Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 615 | 616 | (Page 617) | 618 | 619 | .... | 668 | newer

    0 0

    Jana Maříková
    17. 8. 2018
    Včera jsem při zběžném prohlížení facebooku narazila na status jednoho z mých zdrojů z Kurdistánu a okolí - Hade S Shingaly. Doslova zněl: " Aktuální zprávy. Právě teď.
    Turecké letecké údery proti PKK (vojenským srukturám Kurdské strany pracujících) na hoře Sindžár." Hora Sindžár a okolí je místo, kam uteklo asi 50 tisíc Jezídů poté, co na jejich hlavní sídlo Shengal v roce 2014 zaútočil Islámský stát (IS) a začal je masově vraždit a zotročovat. Nakonec je v jejich útočišti na hoře Sindžár obklíčil. Další tisíce jich tam zemřely. Tehdy je PKK a YPG ( Lidové obranné jednotky) s leteckou pomocí Američnů doslova vysekaly a umožnily jim útěk přes Sýrii do jižního Kurdistánu.


    Nejprve jsem si myslela, že je to starý status. Turecko začalo v květnu, po oficiálním obsazení severosyrského kantonu Afrín, tedy po aktu mezinárodní agrese, útočit na severní Irák a zejména na stanoviště PKK s okřídleným heslem "boje proti terorismu". Pak přišly volby v Turecku a s nimi jiná témata. Severní Irák - Kurdistán - na chvíli zmizel ze zpráv. A včera to tedy začalo znovu. Turecko letecky útočí na místa, kde našli Jezídi útočiště. Což se následně bohužel potvrdilo z více zdrojů, spolu s dalšími detaily. Kerem Schamberger, Jan Jessen, Cengiz Doldur. Všichni útoky ze svých zdrojů potvrdili spolu s upřesněním, že při náletu na konvoj, který se neblahou shodou okolností vracel ze smuteční slavnosti ve vesnici Kocho, před čtyřmi roky kompletně vyhlazenou IS - muži povražděni, děti a ženy zotročeny nebo prodány - zahynul jezídský velitel místních jednotek PKK Mam Zaki. Novinář Matthew Barber napsal na svém Twitteru: "Dnes, v den čtvrtého výročí masakru ve vesnici Kocho, kdy IS vyvraždil celou vesnici v rámci genocidy Jezídů, bombardovalo Turecko jezídský konvoj, který se vracel ze vzpomínkové slavnosti. Byl při tom zabit Mam Zaki, důležitý velitel jezídské PKK." Kerem ještě doplnil, že byli zabiti další dva lidé a mnoho zraněno.

    Mam Zaki

    Jan Jessen, také novinář, doplnil tuto smutnou informaci svým pohledem na celou věc: "Islámský stát tehdy vyhladil celou vesnici. Džihádisté zavraždili 380 mužů a unesli 700 žen a dětí. Před čtyřmi lety panovalo nad jezídskou genocidou obrovské rozhořčení. Dnes se celý Západ dívá, jak jeho turečtí spojenci utlačují jezídskou menšinu v kurdském kantonu Afrín v sverozápadní Sýrii - a Německo s vojenskými poctami oficiálně přivítá právě toho muže, který nechává bombardovat domovské území Jezídů v Iráku."

    Turecko pokračuje v politice IS - tedy likvidace náboženské menšiny Jezídů. Nejen v Afrínu, kde jsou vystaveni systematické násilné "asimilaci" a nucení k islámu, ale i v Iráku. Irácká vláda hraje mrtvého brouka, stejně jako vedení iráckého Kurdistánu.

    Erdogan potřebuje odvést pozornost od vnitřních problémů. Turecká lira padá volným pádem, jak píše ve svém článku pro deník Haaretz, nazvaném "Turecká krize, Erdogan hledá útočiště ve fantazii, paranoie a bojích s padající lirou", zveřejněném 14. srpna, analytik David Rosenberg. "A to je to, co se děje. Turecká lira je ve volném pádu, což způsobí tureckému zadluženému firemnímu sektoru další dluhy, které nemůže splácet a hrozí, že vytvoří bankovní krizi, která znásobí již tak vysokou míru inflace v Turecku a snadno zatlačí ekonomiku do hluboké recese." Také zmiňuje, že více než u jiných krizí, kterým Turecko kdy čelilo, je tahle víceméně "výsledkem práce jednoho muže, a to je Recep Tayyip Erdogan", který je v čelných pozicích ve státě už 16 let.

    Odvedení pozornosti od vlastní neschopnosti musí být dokonalé. Ať to stojí co to stojí. Takže se nejen válčí a bombarduje v severním Iráku, ale turecká armáda podpaluje také lesy v Dersimu - v rámci boje proti terorismu. Aby se gueriloví bojovníci neměli kde ukrývat. Opět to potvrzuje více zdrojů, (Kerem Schamberger, Alican Önlü a další přímo z místa píšou o tom, že policie a vojsko do určitých oblastí nechce pouštět lidi - a ne pro jejich vlastní bezpečí). Fotografie hořících lesů se objevují znovu a znovu. Spolu s těmi, kde hoří olivové háje v Afrínu, ze stejného důvodu - boj proti terorismu a vyhánění lidí z oblasti. Dersim má zůstat neobydlený, pokud možno, a v Afrínu budou jen spřátelení džihádisté. I kdyby byla PKK skutečně teroristickou organizací - a ne, že by v její historii nebyly hodně temné momenty - takové škody, jaké vznikají v rámci boje proti ní, doslova spálená země, popel a prach - to by sama PKK nikdy nezvládla.

    Jak tohle dopadne, to nikdo neví. Jistě hodně lidí doufá, že Erdogan padne. Ale tak jednoduché to nebude - Rusko už nabídlo - podle informací Terezy Spencerové - pomocnou ruku a chce obchodovat s Tureckem v národní měně místo dolarů. Země BRICS by prý mohly přijmout Turecko do své náruče... De gustibus non est disputandum, chce se mi říct. Když chtějí mezi sebe válečného zločince a člověka, který vlastní zemi přivedl "cu grunt" a místo peněz má alláhy - nechť si ho dopřejí. Erdogan totiž na na setkání se svými příznivci vykřikuje - " Oni mají dolar, my máme Alláha." Takže se vtipkuje na téma, koli alláhů bude stát jeden oběd...

    0 0

    - VK -
    17.8.2018 AENews
    Ministerstvo vnitra ČR v pondělí publikovalo svoji další čtvrtletní zprávu o stavu extrémismu v ČR za II. čtvrtletí tohoto roku [1] a jak už se dalo očekávat, opět se v ní dočteme informace, které jsou doslova jako z jiného světa. Došlo ovšem k zásadní věci, kterou si musíme rozebrat. Ministerstvo vnitra změnilo newspeak a již neoznačuje ve zprávě pronárodní zpravodajské servery za alternativu, ale za “kvazi-mediální projekty”.

    Tohle je zásadní posun, protože to znamená, že vnitro posunulo hodnocení serverů alternativy blíže k regulérním médiím, i když s předponou “kvazi”, tzn. “rádoby”. Na jedné straně jde samozřejmě o nálepku na 3. stupni Odporového gradientu (diskreditace), jenže ve zprávě už se nikde neobjevují slova jako “proruské médium”, “proruský narativ”, “ruský vliv” apod. Vnitro tak jednoznačně začalo couvat ze svého narativu, který od roku 2014 nálepkoval českou alternativu jako “proruskou”.

    Dogs of Berlin: Syrský migrant rovná do latě německého policistu. Programovací seriál na Netflixu pro německé obyvatelstvo, aby pochopilo, na co se má připravit a kdo bude už brzy vládnout v Německu nejen v ulicích. Německo je už úplně ztraceno. Česko má ještě šanci se islamizaci postavit.

    Stejně tak vnitro zcela vypustilo označení “konspirační servery”, protože takový narativ již nebyl únosný, protože alternativa informuje o tom, co se děje ve světě doopravdy a díky internetu si lidé mohou ověřit, že nejde o konspirace, ale zkrátka o tvrdou pravdu. Vnitro ponechalo ve zprávě pouze “konspirační teorie” per causa. Proto ani ve čtvrtletní zprávě nenajdeme zmínky o konspiračních serverech a nově se tedy setkáváme s newspeakem “kvazi-mediální projekty”.
    Není nám jasné, kdo na vnitru rozhoduje o tom, co to je mediální projekt a naopak, co to je kvazi-mediální projekt. Slovo “médium” znamená “prostředník”, resp. zprostředkovatel. Mediální projekt zprostředkovává informace. Vnitro zřejmě škatulkuje podle vlastnických struktur. Servery tuneláře Zdeňka Bakaly jsou tedy mediální projekty, zatímco servery financované z kapes občanů a z dobrovolných příspěvků jsou zřejmě ta kvazi-média. Posun ve výrazu však ukazuje, že ani vnitro už nemůže alternativě odepírat mediální status.

    Vnitro opět rozdávalo ocenění, první na přetřesu Národní demokracie, Adam B. Bartoš a knížka šéfredaktora Aeronetu


    Hned v úvodu zprávy o tzv. pravicovém extrémismu se dozvíme o Adamu B. Bartošovi a jeho Národní demokracii, že se v dubnu účastnil Mezinárodního ekonomického fóra na Jaltě. Stejně tak si vnitro všimlo, že podpořil Mezinárodní kongres mírových sil, který proběhl pod záštitou Vladimira Žirinovského. Co je však naprosto zarážející a byli jsme na to do redakce upozorněni, to je zmínka ve zprávě o tom, že Adam B. Bartoš mi vydal v jeho nakladatelství / vydavatelství moji knihu Human Ex Machina. Vnitro to ve zprávě cituje slovy: “(Adam B. Bartoš) ve svém knižním vydavatelství vydal novou knihu šéfredaktorovi dezinformace šířícího webu Aeronet, který publikuje pod pseudonymem Vedoucí kolotoče.” Znovu se důrazně ohrazuji proti těmto nálepkám, které vnitro neustále nalepuje na náš server. Jaké dezinformace? Nepohodlné informace nejsou dezinformace, nepohodlné informace jsou pravda.

    Naprosto netuším, co je tak zvláštního na knize, která se zabývá 4. průmyslovou revolucí, umělou inteligenci, světovou globalizací a digitální ekonomikou. To jako má být extrémismus?
    Nevšiml jsem si, že by za dezinformační médium byla označena třeba Česká televize, která šíří dezinformace jako na běžícím pásu, vrcholem čehož byla reportáž, kdy ČT vydávala obrazové záběry dělostřelecky ostřelovaného Luhansku na východní Ukrajině za unikátní záběry z Damašku, na který dopadají americké rakety s plochou dráhou letu. Video o tomto skandálu ČT jsme přinesli zde. Řádění Porošenkovy kyjevské junty u města Luhansk, kde ukrajinská armáda dělostřelecky útočila na místní bytovky a rezidenční čtvrť, se tak stalo dezinformačním obrazovým materiálem České televize, za peníze koncesionářů.
    Nevšiml jsem si, že by vnitro zařadilo ČT do čtvrtletní zprávy, je to mj. i podnět pro bezpečnostní výbor sněmovny, aby se tímto také zabýval. Stejně tak je podivné, že se ve zprávě neobjevuje nový a aktuální druh extrémismu v ČR, zlovolné zahazování emailů občanů ČR na freemailových serverech Centrum.cz, Atlas.cz a Volny.cz, pokud obsahují vybraná klíčová slova, textové řetězce, které odkazují na servery alternativy, na servery zabývající se homeopatikou, léčitelstvím apod. Články jsme přinesli zde. Možná je načase, aby poctivé a pravdivé výroční zprávy o extrémismu začal vydávat náš server, protože vnitro na to evidentně kapacitně ani profesně už nestačí. Budeme nad tím uvažovat.

    Profesor Konvička na seznamu i přesto, že byl zproštěn obvinění u soudu a do zprávy se dostala i vepřová hlava

    Do zprávy se dále dostala i advokátka Klára Samková, která dostala od Advokátní komory ČR pokutu 25,000 Kč za to, že v roce 2016 proklela tureckého velvyslance poté, co se ohradil proti jejímu výroku o islámu, že je to totalitní režim. Když se na to díváme z jiného pohledu, začínáme mít pocit, že tyto zprávy o extrémismu vůbec žádný extrémismus neobsahují, protože popisují obyčejné lidi, kteří mají obyčejný jiný názor na společenské procesy, které probíhají v ČR v mnoha ohledech bez možnosti státu je jakkoliv ovlivňovat.

    Stejně tak je ve zprávě uvedeno, že soud v Českých Budějovicích zastavil trestní stíhání Martina Konvičky za nenávistné výroky na internetu, a to prý kvůli tomu, že nešlo prokázat, že to byly jeho výroky a ne někoho jiného. V tom případě mi ale uniká, proč Ministerstvo vnitra zařazuje profesora Konvičku na seznam, když ho soud zprostil obvinění? V textu je manipulativní zdůvodnění, že Konvička sice byl zproštěn obvinění, ale nikoliv kvůli tomu, že by byl shledán nevinným, ale kvůli neschopnosti soudu prokázat mu autorství nenávistných komentářů na internetu.

    Vepřová hlava. Podobná (ale bez brýlí) byla nalezena v prasečáku Lety.
    Obviněný byl zproštěn, ale víme, že je extrémista tak jako tak, a proto ho dáme na seznam, řekli si na vnitru. Ve zprávě je i Tomáš Vandas z DSSS, kde je informace o tom, že Národní demokracie a Dělnická strana sociální spravedlnosti vytvořily v Plzni koalici do podzimních voleb. A naprostou perlou celé zprávy je informace o tom, že policie obvinila jistého mladíka, který do vepřína v Letech u Písku umístil vepřovou hlavu na protest proti tomu, že vepřín skončil a lidé tam přišli o práci.

    Podle informací naší redakce jde o syna maminky, která v prasečáku společnosti AGPI pracovala a po odkoupení prasečáku státem za skoro půl miliardy korun z kapes českých daňových poplatníků měla přijít o práci. Na místě prasečáku má vyrůst Romský památník holokaustu, konkrétně romského holokaustu, na což stát uvolní podle ministerstva kultury další peníze, opět z kapes daňových poplatníků. Článek najdete zde. Mladík tak chtěl podle všeho protestovat proti tomu, že byl prasečák zlikvidován a lidé přišli o práci.

    Ztráta práce kvůli etnickému holokaustu, který nemá oporu u historiků na II. sv. válku a na straně druhé marné volání Čechů po památníku obětí Totaleinsatz

    Firma AGPI podle našich informací nabídla zaměstnancům práci v jiném provozu, ale to nemohli mnozí místní přijmout kvůli dalekému dojíždění za prací. Tohle je potom důsledek. Nenoste prasečí hlavy do prasečáku, dočkáte se obvinění od policie z pohrdání romským holokaustem, který nikde ve světě není oficiálně uznán, ale Česko bude výjimkou. Česko je asi ropný tygr, má peněz na rozhazování, takže může stavět památníky furt pryč. Je přitom zajímavé, že dodnes nikde nestojí památník do Německa zavlečených českých občanů, kteří zahynuli v Německu během Totaleinsatz. Podněty pro výstavbu památníků a monumentu vyznívají do ztracena.

    Totální nasazení byl program zavedený v Protektorátu Čechy a Morava, který dosáhl svého vrcholu po porážce Wehrmachtu u Stalingradu. Stovky tisíc českých občanů byly zavlečeny do Německa a tisíce jich zahynuli během náletů spojeneckých bombardérů v Porýní, kde byla koncentrována německá zbrojní výroba a drtivá většina totálně nasazených z Protektorátu. V Německu pracovalo pro Říši na nucených pracích na téměř půl milionů českých občanů. Dodnes jsou počty zahynulých Čechů v rámci programu Totaleinsatz utajované. Informace o tom nepřináší nikdo, pouze my, alternativa. A někdo má tu drzost na nás plivat a označovat nás za dezinformační server.

    Předvolání na Úřád práce v Protektorátu kvůli Totálnímu nasazení. Předvolánky úmyslně neuváděly, za jakým účelem je předvolání vystaveno. Příkaz k Totálnímu nasazení byl totiž předáván osobně do ruky.

    Extrémismem je, když českého bílého mladíka na bazénu v Dubí zmlátí 7 etnických spoluobčanů, kteří za skoro 30 let a desítky miliard korun pro romské neziskovky měli být už dávno převychováni, integrováni a inkludováni do české majoritní obce, ale dosud to tak není a lidé se jich bojí. V Dubí se zamykají dveře i přes den, boty se schovávají dovnitř, auta se zamykají do garáží, kdo nemá garáž, tak si domů na spaní bere z auta stěrače, protože kdyby je nechal na autě, ráno je tam už nemá. Situace je extrémní, lidé se bojí a volají o pomoc, ale ve výroční zprávě vnitra nikde nevidím o extrémismu těch, kteří napadají příslušníky majoritní obce v České republice, ani slovo. Protože ty problémy v Dubí nejsou nového data, které by se do čtvrtletní zprávy nestihlo, to je problém, který není řešen celé dekády.

    A je skandální, že do zprávy o extrémismu se zahrne knížka, která pojednává o umělé inteligenci a 4. průmyslové revoluci, nebo že se tam najde místo pro člověka, kterého soud zprostil obvinění, nebo dokonce kauza vepřové hlavy. Ty skutečné a pravdivé extrémistické události si totiž do zprávy opět a znovu cestu nenašly. Ze zprávy nakonec byla vypuštěna SPD, ale to nic nemění na tom, že tyto čtvrtletní zprávy jsou plácáním vody v kbelíku, zatímco vedle o kousek dál zuří povodeň migrace, islamizace, násilí proti majoritní české veřejnosti ze strany menšin, pozitivní diskriminace, propagace deviací a především extrémismus v oblasti cenzury informací, emailů a svobody slova.

    Rakouské dráhy spustily novou reklamu na Rodinnou slevovou kartu, v hlavní roli dva gayové, jeden je Arab a oba se starají o bílé dítě

    Závěrem si dovolím ukázat příklad extrémismu z Rakouska. Jeden z našich čtenářů nám z dovolené poslal fotografii z rakouského nádraží. Rakouské federální dráhy ÖBB se dočista zbláznily, protože na nádražích vylepily nové velkoplošné reklamy na tzv. Rodinnou kartu výhod. Je to slevová a odměnová karta za pravidelné používání služeb ÖBB. Takže co, čekali byste reklamu na rodinu na plakátu, když jde o Rodinnou kartu výhod, že? Jenže vedení ÖBB si rodinu představuje tak, jak je vidět dole na fotografii od našeho čtenáře.

    Dva chlapi, běloch a tmavý migrant, podle vzhledu Arab, a oba dva drží malé bílé mimino. Multikulti rodinka, ale navíc homosexuální, dva chlapi s dítětem. Pánové z vnitra, tohle chcete i v ČR? Rozvrat tradiční rodiny jede v Rakousku na plné pecky a státní rakouské dráhy cílí svoji reklamu s rodinnou kartou na homosexuální mužský pár s adoptovaným dítětem, přičemž jeden z mužů je migrant, Arab. Tomuto chceme jako alternativa v ČR zabránit, těmto geneticky reprogramovacím procesům, které jsou součásti Kalergiho doktríny islamizace a multigenderizace Evropy.

    Reklama Rakouských drah na Rodinnou kartu výhod.
    Extrémismem jsou devianti s holými zadky, kteří minulý víkend kráčeli a producírovali se po Praze v rámci Prague Pride 2018 průvodu. Musely se na to dívat i děti, malé děti, které si teprve ukotvují vzory a modely svého chování v rámci svého vývoje. Dítě, které vidí nemocnou a sexuální deviací zasaženou osobu, začne její model chování přebírat a považovat za přirozenou, sobě vlastní. Tyto průvody zvrácenosti musí přestat!

    Proč rakouské státní dráhy na rodinnou kartu výhod připraví reklamu s dvěma muži, bělochem a mužem arabského původu, jak drží malé bílé dítě? Co to má sakra společného s rodinou? Kde tam vidíte rodinu? Já ji nikde nevidím. Žena prostě zmizela, není. Místo ní je tam Arab. Co to znamená? No, asi to, že na plakátu vidíme scénu, kdy bílý Rakušan se rozešel s manželkou, vzal s sebou dítě a šel na nádraží se seznámit s Arabem. Oba dva vytvoří registrovaný svazek, budou mít svatbu a budou vychovávat bílé dítě. A teď mi řekněte, pánové z vnitra, co je větší extrémismus: Deviace modelu tradiční rodiny nebo vepřová hlava v prasečáku?

    -VK-
    Šéfredaktor AE News

    0 0

    Havel moc bezmocných obálky
    Mirko Raduševič
    Dobu rozkladu feudalismu, nástup kapitalismu, osvícenecké reformy Josefa II. (zrušení nevolnictví a toleranční patent 1781) – to vše máme spojené s tím, čemu říkáme národní obrození.



    Podíváme-li se do učebnic, zjistíme, jaký je důraz kladen na fakt, že národní obrození zejména souvisí se snahou dokázat, že česká kultura se vyrovná ostatní evropské kultuře. Do čela se staví badatelé, ale především spisovatelé. Kdo si nevzpomene na Erbena, Čelakovského, Němcovou, Kollára, Kraméria, Tyla (ten dokonce velel lidu na barikádách v r.1848) a další neméně významné postavy české literatury. Dochází až k tomu, že například slovy historika Štaifa „Havlíček byl dlouhá léta uctíván též jako moderní český národní mučedník.“ Spisovatelé hráli v emancipačním úsilí mobilizační roli spojenou s politickými cíli. Paralelu spisovatelé – politika můžeme hledat rovněž u jižních Slovanů. Navíc jak Štaif připomíná dobové heslo znělo: „Není svobody bez národnosti" (viz ). Zejména na obrazu básníka Havlíčka můžeme prezentovat tehdejšího liberála bojujícího s dobovým establishment proti nepřátelům české národní věci. To je Karel Havlíček Borovský, ovšem jsou zde další, na jejichž smýšlení, názorech, postojích se utvářela česká kulturní elita jako alternativní sociální a kulturní faktor vůči elitám tradičním či již etablovaným.

    Toto byla součást vyrovnávání se s imperiální nadvládou, což můžeme sledovat v té době i v jiných částech Evropy a všichni vycházejí z toho, že národ je národem, pokud jeho příslušníci mluví společným jazykem. Vzniká kult národní literatury a národních básníků – tvůrci národního literárního jazyka (Puškin, Ševčenko, Mickiewicz, Botev, Petöfi, Prešern, Njegoš…). Všichni tito spisovatelé jsou svým národem oslavováni a vynášení do nebes. Spisovatel má prestiž a stává se duší – svědomím národa.


    Období socialismu


    O shora uvedené víme a dobře to známe ze školní výuky. Ovšem známe a uvědomujeme si stejné pokračování tohoto modelu?

    Zřejmě nikoli, ale tento model pokračuje za doby jednak okupace v druhé světové válce a také v dobách minulého režimu. To známe nikoli ze škol ale z vlastní životní praxe. Že by se toto ve školách již začalo vyučovat?

    Ideologové a strana opět nejen u nás potřebovala spisovatele jako mluvčí a nositele socialistických myšlenek. Pro tehdejší stranické ideology bylo jednoduché navázat na obrození a jen začít podporovat již poněkud staromódní myšlenky. Na jedné straně se ve školách předčítaly a učily výklady národních spisovatelů a myšlenky internacionalismus se přenechaly na současných tvůrcích, kteří byli státem podporovaní, dotovaní až po luxus na zámku v Dobříši. S čím ale stát nepočítal, že s idealizací svých mluvčích a podporou masové literatury bude mít spisovatel obrovskou moc, a to spisovatel jakýkoli i ten, který není režimem uznáván. Undergroundová literatura se dokonce stala ještě významnější.

    Nastává paradoxní situace, že sice Západ je mnohem dále v technologiích, ale kam se hrabe tamější lid ve znalostech literatury a umění na lid socialistický. Tehdejší ideologií podporovaná literatura a umění vůbec, včetně čtvrtečních front na knižní novinky, přináší vzdělanost.

    Do roku 1990 je spisovatel stále ještě u nás legendou a mluvčím. Pamatujeme na to, že navíc underground se stal svědomím národa. Je to působení, které Václav Havel nazval „moc bezmocných“. Pochopitelně, že tomu napomáhal finančně i Západ podporou literatury z východní Evropy. Tehdy skutečně spisovatel měl moc, a dokonce i ten, který psal jen do šuplíku.


    Kdo je dnes elita a mluvčí


    Pád Železné opony celou situaci naprosto změnil, a to nejen v tom, že Západ přestal mít zájem o východoevropské spisovatele. Přestal je překládat, vydávat a podporovat. Začínáme se u nás setkávat s tím, že klesá zájem o literaturu a umění. Lidé se u nás začínají stále více podobat lidem na Západě, a to se všemi s novými zvyky a starostmi. Stačí se podívat na počty výtisků knih. Proti deseti a někdy statisícovým nákladům jsou dnes spisovatelé rádi, když jejich kniha vyjde v nákladu dvou nebo tří tisíc. Digitální technologie dnes umožní vydat knížku co nejlevněji i jen v desítkovém nákladu, což mnozí autoři vítají. Netřeba mluvit o tom, které knihy dnes dosahují desetitisícové náklady. Jsou i statisícové – kuchařky.

    Spisovatelé stejně jako na Západě se stávají se vším všudy jen další profesní skupinou. Kde je důvod, aby byli nadále mluvčími nebo dokonce svědomím národa s prioritou před jinými profesemi? Spisovatel ztrácí svoji dřívější moc. Zatímco dříve byl spisovatel bezmocný a měl moc, nyní ji ztratil a zůstala jen bezmocnost. Může nám to být líto, ale tak dnes tento stav věci a problému stojí. Priorita je dnes propůjčena jiným skupinám, u kterých to vyplývá z povahy prospěšnosti nebo charakteru jejich práce. Míra prospěšnosti je dána hodnotovým žebříčkem dané společnosti. Mluvíme-li o demokracii, prioritu mají ti, kteří byli demokraticky volení a nikoli ti, kteří se sami prohlašují za mluvčí nebo elitu. Elitním se lze stát, ale jen ve své profesi.



    Související:


    0 0

    - rp -
    17.8.2018 SvobodnajaPressaPrvníZprávy
    Většina politologů se domnívá, že Petro Porošenko prohraje prezidentské volby na Ukrajině, které by se měly konat příští rok na jaře.



    Proto se Petro Porošenko připravuje na útěk a má v úmyslu opustit Ukrajinu hned po volbách. K tomuto závěru došel politický analytik a expert Dmitrij Kornejčuk.

    Analytik je přesvědčen, že si Porošenko podepsal „ortel“, když žádal, aby se zpřísnila pravidla pro získávání dotací, kde se berou v úvahu příjmy všech členů rodiny, i těch nepřihlášených v bytě.

    Dmitrij Kornejčuk je přesvědčen, že po takových změnách vypukne v zemi nový Majdan.

    „Požadavky na zpřísnění pravidel pro získání dotací, které berou v úvahu příjmy všech členů rodiny, včetně těch, kteří nejsou registrováni v bytě, je podvodem prezidenta. Po tom, podle odborníka, je pro Porošenka jedinou cestou útěk do zahraničí.

    Již před rokem bývalý poslanec Olejnik tvrdil, že Porošenko vypravil do Španělska dvě letadla s penězi a uměleckými cennostmi pod záminkou diplomatického nákladu. Podle něj tyto informace získal od celníků a SBU.

    Navíc podle bývalého poslance velvyslanec Ukrajiny ve Španělsku, který je dobrým přítelem Porošenka, dohlíží na dům prezidenta ve Španělsku.

    „On potom bude všechny přesvědčovat, že utíkal z Ukrajiny jen s příručním zavazadlem," zdůraznil Olejnik.

    V článku New York Times z února tohoto roku se píše, že nejnebezpečnější nepřátelé Ukrajiny nejsou Rusové, ale korupce a zneužívání úřadů.

    Symbolem korupce američtí novináři označili tři vily ve Španělsku. Luxusní byty na jižním pobřeží u Estelony patří prezidentovi Petro Porošenkovi, náměstkovi Bezpečnostní rady (NSDC) Olegu Gladkovskému a prvnímu místopředsedovi parlamentní frakce „Blok Petro Porošenka“ Igoru Kononenkovi…
     
     
    Související

    0 0

    17. 8. 2018       yandex
    Ve Washingtonu vládne neskrývaná panika. Všechny plány Američanů na Kaspik se přes noc zhroutily. Putin byl v Kazachstánu! Kam spěchá Rusko a proč je právě teď podepsána historická dohoda? ... Není žádným tajemstvím, že nyní v Afghánistánu začíná nové kolo boje proti terorismu - Amerika tam urychleně posílá své vojáky. Docela náhodou (chápete, že?) právě do Afghánistánu nyní prchají teroristé DAEŠ ze Sýrie a Iráku. Není těžké se dovtípit, s čím souvisí aktivizace vojáků ve Střední Asii. Podle našeho názoru jsou pokusy Američanů o otevření nové středoasijské fronty proti nám evidentní. 



    ... Abychom měli situaci pod kontrolou, naše vojenské velení rozhodlo o úplné obměně infrastruktury Kaspické flotily ruského námořnictva. Ministerstvo obrany navíc rozhodlo, že hlavním městem Kaspické flotily bude od roku 2019 město Kaspijsk. ... počet vojáků Kaspické flotily bude několikanásobně zvýšen. ... zdá se, že v příštích dvou letech budeme plně připraveni na jakýkoli vývoj událostí v Kaspickém moři.

    Zapamatujme si ten den. 12. srpna 2018 proběhla skutečně epochální událost. V neděli přicestoval ruský prezident do kazašského města Aktau, kde se konal summit zemí "kaspické pětky". Na setkání přijely také hlavy dalších tří států: Azerbajdžánu, Íránu a Turkmenistánu. Kazachstán byl hostitelskou zemí summitu. Po 22 letech zdlouhavých tahanic si země "kaspické pětky" konečně rozdělily mezi sebou největší světovou vnitřní vodní plochu. Připomeňme si, že potřeba nové dohody vznikla po zhroucení Sovětského svazu. Ano, ano, všechny problémy jsou právě kvůli tomu. Do roku 1992 patřilo 86% Kaspického moře Sovětskému svazu, dalších 14% Íránu. Po rozpadu naší vlasti však bývalé republiky, jak se dalo předpokládat, začaly uplatňovat své právo na Kaspické moře. Prý došlo k rozvodu - rozdělme majetek, přátelé! Samozřejmě, v tomto případě bylo Íránu všechno jedno, nic svého neztratil, ale nemohl ani žádat něco navíc. Kdo tratil? Pouze my! Přibližně 67% Kaspiku jsme byli nuceni předat pod kontrolu bývalých sovětských republik. Co máme v důsledku toho? Jak proběhlo rozdělení Kaspiku?

    Podle dohod bude oblast Kaspického moře rozdělena následujícím způsobem: Rusko - 19%, Ázerbájdžán - 20%, Kazachstán - 29%, Írán - 14% a Turkmenistán - 17%. Úmluva podepsaná v Aktau jasně stanoví práva a povinnosti každé strany a předepisuje rozdělení hlubiny, přírodních zdrojů, vzdušného prostoru a samotného dna Kaspického moře. Ale jsou tu i detaily. Aby se zabránilo byrokratickým průtahům, budou některé otázky země koordinovat bilaterálně. Pokud se například jedna ze zemí rozhodne vést potrubí po dnu Kaspického moře, jehož území patří jinému státu, stačí, aby strany vyjednávaly mezi sebou, aniž by se uchýlily k rozšířenému formátu pěti států. Největšího průlomu však bylo dosaženo s ohledem na vojenskou neutralitu Kaspického moře. Rusko trvalo na tom, že žádná ze zemí "kaspické pětky" nesmí ve vodách Kaspického moře umísťovat cizí vojenské základny. S Íránem nevznikly žádné problémy - sám je ve válce se Spojenými státy. Naše bývalé bratrské republiky však měly ohledně tohoto své názory. Jak je známo, Amerika nepřiložila ruku k rozpadu SSSR proto, aby zachovala vliv Moskvy v regionu. Podle úmyslu Američanů měla nová silová centra v Astaně, Ašchabadu a Baku zajistit vstupenku do Kaspického moře.

    Až do roku 2018 se zdálo, že všechno se pro Američany vyvíjí dokonce velmi dobře. V dubnu se jim podařilo podepsat dohodu s Kazachstánem o využívání námořních přístavů Kuryk a Aktau. Prezident Nazarbajev samozřejmě předstírá, že tato dohoda není namířena proti Rusku. Prý jsme Američanům všeho všudy dovolili využívat svou infrastrukturu k přesunu vojsk a vybavení do Afghánistánu. Také jste přece dlouhou dobu poskytovali Američanům koridor do Afghánistánu. Rusko však analogickou dohodu se Spojenými státy zrušilo, proto se Američané přikrádají přes naše sousedy. Není žádným tajemstvím, že nyní v Afghánistánu začíná nové kolo boje proti terorismu - Amerika tam urychleně posílá své vojáky. Docela náhodou (chápete, že?) právě do Afghánistánu nyní prchají teroristé DAEŠ ze Sýrie a Iráku. Není těžké se dovtípit, s čím souvisí aktivizace vojáků ve Střední Asii. Podle našeho názoru jsou pokusy Američanů o otevření nové středoasijské fronty proti nám evidentní. Podrobněji se o novém plánu Američanů můžete dočíst v materiálu "USA spouštějí proti Rusku nový plán - "Afghánistán 2.0". Když se vrátíme k tématu Kazachstánu a jeho rozhodnutí pustit Američany do Kaspiku, poznamenejme, že kazašská elita je velmi závislá na zahraničních aktivech. Říká se, že za tak štědré rozhodnutí jsou Američané připraveni odblokovat rodinné účty Nazarbajeva v rozsahu více než 22 miliard dolarů.

    Jsou to nemalé peníze. Proto služba za službu. Ale nyní se plány Kazachstánu ocitly pod úderem. Budou muset hledat cestu oklikou. A jaké kroky budou podniknuty najisto? Za prvé, teď nemůže být ani řeči o umístění plnohodnotných námořních základen NATO v přístavech Kuryk a Aktau. Za druhé, dohoda zakazuje přemísťování zahraničních vojenských zařízení po Kaspickém moři. Proto zde jsou malá zadní vrátka: Kazachstán prohlašuje, že pro přesun amerického vojenského vybavení do Afghánistánu budou použity běžné komerční nákladní lodě, přičemž místní. Znamená to, že formálně Kazachstán žádné dohody neporušuje. Abychom měli situaci pod kontrolou, naše vojenské velení rozhodlo o úplné obměně infrastruktury Kaspické flotily ruského námořnictva. Ministerstvo obrany navíc rozhodlo, že hlavním městem Kaspické flotily bude od roku 2019 město Kaspijsk. Nyní tam probíhá budování pobřežní infrastruktury a obydlí pro vojáky, je také obnovována flotila. Mimochodem, počet vojáků Kaspické flotily bude několikanásobně zvýšen. Jaký je důvod pro rozhodnutí přesunout Kaspickou flotilu z Astrachaně do Kaspijska? Prvním důvodem je výhodnější poloha Kaspijska k potenciálnímu bojišti. Druhý důvod: v případě poklesu hladiny moře v severní části Kaspického moře bychom mohli ztratit možnost použít těžké lodě v této oblasti.

    Takže do roku 2020 dosáhne Kaspická flotila ruského námořnictva absolutně nové úrovně bojového výcviku a zajistí si úplnou dominanci v celém Kaspickém moři. Proč tak výrazně posilujeme své pozice v Kaspiku? Odpověď je jednoduchá: jsme nuceni reagovat na pokusy Američanů proniknout do této oblasti. Dohoda mezi Kazachstánem a Spojenými státy o tranzitu již byla podepsána a bude trvat do roku 2022. Jak je známo, prezident Nazarbajev je starší muž a když ne dnes, tak zítra tam dojde ke změně moci. Co máme očekávat od nástupců, to je velká otázka. Všechny nové generace politiků jsou zpravidla vychovávány západní kulturou, jednodušeji řečeno - jsou to chráněnci Washingtonu. Navíc není úplně jasné, jaké kroky v budoucnu přijmou orgány Azerbajdžánu a Turkmenistánu ohledně NATO. Ano, dnes jsme podepsali historickou dohodu. Ale v dnešním světě neexistuje žádná zvláštní víra v papírky. Jen skutečná vojenská síla je schopna zastavit agresora. A zdá se, že v příštích dvou letech budeme plně připraveni na jakýkoli vývoj událostí v Kaspickém moři. Je třeba si uvědomit, že tam jsou soustředěny obrovské přírodní zdroje, takže na tuto oblast už dlouho hledí lišácká očka Číňanů, Američanů a zástupců zemí EU, i ručičky svědí. Vládnout zde bude ten, kdo dokáže ochránit prostor Kaspiku před loupežemi a drancování vnějších sil. A pokud vznikne hrozba, pak musíme být připraveni reagovat. Udeřit tak, aby seskupení amerického námořnictva nebo jiného nepřítele bylo zničeno do posledního hajzlíku.

    Nic se nedá udělat, drazí přátelé, takový je život ...
    Čas neúprosně letí, ale právo silnějšího nikdo nezrušil.
    Nemůžeš chránit svůj dům? Pak k vám přijdeme a zničíme vás, pokud jste náš nepřítel. Připomeňme, že Rusku patří asi 40% všech přírodních zdrojů. Je nám co odebrat. Proto v žádném případě nesmíme připustit slabé místo - je třeba být v plné bojové připravenosti! Jak říkal Alexandr III., "Rusko má jen dva věrné spojence: naši armádu a námořnictvo".

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová


    0 0

    Michal Brand
    16.8.2018  Zvědavec
    Na serveru Pravý prostor vyšel článek Víta Kučíka s výše uvedeným titulkem. Tento text se pokouší s tímto článkem polemizovat. Poznámka editora. Tak věcně:


    ad 1) „Hlavním a jediným důvodem útoku na Afghánistán byla eliminace agresivního režimu Talibanu, který umožnil na afghánském území vznik základen Al-Kaidy, odkud tato osnovala, plánovala a prováděla vojenské útoky proti centrům moci USA (Pentagon, Bílý dům, finanční centra, apod.“

    Talibán nebyl žádný agresívní režim - na rozdíl například od USA. Afghánistán za Talibánu nenapadl žádnou cizí zemi. Na rozdíl od např. USA. nebyl to´sympatický režim, nechtěl bych v té zemi žít. Ale jejich země, jejich vláda, jejich věc.

    Útoky z 11. září nemohly proběhnout bez minimálně těsné spolupráce amerických tajných služeb a nejvyšších míst velení Pentagonu - doporučuji např. velice dobrou knihu New Pearl Harbor, kde je podrobně rozebráno, co vše nemohl Osáma zařídit a co přitom muselo proběhnout zcela v rozporu s logikou i předpisy a nařízeními armády USA atd. Mnohem spíše šlo od začátku do konce o akci naplánovanou a realizovanou americkými tajnými službami, s minimální rolí údajných pachatelů, kteří hráli roli pouhého křoví.

    Pamatujete, jak kerosin z letadel roztavil ocelovou konstrukci projektovanou na odolnost i proti nárazu velkého dopravního letadla, takže po nárazu dvou letadel spadly tři mrakodrapy cestou největšího odporu a to sice přímo do svých základů? Ocelová konstrukce se roztavila a na povrchu trosek zůstal zcela nedotčený pas únosce letadla. A do svých základů se sesunul rychlostí řízené destrukce i třetí mrakodrap, nezasažený žádným letadlem a jen minimálním požárem – WTC 7. Náhoda. Náhodička.

    WTC 7 https://www.youtube.com/watch?v=D7Rm6ZFROmc a https://tinyurl.com/y8s7dblj

    Mimochodem z údajných pachatelů útoků 11. září jich minimálně 7 bylo ještě v říjnu prokazatelně naživu a poskytovali interview i západním médiím (USA Today, BBC a další). https://tinyurl.com/ycy3dwb3

    A když USáci vytvářeli „důvody“ k agresívní válce proti Iráku, tak jsme se pro změnu dozvěděli, že vlastně atentátníky z 11. září vycvičil Saddám. A po okupaci Iráku hrdinné usácké jednotky dokonce objevily Boeing, na kterém dle US propagandy dozajista trénovali únosci letadel z 911.

    Ale jako False Flag Attack se 911 režimu USA hodil - a tak USáci napadli Afghánistán.

    A to i přesto, že Talibán byl ochoten Osámu vydat, pokud USA předloží DŮKAZY, že Osáma zorganizoval 911. USA samozřejmě nic nepředložily a napadly bez důvodu Afghánistán.

    Sám Osáma se v prvních videích po 911 pochechtával a říkal, že to amíkům přeje a že je to super AŤ UŽ TO UDĚLAL KDOKOLI.

    Pak USáci obsadili Afghánistán a najednou našli v Kábulu mraky videokazet, kde se Osáma chlubí, že zorganizoval 11. září - jen nám chlapec nějak omládl, zhoustly a ztmavly mu vousy, ztmavly a zhoustly mu vlasy, změnil se mu nos i vzdálenost očí, ale to je jistě jen nepěkná konspirační teorie, kdepak, že by mirko-dušínovský režim USA padělal nějaké důkazy. Vždyť i ta sůl v ampulce, se kterou mával Colin Pówl v OSN, byla pravá.

    Koneckonců, historie USA je přímo vydlážděna útoky pod falešnou jako podvodnými záminkami k válce. Od potopení lodi USS Maine jako zámince k americko-španělské válce a okupaci Kuby a Filipín, přes podvod s útokem v Tonkinském zálivu jako záminkou k válce ve Vietnamu, přes „kuvajtské děti vyhazované iráckými vojáky z inkubátorů“ jako zámince k útoku na Irák poté, co Saddámovi Bush sr. jako prezident USA vzkázal Saddámovi, ať si to jde klidně s Kuvajtem vyříkat a klidně si obsadí tuto bývalou provincii Iráku (viz. např. ultra-neocon Richard Perle ve své knize How to win a war on terror, nebo např. Ron Paul v několika projevech dostupných v Ron Paul Institute a další a další potvrzení této verze událostí), přes Powellovy kresby pastelkou jako „důkaz iráckých zbraní hromadného ničení“ až po „útoky syrské armády chemickými zbraněmi“ nebo „Irán bude mít do roka atomovku“. Hitler s vysílačem v Gliwicích byl ubohý amatér a malovýrobce, USA na to mají velkokapacitní výrobní linku.

    ad 2) „Spojenci Spojeným státům podle Smlouvy vyhověly a protože talibanský režim nebyl ochoten rozumě spolupracovat proti hrozbě Al-Kaidy, po varování a marném diplomatickém úsilí začala vojenská intervence.“

    Taliban byl připraven Osamu vydat, pokud nejprve USA vůbec předloží nějaké důkazy.

    Ale USA nechtěly Osámu, natožpak skutečné pachatele False Flag Attack 911, a napadly Afghánistán.

    ad 3) „Proč jsou zbytky spojeneckých vojsk v Afghanistánu dosud i po 16 letech má jediný důvod – slabost afghánské vlády se udržet u moci přes neustálé ofenzivy talibanských partyzánů.“

    Vojáci USA a jejich vazalů jsou v Afghánistánu i po 16 letech proto, že je to prostě okupační moc, kterou obyvatelstvo Afghánistánu nikdy nepřijme. A vždy proti ní bude bojovat. A místní obyvatelé na to mají nekonečně mnoho času a nekonečně mnoho lidí.

    Jediná šance, jak "vyhrát""válku" v Afghánistánu je proměnit ho na jednu velkou skleněnou a v noci světélkující tabuli. Ale i to by bylo vítězství Pyrrhovo.

    Vláda v Kábulu je slabá. A dokud v zemi budou okupační vojska, nikdy nebude jiná než slabá. Nikdy nebude mít podporu lidu vlastní země. Vždy se bude muset spoléhat na cizí armádu. A jednou skončí celá tato vláda jako Nadžíbulláh. A ten skončil fakt ošklivě.

    ad 4) „Češi se mise účastní díky článku 5 Smlouvy o NATO.“

    Češi se této mise účastní jako vazalský stát USA. Protektorát Czechia und Moravia. Dodáváme zdání legitimity a legality zločinné agresívní války zahájené a pokračující na základě vylhaných záminek.

    Dodatek – bod 5. Nedovážejme muslimskou kulturu a sociálně-ekonomický model do Evropy – dováželi bychom zaostalost, nehumánnost a neefektivnost do té nejefektivnější, nejvýkonnější a nejhumánnější civilizace, jakou tato planeta doposud poznala. Jako bychom lili krabicový rybízák do láhve s Dom Perignon a čekali ve výsledku skvělé šampaňské, ještě lepší než původní Dom Perignon.

    Ale nevyvážejme vojenskou silou ani náš model – k tomu, jak chtějí žít, si musí cizí národy a země dojít samy. Na svoji zodpovědnost a za svoje „peníze“. A pokud jejich model například znamená vysokou úmrtnost a bídu, musí buď oni sami, ze své vůle, svým rozumem a svým poznáním svůj model změnit, nebo s ním mohou být spokojeni – a musí nést ONI jeho důsledky. Ale my nebudeme řešit jejich problémy – na rozpálená kamna si všechny národy, i národy muslimského světa, musí sáhnout vlastní rukou a ne naší. A pokud je ani sáhnutí na rozpálená kamna nepoučí, nemůžeme je přemlouvat. Mohou si na rozpálená kamna sahat jak dlouho a kolikrát budou chtít.

    Takže proč USA jejich vazalové zaútočili na Afghánistán? Protože se tak USA snaží realizovat svoji strategii celosvětové dominance a nadvlády nad světem – jak přesně vysvětlil například již Brzezinski ve svém americkém Mein Kampfu nazvaném „Velká šachovnice“. Případně jak vysvětlili neocons z American Enterprise Institute ve svém dílku New American Century – kde téměř na den přesně rok před 11. zářím volají po nutnosti zbrojit a ovládnout vojenskou mocí celý svět k zajištění „zájmů“ USA; jenom si tak trochu s politováním konstatují, že bez nějakého pořádného katalyzátoru, bez nějaké pořádné události, která by zmanipulovala mínění americké veřejnosti, to nepůjde prodat voličům v USA. Ale už o rok později to šlo. Náhoda. Náhodička. No vážně. Prostě měli jenom kliku, že jim to tak přišlo jako na zavolanou.

    PS: A kdo věří tomu, že USA a jejich mocenská a finanční elita chce ovládnout celý svět pro dobro všech ostatních lidí na celé planetě, včetně nás Čechů, tak to je fakt magor. :-)


    - - -

    0 0

    JK. Novák
    17.8.2018
    Pavel Šporcl oznámil městu i světu, že hymnu na koncertě nezahraje a nezahraje, protože předseda správní rady Nadačního fondu Má Vlast Michal Semín je spojen s hnutím D.O.S.T. a to je antisemitské hnutí, které odmítá multikulturnost, podporuje SPD a navazuje na názory Adama B. Bartoše. Čtenář má možnost přečíst si, s kterými „podobnými názory“ nechce mít P.Šporcl nic společného na tomto webu http://www.akce-dost.cz/manifest-dost/ a posoudit vlastní hlavou co je na Manifestu antisemitského a proti rozmanitosti lidských kultur.


    Po přečtení Manifestu D.O.S.T. čtenář pochopí, že text manifestu mohli akceptovat a podepsat jak Adam B. Bartoš tak i lidé, jejichž příbuzní byli či mohli být v době Hitlera transportováni do nacistických koncentráků. A to se také stalo. Pan Báthora je obětí mediálního lynče, během kterého bylo o jeho názorech řečeno asi tolik jako o textu Charty při povinném podepisování Anticharty. Na platformě Manifestu D.O.S.T. se sešli lidé rozdílných politických názorů, aniž by se, v drtivé většině, zabývali genetickým původem svým či cizím – jak to mívají všelicí nacisté a antisemité ve zvyku. Okamurovci vykopli Staníka - jak sám Šporcl řekl, je třeba si uvědomit, co je důležité a napravovat své chyby.

    Šporcl se i tak jeví na FB i v HDTV jako radikální zastánce Židů, kterým (asi) hrozí pogromistické nálady, které vyvolají signatáři D.O.S.T.. Podíval jsem se tedy na nejvyhrocenější událost po roce 1989 – plánovaný pochod tzv. Mladých národních demokratů“ Erika Sedláčka bývalou židovskou čtvrtí (Josefov) ve výroční den celoněmeckého pogromu – Křišťálové noci (viz wikipedie), na který odpověděla Židovská obec i nežidé vlastním shromážděním, blokádou Maiselovy ulice a demonstrací na Staroměstském náměstí. Mezi celebritami bojujícími proti neonacismu v r. 2007 nebo alespoň jej odsuzujícími (V. Klaus) jsem, přes google, Šporcla nenašel - zde si ověřte. Při Šporclově citu pro zviditelňování sebe sama považuji za zřejmé, že se v té době zajímal o jiné věci. Jak sám Šporcl pravil, za poslední rok a půl si uvědomil, co je pro něj důležité. Fond Má vlast je údajně antisemitský a tím myslí Šporcl nenávist i vůči Arabům, hnutí je totálně protimuslimské, proti multikulturnosti, atd… V tomhle Šporclově guláši je ovšem těžko se vyznat – vždyť ne všichni Arabové jsou muslimové a většina muslimů nejsou Arabové a je hodně jiných kultur, které u nás jsou bez problémů a střetů s většinovým národem.

    Pokud chce být Šporcl vybavený řetízkem s Magen David (Davidův štít) opravdu důsledný, bude se muset rozvést – vždyť mnozí příbuzní jeho ženy Báry Kodetové hráli a usilovali hrát v dramatech Wiliama Shakespeara, který se projevil jako antisemita – viz Kupec Benátský. V Shakespearových kusech hrál Vendelín Budil,i Jiří Steimar i Jiřina Steimarová, tedy lidé, se kterými je Bára Kodetová propojena, dokonce geneticky. Že je tohleto totální pitomost a vrcholná sprosťárna? No to bych řekl! Jen jsem si zkusil něco střihnout podle myšlenkového postupu Pavla Šporcla.

    Antisemitismus byl až do Šporclova pokusu o inovaci tohoto termínu vždy uvažován jako protižidovský –ismus. Za nejnebezpečnější antisemity po Hitlerově éře považují Izraelci muslimy. Mnozí by mohli vyprávět o pogromech na Židy (podle národnosti) v arabském světě před i po vyhlášení státu Izrael. Šporcl velkoryse přehlédl antisemitské útoky islámských tzv. uprchlíků na francouzské židy (podle vyznání), jichž už pár desítek tisíc z Francie emigrovalo.

    Kdyby byl Pavel Šporcl v důvěrném kontaktu se židy, dověděl by se o znepokojivých útocích na Židy i příslušníky většinových národů a etnik taky v jiných evropských zemích. A věděl by, že dluhy vedou do dlužního otroctví, které omezuje svobodu, v Čechách se říká „koho chleba jídáš, toho píseň zpíváš“. Šporclova sekera 22 mega za mimopražskej barák je hodně. Šporcl velkoryse přehlédl, že jeho osobně ani jeho Gypsy kapelu nikdo nenapadá, že u nás žije asi půlmilionu lidí z jiných kulturních oblastí a „Dosťáci“ jim neokopávají kotníky. Ovšem Pavla Šporcla čekají (mimo jiné) koncerty s Anglickým symfonickým orchestrem a s Londýnským symfonickým orchestrem a britská „multikulturalita“ se silně zbarvuje do odstínů černé a zelené….

    Perlička na konec: 23. 6. 2018 byla v Tučapech u Soběslavi odhalena busta vynikajícího dirigenta a člověku – Karla Ančerla, jehož rodinu vyvraždili nacisté v koncentrácích. Skromný pomník vznikl díky sbírce spíše drobných přispěvatelů; mezi kterými figuroval i Nadační fond Má Vlast. Na slavnostním odhalení busty se sešli mj. první přispěvatel Michal Borges - tajemník ŽO Praha a Lukáš Fiedler za Má Vlast (viz časopis My 8/2018 str. 60-61).

    Ty antisemiti jsou fakt rafinovaný, - nebo Šporcl ze sebe udělal blbce.

    0 0

    Dmitrij Smirnov
    18. 8. 2018      crimea
    Cestou na rakouskou svatbu zabíjí ruský prezident hned několik much jednou ranou. Jak se říká, zaprvé, je to krásné. Celý "civilizovaný svět" cejchuje Putina "krvavým tyranem" a on se mimoděk objevuje v západoevropském zapadákově na svatbě rakouské ministryně zahraničí. "Vysvětlí mně někdo, co se děje?", vykřiknou svorně Trump, Mayová a Merkelová, když uvidí ve zprávách, jak Putin s kyticí bílých růží blahopřeje jedné z hlavních političek země evropské osy k osobnímu svátku.


    Merkelová je však ve výhodné pozici - za pár hodin bude moci položit tuto otázku Vladimíru Putinovi osobně ve své rezidenci poblíž Berlína. Mnohým nepřátelům Ruska to také nezlepší náladu - "krvaví tyrani" mají ve svém doupěti skřípat zubama pod tlakem sankcí a ne se projíždět po Starém světě, jako by to byla jejich vlastní chata.

    Zda chápala ministryně zahraničí Rakouska Karin Kneisslová, co si nadrobí, když zvala ruského prezidenta na návštěvu? Samozřejmě chápala.

    Třiapadesátiletá nevěsta, byť blondýnka, vůbec však není hloupá, ale naopak, je jednou z vedoucích političek své země, hlavní odbornice Rakouska na mezinárodní vztahy a zastánkyně kurzu na sbližování s Ruskem. Je expertkou na Blízký východ, zná sedm jazyků. Je to dcera osobního pilota jordánského krále, která se narodila a vyrostla v této zemi, absolvovala univerzitu ve Vídni a pokračovala ve studiu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a Jordánské univerzitě v Ammánu. Kneisslová pracovala na ministerstvu zahraničí Rakouska, pak se zabývala žurnalistikou, vědou a poté přijala návrh současného kancléře Rakouska Kurtze, aby zaujala post, který předtím zastával on.

    Proto nemohla nechápat, co znamenal Putinův souhlas, aby ji navštívil. I pro vysokou politiku, i pro její vlastní kariéru. Pokud je ve Spojených státech osoba, která se pouze pozdravila s ruským velvyslancem, prohlášena za "agenta Kremlu", co se stane s političkou, na jejíž svatbu Putin zavítá osobně?

    Mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov řekl, že si z hlavy nevzpomene, kdy Putin navštívil soukromě neoficiální událost v zahraničí. Prostě proto, že nic takového snad sto let nebylo. A touto cestou zabíjí Putin hned několik much jednou ranou: nejenže odpoutává pozornost od nadcházejícího velmi důležitého setkání s Merkelovou, ale v určitém smyslu obnovuje starou ruskou imperiální tradici. Více než sto let byly soukromé cesty ruských vůdců do zahraničí na svatby nemyslitelné. Chruščov, Brežněv a tím spíš Stalin nikterak nemohli jet do Rakouska nebo do Francie, Španělska na něčí svatbu. Naposledy to udělal Mikuláš II., když jel na oslavy při příležitosti svatby dcery německého císaře Wilhelma. Ale Putin může. Pouze svou přítomností učiní tuto svatbu málem hlavní světovou událostí dne.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Michail Mělnikov
    18. 8. 2018  Cargrad, překlad ProtiProud
    Michail Mělnikov rozebírá souvislosti okolo soudní žaloby proti společnosti Mosanto vyrábějící nejen semena GMO potravin pro celý svět, ale také herbicidy a pesticidy. 

     


    Další nepříjemná zpráva rozladila šéfy i příznivce světoznámé americké agrotechnické společnosti Monsanto: Nepodplatitelný soud v San Francisku nařídil biochemikům vyplatit odškodné více než 289 milionů dolarů bývalému školnímu zahradníkovi Lee Johnsonovi, který onemocněl nevyléčitelným zhoubným nádorem z neustálého kontaktu s herbicidem „Roundup“ vyrobeným společností Monsanto. Společnost se proti rozsudku odvolala.


    Protestní demonstrace proti firmě Monsanto a německému Bayeru

    O peníze tu nejde


    Někoho může překvapit výše náhrady. Ale v USA se výše těchto částek určuje v závislosti na možnostech obžalovaného a nikoliv na potřebách žalobce. Pro pana Johnsona pravděpodobně není podstatný rozdíl mezi milionem a 289 miliony, zatímco viník by podle soudu měl být potrestán patřičně citelně. Rozpis odškodného je následující: 820 tisíc za ztrátu příjmů v minulosti, 1,4 milionu za ztrátu příjmů v současnosti, 4 miliony za minulou a 33 milionů za budoucí „nehmotnou újmu“. A 250 milionů je „pokuta“, jakýsi druh „morálního nakázání“. Celková částka je přesně o dvě třetiny vyšší, než požadovala žaloba na straně zahradníka.

    Není žádným tajemstvím, že při soudních přích v USA nejde ani tolik o hledání pravdy, jako spíše o národní sport a soupeření právnických týmů. Takový mimořádný úspěch žaloby byl možný především proto, že jinak skromný školní zahradník kolem sebe shromáždil skutečné hvězdy v čele s Robertem F. Kennedym ml. Tento příslušník slavné rodiny nikdy nebyl zvoleným politikem, nicméně je rodilý Kennedy a patří k oněm lidem, kteří mohou zavolat libovolnému politikovi na světě a vždy budou pozorně vyslyšeni.

    Takže značná část obrovské kompenzace půjde na honoráře těm, kteří ji vysoudili. Ale těmto lidem nešlo o peníze. Dělali to proto, aby Monsantu uštědřili co nejbolestivější lekci.

    Demonstrace proti pesticidům firmz Monsanto ve švýcarské Basileji.


    Skutečně za to mohl Roundup?


    Zajímavé je něco jiného. Především skutková podstata obvinění. Lee Johnson používal „Roundup“ po mnoho let ve velkém množství dvacetkrát až třicetkrát do roka. A dvakrát mu prostředek potřísnil nechráněnou pokožku, přičemž žalobce dokázal, že v obou případech se Johnson obrátil na Monsanto o radu, ale nikdo mu neodpověděl. Vlastní nádor, soud a kompenzace jsou až druhořadé.

    „Roundup“ je herbicid, jehož hlavní účinnou látkou je glyfosát a již čtyřicet let je používán v boji proti plevelům po celém světě. Volně se prodává ve většině zemí na světě. Pochopitelně během této doby bylo uskutečněno mnoho výzkumů (Monsanto tvrdí, že více než 800) a neexistuje žádný důkaz, že by Roundup poškozoval zdraví, samozřejmě při dodržování minimální míry opatrnosti. Alespoň to tvrdí obhajoba společnosti, která rovněž nenabírala právníky na ulici.

    Ovšem profesionální školní zahradník nepoužíval 100 ml aerosolové plechovky, ale bytelnou výbavu zahrnující nádrže o objemu 150 galonů, což je více než polovina krychlového metru. Taková sprcha toxických chemikálií pochopitelně není „potřísněním nechráněné kůže zmíněným prostředkem“. A přesto je udivující, že celých čtyřicet let byla látka používána bez jakýchkoliv problémů, a teď najedou taková patálie.

    Jak uživit lidstvo?


    Dalším ožehavým bodem je vztah mezi společností a produktem. Problematická pověst společnosti Monsanto není postavena na hnojivech a herbicidech, ale naopak na tvorbě geneticky modifikovaných organismů, které teoreticky nepotřebují ochranu proti škůdcům pomocí aplikace škodlivých chemických postřiků. Tato společnost však neklade všechna vejce na jednu snůšku, ale snaží se být přítomna všude: vyvíjí a vyrábí GMO, postřiky herbicidů proti plevelům, a zvláště odolným zemědělcům, kteří nechtějí mít nic společného s jejich pochybnými semeny, prodávají minerální hnojiva.

    Ve skutečnosti v podmínkách nepřetržitého růstu lidské populace na Zemi přestalo tradiční zemědělství uspokojovat její rostoucí potřeby a vznikl požadavek na intenzifikaci zemědělství. Doba hnojení chlévskou mrvou je už minulostí, máme tu pokročilé technologie, o nichž nikdo nedokáže říci, která z nich je horší.

    Jednu z takových technologií, coby nejnovější trend, propaguje americký restaurátor Kimbal Musk, bratr Elona Muska, nejvychytralejšího snílka 21. století. Nedostatek orné půdy navrhuje kompenzovat vývojem vertikálních farem, které fungují bez půdy a bez slunečního záření, jen s dobře vypočítanou skladbou živin uměle dodávaných k rostlinným organismům pod přísnou počítačovou kontrolou.

    O něco starší je myšlenka cílené modifikace genomu rostlin, která by je učinila odolnější vůči chorobám a parazitům a zvyšovala by výnosy. Ruská Národní asociace pro genetickou bezpečnost konstatuje:

    Je důležité si uvědomit, že dosud nebyl ve světě proveden žádný plnohodnotný vědecký výzkum, který by vyhodnotil vliv GMO na zdraví laboratorních zvířat, natož pak na člověka, životní prostředí, potravinovou bezpečnost a zemědělství.

    A zastánci vývoje GMO technologií jsou opakovaně usvědčováni z vazeb na americkou společnost Monsanto.

    Konečně dosavadní způsoby zvyšování výnosů mají také spoustu negativních stránek. Jedná se o aktivní používání minerálních hnojiv obsahujících draslík, dusík a fosfor. Mimochodem, Rusko je největším světovým producentem těchto prostředků. Koncem osmdesátých let ještě sovětské sdělovací prostředky spustily rozsáhlý útok na tuto metodu: výrazy „dusičnany“ a „pesticidy“ mají dosud jednoznačně negativní konotaci. Dnes se toto téma jen zřídkakdy otevírá, ale před pravdou nelze utéci: minerální hnojiva se ve východní Evropě používají velmi masivně a lékaři jsou nuceni poskytovat takové naivní rady, jako smývat pesticidy z jablek a jak vybírat ovoce bez pesticidů – mělo by být „bez cizorodého zápachu a chutě.“

    Poznamenejme, že jedním z průkopníků fosfátových hnojiv na světě bylo právě Monsanto, a vše, co potřebujete vědět o nebezpečnosti fosfátů, je fakt, že z odpadů při jejich výrobě Američané během druhé světové války vyvinuli bojovou látku „fosgen“.

    Jak je vidět, jednoznačně bezpečné řešení problému s místy nedostatkem nedostatkem, jinde potřebou nadprodukce potravin, na světě neexistuje.


    Drang nach Osten


    Monsanto za dobu 117 let svého působení pohltilo spoustu firem - a v roce 2018 jeho obrovská tlama podobná hroší sklapla nad ještě nedávno všemohoucím německým Bayerem. Spojení takových obrů v GMO a v medicíně by pravděpodobně nepředvídal ani Karel Marx – autor velmi přesných charakteristik budoucího monopolního uspořádání.

    Zdálo by se, co nám je po tom? Respektujeme svrchovanost USA a Německa, ať si tam pěstují a jedí, co se jim zlíbí. Bohužel, nadnárodní společnosti nikoho nevynechají. Země východní Evropy a bývalého SSSR jsou v jejich očích především řídce osídlené zemědělské državy a skýtají tak nebývalý prostor pro realizaci těch nejodvážnějších představ. Je čas vzít na sebe břemeno bílého muže a přinést světlo a plodnost i ostatním rasám!

    Monsanto svobodně pronikne do těchto zemí na křídlech Bayeru, který tam má mnoho aktiv a kontraktů. Ruský antimonopolní úřad sice nesměle zpochybnil zákonnost takovéto aliance, ale molocha nezastaví.

    Současně metody práce společnosti Monsanto vyvolávají nevoli i v USA. Například Hugh Bowman, typický farmář z Indiany, pěstuje geneticky modifikovanou sóju ze semen od monopolisty. A nemá právo ponechat si ani lísteček nebo semínko pro sebe – celou sklizeň mu odebere společnost Monsanto za předem stanovené ceny. Poté je Bowman povinen znovu nakupovat semena od společnosti Monsanto. Pochopitelně opět za ceny, jaké si společnost určí.

    Bowmanův otec se upsal těmto podmínkám před několika desetiletími a teprve teď si jeho syn uvědomil, že je zástupným farmářem, živnou půdou pro někoho jiného. Bowman se pokusil něco vypěstovat ze sklizených semen a musel zaplatit 85.000 dolarů (dvouletý roční příjem úspěšného amerického zaměstnance) za porušení patentu. Protože společnost Monsanto si patentuje absolutně všechno, na co si sáhne.



    Nyní totéž postupně zjišťují na Ukrajině. Společnost Monsanto se pokouší skoupit pozemky s černozemí, a přestože zákon to zakazuje, společnost se dokáže prosadit prostřednictvím takovýchto „zástupných farmářů“.

    „Přicházejí jako přívětivý klaun do dětské nemocnice a říkají: 'Nyní vám rozdáme hračky.' A téměř bezplatně dávají svá semena pěstitelům, což je jako dát jehlu narkomanovi, protože jak jednou použijí GMO semena, bude jim zatěžko přejít na něco jiného,“ barvitě vylíčil situaci Sergej Rakša, výkonný ředitel občanského sdružení „Pravda o potravinách“.

    Východoevropské zemědělské produkty mají stále ještě pověst „čistých“ od GMO (ale ne od minerálních hnojiv), což se jednou může stát hlavní značkou kvality daných zemí. Ale pouze za předpokladu, že expanze „pokročilých technologií“ bude trvale zastavena na hranicích, nebo lépe zatlačena zpět.

    A je kam ustupovat: legislativa EU o GMO se postupně změkčuje a - mimochodem - dohody o sblížení EU s Ukrajinou formulují přímý požadavek na sladění ukrajinské legislativy o GMO s evropskou legislativou.

    Zpět k soudnímu případu


    Ale vraťme se k nešťastnému zahradníkovi. Do určité míry měl štěstí a neumírá zbytečně. Možná díky jeho případu začne skutečný útok na nadnárodní a transgenní společnost v její vlastní zemi. Nyní nejde o peníze, ale o princip. O boj zdravé konzervativní části americké společnosti proti její žravé chobotnici. Vždyť pochopení toho, že nad hlavu nevyskočíš, že nemůžeš podvodem požadovat od země víc, než si zasloužíš, znamená velmi důležitý okamžik, revizi celého ideologického paradigmatu.

    A v příští fázi se snad malé písmo změní na kapitální a giganti přestanou svými podvody ždímat ze Země více, než si zasloužili. Nevíme, zda byl zahradníkův nádor skutečně způsoben postřikem „Roundupu“, ale v každém případě přejme panu Johnsonovi zdraví - a hodně štěstí.

    Zdroj.




    Související:


    0 0


    Milan Blahynka
    Milan Blahynka
    18.8.2018
    Redaktorka Lidových novin Jana Machalická, zaručeně nepodezřelá ze sympatií k čemukoli, co ohrožuje nebo mohlo by ohrozit panující poměry, nastolené po listopadu 1989, zastala se 8. srpna Karla Gotta, jehož označila čtveřice členů „celkem nedůležitého spolku“ Asociace spisovatelů (Kahuda, Borzič, Lipár a Hůlová) za celoživotního oportunistu, za „synonymum beznázorového prospěchářství a pokleslého masového vkusu“, za pěvce, jaký nesmí a nemůže reprezentovat českou kulturu, byť si ho – spolu s Dagmar Peckovou, Martou Jandovou – pozvali k vystoupení němečtí pořadatelé koncertu. 



    Reprezentovat českou kulturu, jízlivě komentuje jejich petici Machalická, „mohou jen oni – neochvějní ve svých názorech a stateční bojovníci za svobodu z větší části narození kolem roku 1980“. Jen „oni mají jasno: děje jsou buď černé, nebo bílé. Mezitím nic neexistuje“. Na rozdíl od nich Machalická soudí, že Gott sice „věru není symbolem odporu vůči totalitě a skutečně přežil všechny režimy. No a co má být, je romantický tenor a tomuto zaměstnání se po celý život věnoval. Měl snad přestat zpívat své cajdáky a požádat Plastiky, aby ho vzali mezi sebe? Nebo jít do kotelny?“

    Jen čtyři dny předtím si v Orientaci Lidových novin – ve stejném duchu jako principiální čtveřice proti Gottovi – vyjel Karel Piorecký (ročník 1979, tedy vrstevník autorů antigottovské petice) na básníky a prozaiky, jimž se dařilo intenzivně publikovat v desetiletích před listopadem 1989, a nazval je „Husákovými zbrojnoši“. Provinili se tím, že psali a publikovali v době, v níž zlatý Slavík Gott nezpíval špatně, byť „své cajdáky“, a je dnes právem hájen. Škoda, že oficiální kulturní politika ÚV KSČ neměla nějakého Pioreckého, který by těžký osud autorů v posrpnové nemilosti nazval pouhým „odchodem z publikačního prostoru“, jejich odkázání na samizdat opsal jako osvědčenou cestu „pro literáty, kteří se z centra naráz přesunuli na periferii soudobého písemnictví“ (jako by se přesunuli sami a nebyli přesunuti!), a tak mohl tvrdit (jak to píše o „Husákových zbrojnoších“ nyní dnešní pan Piorecký), že ti „(pseudo)disidenti žádné perzekuci vystaveni nebyli“; to přece jen ti praví disidenti „museli – v době, kdy si Sýs a ostatní budovali s oporou své stranické legitimace své literární kariéry – opustit veřejný literární prostor, své zaměstnání“, zatímco Karel Sýs „svou redaktorskou profesi nikdy neopustil“. I tak se dá zamlčet, že byl z Kmene vyhnán hady, jež si hřál na prsou, stejně jako byl Jaromír Pelc vyhozen z nakladatelství Mladá fronta, takže jim nezbylo než pokusit se živit publikací pod pseudonymy a redigováním a zakládáním soukromých periodik bez oficiálních dotací a grantů.

    Pan Piorecký „myslí“, že je „dobře pochopitelné“, proč „autoři publikující pouze ilegálně neměli chuť vidět své texty například na stránkách Kmene, kde se jim šéfredaktor tohoto časopisu Karel Sýs z plna hrdla vysmíval a urážel je, viz článek Vymknuta z kloubů (Kmen 1988, č. 21): ‚Rituální tance slepých kolem jednookých jsou směšné, ale tanec vidoucích kolem jednookých – to už je pro okounějící historii přímo k popukání‘“. Jakoby na důkaz tohoto soudu je dvojstránka Kmene se statí Vymknuta z kloubů v článku Husákovi zbrojnoši reprodukována s komentářem, že si v tom článku Sýs „nevybíravě vyřídil účty s tehdejší literární garniturou v nemilosti“. Protože reprodukovaná dvojstránka se nedá přečíst ani s lupou, má jen čtenář, který si Kmen 21/1988 vyhledá, šanci ověřit, co ten Sýs tím článkem vlastně spáchal. A užasne. Stať o patnácti částech není žádným vyřizováním účtů, ale je to pásmo údivných glos nad tím, jaké milostné scény píše ve svém Mementu Radek John, který ani náhodou nebyl v nemilosti; nad tvrzením, že „společenská objednávka“ se údajně přežila, jako kdyby třeba Michelangelo nevytvořil „bezmála všecko na zakázku“; nad počínáním soudobého režimu, který se připravil o československou účast na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO, protože režijní poplatek byl zvýšen na 300 dolarů, zatímco „kupuje náš tabákový průmysl licenci na cigarety Marlboro“ – nevyřizuje si tu Sýs účet spíše s režimem? Sýs se dále diví nad kritiky, kteří se „ještě nedávno rozplývali nad Malou zemí“ Brežněvovou, ale už „unisono pějí nové chorály“; nad lidmi, kteří poťouchle pomlouvají a „místo čelního nárazu volí buzar“; nad nadšenými ctiteli samizdatu, kteří ovšem nečtou Kmen, neboť „kam by člověk přišel, kdyby četl všechno“; nad kritikem, který se diví, když si ho dovolí někdo podrobit kritice; nad fámou, že „mladá literární generace je pod kontrolou a v rukách generace střední,“ ačkoli ta „lóže“, ti, co „všecko obsadili“, tiskne i tvrdé kritiky na své dílo (kdo nevěří, ať si zalistuje ve Kmeni 1987) a jenom se dovoluje bránit. A je Sýsovi platno a dá se mu přičíst k dobru, že nikoho nejmenuje, nechtě zkazit „slibnou kariéru přistřiženého bouřliváka“? Dá se mu prominout, že má za vymknutou z kloubů dobu, která „fialkovým zářením televize“ hodila rukavici literatuře? Dá se Sýs omilostnit, že se vysmíval soudobé cenzuře bdící nad mravy (kupodivu méně přísně) než viktoriánská i postviktoriánská Anglie, ve které byl slavný Milenec lady Chatterlyové zakázán do roku 1960? Opravdu je hrozné, že se Sýs podivil nad čtenářem, který mu na jaře 1987 vytýkal, že Hrabal není ve Svazu spisovatelů, a na podzim téhož roku naopak zaútočil: „Hrabala jste vzali do Svazu, abyste si vylepšili profil.“

    Sýs se ovšem trestuhodně provinil tím, že ocitoval nenávistně příkré paušální Peckovy odsudky celého díla Bohumila Hrabala psaného po jeho údajném „pokání“, jen prý „aby mohl oficiálně publikovat“, knih Milana Kundery, který nesvoloval k uveřejňování v českém samizdatu, a Formanova Amadea; ten pan Pecka vyřídil jako „na kasamač vykalkulované filmové veledílo“, jež prý„vyznívá jako perfidnost vůči evropskému pojetí Mozarta, jako parazitismus na něm“.

    Jak je doba roku 1988 vymknuta z kloubů, nejnázorněji Sýs ukázal nad naříkáním Františka Kautmana, že jako signatář Charty 77 „nesmí publikovat už bezmála dvacet let“. Dá se označit za „vyřizování účtů“ s autorem (v takovéto nemilosti) ocitování statí, v nichž Kautman soudil Halase za „morbidní lyriku“, jíž se „vybíjí v zoufalých obrazech, do nekonečna kupě nejrůznější příměry zkázy a zmaru, docházející až k perverzním obrazům“? Bylo „vyřizováním účtů“, když Sýs ocitoval Kautmanovu recenzi na Pilařovu sbírku Radost na zemi? V ní sice Kautman shledal „několik opravdu dobrých básní (jako například Stalin, Za pravdou Lenina, Traktoristka aj.)“, ale postrádal „jediný básnický obraz boje proti venkovskému boháči“ a tepal básníka také za to, že „nenašel dost hněvivých slov k vyjádření celé síly a hloubky nenávisti našeho lidu k americkému imperialismu“. Měl Sýs tiše strpět Kautmanův pokus ho očernit povytrhováním pouze jeho výhrad proti nekritickému uctívání autorů, v jejichž knihách Sýs nalézal „kromě nádherných, zářivých míst“ i „místa uslzených sentimentálních stesků“?

    Právě uměním diferencovat vyniká Sýs nad Kautmana i nad Pioreckého, pro něž je každý jen bílý, nebo černý, a vše je jen bílé, nebo černé. Básníci však mají sloní paměť a pamatují si i to, co při své zvědavosti zjistili o době a předchůdcích, kteří se rádi obracejí na čtyráku a soudí jiné. A tak Sýs ve stati Vymknuta z kloubů nezaváhal připomenout o Františku Kautmanovi, rozčilenému, že nesmí publikovat: „On to byl, kdo vyřazoval z edičních plánů Seiferta a Holana… Právě tak jako ti ‚docenti a doktoři‘, co zneužili poválečné euforie k likvidaci tehdejších doktorů, docentů a profesorů (a čerta se starali o to, jestli půjdou mýt okna anebo z nich vyskočí), jakož i básníků, malířů a vůbec těch, co celý život bojovali (a to doslova), za mnohotvárnostživota i umění…“ V závěru stati Vymknuta z kloubů si Sýs neodpustil citovat veršované slátaniny žalu nad Stalinovou smrti od čtyř později úctyhodných básníků, jejichž „autory byste dnes asi neuhádli“ (byli to Kohout, Mikulášek, Hořec a Skácel), a dodal: „Ano, byli mladí, nechali se svést a zneužít. A také sváděli a zneužívali druhé.“ To že by bylo nějaké osobní vyřizování účtů s literární garniturou v nemilosti?

    Nebyla to spíš snaha o pochopení? Sýs ty básníky ohleduplně nejmenoval.

    Za velice inspirativní mám vysvětlení pana Pioreckého, proč nechtěli někteří (ve skutečnosti nemnozí) autoři publikující jen ilegálně publikovat v týdeníku, který řídil Karel Sýs, jemuž přičítali a vyčítali pravý opak jeho vstřícnosti a jeho skutků. Když jsem v roce 1977 četl Chartu 77, říkal jsem si, že s ní namnoze lze souhlasit, i když zbytečně přehání například tvrzením, že „žádný politický, filozofický či vědecký názor nebo umělecký projev, jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky, nemůže být zveřejněn“. Nebylo tomu tak, mnohé z toho, co jsem psal nebo jako editor připravoval k vydání, vymykalo se víc než jen trochu z úzkého rámce oficiální ideologie či estetiky. A nevymykala se tomuto úzkému rámci téměř všecka lyrika básníků Sýsovy generace, Žáčkova satira, skoro celá inspirace rockem a nejinvenčnější divadelní tvorba, někdy se prosazující s obtížemi, ale prosazující se?

    Jestliže někteří autoři nechtěli mít nic společného s Kmenem a je to podle pana Pioreckého pochopitelné, pan Piorecký jistě pochopí, proč tolik básníků, spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, divadelníků a filmařů nechtělo mít nic společného s Chartou 77, jíž na důvěryhodnosti nepřidaly známé svazácké a stalinistické firmy z přelomu čtyřicátých a padesátých let jako Jiří Brabec, František Kautman nebo Pavel Kohout. A jen tak mimochodem: oprávněná nespokojenost Charty 77 s tím, že „desítkám tisíc občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních“, potichu skončila hned v listopadu 1989, po němž nejenže mnoha občanům bylo odepřeno pracovat „v jejich oboru“, ale najít i takové zaměstnání, které perzekvovaní po roce 1969 považovali za těžkou diskriminaci. Lká-li ještě nyní pan Piorecky nad autory, kteří za tzv. normalizace museli opustit své zaměstnání, je to už směšné, vždyť maximální flexibilita se má za přednost, a kdo lpí na uplatňování v oboru, který vystudoval a v němž se dosud rozvíjel, je politováníhodný zpozdilec.

    Autoři vydávaní za „Husákovy zbrojnoše“, byť spíše brojili proti poměrům, které Husák chtě nechtě reprezentoval, než aby je hájili (trestuhodně hájili jen svou vizi spravedlivé společnosti), nepochopili, že si vlastně nemají nač stěžovat, a podařilo-li se jim se i nadále uplatňovat, je to taky špatně, pan Piorecký jimi opovrhuje jako „obchodníky“, kteří se dali cestou „literární komerce“, jako kdyby byla jiná alternativa k výnosné, granty oficiálně dotované a velkými médii vynášené konjunkturální produkci.

    Prostě ať dělají, co dělají, nejsou do smrti hodni publikovat a být. Měli by se jen a jen omlouvat oblíbeným rčením Jiřího Čutky „promiňte, že ještě žijem“. Obdivovatelé světa, který se rád chlubí slovy „mám to pod kontrolou“, podezírají domnělé „Husákovy zbrojnoše“, že nabízeli literárním adeptům publikační příležitosti jen proto, aby je měli pod kontrolou. Udělali vůbec něco dobrého? To se dá připustit, ale podle zákona zachování různě nabytých privilegií a pozic podle základního vzorce tohoto zákona to lze snadno odbýt: dělali to prohnaně obmyslně, jenom naoko, jen aby zakryli nelidskost režimu, a není tedy vlastně nic, co by se jim dalo připsat k dobru. Zkrátka „za dobrotu spravedlivý trest.“




    P. S.

    Karel Sýs
    Karel Sýs

    Obdivuji Milana Blahynku, že se tak podrobně dokázal zabývat osobou Karla Pioreckého.

    Jeden z napadených básníků mi napsal lapidárně: „Je to ideologický fanatik. Kam se hrabe starej Štoll! Asi nemá cenu odpovídat. Radši osobní dopis. Anebo si na něj počkat a rozbít mu držku.“

    Neodplácet zlu zlem? Nebo platí, že dát přes hubu ideologickému tyranovi není zločinem?

    Před lety jsem v LUKu pochválil jeho knihu Praha avantgardní. Je to sice vlastně jen užitečný adresář, ale byl z ní cítit vztah k poezii padni komu padni.

    Něco se od té doby muselo stát. Páníček poručil vytáhnout do boje s těžkými kusy.

    Něco se totiž musí honem stát. Pitomý lid nesplnil zadání, nezvolil Drahouše a lid si to za trest odsere. Odshora až dolů.

    I byli povoláni zbrojnoši i z míst, kde by to nikdo nečekal.


    - - -

    0 0
  • 08/18/18--10:31: Korporace a svoboda
  • Petr Hampl
    Petr Hampl
    18.8.2018 VlasteneckéNoviny
    Korporacím jde jenom a výhradně o zisk, říká jeden z oblíbených a velmi nebezpečných omylů. Chápe totiž korporace jako obrovské stroje, jejichž funkce spočívá v tom, že zjistí, co lidé chtějí, pak jim to dodává a vydělává na tom peníze. Z takové představy by vyplývalo, že nemůže způsobit nic horšího, než že vám pomocí masivní reklamy vnutí nějaký mizerný produkt nebo nějaké zbytečné zboží.


    Ve skutečnosti je to ale mnohem horší. Korporace jsou v první řadě stroje na ničení svobody. Už před 75 lety ukázal konzervativní pravicový ekonom Joseph Schumpeter,že nutným důsledkem vzniku korporací (používal termín obrovské podniky), je likvidace svobody a nastolení nějaké formy totalitního režimu.

    Mohli jsme si to připomenout před pár dny, kdy oficiální korporátní delegace vzorně a ukázněně stály vedle extrémistických cedulí volajících po zapalování domů a likvidaci západní civilizace, společně se skupinami pedofilů.

    Dělaly to kvůli zisku? Ukázaly snad tržní analýzy, že mnoho zákazníků chce kupovat software od pedofilů nebo že heslo „jděte s národem do prdele“ vyvolá nadšení u telefonujících? Samozřejmě, že ne. Dopad na zisk bude v nejlepším případě lehce negativní. Stejně, jako když Google vyrazí na hodinu programátora za to, že nemá správné názory na feminismus. Nebo když česká pobočka nadnárodní finanční skupiny Erste oznámí, že nebude zadávat inzerci podle účinnosti, ale podle politických názorů toho kterého portálu. A podobných příkladů bychom našli stovky. Korporace se v řadě ohledů nechovají jako organizace zaměřené na dosahování zisku.

    Pro takové chování existuje alternativní ekonomické vysvětlení vycházející z teorie veřejné volby. Jakmile organizace získá dostatečnou velikost a sílu, je pro ni racionální zaměřit se spíše na změnu celkových poměrů. Zničit mechanismy demokratické kontroly, rozbít solidaritu mezi lidmi, životní styl, zničit opozici, zavést regulace, které zlikvidují menší firmy, a nakonec lidi dostat do situace, kdy od korporace musí nakupovat za podmínek, které určuje ona sama. A rovněž pro ni pracovat za podmínek, které určuje ona sama. Teprve potom je možné zemi v zásadě neomezeně vysávat a dosahovat zisků, jaké by byly na volném trhu nepředstavitelné.

    V korporátní hantýrce se samozřejmě nemluví o „zničení místního prostředí“. Místo toho se používají lépe znějící výrazy jako diverzita, společenská odpovědnost, ochrana menšin a já nevím co ještě. Ale jde o tohle. Nejrůznější anarchistické skupiny jsou pak pochopitelně vítaným spojencem. Rozdrtit národ, místní životní styl, sebevědomí obyvatel, morálku, mezilidské vztahy – to je cíl, na kterém se shodnou levicoví extrémisté i korporátní kapitáni. Ostatně, bodejť by neshodli, když jde tak často o příslušníky stejných rodin a když je aktivismus tak často prvním stupněm ke korporátní kariéře.


    Netvrdím, že na zisku nezáleží. Opravdu platí, že korporace dokáže člověka dohnat k úplnému zhroucení jen proto, že v nějakém kvartálu nevzrostl zisk v určité produktové skupině o předepsané procento. Obávám se ale, že je to dáno spíše celkovou atmosférou, kdy každý každému jede naprosto nemilosrdně po krku. A že roli hrají také požadavky obchodníků z burz, úplně zbytečných lidí, co nakupují a prodávají akcie, čímž poškozují všechny zúčastněné (kromě sebe).

    Občas dostávám otázku, co se s tím dá dělat. V první řadě si tu situaci přiznat! Chránit korporátní vlastnictví stejně jako soukromé, to je recept na národní sebevraždu a zhroucení národního hospodářství. Rozumnější je rozlišovat. Na jedné straně firmy, na druhé straně subjekty v zahraničním vlastnictví přesahující určitou velikost. Své firmy si potřebujeme hýčkat. Korporacím by měly být ukládány mnohem vyšší daně, složitější regulace a dopřáváno méně možností.

    Tzv. pravičáci vám možná budou tvrdit, že by nás to připravilo o svobodu. Ale nevěřte tomu. Kolik svobody získáváme tím, že se Apple, Facebook, Google a Spotify domluví na likvidaci politické opozice? Cítíme se svobodnější, když se dozvídáme, že se k nim přidává Uber, který už nebude vozit lidi s politicky nekorektními názory? Budeme úplně nejsvobodnější, až se přidají i telekomunikační a plynárenské korporace, takže po napsání nesprávného statusu nás odříznou od všech sítí a služeb? Kdepak. Když stát vyklidí pole korporacím, je výsledkem méně svobody, nikoliv více. Stejně jako když stát přestane vymáhat zákon v ulicích, a fakticky tak předá moc islamistickým gangům.

    Vše dosud řečené bylo hodně zjednodušující. Korporace sice agresivně prosazují své zájmy, jenže zároveň jsou samy kolonizovány aktivisty z neziskovek, nechávají se tyranizovat a ochotně platí výpalné. Fakticky tak vzniká jednotná sociální vrstva, kde není možné určit, kdo má moc nad kým. Zahrnuje korporátní kapitány, manažery neziskovek, univerzitní učitele, redaktory velkých médií, funkcionáře církví atd. V knize Prolomení hradeb tuto sociální vrstvu nazývám „novou aristokracií“.

    Pokud má civilizace přežít, bude zapotřebí celou tuto vrstvu odříznout od peněz i politické moci. To je to, o čem třeba Steve Bannon hovoří jako o „lidové revoluci proti globálním elitám.“ Nemá cenu se tvářit, že to nepostihne situaci korporací. Jejich současná podoba je příliš destruktivní, než aby mohla být tolerována.

    Mimochodem, mám v korporacích dost známých a pár přátel, a to i na celkem vysokých manažerských pozicích. Nepochybuji, že každý z nich by byl šťastnější v malé firmě, své vlastní nebo vlastněné kamarádem. Jenže tam by si nevydělal tolik, takže každý měsíc horlivě pracuje na takové změně prostředí, která ničí právě ty malé firmy, takže jednou nebude mít kam jít, stává se ještě závislejším na korporátním prostředí… a kruh se uzavírá.

    Což je, mimochodem, jeden z mechanismů, které ničí naši civilizaci. Každý se snaží přežít, a proto dělá věci, které způsobí, že nakonec nepřežije nikdo.

    - - -





    0 0

    Jiří Jírovec
    18. 8. 2018
    Tuto událost nelze vytrhnout z kontextu předcházejících deseti let a následujících dvaceti. Pražské jaro bylo českým vyvrcholením evropského rozvolnění šedesátých let. Evropa se vzpamatovala z války, zvedla se životní úroveň a hlavně: nastupující mladá generace se hlásila o svoje místo na slunci. Politicky i kulturně se distancovala od té předcházející, která dovedla svět k válce.


    Nastoupil rock'n'roll. Málokdo ví, že jde o černošký slangový výraz pro rychlý sex, takže když Elvis přidal sugestivní pohyby pánví, byla část Američanů zděšena, že to zkazí jejich mládež a tak zakazovali koncerty. Ta nejpitomější část společnosti dokonce považovala tuto hudbu za pokus o infiltraci komunistické ideologie do USA.

    Přicházejí Beatles, američtí folkoví zpěváci se angažují v boji proti rasismu a posléze válce ve Vietnamu. Po poválečném italském neorealismu nastupuje nová filmová vlna z Francie a Británie.

    Studená válka pokračuje, ale dochází k náznakům uvolňování. Chruščev se na XX. sjezdu KSSS (1956) distancuje od Stalina a o tři roky později navštíví na pozvání presidenta Eisenhowera USA. V roce 1960 se chystá jejich schůzka v Paříži, ale ta je zrušena kvůli sestřelení špionážního letadla U2 nad Sverdlovskem.

    V Československu dochází k uvolňování kulturní scény již na konci padesátých let. V roce 1958 vzniká Divadlo na zábradlí, o rok později Semafor, objevuje se první rocková skupina Sputnici, jejíž kytarista Petr Janda posléze založil dodnes hrající Olympik. V roce 1963 natáčí Forman Černého Petra a po něm přicházejí Němec, Chytilová, Menzel a další.

    Kultura předskakuje politický vývoj.

    Na politické scéně dochází k výraznému posunu až po rehabilitaci některých komunistů Kolderovou a Barnabitskou komisí (1963). Výsledkem je souboj dvou skupin, té kterou padesátá léta nepostihla a druhé, v níž byli omilostnění komunisté.

    Tato naprosto neobvyklá situace souvisí s rigidností systému, v němž není kam z politiky odejít. Špičky zůstávají u moci do smrti. Nejsou dozorčí rady a jiné trafiky.

    Omilostnění komunisté se pokoušejí dostat znovu k moci, což ale možné jen na úkor těch, kteří důležitá místa zastávají. Je tedy nutné vyvolat krizi. Ta souvisí především s útokem na Antonína Novotného, presidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ.

    Ke slovu přicházejí nálepky "progresivní" a "konservativní". A kdo by nešel s pokrokem?

    Novotného střídá u stranického kormidla Dubček. S ním přichází iluze, že lze nahlédnout do zákulisí politiky. První tajemník skáče šipku z třímetrového prkna a najednou vypadá jako jeden z nás. Relativně vzato mladík, hodný polibků zpěvaček.

    Mezi komunisty pokračují přestřelky. Většina spisovatelů, novinářů a vědců jsou komunisté. Nemají vlastní program. Píší, jako třeba komunista Vaculík, o "Obrodném procesu v Semilech", ale nezajímá je vnější svět.

    Západ nemá absolutně žádný zájem na tom, aby kdesi vznikla společnost s lidskou tváří a k tomu s odpuštěním socialistická. Podporuje vše, co oslabuje SSSR. Proto má jeho oblibu Ceauscescu, který se brání proti přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy na území Rumunska. Když se stane postradatelným, nikdo proti jeho odprásknutí neprotestuje
    .
    Pražské jaro nemá žádný reálný program s výjimkou Klubu 231, který hájil zájmy nestraníků, kteří žádali rehabilitaci. V dubnu sice vzniká Akční program KSČ, ale ten je o krok za vývojem. Padesátá léta byla o jednu generaci zasunuta do minulosti a souboj dvou skupin komunistů byl pro většinu obyvatel nezajímavý.

    S velkou mírou jistoty lze říct, že lidé očekávali, že bude pokračovat uvolnění šedesátých let a že budou odstraňovány ty největší hlouposti, které předcházející režim nashromáždil. Stejné lze nepochybně platí i o smyslu cinkání klíčů v roce 1989.

    Obě éry spojuje absolutní nepochopení velmocenských zájmů a principu omezené suverenity, která je základem pro nakládání s malými státy.

    Československo roku 1968 se chovalo tak, jako bychom hráli proti Varšavské smlouvě hokej nebo fotbal. Naši politici zapomněli na to, že jde o daleko větší hřiště.

    Spojenci tehdy Československo varovali, že vládnoucí moc ztrácí kontrolu a tím ohrožuje globální zájmy Varšavské Smlouvy (tedy SSSR).

    Lze předpokládat, že stejná varování přicházejí v současné době z NATO (tedy USA): Nesmíte připustit referendum o vystoupení z této organizace. Nesmíte ztratit kontrolu ve vlastní zemi. Současní nohsledové to chápou stejně tak jako jejich (konservativní) předchůdci v roce 1968.

    21. srpen 1968 přišel pro většinu lidí nečekaně. V noci jsme slyšeli letadla, viděli tanky na ulicích a byli jsme nasraní, že si někdo dovolil jít na naše hřiště.

    Netušili jsme, že šlo o obnovení hraničních patníků na rozhraní dvou světů, které dělila železná opona.

    Invaze vlastně nebyla válečnou operací v pravém slova smyslu. Šlo o historicky výjimečnou událost, protože vojáci měli povel nestřílet. Proto mohlo dojít k diskuzím na ulicích, jízdě na tancích a jejich zapalování před rozhlasem.

    Z vnitropolitického hlediska znamenala léta 1969-70 zlom ve vztahu veřejnosti ke komunistické straně. Nastalo švejkovské období, kdy občané podepisovali souhlas s "přátelskou pomocí", ale upřímnost takového prohlášení nikdo nezkoumal.

    Heslo "Jsme s vámi, buďte s námi" bylo rychle zapomenuto. Mezi komunisty zase byli vítězové a poražení, ale to se většiny lidí netýkalo.

    Došlo k normalizaci poměrů, která vlastně pokračuje až do současnosti. Žádná moc nemá zájem, aby lid do něčeho šťoural. Proto je tak vychvalován ideál dvou stran, které se střídají u moci. Monopol jejich moci je v podstatě neohrozitelný.

    Normalizace byla výslednicí mezinárodních tlaků. Můžeme ji chápat jako pragmatický Husákův tah, jímž dokázal, že Západ ani Východ nemají důvod zasahovat do vnitřních poměrů v Československu.

    Z mezinárodního hlediska neměl 21. srpen přílišný význam, protože status quo pokračoval až do roku 1990. Daleko větší dopad mělo zatažení Sovětského svazu do války v Afghanistánu (1979). A samozřejmě nástup Gorbačova, který hloupě nalítl na úsměvy západních politiků.

    Současný výklad 21. srpna je čistě propagandistický. Media nemohou napsat, že se tehdy lidé postavili za (nenáviděnou) komunistickou stranu. Je těžké psát pravdu, je-li zaškrcena zákonem o protiprávnosti režimu 1948-89.

    Idealista může chtít, aby se to, co se stalo nám, již nikdy neopakovalo. Jenže to není lehké. V roce 1989 jsme našli nový velký vzor a tak znova držíme hubu a krok.

    Chvíli po sametu došlo k invazi Panamy. Během několika týdnů bylo zabito na 4000 lidí, zlikvidován bývalý agent CIA Noriega a nový president složil přísahu na americké vojenské základně.

    Není známo, že by proti tomu protestoval Havel nebo jakýkoli jiný posametový politik. Polistopadová moc nekritizovala zpustošení Sýrie, Libye, Iráku a Afghanistánu. Bylo nám jedno "rozkulačení" Jugoslávie.

    Mohli jsme se z 21. srpna poučit a zachovat si alespoň špetku mravnosti. Bohužel jsme to neudělali. Nedokážeme se dívat dál než na přemalované stopy střel na sloupech Národního muzea a pár zašlých fotografií.


    0 0

    Jiří Baťa
    18. 8. 2018
    Blíží se 21. srpen, 50. výročí okupace a do toho ještě pohřby tří vojáků AČR, padlých v Afghánistánu. Mainstreamové média, TV a pracovití (snaživí) novináři pracují na plné obrátky, aby důstojně, ale hlavně důrazně vyargumentovali a zdokumentovali toto neblahé výročí. Co je však už předem pozoruhodné, jak se veškerá pozornost a snaha stran událostí okolo 21. srpna 1968 zaměřuje na Rusko a její občany přesto, že dnešní Rusko není komunistický Sovětský svaz a s tzv. okupací má jen málo, jestli vůbec co společného.


    Za další, že média záměrně uvádí několik verzí vstupu a sice, že že osudného 21. srpna 68 k nám vtrhli za a) sovětská armáda, za b) sovětské tanky a za c) okupanti, pak dlouho nic a potom tak mimoděk je zmínka o armádách Varšavské smlouvy.  To vše navzdory tomu, že sovětskou, nebo také Rudou armádu v tu dobu tvořily početné mnohonárodní vojenské složky armád svazových republik, mezi nimž dominovala vojska z Ukrajiny. Za další, nebyly to jen sovětské tanky, ale také tanky a vojska armády Maďarska, Bulharska, Polska atd. K projevu nenávisti a odsudku této okupace pak média, antiruští fanatici a frustrovaní pomatenci se i dnes k okupaci vyjadřují poukazováním na Rusko a „Rusáky“, kteří nás 21. srpna napadli a okupovali. S pocitem nemalého uspokojení tak uráží občany Ruska, kteří s „okupací“ 21. srpna nemají nic společného, nemluvě o tom, že dnešní Rusko není SSSR, stejně jako dnešní Česká republika není Československá socialistická republika v r. 1968.
          S velkou dávkou tolerance lze konstatovat, že 21. srpna 1968 došlo k okupaci ČSSR, tedy Československa. Vyplývá z toho všeobecný fakt, že ti, kdo k nám přišli či nás 21. srpna 68 napadli, tedy vojska či armády Varšavské smlouvy (pod velením SSSR), byli „okupanti“. To je také všeobecně rozšířený názor. Tento, s jistou nadsázkou fakt, asociuje názor, že i dnešní vojáci, příslušníci AČR, případně i  vojáci jiných zemí, kteří působí v Afghánistánu či jinde ve světě pod hlavičkou NATO, jsou rovněž „okupanti“. Přišli či byli nasazeni do bojů v cizí zemi, proti vůli tamního obyvatelstva. Ačkoliv údajně bojují proti terorismu, bojují také proti zájmům Afghánců, kteří bojují za svou zem, za svobodu, nezávislost, lepší život. Ne všichni Afghánci patří do drogových mafií, ne všichni jsou aktivní teroristé, proti kterým se de facto vede tento boj. V bojích proti vojskům pod hlavičkou NATO bojují i řadoví afghánští občané a vlastenci, kteří však v očích amerických generálů a představitelů NATO jsou jen obyčejní teroristé. Mladý Afghánec, který se jako terorista-atentátník obětoval za své ideály, zabil tři naše vojáky. Pro něj to byli okupanti, protože tam nebyli proto, aby jemu nebo Afgháncům přinesli svobodu, nezávislost, mír a spokojený život, ale proto, že bojovali (!) za zájmy amerických monopolů, politiků, bankéřů a lobbyistů vojenského průmyslu!
         Jestliže vojska Varšavské smlouvy spolu s se sovětskými vojsky byli a jsou v očích některých našich lidí nenávidění okupanti, co jsou naši (resp. jiní) vojáci pod hlavičkou NATO v Afghánistánu? Jsou to rovněž okupanti? Přítomnost našich, resp. jiných cizích vojáků v misích, příslušníků NATO v Afghánistánu, má naprosto stejný charakter a společného jmenovatele, jsou v jejich zemi nezvaní a proto jsou okupanti! Z hlediska mezinárodního práva tam ani jedni, ani druzí neměli, resp. nemají co dělat!
        Bylo by zapotřebí, aby pravdivě, objektivně, bez patosu a falešného pokrytectví bylo posouzeno, zda naši tři padlí vojáci AČR byli opravdu hrdinové, kteří padli v boji s terorismem. Stejně tak je nutné oficiálně přiznat a uznat naprosto relevantní názor, že vojáci AČR, kteří se vojenské mise (vojenských misí) v Afghánistánu dobrovolně účastnili (nebo zúčastňují) jako profesionální vojáci AČR, jsou žoldnéři. Ti před nástupem do mise si museli být vědomi nebezpečí, které jim v místě dislokace hrozilo (hrozí) a také jistě věděli (vědí), za jakým účelem a jakými politickými cíli a vizemi se  mise zúčastňují. To, že shodou okolností a náhod byli tam, kde byl i mladý afghánský sebevražedný atentátník, je bohužel jejich smůla, možná osud, který se rozhodně dal a měl předpokládat, nebo s ním počítat. To, že padli v této misi za těchto okolností, ale neznamená, že jejich smrt musí být nutně hrdinská, resp. že padli v boji s terorismem. Kdyby např. v tu dobu seděli ve stanu u stolu a pili kávu, nebo a psali dopis rodině a shodou okolností by jiný Afghánec tento stan odpálil, byli by také považováni za hrdiny, kteří padli hrdinskou smrtí  v boji s teroristy? Podle současných, pokryteckých  a falešných kritérií pro uznání hrdinství, nejspíš ano. Asi to vyžaduje veřejný zájem. Pro ně totiž není rozhodující, co dělali, ale kde se v daný moment nacházeli. Kdož ví, jak by okomentovali a  vyhodnotili situaci, kdyby ti vojáci byli zrovna tam, kam i císař pán...
        Nakonec ještě jedna absurdita.  Z obecného pohledu přiznání statutu hrdinství padlým vojákům se jeví jako přehnané a neopodstatněné. Není smyslem či účelem  jejich smrt zneuznat či bagatelizovat jako bezvýznamnou, každá ztráta lidského života je bolestná a nežádoucí, nicméně také není čestné a poctivé kvalifikovat jejich smrt jako hrdinskou, pokud k ní nedošlo způsobem reálně odpovídajícímu prostředí a bojovým podmínkám. Jejich smrt však současně stála i život mladého Afghánce, atentátníka, kterého zase nelze jednoznačně označit za teroristu. I on měl, nebo mohl mít své důvody, proč a za co bojuje, za co dal všanc svůj život. Ostatně on také třeba jen bránil své vlastenecké a národní zájmy. Byl to na naše poměry tzv. partyzán.
         Z těchto důvodů by bylo asi vhodnější a přijatelnější definovat jejich smrt tak, že „ padli v rámci výkonu svých vojenských povinností, čest jejich památce“. Totéž se týká oficiálního přiznání, že jejich profesionální postavení v AČR a služba v zahraniční misi (misích se neoddiskutovatelně rovná významu a pojmu „žoldnéř“, což nijak nesnižuje jejich vojenský význam, postavení ani poslání, pokud je vyslán sloužit v rámci vojenské mise do míst, kde má plnit své vojenské poslání. V čím zájmu a s jakými cíli je už věci jiná.
          V této souvislosti není také od věci si připomenout definici „hrdinství“, která je za a)
    - Hrdinství je schopnost vykonat něco mimořádného, co pomůže ostatním lidem nebo obecně přinese nějaký prospěch.
    V konkrétním případě tří padlých vojáků AČR lze v jejich činnosti v Afghánistánu sotva spatřovat něco mimořádného (tedy kromě samotné účasti v misi), stejně jako že by jejich účast v něčem pomohla ostatním lidem (pokud ano, pak kterým?), nebo že by jejichúčast v misi přinesla nám v ČR nějaký prospěch (ten, nemalý, má někdo naprosto jiný), za b)
    - Podle řeckého filosofa Platóna je hrdinství (nebo také statečnost) jednou ze tří základních ctností, které činí člověka spravedlivým. Dalšími dvěma jsou moudrost (sofia, sapientia) a uměřenost (sófrosyné, temperantia). Pro každého z nás může být hrdinou někdo jiný. Pro někoho to může být někdo, kdo zachraňuje životy, bojuje za svobodu, nebo třeba ten, kdo poctivě žije podle přísných pravidel (asketa). Nelze univerzálně rozdělit lidi na hrdiny a „nehrdiny“ a nebo stoprocentně určit, kdo hrdina je a kdo ne.
        Pokud bychom v kontextu Platónova konstatování chtěli tři vojáky vyhodnotit jako hrdiny, měli bychom si položit otázku, zda
    - některý z nich zachraňoval životy. O tom lze vážně pochybovat, spíš o ně usilovali.
    - bojovali snad za svobodu?Pak za čí? Za naši asi sotva, jsme svobodní, bojovat o naši svobodu není třeba. Takže nebojovali. A do třetice se můžeme ptát, zda
    - některý z nich žil podle přísných pravidel, tedy něco jako asketa?  Ani v tomto případě nelze najít pozitivní odpověď. Takže podmínky pro hrdiny se jaksi nenacházejí, bohužel.
         V České republice je každoročně oceněno, případně vyznamenáno několik občanů,kteří se proslavili nějakým skutečným hrdinským činem, převážně se jedná o záchranu lidských životů apod. Srovnáme-li hrdinství jedněch a druhých, pak lze oprávněně pochybovat o tom, že smrt tří vojáků je rovnocenná s opravdovým hrdinstvím občanů v ČR. To, že byli (nebo jsou) účastni ve vojenské misi není zas až takovým hrdinstvím  když víme, že jednak je to jejich práce, notabene mimořádně dobře zaplacena . Aby toho nebylo málo, ještě se na ně, chudáky, uskutečnila veřejná finanční sbírka. Nestoudné a trapné. Vnucuje se nepříjemná otázka, zda to byli skutečně dobře placení profesionálové když víme, že za průměrný český plat by do mise nešli, nebo byli někým dehonestováni na úroveň „chudáků“ až tak, že pro jejich „strádající“ pozůstalé bylo nutné, kromě jiného, přispět „do klobouku“ (dnes již údajně cca 7 mil. Kč).
         To se našich domácích, skromných, zato skutečných hrdinech, kteří prokazatelně s nasazením vlastního života zachránili jiným lidem životy netýká, oni se musí spokojit jen s uznáním, nějakým tím „metálem“, možná nějakou nepatrnou peněžní či jinou odměnou (almužnou) a šmytec! Vždyť jen někomu zachránili život, no a co? To naši vojáci v zahraničních misích NATO, to jsou kabrňáci, ti tam přece urputně bojují s teroristy nejen za na naši bezpečnost, ale také celé Evropy!

    0 0

    Kateřina Fladungová
    18. 89. 2018     ridus
    Jezídská dívka jménem Ašwak, která utekla ze zajetí DAEŠ a která se usadila v Německu, vyprávěla o náhodném setkání se svým tyranem. Před několika lety byla Ašwak unesena v Iráku teroristy DAEŠ a prodána na trhu jako otrokyně. Tehdy se poprvé setkala s mužem, který z ní později udělal svou milenku a všelijak ji ponižoval. Po nějaké době se jí podařilo prchnout. Přijela do Německa jako uprchlice. Začala se učit německy a socializovat se ve společnosti.


    Podle jejího vyjádření spatřila v roce 2016 svého trýznitele zcela náhodou na ulici. "Nevěřila jsem svým očím", říká Ašwak. Dívka byla přesvědčena, že tato osoba nemůže chodit jen tak po evropském městě.

    O dva roky později se znovu setkala s tímto mužem. Tentokrát tváří v tvář. K setkání došlo v německém městě Schwäbisch Gmünd, které se nachází několik hodin jízdy od rakouských hranic.

    Poznal ji a zeptal se, jestli je tatáž Ašwak, vzpomíná. Jezídka začala zapírat a řekla, že nezná nikoho s tímto jménem. Když s ní začal mluvit v arabsky, snažila se ho přesvědčit, že nerozumí a že mluví pouze německy. Tehdy se přiznal, že ví všechno o jejím současném životě: uvedl její domácí adresu a datum příjezdu do Německa.

    Ašwak natočila emocionální video, ve kterém se přiznala, že doufala, že v Německu zapomene na svou minulost, ale dokonce i zde ji dostihla.

    Podle slov Ašwak není její případ jediný: mnoho dívek jezídek vidělo své "otrokáře" ve SRN. Všichni jsou nyní v pohostinné Evropě jako uprchlíci.

    Jezídové jsou kurdská etnokonfesní skupina, žijící převážně na severu Iráku a v Sýrii. Od roku 2014 jsou jezídové podrobování teroristickou organizací DAEŠ genocidě. Teroristé prodali tisíce žen a dívek do otroctví.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0


    PhDr. Vladimíra Vítová
    Vladimíra Vítová
    18.8.2018
    Jestli si snad někdo myslí, že EU bojuje proti migraci z Afriky, tak se zásadně plete. Naopak! EU ji aktivně a štědře podporuje. Každý z nás má i v těchto podzimních volbách na výběr. Buď volit zástupce politických stran a hnutí, které mají ve svých programech setrvání v EU, a tím zvolit budoucnost naší země jako součást plánovaného evropského chalífátu. Anebo ...



    Anebo volit zástupce stran a hnutí, které mají v programu okamžité vystoupení z EU, což samozřejmě možné je a nemusí být ani podmíněno referendem, viz článek 5 Lisabonské smlouvy. O zástupcích těchto stran však v mainsteramu neuslyšíte nic, leda slova odsudku.

    Jestliže ale voliči, kteří nesouhlasí s migrací africké populace do Evropy a tedy i do naší země, zvolí nelogicky a proti svým bytostným zájmům opět zástupce stran, které chtějí setrvat v EU, pak je naše země definitivně ztracena. A následné lkaní těchto voličů nad tím, jak jen volili menší zlo a jak byli podvedeni, bude jen falešné bědování nad vlastní hloupostí.

    Evropskou unii nelze zreformovat. Byrokratický aparát EU nelze vyměnit. EU jede stále podle migračních plánů svých a podle migračních plánů OSN. EU krok za krokem tyto plány naplňuje, organizuje a velkoryse finančně podporuje.

    Zde je úryvek z rozhovoru předsedy Evropské komise Jean-Clauda Junckera, který poskytl v listopadu loňského roku: „Evropa bude v příštích desetiletích jednoznačně potřebovat přistěhovalectví, a proto musíme poskytnout těm - kteří chtějí přijít - právní cesty, jak se dostat do Evropy.“

    „Od roku 2014 jsem se vždy vyslovil pro legální migraci. Věřím, že pokud nebudeme nabízet právní způsoby emigrace do Evropy a přistěhovalectví v Evropě, budeme ztraceni. Pokud ti, kteří přijdou - kteří jsou, obecně řečeno, chudí a potřební - nemohou vstoupit do domu Evropy hlavními dveřmi, budou dál procházet zadními okny. Musíme tedy vytvořit legální způsoby, jak mohou přijít do Evropy. A Komise již učinila návrhy…. Evropa bude v příštích desetiletích jednoznačně potřebovat přistěhovalectví, a proto musíme poskytnout těm, kteří chtějí přijít - právní cesty - jak se dostat do Evropy.

    ZDROJ ZDE: https://www.dw.com/en/jean-claude-juncker-migrants-need-legal-ways-to-come-to-europe/a-41556151

    Zde jsou úryvky z projevu šéfky evropské diplomacie Federiky Mogherini v Evropském parlamentu ze září loňského roku: “Kdyby migranti v Evropě zmizeli zítra ráno, celé sektory našich ekonomik by se zhroutily. Je zřejmé, že Evropská unie je potřebuje. Musíme nahradit nelegální pašování pravidelným systémem příležitostí a kanálů pro bezpečný přístup do Evropy. Musíme rozšířit práci na globálních kompaktech v oblasti migrace a uprchlíků.“

    „Pro ty, kteří potřebují mezinárodní ochranu, potřebujeme bezpečné a legální cesty do Evropy. A toto je debata, která je obtížná uvnitř našich vlastních členských států, v našich národních parlamentech. Ale dovolte mi zdůraznit toto: ti, kteří potřebují ochranu, musí mít do Evropy i bezpečné a legální cesty….

    V loňském prosinci jsme zahájili program s IOM, který ukazuje první pozitivní výsledky. Počítáme s tím, abychom do konce roku nabídli bezpečnou cestu více než 10 000 lidem z Libye……

    Musíme poskytnout alternativu místním komunitám, které se spoléhají na pašování za denní náklady a to například ze severního Nigeru nebo jižní Libye.... musíme nahradit nelegální obchodování s lidmi a pašování pravidelným systémem příležitostí a kanálů pro bezpečný přístup do Evropy….

    A ještě jedna důležitá věc, o které vím, že je velmi nepopulární v našich politických diskusích, ale je to realita naší ekonomiky: kdyby migranti v Evropě zmizeli zítra ráno, celé sektory našich ekonomik by se zhroutily. Je zřejmé, že Evropská unie je potřebuje.

    Potřebujeme konzistenci a soudržnost. Potřebujeme, aby členské státy investovaly do tohoto přístupu. Je mi potěšením, že mnozí z nich si uvědomují, jak důležité je investovat do těchto partnerství. Musíme vybudovat globální aliance, abychom tento fenomén zvládli. Před rokem před dvěma roky se jednalo o evropskou krizi migrace. Domnívám se, že dnes znovu začínáme vidět výsledky.

    Podařilo se nám zavést některé prvky inteligentní politiky založené na partnerství, které naši afričtí partneři považují za užitečné. Stejně tak jako mezinárodní partneři počínaje IOM, UNHCR a OSN. Musíme rozšířit práci na globálních kompaktech v oblasti migrace a uprchlíků. V příštím roce bude probíhat tento důležitý proces v systému OSN….“

    ZDROJ ZDE:http://ec.europa.eu/avservices/video/player.cfm?ref=I143186

    A jaké jsou cíle projektu EUROMED - tedy středomořského prostoru jižní (respektive celé) Evropy a severní (respektive celé) Afriky? Regionální spolupráce Sever-Jih a Jih-Jih v oblasti migrace a otázky mezinárodní ochrany (legální migrace, nelegální migrace, migrace a mezinárodní ochrana a azyl).

    “Celkovým cílem EUROMED Migrace IV je zavést komplexní a sdílený přístup k posílení účinného dialogu a spolupráce v otázkách migrace, mobility a mezinárodní ochrany mezi partnerskými zeměmi Afriky a členskými státy EU v rámci evropského sousedství, stejně jako mezi samotnými jižními africkými zeměmi. Projekt podpoří členské státy a partnerské země EU při posílení komplexního, konstruktivního a funkčního rámce pro dialog a spolupráci se zvláštním zaměřením na posílení nástrojů a kapacit pro rozvoj a uplatňování důkazů a koherentní politiky migrace a mezinárodní ochrany.”

    Početli jste si? Takto strašná a záměrně komplikovaná je totiž mluva oficiálních evropských dokumentů.

    ZDROJ ZDE:https://www.euneighbours.eu/en/south/eu-in-action/projects/euromed-migration-iv

    EK permanentně vypisuje projekty na téma: Program azyl, migrace a integrační fond. Program podporuje efektivní řízení migračního toku, rozvoj a implementaci azylu a imigrační politiky. Zaměřuje se na tyto cíle:
    • posílit a rozvíjet všechny aspekty společného evropského azylového systému,
    • podporovat legální migraci do členských států v souladu s jejich hospodářskými a sociálními potřebami a podporovat účinnou integraci státních příslušníků třetích zemí,
    • zvýšit solidaritu a sdílení odpovědnosti mezi členskými státy, zejména vůči těm nejvíce postiženým migračními a azylovými toky.
    Ve Strategie migrační politiky ČR, která vychází krom jiného i z projektu EUROMED, se mimo jiné konstatuje: ČR podpoří legální migraci, která je pro stát a jeho občany přínosná tak, aby Česká republika mohla pružně reagovat na potřeby svého pracovního trhu i reflektovat dlouhodobé potřeby státu…. ČR dostojí mezinárodním a evropským závazkům v oblasti migrace a aktivně se zapojí do celoevropských debat a hledání společných řešení atd……Migrační politika České republiky je pevně zakotvena v rámci společných politik Evropské unie a její provádění do značné míry vyplývá ze společných právních nástrojů Unie. ČR musí prosazovat a účinně provádět migrační politiku s jednoznačnými východisky: i) přijímat legální migranty a usnadnit vstupní procesy se zřetelem na potřebu zachování konkurenceschopnosti v globálním ekonomickém prostředí; ii) migrantům, kteří vědomě nezvolí legální cestu do Evropské unie, nebo jsou k tomuto donuceni vnějšími okolnostmi, zajistit přístup k mezinárodní ochraně atd.

    ZDROJ ZDE: www.mvcr.cz/migrace/soubor/strategie-migracni-politiky-ceske-republiky.aspx

     A na závěr si můžete pročíst celkový materiál OSN - konkrétně kapitola určená Evropské unii: „Náhradní migrace: řešení pro klesající a stárnoucí populace“. Koncept pro Evropu je v realizován ve Scénáři III: „V letech 2000 a 2050 bude do Evropy nutno přijmout 47,4 milionů migrantů, v průměru 949 000 migrantů ročně“.

    ZDROJ ZDE:http://www.un.org/esa/population/publications/migration/migration.htm


    Vladimíra Vítová
    předsedkyně politického hnutí Aliance národních sil

    0 0

    Henry Kissinger
    Ivan Danilov
    19.8.2018 RIA a Outsidermedia
    Patriarcha americké zahraniční politiky, „stratég a mudrc“ Henry Kissinger se dostal pod trestající ruku protitrumpovské mediální kampaně. Teď je právě Kissinger, kterého dosud nebylo možné veřejně špinit v solidních amerických médiích, obviňován málem z autorství nejhroznějšího zločinu americké politiky – spiknutí mezi Kremlem a Donaldem Trumpem.

    Agentura Bloomberg zveřejnila skandální průzkum, ve kterém se v podstatě tvrdí, že právě šedý kardinál americké politiky byl právě tím centrem, kolem kterého se točili účastníci „ruského spiknutí“: Donald Trump, Jarred Kushner (prezidentův zeť), ruský velvyslanec Kisljak, ale také nedávno v Americe zatčená Maria Butina. Nebylo možné si představit, že se kdosi rozhodl zatáhnout do tohoto skandálu člověka Kissingerovy úrovně. To se ale stalo, a je to velmi závažný signál o tom, že americká společnost a politická elita jsou na hranici občanské války, a žádná nepsaná pravidla už neplatí. Nedotknutelní už neexistují, a pokud se po této publikaci Bloombergu začnou o Kissingera oficiálně zajímat v týmu zvláštního prokurátora Muellera, který vyšetřuje „Trumpovo ruské spiknutí“, bude to znamenat, že v Americe je nyní už možné úplně všechno. Až po skutečný násilný konflikt mezi přívrženci establishmentu a Trumpovými stoupenci.

    Po všechny časy existovaly figury mimo kritiku – stařešinové rodu, mudrci, rádci, kterých se nedotkli dokonce ani ve velmi vážných vnitropolitických a skupinových konfliktech. Ale pokud bude vyhlášen hon na uznávané neutrální autority a zasloužilé stařešiny, znamená to, že bude zle.

    Je důležité vědět, že Kissinger sám je postavou, která (teoreticky) musí stát vždycky nad zápasem, protože všichni účastníci politického souboje chápou cennost existence nějakých sil, které si mohou dovolit myslet na desítky let dopředu a kašlat na momentální politickou nebo elektorátní konjunkturu. Právě díky takové moudré konfiguraci americké politické elity mohl tandem vzájemně věčně konfliktních Brzezinského a Kissingera zajistit například stabilitu americké zahraniční politiky ve vztahu k Číně, počínaje Nixonem a konče Obamou. Vladimír Putin dokonce evropským novinářům vysvětloval, že američtí prezidenti se mění, ale politika ne – protože ji určují „lidé s kufříky a v tmavých oblecích“, kteří se s volbami nemění.

    Publikace Bloombergu se opírá o několik závažných obvinění na adresu Kissingera, který už předtím rozčílil mnohé v USA svými setkáními s Putinem a Trumpem, ale také předpokládanými pokusy organizovat za pomoci amerického prezidenta protikrizovou alianci s účastí Ruska. „Vztahy Kushnera se skupinou spojenou s Ruskem, začaly Kissingerovým obědem,“ sdělují američtí novináři. V dnešní době je toto už samo o sobě velmi vážným důvodem k mediální skandalizaci (a dokonce k návštěvě FBI). Bloomberg s odvoláním na vlastní zdroje informuje, že v březnu 2016 obdržel Trumpův zeť pozvání na oběd od Center for the National Interest (CNI), analytického centra, vystupujícího za pragmaticko-konstruktivní vztahy s Ruskem. Na tomto setkání, proběhlém v manhattanském „Time Warner Centre“, údajně Kushnera seznámili s Kissingerem, který byl na této světské akci přítomen z titulu čestného předsedy CNI.

    Tam se také Kushner seznámil s Dmitri Simesem – vedoucím centra, se kterým následně bude organizovat programové zahraničně-politické vystoupení kandidáta Donalda Trumpa. Za inkriminující okolnosti organizace, nad kterou drží Kissinger ochrannou ruku a kterou vede Simes, označuje Bloomberg to, že právě ona měla kontakt s nedávno v Americe zatčenou Marií Butinou, obviňovanou z pokusů o „proniknutí a ovlivnění“ důležitých amerických nekomerčních organizací. A nejen to: Bez ohledu na to, že Simes nabízel i dalším kandidátům na prezidenta vystoupení na akcích CNI, ani jeden z nich (kromě Trumpa) nesouhlasil – nejspíš proto, že nechtěli být spojováni s organizací, kterou Bloomberg označuje za „proruskou“.

    Zvlášť je třeba zdůraznit, že věta o tom, že organizace vytvořená Kissingerem (jedním z hlavních stratégů USA v období studené války a spoluautorem Nixonovy antisovětské aliance s ČLR), je „proruskou organizací“, může být logická snad jen v románě Franze Kafky. To, mimochodem, nebrání americkým novinářům v šíření právě takových obvinění. Za přitěžující okolnost se uvádí, že právě Kissingerovo centrum organizovalo Trumpovo vystoupení, na jehož půdě se Jarred Kushner údajně seznámil s velvyslancem RF v USA Kisljakem. A měl ho údajně požádat o následující službu: – využít ruského velvyslanectví ve Washingtonu jako neoficiální (mimo kontrolu amerických tajných služeb a diplomatů) kanál přímé komunikace Trumpa s Kremlem.

    Na zvláštní pikantnosti této situaci přidává fakt, že pokud už obviní Kissingera z vytvoření podmínek pro „spiknutí Trumpa s Kremlem“, pak by k výslechu na FBI měli předvolat i Hillary Clinton a jejího manžela. Jde o Kissingerovo zvláštní postavení – není ani republikánem, ani demokratem, je právě patriarchou americké politiky. Po mnoho let trávila Clintonovic rodina zimní prázdniny společně s Kissingerem a jeho ženou ve vile v Dominikánské republice. Sama Clintonová během volební kampaně nejenže prohlašovala, že jeho názor je pro ni „důležitý“, ale velmi se pyšnila tím, že při jisté příležitosti chválil její činnost ve funkci ministryně zahraničí USA. Kissinger dokonce přeložil oslavu svých devadesátin, aby se jí Clintonovi mohli zúčastnit. A tak je tento člověk s obrovskými styky, neochvějným statusem a obrovskými zásluhami o USA předhozen k mediálnímu roztrhání. Fakticky ho obviňují z vlastizrady (anebo přinejmenším napomáhání k ní).

    Svět americké politiky se zbláznil. Kvůli tomu, aby „dostali Trumpa“ a neposkytli ani šanci na normalizaci americko-ruských vztahů, je vlivná část amerického establishmentu ochotna položit Kissingerovu politickou mrtvolu na oltář boje s „ruskou hrozbou“. Na jedné straně nám to může lichotit. Na druhé straně ale, jestliže se jaderná mocnost řítí do autodestrukce a hroutí se v ní dávno založený politický systém, neskončí to ničím dobrým. Vnitřní konflikt v případě svého přechodu do režimu občanské války samozřejmě obrovsky poškodí samotné USA. Tím se ovšem rizika pro ostatní země nesnižují, ale rostou. Světový hegemon utrpěl rozpolcení osobnosti, chová se divoce a je velmi nebezpečný. Mírnit ho bude nutné kolektivním úsilím. Ovšem, jednání na toto téma ještě ani nezačala.

    Ivan Danilov, blog Crimson Alter


    Zdroj: RIA Novosti

    Překlad: st.hroch 180816

    0 0

    rozhovor se Stanislavem Novotným
    19.8.2018  ParlamentníListy
    Kdo vám na první dobrou vytane na mysli při vzpomínce na rok 1968? Dubček? Černíkova vláda? Různí reformní komunisté, kteří se mávnutím kouzelného proutku chtěli zbavit své minulosti v 50. letech? 
    Nadšení mladí lidé, kteří naopak přišli obrodit a změnit KSČ? Formující se antikomunistická opozice, jež doufala ve svobodné volby? Mrtví, kteří se dostali pod pásy velmocenské politiky? Osudy zlomených lidí? Intelektuálové a konstruktéři pražského jara? Vyvolení a kmáni? Zrádci, kolaboranti a věční oportunisté? Mučedníci a světci?



    Já slyším Karla Kryla. V srpnovém roce Kryl zpíval a zpíval. Byl jedinečně aktuální, nadčasový i prorocký. Národní bard stál proti všemu zlu. Proti všem, kdo důsledně živí zubatou a taky tu ženskou bez pásky na očích. A tak žil pořád. Tady, v emigraci i po emigraci. Rval se i lkal, ale nevzdával se. Moci byl nepohodlný prakticky vždy. Tehdy i po Listopadu. Národ ho miloval a miluje, ale zároveň ví, že jeho naléhavý hlas trápí naše svědomí.

    Kryla nelze spojit s jednou událostí. Písek zasypal a zasype mnoho tehdejších i dnešních osobnůstek. Ale on bude pořád pět tu svou a bude volat po odpovědnosti a po lásce k lidem, k vlasti. Bude zneklidňovat pyšné, mocné, prodejné, podlé a zbabělé.

    První principál se jej snažil tlačit do ústraní. Nechtěl poslouchat jeho loutnu pod hradními okny. Cítil, že básník tuší, že se zase tolik nezměnilo a že zlatá doba nenastává. Nelze jen tak a bez následku střídat ohlávku. A zemské škůdce prorok adorovat neumí – nemůže. Jeho srdce se zlomilo předčasně, ale jeho hlas bude znít do věčnosti.

    Vzpomeňme, prosím, na pěvce silnějšího divizí a poslechněme si třeba pokorné Děkuji.



    0 0

    Jaroslav Bašta
    19. 8. 2018 PrvníZprávy
    Se zájmem jsem si přečetl Souhrnnou situační zprávu Bezpečnostního odboru Ministerstva vnitra České republiky za 2.čtvrtletí roku 2018 o Projevech extremismu a předsudečné nenávisti, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.


    Zaujala mě tím, že její autoři celkem bez okolků naznačují, jakým způsobem se u nás (v nechtěně komické repríze) po padesáti letech zase bude zavádět cenzura. Chlapci a děvčata z vnitra spolu s některými evropsky hodnotnými „neziskovými organizacemi“ si totiž vymysleli, jak se definitivně vypořádat s alternativními a nezávislými zdroji názorů a informací.

    Našli pro ně nové jméno: kvazi – mediální projekty. Název podprahově evokuje, že vůbec nejde o subjekty, které naplňují základní atribut demokracie, tedy svobodu slova, pluralitu názorů a myšlenek. Nový terminus technicus naznačuje, že nejde o svobodná média, ale o nepřátelské projekty nejspíše ruského či čínského původu, které se pouze takto tváří. Důkazy pro to, že je tomu tak, najdeme v jejich obsahu – kritizují migraci, Evropskou unii (třeba kvůli Obecnému nařízení o ochraně osobních údajů), případně napadení číšníka nizozemskými turisty.

    Proto ve shrnutí jsou tyto „kvazi – mediální projekty“ označeny za „nejprogresivnější a nejaktivnější prvek na české extrémistické scéně“. Ve zprávě je jim věnována (dle rozsahu textu) největší pozornost. Nápadné ovšem je, že autoři žádné konkrétní organizace nejmenují. Jen dodávají, že zmíněné texty jsou multiplikovány nově vznikajícími skupinami na Facebooku. Ty jsou mimochodem také označeny za součást spiknutí...Je nám tak jemně naznačeno, že číst bude stejný hřích jako psát.

    Nepochybuji o tom, že v další fázi se objeví soupis těchto kvazi-mediálních projektů a jen čirou náhodou se bude shodovat se seznamem dezinformačních a prokremelských webů vypracovaným před pár lety neziskovou organizací Evropské hodnoty. A každý, kdo se bude ohánět svobodou slova, právem na informace či svobodou názorů bude označen za extrémistu. Dokonce toho nejnebezpečnějšího, protože nejprogresivnějšího a nejaktivnějšího.

    Nemyslím si, že se v tomto případě jedná o duševní úlet autorů zprávy z Bezpečnostního odboru Ministerstva vnitra způsobený extrémními vedry, jak se domnívají někteří optimisté. Spíše se přikláním k názoru, že jde o závažné systémové pochybení vyplývající ze spolupráce (či spíše mesaliance) silového rezortu s neziskovou organizací financovanou převážně z externích zdrojů.

    Naše dějiny v posledních více než sto letech oplývaly přehršlí příkladů, jak zhoubná pro naší svobodu byla úzká kooperace ideologických fanatiků různého zbarvení s represivním aparátem (nejen) ministerstva vnitra. Většinou to začínalo podobně jako dnes, nenápadnou změnou terminologie, třeba z rádia udělaly štvavou vysílačku. Dnes stačí nazvat internetové noviny kvazi-mediálním projektem, a již není třeba se ohlížet na svobodu slova. Totalita miluje jednoduchá řešení.

    Související:

    0 0

    Miloslava Pošvářová
    Václav Umlauf
    19.8.2018 E-republika
    Policie ČR odložila všechna trestní oznámení na nekvalitně provedenou stavbu dálnic. Takže zbývá počkat, až dojde k poruchám na označených stavbách, a potom se budu ptát já.

    Miloslava Pošvářová je specialistka na stavby dálničních mostů. Ve státní správě pracovala do roku 2014 jako ředitelka Úseku kontroly kvality staveb ŘSD. Pak ji na hodinu vyhodili z práce. Viz náš rozhovor a články o české dálniční lobby.

    Začněme fakty. Korporace Autostrade per l’Italia provozuje za velmi drahé poplatky dálnici A 10. Patří do společnosti Atlantia s většinovým podílem rodiny Benettonů a má sídlo v Lucembursku, takže v Itálii neplatí daně. Dne 14.8. 2018 spadl most v Janově z výšky 45 m do městské obytné části. Prozatím je hlášeno 42 obětí s tím, že všichni nejsou vyproštěni. Firma Autostrade per l’Italia vykořisťuje 3000 km z asi 6500 km italské dálniční sítě a oficiálně odmítla přiznat odpovědnost za zřícení mostu. Janovský prokurátor mluví o lidské chybě, firmě chce odebrat koncesi a vymáhá první pokutu 150 milionů eur (3,9 miliardy Kč). Prof. Ing. Antonio Brencich jako specialista na mostní železobetonové konstrukce na univerzitě v Janově tvrdí, že stavba byla problematická od samého začátku, včetně pozdější údržby.

    Poruchy na mostě v Janově byly zřejmé a viditelné. Já jsem si na webu našla stav v říjnu 2017 a tak zanedbanou údržbu jsem už dlouho neviděla. Ale jedna věc je zanedbat údržbu například na Libeňském mostě, kde jsou masivní konstrukce a betonové klenby a něco jiného na senzitivním atypickém mostě jako v Janově. To není jednoduchý nebo krátký most. Tady se chyby neodpouštějí.

    Ta možnost vymáhání pokuty se mi líbí s ohledem na porovnání s mostem ve Studénce. V roce 2008 spadl tento most při výstavbě, zaplatil se z našich daní nový. Firma žádnou pokutu neplatila, nikdo nebyl odsouzen. Lidé nedostali žádné finanční náhrady, které by odpovídaly oprávněným nárokům. To se prostě nesmí stát. Lidská chyba je jedna věc, ale oběti musí být finančně odškodněny. Protože tohle není fér.

    Tak jak je to mostní konstrukcí obecně? Jak dlouho má most vydržet a jak je to s jeho údržbou? A to se nebavíme o římských mostech starých dva tisíce let.

    Mosty musíte navrhovat tak, aby se daly udržovat. Pokud má někdo ambice, že chce za každou cenu být originální a atypický, tak riskuje, že nevyzkoušené, na „ostří nože velmi originální nápady“ způsobí vysoké náklady na údržbu a neopravitelnost mostu nebo lávky (viz u nás příklad Trojské lávky). Správce a majitel musí potom počítat se sníženou životností, vysokými náklady na údržbu a opravy a s rizikem případného pádu.

    Most má vydržet s plánovanou životností 100 let, má být navržen tak, aby vydržel i případné navýšení zatížení v průběhu dalších let, má být pravidelně udržován. Na dálnicích a frekventovaných silnicích mají být vždy budovány dva mosty vedle sebe, pro každý směr samostatné konstrukce. To umožňuje opravovat jednotlivé každý most zvlášť, po druhém se jezdí oběma směry. To v tomto případě nebylo možné. Ale tím se v žádném případě nechci zastávat těch, kteří jsou za provoz a údržbu odpovědní. V tomto případě vůbec nebyla možná oprava v požadovaném rozsahu bez uzavření mostu.

    Zřícený dálniční most v italském Janově


    Neoliberální podnikání několika málo vynáší a mnoha způsobuje smrt. Jak je to s ekonomikou a stavěním dálnic u nás?

    U nás se staví mosty a dálnice podle toho, kdo na ně dohlíží a kdo je kontroluje. Ekonomika je taková, že cena mostu odpovídá evropské úrovni. Jiná věc je, že se zakázka přeprodá dál, až nakonec most staví třetí, čtvrtá firma v řadě a už vůbec ne ta firma, která stavbu vysoutěžila. A už vůbec ne za cenu, kterou vysoutěžila, ta cena je významně nižší. To mimochodem umožnila změna zákona o veřejných zakázkách a firmy si přeprodávají zakázky ve velkém rozsahu a objemu. Takže nakonec investor platí cenu na evropské úrovni, ale kvalitu na úrovni třetí nebo čtvrté firmy v pořadí. Nicméně reference a doložené doklady garantuje vždy vysoutěžená vítězná firma.

    To znamená, že mafiánský systém tunelování je podobný jako v Itálii? Ty o tom musíš něco vědět, když tě vyhodili na hodinu v ŘSD v roce 2014. A za co tě vlastně vyhodili?

    Vyhodili mě za to, že jsem generálnímu řediteli ŘSD, ke kterému jsem neměla důvěru, nepředala výzkumnou zprávu, klíčový dokument o kvalitě dálnice D47 z Brna na Ostravu. ŘSD se soudilo se zhotoviteli staveb, což jsou v zásadě všechny velké stavební firmy o náhradu škody cca 2 miliardy korun, kdy státu vznikla škoda zvlněním dálnice a dalšími poruchami stavby.

    V tom dokumentu byly údaje o tom, z jakého důvodu ke zvlnění dálnice došlo, jaká je prognóza poruch a o kolik by se měla prodloužit projednávaná záruční doba a sankce za nekvalitu díla. Měla jsem obavu, že vedení ŘSD spolupracuje se zhotoviteli staveb. Tak jsem tuto zprávu chtěla nejprve dát soudu jako důkaz. A moje obavy se potvrdily, protože mě vyhodili a zpráva nikdy k soudu jako důkaz doložena nebyla. Navíc jako soudní znalec jsem byla na pozici ředitelky ŘSD velmi nebezpečná. Od té doby uplynulo 5 let a stále není soudní rozhodnutí v podané kauze. Což potvrzuje pravé důvody mé likvidace.

    A teď konkrétně k mostní a dálniční realitě v Česku. Nelze šířit poplašnou zprávu s tím, že ten a ten most spadne. Ty jsi ale podala řadu trestních oznámení na nekvalitně provedenou stavbu dálnic a mostů. Tak řekni našim čtenářům, v jakém stavu je vyšetřování těchto kauz.

    Stav je takový, že všechna trestní oznámení byla policií ČR odložena. Takže zbývá počkat, až dojde k poruchám na označených stavbách a potom se budu ptát já.

    Soudní znalci jsou tedy opravdu kouzelníci, ale nemohou popřít zákon gravitace a druhou termodynamickou větu o růstu entropie. A to nepočítáme chemické reakce a dynamické namáhání konstrukce v extrémním klimatu globálního oteplování.

    To je ono, je obtížné jako soudní znalec odhalovat pravdu, protože pokud pracujete samostatně, nejste nikým chráněni. Například na mě, jako znalce, podávají žaloby. Je to určitý způsob zastrašování. Jiní znalci nejdou do konfliktu, tak to napíší neutrálně, nebo si v rámci soudního řízení při hlavním líčení nejsou jisti atd. Potom samozřejmě má soudce problém, protože nemá na základě jakých posudků viníky odsoudit.

    Ty jsi vlastně neoficiální ombudsmankou českých mostů a dálnic postavených po roce 1990, protože hájíš náš zájem. Nikdo nechce skončit pod betonem českých dálničních lobby. A nechceš ombudsmanku českých dálnic, silnic a železnic dělat oficiálně? Jaderná lobby hospodaří s podobným rozpočtem na stavbu atomových elektráren a také má nad sebou základní dozor.

    Já jsem zcela vyřazena z jakékoliv činnosti pro stát. Protože dnes se dostali do vedení země podnikatelé a lidé, kteří chtějí ze státu mít pouze výhody. Vytratila se ta morální úroveň, pracovat v zájmu státu, pro stát, pro lidi. To se stalo pouze marketingovým heslem a kdo to opravdu dělá, je považován za blázna. Tady diktují pravidla peníze, nic jiného nikoho nezajímá. A politické strany to chápou stejně. Vždy s láskou vzpomínám na první republiku a systém bohatých lidí, kteří se zabývali charitou a drželi se hesla, když se mám dobře já, musím pomáhat těm chudým. Viděli jste někdy, že bohatí lidé pracují pro chudé, pro chudé studenty, podporují sport atd.? Že by ze svého bohatství něco dávali pro město, obec, budovali školy, kostely, hřiště? Já tedy neznám žádný případ. A tak ti, kteří mají jiné myšlení se pomalu stěhují do lesů a vesnic, mimo velká města a vychovávají děti po svém, mnohdy je záhy posílají studovat do zahraničí a stěhují se za dětmi. To není dobré. Ale vývoj přeskočit nelze a tak se lidé musí učit žít a pracovat s tím, co je kolem nich a pomalu, velmi pomalu otáčet morálku lidí správným směrem.

    Když se dívám na tituly našich článků a rozhovorů pro e-republiku během posledních dvou let, tak systém tunelování je kompletní a už chybí jen tragédie jako v Itálii. Jaké pravomoci by teoreticky potřeboval dopravní ombudsman k tomu, aby se zločinci a mafiáni okolo stavby dálnici a mostů konečně dostali do tepláků?

    Musí především fungovat policie a soudy, jako nezávislé instituce. I když soudy ještě tak nějak fungují, u policie si nejsem úplně jistá. Potom by bylo třeba mít kvalifikované vyšetřovatele, kteří ví, o co se v těch trestních kauzách jedná. Ti vyrostou, až se stane více havárií a bude více mrtvých, protože to je jediné, na co lidé slyší. Budou vyžadovat po politicích zavést pořádek, což povede k omezení svobody a demokracie a to je jen krůček k diktatuře. Ale to moc předcházím. Prostě dokud nebude stát fungovat tak, jak má, podle pravidel, bude dál pokračovat současný stav. Změny se hned tak nedočkáme.

    Děkuji za rozhovor.

    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 650 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!
    Související články:



    0 0

    Jan Šolta
    19.8.2018 VašeVěc
    Pro vedoucí sovětské činitele nepředstavoval zpočátku obrodný proces Pražského jara velké překvapení. Po XX. sjezdu KSSS docházelo v mezinárodním komunistickém hnutí k výrazným diferencím, které nabývaly rozličné formy a intenzity. Bedlivěji sledovali a průběžně vyhodnocovali značné pnutí a narůstající neklid především v tzv. socialistickém táboře zemí nejbližších spojenců, členů společného uskupení vojenského (Varšavského smlouvy) a hospodářského (Rady vzájemné hospodářské pomoci).


    V podmínkách bipolárního světa a gradace studené války, po známých revoltách (NDR 1953. Maďarsko 1956 a Polsko 1956) byli nuceni pozorně analyzovat všechny možné geopolitické dopady a nečekané hrozby všech případných změn i výskyt relativně nepodstatných odlišností uvnitř sovětského mocenského bloku. Po sesazení N.S. Chruščova (1964) se sice podařilo poněkud utišit domácí plamenné teoretické diskuse o podstatě a roli marxismu – leninismu v současném světě, doznívaly zásadní spory o tom, které netradiční názory lze považovat ještě za socialistické a které je nutno již odmítnout jako revizionistické; kde jsou přesně hraniční meze, kam je možno ještě jít a neposkvrnit přitom učení velkých klasiků ML. V jednotlivých socialistických zemích východní Evropy ovšem myšlenkový kvas dále nazrával a nenápadně posunoval strnulé bariéry doktrinálních dogmat, např. se prosazovala módní (netřídní a proto zcela nepřijatelná) teorie konvergence apod., celkově nazíráno se zde nebezpečí revizionismu rapidně zvyšovalo!

    V řadách nejvyššího sovětského vedení – politického byra a sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu vyvolávaly jednotlivé konkrétní odchylky od jimi daných strnulých norem oprávněné obavy. Pomocí rozsáhlého aparátu (od akademických institucí, zastupitelských úřadů, speciálních složek bezpečnosti a armády až po tajné sítě důvěrníků - občanů jednotlivých východoevropských států) Sověti neustále detailně mapovali a důsledně kontrolovali veškeré dění ve svém bloku. Obávali se totiž, že by v důsledku event. ztráty úplné kontroly nad těmito socialistickými zeměmi mohli přijít o své zasloužené výdobytky, územní zisky z druhé světové války a ohrozili by tím zářnou budoucnost SSSR i celého bloku!

    Po roztržkách s Jugoslávií, Albánií a Čínou je znepokojoval vývoj v Rumunsku, které se - vinou Chruščova po jeho nedomyšleném schválení odchodu sovětských okupačních vojsk v r. 1958 - začalo chovat relativně nezávisle na požadavcích sovětského vedení. Rumunsko zůstávalo členem Varšavské smlouvy a RVHP, nebylo však ochotno pořádat na svém území společné manévry a snažilo se hrát nezávislou čínskou kartu. Jeho případná ztráta – vzhledem k poloze Rumunska uvnitř bloku – by zřejmě nebyla úplně fatální, avšak existence dalšího takového „Rumunska“ byla pro sovětské vedení již zcela nepřijatelná!

    Nejen z hlediska geopolitické polohy byl případ Československa diametrálně odlišný a rozhodné řešení jeho nebezpečného experimentování s novým modelem socialismu bylo považováno za zásadní (a pro všechny ev. následovníky výstražné)! Ideologicky nepevná a rozhádaná KSČ s nejednotným vedením nedávala záruky dobrého partnerství. ČSSR leží na samotném rozhraní bipolárního světa, má bránit západní hranici našeho bloku, avšak síla a úroveň její armády je nedostatečná. Novotný přitom stále odmítá umístit na čs. území sovětské posádky! Nepokoje studentů, spisovatelů apod. se nakažlivě přenášejí do Polska a NDR; národnostní rozpory mohou povzbuzovat obdobná nacionální hnutí v dalších zemích i v Sovětském svazu! Velmi nejisté výsledky slibuje realizace problematické ekonomické reformy., kterou navíc Šik podmiňuje uskutečněním předchozí reformy politické!

    V prosinci 1967, když si pozval první tajemník ÚV KSČ a čs. prezident A. Novotný generálního tajemníka ÚV KSSS do Prahy - formálně sice na „lov“, fakticky však na pomoc zachránit mu oba posty; letěl Brežněv s myšlenkou na potřebné změny v ČSSR, na uskutečnění nutné personální výměny. Jeho slova „Eto vaše dělo“ znamenala souhlas: Odvolejte si Novotného z funkce prvního tajemníka! Na zasedání sovětského politbyra 18. ledna 1968 přiznal Brežněv osobní podíl a odpovědnost za výběr A. Dubčeka do funkce 1. tajemníka. Vzájemné kontakty mezi oběma genseky byly mř. intenzivní a velmi osobní, často si vzájemně volali. Také sovětský velvyslanec v Praze Červoněnko velmi podporoval volbu Dubčeka – je to čestný a nám velice oddaný člověk, skutečný přítel SSSR!

    Obavy z vývoje v ČSSR už tehdy sdíleli W. Ulbricht a W. Gomulka, mj. vyčítali, že Češi nedrží tvrdou linii. Značné znepokojení nad zdejší nedobrou situací vyjadřovali sovětští vůdci též při četných jednáních se zahraničními partnery. V únoru přibyli další komplikace: média otevřeně kritizují stranu, bezpečnost, justici, je napadán prezident apod. Bez předchozích konsultací s námi – jak bylo dosud nepsaným pravidlem! je ze stranických a státních orgánů pod tlakem odvolávána řada nám oddaných funkcionářů a bez našeho vědomí jsou jmenováni noví! Pořádají se podivné mítinky, kde se útočí na odchod ze socialistického tábora. Metody reakce připomínají Maďarsko v roce 1956, vzpomínal J. Andropov, chaos má svůj řád, za chvíli sundají Dubčeka, tak jako nyní Novotného, ministry vnitra a obrany.

    Dubček tuto kritiku odmítal, situaci mám plně pod kontrolou, telefonoval 21. 3. 1968 Brežněvovi. Brežněv byl znepokojen zhoršující se situací, mítinky jsou antisovětské, nepořádá je strana , ale Šik, Smrkovský aj. Rozhořčen byl vyhozením Novotného z funkce prezidenta, Lenárta, Lomského a dalších našich přátel. Kritizují vás též Gomulka, Ulbricht, Živkov, Kadár – sděloval.

    Politbyro navrhuje uspořádat propagační kampaň o ČSSR a Polsku. Kosygin tvrdí, že Dubček nechápe věci, neorientuje se, je naivní! Andropov upozorňuje, že Dubček vždy napřed vše slíbí a potom stejně odvolá další naše věrné lidi! Kosygin varuje, nemáme dostatek sil zachránit Novotného! Události v Polsku – studentské demonstrace apod. mají kořeny v Československu. Šelest potvrzuje negativní dopad událostí v ČSSR na Ukrajině. Jedná se o osud socialismu nejen v ČSSR, ale v celém našem táboře! Musíme se opřít o zdravé síly v ČSSR! Přijmout opatření v armádě! Šelepin horuje, socialistické Československo nikomu nedáme! Dubček je přechodná figurka. Je nutno projevit naši rozhodnost a tvrdost! Zatlačit na Čechy! Dokud ještě zůstali ve funkci Novotný, Lenárt a Lomský, je nutné, aby nás ještě před plénem ÚV KSČ požádali o pomoc! Je důležité, aby tato prosba byla u nás včas! Naše pomoc potom zastraší všechny nepřátele. Demičev pobízí, nebojme se, že nás Češi obviní z vměšování. Andropov definuje rozhodující krok, v každém případě musíme vypracovat vojenské řešení! Politbyro 21.3. 1968 konstatovalo pochybnosti o schopnostech Dubčeka zastavit růst protistranických a antisovětských sil v ČSSR.

    V Drážďanech se 23.3. 1968 uskutečnilo první společné vystoupení představitelů většiny členských států Varšavské smlouvy, které se postavilo výhradně kriticky k polednovému vývoji v ČSSR. KSSS zde vyslovuje mj. velké znepokojení nad vývojem událostí v KSČ a v Československu; ostře kritizuje práci čs. médií; podivuje se nad tím, že se KSČ zbavuje osvědčených kádrů (v 80 procentech se jedná o absolventy moskevských škol). Pokračuje rozklad čs. armády, která místo do služby chodí na mítinky. Zpochybňují se základy čs. zahraniční politiky!

    Na zasedání politbyra 9.-10. 4. 1968 opět rozhodně zaznělo, socialistické Československo neopustíme! Uvítalo zvolení L. Svobody prezidentem a projednalo Akční program KSČ, který např. Gomulka kritizuje, ale Kadár chválí. Pokusíme se dohodnout s KSČ, ve které zuří boj mezi reformátory a konzervativci. Probíhá čistka od těch, kteří se provinili v procesech 50. let. Hrozí akutní rozpad celého politického systému v ČSSR, ohrožena je celá elita strany KSČ! V ČSSR probíhá ostrá kritika celého období po Únoru 1948. Připravuje se vznik demokratického socialismu. Charakteristickým rysem tzv. obrodného procesu je údajná touha lidí po svobodě.

    4. 5. 1968 proběhla v Moskvě devítihodinová schůzka politbyra s Dubčekem, Černíkem, Smrkovským a Bilakem. Brežněv tvrdě kritizuje, že Dubček pouze slibuje, ale potom dělá něco jiného; vyjadřuje se přitom mlhavě, nekonkrétně. Např. slíbil, že kádry udrží, ale poté všechny vyměnil – usekl tak straně hlavu! Akční program KSČ je programem restaurace kapitalismu v Československu!

    6.5. 1968 kádrovalo politbyro čs. politiky. Brežněv obdivoval Smrkovského (s kterým se setkal poprvé) mj. pro jeho rozhodnost. Černíka hodnotil méně příznivě. Nejvíce si cenil Bilaka, jenž přiznal, že socialismus je v ČSSR vážně ohrožen. Brežněv rovněž oznámil, že Vojenská rada 6. 5. 1968 přijala konkrétní plány praktických opatření k situaci v ČSSR. Nejdříve tam pošleme 20 – 25 maršálů a generálů v čele s Koněvem a Moskalenkem na oslavu Dne vítězství. Kosygin upozorňuje, že KSČ hodlá v souvislosti s rehabilitacemi vytvořit novou stranu – buržoasní a zavést buržoasní pořádky! ČSSR chce také od nás půjčku 500 milionů Rublů ve zlatě, to jim nedáme. Podgornyj prozradil, že soukromě mluvil se Smrkovským, který mu slíbil, že KSČ zavede v zemi pořádek, ovládne tisk; Smrkovský současně upozornil na jejich velké zvláštnosti a specifika země. Brežněv rozhodl, uspořádáme v ČSSR velké vojenské manévry Varšavské smlouvy jako nátlak na čs. vedení! Přes protesty tisku zachráníme socialistické Československo! Obrátíme se na zdravé jádro: Indru, Koldera, Bilaka, Sádovského, Černíka! Gromyko zdůrazňuje, jde o kontrarevoluci, v nejlepším případě o druhé Rumunsko, nastane úplný rozklad Varšavské smlouvy! Politbyro se shoduje, že je nutno urychleně vojensky intervenovat v Československu za účasti dalších socialistických zemí!

    8. 5. 1968 se v Moskvě schází porada představitelů pěti členských států Varšavské smlouvy a vzápětí 13. 5. 1968 začíná realizace plánu vojenské intervence do ČSSR.

    Je plánována návštěva Kosygina v ČSSR; Kosygin se proto ptá, zda má vůbec smysl setkat se s Dubčekem. Brežněv označuje za zdravé jádro v KSČ Bilaka, Koldera, Indru, Lenárta a Smrkovského. Kosygin se táže, jaké budou následující kroky po vstupu vojsk, co bude potom dále, když zdravé jádro nemá žádné plány! Bude nutno přinutit Dubčeka, vyvést Lidové milice do ulic, za zády budou cítit naši vojenskou sílu! Andropov dodává, budeme se opírat o zdravé jádro v KSČ, což však nevylučuje přivézt vojska! Ustinov upozorňuje, čas pracuje proti nám! Nemůžeme čekat na plénum ÚV KSČ, Dubček nás obelhává. Připravit vojska! Brežněv se 16. 5. 1968 rozhoduje, že se nebude scházet s Dubčekem. Musíme však získat souhlas čs. strany se vstupem našich vojsk do ČSSR na manévry; pokud ona nedá souhlas, bude nutno přijmout druhé řešení o vstupu vojsk. Návštěva maršálů posílila přesvědčení čs. přátel o ochotě Sovětského svazu poskytnout nutnou pomoc, aniž by se vměšoval do vnitřních záležitostí Československa! Kolder soukromě vyzýval, neváhejte a přijďte s vojsky k nám co nejdříve!

    23. 5. 1968 Grečko politbyru ohlásil. Že čs. armáda je v rozkladu. Byla vytvořena operativní skupina pro řešení problému Československa: Podgornyj, Suslov, Pelše, Šelepin, Mazurov, Rusakov, Andropov, Gromyko, Jepišev.

    27. 5. 1968 sděluje Kosygin po návratu z ČSSR, že se na místě seznámil s reálnou situací a změnil svůj názor. Situaci v ČSSR může vyřešit pouze jednání se současným čs. vedením. Nikdo tam nedisponuje větší autoritou než Dubček, Černík a Svoboda. Tomu se musíme přizpůsobit! Kosygin tímto narušil mylné představy o možnostech zdravého jádra v KSČ a sblížil se s názorem Brežněva. Za podpory SSSR by si to Češi měli vyřešit sami! Současně vysoce ocenil Smrkovského, tvrdě zastává principiální stanoviska! Dubček na schůzce s Kosyginem přislíbil, že pokud mu příští plénum ÚV KSČ rozváže ruce, vše se vyřeší. Pokud se situace v zemi dále vyostří, vidí předsednictvo ÚV KSČ východisko v povolání Lidových milic do ulic a výzve na pomoc dělnickou třídu! Kosygin též podotkl, že existuje naděje na pomoc „našich vojsk“! Když Kosygin popisoval ostrý třídní boj panující v navštívené zemi, zdůraznil, že i v této kritické situaci lze s čs. vedením diskutovat mnohem lépe než s vůdci jako je Ceausescu, Tito či Castro!

    Kosygin politbyru vysvětlil, že Dubček ani Smrkovský nejsou nepřáteli Sovětského svazu a že pověsti o údajných možnostech zdravých sil uvnitř KSČ jsou poněkud přehnané, protože současné vedení KSČ je připraveno uskutečnit ty podstatné kroky, které Sověti očekávají od zdravých sil. Vzápětí po jeho vystoupení zatelefonoval z Kyjeva Šelest, aby předal Brežněvovi informaci o hysterickém rozhovoru s Bilakem. Vystrašený Bilak varoval, že pokud nebude v ČSSR do jednoho měsíce nastolen pořádek, všichni skončíme! Skončí též „apoštol“ (Dubček) a my, Slováci a Rusové budeme muset znovu, ještě jednou osvobodit Československo! Ve vedení KSČ totiž existuje „druhé centrum“! Proto je třeba jít okamžitě do boje za socialistické Československo! My, Slováci vás podpoříme! Nakonec Bilak poprosil o možnost přestěhovat rodinu do Užhorodu.

    Brežněv dal Bilakovi za pravdu, neboť Bilak vidí celkovou situaci reálněji! Snahy Kosygina najít vhodnější řešení krize v ČSSR skončily.

    4. 6. 1968 Bilak opět varoval před pražským centrem (Šik, Špaček, Císař, Kriegel, Pavel, Kolář, Prchlík); doporučoval Sovětům jednat především s Bilakem, Dubčekem, Černíkem, resp. Barbírkem, Indrou a Lenártem. Navrhoval zapojit též ministra obrany Dzúra a Lidové milice, které mohou zachránit stranu a zemi před rozpadem. Dubček navíc disponuje asi deseti tisíci plně oddanými vojáky a důstojníky, kteří jsou připraveni na zavolání okamžitě zasáhnout!

    Silné rozčarování způsobily sovětskému politbyru nové závažné informace o získaných názorech některých vysokých důstojníků čs. armády (např. Vojenské akademie KG, generála Prchlíka a jeho oddělení na ÚV KSČ aj.) Mj. kritizovaly organizaci Varšavské smlouvy a roli čs. armády v ní, upozorňovaly na plánované vysoké ztráty ČSLA v případném válečném střetnutí, dokonce uvažovaly o jiných, vhodnějších variantách budoucí čs. vojenské politiky - vč. úvah o vystoupení ČSSR z Varšavské smlouvy a event. Neutralitě Československa). Hrozivě se tak naplňovala varovná varianta Gromyka o možném rozpadu Varšavské smlouvy. Naopak určitou naději skýtalo svolání sjezdu Lidových milicí do Prahy, které perspektivně - prostřednictví ozbrojených dělnických oddílů – mohly rozbít pravici znovu, tak jako se to podařilo v Únoru 1948!

    Publikování „2 000 slov“ prudce zvýšilo napětí v Kremlu, považovali ji za otevřený útok proti KSČ, za začátek finální likvidace KSČ! Dubček s Černíkem nemají připraven žádný plán protiopatření a otevírají prostor pravici, „druhé centrum“ nadále posiluje. Na zasedání politbyra se z Prahy urychleně dostavil velvyslanec Červoněnko; naléhal na politické řešení konfliktu a doporučoval odchod sovětských vojsk po skončení manévrů v ČSSR. Podpořil jej Zimjanin, který též sondoval v ČSSR; Dubček je demoralizován a zcela neschopný, v KSČ se šíří pogrom na zasloužilé funkcionáře (přes 200 okresních a krajských tajemníků KSČ je bez práce), vedení strany není jednotné, rozpory uvnitř KSČ síli. Za akceptace Suslova a Šelepina Zimjanin doporučoval urychlené politické řešení krize, protože zítra už může být pozdě! Většina politbyra však projevila odlišný názor, ostrý nesouhlas vznesli zejména Gromyko a Grečko: Je jasné, že bez ozbrojeného nátlaku na Čechy se už neobejdem! Přidal se i Kosygin. Brežněv však zůstal opatrný a přiklonil se k politickým metodám nátlaku na ČSSR!

    3. 7. 1968 zaslal svůj názor Kadár, projevil se jako horlivý zastánce vojenské intervence, všeobecně kritizovaný dokument „2 000 slov“ posuzoval jako program kontrarevoluce. ČSSR je nutno okupovat, my, Maďaři půjdeme s vámi! Ostrý postoj Kadára byl mj. odrazem nepříznivých článků o maďarské revoluci 1956, o tehdejší roli Kadára a tragickém osudu I. Nagye v českém tisku. Gomulka souhlasil s navrhovanými opatřeními, připraví na 14. – 15. 7. 1968 poradu vůdců zainteresovaných stran ve Varšavě.

    Dubčekovo odmítnutí pozvánky do Varšavy rozčílilo Brežněva, porada pětky proběhne bez účasti KSČ. Kosygin obvinil KSČ, že se postupně přeorientovává na Rumunsko a Jugoslávii. Politbyro ÚV KSSS řešilo 9. 7. 1968 otázky poskytnutí účinné podpory Bilakovi, indrovi, Kolderovi a Švestkovi a jejich scénáři. Souběžně s přípravou varšavské porady se připravovala vojenská opatření, vč. průběžných konzultací se zdravým jádrem (např. s Lenártem, Bilakem aj.) Mj. bylo konstatováno, že G. Husák ignoruje pozvánky sovětské ambasády i bratislavského konzulátu. Nevídaný rozruch vyvolaly informace o tajném sledování sovětských diplomatů, jejich návštěv i bytů čs. bezpečností; resp. o pravicí chystaném propuštění velké skupiny věrných stranických funkcionářů těsně v předvečer XIV. sjezdu! Od 16. 7. 1968 rozšiřuje KGB mezi vlastní obyvatelstvo zprávy o nutnosti zavést v ČSSR pořádek za pomoci sovětských vojsk. 17. 7. 1968 potvrdilo plénum ÚV KSSS, že socialistické Československo neopustíme!

    Ještě 18. 7. 1968 preferoval Brežněv (i Kosygin) politické formy nátlaku na ČSSR před použitím tzv. krajních opatření. Ke krajním opatřením navrhoval přejít až po vyčerpání politických metod, resp. pokud budou tyto neúčinné. Češi bojují za svůj sociálně demokratický program, hodlají ze své země vytvořit druhou Jugoslávii či Rakousko. S uvedenými názory nesouhlasila řada účastníků tohoto zasedání politbyra – např. Andropov, Ustinov, Mazurov, Kapitonov). Gromyko doporučoval, aby na novém – a již definitivně posledním – setkání s čs. delegací v Čierne nad Tisou bylo Čechům vše řečeno jasně a bez obalu. Pokud naše návrhy nepřijmou, přistoupíme ke krajním opatřením. Ztratit Československo si nemůžeme dovolit! Velká válka kvůli tomu ve světě nebude! Udržení Československa nás posíli!

    24. 7. 1968 navrhl Andropov vytvořit v ČSSR revoluční dělnické oddíly a zapojit do boje s antisocialistickými silami dělnickou třídu. Diplomatický veterán Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu s Velkou Britanií a USA. Gromyko opáčil, že po setkání se státním tajemníkem USA D. Ruskem (22. 7. 1968) zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli ČSSR! Vláda USA je od samotného počátku v tomto směru velmi zdrženlivá. Nechce být vtažena do událostí v ČSSR, je to záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy! Američané se navíc snaží o bilaterární setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o vzájemném odzbrojení! Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR na aktivní odpor ze strany USA určitě nenarazí!

    Okamžitě nastala spěšná příprava krajních opatření. Prvním krokem bylo zajistit bezprostřední vstup vojsk a výměnu politického vedení Československa. Zredigovány byly dvě verze (první 20. 7. a druhá 26. 7. 1968) „Deklarace předsednictva ÚV KSČ a Revoluční vlády ČSSR o vnitřní a zahraniční politice“ a „Výzva k občanům a armádě ČSSR“. Druhým krokem bylo sepsání výzvy ÚV KSSS „K sovětským občanům“ vysvětlující důvody vstupu vojsk v rámci bratrské pomoci. Současné pokračovaly politické rozhovory s vedením KSČ. Zároveň maršál Grečko přistoupil k plnění rozhodnutí Vojenské rady a politbyra. Politbyro (26.-27. 7. 1968) tedy stále zkoumalo a rozvíjelo obě varianty.

    Pro potřeby sovětských účastníků přelomové schůzky v Čierne nad Tisou byly vyhotoveny rozsáhlé speciální podklady, podrobně zachycující detailní kritiku poměrů v ČSSR (např. médií, vybraných funkcionářů, předmětných akcí apod.), konkrétní požadavky Sovětů např. na obnovení kontroly médií, řídící funkce strany, odchod nežádoucích osob (Kriegela, Špačka, Císaře, Slavíka, Šika, Pavla, Prchlíka, Pelikána), atp. Pouze okamžitá faktická realizace našich požadavků zabrání vstupu vojsk. Jinak nám nezůstává jiné řešení, než krajní opatření! Lze to chápat jako jasné ultimatum! Předpokládal se neúspěch jednání, což otevíralo přímou cestu k vojenské intervenci.

    Zcela nečekaně však došlo v jednáních obou delegací k jistému pokroku, porada se proto prodloužila. Vítězila politická varianta řešení krize, rýsoval se kompromis. Neskrývaná hrozba vojenské intervence tlačila čs. vedení ke kompromisu, za který měla zaplatit vysokou cenu – garantovat plnění sovětských požadavků, prosadit adekvátní řízení strany a společnosti na základě proletářského internacionalismu, členství ve Varšavské smlouvě, kontrolu médií, odvolat nepohodlné funkcionáře apod.

    Na pozdějším setkání představitelů šesti stran a zemí v Bratislavě (3. 8. 1968) byla demonstrována údajná jednota všech účastníků a shoda přístupů k řešení problémů v ČSSR. Ve skutečnosti ztrácela KSČ a ČSSR svoji suverenitu a důstojnost, staly se loutkou v rukou Moskvy. Sověti se báli rozpadu systému, narůstání revizionismu, nebezpečí zavlečení čs. nákazy do dalších socialistických zemí, případně i do Sovětského svazu; měli oprávněné obavy o udržení poválečného geopolitického uspořádání Evropy. Uzavřené dohody byly velmi křehké, strany si navzájem nevěřily. Důležitým bodem schůzky se proto stalo tajné předání zvacího dopisu zdravého jádra k poskytnutí internacionální pomoci Československu.

    Následná informace ÚV KSSS (8. 8. 1968) potvrzuje pokračující diference v přístupech obou stran. Většina politbyra odjíždí z Moskvy na dovolenou a doporučuje zbývajícím v čele s Kirilenkem ostře přitvrdit v debatě s KSČ. Dubček, Černík a Smrkovský totiž stále nedoceňují závažnost kontrarevoluce existující v ČSSR. Nemáme záruky, že KSČ nakonec skutečně splní přijaté závazky. Dosud nebyly provedeny požadované kádrové změny. Dubček v telefonu Brežněvovi (9. 8. 1968) stále jen slibuje, ale závazky neplní, pouze je odkládá! Brežněv proto Dubčeka v telefonátech ostře kritizoval a naléhal na důslednou realizaci dohodnutých změn, výrazně varoval před neplněním dohod z Čierne a Bratislavy! Především požadoval okamžité ovládnutí médií a přerušení aktivit sociální demokracie a klubů (KAN, K-231).

    Moskva nadále pečlivě sledovala vývoj situace v ČSSR a bedlivě registrovala všechny zjištěné nedostatky, nesmírně citlivá byla na tajné sledování svých diplomatů, velké nejistoty přetrvávaly ohledně neznámých aktivit ministra vnitra Pavla a druhého centra! Nervózní Brežněv, rekreující se na Jihu, v telefonu Dubčekovi (13. 8. 1968) prosil i vyhrožoval, obvinil čs. vedení mj. z antisovětismu a pokračující antisocialistické propagandy. Porušili jste uzavřené dohody, naši soudruzi vyžadují rázné protiopatření, provedení konkrétních kroků v dohodnutém směru – zejména okamžité změny na ministerstvu vnitra a ve vedení strany! Což KSČ u vás už nic neřídí? Dubček nadále pouze sliboval a odkládal jejich realizaci až na dobu po mimořádném sjezdu strany, vymlouval se na připravovanou federalizaci státu, na kolegy v předsednictvu ÚV KSČ, na své omezené pravomoci a ev. nutnost jejich předchozího schválení speciálně svolaným plénem ÚV KSČ, etc.

    Napětí na obou stranách prudce stoupalo. Brežněv se usilovně domáhal urychleného plnění dohod: je to poslední šance všechno zachránit bez velkých prodlev a ztrát! Ztráty mohou být obrovské, pokud bude SSSR donucen přijmout odpovídající opatření! Dubček: Soudruhu Brežněve! Přijměte všechna opatření, která vaše politbyro považuje za správné! Brežněv: To je od Tebe, Sašo, neseriózní! Brežněv dobře věděl, že zmíněná opatření představují vojenskou intervenci do ČSSR. Tak to musel chápat též Dubček, minimálně od jejich otevřeného dialogu v Čierné. Brežněv byl vrchovatě rozčilen, domníval se, že mu Dubček lže a vymlouvá se. Brežněv se osobně nacházel pod velkým tlakem politbyra, přijaté dohody již nemohl změnit. Pravděpodobně se snažil poněkud distancovat od převažujících názorů politbyra a působit v roli prostředníka, mediátora kompromisu. Dubček však neposkytoval žádné záruky, že v ev. nových termínech bude schopen sjednané závazky splnit. Přišel snad Dubček už o své pravomoci, kdo nyní KSČ vůbec řídí? Mimořádný sjezd se nebezpečně blížil. Brežněv nechápal náhlou změnu uvnitř vedení KSČ. Dubček mu nabídl, že se vzdá funkce prvního tajemníka KSČ. Na příštím plénu bude zvolen jiný První tajemník! Já nemohu pracovat pod stálým tlakem a bez odpovídající podpory. Rozhovor probíhal v nervózní, dusné atmosféře. Brežněv doufal, že se jej zúčastní také Bilak, přítomen však byl Smrkovský. Moskva dospěla k přesvědčení, že Dubček již nezvládá kontrolovat a řídit činnost strany a že strana již neřídí chod událostí v Československu; že se Dubček vzdává přípravy rozhodujícího XIV. sjezdu KSČ a brzy úplně odejde z vedení strany. Pravděpodobně se zásadně změnilo rozložení sil uvnitř vedení KSČ, vítězí již ve vedení KSČ pravicové křídlo? Způsobily to nám dosud neznámé aktivity ministerstva vnitra a druhého centra v KSČ? Chystá se už v zemi pravicový převrat?

    Politbyro vedené Kirilenkem (16. 8. 1968) přijalo po konzultacích s Jihem a Kadárem, Živkovem, Ulbrichtem a Gomulkou text dopisu Brežněva, který předá Dubčekovi sovětský velvyslanec v Praze. Obsahoval mj. seznam obvinění, výtek a nedostatků, vyplývajících z neplnění přijatých dohod. Brežněv se důvodně domnívá, že předsednictvo ÚV KSČ již není schopno plnit přijaté dohody, ale ani rázně zakročit proti pravicovým antisocialistickým a kontrarevolučním elementům a zachránit stranu a ubránit socialismus v ČSSR! Úkolem Červoněnka bylo seznámit s obsahem dopisu též zdravé jádro, které si potom musí prosadit jeho projednání na nejbližším zasedání předsednictva ÚV KSČ.

    17. 8. 1968 zasedalo politbyro opět v plném počtu. Největší nebezpečí vidělo ve kvapem se blížícím mimořádném sjezdu KSČ, kde může podle očekávání zvítězit pravice. Ihned začaly bezprostřední přípravy ke vstupu vojsk. Uvítalo nevídané iniciativy Kadára zapojit se do poskytnutí bratrské pomoci Československu, navrhlo využít poslední šanci k nalezení ještě politického východiska z konfliktu. Proto se 17. 8. 1968 setkal Kadár naposledy s Dubčekem.

    Kriticky nebezpečná situace v ČSSR se každým dnem zhoršovala, napětí prudce stoupalo. Pravice podporovaná reakcí a imperialisty připravovala kontrarevoluční převrat. Politické metody působení na ČSSR se vyčerpaly, nastal čas poskytnout pomoc a podporu ozbrojenými silami Varšavské smlouvy. 18. 8. 1968 se v Moskvě scházejí představitelé SSSR, PLR, MLR, NDR a BLR, rozhodují se synchronizovat nevyhnutelná vojenská opatření v Československu s aktivitami zdravého jádra v KSČ. Závěry byly přijaty jednomyslně, žádné spory nenastaly. Bylo schváleno usnesení politbyra k situaci v ČSSR, dopis adresovaný ÚV KSČ, Výzva občanům a armádě ČSSR. Pro zdravé síly v KSČ byl předem vypracován návrh Deklarace předsednictva ÚV KSČ a Revoluční vlády ČSSR, kterou po vstupu vojsk měly zdravé síly doma zveřejnit. Zmíněný text měl v Praze předat Bilakovi a Indrovi velvyslanec Červoněnko. 19. 8. 1968 se sešlo rozšířené plénum ÚV KSSS, mj. byla schválena též Zpráva TASS o prosbě čs. vedení adresované spojencům o poskytnutí neodkladné pomoci Československu z důvodů ohrožení socialistického sytému.

    Těsně před započetím vojenské intervence, v noci 20. 8. 1968 ve 23,20 hodin měl velvyslanec Červoněnko informovat o vstupu vojsk do země prezidenta L. Svobodu; při této příležitosti mu měl též taktně nabídnout k veřejnému použití předem již vyhotovený návrh textu Vystoupení prezidenta ČSSR k občanům a armádě ČSSR!

    Dlouhodobě připravovaná a dobře provedená největší vojenská akce v Evropě od skončení druhé světové války však skončila politickým neúspěchem, naprostým debaklem! Nepočítala s překvapivě tuhým odporem náhle sjednoceného domácího obyvatelstva, se spontánně organizovanými demonstracemi a důmyslnými formami lidového boje obou národů za svobodu, nezávislost a demokracii! V daných souvislostech záměrně abstrahujeme od obrovských negativních dopadů těto tragické vojenské intervence na celkové světové dění a budoucnost jednotlivých dotčených zemí a národů.

    Úplnou porážkou skončila sázka na zdravé jádro ve straně. Ještě 19. 8. 1968 bylo sovětské politbyro přesvědčeno, že úzkostlivě připravovaná akce získá většinovou podporu v předsednictvu ÚV KSČ. Nakonec byli Sověti donuceni proti své vůli vyjednávat dokonce i s původně zatčenými a unesenými čs. představiteli! Pustou iluzí zůstala snaha vytvořit v ČSSR Revoluční vládu. Potvrdil se pravdivý předpoklad Kosygina nespoléhat se na tzv. zdravé jádro ve straně, nýbrž se přednostně orientovat na jednání s Dubčekem a jeho kolegy, kteří disponují nebývalou podporou širokých vrstev obyvatelstva!

    26. 8. 1968 byl podepsán Moskevský protokol, ale již o den dříve přiznalo zasedání Politického byra ÚV KSSS. které řídil Kosygin, zřetelný neúspěch použitých „krajních opatření“! Kosygin zde vytypoval tři skupiny názorů. První – zahrnující přístupy Sovětů a Kadára – podporovala další působení Dubčeka ve vedení KSČ. Druhá, představovaná Živkovem, vyzývala k nesmiřitelné válce s reakcí, k úplnému zničení kontrarevoluce a přimlouvala se za ustanovení Revoluční vlády v ČSSR. Třetí pohled zastával Ulbricht a Gomulka, blížil se přístupu Živkova, ale byl propracovanější; KSČ je zcela v rozkladu, v ČSSR dnes neexistuje komunistická strana, proto je nezbytné zřídit Revoluční vládu! Brežněvův návrh na kompromis - vyjednávat též s dosavadním čs. vedením, u nich vyvolával rozčilené protesty. Ulbricht se tázal, proč jsme vstupovali do ČSSR, když Dubček stejně zůstane ve vedení? Gomulka jej podpořil: nyní nikdo nepochopí, proč jsme přivedli vojska.

    Politbyro posuzovalo tři varianty dalšího postupu v ČSSR: 1. vytvoření Revoluční vlády na čele s prezidentem Svobodou, jeho zástupcem Černíkem; podle Kosygina dobře a klidně působil též Husák. 2. varianta viděla na čele vlády nebo strany Černíka a jako premiéra Husáka. 3. varianta počítala se zachováním většiny představitelů ve funkcích, ovšem za předpokladu plnění dohod z Čierne. Odejít měli nejen Kriegel, Císař a Šik, ale též Bilak, který propadl v důsledku viditelného neúspěchu všech jeho akcí. Tuto 3. variantu zastávali Brežněv a Kosygin – stoupenci politických řešení, od počátku varující před negativními dopady krajních opatření. Kosygin sice upřímně nenáviděl Dubčeka, nedůvěřoval mu, považoval jej za podlého člověka, připouštěl však, že nejsou lidi vhodní do Revoluční vlády. S tím souhlasil Šelepin i Děmičev, který zdůraznil, že pokud neprojde tato 3. varianta, čeká nás válka. Jiné východisko není, budeme muset bojovat. Stojí nám však boj za to?

    Andropov navrhoval využít všechny tři varianty. Nejbližší mu ale byla první - nastolit v okupované zemi rychle přísný pořádek, rozehnat ministry ukrývající se na Hradě u Svobody, zavřít ministra Pavla. Maršál Ustinov horoval pro vznik Revoluční vlády a pro větší svobodu akcím našich spojeneckých armád v ČSSR. Druhou variantu podporoval Podgornyj, nejraději by odstranil Dubčeka z vedení prostřednictvím samotných Čechů na plénu ÚV. Kosygin namítl, to se nepodaří. Podgornyj souhlasil s návrhem Andropova izolovat viditelnou kontrarevoluci, vzhledem k osobním neblahým zkušenostem s Bilakem ale nepodpořil vznik Revoluční vlády, nedostává se nám kádrů.

    V praxi zvítězila kompromisní varianta Brežněva, normalizace se protáhla na dlouhé roky. Vize extremistů (Andropov. Ustinov, Podgornyj, Šelest) se nerealizovaly. Nepovedlo se zopakování Vítězného února 1948, jak slibovalo zdravé jádro. Porážka reforem v Československu předznamenala konec reforem v Sovětském svazu. Konečné úhrnné ztráty způsobené brutální vojenskou invazí v srpnu 1968 jsou prakticky nevyčíslitelné.


    Jan Šolta


    Pozn.: Tato účelová informace byla selektivně zpracována především na podkladě vědecké publikace Pichoja Rudolf Germanovič: Sovětskij Sojuz: Istorija vlasti. 1945 – 1991, Novosibirsk 2000, Sibirskij chronograf, 2. vydání, 684 stran

older | 1 | .... | 615 | 616 | (Page 617) | 618 | 619 | .... | 668 | newer