí z nich pracovat nechtějí, někteří ale ano. A toto vykořisťování hraje rozhodující roli jak pro centrum, tak pro periferii. Začněme z periferie. Pro vládnoucí kvazioligarchy periferie je imigrace velmi dobrá. Na práci na sever z jihu odjíždějí nejsamostatnější a nejrozhodnější muži, tedy ti, kteří mohou klást odpor oligarchům ve své, řekněme, Nigérii, Pakistánu) a schopní bojovat za svoje práva – což snižuje tlak na tamní vrchnost.
    2. Imigranti posílají do vlasti část výdělku, a to je cca 20  až 30 % HDP dané země, což opět snižuje napětí, protože se v jejich rodinách objevují peníze na živobytí, takže smysl vzpoury mizí. To působí na reprodukci systému struktur jakéhosi klanově-banditského ražení na jihu. Obzvlášť zřetelně se to projevuje v zemích tzv. francouzské Afriky.
    Pracující migranti současně pomáhají posílit postavení plutokracie post-Západu:
    1. Jsou ochotní k málo placené práci, zvýšením vykořisťování zároveň snižují úroveň třídního uvědomění dělníků. Migranti se znatelně nižším třídním vědomím jsou nuceni se opírat o komunitní klanové struktury, vytvářejí jakýsi kvazi-komunitní život uvnitř třídní společnosti a tím snižují třídní vědomí této třídy samé.
    2. Místo třídního boje v dolní části pyramidy zaujímá boj rasově-etnický. Pokud na periferii jako systému na Jihu odliv migrantů umožňuje reprodukci těch nejdivočejších futuro-archaických forem, pak na Severu příliv migrantů umožňuje neoburžoazii financilizovaného kapitalismu, který není orientován na vědecko-technický rozvoj, se tímto pokrokem příliš nevzrušovat. Stačí, že levná pracovní síla pokrok brzdí a v mnohém nahrazuje. Podívejte se – pozdní Řím nepotřeboval stroje. Ty tam sice byly, ale používaly se jako hračky, zatímco veškerou práci dělali otroci. Stroje navíc byly hrozbou pro systém.
    Ruská federace sice není tématem tohoto rozhovoru, nicméně i tady exploatace přírody a obyvatelstva jako surovinového přívěsku centra liberálně-kapitalistického systému na jedné straně, a straně druhé vykořisťování migrantů (z Gruzie, Moldávie a Střední Asie), rovněž umožňuje ruské neoburžoazii nezamýšlet se nad vědecko-technickým pokrokem a současně se neobávat třídních forem odporu pracujících. Odplata, pravda, může být v budoucnu fatální – ale která vrchnost úpadkové epochy myslí na budoucnost? Z toho plyne závěr – historii sice lze oklamat, ale ne nadlouho a s následným tvrdým trestem.
    Snižováním třídního charakteru vykořisťovaných, jejich štěpením na etnickém základě, umožňují migranti fragmentaci společnosti. To ale není problém migrantů, ale vrchnosti, která je využívá a financuje. To je důležitý moment: Buržoazie namísto dělnické třídy vytváří prekariát – tedy lidi bez stálého zaměstnání. Tento prekariát je zčásti výsledkem přílivu migrantů. A příliv migrantů napomáhá procesu deproletarizace obyvatelstva. Jedním z cílů multikulturalismu je vytvoření masové podtřídy – nejnižší vrstvy, zbavené národních kořenů, kultury a proto lehce manipulovatelné. Druhou věcí je, že k tomu odporu dojde. To ale bude až potom…

    Vzdávání pozic

    Bez ohledu na krizi je atlantická vrchnost EU ochotna k tomu, co vypadá jako další kapitulace před migranty, především muslimy. Jde tedy o jakýsi druh sociálního inženýrství. Takto si například v roce 1861 ruské samoděržaví pomohlo osvobozením poddaných, takže se mu podaří vyhnout se revolucím západního střihu a koupit si 50 let života, mezitím si však vyrobilo sociální dynamit a přišly revoluce roku 1905 a 1917. Tito lidé se rovněž domnívají, že historii oklamou… Podívejte se, v roce 2016 německý ministr financí W. Schäuble vyzval k vytvoření německého islámu. Ještě deset let předtím holandský ministr spravedlnosti prohlásil, že pokud se muslimové někdy stanou většinou a budou chtít měnit holandské zákony na šariát demokratickou cestou – pak to dokáží. Faktem je, že otázka muslimů jako většinové populace v Evropě je otázkou 2-3 generací.
    Takže oni se omezují na konstatování faktu, ale netroufají si říci – co dál?
    Vysoce postavení úředníci EU cosi mumlají ve smyslu „..jej, o tom raději ne..“ – a to přesto, že byli varováni už v roce 1974. Tehdy na Valném shromáždění OSN alžírský prezident Houari Boumediene upozornil Evropany na to, co je čeká: „Jednou miliony lidí opustí jižní polokouli této planety a vydají se vtrhnout na sever, ale ne jako přátelé. Oni tam vtrhnou, aby vybojovali tuto polokouli, a oni ji vybojují. Vybojují ji svými dětmi. Vítězství k nám přijde z děloh našich žen.“. Za skoro půl století vnější migranty z Asie a Afriky doplnili migranti vnitřní, kriminální, jako například Albánci.

    Třetí příčina rozvoje multietničnosti

    Jde o sociokulturní faktory, a konkrétně kulturní demenci, stárnutí společnosti i etnik v závěrečné fázi rozvoje systému a změna sociální psychologie. Stručně řečeno – barbaři boří stárnoucí a slábnoucí impérium. Němce někteří výzkumníci označují za „unavené historií“. V celoevropském měřítku se to vysvětluje tím, že dvě světové války zkompromitovaly nejen nacionalismus, ale i vlastenectví.
    Tady mám ale otázku: Proč onou „únavou historií“ trpí západní Němci, ale východní z bývalé NDR jí netrpí? Skutečně, pokud jde o nynější západoevropany, mající ke gotickým chrámům a renesančním palácům stejný vztah jako nynější Arabové k egyptským pyramidám, mohli bychom říci, že jsou skutečně unaveni historií, protože se přes ně převalila válka…
    Tady ale zase vzniká otázka: Copak Maďaři, Poláci, Srbové a východní Němci nebyli podrobeni témuž? A navíc daleko krutěji než v Británii, kam Němci nepřišli. Krutěji než ve Francii, v níž kolaborantů bylo víc než účastníků hnutí odporu. Mnohem více než ve Skandinávii, která byla nadšena Třetí říší… Pročpak ta část, která byla pod socialismem, unavena není, třebaže nám říkají, že socialismus je totalitarismus, útlak, atd., proč tato část Evropy se brání migraci mnohem aktivněji?
    Skutečnost, že východní část Evropy se migraci brání mnohem úspěšněji, svědčí o tom, že energie socialismu, odešlého do minulosti, se stává dalším faktorem odporu umožňujícího se východu Evropy tomuto ničivému procesu bránit. Je to zřejmé i v bývalé NDR – stačí porovnání počtu mešit.
    Tady se ukazuje, že celé ono pozvání migrantů do Evropy je:
    1. Výhradně ekonomické… Tady ale se nabízí otázka: Proč nejsou pozváni mladí nezaměstnaní lidé ze Španělska, Portugalska a Řecka? Jde o mládež relativně vzdělanou, zakořeněnou v místní tradici a která na rozdíl od mnohých Arabů a Afričanů pracovat chce. Tak vzniká paradoxní situace: Vzdělaná mládež z Porugalska odjíždí do Brazilie a málo vzdělaná mládež z Angoly a Mosambiku jede do Portugalska. Přirozeně ne všichni jsou Eusebiové, který skvěle hrával za Benficu Lisabon a byl jedním z největších fotbalistů posledních 20 let 20. století. Většina z nich se práci vyhýbá a nepracuje.
    2. Takže, pokud jde o Západ, ptáme se: Je to slabošství, nebo demence? Na Západě odpovídají: Ano, je to kulturní demence. Letos v Londýně vyšla Andersova kniha „Kulturní demence – jak Západ ztratil kulturní historii a riskuje, že ztratí vše ostatní“. Kniha začíná větou: 
    „Nedávné politické události přivedly Spojené Království, Francii a USA do stavu katastrofální kulturní demence, jejímž medicínským analogem je Alzheimerova choroba. Naše nynější demence nabývá formy zvláštního druhu zapomnětlivosti, falešných vzpomínek a chybného vnímání minulosti. V tomto smyslu nejde o nostalgii, ani o individuální demencí, jednoduchý případ amnézie. Osoby trpící amnézií si uvědomují, že zapomínají, zatímco trpící kulturní demencí si to ani neuvědomují.“ 
    A právě toto poslední se děje s dnešní postzápadní společností. Autor dále pokračuje: 
    „Když počátkem 21. století bylo naprosto jasné, že se technický pokrok zastavil a bořil iluzi trvalého zlepšování, jeho místo zaujal podvod.“
    Společnost ztrácející víru v budoucnost nejspíš opouští historii. V důsledku toho začíná proces adaptace k tomuto období. Vycházejí knihy jako „Černá Athéna“, kde odborník na antickou historii říká, že u pramenů antické civilizace stáli černoši. Přizpůsobování se tomuto trendu skutečně vede k manipulacím. Otázkou je, jak to souvisí s nynější fází systémové civilizační elokuce, nebo involuce.
    Západní Evropa je skutečně starou společností – nikoli fyzicky, ačkoli demografická dominance starých lidí na Západě, nemá v historii precedens. Jde o něco jiného – o jakési civilizační systémové starobě, jejíž jedním z charakteristických rysů je ztráta etnicko-kulturního pudu sebezáchovy společnosti a zejména její vrchnosti. Rozvoj střídá klimakterium a involuce, ztrácí se vnímavost ideálnímu, k metafyzice. Kromě toho dochází ke změně sociálních rolí v pohlavní dělbě práce – dochází k demaskulinizaci a feminizaci. Stále většího rozšíření se dostává poplašně bojácnému psychotypu, neschopného k obraně svého i cizího. Viděli jsme to např. v Německu na postoji mužské části původních obyvatel k násilnostem imigrantů na ženách. V přírodě je neschopnost samců zajistit bezpečnost samic a mláďat příznakem začínající degenerace druhu.
    Jak známo, ryba smrdí od hlavy, takže ilustrací může být celý zástup vysokých úředníků Evropy i USA v posledním čtvrtstoletí. Jsou to jacísi kašpárkové, kteří ráno říkají něco a večer něco úplně jiného, jakoby je shora vodili na provázcích. Proč? Tady je mnoho podobného mezi post-Západem a post-Římem. Po občanských válkách, které začaly reformami Tiberiovými a končily hrůzami vlády Caliguly a Nera, byla vybita obrovská část římské aristokracie a Řím přišel o nejlepší občany. Podíváme-li se na Evropu po dvou světových válkách, tak ty rovněž skutečně vybily ty nejlepší, mládež, která šla bojovat. Další věc je móda bezdětnosti v pozdním Římě. A teď se podívejte na vysoké úředníky dnešní EU, mezi kterými je bezdětných velmi mnoho. A to nesouvisí jen s homosexuální orientací, ale napovídá to o tom, že tito lidé nehledí do budoucna.
    Nakonec se dnešní situace nevysvětluje jen civilizačními faktory, jako spíš těmi, které marxisti nazývají formačními. Konkrétně jde o kapitalistický systém, který změnil evropskou civilizaci a fakticky ji táhne do propasti.
    Proč Spengler publikoval svůj „Zánik Západu“ právě v roce 1918? Logicky je to konec světové války, která načrtla tlustou čáru pod civilizací 19. století, tedy pod zralým kapitalizmem. Tato, stejně jako následující světová válka smazala s povrchu Země obrovské materiální komplexy, které se potom obnovovaly. To vše svědčí o prosté věci:
    1. Kapitalizmus je výlučně dynamický systém, který se rozvíjí, ale rychle se vyčerpává, a v podstatě svoji ekonomickou dynamiku vyčerpal na přelomu 19. a 20. století. To, každý po svém, zaznamenali tak odlišní lidé, jakými byli V. I. Lenin a Karl Kautsky. Jediná Kautského přednost byla v tom, že zatímco Lenin počítal, že jde o dynamiku celku, po níž přijde socialistická revoluce, Kautsky opatrně napsal, že je možný ještě ultra-imperialismus – tedy vlastně to, co dnes nazýváme státně-monopolistickým kapitálem.
    2. Hlavní je, že svět byl koncem 19. století celý rozdělen a kapitalismus je extenzivně se rozvíjející systém, jeho další rozvoj si vyžádal nikoli válku se slabšími, ale mezi sebou. A toto byl západ Evropy, protože další rozvoj Evropy po 1. světové válce ve 20. letech je založen na obnově hospodářství Německa a SSSR, což vyvolá vzestup kapitalismu. Ve 2. světové válce se smažou obrovské průmyslové komplexy Německa, Itálie a Japonska a v 50. a 60. letech je to zázrak sovětský, japonský, italský a německý – tady je ona dynamika. Ovšem v polovině 60. let to vše končí a začíná stagnace, kterou řešili různě, mj. i rozvalem SSSR. Jinými slovy – přelom 19. a 20.století znamenal ztrátu dynamiky kapitalismu a jeho přechod k dynamice vojensko-politické.
    Začátek západu Evropy se shodoval s dalším důležitým momentem – koncem hegemonie Velké Británie a vzestupem Německa a USA. Přičemž se Američané rozhodovali jistou dobu, s kým jít do spojenectví – zda s Británií nebo s Německem. Šlo o to, že 20 % Američanů bylo německojazyčných. Volba padla na Británii ze dvou důvodů:
    1. Židovský kapitál spojil Británii s USA;
    2. Obrovský strach Anglosasů z germánského génia, protože 2. polovina 19. a první třetina 20. století byla nadvláda německé vědy prakticky ve všech oblastech. A proto ve 30. a 1. polovině 40. let vznikla zajímavá situace. Američané využili Třetí říši a SSSR proti Británii v zájmu rozbití jejího impéria, a současně Anglosasové pracovali společně na konečném řešení německé otázky, aby Němci už nikdy nebyli schopni jim hodit rukavici.
    Ironií se stalo následné potlačení Evropanů. Anglosasové během války vypracovali řadu sociálních a humanitárních technologií k potlačení Němců, aby byly později vyzkoušeny na všech Evropanech. Prvními oběťmi byli ale Němci.

    *) Viz. článek z poč. června t.r. – na OM 12. 06. 2018 (ZDE)
    Překlad: st.hroch 180717

    0 0

    Vladimír Pelc
    18.7.2018 VašeVěc 
    V souvislosti s výroční zprávou o činnosti úřadu veřejného ochránce práv poskytla ombudsmanka Anna Šabatová rozhovor o práci úřadu. Rozhovor má titulek: „V Ústí seženete levný byt, když nejste Rom. Bydlení není dárek navíc, ale základní potřeba.“ *)

    Chci se zastavit u jednoho jejího tvrzení, které není kvalifikované; zní: Třeba v Ústí nad Labem byty jsou, dokonce nejsou ani tak drahé. Pokud nejste Rom. Pokud jste, tak jsou byty pouze špatné a drahé. Ta situace je komplikovaná a diskriminace hraje významnou roli v jejím zhoršování.

    Citovaná interpretace skutečnosti je zavádějící, protože není ekonomická; ohání se pseudohumanismem. Je to chybné posouzení problému, protože uvedená realita není záležitostí rasy, národnosti atp., nýbrž tržní situací (jedná se o byty, které pronajímají soukromníci).

    V tržním hospodářství se do ceny služby ad. vždy zahrnuje riziko. Riziko se oceňuje penězi; kupř. řidič motorového vozidla, který často způsobuje dopravní nehody, platí vyšší pojistku – platí za riziko, které je u něj reálné, totiž že opět havárii způsobí; pojištění nemovitosti v záplavové oblasti je vyšší, protože zahrnuje riziko povodně a škod, která povodeň přináší … a takových příkladů je přehršel.

    Při pronajímání bytu členovi rizikové skupiny obyvatel – chce snad někdo tvrdit, že romská komunita není v tomto směru riziková?; stačí jako příklad uvést vybydlený Chánov a další lokality? – tedy při pronajímání bytu členovi rizikové skupiny obyvatel se majitel chová přirozeně tržně a riziko poškození bytu, jeho vybydlení ad. do nájmu započítává. Pokud by tak neučinil, nesl by riziko prodělku, ztráty. Máme u nás různé komunity, velká je vietnamská; tato komunita riziková není, její členové jsou pracovití, domy a byty neničí, pokud výjimečně dojde k jejich násilné, agresivní akci, je zaměřena zpravidla dovnitř této komunity, nikoli proti většinovému obyvatelstvu; u komunity romské je tomu právě naopak.

    První část titulku „V Ústí seženete levný byt, když nejste Rom“ je nepochybně pravdivá. Ale není tomu tak proto, že (potenciální) nájemce je Rom, nýbrž proto, že pochází z rizikové skupiny obyvatel. Pokud by šlo o Vietnamce, nepochybně by sehnal byt s nájmem v místě obvyklým. Jestliže by zájemce o nájem bytu pocházel z jiné rizikové skupiny obyvatel (alkoholik, gambler, drogově závislý), pronajímatel by v případě nájmu bytu do ceny nájmu, pokud by k němu došlo, příslušné riziko také započítal.

    Nebezpečí rizika rizikového jednání člena rizikové komunity se vedle započtení tohoto rizika do ceny nájmu může projevit také v tom, že nabídka je méně kvalitní, než obvyklá.

    Hodnocení sledované záležitosti ombudsmankou není kvalifikované; navíc vede k posuzování situace jako důsledku rasové diskriminace, což může vyvolávat nevraživost. S rasismem však uvedená skutečnost nemá nic společného, je to důsledek pravděpodobného chování potenciálního nájemce; pravděpodobného proto, že k takovému rizikovému jednání u členů příslušné komunity zpravidla dochází. Je to normální tržní vztah v tržním prostředí.

    *) Viz
    https://zpravy.aktualne.cz/domaci/sabatova-v-usti-sezenete-levny-byt-kdyz-nejste-rom-bydleni-n/r~fb390a707e9711e8aaa4ac1f6b220ee8/?redirected=1531746817 (5. 7. 2018)



    0 0

    Jiří Baťa
    18. 7. 2018
    MS ve fotbale skončilo a bez nadsázky lze objektivně konstatovat, že úspěšně. Ale jak praví staré přísloví „Nikdy se nezavděčíš všem“, tak není také možné se zavděčit i některým lidem, když Rusko dosáhlo úspěchu v pořádání MS ve fotbale. Těm totiž už jen zmínka o Rusku způsobuje infarktový stav. No a jsou i lidé (a u nás jich není zrovna málo) kterým vadí i úspěch v oblasti sportu, který se chtěj nechtěj prolíná s politikou. 


    Jejich názory a hodnocení jsou nejen z principu neobjektivní, ale jsou i evidentně rusofobně (protirusky) zainteresované. Mezi ty, kteří se otevřeně vyjádřili ve smyslu, že fotbalové MS 2018 se nemělo konat v Rusku patří i „slovutný“ sportovní komentátor ČT Jaromír Bosák a k jeho názoru se hlásí také neúspěšný glosátor a „probrdský“ aktivista Tomáš Klvaňa.

    Upřímně řečeno, zatímco u pana Bosáka, coby sportovního redaktora, mě jeho politická zainteresovanost dost překvapila, u pana Klvani je to „příroda“. To znamená reakce přirozená a očekávaná, protože je o něm známo, jaké prozápadní, proamericky indoktrinované politické názory má, trapně sdílí a veřejně také prezentuje. Asi by také nebylo věrohodné, kdyby pan Klvaňa MS se o Rusku vyjádřil pozitivně, že? Pokud si ovšem pan Bosák myslí, že MS ve fotbale v Rusku být nemělo, já si naopak myslím, že mělo, ale v Rusku neměl být pan redaktor ČT pan Bosák. Důvod, proč by nemělo být MS ve fotbale v Rusku pan Klvaňa sice neřekl, ať už je jakýkoliv, je ryze propagandistický, placený.

    V případě pana T. Klvani stojí za povšimnutí fakt, že kromě jiného (čeho všeho přesně mi však není známo) také působí jako přednášející profesor na tzv. University of New York in Prague, s.r.o. (UNYP), kterou vede „svérázný“ politolog Jiří Pehe. Ačkoliv tato instituce nemá (podle Wikipedie) tuzemské oprávnění k poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání v ČR, přesto je „některými“ považována za to nejlepší vysokoškolské vzdělání v anglickém jazyce ve střední a východní Evropě. Možná, pokud se týká anglického jazyka, tomu lze ještě věřit, ale co do obsahu? Pokud si jen lze představit, jaké téma a v jakém „objektivním“ duchu jsou přednášky panem Klvaňou (a možná i dalšími „profesory“) vedeny, je mi předem líto studentů, kteří jsou v tomto duchu „oplodňováni“ ideologií pana Klvani. Neznaje blíže osobní ideologický potenciál, nerad bych se nějak dotkl ostatních „profesorů“ této „juniversity“, ale vzhledem k tomu, že jí vede zmíněný pan politolog Pehe, nedělám si iluze o objektivitě a geopoliticky korektně vedeném vzdělávání a předem lituji studenty-absolventy této VŠ, alias univerzity při uplatňování získaných vědomostí v praktickém životě.

    To ostatně platí i v jiných případech, kdy lidé jako Klvaňa, Janda, Pospíšil a celá řada dalších, působících na prestižních VŠ coby zastánci Havlovy pravdy a jeho lásek (dnes už se ví min. o třech), nicméně oni si vystačí i s tou hlavní, plagiátorskou, zcizenou Mahátmá Gándhímu. Je totiž celá řada soukromých vysokých škol, které dost často nemají (stejně jako zmíněná UNYP v Praze) oprávnění k poskytování vysokoškolského vzdělávání, přesto jsou bytostně čilé a učí, učí (to třetí ve rčení si už nepamatuji). Obávám se, že v nich působí páni a paní „profesoři“, kteří nenacházejíce jiného uplatnění vzali za vděk i Sorosovými penězi, přizpůsobili své geopolitické myšlení a působí úspěšně jako pan Klvaňa. Co učí a s jakým výsledkem ví snad jen (v zastoupení pána Boha) kardinál Duka. Faktem však je, že tyto VŠ jsou možno říct formálně nelegální, nicméně navzdory ne vždy respektovaným zákonitostem (právního státu!!!) jsou přesto trpěny a úřady, vč. ministerstva školství, akceptovány. Taková už je ta naše demokracie.

    0 0

    18.7. 2018   ČTK
    Setkání obou státníků se uskutečnilo v pondělí v Helsinkách. Hovořili během něj o řadě témat včetně například údajného zasahování Ruska do amerických voleb. Schůzku označili za úspěšnou. Někteří komentátoři považují za jejího vítěze Putina.Trump byl po společné tiskové konferenci například kritizován, že se svým vyjádřením postavil v otázce zásahů do voleb na stranu Moskvy a proti vlastním zpravodajským složkám. Kritika přišla od demokratů i republikánů. Trump následně své vyjádření označil za přeřeknutí.

    "Víte, někteří političtí komentátoři, nebudu jmenovat, se zalykají vzteky nad tím, že toto setkání dopadlo dobře,"řekl Zeman. Komentátoři podle něj žijí z konfliktů, ve kterých "se bahní". Pokud jednání může zlepšit vztahy mezi USA a Ruskem, jsou podle Zemana z toho nešťastní.

    Prezident Trump dnes na twitteru uvedl, že americko-ruský summit brzy přinese výsledek. "Hovořili jsme s Putinem o mnoha důležitých tématech. Dobře jsme si rozuměli, což upřímně vadí zastáncům nenávisti, kteří chtěli vidět boxerský zápas," napsal Trump.

    V dalším příspěvku uvedl, že zatímco jeho vystoupení na summitu NATO, které předcházelo Trumpově cestě do Británie a pak do Helsink, je uznáváno coby triumf, u summitu s Ruskem se úspěch teprve ukáže. "Může se ukázat, že z dlouhodobého hlediska to byl ještě větší úspěch. Z toho setkání vzejde mnoho pozitivních věcí," stojí v tweetu. Další Trumpův příspěvek tvrdí, že Rusko souhlasilo s tím, že pomůže s agendou Severní Koreje.

      0 0
    • 07/18/18--09:18: Čtyři roky s MH17
    • PB a vlk
      18.7.2018 Kosa zostra aneb vlkovobloguje.wordpress.com
      Vlkův úvod:
      Dostal jsem se pozdě ke svým mailům. Takže mi výročí tragedie MH17 propadla mezi rukama. Ale když budu poctivý, pak musím popravdě říci, že proti summitu v Helsinkách by stejně nemělo to výročí šanci. Chtěl jsem sic e zařadit pokračování k Helsinkám, nicméně pozdržím to. Ta tragedie nad Donbasem si opravdu připomenutí a zejména takové, jak udělal PB, zaslouží. Děkuji mu.

      Dobře si vzpomínám na čtvrteční podvečer 17. července 2014, kdy jsem zaslechl z Radiožurnálu zprávu o pádu Boeingu s takřka třemi stovkami lidí na palubě, z nichž nikdo nepřežil. Od okamžiku, kdy jsem se téhož dne večer dostal k internetu, jsem věnoval letu MH17 Malaysia Airlines hodně času, stejně jako asi stovky či tisíce dalších amatérských „vyšetřovatelů“ po celém světě.

      Veškeré poznatky nashromážděné za čtyři roky mě dovedly k názoru, že vyšetřování sestřelení B772 nad východní Ukrajinou neproběhlo tak, jak mělo, řada záležitostí stále čeká na objasnění, zveřejněné důkazy u skutečně nezávislého soudu těžko obstojí a zprávy od vyšetřovatelů mají jisté, nikoli právě malé, mezery.

      Relevantní důkazy patrně leží někde dobře schované a zřejmě nikdo z běžných smrtelníků je hned tak neuvidí.

      Nikdo mi nevymluví, že při dnešních technických možnostech a ožehavosti občanské války ve východní části Ukrajiny nebyly veškeré pohyby ve vzdušném prostoru a na zemi detailně monitorovány a zaznamenány. Mělo by tedy být jednoduché vytáhnout data z AWACS, družic a dalších sledovacích systémů a ukázat je všem. Můj názor potvrzuje výrok Johna Kerryho, amerického ministra zahraničí, pronesený tři dni po katastrofě, že USA obrazově zachytily odpal rakety, znají trajektorii jejího letu, odkud byla vypálena a čas odpovídá zmizení letadla z radaru (https://www.nbcnews.com/meet-the-press/meet-press-transcript-july-20-2014-n160611 )
      Za čtyři roky Američané tato data nezveřejnili ani v upravené podobě, i když by to zamezilo dalším spekulacím. Už v roce 2001 dokázaly americké vládní agentury určit, že Tu-154M Siberia Airlines byl 4. října sestřelen při cvičení, které probíhalo tou dobou na Krymu v režii ukrajinské armády. Řada záležitostí ohledně MH17 mi nedává smysl, ale nemá cenu opakovat části ze dříve zveřejněných článků.

      Zkáza letu MH17 se stala prostředkem v boji velmocí a součástí propagandy všech zainteresovaných stran. Můžeme jen doufat, že skutečné důkazy nebyly v případě MH17 definitivně pohřbeny kvůli vyšším zájmům, i když po čtyřech letech se se to tak může jevit.

      - - -

      0 0

      Petr Trombik
      18.7.2018  NWOO
      V historii nemá smysl vyčítat si navzájem, jako malí kluci, kdo si začal. Ale velcí kluci se chovají často stejně, ne-li trapněji, mají však k tomu, bohužel, jiné prostředky než děti. Tak tomu bylo s mezinárodní politikou v minulém století, ať už byl mír, byť studený, nebo válka, byť vždy jen lokální. I v tomto novém tisíciletí tomu bude stejně, čehož jsme dennodenně svědky. Pokusme se tedy mezinárodní politiku pochopit s ohledem na náš český úděl, přestože nejsme ti velcí kluci, kteří ji hrají. Nikoliv kvůli tomu, abychom měli pro ty „velké kluky“ pochopeni!


      Podle běžných názorů, byla studená válka zahájena projevem Winstona Churchilla ve Fultonu v roce 1946. Ve svém řečnicky brilantním projevu, sdělil Američanům a zbytku světa, že v Evropě spadla železná opona.

      Nejen kvůli tomuto projevu dostal Nobelovou cenu za literaturu. Proč mu nebyla udělená i Nobelova cena míru, těžko pochopit. Můžeme posoudit fakta i bez občas matoucího výkladu dějin a četby paměti státníků a diplomatů všech úrovní. Zamysleme se jen s pomocí zdravého rozumu nehistoriků a nepolitiků nad tím, kdo železnou oponu vlastně spustil a studenou válku zahájil. Pochopíme pak, proč Československo zůstalo za tou oponou a na nesprávně straně.

      Studená válka byla fakticky zahájena demonstrací válečného potenciálu USA, které ve dvou okamžicích předvedly SSSR, co dokážou. Kde? V Nagasaki a Hirošimě. Truman na civilním obyvatelstvu ukázal Stalinovi svou mocenskou převahu. Ve dvou vteřinách doslova odpařil 40 a 70 tisíc obyvatel a následně v děsivém utrpení zahynulo dalších 300 000 tisíc obětí v řádu hodin a dní.

      O utrpení dětí, žen a starých nemohoucích lidi se americká propaganda příliš nešíří, na rozdíl od neustálého popisu krutostí všech ostatních. Vojáků v Hirošimě ani Nagasaki moc nebylo, byli na frontě. Nagasaki a Hirošima byly první vedlejší oběti budoucí studené války.

      Můžeme slyšet seriózní argumentaci, že „díky“ Nagasaki a Hirošimě USA jen uspíšily konec války. Ale nesmí vás přitom nekorektně napadnout srovnávání zločinů diktátorů Stalina a Hitlera se smělým strategickým rozhodnutím vůdce demokratického světa, prezidenta Trumana.

      USA názorně předvedly Stalinovi, že jsou odhodlané demokracii bránit za jakoukoliv cenu, jakýmkoliv způsobem. Tohoto způsobu vedení zahraniční politiky se Američané drželi, drží a budou vždy držet. Ani EU a NATO ani my Češi se proto nemusí nikoho obávat, stačí, když navýšíme rozpočet na obranu na 4%. Použití jaderných zbraní pro “ urychlení konce války“ bylo důležitým signálem Stalinovi, kde je místo SSSR a současně dobrým způsobem jak začít nový poválečný život v míru.

      Jako alternativu k studenému míru dostal jen velmi horkou válku. Když Stalin předstíral, že nepochopil, spadla železná opona. Můžeme pochybovat o tom, že sovětské impérium, se zdecimovaným obyvatelstvem a zničeným nebo zastaralým průmyslem, bylo schopné ohrozit válkou nedotčené USA a zničit ostatní demokracie? Ještě i teď je třeba pro paní Albrightovou Rusko srovnatelné s Bangladéšem, liší se jen tím, že má atomovky.

      Bylo toto poničené a zaostalé komunistické impérium hrozbou pro demokratické státy a jejich tržní ekonomiku? Jaderné zbraně ještě po válce pár roků Stalin neměl. V čase slavného fultonského projevu určitě ne. Koho mohlo SSSR, srovnatelné s „Bangladéšem bez atomovky“, ohrožovat?

      Stalin už dlouho před 2. světovou válkou opustil marxleninskou teorii o historickém úkolu SSSR globálně šířit pokrok. Prosadil ve dvacátých letech budování socialismu v jedné zemi a jeho oponenti byli dílem v SSSR odstraněni, dílem se i s touto teorii uchýlili do jiných končin světa, kde se sem tam uchytila.

      Říkali si trockisté a mnozí nynější demokratičtí politici EU a politologové v USA se svým trockistickým mládím nebo rodokmenem už nechlubí. Přejmenovali tuto ideologii a slouží podobnému globálnímu šíření pokroku, jen pod jiným názvem.

      Kominterna sice zatápěla globálně kapitalismu a demokracii pod kotlem, ale jaký měl k ní Stalin vztah, to předvedl na mnoha jejích předních činitelích, o spoustě ostatních aktivistů nemluvě. To však patří k jeho zločinům, známým jako stalinské procesy. SSSR potřeboval po devastující válce skutečně mír a čas na svou rekonstrukci a konsolidaci života svých obyvatel. Stalinovo impérium na tom nebylo tak dobře jako USA, kterých se válka prakticky nedotkla.

      Amerika jen nevěděla, co si se svým nedotčeným průmyslovým a rozvinutým válečným potenciálem počít. Velkou krizi z konce dvacátých let ukončil nikoliv Roosweltův New Deal, ale až vstup USA do světové války. Jak se vyhnout další poválečné krizi v mírovém světě? SSSR potřeboval jen spolehlivý ochranný nebo nárazníkový pás okolo svého území. Po jeho předválečných i válečných zkušenostech je to pochopitelné. „Sanitární kordon“ potřeboval SSSR i před válkou, kdy byl delší dobu izolován hospodářskými sankcemi. Proto mohly mít samostatnost nárazníkové, lépe řečeno transferové státy jako Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. O rok déle než Československo.

      Kdo zná dějiny, ten ví, že nejde jen o zkušenost SSSR, ale i o staletou zkušenost Ruska se spojenci, kterou se musí řídit i jeho současná zahraniční politika s ohledem na ruské globální i lokální partnery. Tuto zkušenost má ostatně každá mocnost, pokud není ostrovní a nechrání ji moře.

      Rusko je surovinově příliš bohaté, rozlehlé a málo osídlené území a mělo by se o své bohatství podělit, pravila Madelaine Albrightová. Kdo by se měl o ruské území podělit, je této paní jasné, jako to bývalo jasné i jistému německému vůdci Nové Evropy, který kvůli tomu realizoval plán Barbarossa.

      Jak byl ochranný a nárazníkový pás Stalinem v Jaltě a pak v Postupimi konstruován, aniž by se ohlížel na rafinovanost Churchillova procentuálního podílu velmoci v jednotlivých osvobozených státech? Pokud jde o Churchillův plán na mezinárodní mírovou politiku ve svobodném světě, vypadal by asi takto: v suverénním a demokratickém státě by britský velvyslanec se sovětským vždy po místních svobodných volbách spolu usedli a rozhodli, jak v akciové společnosti podle procentní účasti, jakou politiku zvolena vláda neporobeného státu bude realizovat. Na současné EU s její Evropskou komisi nemyslete. Tak daleko to tehdy nedošlo. Stalin to řešil jinak.

      Pokud jde o Polsko, kterému, na rozdíl od Československa, přispěchala „sladká Francie a hrdý Albion“ před Hitlerem na pomoc, nutno říct pár slov, protože zde Stalin Churchilla velmi rozhněval. Vždyť přece kvůli Polsku do války Británie a Francie s Hitlerem šla. Ted už víme, jak ta pomoc Polsku v roce 1939 začala i jak dopadla po roce 1945. Můžeme být rádi, že nás v Mnichově spojenci zradili a nepomohli nám jako Polákům, zamýšlíme-li se nad výsledky války a následky míru pro Polsko a srovnáme-li to s Československem.

      Co Polsko získalo a co ztratilo, je jeho úděl. Hrdost si jistě tehdy Poláci uchovali, ale to je tak asi vše. Poláci a Rusové se nikdy k sobě přátelsky nechovali, což nás Čechy, jako jejich slovanské bratry, trápí už od národního obrození v XIX. století. I když se nám může zamlouvat, že polský odpor k Němcům a všem jejich Říším byl a je určitě ještě větší než ten náš.

      K Polsku musel Stalin přistupovat jako ke starému nepříteli, ze kterého spolehlivého spojence po dobrém udělat nelze. Proto byl Polsku vnucen komunistický režim a nadiktováno složení vlády proti vůli Poláků. Churchill se zlobil, protože pro Poláky toho tolik udělal a polské vojáky nechal krvácet na všech svých frontách. Mohl na jejich adresu vyslovit bonmot, jak bylo jeho zvykem: „Nikdo neobětoval jako Poláci vše, aby nezískal vůbec nic. I mou zásluhou“.

      Lze tedy tvrdit o Československu totéž co o Polsku, i když zdánlivě byla naše budoucnost v táboře míru a socialismu stejná? Naše cesty do tábora míru a socialismu se velmi lišily. My jsme si nikdy mezi rusofobií a germanofobií nemuseli vybírat. Na rozdíl od Poláků, kteří si také nevybírali, protože měli ve svém polském údělu dáno jedno i druhé.

      Československá republika byla vůči SSSR loajální, Češi i Slováci byli rusofilní. Naše republika byla spolehlivý spojenec SSSR. S komunistickou stranou v čele a stejně tak by byla i bez „Vítězného února“. Eduard Beneš a všechny předúnorové politické elity v tom jediném byli zajedno. Československo bylo stejně spolehlivé jako Rakousko. Rudá armáda Rakousko opustila v 1954 i bez toho, že by se k moci dostali komunisté. Ostatně i naše území opustila Rudá armáda dlouho před únorem 1948.

      Československo bylo spolehlivé jako poražené Finsko, kde také Stalin nemusel násilné instalovat komunistickou vládu. Československo, tak jako Rakousko a Finsko, by se s E. Benešem a J. Masarykem, včetně ostatních demokratických politiků „finlandizovalo“ samo a bylo by dobrým nárazníkovým nebo spíš transferovým státem. I bez vládnoucí role místní komunistické strany.

      Ale to by se demokratičtí politici museli chovat ve vnitřní politice jinak. Naše politické elity nebyly schopné se o dělbě moci dohodnout demokraticky a proto demokracii na víc než 40 roků prohrály všem ostatním neelitním Čechům i Slovákům.

      Proč tahle varianta poválečného rozdělení světa železnou oponou není analyzována historiky a politology? Vždyť z takové analýzy by vyplynulo, proč Československo skončilo za železnou oponou, na její špatné straně. Zásluhou vlastních politických elit. Archivy přece hovoří, anebo spíš platí, „nenechme je promluvit“.?

      Bývalé sovětské archivy jsou otevřeny i pro naše historiky. Je tomu tak i díky jednomu údajnému proruskému politikovi, který sedí zrovna na Hradě a jeho návštěvě v Kremlu. Využijeme archivních pokladů pro nový výklad našich moderních dějin? Prozatím k tomu došlo, pokud vím, v jediném případě: zpracování životopisu Gustava Husáka.

      Dejme historikům stipendia, ať jdou sovětské archivy studovat a mohou vyvrátit takové historické fejky a konspirativní hypotézy, jako tenhle text. Ať najdou v archivních svazcích politických elit pravdu o únoru, srpnu, listopadu a o všem, co dělaly mezi těmito roky, které jmenovat netřeba. Hovořit o jiné otevřené cestě Československa než té za železnou oponu, společně odmítli jak bývali českoslovenští komunističtí politici a historici, tak politikové a historici předúnoroví, buržoazní. A kupodivu i nynější svobodni historici a demokratičtí politikové. Historikům se nedivím, jsou to většinou jen státem placeni státní úředníci. Před vítězným listopadem i po něm. Nedivím se ani politikům, kteří se Vítězným únorem chlubili, jak ho demokratickou cestou provedli nebo naopak své únorové politické fiasko popisují ve svých pamětech, jak byli nedemokraticky podvedeni.

      Dobrá výmluva je prý lepší než krajíc chleba. Určitě je však lepší, než přiznání vlastní neschopnosti a odpovědnosti za celý poválečný vývoj, včetně posrpnového, který byl jen další epizodou českého údělu, který započal státní reprízou ČSR po druhé světové válce. Sledujte nynější „boj v ulicích“ ve volbách poražených politiků, jak vykřikují o ohrožení demokracie, protože oni ty volby nevyhráli, přestože na demokracii mají patent.

      Prvorepublikové Československo odhabsburšťovalo jen něco přes deset roků. Patentovaní demokraté dekomunizuji a bojují proti neexistujícímu SSSR jen proto, že prohrávají demokratické volby, po třiceti letech. Jak dlouho ještě budou bojovat minulé války?

      Není na čase spojit se proti skutečným hrozbám? První republika to nestihla. Zklamaly naše politické elity v roce 1948 a chystají se za pokřiku o nepodstatných záležitostech zklamat opět. I „malí kluci“ v Rakousku nebo Finsku uhráli se Stalinem lepší výsledek než naši patentování demokraté. Rakousko a Finsko měly díky své transferové pozici obrovskou ekonomickou výhodu, železná opona je od svobodného světa neoddělila a následkem toho měli za studené války dlouhodobý blahobyt i demokratický režim.

      V srpnu 1968 už nebylo o co hrát. Hra skončila dvacet let před tím, Vítězným únorem 1948. Nemusíme za socialismus s lidskou tváří držet smutek. Jako všechny ismy s přívlastkem nestál za nic. Jen rozhádané komunistické elity vtáhly národ do svých vnitrokomunistických bojů spojených s výměnou generací svých elit bez demokratických voleb.

      My Češi, bychom jako národ, byť malý, měli mít víc sebevědomí a nevymlouvat se, že nám náš úděl stále nějací „velcí kluci“ vnucují. Jsou to naše malicherné elity, které za nás hrají své nicotné hry. Zrovna hrají o post ministra zahraničí, jakoby měly v úmyslu dělat nějakou zahraniční politiku. Ta se dělá za nás jinde, což všichni dobře víme.

      Politikům, kteří nám plavbu tím či oním směrem, kotvení v tom či onom přístavu pevně stanovili, nenaslouchejme. A nebuďme trapní, na piráty si také nehrajme. Jsme suchozemci. A většinou dospělí. Doufejme, že čas vlastního rozhodování národa přichází. Geopolitická situace je sypká. EU se dřív nebo později sama i bez dalších referend rozsype. EUroelity to zvládnou samy.

      Autor je bezpečnostní expert a bývalý člen Zastupitelstva hl. města Prahy

      0 0

      ROZHOVOR
      18.7.2018 ParlamentníListy
      „Myslím, že česká kavárna a její okolí se cítí zaskočena, jako byli naši komunisté v roce 1987, když Gorbačov vyhlásil perestrojku. Je to identické s koncem socialismu v Československu, že se něco mění, a oni to nestačí ti pohůnci – kteří hlásají jedinou pravdu o demokracii, a sice tu svoji – pochopit. Chápou to jako zradu na nich a zastavuje se jim z toho dech. O to více kolem sebe kopou,“ komentuje v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna některé výhrady k americkému prezidentu Donaldu Trumpovi, který se dle nich choval při setkání v Helsinkách k ruskému protějšku Vladimiru Putinovi příliš mírně, či dokonce jako jeho agent.


      K hodně sledovanému summitu Putin–Trump se objevují výtky na adresu amerického prezidenta, že byl na Putina příliš mírný. V amerických novinách se už před setkáním s Putinem psalo o Trumpovi, že je zrádce. I v našich luzích a hájích se objevil názor, že se Trump choval jako Putinův agent. Co říkáte na tyto názory?

      Myslím, že česká kavárna a její okolí se cítí zaskočena, jako byli zaskočeni naši komunisté v roce 1987, když Gorbačov vyhlásil perestrojku. Dostáváme se do stejné situace. V osmdesátých letech cokoli tehdy Československá televize řekla, si divák okamžitě převáděl v opačný pól. Řekla plus, divák si řekl, tak to je minus. A hledal pravdu v tom minusu. Je to identické s koncem socialismu v Československu, že se něco mění, a oni to nestačí ti pohůnci pochopit. Chápou to jako zradu na nich a zastavuje se jim z toho dech. Teď je to ještě více viditelné než u těch komunistů. Ti se aspoň trošku přetvařovali. Ale tihle Klvaňové, Česká televize, lidi, kteří hlásají jedinou pravdu o demokracii, a sice tu svoji, jsou zaskočeni, že ten velký člověk zpoza louže, kterému dříve odezírali ze rtů, se vyslovuje racionálně. Staví se k věcem tak, aby je řešil, nikoliv aby je ideologicky pojmenovával. Nejsou schopni to pochopit. Je to identické s pádem socialismu v Československu – tihle kavárníci včetně České televize.

      Rétorika Spojených států v čele s Trumpem je samozřejmě jiná než v těch osmdesátých letech, ale je to zásadní změna v postojích, nikoliv ideologická, ale i praktická. To oni nejsou schopni pochopit, jsou z toho omráčení, o to více kolem sebe kopou. Vidím to v četnosti výkřiků, co píšou na Twitteru, když si člověk dovolí myslet jinak, než oni by chtěli, aby člověk myslel. Nikomu přitom svůj postoj nevnucuju. Komentuju názor sportovního redaktora Bosáka. Jenom komentuju, já mu to nezakazuju. Říkám, že mluví, jak mluví, a z toho odečítám, že Česká televize je taková, jaká je.

      Když už jste to nakousl, musím dovysvětlit, o co jde. Fotbalový komentátor Jaromír Bosák uvedl, že se v Rusku šampionát neměl konat. I když i on uznal, že bylo mistrovství zorganizováno dobře, mnozí o něm dokonce mluví jako o jednom z nejlepších mistrovství světa vůbec, například právě americký prezident Trump to sdělil svému ruskému protějšku...

      No jasně. Trump to říkal veřejně na kamery. A teď to zklamání tady toho pana Bosáka. Když tam byl Obama, tak oni byli šťastní, když mohli do všeho kopnout stejně, jako do toho kopnul velký muž z Washingtonu. Teď se ten muž vyslovuje jinak, a oni to nejsou schopni rozdejchat a pochopit. Bosákovi neberu jeho názor. Jenom se musím smát. Pak se člověk diví, že Česká televize vystupuje tak, jak vystupuje. Tendenčně zvou lidi, aby událost komentovali – pan Romancov, Klvaňa a spol. Je jasné, co z nich pro veřejnost vypadne. Tendenční ideologická informovanost, rok 1987. Zase jsme v něm, akorát trošku naruby.



      0 0
    • 07/18/18--11:12: Trump v nepřízni ideologů
    • Vlastimil Podracký
      18. 7. 2018
      Prezident Trump vyjel na svoji obchodní a zabezpečovací misi do Helsinek, kde se setkal s ruským prezidentem Putinem. Už samotná cesta byla jeho odpůrci kritizována a posléze její závěry zvedly vlnu odporu.
      (redakce zcela nesdílí názory autora)


      Konflikt pragmatického vlastenectví a ideologického myšlení

      Konflikt prezidenta Trumpa s jeho levicovými oponenty v USA a neomarxistickou Evropskou Unií je ukázkový příklad používání zdravého selského rozumu ve srovnání s ideologickou zabedněností.

      Prezident Trump se stal jakýmsi symbolem doby. Doby, kdy se vrací vztah ke své zemi a jejím zájmům. Vidíme to i jinde, třeba v Polsku. V Rusku to mnozí považovali za útočný Putinův nacionalismus, ale jak vidíme, tento trend jde kupředu i jinde. Obvykle se dostává do popředí, když je země nějak zanedbaná, má nějaké problémy, nebo se objeví nebezpečí, které je potřeba řešit. To se stalo ve Východní Evropě migrační krizí, kterou většina lidí těchto zemí vidí jako hrozbu. V Americe je problémů více. Je to samozřejmě migrace také, ale hlavně jsou to hospodářské problémy – neuvěřitelně velký záporný obchodní deficit s Čínou a nevýhodné obchody s Evropou, nerovné postavení v NATO. Nebezpečné režimy zahrávající si s jadernou zbraní jsou stálým nebezpečím.

      Prezident Trump vidí svět naprosto realisticky. Je vlastenec, který chce pro svoji zemi co nejlepší postavení. To dohromady dělá jeho politiku, která je pro mnohé nečitelná, zmatečná, nekonsistentní. Trump přenesl do politiky svoje metody z byznysu. Proto ta nepřehlednost a údajná nekonsistentnost. Má svoje metody klamání, říká něco jiného, když obchod začíná a něco jiného, když konečně končí a dělá se trvalá dohoda. Pro politiku si vyhodnotil se tvářit jako nepřítel, hrozit, udělat nějaké nepřátelské kroky, až se nepřítel zalekne, tak přikročí k dohodě.

      Trump má naprosto reálné představy o světě. To je proti Obamovi a vůbec předchůdcům v úřadě amerického prezidenta velký kladný posun. O východní Evropě mu možná referovaly jeho ženy. V Rusku byl a jistě si dobře všiml, co je potřebné vzhledem k této zemi. Jeho předchůdci opakovali o Východě zlidovělá klišé, o zlém Rusku, o zaostalých východoevropanech, o asijských metodách ruské politiky. Trump dobře ví, jak to je, dobře ví, v čem jsou tato klišé nepravdivá a kde mají reálné jádro. Ideologická jednostranná klišé a černobílé pohledy studenoválečníků jsou pro něj nejšpíše směšné, bohužel s nimi musí bojovat. Už při volbách řekl, že se chce s Putinem domluvit. To se teď naplňuje navzdory téměř dvouletému boji s nařčeními, že Rusko ovlivnilo jeho volbu.

      Typický příklad naprostého nepochopení jeho politiky novináři přinesl případ schůzky v Helsinkách. Trump prohlásil, že prezidentu Putinovi věří, že se Rusko do amerických voleb nevměšovalo. To nadzvedlo ze židle i úctyhodné americké senátory: prý je to zrada, je to nedůvěra v americké tajné služby apod. Ve skutečnosti je to zdvořilostní fráze. Copak už diplomat nemá ani takovou svobodu vyjadřování, aby lichotil soupeři při zápase? Opravdu je přece nutné jít dopředu a snažit se nové pojetí. A tady právě je vidět, že Trump je přesvědčen o novém pojetí. Proto dělá schůzky a je ochoten lichotit. Vždyť přece dobře ví, že USA se vměšuje do ruských voleb permanentně.

      Ohledně Krymu nemělo padnout ani slovo, ale nakonec padlo. Výsledek je jakýsi status quo, uznání současného stavu. To není jen nějaký ústupek z dosavadního pevného postoje válečníka. Trump přece ví, že takových území, která získala nový status proti mezinárodnímu právu, bylo víc a bez uvědomělého „zapomenutí“ se řešit nedají. Určitě je Kosovo takový problém, vyhlášení jeho samostatnosti za přispění cizích vojsk, ale také severní Kypr, svého času obsazený Tureckem. A také Golanské výšiny odebrané Sýrii Izraelem. Copak se na tom dá něco změnit? Nevidím, že by se kvůli tomu třeba vypisovaly sankce na Izrael nebo Turecko. Konečně, kdo by měl být sankciován v případě Kosova?

      A zde je právě další rozdíl mezí pragmatickým a ideologickým myšlením. Zakyslí ideologové mají černobílé myšlení a podobné věci neposuzují reálně podle skutečnosti, ale podle ideologie. To jsme poznali u komunistů, ale dnes je to nejlépe vidět na „bojovnících proti Rusku“. Stejně nepřijatelný čin posuzují nikoliv z nějakého nadřízeného morálního myšlení, ale podle dvojího metru morálky, pro každého jiné.

      Pragmatik to ovšem připustit nemůže. Jeho zkušenosti z obchodu a normálního života ho poučují, že metr musí být jeden. Nemusí to navenek přiznat, může „hrát divadlo“, ale uvnitř je pravda, pravda o tom, že nyní jde o normální poctivý obchod, ve kterém trhovec samozřejmě smlouvá a klame. Třeba i podávání ruky Putinovi. Protože jen pravda vede ke správnému řešení. Přesto si nemyslím, že Trump má Putina za nepřítele. Je to soupeř o trhy, o zdroje, o světový vliv. Ideologové by viděli rádi válku. Ale pragmatický obchodník chce zisk, zvláště když svojí rodině slíbil, že přiveze peníze, aby si mohla postavit dům.

      Rozdíl mezi pragmatickým a ideologickým myšlením je také v oblasti lidských práv a lidské svobody. Pragmatik vidí, že prostě jsou země, které ani taková práva svým občanům poskytnout nemohou. Někdy více, někdy méně. Vidíme, že uskutečňování demokratických principů zklamalo v Egyptě a Alžírsku zcela viditelně, zemi okamžitě ovládli islamisté a armáda musela znovu zavést diktaturu, aby obnovila lidská práva. Pokusy skončily v Libyi rozvratem. V Sýrii už diktátor ví, že něco takového zavést nemůže. Čína by ve skutečné demokracii (vyjma Thaiwanu) fungovat nedokázala. V Rusku je sice už hodně demokratických prvků, ale samotná vláda je stále na úrovni autoritativní diktatury. Co s tím? Každý pragmatik si vyhodnotí, že se s tím dělat nic nedá, že je to pouze otázka dlouhodobého přirozeného vývoje, který je zapotřebí podporovat v tom správném směru, pokud to jde.

      Trump si nejspíše vyhodnotil, že Rusko není skutečný nepřítel, že se k němu nepřátelsky chovat dá pouze jako součást vyšší taktiky, jejíž součástí je také podávání ruky a úsměvy.

      Pragmatik nepříznivou tvář nastaví jako divadlo, ideologický fanatik ji zkřiví, aby ji už nenarovnal.

      Spojenci si musí být rovní

      Trump nastavuje nepříznivou tvář i ke svým spojencům. Je to samozřejmě také divadlo. Chce uskutečnit narovnání výdajů na obranu NATO a narovnání obchodních vztahů. Úsměvy to nevyřeší, s tím jsou už zkušenosti. Spojenci si stěžují, že Trump se chová k diktátorům srdečněji, než ke spojencům. To je samozřejmě také taktika, kdo takovou hloupost vyslovuje, nerozumí životu. Vždyť i v rodině musí být na děti přísnost, ale s cizími lidmi se jedná úctivě.

      Víme přece samozřejmě, že není možné donekonečna, aby výdaje nesly USA a Evropa se vezla. Ono takové žití ve stínu Velkého bratra (to nemyslím román 1984) je příjemné. Je v něm chládek, a když se něco děje, tak to odnese Velký bratr, protože vyčnívá. Takže nakonec je jasné, že muselo dojít k požadavku zvýšení výdajů členských států NATO. Je to zároveň klacek na Putina a předpoklad, že spojenci budou kupovat americké zbraně.

      Ale hospodářské záležitosti jsou prvořadé. Cla na dovoz surovin je naprosto pragmatické rozhodnutí, není to přece nepřátelství. Vztahy musí být rovné, nemůže jeden na druhém vydělávat! V podstatě je to přátelské gesto, protože jen v rovných vztazích může přátelství pokračovat. Ono se totiž také pozná, jak to vlastně je. Kdo je přítel a kdo ne, kdo to myslí vážně, a kdo se jen veze, když ho to stojí pakatel. Klacek na Putina je též zkapalněný plyn. Jsme přátelé, proč tedy kupujete plyn od nepřítele?

      0 0

      rozhovor s  profesorem Janem Kellerem
      18.7.2018  ParlamentníListy
      „Jsme ekonomickou kolonií velkých nadnárodních společností a silných bankovních ústavů, které mají sídlo nejen v Německu, ale také v Nizozemsku, Francii a jinde. Řadoví zaměstnanci v těchto zemích doplácejí na poměry také, i když zatím ne tak drasticky jako u nás. Evropská unie nás proti těmto dravcům nechrání zdaleka tak, jak by měla. Bez Evropské unie nebudeme chráněni vůbec. To je naše svobodná volba,“ řekl profesor sociologie Jan Keller.


      Zásadní téma je, zda jsme ekonomickou kolonií Německa či EU. Jsme? A lze s tím něco dělat, abychom nebyli?


      Jsme ekonomickou kolonií velkých nadnárodních společností a silných bankovních ústavů, které mají sídlo nejen v Německu, ale také v Nizozemsku, Francii a jinde. Řadoví zaměstnanci v těchto zemích doplácejí na poměry také, i když zatím ne tak drasticky jako u nás. Evropská unie nás proti těmto dravcům nechrání zdaleka tak, jak by měla. Bez Evropské unie nebudeme chráněni vůbec. To je naše svobodná volba.

      Neměla by být klíčová strategická a síťová odvětví pod kontrolou státu? Již středověky stát si chránil své „regály“…

      Samozřejmě, že by tato odvětví měla být pod kontrolou státu. To by ale stát nesměl být pod kontrolou jistých vlivových skupin. A lidé, kteří mají tolik odvahy, že se této kontrole postaví, by neměli být pomlouváni, osočováni a ostrakizováni jako náš prezident Zeman. Je hodně věcí, které by se musely od základu změnit, pokud nechceme být kolonií.

      Čtyři pětiny bohatství, vytvořeného loni ve světě, skončily u jednoho procenta nejbohatších lidí planety, zatímco nejchudší polovina lidstva nezískala nic. Upozornila na to nezisková organizace Oxfam, která závěry svých analýz nerovností ve světě tradičně zveřejňuje v předvečer Světového ekonomického fóra v Davosu. Opět, neměly by národní státy hájit své občany, střední třídu a malé a střední podniky před nadnárodními korporacemi?

      Finančně nejsilnější subjekty si přisvojují stále větší podíl světově vytvářeného HDP. Střední třída v Evropě i v USA stagnuje a její vyhlídky se ....

      0 0

      František Kuba
      18.7.2018 Literárky
      O Václavu Havlovi toho bylo napsáno a diskutováno opravdu hodně. Tento diskurs má velké rozpětí: od neónového a srdíčkového formátu nad Prahou, až po transformaci celé jeho věci do komunálního odpadu současné historie; zde správce skládky Bohumil Hrabal.

      Zahraniční zpravodajské agentury projektovaly na svých konstrukčních deskách (po roce 1945) skutečně s rozmyslem a se znalostí předchozí historie druhé světové války. Není to nic nového, jedná se, stejně tak jako u německých nacistů, o takzvanou politiku ovládnutí Eroberungspolitik, tj. vojensko-ekonomického procesu podle doktríny Drang nach Osten (tah na Východ), který znovu vypukl po ztřeštěné politice Michaila Gorbačova, budiž mu země lehká (autorův nevhodný obrat, protože M. Gorbačov nezemřel nýbrž dožívá v Londýně - pozn. red. NR vd). Nicméně, jak vědomo, si ho Hospodin také poznačil, stejně jako biblického narušitele řádu Kaina.

      Zpátky do nedávné historie. Tedy především jistých rodin v Praze, v Brně (i jinde); a to nejen z prostředí dělnického odboje, ale hlavně z dobře situovaných a vzdělaných konfidentů. To se týká nejen Štěchovického archivu. Lidé si často kladou otázku, zda se i u nás (po roce 1989) jednalo o podhoubí repasovaných vládnoucích elit? Nezdá se, že by někdo z historiků (a že jich máme?) chtěl tuto zásadní otázku odpovědět. Tím se část historiků mění na dezinformátory, dost možná i na včerejší i současné kolaboranty. Že by to řádně opracoval vševěd z Kampy Petr Pithart?

      Po mém skromném úsudku vesničana mimo Prahu, se dané (zásadní tématice) nejvíce přiblížila intelektuálka a advokátka Klára Samková. Tím mám na mysli článek pro Parlamentní listy z 28. ledna letošního roku s názvem Pražská honorace stále nepochopila. V médiích jela šílená propaganda horší než Rudé právo, a stejně to nefungovalo…1)

      O co v současném období jde
      Měli bychom přesně vědět, že v daném případě nejde o to bojovat s popelem VH, ale hovoříme zde o něčem daleko závažnějším: o rozpuštění jeho krajně škodlivého EGREGORU. Ten byl programově vyvolán znalými psychology v programu fanatického uctívání a vytvoření intelektuálního vůdce (hrdiny národa) a je nadále masmediálními prostředky přiživován. 2) To znepokojuje skutečné intelektuály, kteří znají neblahé důsledky tohoto manipulativního procesu, v ČR přímo řízeného jistou ambasádou, jistou knihovnou, také řadou ze zahraničí sanovaných neziskových organizací.

      Například sociolog Hampl spolupracovník Institutu VK dost možná přišel s neoficiální definicí Havlových pohrobků na serveru Parlamentní listy. 3) 

      „V tuto chvíli představují takzvaní havlisté tu nejhorší morální spodinu společnosti, na jakou můžeme narazit. Vypnuté mozky, kolaborantská mentalita, ochota podpořit jakoukoliv špinavost, žádné zábrany a skvěle vyvinutá schopnost zmocnit se dotací či grantů. Kdekoliv probíhá vzpomínka na Václava Havla nebo se staví lavička Václava Havla, pokaždé se tam soustřeďují právě takové deformované bytosti,“ říká sociolog Petr Hampl.
      Kdo jsou tito lidé? Snad nejlépe by je mohli popsat političtí harcovníci jako Jan Ruml, Michael Kocáb, Michael Žantovský a další sluníčkáři z Albertova i odjinud. Poznávací znamení: Kdo jiný než my, kdy jindy než teď! Na druhé straně nelze ale vyloučit, že by známý aktivista Mahatmá Ghandí, po jejich kočovných vystoupeních a udělování červených karet, byl hypnotizován. A požádal by organizátory o tříkilové kladivo a šel manuálně řešit zmíněné lavičky, pořizované farizei ke shromažďování a modloslužebným účelům.

      Produktivní Václav Havel, cinkání klíči

      Jenže velmi produktivní, i místy vláčený na režné niti Václav Havel, vyrobil svým počínáním i velmi mnoho sociálních potratů, jako kolaterální ztráty v rámci jím projektované a vytvářené liberální demokracie (ve spektru od zahraniční politiky, po průmysl, zemědělství a vědu). Prostě vytvořil pro reálný život v České republice divadelní kulisy a prosadil své představy v portfóliu jisté velmoci, jako velký normalizátor, snad i jako rohypnolový a hospodský filosof.

      Asi pod dojmem CHEMAPOLU a četných jiných příslibů úspěchu náš jedině čistý dramatik a známý asketa neodolal. Ale to už by asi bylo na informace od jednacího stolu ve Špalíčku, anebo v reflexi jogínky K. a vzpomínek gymnastky medailistky z OH paní Č.

      Řada občanů, kteří se v listopadu 1989 nechali strhnout emocemi a nahnat do ulic s cinkajícími klíči, na to těžce doplatila. Právě oni, jejich příbuzní, sousedé nebo známí se stali prvními oběťmi globalizace. Důsledky známe, perspektiva pro ČR, po vstupu do EU zkrátka neexistuje. Zatraceně nízké penze, zpoplatněné zdravotnictví, neexistence sociálního bydlení… To vše nám údajně pohlídá Senát Parlamentu ČR, navíc třeba neexistencí referenda. Nebo existenci za naprosto nepřijatelných podmínek s předvídatelným koncem. Toto zajisté nelze označit za další vlnu kolaborace; rád vysvětlí Štěch, Vícha a jiní senátoři s vhledem.

      Jen svedený člověk s mercedesem?
      Václavův bratr Ivan M. Havel údajně zaujal stanovisko v galerii Lucerna ke knize jisté psychoterapeutky (12. 6. 2018) V jednom z bodů svého „prozření“ praví: Musím se přiznat ke své dlouhotrvající slepotě (a očekávám, že se k ní postupně přiznají i mnozí další) vůči jedné životní, povahové a citové dimenzi svého bratra, kterého jsem vždy spíš považoval za poněkud neohrabaného chrobáka. Jako nositel stejného příjmení jsem při čtení zaostřil pozornost právě na něj (…). A tak se mi chrobák zvolna proměňuje v onoho váhavého svůdníka, který před sebou valí svou citovou kouli.

      Ivan Havel je uznávaný vědec, zkoumající umělou inteligenci a tak možná (občas) konvenuje k dovybavení citem svého bratra: režiséra morbidity a „váhavého svůdníka“. Nebyl by problém současné intelektuální zkraty Ivana H vyvrátit, a to i bez sochoru.

      Pokud bychom chtěli jím proponovaný včerejšek popsat pomocí Hérakleita, tak můžeme nabídnout vstup do média vody, tentokrát s účastí majora Terazkyho. „Dva razy něvstúpiš do stejnej kášni…“ A o to se právě Ivan Havel nezdařile pokusil. Nicméně konzumací uzeného kolene s křenem, by to mohl v Lucerně napravit. Intelektuálně to od něj nečekám.

      Nestačí jen bez rozmyslu následovat Václava Havla, je třeba ho prožívat. Dal jsem si proto dva rohypnoly a dvě piva a také jsem měl všechny rád, ba i svůj shora uvedený text.


      Zdroje
      1) Samková, K., Pražská honorace stále nepochopila. V médiích jela šílená propaganda horší než Rudé právo, a stejně to nefungovalo. Klára Samková pro PL shrnuje vítěze a poražené voleb, nepotěší Andreje Babiše. Parlamentní listy 28. 1. 2018.
      2) Veriščagin, D., Jistota. Naučte se ovládat osud. Eugenika, Bratislava 2013.
      Zde třeba: Lidstvo je zotročené obrovskými energo-informačními strukturami, kterým říkáme energo-informační parazité. Jde o vedlejší produkt lidské existence. Tito energo-informační parazité nepozorovaně dohlížejí na každého člena lidského společenství a stejně jako podhoubí, jež vrůstá hluboko do půdy, se dostávají neviditelnými energetickými chapadly do vědomí lidí.
      Obdobnou problematikou se zabývá mimo jiné Rerichová, H., Energetické působení věcí na jemnohmotný svět. Eugenika 2012 a řada dalších autorů.
      Lze otevřít i Mahabháratu, nebo Bibli v pasážích o falešných prorocích. Materie tedy není ani nová, ani neověřená. Je dlouho používaná a to především mágy, filosofy, zpravodajskými službami, politiky.
      3) Rozhovor na serveru Parlamentní listy (04. 07. 2018). Těžká kanonáda sociologa Hampla: Havlisté dnes představují tu nejhorší morální spodinu společnosti. Vypnuté mozky, deformované osobnosti, vyvinutá schopnost zmocnit se grantů...



      0 0
    • 07/18/18--12:24: Když povolí nervy …
    • Michail Chazin

      18.7.2018 KhazinRu, překlad PoznámkyPanaBavora
      Proč dnešní situace v politickém životě vyvolává prakticky ve všech takovou nervozitu: – v politicích, v expertech a dokonce i v řadových obyvatelích? Proč kvůli probíhajícím událostem propadají nervozitě, proč pravidelně nazývají ty, či ony politiky „blázny“ nebo „cvoky“, a proč se politici dopouští skutků, s hlediska zdravého rozumu naprosto divokých (jako provokace se Skripaly, kterou zorganizovali Angličané)?


      Proč tak najednou? No, jistěže to není první krize v naší době. Přesněji řečeno, ona je těžší, než mnohé předchozí, ale většina obyvatelstva (včetně politiků) to naprosto nechápe. V každém případě – prozatím. Copak se to stalo s lidmi, že cítí, pociťují do té míry, že velmi bolestivě reagují na, často docela nevinné podněty (inu, obecně vzato, co přimělo vládu T. May, pustit se do tak hloupé provokace?). Odpověď je zřejmá, ačkoli se rozsah takového jevu ani dnes nedoceňuje. A odpověď tkví v pochopení toho, že se tento svět, ve kterém lidé žijí už několik generací – boří.

      Velmi dobře si pamatuji situaci konce 80.let. V ústavu, kde jsem pracoval (Ústavu fyzikální chemie – pozn.překl.), jednou před výplatou chyběly peníze a lidé se obávali, že výplatu nedostanou. Řekl jsem tenkrát, že dokud je v zemi sovětská moc, se nemůže stát, aby lidé nedostali výplatu. Tak se i stalo a příští den ráno peníze v pokladně byly. A proto to, k čemu došlo už za pár let, bylo, z psychologického hlediska, děsivou ranou. I když u nás byli naživu lidé (a dokonce ještě docela svěží), kteří si pamatovali válku a odpovídající rozvrat. Mládež jim ale už nevěřila. I když, chytrá Medea Michajlovna Meschi, když nějak koncem 80.let shlédla jakousi reportáž z Blízkého Východu, poznamenala smutně:

      „To samé bude brzy i v Tbilisi“

      Tedy, západní svět se dnes nalézá ve stejném stavu, jako SSSR koncem 80. let. Navíc, hospodářský mechanizmus přitom funguje stejný, i když se jim to zatím nevysvětlíte. Ale chytří lidé (a ti jsou vždycky) cítí, že se něco blíží, přičemž velmi těžkého. Dokonce i čas uběhl přibližně stejný, jako u nás od konce války do příchodu Gorbačova – 40 let, u nich – od krize let 70. do začátku zjevných problémů – 35-38 let. Takže jsou ještě lidé, kteří si pamatují, jak bylo předtím, ale udělat nemohou nic: mladá generace jim prostě nevěří, protože ona „starý“ život neviděla.

      Mohu uvést jeden příklad. Ty početné hotely na březích teplých moří, ve kterých tak rádi žijí naši turisté, byly postaveny po roce 1981, kdy v důsledku stimulace osobní spotřeby v procesu realizace politiky „reaganomiky“ se prudce zvýšila početnost „střední“ třídy. Ale, kdopak z lidí, kterým je pod 50 let, dnes uvěří, že většina obyvatel západního světa do konce 80. let si v podstatě nemohla dovolit jezdit do lázní! No, můžeme si také připomenout, že v naší zemi podstatná část obyvatelstva nemá cestovní pas, a tím méně jich do lázní jezdí.

      Takže, hlavním problémem krize bude propad životní úrovně obyvatelstva. Přitom, vzhledem k nahromaděnému obřímu dluhu, může být ten propad ještě silnější, než úroveň dnes formálně možná podle reálně disponibilních příjmů. Ale i kdyby dokonce tyto dluhy byly odepsány, tak je třeba mít na paměti, že, řekněme v USA, dnešní příjmy obyvatel odpovídají svou kupní silou situaci roku 1957… ano, tehdy měli samozřejmě vyšší životní úroveň než my (viceprezident USA Nixon přivezl koncem 50.let do Moskvy na výstavu vzorky bytové techniky, kterou tenkrát v USA propagovali – kdo chce, může se na netu podívat na odpovídající fotografie), ale přece jen nedosahuje úrovně, na kterou si všichni zvykli v posledních desetiletích.

      A to je také hlavní důvod hysterie, kterou dnes vidíme u politiků, zvláště u mladých. Zdálo by se, že mají před sebou dlouhý život, ale prudké zúžení „střední“ třídy vede k tomu, že ztrácí obvyklý elektorát: chudí lidé pro nynější liberální populisty hlasovat nebudou. A nové politiky zatím k moci nepouštějí, což rovněž vyvolává vysoké napětí, protože aby se prosadili přes liberály kontrolovaná masmédia, jsou nuceni vystupovat dostatečně ostře.

      Je ale přece třeba chápat, že nezmizí jen „střední“ třída, v podobě v jaké ji dnes chápeme, ale vzniknou naprosto jiné skupiny (jednu z nich jsem při nějaké příležitosti nazval „noví chudí“, tedy lidé s psychologií a vzděláním „střední“ třídy, ale chápající, že se už nikdy do pozice „střední“ třídy nevrátí.

      Právě takové lidi u nás Gajdar a Čubajs*) považovali za hodné fyzického zničení, m.j. hladem, ale v politickém životě Západu nejsou takové myšlenky považovány za zcela korektní, a kteří vůbec nemají mít zastoupení v politickém prostředí. Pocit, že se do té doby jednotné politické prostředí, úplně pokrývající elektorát, začal „rvát“, a vytváří přitom vážnější mezery, rovněž nepřispívá stabilitě politického prostředí.

      Znovu opakuji: – to, co se dnes děje v politickém prostředí Západu, do zblbnutí připomíná to, co proběhlo v SSSR koncem 80. let. A vzhledem k rozsahu a absenci alternativy, kterou SSSR měl (tehdy se u nás zdálo, že návrat ke kapitalizmu přinese jakési pozitivum), bude tam situace dokonce horší, než u nás. A povede ke stejným 90. létům… Není divu, že jsou nervózní!



      Zdroj: https://khazin.ru/articles/1-mirovoy-krizis/60098-nervy-sdajut
      *) Jegor Gajdar (1956-2009) – jedna z neslavných postav hospodářských a sociálních reforem v RF, po dobu 4 měsíců místopředseda vlády a 2 měsíce ministr financí RF, považován za zakladatele „ruské liberální školy“, jejíž zástupci po 25 let ovládají ekonomicko-finanční blok vlády RF;
      Anatolij Čubajs (1955) – jeden z ideologů ruských ekonomických reforem, organizátor privatizace, „podepsal“ se především na rozvrácení jednotného energetického systému, od roku 1991 do r. 2010 ve vysokých vládních funkcích,
      Od roku 2010 do letoška – šéf polostátní technologické společnosti „Rosnano“.

      Překlad: Hroch180715

    older | 1 | .... | 601 | 602 | (Page 603) | 604 | 605 | .... | 668 | newer