Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Lidé v H-Systemu naletěli dvakrát

$
0
0
Zbyněk Fiala
29.7.2018  VašeVěc

Přišlo mi poštou: „Zaregistroval jsem Váš článek k H-Systemu a tak jsem se rozhodl Vám opět po dlouhé době napsat,“ začíná dlouhý text od zasvěceného autora, jehož jméno zatím neuvedu. Je přesvědčen, že situaci v Horoměřicích, resp. její mnohaleté neřešení mají na svědomí členové Sdružení Maják, respektive jejich právní zástupci.

Z autorova textu vyplývá, že stavební podnikatel Smetka nebyl jediný, komu lidé z H-Systemu naletěli. Když pak Smetka zkrachoval a došlo ke konkurzu, podvedení stavebníci-věřitelé se začali sdružovat a hledali způsob, jak svůj majetek zachránit. Tak vzniklo Stavební bytové družstvo Svatopluk a Sdružení Maják.

Členům Sdružení Maják však na počátku někdo namluvil, že z konkurzní podstaty zkrachovalého H-Systemu dostanou peníze zpět, a tak nemá smysl investovat další prostředky do dostavby (samozřejmě pokud vůbec bylo co dostavět). Tím tato osoba postavila tuto část věřitelů H-Systemu (cca 100 poškozených) proti ostatním (cca 900 poškozených, včetně 650 členů SBD Svatopluk).

Členům Sdružení Maják samozřejmě nikdo nesdělil, že míra uspokojení z konkursů obvykle dosahuje jen několika procent a že většina aktiv H-Systemu v průběhu konkursu zmizí.

Poškození, kteří byli zastoupeni SBD Svatopluk, získali od konkursního správce Kudláčka souhlas s dostavbou a dostali i příslib, že budou moci odkoupit pozemky a rozestavěné stavby za cca 10,5 milionu korun. Bylo to odsouhlaseno věřitelským výborem, jehož členem bylo i SBD Svatopluk. Jenže proti tomu učinilo Sdružení Maják zcela fiktivní nabídku na odkup pozemků a rozestavěných staveb za podstatně vyšší částku, 15 milionů korun.

Tato nabídka nebyla myšlena vážně, nikdy se nerealizovala. Nabízených 15 milionů korun Sdružení Maják ani nikdy nemělo. Proč to udělalo? Šlo o účelový krok, který měl znevěrohodnit konkursního správce Kudláčka i SBD Svatopluk. To se podařilo. Konkursní soudkyně JUDr. Hodačová konkursního správce odvolala a SBD Svatopluk vyloučila z věřitelského výboru.

Konkursní správce Kudláček se proti rozhodnutí JUDr. Hodačové odvolal a Vrchní soud v Praze mu vyhověl, ale konkursní soudkyně vzápětí správce Kudláčka odvolala znovu. Pan Kudláček si v tom okamžiku zřejmě řekl, že nemá cenu těmto protivenstvím vzdorovat a opakovanému odvolání už se nebránil. Tím se podařilo dosadit na post konkursního správce JUDr. Monsporta. Vznikly také změny ve složení věřitelského výboru, takže SBD Svatopluk už tam není a Sdružení Maják tam naopak je. Sdružení Maják pak na věřitelském výboru zastupuje JUDr. Hana Marvanová.

Další podstatná otázka se týká toho, proč se konkursní správce nevěnoval rychlému zpeněžení pozemků a rozestavěných domů hned na počátku konkursu. To by vedlo k rychlému uspokojení poškozených věřitelů, a tedy naplnění jedné ze zásad konkursního řízení. Byla v pozadí spekulace na budoucí růst cen pozemků a nemovitostí? Takové jednání je v rozporu s dobrými mravy a neměla by mu být poskytována soudní ochrana. Je zarážející, že Nejvyšší soud to ve svém rozhodnutí ignoroval a rozhodl formalisticky.

Autor má za to, že konkursní správce JUDr. Monsport se veřejně přiznal k porušování povinností při správě cizího majetku a k poškozování věřitelů, když uvedl, že nemá od Horoměřických vůbec žádné příjmy z nájmu. Domy byly kolaudovány v roce 2000 a konkursní správce tedy měl 18 let vybírat nájemné za pozemek od SBD Svatopluk. Uzavřením nájemních smluv by se však „legitimizovalo“ užívání nemovitostí, což by stálo v cestě těm, kdo by se chtěli cestou konkurzu zmocnit dostavěných domů.

Jestliže nyní JUDr. Monsport sdělil, že bude požadovat doplacení aspoň toho nájemného, které není promlčené, tedy nájemného za 3 nebo 4 roky, tak se podle autora jednoznačně k porušování povinností přiznal. Neuhrazené nájemné za cca 14 let může představovat dokonce tržní cenu pozemku. Mohl by proto být například z tohoto důvodu odvolán z funkce. Tedy cesta, jak odblokovat dlouhodobou nečinnost a neochotu JUDr. Monsporta řešit věc v souladu s dobrými mravy existuje, soudí autor.

- - -

 

Zbyněk Fiala: Proč je případ H-Systemu nemravný

$
0
0

Zbyněk Fiala
29.7.2018  VašeVěc

Rozhodnutí Nejvyššího soudu o vystěhování lidí, kteří si dostavěli domy z H-Systemu, je jistě podle práva. Stejně tak bylo podle práva rozhodnutí soudu nižší instance, že vystěhování se příčí dobrým mravům. Laika napadne, že je nemravné s dvacetiletým odstupem přenášet náklady doby bezpráví na ty, kdo se mu pokoušeli v dobových podmínkách bránit.

Dnes má být znovu ukradeno to, co vytvořili družstevníci – tím, že rozpadající se domy, ve kterých měli vloženy své peníze, dostavěli. Nejen to, zvedli zároveň hodnotu lokality a jejích realit na pětinásobek. Co by se stalo, kdyby místo toho v Horoměřicích ponechali chátrající staveniště mezi hromadami odpadků s příležitostnými úkryty pro bezdomovce?

Komické je, že soudní spis je tak obsáhlý, že k jeho převozu k Ústavnímu soudu bude potřeba náklaďák. Vypadá to jako neschopnost najít hlavní problém a soustředit se na něj, stejně jako praxe, že opakované stejné případy se posuzují každý zvlášť. Teoreticky si o tom může vykládat každý, co chce, ale prakticky nikdo nemůže udržet náklaďák papírů v jedné hlavě. Svádí to pouze k bitvám o nepodstatné detaily, které zdržují a brání posoudit podstatu věci.

Jestliže je k posouzení banální věci - vykradení stavebního podniku – potřeba náklaďák papírů, musí to trvat extrémně dlouho. Už to je nemravné, a odpovídá stát. Stát může za to, že družstevníci žijí celou generaci v nejistotě, jisté je jen to, že co chvíli po nich někdo něco chce. Samozřejmě, každý to vidí jinak. Dlouhý a složitý proces nese vysoké a trvalé příjmy advokátům, odhadcům, znalcům či konkurzním správcům. Dlouhé trvání také vytěží maximum z růstu cen. Zdržování může být motorem kapitálového zisku.

S tím ziskem opatrně. Zprávy správce konkurzní podstaty uvádějí, že v posledních letech byly věřitelům nabízeny jen jednotky procent z původní hodnoty majetku v konkurzu. Tedy, že věřitelé odkázaní na konkurz drsně zchudli. Ale jak je to u nás se správci konkurzní podstaty? Také je to přivádí k žebrácké holi? To opravdu, ale opravdu silně pochybuji. Náš pozoruhodný systém je nastaven v neprospěch dlužníků i věřitelů.

V čem je společenský přínos toho, že hospodářský nezdar, ať už přirozený nebo vykradením, u nás znamená dlouholeté umrtvení veškerých aktivit, tedy jiných než rozprodej mršiny? Nezdar je přece součástí jakékoliv tvořivé činnosti. Staré moudro říká, že chybami se člověk učí. Proč u nás poučený člověk nesmí to, k čemu se chybami vypracoval, využít?

Zejména v ekonomikách, které se derou kupředu vlnami inovací, je schopnost včas poznat neúspěch považována za přednost. Lidé, kteří mají za sebou nějaký ten bankrot, hlásí, že už něco zkusili. Musí to být fér, od toho jsou soudy. Jejich úkolem je rozhodnout rychle a ve prospěch tvorby hodnoty, nikoliv všechno směrovat k vleklému rozprodeji zařízení za cenu šrotu.

Případ H-Systému však bohužel pochází z období bezpráví. Formálně tak asi nikdy označeno nebude, ostatně, zákony se šermuje i za válek, byť mají (jak říká Kartel Havlíček Borovský) „všechny paragrafy v jedné patrontaši“. U nás se zase zavedl zákonný systém, ve kterém je všechno přísné a neoblomné, ale výsledkem je, že nahoře se krade a dole platí.

Podstatou věci bylo, že v 90. letech bylo správcům tolerováno, když se ke svěřenému majetku chovali, jako by jej vlastnili. To byla politika státu, start kapitalismu bez kapitálu. Soukromé vlastnictví jsme v zemi založili tím, že jsme upřednostnili piráty. Najdou se samozřejmě velikáni, kteří připomenou, že například v názvu vznešených bank obsahujících jméno Morgan snadno dohledáme rodovou tradici. Tisíce jiných pirátů, kteří byli potupně zmasakrováni na náměstích, samozřejmě neznáme. Neznamená to také, že všichni ekonomicky činní z oněch dob byli piráti. To jen u nás v 90. letech se vytvořily podmínky, kdy nic jiného než pirátství nemělo ekonomický smysl.

Kolik je těch, kdo z těchto podmínek něco vybudovali? Dobře, Zbyněk Frolík a jeho nemocniční postele. I kdyby tu byla stovka dalších. To hlavní však bylo vedeno po trajektorii - získat zadarmo, vykrást a prodat, nejlépe do zahraničí.

Mělo to spoustu forem. Podniky se privatizovaly, aby nový majitel dostal klíče od pokladny a od skladu a mohl si nerušeně vzít, co ho napadlo. Byl vlastník, tak co? Někdy tím splácel aspoň bankovní úvěry, ale často ani to. V mnoha bankách se s tím dokonce počítalo, že rozdané peníze nedostanou zpátky, ty banky vznikly jen pro tento účel. Státní pomoc bankám pak přesáhla půl bilionu korun, než ty menší zkrachovaly a větší se prodaly za pár šupů zahraničním vlastníkům. Ti je drží dodnes a získali z nich násobky investovaných částek.

Na přehlížení rozdílů mezi majetkem svěřeným a vlastním zbohatli všichni správci investičních fondů z kuponové privatizace. Prodávali cizí, jako by bylo jejich, a výtěžek odkláněli pomocí spřízněných firem většinou tak, že jej měnili za investiční smetí. Když už měli dost peněz na samostatný postup (ale stejně dobře si mohli půjčit od spřátelené banky), spustili investiční paniku („akcionáři, plačte“), aby prodejní vlna srazila ceny a mohli všechno skoupit za babku pro sebe.

Další triky představovalo zaměňování nízkých historických cen za vysoké tržní. Nebo privatizace za ceny akcií z manipulovaného burzovního trhu – případ OKD. Také domečky v H-Systemu vznikaly v těchto podmínkách. Lidé zareagovali na barnumskou reklamu, dali peníze, začali stavět, a najednou zjistili, že peníze jsou pryč a firma krachuje. Kdo přišel o úspory a jiné peníze neměl, byl na konci cesty.

Část stavebníků to však nevzdala, i když to znamenalo zaplatit všechno znovu. Vzniklo družstvo Svatopluk, které dosáhlo dohody s prvním konkursním správcem, že mohou své rozestavěné domy dostavět. Rozumné rozhodnutí, jaké by padlo kdekoliv ve světě. U nás ne, soudce to odmítl a správce odvolal. Ve prospěch koho? Věřitelů? O tom nepatrném výnosu už jsme mluvili.

Nedivím se soudům, že se v tom tak těžce prohrabují. Velké peníze, které pirátstvím vznikly, mají dlouhé prsty.

- - - 

 

Kauza H-System znovu otevřela otázku hmotné a trestní odpovědnosti soudců, exekutorů a konkurzních správců.

$
0
0

- VK -
29.7.2018  AENews
Kauza H-System znovu otevřela otázku hmotné a trestní odpovědnosti soudců, exekutorů a konkurzních správců. Nejvyšší soud zřejmě porušil Listinu v Lisabonské smlouvě, která zaručuje spravedlivý proces a nedotknutelnost osobního majetku. Věřitelé H-Systemu jsou jen špička ledovce, podívali jsme se do minulosti. Klausova amnestie zahlazuje H-System, Union Banku a všechny stopy!


Skandální rozsudek Nejvyššího soudu ČR v kauze vytunelovaného H-Systemu se stává největší kauzou letošních prázdnin. Všechna média v České republice se zabývají důsledky, které rozsudek bude mít, a to nejen pro samotné aktéry a okradené občany, ale i pro samotný obraz české justice a spravedlnosti jako takové, která už tak je po roce 1989 u občanů silně nalomená. Zároveň se ve společnosti ukazuje, že veřejnost v České republice se rozděluje na dva nesmiřitelné tábory, kdy jeden podporuje a zastává se majitelů dostavěných domků, zatímco druhá část obhajuje rozsudek NS a přeje lidem vystěhování.

Dokonce padají v diskusích i nechutné argumentace ve stylu, že když ti lidé měli peníze na to, aby za domy zaplatili dvakrát nebo třikrát, tak že asi budou zazobaní a není třeba je litovat. Jiní se ohrazují proti tomu, aby bylo komukoliv pomáháno z peněz státu, protože lidé si prý za problémy mohou sami, protože naletěli podvodníkům z H-Systemu.


Pravda je taková, že H-System je pouze špička ledovce a pozůstatek zločinného vývoje v České republice po roce 1989 a takových kauz a tunelů bylo mnohem více. Pojďme si je krátce shrnout a připomenout si, proč Česká republika není právním státem a proč je potřeba, aby došlo k zavedení hmotné a trestní odpovědnosti nejen pro politiky, ale i pro soudce, exekutory a konkurzní správce. Okradení lidí z H-Systemu se odehrálo v době tzv. “ekonomické transformace” pod vedením vlády Václava Klause, který proslul hrozivým výrokem, že nezná pojem “špinavé peníze” a peníze jsou prý jenom jedny, záleží pouze na tom, na jaké účely se vynaloží. Velmi krátce si shrneme největší kauzy a něčeho se držte, bude to jízda.


Harvardské fondy a Harvardský průmyslový holding


Viktor Kožený a Boris Vostrý vytunelovali majetek Harvardských fondů a vyvedli více než 10 miliard korun do zahraničí na offshorové účty. Poškozeno bylo více než 1 milion občanů České republiky, účetní a tržní kalkulace škody však jde do stovek miliard, protože klienti Harvardských fondů přišli o zisky, které by jim plynuly z vlastnictví a výtěžků holdingu, pokud by byl spravován řádně a poctivě. Boris Vostrý je na útěku a žije v Belize, Viktor Kožený žije na Bahamách a má irské občanství, které si koupil. Český stát neodškodnil ani jednoho českého občana, přestože podle mezinárodních analýz a stanoviska OBSE je na vině český stát, který po spuštění velké privatizace nepřipravil řádnou legislativní ochranu a mantinely na ochranu investorů před fenoménem vyvádění majetků z firem do soukromých rukou, tzv. tunelováním.

 Viktor Kožený

Kampeličky a krach Union banky


V průběhu a koncem 90. let byly v ČR vytunelovány desítky kampeliček, jinými slovy družstevních záložen, ve kterých lidé utopili desítky miliard korun. Mechanismus podvodů byl pokaždé stejný. Skupina osob se domluvila s vedením kampeličky a na fiktivní schránkové firmy byly schváleny úvěry ve výši desítek milionů korun z peněz střadatelů družstevní záložny. Tím byly úspory občanů vyvedeny z finančního ústavu a ten potom vyhlásil úpadek. Kampelička nejprve fungovala standardně, aby si získala důvěru a nabrala klienty a potom byl spuštěn proces vytunelování. Zákon o kampeličkách byl nastaven tak, že měly postavení jako banky, ale nespadaly pod žádné kontrolní mechanismy, na rozdíl od bank.

Mohly tedy bez regulací půjčovat peníze, bez limitů a s obrovským rizikem pro střadatele kampeličky. Konec 90. let většina kampeliček nepřežila, většina jich byla vytunelována nebo zkrachovaly v důsledku vyděšení občanů z krachů kampeliček a hromadných výběrů úspor a odchodů pryč. Na zločinný zákon o kampeličkách upozornila v roce 1999 i pozorovací mise OBSE, která se pozastavovala nad tím, že kampeličky v ČR nepodléhají žádným kontrolám a regulacím. Jednou z kampeliček, která dodnes přežila a transformovala se z družstevní záložny na regulérní banku, je Fio Banka. Český stát dodnes nenese zodpovědnost za to, že chybným a lajdáckým (a možná úmyslným) přístupem poslanců ve sněmovně byl přijat zákon o kampeličkách, který umožňoval jejich vytunelování.


Případem samým pro sebe byl krach Union Banky. Tato banka poskytla v roce 1999 velice rizikové a vysoké úvěry vlastním akcionářům banky a charakter půjček měl všechny parametry tunelu. Banka se 75 tisíci klienty a střadateli se dostala do problémů v zimě 2003, kdy vyhlásila platební neschopnost. Lidem přestali fungovat platební karty, nešlo vybírat z bankomatů. Správkyně konkurzní podstaty Union Banky Michaela Huserová byla obviněna z toho, že prodávala majetek banky mimo majetkový soupis konkurzu, a že majetek je prodáván spřízněným subjektům okolo ústeckého soudce Jiřího Berky.

Ten se pokusil už dříve uvalit konkurz na Českou revitalizační, která měla být nástupcem Union Banky. Na jaře roku 2011 bylo zahájeno soudní řízení s někdejšími generálními řediteli Jiřím Babišem, Tomášem Seidlerem a členy představenstva Tomášem Michalem, Miroslavem Fučíkem a Alenou Pejčochovou. Byli obviněni z tunelování Union Banky a vzniklé škody ve výši 4 miliardy korun. Toto stíhání však v roce 2013 zastavila a zahladila amnestie prezidenta Václava Klause!Česko snese… atd.

Krach IPB Banky


Jedná se o největší krach v novodobé historii České republiky. V jeho důsledku vznikla ztráta téměř ve výši 70 miliard korun, které byly sanovány v následných letech z peněz ostatních bank a z kapes občanů formou zvýšení úrokové zátěže sazeb LIBOR a změn tzv. lombardních sazeb ČNB, což komerční banky převedly do zdražení hypoték a půjček. Pád IPB Banky byl způsoben toxickými úvěry z nekrytých a nesplatitelných úvěrů, které se masivně kumulovaly poté, co se blížila ke konci tzv. ekonomická transformace v ČR a již nebylo možné skrývat nesplatitelné úvěry, které by nezbytně vedly k žalobám a exekucím vysoce postavených osob, podnikatelů, politiků a celých politických stran, kteří různými cestami a přes různé firmy čerpaly od IPB úvěry, o kterých se vědělo, že nikdy nebudou splaceny. Proto se IPB musela nechat zkrachovat, toxické úvěy IPB převzala státní konsolidační agentura a zdravé jádro banky získala ČSOB za symbolickou 1 korunu a k tomu navíc 180 miliard, kterými se stát zaručil zahladit pohledávky drobných klientů po zkrachovalé IPB. Česko snese… atd.

Odstraňování loga IPB po krachu.

Kvůli kauze IPB byl podle všeho v roce 2005 zastřelen v Praze František Mrázek, který podle společníků disponoval důkazy o firmách a napojení všech politických stran v parlamentu ČR na toxické úvěry v IPB. Mrázek tomu prý říkal “dojení ovčánků za bílého dne”. IPB museli nechat padnout, aby nikdo z politické scény nemusel vracet IPB bance půjčené peníze. Mezi poslanci se IPB koncem 90. let v kuloárech poslanecké sněmovny říkalo“sypadlo” (na peníze). Jako spouštěcí mechanismus pádu banky byla razie URNA ze dne 16. června 2000 poté, co Nomura převedla 46% akcií na schránkovou firmu Saluka Investments na Kajmanských ostrovech a “čirou náhodou” o tom neinformovala ČNB, což bylo nezákonné, a ČNB která tím dostala důvod a záminku pro násilné převzetí a nucenou správu IPB a její tichou likvidaci. Mluvit v této souvislosti o právním státě může jenom idiot. Bylo to největší praní špinavého politického prádla za bílého dne v Evropě.


Mostecká uhelná společnost


Kauza Mostecké uhelné společnosti (MUS) se přednáší už i v USA na hodinách kriminalistiky, uvedla nedávno švýcarská média jako perličku, ale pro nás je důležité, abychom si kauzu zopakovali. V roce 1999 vláda Miloše Zemana rozhodla o prodeji státního podílu v MUS konsorciu skupiny Appian Group skrze její dceřinku Investenergy, která za 46.9% MUS zaplatila 650 milionů korun. Posléze Appian ovládl i Škoda Holding. Jak se však později ukázalo, za americkou společností Appian Group stála pětice manažerů MUS, konkrétně se jednalo o Antonína Koláčka, Marka Čmejlu, Jiřího Diviše, Oldřicha Klimeckého a Petra Krause. Jejich geniální plán spočíval v tom, že vládě Miloše Zemana za nákup státního podílu MUS zaplatili z peněz té samé kupované společnosti, kterou v té době manažovali, tedy z peněz MUS. České hlavičky, to nevymyslíš!


Stávka na dole Kooh-i-Noor v roce 1999.

Jinými slovy, stát dostal od Investenergy peníze, které pocházely jako od Appian Group a americká Appian Group je ale dostala skrze další krycí transfery od MUS. Pro nechápavé, stát dostal za prodej státního podílu peníze, které patřily jemu samotnému, tedy státu v době prodeje MUS. Appian Group tak nákup MUS nestál ani jednu korunu, nákup zacvakal český daňový poplatník. A pokud jde o právní stát, policie v roce 2008 znovu případ MUS odložila. Vyšetřovatelé prověřovali, zda MUS nebyla ovládnuta za peníze určené na budoucí rekultivace MUS, ale žádná pochybení neshledala. Právní stát? Takže do celé věci musel vstoupit až švýcarský soud, kam manažeři MUS celou dobu ulejvali své odkloněné peníze. V roce 2013 je odsoudil za podvod a praní špinavých peněz.


OKD


Společnost Karbon Invest podnikatelů Viktora Koláčka a Petra Otavy koupila v roce 2004 od českého státu jeho podíl v OKD za 4.1 miliardy korun, zatímco odhadní cena byla 9.8 miliardy. Pouhé dva týdny po nákupu však tento podíl obratem ruky prodávají firmě RPG Investments Zdeňka Bakaly.Policie je přesvědčena, že Koláček s Otavou byli v roli bílých koňů, kteří zastupovali Zdeňka Bakalu v roli prostředníků z toho důvodu, aby Bakala nemusel dodržet sliby dané státu, který by byly učiněny před nákupem podílu. To se nakonec potvrdilo, když Zdeněk Bakala neprodal havířské byty nájemníkům, jak původně stát požadoval po Koláčkově a Otavově Karbon Investu, ale namísto toho byly nemovitosti převedeny na společnost RPG Byty, Bakalovu dceřinnou společnost RPG Investments.



Stát tak přišel o 5.7 miliardy kvůli podhodnocené ceně a navíc havíři na Ostravsku byli připraveni o nákup bytů do soukromého vlastnictví. Zdeněk Bakala vyplácel dividendy a vyváděl peníze z OKD přes společnost NWR, kterou ovládal, a to i v době, kdy společnost byla v útlumu. Zatímco polské doly profitovaly a jsou na vrcholu produkce, na Ostravsku bylo do omrzení lidem vtloukáno do hlav, že uhlí je v útlumu a musí se propouštět. Právě před několika dny skončilo další soudní stání v kauze OKD. Zdeněk Bakala se k soudu opět nedostavil. Českými soudy prý pohrdá, jeho chrání dům Rothschild a lidé v londýnském City.

Česká země už Čechům nepatří, země patří cizím bankám, které testují skrze loutkové české soudy, zda je už možné začít lidem konfiskovat majetky stejně jako v Itálii


Toto bylo jenom několik nejkřiklavějších případů, kdy český daňový poplatník byl třísknutý přes hubu tak obrovskou silou, že mu všechny zuby vylétly z úst, ale jak se zdá, leckterý český daňový poplatník si raději bude nadávat a vylévat zlost na okradených lidech z H-Systemu, kteří ve srovnání s výše uvedenými kauzami jsou oběti, které naletěly, a to hned několikrát, a které vlastně ani nestojí za řeč. Proč se vlastně zajímat o nějaké lidi, co mají přijít o své domovy, které si dvakrát nebo i třikrát poctivě zaplatili? Protože v této kauze platí, že jde o modelový vzor českého chazariátu.

Je to pokusný balónek, který má ověřit, jestli už nazrála správná doba, jestli je možné českým občanům soudním příkazem brát domovy a stěhovat do nich jiné nájemníky, migranty, černé muže, muslimy, cizince, etnika z celého světa. Je to test, jestli už je žába vařená. A že se jedná o test, to mi potvrdil i admin z logů, jaké divné IP adresy najednou čtou náš minulý článek. IP adresy z Londýna, londýnského City, BNP Paribas z Paříže, Santander Group z Madridu. Co dělají Rothschildovi bankéři na našem “proruském” webu a proč čtou jeden jediný článek o kauze H-System a nikam jinam neklikají? Kdo je upozornil na článek? Co je v něm tak zásadního, že je to zajímá?

Původní reklama na H-System.

Zamyslete se nad tím, proč Nejvyšší soud odpálil tuto kauzu uprostřed prázdnin, tedy uprostřed okurkové sezóny? Zkuste se vžít do role lidí v domcích H-Systemu a udělejte si sumarizaci: Nikoho jste neokradli, za domky jste zaplatili 2x po sobě, nebo i třikrát, se souhlasem předchozího konkurzního správce. Z neznámého důvodu minulý prezident vyhlásil amnestii, která zahlazuje trestnost a stíhání pachatelů kauzy H-System nadobro a definitivně, takže je nelze ani stíhat za ukryté peníze. Správce konkurzní podstaty prodal hluboko pod cenou pozemky H-Systemu, ze kterých by věřitelé mohli být z velké části uspokojeni. Nejvyšší soud v rozporu s Listinou lidských práv a svobod vystěhuje občany ČR z jejich nemovitostí, které si poctivě a v dobré víře zakoupili (opět opakuji, že minimálně 2x po sobě). Takže, jaký signál to vysílá o českém státu?

Všechno už bylo rozkradeno v zemi pod Řípem, ale ještě lze lidem vzít střechy nad hlavou, dvakrát zaplacené, s posvěcením Nejvyššího soudu
Signál je jednoznačný, Česká republika není právním státem, ale je to “corrupted dirty money machine”, zkorumpovaný stroj na špinavé peníze získané ze zlodějen, tunelů, odklonů, exekucí a zfixlovaných konkurzů, kde s hrůzou a zděšením zjistíte, že jediné subjekty, které cálují a cálují a platí a platí jsou poškození věřitelé, obyčejní lidé a zoufalci, kteří pořád věří ve spravedlnost v zemi, kde si se spravedlností celá justice a establishment vytírají pozadí. Jestliže v civilizované zemi soudce Nejvyššího soudu řekne, že je v pořádku uspokojovat pohledávku tím, že soud sebere lidem poctivě a dvakrát zaplacené majetky, tak potom nejde o právní stát, ale o justiční diktaturu, která nehájí právo a spravedlnost, ale nejasné ekonomické a politické zájmy.

Červen, 2000: “Run” na IPB Banku, lidé hromadně vybírali úspory, signál k potopení toxického Titanicu s úvěry politických stran v parlamentu byl nastartován.
 
Kauza H-System však není v ničem výjimečná, pouze objem škody je zanedbatelný ve srovnáni s výše v příkladech uvedenými kauzami. Ovšem to, na čem záleží, to test útoku na vnitřní kruh rodiny. Zkouší na nás, zda-li se jako národ ozveme, když nám berou střechu nad hlavou. Protože na brány Evropy buší migrační vlna, džihád a už i tady v Německu je nedostatek ubytovacích kapacit. Máme před očima precedens: pokud projde vystěhování lidí z nemovitostí, které si zaplatili, potom dochází k prolomení nedotknutelného statusu osobního vlastnictví a vracíme se do dob feudalismu, kdy majetkem disponuje jenom šlechta, všichni ostatní mohou o majetky přijít pouhým výnosem, tzv. konfiskačním výnosem, který podepíše starosta.


Zastupitelská demokracie kolabuje, ale co když je to nástroj, aby lidé chtěli tu přímou z ulice?


Nedotknutelnost majetku přitom zaručuje Lisabonská smlouva, kterou se všichni politici tak ohánějí. Jenže v případě pošlapání práv obyčejných lidí v H-Systemu všichni mlčí. Vývoj po roce 1989 v ČR jasně ukazuje, že bez trestní a hmotné zodpovědnosti a odvolatelnosti nejen politiků, ale i soudců a dalších státem pověřených úředníků, se neobejdeme. Otázkou ale je, jestli přesně o toto nejde globalistům, aby ulice řvaly a volaly po přímé demokracii, protože ta zastupitelská zjevně kolabuje a selhává.


- - -



Poznámka šéfredaktora AE News:

O těchto souvislostech a dalších tématech budeme hovořit dnes (psáno v pátek 27.7.2018) od 19:00 hodin v mém pravidelném pořadu na Svobodném vysílači CS. Všichni jste zváni k poslechu. Chtěl bych jenom poprosit a požádat všechny naše věrné čtenáře, že i v době prázdnin a dovolených potřebujeme Vaši pomoc a podporu, abychom mohli dále pokračovat v naší práci. Léto je obdobím, kdy lidé tráví čas venku, u moře, nebo u řeky a nemají čas podpořit svůj oblíbený server. Náš server má 4 dny před koncem měsíce vybráno zatím jen něco přes 60% z cílové sumy, která je nezbytná na zachování našeho provozu. Lhostejnost zabíjí, bez Vaší finanční pomoci to nedáme. Pokud si to můžete dovolit, podle svých možností, přispějte nám prosím jakoukoliv částkou na naší darovací stráncezde, kde najdete instrukce o způsobech, jak nám můžete přispět. Není nám lhostejné, co se děje v ČR a ve světě, ale budeme rádi, když ani Vám nebude lhostejné, co se stane s našim serverem. Za pomoc a podporu Vám všem předem děkujeme!

Záznam pořadu





-VK-

Šéfrdaktor AE News


Věděli příliš mnoho

$
0
0

27.7.2018 OrientalReview, překlad Zvědavec


Země Západu použily Izrael k evakuaci členů Bílých přileb z jihu Sýrie. Nemohli si dovolit, aby padly do rukou syrské vlády – aspoň dokud jsou ještě naživu.



Hlavní obránci lidských práv


Damašek téměř dokončil osvobození jihozápadu Sýrie. Vojenská operace Bazalt byla extrémně úspěšná a vládě umožnila opětovně získat kontrolu nad okupovanými provinciemi Quneitra a Daraa (v současné chvíli zbývá syrské armádě osvobodit od džihádistů ještě malou část území). Mnoho místních oddílů prostě kapitulovalo. Ozbrojenci, kteří chtěli zůstat, prošli procedurou usmíření s úřady, zatímco ostatní byli naloženi do zelených autobusů a posláni do Idlibu.

Nicméně mezi těmito ozbrojenci byli některé cenné exempláře – členové „Syrské občanské obrany“, či, jak jsou známější, „Bílé přilby“. Pokud by byli zadrženi jako zajatci, představovalo by to vážný problém pro USA a jejich spojence, protože členové této organizace toho mohli před kamerami hodně říct. A škody způsobené jejich prohlášeními by byly mnohem hroší, než důsledky prohlášení Hassana Diaba– chlapce, kterého „Přilby“ uvedli jako oběť chemického útoku v Douma – který sdělil, že útok byl zinscenován fotografy. A bylo by to o tolik horší prostě proto, že Bílé přilby – či aspoň jejich vůdci – věděli příliš mnoho.


Toto není Aleppo v Sýrii, ale ulice v Evropě, kde byl uspořádán protest „zachraňte Aleppo“. Herci pózující ve falešném prachu a krvi dokázali, jak snadné je pro kohokoliv vytvořit „válečné oběti“ kdykoliv, kdekoliv.

Bílé přilby byly nejdůležitější zbraní Západu na propagandistické frontě syrské války. Fungovaly jako místní aktivisté za lidská práva, kteří pořizovali fotografie a natáčeli videa o „chemických útocích“, které ten „krvavý krutovládce“ prováděl proti vlastním lidem. A na základě právě těchto „faktů“ USA a jejich partneři uvalovali sankce na Damašek a prováděli odvetné údery ve formě útoků, které by nebyly ničím jiným, než kobercovým bombardováním, pokud by Moskva tvrdě nevarovala před následky těchto útoků.

Vymkli se z rukou


Syrské úřady, stejně jako Moskva, Teherán a všichni ostatní, kdo se aspoň na chvilku zamyslel, přirozeně varovali, že tyto údaje jsou nespolehlivé a že Bílé přilby jsou ve skutečnosti PR službou teroristů, jejichž členové usekávají po odložení těchto bílých přileb svým zajatcům hlavy, stejně jak to dělají jejich neopřilbované protějšky. A aby zarazil jakékoliv narůstající pochybnosti, Západ začal vytvářet obraz Bílých přileb coby hrdinů bez bázně a hany -- coby bojovníků za lidská práva, kteří zachraňují obyčejné Syřany z trosek, které byly vytvořeny, když Assadovy jednotky bombardovaly poklidné vesnice. Podle oficiální báchorky zachránily Bílé přilby od r. 2012 celkem 80,000 životů– a některé lidi přímo před kamerami, kdy následně „vážně ranění“ vstali a utekli někam jinam, aby mohli být hrdinsky zachráněni opět. Film o nich dokonce získal Oskara. To znamená, že žádný slušný a přímý člověk (včetně expertů OPCW) by neměl chovat jakékoli pochyby, že tyto obrázky – pořízené kdesi mobilními telefony – předané jim Bílými přilbami jsou vším možným, jen ne skutečnými důkazy o chemických útocích provedených Assadem.



Časem se vztahy mezi Američany a Přilbami zhoršily – částečně proto, že nová vláda v Bílém domě pochopila neúčinnost syrské fronty v bitvě proti Íránu a nechtěla se do toho zaplést. Při plnění příkazů těch, kteří naopak měli zájem na dalším zatažení USA, Přilby zinscenovávaly stále více podvodných historek a pokoušely se zatáhnout Trumpa do války, což byla jediná šance, jak mohl proti-assadovský odboj zvítězit. Nebylo pak překvapením, že Spojené státy nejdříve zastavily financování této organizace, a pak, když pokrokově smýšlející veřejnost začala být pobouřena porušováním práv hrdinů boje proti krvavému diktátorovi, Washington souhlasil, že přesto poskytne několik milionů dolarů, aby „hrdinové“ mohli pokračovat v práci do konce roku. Nicméně Washington nebyl připraven nechat je na holičkách – tito lidé věděli příliš mnoho a nesměli skončit v rukou Bashara al-Assada.


Tak ty chlápky zabijme


Vlastně existovalo ještě pár dalších možností. Například mohli nařídit pár vražd a pak tvrdit, že tyto odstřelovače nasadil ten „krvavý diktátor“, který se evidentně rozhodl pomstít na syrských hrdinech za to, že odhalovali jeho zločiny. To by bylo jak levnější, tak bezpečnější. Ale byly tu dva problémy. Především do toho byly zapojeny stovky lidí. Někdo mohl vystřelit nazdařbůh a přeběhnout k Assadovi. Zadruhé, vytažení tohoto nástroje ze skříňky na nářadí by poškodilo jejich pověst – další potenciální loutky v jiných konfliktech by se prostě příliš bály s nimi v budoucnu spolupracovat. Abych parafrázoval Roosevelta, „možná jsou to zkurvysyni, ale jsou to naši zkurvysyni“.

Členové syrských Bílých přileb a jejich rodiny jsou evakuováni z jihu Sýrie Izraelem, v rámci mimořádné humanitární operace v noci 22. července 2018.

A to je přesně důvod, proč Západ rozhodl stáhnout Bílé přilby z jihozápadu Sýrie. A musely být staženy co nejrychleji – Syřané převzali kontrolu nad jordánskou hranicí, a „PR maníci“ byli chyceni v pasti na malém proužku podél Golanských výšin. A podle Benjamina Netanyahua musel čelit této situaci, když ho americký prezident Donald Trump a kanadský premiér Justin Trudeau požádali, aby zorganizoval evakuaci Bílých přileb a jejich rodinných příslušníků, neboť „lidé, kteří zachránili životy, byli nyní sami v ohrožení života“. Izraelci je nejdříve převezli do své země, než je pak předali Jordáncům.

Podle oficiálních údajů bylo celkem staženo 422 lidí (Bílých přileb a členů jejich rodin). Nyní jsou drženi v tajném úkrytu v Jordánsku a během tří měsíců budou přesídleni do Británie, Kanady a Německa. Daleko od kamer. A protože údaje o jejich následném pobytu budou přísně utajeny, nikdo nebude schopen zabránit Západu, aby v tichosti ty nejdůležitější a nejnebezpečnější z nich vyvraždil. Zkrátka pro jistotu.


They Knew Too Much vyšel 25. července 2018 na Oriental Review. Překlad v ceně 399 Kč Zvědavec.

Lauren Southernová: „Je to dobyté území!“ Mladá atraktivní Kanaďanka se vydala do australské no-go zóny a stačilo pár minut, aby..... video pod článkem

$
0
0
29.7. 2018   PL
Třiadvacetiletá Kanaďanka Lauren Southernová tvrdí, že islám představuje ohrožení pro naši západní kulturu. Aby svá tvrzení dokázala, vydala se na výlet na předměstí australského Sydney – do čtvrti Lakemba. Takhle to dopadlo.
Lauren Southernová si vytkla za cíl ukázat světu, že islám představuje hrozbu pro Západ. Aby své tvrzení mladá žena dokázala, vydala se z Kanady do Austrálie, aby v Sydney navštívila jednu čtvrť, kterou označila za tzv. no-go zónu, tedy část města, kam se nemuslimové údajně bojí chodit. Ze svého výletu natočila mladá dáma video, takže se můžete sami podívat, jak pochodila.

Na kameru zachytila ženy celé zahalené v tradičních arabských oděvech. A nejzajímavější prý bylo, že se v oblasti pohybovala jen pár minut a už slyšela, že by tu raději neměla být. Řekl jí to na kameru jeden z policistů. Stalo se to v okamžiku, kdy se třiadvacetiletá Kanaďanka chtěla jít podívat do jedné z místních mešit. Policista ženu varoval, že její přítomnost v okolí mešity by mohla být chápána jako ofenzivní vůči muslimské kultuře a zdejší muslimy by mohla velmi pobouřit.
Lauren Southernová se nechtěla nechat přesvědčit, ale policista jí znovu a znovu velmi důrazně doporučoval, aby místní svou přítomností nedráždila. Mladá žena poté na kameru poznamenala, že ve čtvrti Lakemba už v podstatě vládne právo šaría a muslimové tu mají záležitosti pevně v rukou.

„Nemohu kritizovat islám. Tady na veřejné komunikaci, v Austrálii, v Sydney. Tak mi neříkejte, že neexistují no-go zóny. Neříkejte mi, že tohle je multikulturní země. Lakemba je monokulturní a je tu zakázáno svobodně kritizovat islám. Je to dobyté území,“ prohlásila Lauren Southernová.
video zde

Rozklad státu je u konce, co bude dál?

$
0
0
Vladimír Balhar
29. 7. 2018
Ani mě nepřekvapil rozsudek nejvyššího soudu ohledně kauzy H-systému, ne, že bych nějaký očekával, a vůbec ne rozumný, asi je to tak, jak má být. Systém zrodil další darebáctví, zločinný stát svlékl trencle a zůstal v nahotě. Král je nahý a nemá pindíka. Je to král? Rozsudek po dvaceti letech, to už ani není sranda. To je přímo pohrdání lidmi. Práce kasty vyvolených, nedotknutelných. Za dvacet let vyroste dítě a odmaturuje. Za dvacet let ze čtyřicátníka je důchodce. Za dvacet let vypadne ze soudního molochu pitomost. K čemu si ten moloch vlastně živíme? K ničemu. Moloch je proti nám.


Když kdysi prezident Klaus vyrobil svou úžasnou amnestii, kterou zdůvodnil tak, že trestní řízení dlouhé 8 let je dlouhé, a že lidi mají právo na život, měl jistě pravdu, i když o falešnosti Klausovy amnestie víme všichni. Nešlo mu o všechny, jenom o kamarády.

Ovšem, soudní řízení a nejistota po dobu 20ti let je ještě horší. Tady, žel, amnestie nepomůže. Nejde to. Kdyby někoho před dvaceti lety trestní soud odsoudil k roku nepodmíněně a k pokutě 100000 kč, tak je potrestaný již 19 let v klidu a pokuta je 20 let uhrazena. Takhle? Vystěhování na dlažbu? Za co, a proč? To ti zločinci jsou na tom lépe.

V desetimilionovém národě je 5 milionů exekucí. Exekutoři vymáhají skoro tolik, kolik je státní rozpočet. Vymůžou to? No nevymůžou, ale soudcům je to jedno, ti stále razítkují nové a nové exekuce.

Přičemž exekuce, konkurzní řízení, soudy nezávislé na zákonech a dobrých mravech, to je stále jedno a to samé, nadlidé v parlamentu dali jiným práva nadlidí, cinknutými zákony, a skrytým darebáctvím. Takový exekutor si s vámi může dělat co chce, zabaví cizí věci, je mu to jedno, a v tomto šíleném neprávním státě musí postižený a okradený složenkami dokazovat, že věc byla jeho. No a toto státní darebáctví funguje již léta.

Správce konkurzní podstaty je něco podobného, pouze to není vidět. Správce konkurzní podstaty může do konkurzní podstaty dát cokoliv, a nikdo na něj nemůže.

Pak to soudí soudce, který dle občanského soudního řádu může sám určovat, který důkaz bude připuštěn, a který ne. To se to pak nezávisle soudí, nezávisle na důkazech. Výsledky tohoto státního darebáctví vidíme kolem sebe. Systém exekucí se zhroutil, již nemáte jistotu, že právní cestou něco vymůžete. Justice nefunguje. Soudy soudí 20 let, a špatně. Žádná advokátní kancelář, ani ta nejlepší vám nezaručí výsledek řízení. Nejde to. Soudní rozhodnutí jsou nepředvídatelná. Ty šílené rozsudky vidíme všichni, pouze soudci jsou vysmátí.

Jediné co funguje je pasívní rezistence. Jako za Hitlera. Již asi 200 tisíc lidí je v ekonomické ilegalitě. Žijí z brigád a úředně neexistují. Mohli by pracovat, ale nemohou, stát by jim vše vzal. Nemají motivaci, žijí s pocitem nespravedlivosti. Pochopitelně.

Jiní nepracují, protože k tomu nejsou geneticky vybavení. Stát se o ně stará, jako o chráněné želvy. Příspěvky na děti, příspěvky na bydlení, pěstounský příspěvek, a jiné.

Proč to všechno je? Pokud si myslíte, že existuje cosi, jako je demokracie, je pro vás tato situace nepochopitelná. Pokud si myslíte, že politici mají své páníčky, kteří je krmí, a kterým musí lízat nohy, svitne vám.

Stát dnes je pouze bejkovec na občany, kteří musí držet hubu a krok.

Kdo drží bejkovec v ruce? Ale ano, znáte je.

Vykořisťování, nebo investování do pozice?

$
0
0
Radim Valenčík
29. 7. 2018       RadimValenčíkPíše
Během několika dalších dní budu uveřejňovat na pokračování další sérii příspěvků o investování do společenské pozice. Pokusím se ji uvést trochu z nadhledu tímto článkem. Začnu reakcí na nejčastější námitky, s nimiž se setkávám. Ta vůbec nejčastější je:
"Lidé chtějí, aby jim někdo velmi jednoduše vysvětlil, o co jde, v čem je podstata nespravedlností, s nimiž se neustále setkávají, nechtějí složité konstrukce, které slouží spíše k jejich matení."
Tato námitka má určité oprávnění. Ale abychom mohli říci něco jednoduše a srozumitelně, musí za tím stát hodně dobrá teorie.
 

Marx musel napsat skoro tisícistránkový Kapitál (navíc navazující na jeho předcházející práce), aby ve společenském povědomí zakotvil určitý pohled na podstatu tehdejších nepravostí v podobě jeho teorie nadhodnoty, resp. vykořisťování. A jak se ukázalo poměrně brzo (on sám na řadu problémů svého výkladu reality narazil a už neměl sílu se s nimi důsledně vyrovnat), měl jeho výklad nepravostí poměrně velmi omezenou platnost. Mnohem významnější roli sehrála metoda, kterou ve snaze o analýzu společenského dění vyvinul.
Dnes například někteří tradicionalisté hovoří o "vykořisťování" v Marxově smyslu (přitom nikdy nepochopili, jak on sám toto "vykořisťování" definoval a jaké teoretické problémy s tím byly už tehdy spojeny), aniž by si uvědomovali, že jsou úplně mimo, pokud jde o postižení podstaty současných nepravostí. Výsledkem je, že jejich společenská aktivita v mnoha případech jde úplně mimo toho, o co jde, a že nadělají více škody než užitku. A to jen proto, že potřebují něčemu věřit a intelektuální lenost je vede k tomu, že se drží stereotypu... Ale to je jen jeden z mnoha příkladů ilustrujících známé a nikoli zastaralé "bez revoluční teorie není revoluční hnutí".
Pokud budeme chtít velmi stručně vyjádřit, o co jde, tak by to šlo snad takto:
Základním a hlavním problémem současnosti není to, že někdo má víc a někdo míň, ale to, že v globální společnosti převažuje na nejrůznějších úrovních a nejrůznějšími formami snaha měnit majetkovou výhodu ve výsadu, která nejen omezuje šanci na společenskou úspěšnost těm, kteří tuto výsadu nemají, ale různými formami může dokonce ohrožovat jejich vlastní existenci.
Bylo by samozřejmě fajn, pokud bychom znali ten nejobecnější mechanismus přeměny majetkové výhody ve výsadu, a to tak, abychom dokázali snadno identifikovat konkrétní podoby, které nabývá. Ale nalezení toho nejjednoduššího, toho průzračně zřejmého, to je právě to nejobtížnější a je to právě to, co dělá vědu vědou.
Zase si rýpnu: Když někdo k tomu, co je v rámečku, řekne – "ano, a já právě tak chápu vykořisťování"– co tím dokázal? Otevřel tím cestu k tomu, abychom byli schopni identifikovat konkrétní formy investování do společenské pozice? – Ne. Pouze zasunul problém do své škatulky, aby si jej udělal pohodlně "pro sebe jasným".
Uvedu jeden konkrétní a velmi živý příklad. Kauza H-Systém, resp. jeho fáze spojená s vyháněním obyvatelů z dvakrát zaplacených domů. Někteří řeknou: "Ale vše bylo podle práva, k žádné nespravedlnosti nedošlo."– Je to lež jako věž. Právo bylo účelově zprzněno, z právní reality byly účelově vytrženy jen některé aspekty, aby byla vytvořena jedna z možných právních konstrukcí. Ta byla následně vydávána "za jedinou možnou". A to vše mohlo projít, resp. procházelo, pod bezprostředním tlakem důsledků investování do společenské pozice, tj. důsledků předcházející proměny majetkových výhod ve výsady.
Mimo jiné – jedním z důsledků investování do pozice je beztrestnost těch největších gaunerů, prorůstání zločinu do nejvyšších pater politiky, kde se výše uvedené projevuje jako demonstrativní uplatňování politiky dvojího metru.
Zde vidíme, jak se potřeba přesné analýzy klíčového společenského jevu promítá do potřeby vyznat se prakticky v každé kauze.
Důležitější je ovšem něco jiného. Ve společnosti to není tak, že na jedné straně jsou ti, co vydělávají na přeměně majetkové výhody ve výsadu, na druhé straně jejich oběti. Většina lidí je jak tvůrcem, tak i obětí pozičního investování. Samozřejmě, v různé míře. Nepravost, která se vyvinula do podoby zla ohrožujícího přežití naší civilizace, je složitě strukturována. A obecně platí následující: Čím většímu zlu čelíme, tím musí být koalice schopná porazit toto zlo, širší. Za to se platí kompromisy, ale bez těch to nejde. Jakmile někdo někoho vede do beznadějného boje, je to zoufalec, nebo provokatér.
Ten, kdo se domnívá, že bez dostatečného obnažení mechanismů vzniku a fungování zla dokáže dostatečně efektivně vytvářet takovou koalici, která má šanci na vítězství, je buď naprostý naivka (který by se raději vůbec neměl v politice angažovat), nebo rovněž provokatér.
Prostě platí: "Bez revoluční teorie není revoluční hnutí."
Ať se to komu líbí či nikoli. Po velké většině lidí nikdo nechce, aby se teorií zabývali. Neměli by však z důvodu své určité pociťované pohodlnosti význam teorie zlehčovat. Bez ní to opravdu nejde.
Zde jsou dvě nejnovější pokračování:
Zítra přibude další...
Z předcházejících pokračování je v kontextu tohoto důležitý zejména tento:

Bombový útok na bostonském maratonu – podvodné stíhání Džochara Carnajeva

$
0
0
Paul Craig Roberts
29. 7. 2018     Zvedavec     Paul Craig Roberts
Jak jsem informoval v té době, a jak ukazují veškeré důkazy, údajný bombový útok na bostonském maratonu byl veřejně oznámeným cvičením, ve kterém byli použiti krizoví herci. Nedošlo k žádným skutečným úmrtím nebo zraněním a bratři Carnajevové bombu neodpálili.
Cvičení bylo přeměněno na skutečnou událost propagandisty, kteří použili propagandu, aby prosadili svoji agendu regulace ze strany policejního státu a aby otestovali reakci USA na použití stanného práva k uzavření města Boston a letiště a k nasazení 10,000 ozbrojenců, kteří prováděli razie v domovech občanů bez soudního příkazu, pod záminkou, že nebezpečný 19-letý „terorista“, který byl již zastřelen vojáky nebo policí, je na útěku. 



Bezstarostná americká veřejnost, právnické fakulty, advokátní komory, americký kongres a média toto mimořádné porušení americké ústavy akceptovaly na základě té nejubožejší ze všech možných historek, a tím otevřely Pandořinu skříňku opatření policejního státu ze strany americké vlády.

Podvodná teroristická událost si žádala teroristy a pro tuto roli obětních beránků byli vybráni bratři Carnajevové. Starší z bratrů byl zavražděn policií. Mladší z bratrů, který neočekávaně přežil pokusy policie ho zastřelit, byl postaven před soud. Jeho obhájci byli jmenováni vládou, a právě tito „obhájci“, spíše než prokurátor, svého přiděleného klienta usvědčili.

To vše bylo akceptováno veřejností, ale nikoliv Johnem Remingtonem Grahamem, právníkem s širokými zkušenostmi. Ten viděl, že očišťující důkazy dokazující nevinnost přeživšího mladšího bratra, Džochara, byly ignorovány a později nepřipuštěny k soudnímu projednávání. Pan Graham začal jednat a uspěl u soudu první instance, který očišťující důkazy přijal a zařadil do záznamů soudního projednávání, čímž musely být důkazy zváženy při odvolání proti rozhodnutí státního monstrprocesu, při kterém byl Džochar soudem odsouzen k trestu smrti.

Pozorní lidé v zahraničí si povšimli narůstající korupce a kolapsu justice v Americe. 4. července dánská publikace Radians&Inches uveřejnila svědectví Johna Remingtona Grahama o pronásledování Džochara Carnajeva. Dovolil jsem si jej reprodukovat níže. Dokumenty týkající se případu budou uveřejněny odděleně.

RADIANS & INCHES, ročník 1, č. 2
Vydáno v Dánsku 4. července 2018
Pronásledování Džochara Carnajeva v případě bostonského bombového útoku

Za více než padesát let právnické praxe, převážně v trestním právu a forenzním důkaznictví a medicíně, jsem měl důvod nedůvěřovat FBI. Když jsem byl mladým právníkem, obhajoval jsem stovky mladých mužů, kteří odmítli nechat se odvést do americké armády k nasazení ve Vietnamu. Používal jsem argument protiústavnosti takových povinných odvodů, který byl úspěšně použit Hartfordským spolkem v Nové Anglii s cílem ukončit válku z r. 1812. Ty, kteří se zajímají o podrobnosti, odkazuji na případ Spojené státy vs. Crocker, 420 F. 2d 307 (8 Cir. 1970) a Kneedler vs. Lane, 45 Pa. St. 238 na 240-272 (1863). Všichni moji klienti byli nakonec zproštěni viny a osvobozeni. Nicméně v té době, kdy jsem učil na akreditované právnické škole, si mne můj kongresman zavolal z Washingtonu DC, aby mne varoval, že FBI na mě vede spis. FBI mne považovala za pravděpodobného zločince, protože jsem obhajoval svoji generaci úspěšně a podle striktních norem práva. Před něco málo více než pětadvaceti lety jsem byl suspendován a byla mi přerušena právnická praxe na šedesát dní, protože memorandum vyšetřování FBI vložilo slova do úst klíčového svědka, který později svědčil osobně a zcela mne očistil od jakýchkoliv podezření ze spáchání přestupku. Když byla výpověď uveřejněna novinářským matadorem, lidé mé země mne dali na veřejnou kandidátku a zvolili mne vrchním soudním radou a hlavním veřejným žalobcem. Na požádání mohu poskytnout podrobnosti z veřejných záznamů. Proto pro mne nebylo žádným překvapením, když jsem zjistil, v případě bostonského maratonu, že Džochar Carnajev nemohl 15. dubna 2013 odpálit papiňákovou bombu na Boylston Street v Bostonu, z čehož byl obviněn, usvědčen a odsouzen k smrti, a že vlastní důkazy FBI, kterých si právní zástupci obou stran a hlavní zpravodajská média Spojených států byli plně vědomi, jednoznačně dokazují, že obviněný je nevinen. Soud v Bostonu byl obrovským podvodem, monstrprocesem zinscenovaným FBI a hlavními médii za flagrantního porušení prvního dodatku ústavy, a většina Američanů si těchto klíčových faktů není vědoma doposud. Pravděpodobně desítky milionů lidí četli na internetu přístupnou zprávu dr. Paula Craiga Robertse, bývalého náměstka amerického ministra financí, o pronásledování pana Carnajeva, která silně čerpá ze soudních záznamů, a byla široce publikována ve Spojených státech, Kanadě, Evropě a v Rusku 17. srpna 2015 či později. Pokusím se zde tento příběh převyprávět a aktualizovat tím, že dám do přílohy nejdůležitější dokumenty, přístupné všem s účtem na Pacer, takže si je moji čtenáři mohou sami prostudovat.

Během soudního projednávání, poté, co jsem se na případ podíval, jsem napsal vyjádření, uvádějící, že ve světle známých důkazů shromážděných FBI neexistuje žádný předpokládaný důvod obvinit Džochara. Z náčrtků fragmentů z místa výbuchu, výsledků forenzní laboratoře FBI a obvinění vznesených proti panu Carnajevovi, a také z hlavních zpravodajských médií, vyplývalo, že pachatelé měli na sobě černé batohy naplněné těžkými papiňákovými bombami, avšak konkrétně Džochar, který byl obviněn, nemluvě o jeho zesnulém bratru Tamerlanovi, byl viděn na videu z pouliční kamery, používané FBI k identifikaci podezřelých, na které měl přes pravé rameno lehkou bílou nebo stříbřitou kabelu, a to jen několik minut před výbuchy. Takže v té době byly široce publikované fotografie, a stále jsou dostupné, na kterých jsou muži v polovojenském oblečení, s černými batohy, které dokonale odpovídaly černým batohům zobrazeným laboratoří FBI, ale tito jedinci nebyli FBI vyslýcháni.

Batohy neodpovídaly, což samo o sobě dokazuje, že pan Carnajev nebyl vinen, jak tvrdila obžaloba. Při řádném vyšetřování zločinu by byl Džochar jako podezřelý vyloučen a muži v polovojenských úborech by byli kontaktováni a vyslechnuti, ale FBI je všechny nechala jít. Krátce před uveřejněním mého vyjádření přišla dr. Lorraine Day, která 25 let působila jako vrchní traumatologický chirurg všeobecné nemocnice v San Francisku, s vyjádřením, přístupným na internetu, ve kterém jasně poukázala na to, že na fotografiích médií z místa činu nebyla vidět žádná krev, která by vidět být musela, pokud by došlo ke skutečným výbuchům, utržení končetin, jak bylo tvrzeno, a že když se údajná krev objevila, měla jasnou oranžovo-červenou hollywoodskou barvu, nikoliv mírně nahnědlou barvu lidské krve při situacích v reálném životě.

Nedlouho poté jsem byl představen Maret Carnajevě, ruské tetě Džochara, právničce, která působila jako veřejný žalobce v Kyrgyzské republice, bývalé součásti Ruského impéria a Sovětského svazu. S Maret jsem mluvil po Skypu a korespondovali jsme přes internet a prostřednictvím pošty. Soudem přidělený obhájce Džochara tlačil na Džocharovu rodinu, aby akceptovala obhajobu, že Džochar při spáchání zločinu na pondělním maratonu pouze následoval vedení svého staršího bratra. Měli přesvědčující důkazy, že Džochar je nevinen, ale nechtěli ho hájit pomocí silných očišťujících důkazů, které vlastnili, a tím zachránit jeho život. Jak se věci nakonec vyvinuly, hlavní právní zástupkyně obviněného, jmenovaná a placená Spojenými státy, se objevila u soudu, připustila vinu svého klienta hned v úvodní řeči, nepoužila průkazné důkazy o nevině, které měla v rukou, a dokonce ve své závěrečné řeči ani nepožádala o verdikt nevinen. Maret věděla, že Džochar není vinen, jak tvrdí obžaloba, a chtěla ho řádně obhajovat. Později podala místopřísežné prohlášení u federálního obvodního soudu v Bostonu, 17. dubna 2015, zaslané z Ruské federace, na podporu jejích snah stanout před soudem jako Džocharova spřátelená osoba, kde by vysvětlila okolnosti. Studenty tohoto trestního stíhání budou zajímat podrobnosti odhalené paní Carnajevou, a tak jsem přiložil kopii místopřísežného prohlášení, které zůstává nevyvráceno v soudních záznamech. Maret se rozhodla, že stane před soudem jako spřízněná osoba, aby tam předložila dostupné očišťující důkazy ve prospěch svého synovce Džochara. Zde bych měl poznamenat, že jsem musel požádat o pomoc místní právníky v Massachusetts, aby při zvláštní příležitosti předložili žádost advokátní komoře federálního obvodního soudu v Bostonu, abych mohl zastupovat Maret při žalobě spřízněné osoby. Byla vyžádána pomoc bezpočtu právníků, včetně Americké konfederace občanských práv, avšak byla odmítnuta, protože hlavní zpravodajská média vytvořila tak odpornou atmosféru, že místní právní zástupci se obávali ztráty pověsti či obživy, pokud by o nich vešlo ve známost, že pomohli někomu, kdo hledal pomoc pro pana Carnajeva. V Massachusetts jsem dříve praktikoval a nikdy předtím jsem se s takovými překážkami nesetkal. Boston bylo to poslední místo na světě, kde by se mohl s panem Carnajevem konat spravedlivý soud. Na radu styčného úředníka federálního obvodního soudu v Bostonu se Maret při své výpovědi spřízněné osoby zastupovala sama, se mnou po boku jako svým „poradcem“, aby soudu bylo jasno, že má právní vedení. Na její žádost jsem připravil návrh a argumentaci a dokumenty ji předal. Její návrh zůstal bez reakce, takže byly připuštěny dílčí věci. Pro ty, kteří chtějí fakta ze soudních záznamů, přikládám její argumenty a fakta, včetně čtyřhodinového důkazního vystoupení na konci (jmenovaná Carnajeva, důkazy 1, 2, 3 a 4), která dokazují jednoznačně, že věci předložené FBI a odstavec 7 obžaloby (obzvláště důkazy Carnajevy 3) jsou v rozporu se třetí momentkou z videa Whiskey Steak House (důkaz Carnajevy 4), a že je tudíž Džochar nevinen. Tyto důkazy, ačkoliv byly předloženy a nebyly rozporovány, byly ignorovány a nebylo provedeno žádné následné slyšení. Soudní porota nebyla s těmito důkazy nikdy obeznámena, což bylo před veřejností rovněž zatajeno. 24. června 2015 byl Džochar odsouzen k smrti. Soudní řízení bylo právní komedií, fraškou. Ale aspoň jsme zajistili legální záznam pořízený ruskou tetou, usilující stanout před soudem jako spřátelená osoba, včetně argumentů a důkazů, které nabídla. Na žádost byly tyto položky předsedajícím soudcem učiněny viditelnou součástí soudních záznamů.

Od rozzlobených občanů jsem slyšel, že jsem nevěřil doznání přisuzovanému panu Carnajevovi. Jeden chlápek trval na tom, že nejsem právník, protože jsem toto doznání neakceptoval, ale od Nejvyššího soudu Minnesoty se dozvěděl, že jsem dobrý právník s praxí půl století. Proč by nikdo neměl věřit doznání a učiněném při odsouzení? Protože, jak řekl sir William Blackstone, doznání jsou nejslabším a nejpodezřelejším ze všech svědectví, „dokonce i v případech hrdelních zločinů v obecném právu, vždy je lze získat lstí a podrazy, dáváním falešné naděje, slibů či vyhrožováním, a zřídka jsou zapamatována přesně, nebo sdělována s řádnou přesností, a svoji povahou nejsou schopna být vyvrácena jinými negativními důkazy“ – 4 Komentáře na 357. Údajné doznání ve Watertownu si vyžadovalo zvláštní psací pomůcku, kterou Džochar nevlastnil. Při rozsudku byla slova uvězněného prostě připsána jemu: žádný amerikanizovaný mladík, kterým Džochar byl, by neřekl, že jeho právníci byli „příjemní společníci“, nebo by neříkal „Mohamed, pokoj jemu“ atd. V jakémkoliv případě musí být doznání podle zákona podpořeno tak zvaným předmětem doličným: zde tato doznání nemohou být pravdivá, protože pokud by byla, Džochar by na sobě měl černý batoh, jak informovala laboratoř FBI, avšak Džochar měl bílou brašnu přes pravé rameno. Pokud by došlo ke skutečným výbuchům, jak řekla dr. Day, byla by tam krev, která tam nebyla, zatímco měla, a kdyby se krev objevila, nemohla mít zářivě oranžovo-červenou barvu. Falešná doznání jsou v kriminální praxi běžná, což je důvod, proč právo léta používalo Mirandina varování a další způsoby, aby se falešným doznáním předešlo. Falešná doznání jsou problém, obzvláště pro prokurátory, protože pokud je odsouzen nevinný podezřelý, viník zůstane na svobodě a bezpečnost veřejnosti je ohrožena.

Nový tým soudem jmenovaných obhájců pana Carnajeva se jeho jménem odvolal. „Odvolací soud“ předloží jejich argumenty, ale troufám si tvrdit, že od nich neuslyšíme o černých batozích, které neodpovídají, a také nic o falešné krvi, která zcela mění případ a z vinného jej činí nevinným, a zaručuje mu minimálně nové soudní řízení, ne-li osvobození.

Pro Džochara musí něco udělat někdo jiný, než jeho soudem jmenovaný zástupce, který pro něj doposud neudělal nic. A to je důvod, proč se před odvolacím soudem objevili tři vážení Američané jako spřízněné osoby. Přikládám kopii jejich výpovědi, bez příloh a dodatků. Výpověď se odvolává na záznam z federálního obvodního soudu v Bostonu, včetně očišťujících důkazů, a byla předložena 13. října 2017. Pokud by odvolací soud chtěl pokračovat v ututlávání očišťujících důkazů, dokazujících skutečnou nevinu, včetně důkazů, že batohy neodpovídají, mohl tuto výpověď snadno nepřipustit, protože nikdy předtím v americké právní teorii, pokud jsem si vědom, nebyla výpověď spřízněné osoby při velkém veřejném líčení připuštěna. Pokud by výpověď nebyla připuštěna, nikdo by nebyl informován. Ale 9. listopadu 2017 odvolací soud přijal výpověď tří vážených amerických přátel soudu, včetně penzionovaného profesora filosofie, mezinárodního politologa, a lékaře s 37-letou praxí. Odvolací soud zváží průkazné očišťující důkazy, které byly drženy mimo pozornost soudní poroty a veřejnosti a které byly předtím pohřbeny v záznamech, jako by nebyly součástí soudního procesu.

24. listopadu 2017 byl předložen důkaz z výpovědi spřízněné osoby, jak bylo nařízeno odvolacím soudem. Přikládám kopii textu důkazu před odvolacím soudem, bez úvodní části, tabulek, příloh a dodatků. Tento důkaz a náš důkaz jsou nyní viditelnou součástí soudních záznamů, ačkoliv hlavní média nadále porušují první dodatek tím, že tento materiál zatajují před veřejností v rámci své hry záměrného podvádění. Tuto smutnou skutečnost jsem se dozvěděli od upřímné novinářky píšící pro Boston Herald, která se mnou 26. listopadu 2017 udělala 45 minutový rozhovor, poté, co zjistila, že jsme o dva dny dříve předložili svá podání odvolacímu soudu. Protože v rozhovoru se mnou vyjádřila své dojmy, tento materiál zcela mění historku případu bostonského maratonu, která byla předložena hlavními zpravodajskými médii Spojených států, a byla ráda, že objevila fakta a informovala o nich tak, jak se na dobrého novináře sluší. Ale její nadřízený redaktor uveřejnění zablokoval. Měla by dostat Pulitzerovu cenu a měla by se dočkat uveřejnění své práce. Pokud země nezjistí, co se v tomto případě stalo skutečně, zemře pan Carnajev smrtící injekcí a Spojené státy budou v očích historie zostuzeny. A zodpovědní se budou zodpovídat bohu. Zasáhl jsem, protože jsem americký právník, a chci být na právo hrdý a chci být hrdý na svou zem.

Právníci obou stran tohoto trestního stíhání nechtěli, aby soud znal přesvědčivé očišťující důkazy předložené u federálního obvodního soudu v Bostonu, ale odvolací soud zasáhl a požadoval je. Doufejme, že odvolací soud řekne zemi pravdu, přestože hlavní média Spojených států tak doposud neučinila a všechny nás zklamala. Připomínám ostatním slavný případ Pentagon Papers, New York Times vs. Spojené státy, 403 U. S. 713 (1971), který uznal povinnost tisku zabránit podvedení lidí jejich vládou. V tomto případu je z moderní historie jasné, že New York Times, Washington Post, CNN a na ně napojená média nestoudně pomáhala vládě Spojených států skrývat očišťující důkazy při stíhání člověka, o kterém věděla, či měla vědět, že je nevinen, a provinila se porušením morální povinnosti, aby uvedla Američany v omyl.

Boston Marathon Bombing - The False Prosecution of Dzhokhkar Tsarnaev vyšel 20. července 2018 na ICH

„Petrojuan“ by mohl zachránit Nigérii a odvrátit další migrantskou krizi

$
0
0
Andrew Korybko
28.7.2018    Zvědavec
Čína uvedla, že je připravená zvýšit své investice do ropného průmyslu Nigérie.

Čínská národní offshorová ropná společnost plánuje do této sféry napumpovat další 3 miliardy dolarů navíc k částce 14 miliard dolarů v aktivech, která již má v tomto západoafrickém státě, což je obrovský krok, naznačující záměr Číny snížit vliv USA a Indie v této nejlidnatější zemi Afriky. Washington je hlavním vojenským partnerem Abuji (tj. hlavní město Nigérie, pozn. překl.), byť podmíněným, s kterým nelze vždy počítat, zatímco Nové Dillí je největším partnerem, pokud jde o energetiku. Čína se však oproti tomu snaží využít zájemně propojenou ropnou a finanční politiku, aby se nakonec stala nejdůležitějším rozvojovým partnerem Nigérie.

Čína přišla s oznámením, že hodlá navýšit své investice do energetiky v Nigérii o více než pětinu, až po uzavření dohody o měnovém swapu v hodnotě 2,4 miliard dolarů na začátku května, což je - i když to zdánlivě není mnoho v abstraktním smyslu - koncipováno tak, aby byly posíleny budoucí vyhlídky na tzv. „petrojuan“ spojením největšího producenta ropy v Africe a největšího nepřítele petrodolaru. Předpokládá se, že tato strategie bude navazovat na několik železničních koridorů, které chce Čína postavit v Nigérii, aby z této země učinila nejdůležitější dopravní uzel v rámci rozsáhlého megaprojektu, nazvaného Sahelsko-saharská hedvábná stezka, kterou postupně buduje. Cílem tohoto megaprojektu je podpořit největší koncentraci extrémně chudých lidí na světě, aby se vymanili z chudoby.

Nejdůležitější roli zde však hraje čas, neboť Nigérie je časovanou bombou konfliktů hybridní války, sužují ji ohromné problémy, plynoucí z geopolitického původu - spojení dvou dříve oddělených britských kolonií. Ať už je to Boko Haram na vyprahlém severovýchodě, či tzv. „Biafra“ militantů v prosperující deltě Nigeru, nebo etnicko-náboženské konflikty mezi pasteveckými a zemědělskými komunitami v úrodném „Středním pásu“, Nigérie se nyní potýká s tolika bezpečnostními výzvami, že jako jediná naděje se nabízí zavedení dlouhodobě udržitelného rozvojového řešení v postižených regionech přesně v tom duchu, jak si Čína představuje strategii Hedvábné stezky.

Propojenost Nigérie s nově vznikajícím multipolárním světovým řádem prostřednictvím vzájemně propojených ropných, finančních a rozvojových dohod s Čínou je krok správným směrem, přesto však bude zapotřebí více, než jen „petro-juan“ a železnice, aby byl tento upadající stát zachráněn. Pokud však Peking uspěje, potom by to také mohlo skončit záchranou Evropy, neboť by byla ušetřena migrantské krize 2.0, která by byla nevyhnutelně vyvolána, pokud by se zhroutila nejlidnatější země Afriky.


The “Petroyuan” Might Save Nigeria And Avert Another Migrant Crisis vyšel 24. července 2018 na Oriental Review. Překlad v ceně 157 Kč Zvědavec.

Vykořisťování, nebo investování do pozice?

$
0
0
Radim Valenčík
30.7.2018    blog autora
Během několika dalších dní budu uveřejňovat na pokračování další sérii příspěvků o investování do společenské pozice. Pokusím se ji uvést trochu z nadhledu tímto článkem. Začnu reakcí na nejčastější námitky, s nimiž se setkávám. Ta vůbec nejčastější je:

"Lidé chtějí, aby jim někdo velmi jednoduše vysvětlil, o co jde, v čem je podstata nespravedlností, s nimiž se neustále setkávají, nechtějí složité konstrukce, které slouží spíše k jejich matení."

Tato námitka má určité oprávnění. Ale abychom mohli říci něco jednoduše a srozumitelně, musí za tím stát hodně dobrá teorie. Marx musel napsat skoro tisícistránkový Kapitál (navíc navazující na jeho předcházející práce), aby ve společenském povědomí zakotvil určitý pohled na podstatu tehdejších nepravostí v podobě jeho teorie nadhodnoty, resp. vykořisťování. A jak se ukázalo poměrně brzo (on sám na řadu problémů svého výkladu reality narazil a už neměl sílu se s nimi důsledně vyrovnat), měl jeho výklad nepravostí poměrně velmi omezenou platnost. Mnohem významnější roli sehrála metoda, kterou ve snaze o analýzu společenského dění vyvinul.

Dnes například někteří tradicionalisté hovoří o "vykořisťování" v Marxově smyslu (přitom nikdy nepochopili, jak on sám toto "vykořisťování" definoval a jaké teoretické problémy s tím byly už tehdy spojeny), aniž by si uvědomovali, že jsou úplně mimo, pokud jde o postižení podstaty současných nepravostí. Výsledkem je, že jejich společenská aktivita v mnoha případech jde úplně mimo toho, o co jde, a že nadělají více škody než užitku. A to jen proto, že potřebují něčemu věřit a intelektuální lenost je vede k tomu, že se drží stereotypu... Ale to je jen jeden z mnoha příkladů ilustrujících známé a nikoli zastaralé "bez revoluční teorie není revoluční hnutí".

Pokud budeme chtít velmi stručně vyjádřit, o co jde, tak by to šlo snad takto:

Základním a hlavním problémem současnosti není to, že někdo má víc a někdo míň, ale to, že v globální společnosti převažuje na nejrůznějších úrovních a nejrůznějšími formami snaha měnit majetkovou výhodu ve výsadu, která nejen omezuje šanci na společenskou úspěšnost těm, kteří tuto výsadu nemají, ale různými formami může dokonce ohrožovat jejich vlastní existenci.
Bylo by samozřejmě fajn, pokud bychom znali ten nejobecnější mechanismus přeměny majetkové výhody ve výsadu, a to tak, abychom dokázali snadno identifikovat konkrétní podoby, které nabývá. Ale nalezení toho nejjednoduššího, toho průzračně zřejmého, to je právě to nejobtížnější a je to právě to, co dělá vědu vědou.

Zase si rýpnu: Když někdo k tomu, co je v rámečku, řekne – ----"ano, a já právě tak chápu vykořisťování"--- – co tím dokázal? Otevřel tím cestu k tomu, abychom byli schopni identifikovat konkrétní formy investování do společenské pozice? – Ne. Pouze zasunul problém do své škatulky, aby si jej udělal pohodlně "pro sebe jasným".

Uvedu jeden konkrétní a velmi živý příklad. Kauza H-Systém, resp. jeho fáze spojená s vyháněním obyvatelů z dvakrát zaplacených domů. Někteří řeknou: ---"Ale vše bylo podle práva, k žádné nespravedlnosti nedošlo."--- – Je to lež jako věž. Právo bylo účelově zprzněno, z právní reality byly účelově vytrženy jen některé aspekty, aby byla vytvořena jedna z možných právních konstrukcí. Ta byla následně vydávána "za jedinou možnou". A to vše mohlo projít, resp. procházelo, pod bezprostředním tlakem důsledků investování do společenské pozice, tj. důsledků předcházející proměny majetkových výhod ve výsady.

Mimo jiné – jedním z důsledků investování do pozice je beztrestnost těch největších gaunerů, prorůstání zločinu do nejvyšších pater politiky, kde se výše uvedené projevuje jako demonstrativní uplatňování politiky dvojího metru.

Zde vidíme, jak se potřeba přesné analýzy klíčového společenského jevu promítá do potřeby vyznat se prakticky v každé kauze.

Důležitější je ovšem něco jiného. Ve společnosti to není tak, že na jedné straně jsou ti, co vydělávají na přeměně majetkové výhody ve výsadu, na druhé straně jejich oběti. Většina lidí je jak tvůrcem, tak i obětí pozičního investování. Samozřejmě, v různé míře. Nepravost, která se vyvinula do podoby zla ohrožujícího přežití naší civilizace, je složitě strukturována. A obecně platí následující: ****Čím většímu zlu čelíme, tím musí být koalice schopná porazit toto zlo, širší.*** Za to se platí kompromisy, ale bez těch to nejde. Jakmile někdo někoho vede do beznadějného boje, je to zoufalec, nebo provokatér.

Ten, kdo se domnívá, že bez dostatečného obnažení mechanismů vzniku a fungování zla dokáže dostatečně efektivně vytvářet takovou koalici, která má šanci na vítězství, je buď naprostý naivka (který by se raději vůbec neměl v politice angažovat), nebo rovněž provokatér.

Prostě platí: "Bez revoluční teorie není revoluční hnutí."

Ať se to komu líbí či nikoli. Po velké většině lidí nikdo nechce, aby se teorií zabývali. Neměli by však z důvodu své určité pociťované pohodlnosti význam teorie zlehčovat. Bez ní to opravdu nejde.

Zde jsou dvě nejnovější pokračování:

Zítra přibude další...

Z předcházejících pokračování je v kontextu tohoto důležitý zejména tento:

Jan Schneider: Už je to tady zase!

$
0
0
- rp -
29.7.2018  PrvníZprávy
Gilbert Keith Chesterton v „Jisté teorii o tyranech“ napsal slova, která jsou až mrazivě aktuální,píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.



„Tyranie vždy vchází nehlídanou branou.Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. ... Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. ... Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. ... Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.

Básník Karel Sýs napsal v životě mnoho veršů, které některým přilnuly, jiní se bez nich obejdou. Přiznám se, že ač o básníkově existenci vím po desetiletí, náležím k těm druhým. Sýs patřil k protagonistům minulého režimu, jejichž poesii jsem nevyhledával. Občas jsem něco koutkem oka zahlédl, a zle jsem to odstonal.

Tentýž Chesterton, tentokrát ve spise příznačně nazvaném „Stromy pýchy“, napsal též toto: „Vím, že mnoho dobrých věcí roste divoce v Boží zahradě.“ Domnívám se, že tou pýchou je „vědět“, které jsou ty dobré, a které ne. Hloupé je však o tom nepřemýšlet. Důležité je to, že rostou „divoce“, tedy bez péče, takové či onaké.

Když se moc trochu přelila, a přesměrovala různé životní cesty, tak jsme se se Sýsem setkali. Pro mne je exotické každé setkání s protagonistou minulého režimu, nejen jako jistá satisfakce, ale i jako určité memento. Proto jsem si vzpomněl na ty Chestertonovy Stromy pýchy a začal jsem o Sýsově příběhu přemýšlet trochu jinak.

Pak poslanci schválili návrh na Sýsovo státní vyznamenání, a strhla se mela. Pikantnější o to, že to prý bylo omylem, šlo o záměnu Sýse za Síse, respektive obráceně, no prostě ukazovaly se charaktery. A že prý komunistický básník, vyznamenaný Husákem, levicový novinář. S podtónem, že je kritický k novému režimu, a že není ochoten hromadně provádět debolševizující prostocviky. Nelze se mu ale divit, vždyť předcvičovat se snaží europoslanec Jaromír Štětina, ale je to nesmírně trapné, jde mu to jak psovi pastva. Nebo svazák Pavel Žáček.

Nic nepochopili z odkazu Václava Havla, který – když byl ještě mladý – říkal „nejsme jako oni“. Ovšemže to bylo jenom toužebné přání, které pouze u výjimečných charakterů zvítězilo nad tím pokušením „být jako oni“, a ještě víc! Ta radost, vyměnit rudou za jinou barvu, ale chovat se stejně, a vykládat přitom, že „nejsme jako oni“!

Sýs mi prostě – snad dokonce trochu proti mé vůli – začal být sympatický. Neznamená to, že začnu vykupovat po antikvariátech jeho opusy. Znamená to, že má svou identitu, což ho výrazně, dokonce zásadně odlišuje od těch améb, které jsou za každého režimu avantgardou, které jsou živoucí ilustrací rčení, že má-li člověk hroší kůži, nepotřebuje páteř.

Proč takový dlouhý úvod? No protože v Kralupech nad Vltavou pořádají, ausgerechnet na památku básníka Jaroslava Seiferta, autorskou literární soutěž v rámci festivalu poezie a přednesu Seifertovy Kralupy. V odborné porotě zasedl i Karel Sýs, a za „skvělou práci při vyhodnocení“ mu poděkovala zástupkyně kralupského KD Vltava. V témže mailu však následovala dosti neuvěřitelná věta:

„Mám nemilou povinnost poprosit vás o vaši neúčast na sobotním slavnostním vyhlášení vítězů autorské soutěže. Tento krok vedení města je podmíněn kauzou, která nyní kolem vás probíhá. Děkuji.“

Korunu celé této absurdnosti, vznášející se nad vyhřezlou kralupskou bažinou osobnostní rozblemtanosti, alibismu a srabáctví nasadilo závěrečné přání (oné se svou rolí zřetelně nespokojené zprostředkovatelky) : „Mějte krásné léto.“



Jsou šťouchance, které je možno přežít, je však i jistá hranice, kterou neradno překračovat. Každý ji má jinde, já ji mám tady. Normalizaci už jsem jednou prožil. A už je tady zase. To ne!

Radši Sýse, než do Kralup! Nebo jinak: Do Kralup ano, ale jedině se Sýsem!¨


Související:

1968: Československá krize jako mezinárodněpolitický fenomén studené války

$
0
0
Oldřich Tůma
30. 7. 2018   Literárky
Když 18. srpna 1968 v Moskvě Leonid Brežněv s vedoucími politiky států Varšavské smlouvy probíral modality, problémy a rizika nastávající intervence v Československu, nevěnoval ani slovem pozornost mezinárodním souvislostem operace, respektive reakci Západu. Rozhodně se nezdá, že by se jí jakkoli obával či ji považoval za problém. Vlastně až na jednu krátkou pasáž, kdy vysvětluje, proč není vhodné intervenci odkládat, protože „naše vystoupení v samý předvečer 14. sjezdu strany (sjezd KSČ byl plánován na 9. září) využije s velkým rámusem západní propaganda“.


Brežněv se v mnoha částech své předpovědi, jak intervence proběhne, mýlil. Mýlil se v očekávání, jakou roli budou schopni zastat promoskevští quislingové ve vedení KSČ, mýlil se i v tom, jak budou schopni reagovat reformisté. Naprosto neodhadl, jak bude reagovat československá společnost. Mýlil se do jisté míry i v odhadu reakce západních médií. Ta, i když intervence neproběhla těsně před sjezdem, opravdu spustila „velký rámus“, tj. věnovala – nejen v prvních dnech, ale poměrně dlouho – Československu velkou pozornost, stejně jako veřejné mínění na Západě. Srpnová intervence Sovětský svaz v očích západního veřejného mínění a také v očích západní levice zdiskreditovala a znevěrohodnila.

V čem se ale Brežněv zásadně nemýlil, byla nijak razantní politická reakce Západu, jež se omezila v zásadě na verbální protesty. Brežněv to sice nemohl vědět, ale už v květnu připravil ve Washingtonu náměstek ministra zahraničí Eugene W. Rostow memorandum, kde vyložil, jak absence aktivní americké politiky vůči Československu po roce 1945 umožnila komunistický převrat v roce 1948 a jak negativní vliv to na vývoj situace v Evropě z hlediska amerických zájmů mělo. Navrhoval, že tentokrát by USA neměly opakovat stejnou chybu a měly by zvážit – dokud je čas, tedy dokud se Moskva nerozhodla k vojenské akci – co by USA mohly udělat, aby intervenci zabránily. Ministr zahraničí Dean Rusk Rostowovo memorandum odložil s krátkou poznámkou: No action (nic neprovádět). Už po srpnu shrnul v konverzaci s reprezentanty česko a slovenskoamerických organizací při jejich návštěvě v Bílém domě prezidentův poradce pro národní bezpečnost Walt W. Rostow (shodou okolností bratr náměstka Eugena Rostowa) stanovisko americké administrativy k intervenci. Naprosto ve shodě s realitou řekl, že USA neměly žádný spojenecký závazek bránit Československo a že jejich evropští spojenci by je nebyli v takové akci podpořili. Zároveň kategoricky vyloučil, že by USA daly Moskvě jakkoli předem najevo, že invazi do Československa akceptují. Řekl také, že bylo zjevné, že Československo samo i před invazí od USA očekávalo, že se budou chovat velmi zdrženlivě (lielow). Na návrh, že by SSSR měl být podroben ekonomickým sankcím, vysvětlil, že ekonomické vazby mezi USA a SSSR jsou natolik zanedbatelné, že by takové sankce neměly žádný reálný význam. Návrh amerických Čechů a Slováků, že SSSR a další interventi by měli být vyloučeni – stejně jako tehdy třeba Jihoafrická republika kvůli apartheidu – z nadcházejících olympijských her v Mexiku, ani nekomentoval.

Prezident Lyndon B. Johnson i ministr Rusk, stejně jako další západní státníci, intervenci odsoudili poměrně rezolutními prohlášeními. U slov ale zůstalo. Samozřejmě některé následky intervence na mezinárodním poli měla. Jednala o ní Rada bezpečnosti a pak i Valné shromáždění OSN, prezident Johnson zrušil plánovanou cestu do SSSR, k intervenci se vyslovilo jednání Rady NATO v Bruselu v listopadu 1968 atd. V zásadě byla ale okupace Československa opravdu v očích západních politiků, abychom citovali francouzského ministra zahraničí Michela Debrého, „nehodou, kvůli níž se přece nezastaví doprava na dálnici“ (rozumí se politika uvolňování). Nikdo nebral vážně návrhy, jež v srpnu zaznívaly i z Československa, na vyloučení agresorů z olympijských her. Na sportovním poli bylo jedinou reakcí poměrně směšné rozhodnutí UEFA přelosovat první kolo evropských fotbalových soutěží tak, aby se mužstva ze zemí Varšavské smlouvy střetla jen mezi sebou. Na to kluby ze zemí interventů reagovaly rozhodnutím ze soutěží vystoupit a ušetřily pány z UEFA jistě trapného uvažování, jak vylosovat druhé kolo.

15. a 16. listopadu se v Bruselu sešla k jednání Rada NATO, jež se samozřejmě okupací Československa musela zabývat. Závěrečné komuniké označilo invazi armád Varšavské smlouvy do Československa za akci, jež znehodnotila všechno, čeho bylo v rámci politiky uvolňování dosaženo. Ale tento rámec byl brzy obnoven. V březnu 1969 summit Varšavské smlouvy v Budapešti vyústil ve vcelku smířlivý návrh (tj. bez odmítání účasti USA a bez předběžné podmínky uznání teritoriálního statu quo, na čemž dříve Moskva trvala) uskutečnění evropské konference o bezpečnosti. NATO odpovědělo po jednání ve Washingtonu v dubnu též vcelku vstřícně. Pasáže o principech nevměšování a neužití vojenské síly, jež musejí být – podle washingtonského prohlášení NATO – mimo jiné předpokladem uskutečnění takové konference, přitom právě ve stínu toho, co se odehrálo o pouhých několik měsíců dříve v Československu, zněly poněkud teoreticky.

Od budapešťské deklarace a washingtonského summitu vedla ke konferenci v Helsinkách, ale také k úspěchům Ostpolitik ještě dlouhá a klikatá cesta. Mezi překážky, jež bylo na této cestě třeba odstranit, ovšem nepatřila srpnová intervence a její důsledky. Ty (existence normalizačního režimu v Československu a přítomnost sovětských vojsk na československém území) zůstaly v platnosti až do konce studené války. Reakce Západu v roce 1968 se opravdu nedá ani v nejmenším srovnávat s reakcí na intervenci v Afghánistánu na konci roku 1979 a ani s reakcí na zavedení výjimečného stavu v Polsku v roce 1981. V roce 1980 už byly zjevně hospodářské vztahy mezi USA a SSSR mnohem méně zanedbatelné, než jak to v roce 1968 vysvětloval americkým Čechům a Slovákům Walt W. Rostow. Tentokrát a pak i v prosinci 1981 byly sankce použity bez váhání. A bojkot olympijských her v Moskvě 1980 se stal vlajkovou lodí reakce USA a Západu na vpád sovětských vojsk do Afghánistánu.

Bylo to dáno jistě tím, že invaze do Československa – na rozdíl od té do Afghánistánu – nijak zásadně neměnila mocenské poměry, jež vytvořila už druhá světová válka. A politika Západu během polské krize 1980–1981 byla do jisté míry právě vybudována na poučení z nepříliš efektivní reakce na maďarskou krizi v roce 1956 a československou krizi 1968. Důležitým faktorem se tu ovšem jeví i naprostá neexistence jakékoli svébytné československé zahraniční politiky během roku 1968. Naprostá loajalita vůči Moskvě v zahraničněpolitických otázkách byla od počátku pevnou součástí politické strategie. Podle pozdějšího svědectví Jaroslava Šedivého Zdeněk Mlynář, jeden z myšlenkových otců reforem pražského jara, už na jeho počátku řekl, že „o zahraniční politice se mluvit nebude. Ta je neměnná , neboť je to zeď, v níž se nebude přehazovat ani cihla“. V Akčním programu z dubna 1968 bylo zahraniční politice věnováno jen málo místa, nějakých 5 procent textu. A i ona stránka a půl je spíše jen nepříliš smysluplně sestavený soubor tradičních sousloví a výrazů, který rozhodně žádný, natož nový program zahraniční politiky nepředstavuje. Není ostatně divu, autorem této části byl Pavel Auersperg, pozdější srpnový kolaborant první hodiny.

Reformní vedení se – ovšem mylně, jak se brzy ukázalo – domnívalo, že právě loajalita a věrnost všem spojeneckým závazkům vytvoří prostor pro vnitřní reformy, jež bude Moskva tolerovat. V logice této linie pak bylo nehledat žádnou oporu proti stupňujícímu se tlaku a hrozbám spojenců. Návštěvy Tita a Ceaušeska v Praze v srpnu také žádnou mezinárodní oporu Československu nevytvářely. Přes všechny úvahy o obnovení Malé dohody, jichž byla československá média v létě 1968 plná, šlo jen o symbolickou manifestaci zaměřenou především na uklidnění domácí veřejnosti, nikoli o hledání zahraničně poltické alternativy. Později – v 70. a 80. letech se v exilových kruzích hojně diskutovalo a kritizovalo, že se pražské vedení nepokusilo v létě 1968 hrát čínskou kartou a že se mělo pokusit získat podporu proti sovětskému tlaku takto. To bylo ovšem něco, co bylo v kontextu roku 1968 naprosto mimo horizont uvažování politiků pražského jara.

Dokonce i v prvních dnech po 21. srpnu, v době celonárodního (a do jisté míry účinného) odporu proti intervenci reformní politici mimo rámec této linie vykročili jen váhavě, nedůsledně a jen na kratičký čas. Prohlášení vedení KSČ z noci 21. srpna sice konstatovalo, že invaze je porušením mezinárodního práva, ale vůbec se ke světové veřejnosti neobracelo – na rozdíl od projevu Imre Nagye ráno 4. listopadu 1956. Vlastně jediným krokem učiněným po 21. srpnu na mezinárodním poli bylo vystoupení československého delegáta při OSN Jana Mužíka na jednání Rady bezpečnosti a cesta ministra zahraničí Jiřího Hájka do New Yorku. Jan Mužík ovšem nedbal žádosti prezidenta Svobody, aby na Radě bezpečnosti nevystupoval a také ministra Hájka už cestou z Bělehradu přes Vídeň do New Yorku pronásledovala instrukce, aby Československo požádalo o stáhnutí československé otázky z jednání Rady bezpečnosti. Hájek sice ještě 24. srpna na Radě bezpečnosti s obžalobou intervence vystoupil, pak ale jménem vlády o stažení československé otázky opravdu požádal. Tímto krokem, vynuceným Sověty jako podmínka zahájení jednání v Moskvě, si ovšem Dubček a spol. sami oslabili svou výchozí pozici. Ale že představa hledání opory na Západě byla mimo představivost mainstreamu reformní politiky dokládá třeba i fakt, že Rudé právo – tedy Rudé právo, jež ve dnech mezi invazí a podepsáním moskevského protokolu bylo součástí celonárodního odporu a protestovalo proti intervenci – sice oceňovalo světovou podporu Československu, ale zároveň navrhovalo distancovat se od podpory, již by poskytovaly reakčních síly jako SRN a USA. Politika Západu nemohla nebo nemusela na žádné podněty či žádosti z Československa reagovat. Ani před 21. srpnem, ani po něm a už vůbec ne po podepsání moskevského protokolu. Západ tak víceméně vystačil s krátkodobými gesty.

Násilná likvidace pražského jara zásadní problém ani velkou cesuru v politice uvolňování napětí nezpůsobila, ale jako by naopak jednání v rámci politiky détente urychlila. Dost možná totiž právě jistý pocit ohrožení, který intervence především v některých neutrálních zemích vyvolala, přispěl k jejich aktivitám, jež dodaly bezpečnostním jednáním nové impulsy. A brzké zintenzivnění procesu jednání o bezpečnosti v Evropě tak do jisté míry bylo i jakýmsi vedlejším efektem srpnové intervence. Ostatně i sovětské vedení vnímalo právě konsolidaci své nadvlády ve východní Evropě potvrzené invazí do Československa jako důležitý předpoklad vyslovení nových nabídek na uskutečnění bezpečnostní konference v Evropě. Později, po uzavření smlouvy se Spolkovou republikou v roce 1970, to Brežněv formuloval jednoznačně: bez uskutečnění onoho obtížného rozhodnutí (tj. rozhodnutí vojensky intervenovat v Československu) bychom posunu ve vztazích se Západem a smlouvy s SRN nedosáhli.

To všechno ale neznamená, že by si Moskva mohla připisovat na konto srpnové intervence jen (anebo především) kladné body. Tanky v ulicích sice (stejně jako v roce 1956 a 1981) udržely komunistický režim při moci. Dlouhodobě ale vytvořila okupace celou řadu efektů, jež se nakonec ukázaly být pro normalizační režim v Československu i pro sovětské impérium negativní. O diskreditaci na Západě už byla řeč. Jedním jejím projevem byl vznik tzv. eurokomunismu, tj. emancipace velkých západoevropských komunistických stran (především italské) od kontroly Moskvy. Šok z okupace Československa byl jedním z důležitých faktorů obratu čínské politiky na počátku 70. let, rapprochement Pekingu a Washingtonu a vytvoření nového velmocenského trojúhelníku, v němž Moskva netahala za silnější nitky. Zkušenost s vlažnou reakcí Západu v roce 1968 ulehčila Brežněvovi rozhodnutí poslat v roce 1979 vojska do Afghánistánu, což bylo, jak se mělo ukázat, rozhodnutí fatální. A last but not least okupace také v Československu vytvořila mentální atmosféru (dvacet let skrytou, ale o to neméně významnou) antisovětismu, antikomunismu a rusofobie, jež se v jiné historické situaci dala snadno zpřítomnit. Ostatně, první velká protirežimní demonstrace proběhla právě 21. srpna 1988.


Autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.


Záchrana Bílých přileb nebyla humanitární akcí, ale vyvedením vlastních sil a prostředků pro provádění zastřených operací

$
0
0
Specifická analýza (12044)
30.7.2018  Agentura EXANPRO
V neděli 22. července 2018 se diváci a čtenáři mohli z televizních obrazovek, tiskovin a internetu dozvědět o „záchraně“ příslušníků takzvaných „Bílých přileb“, kteří byli izraelskými vojáky přes Izrael evakuováni ze Sýrie do Jordánska. Všude se hovoří o velkolepé humanitární akci a samotní představitelé Izraele to označují za dobročinné gesto, jež učinili pro lidi, kteří byli v bezprostředním ohrožení života.


Nikdo však již nerozebírá, že ve stejném prostoru (syrské pohraničí u Golanských výšin) jen několik dní před evakuací „Bílých přileb“ a jejich údajných rodin odháněli Izraelci desítky syrských civilistů, kteří mávali kusy bílých látek a žádali o pomoc (stalo se 17. července). Izraelští vojáci na ně přes megafon křičeli, ať se vrátí, že jim nechtějí ublížit. Proč tedy najednou ta změna a angažovanost Izraele v syrském pohraničí z důvodu údajné pomoci syrským Bílým přilbám? Jaký je z pohledu Izraele rozdíl mezi civilními záchranáři a ostatními civilisty? To samozřejmě vědí Američané, kteří vše zorganizovali (objasnění dále v textu) a kteří se Izraelcům zavděčili, aby si získali jejich silnější podporu ohledně Sýrie (viz produkt 11077 „Američané ztrácejí Sýrii, a proto musejí konat aneb Proč schválení ambasády v Jeruzalémě…“).

To je ale jen jeden z mnoha rozporů, které odkrývají určité pozadí a skutečný důvod této operace. Dalším rozporem je počet evakuovaných osob. Nejprve se hovořilo, že bylo evakuováno 800 lidí, později Jordánci upřesnili, že do Jordánska bylo z Izraele dopraveno 422 osob. Na tuto hru s čísly umí velmi dobře odpovědět některé zpravodajské služby*.

O co se vlastně jednalo při tzv. „záchraně“ členů Bílých přileb? Na to je snadná odpověď, když zjistíme, jaké všechny činnosti byly na pozadí záchranných prací prováděny právě příslušníky Bílých přileb, či lépe řečeno některými „specialisty“ v jejich řadách na území Sýrie, a dále když porozumíme termínu krycí organizace*. K činnosti zahraničních specialistů patří také termín zastřené operace*.

Přístup k celému produktu získáte po uhrazení předplatného. Předplatit.



Co budeme jíst? Starý praktik o suchu, JZD a zničení našeho zemědělství

$
0
0
Jan Bauer
30.7.2018  ParlamentníListy
Rozhovor se spisovatelem Janem Bauerem, který je se 175 vydanými knihami oficiálně registrovaným rekordmanem. Původně vystudoval Provozně ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích. K rozhovoru o suchu a způsobům, jak mu rozumným hospodařením s krajinou čelit, se za ním ParlamentníListy.cz vypravily do jeho současného působiště, do Českých Budějovic.

Před čtyřiceti lety jste vydal svoji první knihu s názvem Uživí naše planeta lidstvo? Jak to s odstupem let vidíte dnes?

Dnes bych řekl, že kniha byla až přehnaně optimistická. V té době se to nosilo, protože bylo módní říkat, že budeme žít ve šťastné budoucnosti. Dnes se ukazuje, že otázka, která byla tehdy předmětem vědeckých debat, jestli bude dost potravin na celoplanetární úrovni, je vlastně špatně položená. Dnes vidíme, že problém není ani tak to, jestli je na zemi dost potravinových zdrojů, ale otázka jejich distribuce. Problémem je spíš otázka schopnosti části světa potraviny produkovat. Jde o to, aby tyto země měly zájem zvelebovat zemědělství. A obávám se, že některé totalitní vlády v Africe nemají zájem o výživu svého obyvatelstva. Jejich zájmem je udržet se u moci a co nejvíce si nahrabat. Na rozvoj země, kterou spravují, i na lidi, kterým vládnou, zvysoka kašlou. A to je pak příčinou nedostatku potravin v těchto zemích. A někdy i hladomoru.

Kniha vycházela z tehdy hodně populárních teorií, které se v některých případech časem ukázaly jako bludy. Třeba že se budeme živit arktickým krilem, což jsou drobní korýši, kterými se živí velryby. Nebo že budeme jíst řasu chlorela v podobě tabletek či jiné potravinové náhražky. Tehdy i seriózní vědci fantazírovali o ochucování bílkovin rostlinného původu různými přípravky, aby to chutnalo třeba jako řízek nebo svíčková. Dnes se na to díváme skrz prsty a chceme naopak jídla bez „éček“. Což je opačný extrém, ale taky hloupost. Řada emulgátorů ve skutečnosti není tak škodlivá, jak se často píše v různých časopisech pro životní styl.

Mezi většinou dnešních čtenářů jste znám především jako novinář a spisovatel. Jak jste se vlastně dostal k zemědělství?

Chtěl jsem sice studovat sociologii, ovšem rodiče mě poslali na Vysokou školu zemědělskou do Budějovic, kterou jsem před padesáti lety nakonec s „odřenýma ušima“ vystudoval. Když jsem končil, tak děkan Provozně ekonomické fakulty prof. Neumann u státnic řekl: „Tak mu to napište – stejně bude novinářem.“ Tehdy už věděl, že nastupuji do krajského deníku Jihočeská pravda. Psal se rok 1968 a já si chtěl honem užít pražské jaro a demokratizační proces. A nějak se podílet na probíhajících změnách. Tehdy byla žurnalistika vysoce prestižní profesí. Tenkrát byli novináři ti, kteří tlačili na změny a zaštiťovali je. Dnes tlačí spíše na maléry a průšvihy než na nějaké zásadní změny.

K zemědělství jsem se po čase vrátil, když jsem pracoval v Zemědělských novinách. A v té době mi od nakladatelství Albratros přišla nabídka na napsáni populárně naučné knihy, která vyšla pod názvem Uživí naše planeta lidstvo? Zadáním bylo udělat prognózu na základě nejnovějších poznatků zemědělské vědy. Podklady na ni jsem získával tak, že jsem obcházel různé vědeckovýzkumné pracovníky v rostlinné i živočišné výrobě a v oblasti mechanizace zemědělství. Prokládal jsem to různými zprávami Fordovy nadace, které, nadneseně řečeno, předpovídaly, že jednou budou po polích jezdit kombajny, z nichž budou vypadávat rovnou pecny chleba. Nebo že jednou budeme pěstovat ovoce na křovinách, které na podzim stroj celé poseče a plody z nich vytřídí – a na jaře celý keř vyroste znova. Takové zvláštní nápady se propagovaly po celém světě. Nakonec se ale ukázalo, že je nutné, aby se zemědělství vrátilo ke svým kořenům. K produkci klasických komodit na výrobu potravin.

Co myslíte tím vrátit se ke kořenům?


V zemědělství jsem se jako novinář pohyboval několik desítek let. A dnes mám pocit, že to, co se stalo se zemědělstvím po roce 1990, přesně naplňuje obsah pořekadla „vylít s vaničkou i dítě“. Vzpomínám si, že jsme v zemědělství byli na sklonku osmdesátých let v potravinách soběstační. Na to tehdejší vláda velmi tlačila. Dnes jsme v oblasti potravin soběstační asi z 50 %. Dnes dovážíme ovoce z Itálie a rajčata ze Španělska a řadu dalších komodit, kdo ví odkud. Proto, aby se na nás nenaštvala EU, jsme museli snížit stavy chovaného skotu a prasat. Po letech přípravy na vstup do EU a několikaletém členství v této organizaci mám pocit, že celá EU je založena kvůli tomu, aby se dobře dařilo francouzským zemědělcům a německým bankéřům. Na ekonomice všech jednotlivých členských států úředníkům v Bruselu až zas tak moc nezáleží.

Výsledkem jsou silnice zacpané kamiony, které honem převážejí zemědělské přebytky starých členských států k nám, aby se nezkazily. Místo toho, abychom si potraviny vypěstovali tady u nás. Nedaleko mého bývalé bydliště, v Chelčicích, kácejí jabloňové sady, protože kvůli nadměrným dovozům nedokáží vypěstovaná jablka prodat ani uskladnit. Z národohospodářského hlediska je to nesmysl.

Čím to je?

Když se dnes bavím se starými zemědělskými manažery – dříve předsedy JZD – tak je často slyším hořekovat nad tím, jak se u nás rozpadla zemědělská velkovýroba. To byla skutečně chyba. Vzpomínám si, jak počátkem devadesátých let politici Tyl, Tlustý a Tomášek prosazovali absolutní rozpad zemědělských družstev a úplnou privatizaci zemědělství. Myslím si, že tím jsme také vylili s vaničkou i dítě. Kdo chtěl vracet polnosti, aby na nich sám hospodařil? Dnes vidíme, že těch lidí ve skutečnosti moc nebylo.
Těsně před převratem většina družstev „dobře šlapala“. I když některá z nich se živila hlavně přidruženou výrobou. Kromě zemědělské činnosti také vyráběla třeba počítače. Když se z toho družstva oddělila přidružená výroba počítačů, kterou převzala nějaká počítačová firma, tak původní družstvo už nemohlo ze zisku z „přidruženky“ dotovat produkci mléka. A tím nastal kolotoč snižování stavů. Skotu i lidí.

Pravda je, že administrativa byla v socialistických družstvech přebujelá. Ale to je jen jedna stránka pohledu na tehdejší zemědělství. Na druhou stranu si zkuste vzpomenout na JZD Slušovice, které bylo založeno na velmi dobrých manažerských metodách. Pak ale Václav Havel 21. srpna 1990 pronesl svůj legendární projev o „temných slušovických žilkách napříč ekonomikou“. A poté začala likvidace jedné z nejschopnějších firem u nás. Ze své novinářské praxe vím, že v tom měl prsty Standa Devátý (dočasný ředitel BIS), který býval zaměstnancem JZD Slušovice. Ale pak podepsal Chartu 77. Čuba mi sám říkal, že nemohl ohrožovat dalších 100 lidí, kteří v družstvu pracovali, přestože byli odjinud vyhozeni a byli politicky perzekvováni. Proto jej poslal pracovat do výpočetního střediska v Popradu. Členská schůze jeho návrh odhlasovala, ale Standa se vzepřel a odmítl. Později tvrdil, že byl ve Slušovicích perzekvován. Ve skutečnosti nebyl perzekvován, ale vedení družstva se jen snažilo to zařídit tak, aby neohrožoval ostatní.

V atmosféře „honu na Slušovice“ začala i ostatní družstva padat. Postupně se měnila a rozpadala. Dnes jsou z nich v lepším případě malé farmy, které těžko mohou být produktivní. Pak se snaží vydělávat za každou cenu – a sejí furt dokola řepku, což půdě rozhodně neprospívá. A neprospívá to ani nám lidem. Celé je to způsobeno tím, že byla uzákoněna povinnost přimíchávat do nafty a benzínu biosložku. Dnes už víme, že je to celé nesmysl, protože biopaliva znečišťují ovzduší stejně jako cokoli jiného. Ale pan Babiš si to vymohl prostřednictvím svých lobbistů v Parlamentu, takže to tu máme.

Co dělá řepka s půdou?

Pro půdu je to samozřejmě špatné. Řepka půdu vyčerpává a měla by být střídána jinými plodinami, které půdu obohatí a prokypří. Opakované setí řepky půdu znehodnocuje a přispívá k jejímu zhutňování v hlubších vrstvách a naopak splavování na povrchu při prudkých deštích.

Lze to říci tak, že řepka je příčinou dnešního sucha?


Jednou z mnoha příčin. Celkově je mnoho problémů v hospodaření s krajinou. Dříve jsme měli zákon o ochraně zemědělského půdního fondu, který ale byl zrušen. Dnes si proto může kdejaký developer zabrat nejúrodnější zemědělskou půdu na stavbu různých skladů, supermarketů anebo kanceláří.
Zbytek půdy ničíme zvýhodňováním plodin, které půdu vyčerpávají – jako právě řepka nebo kukuřice. Místo toho bychom měli podporovat pěstování plodin, které půdu obohacují a zajišťují, aby se do ní dostal dusík a další nezbytné živiny.

Vraťme se ještě na chvíli do časů sametové revoluce. Před rokem 1989 bylo celé hospodářství plánováno a řízeno z jednoho centra. Zemědělci dostávali ze Státní plánovací komise, kam byly ze všech firem odváděny účetní odpisy, přímé dotace na investice do vybavení. Vedle toho ale zemědělské podniky využívaly záporné daně z obratu, což byla nepřímá forma provozních dotací. Obojí bylo v roce 1990 zrušeno. Poté došlo k úplnému otevření trhu dovozům včetně zemědělských komodit. Přispělo to podle vás k následnému rozvratu českého zemědělství?

Určitě. Čeští zemědělci se najednou ocitli v nerovných podmínkách. Sami už žádné dotace neměli, ale museli se potýkat s konkurencí dovozů od západoevropských zemědělců, kteří pobírali z EU investiční i produkční dotace. Navíc EU jim vyplácela i vývozní dotace. Tedy dotace na vývoz zemědělských přebytků, mimo jiné k nám. V té situaci řada našich zemědělských firem prostě nemohla obstát. Počátkem devadesátých let prohlásil mluvčí Slušovic prof. MVDr. Peter Popesko, že zničení českého zemědělství byl záměr. Tehdejší Evropské hospodářské společenství, předchůdce Evropské unie, nemělo zájem, aby u nás existovala zemědělská velkovýroba, která by jim mohla konkurovat. Oni potřebovali podpořit vlastní zemědělství a vyvážet k nám. A ne abychom my vyváželi k nim, což bychom při rovných podmínkách na trhu tehdy byli schopni.

Co způsobilo, že v Rakousku se na rozdíl od nás udržely i malé farmy na výměře kolem 20 až 25 ha, které vyrábějí pestrou směs regionálních výrobků jako salámy a sýry?

V Rakousku nebyl socialismus, během něhož by se malé statky spojovaly do zemědělských družstev. U nás v roce 1989 socialismus padl a potom se děly dvě věci. Na jednu stranu byla rozdrobena zemědělská prvovýroba. A na druhou stranu došlo k obrovské koncentraci zpracovatelského průmyslu. Někteří chytří podnikatelé si při privatizaci dokázali vybrat a udržet výnosné činnosti, které pak soustředili do obřích a neprůhledných koncernů, jako je Agrofert pana Babiše, nebo tady u nás Jihočeské mlékárny Madeta pana Teplého. Oba uvedení pánové rychle pochopili, že lidé vždy budou potřebovat jíst, takže ve výrobě potravin je možnost takřka věčného podnikání.

Problém je, že nikoho z nich nezajímala prvovýroba. A bohužel nejen podnikatele ve zpracovatelském průmyslu, ale ani nikoho na úrovni vlády. Maso je možné dovézt z Polska. Znám to z Vodňan, kde jsem měl řadu let chalupu. Tam se ve velkém dováží k zabalení drůbež z Polska, která je pak prodávána v obchodech jako vodňanské kuře. Navíc tam na práci berou lidi z Rumunska nebo Ukrajiny. A pan Babiš má finančně vystaráno. Tratí ovšem na tom jak lidé ve Vodňanech, tak i na vesnicích, kde dříve chovali drůbež.

Majitelé dnešních obřích potravinářských firem se často chovali dost bezohledně. Pan Teplý hned po převzetí Madety zavíral malé mlékárny. Bylo to provázeno velkým křikem dotčených malých obcí, protože v nich připravoval lidi o práci. Výrobu pak soustředil do míst, kde se mu to zdálo efektivnější. To samé se dělo v případě firem, které do koncernu Agrofert zapojoval pan Babiš. Ono je to z jejich pohledu logické a ekonomické. Ale podle mého názoru tohle není cesta, kterou bychom měli jít.

Bylo možné to udělat jinak?

Kdyby při privatizaci nabídli tyto malé mlékárny místním prvovýrobcům, tak by to podle mého bylo lepší. Měli bychom na trhu širší ... .... .... 

A je zle! O co jde? No přece o to, že za socialismu byla práce, bylo méně kriminality, byly lepší potraviny, lepší školství a lidé se měli více rádi. To řekli občané, ale na Slovensku. Co by asi řekli občané v Česku?

$
0
0
Jiří Baťa30. 7. 2018
K článku na Nové republice, k němuž dal podnět pan Juraj Smatana ze Slovenska (ZDE) byla rozpoutaná divoká diskuze. No, ani ne tak diskuze, jako vzájemné osočování, pozoruhodné titulování, odkazování do různých tělesných prostor, přirovnávání k různým individuím atd. V každém případě o plodnou a účelnou diskuzi rozhodně nešlo. Ale to se už tak „přihází“ v případě, že jde o diskuzi na takové téma, jako bylo toto. Rozumně ,bez emocí vést dialog nebo konstruktivní besedu nebo diskuzi na toto téma, jak z uvedených poznatků a zkušeností vyplývá, je nad možnosti diskutujících Čechů. 



Slušní diskutéři jsou často napadáni hrubiány, hrubiáni odmítají či oponují argumentům těch slušných, fakta a argumenty se navzájem a nekorektně dehonestují, znevažují nebo vůbec neuznávají a odmítají. Ostatně o tom vypovídá časový moment, kdy píši tento příspěvek, neskutečný počet 175 „diskuzních“ příspěvků, pokud to za diskuzní příspěvky lze vůbec považovat.

Nehodlám se vracet ke 175 názorům, vyslovených v oné „diskuzi“, ale jen pro dokreslení a doplnění předkládám „taky argument“, který jsem nedávno dostal jako nevyžádaný email. Myslím, že je vhodný do atmosféry divokých názorů, které byly prezentovány v „(ne)plodné“ diskuzi. Upřímně řečeno, neočekávám zrovna pozitivní přijetí, ale snad se najdou i takoví diskutující, kteří argument přijmou bez toho, že uváděné skutečnosti jednoznačně a šmahem odsoudí jenom proto, že byly „spáchány“ v době socialismu, tedy za vlády komunistů. Poznamenávám, že kdyby těchto skutečností nebylo, nemáme ani to, co nám ještě zbylo.

Můžeš (můžete) nemít rád komunisty, můžeš (můžete) být zásadním odpůrcem socialismu, ale tohle se prostě nedá popřít. Snaha tyto fakta a skutečnosti popřít by bylo stejné, jako popírat, že existuje den a noc. (Platí pro Čechy i Slováky!)

Vážení kritici minulého režimu,
ukažte na jediný národ na světě naší velikosti, který před rokem 1989 dokázal:


vyvíjet a vyrábět trysková a dopravní letadla, atomové reaktory, lokomotivy, trolejbusy, autobusy, traktory, radary, motocykly, osobní automobily, špičkové zbraně, tkalcovské stavy, zemědělské stroje, turbíny, nákladní automobily, námořní lodě, tanky, špičkové sklářské, porcelánové a textilní výrobky, vyrábět kvalitní ocel a hutní výrobky a to vše také úspěšně vyvážet do celého světa! Podílet se na světové úrovni na výzkumu vědy, vesmíru, mít na mimořádné úrovni školství, zdravotnictví, kulturu a sport! 


Národ, který jako my byl do r. 1990 naprosto soběstačný jak v zemědělské, tak i potravinářské výrobě, státní rozpočet bez jediné koruny dluhu, ale naopak se značnými pohledávkami v zahraničí... atd., atd. Dnes de facto nevyvíjíme a nevyrábíme téměř NIC. Jsme pouze montovna automobilů a spotřebitelé předraženého a ne vždy kvalitního zboží. Až na nepodstatné věci nepatří nám v naší zemičce téměř nic. Co ještě zbylo, vracíme díky zrádným politikům církvi a ještě jim dlužíme!
BYLI JSME VELMI SCHOPNÝ NÁROD! To však vy nechcete slyšet, jen si trváte na svých nesmyslech. Poučujete nás o nutnosti provázanosti s EU, NATO, „vyspělým Západem“ alias „mírumilovnými“ USA atd. Západ, který si nás ochočil jako levnou pracovní sílu a odbytiště jejich „šuntových (vesměs potravinových) produktů"!!! Na druhé straně nás varujete a bráníte nám v rozvoji ekonomiky a spolupráce s Ruskem a Čínou! Výsledek vašeho snažení je nám všem dobře znám. Vám snad ne?

(PS: pokud jsou některá fakta a skutečnosti zmiňovány v minulém čase neznamená, že by to nemohlo platit i v současnosti!)

Bývalý velvyslanec McFaul: "Ruské sankce zničily mou kariéru"

$
0
0
30. 7. 2018          zdroj
Bývalý velvyslanec Spojených států v Rusku Michael McFaul již nemůže studovat zemi, jako dříve, kvůli sankcím, které proti němu zavedla Ruská federace. Řekl to v rozhovoru s MSNBC.
McFaul také konstatoval, že se jeho život dramaticky změnil poté, co začala platit vízová omezení.


"Mluvím s vámi ze Stanfordské univerzity, jsem profesorem již tři desetiletí. Celá moje vědecká činnost byla věnována studiu Ruska. Moje akademická kariéra a možnost provádět reálný výzkum skončily", řekl McFaul.

Sankce byly uvaleny na bývalého velvyslance v listopadu roku 2016. Jak sám diplomat prohlašoval, bylo to kvůli tomu, že měl úzké vztahy s Barackem Obamou. Interfax s odkazem na svůj zdroj na ministerstvu zahraničí Ruska oznámil, že McFaulovi byla uložena omezení kvůli jeho "aktivní účasti na ničení bilaterálních vztahů".

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Štětinovo namyšlené bušení v hruď! Aneb: tak se ukaž, Štětino!

$
0
0
Jiří Baťa
30. 7. 2018
Jen těžko lze u nás najít kontroverznějšího, domýšlivějšího, falešného, prolhaného a podlého prospěcháře, vyžírku a vlastizrádce (koho chleba jíš, toho píseň zpívej), jakým je pan Ing. Jaromír Štětina, dnes europoslanec, zvolený za stejně profláknutou TOP 09 . Je skutečně s nemalým podivem, že při jeho proradné politické nekorektnosti, nečestnosti, neférovosti, vlastizrádné činnosti, všem jeho patologicky negativním charakterovým vlastnostem, kdy vědomě indoktrinuje, fanaticky (a vypočítavě) horuje pro EU, NATO, kdy šíří poplašné zprávy o ruském imperiálním nebezpečí, stejně jako šíří poplašné zprávy o existenci války mezi EU a Ruskem atd., že jej česká, převážně však pravicová politická scéna nejen trpí, ale i toleruje a podporuje (Schwarzenberg, Kalousek aj.) Vysvětlení je nasnadě: tu nejšpinavější práci totiž (ne zrovna zadarmo) dělá za ně!


Bývalý aktivní komunista Štětina, falešný přítel SSSR, je kromě jiného domýšlivý, licoměrný a ideologicky provokující extrovert. To dokazuje neskromným, do značné míry provokujícím sdělením premiérovi A. Babišovi: Protože prý „má jiný (rozuměj zřejmě humánní a lidský) přístup k imigrantům, jde příští rok znovu do evropských voleb. A protože prý má na migraci a její řešení také jiný (asi prounijně přijatelnější) názor a řešení než on (Babiš), proto ty volby do EP vyhraje, říká sebejistý a namyšlený podvraťák Štětina a dodává, že uprchlíkům je třeba ukázat soucit. Není prý správné se za soucit stydět, jak se to podle Štětiny poslední dobou děje. Takže se nabízí:

- Máme-li akceptovat Štětinovy proklamované soucity, humánní a lidský přístup k imigrantům, pak by nebylo od věci mu také vřele doporučit (a chtít po něm), aby ten soucit nejen proklamoval, ale také reálně dokázal tím, že začne sám u sebe. Tedy, že si k sobě do své rodiny vezme minimálně jednu rodinu imigrantů a bude respektovat tyto (zatím nepsané, ale pro stát a společnost nadmíru potřebné), podmínky pro jejich pobyt:

- Našinec (tedy pan Štětina) nebude pro imigranta žádat ubytování, ani jiné sociální zohlednění,

- přijatého imigranta (uprchlíka) si vezme do rodiny, bude s nimi žít a sdílet společnou domácnost,

- stejně tak učiní v případě, že se k imigrantovi (ze zákona) připojí také jeho přichodší rodinní příslušníci,

- na takto přijatého imigranta nebude našinec (pan Štětina) ani imigrant žádat žádné sociální a jiné finanční dávky, nebo přídavky,

- našinec (pan Štětina) zajistí jeho integraci do společnosti tím, že jej bude sám (nebp jeho rodina) dobrovolně učit českému jazyku, společenským mravům, zvyklostem a zákonům,

- imigrantovi ve vlastním zájmu vyhledá, zajistí a donutí jej zapojit se do pracovního procesu, aby svým výdělkem kryl své (případně rodinných příslušníků) náklady s pobytem u něj spojených,

- případným dětem imigranta na vlastní náklady zajistí školní vzdělání, starším pak vyučení se řemeslu apod.,

- zařídí provozování (islámských) náboženských praktik tak, aby jimi nebyli obtěžováni občané. Jak to našinec (pan Štětina) zařídí, je jeho věc,

- všechny imigrantovy životní potřeby, vč. zdravotní a lékařské (resp. nemocenské) péče, bude hradit našinec (pan Štětina) ze svého, pokud nebude imigrant výdělečně soběstačný. Totéž platí v případě imigrantových rodinných příslušníků.

Při takto prokázaném příkladném přístupu v přijímání imigrantů, při projevení soucitu, humánního a lidského pochopení milosrdného pana Štětiny s utrpením imigrantů jsem snad i ochoten věřit, že za takto naplněných podmínkách se imigranti v České republice rychle a bez problémů integrují do majoritní společnosti, pro kterou budou velmi brzy „cenným a pro společnost zcela jistě i nepostradatelným přínosem“. Pokud však pan Štětina tento příkladný přístup neprokáže, v tom případě lze panu Štětinovi jen vzkázat: přestaňte nám valit šrouby do hlavy Vašími silnými a lživými slovy, falešným jednáním a konáním, běžte už konečně do někam. nejlépe ale tam, kam sám dlouhodobě lezete jiným) a to dříve, než budete nemilosrdně defenestrován. Český občan si od Vás rozhodně nenechá stále kálet Vaši „topáckou“ špínu na hlavu, Štětino!

PS: Nejsmutnější na tom však je, že pokud pan Štětina bude mít o post europoslance zájem a bude chtít být znovu zvolen (jakože zcela určitě), zase se snadno najde dost profláknutých politiků TOP 09 (volených zástupců občanů), kteří jej v jeho záměru s radostí podpoří! O občane, ty se můžeš čílit jak chceš! Uf!

Udělejte si názor sami:

$
0
0
31.7.2018 YouTube a AC 24
Český turista se nestačil divit. Na Krétě natočil v průběhu dovolené video "dramatu uprchlíků" na Krétě, včetně režisérky, kameramana a celého filmového štábu.

Vyzobáno z webů za červenec 2018

$
0
0
Jan Kadubec
30.7.2018 Outsidermedia
*Jediné, co potřebuje USA od Ruska, je to, aby vrátilo Krym, vzdalo Sýrii a pokud možno umřelo. Putin nic z toho nedopustí, a to znamená, že setkávat se s ním je zbytečné a setkat se s ním může pouze zrádce, který se díky ruským hackerům dostal do Bílého domu. Je vtipné, že na ruském informačním poli jsou podobné názory, které také zdůrazňují absolutní zbytečnost jednání a vycházejí z toho, že jakékoliv jednání s Američany je absolutně zbytečné.

*Pro Spojené státy se války změnily na ekonomický faktor velkého významu. Američané se bojí míru, poukázal Marco Maier. Co se stane, když najednou zmizí, byť jen jimi samými vytvoření nepřátelé? Stovky tisíc dobře placených pracovních míst pak nebudou potřebovat. Z tohoto důvodu a také kvůli technologické a vojenské síle se Američané nebojí války. Mír je pro ně horší.
*Goldman přiznává, proč Rusku dobře rozumí. Na rovinu píše, že byl v neokonzervativní bandě, která se po pádu komunismu snažila instalovat v Rusku západní demokracii a volné trhy. Uvádí, že byl ekonomem strany nabídky, byl často v Moskvě a byl jedním z poradců ministerstva financí za Jelcina. Goldman ale také říká, že ministerstvo financí byla rodinná kancelář pro spřátelené oligarchy, kteří neměli čas poslouchat nějaké rady, protože měli dost práce s tím, aby rozkradli Rusko. A Goldman přiznává, že tato zkušenost ho vyléčila z neokonzervativní iluze, že demokracie a volné trhy jsou přirozený řád věcí. Jenže takhle iluze, tedy že USA přetvoří Rusko k obrazu svému, trvala až do konce Obamovy administrativy. Goldman dále uvádí, že nezpochybňuje, že několik zpravodajců se vměšovalo do voleb roku 2016, ale upozorňuje, že ve srovnání s tím, jak dlouho se Amerika snaží zasahovat do ruské politiky, je to směšné. I další Goldmanova tvrzení jsou explozivní. Píše, že USA podporovaly Majdan na Ukrajině v roce 2014 a že chtěly svrhnout Janukoviče, protože to měla být zkouška, kterou by pak aplikovaly na Moskvu. Victoria Nulandová chtěla za každou cenu dosadit vládu nepřátelskou ke Kremlu. Neřekla to nahlas, tvrdí Goldman, ale doufala, že převrat na Ukrajině povede ke svržení Putina. Očividně si ona i její šéfová – Hillary Clintonová – myslely, že tím pádem přijde Rusko o svou námořní základnu na Krymu, ale už je nenapadlo, že Rusko si prostě připojí starý ruský region, který Ukrajině patřil jen historickým omylem. Liberálové se opájeli představou, že Majdan bude také v Moskvě. Zazněly hlasy, že Majdan je realizace aspirací ukrajinského lidu na demokracii. A Rusko prý bude další v řadě. Nic takového se samozřejmě nestalo, konstatuje Goldman. Majdanský převrat byl druhý americký pokus, jak na Ukrajině nainstalovat vládu, která bude nenávidět Moskvu. První se objevil v roce 2004, když byla ministryní zahraničí Condoleezza Riceová. Čína i Rusko došly k názoru, že USA svévolně rozpoutaly chaos v této části světa jako součást nějakého zlovolného plánu. Obě země prostě nedokážou pochopit, že USA vedou bezradní amatéři, kteří klopýtají od jedné poloviční iniciativy k druhé a nemají žádný celkový plán. Nekompetentnost má své důsledky, píše Goldman. A jedním z nich je, že nepřátelé a rivalové USA budou Spojené státy považovat spíš za darebáky než za hlupáky, nebo ještě hůř, nakonec poznají, že to jsou hlupáci.
*Nikolaj Viktorovič Starikov vysvětluje, že po druhé světové válce možnost tisknout peníze dle potřeby přešla z Británie na USA, kteréžto začaly úvěrovat celý válkou zničený svět, jemuž tak „koupily“ novou identitu – zejména Němcům a Japoncům. Odtržení dolaru od zlatého standardu bylo potvrzením americké hegemonie. SSSR se dostal dlouhodobě do problémů, když přijal dolarovou hegemonii, jelikož byl donucen hrát podle cizích pravidel. Příliš samostatná EU není zřejmě dle US pravidel.
*Obama výlučnost amerického národa předkládal studentům vojenské školy ve West Pointu (2014): Věřím v americkou výjimečnost každou buňkou mého těla. Ale to, co nás dělá výjimečnými, není naše schopnost přezírat mezinárodní normy a vládu práva. Je to naše vůle je utvrzovat našimi činy.
*US senátor Albert J. Beveridge roku 1900 vyslovil myšlenku: „Nevzdáme se své příležitosti. Nezřekneme se, jakožto boží pověřenci světové civilizace, svého podílu a poslání své rasy.“ Proč tento Bohem vyvolený národ – stačí připomenout, že Bůh přeje bohatým, viz kalvinismus – používá proti svému evropskému spojenci cla? V politice je EU spojenec. Že by obchodník Trump v obchodě neznal bratra? USA si uvědomují, že jakákoli válka mimo jejich území, nejlépe někde daleko, přináší USA prosperitu. George Bush ml. se jednou přeřekl, když nazval USA největším kardiostimulátorem světa. Místo „peacemaker“ použil obrat „pacemaker“ (Houston, Texas, 6. 9. 2000). Woodrow Wilson roku 1919 prohlásil: „Tak vidí americký národ, že je postaven před novou odpovědnost. Nikoli snad plán, který jsme pojali, nýbrž boží ruka vedla nás do této války. Můžeme toliko jíti kupředu a v novém a povzneseném duchu sledovati svou vizi.“ Publicistka Dorothy Thomsonová roku 1941 veřejně pronesla: „Toto století musí být stoletím Ameriky. Anglie hraje přitom podřadnou úlohu. Amerika nevisí na ocasu britského lva, nýbrž naopak je to Amerika, která povede svět. Ne Anglie, nýbrž Amerika určí válečné cíle a mírové úkoly.“ Tak se také stalo.
*Současný Washington svým způsobem – když se tak rozhlíží po světě – akceptuje jen Čínu a Rusko coby svého druhu partnery, které bere vážně. V prvním případě z ekonomických důvodů, v druhém případě z vojenských a surovinových. Všichni ostatní jsou pro Bílý dům vlastně jen „zákazníci“ – pokud si zaplatí, dostanou službu, nezaplatí-li, ať si táhnou po svých. Zadarmo nenaléváme.
*Trump: A tak my platíme 4 procenta ze svého obrovského HDP – které se ještě mocně zvětšilo od doby, kdy jsem se stal vaším prezidentem. Německo je největší země v EU, v Evropské unii. Německo platí 1 procento. Jedno procento. A já řekl: Víš, Angelo, nemůžu to garantovat, ale my vás chráníme, a to znamená mnohem víc pro vás než vaše chránění nás, protože nevím, jak moc ochrany dostáváme, když vás chráníme. A oni pak uzavírají dohody o plynu a ropě z Ruska, a platí miliardy, miliardy dolarů Rusku. Víte? Takže oni chtějí ochranu proti Rusku, ale při tom platí miliardy dolarů Rusku a my jsme ti idioti, co platíme za celé NATO. Myslím si, že je velmi smutné, když Německo uskutečňuje masivní ropné a plynové obchody s Ruskem a mezitím se od nás předpokládá, že je máme před Ruskem chránit. Myslím, že je to nepatřičné, dodal Trump. Německo je totálně ovládáno Ruskem, protože bude dostávat 60-70 procent své energie z Ruska a nový ropovod. Řekněte mi, zda je to vhodné, protože já si myslím, že ne.
*„Jestliže nám neplatí za ochranu, ale Rusům platí za plyn, tak my stáhneme svoje vojska z Německa“. To je asi první případ v dějinách lidstva, kdy okupant (a Německo je od roku 1945 okupovanou zemí) vyhrožuje, že pokud okupovaní nesplní jeho požadavky, tak odejde se svými okupačními vojsky z jejich území. Současně ale samozřejmě platí i ta zmíněná možnost, že se USA někdy na Evropu „vykašlou“, i když to mi nepřipadá moc pravděpodobné. USA mají v Evropě desítky svých základen a v nich necelých 100 tisíc svých vojáků. A ono „vykašlání se“ může mít někdy v budoucnu samozřejmě teoreticky i podobu proměny těchto základen z přátelských a spojeneckých v okupační a nepřátelské. Ale v dohledné době podle mého nic takového reálně nehrozí, píše Tereza Spencerová.
*Donald Trump prohlásil, že Spojené státy mají mnoho nepřátel. V obchodní rovině nyní za nepřítele považuje Evropskou unii, v „jistých aspektech“, ale také Rusko. Jmenoval v rámci obchodu také Čínu. „To ale neznamená, že jsou špatní. To znamená, že jsou konkurenceschopní,“ dodal Trump. Američtí spojenci jsou horší než naši nepřátelé.
*Sigmar Gabriel obvinil prezidenta USA z touhy změnit režim v Berlíně, píše Bild. Německý politik řekl, že Donaldu Trumpovi se nedá věřit a požaduje od něj odškodnění za útratu na uprchlíky, kteří se v Evropě objevili kvůli neúspěšným vojenským útokům USA. Pokud bude požadovat navrácení miliard amerických dolarů, které byly utraceny USA za obranu, budeme muset požádat o miliardy, které utrácíme za uprchlíky, kteří se objevili po neúspěšných vojenských invazích USA, například v Iráku, uzavřel Gabriel.
*Oskar Lafontaine: Kdo zničil Irák? Čí to byly bomby? Americké! Spojené státy způsobily stovky tisíc úmrtí na celém Blízkém východě a tvrdily, že je to kvůli boji proti terorismu, ale ironií je, že teroristé zabili řádově méně lidí, než oni!
*New York Times vyhlašují, že NATO je základem Amerikou vedeného liberálního světového řádu a nejmocnější vojenskou aliancí v historii. Naštěstí pro lidstvo nešlo dosud NATO do jakékoli války jako aliance, ale pochodovalo do ní s USA vždy jen pár tzv. „ochotných“ členů.
*Mířím do Helsinek – těším se na zítřejší setkání s prezidentem Putinem. Bohužel, ať už se mi bude na summitu dařit sebevíc, i kdyby mi snad dali velké město Moskvu jako odškodnění za všechny hříchy a zla spáchaná Ruskem… A pokračoval v druhém tweetu: …během času, vrátil bych se domů a byl kritizován, že to nebylo dostatečně dobré – že jsem měl dostat taky Petrohrad! Většina našich novinářů je skutečně nepřáteli lidu, napsal Trump.
*Daniel Veselý: I kdyby americká armáda jednoho krásného dne opustila Evropu a Bílý dům by z nějakého nepochopitelného důvodu vystoupil z NATO, vojenský rozpočet dalších čtyř předních zemí NATO dvojnásobně převyšuje vojenský rozpočet Kremlu. Jinými slovy, Evropa by v případě hypotetického vale ze strany USA nebyla ani omylem opuštěná a bezbranná. Nicméně Spojené státy potřebují členské země Severoatlantické aliance jako disciplinované odběratele amerických zbraní a vojenského materiálu a tyto státy jim v rámci NATO poskytují nezbytné holubičí mimikry pro vojenské agrese kdekoliv na světě.
*Oskar Krejčí: Ruský prezident jako příklad připomněl kauzu firmy Hermitage Capital. Její spolupracovníci nezákonným způsobem vydělali v Rusku více než 1,5 miliardy dolarů – a z těchto peněz nezaplatili daně ani v Rusku, ani v USA. Ovšem převedli je do Spojených států. A tato firma, podle oficiálních údajů, věnovala 400 milionů dolarů na prezidentskou volební kampaň Hillary Clintonové.
*Je osvěžující zase jednou slyšet amerického prezidenta, jak odhodí povrchní kecy a řekne holou pravdu.
*„Čína je velice velkou a bohatou zemí. Kolik byste řekl, že Čína přijala migrantů?“ zeptal se Carlson. „Řekl bych, že žádné,“ vypálil Trump. „Co takhle zeptat se na Japonsko, na Jižní Koreu, na jiné země, které jsou velice úspěšné?“ pokračoval Trump. „Je zde tlak na tyto země, aby přijímaly miliony uprchlíků?“ ptal se Carlson. „Tlak, nemyslím si, že lidé, kteří o tom rozhodují, by vůbec chtěli marnit svůj čas takovým telefonátem. To by bylo bez šance. Zeptejte se Japonska, kolik uprchlíků vzali v posledních dvaceti letech. Můžete je spočítat na prstech jedné ruky,“ reagoval Trump.
*Četné rozpory a dvojaké „myšlení“ evropských politiků vede k neúprosnému závěru. Je to banda idiotů. Takže Trump s nimi zachází tak, jak si plně zaslouží.
*Přístup amerického prezidenta ke světovým politickým záležitostem je možno charakterizovat slovy amerického herce Harrelsona, že „politikové jsou byznysmeni pracující pro ještě větší byznysmeny – to se nikdy nezmění“.
*Martin Konvička: Představa, že by nějaké placení inzerátů na Facebooku nebo nějací novináři mohli skutečně ovlivnit chování voličů, to si buď americké tajné služby myslí, že mají idioty voliče, nebo jsou idioti v amerických tajných službách, protože Američanů je přeci jenom několik set milionů. A představa několika set milionů idiotů je hůře udržitelná než několika tisíc idiotů v tajných službách, tak se holt nedá nic dělat. Trumpovi předchůdci mu nechali tajné služby složené z idiotů a jemu nezbývá nic jiného než udělat vše v lidských i nelidských silách, aby tam udělal pořádek.
*David Lynch, který volil v primárkách v roce 2016 Sanderse, v jednom rozhovoru prohlásil, že „Donald Trump by se mohl stát jedním z nejlepších prezidentů USA v historii, vzhledem k tomu, že naprosto obrátil vše naruby. Proti tomuto člověku se nemůže nikdo postavit rozumem a inteligencí.“
*Boris Johnson se o americkém prezidentovi vyjadřuje nechvalně. Označil ho za úžasně nevzdělané individuum.
*Radkin Honzák: Schůzka Trump – Putin se konala 17. července 2018 a Putin si tam Trumpa jednoznačně namazal na chleba.
*Karel Dolejší: Jedinou otázkou zůstává, jak až velké škody nabubřelý omezenec Trump – dlouhodobě kultivovaný ruskými tajnými službami a jimi snadno vydíratelný – nakonec Evropě způsobí.
*Luboš Palata: Trump v podstatě ignoruje své protějšky v čele Evropské unie, tedy Donalda Tuska a Jeana-Clauda Junckera, jako partnery k jednání. Evropští státníci se už naučili při Trumpových extempore navenek zachovávat klid, ale uvnitř už ztrácejí trpělivost. Neříkají to veřejně, ale většina šéfů států a vlád zemí NATO považuje amerického prezidenta za, přinejmenším v politickém smyslu, klinický případ.
*Dnes se plně potvrdila má teze z roku 2016: Pražské kavárně vždy vadila východní půlka. Po vítězství D. Trumpa jí vadí i ta západní. A tak zůstala osamocena mezi půlkami, uvedl Jiří Ovčáček na svém twitterovém účtu.
*František Janulík posměšně poznamenává, že v duchu zpráv na ČT bude Trump nejpozději zítra zavřený a pozítří vyhlásíme zločinnému Rusku válku.
*Francouzský mluvčí uvedl, že USA mají jiné civilizační hodnoty než zbytek Západu.
*Titulky v ukrajinských médiích ujišťovaly, že Trump přece nemůže dát Krym Rusku, protože přece nemůže rozdávat cizí území někomu jinému!
*Ukrajinský web Mirotvorec má na svých stránkách oficiálně napsáno, že jde o Centrum výzkumu příznaků zločinů proti národní bezpečnosti Ukrajiny, světa, lidstva a mezinárodního právního pořádku.
*Tomáš Haas: Na náměstí v Kyjevě se sešli americký viceprezident, americká ministryně zahraničí, německá ministryně zahraničí, švédský ministr zahraničí, český ministr zahraničí a další – a pokárali Rusko za vměšování se do vnitřních věcí Ukrajiny.
*CSU už nechce nechat dokořán otevřené dveře statisícům doktorů a inženýrů z Afriky a Blízkého východu. Je to nepochopitelné, protože ti skvělí mladí lidé přece ve statisících přicházejí zachránit německé důchodce, obohatit genofond, kulturu a zduchovnět islámem křesťany (a ateisty). Jenže zabednění voliči to dobro nepochopili. Vyměnili už většinu vítačských vlád ve střední Evropě, pak v Itálii – a poprvé reálně hrozí, že se o totéž pokusí v Německu a v dalších evropských státech.
*Štěpán Kotrba: Otázkou zůstávají motivy Merkelové, které nemohou být pouze křesťanské. De facto poskytla luxusní dovolenou bojovníkům islámských sil nejen v Sýrii, ale i v Libyi, Egyptě, Afghánistánu, Iráku či v iráckém Kurdistánu, jejich rodinám a příbuzným. Proč? To je nepochopitelné a dodnes neobjasněné. Debata o válečných motivech exodu neobstojí. Války a jejich důsledky byly i před prvním hromadným přesunem. Někdo musel ty lidi shromáždit, instruovat, navigovat, dopravit na vzdálenost několika tisíc kilometrů, po cestě stravovat a někde ubytovat. Obléci, vybavit mobily a penězi. Zajistit lodě či čluny i jejich kapitány. Což v masovém měřítku není a nemůže být náhoda ani souhra okolností. S kým a za co uzavřela Merkelová dohodu o evropské odměně, že pak v naprostém rozporu se všemi zásadami bezpečnosti a zdravého rozumu otevřela náruč a zvolala wilkommen? Statisíce lidí vytvoří rezervní armádu nekvalifikovaných pracovníků, kteří umějí ovládat samopal už od dětství. To už je celoevropské bezpečnostní riziko. A miliony migrantů budou znamenat konec humanity a začátek války Evropanů o přežití. Prostě z Afriky Evropa nebude. Z Evropy Afrika být může. Černí dětští vojáci morální zábrany nemají. Ve svých zemích patří mezi elitu a jsou určitě i mezi migranty. Děti i dospělí.
*Už v roce 1974 na Valném shromáždění OSN alžírský prezident Houari Boumediene upozornil Evropany na to, co je čeká: „Jednou miliony lidí opustí jižní polokouli této planety a vydají se vtrhnout na sever, ale ne jako přátelé. Oni tam vtrhnou, aby vybojovali tuto polokouli, a oni ji vybojují. Vybojují ji svými dětmi. Vítězství k nám přijde z děloh našich žen.“ Za skoro půl století vnější migranty z Asie a Afriky doplnili migranti vnitřní, kriminální, jako například Albánci.
*Jan Hamáček: „Odsuzuji islamofobii, stejně jako odsuzuji jakoukoli jinou formu extremismu či rasismu. Islám už v minulosti prokázal a prokazuje nadále, že má nezastupitelnou a nevyčíslitelnou roli ve vývoji lidské společnosti,“ prohlásil Jan Hamáček podle serveru Aktuálně.cz. Další jeho proislámský výrok přidal Deník. „Islamofobie je odpudivá a nebezpečná stejně jako rasismus a antisemitismus a měla by být potlačována všemi zákonnými nástroji.“ Hospodářské noviny informovaly o tom, že Hamáček překvapil, když řekl, že islám je pro lidstvo důležitý. „Úkolem evropských politiků je zdůrazňovat, že se boj vede proti teroristům, ne proti islámu,“ řekl předseda sociální demokracie. Jak toto působí na voliče?
*Peter Harrell, který dozíral nad íránskými sankcemi za Obamovy administrativy, přímo uvádí, že zásadní postavení dolaru v globálním obchodě, dokonce i pro malé banky a jejich vazby, je jednou z hlavních strategických zbraní USA. Dominance dolaru zajišťuje, že americké sankce fungují i mimo americkou jurisdikci, tedy i tam, kde banky nemají obchody v USA. SWIFT potvrdil, že globální obchod v amerických dolarech roste, má podíl asi 85 %.
*Valentin Katasonov: Světu vládnou centrální banky. Volené vlády a politici jsou jen krytí. Legalizace lichvy a úroků a vytvoření speciální instituce, která by vytvářela tyto peníze za úroky, to je opravdová podstata buržoazních revolucí. Parlament, to není nic víc než pouhá dekorace, která přikrývá skutečnou instituci. Říkám, že centrální banka je čtvrtý druh moci. Čtvrtý v seznamu podle své důležitosti, ale je to nejhlavnější první instituce. To je opravdová vláda. Všimněte si, že ty země, jejichž centrální banky nepatří do vertikálního systému moci amerického FEDu, jsou považovány za vyhnanecké země. USA obzvlášť směle bojují proti těmto státům. Mám na mysli KLDR, kde je centrální banka skutečně nezávislá na americkém FEDu a nachází se v systému výkonné moci země. Dále je to Írán, Čína, přestože tam existují jisté otázky ohledně národní banky Číny. Nehledě na to ale čínská národní banka patří do výkonné moci země a není podřízena vedení FEDu Spojených států. Přirozeně, páni peněz se hlavně snaží kontrolovat média, školství a politiky. Jak řekl ve své době Rothschild: „Dejte mi možnost tisknout peníze a bude mi úplně jedno, kdo jaké zákony píše.“ To je cynismus, jenž naprosto přesně popisuje podstatu dnešního finančního systému.
*Zkušenosti maďarské vlády ukazují, že se bez pomoci MMF nejenže lze obejít, ale je nutné se bez ní obejít.
*Izraelský premiér Benjamin Netanyahu před pár dny teatrálně nabídl íránskému lidu, jehož blaho mu leží na srdci, izraelská zařízení na čištění vody a po pár dnech dodal, že by nejprve měli svrhnout svou vládu.
*Prezident Rouhani: Buď bude vyvážať každý, alebo nikto. Irán opäť varuje, že zablokuje Hormuzský prieliv. Analytici odhadujú, že ropa môže v dôsledku sporov zdražieť až na 250 dolárov za barel v prípade, že Irán zablokuje úžinu. Mnohý však spochybňujú potenciál Teheránu urobiť tak politicky a ekonomicky riskantný krok, keďže celá úžina je silne militarizovaná.
*Mark Twain: Francie nemá ani léto, ani zimu, ani morálku. Až na tyto nedostatky je to vynikající země. Ve Francii obyčejně vládnou prostitutky.
*Talleyrand: Pánové, to nejsou informace, ale zprávy pro tisk.
*Důvěra v média i v politiky nadále klesá, ale těm nahoře je to úplně jedno. K ničemu lidi nepotřebují, proč by měli zápasit o jejich důvěru?
*Inteligentní lidé vědí, že lze věřit jen polovině toho, co slyší. Velice inteligentní lidé vědí, které polovině.
*V politice nejsou důležité ani tak výsledky, jako schopnost jejich interpretace.
*Si Ťin-pching: Jestli se zavřou jedny dveře, druhé se otevřou.
*USA mají sice Talibán za teroristy, ale tito teroristé ještě nikdy neútočili mimo afghánské území, a spousta zemí je proto – po letech konfliktu – začala raději vnímat jako svého druhu osvobozenecké hnutí, s nímž už se mluvit dá. A taky se tedy mluví.
*Každodenní program ČT 24 se skládá z těchto témat: Obrovské úspěchy demokracie po roce 1989, boj proti komunismu, nenávist vůči Rusku, chválení migrace, napadání Zemana, vystoupení Kalouska, které nesmí chybět v žádných zprávách, poučování o vyspělosti západních států a zvýrazňování naší zaostalosti vůči tomuto vyspělému Západu, vynášení Havla do nebes, každodenní vystoupení politologa, který toto všechno potvrdí a pochválí ČT 24, že brání lživými informacemi naší demokracii.
*Desaťročia tu do nás médiá vtĺkajú, že najstrašnejším hriechom za socializmu bolo pracovať v štátnych bezpečnostných službách. Samozrejme, ak niekto pracuje v CIA alebo Mosade, to je niečo celkom iné, to je vlastenecké. A Putin sa dokonca chváli tým, že bol agentom KGB!
*Ve Francii bylo kolaborantů víc než účastníků hnutí odporu. Mnohem více než ve Skandinávii, která byla nadšena Třetí říší…
*Dnešní Moskva nemá s Brežněvovou Moskvou politicky a ideologicky nic moc společného. Tím spíš, že okupační roky nastartované v roce 1968 se – třebas v počtu obětí – nedají s izraelskou okupací palestinských území ani trochu srovnávat. Ale v praxi přesto paradoxně platí, že ruská okupace byla zlo, izraelská okupace je dobro, to jen ti nevděční muslimáci všechno kazí…
*Německo, i když je to vyspělá země, nedokáže samo postavit od píky například stíhací letadlo. Rusko to dokáže.
*Ruské rakety Kalibr v intervalech 5 sekund střílely na cíle Islámského státu v Sýrii z Kaspického moře. Americká válečná loď USS Theodore Roosevelt a další lodě USA vzkaz pochopily a vyklidily Perský záliv.
*Tereza: Izrael v pondělí vůbec poprvé vyzkoušel rakety systému „Davidův prak“, které odpálil proti syrským raketám nad Golany, které byly odpáleny v reakci na izraelský raketový útok na jednu ze základen v Sýrii… a popořadě: izraelské rakety sice základnu trefily, ale nezpůsobily žádné škody, syrské rakety netrefily žádnou z útočících izraelských raket a izraelské rakety pak netrefily žádnou z raket syrských… skoro politická a vojenská selanka…
*Jak je uvedeno v dokumentu, západní země si uvědomily problém finanční nerovnováhy již v souvislosti s bojem proti terorismu, kdy vyšlo najevo, že používají rakety v hodnotě 70 tisíc dolarů, které byly odpáleny z letadel, jejichž provozní hodina stojí asi 30.000 dolarů, a to ke zničení pickupu Toyota, který nejvíce stojí 10 tisíc dolarů. Přičemž raketa vyvíjená Ruskem a Čínou, která stojí méně než půl milionu liber (642 tisíc dolarů), můžete minimálně vyřadit z činnosti britskou letadlovou loď v hodnotě více než 3 miliardy liber (3,9 miliardy dolarů).
*Poláci mají nedobrou historickou zkušenost s Němci i Rusy. Americká základna je má chránit proti obojím, což leckomu nedochází.
*V 60. letech 20. století americké ozbrojené síly během operace Ranch Hand infikovaly dioxinem deset procent území Jižního Vietnamu. Je to nejrozsáhlejší použití chemické zbraně v dějinách. Hlavní zbraní masového útoku ze strany USA byl v té válce takzvaný „Agent Orange“ obsahující nejnebezpečnější mutagen dioxin. Převáželi ho v oranžových sudech, odtud vznikl název. Výrobcem byla společnost Monsanto, dodavatelem Ministerstvo obrany USA. Dnes je to jeden z největších dodavatelů semen pro GMO-produkty. „Orangem“ vypalovali džungle Jižního Vietnamu, aby se partyzáni neměli kde schovat. Během deseti let Američané rozprášili z letadel kolem 80 milionů litrů „agentu“ a otrávili půdu i řeky. Američané od samého počátku znali následky, ačkoliv stále lhali, že „agent“ není pro lidi nebezpečný, pouze ničí džungli. Touto otravou byly postiženy tři miliony Vietnamců! Dnes je jeden milion invalidů. Dobře víte, že mezinárodní organizace dosud nepřiznaly, že je to válečný zločin nebo zločin proti lidskosti, rozhořčuje se Van Rin.
*V Mexiku se stalo poprvé, že se prezidentem stal představitel uskupení levicových sil „Společně vytvoříme historii“ Andres Manuel Lopez Obrador (AMLO) a jeho koalice má v parlamentu většinu a v senátu polovinu míst. AMLO slíbil, že „postaví Trumpa do latě“. Trumpa, jehož Obrador slíbil „postavit na své místo“ za způsobení ztrát v hospodářství obchodními cly, stavbou hraniční zdi na úkor Mexika a považováním Mexičanů ze zločince. Přitom sám s korupcí není spojován a neúčinkoval proti němu ani strašák, že je napojen na Rusko. Vyřešil to s humorem: nazval se Andresem Manuelovičem a natočil video, v němž stojí v přístavu Veracruz a čeká na ruskou ponorku se zlatem. Video mělo statisícovou návštěvnost.
*V Egyptě, jenž je nejlidnatější arabskou zemí, byl pokojně, nicméně k nelibosti Tel Avivu a Rijádu, svržen vojenský diktátor Mubárak. Tehdejší americký exprezident Obama dal totiž postupně na srozuměnou, že na Nilu se musí vyměnit „faraon“. Egyptští důstojníci pochopili, „zač je v Pentagonu perník“, a tak respektovaná armáda napomohla řízenému přechodu k vládě Muslimského bratrstva. Po nějaké době toto původně ilegální hnutí svrhla, znovu ho postavila mimo zákon a nějakým pětadevadesáti milionům Egypťanů opět „velí“ sekulární voják, generál Sísí. Ani proces Kaddáfího detronizace tak nebyl jednoduchý. Nakonec však přece, nadto v souladu s mezinárodním právem, ztratil trůn. Pak i v nepřehledné situaci hlavu. Leč to se dalo čekat. Dát mu příležitost, aby mluvil před soudem, nejspíše nepřipadalo v úvahu.
*Ako nazeráte na vyjadrenia amerického prezidenta Donalda Trumpa, že Nemecko je pod totálnou kontrolou Ruska? Stotožňuje sa s jeho vyjadrením? Jan Keller odpovídá: Ak by bolo Nemecko pod totálnou kontrolou Ruska, potom musíme pripustiť, že Rusko vykonáva svoju kontrolu pomocou amerických jednotiek rozmiestnených na nemeckom území. Stálych amerických vojenských posádok je v Nemecku zhruba dvesto a zatiaľ nie je nič známe o tom, že by na nich pôsobili ruskí politruci.
*Schneider: Útok v Amesbury je prokazatelně ruského původu, protože Rusy při jejich známé prohnanosti důvodně usvědčuje právě to, že tomu jakoby vůbec nic nenasvědčuje!
*Tereza Spencerová: Ona „jedna žena“, jak jsem zahlédla někde v britských médiích, přespávala v útulku pro bezdomovce, z čehož vyvozuji, že ani její partner neměl střechu nad hlavou. A tahle dvojka, která žila, jak žila, se měla stát terčem dalšího ruského útoku na britské půdě? Fakt sranda. Není bez zajímavosti, že když měl v pondělí britský ministr vnitra v parlamentu vyprávět novinky o případu, bylo na něj zvědavých jen asi 40 z celkem 650 poslanců. A Scotland Yard se prý bude sice snažit, ale dopředu tak nějak zpochybňuje, že by uměl najít pojítko mezi Skřípaly 1 a Skřípaly 2, i když politická objednávka je víc než jasná. Celé je to ještě bizarnější než v prvním případě, ale pojítkem je absence jakýchkoli důkazů, které jsou nahrazovány razantními prohlášeními britských politiků ukazujícími na Rusko. Už je to nuda. Faktem ale zůstává, že tam někde někdo asi opravdu pobíhá a tráví lidi. Nebo aspoň firma, která měla zlikvidovat nebezpečný odpad, ušetřila a vysypala nějaký sajrajt kde se dalo. Třeba se to jednou vyšetří…
*Počítám, že brzy Londýn oznámí, že na oné lahvičce byly nalezeny otisky prstů Vladimíra Putina a ještě veliký nápis: Novičok, sdělano v Rossii, god proizvodstva 2015, soděržanie 200 ml, Kazaň. No a – bude vymalováno! Rusko bude opět za vraždící monstrum, zatímco západní demokracie budou jako vždy čisté jako lilium. Politici v Londýně dnes smrdí i proti větru! Mne zaujalo hlavně to, že v Anglii vlastní bezdomovci byty. To je asi světový unikát.
*Boris Johnson nejprve naznačil, že možná Mayovou podpoří, ale se svým pověstným drsným humorem dodal, že hájit tuto formu Brexitu je jako snažit se vyleštit lejno.
*Jednu kapitolu své nové knihy věnovala Albrightová Vladimiru Putinovi. Ten je podle ní „tak chladný, až se podobá plazům“. Zároveň je ale velmi schopný. „Je velice chytrý. Se špatnými kartami zahrál velmi dobrou hru. Má větší agendu, jeho cílem je odcizit nás od našich spojenců a to začíná oddělením střední a východní Evropy od té západní,“ podotýká Albrightová v rozhovoru pro Guardian. Donalda Trumpa ve své knize označuje za „prvního nedemokratického prezidenta v americké historii“. Jak Rawnsley dodává, podobným nařčením za své vlády čelili i další američtí prezidenti, někteří z nich dokonce patří k těm nejvýznamnějším v americké historii. Jako dva příklady uvádí Abrahama Lincolna nebo Franklina Roosevelta.
*Albrightová: Já jsem Václava Havla poznala až po revoluci kdy jsme s Demokracy Institute připravovali v Praze volby.
*Jenže velmi produktivní, i místy vláčený na režné niti Václav Havel, vyrobil svým počínáním i velmi mnoho sociálních potratů, jako kolaterální ztráty v rámci jím projektované a vytvářené liberální demokracie (ve spektru od zahraniční politiky, po průmysl, zemědělství a vědu). Prostě vytvořil pro reálný život v České republice divadelní kulisy a prosadil své představy v portfóliu jisté velmoci, jako velký normalizátor, snad i jako rohypnolový a hospodský filosof. Nestačí jen bez rozmyslu následovat Václava Havla, je třeba ho prožívat. Dal jsem si proto dva rohypnoly a dvě piva a také jsem měl všechny rád, ba i svůj shora uvedený text, napsal František Kuba.
*Hampl: V tuto chvíli představují takzvaní havlisté tu nejhorší morální spodinu společnosti, na jakou můžeme narazit. Vypnuté mozky, kolaborantská mentalita, ochota podpořit jakoukoliv špinavost, žádné zábrany a skvěle vyvinutá schopnost zmocnit se dotací či grantů. Kdekoliv probíhá vzpomínka na Václava Havla nebo se staví lavička Václava Havla, pokaždé se tam soustřeďují právě takové deformované bytosti.
*Na řeči mě fascinuje množství výrazů pro věci, které neexistují. Například rovnost, svoboda, demokracie…
*Hampl: Väčšina skladníkov dnes dokáže lepšie rozumieť zložitým spoločenským javom ako napríklad politológovia, ktorých vidíme na televíznej obrazovke. Úplne súhlasím so starou múdrosťou Edmunda Burka, že predsudky ľudu sú spoľahlivejším vodidlom než konštrukcie intelektuálov. Vzdelanci hovorili niečo opačné než bežní ľudia, posmievali sa bežným ľuďom, že sú zaostalí a hlúpi a nakoniec sa ukázalo, že tí bežní ľudia mali pravdu. Toto sa opakuje znova a znova. V Európe postupne prevládla neuveriteľne naivná predstava, že európske myslenie a vnímanie je vlastné všetkým ľuďom. A ak sa od nás príslušníci nejaké inej civilizácie líšia, potom je to vraj len preto, že sú ešte maloletí. Keď počkáme pár sto rokov, budú mať tiež svoju renesanciu, reformáciu, svoju modernitu apod. Samozrejme, je to kolosálny nezmysel. Tí ľudia majú úplne iný hodnotový systém a úplne iné vnímanie. Prečo si určitá skupina vyberie určitú ideológiu, aj keď je tá ideológia zjavne v rozpore s faktami?
*Ostatně v Česku například Adam B. Bartoš sepisoval seznam pravdoláskařů a seznam Židů. A pak jej napodobila investigativní novinářka Sabina Slonková na svém webu Neovlivní.cz se svým seznamem lidí, kteří slouží Putinovi.
*Ekonomka z Masarykovy univerzity Hana Lipovská: „Modlím se, aby přišla krize.“ Možná se zítra Lipovská bude modlit, aby u nás vypukly požáry, nebo přišla povodeň, nebo se objevily nějaké nebezpečné nemoci. Když, paní ví, co by udělal ministr Rašín, nemohla by sdělit, jaká čísla budou tažena tento týden ve Sportce? Asi Kalouskovo děvče. Hloupá věštkyně. Měla by si s Šichtařovou založit s.r.o! Kdo to je? Odkud tato pussy vylezla? Zase další věrozvěst. Nestudovala u Kalouska? Co to je za univerzita, když tam jsou takové blbky? Co ta tupá pussy dosud vytvořila, kromě žvanění? Co to je za ekonomku? Vždyť ta by si neuměla ani vyplnit daňový přiznání.
*Chcete-li se cítit nóbl člověkem, musíte věřit, že Češi se mají tak dobře jako ještě nikdy. Musíte si tu víru udržet, i když víte, že skoro milion lidí je v exekuci a že například každá třetí rodina si nemůže dovolit poslat své dítě na letní tábor. Udržet si takové přesvědčení není snadné. To už potřebujete vysokou odolnost vůči faktům. Takovou odolnost získáte jen dlouhým výcvikem v pitvoření se, lichocení a ponižování se před všemi autoritami.
*Poměry ve vedení ministerstev, managementech korporací, velkých redakcích a neziskovkách se hodně podobají královským dvorům za posledních francouzských králů – navoněné paruky, úzkostlivé dodržování etikety, nikdo se neodváží mít vlastní názor, všichni se navzájem hlídají, každý proti každému intrikuje. Proto tuto manažersko-byrokratickou vrstvu označuji jako novou aristokracii. Je jasné, že takto fungující aparáty nedokážou vyřešit absolutně žádný problém kromě navyšování vlastního rozpočtu. A co horšího, objevují se další společenské skupiny, které tuto novou aristokracii napodobují a doufají, že tím posílí své vlastní životní šance nebo se aspoň stanou vznešenějšími. To jsou ti, kdo demonstrují proti výsledkům voleb, vyvěšují tibetské vlajky nebo třeba mechanicky opakují, že u nás nejsou žádní muslimští imigranti, i když je potkávají několikrát denně.
*Problém jednostrannej názorovej orientovanosti umeleckej komunity na Slovensku je zarážajúci. Všetci milujú Hillary, migráciu, Kisku a sexuálne menšiny. Takmer do jedného podporujú sobáše homosexuálov, multikulturalizmus a liberálnu spoločnosť. Ostatní prezieravo mlčia, lebo nechcú prísť o kšeft.
*Martin Koller: Z historického hlediska bych dodal pro pobavení, že za takzvané druhé republiky, mezi mnichovskou dohodou a okupací vznikla strana ANO – Akce Národní Obrody, která sdružovala zbohatlíky, šlechtu, pseudovlastence a všemožné podezřelé živly. Šéfredaktorem jejího tisku byl mezinárodní podvodník Harry Jelinek, který prodal jakémusi potroublému Američanovi státní hrad Karlštejn. Historický vzor opravdu následování hodný.
*Jára Cimrman, v jehož pozůstalosti a tajné skrýši se objevil anarchistických leták z názvem ‚Svou pravdu nebudeme skrývat!‘
*Ilona Švihlíková: Budu se opakovat: domnívám se, že ani jedna ze stran, pokud o sobě ještě chtějí tvrdit, že jsou „levicové“ nemají podporovat vládnutí oligarchy. Andrej Babiš není skutečně Fridrich Engels. Věty „odložme spory“, „nebudeme jen vést diskuse“ a že „budoucnost nebude lehká“, působí v úvodní sekci programového prohlášení poněkud zvláštně. Mám téměř podezření, že si to psal pan premiér sám a následně to někdo přeložil do češtiny.
*Mysleli jsme si, jak se tady budeme střídat my s ODS ve vládnutí a ostatní strany se vejdou leda do výtahu, uvedl Jaroslav Foldyna. Negativa režimu jsem dobře viděl. My povalili všechno, ať to bylo dobré, nebo špatné, a nevytvořili jsme nic. Nikdy už tady nebude komunismus jako po druhé světové válce. Ve středu tady jen pokrytecky žvanili ti, kteří tu od 90. let křivili prostředí, dodal.
*My jsme nespravedlivě zdědili socialistické hospodářství, které jsme potřebovali změnit v tržní ekonomiku, založenou na soukromém vlastnictví a volně se pohybujících cenách. Nevím, co je nespravedlností. Snad to, že pan Kellner zbohatl 150tisíckrát více než já? To není nespravedlnost, ale známka toho, že byl 150tisíckrát šikovnější než já, pokračoval druhý český prezident. Kuponová privatizace nedala nikdy nikomu šanci k podvodu, zdůraznil Klaus. Ale možnost založit investiční privatizační fond měl teoreticky každý, mě by to nenapadlo, neuměl bych to, když pominu, že jsem byl ministr financí. Jiní se ale do toho pustili a zbohatli. Tak to prostě v kapitalismu chodí, pokračoval exprezident v obhajobě modelu, na jehož tvorbě se podílel.
*Zdeněk Zbořil: Podobně jako výroba reklamních klipů, také politická zpravodajství a jejich komentáře jsou vyráběna v zavedených mediálních provozech, mají své scénáristy, režiséry, kameramany, architekty scény a tvůrce kostýmů, střihače, výrobce triků, gerojšů a hudebních doprovodů. Jak se ale vyznat v této změti různých detailů pravdy a velkému celku lží? Neříkejme jim fake-news, to je jen další trik jak deminutivem (zdrobnělinkou) bránit snaze hledat a nalézat realitu. Trump jedná jako americký Muammar Kaddáfí, tedy s operetním nádechem odhaluje Trump skrývané fungování americké administrativy. Donaldovy eskapády jsou proto mimořádně cenné. Jeho twitterové výstřely a spontánní předem neučesané a nedohodnuté slovní přestřelky vytvářejí politické a mediální vlny, které odhalují, jakými idioty jsou lidé v (nejen) americké politice a v médiích.
*Jaroslav Štefec: Já to vidím asi tak, že Donald Trump je velice pragmatický člověk, který jednoznačně ví, co chce. Ten jeho trochu teatrální přístup samozřejmě plyne z toho, že je zvyklý takto vystupovat v americkém prostředí. Samozřejmě trochu přehání, jeho vystupování někdy vypadá jako divadlo a rozhodně to tak působí na lidi z Evropy. Američané to vnímají jinak, ale je skutečně člověkem, který jednoznačně ví, co chce.
*Takže nikým nevolení zástupci EU vyzývají zvolené představitele USA, Číny a Ruska, aby neničili světový řád, který z lidských práv udělal špinavou agendu na prosazování zájmů vlastníků korporací, podporuje menšiny na úkor většiny občanů, čím dříve bude zničen, tím lépe.
*Jemelík: Ostatně moc zákonodárnou kontrolují voliči a moc zákonodárná vykonává dohled nad mocí výkonnou. Není důvod, proč by moc soudní měla podléhat přímo pánubohu. Jde ostatně o službu státu občanům, placenou z jejich daní, nikoli o nástroj vůle nějaké nadpozemské síly.
*Moravec mechanicky odříkává politicky korektní poučky. Možná je jen otázkou času, kdy bude takový „moderátor“ nahrazen robotem. Nedělá nic, co by nezvládl automat.
*Posseltův landsmanschaft chce příští rok konat slezinu v Česku. Politické reprezentaci ČR musí být jasné, že se nejedná o svaz přátel Československé republiky a antifašizmu, ale o zájmovou, nátlakovou skupinu usilující o přepsání dějin 19. a 20. století.
*Bývalý trenér chorvatské fotbalové reprezentace Igor Štimac: Ví někdo, s kým budeme hrát ve finále? Kimpembe – DR Kongo, Dembélé – Mauretánie, Sidibé – Mali, Umtiti – Kamerun, Pogba – Guinea, Tolisso – Togo, Matuidi – Angola, Nzonzi – DR Kongo, Mbappé – Kamerun, Mendy – Senegal, Fekir – Alžírsko. Respekt!
*Hahahahahaha. Škodolibí Brazilci se Němcům vysmáli. Dobýt Moskvu se jim prý nedaří ani v létě.
*Bohumil Kartous: ODS je ponejvíce reprezentovaná politickým a intelektuálním brakem personifikovaným Klausem ml. K SPD stačí málo: lůza. Nejnaivnější a nejméně orientovaní voliči dostali do Sněmovny nefalšovaný póvl v množství větším než malém.
*Ta ordinérní masa, nazývaná „lid“.
*Advokát Jaroslav Ortman: Za hranou byly výroky Kalouska, že kdyby Babiše porodil, uškrtil by ho na pupeční šňůře. Takové výroky nezní snad ani v Americe.
*J. Pospíšil přidal pochvalu pro Karla Schwarzenberga: Karel mě vždy učil, že pro nás jsou důležité zásady, ne výsady. Je (bohužel) stále jediným státníkem mezinárodního formátu v naší zemi.
*Pokaždé, když vypijete sklenici vody, je slušná šance, že spolknete alespoň jednu molekulu, která prošla močovým měchýřem Olivera Cromwella, upozorňuje Wolpert.
*Strategická trpělivost, což podle mě znamená dělat pořád a pořád dokola to, co nefunguje, a doufat, že to někdy fungovat začne.
*Angela: Migrantů se nelekejte, na množství nehleďte.
*Největší špion všech dob je prý Mark Zuckerberg, který založil Facebook. Soukup vyprávěl vtip: Malý indický chlapec se ptá Zuckerberga: Můj táta říkal, že o nás víte všechno. Je to pravda? A Zuckerberg mu odpovídá: Není to pravda a není to tvůj otec.
*Biblia učí miluj blížneho svojho. Kámasútra zase vysvetľuje ako.

Paroubek o kmotrech: Bakala kontroloval politiky, třeba Sobotku. Chtěl mě zničit. OKD byty? Škodu lidem musíme nahradit

$
0
0

Jiri-Paroubek-1403-02

Jiří Paroubek
31.7.2018 VašeVěc
Jiří Paroubek včera poskytl rozsáhlý rozhovor internetovému portálu Parlamentní listy. Kromě toho, že se v souvislosti s kandidaturou do Senátu za obvod Ostrava město rozpovídal o svém programu, připomenul i starší události. Rozhovor přebíráme v plném znění.
Parlamentní listy: Začnu vaší kandidaturou do Senátu za obvod Ostrava město. 30. července jste si podal přihlášku. Nakonec jste musel shánět podpisy. Jak to šlo?
Jiří Paroubek: Pomáhali mi v tom aktivisté z ostravské sociální demokracie, poradil jsem si s tím. Byl jsem tam u toho dvakrát. A zejména podruhé to mělo velice pěkný průběh. Za jedno odpoledne jsme sehnali tři sta až čtyři sta podpisů. Bylo potřeba jich sehnat tisíc, myslím, že je tam i nějaká rezerva.
S čím do toho souboje o Senát jdete?
Zpracoval jsem program, čím bych se chtěl zabývat. Je to především otázka bydlení. Viděl jsem hodně modelů bytové politiky, výstavby bytů tak, jak se provádí v nejvyspělejších evropských zemích. Jsem v kontaktu s nejlepšími českými odborníky na tuto záležitost. Předpokládám, že můžu v krátké době – pokud budu zvolen – prostřednictvím Senátu předložit několik návrhů zákonů, na základě kterých se může rozhýbat bytová výstavba komunálních bytů, v oblasti sociálního bydlení a také družstevního bydlení. V tom týmu lidí, který utvářím a který vede doktor Přikryl, vycházíme z evropských zkušeností a jsme schopni to v krátké době převést do oblasti předloh zákonů.
Jakými dalšími záležitostmi se chcete zabývat?
Je to životní prostředí, které je na Ostravsku velmi špatné, zejména kvalita ovzduší. Třetí oblastí jsou exekuce. V Ostravě je více než 14 procent lidí postiženo exekucemi. I s rodinnými příslušníky je to možná třetina, možná 40 procent obyvatel celého města. A ve struktuře volebního obvodu Ostravy města to bude spíše horší než v jiných částech města. Chtěl bych se věnovat zákonodárství, které podle mého názoru potřebuje velké změny. Byl bych rád, kdybychom se v tomto řídili vzory rakouské či německé legislativy tak, aby člověk, který se dostane do těchto vážných problémů, nekončil na okraji společnosti. V současné době se odhaduje, že je to u nás dva a půl milionu lidí, v Ostravě desítky tisíc, z toho volebního obvodu, kde kandiduji, je to možná čtyřicet tisíc lidí, a to je velmi vážné číslo. Nikde v průzkumech veřejného mínění to nevyskakuje, tyhle otázky nejsou výzkumnými agenturami pokládány. Ale statistiky jsou nelítostné.
A pak bych se chtěl věnovat některým záležitostem v oblasti rodinné politiky, protože mám určité zkušenosti teď s vlastním rozvodem. Takže vím, kde je v tomto problém legislativy. Třeba v nedostatečné funkci „Ospodů“, orgánů, které mají zajišťovat péči o dítě. Jsou zbyrokratizované, často tendenční. Chtěl bych v intencích toho, co jsem prosazoval – v roce 2006 jsem prosadil v Parlamentu zákon o registrovaném partnerství – pomoci prosadit zákon, kterým budou umožněny sňatky homosexuálů. To jsou mé představy v legislativní oblasti.
Jsem bývalý premiér, vím, jak ty věci fungují, znám chod státní správy, dlouhá léta jsem pracoval na všech úrovních politiky – ať už regionální, komunální, tak i té centrální. Ať už ve vládě, č i v opozici. Vím, do kterých dveří na kterém ministerstvu vstoupit, jak věci ovlivnit a prosadit ve prospěch občanů Ostravy a i celého státu. Chci zúročit své celoživotní zkušenosti, které mám.
Probíhá vyšetřování parlamentní komisí v kauze privatizace OKD a okolností jejího krachu. Doposud, jestli se nepletu, parlamentní vyšetřovací komise v minulosti nikdy nic významného nezjistily. Jak tomu bude, podle vás, tentokrát? Respektive, zda je dobře, že tato komise vznikla?
I když ty komise většinou mnoho nezjistily, tak něco přeci jenom ano. Nějaké informace, které nebyly známé, se dostaly na veřejnost. Také je potřeba určitý problém nějakým způsobem – nechci předjímat, jak bude komise postupovat – uzavřít. Celou záležitost privatizace OKD považuji za špatnou. Chybnou od druhé poloviny devadesátých let, kdy se státu „podařilo“ přijít o majoritu, už tehdy vlastně došlo k privatizaci té společnosti. Pak, když stát prodával minoritní podíl, tak si nedostatečně ošetřil to, co mělo být lépe ošetřeno. To znamená prodej nájemních bytů OKD jejich nájemníkům. Přiznám se, že toto považuji za chybu Bohuslava Sobotky. Domnívám se, že v tomto mohlo být uděláno mnohem více.
Netajím se tím, že pan Bakala měl pod palcem celou politickou elitu té doby s výjimkou komunistů a mé osoby. Takže celou pravici, kterou financoval před volbami 2010; a prostřednictvím pana Pokorného a pana Sobotky měl pod kontrolou i tuto část funkcionářů sociální demokracie. Ti lidé byli pozoruhodně neteční a pan Bakala nebyl donucen dodržet svůj veřejný příslib, který dal. To znamená, že bude privatizovat byty OKD za rozumné peníze, uvažovalo se tehdy o čtyřiceti až padesáti tisících korunách za byt. Ale on i jeho ekonomičtí experti přišli na to, že v době, kdy skončila regulace nájemného, ekonomické nájemné činí byty rentabilní záležitostí. Pak ten jejich prodej – kdy je mohli prodat za 20 až 25 miliard korun – ho dostává do úplně jiné polohy. Byl jsem připraven – pokud bych se v roce 2010 stal premiérem – tyto věci řešit. Vědělo to i mé okolí včetně Sobotky. Bohužel prostřednictvím Sobotky se k této informaci dostal advokát Pokorný, který úzce spolupracoval s Bakalou.
Takže Bakala se snažil mně znepříjemnit život a vedl proti mně antikampaň před volbami v roce 2010. Ty různé hnusárny, které se objevovaly a přičítali jsme je Ivanu Langerovi, byly jen zčásti od něj, z velké části byly z dílny Bakaly a s ním spolupracující firmy Bison & Rose. Myslím, že ta „láska“ této firmy ke mně trvá dlouhá léta. Je třeba o těchto věcech hovořit otevřeně, spolupracoval jsem s tím sdružením nájemníků bytů OKD. Samozřejmě, že v rámci kampaně se tím také ještě chci zabývat. Budu čekat na to, jak bude postupovat parlamentní komise. Předpokládám, že celá záležitost skončí několika trestními oznámeními. Musí se hledat nějaké řešení, například jak tu škodu nájemníkům bytů OKD nahradit.
Těch chyb bylo totiž pozoruhodně mnoho. Vůbec, jak se dostalo těch 144 tisíc bytů OKD do portfolia OKD. Mohly být privatizovány například prostřednictvím města. Určitě by to v té době bylo bez jakýchkoliv problémů provedeno a lidé by se dostali ke svému majetku. Těžko někomu, kdo tam bydlí dvacet, třicet let, říkat, že to není jeho majetek, když si pak má možnost ho koupit za 40, 50 tisíc korun. To by bývalo bylo z hlediska těch lidí optimální. Takhle se jim prodala střecha nad hlavou.
Pan Bakala získal 20 až 25 miliard korun, jak se odhaduje, z prodeje těchto bytů. Vyplatilo se mu, aby ve volební kampani investoval pár desítek milionů korun proti tomu, kdo chtěl spravedlivé řešení pro lidi.
Vzpomněl jsem si na to, když teď při získávání důvěry vládě létaly na premiéra Babiše lahve. Vy jste tehdy v předvolební kampani zažil něco podobného...
To bylo v roce 2009 před volbami do Evropského parlamentu. To bych tehdy přičítal spíše dílně ODS, pana Langera, který opravdu dovedl politickou kulturu do politické žumpy. To už je dneska za námi.
Poslanecký klub ČSSD nakonec vládu podpořil, s výjimkou Milana Chovance. Jak to s klubem ale bude dál, bude vládu a vedení své strany podporovat, nebo od někoho z jeho členů můžeme očekávat nějakou rebelii?
Myslím, že účast ve vládě je jediná šance ČSSD resuscitovat svoji podporu u veřejnosti. Samozřejmě záleží na výkonech těch ministrů, ale i poslanců. Jediný, kdo je problematický z hlediska podpory vládě, je Milan Chovanec, který tím zakrývá své problémy z minulosti na Ministerstvu vnitra. Zcela nepochybně se časem dostanou na povrch. On se snaží stylizovat do pozice politické oběti. Udělal by nejlépe, kdyby odešel z Poslanecké sněmovny, tak jak to udělal Bohuslav Sobotka. Tak, aby do budoucna nezatěžoval osud strany, kterou spolu se Sobotkou dovedl k tragickému volebnímu výsledku. Tento člověk i s ohledem na to, jaká jsou zjištění na Ministerstvu vnitra a jak se pomalu dostávají na veřejnost, tak je politicky neudržitelný a byl by zátěží pro sociální demokracii.


Viewing all 19126 articles
Browse latest View live