Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 604 | 605 | (Page 606) | 607 | 608 | .... | 668 | newer

    0 0

    Jiří Baťa
    22. 7. 2018
    Evropa, resp. představitelé EU, se stále bezvýsledně dohadují, jak (vy)řešit otázku imigrace. Stanovisko vlády ČR je zaplaťpánbůh, známé, a sice, že odmítá přijmout jen jediného imigranta. Je proto s podivem jednání brněnských sluníčkářů Hnutí Žít Brno, kteří se nejen chtějí ukázat, jak jsou „multikulti“ uvědomělí, ale také, jak jsou naivní a žel i hloupí. V emailu, který mi poslal přítel napsal, že Hnutí Žít Brno (prý) nabízí italské vládě převzít pár desítek uprchlíků z Itálie do ČR.

     

         Lidé z tohoto hnutí nejsou asi schopni domyslet, že by se tímto jejich rádoby „humánním“ aktem mohla spustit lavina, kdy za desítkami takto přijatých migrantů, by v rámci zákonem umožněného slučování rodin, bylo nutno přijmout dalších 3 až 5 manželek s houfem dětí, což znamená při počtu např. převzetí 100 imigrantů by bylo nutné převzít dalších několik set, ne-li tisíc jejich rodinných příslušníků. V praxi by to také znamenalo, že ze stovky legálně přijatých imigrantů by vzniklo legální „centrum“ jejich pobytu tzn. ghetto s více jak tisíci obyvatel, což je na naše poměry již slušně velká obec. Zde pak budou vznikat zárodky všech nežádoucích problémů, které dnes existují např. ve Francii, Británii, Švédsku, Itálii či Německu. Slovy básníka: „oni“(rozuměj sluníčkáři), by zaseli vítr, „my“(všichni ostatní) bychom pak sklízeli bouři!

    K pohybu mas lidí, tedy k imigraci, existuje hned několik důvodů. Procentuálně vyjádřeno, humánně opodstatněné jsou to důvody sotva z jedné pětiny. Tedy případy, kdy v důsledku vyvolané války v jejich zemi jsou tamní občané - civilisté prokazatelně vystaveni nebezpečí zdraví nebo života. Útěk z válkou sužované země je pak lidsky pochopitelný a z humánního hlediska je jejich případné přijetí jaksi zdůvodnitelné. Jenže pro takové situace jsou také stanovena jistá mezinárodně platná pravidla a to, že uprchlík, alias imigrant by měl požádat o azyl v prvním neválečném státě a ne se snažit za každou cenu dostat do zemí, které jim poskytnou možnosti, které jsou již nad rámec statutu uprchlíka z důvodů války, ale z důvodů ekonomického (vyčůraného) imigranta.

    Jak výše zmíněno, humánně postižených imigrantů je v podstatě jen malá část z celkového počtu imigrantů. Převažující část imigrantů jsou už lidé, kteří odcházejí ze své země hlavně z ekonomických důvodů (nemorálně k tomu zneužívající situaci, která se váže k imigrantům, prchajících ze své země v důsledku války) a kteří se snaží mnohdy silou, resp. násilím, si vymoci pobyt, potažmo azyl v zemi (státě) podle svého výběru. Tím jsou zpravidla SRN, Anglie, Itálie, severské státy apod. Důsledky jejich pobytu jsou všeobecně známé.

    Bylo-li řečeno, že jedním z důvodů imigrace je válka pak dalším, v podstatě primárním a hlavním důvodem jsou záměry a cíle jistých lidí, resp. vlivných kruhů, kteří se systematicky snaží o islamizaci Evropy, o zbavení či ztrátu národní identity a suverenity evropských států. Je to jejich dlouhodobý záměr a kalkul, který by měl jim a jejich potomkům přinést další nesmírné bohatství, moc a nadvládu nad porobenými státy a národy Evropy.¨
    O tom, že je to antihumánní, nelidské, sobecké, nemorální, není třeba pochybovat. Ba co víc, je to také naprosto proti základním přírodním zákonům, proti vývoji lidské existence a celé řady lidských společenství. Svět a lidstvo se vyvíjelo po dlouhá staletí, tisíciletí, aby dospěl do stadia civilizovaného a kultivovaného stavu, ve kterém se dnes lidstvo na celém světě nachází. To znamená, že např. Eskymáci se po staletích vyvinuli do stavu, v jakém se nacházejí, žijí tam, kde se jejich život vyvíjel a ustálil. Bylo by proti přírodě, lidskosti i proti jejich mysli, kdyby se je někdo snažil přemístit např. do Afriky! Totéž platí o Laponcích, Gróňanech a lidech žijících na Aljašce, Čukotce atd. Ti lidé by v podmínkách života ve středozemí či Afriky prostě zahynuli. Je proto naprosto proti logice přemisťovat celé, notabene nevyspělé národy, po staletí se vyvíjejících a žijících v tropech, subtropech, savaně a písku, v místech a podmínkách, kterým se jejich genetický naturel a životní styl přirozeně přizpůsobil. Lidé či národy s odlišnou náboženskou islámskou ideologií, která je jako oheň a voda odlišná od ideologie křesťanské (byť má také své historické temné stránky). Jsou ovšem lidé, kteří o tom nevědí vůbec nic, ale vždy, když jde potřeba, hájí právo na svobodu náboženského vyznání, tedy i islámu.

    Dovolím si citovat odstavec z článku pana Miroslava Kulhavého, který k tomuto tématu napsal:
    Nechci podceňovat žáky a studenty, ale z více podrobnějších rozhovorů nemám dobrý pocit. Je přímo výmluvné, jaká témata dostanou studenty do ulic. Často je to v zákrytu a souladu s mainstreamem a s názory mnohých kantorů, kteří se veřejně projevují. Jistě, jsou i jiní učitelé, kteří mají jiný názor, než hlásá většina médií, ale mlčí, protože panu řediteli by se to zpravidla nelíbilo. V Evropě tedy nic neobvyklého; zvláště v Německu se učitelé na ZŠ setkávají s agresivním chováním potomků přišedších muslimů, ale promluví o tom jen ti starší a to zcela výjimečně.
    A svůj názor uzavírá slovy:



    Tedy otázka a řešení zní: kde se má omladina dozvědět skutečný obraz islámu – ať už historii nebo současnost??? V řadě tištěných médií NE! Z většiny televizních a rozhlasových stanic NE! Od politiků (až na jedince) už vůbec NE! Bruselské a sorosovské lži (a peníze) pokrytectví má značný dosah. Zbývají sociální sítě a nebo samostudium. Ale odložit mobily nebo tablety s muzikou nebo s hrami s neohroženými bojovníky, vzít do ruky Korán, jiné texty za účelem poznání - NEPŘEDSTAVITELNÉ!
    (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Miroslav-Kulhavy-Islam-v-skolnich-osnovach-Minimalne-historii-bez-zamlcovani-je-nutne-znat-544898)
    Jakkoli se tito lidé, tj. imigranti přemisťují možno říci - dobrovolně, není to však výsledkem jejich vlastního rozhodnutí. Tito lidé totiž byli k migraci vyzváni, byly jim poskytnuty finanční a jiné výhodné prostředky (vesměs falešné dokumenty), včetně lodí nebo člunů k jejich přepravě do Evropy. Takže ne z objektivních a humánně opodstatněných (válečných) důvodů, ale z důvodů taktické vysidlování obyvatelstva jedné části zemského povrchu, aby jimi mohly být zalidněny země evropského kontinentu. Opuštěné území s přírodním bohatstvím pak spadne do klína těch, kteří přesuny imigrantů plánují a organizují. A Evropa? Ta je jim dnes jen na obtíž, tak co je jim po ní! 

    Celé tyto aktivity přemisťování lidí, neřku-li přímo národů, lze také přirovnat s jinými živočichy, žijících ve stejných afrických území, jako prchající imigranti. Je zcela nepředstavitelné, aby např. volně žijící zvířata a ostatní živou faunu se někdo snažil přemístit na sever Evropy. Samozřejmě že je to možné, stejně jako přemístit lidi, ale jak nesnadné je zkrotit a přizpůsobit život zvířat z Afriky na cizí, atypické podmínky, mohou potvrdit pracovníci ZOO nebo krotitelé zvěře. I když i oni jsou už v jisté výhodě, protože přicházejí do styku se zvířaty a jejich drezuře převážně již z ochočených rodů. To by v případě lidí bylo asi sotva možné!

    Nicméně, pokud by si umanutí lidé z hnutí Žít Brno přesto rozhodli svůj záměr prosadit, pak proč ne, ale jen za těchto podmínek:
    - Našinec nebude pro imigranta žádat ubytování, ani jiné sociální zohlednění,- přijatého imigranta (uprchlíka) si vezme do rodiny, bude s nimi žít a sdílet společnou domácnost,- stejně tak učiní v případě, že se k imigrantovi připojí jeho rodinní příslušníci,- na takto přijatého imigranta nebude našinec (ani imigrant) žádat žádné sociální a jiné dávky,- našinec zajistí jeho integraci do společnosti tím, že jej bude sám a dobrovolně učit českému jazyku, mravům, zvyklostem a zákonům,- imigrantovi ve vlastním zájmu vyhledá, zajistí a donutí jej zapojit se do pracovního procesu, aby svým výdělkem kryl své (případně rodinných příslušníků) náklady s pobytem u něj spojených,- případným dětem imigranta na vlastní náklady zajistí školní vzdělání, starším pak vyučení se řemeslu apod.,- zařídí provozování (islámských) náboženských praktik tak, aby jimi nebyli obtěžováni občané. Jak to našinec zařídí, je jeho věc,- všechny imigrantovy životní potřeby, vč. zdravotní a lékařské (resp. nemocenské) péče, bude hradit našinec ze svého, pokud nebude imigrant výdělečně soběstačný. Totéž platí v případě imigrantových rodinných příslušníků. Amen.
    Budou-li takto nastaveny podmínky pro přijetí, resp. přijímání imigrantů garantuji, že se nenajde jediný „útlocitný, mravně a humánně“ uvědomělý člen hnutí Žít Brno (ani jiný Čech), který by chtěl imigranta přijmout.

    Já bych jim nakonec tu šanci dal, proč ne? Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi (také umět) výti.


    - - -






    0 0

    Ruslan Chubijev
    22. 7. 2018       Yandex.ru
    Oskar Lafontaine je německý politik, bývalý předseda strany SPD (Sociálně demokratické strany Německa). V současné době, podobně jako ostatní uznávaní politici, kteří se osvobodili od pout politické korektnosti, zůstal soukromým hostem ústředních televizních kanálů, ale zároveň získal jedinečnou příležitost - aniž by se obával o svou funkci, může se otevřeně vyjadřovat. "...všechny ty báchorky, které poslouchám již dlouhá léta, jsou holé nesmysly. Kdo zničil Irák? Čí to byly bomby? Americké! Spojené státy způsobily stovky tisíc úmrtí na celém Blízkém východě a tvrdily, že je to kvůli boji proti terorismu, ale ironií je, že teroristé zabili řádově méně lidí, než oni! Dovolte mi dokončit myšlenku, nepřerušujte mě, vidím, že se Vám to nelíbí a je Vám to nepříjemné. ... 



    George Friedman kdysi řekl...: "USA se už sto let snaží zabránit vzniku asociace Německa s jeho technologiemi a Ruska s jeho zdroji". A proto se takto chovají. V této otázce dosáhly velkého úspěchu, když přisunuly NATO blíže k ruským hranicím. Přestože slíbili Gorbačovovi, že tomu tak nebude. A neříkejte mi tady, že to tak nebylo. Tehdy jsem byl osobně vedle něho. ...Brzezinski kdysi řekl, že pokud chceme vládnout na euroasijském kontinentu, potřebujeme k tomu Ukrajinu. A voilà! USA už dlouho obkličují Rusko, a kdo tomu nevěří - podívejte se na mapu, podívejte se, kde přesně jsou v tomto okamžiku Američané se svými raketami. ..."

    Konkrétně ve svém nedávném "hřímavém" vystoupení ve vysílání 2DF si Lafontaine nevybíral slova ve vystoupení přímo tváří v tvář ministryně obrany a řekl:

    "Poslouchejte! Proč se nikde v médiích neuvádějí holá čísla, která mluví sama za sebe? NATO vynakládá 900 miliard na války a nezákonné invaze, přičemž zlí jsou ale Rusové! Vynakládají na vyzbrojení něco přes 60 miliard dolarů, takže když vezmeme v úvahu tuto skutečnost, zasalutovat po Trumpových slovech a vydávat ještě více na NATO je prostě šílenství! Nakolik je třeba být bláznem, aby byla konzumována celá tato propagandu! Nicméně je šířena v celé EU, a to neustále. Že prý je nutno vynakládat více peněz, že jsou tady zlí Rusové, že 0,7% HDP, které dnes vydává Německo, nestačí a tak dále ... Ale můj bože, dokonce i těchto 0,7 procenta je skoro víc, než vydává na armádu "to hrozné Rusko"! Copak to nevidíte? V tom není vůbec žádná logika, tady jde o naprostý triumf propagandy!

    Navíc, jakmile se odvažujete zpochybňovat toto téma, okamžitě vám říkají, že jste buď ruský agent, nebo že nepřemýšlíte o tom, co si pomyslí naši partneři v NATO. A já se ptám, zda nemají být v popředí NAŠE zájmy, ne cizí? Proč se jimi nemůžeme řídit stejně, jako se jimi řídí Rusko a USA? USA mají nejsilnější ekonomiku na světě a přesto se řídí svými zájmy po celém světě! Mají po celém glóbu kolem 800 až 1000 vojenských základen, ale co my? Není na čase si položit otázku, jak dlouho budeme existovat jenom proto, abychom podporovali zájmy Ameriky? Nemáme své vlastní? Chci uvést příklad - když USA znovu zahájí další válku, automaticky se coby člen NATO staneme jejím účastníkem. Kolik let uplynulo od druhé světové války a my stále ještě nejsme svobodní. Nemůžeme přece cokoliv rozhodovat sami, nejprve to musí být schváleno ve Washingtonu. Ještě bych pochopil, kdybychom diskutovali o posilování našich ozbrojených sil, ale tyto peníze půjdou na účty amerických vojenských korporací, ne na naše vojáky v různých misích.

    A vůbec, nerozumím tomu. No dobře, řekněme, že jsme začali dávat více než dvě procenta HDP, a co? Donald Trump si nás znovu zamiluje? Rozhodli jsme se k tomu kvůli jeho kývnutí? To znamená, že se musíme ptát sami sebe, proč máme utrácet ta dvě procenta? Kvůli tomu aby co? Ale my o tom prakticky nemluvíme. Proto absolutně nepodporuji Váš názor (otáčí se k ministryni obrany Německa).

    Myslíte si, že musíme být v Iráku, v Mali, v Afghánistánu, kvůli čemu? Kvůli zájmům Ameriky?

    Potřebujeme armádu jen proto, abychom se bránili, ne proto, abychom byli součástí nezákonných amerických válek.

    Američtí vojáci v Iráku, nebo francouzští v Mali - to vše je kvůli ropě! A všechny ty báchorky, které poslouchám již dlouhá léta, jsou holé nesmysly. Kdo zničil Irák? Čí to byly bomby? Americké! Spojené státy způsobily stovky tisíc úmrtí na celém Blízkém východě a tvrdily, že je to kvůli boji proti terorismu, ale ironií je, že teroristé zabili řádově méně lidí, než oni! Dovolte mi dokončit myšlenku, nepřerušujte mě, vidím, že se Vám to nelíbí a je Vám to nepříjemné. Proto znovu opakuji ...

    Neměli bychom se míchat do válek Ameriky, která je vede pro peníze a ropu. Utrácíme miliardy za uprchlíky, které tyto války zplodily, ztrácíme ve všech směrech, ale zároveň chráníme Ameriku a obviňujeme Rusko. Chápete, jak je to hloupé?

    Spojené státy prohrály v uplynulých letech všechny války! Tyto kampaně nepřinesly žádný výsledek! Ty země jsou jednoduše zničeny. Pošlete ona 2 procenta tam! Na boj s hladem a nemocemi! Co, nechcete? Jste přece pro mír?

    Všechny tyto války jsou samý terorismus a my ještě tomuto teroru pomáháme. Vzpomínám si, že George Friedman kdysi řekl, a všichni v jeho okolí vědí, co řekl: "USA se už sto let snaží zabránit spojení Německa s jeho technologiemi a Ruska s jeho zdroji". A proto se takto chovají. V této otázce dosáhly velkého úspěchu, když přisunuly NATO blíže k ruským hranicím. Přestože slíbili Gorbačovovi, že to tak nebude. A neříkejte mi tady, že tomu tak nebylo. Tehdy jsem byl osobně vedle něho.

    Je velmi důležité, abychom porozuměli Rusům. No představte si, že to Rusko by teď náhle stálo na hranici Kanady a Mexika! Brzezinski kdysi řekl, že pokud chceme vládnout na euroasijském kontinentu, potřebujeme k tomu Ukrajinu. A voilà! USA už dlouho obkličují Rusko, a kdo tomu nevěří - podívejte se na mapu, podívejte se, kde přesně jsou v tomto okamžiku Američané se svými raketami. Ne Rusové, ale NATO je hlavním agresorem. Dává 900 miliard dolarů na nelegální války, ale přitom je špatná Moskva!"

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Ivan Tkačov, Anton Fejnberg
    23.7.2018  RIA a Outsidermedia
    Rusko rozprodalo skoro všechny americké státní obligace: Dnes jeho investice do amerických dluhopisů představují 15 mld. USD, zatímco počátkem roku to bylo více než 100 mld. USD. Experti se domnívají, že je to volba politická a je spojena se sankčními riziky.

    Co se stalo?


    Ruští rezidenti už druhý měsíc prudce snižují investice do státního dluhu USA – považovaného po řadu let za nejlikvidnější a nejspolehlivější na světě. Údaje o investicích do svých státních dluhopisů (tzv. treasures) publikuje americké ministerstvo financí měsíčně, se zpožděním půldruhého měsíce: 17. června úřad oznámil, kterým zemím a v jakém objemu patří treasures ke konci května. Ukázalo se, že ruští rezidenti (mezi ně můžeme počítat kohokoli, ale hlavní podíl drží ruská centrální banka – BR) snížily svoje investice do státního dluhu USA na 14,9 mld. USD a vypadlo z první třicítky věřitelů. Měsíc předtím (koncem dubna) Rusko drželo americké státní cenné papíry v sumě 48,7 mld., ale koncem března portfolio obsahovalo cenné papíry v hodnotě 96,1 mld. USD.

    Proč je to historická událost?


    Ruský podíl na americkém státním dluhu je dnes nižší než podílTurecka (32,6 mld.), JAR (24,4 mld.) anebo Kazachstánu (14,7 mld.).

    Ale prakticky celý rok – od dubna 2017 do března 2018 ruské investice do treasures neklesaly pod 100 mld.USD, a rekord byl zaznamenán v roce v říjnu 2010, kdy Rusko drželo státní dluhopisy USA ve výši 1769,3 mld. a bylo na šestém místě ve světě mezi věřiteli Spojených států.

    Za umísťování zlatých a devizových rezerv do amerických obligací bylo ruské ministerstvo financí kritizováno už za „ministrování“ Alexeje Kudrina (mezinárodní rezervy drží BR, ale většina z nich patří vládě RF prostřednictvím ministerstva financí.). V roce 2007 BR v zájmech ministerstva financí zainventoval více než 100 mld. do problematických hypotéčních agentur USA – „Fannie Mae“ a „Freddie Mac“, a Kudrin*) tyto investice obhajoval tvrzením, že Rusko z nich získalo příjem přes 1 mld. USD…

    Propojenosti ruské finanční moci ke státním papírům USA nebránila ani finanční krize roku 2008 (na podzim toho roku Rusko drželo více než 100 mld. USD v US dluhopisech), ani diplomatický konflikt roku 2014 po připojení Krymu k Rusku. Bez ohledu na prudce se kazící vztahy Ruska a USA drželi po celý rok 2014 ruští rezidenti americké státní dluhopisy v sumě přes 100 mld. USD.

    Bílá místa


    Přesná čísla vkladů CB do amerických státních dluhopisů nejsou známa, protože měsíční údaje ministerstva financí USA (MFUSA) odráží vklady všech ruských rezidentů (krom CB to mohou být i komerční banky, ačkoli CB je považován za největšího držitele státního dluhu). Kromě toho nemusí statistika MFUSA odrážet všechny ruské investice do treasures: Pokud např. ruská instituce vlastní státní cenné papíry USA přes depozitáře v Lucembursku, tak americká statistika započítává tyto vklady Lucembursku.

    BR sice odhaluje devizovou a teritoriální strukturu rozložení svých rezerv, ale s půlročním zpožděním (takže dnes jsou známy údaje z konce roku 2017). Podle údajů BR k 31. 12. 2017 bylo v USA umístěno 29,9 % ruských rezerv, nebo kolem 131 mld. USD, ale mezi těmito aktivy mohly být nejen státní cenné papíry USA, ale např. depozita nebo zlaté účty v americké bance.

    Proč se Rusko amerického dluhu zbavuje?


    Vychází to z prudkého růstu geopolitického napětí a zpřísnění amerických sankcí proti Rusku. Hlavní ekonom Danske Bank Vladimir Miklaševskij říká, že:

    „Za takto masivním výprodejem vidíme čistou geopolitiku: Snížení rizik v podmínkách pokračujícího přitvrzování protiruských sankcí, ve snaze možného rozvoje událostí podle libyjského nebo íránského scénáře“.

    Počátkem dubna MFUSA zavedl proti Ruskému byznysu nejtvrdší sankce od roku 2014, když do sankčního seznamu zařadil i řadu ruských miliardářů., několik vysokých úředníků civilního i silového sektoru. Tehdy v Rusku začali mluvit o možných sankcích podle íránského scénáře – s odpojením ruských bank od SWIFT a přijetím opatření proti ruskému státnímu dluhu.

    I když zmrazení aktiv centrálních bank (které jsou v řadě zemí, včetně Ruska, nezávislé na státní výkonné moci) jsou mezním opatřením, nicméně precedenty jsou známy, např. když vláda USA zablokovala aktiva íránské centrální banky v miliardách dolarů.

    K tomu poznamenává hlavní poradce sankčního útvaru MFUSA (OFAC) Briana O´Toole:

    „Držení amerických papírů vystavuje jejich držitele riziku blokování kvůli sankcím“.

    Prodej amerických dlužních úpisů je především politickým rozhodnutím – říká hlavní analytik finanční skupiny BKS Sergej Suverov a pokračuje:

    „BR měla téměř 30% aktiv vložených do státních dluhopisů USA. Kritizovali ho za to se všech stran. Proto vzhledem k americkým sankcím vypadá snížení pozic v dolarových aktivech logicky“.

    Ale je to výhodné?


    Inu, má to i ekonomický důvod – říká Miklaševskij z Danske Bank a pokračuje:

    „Moment výprodeje je zvláště dobrý v podmínkách zpřísnění finančně-kreditní politiky FED USA a rostoucí výnosnosti amerického státního dluhu“.

    Analytik banky Nordea Denis Davydov k tomu dodává: 
    „Pokud se rozhodnutí o snížení investic do treasures přijímalo z důvodů ekonomických, pak mohlo být spojeno se zvýšením sazby FED, pak by se dlouhé papíry mohly znehodnotit a je výhodnější je prodat“.

    V březnu FED zvýšil sazbu o 0,25 procentních bodů na 1,5 až 1,75 % p.a., ale na červnovém zasedání pokračoval zvýšením na 1,75 až 2 %. Nyní je výnosnost desetiletých státních dluhopisů USA kolem 2,86 %, ale v květnu dosáhla 3,10 %. Pro srovnání – počátkem roku se treasures obchodovaly s výnosem 2,4 %.

    „Kromě politické části má rozhodnutí BR i ekonomickou logiku,“ potvrdil Suverov: při zvýšení sazeb v Americe cena obligací klesá.

    „Mimochodem, to se poněkud kompenzuje zpevněním dolaru, proto je efekt negativní, ale ne příliš,“ doplnil.

    Kam teď BR investuje?


    V podmínkách snížení ruských investic do amerického dluhu stoupla část rezerv BR, vyjádřená v hotovosti nebo depozitech v jiných centrálních bankách, v Bance pro mezinárodní platby „BIS“ a MMF (k 1. dubnu tato část představovala 93 mld. USD a k 1. červnu už 140 mld.), a rovněž v zahraničních komerčních bankách (43 mld. USD k 1. dubnu, a 65 mld. k 1. červnu) – podle údajů regulátora. BR přesunul část rezerv ze státních obligací USA právě do zahraničních bank (centrálních i komerčních), ale tato depozita „jsou nejspíš přechodným řešením,“ říká Suverov z BKS.

    Přitom BR, přinejmenším od roku 2007 stabilně zvyšuje investice do zlata (ve fyzickém vyjádření): K 1. červnu vlastnila 62 mil. čistých trojských uncí zlata v tržní hodnotě 80,5 mld. USD (skoro 18 % všech mezinárodních rezerv BR). Od počátku roku 2018 každý měsíc nakupuje zhruba po 600 tisících uncí.

    Podle analytika Raiffeisenbank Denise Poryvaje může uvolněné prostředky BR nasměrovat do evropských aktiv, anebo do už zmíněného zlata, „s přihlédnutím ke strategii řízení a omezením spolehlivosti nástrojů pro investování. Zlato je dobrým aktivem pro obranu před inflačními riziky,“ dodal a pokračoval: „Úplně nahradit státní obligace USA zlato nedokáže, protože likvidita aktiv je naprosto odlišná – trh zlatem je daleko menší, než trh US státními dluhopisy“.

    Davydov k tomu řekl, že „regulátor se bude řídit principem maximální likvidity při dostatečném výnosu“.

    Podle názoru Miklaševského „mohou BR zajímat i trhy státních dluhopisů periferních zemí eurozóny, které ukazují dobrou dynamiku v roce 2018“ (např. Španělska nebo Portugalska).

    „Centrální banky různých zemí mají různou strategii řízení svých mezinárodních rezerv – některé intenzivně investují peníze do ekonomiky, ale nejen do dluhů, ale nakupují akcie velkých společností a přijímají dividendy a podíl na jejich růstu. Ruská centrální banka má strategii konzervativní, která poskytuje nízký výnos – ve srovnání např. s Suverénním fondem Norska“– uzavírá Poryvaj.

    *) Alexej Kudrin (1960)– tehdejší ministr financí a místopředseda vlády RF, nyní šéf Účetní komory ruské Státní dumy.

    Zdroj: RBK



    Jak poznamenává profesor moskevské MGIMO Valentin Katasonov, toto neznamená, že ruské rezervy byly odklizeny do „bezpečných přístavů“ hovoří se o jejich redislokaci do německých, čínských, amerických bank, ale i do mezinárodních institucí, jakými jsou MMF, nebo BIS (Bank for International Settlements), ve které je soustředěno cca 10 % všech světových rezerv. Nicméně Washongton může dosáhnout i na tato aktiva a mají k tomu řadu možností. Jestliže chceme skutečně svoje aktiva ochránit, musíme myslet dál. Jestliže jsme řekli „A“ musíme říci i „B“. Mám na mysli to, že rezervy nejsou zbytečné, ale jsou zbytečně vysoké, ale zejména jsou špatně rozmístěny. Rusko by je potřebovalo použít pro vnitřní investice a nákup investičního zboží, bez kterých reindustrializace není možná. Pokud jde o „nadměrečnost“ těchto rezerv, pak by podle formálních kritérií MMF měly být v objemu tříměsíčního importu, ale ony přesahují 16měsíční import. BR nám po léta vykládala, že rezervy jsou nutné pro devizové intervence – těch se ale před několika lety oficiálně zřekla – takže, k čemu jsou? Jestliže při tom může docházet k nějakým ztrátám? A ty jsou, jakmile jsme začali investovat do amerického dolaru, a ten začal padat, což znamenalo ztráty v řádu mnoha miliard USD. Teď jsme začali z USD a treasures odcházet a ztráty jsou ještě větší. Na svých stránkách to BR ukazuje. Jistě, jsou to ztráty spojené s nesprávnou koncepcí a politikou. Rezervy nesmí ležet, ale musí pracovat ve prospěch hospodářství země… (pozn.překl.)

    Překlad: st.hroch 180722

    0 0

    Lev Rubinštejn
    Lev Rubinštejn
    24.7.2018  INLIBERTY a Literárky
    Jsem starý, ale paměť mi zatím slouží. V těchto horkých letních dnech centrum našeho hlavního města mi výrazně připomíná léto jiného roku - léto před více než šedesáti lety.


    Bylo mi deset let. Všemu jsem nerozuměl, ale zase to nebylo až tak, abych přece něco nepochopil. To léto sedmapadesátého bylo rodičům doporučeno, aby své děti odvezli pryč z hlavního města. Už si ani nevzpomínám, proč jsem z Moskvy neodjel. S kamarádem a sousedem Sašou Smirnovem, který také z neznámých důvodů zůstal, jsme se toulali centrem metropole a zírali na dosud neviděnou směsici veselících se černochů a Indů. Pocházeli ulicemi Moskvy, smáli se, zpívali nám cizím jazykem a hráli na podivné nástroje. Rozdávali odznaky a pohlednice, které jsem dlouho ochraňoval v domácích sbírkách, než neznámo kam zmizely. Šlo o Světový festival mládeže a studenstva a bez přehánění, byl jedinečný. Ukázalo se, že dosud jsme žili s černo-bílými brýlemi na očích. Náhle duch nemyslitelné svobody a volnosti poletoval nad krásným hlavním městem. Železná – spíše železobetonová opona se ale nezvedla. V těch dnech se ukázala jen štěrbina, kterou proudil svěží vítr, který na mnoho let opojil celé generace.

    Tato popsaná a nyní současná fotbalová událost se v lecčems shodují. Ale nebyl jsem to jen já, kdo tuto shodu vypozoroval a je to jako jakási „krev lásky“.

    Vnější podobnost je v tomto ohledu naprosto zřejmá. Ale jsou zde i významné rozdíly. Nejedná se jen o rozdíly v čase, informacích nebo technologiích. Hlavní odlišnost je v tom, že tyto dvě události přinášely pomyslný vítr, ale každý jiného charakteru a každý foukal opačným směrem. Festival v roce 1957 nám dal ponaučení, že svoboda není absolutní, že svoboda je hmatatelné pouze v kontextu nesvobody. Dá se stejně jako hmotný svět osahat pouze smyslově – našimi pocity. Svoboda neznamená nic víc, než pocit svobody. Tehdy jsme ji pocítili. Svobodu jsme neměli, ale škvírou v oponě jsme ji zahlédli.

    Nebyla to žádná svoboda, jen pocit. Přesně se na to pamatuji, přestože jsem byl malý chlapec.

    Dnes, i podle všech kvantitativních ukazatelů je svobody mnohem více. Nelze to ani srovnat. Tehdy, kdybych někomu řekl, že může svobodně vycestovat do zahraničí a moci si přečíst jakoukoli knížku, neuvěřil by mi. Dnes je svobody nesrovnatelně více, ale přesto jde jen a jen o pocit…

    Dnes a tehdy…

    Mnozí malíři starší generace později přiznali, že tehdejší výstava francouzského malířství, která se konala v Moskvě, naprosto změnila jejich pohled na umění. Dala zároveň první impuls k tomu, čemu se dnes všeobecně říká současné ruské malířství. O několik let později, přestože se sovětské ideologické vedení snažilo tyto uvolněné „abstraktní pederasty“ odstavit a dát jim nálepku, minulo se vše účinkem – už to v nás vězelo. Po festivalu se objevila první nová módní vlna – první estetický disent. Objevila nová myšlenka, jak se módně a moderně oblékat. Objevil se rock and roll. Po festivalu se sice trochu bázlivě a provinčně objevila subkultura mladých, ale byl to určitý náčrt – bylo to najednou něco zcela odlišného. Objevili se černí trhovci a svým způsobem to byli kulturní hrdinové. Byli do jisté míry velice užiteční a důležití jako zprostředkovatelé mezi sovětskými občany a zbožím, zejména světové západní materiální kultury. Ale bylo to také duchovní povahy. Kdo jiný než oni mohli získat nahrávky Elvise Presleyho nebo Louise Armstronga. Byli to Hermésové nebo Prométheové té doby. Tehdejší moc se také podle toho k nim chovala, zacházela s nimi velice špatně.

    Zažil jsem v roce 1957 moskevský festival a považuji to dodnes za velké plus.

    Ještě jinak

    Ti, kteří byli starší o patnáct, dvacet let než já, často vzpomínali na zcela něco jiného na krátký čas, na dobu, kdy se vrátili z fronty a měli možnost spatřit odlišný svět, mluvit s jinými lidmi, vojáky, důstojníky spojeneckých armád a všichni si mysleli, že „nyní bude vše jiné“.

    Také to považovali za velký úspěch, přestože jim bylo velice rychle vysvětleno, kdo je u nás v domě šéfem. Tento zážitek považovali za velkou událost, i když jim bylo vysvětleno, kdo jejich životy řídí.

    Historická zkušenost ukazuje, že autoritářskému nebo totalitnímu režimu pod vlivem určitých politických událostí – často přicházejících zvenčí – nezbývá, než poskytnout svým občanů doušek svobody. To má ale téměř vždy za následek agresivní formu a mnoho podob útočné reakce režimu. „Ochutnali jste a už to stačí,“ nařizuje establishment svým občanům, když někteří z nich již uvěřil, že vše bude jinak.

    Také se v naší historii odehrála krátká epizodka s časopisem Amerika a s vinylovou deskou, kde na jedné straně byla písnička, kterou zpívala Edith Utesová v angličtině: „Letíme, prodíráme se mlhou“ (Мы летим, ковыляя во мгле - v angl. orig. „Coming in on a Wing and a Prayer“. Na druhé straně jiná zpěvačka zpívala rusky: „Johnny, ty mě nemiluješ“. Epizodka končí temnou státní kampaní proti kosmopolitismu.

    Nadšení a euforie z festivalu měly za následek, že Nikita Chruščov se setkal s představiteli tvůrčí inteligence, kde jim vysvětlil a dal najevo, kam až je povoleno „zajít“.

    A co nyní bude následovat po letním fotbalovém karnevalu? Zcela určitě se něco odehraje, tomu naprosto věřím. Hádat nechci, abych někoho náhodou neinspiroval.



    Článek „Свобода мелкими глотками“ přeložil Mirko Radušević

    Autor článku Lev Rubinštejn je známý ruský básník, publicista a esejista. Je laureátem ceny NOS 2012 za knihu Знаки внимания.

    0 0

    Zbyněk Fiala
    24.7.2018 VašeVěc
    Naděje Demokratické strany chce garanci práce, republikánský protest volá po obnově morálky v ekonomii. Něco se děje, co třese řadou washingtonských židlí.


    I když se zdá, že v Americe teď nemají jiné starosti než jít Trumpovi po krku, jsou tu jiní velikáni, kteří se třesou víc. Ruku píšící na stěnu hořící nápis „mene tekel“ o konci korunního prince Demokratické strany vedla mladičká Alexandria Ocasio-Cortezová (28). A tak se stalo, že poslaneckou kariéru Joe Crowleyho, jež měla být završena vedením Demokratů ve Sněmovně, smetl 26. června v primárkách v New Yorku neznámý politický kandrdas.

    Okamžitě vznikla poptávka po podobných kandidátech i v dalších státech Unie. Hned druhý den to pocítila třeba černá ošetřovatelka Cori Bushová, která usiluje o kandidaturu za Demokraty ve státě Missouri. Do té doby si jí nikdo nevšiml, ale najednou jí na volebním kontě přistálo 8000 dolarů.

    Ocasio-Cortezová začínala jako aktivistka u Teda Kennedyho a potom pomáhala Bernie Sandersovi v prezidentské kampani. Sanders teď vystupuje jako její patron a bude s ní společně vyjíždět na podporu dalších levicových aktivistů Demokratické strany. Třeba zrovna Cori Bushovou oba podpořili na sobotním předvolebním shromáždění v St Luis. Den předtím hřímali z tribun v Kansasu. Nejprve získávali ve Wichitě voliče pro Jamese Thompsona, lidskoprávního aktivistu, který byl při minulých volbách velice blízko k úspěchu, a potom se postavili v Kansas City za Brenta Weldera, odborníka ze Sandersova okruhu na pracovní právo.

    https://www.theguardian.com/us-news/2018/jul/19/alexandria-ocasio-cortez-democrats-progressive-candidates

    Souboj v Kansasu je o to zajímavější, že z tohoto státu pocházejí miliardářští bratři Kochovi, kteří financují například extrémistickou republikánskou frakci Tea Party. „Nemyslím, že lidé z Kansasu nebo Vermontu nebo odkudkoliv z naší země považují za správné, že pár miliardářů, jako jsou bratři Kochovi, může utratit 400 milionů dolarů ve volebním cyklu 2018 za zvolení kandidátů, kteří reprezentují bohaté a mocné,“ řekl v Kansasu vermontský senátor Bernie Sanders. „Porážka bratrů Kochových by proto znamenala vítězství s obrovským symbolickým významem.“

    https://www.thenation.com/article/sanders-ocasio-cortez-rally-kansas-working-class-politics-stands-kochs/

    Alexandria Ocasio-Cortezová vystudovala ekonomii a politologii a stavěla svou kampaň na tématech jako je zdravotní pojištění pro všechny, federální garance pracovního místa, bezplatné vzdělávání, ale také zrušení pohraniční a celní služby nebo znárodnění soukromého průmyslu. Někdy je to tedy docela síla, se kterou už Bernie Sanders - třeba s tím rušením a znárodňováním – tak úplně nesouhlasí. Ale v zásadě Alexandrii chválí, a na dotaz, co by jí radil, odpověděl televizi ABC, že by měla dělat to, co dosud.

    "Vedla mimořádnou kampaň, a jedním z důvodů, proč to vyhrála, je orientace na témata, která jsou podstatná pro pracující v jejím obvodu." Důležitý byl také způsob vedení kampaně, kterou Alexandria postavila na drobné dobrovolnické práci zdola a nepřipustila její ochabnutí. „Kdokoliv z amerických kandidátů zvládne něco podobného, má obrovskou šanci na vítězství," radí Sanders.

    Systém dvou politických stran, které se v USA dělí o moc, má tu nevýhodu, že v jedné straně jsou sesypány všechny názorové proudy. A tak zatímco Ocasio-Cortezová je označována za budoucnost strany, Sanderse – jako příliš „umírněného“ - už někde házejí do starého železa. Ten si z toho moc nedělá. Ani s tou radikálností to není tak horké a kandidáti jsou volitelní. Třeba podle ekonoma Paula Krugmana jsou požadavky radikálních demokratů na zdravotní pojištění „Medicare pro všechny“ nebo „federální garance práce“ docela rozumné.

    https://www.nytimes.com/2018/07/03/opinion/radical-democrats-are-pretty-reasonable.html

    U „Medicare pro všechny“ předpokládá, že nemusí jít o všeobecné povinné pojištění, ale pouze o možnost využívat tohoto pojištění pro všechny individuální občany i zaměstnavatele. Vždyť Amerika je jedinou civilizovanou zemí, která nemá zaručenou zdravotní péči pro své občany. U garantované práce pak vidí souvislost s požadavkem na zvýšení minimální mzdy na 15 dolarů za hodinu. Je to dost víc než dosud, ale zkušenost ukazuje, že na většině území USA zvyšování minimální mzdy zatím nevedlo k růstu nezaměstnanosti.

    V některých chudých jižních státech však může být 15 dolarů nad síly některých zaměstnavatelů a tam by se hodily nějaké federální pomocné programy. Kolik by to mohlo stát? Vedle nákladů musíme započíst i úspory na sociální pomoc a negativní daň spojenou s nejnižšími mzdami. Vyšší mzdy poskytnou naopak daňový výnos.

    Krugman nebere předpoklad, že po garantované práci sáhnou všichni. Tedy, že nezaměstnanost klesne na 1,5 procenta a bude to stát 500 miliard dolarů ročně. Ani v době nejvyšší konjunktury přece nezaměstnanost neklesla pod 7 procent. Může to stát půlku, řekněme 280 miliard dolarů ročně – tedy stejně, o kolik bude federální rozpočet připraven roku 2019 Trumpovým snížením daní. Garance práce by proto byla podle Krugmana „rozumnější, ať už podporujete Ocasio-Cortezovou, nebo ne“.

    Poněkud jinak se Krugman dívá na jiného radikála, tentokrát z Republikánské strany. Je jím ekonom Dave Brat, kongresman ze státu Virginia, kterého označuje za „blázna“, když požaduje každoročně vyrovnaný rozpočet. Něco, s čím podle Krugmana „nesouhlasí 96 procent ekonomů“.

    Do téhle pře se zapojit nechci, ale musím říci, že i Dave Brat mne mimořádně zaujal. A nejen tím, že pořádně otřásl establishmentem, když ve volbách vyřadil vedoucí osobnost své strany, republikánského předsedu sněmovny Erica Cantora. Zvládl to podobně jako mladičká Ocasio-Cortezová hned při prvním pokusu o vstup do politiky, v republikánských primárkách 2014.

    Při povrchním čtení vidíme v Bratovi libertariánského ekonomova a křesťanského horlivce, zdůrazňujícího přednosti protestantismu. Lze se na něj však podívat i jinak. Poukazuje na to, že praotec ekonomů Adam Smith se nevěnoval „čisté“ ekonomii, ale politické ekonomii. Neviditelná ruka trhu v jeho pojetí byla vedena také morálkou a křesťanskými hodnotami. Možná i vzájemností. Když tedy ekonomii očešeme o její podstatu, působí proti lidem. Ale když trhu a ekonomii vrátíme původní smysl hospodaření ve prospěch obce, skutečně může řešit spoustu věcí, které dnes strkáme na starost velkému státu.

    Netřeba stát přetěžovat tím, co se má odehrát mezi bližními, kteří ctí křesťanské hodnoty a morální zásady. Pak ovšem nejsou třeba ani přefouklé státní rozpočty, vedoucí ke koncentraci moci a jejímu zneužití.

    Občan může přehlédnout, když ta zneužití moci zamíří ven za vojenskými dobrodružstvími a imperiálními záměry. Více pocítí, když se stát dostane do zajetí velkých korporací, na které pak už nikdo nemá. Zatímco zisky míří jen jedním směrem, malé a střední podniky třou bídu. Ekonom Dave Brat proto chce méně zdrojů pro velký stát a podstatné zlepšení podmínek pro malé a střední podniky. Tam míří přesně, i když jinde je dost bigotním pravičákem na dosah od Tea Party.

    Znovu se tedy probouzí myšlení, které obdivoval – před skoro dvěma stoletími – Alexis de Toqueville, když studoval mladou demokracii v Americe. Kdesi jsem zaznamenal myšlenku, že současné Spojené státy se ocitly v jakémsi zlomovém období, které vyjádřila i volba Donalda Trumpa prezidentem. Neznamená to, že on je tím, kdo nejlépe postřehl změnu nebo tím, kdo ten zlom nejlépe představuje. Spíše je to tak, že zatím byl výsledkem obecného radikálního protestu, který se nyní osměluje v racionálnější rovině a hledá perspektivnější reprezentanty.

    Něco z toho určitě zachytí listopadové volby „v mezidobí“. Na levici i na pravici.


    Na ilustračním snímku Bernie Sanders a Alexandria Ocasio-Cortez.

    0 0

    Břetislav Olšer
    24.7. 2018   Rukojmí
    Tak jsem se kdesi dočetl, že spisovatel a kdysi jeden z nejvášnivějších českých komunistů, se právě dožívá devadesáti let. Prý "mnohdy je oslavován jak hrdina, mnohdy zatracován jako pachatel; nikdy však údajně nebyl náhodnou obětí a nikdy se prý ani nebál přímé konfrontace s dějinami…"
    Jeden z mála dostupných společných snímků Aleny Vránové s Pavlem Kohoutem…
    Ten elaborát napsal doc. PhDr. Milan Uhde (dramatik), ten samý Uhde, co se proslavil svojí básní oslavující Klementa Gottwalda: „Do bitev půjde před řadami“. Rok 1953; kdoví jestli též nepodepsal petici, kterou tisíce občanů Československa požadovali smrt M. Horákové a H. Píky. To už byl členem ČSM a vnitřně souhlasil s komunistickým režimem. Pracoval jako redaktor významného brněnského měsíčníku pro literaturu, umění a kritiku Host do domu.

    Podívejme se tedy zhruba šest desítek roků zpět, abychom si připomněli to, co o Kohoutovi ve výše zmíněnému Uhdeho čtení není ani zmínka. Studenti zkrátka byli obvykle předvojem všech revolucí. Jsou vhodní a zneužitelní, je jich hodně, nemají skoro žádné rodinné závazky, ani zaměstnání a svá přeplněná konta, takže o moc nemohou přijít, pokud nejde o život…

    Proto se také spousta dnešních starších osobností vášnivě zapojovala jako studující do všech dávných revolučních kvasů. Adrenalin a emoce byly přece vždy výsadou mládí. Něco málo o tom vím… Přesně do takové kategorie patřili třeba Milan Kundera, Jiří Pelikán či Pavel Kohout. Znám tisíce lidí, kteří publikovali v Rudém právu, dnes jsou to významní pravicoví politici, umělci, manažeři a nikoho to nezajímá.

    Jde o "banalitu". Dopustili se jí též signatáři Charty 77 a bývalí vášniví komunisté Ludvík Kundera, Milan Uhde, Jiří Pelikán nebo Pavel Kohout, který maturoval v Praze na reálném gymnáziu. V té době už byl přesvědčeným stalinistickým komunistou a členem ÚV ČSM. Na konci 40. let založil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Jako jedenadvacetiletý nastoupil v roce 1949–50 na místo kulturního atašé v Moskvě, poté byl redaktorem a komentátorem v Československé televize… Holt, nekousej ruku tomu, kdo tě krmí...

    V červnu 1967 najednou zapomněl na svoji nenávist vůči zradě západních spojenců, jak v 50. letech urputně prohlašoval, chameleonsky převlékl bryskně kabát a na IV. Sjezdu SČSS demonstrativně přečetl Solženicynův protestní dopis sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, čímž dovršil svůj obrat z milovníka v kritika režimu. Byl proto spolu s dalšími (Ivan Klíma, Ludvík Vaculík a další) podroben stranickému disciplinárnímu řízení.

    Nicméně ho v 1968 opět zvolilo předsedou KSČ v pražské pobočce SČS a stal se jednou z nejvýraznějších osobností pražského jara. V roce 1969 byl z KSČ i ze SČS vyloučen. V 70. letech se ocitl na indexu a jeho díla byla cenzurována (což jeho nepřátelství k režimu ještě prohloubilo). Proto, kam vítr, tam plášť, hrdinně stál také u zrodu Charty 77, za což byl StB otevřeně šikanován. Přesto mu bylo v roce 1978 povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, kde měl roční smlouvu s Burgtheatrem.




    Autor: ČT - Jiskra přeskočila mezi princeznou Krasomilou a králem Miroslavem již během prvního natáčecího dne. Zrodil se milostný skandál, který nabral přičiněním odkopnutého manžela Aleny Vránové politických rozměrů

    Návrat jim ale byl znemožněn a oba byli zbaveni čs. občanství. Usadili se v Rakousku, kde v roce 1980 dostali občanství. Žili ve Vídni a často navštěvovali Prahu, nyní žijí v Praze a na Sázavě. Poté ještě za totality se vrátil a dosti drze upravil pro bytové divadlo Vlasty Chramostové slavné Shakespearovo drama Mac ᠆ beth. Pod názvem „Hra na Makbeta“ v ní v Kohoutově režii vedle Vlasty Chramostové hráli Pavel Landovský, Tereza Kohoutová, Vlasta Třešňák a také Pavel Kohout sám.

    Cesta od elitního komunistického básníka přes zásadní postavu Pražského jara až po nejsledovanějšího disidenta a později nedobrovolného exulanta mu dávala jedinečnou perspektivu, díky níž dnes i v 90 letech plamenně a orý otevřeně hovoří o kultuře a politice od Mnichova až po dnešek. Pavel Kohout si užil své, ale mnohé z toho, co bylo namířeno proti němu, uměl využít ke své slávě a prospěchu. Měl schopnosti, které jiní postrádali, byl štikou v rybníce. Jeho první žena byla herečka Alena Vránová. Spisovatel o dávném manželství s krásnou herečkou řekl:

    „Chtěli jsme spolu založit socialistickou rodinu, mít socialistické děti a budovat socialismus. To si dovolím tvrdit i za tu Alenu, protože mám zachovánu naši korespondenci, která byla z obou stran stejná,“ chlubil se. Ale ani slovem se nezmínil o tom, jakou roli sehrála při jejím chování okolnost, že si vzala za muže fanatického komunistu, který datum svatby stanovil na den výročí J. V. Stalina. Traduje se, že se například jako žena socialistického básníka nesměla ani líčit.



    Na chalupě s Rážem a patnáctiletou Markétou…

    Ovšem ouha - pak to totiž nesocialisticky přišlo; slavná pohádka Pyšná princezna se natáčela v létě 1951 v jižních Čechách, právě v době, kdy hereččin manžel odjel se souborem Fučíkovci na festival do Berlína. Ráž nosil již roky stejný snubní prstýnek jako jeho o rok starší žena, herečka Alexandra Myšková. Navíc spolu měli tenkrát několikaměsíčního syna Martina. V roce 1969 pak Myšková se synem emigrovala do Norska a oba tam možná žijí dodnes.

    Když se "bokovka" provalila, vypuklo peklo. Kohout psal Aleně záplavy dopisů, přesvědčoval ji, ať se vrátí, nadával, prosil… Dopisy dostával i Ráž. Byly o tom, že kdo zradí lásku, je schopen zradit i vlast, a že rozvraceči socialistického zřízení se obvykle poznají podle toho, že mají neuspořádaný rodinný život. Pomsta byla opravdu propracovaná.

    Kohout napsal divadelní hru „Dobrá píseň“, o padouchovi, který komunistovi odloudil manželku. Poselství bylo jasné – kdo selže ve vztahu, nemá ve společnosti své místo, protože může selhat i při budování socialismu. Hra se stala hitem, příběh známých osobností probírali svazáci na schůzích, Alena byla pozvána před stranickou komisi, kde musela vysvětlovat své selhání.



    Listopad 1989 na Václavském náměstí v Praze... Snímek Břetislav Olšer

    Dalším komunistický výkvětem byl Jiří Pelikán, někdejší generální tajemník Mezinárodního svazu studentstva a generální ředitel Československé televize, se po válce se stal aktivním mládežnickým a funkcionářem Národní fronty a ÚV KSČ. Byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, kdy stál v čele speciální k tomu určené komise…

    Česká televize uvedla, že další studentský aktivista Milan Kundera, žijící nyní ve Francii, měl udat za minulého totalitního režimu kamaráda své kolegyně z vysokoškolské koleje v Praze, letce Miroslava Dvořáčka. Ten skončil v uranových dolech, kde strávil 14 let věznění. Dva týdny po sovětské invazi v srpnu 1968 Dvořáček i s rodinou emigroval do Švédska. Nedovedu si představit, že by Kundera byl práskač. Absurdní. V Paříži se mi vysmáli…

    I když tento bývalý aktivní svazák a člen KSČ je dnes nejslavnějším žijícím spisovatelem Francie českého původu. Podle Wikipedie patřil k prominentním protagonistům stalinské oficiální literatury a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po komunistickém puči.

    Tato generace se bystře chopila příležitosti udělat bleskovou kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury. Do KSČ vstoupil hned dvakrát – v roce 1948 a po svém vyloučení znovu v roce 1956. Z jeho skvělých prací v češtině vyniká “Život je jinde” či “Nesnesitelná lehkost bytí“.

    A máme tady čtvrtého do sametového maryáše - Petra Uhla; v období Pražského jara působil v levicovém Hnutí revoluční mládeže, za což byl v roce 1969 na čtyři roky uvězněn. Roku 1990 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum. Mezi léty 1990-1992 vykonával funkci generálního ředitele ČTK, až do roku 1994 tam pracoval jako redaktor. Poté působil do roku 1996 jako redaktor Listů Jiřího Pelikána a později, v letech 1996 až 1998, byl redaktorem deníku Právo.

    Jak to bylo, Uhlova pohádko: Rodiny Uhlů a Šabatů… Roku 1997 začal spolupracovat s ČSSD a zároveň se stal předchůdcem Kocába – předsedou Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity, a také náměstkem vlády pro lidská práva. Významně protestoval proti stavbě zdi v Matiční ulici. V dubnu 2006 byl jmenován francouzským prezidentem rytířem Čestné legie, v květnu 2008 mu byla udělena „Evropská Karlova cena“ Sudetoněmeckého krajanského sdružení…

    Václav Havel, který těm výše jmenovaným soudruhům ideově šéfoval, přestože si většinou z něho dělali srandu...

    Inu, také Pavel Kohout zřejmě prožíval „nesnesitelnou lehkost bytí“, stejně jako herečka Vránová, co mu nasadila parohy s hercem Rážem, stejně jako dvojnásobný člen KSČ Kundera (dveřmi ho vyhodí, oknem vleze zpátky – koryto je koryto) či jako Uhl, co byl v levicovém Hnutí revoluční mládeže a loutkou předchůdců henleinovských vrahů tisíce Čechů, jeho kámošů z Landsmanšaftu.. Takže, pane Pavle, život je smrtelná choroba a naděje umírá předposlední, poslední umírá člověk… A tak si tady žijeme vedle smutných hrdinů 17. listopadu 1989…

    PS: Česká televize odvysílala nedávno pořad "To byl můj život?" k devadesátým narozeninám Pavla Kohouta. Ten na velkorysé ploše čtyř hodin bezezbytku využil možnost, aby se snažil obhájit neobhajitelné, tedy svoji bigotní někdejší svazáckou a komunistickou minulost, a aby si vyřídil účty se svými bývalými "přáteli". Mezi nimi i s Václavem Havlem.

    Hned totiž druhý den poté, co se Havel stal prezidentem, pozval prý Kohouta a jeho další manželku Jelenu na Pražský hrad a provedl je po něm. Při té příležitosti nechal pár frajersky ubytovat v bývalé rezidenci Gustava Husáka a názorně předvedl, že není autorem proslavených absurdních her náhodou. Scénář Kohoutovy mírně dementní návštěvy by nejspíše předem těžko někdo ve své prostoduchosti vymyslel.

    Manželé totiž nakonec navíc skončili přímo v Husákově posteli, avšak mnohem horším zážitkem se údajně stala skutečnost, že v rezidenci bylo přetopeno na třicet stupňů jako v tropech na pláži. Když nečekaní hosté požádali personál o radu, jak se dá snížit topení, dočkali se vysvětlení, že soudruh to měl rád teplé. Božíčku... „Přišlo nám to celé šílené. A hlavně, že dějiny jsou nevypočitatelné a neúprosné.“ Nechal se slyšet napravený stalinista pavel Kohout... Rádobystudenti neponížili Zemana, ale skutečné hrdiny 17. listopadu

    http://www.freeglobe.cz/Articles/1697-ludvik-zifcak-mrtvy-student-smid-vzpomina-na-listopad-slo-nam-o-vymenu-spicek-uvnitr-ksc.aspx

    Jak to bylo, politická pohádko, s Čalfou, Havlem a Čeřovským…?

    Malý Muk, ani ťuk, aneb Sametovko spanilá, stvořilas nám žvanila..?

    0 0

    Branislav Fábry
    24.7.2018 NovéSlovoSk
    V druhej polovici júla 2018 sa na Slovensku rozbehla intenzívna mediálna kampaň proti motorkárskemu klubu Noční vlci kvôli tomu, že niektorí jeho členovia si chceli na Slovensku vytvoriť občianske združenie s názvom Noční vlci Európa. Viacerí politici a mainstreamové médiá sa intenzívne pokúšali vyvolať zákaz činnosti občianskeho združenia. Podobnú aktivitu médií treba vnímať veľmi pozorne, pretože ak začneme slobodu združovania určitých ľudí rušiť iba preto, že ich iná skupina ľudí vyhlási za hrozbu, odstraňujeme základné ústavné práva občanov SR. Faktom tiež je, že majitelia médií svojimi kampaňami čoraz častejšie zasahujú do slobody združovania a ich konanie už predstavuje aj ohrozenie demokratického systému základných práv a slobôd, zaručených slovenskou ústavou.



    Dôvody pre zákaz Nočných vlkov?

    Problematika motorkárskeho klubu Noční vlci nie je v slovenskom prostredí vôbec nová, opakovane sa otvárala aj v médiách a téme som sa venoval už v minulosti. V súčasnosti sa však táto téma znovu aktivizovala najmä kvôli snahe slovenských členov klubu vytvoriť si svoje občianske združenie na Slovensku. Existujú dôvody, pre ktoré možno odmietať niektoré názory Nočných vlkov, avšak nemožno im upierať právo združovať sa, garantované podľa čl. 29 Ústavy SR. Veľmi jednoznačný je aj združovací zákon, ktorý v § 1 hovorí: „(1) Občania majú právo slobodne sa združovať. (2) Na výkon tohto práva nie je potrebné povolenie štátneho orgánu.“ Zákon síce v § 4 uvádza dôvody, pre ktoré určité združenia nie sú povolené, avšak existenciu týchto dôvodov treba preukázať a to odporcovia doteraz neurobili.

    Za účelom zákazu občianskeho združenia však mainstreamové médiá vzniesli široké spektrum obvinení, od rôzneho nálepkovania motorkárov až po tvrdenie, že Noční vlci podporujú separatizmus na Kryme. Pokiaľ ide o obvinenia z podpory separatizmu na Kryme, tak niet pochýb, že väčšina Nočných vlkov pripojenie Krymu k Rusku podporovala a podporuje. Lenže názor väčšiny členov klubu na otázku Krymu sa vôbec nelíši od názoru ostatných ruských občanov. Bolo by skôr prekvapením, keby ruský motorkársky klub zastával iný názor než drvivá väčšina Rusov. Značná časť motorkárov tiež pochádza priamo z Krymu a aktívne sa pri udalostiach v roku 2014 angažovali. Ak by však mala takáto podpora separatizmu znamenať zákaz pre nejaké občianske združenie, tak by bolo treba zakázať aj množstvo slovenských mimovládnych organizácií a politikov, ktorí sa angažovali na podporu separatizmu v Kosove a územie aj bez vedomia srbskej vlády navštevovali.

    Ďalším často opakovaným obvinením je obvinenie zo šírenia ruskej propagandy. Je možné, že Noční vlci zdieľajú podobné názory ako ruská vláda, hoci zďaleka nejde o úplnú zhodu názorov a oficiálne je klub dokonca apolitický. Avšak aj keby Noční vlci šírili „propagandu“, niet dôvodu na ich zákaz. Treba dodať, že právo združovať sa musia mať aj ľudia s proruskými názormi, podobne ako ho má množstvo mimovládnych organizácií, propagujúcich politiku USA. Pritom nemožno tvrdiť, že by ruská propaganda mala v spoločnosti a v médiách väčší priestor než napr. americká. Medzi slovenskými občanmi existuje veľa ľudí, ktorí odmietajú americkú propagandu, a preto je potrebné viesť celospoločenský dialóg. Dialóg však nie je možný v situácii, keď zástancovia „jedinej pravdy“ zastrašujú svojich odporcov a volajú po zákaze ich združení.

    Pomerne častým dôvodom, ktoré médiá uvádzajú pre zákaz občianskeho združenia Nočných vlkov, je vytváranie „polovojenského tábora s armádnou výzbrojou“. Dôvodom pre podobné tvrdenia bola znefunkčnená vojenská technika, ktorá bola zapožičaná Vojenským historickým ústavom občianskemu združeniu Múzeum vojenskej techniky a bola vystavená v Dolnej Krupej. Cieľ uvedenej informácie bol pritom zrejmý. Podľa § 4 písm. c) združovacieho zákona nie sú totiž povolené ozbrojené občianske združenia (okrem poľovníckych) a ak by Noční vlci vytvorili ozbrojené občianske združenie, porušili by zákon. Lenže znefunkčnená vojenská technika nepredstavuje ozbrojovanie podľa zákona a podobné výstavy techniky sa nachádzajú v rôznych slovenských mestách. U niektorých novinárov dosiahla hystéria ešte vyšší stupeň a poukazovali aj na blízkosť sídla Nočných vlkov a jadrovej elektrárne Jaslovské Bohunice. Lenže snaha vytvárať dojem, že Noční vlci ohrozujú jadrovú elektráreň je nielen absurdná, ale hraničí aj s trestným činom „Šírenie poplašnej správy“ (§ 361 TZ).


    Ľudské práva a dvojaký meter


    Pokiaľ ide o problematiku Nočných vlkov, na Slovensku nejde o prvú politickú akciu proti nim. Už v roku 2015 sa objavila podobná kampaň, ktorá vyzývala štátne orgány vydať zákaz vstupu pre motorkárov, hoci neporušili žiadny zákon a chceli položiť veniec na hroby padlých príslušníkov Červenej armády na Slovensku. Je paradoxné, že príchod Nočných vlkov a ich kladenie vencov ako prejav úcty voči padlým vojakom chceli vtedy zakázať ľudia, ktorí sa sami pre seba dovolávajú širokej koncepcie slobody prejavu: petíciu za zákaz vstupu Nočných vlkov v roku 2015 podpísali napr. aj O. Prostredník alebo M. Havran. Osobne som zástancom širokej koncepcie slobody prejavu, avšak tá nesmie platiť len pre „vyvolených“. Pokiaľ majú byť prípustné havranovské urážky, treba pripustiť širšiu mieru slobody prejavu pre ľudí s iným názorom.

    Žiaľ, v súčasnosti sa stretávame s tým, že základné práva prestávajú byť vnímané ako práva všetkých ľudí, ale stávajú sa privilégiom určitých skupín s tým „správnym názorom“. Zvlášť to platí pre slobodu prejavu: na jednej strane mainstreamové médiá používajú vulgárne útoky na odporcov oficiálnej propagandy, dokonca aj priamym preberaním nenávistných prejavov stránky Zomri, na druhej strane však v diskusiách pod článkami mažú slušné a vecné príspevky pod zámienkou „slušnej diskusie“. Podobne to platí aj pre cenzúru niektorých vplyvných sociálnych sietí, ktoré diskriminujú nepohodlné názory. Vzhľadom na to, že od odhalení E. Snowdena je známa spolupráca Facebooku a spol. s tajnými službami USA, môže táto forma cenzúry ohrozovať slobodnú politickú diskusiu v SR.

    Opakovaná hystéria v súvislosti s aktivitami Nočných vlkov ostro kontrastuje s bezproblémovým prijatím poľských motorkárov „Motocyklowy rajd katyński“ v Rusku, ktorí tam už od roku 2001 každoročne cestujú uctiť si obete katyňského masakru a ich jazda nevyvoláva podobnú hystériu ako jazdy Nočných vlkov na Slovensku. Pritom poľskí motocyklisti zastávajú postoje veľmi kritické voči Rusku a používajú aj symboliku, ktorá má z hľadiska ruskej histórie negatívne konotácie, napr. tzv. husárske krídla v Moskve. Je paradoxné, že tí, ktorí by radi učili Rusov demokraciu, nedokážu tolerovať ani toľko slobody pre Nočných vlkov, akú poľskí motorkári požívajú v Rusku, tento rok cestujú až na Kaukaz. Dokonca aj samotní „katyňskí“ motorkári opakovane vyjadrili zdesenie nad absurdným prístupom voči ruským motorkárom v niektorých štátoch EÚ.


    Zákon o zahraničných agentoch?

    Je paradoxné, že hoci médiá hystericky volajú po úplnom zákaze konkrétneho občianskeho združenia, odmietajú akékoľvek úvahy o zákone o zahraničných agentoch, ktorý by mimovládne organizácie nerušil, ale iba stransparentnil. Lenže miesto zákazu Nočných vlkov treba zabezpečiť, aby pôsobili transparentne a aby bolo jasné, ako vyzerá ich financovanie a aké ciele sledujú. Množstvo krajín sveta z podobných dôvodov prijalo zákony o mimovládnych organizáciách a ich financovaní zo zahraničia, od USA cez Izrael až po Rusko. Noční vlci sa však svojim príklonom k Rusku vôbec netaja, ich ciele sú predvídateľné, vzťah k zahraničiu ľahko čitateľný a pri akýchkoľvek krokoch v oblasti „propagandy“ by ich verejnosť vždy spájala s Ruskom.

    Paradoxne, spomedzi mimovládnych organizácií môžu mať s transparentnosťou väčší problém tie, ktoré sa snažia verejne vystupovať ako politicky neutrálne, v skutočnosti ich však financuje zahraničie. Problémom sú napr. mimovládne organizácie, ktoré oficiálne tvrdia, že sa venujú zahraničnej a bezpečnostnej politike, v skutočnosti však vystupujú ako zbrojárski lobisti. Veľkým problémom môžu byť aj tí, ktorí sa oficiálne zahraničnou politikou vôbec nezaoberajú. Príklady z Latinskej Ameriky, o ktorých som už písal, ukazujú, že jednou z metód ovplyvňovania politiky zahraničnými subjektmi je vytváranie mimovládnych organizácií napr. pre boj proti korupcii či oblasť súdnictva. Keďže súdna moc nie je kreovaná priamo občanmi a obvykle nebýva ani populárna, môže tlak médií a lobistických organizácií v tejto sfére ovplyvniť rozhodovacie procesy určitého štátu.


    Atmosféra strachu a nenávisti


    Nočných vlkov možno síce kritizovať a treba brať vážne aj dôvody tejto kritiky, avšak niet dôvodu pre takú masovú hystériu, aká sa na Slovensku spustila. Naopak, táto hystéria svedčí o veľkej neistote vládnucej propagandy. Povedať médiám nie by mali aspoň politici a niektorí z nich si na to skutočne aj trúfli. Na druhej strane zaráža postup P. Gajdoša, ministra za SNS, ktorý na mediálnu kampaň zareagoval pozastavením výkonu funkcie riaditeľa Vojenského historického ústavu M. Čaploviča. V Gajdošovom prípade sa taký postup dal čakať, pretože plánuje uzavrieť ešte niekoľko zbrojárskych kontraktov a tak si nechce znepriateliť médiá. Na Slovensku však dnes nejde už len o lukratívne zbrojné obchody, ale o charakter štátu: buď tu budú platiť zákony a rozhodnutia súdov a sloboda združovania aj pre ľudí s inými názormi alebo tu budú platiť rozhodnutia mainstreamových médií o tom, kto má nárok na ľudské práva a kto nie…



    - - -



    0 0

    Zdeněk Jemelík
    24.7.2018       ZdenekJemelik
    V článku „Rozsudek jménemČeské televize“ z 20.července 2018 jsem se mimo jiné zmínil o očernění obž. Aleny Vitáskové moderátorem Jakubem Železným, který ji dne 8.ledna 2018 v hlavním večerním zpravodajství nařkl, že jako předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) „měla připustit přidělení licencí elektrárnám, které ale neměly nárok na vyšší výkupní ceny elektřiny“. Byla to kolosální lež, neboť v době vydání předmětných licencí jeho oběť ještě netušila, že bude pracovat v ERÚ. 



    Zdá se neuvěřitelné, že by redakce zpravodajství neměla správnou informaci, neboť soudní jednání s Alenou Vitáskovou a devíti dalšími obžalovanými média sledovala od zahájení hlavního líčení dne 2. června 2014 s velkou pozorností. Vzhledem k tomu, že dne 8. ledna 2018 začínalo u Vrchního soudu v Olomouci odvolací řízení v dané věci, je na místě podezření, že odvysílání lži mělo paní obžalovanou pohanět v očích veřejnosti a možná i proti ní popudit soudce. Úmysl ale nevyšel, neboť soud ji rozsudkem ze 17. ledna 2018 jako jedinou zprostil obžaloby. Česká televize se jí dosud neomluvila.

    Případ není ojedinělý a zdá se, že Česká televize má očerňování a lhaní zakotveno ve svém genetickém kodu.
             
    V novém případě věnovala nechutnou pozornost trestnímu řízení proti bývalému okresnímu šéfovi liberecké policie. Dne 17. července 2018 přiznala naléhavost zprávě, že Ústavní soud zamítl jeho ústavní stížnost. Bylo to zvláštní, protože soud rozhodl již v únoru. Nápadná je ovšem souvislost s narozeninami stěžovatele a nařízením dalšího soudního jednání v jeho věci na 23. července 2018.

    V soudním jednání nejde o novou kauzu. Stále ještě pokračuje řízení, jehož hlavní líčení bylo zahájeno 19. října 2010. Zahájení ozvláštnil videozáznam běsnícího předsedy senátu Richarda Skýby, odvysílaný Televizí Nova, což mu vyneslo kázeňské potrestání důtkou místopředsedkyně soudu, která pak dostala důtku od předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové za neoprávněný výkon pravomoci kárného žalobce. Před soudem stanulo šest obžalovaných a obžaloba je vinila ze sedmi skutků. Jak šel čas dál, odpadali obžalovaní i skutky, nakonec zůstal ve hře pouze policista, který se houževnatě přetahoval o žalostné trosky obžaloby. Některé žalované skutky měly povahu možná kárných provinění, pokud vůbec stály za povšimnutí.

    Při hlavním líčení dne 23. července 2018 konečně zprostil soud pana obžalovaného nejzávažnějšího obvinění: údajného vyžadování úplatku. Je to ostudné, protože od začátku procesu bylo jasné, že jde o zlovolné zkreslení smyslu zachyceného telefonického rozhovoru.

    Vedle toho soud projednal „balíček“ obvinění malicherného rázu, u nichž sice shledal bývalého policistu vinným, ale neuložil mu trest. Výsledek je sice pro pana obžalovaného příznivý, ale dříve než jej dosáhl, orgány činné v trestním řízení deset let pustošily život jemu i jeho rodině a zničily mu kariéru. Policie přišla o svědomitého zkušeného profesionála. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když se laicky domnívám, že jeho kriminalizace byla nutná, aby nekonkuroval jiným při výběru prvního krajského ředitele policie v Liberci.

    Českou televizi příznivý výsledek procesu neodvedl od záškodnického počínání. O soudním jednání šířila zprávu, podle které soud uznal bývalého policistu vinným, ale neuložil mu trest. Zproštění nejdůležitějšího bodu obžaloby televizní lháře nezaujalo. Ceterum autem censeo nikoli že Cartaginem esse delendam, ale že na Kavčích horách je něco shnilého a situace vyžaduje nápravu řádným průvanem.

    0 0

    Zdeněk Jemelík
    25.7.2018       ZdenekJemelik a Chamurappi
    U Krajského soudu v Brně práchniví hromada dovolání odsouzených z kauzy sp.zn. 46 T 7/2013, veřejnosti známé jako „kauza Vitásková“. Dovolatelé jsou ve vězení a upínají naděje k Nejvyššímu soudu ČR, že napraví rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze 17.ledna 2018, nebo jim možná přeruší výkon trestu do svého meritorního rozhodnutí. S napětím čeká na jednání Nejvyššího soudu ČR také Alena Vitásková, jediná ze všech obviněných zproštěná obžaloby : zprošťující rozsudek napadl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který si přeje, aby ji soud odsoudil aspoň k podmíněnému trestu.


    Poslední dovolání soud obdržel dne 25. června 2018. Soud by měl podání bez zbytečných průtahů dodat spolu se spisem Nejvyššímu soudu ČR, ale zatím si dává na čas. Není se co divit: spisy jsou ve správě předsedy senátu Aleše Novotného, který nespěchá téměř nikdy. Velkorysé překračování procesních lhůt o týdny a měsíce se v jeho práci vyskytuje často, vždy neméně velkoryse povolované a obhajované místopředsedou soudu Alešem Flídrem, přestože průtahy mívají celkem pravidelně povahu excesu. Pana místopředsedu z průtahů hlava nebolí: jedná se lhůty pořádkové, které dle jeho praxe vlastně ani lhůtami nejsou a není třeba je dodržovat. Jeho postoj ke lhůtám patří k důkazům nerovnosti občanů při jednání se soudy: nedodržení lhůt, stanovených stranám řízení, mívá nepříjemné důsledky, většina lhůt, stanovených soudům, je nevymahatelná.

    Je možné, že některým dovolatelům Nejvyšší soud ČR přeruší výkon trestu, jiné zprostí obžaloby přímo, někteří další se dočkají svobody v navazujícím řízení: všichni se vrátí na svobodu o tolik týdnů či měsíců později, o kolik dříve se spisy mohly dostat na Nejvyšší soud ČR, kdyby nebylo pohrdání svobodou obviněných otalárovaným nedotknutelným panstvem. Soudce nedojímá ani nebezpečí, že stát možná bude muset aspoň některým obviněným zaplatit za průtahy odškodnění: řídí se zásadou, že z cizího krev neteče.

    V téže době, kdy na Krajském soudu v Brně probíhá „silážování“ dovolání, ukončil průtahy Ústavní soud, který usnesením č.j. I.ÚS 2082/17 ze dne 21. června 2018 senátu místopředsedy Ústavního soudu Jaroslava Fenyka, kdysi člena KSČ a snaživého vojenského prokurátora ve službách protiprávního režimu, odmítl ústavní stížnost společnosti Zdeněk Sun s.r.o. ze dne 3.července 2017, kterou se stěžovatelka bránila proti rozsudku kasačního soudu o neplatnosti vydané licence k provozování fotovoltaické elektrárny. Patrně přibližně v téže době rozhodl Ústavní soud o souběžné ústavní stížnosti společnosti Saša Sun s.r.o., ale usnesení není zatím na internetových stránkách Ústavního soudu zveřejněné. Rozhodnutí Ústavního soudu přináší investorovi jistotu, že utrpí finanční škodu ve stovkách milionů Kč. Elektrárny mu nevyprodukují prostředky na splácení miliardového úvěru. Ústavní soudce to nezajímá, protože zvykovým právem mají zajištěno, že smí beztrestně škodit občanům i firmám. K jejich cti je třeba uznat, že pokud při vyhodnocování rozsudku kasačního soudu setrvali v rámci formálního práva, sotva mohli rozhodnout jinak. Kdyby nedopatřením sáhli k zdravému selskému rozumu, museli by rozhodnout přesně opačně a zcela jistě by své rozhodnutí dokázali vystavět formálně právně tak dovedně, že by proti němu nemohlo být námitek. Jenže požadavek na užívání zdravého selského rozumu ústavními soudci je zřejmě nepřiměřený profesním deformacím jejich myšlení. Kauza „Zdeněk Sun“ není ostatně jediným případem z poslední doby o nadvládě formalistického myšlení nad přirozeným právem. Ještě průhlednější to je v případě nedávného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci držení ve vazbě obž. Shahrama Abdullaha Zadeha. Soud rozhodl, že mezi dvěma trestními procesy téhož odsouzeného, souvisejícími věcně a spojených pravděpodobností ukládání souhrnného trestu, je neprostupná zeď, takže rekordní kauce, složená v jednom procesu, neslouží jako pojistka proti útěku v druhém, a trvání vazby v obou procesech se nesčítá. Zde došlo nejen k opomenutí zdravého selského rozumu, ale i k ignorování judikatury ESLP.

    Pokud by byla pravda vše, z čeho viní investora orgány činné v trestním řízení i správní soudy a čemu uvěřil Pavel Zeman, když se pokusil ublížit Aleně Vitáskové podáním dovolání, Ústavní soud měl i tak přihlédnout ke skutečnosti, že stát vehnal investory do obtíží nepředvídanou změnou ekonomických podmínek krátce před koncem roku.

    Zásadním pochybením všech orgánů, jimž případ prošel rukama, je ale skutečnost, že trestají investora za jednání několika neodpovědných jedinců, kteří místo poskytnutí poctivé služby, kterou si u nich objednal, Energetickému regulačními úřadu (dále jen ERÚ) v licenčním řízení předložili padělané revizní zprávy, jejichž použití se stalo zásadním důvodem pro odebrání licence. Investor si padělání revizních zpráv neobjednal, o pochybném jednání subdodavatele nevěděl a ani nedal pokyn k založení padělků do spisu. K tomu je třeba dodat, že falšované zprávy neprošly rukama nikoho, kdo byl oprávněn kontrolovat jejich náležitosti a věcnou správnost. Trestání investora za protiprávní jednání kohosi dalšího a navíc k jeho škodě zjevně vybočuje z ústavněprávního rámce trestního i správního řízení.

    Ve srovnání s tím je maličkostí skutečnost, že zúčastněné soudy posuzovaly použití revizních zpráv diletantsky, domnívajíce se, že od jejich obsahu se odvíjí rozhodnutí ERÚ o podané žádosti o licenci. Ve skutečnosti je revizní zpráva povinnou přílohou žádosti. Administrátor licenčního řízení je povinen zkontrolovat, zda žadatel vložil revizní zprávy do spisu, ale tím to pro něj končí, neboť není oprávněn hodnotit jejich obsah. V daném případě rozhodnutí padlo na základě dobrozdání komise pracovníků ERÚ, kteří po ohledání elektrárny na místě doporučili vydání licence poměrem hlasů 2:1. Kromě nich se ohledání zúčastnili různí externí znalci včetně expertního dozoru úvěrující banky, kteří se všichni vyjádřili ve prospěch udělení licence.

    V dalším je smutný osud elektrárny Zdeněk Sun dokladem pravdivosti tvrzení, že to, co obhajoba neuhlídá v přípravném řízení nebo ještě snad na začátku hlavního líčení, se později napravuje obtížně, pokud se vůbec napravit dá. A může se nevyplatit přehnané taktizování obhajoby. Podle sdělení obvinění, obžaloby a prvostupňového rozsudku nebyla elektrárna Zdeněk Sun v okamžiku vydání licence dokončena ani zčásti. Je to téměř totéž, jako kdyby orgány tvrdily, že elektrárna neexistovala vůbec. Vrchní soud v Olomouci výraz ani zčásti z výrokové věty svého rozhodnutí vypustil. Tím ovšem upozornil, že soud 1. stupně nedostál povinnosti opatřit pro své rozhodování nezpochybnitelné důkazy, čili nestaral se o zjištění stupně nedokončenosti. Ve skutečnosti existují nezpochybnitelné důkazy, že na investici za 1,3 miliardy Kč byly ke dni udělení licence nedodělky řádově za několik desítek tisíc Kč a byly takové povahy, že nepřekážely uvedení elektrárny do provozu. Výroková věta obžaloby a prvostupňového rozsudku tak nabývají podobu úmyslného křivého obvinění. Otázka osobní odpovědnosti původců nařčení je tak velmi naléhavá.

    Nepravdivé je i tvrzení, přijaté všemi články řetězce trestního řízení, že vydáním licence v noci 31.prosince 2010 vznikla škoda, kterou žalobce vypočítal z rozdílu ceny platné v r.2010 a v r.2011 s předpokladem, že investor bude elektřinu dodávat za cenu r.2010 po dobu 20 let. Paradoxní je skutečnost, že již v době podání obžaloby se vyšší cena z r.2010 nepoužívala. Čili škoda podle úvah žalobce vznikala pouze dva roky. V této souvislosti je ovšem zajímavé zjištění, že fámu o dostatečnosti získání licence a prvního paralelního připojení v r.2010 pro získání zvýhodněné ceny, platné v r.2010, vyvolalo bývalé vedení ERÚ, které na svých internetových stránkách zveřejnilo 27.října 2010 zavádějící výkladové stanovisko k cenovému výměru ERÚ č. 4 z r. 2009. Jeho chybnost potvrdil ERU v tzv. sporném řízení a také Nejvyšší soud ČR. Hlavně jeho platnost odmítl státní podnik OTE a.s, který od 1.1.2013 převzal vyplácení podpory fotovoltaickým elektrárnám a vyplácení ceny r.2010 zastavil. Ovšem lidé, kteří zavádějící zprávu vydali a vytvořili tak podmínky pro škody nejen v této kauze, jsou stále za moudré, chodí k soudu jako svědci obžaloby a nikdo je nestíhá. Potíže mají ti, kteří jejich bludům v dobré víře uvěřili.

    Shrnuto: v trestní věci žalobce postavil obžalobu na dvou zcela nepravdivých údajích a soud neučinil vše, co měl a mohl, aby jeho údaje prověřil.

    Soudím, že zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu by si zasloužilo podobné ocenění, jakým prezident republiky ohodnotil rozsudek Nejvyššího soudu ČR, na jehož základě se mají vystěhovat oběti H-systému ze svých domů. Majetková újma, způsobená usnesením Ústavního soudu, je dokonce mnohem větší.

    S drzostí laika si troufám tvrdit, že zmíněná usnesení Nejvyššího a Ústavního soudu a jim předcházející rozsudky správních soudů ve věci elektrárny Zdeněk Sun jsou zmetky. Bohužel nejsou zdaleka ojedinělé. Stát vyplácí ročně desítky milionů korun za odškodnění za vadná rozhodnutí, ale výrobci zmetků jsou nedotknutelní, mají zaručenu beztrestnost. Jiná profese než soudci a státní zástupci toto privilegium nemá.

    0 0

    Petr Hampl
    Petr Hampl
    25.7.2018 VlasteneckéNoviny
    Ráz politických systémů není dán jen jimi samotnými, ale také institucemi, zákony a zvyklostmi zděděnými po systémech předchozích. Třeba husákovský post-normalizační režim byl z podstatné části ovlivňován tím, co přežívalo ze starších fází marxistického socialismu.

    Kdybychom brali v úvahu pouze nová opatření zavedená za premiérů Štrougala a Adamce, mohli bychom režim považovat za relativně liberální a ekonomicky racionální. Život v dnešním politickém systému je naopak snesitelný jen díky tomu, co přežívá z režimu předchozího, zejména z 90. let. Kdybychom brali v úvahu jen opatření prosazená Sobotkovou vládou, získali bychom obraz nejvíce totalitního a ekonomicky iracionálního vládnutí od roku 1953.

    Výmluvnou ilustrací je poslední vlna opatření proti 40 internetovým časopisům a stovce osob „šířících narativy neslučitelné s bezpečnostní koncepcí státu.“ Dokážete si představit, že by v polovině 90. let ministerstvo vnitra vedlo operaci proti lidem kritizujícím tržní ekonomiku, i když ti lidé neporušili žádný zákon a dokonce ani nejsou z porušení zákona podezřelí? Nejde jen to, že se takové věci neděly. O povaze režimu vypovídá více to, že podobné opatření bylo absolutně nemyslitelné. Možná srovnatelně nemyslitelné jako kanibalismus.

    Když letos v červnu publikoval server Aktuálně.cz informaci, že ministerstvo vnitra realizuje operace proti zmíněným médiím a osobám, nevyvolalo to žádnou reakci. Tisk, veřejnoprávní média a také většina profesionálních intelektuálů to berou jako normální součást vládnutí. Diskutuje se jen o tom, zda by cenzura neměla být centralizována na evropské úrovni, srovnává se postup české a německé vlády apod. Co bylo dříve nemyslitelným, to se stalo běžným.

    Nabízí se tedy logická otázka, kdy došlo ke změně režimu. Neviděli jsme žádnou revoluci, převrat ani jinou viditelnou událost. Možnou odpověď přináší desítky let starý postřeh amerického sociologa Charlese W. Millse, který poznamenal, že když prosadí radikální mocenskou a majetkovou změnu nižší třídy, probíhá taková změna prudce a je jasně viditelná. Pokud obdobnou změnu prosadí vyšší třídy, má povahu série malých a zdánlivě nenápadných kroků. Řečeno millsovským jazykem, v uplynulých přibližně 10 letech provedly elity revoluci zaměřenou proti nižším třídám. Zůstaly některé vnější znaky bývalého režimu (např. konají se pravidelné volby), ale jeho charakter se změnil. Zde připomínáme, že charakter režimu není dán jen textem zákonů, ale především způsobem jejich aplikace, což je dáno zvyklostmi a mocenskými poměry. V této souvislosti prakticky uniká pozornosti radikální snížení podílu malých a středních českých firem na HDP. „Objem ekonomiky v domácím vlastnictví v reálných hodnotách od roku 1995 nezaznamenal prakticky žádný růst. Ve stejném období vzrostl objem aktiv v zahraničním vlastnictví sedmkrát,“ uvádí např. několik měsíců stará vládní analýza. Teprve, když si uvědomíme, že rostly i velké skupiny typu Agrofertu a PPF, otevírá se před námi obraz ekonomiky, z níž mizí malé a střední české firmy. To nemá jen důsledky ekonomické, ale především mocensko-politické.





    Je tedy logické, že se zvedla vlna zájmu o přibližně rok starý dokument Projevy nenávisti v online prostoru a na sociálních sítích zpracovaný politickou neziskovkou Člověk v tísni. Nevíme, do jaké míry jsou současné kroky ministerstva vnitra inspirovány přímo tímto dokumentem a nakolik jde o shodu danou tím, že autoři pochází ze stejného myšlenkového prostředí jako aktivisté Centra hybridních hrozeb. V každém případě je dobré věnovat zmíněnému dokumentu pozornost, protože odhaluje mnohé z mentality nového totalitního režimu.

    Co je šíření nenávisti. Čtenář by naivně čekal, že „šířením nenávisti“ budou míněny výzvy k násilí, ničení majetku, případně publikování nepravdivých informací o nepřijatelných zvycích určité skupiny apod. Jenže dokument tvrdí, že při potírání nenávistného projevu nesmí být státní zásahy omezené žádnou konkrétní definicí. Jinými slovy, příčinou státního zásahu může být naprosto cokoliv, podle subjektivního hodnocení cenzora. Aktivisté Člověka v tísni uvádí konkrétní příklady nepřijatelného nenávistného projevu (str. 19 a 32).


    ////Mezi imigranty jsou teroristé.


    Masová imigrace povede ke zničení místní kultury.


    Neziskové organizace chtějí brát dotace na migranty.


    Část migrantů jsou ekonomičtí migranti.


    Vládní výdaje jsou ve skutečnosti placeny daňovými poplatníky.


    Imigrace představuje pro sociální systém takovou zátěž, že není možné financovat některé potřebné projekty.


    Evropské vlády nedokážou vyřešit migrační krizi./////

    Všimněte si, že všechny tyto domněle nenávistné výroky, které mají být kriminalizovány, jsou pravdivé.

    Proti komu má být uplatněna represe. Tradičně jsme si mysleli, že policie má zasahovat proti těm, kdo porušují zákony, a že když se lidé pohybují v mezích zákona, je to v pořádku. Podle analytiků Člověka v tísni je ale problém právě v tom, že nepřátelé zlomyslně dodržují zákony. Pokud lidé šíří nekorektní názory, aniž by při tom porušili zákon, měl by státní zásah následovat i tak (str. 8).

    Všeobecně akceptované názory. Aktivisté si jsou dobře vědomi toho, že ty názory, které chtějí zakazovat, jsou zastávány naprostou většinou populace. Uvádí na to konkrétních číslech počtů uživatelů, facebookových skupin a čtenosti blogů (str.15). Ani to je neodradí od zakazování.

    Neochota diskutovat. Dokument vypočítává různé propagační aktivity financované českou vládou, ale fakticky nepočítá s možností, že by byly účinné – vyjma aktivit zaměřených na mládež. Požadují, aby oponenti byli blokováni a byl vůči nim uplatněn trestněprávní postih (str. 34 – 34). De facto tak připouštějí, že politicky-korektní stanovisko nelze v otevřené debatě obhájit a musí být prosazeno pomocí represí.

    Definice třídních nepřátel. Analytici Člověka v tísni dokážou své nepřátele i poměrně přesně sociálně situovat. Jedná se o převážně o muže ve věku 35 – 50 let, s vysokoškolským nebo středoškolským technickým vzděláním. Jinými slovy, je to právě ta skupina, na jejíž produktivitě stojí ekonomika a která platí největší část daní. Asi nepřekvapí, že všichni autoři studie jsou absolventi Fakulty sociálních věd a že jeden z nich zastává manažerskou funkci v Českém rozhlase. Pokud někdo nevěří, že současná česká situace má výrazně sociálně třídní dimenzi, materiál Člověka v tísni ho možná přesvědčí o opaku.

    Kdo přípravu materiálu financoval. Lichtenštejnské, norské a islandské fondy. Logicky se tedy nabízí otázka: Opravdu by Českou republiku poškodilo, kdybychom o podobné grantové peníze přišli a aktivisté by museli vytvářet podobné materiály ve svém volném čase?



    Ještě zásadnější otázky ale zní: Proč předchozí politický režim zaměřený na ochranu občanských svobod kladl tak malý odpor? Jaké mechanismy udržují při životě současný totalitní systém? Je možné urychlit jeho zhroucení? Nemůžeme se jim vyhnout, uvědomíme-li si, že Člověk v tísni a podobné politické organizace nepředstavují okrajovou skupinu intelektuálů, ale fakticky jsou významnou součástí státní správy.

    0 0

    25. 7. 2018



    0 0


    Paul Craig Roberts
    25. 7. 2018 PaulCraigRoberts
    Článek profesorky Joan Roelofsové na dané téma se objevil na webu Counter Punch a je celý dostupný ZDE: Jde o článek rozsáhlý, ale velmi důležitý. Dokazuje, že vojenskobezpečnostní komplex je do americké sociální, hospodářské a politické struktury vetkán tak pevně, že je nedotknutelný. A prezident Trump prokázal extrémní a snad až ztřeštěnou statečnost, když se se snahou normalizovat vztahy s Ruskem se pokusil této nejmocnější a též nejvíce všudypřítomné instituci postavit. Vojenskobezpečnostní komplex si totiž Rusko, coby nejvhodnějšího nepřítele pro ospravedlnění svého obrovského rozpočtu, sám a po pečlivé úvaze vybral. 



    V roce 1961 prezident D. Eisenhower ve svém posledním prezidentském projevu varoval americké občany před nebezpečím, které vojenskoprůmyslový komplex představuje pro demokracii a zodpovědnou vládu. A každý si dovede představit, jak po 59 letech dodneška a po desetiletích Studené války se Sovětským svazem tento komplex nabyl na síle a vlivu.

    Ruská vláda, ruská média a Rusové zoufale potřebují pochopit, jak mocný vojenskobezpečnostní komplex je, a jak pevně je zabudován do struktury Spojených států. A že žádné kvantum Lavrovy diplomacie a žádná Putinova mistrovská šachová hra nemůže otřást vládou, kterou nad Spojenými státy vykonává vojenskobezpečnostní komplex.

    Profesorka Roelofsová sebráním všech informací a faktů o tom, jak vojenskobezpečnostní komplex pronikl do každého aspektu amerického života, učinila pro Američany i Svět práci skutečně záslužnou. Dokazující, že je iluzí a bludem si myslet, že pouhý prezident Spojených států může tuto nejmocnější a všudypřítomnou instituci zastavit a jejího nezbytného nepřítele ji zbavit.

    Překlad: Lubomír Man














    0 0

    Jiří Baťa
    25. 7. 2018
    Cestovatelka a novinářka paní Pavla Jazairiová se nechala na DVTV slyšet, že by nám prospěla nová krev, ale Češi se bojí mísení kultur. Na čele prý máme napsáno „Radši ne!“
    Vážená paní Jazairiová,
    dovolte mi vyjádřit svůj subjektivně-objektivní názor na ten Váš, který jste prezentovala v rozhovoru s pí. Drtinovou v DVTV. Předně Vás chci ujistit, že ctím slova F. M. Aroueta, alias Voltaira a nemám nic proti Vašemu názoru, na druhé straně si ovšem rovněž osobuji právo se k Vašemu názoru vyjádřit. Především co se týká té „nové“ krve nevím přesně, jakou novou krev máte na mysli, ale protože se řeč točí kolem imigrantů a imigrace, nepochybně máte na mysli krev afro-asijskou. To ostatně také potvrzujete konstatováním, že se my Češi bojíme mísení kultur.



    Ani si neuvědomujete paní Jazairiová jak velkou máte pravdu. Jen jaksi nemohu pochopit, že jako novinářka a cestovatelka máte tak velké mezery ve znalosti vlastních spoluobčanů, obecně řečeno nás Čechů. Máte pravdu v tom, že bychom potřebovali novou krev v rámci rozšíření naší populace, která stárne a dětí se rodí méně, než by bylo potřeba. Co nechápu je, proč si myslíte, že by nám zrovna prospěla „nová cizí krev“, jak z Vašeho názoru vyplývá, místo toho, abyste apelovala na vládu a společnost, aby účinně podpořila náš demografický růst našeho obyvatelstva, ale ne na úkor imigrantů.

    Paní Jazzairiová, nevím kolik a které státy jste procestovala a jaké poznatky jste si z cest přinesla, ale přijde mi, že jste ne zcela dostatečně seznámená (zda vůbec) o životě lidí afro-asijských států s převažující muslimskou entitou jejich islámským náboženstvím. Absolutně, zdůrazňuji absolutně nemám nic proti těmto národům, pokud žijí tam, kde se narodili, žijí, kde je jejich pravá vlast. Avšak vzhledem k tomu, že velká většina obyvatel tohoto kontinentu nemá evropskou civilizační úroveň, tzn. vzdělanostní gramotnost, znalosti, pracovní a zdravotní návyky, odlišnou kulturu a náboženství, pak zásadně nemohu souhlasit s Vaším názorem, že by nám prospěla „nová krev“ zrovna tohoto etnika. Výše uvedená fakta rovněž vysvětlují můj názor, proč ne že se bojíme, ale proč ze zcela prostých, opodstatněných důvodů odmítáme dehonestující mísení kultur.

    Proti Vašemu irelevantnímu tvrzení je zde dostatečný argument. ČR není ani zdaleka tak xenofobní nebo rasistická, jak se o ní tak rádi sorosovští obhájci multikulturalismu, pravdoláskaři pražské kavárny, vyjadřují. V ČR žijí sta tisíce lidí jiné národnosti, odlišného etnika, barvy pleti a jiného náboženství, takže pokud jde o mísení kultur a otázku „nové krve“ v naší společnosti, ta je bez problémů řešena průběžně.

    Pokud jde o Vámi pomyslné „Radši ne“ na našich čelech, tak jakkoliv je to nesmysl, přesto máte svým způsobem, jak jsem již výše zmínil, pravdu. Napsané to tam skutečně nemáme, ale fakt je, že by tam mohlo třeba být místo „Radši ne“ napsáno „Zásadně ne“! Chápu Váš názor, postoj a stanoviska k této problematice, které jste se vyjádřila před kamerami DVTV. Ostatně tam se v jiném smyslu ani vyjadřovat nelze. Nepochybně patříte mezi ty lidi, kteří multikulturalismus obhajují a jak se říká, chcete-li s nimi vycházet, což je z Vašeho profesního postu jaksi žádoucí, je třeba se také jistým podmínkám přizpůsobit. Jinými slovy, kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.

    Paní Jazairiová, přeji Vám mnoho dalších cestovatelských a s tím spojených i novinářských úspěchů, ale prosím, pokud je to možné, vyjadřujte se o nás, občanech České republiky, více zdrženlivěji. Opravdu od Vás nemusíme poslouchat ani číst, že se bojíme mísení kultur a že potřebujeme novou krev. Možná by nebylo více od věci, kdybyste víc obhajovala národní zájmy a vlastenecké postoje (pokud k tomu máte nacionální předpoklady). To by bylo pro Česko rozhodně užitečnější, než Vaše svérázné názory a „knížecí“ rady. 


    V úctě
    Jiří Baťa

    0 0

    - VK -
    26.7.2018 AE News
    Českou republikou otřásá už od včerejšího dne skandální rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který v pondělí padl v projednávané kauze likvidace konkurzní podstaty po zkrachovalém projektu H-System. Téměř 60 rodin musí do 30 dnů vyklidit domky, které si sami postavili a zaplatili [1]. Nejprve si krátce připomeňme celou kauzu, na kterou mnozí už zapomněli a mladší čtenáři možná vůbec netuší, o co se jedná.


    Celá kauza začala vlastně už v roce 1990, kdy po pádu komunismu došlo k prudkému zastavení veškeré bytové výstavby v tehdejším ještě Československu, později ČSFR. Nedostatek bytových jednotek a příchod zahraničních bank a nových bankovních produktů jako jsou hypotéky spustilo lavinu výstaveb rodinných domů na zelené louce, protože život v panelácích byl v té době zdiskreditovaný slavným výrokem Václava Havla, že občané v Československu jsou odsouzeni žít v králíkárnách. A právě tady se začal odehrávat příběh, který tak neslavně vstoupil do dějin naší země.

    Zdeněk Krčmář, souce Nejvyššího soudu, vysvětluje pro média rozsudek v kauze H-System.

    V roce 1993 založil Ing. Petr Smetka akciovou společnost s názvem H-System. Společnost nabízela levné bydlení ve vlastním a spustila v České republice rozsáhlou marketingovou kampaň. Společnost fungovala v roli a pozici developera, kterému klienti předali peníze a developer jim měl postavit rodinné domy v satelitních obcích nedaleko od Prahy. Doba dodání domku se pohybovala od 2 do 3 let a klienti dostali kalkulační cenu předem, která se v letech 1993 až 1995 pohybovala okolo 1.3 až 1.8 milionu korun. Na tehdejší dobu a tehdejší poměry rozhodně nešlo o levné domky, ale to bylo způsobeno hlavně tím, že v té době v ČR platila ještě regulace bytového fondu a trh s byty se týkal pouze novostaveb. První problém, který zazněl na straně obhajoby u soudu během pozdějšího projednávání trestní kauzy, byl nekontrolovaný růst cen stavebních nákladů H-Systemu.


    H-System vznikl na troskách kolektivní socialistické výstavby a základech divokého tržního kapitalismu první poloviny 90. let


    Projekt vznikl už v roce 1992 a propočtové náklady na výstavbu vycházely z kalkulací setrvalého stavu cen, což ovšem bylo krátkozraké, protože v polovině 90. let jenom ceny stavebního materiálu vzrostly u některých komodit o desítky procent, mnozí si možná vzpomínají na to, jak ze dne na den zdražily pálené cihly a tvárnice, jak nebyla okna a dovážela se za ukrutné peníze z Německa atd. Tady někde začaly problémy H-Systemu. Už v roce 1995 bylo jasné, že smlouvy podepsané s lidmi v roce 1993 nelze splnit za ty smluvní ceny, které byly sjednány.

    Tady na tomto místě mělo přijít jednání s investory a měly být podepsány dodatky ke smlouvě a rekalkulace nákladů. Jenže v té době už běžela mohutná reklama v ČR na levné bydlení a navyšování cen výstavby nebylo prostě možné s ohledem na sliby v reklamách. Petr Smetka se proto pokusil chybějící peníze vydělat jinde a peníze investorů z H-Systemu použil na pokus o rozjezd tzv. Třetího trhu s cennými papíry, ale třeba i na rozjezd finanční loterie Loto, která brzy zkrachovala. V ní Smetka utopil 300 milionů korun, z velké části peníze pocházely z H-Systemu [2]. A tady se začala největší tragédie polistopadové divoké ekonomické transformace.

    Poškození z H-Systemu u soudu.

    Manažeři H-Systemu už ve druhé polovině roku 1995 používali peníze od nových klientů, kterým měli být dodány domky v letech 1997 až 1998 na to, aby z nich zaplatili náklady na stále se prodražující výstavbu domků klientů z první vlny, tedy z roku 1993. Tím se roztočila dluhová spirála, kterou ve světě znají pod názvem “Ponzi scheme”. Je to systém, kdy nově příchozí klienti hradí závazky, které firma má vůči klientům, kteří do firmy nebo do projektu přišli dříve. A nově příchozí jsou motivováni, aby sháněli další klienty, kteří až přijdou, tak uhradí náklady opět těm před nimi. Toto finanční letadlo se obvykle realizuje v oblasti investic, tedy s hotovými penězi a nic jiného v těchto operacích není zahrnuto. Jenže manažeři H-Systemu použili Ponziho schéma na projekt výstavby rodinných domů. A dnes pouze sledujeme důsledek a tragédii, která po tomto systému zůstala.

    Klienty pro H-System sháněli i politici z ČSSD


    Velmi klíčovým momentem byl rok 1996, kdy H-System nabídl několika politikům ČSSD placené manažerské pozice za to, že budou shánět pro H-System nové klienty, nové zájemce o výstavbu rodinného domku. Václav Erben, bývalý tiskový mluvčí premiéra Miloše Zemana, byl na výplatní pásce H-Systemu jako realitní makléř nabízející domky H-Systemu a nenapadlo ho nic jiného, než přivést do H-Systemu svoji vlastní dceru. Ta tam utopila podle jeho slov stovky tisíc korun. ČSSD před volbami 1996 neměla peníze, v té době se soudila s českým státem o Lidový dům a nebylo jasné, kdo uhradí straně volební kampaň. Jednotliví placení funkcionáři ČSSD tak byli vyzváni, aby se načas vzdali svých stranických platů a zajistili si jiný příjem. A právě nabídka na placené pozice realitních agentů pro H-System jim v té době vytrhla trn z paty. Je neuvěřitelné, že český mainstream používá kauzu H-System jako munici proti Miloši Zemanovi.


    Ing. Petr Smetka u soudu.

    H-System věděl, že politici v ČSSD jsou bez peněz a Miloš Zeman jim ze stranické pokladny nic nepustil. V tomto ohledu se Miloš Zeman zachoval jako tvrdý a správný manažer. Problém je v tom, že placené aparátčíky v ČSSD nenapadlo nic jiného, než si najít náhradní příjem ze zdrojů H-Systému. Mezi nimi byl i Miroslav Šlouf, bývalý poradce Miloše Zemana, který si od H-Systemu odnášel svůj plat ve výši 24.000,- Kč každý měsíc, více v článku na PL zde. A právě Šloufa nyní mainstream předhazuje veřejnosti v kauze H-System jako pojítko na Miloše Zemana. Jako kdyby snad Miroslav Šlouf vytuneloval H-System, když pouze důvěřivě sháněl další klienty do H-Systemu v roli najatého realitního agenta, stejně jako desítky dalších osobností, které Smetka oslovil.


    Z kolektivní Akce Z na výstavbu domků na klíč se stalo nejprve Ponziho schéma a potom Český tunel. Peníze na domky byly utopeny v rozjezdu loterie a v projektu nové burzy cenných papírů


    Už od roku 1996 bylo manažerům okolo Petra Smetky v H-Systemu jasné, že jde o finanční letadlo, které nabírá nové klienty jen kvůli tomu, aby z jejich peněz mohly být uhrazeny a dostavěny domky. Těch bylo nakonec dostavěno jen 35, zatímco klientů H-Systemu v roce 1997 bylo více než 1200. A právě tento nesoulad naznačuje, že už minimálně od roku 1996 nešlo v kauze H-System o tradiční americké “Ponzi schéma”, ale o obyčejný “Český tunel”.

    Ceny stavebnin a pozemků vskutku v okolí Prahy, kde H-System chtěl stavět, rostly raketovou rychlostí, ale ne tak rychle, aby z peněz od jednoho tisíce klientů šlo postavit jenom 30 domků a několik dalších základových desek. Peníze z projektu byly vyvedeny, vytunelovány a utopeny. Dalo by se říct, že kauza je jasná a české soudy mohly rozhodnout rychle už v roce 1998, když H-System spadl do konkurzu. Jenže to se nestalo. Českým soudům trval finální rozsudek, který padl toto pondělí u Nejvyššího soudu, celých 21 let. A co se dělo od roku 1997, to by nebylo možné v žádné zemi, to je možné jenom v Česku.

    Kolikrát klienti H-Systemu zaplatili za své domy.
    Z více než tisícovky klientů H-Systemu bylo uspokojeno jen cca. 60 klientů. Celkem 35 domků bylo dokončeno do roku 1997, dalších zhruba 30 domků bylo vybudováno [3] vlastním nákladem členů H-Systému. Jenže, co se nestalo? Všechny tyto domy stojí na pozemcích, které stále patří H-Systemu. Z neznámého důvodu se klienti H-Systemu rozhodli stavět na pozemcích konkurzní podstaty s odůvodněním, že přece za pozemky už zaplatili.

    Jenže taková argumentace je u soudu bezpředmětná. Pokud stavíte na pozemcích, které vám nepatří, protože jsou předmětem konkurzní podstaty, potom se nemůžete divit, že Nejvyšší soud nařídí vystěhování ze staveb na nich vybudovaných. Chápu lidskou stránku věci, lidé za ty pozemky zaplatili, z morálního hlediska jsou jejich, ale pokud v katastru nemovitostí je vlastníkem pozemků stále uvedený úpadce, tzn. H-System, můžete se stavět na hlavu, ale pouze to znamená to, že jste za pozemek zaplatili někomu jinému, za někoho jiného a váš dům stojí na jeho pozemku.


    Rozebrat zděný dům a odvézt na jiný pozemek je velmi drahou variantou


    Tady v Německu jsou firmy, které se zabývají rozebíráním staveb a jejich přesunem na jiné místo. Finančně je to ukrutně náročné, firma rozebere zděný dům od střechy až po základy a postaví znovu na jiném místě a jiném pozemku. Ovšem cena odpovídá skoro výstavbě úplně nového domu, protože jediné, na čem ušetříte 100% z ceny je stavební materiál s výjimkou malty, omítek, základů, klempířských a malířských prací, podlah atd. Zaplatíte tak jenom rozborku a sborku domu, plus výkop nových základů na novém pozemku a napojení na inženýrské sítě.

    Tohle řešení je možné jen u domů postavených určitými metodami, domy postavené z prefabrikátů a tvárnic typu YTONG se rozebírají celkem snadno a rychle, naproti tomu rozborka cihlových domů je prakticky vyloučená, protože nové porotherm cihly jsou zalité betonem a velmi křehké. Klienti H-Systemu, kteří si postavili za vlastní peníze domky a pouze pozemek patří H-Systemu, by tedy mohli stavby odstranit a přesunout jinam. Samozřejmě, že to platí pouze v teoretické rovině, protože by na takovou akci museli mít peníze a není mi jasné, jakou technologií ty domky v Horoměřicích byly stavěny, jestli nejde náhodou o klasické porotherm cihlovky, ty se prakticky rozebírat nedají.

    Lidé se dovolávají spravedlnosti u soudu.

    Co mně však zaráží, to je postoj médií, která litují majitele dostavěných domků, ale už vůbec nemluví o stovkách a stovkách klientů H-Systemu, kteří nemají ani domky, ani pozemky, ale přitom za domky i pozemky zaplatili. A co oni? Proč je nikdo nelituje? Je to snad kvůli tomu, že se dostali až na samotný konec Ponziho schématu, kde už nebylo z čeho brát, a tudíž o nic nepřijdou, protože ani nic nedostali za své peníze?

    Tahle úchylná logika mně děsí, protože se v ní zrcadlí hrozivé myšlení, že lze dělit okradené lidi na bázi kastovního systému, tzn. na ty, kteří to stihli včas a postavili si domky a na ty, kteří to už nestihli a přišli “jako blbci” pozdě. A už vůbec nechápu, jak je možné, že někdo se rozhodl, že bude stavět anebo dokončovat stavbu na pozemku, který je předmětem konkurzu a pohledávky za zkrachovalou firmou. Vy byste šli stavět dům na pozemek, který je předmětem konkurzní bitvy u soudů? Pokud máte hlavu v pořádku, tak byste určitě nešli.

    Z vlastního 3x zaplaceného domu na ulici nebo do nájemní garsonky a 50 tisíc korun držhubného? Výzva redakce vládě České republiky


    Dnes pronikla na veřejnost informace, že zmíněných 60 rodin, které se mají vystěhovat ze svých domů, za které zaplatili v některých případech dokonce 3x po sobě (jednou zaplatili H-Systemu, podruhé družstvu Svatopluk za dostavbu domu a potřetí bance za odkup domů v dražbě od konkurzního správce), bude mít nárok od státu na dávku jednorázové sociální dávky ve výši 50.000,- Kč [4]. Jistý podnikatel z Kokořínska, Zdeněk Babka, nabízí lidem celkem 8 garsoniér na dobu 6 měsíců za přijatelné nájemné, ale to prakticky nic neřeší pro 60 rodin, ty se těžko vejdou do 8 garsónek. Uvažuje se proto o Unimo buňkách postavených na louce nebo na poli. Stejně tak se uvažuje o vypsání peněžní sbírky, ale tu musí nejprve schválit Krajský úřad, a ten na to má celkem 30 dnů. Tady se ovšem musím pozastavit, protože jestli by měl někdo tuto situaci finančně pokrýt, je to český stát, který dopustil v rámci divoké ekonomické transformace v 90. letech tunelování peněz poctivých českých občanů.

    Objem soudních spisů v kauze H-Systemu.

    Server Aeronet proto vyzývá vládu České republiky, aby na svém nejbližším zasedání projednala a schválila intervenční záměr odkupu pohledávek za zkrachovalou firmou H-System, aby lidé v domech, které si zaplatili (mnozí z nich několikrát po sobě), mohli nadále bydlet a nemuseli být děsivým a otřesným příkladem bezdomovců, kteří byli okradeni na svých právech a majetku. Český stát bez mrknutí oka sanoval v minulosti zkrachovalou firmu OKD, kterou vytuneloval a posléze opustil Zdeněk Bakala. Český státní rozpočet vynakládá každý rok peníze stovkám neziskových organizací v ČR, které škodí zájmům a lidu České republiky.

    Stejně tak stát vynakládá peníze do sportu a dalších aktivit, které v zahraničí jsou zcela a běžně financovány jen z komerční sféry a ne z veřejných rozpočtů. A stejně tak chce vynakládat miliardy korun do nákupu nových zbraní, amerických vojenských vrtulníků a dalších misí českých vojáků v zahraničí. Vyzýváme vládu České republiky, aby výše uvedené příklady výdajů státního rozpočtu přesměrovala a pomohla sanovat pohledávky okradených občanů a věřitelů H-Systemu, kteří kvůli chybným krokům soudů a konkurzních správců v posledních 20 letech přišli o své veškeré životní úspory. Náprava křivd musí přijít ze shora, protože zezdola již není možná. Vláda Andreje Babiše má příležitost udělat tlustou čáru za bezprávím na obyčejných lidech, které se táhne českou historií už přes 20 let.

    Nezávislá žurnalistika je v jedné věci zcela závislá: na podpoře čtenářů


    Závěrem ještě jedna prosba jménem redakce: Pokud se Vám líbí naše práce a informace, které přinášíme, zvažte prosím jakýkoliv finanční příspěvek na zachování provozu našeho serveru. Pět dní před koncem měsíce máme vybráno zatím jen necelých 50% z cílové sumy. Náš server se nemůže spoléhat na nadnárodní instituce a fondy, ani na dotace a mecenáše, stojíme a padáme s podporou našich čtenářů. Přispět nám můžete na naší obvyklé darovací stránce zde, a to bezhotovostně převodem na účet v ČR (a SEPA převodem v eurech ze SR), PayPalem, Bitcoinem anebo složenkou na účet. A samozřejmě děkujeme všem, kteří již přispěli!

    -VK-
    Šéfredaktor AE News

    0 0

    26.7.2018 VDParlametníListy
    Protikorupční aktivista a středoškolský učitel Juraj Smatana, o němž se hovoří také jako o samozvaném odborníkovi na konspirace, se na svém facebookovém profilu vyjádřil k průzkumu ohledně míry souhlasu s tvrzeními o socialismu.

    Podívejte se na tabulku odpovědí získaných v sociologickém výzkumu, pořádaném společností FOKUS v dubnu a květnu letošního roku na Slovensku. Juraji Samatanovi se z výsledků a odpovědí dělaly osipky a výsledky svádí na všechno možné, hlavně na působení "podfinancovaných, ignorovaných a frustrovaných učitelů", kteří působí od roku 1990 na mládež, ale například i na bulvár.

    Jen na to jedno nejdůležitější pan Smatana zapomněl. Dnešní systém na Slovensku, který je ve většině parametrů identický se systémem panujícím v Česku, není v mnoha ohledech, především v oblasti péče o člověka, lepší, než "reálný socialismus" praktikovaný v ČSSR.

    Samozvaný kádrovák médií Juraj Smatana vidí ve výsledcích průzkumu a v jím zachycených náladách obyvatel Slovenska jakési "bezpečnostní riziko".

    Pro mne jsou bezpečnostním rizikem spíš lidé Smatanova typu, kteří sice nejsou schopni hlubšího analytického myšlení, ale veřejný prostor neustále otravují štvaním proti nositleům "nesprávných názorů", proti svobodnému internetu a sváděním viny na detailní doprovodné systémové jevy aniž by se dotkli podstaty problému.

    A tady je ona tabulka odpovědí:




    0 0

    26.7.2018  Zvědavec
    Ekvádor je připraven vydat zakladatele WikiLeaks Velké Británii v „příštích týdnech nebo dokonce dnech“, uvedla šéfredaktorka RT Margarita Simoňjanová, která citovala své vlastní zdroje. Zároveň se v médiích opět objevily zprávy o vyhlídkách na jeho vystěhování z velvyslanectví.

    „Moje zdroje tvrdí, že [Julian] Assange bude předán Británii v příštích týdnech nebo dokonce dnech,“ napsala Simoňjanová v nedávném tweetu, který byl znovu uveřejněn na WikiLeaks. „Jako nikdy předtím si přeji, aby se mé zdroje mýlily,“ dodala.

    Tweet: WikiLeaks @wikileaks
    Šéfredaktorka RT: „Moje zdroje tvrdí, že @JulianAssange bude předán #UK v příštích týdnech nebo dnech. Jako nikdy předtím si přeji, aby se mé zdroje mýlily.“https://twitter.com/M_Simonyan/status/1019958571889577985…“

    Simoňjanová zveřejnila zprávu v době, kdy se v britském tisku opět objevily spekulace, že Ekvádor jedná s Velkou Británií ohledně budoucnosti Assangeho. Začátkem tohoto týdneoznámil Times, že Británie vede s Ekvádorem rozhovory na nejvyšší úrovni ve snaze odstranit Assangeho z velvyslanectví v Londýně.


    Tweet: Glenn Greenwald @ggreenwald - 20. července
    Šéfredaktorka RF uvedla, že ekvádorská vláda - která je nyní za vlády @Lenina silně podřízená Západu - zruší poskytnutí azylu Julianu Assangeovi a předá ho UK. Lidé, kteří předstírají, že věří ve svobodu tisku, budou potěšeni tím, když ho pošlou do USA.

    Co je větší hrozbou pro svobodu tisku: (a) vydat Juliana Assangeho do USA, aby ho Sessions a Ministerstvo spravedlnosti stíhali za publikování tajných a hacknutých dokumentů, nebo (b) Donald Trump, který tweetuje podlé urážky na adresu Chucka Todda a Wolfa Blitzera, a je drzý na Jima Acostu?

    Sir Alan Duncan, ministr zahraničních věcí, údajně stojí v čele diplomatického úsilí. Zdroj z blízkosti Assangeho prohlásil, že o rozhovorech nic neví, ale domnívá se, že Amerika klade „značný nátlak“ na Ekvádor, včetně toho, že hrozí zablokováním půjčky od Mezinárodního měnového fondu (MMF), pokud zůstane na velvyslanectví.

    Zpráva v deníku Times se objevila jen pár týdnů před návštěvou nově zvoleného ekvádorského prezidenta Lenina Morena, který označil Assangeho za „hackera“, za „zděděný problém“ a „kámen v botě“.

    Objevily se také další znepokojivé signály, které naznačují, že Assange představuje pro Ekvádor stálý problém. Na konci března tohoto roku odebrala ekvádorská vláda Julianu Assangemu komunikační privilegia s vnějším světem, a na velvyslanectví mu zrušila připojení k internetu.

    Tento krok byl vyvolán údajným porušením dohody s Assangem, že nebude zasahovat do záležitostí jiných států. Předtím silně kritizoval španělskou vládu za to, že ostře zakročila proti hnutí za nezávislost Katalánska.

    Assange se ukrývá na ekvádorském velvyslanectví od roku 2012, když požádal tento latinskoamerický stát o azyl. Švédsko požadovalo vydání 47letého Assangeho kvůli obvinění ze sexuálního napadení, ale Assange se obával, že by jeho vydání vedlo k přemístění do USA, kde by byl stíhán bez spravedlivého soudu.

    Spojené státy tvrdí, že Assange se „zapojil do terorismu“, generální prokurátor Jeff Sessions v loňském roce prohlásil, že jeho zatčení je „prioritou“. V průběhu let web WikiLeaks publikoval stovky tisíc tajných amerických dokumentů, včetně kabelogramů o válce v Iráku, které byly získány prostřednictvím informátorky Chelsey Manningové v roce 2010.

    Navzdory tomu, že Švédsko ukončilo vyšetřování proti australskému novináři Assangemu v květnu loňského roku, dosud nemohl opustit velvyslanectví kvůli nevykonanému britskému zatykači za údajné porušení podmínek kauce, a kvůli tomu, že neexistují žádné záruky, že nebude vydán do USA.

    Assangeho podporovali v průběhu let aktivisté a organizace pro lidská práva, dožadující se jeho osvobození. Panel OSN sice zjistil, že jeho pobyt na velvyslanectví představuje „svévolné zadržení“, ale bohužel to nestačilo k tomu, aby se tím nějak změnil jeho osud.


    Ecuador to hand over Assange to UK ‘in coming weeks or days,’ own sources tell RT's editor-in chief vyšel na RT 20. července 2018. Překlad v ceně 239 Kč Zvědavec.

    0 0

    Zbyněk Fiala
    26.7.2018 VašeVěc
    Do listopadových amerických voleb v mezidobí se EU míchat nebude, ale sóju, která o nich může rozhodnout ve farmářských státech s klíčovou podporou pro Trumpa, předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker důrazně doporučuje nakoupit.

    Z Washingtonu přišla moc zajímavá zpráva, že EU nakoupí zvýšená množství sóji a kapalného plynu, aby dala prostor pro jednání, na jejichž konci si Evropa odevzdaně lehne na zádíčka a nechá USA, ať si s ní dělají cokoliv, třeba i dvakrát. Takhle úplně to tam nebylo, ale podle prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa po jednáních s předsedou Evropské komise Jean-Claude Junckerem ve Washingtonu je Evropa připravena jednat o snižování cel a dalších obchodních překážek, a zároveň nakoupit americkou sóju a zkapalněný zemní plyn za miliardy dolarů.

    https://www.nytimes.com/2018/07/25/us/politics/trump-europe-trade.html

    Kdo z evropských subjektů co konkrétně koupí a proč, to z toho neplyne. Výsledek Junckerových jednání je pozoruhodný i tím, že jel do Washingtonu prodávat, ale místo toho kupuje. Ke všemu se vrací na píchlé gumě, neboť na cestu byl dostrkán hlavně velkými společnostmi evropského automobilového průmyslu, které se nejvíc bojí transatlantické celní války, ale zrovna aut se dohodnuté úvahy o snižování cel zatím týkat nemají.

    Pokud by však evropská auta skutečně potkala uvažovaná 20 či 25 procentní cla, nejvíc postiženými by byli Němci. Ti hájí – i s naší Škodovkou – pozici největších výrobců na světě, a kdyby to mělo být bez amerického trhu, znamená to zásadní rozkol. Uvedená cla mají být připravena do konce prázdnin.

    Pohled do oficiálních čísel amerického staťáku (US Census Bureau) od začátku roku ukazuje obchodní přebytky Německa vůči USA ve výši přes 5 miliard dolarů měsíčně. To je hodně. Loni to vzrostlo na 50 miliard, při ročním obratu 100 miliard dolarů. Na každý dolar amerického vývozu do Německa už tedy počítejte dva dolary dovozu. Teď to tedy roste ještě rychleji, za celý rok by to mohlo být 60 miliard dolarů.

    Divte se Trumpovi, že je rozčílený. Ale co s tím? Cla zkouší pod visačkou „národní bezpečnosti“, dokud mu to Kongres nebo WTO nezatrhnou. WTO se drží zpátky, Trump by mohl pro začátek přestat platit na její provoz a pohrozit úplným vystoupením. Nemluvě o tom, že ti nejsilnější se pravidly neřídí, ale určují je. Samozřejmě, že USA nesmí prošvihnout okamžik, kdy už nejsilnější nejsou a mohlo by se jim to vrátit. Jsou tedy USA stále ještě nejsilnější? Zdálo by se, že po Junckerově návštěvě ještě ano, když mu dokázaly odmítnout, co chtěl, a navrch ještě něco vnutit.

    Němci však co nejrozhodněji upozorňují na to, že s nábožným spoléháním na transatlantickou vazbu je konec. Plyn jim to ukazuje nejnázorněji. Pokud se připojí k nákupům amerického kapalného plynu za podstatně vyšší cenu, dobrovolně sníží svoji konkurenceschopnost. Proč by to ale dělali? Z důvodů národní bezpečnosti? Kvůli té přece stavějí Nordstream II. Bližší partner je v zásadě levnější a bezpečnější, a je nesmysl potit krev na tom, aby to bylo naopak.

    Jak levné to bude, to je samozřejmě otázka. Pokud Američané přesto zvýší odbyt svého kapalného plynu, je možné, že světová cena vzroste, aby se přizpůsobila průměru, za který je plyn nakupován. To by se Putinovi líbilo, ostatně v Helsinkách Trumpovi řekl, má zájem na spolupráci pro zvýšení ceny plynu. Ale stejně dobře si lze představit další kolo cenové války. Není úplně nemyslitelné, Rusko je teď péčí Západu na cenovou válku lépe připraveno. Pomohlo si díky sankcím, které je přinutily diverzifikovat příjmy a obejít se bez mnoha dovozů.

    Sankce Rusku poskytly odtučňovací a otužovací kůru, za jakou by normální člověk v lázních draze platil. Poskytly taky ochranu proti pravidlům mezinárodního obchodu. Je to jednoduché – když se někdo jednostranně rozhodne omezit vývozy do vaší země, nemusíte svůj průmysl chránit cly a dalšími triky, u kterých by se později ukázalo, že jsou zakázané nebo nepřijatelné. Sankce vám rovnou řeknou, na čem jste, a dlouhodobé sankce jsou ještě lepší, protože lze podle nich plánovat a vytvářet strategie.

    Řekněme, že Němci se budou znovu držet zpátky a krotká EU na americký plyn kývne. Ale je tu ještě ten Kongres. V listopadu máme volby, jejichž výsledek není snadné odhadnut. Z hlediska vnitřního ekonomického vývoje si Trump zatím pomohl, snížení daní povzbudilo konjunkturu. Ale obchodní války, které mají ekonomiku chránit před zahraniční konkurencí, mu sáhly na citlivý nerv. Čína odpověděla cly na sóju a míří tak na farmářské státy USA, kde je podstatná část Trumpova elektorátu.

    Trump slibuje zemědělské dotace, ale to nemusí projít, a když to projde, nemusí to stačit. Juncker proto Trumpovi pomůže a zkusí prosadit zvýšení nákupu sóji v Evropě. Do amerických voleb v mezidobí se samozřejmě míchat nebudeme, ale do sóji, která o nich může rozhodnout, jistěže ano.

    Nedivme se Junckerovi, že při jednání tak hauzíruje se závazky EU, ale je zvyklý na prostředí, kde politika může opravdu hodně. Nenaučil se to v Bruselu, ale doma. Před zvolením do čela Evropské komise byl 18 let premiérem státu velikosti okresu, kde není těžké mít všechno pod kontrolou. Přitom zneužíval faktu, že v EU je suverenita státu částečně sdílená, kde musíte poslouchat, a částečně zachovaná na národní úrovni, kde to máte takříkajíc v paži. EU není federace či konfederace, je to prostě unikátní hybrid, státy jsou napůl federalizované a napůl nahé, v rukou národních vlád. A Lucembursko dokonale využilo šedý prostor mezi unijními povinnostmi a národními právy.

    Juncker v roli premiéra se dokázal dohodnout s největšími světovými společnostmi, že budou mít evropské sídlo v jeho zemi a dostanou za to daňovou sazbu blízkou nule. Někomu by se zdálo, že nula nenásobí, ale z malých kapek se skládají i ty největší řeky, a tak Juncker tímto soustředěním drobného deště na trpasličí Lucembursko opatřil zemi královský vývar. Ten byl pořízen na úkor unijních partnerů v EU, kteří od zmíněných obřích společností nedostali nic. Dvojí zdanění se netrpí a trpasličí lucemburský příspěvek do společného rozpočtu není dostatečnou náhradou politiky typu „ožebrač svého souseda“.

    Teď Juncker jen obrátil brýle. Najednou vidí celou EU zmenšeně a nabízí Trumpovi, ať si ji odrbe.

    Česko to může klidně tolerovat, my už jsme si od Lucemburska vybrali, co jsme mohli, dalo nám přece Karla IV., Otce vlasti. Lucembursko nám slouží také jako zdroj poučení, jak daleko lze zajít v podpoře finančního průmyslu, neboť je světovým centrem investičních fondů. V bližší minulosti, za druhé vlny vlád ODS, se někteří finančníci usídlení v Česku opájeli blouzněním, že využijí naší daleko hlubší zkušenosti z okrádání investorů a přenesou toto centrum do Prahy. Příslušné zákony, kterými se měly vytrhat zuby dozorovým orgánům, už byly na cestě, ale skončily s kabelkami Jany Nagyové. Už se to prostě nestihlo.

    Takové je tedy pozadí nabídek EU tlumočených Junckerem ve Washingtonu. On si myslí, že vliv má a že to prosadí. Cílem má být znovu nějaké jednání o obchodní dohodě, když i sám Trump, nejen pobouření evropští občané, odmítl předchozí smlouvu TTIP (my jako „příliš drahý vttip“). Naštěstí je v tom ještě ta sója, břidlicový plyn a kongresové volby. Někdo musí vypsat objednávky, někdo hlasovat. Není to jen na jednom strýci a několika panácích.

    - - -

    0 0
  • 07/26/18--12:18: Knihu ničím nepřebiješ

  • Básník Karel Sýs
    S Karlem Sýsem hovořila Alena Novotná
    26.7.2018  
    Ve Spojených státech se rozproudila bouřlivá debata o smyslu veřejných knihoven. Někteří aktivisté tvrdí, že jsou příliš nákladné a měly by se zrušit. Všechny knihy by se měly převést do virtuální podoby, protože to je praktičtější. Co si o tom myslíte?



    Začíná to virtuálními knihami a končí virtuální realitou. Současní vodiči loutek nepotřebují čtenáře. Kdo nečte, ten nezlobí. Nejvýše je ceněn mistr grilovaček, zejména dokáže-li ugrilovat mozek. Nakonec bude reálná pouze smrt.

    Není lehčí virtuální knihovny kontrolovat? Anebo „politicky nevhodné“ knihy lépe zničit, když neexistuje hmotný exemplář? Nejde právě o to?

    Památky starověku byly z kamene a přežily do našich časů. Victor Hugo se v románu Chrám Matky Boží v Paříži obával, že kniha zabije katedrálu. Nestalo se tak. Katedrála žila s knihou v přátelské symbióze. Jenže v Hugově době se ještě vášnivě četlo.

    Říká se, že papír snese vše, ale jak víme z knihy Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, při určité teplotě shoří. Kniha vyšla v roce 1953 a tehdy se v USA ještě našli lidé, kteří navzdory hrozícím trestům „nevhodné“ knihy zachraňovali před paliči.

    Papír shoří, ale myšlenky odolají. Dnešní civilizace je založena na elektronickém uchovávání dat, tedy i románů a básní. Tato data lze snadno, dokonce i bezděčně, smazat. Můžeme se tedy až příliš snadno vrátit do doby, kdy se tlupa pravěkých analfabetů sesedla kolem ohně, aby vyslechla básníka zahaleného do kožešiny, který jim vyprávěl o Ithace, o Ráji, o zavraždění Ábela Kainem. Nebo Kaina Ábelem? Stačil jen malý výpadek paměti, a historie se ubírala jinudy.

    Neobáváte se, že podobný trend přijde také do České republiky?

    On už tady dávno je. Není to trend, nýbrž virus, který vyžere z hlavy pravdu a lásku a nahradí je reklamním spotem.

    Jak může rušení knihoven ovlivnit celkovou vzdělanost společnosti. Jinými slovy, nebude bez knihoven mezi námi víc hlupáků?

    Ale o to právě jde: hlupákům se snáze vládne. Na povel Nejvyššího Webmastera se všichni poslušní majitelé mobilů, tabletů a čteček seběhnou k jámě Posledního soudu a na povel se do ní vrhnou.

    Jak se stavíte k elektronickým knihám? Dokážete si představit, že čtete pouze virtuální knihy?

    V Čechách se říká, že komu karty v ruce šustí, toho pánbůh neopustí. Šustot obraceného papíru ničím nenahradíš. I nejzatvrzelejší elektroničtí narkomani chtějí vidět své myšlenky vytištěné. Alespoň zatím.

    Kniha je posvátný objekt, lze v ní listovat dopředu i zpátky, laskat se s papírem, obdivovat se grafické úpravě. I analfabet se s knihou polaská, i když ji drží vzhůru nohama.

    Kniha je nejpřirozenější kultovní předmět a nelze ji nahradit. Umělý svit malé i velké obrazovky je elektronicky podlepená prázdnota.

    (Rozhovor pro Sputnik News CZ)

    0 0

    Rostislav Iščenko
    27. 7. 2018     russnov
    Návrh Vladimíra Putina k vyřešení konfliktu na Donbasu s pomocí referenda, učiněný americkému protějšku v Helsinkách, byl na Ukrajině posouzen jako špatný signál pro Porošenka. Ve skutečnosti Porošenkovi byly již dávno všechny signály vyslány. Už mu nikdo odnikud nic nesignalizuje. V Helsinkách vlastně nastalo odhalení pozic ohledně Ukrajiny. A ukázalo se, že je pro Kyjev velmi nepříznivé. Ukrajinu nikdo nepotřebuje do té míry, aby za ni bojoval. Prezidenti Ruska a USA se snaží navázat vztahy mezi svými dvěma státy. Co není možné okamžitě řešit, je prostě přesunuto do závorek, dokud nebude nalezen vhodný mechanismus.


    Posledním signálem (pro Porošenka) byla tisková konference za plotem Bílého domu, kterou uskutečnil v roce 2017 k výsledkům zakoupeného fotografování s Trumpem. Je zřejmé, že tiskovou konferenci zapomněli zařadit do seznamu zaplacených služeb (nebo se Porošenko banálně ulakotil) a jeho vlastní rozum a zkušenost poradců nestačily k tomu, aby se zřekl samostatného vystoupení uprostřed Pensylvánské ulice (k výsledkům jednání se před tiskem vyjadřují oba vůdci a absence Trumpa, jakož i osiřelý ... formát události byl víc než symbolický). Takže Porošenko dlouho a spolehlivě nikoho nezajímá (s výjimkou důvěrných politických technologů, kteří se spoléhají na to, že na něm ještě něco vydělají).

    Putinův návrh je špatný signál pro celý postmajdanovský ukrajinský režim, lze říci, že je to rekviem pro ukrajinskou politickou elitu.

    Začněme tím, že kdyby se nedostala do tisku zpráva o tomto návrhu, nebyl by z něho žádný užitek. Po nějaké době by jednoduše Trump, který si vzal čas na rozmyšlenou, ruskému prezidentovi oznámil, že myšlenka s referendem je krásná, ale bohužel není realizovatelná, protože neexistuje způsob, jak ji provést.

    Za prvé, Kyjev je tvrdě proti, za druhé, Ukrajina a DLR/LLR se nemohou dohodnout na obsahu těchto otázek přinejmenším proto, že Kyjev vůbec s republikami nejedná.

    V tomto případě by se americký prezident vůbec nepřetvařoval. Opravdu žádný tlak není schopen postrčit Kyjev k tomu, aby změnil svůj postoj ohledně DLR/LLR. A potenciální nástupce Porošenka, ať je to kdokoliv, nemůže na tom nic změnit. Není to ani v tom, že potenciál občanské války ještě nebyl vyčerpán pro promajdanovou část společnosti. Dokonce ne proto, že věří ve vítězství. Těch je čím dál méně. Prostě se pro ně zřeknutí se války rovná zřeknutí se moci.

    Skutečnost, že absence vojenských operací na východě neumožní svádět ekonomické problémy na "válku a agresi", není důležitá. Lidé jsou i tak dlouho nespokojeni s majdanovským režimem, ale s pomocí systematického teroru jsou vyčištěni politici a politické síly, schopné být alespoň nějakou (i když slaboučkou) alternativou majdanu. Proto tedy není a neočekává se, že by bylo nějaké centrum ke shromažďování se, kolem něhož by se mohli seskupovat nespokojení, kuchyňský protest však nikoho neleká. Sovětská inteligence 70-tých let nadávala v kuchyních na sovětskou vládu, ale až Gorbačovova perestrojka, která umožnila oponentům SSSR legálně pracovat v politickém prostoru, přivedla systém k rozpadu.

    Zřeknutí se války, vyřešení krize na Donbasu zbaví majdanovské síly práva na teror proti politickým oponentům, které jim dnes relativně uznává značná část společnosti. Avšak násilí a teror jsou jediným účinným mechanismem pro uchopení a udržení moci majdanem. "Lidé s jasnými tvářemi" právě proto zpočátku souhlasili se spojenectvím s neskrývanými nacisty, a pak jim úplně dali moc, že pouze bojovníci, bez rozmyslu zabíjející politické oponenty, mohli přinést majdanu vítězství a v budoucnu generovat dostatek násilí k udržení moci.

    Ale oficiálně byl teror legalizován v očích obyvatelstva právě válkou. Vláda přece nemůže zakázat "hrdinům, kteří umírali za zemi", aby podporovali "ukrajinský řád" na ulicích měst. A že prostředky k "udržování pořádku" jsou nelegální, no je přece válka. Pokud ale není válka, pak se "hrdinové a obránci" okamžitě mění na "hajzly, kteří překážejí v žití". Bandity, kteří nastolují v ulicích vlastní "pořádek", trpí průměrný obyvatel pouze z obavy z příchodu ještě hroznějších. Pokud nebezpečí mine, okamžitě začne požadovat, aby se policie vypořádala s nadutými marginály.

    Hodnocení nejdůležitějších kandidátů na prezidenta Ukrajiny se příliš neliší od statistické chyby. Jelikož pouze osoby, které přísahaly "revoluci důstojnosti", zůstaly v aktivní politice, svědčí to o skrytém zklamání z myšlenek majdanu. Takže zmizení teroru umožní, aby se projevili protimajdanovští politici, které budou lidé podporovat, a jejich nyní působící kolegové budou muset jít na politické smetiště a čekat, že budou předvedeni před soud ve věci rozpoutávání občanské války.

    Takže žádné USA by nemohly přimět současnou politickou elitu Ukrajiny, aby souhlasila s referendem. Tím spíš, že vnitropolitický boj mezi koncepty Trumpa a Obamy-Clintonové pokračuje a v ukrajinském směru zůstává americká zahraniční politika pod kontrolou právě Obamy-Clintonové. Jak v Kremlu tak na Smolenském náměstí to dobře vědí.

    Takže myšlenka referenda jen druhořadě (a co když se náhle zadaří) mohla být předložena za účelem realizace. Právě tak druhořadý je i jeho vliv na vnitropolitickou situaci na Ukrajině, antiporošenkovský konsensus tam beztak je, antitimošenkovský ve druhém kole je víc než možný, a nezávisí to na úsilí Ruska a USA, ale na stupni zděšení oligarchů. Buď to bude paralyzující fatalistický strach, předem blokující možnost vystoupit proti Tymošenkové, nebo to bude strach, stimulující aktivitu, zaměřenou na zničení objektu nebezpečí.

    Ovlivnit tato rozložení nemůže Moskva ani Washington, aniž by měly v Kyjevě reálnou silovou přítomnost. Ale právě přímému zapojení se do vnitřního politického konfliktu na Ukrajině se Rusko i USA snaží vyhnout. Nikdo nechce poskytnout ani bezpečnostní záruky místní elitě, ani převzít zodpovědnost za zchudlé obyvatelstvo země se zničenou ekonomikou.

    Za těchto podmínek návrh uspořádat referendum jako jeden z mechanismů pro řešení situace na Donbasu mohl sehrát roli hybné síly tlaku na Ukrajinu až poté, co byl vyzrazen. Stejně bylo jasné, že USA ho odmítnou. Ale skutečnost průniku informace o zájmu posouzení návrhu Trumpem ukázala všem na Ukrajině, že administrativa USA hledá způsob, jak se zbavit nutnosti podporovat Kyjev a jen hledá příležitost, jak se dostat z této krize bez ztráty tváře. V důsledku toho bude myšlenka referenda, která neprošla, nahrazena další, případně nejednou, bude-li třeba. Ale nakonec se obě strany dohodnou, avšak na názor Ukrajiny se nikdo nebude ptát.

    Navíc je zřejmé, že demokraté (orientovaní na podporu koncepce Obamy-Clintonové) ztratili příležitost obhajovat své pozice na Ukrajině. Jejich hysterie ohledně jednání v Helsinkách byla věnována všemu možnému, jenom ne ukrajinské otázce. Trumpovi oponenti na Ukrajině a v USA, stejně jako v euklidovské alternativě (epizoda z Teorie velkého třesku, pozn. překl.), vyřvávají totéž, ale neprotínají se.

    V Helsinkách vlastně nastalo odhalení pozic ohledně Ukrajiny. A ukázalo se, že je pro Kyjev velmi nepříznivé. Ukrajinu nikdo nepotřebuje do té míry, aby za ni bojoval. Prezidenti Ruska a USA se snaží navázat vztahy mezi svými dvěma státy. Co není možné okamžitě řešit, je prostě přesunuto do závorek, dokud nebude nalezen vhodný mechanismus.

    Trumpova připravenost zvažovat dokonce i takovou variantu, jednoznačně nevhodnou pro Ukrajinu, jakou je referendum (jeho organizace není možná v rámci stávající ústavy země), stejně jako jeho neochota konzultovat se svým spojencem v Kyjevě přinejmenším pro formu, je pro Ukrajinu velmi špatným signálem.

    Byla jednoduše vyškrtnuta ze stávající mezinárodní politiky. 

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová


    0 0

    Ljubov Stěpušová
    27. 7. 2018 zdroj
    Nikdy dříve se ministr zahraničí Sergej Lavrov a náčelník Generálního štábu Valerij Gerasimov nevydali na společnou cestu po světě. Zjevně jsou to "kurýři", kteří upřesňují rozhodnutí ze setkání mezi Putinem a Trumpem. Ale proč byla nutná přítomnost Gerasimova na setkáních v Berlíně a Paříži, pokud hrají druhořadou vojenskou roli v Sýrii? Je to něco na způsob vzkazu Putina Merkelové a Makronovi: "Promluvte si s Gerasimovem, když Lavrov není přesvědčivý".


    Sergej Lavrov a Valerij Gerasimov navštívili tento týden izraelského premiéra Benjamina Netanyahua v Tel Avivu a v Berlíně a Paříži německou kancléřku Angelu Merkelovou a francouzského prezidenta Francoise Macrona. Soudě podle krátkých zpráv v tisku byla projednávána Sýrie a s Evropany "normandský formát" v souvislosti s Ukrajinou.
    Izrael - vše jde podle plánu

    Při setkání v pondělí 23. července byl s Benjaminem Netanyahuem přítomen kolega Gerasimova z oboru - izraelský ministr obrany Avigdor Lieberman. Bezprostředně po setkání Benjamin Netanyahu telefonicky hovořil s Vladimírem Putinem.

    Všechno je logické - vypálili dohody s Trumpem ohledně Izraele. A sice - Rusko splnilo svůj slib, že zajistí přítomnost syrské armády na jihu, na hranici s Izraelem tak, že od ní odsune iránské síly. USA zase souhlasily s přítomností Bašára Asada u moci, a není vyloučeno, že s odvedením sil západní koalice ze Sýrie. Zde jsou vyhlídky na pokrok dobré, jelikož Írán uvedl, že může zvážit stažení svých vojsk, pokud budou jeho zájmy zaručeny Ruskem.

    Jaké to jsou zájmy? Bašár Asad u moci a zajištění v jeho osobě spojence v regionu. Dodávky zbraní Hizballáhu přes území Sýrie bude nutno zmrazit.

    Stažení Bílých přileb Izraelem dokazuje, že dohody jsou prováděny. Dokonce i syrské vojenské letadlo, které bylo sestřeleno v úterý 24. července, nevyústilo v něco vážného. Možná to byla vlastní hra Syřanů. Bylo také učiněno prohlášení bývalého íránského velvyslance v Damašku a poradce íránského ministra zahraničí Íránu Husseina Sheikholeslam, že "Rusko by nemělo zasahovat do vnitřních záležitostí Syřanů. Syrská vláda je jedinou stranou, která má právo rozhodnout, kdo zůstane v Sýrii a kdo ji opustí". Pravděpodobně tlumočil nejen iránskou pozici.
    Německo a Francie: Ukrajina vysvětluje přítomnost Gerasimova

    Setkání v Berlíně se konalo za přítomnosti ministra zahraničí Heika Maaseho a v Paříži ministra zahraničí Jean-Yves Le Driana. Setkání, jak píší západní agentury, bylo uspořádáno na žádost ruského prezidenta. Podle oznámení ministerstva zahraničí Ruska se diskutovalo o uprchlících ze Sýrie a o "normandském formátu" (Minské dohody v souvislosti s Ukrajinou).

    A okamžitě vzniká otázka: proč je nezbytná přítomnost Gerasimova, když bereme v úvahu daný program? Paříž a Berlín hrají druhořadou roli v syrském vojenském konfliktu, leda humanitární. Ano, byly zprávy, že Rusko a Francie zahájily společnou humanitární operaci v Sýrii na osvobozeném jihu. Co však mohl sdělit Gerasimov k této otázce?

    Ale Berlín a v menší míře Paříž nesou přímou odpovědnost za příchod k moci fašistického režimu na Ukrajině a za rozpoutanou rusofobii v Evropě. Rusko uspořádalo Mistrovství světa 2018 ve fotbalu a mohlo by dnes otevřeně vysvětlil evropským těžkým vahám svůj postoj k Ukrajině. A ten se změnil. Připomeňme Putinův návrh na uspořádání referenda na Donbasu. Zde Gerasimov mohl hovořit o Ukrajinou překročené "červené čáře" v Azovském moři.

    Verze "těžkých následků pro státnost" pro Kyjev v případě eskalace situace není vyloučena, a ta bude předložena podle plánu Generálního štábu RF. Tento plán bere rovněž v úvahu sabotáž dohod uzavřených s Trampem k Ukrajině, pokud se ta odváží reagovat vojenskou operací proti Donbasu samostatně nebo na pokyn "hlubokého státu". Je to něco na způsob vzkazu Putina Merkelové a Makronovi: "Promluvte si s Gerasimovem, když Lavrov není přesvědčivý".

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

older | 1 | .... | 604 | 605 | (Page 606) | 607 | 608 | .... | 668 | newer