Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Showcase


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 607 | 608 | (Page 609) | 610 | 611 | .... | 683 | newer

    0 0

    Aleksandr Rodgers
    31.7.2018  GlobalResearch, překlad Zvědavec
    V posledních měsících se Rusko, jak tvrdí někteří, „usilovně připravovalo na setkání Putina s Trumpem“. Co to znamená?


    Zaprvé, v dubnu ruská centrální banka prodala téměř polovinu amerických státních dluhopisů, které měla ve své bilanci, a snížila svoji držbu z 96,2 miliard dolarů na 48,7 miliard.

    V květnu centrální banka v této aktivitě pokračovala a snížila objem amerických státních dluhopisů ještě více.

    Jisté zpravodajské agentury jen zdůraznily, že Rusko vypadlo ze seznamu největších držitelů amerických státních dluhopisů, což znamená, že jich má „méně než 30 miliard“. Používají studenty v těchto zpravodajských agenturách a v důsledku toho se objevují „zprávy“. Když si přečtete úplnou zprávu amerického ministerstva financí, je snadno patrné, že ruské investice do amerických státních dluhopisů byly sníženy na 14,9 miliard dolarů.

    Tedy snížení na méně než šestinu během dvou měsíců. Ale stále nejsou dostupné žádné údaje za červen…

    Zadruhé, někteří pozorovatelé si povšimli, že v této souvislosti ruská centrální banka nadále navyšovala své zlaté rezervy.

    Datum      Monetární zlato (mln dolarů)
    01.07.2018    78,167
    01.06.2018    80,511
    01.05.2018    81,146
    01.04.2018    80,482
    01.03.2018    80,582
    01.02.2018    80,378
    01.01.2018    76,647
    Protože centrální banka vykazuje ve svých zprávách množství zlata v dolarovém ekvivalentu, budeme to muset konvertovat odpovídajícím kurzem.

    1. dubna 80482/1340 = 60,061 milionu uncí
    1. května 81146/1315 = 61,707 milionů uncí
    1. června 80511/1301 = 61,884 milionu uncí

    Jak vidíme, množství zlata skutečně neustále roste.

    Někteří byli dost hloupí, aby byli rozhořčení, protože centrální banka kupuje zlato, zatímco jeho cena jde dolů. Na jednu stranu pokud by jej kupovala na cenovém vrcholu, pak by to bylo horší. Na druhou stranu je možné předpokládat, že v blízké budoucnosti jsou očekávány jisté události, které mohou výrazně zvýšit cenu zlata.

    Pracujeme-li jako systémoví analytici, pak musíme koordinovat s výše uvedeným nejméně dva další fakty.

    Zatřetí, většina ruských státních společností a řada bank a firem se státním kapitálem přešla (nebo přechází) na ruský státní systém převodu finančních zpráv Banky Ruska (SPFS), což ve skutečnosti znamená opouštění SWIFTU.

    Před velmi krátkou dobou, v červnu, „Gazprom Neft“ také testoval přechod na SPFS.

    Jak bylo uvedeno v tiskovém prohlášení: „Používání jediného systému, na který jsou všechny ruské úvěrové organizace napojeny, namísto na mnoho lokálních bankovních klientů, umožňuje výrazně zrychlit převody, spolehlivost a bezpečnost provádění finančních operací a optimalizovat náklady.“

    A začtvrté, šéf „VTB“ Andrej Kostin se setkal s Putinem a předložil mu zprávu o aktivitě banky. Během setkání řekl Kostin konkrétně dvě věci:

    1. Od počátku letošního roku mají lidé menší zájem o dolarové vklady nebo o dolarové úvěry, v porovnání s vklady a úvěry v rublech. Věříme, že je to důležitý krok k dedolarizaci ruského finančního sektoru.
    2. Experti VTB navrhli balíček opatření s cílem prosadit rubl v mezinárodních platbách a tím rozvinout ruský trh pro plovoucí eurobondy, akcie a pro vytvoření dalších derivátů, které jsou nyní používány pouze na Západě. Myslím, že potřebujeme vytvořit vlastní finanční nástroje. To by posloužilo jako další pojistka pro ruský finanční sektor proti vnějším šokům, a dalo by to nový impuls jeho rozvoji.

    Jak můžeme vidět, jak státní společnosti, tak státní banky se aktivně připravují na dedolarizaci ekonomiky (či přesněji na její spolehlivé provedení) a na možné problémy se SWIFTem, a rovněž na nárůst soběstačnosti všech systémů (komunikace, platby atd.).

    Myslím, že pokud zde existuje přání, pak je možné jej přidat na poskytnutý seznam opatření. Rusko se konzistentně a jistě zbavuje dolaru (a možná se i připravuje na „dokonalou bouři“ v globální ekonomice, která byla předpovězena již před dlouhou dobou) a dnes žádné z Trumpových slov nebo činů nemůže tyto aspirace změnit.

    Protože žádný Trump není schopen blížící se bouři zastavit.


    Russia Is Preparing for a “Perfect Storm” in the Global Economy vyšel 29. července 2018 na Global Research. Překlad v ceně 262 Kč Zvědavec.

    0 0

    erik best

    Petr Meduna
    31.7.2018 VašeVěc 
    Pražský advokát a politický šíbr Radek Pokorný žaluje v Praze žijícího amerického novináře Erica Besta. U soudu se mají sejít již zítra ve středu.


    Pokornému se nelíbí jeden z Bestových článků, ve kterém se píše o údajném vlivu advokáta na výsledek výběrového řízení na mýto a jeho stranění současnému provozovateli firmě Kapsch.

    Best své úvahy publikuje na portálu Final Word a zpravidla velmi informovaně a přesně komentuje situaci v Česku, byť ne vždy je opírá o konkrétně uvedený zdroj. Pan advokát by chtěl vysoudit 200 tisíc na samotném novináři a dalších 200 tisíc na společnosti E.S. Best s.r.o., která vydává Final Word.

    Je dost zásadní otázkou, zda Erich Best mohl přítele Bohuslava Sobotky a šíbra Radka Pokorného dehonestovat. Pokorný by možná měl spíše žalovat sám sebe. Kapsch totiž není jedinou kauzou, ve které se jeho v kontroverzních souvislostech jeho jméno vyskytuje. Pokorného jakoby sporné události přitahovaly. Například také privatizace OKD a tunelování podniku Zdeňkem Bakalou.

    Je jisté, že to není Eric Best, kdo do takových situací Pokorného staví.



    0 0

    ceske penize

    Jiří Řezník
    31.7.2018 VašeVěc
    Úvodem:
    1) Neblahým politicko-ekonomickým dědictvím po peněžní reformě, provedené v r. 1945, se staly vázané vklady,
    2) K nákupní panice došlo už v r. 1947, kdy jednotlivci pociťovali, že ty jejich peněžní zůstatky, kterými disponují, nejsou nějak zasloužené,
    3) Předseda vlády Zápotocký nutnost provedení peněžní reformy ohlásil už v r. 1948 ve svém inauguračním projevu v parlamentu. V téže době kilogram uherského salámu byl k mání za 500, - Kčs, dnes si na něm pochutnáme cca za 550,- Kč. Jinak řečeno, jsme tam, kde jsme byli. Jenom s tím rozdílem, že tehdy si kvalifikovaný dělník vydělal 2000, - Kčs, dnes 20 000,- Kč.

    Zpráva v tisku: 
    V některých krajích republiky jsou soustavně šířeny zprávy o nepevné posici československé měny a o připravovaném kolkování peněz a zadržení nových vkladů. Všechny tyto zprávy jsou naprosto nepravdivé a jsou záměrně šířeny reakčními živly. 

    Ministerstvo financí upozorňuje znovu, že naše koruna je pevná a stálá a že proto všechny zprávy o změně kursu či jiné úpravě měny jsou nepravdivé. Nejlepším důkazem stálosti naší měny je skutečností, na kterou upozornil již ministr financí ve svém nedávném projevu, že kurs československé koruny se vzhledem k dolaru po dva roky nezměnil.[1] Podle slov ministra financí o několik dní později na zprávu o krisi koruny odpovídá dobře statistika, která vykazuje od 1.1. 1947 ne vzestup, nýbrž pokles oběhu peněz o plné dvě miliardy Kčs. Nyní je u nás v oběhu 56 a půl miliardy Kčs.[2]

    Nákupní horečky jsou zaznamenávány také v dalších letech, a proto nemá peněžní reforma v r. 1953 nic společného s první pětiletkou a urychlením výstavby těžkého strojírenství, tzv. speciálních výrob. V r. 1947 byly cenová hladina trojnásobně vyšší než v r. 1937.[3] Tzv. Zpráva F (O československé vnitřní politice červnu 1949“ uváděla, žcenová hladina není trojnásobkem, ale (dle vlastních výpočtů) pěti- až šestinásobkem cenové hladiny předválečné.[4]


    V roce 1949 Božena Prodělalová, ředitelka národní školy (jednotřídka) v Cidlině [5] s platem 4 404 korun měsíčně[6] podle své úvahy mohla vynaložit na nákup 1 kg ruského čaje 2000 korun. Dnes táž učitelka v horní dolní tak s platem 22 000 korun měsíčně musí na totéž množství čaje (vyráběného v Německu) vynaložit 1 100 korun. Jde o zřetelný příklad vzrůstající schopnosti naší ekonomiky produkovat devizy, tolik potřebné na nákup luxusních statků. Je to pěkná hořká odměna za úspěšné dlouhodobé hospodaření s využitím peněžní reformy za asistence StB a spol.

    K datu 30.6. 1949 zpracovala pro potřeby školní kroniky vesnice Cidlina přehled cen drobného spotřebního zboží, platných ke dni 30.6. 1949 [doplněno J.Ř. o časovou řadu v hranaté závorce] ředitelka školy Boženy Prodělalové, z něhož vyplývalo, na co mohla vynaložit mimo jiné svůj výše uvedený měsíční příjem 4 404 Kčs.[7] Pokud si mohla vybrat mezi jednotlivými komoditami, tak držela v rukou jako spotřebitel reálné peníze.  

    1 bochník kilogramový (5 Kčs - 1929:2,90; 1939:2,25; 1949:5; 1959:2,60; 1969:2,60, 1979:2,60;1989:4,40; 1999:15,10), 
    1 litr mléka (4,60 Kčs [1921:3,30; 1929:2,05; 1939:1,60; 1949:4,45;1959:1,80; 1969:1,90; 1979:1,90; 1989:2,50; 1999:11,70]), 
    1 kg cukru (15,70 Kčs), 
    1 kg soli (4,80 Kčs), 
    1 kg hrubé mouky (7 Kčs), 
    1 kg polohrubé mouky (6,50 Kčs), 
    1 kg hladké mouky (5,50 Kčs),
    1 kg krupice (7 Kčs), 
    1 kg másla (80 Kčs [1921:48,80; 1929:26,70; 1939:21,50; 1949:80; 1959:38;1969:40; 1979:40; 1989:40; 1999:94,40), 
    1kg sádla (70 Kčs), 
    1 kg tuku (38 Kčs), 
    1 kg margarinu(44 Kčs), 
    1 litr octa (11,60 Kčs), 
    1 balíček melty (7,30 Kčs); 
    1 balíček cikorky (5,40 Kč), 
    1 kg zrnkové kávy (1 500 Kč; dnes 178-213 Kč), 
    1 kg vepřového masa (52 Kčs), 
    1 kg telecího masa (54 Kčs); 
    1 kg hovězího masa [zadní](48 Kčs [1921:15,95; 1929:15,50; 1939:14,40; 1949:48; 1959:24;1969:29; 1979:29; 1989:46; 1999:137,90), 
    1 kg salámu (64 Kčs), 
    1 kg marmelády (28 Kčs), 
    1 kus rohlíku (0,60 Kčs), 
    1 balíček kmínu (2 Kčs), 
    1 balíček papriky (2 Kčs), 
    1 balíček skořice (2 Kčs), 
    1 balíček pepře (2 Kčs), 
    1 balíček vanilky (1,20 Kčs), 
    1 balíček prášku do pečiva (1,20 Kčs), 
    1 balíček zázvoru (2 Kčs); 
    1 balíček jedlé sody (1,70 Kčs), 
    1 kg rýže (10 Kčs), 
    1 kus mýdla (9 Kčs), 
    1 malý balík mýdlového prášku (3,40 Kčs); 
    1 velký balík mýdlového prášku (4,80 Kčs), 
    1 kg ruského čaje (2 000 Kčs [dnes 1 100 Kč]); 
    1 kus vejce (3,75 Kčs [1921:1,20; 1929:0,90; 1939:0,70;1949:3; 1959:0,90; 1969:1, 1979:1; 1989:1,20; 1999: 2,15), 
    1 balíček sýra (5 Kčs).[8]
    Lze ještě doplnit: 
    pánské boty [1921:216; 1929:105; 1939:89; 1949:458; 1959:167; 1969:170; 1979: 267; 1989:347; 1999:1312]), 
    jízdenka na tramvaj (1949:2,50 Kčs), 
    jízdenka na osobní vlak 20 km[1939:5; 1949:17, 1969:2,80; 1979: 2,80], 
    půl litru piva 10 [1921:1,60; 1929: 1,50; 1939:1,45;1949:3,20; 1959 1,40; 1969:1,70; 1979: 1,70; 1989: 2,50; 1999: 7,40], ¨
    stříhání pánských vlasů[1921:4; 1929:4; 1939:4; 1949:10; 1959:2; 1969:5.10; 1979:5; 1989:7; 1999:37,48]; 
    vstupenka do divadla [1921:10; 1929:10; 1939:10; 1949:16,80; 1999:96], 
    vstupenka do kina [1959:4; 1979:4;1989:10] 
    měsíční nájem 2+1 [1929: 218; 1939: 417]; 
    měsíční průměrné předplatné novin [1929:13;1939:14; 1949:30; 1959:8, 1969:12,70, 1979:12,70; 1989:12,70; 1999:186], 
    1 kilowatthodina elektřiny [1949:4,05; 1959:0,80; 1969:0,7; 1979:1,05; 1989:1,05; 1999:3,45], 
    poštovné na dopis[1949:2,50; 1959:0,60; 1969:0,60; 1979:1, 1989:1], 
    auto Škoda 440 de Luxe [1959:28 500], 
    auto Škoda 100 [1969:55 000]; 
    auto Škoda 105 Standard [1979:52 000], 
    auto Škoda Favorit 136 L[1989:84 600], 
    auto Škoda Felicia 135 LX [1999:229 805], 
    1 litr benzínu Normál [1959:4; 1969:2,10;1979:6], 
    1 litr benzínu Speciál [1989:8; 1999:22,30] 
    televizor černobílý [1969:3950; 1979:4200],
    televizor barevný [1989: 13 000]

    Z tohoto nástinu struktury cen i dlouhodobého vývoje cen statků a služeb lze učinit některé závěry i pro podmínky administrativně řízené ekonomiky, například 

    1) pokud by ceny těch spotřebních statcích, kde prozatím není znám, zůstaly neměnné, tak by vývoj poptávky po ostatních službách měnil tím či oním směrem; spotřebitel mohl zvýšit své výdaje na kulturu a rekreaci a dopravu; respektive více spořit, čím zvýšil podíl úvěrů na financování ekonomiky 

    2) cenová rigidita vedla ke snaze odčerpávat přebytečnou kupní sílu prostřednictvím inovací, kde bylo možné nasadit vyšší cenu (automobily, televize, rádia, záznamová zařízení), 

    3) exogenní šoky se projevily v pohybu cen (benzín), pokles cenové hladiny byl sice podstatný, přesto však nebyl ihned vyrovnán ještě podstatnějším snížením mezd a příjmů; 

    4) peněžní reforma navrátila cenovou hladinu na úroveň dvacátých let dvacátého století a odbourala inflační tlaky v ekonomice, vznikající od Rašínovy reformy při podstatném zvýšení nominálních mezd; kupní síla jedné stokoruny se zvýšila, což o žádnou loupež či státní bankrot jít nemohlo, zvláště pak z pohledu pozdějšího vývoje vztahu cen a příjmů: 
    pánské boty [1921:216;1929:105; 1939:89; 1949:458; 1959:167; 1969:170; 1979: 267; 1989:347; 1999:1312]). 

    Lze hovořit spíše o nucené (válečné) půjčce, která se v té či oné míře obyvatelstvu jako celku vrátila zpět. Šlo o přesun bohatství od starých (vázané vklady, dluhopisy, akcie) k mladým, od vesnic k městům; 5) Vzestup cenové hladiny v letech 1989-1999 jako nástroj likvidace přebytečné kupní síly byl ve svých důsledcích ještě ničivější než peněžní reforma v 1953, i když tehdejší potlačený inflační potenciál byl vyšší než v r. 1989: 

    1 kg hovězího masa [zadní](48 Kčs [1921:15,95; 1929:15,50; 1939:14,40;1949:48; 1959:24; 1969:29; 1979:29; 1989:46; 1999:137,90); měsíční průměrné předplatné novin [1929:13; 1939:14; 1949:30; 1959:8, 1969:12,70, 1979:12,70; 1989:12,70; 1999:186]

    Byla-li paní učitelka pilnou čtenářkou, asi necítila nejlépe při četbě následujících řádek, zatímco ona musela vynaložit na nakup jednoho kilogramu čaje, či kávy třetinu až polovinu svého měsíčního přijmu, tak český dělník na počátku 30. let 20. století vydělal na totéž množství kávy za deset hodin; byl tedy na tom byl podstatně lépe, i když současně hodně hůře než jeho kolega v USA. S tím naším zvyšováním životní úrovně to tedy není nijak slavné snad s tou výjimkou u zrnkové kávy, kde klesla cena kávy jak relativně, tak absolutně z 1500,- Kčs za kilogram při průměrném platu 5000,- Kčs měsíčně v r. 1949 na dnešních 250, - Kčs za totéž množství dnes při průměrném platu 25 000,- Kčs. S pietou lze vzpomenout slov básníka o lodí, jež dováží kávu a čaj, jak s ní chtěl odjet na dalekou Jávu. Tak tento sen se stal realitou.

    Henri Dubreílautor znamenité knih»Dělníkem v U.S.A.« pokusise o srovnání mezd dělníků amerických a francouzských. Mzdy amerických dělníků pohybují se mezi 40 centy dolarem za hodinu.[9] U některých povolání vystupují nad dolar (na př. u malířů pokojů New Yorku). Tyto cifry nám však říkají velmi máloprotože ceny zboží jsou jiné v Americe a jiné u nás. ProtDubreil pokusil ssrovnání lepší. Vzal za základ průměrnou mzdu kvalifikovaného amerického dělníka (60 centůa průměrnou mzdu francouzského dělníka (4 frs.) a srovnává, jak dlouho musí dělník v každé z obou zemí na různé své poeby pracovati. Toto srovnání považuji za velmi instruktivní a pokusil jsem ssestaviti podobnosrovnávací tabulku s našimi poměry, přčemž beru jakprůměr mzdu kvalifikovanéhčeskéhdělníka Kč 4.50

    Výsledky jsou tyto: 

    1 libra (t.j. asi ½ kg) 
    chleba stojí Čecha 12 minut práce,Američana toliko 6 minut práce
    Mléko: (1 litr): [22 min; 13 min.]; 
    Vejce (tucet): [2 hod., 21 min.; 55 min.] 
    Cukr (1 libra, asi ½ kg):  [1 hod. 20 min; 7 min.] 
    Káva (1 libra): [5 hod.; 1 hod.] 
    Vepřové maso(1 libra): [1 hod. 40 min.; 18 min.]; 
    Uhlí (10 q) [73 hod.; 23 hod.] 
    Benzín (5 litrů): [3 hod. 6 min.; 20 min.]; 
    Fordka“, neb jiný podobný vůz [3 roky; 18 týdnů]; 
    Ponožky [1 hod., 30 min.]; 
    Obuv(americká je přitom lepší) [20 hod., 8 hod.]; 
    Oběd v restauraci [1 hod. 20 min.; 50 min.[10]];
    Tramvaj (v Americe větší vzdálenost) [16 min.; 5 min.].

    Na nájemné za byt musí americký dělník vydati mnohem větší díl práce než š dělník, ale byty dělníků našich amerických nesnesosrovnání.Americký dělník povuje za samozřejmé, že jehobyt má 2-3 pokojepěknokuchyňkoupelnu, elektrikupřípadně telefonjehož měsíční nájemné stojí 2-3 hodiny prácenás bude takový luxus jtě dlouhhudbou budoucnosti. [11]

    Vzniklá nerovnováha byla výsledkem postupně se hromadících inflačních tlaků od Rašínovy reformy. A podle panikařících jednotlivců měla být provedena stejným způsobem.  Když se k tomu přidá pocit, že peníze, které jsou vypláceny na mzdách a platech, nejsou zcela kryty výsledky efektivní tvrdé práce, tak to musí s národním hospodářstvím a jeho aktéry začít pěkně mávat.[12]




    [1][Praha –is-].  Nebude kolkování peněz ani nové vázané vklady. Šíření nepravdivých zpráv o čsl. koruně Osvobozený našinec 5.6. 1947 (č. 130)

    [2] Dále bylo uvedeno, že ministr financí Dr Dolanský informoval ve čtvrtek večer novináře o problémech majetkových a dávkových a některých věcech, týkajících se státního dluhu. Data, uvedená v jeho zprávě, dávají optimistický obraz, který nenasvědčuje, že by zprávy o krachu koruny měly jakýkoliv podklad.  Uzákoněním likvidačního měnového fondu přejdeme k normálnímu finančnímu hospodářství. Fond bude spravovat pohledávky, které máme z Německa a Maďarska a použije je jich stejně jako výtěžků majetkových dávek, výnosů ze zkonfiskovaného majetku a reparačních platů na uvolnění peněz podle sociálních poměrů vkladatelů. Rozlišovati mezi vklady předválečnými a válečnými však nebudeme. Na výsledcích bilance, kterou fond sestaví, bude záviset, kolik bude možno uvolnit. Dnes je schodek likvidačního měnového fondu vyjádřen částkou 275 miliard Kčs. Od výnosů majetkových dávek se očekává, že tuto částku sníží o 30 až 35 miliard. Zatím vynesly majetkové dávky 20 miliard. Zůstane nekryto asi 125 miliard Kčs., na něž budou vydány zúročitelné dluhopisy. Státní dluh není proti r. 1939 trojnásobný, nýbrž stoupl z 44 miliard pouze na 108 miliard Kčs, to je na 8.950 Kčs na jednotlivce. Ve srovnání se Spojenými státy, kde činí dluh na hlavu asi 95.000 Kč, nebo s Velkou Británii, kde dosahuje dokonce 107.000 Kčs., je to málo, ovšem musíme uvážit, že jsme státem s poměrně chudšími zdroji. Rozpočet na rok 1948 bude připraven již v červenci, takže jej předloží ministerstvo včas, Po předložení daně ze mzdy se připravuje již návrh nové daně zemědělské a daně živnostenské, které budou rovněž nižší než doposud. Naproti tomu ministerstvo financí se staví záporně ke snahám jednotlivých hospodářských odvětví, které žádají, aby jim byl snížen příspěvek do vyrovnávacího cenového fondu. ([Praha 12. června jj.] Ministr financí o majetkových dávkách. [Podtitul: Daňové přirážky budou přezkoušeny a dávky vymáhány. – Dostali jsme 20 miliard, výnos musí činit 30-35 miliard Kčs. – Zbývající vázané vklady budou z části uvolněny a z části přeměněny v úrokový dluhopis]. Osvobozený našinec 13.6. 1947 (č.136))

    V pátečním zasedání rozpočtového výboru sněmovny byl připraven pro plénum jeden z nejdůležitějších zákonů od osvobození, zákon o likvidačním měnovém fondu. Řečníci všech stran osnovu uvítali jako první konsolidační zákon, který zajišťuje všem ukladatelům jejich majetky, při čemž spravedlivě rozděluje škody, které zde napáchali Němci, a to nejen podle sociálního rozvrstvení, ale také pro další generace. V této souvislosti upoutalo prohlášení lidového mluvčího Dr Nováka, který zdůraznil, že osnova je dobrá, což se nestydí říci, i když vede jiná strana, neboť poslanec zde není proto, aby viděl vše špatně jen z toho důvodu, že to udělal protivník. Zdůraznil, že katolíci nikdy nebojovali proti heslům, aniž se podívali, s čím se konkrétně přichází. Když je to dobré, je křesťanskou povinností být pro to, když je to špatné, býti proti tomu. Zpravodaj posl. Janouš prohlásil, že osnova dává dobrou odpověď vkladatelům na otázku, co bude s vázanými vklady. Jejím účelem je zabezpečiti měnu dobudováním reformy a sjednotit předpoklady k postupnému uvolňování všech vázaných vkladů. Připomněl, že po první světové válce stoupl cenový index nejdříve na 15násobek a potom klesl na 10násobek. Zpravodaj soudí, že po hospodářské stránce Rašínova měnová reforma zklamala. Nakonec uvedl další možnosti, které byly původně navrhovány jako řešení, ale nebyly přijaty. Jednou z cest bylo zvýšení cenové hladiny na takovou výši, aby ohromný obnos, který představuje tanec znehodnocených miliard, se vytočil na cenovou výši. Prakticky by to znamenalo situaci, jaká se vyvinula v Maďarsku a jinde. Jinou cestou je zvýšení státního dluhu o celý obnos vázaných vkladů.  Byla by to cesta schůdná, avšak mnohé mluvilo proti. V debatě lidovecký Dr. Novák řekl, že zájem vyšší spravedlnosti žádá, aby všichni, kteří v době války nahromadili větší obnosy, platili i vyšší díl. Upozornil však, že naděje na použití konfiskátů k nápravě měny je sice teoreticky pěkné, ale reálně těžce neproveditelné. Prakticky musíme dávat půdu i jiný majetek velmi lacino, takže z původně odhadnutého výnosu z konfiskátů ve výši 300 miliard Kčs dostaneme sotva 30 miliard Kčs. Musíme prospět všem, a to nejen naší, ale i příští generaci. Jakmile bude zákon uveden ve skutek, přijdou všechny závazky z vkladů na fond, což znamená, že záložna, která má 50 milionů vkladů, bude pak míti třeba jen dva milióny. V měnové reformě mělo ministerstvo pracovat více ve shodě s peněžnictvím, které zná mentalitu vkladatelů. V záložnách a kampeličkách se začíná hospodařit s malým rozsahem prostředků, takže při provádění zákona bude třeba postupovat velmi opatrně. Hodnotná aktiva, kterými budou kampeličky zatíženy, by neměla být vůbec zúrokována, nebo jen velmi nízkou sazbou. Zasluhují toho, poněvadž za ministerstvo financí budou provádět celou uvolňovací akci. Slov. demokrat posl. Žiak má obavy, že výnos z majetkových dávek nebude úměrný očekávání, což znamená menší pomoc, ale i on a jeho strana vidí v měnovém likvidačním fondu nejlepší východisko ze situace. Nár. soc. Šulík hodnotil skutečnost, že předložený návrh umožní postupné zhodnocení zadržených vkladů neinflační cestou. Soc. dem. Lindauer je rovněž pro osnovu, avšak zvláště se staví proti názoru houževnatě udržovanému i ve veřejnosti, že by se mělo rozlišovat mezi vklady před okupací a vklady, nastřádanými za války. Slov. Demokrat Zibrín se dožadoval, aby se ve státních podnicích a fondech se úsporně hospodařilo, načež kom. Ing, Spáčil, více jménem ministerstva než své strany, pravil, že vidí nápravu v některých případech, nadhozených posl. Dr. Novákem. ([Praha] –jj.-: Všechny váz. vklady budou dříve či později zhodnoceny. Zákon o Likvidačním měnovém fondu připraven. Kladné stanovisko všech stran k zákonu, kterým se doporučuje měnová reforma. – Příjemné překvapení po prohlášení lid. Poslance Dr Nováka – Křesťané chválí dobré dílo, i když vedoucím je protivník.Osvobozený našinec 28.6.1947, č. 149,, s.1.

    Dekret presidenta republiky o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského přiznává v zásadě osobám fysickým a právnickým náhradu za znárodněný majetek. O náhradě a způsobu placení má rozhodnouti ministr výživy a náhrada jest splatná do šesti měsíců od doručení výměru o náhradě. Ačkoliv již uplynula dosti značná doba od vyhlášení dekretu i od jeho provádění, dosud nestalo se ničeho, aby aspoň řízení o náhradě za znárodněný podnik bylo zahájeno. Spolumajitelé tohoto dnes znárodněného majetku zvláště v případech, kdy majetkové hodnoty byly vyjádřeny v podílech nebo v akciích, nedostávají žádných výtěžků z těchto podniků a ačkoliv museli majetek ten přihlašovat a zdaňovati v majetkových dávkách, jest majetek prakticky pro ně zcela bezcenný. Do dnešního dne nebylo učiněno ani toho nejmenšího, aby aspoň v jasných a prokázaných případech sociálních, kdy výtěžky tohoto majetku sloužily skutečně jen k zajištění slušného a někdy jen nuzného živobytí, dostalo se poškozeným nějaké zálohy na odškodnění nebo náhrady. Mnozí z těchto poškozenců stojí dnes s holýma rukama. Máme zde na zřeteli osoby staré, které nemají žádných jiných prostředků ke své výživě. Ještě drastičtější jsou případy, kdy do této nezaviněné bídy a nemožnosti opatřit si obživu dostali i lidé, kteří uposlechnuvše příkazu národní povinnosti pomáhali svými drobnými úsporami budovati v národně ohrožených krajích české průmyslové podniky, jako byl např. český pivovar v Budějovicích Budvar. Jeho akcionáři z převážné většiny jsou naprosto drobní a chudí lidé vrstev řemeslnických a dělnických. Že se těmto drobným majitelům podílů znárodněného průmyslu potravinářského do dnešního dne nedala sebemenší náhrada, že jim nebyla poskytnuta ani záloha na tuto náhradu, pokládáme za velikou křivdu, která může mít těžké důsledky, neboť v nejširších vrstvách lidových otřásá se tím důvěra ve spravedlnost a opravdové sociální chápání. Proto podali poslanci lidové strany interpelaci na ministra výživy, v níž žádají zahájení řízení o poskytování náhrad, dále aby v naléhavých sociálních případech byla osobám starým a nemocným nemajícím jiného majetku poskytnuta aspoň záloha na odškodné, aby provádění náhradové služby bylo uvedeno co nejdříve v život a aby do rozpočtu ministerstva výživy na příští rok byly vloženy potřebné částky na vyplácení náhrad za znárodněný majetek aspoň v případech sociálně nejnaléhavějších. (Je nutné vyplatit náhrady malým podílníkům za znárodněné podniky. Interpelace lidových poslanců žádá vyplacení náhrad za znárodněné průmyslové podniky, které vznikly většinou svépomocí. (Tamtéž, s.2)

    [3] Zásadou každé úspěšné politiky je poznání. Vědění musí totiž předcházet tvorbě, politice, praxi, neboť úspěšně lze pracovat jen tehdy, máme-li bezpečně zjištěn pravý stav věci. Proto je třeba, abychom měli odvahu a píli poznat pravdu o sobě a o svých poměrech. Kdybychom se báli pravdy a líčili si svět jinak než je, brzy bychom se ocitli v neskutečném světě. A to by byla cesta k záhubě. To je nám také důvodem, že nepřejeme řízenému veřejnému mínění, mínění usměrňovanému z jednoho střediska. Jsme totiž přesvědčeni, že náš národ je tak vyspělý, že se může dozvědět pravdu, i když ta pravda není nejrůžovější. Jsme disciplinovaný lid a nepodlehneme žádnému našeptávání. Odmítáme panikáře a nechceme šířit poplašné zprávy. Právě naopak. Chceme utvrdit naši veřejnost v pevné víře, v úspěšnou budoucnost naší republiky. Avšak hlavně chceme této úspěšné budoucnosti pomoci, a to tím, že upozorníme na ona místa našeho hospodářského života, odkud hrozí nebezpečí. Proto stejně rozhodně odmítáme ty, kdo nám pravdu zamlžují. Mám za to, že pomůžeme hospodářskému úspěchu naší republiky, a tím životu a štěstí širokých vrstev lidových, když budeme žádat, abychom úsporně hospodařili v každém veřejném hospodářství, abychom zvětšili svou výrobu a svůj národní důchod a abychom se zdravě a naplno začlenili do světového hospodářství. Vždyť hospodářské otázky jsou ve své podstatě jasné otázky a jejich podstatě může porozumět každý, kdo je ochoten přistupovat k nim se zdravým rozumem. V hospodářství za každého režimu a v každém systému a ideologii platit, že 2+2 = 4 a nikoliv pět a těžce doplatí každý, kdo by chtěl nerespektovat tuto poučku. A stejně tak zásadní je poznání, že náš hospodářský úspěch záleží na našem národním důchodu a na tom, jak s nám nakládáme. Vím, že náš lid pracuje tvrdě, avšak výsledek stále není uspokojivý. Náš národní důchod stále ještě nedosahuje trojnásobku národního důchodu předválečného, což je minimum, hledíme-li k tomu, že ceny stouply nejméně trojnásobně. Musíme proto podporovat plně tvůrčí síly lidu. A to neváhám řící, že hospodářská nejistota a nepřízeň k soukromému vlastnictví a k soukromému podnikání nepodporují chuť k práci a produktivitu našeho lidu [Tento negativní poměr se prohloubil ještě více po Únoru 1948. Viz (Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948-1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s.422nn).
    Proto jsme si už v programu Gottwaldovy vlády stanovili zásadu, že chceme skoncovat s dalším znárodňováním. Ano, musíme znovu zavést hospodářskou bezpečnost, v níž každý ví, co jeho jest, a v níž je možno počítat do budoucnosti. Hospodářský systém, v němž se žije ze dne na den, poněvadž se neví, co bude zítra, je systémem spotřebním, avšak nikoliv výrobním. A dále je nutno, aby naše výroba byla nejen veliká, ale též i úsporná. Ať v závodech více lidí pracuje a méně administruje. Stálé schůze, schůzky a porady odčerpávají mnoho pracovních hodin, zejména, když jsou doplňovány manifestačními a protestními projevy a průvody. To ať si lidé raději odpočinou v lese nebo u vody. A přímo zaráží, jak prohlásil, tuším, sám ministr průmyslu, že náklad na závodní milice pohltí 10 procent všech produktivních mezd. Musíme však nejen rozšířiti svou výrobu a šetřit na neproduktivních vydáních, ale také musíme době prodávat. Jsme typicky vývozním státem a bez vývozu bychom klesli na nepředstavitelně nízkou životní úroveň. K vývozu je však třeba dvou věcí: kvalitního výrobku a dobrého kupce. To předpokládá zejména také přátelské styky se všemi národy světa. Dobrý kupec je ten, kdo nám zaplatí. Proto je třeba, abychom se snažili proniknout co nejvíce do zemí dolaru a šterlingu, protože jen těmito hodnotnými valutami můžeme krýti svůj dovoz a zejména dovoz surovin nezbytných pro náš průmysl. Musíme proniknout na západ kvalitou svých výrobků a přátelskými obchodními styky. Bude to na prospěch nejen našeho hospodářství a životní úrovně širokých lidových vrstev, ale neméně i v zájmu důvěry mezi národy a mírové spolupráce, kterou tolik potřebuje svět, zpustošený dvěma světovými válkami. Jezdí k nám přátelé ze západu a nabízejí upřímnou spolupráci, Nevidíme důvodu, proč bychom se jim měli odměňovat nejapnými básničkami nebo (s,1) nemoudrými výroky.  UNRA končí a chceme za ni poděkovat, jak to již učinili mnozí a za nás, např. také předseda vlády Klement Gottwald. Nyní je třeba, aby místo UNRA nastoupil světový pohyb zboží normálním obchodem. Konečně se učme dobře hospodařit s veřejnými penězi. Naše veřejné rozpočty jsou neúměrně vysoké, to dosvědčuje státní rozpočet 73 miliard na rok 1947. Blíží se téměř polovině celého našeho národního důchodu. A to je jen státní rozpočet. K němu přistupují ještě rozpočty svazků samosprávných, zemí, okresů a obcí. Není natrvalo možné, aby z každé koruny, kterou vydělá, platil každý z nás v té či oné formě 50 haléřů na veřejné výdaje, tím spíše, že všechna zbytečná, luxusní vydání doléhají nejtíže na sociálně nejslabší vrstvy obyvatelstva a jsou právě jimi placena, takže platí poučka, že největší luxus ve veřejných výdajích zaplatí právě nejchudší vrstvy obyvatelstva. Musíme tedy šetři účelně, nikoliv např. na zdraví, ale na zbytečné nebo méně potřebné administrativě. Našim heslem musí býti únosné daňové zatížení a únosná veřejná vydání a zejména musíme dbát, aby naše veřejné rozpočty byly vyrovnané, aby vydání nepřesahovala příjem. Hlásat theorie úvěrové expanse, tedy theorie, že lze pracovat s nekrytými rozpočty a že je lze krýt nějakými prapodivnými úvěrovými operacemi, je podle mého soudu přímo katastrofálně neodpovědné. Hospodářská bezpečnost, hospodářská svoboda, úcta k soukromému vlastnictví a podnikání, zvětšení výroby a dobrý zahraniční obchod jsou bezpečnými cestami k blahobytu nás všech. Zdravá hospodářská politika je předpokladem úspěšné politiky sociální. Nemějme obavy, že rozdělení národního bohatství mezi nás všechny bude nespravedlivé. Troufám si tvrdit, že jsme stáli a stále ještě stojíme na vysokém stupni sociální spravedlnosti a že v této věci nemohou s námi konkurovat ani nejsocialistiščtější státy světa, To neznamená, že bychom měli být spokojeni. Avšak snažme se, abychom se nejen dělili, ale též tvořili, abychom napřed tvořili, neboť jen tak se dostane na nás na všechny. ([Univ. prof. Dr.] Adolf Procházka [ministr zdravotnictví]. Zdravé základy hospodářské politiky. Osvobozený našinec 22.6. 1947, č.144, s.1-2, (úvodník).) 

    [4]Dnem 1. června 1949 vstoupilo v platnost snížení cen zboží na volném trhu. Ceny zboží klesly průměrně o 30%. Celá tato akce se ukázala velmi výhodnou pro státní pokladnu, neboť nastal vzestup koupěchtivosti občanů, obraty v obchodních domech převýšily obraty předčervnové, zisky z prodeje zboží jsou vyšší než zisky při původních lednových cenách. Tento zjev je zcela pravidelný, neboť je následkempotlačované inflace a proběhl již několikrát v zemích lidové demokracie.  Naposled (23.6.1949) shrnul dosažené výsledky na tomto poli ministr Krajčír ve svém projevu v zásobovacím výboru sněmovny. Projev vyzněl poněkud podivně, neboť původně účelem celého zavedení dvojíchcen bylo odčerpat neoprávněnézisky šmelinářů a kapitalistů. (Oficiálně se ovšem prohlašuje, že dvojí ceny jsou zřízeny ve prospěch pracujících vrstev národa. Ministr však mezi záplavou různých čísel, jimiž byl celý jeho projev prostoupen, oznámiltaké statistiku sociálního rozvrstvení: před červnovým snížením kupovalo na volném trhu více než 86% příslušníků pracujících tříd (41% dělnictva, 23% zemědělců a 22% úředníků) a pouhých 14% připadalo na svobodná povolání. Po I. červnu se tento poměr přesunul ještě více k dělnické třídě. (50%). K tomu několik čísel: V prvních dnech prodeje za snížené ceny: prodej obuvi načtyřnásobné výši, prodej textilu 7,5 násobně výši než minulých měsících (Ing. Spáčil); obrat prodejen TEPu vzrostl o80%, obrat prodejen ZDAR (Praha, Na příkopě) o 100%. Národnípodnik Obchodní domy: 85% zákazníků jsou dělnici a zemědělciNP Textilia:  40,5% námezdně pracujích, 47,5% zemědělců.Zjištění SNB: motocykly koupilo 60% dělníků, 25% soukromých zaměstnanců, 10% veřejných zaměstnanců. Snížením cen se dostalo na trh více zboží, čímž se o něco zvýšila kupní síla určitých vrstev obyvatelstva. Tato skutečnost se všaknaprosto neprojevila tam, kde se měla projevit nejdříve, totiž v oficiálním ukazateli vývoje kupní síly obyvatelstva, v úředním indexu životních nákladů, jenž se pohybuje stále stereotypně ve stejné výši. Vypočítávání kupní síly, nebo její reciproké cenové hladiny, což vyjadřuje dnešní index životních nákladů, je prováděno zcela protismyslně. Dnešní index je vypočítáván na základě statků, jež spotřebuje k životu za jeden měsíc průměrná dělnická rodiny rodina (t.zv. spotřební koš). Jeho cena je v současné době při úředních cenách 3x vyšší oproti době předválečné, říká se tudíž a píše, že dnešní cenová hladina je trojnásobkem hladiny předválečné. To však není pravda. A) Dnešní spotřební koš nestojí třikrát tolik jako před válkou, nýbrž daleko víc. Jeho dnešní cena se počítá v cenách úředních, jako by si mohla dělnická rodina dnes koupit za úřední ceny vše, co si kupovala před válkou. Ve skutečnosti si však může koupit prostřednictvím lístků – jen zlomek předválečného spotřebního koše, zbytek si musí koupit na černo anebo na volném trhu za ceny za ceny daleko vyšší. Podle toho začaStátní úřastatistický počítat svůj vlastní indexúhrn potravinjež obdrží dělnická rodina na lístky úředníccenách, ostatní pav cenách volných. Vyšla zajímavá číslakkonci r. 1947 by musela mít průměrná lnická rodinpříjem 15 až 1tisíc s měsíčně, aby si mohla koupit tolik potravin a statků, kolik kupovala před válkou. B) Nízké číslo oficiálního indexu zapřičiňuje také položka „nájemné“, která předpokládáže se nájemné zvýšilo oproti předválečné době jen o 26%, (Dnevšak -zvláště v nových domech nájemné 1000 - 1200 Kčs není zvláštností), C) Dosavadní struktura spotřebníhke se pítalpodlvzoru z r. 1929. Od té doby se zcelurčitě -zvláště po válcezměnila, D) úřední index nepočítá s t.zv. sociálním důchodemtj, s lacinějšími cenamipotravin v závodníckantýnáchs rekreačními akcemi atd.  Závěr: Dnešní index životních nákladů jzbytnýa krajně nespolehlivým ukazatelemPítá jen úředními cenami a opomíjí ceny volné, černé a "šedé", Cenová hladina není trojnásobkem, ale (dle vlastních výpočtů) pěti- až šestinásobkem cenové hladiny předválečné. Současný oficiální index ukazuje nanejvýš, jak by asi měla cenová situace vypadat, kdyby byl volný trh a neexistovaly jiné ceny než úřední. - Proto také Státní úřad statistický pracuje na jiném indexu. Jak vysvítá ze shora uvedených údajů o složení nakupujících na volném trhu a jak oznamují oficiální prohlášení, je tento vzestup cenové hladiny aspoň u dělnictva z velké části vyrovnáván vzestupem příjmů. Tak prohlásil svého času Zápotocký na konferenci ideových pracovníků KSČ, že reálná mzda dělníků byla (ovšem oproti r.1937, ne 1929 zvýšena u mužů o 88%, u žen o 96%, zatím co u úředníků klesla o 60%, u úřednic se zvýšila o 17%. Nominelně byl průměrný úřednický pla16vyšší než dělnický, nyní je vyšší je30%Od dobyna kterou se projev Zápotockéhovztahovalnastaly však nové změny, které rozšířily mezeru mezúřednictvea dělnictvemjednak mezi různými kategoriemi dělnictva, zejmmezúderníky a ostatními. Kromě toho připadá přidělnických íjmecsljtě veliká část na černé mzdy, které se postupně odbourávají. ((Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech1948-1949.   Praha: Centrum pro studium československé exilové politiky University Palackého v Olomouci 1995, s.515-517)

    [5]Cidlina - to je ten kraj, kde řádil agent Holejko, alias Malý, kterého nám odmítli vydat USA v r. 1967. Pokud agent Holejko nebyl totožný s agentem Malým, tak neexistoval důvod, proč by nemohl být vydán. Není divu, že paní učitelka těžce litovala násilné smrti Kuchtíka.

    [6]V roce 1921 si například kancelářský úředník vydělal mezi čtyřmi až sedmi tisíci korunami za rok, vyšší úředník okolo dvaceti tisící korun. V roce 1929 museli dělníci na jednu stovku pracovat zhruba 19 hodin. Například řemeslník si vydělal okolo 270 korun týdně, dělnice v tabákovém průmyslu za stejný čas zhruba o sto korun méně. V roce 1939 činila průměrná hodinová mzda od 2,35 do 5 korun. Vyšší platy pobírali například zaměstnaní v chemickém, nižší naopak v textilním průmyslu. Na stokorunu bylo třeba pracovat přibližně 27 hodin.

    Zaměstnanci, kromě pracujících v zemědělství, si v roce 1949 vydělali průměrně 870 korun za měsíc. Na jednu stokorunu tedy museli pracovat zhruba 24 hodin. V roce 1959 se průměrná roční mzda pohybovala okolo devíti tisíc korun. Pracovní měsíc měl více než 200 hodin, neboť se chodilo do práce i v sobotu. To znamená, že na jednu stokorunu bylo třeba pracovat zhruba 28 hodin. V roce 1969 se pracovalo na jednu stokorunu třináct a půl hodiny. Za rok si totiž zaměstnanci v průměru vydělali okolo šestnácti tisíc korun, tedy zhruba třináct set korun za měsíc, ve kterém odpracovali v průměru 187 hodin. Průměrná hodinová mzda v roce 1979 činila 11,50 koruny. Na jednu stokorunu se tedy muselo pracovat necelých devět hodin. Na jednu stokorunu se v roce 1989 muselo strávit v práci asi šest hodin. Průměrný měsíční příjem totiž činil 3161 korun. V roce 1999 musel člověk s příjmem 12 tisíc korun na jednu stokorunu pracovat zhruba jeden a půl hodiny. Zdroj: https://ekonomika.idnes.cz/co-se-dalo-v-historii-koupit-za-sto-korun-ffx-/ekonomika.aspx?c=1999M301F02A V podstatě toto je velmi zajímavý vývoj, který ukazuje, že spotřebitel, disponující jednou stokorunou, mohl v dlouhodobém horizontu pociťovat jako své relativní chudnutí,  i když vzrůstající počet stokorun v jeho peněžence ho mohl úspěšně přesvědčovat o opaku.

    [9] V r. 1929 na získání jednoho dolaru bylo nutné vynaložit cca 34 korun. Jinak řečeno, v přepočtu na koruny hodinová mzda kvalifikovaného dělníka v USA činila tak 22 tehdejších československých korun.  V roce 1929 se Národní banka Československá zavázala krýt hodnotu československých korun zlatem, čímž došlo ke vzniku měny kryté zlatým standardem. Jedna koruna byla teoreticky směnitelná za 44,58 mg zlata, díky tomu byla koruna československá ve světě považována za pevnou a stabilní měnu. V dalších letech se ale zlaté krytí koruny v důsledku hospodářského a měnového vývoje měnilo a hodnota klesala strmě dolů. Už v listopadu 1945 byla stanovena relace jedné koruny ke zlatu na 17,77 mg. (vizhttp://www.zivnostenskelisty.cz/clanky/2891-koruna-prvni-republiky-patrila-mezi-nejtvrdsi-meny-sveta-kdeze-lonske-snehy-jsou ),  což vedlo ke stanovení úředního kursu 50,-Kčs za dolar, což signalizovalo ochotu naší národní banky kupovat padesát korun od vybraných centrálních bank v jiných státech za jeden dolar. Podle dopisu kapitána P. generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému však naše měna zase tak pevná nebyla. Soudruh generální se měl proč pěkně začít ošívat: Po návratu do Prahy o vánocích r. 1946 v Londýně jsem měl u dr. Zemana v úřední pokladně uložen obnos 10 000 anglických liber. Dr. Toman mně v Praze požádal, abych mu ihned obstaral 1 000 000 Kčs. Tento obnos jsem mu předal. Obstaral jsem jej tak, že jsem si vypůjčil od čsl. občanů Kčs s tím, že obdrží v Anglii anglické libry. Podle tehdejšího černého kursu 10 000 anglických liber rovnalo se 3 000 200 Kčs, Podle dispozic dr. Tomana jsem v Praze nakoupil za dalších 1 000 000 Kčs perly. Tyto perly dopravil do Londýna dr. Zeman asi v prvé polovině ledna 1947, když se vracel ze své úřední návštěvy z Prahy do Londýna. Já jsem se do Londýna vrátil až koncem ledna. Perly jsem v Londýně prodat nemohl, takže jsem se je uskladnil v jedné z budov československého velvyslanectví v Londýně. V březnu 1947 jsem se vrátil do Prahy. Tehdy mě dr. Toman požádal, abych mu ihned odevzdal 1 000 000 Kčs. Obnos jsem mu obstaral obvyklou cestou, tj. vypůjčením peněz od čsl. občanů, kteří chtěli svoje peníze dostat ilegální cestou do Anglii a tam za ně obdržet anglické libry, a tento jsem mu odevzdal (Hanzlík, František: Případ kpt. Adolf Püchler. Praha: ÚSTR 2006, s.18-19).
    Proč měl soudruh generální znervóznět na základě této informace. a ihned po Únoru 1948 projevit svůj souhlas s uzavřením hranic?  Pokles černého kursu anglické libry z 400, respektive 350 a 330 korun v červenci 1946 na 300 korun v prosinci 1946 znamenal, že přes ilegální vývoz kapitálu československých občanů na Západ formou konverze korunových úspor v ilegální úspory librové v zahraničí (srovnej Hanzlík, 2006, s. 19,) ještě rychleji rostl ilegální vývoz jablonecké bižuterie a dalšího zboží z Československa, jehož produkce byla nutně tak financována z úvěrových zdrojů, vzniklých tištěním inflačních peněz (zjednodušeně řečeno).
    [10] Dnes přijde oběd v restauraci na 200-300 Kč., tedy asi také na tu hodinu a půl práce.

    [11]Glos Bohuslav. Co jsem viděl v Americe.Olomouc MCMXXXIII. Vytiskl V. Horák v Prostějově pro nakladatelství Čeňka Berana v Olomouci. [172 s.  Obálku nakreslil Aljo Beran.], s.62-63.Spojené sty dosáhly opravdzávratné výše v hospodářských výsledcích. Jauvádí Faulkner v kniz»American Econornic History« měly Spojené státy roce 1929 tento podíl na světové výrobě různýcartiklů80automobilů celéhsvěta, 80hospodářských strojů70kukuřice, 70telefonů, 70kaučukovéhzboží66petroleje, 66% bavlny, 60% aluminia52uhlí atd. Tato číslobjeví se návšav pravéstlteprve tehdy, když si uvědomímeže 120 mil. obyvatel U.S.Atvoři je6% obyvatelstva celého světažSpojené státy kryjí  tolik7povrchu země. Celkově tedy 6obyvatelstva celého světa vyrábělo přes polovinproduktů země. Je pochopitelné, 
    že životní úroveň amerických občanů mohla a že býdaleko vyššínež kterékoliv jiné zemi. (Tamtéž, s. 61)

    [12] K 1.1. 1946 ČSR uplatňovala reparační nároky ve výši 347 miliard korun. [Za války byla řada našich velkých podniků nucena dodávat Německu, při čemž mnoho účtů zůstalo nezaplaceno. Celkem máme takto za říši 9 a půl miliardy pohledávek, které mají být uhrazeny až z reparačních platů. Jelikož postižené firmy jsou namnoze samy dlužny za dílčí dodávky surovin či polotovarů a jsou nyní žalovány, schválí parlament v nejbližší době zákon stanovící, aby tyto žaloby nebyly zatím projednávány. Zatím osnovu zpracoval včera výbor právní. (–jj- [Praha, 18. června]: 9 a půl miliardy dubiosních pohledávek. Zákon, aby nemohly být vymáhány. Osvobozený našinec 19.6.1947, s. 4) [ČSR bylo ze strany Německa vyplaceno 230,1 mil. Kčs]. Podle zprávy nejvyššího účetního kontrolního úřadu o výsledcích státního hospodaření za r. 1939-1945 činily výdaje 37 miliard, příjmy 22 miliard. Z hlediska oblastního tento 15 miliardový schodek se rozděluje mezi české země ve výši 27,1% a na Slovensko ve výši 52,9% [?]. (Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948-1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s.297). Podle téhož zdroje ceny od r. 1937 stouply o 328%, životní náklady o 320%. Národní důchod pak měl dosahovat výše 2969 milionů dolarů, státní dluh 169 milionů dolarů (2182 dolarů na obyvatele).
    Plán státního finančního hospodářství na tento rok není příliš potěšující. 73 miliard státních výdajů, k tomu ještě výdaje samosprávy a investice dvouletky v rozpočtu nezahrnuté, celkem asi 100 miliard Kč, a to bylo ještě 44 miliard seškrtáno! Jak si pak ovšem představují vzestup životní úrovně lidu, odhaduje-li se hodnota celkového národního produktu pro rozpočtový rok 1947 na nějakých 160 miliard Kč, tak to je záhadou i nejloyálnějšímu optimistovi. Ve srovnání s rokem 1938, kdy bylo na našem státním území na 15 miliónů obyvatel, máme dnes při 11 milionech o 110 000 veřejných zaměstnanců více. (Miroslav Švestka: Kde spořít? Osvobozený našinec 9.1. 1947 (č.7, úvodník)
    Zemědělec před válkou koupil za 1 q pšenice 3 páry bot od Tomáše Bati, dnes v ČSR nekoupí zemědělec za 1 q pšenice ani 1 pár bot ve znárodněném podniku, který je anebo má býti pod kontrolou lidu. Zemědělec ještě teď 19krát dráže prodává a 28krát dráže nakupuje než v r. 1919. ([Posl. Ing.] R. Sochorec: Zemědělci rozhodnou, jak to s nimi dopadne. Osvobozený našinec 11. 1.1947, s.5. Rentabilitu výroby vepřového masa může zajistit jen cena 36 Kčs/kg živé váhy v článku ([poslanec Ing.] Rostislav Sochorec Snižte ceny živočišných výrobků – a zhroutí se dvouletka 7. února 1947, s.5.) Spotřebitelská cena vepřového se pohybovala mezi 64 až 92 Kčs za kilogram.
     „Společnost pro mezinárodní politiku“, neoficiální, ale vlivná studijní skupina praví ve své zprávě o Československu, že musí přesvědčit Spojené státy a západní Evropu, že jeho „cesta k socialismu“ je jeho vlastní cestou, a nikoliv zřízením podle ruských zvyklostí. Paní Winifred Seidelová v této zprávě píše o československé industrializaci, že mají-li se naděje kladené ve dvouletý plán splniti, musí tato země udržovat těsné styky s Ruskem, avšak současně obdržet průmyslové dodávky od velmocí západních. Zda-li se to podaří, závisí „na schopnosti československé vlády přesvědčit západní mocnosti, že nastoupená cesta k socialismu byla určena československou tradicí spíše než napodobením ruských zkušeností“. Píše dále, že výsledky znárodnění průmyslu jsou zčásti mařeny soutěží a též „neznalostí“ některých politických“ ředitelů. (Washingston, UP: ČSR musí přesvědčit svět o vlastní cestě. Výsledky znárodnění průmyslu jsou prý mařeny soutěží a neznalostí. Osvobozený našinec 19.2.1947)

    Na ceny potravin se doplácelo v roce 1945 500 až 600 milionů, neboť výrobní náklady se zvětšily a ceny zůstaly na stejné výši. Spolu s doplatkem na uhlí to dělalo pro státní pokladnu 10 miliard ročně. Co se týče cenového indexu, nejsme prý daleko od Velké Británie, či USA, jsme na tom hůře než v Dánsku nebo dokonce v Norsku, ale lépe než ve Švédsku! Naše drahota však není závadou při vývozu, který je schopen konkurence a který dík jí vykazuje aktivum 4 miliardy. Životní potřeby zdražily trojnásobně, cigarety jsou však desetkrát dražší než před válkou a drahotou cigaret platíme levnější chléb. Ve mzdách jsme nad trojnásobkem tím spíše, že byla provedena různá sociální zlepšení, mezi něž na první místo nutno počítati přídavky na děti. Hodinové mzdy jsou asi čtyřnásobné proti předválečným. Od února loňského roku mzdy ještě stouply, a to asi o 22 procent., takže průměrná mzda dělníka je dnes 2.242 Kč, úředníka 3646 Kčs. V cenách výrobků se mzdy podílí asi jednou čtvrtinou. Je to bohužel o 4 procent méně než v loňském roce, ale vývoj není znepokojivý. Značnou část pozornosti věnoval Dr. Mauer nadměrným ziskům a pravil, že cenový úřad, ačkoliv má jen 280 zaměstnanců, šel ve své cenové regulaci nejdál na celém světě, ale přesto nemůže zachytit či kontrolovat každý ze 17.000 průmyslových, 176 000 řemeslných a 134.000 jiných podniků. Kde jde o věc kvality či důvěry a poctivosti, tam končí možnost NUC a začíná činnost policie. Byla sice vydána vyhláška, že podniky mající nadměrné zisky, musí snížit ceny, ale úspěch byl pranepatrný. Mnohde jde však o zisky ze zhodnocení zásob, které NUC povolil, aby hlavně velkým a národním podnikům pomohl. V jednom sektoru jde o miliardy, v druhém o sta milionů, které mají být použity na investice a situace nedobytných pohledávek. Je jisté, že tyto peníze jsou částí položky 31 miliard nových vkladů, které jsou na knížkách a kontech peněžních ústavů. Zde jsou ovšem také zisky s nadsazených cen, ale postihnout je není dost dobře možné. Vklady ve výši 31 miliardy nejsou však samy o sobě ničím zlým či nebezpečným nebo zvláštním, neboť i před válkou, a to v době normální, jsme neustále zaznamenávali 15 miliard vkladů. Proč jsou dnes vysoké ceny? Na to jsme slyšeli od Dr. Mauera několik odpovědí. Výnos daní byl větší o 10 miliard než se čekalo, rozpočet je o 50 proc. vyšší než před válkou při menší výrobě, sociální opatření jsou větší a dražší, máme delší dovolené a zaměstnavatelé nevyvažují vážných důsledků při absencích zaměstnanců ze strachu, že by byli obviněni z asociálnosti. Kromě toho produktivita je menší, neboť ubylo 216 000 manuálních pracovníků a přibylo 114.000 úředníků v soukromých a 110.000 úředníků ve veřejných službách. To vše musí hospodářství zaplatit v cenách. Zlevňovací kampaň, která již brzy začne, bude se opírat zčásti o postižení nadměrných zisků všude, kde to půjde, ale bude také znamenat zatížení státní pokladny a hospodářství vůbec. Před ukončením dvouletého plánu není možné počítat, že v hornictví vyrovnáme ztráty, nebo že bychom dokonce mohli vybírat daň z uhlí, naopak, že hodláme od 1. března platit dolům na výpomoci na vyrovnání schodků. (Drahotou cigaret vykupujeme levnější chléb. Proč jsou dnes vysoké ceny. – Zlevňovací kampaň bude též znamenat zatížení státní pokladny a hospodářství vůbec. Předseda NUC Dr. Mauer o cenách.   Osvobozený našinec 12. 3. (č.60), s. 2
    Proč jsou národní podniky pasivní. Mají o 35 procent úředníků víc než podniky soukromé. Neodborní a bezhlaví lidé v čele a odborníci na podřízených místech. Rozpočtový výbor UNS žádá o zprávu ještě také min. sociální péče. Lidovec prof. Klímek: Jdeme na kořen věci. Tamtéž, s.2.  

    Ve Spojených státech bylo před válkou 27 milionů motorových vozidel, takže jedno připadalo na čtyři obyvatele. V Anglii připadalo auto na dvacet lidí, ve Francii, Holandsku a Švýcarsku na sedmnáct. U nás jsme měli 200.000 motorových aut čili pro 75 lidí jedno. Minor stojí továrnu 98.000 Kč, Škoda 94.000 Kč, Tatra 57b 97.000 Kč. I když tyto vozy vyvážíme do Švýcar, Švédska a Belgie za 50.000 až 60.000 Kč, budeme již v druhé polovině roku drazí a vývoz ustane. Komu prodáme auta, jichž ve dvouletce máme vyrobit 40.000? Za benzín platíme 12 Kč. V Turecku stojí 5,45, v Belgii 5,22, v Holandsku 3,80, ve Francii 3,38, ve Švédsku 5,74, v Dánsku 6,25 a ve Spojených státech 2 Kč. Dovezený benzín nás stojí 2,60 Kč, s poplatky to dělá 4 Kč, s tříkorunovou daní 7. Kč. Pět Kč doplácíme na výrobu syntetického benzínu ve Stalinových závodech, Jsme posledním státem na světě, který vyrábí umělý benzín. (Ani jedno auto jsme neprodali se ziskem. Komu prodáme 40 000 aut, když v cizině jsou drahé za polovinu výrobní ceny? Máme nejdražší benzín, pneumatiky a správkárny na světě. Kdybychom vyvezli uhlí ze Stalinových závodů, dovezeme dvojnásobek vyrobeného benzínu (Tamtéž, s. 5)
    Republika všeobecně zchudla, co se týče jmění, pokles kupní síly, nedostatek surovin. Cizina bude vždy schopná v důsledku technicko-ekonomického pokroku vyráběti daleko laciněji nežli my, zvláště když převážná část našeho průmyslu jest zastaralá a bude třeba provést nedozírné investice, aby byl vůbec soutěže schopný výkonem a cenou. Světová produkční kapacita na západě bude jisté také uplatňovati v důsledku své velké výrobnosti svůj mocensko-politický vliv. O jeho důsledcích nevíme zatím nic více nežli to, že určují, respektive budou spoluurčovati hospodářské osudy nastávající doby. Nastává pro nás období velkého strádání a vypětí sil. Bude jen záležeti na nás všech bez rozdílu politického přesvědčení nebo stavovské roztříštěnosti, zda se zavčas probudíme z velké zaseté nevraživosti a počneme „makat“, ale skutečně poctivě a svědomitě všude tam, kde nám naše země naskytá prvotní možnost k práci, a tj. předně v našem zemědělském sektoru a pak i v průmyslovém. (Ing. R. Kunze. Předpoklady exportu. Osvobozený našinec 18.2.1947, č.41, úvodník)

    Má-li dvouletka mít v zemědělství úspěch, musí se jí dát, co jí patří. Lidi k práci a náležitou odměnu za práci. V zemědělských cenách jsme už tak daleko, že metrák pšenice stojí právě tolik jako pět hodin práce kvalifikovaného slévačského dělníka. Přiveďte rolníka, který vyrobí metrák pšenice za pět hodin práce a přestaneme tvrdit, že Durišové nepatří do vlády a Koťátkové do ministerstva. ( J.P, Zemědělci a dvouletka Osvobozený našinec 19.2. 1947, č.42, úvodník).
    Byt za 180 nebo 300 tisíc Kč, Největší zdražení nezaznamenala lidská práce, nýbrž surovina, o níž dřív nebylo nouze: dřevo V Praze bydlí plná třetina lidí v bytech o jedné místnosti, tj. v pokoji, kde se vaří, spí, děti dělají úkoly apod.  Stavební náklady jsou neúměrně vyšší oproti minulým letům. Krychlový metr zdiva stojí téměř 1.000 Kč, zatím co dříve stál 130 až 160 Kč. Práce sklenářská je čtyřikrát dražší, klempířská osmkrát, kanalisační čtyřikrát až pětkrát. Je to dříví, které zdražilo v některých druzích téměř až o 2.000 procent! Kulatina stála 150-160 Kč, dnes stojí 2.600 Kčs a více. Řezivo 220 až 250, dnes 1.100 Kčs. Prkna 250 až 300, dnes 1.300 Kčs. (Osvobozený našinec 11.3.1947, s.5)   
    Rozbor důsledků přímých cenových intervencí do výroby ve výši 6 miliard (B.P. (K cenovému problému. Osvobozený našinec 15.4. 1947 [úvodník])

    V dalším mluvil Gottwald o cenách zemědělských výrobků. Uznal, že dříve zemědělec mohl koupit za cenu metráku obilí tři páry bot, kdežto nyní pouze jeden. Ale zemědělci prý musí uznati, že suroviny na obuv kupujeme až pětkrát dráže než dřív. To je ovšem pravda, ale to nic nemění na situaci zemědělců. Také oni vyrábějí mnohem dráže než Baťa a přece je velká disparita mezi jejich a průmyslovými výrobky. Také srovnání mezi dřívější a nynější cenou řepy velmi pokulhává, i když předseda Gottwald pravil že je pětkrát vyšší než jednu dobu před válkou. To je pravda. Jenže zapomněl dodati, že jsme cukr vyváželi 50-60 Kčs , což byl asi pětinásobek ceny řepy, kdežto nyní vyvážíme za 800-900 Kčs, což je patnáctinásobek nynější ceny, takže tu vydělává na práci zemědělce někdo zcela jiný daleko více než před válkou. (Komunistická strana a zemědělci. Kl. Gottwald přijel do Olomouce zachraňovat posici. Zcela neuspokojující výklad. Tamtéž, s.2.) Pro ilustraci: Zatímco v r. 1938 průměrný hektarový výnos cukrové řepy činil 295,3 metrických centů, tak v r. 1944 klesl na 216 metrických centů (Štolleová, Barbara. Pod kuratelou Německé říše, Praha: Univerzita Karlova 214, s. 260), tak pro rok 1950 byl plánem stanoven cíl dosáhnout 269,5 q na hektar ((Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948-1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 771), tak ve špatném roce 2016 průměrný hektarový výnos cukrové řepyčinil 60,94 tuny z hektaru.

    Praha 14. dubna – Naší stavební dvouletce se staví v cestu dvě těžko překonatelné překážky: nedostatek pracovních sil a materiálu. Jen v Čechách a v zemi Moravskoslezské bude nutno získat 70.000 pracovních sil.  V celé republice pak chybí ke splnění dvouletky podle odhadu asi 220 miliónů cihel.  (35.000 veřejných zaměstnanců do stavebnictví? Ke stavbě potřebujeme lidí a materiál.  Tamtéž, s.4).

    Šest procent státních zaměstnanců do zemědělství. Palackého universita první na pomoc našim lesům. Osvobozený našinec 18.4. 1947, s. 4.

    Největší prostějovské konfekční závody Rolný, Nehera, Sborowitz a Silesia byly znárodněny a sloučeny v jeden celek – oděvní průmysl. Ostatní firmy, pokud zůstaly v soukromých rukou, jsou v situaci poněkud nevyjasněné a stěžují si na nedostatek přízně vládnoucích a rozhodujících míst, ať se jedná o příděl materiálu či možnosti dalšího rozvoje. Je sice pravdou, že vzniklo nadměrné množství konfekcí po minulé válce. Zkušenost však říká, že není třeba umělých zásahů, které vyvolávají jen zbytečné trpkosti a nechuť. Všichni narážejí na jednu velkou potíž, že naše hotové výrobky konfekční jsou mnohde příliš drahé. Jinde se vyrábí mnohem levněji a již dnes jsme postaveni před otázku: buď se přizpůsobiti, anebo prohrát své posice na světovém trhu.  (Naše oděvy jsou na světovém trhu drahé. Potřeba zdravé konkurence národních a soukromých podniků a svoboda podnikání.  Osvobozený našinec 18.4. 1947, s. 4)

    V parlamentní rozpravě komunista Janouš chválil hospodářství strakonické Zbrojovky, protože na výrobu motocyklu je dnes zapotřebí jen 80 hodin, zatímco ještě v loňském roce se pracovalo 125 hodin na jednom kuse.  Až docílíme 65 hodin, budeme bez světě bez konkurence. (Osvobozený našinec 24. 4. s.1 (č. 96))

    Při snížení cen životních potřeb se před měsícem „svezl“ také plynový olej pro zemědělce a petrolej, kteréžto látky byly zlevněny o 3-4 Kčs na 1 litr. Jak nyní sdělil ministr průmyslu Laušman a ministr zemědělství Ďuriš ve sněmovně a ve zvláštní odpovědi lidovým poslancům, bylo snížení provedeno s přihlédnutím k jejich interpelaci, podané začátkem roku.  V tichu dokázali tak lidovci pro zemědělce více než jiní s halasem. (Lidoví poslanci vymohli zemědělcům snížení cen pohonných látek.  Zajímává odpověď ministra průmyslu a ministra zemědělství na interpelaci lidových poslanců.Osvobozený našinec 30.4.1947, s. 2)

    Československá delegace na mezinárodní dřevařské konferenci v Mariánských Lázních požádala o poskytnutí zahraničních úvěrů, aby čs. dřevařský průmysl mohl nakoupiti moderní strojní zařízení. Naše delegace požádá OSN pro zemědělství a výrobu, aby poskytnutí úvěru Československu doporučila. (Čs. dřevařský průmysl žádá o zahraniční úvěry. Osvobozený našinec 4.5. 1947 (č.104), s.2)

    Londýn, llst. Na oslavách 2 výročí osvobození Československa v Londýně prohlásil parlamentní podtajemník stát. ministra Mac Neile Davies, že v rámci plánu o dovozu ze zemí válkou postižených sjedná Británie s ČSR dohodu o dovozu zboží v hodnotě několika milionů liber, které bude dovezeno v příštích 12 měsících. Dovoz bude rozšířen na mnoho odvětví. Dovozu důležitých druhů zboží, jako např. dřeva, je největší překážkou cena. Československé ceny jsou příliš vysoké. Snížení by znamenalo zvýšení obchodního styku. (Naše ceny jsou stále příliš vysoké. Osvobozený našinec 8.5 (č.107)) 

    Londýn – ČTK. Vičánek pravil, že Československo potřebuje finanční pomoci ze zahraničí. Jistou pomoc již obdrželo od Britannie a od jiných zemí, a americká půjčka byla na cestě, ale byla v poslední minutě odvolána z neznámých příčin. O Trumanově půjčce Řecku prohlásil, že my bychom takovou pomoc odmítli, neboť by omezovala naši suverenitu. V létě budeme jist maso z konserv.  Není možno dovézt obilí ani maso ani tuky – dávky masa asi neklesnou po 1.500 g.   (Československo a půjčky ze zahraničí. Poslanec Vičánek promluvil na tiskové konferenci v Londýně.    Osvobozený našinec 9.5., s. 1 (č. 108) s.2)

    Zemědělci při nízkých cenách pšenice a nedostatku krmiv prý pšenici skrmují. Nutno dodat Slovensku 3500 vagónů žita a 851 vagonů osiva. V jednání o dovoz ze zahraničí jsme byli neúspěšní a zatím máme zápornou odpověď z USA, Kanady, Argentiny a Brazílie. Také chybí 40 000 dojnic.

    Dr. Jan Kubelík, generální ředitel PVV po svém návratu z USA sdělil novinářům, že obchod jako vždy zůstal zrcadlem hospodářské situace. Zatímco podzim byl ve znamení hladu po zboží, tak jaro znamená nejen u nás, ale také pro celý svět normální obchod. V Americe jsou plné sklady ledniček a radiopřijímačů, které nikdo nechce. S hlediska oboru gumárenského a obuvního je Amerika soběstačná v levném zboží, ale čeká prý na naší přepychovou obuv. SSSR nechce naše boty, neboť věnuje vše na průmysl. Generální ředitel nár. podniku Textil Ing. Adámek v SSSR nedokázal zajistit dodávku lnu kvůli neúrodě a vyjednal jen polovinu loňské dodávky bavlny, protože vzrostla poptávka ostatních slovanských států. Problém je také v zastaralém zařízení našich továren. Podle zprávy ředitele těžkého průmyslu Ing Fabingera v tomto oboru jsme stále nejlevnější a při tom stejně dobří jako jiní. Můžeme čekat trvalý odbyt. Kdybychom továrny nepostavili, postaví je jiní. Za nynějšího stavu věcí není možné na trvalo udržovat výrobu aut. Děláme tak již jen z vojenských důvodů. Jinak by bylo lépe ji vůbec zastavit, neboť máme pětkrát horší výrobní podmínky než jinde, Ameriku v to nepočítajíc. Keramika podle generálního ředitele Dr. Charváta je na 80 procentech předválečné výroby a trpí nedostatkem pracovních sil. Prodali jsme, co jsme mohli. Snížení cen uškodilo veletrhu i našemu mezinárodnímu obchodu, neboť zahraniční kupci protestovali, že mají platit vyšší ceny než domácí trh. (Počítá se se zastavením výroby aut. Rozmluva s generálními řediteli našich znárodněných podniků. Těžký průmysl má zajištěné trhy; je levnější a stejně dobrý jako cizí. – Amerika čeká na naší přepychovou obuv – Z SSSR dostaneme letos jen polovin vlny a bavlny – Mechanisace v textilu USA 90 proc., SSSR 60 proc, my 3 proc. – Postavíme ještě jeden veletržní palác Osvobozený našinec 10. 5. 1947, s.1 (čtvrtek,  č.109)

    Mezi 15. a 20. květnem má dojíti k uzavření dolů na železnou rudu v okrese šternberském. Náš list přinesl již obsáhlou zprávu, kde bylo číselně prokázáno, že šternberská ruda je mnohem lacinější než ruda slovenská a co do kvality je při nejmenším stejně hodnotná. Po osvobození byly doly znovuzřízeny miliónovými investicemi, kterých nebylo dosud plně využito a Vítkovice měly v úmyslu v nejbližší době doly dále zdokonalovat, což je nejlepším důkazem, že šternberská ruda jim vyhovovala. Ve Stráži lidu bylo však uveřejněno tvrzení, že vyšší státní zájmy vyžadují, aby šternberské doly byly zrušeny. Moudře či chytře však bylo zamlčeno, které jsou ty „vyšší státní zájmy“ Naše mínění je, že nemůže býti vyšším státním zájmem, aby byly rušeny doly, které teprve nedávno pohltily miliony na nová zařízení, doly, které prosperují, doly, které dodávají lacinější rudu stejně kvalitní než vzdálené doly slovenské, nemůže býti vyšším státním zájmem dovážeti rudu zdaleka a zatěžovati naše dráhy dalekou dopravou, když je možno rudu dodávati z blízka. Nemůže býti také vyšším státním zájmem dovážeti špatnou rudu z dalekého zahraničí, vyjímaje rudu švédskou. A jde-li v tomto případě o vyšší státní zájmy, pak národ m právo vědět, které zájmy to jsou. Z 380 horníků šternberských dolů, kteří se původně bránili zrušení dolů, polovina se již vyslovila pro vystěhování. Byli pro to již patrně zpracováni. Zdali se však těmto horníkům řeklo, že v uranových dolech jáchymovských budou velmi zle ohroženi na zdraví a že musí počítat, že jejich život bude o několik let kratší? Víme, že do těch dolů musí také někdo jít, ale těm, které tam posíláme, musíme vše upřímně říci, aby věděli, do čeho jdou.  Druhá polovina dělnictva má být zaměstnána prozatím při demontáži důlního zařízení, v Chronotechně a 70 jich má jíti do zemědělství a stavebnictví. Proč mají jíti horníci do stavebnictví, když máme horníků málo a v úřadech dosud sedí skoro třicet tisíc zedníků, tesařů a betonářů?  Je to také rozumné, teprve nedávno osídlený kraj zase vylidňovati? Ti lidé se již v nových domovech zařídili a nyní se mají stěhovat zase jinam. To všechno je ztráta času, peněz a také mravních hodnot Takové bezplánování nikoho nemůže uspokojit a nikoho nenadchne k usilovnější práci. To je špatná služba dvouletému plánu. (-bon-. Proč mají být zrušeny doly na železnou rudu na Štenbersku.  Osvobozený našinec 11. 5. 1947, s.1 (neděle, č. 110), s.5

    Nově zřizovaný fond národního hospodářství má míti hlavně za úkol likvidační náhrady bývalým majitelům za znárodněné podniky, a to tak, že vydá státem zaručené cenné papíry, které budou samozřejmě umořovány a amortisovány z výše jmenovaného vyrovnávacího účtu. (Ing. R. Kunze. Oddlužení průmyslu. Osvobozený našinec 13. května 1947, č. 111 (úvodník)

    935.000 m látek prodáno na černo [Prodeje na černo se týkali Slovenska (závody Žilina, Trenčín), 60 trestních šetření, hrozí kromě výše uvedené také trest jednoročního vězení v pracovním táboře]. Ministr průmyslu: Šetřit, jinak se nám zhroutí vše. Tresty nemohly být vyšší než pokuta půl milionů korun. – Příčina katastrofy na dole Kohinor se prý nedá zjistit, ale jsou známá provinění proti báňským předpisům.- Politické důvody brzdí jmenování představenstev 201 národních podniků. – Stížnosti na vyvážené zboží nejsou prý četnější než před válkou [Z USA nebyl vrácen jediný motocykl.]. (Osvobozený našinec 5.6. 1947, č. 130, s.1, uprostřed nahoře).

    Jak velký je vlastně vnitřní dluh, pokud revizní orgány shledávají, že hospodaření v podniku je řádné, i když tento nezaplatil 3 miliony na daních.  A zdali tedy v tom případě bude půjčka 45 miliard korun stačit na úhradu schodku národních podniků. „Nepůjde věčně opakovat starou výmluvu, že náš průmysl byl okupanty rozvrácen. Lid a národ už dávno zajímá otázka aspoň trochu řádného ošacení a až nyní se dozvídáme z úst samého ministra průmyslu, že 935 tisíc metrů látky bylo prodáno na černo. (mimochodem tak dvoje trenýrky pro jednoho obyvatele – pozn. J.Ř.) Jestliže předseda vlády a předseda KSČ říká, že žijeme u nás poměrně nejlépe ze všech států, má sice pravdu, ale pravdu dočasnou, poněvadž je nebezpečí, že po tomto předčasném luxusu bude následovat opak. Máme Národní frontu, a vše, co bylo vykonáno, bylo vykonáno společnou prací vlády NF. Kdo si však přečetl nejnovější plakát KSČ s nápisem „Suďte sami!“, musí dojít k závěru, že u nás NF existuje jenom na papíře, jinak všechno udělali jen komunisté, a kdyby jim byl národ svěřil důvěru naprosto většinovou, byli bychom ještě dále. Komunisté získali 40 procent hlasů, a chceš-li si polepšit, jdi s nimi, aby měli naprostou většinu. (Václav Černý. Posuďte sami! Osvobozený našinec 12.6.1947, č. 135, úvodník,)

    900 000 osob je odkázáno na příjem ze státní pokladny.  Zatímco v roce 1934 připadal jeden veřejný zaměstnanec na 36 osob, dnes musí jej uživit 22 poplatníků.  Státní úřady již před válkou přeplněny. V letech 1934-1938 přibylo 58 000 státních zaměstnanců (Osvobozený našinec 15.května 1947, č.138, s. 4)

    Z Čech nedovolený vývoz textilií a cukru, Ze Slovenska maso, tuky, ovoce a mouka. Vše zabaveno, dále cigarety, sardinky a káva. (Hospodářská kontrola na slovenském pomezí   Osvobozený našinec 14.6. 1947, č.137, s.4).

    Motocykly zatím jen do zahraničí.  Osvobozený našinec 14.6. 1947, č.137, s.4. 

    Velká továrna v Šumpersku, která vyráběla motorové ventily, bude přemístěna na Slovensko. Strojní zařízení, celkem 50 vagonů, bude počínaje příštím týdnem odváženo do Myjavy, kde bude umístěno v nové moderní hale. Závody, jejichž výroba je z 50 procent určena pro export, budou zaměstnávat na 500 dělníků. (– zas –: Další průmyslový podnik na Slovensko. Osvobozený našinec 15.května 1947, č.138, s.2)

    V obci Rataje u Olomouce byli u tamních rolníků zaměstnáni dva němečtí váleční zajatci, 41letý A. Reusch z Heilbrunnu a 42letý K. Ziegler z Drážďán. V těchto dnech oba od svých zaměstnavatelů utekli. Byli oděni v zelené uniformy. (Němcům se u nás nechce pracovat. Osvobozený našinec 17.6.1947, č. 139, úterý)

    Musíme se snažit, abychom vnitřními rozpory nezjitřili mezinárodní hladinu a nepřilévali oleje do ohně. Při obědě upozornil předseda ZNV Ing. Chamrad ministra na to, že na Ostravsku na území, které tvoří jen 4,6% území republiky, se vyrábí 46% všech průmyslových výrobků. (Ministr Dr. A. Procházka ve Slezsku a na Ostravsku. Přispějeme k uklidnění světové situace svou konsolidací. Osvobozený našinec 17.6.1947, č. 139, úterý, s.1)

    Sucha na Olomoucku znemožnila osevní plán. Olejniny zcela vyhynuly – 40 proc. ozimů nahrazeno jařinami – Ve výrobě živočišné jen u dobytka vepřového plán překročen (Osvobozený našinec 18.6.1947, č.140, s.1)
    Národní podnik TESLA hlásí, že výroba v oboru rozhlasových přijímačů se tak slibně vyvíjí, že v krátké době dojde pravděpodobně ke zrušení dosavadního poukazového řízení při koupi přijímačů. Tato zpráva bude jistě s radostí uvítána všemi zájemci o radio. (– tst.m: Brzy volné přijímače. Osvobozený našinec 18.6.1947, č.140, s.2)

    Reklamní oznámení: Rozhlasové přijímače dodáváme již opět volně v Radiocentrum Olomouc (Osvobozený našinec18.6.1947 (č. 140) poslední strana)

    V úterý odjede komise plavebního odboru pověřenectva dopravy do Maďarska, kde převezme tři motorové čluny, které má Maďarsko dodat jako součást reparací. Motorový člun „Zobor“, převzatý od Maďarska před měsícem, je už v provozu a koná na Dunaji velmi dobré služby. (Z Maďarska obdržíme tři motorové čluny. Osvobozený našinec 19. 6. 1947, č.141, čtvrtek, s.2)

    V úterní schůzi rady ZNV moravskoslezského byly 63 městům a obcím povoleny výpůjčky na stavbu škol, stavby a opravy chudobinců, na elekrisaci, vodovody a jiné investice. Rada projevila souhlas s přidělením zámku v Krakovci, okres Litovel, sokolské župě v Prostějově. Podle zpráv zásobovacího referenta je zásobování pšeničnou a žitnou moukou do žní zajištěno. Zlepšila se také situace v zásobování masem zvýšenou nabídkou. Ze severských států bylo dovozeno asi 147.000 kg mořských ryb a 709.000 krabiček rybích konserv, převážně sardinek. Příjem mléka v mlékárnách se zvýšil jen o jedno procento a prozatím nelze očekávat vzestup, protože je nedostatek zeleného krmiva. Pro nedostatek sýrů byl povolen dovoz většího množství švýcarského sýra, které dojde v nejbližší době. Zeleniny je dostatek a přebytky třešní se dodávají do Čech. Ze zahraničí bude na náš trh dodán holandský květák. Dopravní referent upozornil, že nelze zatím počítati s novými auty pro vnitřní provoz, protože musí být nejdříve naše dodávky do zahraničí. Družstevní referent požádal o zrušení národní správy ve spořitelních a záložanských spolcích v mnoha obcích našeho pohraničí, hlavně severovýchodního. Tyto spolky mají býti zlikvidovány. (Brno – ČTK: Dodávka mléka se nelepší. Rada ZNV o zásobovací situaci na Moravě. Osvobozený našinec 19. 6. 1947, č.141, čtvrtek, s.2)

    Podle 34 hustě psané zprávy ministerstva průmyslu téměř nevyvážíme, neboť skoro všechen textil spotřebujeme. V letech 1947 až 1948 předpovídá se podle plánu dovozu textilních surovin a strojů v částce 7.671,5 mil. Kčs a vývoz v částce 8,682 mil. Kčs. Vývozní činnost textilního a oděvního průmyslu se od osvobození doposud nerozvinula a léta 1945 až 1946 vykazují ve vývozu slabou tendenci, která se přenesla i do letošního roku. V roce 1946 vyvezly národní podniky textilního zboží za 553,7 mil. Kčs a soukromé podniky za 291.5 mil. Kčs. Do května je hlášen vývoz asi 280 mil. Kčs. Náš vývoz měl by směřovat více do západních zemí, kde je t.č. odbytová krise textilu v důsledku vysokých cen, o jejichž snížení se usiluje. S vážnými překážkami setkává se náš textil i ve státech středo- a jihoamerických. Pro nedostatek vývozních přebytků mohl nám Svaz přenechati jen 6000 tun bavlny. Pokud jde o odbytiště devizově žádoucí, narážíme tam na nedostatky smluvních kontingentů a mezistátních dohod o výměně zboží a řada vývozů nebyla uskutečněna pro odepření dovozních povolení v dotyčných státech. Vývozní plán našeho textilu je doposud sotva 10 proc. zajištěn dohodami o výměně zboží. Další nevýhodou textilní naší výroby je nedostatek pracovních sil, kterých bylo k 1..3. 1947 zaměstnáno 161.000, z čehož 144.288 příslušníků české národnosti. V ohledu cenovém musí se náš průmysl vyrovnati zahraniční soutěži i za cenu přechodných ztrát. Bude pravděpodobně nutno rozdělit tuzemské textilní podniky na prospěšné pro export a podniky po této stránce neúspěšné a případně by výroba některého méně potřebného zboží musela být omezena. Exportní situace našeho textilního průmyslu je o to horší, že dnes musíme nejvíce vyvážeti na západ, kdežto před válkou se velká část vyvážela do jihovýchodních zemí. Průměrný počet úředníků v textilním znárodněném průmyslu činí 12 proc., tj. na 1 úředníka připadá 8 dělníků. Německé síly byly nejen pně nahrazeny českým dělnictvem, ale jejich počet byl téměř o 7000 zaměstnanců překročen. Průměrně zaměstnával textilní průmysl v roce 1946 asi 148.000 osob, z čehož bylo asi 18.000 úředníků. V oděvním průmyslu bylo zaměstnáno v roce 1946 asi 32.500 osob, z toho 6.500 Němců. S domáckými dělníky bylo u nás v textilu a oděvnictví v loňském roce zaměstnáno asi 210.000 osob a hodnota odbytu činila 18.821 mil. Kčs. Hodnota zboží pro export činí pouze 1,25 miliardy Kčs., tj. 8%. Hodnota odbytu v oděvním průmysl činila průměrně měsíčně 465 mil. Kč, z čehož na znárodněný průmysl připadlo asi 100 mil. Kčs. Hodnota nákupu činila v roce 1946 2.786,6 mil. Kčs. Ve lnářském průmyslu bylo zaměstnáno asi 7.000 osob. Zpráva končí konstatováním, že bez úspěšného vývozu nemůžeme míti dostatečnou zaměstnanost a v domácím textilním a oděvnickém průmyslu.(V textilu jsme již plně nahradili Němce. Musíme snížit vývozní ceny, i kdybychom měli plně přechodně doplácet. Osvobozený našinec 20. 6.1947, č. 142., s.3)

    Jak se dovídá zpravodaj ČtK v Americe z dobře informovaných míst, je stanovisko ministerstva zahraničí Spojených států vůči Československu nadále kladné i přes útoky amerického tisku a rozhlasu. Všeobecně se odsuzuje nepředložený výpad rozhlasového komentátora Waltera Winchella, který prohlásil 15. června v americkém rozhlase, že president Beneš očekává každého dne komunistický převrat a že proto požádal svého londýnského lékaře, aby ho pozval „na léčení do Anglie“. Československo je v kruzích blízkých ministerstvu zahraničí označováno za hospodářsky nejuspořádanější stát střední Evropy. Na podkladě této informace byla Československu povolena americká půjčka na nákup bavlny. Rovněž naděje Československa na půjčku světové banky jsou velmi příznivé. (Amerika nám poskytla půjčku na nákup bavlny. Stanovisko USA k Československu je kladné. Osvobozený našinec 21.6. 1947, s.1)
    Jen za minulý rok bylo u nás zastřeleno tolik zajíců, srnců, bažantů a koroptví, že tato pro konsumenty představuje hodnotu 800.000 kusů stokilových vepřů a 20.000 hovězího dobytka ve váze po 400 kg.    (–jj-: 800.000 prasat a 20.000 hovězího zastřeleno. Osvobozený našinec 21.6. 1947, s.2)

    V období od 8. až 14 června dovezli jsme po železnici z Turecka do ČSR přes Parkán 12 vozů vína a konserv ve váze 133 tun. Naproti tomu v témže období jsme vyvezli do Turecka 3 vozy se sklem a železnými výrobky a 60 nových nákladních vozů.  (– TMD: Dovážíme víno a konservy z Turecka. Osvobozený našinec 21.6. 1947, s.2)
    Zásobování do žní zajištěno, po žních je dobrá naděje na dovoz. Na Slovensku se nesní volně ani tolik, kolik my máme na příděl.  – Příští úroda bude slabá! Správná poznámka posl. Kaďourka: zemědělce nemůžete trestat, když slepice nenesou, či pole nerodí.
    (Zpráva ministra výživy: Sklízeň odhadovat podle skutečností, ne podle přání. (Osvobozený našinec 21.6. 1947, s. 2)
    Komunistický poslanec Ing. Spáčil sdělil rozpočtovému výboru, že je v republice celkem 50 lidí, kteří pracují za mzdu vyšší, než 40.000 Kčs měsíčně. Bohužel žádný z poslanců se nezeptal, kdo je tím šťastným a hlavně, co všechno umí, když má tak velký plat. Možná, že by hlavně komunistická veřejnost byla překvapena a že by – kdyby z toho lidé chtěli vyvodit důsledky – ztratila KSČ hodně voličů. Protože tím zaměstnavatelem, který může tak štědře odměňovat je stát, a těmi šťastnými příslušníci dvou politických stran, které se spojily k jedenapadesáti procentům za účelem získání žlabů na úkor republiky. Ve své zprávě dále inž. Spáčil uvedl, že je nás 7.857 lidí, kteří berou na mzdě od 12.000 do 15.000 měsíčně, avšak téměř milión lidí, kteří nemají za měsíc ani 2.000 Kčs. To je největší procento. Před válkou téměř dva milióny lidí – rovněž většina – měla téměř polovinu, tj. 10.000 ročně. Jak je vidět, v platech a mzdách nejsme na trojnásobku, ale daně jsou čtyř až šestinásobné. Stálo by zato zjistit, jaké platy mělo před válkou oněch padesát odborníků.  (– jj – : 50 šťastných se mzdou nad 40.000 Kčs  za měsíc. Stálo by za to vědět jejich jména. Osvobozený našinec 21.6.1947, s.2)
    Víte, že na výrobu umělého benzínu spotřebují se u nás 2 miliony tun uhlí v ceně skoro 1 miliardy korun, přičemž z něj vyrobený benzín má na světovém trhu cenu asi půl miliardy Kčs? A že je k tomu zapotřebí přes 10.000 lidí, kteří zaměstnáni ve vývozním průmyslu mohli by nám získat deviz za miliardu Kčs?  A že tomu se u nás říká plánovité hospodářství, třebas jinde by to nazvali jinak a přiléhavěji. (Olomoucký našinec 22.6. 1947, č.144, s..2. Převzato z časopisu Vývoj, publikováno v rubrice Ozvěny)

    Výroční účty za rok 1946 města Valašské Meziřičí, předložené veřejnosti, podávají jasný přehled o hospodaření s penězi poplatníků. Tak řádné příjmy za uplynulý rok jsou uváděny číslem 7,312.066.80 Kčs, přičemž výdaje činily 7,432.025.10 Kčs, takže schodek činí 119958.30 Kčs. V mimořádném hospodaření je vykazován celkový příjem ve výši 1,413.314.10 Kčs a výdaje v částce 2,803.358.85 Kčs. Deficit tedy ční 1,390.014.75 Kčs. Obecní dluh má na svém účtě zaznamenanou položku 12,192.901.90 Kčs, což je bezesporu číslice značně vysoká. V roce 1946 bylo na něj splaceno pouze 323.869.80. MNV se snaží snížit pasivní hospodaření města a doufá, že bude v plné míře podpořeno především občanstvem v provádění naléhavých úkolů, a to dobrovolnou pracovní povinností, která městu ušetří vysoké částky.  (12 mil. Kčs dluhů města Valašské Meziřičí. Tamtéž, s. 5)

    V pondělí 30. června mezi 13.-16. hodinou budou se vydávat u všech výdejen potravinových lístků zásobovacího oddělení v Olomouci šatenky, které přinášejí několik praktických novinek. Tentokrát se šatenky budou vydávat všem spotřebitelům bez rozdílu národností a vedle 250 bodů budou mí i poukazy na obuv. Pro občany nastává však mnohem těžší otázka, zda na nové body budou moci skutečně také nakupovat. Situace na textilním trhu je čím dál svízelnější a dodnes dnes potřebné zboží je velikým uměním neb štěstím. Největší nedostatek se jeví v ložním prádle a podšívkách, pak v damašku a plátně. Někdy se tvrdí, že nedostatek kvantity je vyvažován kvalitou, která prý se lepší den ode dne. 30. června také propadají všechny staré body, které nemohli občané proměnit ve zboží hlavně proto, že ho nebylo. Vedle normálních šatenek bude zásobovací oddělení i nadále dávat poukazy jak dosud, jestli potřeba bude skutečně odůvodněna. V minulém měsíci květnu bylo vydáno 1341 poukazů, z toho 1063 pro domácnosti staré a 241 výbav pro nevěsty. Mnohem vyrovnanější situace nastala v zásobování obuvi, které je dnes dostatek. Jarní kalamita s obuvi dětskou byla zaviněna rapidním a velkým snížením cen a pak často nepotřebnými nákupy občanů, kteří se obávali, že obuvi bude málo. Nákupy spekulační již zcela odpadly a všichni žadatelé v Olomouci mohli být uspokojeni. Vedle normálních bodů na obuv vydalo zásobovací oddělení dalších 3 336 poukazů jen v měsíci květnu. ZNV v Brně pak Olomouci přidělil celkem 8.230 párů obuvi.  Z čísel je vidět, že příděl nebyl vyčerpán ani z poloviny.( iu., o.: Šatenky budou, ale není textilu. Nedostatek ložního prádla a podšívek. – Šatenky tentokrát pro spotřebitele všech národností. – Příděl poukazů na obuv nebyl vyčerpán Tamtéž, s.5

    Podle majetkových přiznání jsou na tom nejlépe příslušníci svobodných povolání, kde připadá na člena rodiny 27.000 Kčs ročně, potom úředníci a pak samostatní podnikatelé. (Ještě deset miliard předepíše finanční správa na maj. dávkách. Ministr financí znovu v rozpočtovém výboru sněmovny, Únik kapitálu do zboží a investic bude přezkoušen – Dávky budou vymáhán a celý zabavený majetek zabaven – Bilance majetkových dávek ukázala špatnou platební morálku v českých zemích a ještě horší na Slovensku. Osvobozený našinec 25.6. 1947, č. 147), čtvrtek, s.1 )

    Hlavním nedostatkem stavební dvouletky na Slovensku je nepoměr čísla vyrobených cihel k počtu potřebovaných. Zatím co se vyrobí jen 195 miliónů cihel, potřebovalo by Slovensko 565 miliónů, což je téměř tolik, kolik se jich vyrobí v celé republice. Jinou potíží je, že největší potřeba je právě v krajích, kde se cihly vyrábějí nejméně a přitom doprava je tak přetížena jinými věcmi, že na stavební hmoty se nedostává vagónů. Technického personálu je polovina proti r. 1939. To znamená, že stavby v celkové hodnotě téměř 6 miliard mají administrativně provést 244 inženýři, neboť více technického personálu prostě není. Náklad není – jak bylo tvrzeno – na jednu jednotku 180.000 Kčs, nýbrž u hospodářských usedlostí téměř půl mil. Kčs. Slovenský program na rok 1946-47 činí 6190 domů nových a 13.910 oprav, z čehož je zadaných již téměř pět tisíc zděných staveb. Důležitá složka dvouletky – stavby vodní, jmenovitě stavba hydrocentral – vyžádá si nákladu 613 milionů. Z toho je třeba na splavnění řek 48 milonů, na obnovu přístavů 71 miliónů a na přípravné práce pro údolní přehradu na Čer. Váhu milión Kčs. To jsou informace, které podal za přítomnosti ministra techniky Ing. Kopeckého ve výboru pro kontrolu dvouletky poverenik Ing. Styk. Kromě toho měl výbor na programu stanovení 6 kontrolních delegací k 6 stavebním firmám. ([Praha 25 června] -jj-: 244 inženýrů má prostavět 6 miliard Kč. Na Slovensku jsou stavební potíže ještě větší, než v českých zemích. Osvobozený našinec 25.6. (č. 147), čtvrtek, s.2)

    Na přetíženost úřadování a v korespondenci si dnes naříká plným právem každá samosprávná jednotka. Jsou to celé vagóny tiskopisů, oběžníků, nařízení, dotazníků, instrukcí atd., které cirkulují jako v začarovaném kruhu. Od ministerstev k zemským národním výborům, odtud s dalšími pokyny k okresům a na stůl jednotlivých místních referentů. Pak opačnou cestou zase zpět, až zapadnou do zásuvek, neb skladišť v Praze na nejvyšších místech. Vypadá to často tak, jako by většina státního úřednictva neměla nic jiného na práci, než vymýšlet všechny ty papírové formuláře a zaneprázdňovat lidi, kteří, hlavně na venkově, vyřizují úřední věci teprve po vlastní práci ve večerních a nočních hodinách. Bez papírového úřadování se prostě u nás neobejde ani odvoz umírajícího do nemocnice. A podle všeho to také vypadá. Tak např. z ministerstva sociální péče přijde okresním úřadovnám péče o mládež nařízení, že musí okamžitě podat zprávu, kam umístí učně z toho a toho podniku, protože datum má z polovice května a na místo určení dojde teprve v druhé polovici června. V nařízení však se hned praví, že ministerstvo na tuto rekreační akci nic neposkytne. A místní úředník a vedení podniku si marně lámou hlavy, proč to tedy ministerstvo chce vědět? A z jiného ministerstva přijdou směrnice, že ta a ta akce se musí provést tak a tak a že k ní byly vydány dotazníky a tiskopisy, které si spolek nebo úřad musí vyžádati ve státním nakladatelství. Tak se o tiskopisy žádá, ale za dalších 14 dní dojde odpověď, že tiskopisy musí žádat příslušný ONV jako orgán úřední. Na žádost tedy ONV o tiskopisy požádá, ale za čtrnáct dní dojde odpověď, že tiskopisy ještě nemohou být zaslány, protože k nim dosud chybí původní dotazník, který je teprve v tisku. Příkaz z ministerstva přišel v dubnu, tiskopisy v počtu o tři pětiny menší došly ke konci června a zatím akce byla již k 31. květnu skončena bez tiskopisů. Desítky podobných případů bychom mohli jmenovat. Samosprávní referenti se prohýbají pod návalem práce, ministerstvo omezuje denní tisk pro nedostatek papíru a jediná pošta na celé akci vydělává. Ovšem vedle úředníků v ministerstev, kteří přece musí dokázat světu, co mají práce a jak jsou důležití. (ef. –: V papírovém úřadování se nezměnilo nic.   Osvobozený našinec 28.6.1947, č. 149), s.5. 

    Podle sdělení bylo předepsáno Čechám na dodávce 3300 vagonů sen a slámy a Moravě 1000 vagonů. Za Protektorátu dodávaly historické země celkem 12. 000 vagonů. Mobilisační reservu si opatří vojsko samo na svých cvičištích a hřištích. Z kontingentu se zásobuje asi 19 velkých měst a také je pamatováno na hornické koně. (Dodávky sena a slámy pro okresy rozepsány395 vagonů sena a 315 vagonů slámy dodá oblast olomoucká -  Ceny budou zveřejněny v nejbližší dnech  - Stanovení cen za odvoz. Osvobozený našinec 28.6.1947, č. 149, s.7)

    Všichni zemědělci i zemědělští dělníci prožívají v letech 1945-1947 nejhorší krisi, jakou zemědělský lid československé republiky znal. Prohýbáme se, až z nás pot teče. Každý poctivý zemědělec chce již od sedlačiny utéci, poněvadž poměry v hospodářství se stále zhoršují pro ty překážky, které nám ministerstvo zemědělství připravilo. Chaos a útěk zemědělských pracovníků vzrůstal a poněvadž poměry v hospodářství se staly nesnesitelné, čekali jsme, že pan ministr zemědělství po projevení nedůvěry zemědělského výboru poslanecké sněmovny pozná svoje omyly a čestně odstoupí. A tu jsme překvapeni, že tentýž ministr nejen neodstoupil, ale vyžádal si potom, jak psaly noviny, i úsudek členů právního výboru parlamentu, kde přes prosby zástupců ministerstva zemědělství dostal nedůvěru po druhé. Nevím, jak se to srovnává s lidově-demokratickým hnutím, aby pan Duriš, když je mu většinou zástupců rolníků byla projevena nedůvěra, nevyvodil z toho důsledky a neudělal ten jediný možný krok; opustiti ministerstvo zemědělství a přenechati je tomu, kdo se zemědělcem cítí, zemědělství rozumí a má k němu kladný poměr. Hesly, psaním, slovy dostáváme, my zemědělci, pomoc již druhý rok, ale když potřebujeme pracovní síly do zemědělství, nejsou. Když jsme předali ječmen a potřebujeme krmivo pro dobytek, není. Když chci opraviti padající střechy chalupy a chlévů, materiál pro zemědělce není. Zkrátka každý zemědělec vidí, že pro zemědělce není nic, než dřina. To říká už kdekdo na venkově, ale pan ministr Ďuriš to dosud vědět nechce. Kdybychom nevěřili, že se to brzo změní a že to nebude již dlouho trvati, nezbylo by zemědělcům, než vzíti si kožich po dědovi, sednouti si s rodinou před vrata chalupy a umřít, poněvadž se nám budovy rozpadnou, dobytek pojde a na polích porostou jen rudé květy plevele, které přesto, že se zdají na pohled krásné, neznamenají kvetoucí zemědělství. (Florián Střída, rolník. Zemědělci a pan ministr Ďuriš. Osvobozený našinec 28.6.1947, č. 149, s.7

    Stojíme před vážnými starostmi o zásobování lidu. Letošní sucho bude mít velký vliv na snížení sklizně zejména u pícnin, kde se ukázalo, že sklizeň se rovná sotva 30 procentům sklizně normální. U obilí se snad nebude potřeba obávat nějaké bídy, ale sklizeň bude celkem podprůměrná a v některých krajích daleko podprůměrná. Bude zapotřebí předcházet možnostem kalamit v zásobování, a to hlavně tím, že ministerstvo výživy vyčerpá všechny možnosti, aby zavčas byl zajištěn dostatečný dovoz chlebového obílí a jadrného krmiva pro dobytek, nemá-li dojíti ke značnému snížení základního stavu počtu dobytka. Proponovaných 30.000 vagonů krmiva k dovozu jest opravdu zapotřebí rychle uskutečnit a ihned začít s postupným dovozem.  Na zemědělce mají přímý vliv předpisy dodávek a kontingentů. Rozhodně nemůžeme souhlasit a přímo protestujeme proti tomu, aby se vycházelo při předepisování ze zásady, kolik potřebujeme. Nemůže být žádnému zemědělci více předepsáno, než kolik se mu urodilo a kolik skutečně s ohledem na pracovní síly dané mu k dispozici mohl nebo může vyrobit. Nemůžeme a nebudeme trpět, aby se proti zemědělcům praktikovaly výmysly okupačního germánsko-nacistického stylu, které se nyní uplatňují proti zemědělcům. Tak např. min. výživy vydalo výnos ze dne 31. ledna 1947 č.j.  90//778/VIII/2/1947 pod titulkem „Neplnění dodávek – trestání“.  A dále věrný služebník Svaz pro drůbež vejce a med vydal přípis č.j. 6/47 Směrnice pro zavedení trestního řízení za nedodání vajec. Podle těchto přípisů a pokynů provádí ONV trestání zemědělců za neplněné kontingenty. Kde je skutková podstata trestního činu? Čí je v moci zemědělců, aby nakomandovali slepicím, kolik mají nanést vajec a kolik se má urodit na poli? Jsem pro potrestání každého šmelináře, ale trestat za to, že slepice nesnesly předepsaná vejce anebo dokonce  - kde se udělal šalomounský rozpis na hektar (s.1) – že tyto hektary vejce nenanesly aneb, když se neurodí na poli, to je přece do nebe volající. A tu se ptám pánů, kteří mají takovou chuť tímto způsobem trestat zemědělce a svými výnosy se o to postarakuj: Kolik obstarali do zemědělství pracovních sil? Jak se postarali nebo starají o to, aby u nás neležely desetitisíce ha půdy ladem? Postarali se také o to, aby bylo zavedeno trestní řízení s těmi, kteří zavinili, že zejména zemědělci nedostali ani 30 procent uhlí, na něž mají nárok? Proto zemědělci, dobře uvažujte o svých přátelích v praksi! Po ovoci jejich poznáte je! Klub lidových poslanců vynakládá všechno své úsilí za odstranění všech křivd a nepořádků. Žádal zrušení trhových svazů, stanovení rentabilních cen zemědělských výrobků předem, zrušení hospodářských kontrol u zemědělců, demokratisace zemědělské výroby odstraněním všech převzatých předpisů od okupantů atd. Posuďte sami toto jednání a poznáte, kde je vaše místo, abyste si svoje práva obhájili!  (Fr. Kaďúrek [poslanec ÚNS]. Předpisy dodávek a kontingentů. 29. června 1947, č.150, s.1-2, úvodník)



    0 0

    ceske penize

    Jiří Řezník
    31.7.2018 VašeVěc
    Nutnost klást důraz na orientaci ekonomiky na těžký průmysl a s tím souvisejícím přechodem z pseudotržní ekonomiky na ekonomiku administrativně direktivně řízenou vyplynula jednotlivcům [plánovatelům] z dat, které tehdy měli k dispozici.
    Nemůžete nic naplánovat, pokud existují v daném systému volné peníze, které mohou být kdykoliv vrženy kamkoliv na cokoliv na kterémkoliv místě. Prudký střednědobý vzestup cenové hladiny v žádném případě nenasvědčuje, že by státní ani stranické orgány nevnímaly inflační tendence jako reálné nebezpečí. Stát totiž reguloval ceny i mzdy a platy. Mezi obyvatelstvem pochopitelně obavy byly . [1] Autor této téze, Dalibor Jančík ale by měl vědět, že právě stát neumí a nemůže regulovat ceny, mzdy a platy, protože ekonomika je založena na miliónech spontánních rozhodnutí jednotlivců a jejich stejně tak spontánních dobrovolných interakcích. Výše uvedená téze pak svádí k tomu domnívat, že tomu tak není a nemusí být. Ostatně měnová či peněžní reforma je formou regulace (prudkým dupnutím na brzdu růstu) cen, mezd, platů a úspor, kdy se tyto čtyři složky uvádějí do rovnováhy. A kontrolní otázka: Měl stát pod kontrolou úspory? Každý pokus o jejich sešněrování pak vede k tomu, že ekonomika funguje jako Papinův hrnec, který musí vždy někde někdy pustit páru. To, co nechávají historikové i komunistobijci stranou, je otázka, zda peněžní reforma zvýšila, nebo snížila svobodu volby spotřebitelů. To, že jsou oslavováni jako hrdinové protestující proti zrušení lístkového systému je úplně absurdní. Zvláště ve srovnání s hlubokým mlčením o existenci demonstrací v Olomouci i jinde v r. 1947, kde zaznělo volání proti pokračování tzv. řízeného hospodářství.

    Věcná i systémová restrukturalizace ekonomiky sama o sobě ale v žádném případě nemohla být příčinou peněžní reformy, protože nutnost jejího provedení avizoval novopečený ministerský předseda Zápotocký už v červnu 1948 v československém parlamentu. Své znárodněné hospodářství chceme postavit na zdravou finanční základnu. Proto musíme dokončit reorganisaci našeho peněžnictví, a to podle potřeb celkového plánu. Naše měna je pevná a rozvinutím naší výroby a zvyšováním její produktivity budeme ji dále upevňovat. Proto i nadále se musíme snažit svoji kupní sílu udržet v rovnováze s výrobou nových hodnot. [2] Přitom zavedení volného trhu bylo doprovázeno neustávající šeptandou o měnové reformě [3]Dostupná data ukazují, že bez peněžní reformy tento záměr nebylo možné splnit.

    Měnová reforma nikoho nepostihla, neboť 
    a) podle názoru tehdejšího guvernéra Národní banky Nebesáře, vysloveného v r. 1946, význam peněz spočívá v jedině v jejich kupní síle, a proto přebytečnou kupní silu, tento pseudokapitál, je nutné odstranit škrtnutím této falešné položky z celkové veřejnohopodářské bilance; 
    b) jak konstatoval ve svých pamětech Václav Černý, tak ty, které postihnout měla, nezasáhla, protože ti už neměli žádné peníze, protože v souladu s předpokladem Miltona Friedmana nestrkali všechny své kukaččí vejce do jednoho košíku, snažili se své bohatství rozložit do jednotlivých složek. Ty buržoazní živly už zkrátka žádné peníze mít už nemohly, 
    c) jak pravil astronom Jiří Grygar, tak na rozdíl o inflace vesmíru 100% inflace v národním hospodářství je katastrofa. Byl to zkrátka šok. Když vás v horečce zabalí do studeného prostěradla, tak jste zapamatuje onen nepříjemný zážitek, nikoliv to, že horečka klesla. A o významu šoků jako jediného účinného nástroje zásahu centrální banky do ekonomiky řekla už své škola racionálních očekávání.
    Fungování ekonomiky poznamenávaly spekulační nákupy. Váha těchto spekulačních nákupů byla posilována vyloučením některých vrstev obyvatelstva z lístkového systému, které byly nuceny volné peněžní prostředky vrhnout na černý trh. [4] Aby bylo možné obnovit rovnováhu na trhu a zrušit lístkový systém a vypořádat se s problémem vázaných vkladů [5] , bylo možné jenom použít dvě metody: a) zvýšení cen, b) stažení peněz z oběhu. Na co vám jsou peníze, když si za ně stejně nic nemůžete koupit. A zkušenosti ukazovaly, že zvyšování cen pouze vytváří tlak na zvyšování mezd, ocitáme se v nepřetržité spirále. Současníci si uvědomovali, jaké důsledky by přineslo uvolnění vázaných vkladů. V memorandu o milionářské dávce, zpracované Oddělením pro vědeckou politiku Československé strany národně socialistické, zpracované 6. září 1947 se psalo, žekomunistický návrh předpokládá, že majetková dávka bude z poloviny uhrazena ve vázaných vkladech, kterých by pak bylo použito k podpoře zemědělců. Tímto záměrem je porušován účel naší měnové reformy a dán podklad k nepodloženému rozmnožování oběživa, rovnocenného s inflací. [6]

    Historikům zcela unikl problém elasticity poptávky v měření dopadu peněžní reformy na spotřebitele i výrobce. Z hlediska chování jednotlivce je nutné uvažovat jejich adaptační strategie. Ve svém přehledu cen drobného spotřebního zboží platných k 30.6. 1949 paní ředitelka opomenula odlišit od sebe ceny komodit dostupných na lístky a pouze a toliko na volném trhu (rum, čaj a káva). Paní ředitelka jednotřídky v Cidlině musela vynaložit poněkud větší peněžní částku na nákup té či oné komodity než úředník ze statistického či cenového úřadu. V roce 1952 byl tento rozdíl ještě výraznější. V roce 1949 i v roce 1952 kilogram másla bylo možné nakoupit na lístky za 80 omašličkovaných korun, ale pokud by se s tímto přídělem tehdejší spotřebitel nespokojil, tak další kilogram másla mohl si dokoupit na volném trhu v roce 1952 za 450 korun, po peněžní reformě v r. 1953 bylo možné dva kilogramy másla nakoupit dohromady 88 korun, tedy 44 korun za kilogram. Budeme-li pro zjednodušení předpokládat dělnickou mzdu 6000,- Kčs před reformou a 1200,- Kčs po reformě, tak si daný jedinec mohl namazat tlustší vrstvou másla s tenčím plátkem eidamu na svůj tenčí krajíc chleba K tomu jedno vejce. A popíjet k tomu s požitkem černou kávu s rumem. Místo popíjení nepatrně prodraženého piva. A své manželce rozmluvit koupi jednoho páru bot. Místo toho mohl vytáhnout svého staršího tudora a pozvat jí delší výlet. A odložit o čtvrt roku koupi chladničky. Obvykle se v literatuře porovnání ceny na vázaném trhu a ceny po reformě. Pokud lze uvažovat poměr cen na volném trhu před reformou (i čtyřnásobně vyšší) a ceny po reformě, tak lze dospět ke zcela jiným závěrům. Viz třeba ceny rýže i másla. Před reformou by jeho výdaje za máslo činily více než jednu desetinu jeho legálního výdělku, po reformě pak méně než jednu desetinu jeho legálního výdělku.Z hlediska vázaného trhu na lístky si mohl dělník koupit za měsíční mzdu 75 kilogramů másla, po reformě toliko 27 kilogramů. Avšak vzhledem k tomu, že na volném trhu bylo máslo pět krát dražší, tak si za svou předreformní měsíční mzdu dělník mohl koupit toliko 15 kilogramů másla.
    zboží
    Měr
    jedn
    1937
    1949
    1952 (vázaný trh
    1952
    (volný trh)
    6/1953
    nové/staré
    1954
    1955
    chléb
    kg
    2,25
    5
    8
    16
    2,80/140
    2,60
    2,60
    rohlíky
    kg
    5,90
    0,60 (kus)
    37,70
    56,60
    8,30/700
    6,60
    6,60
    hovězí zadní
    kg
    17,-
    48
    48
    200
    25/1000
    25
    25
    máslo
    kg
    16,50
    80
    80
    450
    44/220
    42
    42
    rýže
    kg
    3,05
    10
    40
    300
    28
    19
    16
    cukr
    kg
    6,35
    15,70
    15,70
    140
    14/700
    11
    11
    káva
    kg
    36
    1500
    --
    1500
    300
    240
    240
    rum
    l
    19
    --
    430
    68
    57,60
    57,60
    vepřové maso
    kg
    52
    50
    30/1500
    mléko
    l
    1,60
    4,60
    4,45
    2/100
    vejce
    kus
    0,70
    3,75
    1,50/75
    pánský oblek
    kus
    500/25000
    pánská košile
    kus
    220
    64
    zimník
    kus
    630/31500
    dámský plášť
    kus
    620/31000
    brambory
    kg
    1,9
    0,8
    eidam (30%)
    kg
    100
    30
    pivo lahev 10
    0,5 l
    9
    2
    dámská obuv
    pár
    580
    168
    chladnička
    kus
    23 415
    3 700
    Škoda 1 200
    kus
    50 000
    benzín normál
    litr
    40
    6
    Je vůbec otázkou, k jakému datu poměr cen a mezd v souvislosti s peněžní reformou uvažovat. Z kroniky obce Sedlec se lze dozvědět, že Ministr vnitřního obchodu F. Krajčír oznámil ve svém projevu značné snížení cen masa a uzenin na volném trhu. Také ceny masitých jídel byly sníženy. Ceny volného masa: hovězí maso (1 kg 140,- Kčs); vepřové maso (1 kg) 200,- Kčs; brněnský salám (1 kg) 210,- Kčs, moravské uzené (1 kg) 350,- Kčs; přeškvařené sádlo (1 kg) 350,- Kčs; pánský oblek 4.930,- Kčs, pánské polobotky 450,- Kč; benzín 1 l 22,- Kčs.

    Podle Zprávy C Československé strany práce, domácí skupiny o československé vnitřní politice v únoru 1949 [7]mzdová politika komunistů byla nutně provázena stoupající cenovou hladinou, stlačovanou uměle u potravin na stále argumentovaný předválečný trojnásobek. U četných statků na normálním trhu nedosažitelných, se vytvořily ceny tak enormní, že bylo nutné zavést pronikavou změnu, aby nedošlo ke katastrofálním hospodářským poruchám. Na vázaném trhu jedno vejce stálo 3,30 Kčs, na volném pak 10,-Kčs oproti 0,60 Kčs v r. 1937.Ministerský předseda Zápotocký oznámil, že s platností od 1. října 1949 se ruší potravinové lístky na chleb, pečivo a mouku, Zatím co cena chleba zůstane nezměněná, bude cena mouky zdvojnásobená, ceny pečiva budou vyhlášeny dodatečně. Důvodem byla nepřiměřeně nízká relace cen mouky, neboť zatím co ceny ostatních statků zaznamenaly průměrné zvýšení šestinásobné, stoupla cena mouky dvakrát (z 2,90-3,- Kč na 7,30 Kčs). Zvýšení ceny mouky po uvolnění na 13,50 znamená čtyřnásobek oproti ceně předválečné, zatím co oficiální statistika operuje stále s trojnásobek cenové hladiny. [8]

    Odsunutí provedení peněžní reformy z vnitropolitických (projevy nesouhlasu na sokolském sletu a pohřbu prezidenta Beneše, boj s církví, tři vojenské puče) a zahraničně politických příčin [9] (např. účast na akci Důvěrně Izrael [10] ) vedlo k tomu, že nebyli postiženi spekulanti, ale ti, kteří pro ně na černo dělali různé práce a služby. K žádné krádeži nedošlo.





    [1] Zdroj: https://www.penize.cz/ekonomika/255577-60-let-od-penezni-reformy-proc-komunisti-vzali-lidem-penize


    [2] Zápotocký tehdy ještě uvedl, že finanční politika zabezpečí splnění pětiletého plánu po finanční stránce. Jestliže si opatříme dost surovin, pracovních sil a výrobních zařízení pro investice, pak jejich provádění nesmí býti brzděno nedostatkem finančních prostředků. Předpokladem pro jejich mobilisaci je vhodná organisace jejich soustřeďování a jejich vhodná ústřední distribuce. Investiční úvěr oddělíme od úvěru provozního. vytvoříme správný vztah mezi peněžnictvím a ostatními odvětvími našeho hospodářství. Tím zajistíme stabilitu naší měny, upevníme korunu, vyhneme se znehodnocování a inflaci. Vhodnou kombinací politiky finanční, cenové, daňové i mzdové a zvláště pak zavedením generální daně na statky a služby budeme vytvářet rovnováhu mezi poptávkou a nabídkou. Rozpočtová politika bude směřovat k dalšímu snižování schodků ve veřejné správě a k rozpočtové rovnováze. To předpokládá, že veřejná správa bude pracovat hospodárně. Svůj národní důchod budeme soustavné zvyšovat. Plánované hospodářství nám tuto snahu umožní. Jeho vývoj v lidové demokracii a socialismu může a musí být po odstranění vnitřních rozporů kapitalistického systému rychlejší, než byl rozmach kapitalistického hospodářství v době jeho největšího rozkvětu. Podle plánovaného vzestupu výroby a podle ostatních čísel našeho pětiletého plánu můžeme předpokládat, že v roce 1953 bude náš národní důchod vyšší o 50-60 % ve srovnání s rokem 1937 Nominálně tento cíl bylo možné snadno dosáhnout, protože v r. 1937 výše národního důchodu činila 90 miliard.
    [3] Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948- 1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 304. Přesvědčení o úplné totožnosti komunistického a nacistického režimu dochází výrazu především v nedůvěře je všemu, co má punc oficiality, naopak vyjádří-li se oficiální místa v určitém smyslu, převládá tendence věřit pravý opak. S touto mentalitou úzce souvisí nedůvěra v trvání komunistického režimu a stálé očekávání brzkého převratu. Zpráva I Československé strany práce. Domácí skupina pak uvedla, že zprávu ministra Kabeše na zasedání vlády o situaci vzniklé devalvaci západních měn nutno považovat za projev politický, nikoli odborný. Tvrzení, že „zpevnění koruny na vnitřním trhu odpovídá její posici mezinárodní, tj., že její kupní síla na domácím trhu stoupá a že i v mezinárodních relacích zůstává dnešními událostmi v kapitalistických státech co do pevností nedotčená“ neodpovídá potížím, které vzniknou pro odbyt československých výrobků v oblasti tvrdých měn. Tím, že se libra podhodnotila o 30%, zhodnotila se naše koruna o 42% ( Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948-1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 708, 719).
    [4] Soukromé podnikaní není do komunistické teorie pojato, a proto je třeba je zlikvidovat. Soukromí podnikatelé jsou obviněni z nedostatků zásobování pracujících, z obohacování na úkor pracujících, ze sabotování dvouletky atd. Jednotlivé skutečné případy se generalizují a propagačně plně využijí. Proto nedostane tato třída šatenky, jsou nuceni si koupit zboží za přemrštěné ceny na státním trhu, obchody a podniky jsou jim pod různými záminkami zabavovány, zboží je prodáváno pouze v družstevních a státních obchodech, které jsou zásobovány přednostně, takže nakonec je podnikatel nebo obchodník sám nucen podnik zavřít. ( Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948- 1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 187)
    [5] Pojem, „sociálního rozvrstvení“ vlastníků vázaných hodnot – vklady, životní pojistky – ať tyto vznikly před 1.lednem 1939 nebo po něm, podle kterého nově ustanovený Likvidační měnový fond podle mluvčího ministerstva financí má zaříditi uvolňování těchto hodnot podle pravidel a směrnic vládních částečně v hotovosti, částečně vydáváním dlouhodobých státních dluhopisů, jest naprosto mlhavý a neurčitý a vyložitelný podle zásad volné úvahy, ve které při našich veřejných poměrech však není zákonné záruky, že bude, jak se to často dělo dosud při uvolňování těchto hodnot , oproštěn stranicko-politické legitimace žadatele, případně jeho titulu. Bylo by krajně objektivně, sociálně a lidově vůbec nespravedlivé, kdyby hořejší názor ministerstva financí byl uveden do praxe ohledně zvláště vázaných pojistných hodnot u osob, které nepodléhaly až dosud veřejnopravnímu pojištění pensijnímu a nemocenskému, uzavřely proto již dávno před r. 1939 životní pojistky a platily na tyto povinné roční prémie, poněvadž tento názor spočívá na mlhavých zásadách a volném uvážení, podmíněném, jak jsme toho často jinde stranicko-politickým zásahům zvenčí, těžko kontrolovatelným a nenaříkatelným. (Justus: Spravedlnost při uvolňování vázaných vkladů. Osvobozený našinec 19. 6. 1947, č.141, čtvrtek, s. 4)
    [6] ( Tři roky. Díl III. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1945-1948. Brno: Melantrich pro Mezinárodní politologický ústav právnické fakulty MU 1995, s. 217-218. Protinávrh ČSNS mimojiné též sledoval cíl postihnout neúměrné důchody nových zbohatlíků (Tamtéž, s. 218).
    [7]Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948- 1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 257nn.
    [8] Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948- 1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 717. Širší komentář, viz s. 754.
    [9] Jsou dvě velmi zřetelné kategorie přání, na něž Čechoslováci nejen myslí, ale o nichž přímo sní. Za prvé krátkodobé problémy. To je pomoc našim dětem, které jsou bledé a do velmi nebezpečné míry tuberkulosní. Potom náš průmysl. S výjimku továren zbrojního průmyslu, jsou naše továrny vypleněny a potřebují nové stroje a suroviny. Za druhé dlouhodobé čili světové problémy. Československo je integrální části Evropy – ať už vyjde z porad mezi velmocemi Evropa jakákoliv. Má země nemůže normálně existovat a nemůže se znovu ujmout čestné a nesnadné povinnosti být strážkyní samého srdce Evropy, jestliže otázka matky Evropy nebude zodpověděna alespoň s částečnou konstruktivní trvalostí. Zdůrazniv vřelý a vděčný zájem Československa na všem, co velmoci dělají pro světový mír, Masaryk pravil: Za poslední války – a říkejme jí poslední – jsem byl často na samém prahu smrti za svou milovanou a krásnou vlast. Vždycky, když takový případ nastal, jsem se velice bál. Ale – jako všichni, kdo se zúčastní těchto diskusí – přežil jsem válku. Jaké požehnání, ale jaká odpovědnost! A jaká odpovědnost pro oprávněné mluvčí velikých Spojených států. Mluvím dnes k občanům velkého, vítězného a mocného národa – a často uvažuji, zda si uvědomujete, jak mocného. Má v rukou jeden z hlavních klíčů k otázkám, na které my, malí lidé, nemámě ještě odpověď. O své vlasti Masaryk řekl: Jsme slovanská země – vděčný a věrný spojenec Sovětského svazu. Náš klíčový průmysl je znárodněn a socializace postupuje. Avšak věrni svým tradicím jsme – nikoli mostem, neboť po mostě jezdí denně oběma směry příliš mnoho vozidel – ale snad spojkou (junction) odlišných politických koncepcí. Někteří z vás snad nevědí, že máme normální přátelské styky s Vatikánem, a že naše volby byly jednomyslně uznány všemi velmocemi, které je sledovaly velmi pozorně, za svobodné a demokratické. Jsme naprosto věrni svým spojencům a chceme být přáteli se všemi, kdož se chtějí být přáteli s námi. Nás pocit hlubokého přátelství ke Spojeným státům je nezničitelný. (Jsme připraveni sloužit Evropě. Ministr Jan Masaryk v Clevelandě. Osvobozený našinec 14.1. 1947, s.1 (č,11) [Projev na schůzi clevelandské Rady pro světové záležitosti]

    Spojené státy se musí vzdát iluse, že je možno podporovat politiku směřující k maximálnímu rozšíření mezinárodního obchodu a současně odpírat půjčku státům jako je Sovětský svaz, Polsko, Československo a Jugoslávie, prohlásil zástupce odborové organisace pracujících v oboru elektřiny, Nixon ve vládním výboru pro mezinárodní hospodářskou politiku, který nyní studuje stanovy příští mezinárodní obchodní organisace. Taková politika, pokračoval Nixon, je nespravedlivá vůči státům, které v této válce nesly nejtěžší břímě a byly nejvíce zpustošeny. Prohlásil, že průtah v poskytnutí půjčky antifašistických států z politických důvodů může být příčinou nezaměstnanosti. Takové půjčky by se projevily různými objednávkami na zboží, které vyrábějí američtí dělníci. (Washingston. TASS. Nespravedlivé odmítání americké půjčky ČSR. Americký odborář odsuzuje úvěrovou politiku USA. Osvobozený našinec 4.3.1947, s.2)

    K souhlasu se znárodněním klíčového těžkého průmyslu nás vedli ideje křesťanského solidarismu, aby byly odstraněny spravedlivě třídní a sociální rozdíly. Jak se nám zatím naše znárodnění jeví, nemůžeme mluvit o tom, že bychom odstranili kapitalismus jako jakožto nesmlouvavé zlo, odstranili jsme pouze soukromý kapitalismus, ale kapitalismus trvá dále, je-li to kapitalismus státní nebo socialistický nebo komunistický, o tom nechci pronášet úsudky. (Václav Černý. Z obecního krev neteče 24.1. (č.20), s. 1, úvodník)

    Jen málo čtenářů je si vědomo, že pojišťovací myšlenka byla uvedena v celé střední Evropě po prvé v život právě v našich zemích. Před 130 lety byly v Čechách a na Moravě založeny české pojišťovny, aby ukazovaly ostatním cestu vzájemnosti a pomoci bližnímu. A tak jako tehdy, i dnes jsme to zase my, kteří znárodněním pojišťoven ukazujeme cestu celé Evropě – novou cestu – na níž nastupuje myšlenka pojišťovací. Znárodněním pojišťoven nastává totiž přerod v našem pojišťovnictví, které se tak stává důležitým nástrojem hospodářské a sociální politiky státu a znamená také zásadní odklon od soukromo-kapitalistického systému pojišťoven, neboť byť bylo vedeno i nadále zásadami obchodními, nesleduje cíle výdělečné, nýbrž spatřuje naplnění svého poslání v pravé službě našemu lidu a jeho hospodářství. Znárodněné pojišťovnictví vytklo si za úkol, aby ve dvouletém plánu provedlo sloučení mnoha dosavadních pojišťoven v několik celků, a tak na tradici našich velkých ústavů: Moravskoslezské, zal. 1826, Hasičské, První české, zal. V r. 1827, Zemské, Národní, Prahy, zal. r. 1868, a jiných, celkem 526 pojišťoven vyrůstá dnes nový národní podnik, První československá pojišťovna, se sídlem v Brně. Tato pojišťovna navazuje na více než stoletou tradici našich nejstarších pojišťoven, jakož i na spolupráci hasičských složek našeho družstevnictví a na úzké vztahy k církevnictví a všechny v ní sloučené ústavy soustředily tak své síly k společné práci, aby co nejlépe mohly sloužit zájmům národa na pojišťovacím poli. Je si dobře vědom svého poslání, které tkví především v dobré a spolehlivé službě všem příslušníkům a vrstvám našeho národa: zemědělcům, živnostníkům, zaměstnancům, obchodníkům, podnikatelům, korporacím, soukromníkům, průmyslu znárodněnému i soukromému, které svým pojištěním chrání před následky škod, jimž nelze jinak zabrániti. První československá pojišťovna, národní podnik v Brně, může poskytnouti dobrou pojistnou ochranu nejen ve všech normálních odvětvích, ale i v odvětvích speciálních, např. při pojištění zavazadel, prům. cukrovarnickém, živočišném pojištění, poněvadž ve svém bloku soustřeďuje ústavy, které se specielně těmito odvětvími zabývaly (Evropská pojišťovna pro pojištění nákladů a zavazadel, Pojišťovna průmyslu kvasného a cukrovarnického, Zemská dobytčí pojišťovna). Náš zahraniční obchod vyžaduje rychlou a pružnou službu v oboru pojištění dopravního. Jeho rozvoji je v První československé pojišťovně věnována mimořádná péče. První československá pojišťovna, národní podnik v Brně, chce svojí poctivou službou zajistit každému jednotlivci i celkům a přispěti tak k blahobytu celého národa a státu. (Pojišťovny ve znárodnění. Osvobozený našinec 18.6.1947, č.140, s. 4) V roce 1953 podle historika Tomka (ČT24 13.července 2018 před 16 hodinu) výdaje na obranu měly dosáhnout 90 miliard, vyjádřeno ve starých korunách.
    [10] Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948- 1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 223-224, 228-229, 263, 306, 364, 381, 761. Je k diskuzi, do jaké míry s tím souvisel odpor proti režimu, nastolenému v ČSR. Podle zprávy bojové skupiny „Věrní“ se zástupce leteckých závodů NP pro Peru zavázal, že prodá 500 leteckých motorů a složil kauci; pak musel oznámit, že nemůže uzavřít žádnou zakázku, protože noviny píší proti uzavírání obchodů s ČSR a nikdo od komunistických států nechce nakupovat. (Tamtéž, s.303)




    0 0

    Vladimír Čermák
    Vladimír Čermák
    31. 7.2018  PrvníZprávy 

    V Česku žije a pracuje dost pracovitých a schopných lidí, aby tato země prosperovala více než dnes, píše v komentáři pro PrvniZpravy.cz Vladimír Čermák.


    Chybí však už ale velmi dlouho ti – snad od Bílé hory - kteří by tuhle zemi dokázali efektivně vést a zdokonalovat ji tak, aby se dále rozvíjela. Tedy lidé předvídaví a schopní řídit i velké společnosti. K jejich nejcharakterističtějším znakům patř vlastnosti a dovednosti, které se získávají jen obtížně. Bez těchto adeptů moci tato země totiž nemůže konkurovat jiným, rychle se rozvíjejícím zemím. Dokonce ani v případě, že si “vypůjčí“ uchazeče o místa premiéra, ministrů, poslanců či jiných nositelů a představitelů moci odjinud, třeba ze Slovenska, kde je jich ovšem také krajní nedostatek.

    Být součástí skutečné mocenské elity ovšem vyžaduje kromě jiného i dobré vzdělání. Konkrétně to nejlepší, které se dá široko daleko získat. Je jedno zda na vysoké škole, či jiným způsobem. Třeba usilovným sebevzděláváním, pokud takové školy chybí. Něco takového ale vyžaduje jisté kvality opřené mj. i o prvotřídní charakter a oddanost vlasti. Tedy o skutečné vlastenectví. Jen pak lze aspirovat na pozice ve zdejších mocenských strukturách a nebýt při tom k pláči, ke zlosti ani k posměchu.

    Každá společnost, která chce být jedničkou mezi jinými společnostmi, proto potřebuje i kvalitní školství a lidi, kteří takové školství umí vytvářet. Přirozeně nejen to vysoké, ale i to nižší. Není obtížné zjistit, jak to na trhu se vzděláváním funguje, a kde a jak takové školy fungují. Třeba u vysokých škol to zde identifikovat podle zájmu talentovaných jedinců z celého světa o určitou školu, jistý obor, ve kterém se lze na ni vzdělávat. Tyto školy nepřijímají ovšem jen tak někoho do řad svých studentů. Chtějí jen ty, kteří dokázali už na nižších školách podat špičkové výkony. Ať už proto, že měli talent, či štěstí na dobré učitele. Nejčastěji obojí. V žádném případě na nich nestudují ti, kteří nezvládnou samostatně ani vypracovat a obhájit svoji závěrečnou práci, která představuje v jejich rozvoji důležitý zlom. Schopnost si samostatně či po konzultaci s nějakým odborníkem vybrat problém a řešit jej v podobě kvalitní diplomky, hraje v těch všech požadavcích na kvalifikaci absolventa/ky klíčovou roli. A nejen u nich. Také na školách, kde se vzdělávají. Řešení tzv. malých, resp. menších odborných problémů je důležité i pro funkční školu, která se tím zapojuje do společného úsilí o rozvoj. To ovšem platí jen pro školy, které na to mají.

    Mezi vrcholnými českými politiky všech politických orientací lze za uplynulých sto let najít z hlediska jejich vzdělavatelnosti skutečný pel mel. Jsou, resp. jde o absolventy různých oborů i škol, takový domácí melting pot. Kromě tzv. vokovické Sorbonny okopírované ze sovětského modelu škol pro vyšší nomenklaturu, jde i o různé rakouské, slovenské či francouzské školy. Většinou však patří jejich alma mater mezi ty domácí, ničím moc nevynikající vzdělávací instituce proslulé svojí snadnou průchodností a ostentativním nezájmem o ty, kteří na nich studovali.

    Zkuste třeba najít školu, která si pro potřeby svého rozvoje dělá dnes výzkum uplatnění svých absolventů. My všichni, kteří jsme takové školy navštěvovali, bychom o tom mohli vyprávět různé příběhy. Bylo to už i za první republiky (přečtěte si třeba vzpomínky nestora české právní vědy V. Knappa na tuto dobu), a ovšem i za druhé, třetí či čtvrté a další republiky. Zdrojem těchto fatálních nedostatků zdaleka nebyly a nejsou jen jejich pedagogové, ale v podstatě; jde o jeden ze základních znaků systému přípravy na těchto institucích. Patří k tomu i absence lidí schopných koncipovat lepší způsob vzdělávání, přemýšlet o něm o pár generací; dopředu. Funkční, pro-elitní vzdělávání totiž nikdy nebylo záležitostí nějaké jednoduché a rychlé reformy, novelizace příslušného zákona apod., ale velmi dlouhého a usilovného snažení.

    Je tedy trochu nefér vyčítat dnešním vysokoškolským pedagogům, že ignorují u svých nastávajících absolventů nedostatky, které se někdy nakonec provalí v podobě opsaných i jinak znehodnocených diplomek. Zdejší profesoři, docenti či jiní pedagogové se chovají ne zcela racionálně. Nebyli přece svými předchozími učiteli - ale ani systémem reprezentovaným ministerstvem školství, (jeho akreditační komisí či Radou VŠ), v jehož rámci působí - připravováni k tomu, aby někoho učili, tedy aby se více starali o diplomanty a doktorandy. Nezabývají se tedy povinnostmi, které jim už nikdo nikdy nepřipomínal. O to více se ovšem honí za vedlejšáky a jinými kšefty, aby zvýšili své příjmy a tím i své blaho. Druhé, třetí i ještě větší úvazky většiny z nich jsou syrovou, ale nikým moc nevšímanou realitou dnešních alma mater.

    Stejně jako to, že většina nejen diplomových, doktorských, habilitačních, ale už i těch dřívějších, tedy ročníkových či seminárních prací, nebývá – ať už zčásti, či celé – produktem svých autorů. Jiní otitulovaní pedagogové zase vydělávají na svůj chléb v různých placených komisích či v honorovaných funkcích (jako odborníci, ovšem na co a čeho?) při vládě či jinde. Kdo by se pak tedy staral o to, zda ta či jiná závěrečná práce splňuje aspoň minimální psané i nepsané požadavky? Tím méně, co a jak dělají bývalí studenti, kteří z tohoto podivného kotle (melting potu) vzešli? To, že někteří z nich si myslí, že mají na to, aby se z nich stali ministři obrany, spravedlnosti či práce a sociálních věcí, je jen logický důsledek vnitřní katastrofy, která tuto společnost a její vzdělávací systém postihla.

    Tyto školy dnes nemohou dělat nic jiného než tvrdit, že studenti, kteří na nich nikdy neměli mít šanci ani studovat, natož pak absolvovat, jsou v podstatě jen běžným vedlejším produktem uspěchaného úsilí dohnat a předehnat svět v produkci absolventů na počet obyvatel. To, že někteří tito bývalí studenti jsou dnes již ministry či něčím podobným, je – nejen podle nich - normálním jevem. Je to ovšem také zákonitý důsledek faktu, že o stavu českého školství se nevede žádný skutečný diskurs. Ani na veřejnosti, ale ani ve školství samém. Radějii se o celém tomto problému mlčí. Mnozí z těch tzv. odpovědných jedinců mlčí. Možná i proto, co kdyby si náhodou na některé z nich zaměřili ti, kteří se identifikací těchto podvodníků zabývají. Přitom i výsledky studia v podobě obhájených závěrečných prací - dokonce těch největších dnešních prominentů z let dávno minulých - se dají při troše dobré vůle dohledat. Minimálně mají své diplomky ve svých osobních archivech oni sami. Pokud ne oni sami (protože se skutečně i jim ztratily), mohou být třeba i v archivech StB, tak jako v případě jednoho slovenského prominenta, bývalého člena tamější vlády a předsedy Slovenské Matice v polistopadovém období, který předložil a úspěšně obhájil svoji disertaci většinou opsanou z jedné diplomky na universitě v Oslo, kam zavítal ještě před devětaosmdesátým rokem.

    Takových – již tehdy známých -„vykuků“ bylo více i zde. O to lépe byli řiditelní. Jinak řečeno: jsme v těch sračkách až po uši. A ještě dlouho budeme, protože orgány, které by tomu všemu měly zabránit, nedokáží nic dělat. Stačí se podívat, kdo dlouhá léta třeba řídí odbor vysokých škol na ministerstvu školství etc. či kdo řídil a stále ovlivňuje výzkum v oblasti vysokého i jiného školství. Dostat se z maléru, v němž tato společnost v podobě absence funkčních, pravých elit uvízla, nebude proto jednoduché, končí komentář Vladimír Čermák.



    0 0

    Paul Craig Roberts
    31. 7. 2018     
    PaulCraigRoberts
      Spojené státy existenci nezávislých vlád v Latinské Americe nikdy nepovolily. Pokaždé, co lidé zvolili vládu, která reprezentovala je a nikoli ekonomické zájmy USA, Washington takovou vládu svrhl. Popovídal nám o tom nejen námořní generál Smedley Buttler, ale i mnoho informovaných lidí dalších. Takže v tomto ohledu žádné pochybnosti nejsou.

    V současnosti napíná Washington síly ke svržení vlád ve Venezuele a Nicaragui, za levnější prodeje ropy a běžné úplatky osobní si už koupil vládu Ekvadoru, a na jeho mušce figuruje i vláda Eva Moralese v Bolivii. Nu a tzv. "předpráci" na odstranění reformních a nezávislých vlád Hondurasu, Argentiny a Brazilie už obstaral režim Obamův.

    Reformní vlády v Latinské Americe – s výjimkou Castrovy Kuby – ke svému svržení vždy přiloží i své vlastní polínko. A to tím, že dovolí washingtonským agenturám, jako jsou např. Národní nadace pro demokracii, nebo Americká agentura pro mezinárodní rozvoj, či nejrůznější neziskovky, aby zorganizovaly a zafinancovaly opoziční skupiny, které pak společně s Washingtonem v zemích od USA na jih znovu nainstalují vlády Washingtonu na slovo poslušné.

    Marx, Lenin a Mao pochopili, že nedokážete svrhnout utlačovatelskou třídu, pokud necháte noviny a média v jejích rukou, jak to třeba až dosud činí prezident Ortega v Nicaragui, kterého se Washington snaží zbavit vlády už od dob Reaganových. Ortega přežil i nedávný pokus o státní převrat, ale Washington zkouší své štěstí i nadále, a penězi na podporu svého muže K. Zeese v této zemi nešetří.

    Stejnou chybu jako Ortega učiniul i Hugu Chavez ve Venezuele a jeho následník tu chybu opakuje. A i současná vláda Kuby pomalu leze do pasti a krok za krokem se stává americkým vazalem, jakým byla za vlády Batistovy.

    Organizace amerických států byla vždy v kapse Washingtonu a spočívá tam samozřejmě až dodneška. A Latinská Amerika svůj koloniální statut trpně přijímá a nikdy ji ani nenapadne přijít vládě, kterou se Washington právě snaží s vrhnout, na pomoc. Je impotentní, protože její vládci byli Washingtonem buď koupeni, nebo zastrašeni.

    Pochopitelně, Washington vždy předstíral, že je velkým přítelem i ochráncem demokracie, ale pokaždé, co se nezávislá a z voleb vyšlá vláda v Latinské Americe objevila, Washington se dostavil a takovouto vládu svrhl.

    V r. 2015 první americký černý prezident a „velký přítel utlačovaných“ prohlásil, že „Venezuela představuje pro národní bezpečnost a mezinárodní politiku USA velkou hrozbu“ a podepsal zákon o sankcích na Venezuelu uvržených. Záminkou pro tyto sankce byly i akty násilí Washingtonem v zemi zorganizované a následné zatčení těch, kteří se násilí dopustili.

    Washington samozřejmě ony zatčené označil za „politické vezně“ a jejich zatčení na „porušení lidských práv venezuelskou vládou“. A presstitutky to i takto a s nevzrušenou tváří veřejnosti podaly. Jinými slovy: venezuelská vláda znásilnila washintonské lidské právo svrhnout vládu venezuelskou.

    Vláda, která se nestydí vyslovovat i takovéto nejabsurdnější lži a současně se pokouší svrhávat demokraticky zvolené vlády, je vládou, zasluhující jen a jen odsouzení. Svět je však buďto podplacen, nebo má prostě jen strach otevřít ústa.

    Vybral a přeložil Lubomír Man

    0 0

    Radim Valenčík
    31.7.2018 blog autora
    Prezident se prý do toho nemá plést. 
    Ale:
    "Česká justice má v některých kauzách problémy – a jsou to systémové problémy,” řekl po jednání u prezidenta Rychetský a dodal, že se obecně s prezidentem bavili o problémech v délce řízení, nikoli jen o kauze H-System. - "Délkou a neefektivitou nejvíce trpí insolvenční případy – a H-System je příkladem selhání nejen české justice, ale českého státu v kritických 90. letech,” dodal Rychetský."


    Došlo by bez "Zemanova pletení" k takovému přiznání?!

    Prý se jedná o konstatování týkající minulosti. Aha, takže to, že odhalení chyby justice trvalo justici dvacet let, není selhání. To mně jaksi rozum nebere.

    K tomu názor z lidu na FB:

    Tomáš Vaněk: "Je pravdou, že pokud se s tím babrají 20 let tak to důvěru v "právní stát" zrovna nepodporuje. A vede to k dalším problémům. Takže ano, selhání státu."

    A rozhodnutí NS je také prý naprosto v pořádku. Tak toto je asi jen "bezvýznamná korekce":

    "Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal po schůzce s prezidentem Milošem Zemanem řekl, že by stát měl vstoupit do kauzy H-System, a vyzval ho, aby poškozené klienty odškodnil. Na jednání byl i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Ten poté uvedl, že kauza je selháním české justice i státu v 90. letech."Viz: https://www.novinky.cz/domaci/479313-sef-nejvyssiho-soudu-vyzval-stat-aby-odskodnil-vsechny-klienty-h-systemu.html

    A jak to celé číst? Jako potvrzení či nepotvrzení správnosti rozhodnutí NS? Nebo jako snahu zamaskovat, že se obnažily kontury zločinného spiknutí? Jen se ptám.

    A pak je ti ještě zajímavé stanovisko Jazzové sekce:

    "V pořadu ČT o H-systému 24.7.2018 bylo poukázáno na vazbu Jazzové sekce na člena kontrolní rady České advokátní komory JUDr. Josefa Monsporta. Uvádíme: JS má do této chvíle 63 ověřených strojopisných stran podepsaných JUDr. Monsportem z let 1986-1988, kdy byl prokurátorem oddaným normalizaci. Jeho podpisy jsou pod výslechy disidentů, usneseních o domovních prohlídkách, nařízeních zabavovat poštu, usneseních o uvalení vazby, které zadrženým osobně sděloval, podpisy schvaloval záznamy o zabavených věcech při domovních prohlídkách, avšak nařizoval některé položky vypustit (např. Seifertovu Nobelovu cenu), zamítal uvězněným soudní řízení na svobodě, rodičům zadržených zablokoval úspory na vkladních knížkách, při výsleších nedovoloval zadrženým psát si poznámky atd. Dohledány budou doklady další, např. výhružné dopisy manželkám uvězněných za nevhodný obsah dopisů.
    Karel Srp, předseda Jazzové sekce, 25. 7. 2018"

    Takže na tomto asi něco bude:
    "Vykořisťování, nebo investování do pozice?"
    Celé zde: http://radimvalencik.pise.cz/5970-vykoristovani-nebo-investovani-do-pozice.html

    Možná k tomu přinesou něco zajímavého UK ČT 24. Pokud ano, budu aktualizovat.

    Aktualizace:

    Názor Karola Hrádely (líbí se mně):
    "Pravda pak nikoho nezajímá. Asi by to chtělo skutečnou diskusi k právnímu rámci insolvence a k tomu, kdo za co může a kdo co zavinil.. Zřejmě by se ukázalo, že Vše je jinak. Za chyby se má platit a nemají je hradit ti, co za nic nemohou a na rozdíl od některých nechybovali. Nakonec politický kalkul a nerespektování práva vyjde. Za cílené chyby některých mají zaplatit všichni prostřednictvím státu."




    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5971-pred-24-00-h-system-drama-a-zvraty.html

    0 0

    Ljubov Stěpušová
    31. 7. 2018      Pravda
    Emmanuel Macron byl skeptický vůči dialogu Bruselu s Washingtonem. A toto ochladilo proud nadšených komentářů o setkání Donalda Trumpa s Jean-Claude Junckerem. Ve skutečnosti Trump sklonil Evropu ve dvou velmi citlivých otázkách. A jako odpověď navrhl obnovení dohody, kterou Evropská unie dříve odmítla.


    Francie žádá vysvětlení

    Francouzský prezident řekl na tiskové konferenci ve Španělsku, že "dobré obchodní debaty se mohou konat pouze ve vyvážené atmosféře, založené na principu vzájemnosti, při které neexistuje žádná hrozba". "V této souvislosti existuje několik otázek a obav, které si musíme objasnit", uvedl prezident.

    "Současná situace neumožňuje, a já ani nejsem přívrženec, uzavření takové obchodní dohody s USA, jakou je Transatlantická dohoda o volném obchodu (TTIP)", řekl Macron. Pravděpodobně četl závěrečný dokument setkání prezidenta USA a předsedy Evropské komise ve Washingtonu 25. července. Uvádí se v něm, že účelem "tarifní" politiky je odstranit jakoukoli netarifní bariéru, jinými slovy jakoukoli formu protekcionismu. A to ukončí dotace evropských zemědělců, podniků mnoha průmyslových odvětví ze strany EU, což učiní mnohé evropské produkty nekonkurenceschopnými.

    Takže proč se máme nyní radovat? Došlo to tak daleko, že ministr financí Bruno Le Maire v AFP rychle požadoval "vysvětlení" ohledně opatření, přijatých americkým prezidentem a Evropskou komisí. "Dobrá obchodní debata může být uskutečněna jen na jasných základech a nemůže být pod tlakem,"řekl Le Maire. Tento francouzský tón je v kontrastu s prohlášeními Berlína, který přivítal výsledek "konstruktivního" setkání. Ale i v Německu jsou ohledně toho pochybnosti.

    Německý politolog promluvil jako ruský antiliberál

    Velmi zajímavý rozhovor poskytl známý německý amerikanista Joseph Bruml a člen německé Rady pro zahraniční vztahy v televizním kanálu n-tv.

    Poznamenává, že Evropská komise přistoupila k dvěma nemotivovaným ústupkům vůči USA, když souhlasila s koupí sójových bobů, které Čína odmítla, a rozšířením nákupu drahého zkapalněného zemního plynu z USA, čímž podpořila jejich neziskové společnosti, zabývající se těžbou břidlicového plynu. Tím budeme "nepřímo příznivě působit" na zvýšení ratingu Trumpa a jeho strany před volbami do kongresu v listopadu, uvádí Bruml.

    Je zřejmé, že to je daň za bezpečnost, pokračuje autor, a že Trump otevřeně tímto Evropu vydírá. "Pokud Trump požaduje, abychom více vydávali na obranu, pak tím samozřejmě chápe koupi amerických zbraní, F-35 Lockheed Martin, a ne Eurofighter. To je také část daně", píše.

    Bruml vysvětlil postoj Merkelové: "Spojené státy v obchodní válce ztrácejí méně, protože nejsou tak závislé na vývozu jako my Němci". Ale usmiřovat Trumpa nemá smysl, soudí autor. Obchodní schodek Spojených států s Evropou nevznikl proto, že Evropa nespravedlivě obchoduje, ale proto, že Amerika dlouhodobě a pevně žije mimo své možnosti, když financuje svůj rozvoj tím, že hromadí dluhy. A udržování této dluhové pyramidy díky všem novým investicím do amerických dluhových obligací je hlavním přínosem Evropanů pro americkou ekonomiku, píše expert: "Během finanční krize v letech 2007/2008 přišli němečtí vkladatelé a investoři o spoustu peněz. Pro USA to nebyl špatný obchod".

    Podle názoru analytika by EU měla následovat příkladu Číny, která přestala půjčovat americkému hospodářství a investovala do svého programu "Jeden pás - jedna cesta". I EU potřebuje vytvářet pracovní místa pro evropskou mládež, ne financovat americké reformy. Bylo by to nejúčinnější odpovědí na nájezdy Trumpa, který podle Brumla věří pouze na sílu a jen na ni také reaguje. Úvahy německého experta se překvapivě shodují s myšlenkami odpůrců liberálních ekonomů v Rusku.

    Jak řekl Pravdě.Ru vedoucího Centra pro francouzské studie v Institutu Evropy Ruské akademie věd Sergej Fjodorov, "Macron je zklamán zjevným kovbojským tlakem na Evropskou unii a absencí ústupků". "Macron a jeho ministr financí prosazují myšlenku, že Evropa by se neměla podřizovat USA", poznamenal expert Pravdy.Ru. Zvláště Francie, která je citlivá na otázky zemědělského vývozu a zemědělských produktů. Sergej Fjodorov se domnívá, že je obtížné koordinovat pozice v Evropě, protože jsou přijímány konsensem 27 členů EU.

    "Evropa je naladěna na kompromis se Spojenými státy, neboť americký trh je pro ni velmi důležitý. Proto učinil Macron odbočku a upozornil, že USA jsou "naším vnějším vojensko-politickým a obchodním partnerem". Francie a Evropa se proto budou snažit nalézt se Spojenými státy kompromis v těchto otázkách, ale Evropa bude vzdorovat a nepůjde se skloněnou hlavou na všechny návrhy USA. Tím spíš, když zaznívají v tak ultimativní podobě", shrnul expert v rozhovoru s Pravdou.Ru.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0


    Andrej Kiska, slovenský prezident
    - rp -
    1.8.2018  PrvníZprávy
    Překvapilo mne, že hloupost podnikatele, který je dočasně slovenským prezidentem, a jmenuje se Andrej Kiska, je stále parádnější, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček.

    Mohu si myslet, co chci, ale říkat nepokrytě tendenčně primitivní řeči je pod důstojnost prezidenta republiky.



    Kiska řekl: „Připomínám, že Noční vlci se společně se speciálními jednotkami ruské armády zapojili do vojenských operací na Krymu. Někteří členové klubu za to dostali ruská vyznamenání. Zakladatel Nočních vlků se za účast na anexi Krymu octl na sankčním seznamu a nemůže vycestovat do žádné členské země Evropské unie.“

    Všichni, i vrabci na střeše, vědí, že Noční vlci jsou součástí propagandistické show Ruska, podobně jako různé americké nadace a společnosti jsou výkladní skříní proamerického vábení. Proto Poláci hystericky zakazují Nočním vlkům, aby u nich vyli na Měsíc. Jde prostě o propagandistické přetahování. Když se k hysterii sníží i prezident republiky, co si o něm myslet?



    Kiska objevuje Ameriku

    „Aby bylo jasné. Nejsou to žádní neškodní milovníci motorek. Noční vlci jsou nástrojem režimu, který se podílel na zabrání území sousední země… Založení tzv. Evropského sídla Nočních vlků na Slovensku je výsměchem oficiálního postoje Slovenské republiky k anexi Krymu a ruské politice.“

    Pokud by Kiska řekl, že Noční vlci jsou nástrojem režimu, řekl by to, co víme. Jsou samozřejmě součástí ruské společenské propagandy. Pokud řekl, že se Rusko podílelo na zabrání území sousední země, měl by Kiska poprosit nějakého tiskového tajemníka, aby mu nalistoval, kolik obyvatel Krymu poslalo Ukrajinu v referendu k čertu a chtělo, aby Krym opět patřil k Rusku. Není snad hlas lidu hlasem božím? To by Kiskovi snad mohli potvrdit mailem i z Vatikánu.


    Tvrdá fakta


    16. března 2014 se pro připojení Krymu k Ruské federaci v referendu vyslovilo 96,8 procenta hlasujících. K volebním urnám se dostavilo 83,1 procenta obyvatel Krymu s volebním právem. Je zcela komediální, že USA i EU referendum odmítla.

    Pokud lidé přišli svobodně do hlasovacích místností v tak mimořádně velkém množství, svědčí to jednoznačně o zájmu místního obyvatelstva. Pokud přitom drtivá většina obyvatel souhlasila s připojením Krymu k Rusku, jde o zcela jasný signál, že vojenské převzetí moci na Krymu bylo preventivní akcí, aby nikdo nemohl zabránit referendu.

    Z 2,4 milionů obyvatel Krymu je podle sčítání lidu z roku 2001 zhruba 58 procent Rusů, 24 procent Ukrajinců a 12 procent krymských Tatarů. V referendu tedy byly proti připojení krymských hotelů a přístavů k Rusku jenom Tataři a menší část Ukrajinců.


    Preventivní fašismus

    Kiska mudroval, že vytí Nočních vlků na Slovensku je zjevným bezpečnostním rizikem a policejní prezident Milan Lučanský opáčil, že policie nemůže konat, pokud nedochází k porušování zákona. Novinky.cz v článku uveřejnily, co na to Kiska řekl s doslova odzbrojující blbostí:

    „Domnívám se, že čekat na to, až spolek sloužící cizímu státu začne na území Slovenské republiky porušovat zákon, je ubohá bezpečnostní strategie. Vyzývám proto vládu, aby bezpečnostním složkám vytvořila všechny potřebné podmínky na účinný zásah proti pochybným spolkům, které se roztahují po naši zemi,“ řekl Kiska.

    Kiskův postoj lze nazvat preventivním fašismem. Základní charakteristika fašismu je jednoduchá:
    Liktorské pruty se sekyrou (fasces) jsou původním symbolem fašismu a daly mu jméno. Fašismus v obecném smyslu je tendencí k násilnému vnucování názorů jedné skupiny svému okolí. Jde o psychologickou tendenci. 
    Kiska projevuje fašistickou (inkviziční) tendenci, když nechce čekat na to, až spolek sloužící cizímu státu začne na území Slovenské republiky porušovat zákon. Prostě, co se Kiskovi nelíbí, to je třeba popíliť… Bez ohledu na nějaké blbé zákony. Ty přece v demokracii jsou k ničemu, nebo ne?

    Také lze informace vyhodnotit obecněji, ve smyslu, že Kiska je podobně směšný jako Drahoš. Jen tak pro pořádek lze dodat, že slovenskou pobočku Nočních vlků otevřel na svém soukromém areálu motorkář někde od Trnavy. Motocyklových vlčat je 7 a jsou to Slováci. A, že fetují Putina? Kiska zase fetuje nějakého jiného politika, tak proč je k jiným človíčkům nepřející?

    Nejjednodušší je hypotéza, že Kiska blbne proto, že přestal brát prášky na blbost. Racionálnější vysvětlení asi není. Končí komentář František Roček.



    Související:






    0 0
  • 07/31/18--23:51: BRICS: sdílená prosperita
  • Oskar Krejčí
    1.8.2018 NovéSlovo
    Politolog Oskar Krejčí ukazuje, jak jubilejní summit BRICS nastartoval „druhou zlatou dekádu“ tohoto uskupení. Klade důraz na odlišnost této organizace od Evropské unie – absenci ideologických cílů a byrokracie, ale akcent BRICS na konsens při rozhodování.

    Na samém okraji zájmu západních médií proběhl minulý týden v jihoafrickém Johannesburgu 10. summit uskupení BRICS, tedy nejvyšších představitelů Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky. Summit byl významný nejen proto, že byl jubilejní. Důležitý byl především proto, že přímo i nepřímo reagoval na růst globální nejistoty, která je podněcovaná akty obchodní války ze strany USA. Jestliže Evropská unie reaguje na tlak Washingtonu pokorným příslibem nákupu sójových bobů a drahého zkapalněného plynu, v Johannesburgu byla cítit jiná strategie: snaha stimulovat obchod uvnitř BRICS a posílit mezinárodní pravidla. Tento intra-BRICS obchod vzrostl z 567 miliard dolarů v roce 2010 na loňských 744 miliard – což bylo víc, než očekávali optimisté. Ovšem, jak během summitu zdůraznil čínský prezident Si Ťin-pching, základním modelem mezinárodního rozvoje a spolupráce by měla být „kooperace Sever–Jih jako hlavní kanál a spolupráce Jih–Jih jako doplněk“. Závěrečná deklarace summitu proto zdůrazňuje odhodlání států BRICS „společně usilovat o posilování multilateralismu a vlády práva v mezinárodních vztazích, a prosazovat férový, spravedlivý, vyrovnaný, demokratický a reprezentativní mezinárodní řád“.


    Od statistiky k politice



    Snad každý komentář týkající se uskupení BRICS připomíná, že u kolébky této organizace v roce 2001 stála studie Jima O’Neilla, pracovníka investiční banky Goldman Sachs. O’Neill použil akronym BRIC k označení skupiny čtyř rychle se rozvíjejících tržních ekonomik – Brazílie, Ruska, Indie a Číny – a zvažoval perspektivní možnost jejich začlenění do skupiny G7, tedy uskupení rozvinutých západních zemí a Japonska. V jedné z dalších studií pak v říjnu 2003 O’Neill spolu s dalšími spolupracovníky propočetl, že za 50 let se státy BRIC „mohou stát největší silou ve světové ekonomice“ a „za méně než 40 let souhrn ekonomik BRIC může být větší než skupiny G6“ (Francie, SRN, Itálie, Japonsko, Velká Británie a USA).

    Představitelé zemí BRICS se začali scházet napřed na nižší úrovni – ministři odpovědní za hospodářství svých zemí, kteří se separátně sešli na Petrohradském ekonomickém fóru v roce 2006. O tři roky později se v Jekatěrinburgu konal první summit BRIC. Od roku 2011 je členem skupiny i Jihoafrická republika a začal se užívat rozšířený název – BRICS. Rozšířené uskupení pěti států se začalo vymykat původním představám Jima O’Neilla.

    Popravdě – je to zvláštní, podivné až absurdní. Někdo stojící mimo politiku napíše odborný článek a nejvyšší představitelé pěti velkých zemí ze tří kontinentů se začnou scházet. Zastupují přibližně 43 % světové populace žijící na 26 % pevninského povrchu planety a produkující 19 % globálního hrubého domácího produktu. A hlavní je ekonomická dynamika: za posledních deset let státy BRICS přispěly více než 50 % ke světovému hospodářskému růstu. Toto uskupení přežilo v dělné atmosféře ústavní převraty v Brazílii a Jihoafrické republice. Přitom v onom prvním případě, v Brazílii, byl převrat spojen s výraznou změnou ideově-politického směřování. Zdá se, že Jim O’Neill dokázal to, co je snem snad každého společenskovědního právníka: předpověděl budoucnost. Ukázal na jevy, které byly v roce 2001 ostatním lidem skryté. A které neměly jen statistický význam v podobě součtu nesourodých politických veličin. Možná nepředpověděl rodící se společný zájem, který je odlišný od zájmů jiných celků, ale podnítil jej. V této chvíli se ovšem zdá, že autoři analýzy z roku 2003 sice očekávali politické problémy zemí BRIC „během několika desetiletí“, ale bude to sebestředný Západ, kdo si bude muset zvyknout na čínský socialismus a ruskou verzi liberalismu.


    Jiný typ organizace


    Odolnost uskupení BRICS vůči ekonomickým a politickým bouřím není dána jen společným obecným zájmem. Její zdroje se snadno ukážou při porovnání s Evropskou unií: BRICS si nestaví ideologické cíle, jako je „evropské občanství“, a nebuduje stále bobtnající byrokratické struktury. Nevymýšlí nadstátní instituce s odtrženým rozhodováním, které se ve svém důsledku podřizují nejmocnějším členským státům a snadno se zacyklí při hledání řešení podružných problémů. BRICS ve svém úsilí o sdílenou prosperitu postupuje konsulárně, dělá ty kroky, s nimiž souhlasí všichni. Vzájemně výhodná spolupráce je důležitější než formální integrace. To je sice pomalejší postup než diktát Bruselu či Berlína, ovšem jistější. Tyto odlišnosti BRICS od EU jsou příznačné i pro asijské mezinárodní organizace, jako je ASEAN, Sdružení národů jihovýchodní Asie, či APEC, Asijsko-pacifické hospodářské společenství.

    Prvním společným projektem BRICS se stala těžba zlata na Sibiři – investice před zahájením těžby by měla činit půl miliardy dolarů. I když na summitu v Johannesburgu Vladimír Putin tlumil obavy z útoku na dolar jako globální měnu, BRICS podněcuje obchod v národních měnách. Stojí v první linii boje za reformu Mezinárodního měnového fondu a zároveň vytváří jejího konkurenčního partnera v podobě Nové rozvojové banky. Je vhodné připomenout, že v Nové rozvojové bance má každý člen jeden hlas bez práva veta. Banka se zaměřuje především na infrastrukturní projekty v rozvojovém světě, což bylo též jedno z hlavních témat johannesburského jednání ve formátu BRICS+. Ostatně celý summit proběhl pod heslem „BRICS v Africe: Spolupráce pro sdílený růst a prosperitu ve 4. průmyslové revoluci“. To se týkalo především Africké unie, jejíž současný nejvyšší představitel Paul Kagame, rwandský prezident, se jednání BRICS účastnil. Na jednání BRICS byl ale přizván i současný předseda Organizace islámské spolupráce, turecký prezident Recep Erdoğan.


    Pocta člověčenství


    Desátý summit BRICS se sešel ve dnech, kdy si část světa připomněla sté výročí narození Nelsona Mandely. Účastníci summitu v preambuli závěrečné deklarace vzdali hold tomuto člověku, který svým osobním hrdinstvím měnil dějiny: přihlásili se k jeho hodnotám i dílu, včetně „prosazování kultury míru ve světě“. Stojí za to si při této příležitosti připomenut Mandelův projev z února 2005 v Londýně, v němž zdůraznil potřebu spravedlivého obchodu, což je dnes tváří v tvář americkému úsilí o ekonomickou hegemonii a při snaze BRICS prosadit globální hospodářský multilateralismus mimořádně aktuální. Mandela podtrhl často opomíjenou velkou pravdu, že neexistují pouze „vězňové svědomí“, ale i „vězňové chudoby“. Připomněl, že „překonání chudoby není gestem charity. Je to akt spravedlnosti. Jedná se o ochranu základního lidského práva, práva na důstojnost a slušný život. Pokud chudoba přetrvává, není skutečná svoboda.“

    Mandelovo sociálně-politické krédo, jeho úsilí sjednotit politické síly bojující proti útlaku a vykořisťování, a to včetně komunistů, nese smutný nádech věčnosti. Doprovází lidské dějiny v postavách antického Spartaka i čínského Sunjatsena až po zápasy zatím bezejmenných hrdinů dnešních dnů. Jako by se v osudech těchto protagonistů historie odrážela nenaplnitelnost mravních ideálů. A možná, že se v těchto osobnostech zrcadlí vlastní podstata lidství.

    - - -







    0 0

    1.8. 2018   Rukojmí
    Hnutí SPD považuje za lživé tvrzení veřejnoprávní České televize o postoji SPD k výdajům na obranu. Hnutí SPD má dlouhodobě výhrady ke stávající koncepci armády, která má za hlavní cíl účast v zahraničních operacích a neřeší základní úkol daný Ústavou ČR – tedy obranu území našeho státu.
      Armáda a Ministerstvo obrany nejsou schopni ani organizačně zvládnout a pojmout akvizice s ročním nárůstem 10 – 15 miliard Kč.
    Rozpočet Ministerstva obrany se každý rok navyšuje o cca 10%, aby následně nebylo utraceno 4 a více miliard korun. To není přípustné. Hnutí SPD nesouhlasí s rozsahem navyšování finančních prostředků na 2% HDP. Dostačuje navýšení menší na úroveň 1,6 % HDP a především žádáme naprostou změnu koncepce armády.

    Je nutné připravovat armádu k obraně hranic země a obraně její suverenity. Armáda musí dostávat tolik peněz, aby byla schopna velké akviziční projekty pojmout v synergií s odborně dostatečně vycvičeným a připraveným personálem, včetně odpovídající struktury svých jednotek.

    Za současnou situaci v armádě jsou odpovědny všechny vlády od roku 2004, tedy ČSSD, ODS, hnutí ANO a KDU-ČSL. Naprosto odmítáme návrhy Německa na přijímání cizinců do armády a vznik takzvané Evropské armády.

    0 0

    1.8. 2018  EB
    Rozhodnutí Ústavního soudu změnit definici „osoby blízké” tak, aby nezahrnovala jen rodinné příslušníky, ale i velmi blízké přátele, má příchuť absurdity. V případu obvinění ze znásilnění ženy jejím odloučeným manželem stál soud před otázkou, jestli blízká přítelkyně obou manželů musí svědčit (nemusí). Rozhodnutí soudu má ale dalekosáhlejší význam, byť termín „osoba blízká” se objevuje v mnoha českých předpisech.

    Včera se právník Filip Melzer v Českém rozhlase nevěřícně ptal, jestli to znamená, že blízcí přátelé teď budou mít přístup ke zdravotní dokumentaci člověka v případě kómatu nebo smrti? A co oblasti daní nebo střetu zájmů, na které se vztahují pravidla o „osobách blízkých”? Co když například známý pražský právník zakrýval a spravoval nelegálně nabytý majetek vrcholného politika, zatímco byl v úřadu? Byli by také chráněni před výpověďmi, kterými by si mohli navzájem uškodit, protože byli velmi blízkými přáteli? To brzy zjistíme.

    0 0

    Břetislav Olšer
    1.8. 2018   Rukojmí
    Češi možná nejsou až příliš emočně založený národ, ale jednu skutečnou posedlost jim nejde upřít; jde o zbožňování vysokoškolských titulů. Spíše titulů než vzdělání. Částečně jde o vynucenou náklonnost. Zákony vyžadují „VŠ“ pro téměř všechny pracovní pozice ve veřejné správě...

    Ať to po nich někdo chce nebo ne, je zkrátka titul na jmenovce paneláku pro většinu Čechů něco magického. Uvažujeme jako soudní lidé? U vědních oborů, lékařství či dalších oborů, kde je význam titulů pro každého nezpochybnitelný. Představa, že máte nemocné srdce před operací, těžko si představíte, že by se to vás zakrojil skalpelem nějaký nýmand z „Vysoké školy života“. A což teprve řízení jaderné elektrárny v rukách samouka…

    Příklad za všechny; bývalý brankář Chelsea Petr Čech si jistě vydělal peníze, které si zasloužil. Neukradl je, ale dostal od Abramoviče, u něhož lze již o čistotě jeho peněz pochybovat. Co kdyby, ryze hypoteticky, potřeboval Petr Čech, nedej Bože, transplantovat srdce? Šel by za Abramovičem, nebo za chirurgem Barnardem, který si sice vydělával za rok tolik, co Čech za týden, protože na operační sál se nevejdou statisíce fotbalových fanoušků. Ale řídil se Hippokratovu přísahou…

    Vědci v čele boje za běžence: http://www.rukojmi.cz/clanky/5360-jiri-drahos-nejsem-vitac-bezencu-je-to-lez-tvrdi-dnesni-kandidat-na-prezidenta-cr-pritom-se-sam-pred-tremi-roky-podepsal-pod-petici-vitacu-muze-byt-tento-proflaknuty-lhar-duveryhodnou-hlavou-naseho-statu

    Jsou však na světě pradoxy; všem známý bývalý náměstek ministra dopravy Schlinga za vlády socialistů Pavel Braha se prokazoval falešným vysokoškolským diplomem. Braha se padělaným diplomem z kyjevského institutu prokázal v roce 1996 na českém ministerstvu školství. To mu vystavilo potvrzení, že školu v Kyjevě skutečně vystudoval. Tento dokument pak Braha využil k tomu, že mu byl v září 1996 zapsán titul inženýr do občanského průkazu.

    K vysokoškolskému diplomu přišel Braha patrně už v roce 1994, kdy byl vedoucím sekretariátu vládního zmocněnce pro přesídlení osob z oblastí postižených černobylskou havárií. Muž, který uvedl, že za prázdný formulář diplomu zaplatil zprostředkovatel 900 dolarů. Údaje včetně podpisů byly na listinu doplněny dodatečně.

    Braha na svou funkci rezignoval. Stalo se to týden poté, co bylo zveřejněno vyjádření rektora kyjevského institutu, že Braha nikdy nebyl studentem jejich školy. Exnáměstek však svůj odchod zdůvodnil zdravotními potížemi, i když k rezignaci nepřiložil žádnou lékařskou zprávu.

    Zde je třeba v boji za vzdělanost uvést, že absolventem plzeňských práv i bývalý ministr vnitra Milan Chovanec. Ten v akademickém roce 2006-2007 absolvoval na plzeňských právech kurz celoživotního vzdělávání a poté ihned přešel do třetího ročníku bakalářského studia, které měl absolvovat za devět měsíců, tedy za dobu, kdy se v lůně matky vyvine běžně donošený dětský plod. Pro stejnou dobu vývinu bakaláře jde však o nedonošenost.

    Dnes už je úroveň ZČU zcela zpochybněna navěky věků. Proto je irelevantní, jestli tehdejší vedení školy rozhodlo, že všichni úspěšní absolventi mohou pokračovat v řádném studiu s tím, že budou zařazeni do 3. ročníku bakalářského studia Veřejná správa na Právnické fakultě ZČU. Chovanec o rok později přesto hrdě studium ukončil obhajobou bakalářské práce; kvůli spekulacím rozhodl titul bakaláře po dobu aktivní politiky raději nepoužívat… Bývalá političce ODS Ivaně Řápkové zase chyběly zkoušky i index, diplomová práce strojvůdce a již zesnulého expremiéra za ČSSD Stanislava Grosse je dodnes tajná...

    A k tomu ještě třešnička na dortu: poslanec Marek Benda, který doposud nikde jinde nepracoval, než ve Sněmovně ČR, je exemplární případ odloženého polámaného kolovrátku z plzeňských práv. Jak se píše ve Wikipedii: „V říjnu 2009 bylo zjištěno, že jeho rigorózní a magisterská práce na téma Restituční proces v 90-tých letech jsou shodné a rigorózní navíc nesplňuje standardní podmínky počtu normostran, neboť má sice celkem 109 stran, avšak po přepočtu na normostrany by měla pouze 57 stran. Požadovaného počtu alespoň sta stran dosáhl díky zvětšení velikosti písmen a odlišnému řádkování… Získal sice titul doktora práv (JUDr) ovšem diplom nepřevzal a titul neužívá…“

    Je lepší masokostní moučka, nebo soudnost Čechů: http://www.rukojmi.cz/clanky/1462-pozaduji-okamzity-tvrdy-trest-vezeni-pro-novodobe-cenzory-a-tez-sefy-muslimskych-obci-v-cr-kteri-na-rozdil-od-konvicky-jiz-semleli-do-masokostni-moucky-nasi-svobodu-a-demokracii-kdyz-verejne-souhlasi-s-kamenovanim-lidi-a-bitim-deti

    A tak kvůli honbě za vysokoškolským diplomem se skandálu nevyhnula ani již bývalá ministryně Taťána Malá, navíc s plagiátem diplomové práce. Proto čelil podobným nařčením i šéf rezortu práce a sociálních věcí Petr Krčál. Ten měl opsat části ve své bakalářské práci, kterou psal na téma Mládež a volný čas na Univerzitě Tomáše Bati. Některé školy zkrátka tlačí na své vyučující, aby politikům vyšli vstříc. Pak se stane, že někteří politici vůbec netuší, že napsali špatnou práci, protože netuší ani to, jak se práce píše….

    Svět má zvláštní vězně svědomí. Když potřebovali, tak účelově trpěli, dnes zapomněli, asi nečetli knížku Ladislava Mňačka: „Ako chutí moc…“ Mnozí jsou však cizinci a slovensky, resp. česky asi neumí. Vezměte si to po pořádku… Každý zná příběh Václava Havla. Začalo to jeho narozením 5. října 1936 v Praze a úmrtím 18. prosince 2011 ve Vlčicích-Hrádečku. Byl český absurdní dramatik, esejista, disident, kritik komunistického režimu a později politik.

    Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003). Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou vysokou školu humanitního zaměření, a proto v letech 1955–1957 neúspěšně studoval na ekonomické fakultě ČVUT v Praze, pak se pokusil přestoupit na AMU, byl však odmítnut a nebyl ani přijat zpět na České vysoké učení technické.

    Přítel komunistů Václav Havel, budiž mu země lehká, byl ve vězení ne, že by něco provedl, ale proto, že si přál být za mřížemi, jelikož věděl, že ho jeho západní sponzor nenechá na holičkách. Svým vězněním, byť dostal od režimu nabídku, že se může vystěhovat, když se mu u nás nelíbí, chtěl provokovat lid svojí nesvobodou, aby svrhli komunisty. To se mu povedlo, ovšem vzápětí si z toho nejdůležitějšího udělal předsedu své sametové vlády – komunistu Mariána Čalfu…

    Havlova účelová faleš pokračovala: „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži…” řekl na Letné srdceryvně. http://hedvicek.blog.cz/1111/narozeniny-starickeho-mocnare

    Snímek Břetislav Olšer

    Ano, další lži. Vděčil za ně komunistickému parlamentu a Mariánu Čalfovi, který komunistickým poslancům vyhrožoval, že na ně práskne jejich spolupráci s StB, pokud Havla nezvolí a dají přednost Dubčekovi. Z disidenta a komunistického pragmatika se proto stali spojenci. Aby byl soudruh Čalfa “in”, začal si dokonce oblékat po havlovsku svetr, zatímco Havel se učil nosit nóbl oblek s krátkými nohavicemi.

    Dramatik a jevištní dělník Havel pak už jako prezident-pragmatik z balkonu na manifestaci v Košicích slíbil, že po volbách opět navrhne Slováka Čalfu za premiéra. Ten zůstal předsedou vlády až do roku 1992, kdy z politiky odešel a stal se Havlovým poradcem a ústředním kamarádem, který se od té doby zúčastňoval všech soukromých oslav, pořádaných Václavem Havlem.

    Václav Havel též očima amerického spisovatele:http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

    Že by mezi nimi skutečně platila dohoda o nepotrestání komunistů a příslušníků Státní bezpečnosti…? Ministr Sacher nechal zlikvidovat seznamy všech disidentů a prominentních osob. Oboustranná vděčnost se poté odzrcadlila v tzv. „havlovském kroužku“. Havel věděl, že vděčí za své první prezidentství Čalfovi a ten zase, že své účelově-užitečné „přátelství“ s Havlem mohl využít ve prospěch svůj i mnoha svých soudruhů…

    „Všeobecná vůle byla dát komunistům šanci, tak, jak se to stalo ve všech post-komunistických zemích, ukázat modernější tvář, vědomou si existence demokratických poměrů. Té šance nevyužili,“ řekl Havel o pár let později alibisticky, když už Čalfa z KSČ vystoupil a dělal mrtvého proradného antikomunistického brouka, aby nekazil sametovou kariéru sobě ani kámoši Václavovi.

    Proto Havel, který chtěl být ke všemu prezidentem pouze na jedno volební období, si to nakonec rozmyslel a na Hradě se mu tak zalíbilo, že v něm prezidentoval tři volební období. Kariéru dramatika odsunul… A ještě se zaskvěl, když svojí pravdou a láskou podpořil humanitární bombardování Srbska v boji proti lži e nenávisti… Holt, ako chutí moc… Václav Havel – humanitární bombardování…

    Připomeňme si jen namátkou, jak je to s VŠ diplomy v zahraničí. Americký prezident Reagan chodil do škol ve školním distriktu Mount Lebanon a na Dixon High School v v Illinois. V roce 1926 začal pracovat jako plavčík v Lowell Parku poblíž Dixonu. V roce 1932, po promoci na Eureka College (B.A. z ekonomie a sociologie).

    Pak začal pracovat v rádiích WOC a poté ve WHO jako sportovní komentátor, přičemž dostával jen strohé informace o hře přes telegraf a za použití své fantazie se snažil domyslet zbytek. Jednou během deváté směny došlo k poruše telegrafu a Reagan rychle improvizoval a vymyslel si fiktivní vývoj hry (ve kterém pálkaři obou týmů vyautovali několik nadhazovačů) dokud se spojení neobnovilo…

    A mladý Winston Churchill? Ten nastoupil v sedmi letech na elitní školu St. James. Tam však vykazoval velice špatné výsledky, dokonce byl považován za hloupého. Kvůli jeho zdravotnímu stavu mu lékař doporučil přestup do školy v Brightonu, která se nacházela u moře, a umožnila Winstonovi zotavit se z prodělané nemoci.

    Po ukončení studia v Brightonu složil přijímací zkoušky na školu v Harrow (tehdy ještě mimo Londýn). Jeho snem však bylo dostat se na vojenskou akademii. To se mu podařilo v roce 1893 a na třetí pokus se stal vojenským kadetem na Královské vojenské akademii v Sandhurstu.

    A současnost? Již zmíněný premiér Švédska Stefan Löfven se pouze se svářečskými zkouškami vypracoval v loděnicích přes šéfa odborů a předsedu sociálních demokratů až na současný post předsedy švédské vlády. Osud polského Lecha Walesy je podobný; z elektrikáře v gdaňských loděnicích se dostal z postu šéfa odborářské Solidarity až na prezidenta Polska a nositele Nobelovy ceny míru…

    Inu, proš nejsme raději ako Švédi? Tamní premiér Löfven má přece jen svářečské zkoušky, Václav Havel měl zase jen maturitu a my dnes po každém vládním politikovi chceme hned přímo vyšperkovaný vysokoškolský diplom… Češi možná nejsou příliš emotivní národ, ale jednu posedlost prostě mají; jde jim hlavně v politice o zbožňování vysokoškolských titulů víc než o vzdělání…




    Kdopak z nich je vzdělanější....?

    PS: Zatímco běžní lidé jsou uhranuti vysokoškolskými tituly a nemají rádi nevzdělance, proto uvítali bezkonkurenčně vzdělanou novou ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou, která nejdříve v letech 2002 až 2007 vystudovala magisterský studijní obor politologie na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankufurtu, kde získala titul Dipl.-Pol., (resp. v oboru politické vědy, moderní historie a veřejného práva titul Diplom-Politologie.) a následně v letech 2014 až 2016 magisterský studijní obor politická ekonomie Evropy na London School of Economics ve Velké Británii, kde ještě získala titul MSc. - Master of Science… Ovládá tak plynně němčinu i angličtinu.

    To sice ocenil i Bakalův pohůnek z HN Honzejk, kterému však ale zásadně vadí, že nemá žádné zkušenosti a je moc mladá, takže okouzlila i prezidenta Zemana, který ji jmenoval právě ministryní práce a sociálních věcí. Jak bychom řekli Honzjkovi u nás na Ostravsku? Zrob sousedovi dobře, osere ti plot…

    A ještě žvást ekonomky „selského rozumu“ Hany Lipovské pod názvem “O nové ministryni a rozdělování brambor“, komentující výrok nové ministryně Maláčové, která řekla zcela logicky: „Pokud budeme platit vyšší platy, tak z toho bude profitovat státní rozpočet, protože to znamená vyšší daňové a sociální příjmy pro státní rozpočet…“ Přesto rádoby ekonomka Lipovská přesto tvrdí, že tato slova údajně poněkud snižují kvalitu Maláčovou absolvované The London School of Economics and Political Science, která může být prý přehnaná…

    Opravdu, když chce přidat tisícovku lidem nad 85 let a upravit pevnou část penze z devíti na deset procent průměrné mzdy…? Chtěla by totiž rovněž 8,5 miliardy navíc, aby část mohla pokrýt zvýšení rodičovského příspěvku na 300 tisíc, chce důchodce zapojit do pracovního procesu mj. sdílením pracovních míst, navíc míní rozšířit hospicovou péči...

    (Je to jen náhoda, že Lipovská vystudovala v Brně, odkud pocházi též učitelka Štěpánová, která prohlásila, že "se máme naučit dějepis, jelikož to byly USA, kdo osvobodily Evropu od Hitlera"...) https://ekonomie-selskeho-rozumu.webnode.cz/news/hana-lipovska/

    Jak psal Žantovský o Havlových milenkách: https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/101970/skandalni-kniha-o-havlovi-tajny-seznam-milenek-daval-jim-ptaci-prezdivky.html

    Další střípek z mých postřehů; když hráli Havlovu hru „Pokoušení“ v Novém divadle v Torontu a nikdo jí nerozuměl: Škoda že se Václav Havel nepochlapil v Novém divadle v Torontu…

    Když se sešla partička zlodějů a vězňů svědomí: http://www.rukojmi.cz/clanky/1738-tak-se-nam-sesla-particka-veznu-svedomi-co-ho-vsak-v-sobe-nemaji-ani-za-mak-pokrytec-vaclav-havel-prevteleni-zvane-dalajlama-i-dcera-zakladatele-barmske-komunisticke-strany-do-aun-schan-su-tij

    0 0

    1.8. 2018   Rukojmí
    Protikorupční aktivista a středoškolský učitel Juraj Smatana, o němž se hovoří také jako o samozvaném odborníkovi na konspirace, se na svém facebookovém profilu vyjádřil k průzkumu ohledně míry souhlasu s tvrzeními o socialismu.
    „Tyto výsledky průzkumu veřejného mínění jsou totálním masakrem a reálným bezpečnostním rizikem státu,“ poznamenal k výsledkům Smatana. Podle něj nejde jen o vzpomínkový optimismus a stockholmský syndrom.

    „Vidíme i důsledky skutečnosti, že jsme všechny polistopadové generace žáků nechali v rukách podfinancovaných, ignorovaných a frustrovaných učitelů, kteří učili naše děti v zanedbaných socialistických budovách. ‚Pomohl‘ i bulvár, který neodolal ekonomickému pokušení změnit polovinu vysílání na černou kroniku,“ zmínil.



    Celý příspěvek Juraje Smatany:

    Tieto výsledky prieskumu verejnej mienky sú totálnym masakrom a reálnym bezpečnostným rizikom štátu.
    To nie je len spomienkový optimizmus a stockholmský syndróm. Žneme aj dôsledky skutočnosti, že sme všetky ponovembrové generácie žiakov nechali v rukách podfinancovaných, ignorovaných, frustrovaných učiteľov, ktorí učili naše deti v zanedbaných socialistických budovách. "Pomohol" aj bulvár, ktorý neodolal ekonomickému pokušeniu zmeniť polovicu vysielania na čiernu kroniku. Edit: M. Kršiak upozornil na skutočnosť, že všetky otázky sú formulované kladne. Pri podobne formulovaných otázkach na súčasný systém by tí istí respondenti dali iný obraz. Zdroj: http://www.konzervativizmus.sk/article.php?6198

    0 0

    Jiří Baťa
    1. 8. 2018
    Teolog, ale také prý profesor Tomáš Halík se zlobí na Čechy, kteří trvale odmítají přijmout byť jen jediného uprchlíka. Pokolikáté už znovu a znovu spílá těm, kteří se protiví biblické výzvě: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“. Tím má na mysli nás, kteří odmítáme přijímat imigranty a podle jeho slov pácháme zlo! Tímto však apeluje především na menší část Čechů, tedy občany věřící, kteří by neměli podléhat názorům většiny, která odmítá imigranty přijímat. Marné, nikdo jej „chudáka“ neslyší a pokud ano, trestuhodně jej nerespektuje! To jej zlobí a Čechům to pěkně od plic dává najevo. Přijímat imigranty nám prý káže „naše křesťanská víra“, na kterou se dnes tolik lidí odvolává. 



    Křesťanských hodnot se dovolávají i ti, kteří odmítají přijmout byť jen jediného uprchlíka. Upřímně řečeno není jasné, komu jsou tato jeho slova určena, kolik lidí se na křesťanskou víru odvolává, ale víme, že jich je opravdu, ale opravdu hodně málo. Nu zdá se, že duchovní při výkonu kázání svou práci nějak odflinkávají, odbývají, protože jejich ovečky si ze zbožného přání pana Halíka zcela zjevně žádné poučení neberou. I tak výzva pana Halíka připadá až zoufalá, když pro přijímání imigrantů volá po potřebě větší „propagace“ působením na mozky a city oveček přímo z kazatelen.

    Apoliticky politický kněz Halík také připomíná, že když prý Čechoslováci prchali mezi lety 1938 až 1989 na Západ, tak jim Západ podával pomocnou ruku. „A to nebyli lidé, kteří by utíkali jako dnes před válkou, bombardováním, žízní či hladem“. To má pravdu, nicméně mě udivuje, jak snadno si Halík některé fakta a skutečnosti přemluví do významu k obrazu svému. Především je rozdíl podat „pomocnou ruku“ nebo zajistit téměř komfortní, nejlépe bezpracný život současným imigrantům. Dále zcela zbytečně do této kauzy s imigranty plete naše lidi, kteří po roce 1938 prchali z Československa. Pan Halík si (na to, jak je vzdělaný) poněkud neuvědomuje (nebo záměrně lže), že v r. 1938 začala II. světová válka a že lidé, kteří v tu dobu prchali do zahraničí k tomu měli zcela jiné důvody, hlavně však svůj židovský původ. Ale to zřejmě panu profesorovi Halíkovi nepřijde důležité, uprchlík, jako uprchlík! Apropó, když už také zmínil období až do roku 1989 bylo by také zajímavé kdyby uvedl kdo, kdy, kam a také proč z ČSFR emigroval. Zde totiž neexistuje žádná paralela mezi dnešním „uprchlíkem“ a našim bývalým „emigrantem“! Někteří odešli bez zjevných politických důvodů a jen proto, že to byla jejich touha, jít za lepším! Ale to není v tomto případě podstatné.

    Naprosto zavádějící je však Halíkovo tvrzení, že Západ našim uprchlíkům podával pomocnou ruku. Pokud totiž nějaká „pomocná ruka“ byla tak jen v tom smyslu, že jim „Západ“ byl ochoten poskytnout přístřeší (nikoli zadarmo), umožnit jim pracovat (za mrzkou mzdu na nejpodřadnějších pracovních pozicích jako myč-ka nádobí, uklízeč-ka, pomocná síla, dělník, nádeník a pod). Ale protože MČČ, tedy malý český člověk umí také poctivě pracovat (tedy až na výjimky), uměli se nejen uživit, ale také mnohdy dosáhli i nemalých osobních úspěchů. Jenže pan kontroverzní profesor má poněkud svérázné představy, podle kterých bychom měli imigranty nejen přijmout, ale také podle představ frau Merkel a vedení EU, jim povinně poskytnout „grátis“ (bezplatné) ubytování, dát k dispozici veškeré sociální, zdravotní a jiné zabezpečení formou měsíčních finančních dávek ve výši, která téměř deseti násobně převyšuje částku průměrného důchodu v Česku. To by měl být podle pana Halíka ten pravý křesťanský přístup! Kolik by na to asi přispěla církev?

    Také bychom jim měli umožnit integrovat se do naší společnosti, což by ovšem předpokládalo, že se budou muset o práci (pokud vůbec ví, co to práce v našich podmínkách je) zajímat a hlavně, že budou také ochotni pracovat. Dále, že v rámci integrace budou muset také respektovat náš evropský, civilizovaný a jednadvacátému století odpovídající styl a způsob života, naše zákony, zvyklosti, náboženství a jiné skutečnosti, které však nejsou v souladu (ale spíše v rozporu) s jejich islámským náboženským vyznáním, tedy Allahu Akbar! O tom všem pan profesor záměrně nemluví protože ví, že tyto skutečnosti existují a jako takové jsou významným faktorem při odmítání přijímání imigrantů. Přesto pan Halík prudí dál a mele svou, odvolává se na křesťanskou víru, city a pochopení. Pohříchu marně!

    Jakkoli je pan Halík především znám jako kněz římskokatolické církve, jakkoli má údajně vystudovanou celou řadu blíže nejmenovaných škol a různých absolutorií nezaregistroval jsem, že by byl profesionální politik. A protože tomu tak není je až s podivem, jak intenzivně a provokativně se kněz Halík cpe do politiky. Neberu mu právo oslovovat své věřící ovečky v rámci kázání slova Božího, to má v popisu práce, případně na ně působit vhodnou vnitro církevní literaturou, ale jeho politické angažovanost, veřejné, politicky motivované vystupování, upozorňování, vyhrožování a nactiutrhání ateistické veřejnosti jde již za rámec i jím samotným tolik proklamované demokracie. Naštěstí na kecy, kterými nás pan profesor „oblažuje“ je jen málokoho zvědavý. Zvláště, když se navíc českému občanu snaží vnutit myšlenku, že: „Naše země není naše. Hospodinova je země a vše, co je na ní, my všichni, jsme zde jen cizinci a přistěhovalci, říká jasně Písmo. Evropa vždy byla, je a ještě více bude kulturně, etnicky a nábožensky pluralitní, tento vývoj nezastaví žádné zdi a ostnaté dráty. Musíme se naučit žít spolu.“ Nu proč ne, ale ne podle jeho představ a knížecích rad.

    Jakkoli s ním zásadně nesouhlasím, tak říkám OK pane Halíku, jděte však osobním příkladem, přijměte pod svou střechu rodinu imigrantů a stejně jako pro Vás, tak i pro každého, kdo by chtěl přijmout imigranty, budou platit tyto podmínky, zde:

    - Našinec nebude pro imigranta žádat ubytování, ani jiné sociální zohlednění,
    - přijatého imigranta (uprchlíka) si vezme do rodiny, bude s nimi žít a sdílet společnou domácnost,
    - stejně tak učiní v případě, že se k imigrantovi připojí jeho rodinní příslušníci,
    - na takto přijatého imigranta nebude našinec (ani imigrant) žádat žádné sociální a jiné dávky,
    - našinec zajistí jeho integraci do společnosti tím, že jej bude sám a dobrovolně učit českému jazyku, mravům, zvyklostem a zákonům,
    - imigrantovi ve vlastním zájmu vyhledá, zajistí a donutí jej zapojit se do pracovního procesu, aby svým výdělkem kryl své (případně rodinných příslušníků) náklady s pobytem u něj spojených,
    - případným dětem imigranta na vlastní náklady zajistí školní vzdělání, starším pak vyučení se řemeslu apod.,
    - zařídí provozování (islámských) náboženských praktik tak, aby jimi nebyli obtěžováni občané. Jak to našinec zařídí, je jeho věc,
    - všechny imigrantovy životní potřeby, vč. zdravotní a lékařské (resp. nemocenské) péče, bude hradit našinec ze svého, pokud nebude imigrant výdělečně soběstačný. Totéž platí v případě imigrantových rodinných příslušníků.
    Amen.

    Pokud pan Halík za uvedených podmínek přijme jedinou rodinu imigranta, veřejně se mu za své pochybnosti omluvím. Nicméně ani na okamžik nepochybuji, že by něco takového byl pan Halík vůbec ochoten podstoupit. On toho více nažvaní, než je vůbec schopen konat „reálné dobré skutky“! Pokud se však mýlím a panu Halíkovi křivdím počítám s tím, že se dostanu do pekla. Děj se vůle Boží!

    0 0

    Petr Kania
    1. 8. 2018
    Za 35 let pracovního procesu jsem prošel řadou rozdílných zaměstnání. Nejdéle jsem působil v účtárně, ale osud mě zavál i k lopatě, dělal jsem topiče v uhelných kotelnách, skladníka ve smutně proslaveném Amazonu, pracovníka u bezpečnostní agentury a na vedlejšák jsem i uklízel. Začal jsem pracovat po vojně v roce 1985, tak mohu posoudit, kdo a jak musel pracovat za socialismu a nyní.



    Dnes bych se chtěl věnovat zajímavému poznatku, jak zaměstnavatelé (a je to záměr pravděpodobně z nejvyšších sfér) dusí zaměstnance a ten pak nemá nejmenší myšlenku angažovat se ve společenském a v politickém životě.

    Amazon je toho klasickým příkladem. Pracoval jsem tam naštěstí jen tři měsíce a pak jsem onemocněl. To se však u této společnosti nesmí! Proto se mnou neprodloužili smlouvu. Práce u této společnosti není práce, ale robotická otročina a po 11 hodinové směně jsme všichni odcházeli, či se spíše vlekli, na autobusy, které nás odvážely k metru či do jiných měst. Nikdo neměl náladu nic dělat, dokonce se ani bavit. O založení odborů samozřejmě nepadla zmínka a nikdo na to neměl sílu ani náladu. Tam se postupně člověk mění na robota, který má jedinou myšlenku a to aby splnil normu.

    Další můj poznatek: lidé často lpí na zaměstnání, kde právě pracují, nemají odvahu udělat změnu, protože třeba mají hypotéku či spotřebitelský úvěr a mají strach zkusit něco jiného, jen aby nepřišli o ubohou jistotu.

    Před pár lety jsem pracoval u jedné bezpečnostní agentury (plat byl tak mizerný, že jsem po měsíci dal výpověď), kde na denní směně byl takový zápřah, že byl problém si dojít na WC. A v klidu si sníst jídlo byl sen. V noci zase náročné obchůzky kolem obrovských skladových hal a to za jakéhokoliv počasí. Popisovat detaily nemá cenu, protože, kdo nedělal hodinové obchůzky v lijáku či vánici a mrazu, stejně nepochopí. Zjistil jsem, že kolegové a kolegyně jsou tam již delší dobu, ale nepochopil jsem, co je tam drží za takřka minimální mzdu a v téměř nelidských podmínkách.

    Další příklad je ještě tragičtější. Nastoupil jsem k jiné bezpečnostní agentuře (po střízlivém zhodnocení situace jsem tam vydržel dva dny!), kde jsem byl odsouzen celou noc tahat bedny s mincemi a bankovkami v podzemní betonové místnosti bez jakéhokoliv nároku na přestávku. Ale všiml jsem si, že řada lidí se v té práci vyžívala. Někteří se dokonce navzájem hecovali, aby se vše stihlo, než přijde ranní směna. Všichni podávali neuvěřitelný výkon za minimální mzdu. Připadalo mi, že pro tyto lidi byla tato otrocká práce pod zemí snad koníčkem. Nejsem rozhodně žádný lenoch, vždy jsem se snažil dělat víc než ostatní, ale nejsem ochoten předvádět údernické výkony za minimální mzdu.

    Mám pocit, že za 29 let budování "demokracie" došlo k neskutečné deformaci národa. Většina lidí se bojí o zaměstnání a svůj volný čas tráví jen sledováním televize, případně konzumací piva. O politický a veřejný život má zájem málokdo.

    Petr Kania je členem Krajského klubu ANS, Praha

    0 0

    2. 8. 2018    zdroj
    Poté, co v Arménii došlo poměrně rychle ke změně moci, která ani neměla čas se plně zformovat jako barevná revoluce, buduje nová vláda země urychleným tempem západně orientovaný vektor zahraniční politiky. V informačním poli země se objevila výzva ke stažení ruské 102. vojenské základny z Arménie. ... Samozřejmě, pro Jerevan to může skončit špatně, ale je zcela pravděpodobné, že Pašinjana a jeho okolí to sotva bude znepokojovat, moc přece získali - je třeba to odpracovávat.



    Dobře naplánovaná akce

    Nedávno se v sociální síti Facebook aktivně začala rozvíjet stránka, vyzývající k vypovězení ruských vojáků a ukončení činnosti 102. vojenské základny v Arménii. Souběžně s tím se začaly objevovat výsměšné karikatury ruského prezidenta. Kromě toho stránka v sociální síti inzeruje i záznam, na němž jsou otevřeně diskreditováni experti, kteří před léty poskytovali své placené služby ruské vojenské základně. Tito lidé jsou málem nazýváni zrádci své vlasti. Předpokládá se, že další média rozšíří tento informační podnět a že samotná myšlenka "vyhnání Rusů ze země" začne získávat popularitu. Odkud se berou tyto předpoklady? Je to všechno velmi jednoduché.

    Kdo je objednavatel?

    Zaprvé, vypouštění takových zpráv a výzev v sociální síti je tradiční rukopis prozápadní opozice (a v některých případech již působící vlády) prakticky v každé zemi v SNS. Zadruhé, je třeba věnovat pozornost tomu, kdo se zabývá šířením dané stránky a psaním na ní. Jedná se o dlouholetého pracovníka Sorosovy nadace v Arménii, který nedávno (a to je přece náhoda !)začal působit v Pašinjanově vládě. Pomáhal mu v tom aktivní propagandista práv LGBT Karpis Pašojan, který byl nedávno propuštěn z práce za nepřijatelné projevy proti arménským vojákům. Není těžké se dovtípit, že ten rovňěž sympatizuje s novou vládou a její hlavou Pašinjanem.
    Připomeňme si stručně, jak současný předseda vlády získal svůj post. Uspořádal v hlavním městě země "majdan" s blokádou dopravy a požadoval, aby mu byla dána funkce ve vládě, jinak hrozil, že bude sabotovat komunikace v Jerevanu, dokud jej poslanci nezvolí. Taková to je demokracie.

    A obviňujme Rusko!

    Pašinjan zatím jedná akurátně. Nehledě na to, jak se k moci dostal, se zjevnou podporou Západu, nezačal hned kritizovat Kreml, mluvit o tom, že Arménie je Evropa a uplatňovat tradiční modely, které byly dříve použity v Gruzii a na Ukrajině. Důvod je poměrně jednoduchý. Bezpečnost Arménie (konflikt v Náhorním Karabachu může propuknout kdykoli) do značné míry de facto závisí na Rusku a obyvatelstvo to dobře ví.


    Proto se kritika myšlenky o vojenské základně objevila teprve nyní a je šířena akurátně. Je pravděpodobné, že se brzy objeví nějaké provokace, útoky tisku na Rusko a jednotlivé experty (je možné, že z téže nadace Sorose). Cílem je distancovat se od Ruska jakýmikoli prostředky. Samozřejmě, pro Jerevan to může skončit špatně, ale je zcela pravděpodobné, že Pašinjana a jeho okolí to sotva bude znepokojovat, moc přece získali - je třeba to odpracovávat.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 08/02/18--09:33: Válka začala
  • Michail Chazin
    1. 8. 2018 Outsidermedia

    Jejím prvním cílem je kontrola nad politikou Fedu*)

    Téma sazby Fedu USA připadá jako neaktuální snad jen zpozdilému člověku. Žijeme v Bretton-Woodském (B-W) finančně-ekonomickém systému, kde dolar je jednotnou mírou hodnoty v současné ekonomice a s ním je spojeno veškeré naše živobytí. Stačí jen říci, že je možné dostat bankovní úvěr (samosebou, že nejde o krátkodobou půjčku před výplatou), pouze pokud předložíte podnikatelský záměr (přinejmenším pečlivě propracovaný byznysplán), který musí být založen na ekonomické prognóze MMF**). Právě onoho MMF, který je dosud hlavním strategickým koordinačním orgánem B-W systému.

    Proto je to téma tak důležité. Takže ne nadarmo se prezident USA hned po setkání s Putinem v Helsinkách tohoto tématu chopil. Přitom ne jednou, ale hned dvakrát (v oficiálním interview a na svém twitteru). Mimochodem si všimněme, že všechny úvahy o „ruském vlivu“ jsou tu, upřímně řečeno, docela mimo: věc má čistě ekonomický, objektivní ráz. Otázka spočívá ve volbě scénáře rozvoje a Rusko situaci ovlivnit zásadně nemůže, snad jen otevřeně vyložit svoje hodnocení různých faktorů. Jiná věc je, kdo tomuto hodnocení bude ve Spojených státech naslouchat.

    Pro začátek si položme otázku: A v čem je vlastně problém? Problém je v tom, že od roku 1981, kdy byla spuštěna politická linie „reaganomiky“, byla ekonomika, zpočátku USA a poté celého světa, stimulována růstem soukromé spotřeby. Ten byl ovšem zajišťován nikoli růstem reálně disponibilních příjmů (ty v USA počátkem 70. let nerostly a dnes jsou s hlediska koupěschopnosti na úrovni roku 1957), ale cestou zvyšování dluhového zatížení. Přitom bylo samo toto zatížení kompenzováno refinancováním dluhu při stále klesající hodnotě úvěru.

    Procentní sazba US Fedu se mimo jiné od roku 1980 (USA bojovaly s inflací) propadla k prosinci 2008 z 19 % prakticky až k nule. Je jasné, že cena příslušenství komerčních úvěrů byla vždy nad nulou, ale klesala do jisté doby rovněž. Ovšem následně jen soukromý dluh v USA stoupl z přibližně 60 % ročních příjmů průměrné domácnosti v roce 1980 na úroveň 130 % v roce 2008. Nyní se jeho úroveň poněkud snížila (asi ke 120 %), ale stejně zůstává neúměrně vysoký pro normální procentní sazby.

    Otázkou je proč v takové situaci zvedat sazbu? Stačí, když všecko, zaplaťpámbů, funguje! Odpověďje velmi jednoduchá: Jestliže stimulujete ekonomiku pomocí tisku dolarů, tak efektivita tisku každého takového dolaru stále klesá. A v momentě, kdy se ta efektivita snížila na nulu, začaly se projevovat další problémy. Například to, že podstatná část státních institucí (rozpočtových) se už přizpůsobila vysokému přítoku likvidity a snížení emise vedlo k problémům na státní úrovni.

    Tak například je už několik let nominální hodnota výnosu cenných papírů Německa a Švýcarska záporná. Ona je ostatně i u jiných rovněž reálně záporná (protože inflace překračuje nominální výnos), ale formálně, přece jen jakýs-takýs plus dává… Podobné jsou problémy s hospodářským růstem – bez použití stále mazanějších metod jeho výpočtu není kladný růst pozorovatelný, a to připustit nelze…

    S hlediska „mainstreamové“ ekonomické logiky je třeba zvyšovat sazbu, tedy zlikvidovat všechny finanční „parazity“, kteří vyrostli na tocích emisní likvidity a vrátit kapitálu efektivnost (tzn. kladnou výnosnost), možnost k automatické reprodukci. Jistěže přitom budou mít problémy mnohé subjekty světové ekonomiky (dolar je světovou měnou!), ale ve výsledku se ekonomika musí uzdravit. Poznamenávám, že my, jako teoretici, máme poněkud jiný přístup k problému, včetně připuštění možného poklesu, ale to není vůbec důležité, protože prakticky celý finanční establishment se této logiky drží. Vzpomeňme si na konec 70. let (číslo 19 % uvedené několik odstavců výše nikoho netrklo?).

    Takže neštěstí je v tom, že v takové situaci nejvíce prohrávají ti, kteří mají největší náklady. A výrobci v USA je mají nepochybně vyšší, než v Číně, v zemích Jihovýchodní Asie, Indii, nebo dokonce zemích Latinské Ameriky – vzhledem k tomu, že vyšší jsou i mzdy, ceny infrastruktury a finanční náklady (pojištění). A když jsem 5. listopadu 2014 hovořil na Dartmouthské konferenci v Daytonu, že jsou dva scénáře vývoje a jedním z nich je záchrana světového dolarového systému na úkor průmyslu a reálného sektoru USA vůbec, tak jsem měl na mysli právě tuto variantu se zvýšením sazby jako první části alternativy.

    Druhý scénář navrhuje právě Trump. Nebo přesněji síly, které za ním stojí, a které jsem měl na mysli ve svém vystoupení, protože v listopadu 2014 Trump ještě neoznámil svoji kandidaturu. Podstata tohoto scénáře spočívá v navrácení výroby do USA a – s využitím vnitřního trhu jako základny – také maximálně zvýšit export (včetně použití politických nástrojů) zachránit svůj americký reálný sektor. A protože bez zvýšení sazeb bude hospodářská krize ve světě pokračovat, tak také zvedat ekonomiku na účet obecného růstu nebude možné, zato ale bude možné to provést na úkor ostatních účastníků (především Číny a Západní Evropy), kteří měli největší výhody z předchozí emise.

    Vtip je v tom, že vysoké procentní sazby vytvářejí problémy při exportu, usnadňují dovoz a potlačují investice do reálného sektoru. Čemuž by se dalo zabránit, pokud by USA, jako ve 20.-30. letech minulého století, mohly uzavřít svoje hranice a nepouštět importní zboží na vnitřní trh, pak by sazba nehrála roli (všichni hrají podle stejných pravidel hry), ale pro realizaci takového scénáře je nutné zlikvidovat nejen WTO, ale i celý Bretton-Woodský systém s jeho závaznou svobodou pohybu kapitálu. A navíc čistě vnitřní trh (americký) nemusí pro obnovu stačit. Je jasné, že to nemůže najednou udělat ani prezident USA. Je ale už zřejmé, jakým směrem jde. A tím je právě druhý scénář z alternativy, kterou jsem v roce 2014 označil: Záchrana hospodářství USA na úkor rozbití světového dolarového systému.

    Po nějakou dobu si Trump nemohl dovolit to všechno více nebo méně otevřeně prezentovat a činil jen obecné závěry typu: „Učiníme Ameriku znovu velkou“ nebo „Nedovolíme jiným žít na náš účet“ atd., tedy teze, které americký občan těžko může rozporovat. Jeho protivníkům (jsou to, jak chápeme, příznivci alternativního hospodářského modelu) to ale bylo jasné od samého počátku a kvůli tomu vše intenzivně sabotovali. Po setkání v Helsinkách ale Trump otevřeně oznámil, jakou kótu chce obsadit (do té doby byla tajná) v této válce, a tím vytvořil „casus belli“. Tedy záminku k otevřené válce. Znovu opakuji: přestože zápas vidí ve Washingtonu všichni, tak jeho skutečná příčina zůstávala v utajení, což vyvolávalo v pozorovatelích velmi podivné pocity. Teď se ale vše změnilo.

    Odvetné ultimatum, jak jsme viděli, uložili zveřejnit šéfce MMF Christine Lagard. A od toho momentu (tedy od poloviny minulého týdne) zákulisní buldočí zápas skončil. Začala přímá válka, jejímž prvním cílem je kontrola nad politikou Fedu. Konkrétněji: Zda sazbu zvyšovat nebo snižovat. To, jak se budou válečné operace rozvíjet, budeme pozorně sledovat.

    Zdroj: www.khazin.ru

    *) Fed – (Federal Reserve System) – nezávislá federální agentura založená v roce 1913 v zájmu posílení pozice centrální banky

    **) MMF – mezinárodní měnový fond – vytvořený v r.1944 na podporu mezinárodní finanční stability (IMF= International Monetary fund)

    Překlad: st.hroch 180731

    0 0

    2. 8. 2018
    Rakousko přistoupilo ke smlouvě o zákazu jaderných zbraní a k uložení ratifikačních listin u generálního tajemníka OSN. Smlouva se týká dosažení úplného zákazu používání jaderných zbraní a jiných zbraní hromadného ničení a předcházení ozbrojeným konfliktům.


    Blahopřání Rakouskému mírovému hnutí:

    Vážení přátelé,

    blahopřejeme Vám k dosaženému úspěchu - přistoupení Rakouska ke smlouvě o zákazu jaderných zbraní a uložení ratifikačních listin u generálního tajemníka OSN. Věříme, že budete podporovat úsilí dalších států o dosažení stejného úspěchu. Zejména u států svázaných koaličními dohodami. Naše činnost je totožná s vaší - t.j. dosažení úplného zákazu používaní jaderných zbraní a jiných zbraní hromadného ničení a předcházení ozbrojeným konfliktům.

    Obraz současného světa není uspokojivý. Více a hlasitěji se ozývá válečný pokřik. Dnes a denně slyšíme a čteme, kde se zase bojuje a bombarduje. Častěji a důrazněji se dozvídáme o nových a stále ničivějších zbraňových systémech. Mezi nimi vynikají zejména balistické mezikontinentální rakety nikoliv s klasickou výbušninou, ale s jadernou náloží. V ničen jsme se zřejmě nepoučili z minulých válečných dobrodružství s desítkami milionů obětí.

    6. a 9. srpen roku 1945 - již tři měsíce po ukončení 2 světové války v Evropě je svět ohromen šokující zprávou. Spojenými státy byla použita zcela nová ničivá zbraň. Pouhé dvě bomby na dvě města Japonského císařství - Hirošima a Nagasaki. Výsledek? Hirošima více jak 200 000 obětí, Nagasaki více jak 120.000 obětí, obě města totálně zničená. To byl rok 1945.

    Po 63 letech mimo globální jaderné mocnosti (USA a RF) disponuje sice omezeným ale stejně nebezpečným jaderným potenciálem minimálně pět dalších států. To představuje několik tisíc jaderných náloží a několik tisíc balistických raket. Kolik set milionů mrtvých by bylo při jejich použití, si nedovede nikdo ani představit. Více jak 320 000 obětí v Hirošimě a Nagasaki nechtělo válku, ale mír! Úplně stejně jako nyní stovky milionů lidí na celém světě.

    Hrůza z následků těchto dvou bomb zanikla v euforii vítězství nad fašismem. S odstupem času a v situaci hrozby nové války se však jeví poněkud jinak. Bylo vůbec nutné na civilní cíle a obyvatelstvo již prakticky poraženého státu použít tuto ničivou sílu? Stále častější a důraznější připomínání hrozby nové války za použití nejen jaderných, ale i dalších nových ničivějších zbraňových systému zaznívá k politování zejména ze strany západní části světa. Jsme přesvědčeni, že je nutno společným úsilím zabránit vzniku ozbrojeného konfliktu s nebezpečím použití jaderných zbraní. Zabránit šílencům ke zničení lidstva.

    Praha 30. července 2018

    Asociace Vojáci proti válce, předseda Plk. v.v. Jiří Bureš
    České mírové fórum, předseda PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D.
    Českoslovenští vojáci v záloze za mír, předseda Pplk.v.z.Ing. Ivan Kratochvíl
    Klub českého pohraničí, předseda JUDr.. Gustav Janáček

    0 0
  • 08/02/18--11:36: Article 4
  • Ukrajina žádá ČR, aby na hrobě českých vojáků ve Zborově nahradili slovo „slovanský"

    © Foto: Public domain/Dezidor
    2.8.2018  Sputnik
    Ukrajinská státní komise ve spolupráci s Českou republikou požádala české úřady, aby poupravily text na pamětní desce umístěné na hrobě československých legionářů v ukrajinském městě Zborov v Ternopilské oblasti. O události informoval český server Aktualne.cz.

    České ministerstvo obrany minulý rok provedlo rekonstrukci pamětního komplexu na místě, na němž v roce 1917 zahynulo celkem 173 Čechů v bitvě u Zborova.

    Na pamětní desce byl obnoven text z roku 1927, ve kterém se píše — „zde, na staré slovanské půdě, odpočívají synové Československa padlí v bitvě u Zborova".

    Ukrajinská státní komise ve spolupráci s Českou republikou požádala, aby byl původní text nahrazen slovy — „zde, na staré ukrajinské půdě".

    Komise pod vedením místopředsedy ukrajinské vlády Pavla Rozenka ve svém dopise uvádí, že Kyjev od samého začátku plánované rekonstrukce nesouhlasil se souslovím „na staré slovanské půdě".

    Česká republika to však odmítá a tvrdí, že Ukrajinci proti frázi během projektu neprotestovali. Podle ČR měl tajemník ukrajinské meziresortní komise Svjatoslav Šeremeť vyjádřit námitku až před slavnostním otevřením památníku, který se konal dne 2. července 2017.

    Dagmar Martínková, jedna z účastnic podílející se na rekonstrukce památníku, uvedla, že Šeremeť neměl během diskuse o technické dokumentaci a samotné rekonstrukci žádné námitky. „Nic nenamítal, s ničím nám nepomáhal, všechno mu trvalo strašně dlouho. Stejně jako tamním úřadům,"prohlásila Martinková.

    „'Starou slovanskou půdu' chápou zřejmě i kvůli ruské okupaci Krymu a bojům na východní Ukrajině jako přiklánění se k rusofilství. Což považuji za nesmysl," vysvětlila Martinková ukrajinský postoj.




older | 1 | .... | 607 | 608 | (Page 609) | 610 | 611 | .... | 683 | newer