Není nám jasné, kdo na vnitru rozhoduje o tom, co to je mediální projekt a naopak, co to je kvazi-mediální projekt. Slovo “médium” znamená “prostředník”, resp. zprostředkovatel. Mediální projekt zprostředkovává informace. Vnitro zřejmě škatulkuje podle vlastnických struktur. Servery tuneláře Zdeňka Bakaly jsou tedy mediální projekty, zatímco servery financované z kapes občanů a z dobrovolných příspěvků jsou zřejmě ta kvazi-média. Posun ve výrazu však ukazuje, že ani vnitro už nemůže alternativě odepírat mediální status.

Hned v úvodu zprávy o tzv. pravicovém extrémismu se dozvíme o Adamu B. Bartošovi a jeho Národní demokracii, že se v dubnu účastnil Mezinárodního ekonomického fóra na Jaltě. Stejně tak si vnitro všimlo, že podpořil Mezinárodní kongres mírových sil, který proběhl pod záštitou Vladimira Žirinovského. Co je však naprosto zarážející a byli jsme na to do redakce upozorněni, to je zmínka ve zprávě o tom, že Adam B. Bartoš mi vydal v jeho nakladatelství / vydavatelství moji knihu Human Ex Machina. Vnitro to ve zprávě cituje slovy: “(Adam B. Bartoš) ve svém knižním vydavatelství vydal novou knihu šéfredaktorovi dezinformace šířícího webu Aeronet, který publikuje pod pseudonymem Vedoucí kolotoče.” Znovu se důrazně ohrazuji proti těmto nálepkám, které vnitro neustále nalepuje na náš server. Jaké dezinformace? Nepohodlné informace nejsou dezinformace, nepohodlné informace jsou pravda.

Nevšiml jsem si, že by za dezinformační médium byla označena třeba Česká televize, která šíří dezinformace jako na běžícím pásu, vrcholem čehož byla reportáž, kdy ČT vydávala obrazové záběry dělostřelecky ostřelovaného Luhansku na východní Ukrajině za unikátní záběry z Damašku, na který dopadají americké rakety s plochou dráhou letu. Video o tomto skandálu ČT jsme přinesli zde. Řádění Porošenkovy kyjevské junty u města Luhansk, kde ukrajinská armáda dělostřelecky útočila na místní bytovky a rezidenční čtvrť, se tak stalo dezinformačním obrazovým materiálem České televize, za peníze koncesionářů.

Nevšiml jsem si, že by vnitro zařadilo ČT do čtvrtletní zprávy, je to mj. i podnět pro bezpečnostní výbor sněmovny, aby se tímto také zabýval. Stejně tak je podivné, že se ve zprávě neobjevuje nový a aktuální druh extrémismu v ČR, zlovolné zahazování emailů občanů ČR na freemailových serverech Centrum.cz, Atlas.cz a Volny.cz, pokud obsahují vybraná klíčová slova, textové řetězce, které odkazují na servery alternativy, na servery zabývající se homeopatikou, léčitelstvím apod. Články jsme přinesli zde. Možná je načase, aby poctivé a pravdivé výroční zprávy o extrémismu začal vydávat náš server, protože vnitro na to evidentně kapacitně ani profesně už nestačí. Budeme nad tím uvažovat.

Do zprávy se dále dostala i advokátka Klára Samková, která dostala od Advokátní komory ČR pokutu 25,000 Kč za to, že v roce 2016 proklela tureckého velvyslance poté, co se ohradil proti jejímu výroku o islámu, že je to totalitní režim. Když se na to díváme z jiného pohledu, začínáme mít pocit, že tyto zprávy o extrémismu vůbec žádný extrémismus neobsahují, protože popisují obyčejné lidi, kteří mají obyčejný jiný názor na společenské procesy, které probíhají v ČR v mnoha ohledech bez možnosti státu je jakkoliv ovlivňovat.

Stejně tak je ve zprávě uvedeno, že soud v Českých Budějovicích zastavil trestní stíhání Martina Konvičky za nenávistné výroky na internetu, a to prý kvůli tomu, že nešlo prokázat, že to byly jeho výroky a ne někoho jiného. V tom případě mi ale uniká, proč Ministerstvo vnitra zařazuje profesora Konvičku na seznam, když ho soud zprostil obvinění? V textu je manipulativní zdůvodnění, že Konvička sice byl zproštěn obvinění, ale nikoliv kvůli tomu, že by byl shledán nevinným, ale kvůli neschopnosti soudu prokázat mu autorství nenávistných komentářů na internetu.

Obviněný byl zproštěn, ale víme, že je extrémista tak jako tak, a proto ho dáme na seznam, řekli si na vnitru. Ve zprávě je i Tomáš Vandas z DSSS, kde je informace o tom, že Národní demokracie a Dělnická strana sociální spravedlnosti vytvořily v Plzni koalici do podzimních voleb. A naprostou perlou celé zprávy je informace o tom, že policie obvinila jistého mladíka, který do vepřína v Letech u Písku umístil vepřovou hlavu na protest proti tomu, že vepřín skončil a lidé tam přišli o práci.

Podle informací naší redakce jde o syna maminky, která v prasečáku společnosti AGPI pracovala a po odkoupení prasečáku státem za skoro půl miliardy korun z kapes českých daňových poplatníků měla přijít o práci. Na místě prasečáku má vyrůst Romský památník holokaustu, konkrétně romského holokaustu, na což stát uvolní podle ministerstva kultury další peníze, opět z kapes daňových poplatníků. Článek najdete zde. Mladík tak chtěl podle všeho protestovat proti tomu, že byl prasečák zlikvidován a lidé přišli o práci.

Firma AGPI podle našich informací nabídla zaměstnancům práci v jiném provozu, ale to nemohli mnozí místní přijmout kvůli dalekému dojíždění za prací. Tohle je potom důsledek. Nenoste prasečí hlavy do prasečáku, dočkáte se obvinění od policie z pohrdání romským holokaustem, který nikde ve světě není oficiálně uznán, ale Česko bude výjimkou. Česko je asi ropný tygr, má peněz na rozhazování, takže může stavět památníky furt pryč. Je přitom zajímavé, že dodnes nikde nestojí památník do Německa zavlečených českých občanů, kteří zahynuli v Německu během Totaleinsatz. Podněty pro výstavbu památníků a monumentu vyznívají do ztracena.

Totální nasazení byl program zavedený v Protektorátu Čechy a Morava, který dosáhl svého vrcholu po porážce Wehrmachtu u Stalingradu. Stovky tisíc českých občanů byly zavlečeny do Německa a tisíce jich zahynuli během náletů spojeneckých bombardérů v Porýní, kde byla koncentrována německá zbrojní výroba a drtivá většina totálně nasazených z Protektorátu. V Německu pracovalo pro Říši na nucených pracích na téměř půl milionů českých občanů. Dodnes jsou počty zahynulých Čechů v rámci programu Totaleinsatz utajované. Informace o tom nepřináší nikdo, pouze my, alternativa. A někdo má tu drzost na nás plivat a označovat nás za dezinformační server.

Extrémismem je, když českého bílého mladíka na bazénu v Dubí zmlátí 7 etnických spoluobčanů, kteří za skoro 30 let a desítky miliard korun pro romské neziskovky měli být už dávno převychováni, integrováni a inkludováni do české majoritní obce, ale dosud to tak není a lidé se jich bojí. V Dubí se zamykají dveře i přes den, boty se schovávají dovnitř, auta se zamykají do garáží, kdo nemá garáž, tak si domů na spaní bere z auta stěrače, protože kdyby je nechal na autě, ráno je tam už nemá. Situace je extrémní, lidé se bojí a volají o pomoc, ale ve výroční zprávě vnitra nikde nevidím o extrémismu těch, kteří napadají příslušníky majoritní obce v České republice, ani slovo. Protože ty problémy v Dubí nejsou nového data, které by se do čtvrtletní zprávy nestihlo, to je problém, který není řešen celé dekády.

A je skandální, že do zprávy o extrémismu se zahrne knížka, která pojednává o umělé inteligenci a 4. průmyslové revoluci, nebo že se tam najde místo pro člověka, kterého soud zprostil obvinění, nebo dokonce kauza vepřové hlavy. Ty skutečné a pravdivé extrémistické události si totiž do zprávy opět a znovu cestu nenašly. Ze zprávy nakonec byla vypuštěna SPD, ale to nic nemění na tom, že tyto čtvrtletní zprávy jsou plácáním vody v kbelíku, zatímco vedle o kousek dál zuří povodeň migrace, islamizace, násilí proti majoritní české veřejnosti ze strany menšin, pozitivní diskriminace, propagace deviací a především extrémismus v oblasti cenzury informací, emailů a svobody slova.

Závěrem si dovolím ukázat příklad extrémismu z Rakouska. Jeden z našich čtenářů nám z dovolené poslal fotografii z rakouského nádraží. Rakouské federální dráhy ÖBB se dočista zbláznily, protože na nádražích vylepily nové velkoplošné reklamy na tzv. Rodinnou kartu výhod. Je to slevová a odměnová karta za pravidelné používání služeb ÖBB. Takže co, čekali byste reklamu na rodinu na plakátu, když jde o Rodinnou kartu výhod, že? Jenže vedení ÖBB si rodinu představuje tak, jak je vidět dole na fotografii od našeho čtenáře.

Dva chlapi, běloch a tmavý migrant, podle vzhledu Arab, a oba dva drží malé bílé mimino. Multikulti rodinka, ale navíc homosexuální, dva chlapi s dítětem. Pánové z vnitra, tohle chcete i v ČR? Rozvrat tradiční rodiny jede v Rakousku na plné pecky a státní rakouské dráhy cílí svoji reklamu s rodinnou kartou na homosexuální mužský pár s adoptovaným dítětem, přičemž jeden z mužů je migrant, Arab. Tomuto chceme jako alternativa v ČR zabránit, těmto geneticky reprogramovacím procesům, které jsou součásti Kalergiho doktríny islamizace a multigenderizace Evropy.

Extrémismem jsou devianti s holými zadky, kteří minulý víkend kráčeli a producírovali se po Praze v rámci Prague Pride 2018 průvodu. Musely se na to dívat i děti, malé děti, které si teprve ukotvují vzory a modely svého chování v rámci svého vývoje. Dítě, které vidí nemocnou a sexuální deviací zasaženou osobu, začne její model chování přebírat a považovat za přirozenou, sobě vlastní. Tyto průvody zvrácenosti musí přestat!

Proč rakouské státní dráhy na rodinnou kartu výhod připraví reklamu s dvěma muži, bělochem a mužem arabského původu, jak drží malé bílé dítě? Co to má sakra společného s rodinou? Kde tam vidíte rodinu? Já ji nikde nevidím. Žena prostě zmizela, není. Místo ní je tam Arab. Co to znamená? No, asi to, že na plakátu vidíme scénu, kdy bílý Rakušan se rozešel s manželkou, vzal s sebou dítě a šel na nádraží se seznámit s Arabem. Oba dva vytvoří registrovaný svazek, budou mít svatbu a budou vychovávat bílé dítě. A teď mi řekněte, pánové z vnitra, co je větší extrémismus: Deviace modelu tradiční rodiny nebo vepřová hlava v prasečáku?

Podíváme-li se do učebnic, zjistíme, jaký je důraz kladen na fakt, že národní obrození zejména souvisí se snahou dokázat, že česká kultura se vyrovná ostatní evropské kultuře. Do čela se staví badatelé, ale především spisovatelé. Kdo si nevzpomene na Erbena, Čelakovského, Němcovou, Kollára, Kraméria, Tyla (ten dokonce velel lidu na barikádách v r.1848) a další neméně významné postavy české literatury. Dochází až k tomu, že například slovy historika Štaifa „Havlíček byl dlouhá léta uctíván též jako moderní český národní mučedník.“ Spisovatelé hráli v emancipačním úsilí mobilizační roli spojenou s politickými cíli. Paralelu spisovatelé – politika můžeme hledat rovněž u jižních Slovanů. Navíc jak Štaif připomíná dobové heslo znělo: „Není svobody bez národnosti" (viz ). Zejména na obrazu básníka Havlíčka můžeme prezentovat tehdejšího liberála bojujícího s dobovým establishment proti nepřátelům české národní věci. To je Karel Havlíček Borovský, ovšem jsou zde další, na jejichž smýšlení, názorech, postojích se utvářela česká kulturní elita jako alternativní sociální a kulturní faktor vůči elitám tradičním či již etablovaným.

Ideologové a strana opět nejen u nás potřebovala spisovatele jako mluvčí a nositele socialistických myšlenek. Pro tehdejší stranické ideology bylo jednoduché navázat na obrození a jen začít podporovat již poněkud staromódní myšlenky. Na jedné straně se ve školách předčítaly a učily výklady národních spisovatelů a myšlenky internacionalismus se přenechaly na současných tvůrcích, kteří byli státem podporovaní, dotovaní až po luxus na zámku v Dobříši. S čím ale stát nepočítal, že s idealizací svých mluvčích a podporou masové literatury bude mít spisovatel obrovskou moc, a to spisovatel jakýkoli i ten, který není režimem uznáván. Undergroundová literatura se dokonce stala ještě významnější.

Nastává paradoxní situace, že sice Západ je mnohem dále v technologiích, ale kam se hrabe tamější lid ve znalostech literatury a umění na lid socialistický. Tehdejší ideologií podporovaná literatura a umění vůbec, včetně čtvrtečních front na knižní novinky, přináší vzdělanost.

Do roku 1990 je spisovatel stále ještě u nás legendou a mluvčím. Pamatujeme na to, že navíc underground se stal svědomím národa. Je to působení, které Václav Havel nazval „moc bezmocných“. Pochopitelně, že tomu napomáhal finančně i Západ podporou literatury z východní Evropy. Tehdy skutečně spisovatel měl moc, a dokonce i ten, který psal jen do šuplíku.

Pád Železné opony celou situaci naprosto změnil, a to nejen v tom, že Západ přestal mít zájem o východoevropské spisovatele. Přestal je překládat, vydávat a podporovat. Začínáme se u nás setkávat s tím, že klesá zájem o literaturu a umění. Lidé se u nás začínají stále více podobat lidem na Západě, a to se všemi s novými zvyky a starostmi. Stačí se podívat na počty výtisků knih. Proti deseti a někdy statisícovým nákladům jsou dnes spisovatelé rádi, když jejich kniha vyjde v nákladu dvou nebo tří tisíc. Digitální technologie dnes umožní vydat knížku co nejlevněji i jen v desítkovém nákladu, což mnozí autoři vítají. Netřeba mluvit o tom, které knihy dnes dosahují desetitisícové náklady. Jsou i statisícové – kuchařky.

Spisovatelé stejně jako na Západě se stávají se vším všudy jen další profesní skupinou. Kde je důvod, aby byli nadále mluvčími nebo dokonce svědomím národa s prioritou před jinými profesemi? Spisovatel ztrácí svoji dřívější moc. Zatímco dříve byl spisovatel bezmocný a měl moc, nyní ji ztratil a zůstala jen bezmocnost. Může nám to být líto, ale tak dnes tento stav věci a problému stojí. Priorita je dnes propůjčena jiným skupinám, u kterých to vyplývá z povahy prospěšnosti nebo charakteru jejich práce. Míra prospěšnosti je dána hodnotovým žebříčkem dané společnosti. Mluvíme-li o demokracii, prioritu mají ti, kteří byli demokraticky volení a nikoli ti, kteří se sami prohlašují za mluvčí nebo elitu. Elitním se lze stát, ale jen ve své profesi.

- - -

- - -

- - -

Miloslava Pošvářová je specialistka na stavby dálničních mostů. Ve státní správě pracovala do roku 2014 jako ředitelka Úseku kontroly kvality staveb ŘSD. Pak ji na hodinu vyhodili z práce. Viz náš rozhovor a články o české dálniční lobby.

• Být služebníkem občanů, nikoliv korporací. Rozhovor s Miloslavou Pošvářovou, bývalou zaměstnankyní ŘSD
• Zakletá dálnice D8 aneb Boj pokračuje
• Lapkové s bílými límečky kradou na opravách dálnic ...a nic

Začněme fakty. Korporace Autostrade per l’Italia provozuje za velmi drahé poplatky dálnici A 10. Patří do společnosti Atlantia s většinovým podílem rodiny Benettonů a má sídlo v Lucembursku, takže v Itálii neplatí daně. Dne 14.8. 2018 spadl most v Janově z výšky 45 m do městské obytné části. Prozatím je hlášeno 42 obětí s tím, že všichni nejsou vyproštěni. Firma Autostrade per l’Italia vykořisťuje 3000 km z asi 6500 km italské dálniční sítě a oficiálně odmítla přiznat odpovědnost za zřícení mostu. Janovský prokurátor mluví o lidské chybě, firmě chce odebrat koncesi a vymáhá první pokutu 150 milionů eur (3,9 miliardy Kč). Prof. Ing. Antonio Brencich jako specialista na mostní železobetonové konstrukce na univerzitě v Janově tvrdí, že stavba byla problematická od samého začátku, včetně pozdější údržby.

Poruchy na mostě v Janově byly zřejmé a viditelné. Já jsem si na webu našla stav v říjnu 2017 a tak zanedbanou údržbu jsem už dlouho neviděla. Ale jedna věc je zanedbat údržbu například na Libeňském mostě, kde jsou masivní konstrukce a betonové klenby a něco jiného na senzitivním atypickém mostě jako v Janově. To není jednoduchý nebo krátký most. Tady se chyby neodpouštějí.

Ta možnost vymáhání pokuty se mi líbí s ohledem na porovnání s mostem ve Studénce. V roce 2008 spadl tento most při výstavbě, zaplatil se z našich daní nový. Firma žádnou pokutu neplatila, nikdo nebyl odsouzen. Lidé nedostali žádné finanční náhrady, které by odpovídaly oprávněným nárokům. To se prostě nesmí stát. Lidská chyba je jedna věc, ale oběti musí být finančně odškodněny. Protože tohle není fér.

Tak jak je to mostní konstrukcí obecně? Jak dlouho má most vydržet a jak je to s jeho údržbou? A to se nebavíme o římských mostech starých dva tisíce let.

Mosty musíte navrhovat tak, aby se daly udržovat. Pokud má někdo ambice, že chce za každou cenu být originální a atypický, tak riskuje, že nevyzkoušené, na „ostří nože velmi originální nápady“ způsobí vysoké náklady na údržbu a neopravitelnost mostu nebo lávky (viz u nás příklad Trojské lávky). Správce a majitel musí potom počítat se sníženou životností, vysokými náklady na údržbu a opravy a s rizikem případného pádu.

Most má vydržet s plánovanou životností 100 let, má být navržen tak, aby vydržel i případné navýšení zatížení v průběhu dalších let, má být pravidelně udržován. Na dálnicích a frekventovaných silnicích mají být vždy budovány dva mosty vedle sebe, pro každý směr samostatné konstrukce. To umožňuje opravovat jednotlivé každý most zvlášť, po druhém se jezdí oběma směry. To v tomto případě nebylo možné. Ale tím se v žádném případě nechci zastávat těch, kteří jsou za provoz a údržbu odpovědní. V tomto případě vůbec nebyla možná oprava v požadovaném rozsahu bez uzavření mostu.

Zřícený dálniční most v italském Janově

Neoliberální podnikání několika málo vynáší a mnoha způsobuje smrt. Jak je to s ekonomikou a stavěním dálnic u nás?

U nás se staví mosty a dálnice podle toho, kdo na ně dohlíží a kdo je kontroluje. Ekonomika je taková, že cena mostu odpovídá evropské úrovni. Jiná věc je, že se zakázka přeprodá dál, až nakonec most staví třetí, čtvrtá firma v řadě a už vůbec ne ta firma, která stavbu vysoutěžila. A už vůbec ne za cenu, kterou vysoutěžila, ta cena je významně nižší. To mimochodem umožnila změna zákona o veřejných zakázkách a firmy si přeprodávají zakázky ve velkém rozsahu a objemu. Takže nakonec investor platí cenu na evropské úrovni, ale kvalitu na úrovni třetí nebo čtvrté firmy v pořadí. Nicméně reference a doložené doklady garantuje vždy vysoutěžená vítězná firma.

To znamená, že mafiánský systém tunelování je podobný jako v Itálii? Ty o tom musíš něco vědět, když tě vyhodili na hodinu v ŘSD v roce 2014. A za co tě vlastně vyhodili?

Vyhodili mě za to, že jsem generálnímu řediteli ŘSD, ke kterému jsem neměla důvěru, nepředala výzkumnou zprávu, klíčový dokument o kvalitě dálnice D47 z Brna na Ostravu. ŘSD se soudilo se zhotoviteli staveb, což jsou v zásadě všechny velké stavební firmy o náhradu škody cca 2 miliardy korun, kdy státu vznikla škoda zvlněním dálnice a dalšími poruchami stavby.

V tom dokumentu byly údaje o tom, z jakého důvodu ke zvlnění dálnice došlo, jaká je prognóza poruch a o kolik by se měla prodloužit projednávaná záruční doba a sankce za nekvalitu díla. Měla jsem obavu, že vedení ŘSD spolupracuje se zhotoviteli staveb. Tak jsem tuto zprávu chtěla nejprve dát soudu jako důkaz. A moje obavy se potvrdily, protože mě vyhodili a zpráva nikdy k soudu jako důkaz doložena nebyla. Navíc jako soudní znalec jsem byla na pozici ředitelky ŘSD velmi nebezpečná. Od té doby uplynulo 5 let a stále není soudní rozhodnutí v podané kauze. Což potvrzuje pravé důvody mé likvidace.

A teď konkrétně k mostní a dálniční realitě v Česku. Nelze šířit poplašnou zprávu s tím, že ten a ten most spadne. Ty jsi ale podala řadu trestních oznámení na nekvalitně provedenou stavbu dálnic a mostů. Tak řekni našim čtenářům, v jakém stavu je vyšetřování těchto kauz.

Stav je takový, že všechna trestní oznámení byla policií ČR odložena. Takže zbývá počkat, až dojde k poruchám na označených stavbách a potom se budu ptát já.

Soudní znalci jsou tedy opravdu kouzelníci, ale nemohou popřít zákon gravitace a druhou termodynamickou větu o růstu entropie. A to nepočítáme chemické reakce a dynamické namáhání konstrukce v extrémním klimatu globálního oteplování.

To je ono, je obtížné jako soudní znalec odhalovat pravdu, protože pokud pracujete samostatně, nejste nikým chráněni. Například na mě, jako znalce, podávají žaloby. Je to určitý způsob zastrašování. Jiní znalci nejdou do konfliktu, tak to napíší neutrálně, nebo si v rámci soudního řízení při hlavním líčení nejsou jisti atd. Potom samozřejmě má soudce problém, protože nemá na základě jakých posudků viníky odsoudit.

Ty jsi vlastně neoficiální ombudsmankou českých mostů a dálnic postavených po roce 1990, protože hájíš náš zájem. Nikdo nechce skončit pod betonem českých dálničních lobby. A nechceš ombudsmanku českých dálnic, silnic a železnic dělat oficiálně? Jaderná lobby hospodaří s podobným rozpočtem na stavbu atomových elektráren a také má nad sebou základní dozor.

Já jsem zcela vyřazena z jakékoliv činnosti pro stát. Protože dnes se dostali do vedení země podnikatelé a lidé, kteří chtějí ze státu mít pouze výhody. Vytratila se ta morální úroveň, pracovat v zájmu státu, pro stát, pro lidi. To se stalo pouze marketingovým heslem a kdo to opravdu dělá, je považován za blázna. Tady diktují pravidla peníze, nic jiného nikoho nezajímá. A politické strany to chápou stejně. Vždy s láskou vzpomínám na první republiku a systém bohatých lidí, kteří se zabývali charitou a drželi se hesla, když se mám dobře já, musím pomáhat těm chudým. Viděli jste někdy, že bohatí lidé pracují pro chudé, pro chudé studenty, podporují sport atd.? Že by ze svého bohatství něco dávali pro město, obec, budovali školy, kostely, hřiště? Já tedy neznám žádný případ. A tak ti, kteří mají jiné myšlení se pomalu stěhují do lesů a vesnic, mimo velká města a vychovávají děti po svém, mnohdy je záhy posílají studovat do zahraničí a stěhují se za dětmi. To není dobré. Ale vývoj přeskočit nelze a tak se lidé musí učit žít a pracovat s tím, co je kolem nich a pomalu, velmi pomalu otáčet morálku lidí správným směrem.

Když se dívám na tituly našich článků a rozhovorů pro e-republiku během posledních dvou let, tak systém tunelování je kompletní a už chybí jen tragédie jako v Itálii. Jaké pravomoci by teoreticky potřeboval dopravní ombudsman k tomu, aby se zločinci a mafiáni okolo stavby dálnici a mostů konečně dostali do tepláků?

Musí především fungovat policie a soudy, jako nezávislé instituce. I když soudy ještě tak nějak fungují, u policie si nejsem úplně jistá. Potom by bylo třeba mít kvalifikované vyšetřovatele, kteří ví, o co se v těch trestních kauzách jedná. Ti vyrostou, až se stane více havárií a bude více mrtvých, protože to je jediné, na co lidé slyší. Budou vyžadovat po politicích zavést pořádek, což povede k omezení svobody a demokracie a to je jen krůček k diktatuře. Ale to moc předcházím. Prostě dokud nebude stát fungovat tak, jak má, podle pravidel, bude dál pokračovat současný stav. Změny se hned tak nedočkáme.

Děkuji za rozhovor.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 650 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!
Související články:

• Být služebníkem občanů, nikoliv korporací. Rozhovor s Miloslavou Pošvářovou, bývalou zaměstnankyní ŘSD
• Vymýtání mýtného do soukromých kapes
• Dopravní politika a praxe v ČR aneb Jízda nekonečným tunelem
• Lapkové s bílými límečky kradou na opravách dálnic ...a nic
• Zakletá dálnice D8 aneb Boj pokračuje
• Stálá zaměstnost v Česku? Fata Morgána
• Varování regionálního veterána
• Jak se krade ze státního lesa
• Vytunelované sportovní svazy prosazují hazard
• DOTAZNÍK PRO Miroslava Singera: ČNB

V podmínkách bipolárního světa a gradace studené války, po známých revoltách (NDR 1953. Maďarsko 1956 a Polsko 1956) byli nuceni pozorně analyzovat všechny možné geopolitické dopady a nečekané hrozby všech případných změn i výskyt relativně nepodstatných odlišností uvnitř sovětského mocenského bloku. Po sesazení N.S. Chruščova (1964) se sice podařilo poněkud utišit domácí plamenné teoretické diskuse o podstatě a roli marxismu – leninismu v současném světě, doznívaly zásadní spory o tom, které netradiční názory lze považovat ještě za socialistické a které je nutno již odmítnout jako revizionistické; kde jsou přesně hraniční meze, kam je možno ještě jít a neposkvrnit přitom učení velkých klasiků ML. V jednotlivých socialistických zemích východní Evropy ovšem myšlenkový kvas dále nazrával a nenápadně posunoval strnulé bariéry doktrinálních dogmat, např. se prosazovala módní (netřídní a proto zcela nepřijatelná) teorie konvergence apod., celkově nazíráno se zde nebezpečí revizionismu rapidně zvyšovalo!

V řadách nejvyššího sovětského vedení – politického byra a sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu vyvolávaly jednotlivé konkrétní odchylky od jimi daných strnulých norem oprávněné obavy. Pomocí rozsáhlého aparátu (od akademických institucí, zastupitelských úřadů, speciálních složek bezpečnosti a armády až po tajné sítě důvěrníků - občanů jednotlivých východoevropských států) Sověti neustále detailně mapovali a důsledně kontrolovali veškeré dění ve svém bloku. Obávali se totiž, že by v důsledku event. ztráty úplné kontroly nad těmito socialistickými zeměmi mohli přijít o své zasloužené výdobytky, územní zisky z druhé světové války a ohrozili by tím zářnou budoucnost SSSR i celého bloku!

Po roztržkách s Jugoslávií, Albánií a Čínou je znepokojoval vývoj v Rumunsku, které se - vinou Chruščova po jeho nedomyšleném schválení odchodu sovětských okupačních vojsk v r. 1958 - začalo chovat relativně nezávisle na požadavcích sovětského vedení. Rumunsko zůstávalo členem Varšavské smlouvy a RVHP, nebylo však ochotno pořádat na svém území společné manévry a snažilo se hrát nezávislou čínskou kartu. Jeho případná ztráta – vzhledem k poloze Rumunska uvnitř bloku – by zřejmě nebyla úplně fatální, avšak existence dalšího takového „Rumunska“ byla pro sovětské vedení již zcela nepřijatelná!

Nejen z hlediska geopolitické polohy byl případ Československa diametrálně odlišný a rozhodné řešení jeho nebezpečného experimentování s novým modelem socialismu bylo považováno za zásadní (a pro všechny ev. následovníky výstražné)! Ideologicky nepevná a rozhádaná KSČ s nejednotným vedením nedávala záruky dobrého partnerství. ČSSR leží na samotném rozhraní bipolárního světa, má bránit západní hranici našeho bloku, avšak síla a úroveň její armády je nedostatečná. Novotný přitom stále odmítá umístit na čs. území sovětské posádky! Nepokoje studentů, spisovatelů apod. se nakažlivě přenášejí do Polska a NDR; národnostní rozpory mohou povzbuzovat obdobná nacionální hnutí v dalších zemích i v Sovětském svazu! Velmi nejisté výsledky slibuje realizace problematické ekonomické reformy., kterou navíc Šik podmiňuje uskutečněním předchozí reformy politické!

V prosinci 1967, když si pozval první tajemník ÚV KSČ a čs. prezident A. Novotný generálního tajemníka ÚV KSSS do Prahy - formálně sice na „lov“, fakticky však na pomoc zachránit mu oba posty; letěl Brežněv s myšlenkou na potřebné změny v ČSSR, na uskutečnění nutné personální výměny. Jeho slova „Eto vaše dělo“ znamenala souhlas: Odvolejte si Novotného z funkce prvního tajemníka! Na zasedání sovětského politbyra 18. ledna 1968 přiznal Brežněv osobní podíl a odpovědnost za výběr A. Dubčeka do funkce 1. tajemníka. Vzájemné kontakty mezi oběma genseky byly mř. intenzivní a velmi osobní, často si vzájemně volali. Také sovětský velvyslanec v Praze Červoněnko velmi podporoval volbu Dubčeka – je to čestný a nám velice oddaný člověk, skutečný přítel SSSR!

Obavy z vývoje v ČSSR už tehdy sdíleli W. Ulbricht a W. Gomulka, mj. vyčítali, že Češi nedrží tvrdou linii. Značné znepokojení nad zdejší nedobrou situací vyjadřovali sovětští vůdci též při četných jednáních se zahraničními partnery. V únoru přibyli další komplikace: média otevřeně kritizují stranu, bezpečnost, justici, je napadán prezident apod. Bez předchozích konsultací s námi – jak bylo dosud nepsaným pravidlem! je ze stranických a státních orgánů pod tlakem odvolávána řada nám oddaných funkcionářů a bez našeho vědomí jsou jmenováni noví! Pořádají se podivné mítinky, kde se útočí na odchod ze socialistického tábora. Metody reakce připomínají Maďarsko v roce 1956, vzpomínal J. Andropov, chaos má svůj řád, za chvíli sundají Dubčeka, tak jako nyní Novotného, ministry vnitra a obrany.

Dubček tuto kritiku odmítal, situaci mám plně pod kontrolou, telefonoval 21. 3. 1968 Brežněvovi. Brežněv byl znepokojen zhoršující se situací, mítinky jsou antisovětské, nepořádá je strana , ale Šik, Smrkovský aj. Rozhořčen byl vyhozením Novotného z funkce prezidenta, Lenárta, Lomského a dalších našich přátel. Kritizují vás též Gomulka, Ulbricht, Živkov, Kadár – sděloval.

Politbyro navrhuje uspořádat propagační kampaň o ČSSR a Polsku. Kosygin tvrdí, že Dubček nechápe věci, neorientuje se, je naivní! Andropov upozorňuje, že Dubček vždy napřed vše slíbí a potom stejně odvolá další naše věrné lidi! Kosygin varuje, nemáme dostatek sil zachránit Novotného! Události v Polsku – studentské demonstrace apod. mají kořeny v Československu. Šelest potvrzuje negativní dopad událostí v ČSSR na Ukrajině. Jedná se o osud socialismu nejen v ČSSR, ale v celém našem táboře! Musíme se opřít o zdravé síly v ČSSR! Přijmout opatření v armádě! Šelepin horuje, socialistické Československo nikomu nedáme! Dubček je přechodná figurka. Je nutno projevit naši rozhodnost a tvrdost! Zatlačit na Čechy! Dokud ještě zůstali ve funkci Novotný, Lenárt a Lomský, je nutné, aby nás ještě před plénem ÚV KSČ požádali o pomoc! Je důležité, aby tato prosba byla u nás včas! Naše pomoc potom zastraší všechny nepřátele. Demičev pobízí, nebojme se, že nás Češi obviní z vměšování. Andropov definuje rozhodující krok, v každém případě musíme vypracovat vojenské řešení! Politbyro 21.3. 1968 konstatovalo pochybnosti o schopnostech Dubčeka zastavit růst protistranických a antisovětských sil v ČSSR.

V Drážďanech se 23.3. 1968 uskutečnilo první společné vystoupení představitelů většiny členských států Varšavské smlouvy, které se postavilo výhradně kriticky k polednovému vývoji v ČSSR. KSSS zde vyslovuje mj. velké znepokojení nad vývojem událostí v KSČ a v Československu; ostře kritizuje práci čs. médií; podivuje se nad tím, že se KSČ zbavuje osvědčených kádrů (v 80 procentech se jedná o absolventy moskevských škol). Pokračuje rozklad čs. armády, která místo do služby chodí na mítinky. Zpochybňují se základy čs. zahraniční politiky!

Na zasedání politbyra 9.-10. 4. 1968 opět rozhodně zaznělo, socialistické Československo neopustíme! Uvítalo zvolení L. Svobody prezidentem a projednalo Akční program KSČ, který např. Gomulka kritizuje, ale Kadár chválí. Pokusíme se dohodnout s KSČ, ve které zuří boj mezi reformátory a konzervativci. Probíhá čistka od těch, kteří se provinili v procesech 50. let. Hrozí akutní rozpad celého politického systému v ČSSR, ohrožena je celá elita strany KSČ! V ČSSR probíhá ostrá kritika celého období po Únoru 1948. Připravuje se vznik demokratického socialismu. Charakteristickým rysem tzv. obrodného procesu je údajná touha lidí po svobodě.

4. 5. 1968 proběhla v Moskvě devítihodinová schůzka politbyra s Dubčekem, Černíkem, Smrkovským a Bilakem. Brežněv tvrdě kritizuje, že Dubček pouze slibuje, ale potom dělá něco jiného; vyjadřuje se přitom mlhavě, nekonkrétně. Např. slíbil, že kádry udrží, ale poté všechny vyměnil – usekl tak straně hlavu! Akční program KSČ je programem restaurace kapitalismu v Československu!

6.5. 1968 kádrovalo politbyro čs. politiky. Brežněv obdivoval Smrkovského (s kterým se setkal poprvé) mj. pro jeho rozhodnost. Černíka hodnotil méně příznivě. Nejvíce si cenil Bilaka, jenž přiznal, že socialismus je v ČSSR vážně ohrožen. Brežněv rovněž oznámil, že Vojenská rada 6. 5. 1968 přijala konkrétní plány praktických opatření k situaci v ČSSR. Nejdříve tam pošleme 20 – 25 maršálů a generálů v čele s Koněvem a Moskalenkem na oslavu Dne vítězství. Kosygin upozorňuje, že KSČ hodlá v souvislosti s rehabilitacemi vytvořit novou stranu – buržoasní a zavést buržoasní pořádky! ČSSR chce také od nás půjčku 500 milionů Rublů ve zlatě, to jim nedáme. Podgornyj prozradil, že soukromě mluvil se Smrkovským, který mu slíbil, že KSČ zavede v zemi pořádek, ovládne tisk; Smrkovský současně upozornil na jejich velké zvláštnosti a specifika země. Brežněv rozhodl, uspořádáme v ČSSR velké vojenské manévry Varšavské smlouvy jako nátlak na čs. vedení! Přes protesty tisku zachráníme socialistické Československo! Obrátíme se na zdravé jádro: Indru, Koldera, Bilaka, Sádovského, Černíka! Gromyko zdůrazňuje, jde o kontrarevoluci, v nejlepším případě o druhé Rumunsko, nastane úplný rozklad Varšavské smlouvy! Politbyro se shoduje, že je nutno urychleně vojensky intervenovat v Československu za účasti dalších socialistických zemí!

8. 5. 1968 se v Moskvě schází porada představitelů pěti členských států Varšavské smlouvy a vzápětí 13. 5. 1968 začíná realizace plánu vojenské intervence do ČSSR.

Je plánována návštěva Kosygina v ČSSR; Kosygin se proto ptá, zda má vůbec smysl setkat se s Dubčekem. Brežněv označuje za zdravé jádro v KSČ Bilaka, Koldera, Indru, Lenárta a Smrkovského. Kosygin se táže, jaké budou následující kroky po vstupu vojsk, co bude potom dále, když zdravé jádro nemá žádné plány! Bude nutno přinutit Dubčeka, vyvést Lidové milice do ulic, za zády budou cítit naši vojenskou sílu! Andropov dodává, budeme se opírat o zdravé jádro v KSČ, což však nevylučuje přivézt vojska! Ustinov upozorňuje, čas pracuje proti nám! Nemůžeme čekat na plénum ÚV KSČ, Dubček nás obelhává. Připravit vojska! Brežněv se 16. 5. 1968 rozhoduje, že se nebude scházet s Dubčekem. Musíme však získat souhlas čs. strany se vstupem našich vojsk do ČSSR na manévry; pokud ona nedá souhlas, bude nutno přijmout druhé řešení o vstupu vojsk. Návštěva maršálů posílila přesvědčení čs. přátel o ochotě Sovětského svazu poskytnout nutnou pomoc, aniž by se vměšoval do vnitřních záležitostí Československa! Kolder soukromě vyzýval, neváhejte a přijďte s vojsky k nám co nejdříve!

23. 5. 1968 Grečko politbyru ohlásil. Že čs. armáda je v rozkladu. Byla vytvořena operativní skupina pro řešení problému Československa: Podgornyj, Suslov, Pelše, Šelepin, Mazurov, Rusakov, Andropov, Gromyko, Jepišev.

27. 5. 1968 sděluje Kosygin po návratu z ČSSR, že se na místě seznámil s reálnou situací a změnil svůj názor. Situaci v ČSSR může vyřešit pouze jednání se současným čs. vedením. Nikdo tam nedisponuje větší autoritou než Dubček, Černík a Svoboda. Tomu se musíme přizpůsobit! Kosygin tímto narušil mylné představy o možnostech zdravého jádra v KSČ a sblížil se s názorem Brežněva. Za podpory SSSR by si to Češi měli vyřešit sami! Současně vysoce ocenil Smrkovského, tvrdě zastává principiální stanoviska! Dubček na schůzce s Kosyginem přislíbil, že pokud mu příští plénum ÚV KSČ rozváže ruce, vše se vyřeší. Pokud se situace v zemi dále vyostří, vidí předsednictvo ÚV KSČ východisko v povolání Lidových milic do ulic a výzve na pomoc dělnickou třídu! Kosygin též podotkl, že existuje naděje na pomoc „našich vojsk“! Když Kosygin popisoval ostrý třídní boj panující v navštívené zemi, zdůraznil, že i v této kritické situaci lze s čs. vedením diskutovat mnohem lépe než s vůdci jako je Ceausescu, Tito či Castro!

Kosygin politbyru vysvětlil, že Dubček ani Smrkovský nejsou nepřáteli Sovětského svazu a že pověsti o údajných možnostech zdravých sil uvnitř KSČ jsou poněkud přehnané, protože současné vedení KSČ je připraveno uskutečnit ty podstatné kroky, které Sověti očekávají od zdravých sil. Vzápětí po jeho vystoupení zatelefonoval z Kyjeva Šelest, aby předal Brežněvovi informaci o hysterickém rozhovoru s Bilakem. Vystrašený Bilak varoval, že pokud nebude v ČSSR do jednoho měsíce nastolen pořádek, všichni skončíme! Skončí též „apoštol“ (Dubček) a my, Slováci a Rusové budeme muset znovu, ještě jednou osvobodit Československo! Ve vedení KSČ totiž existuje „druhé centrum“! Proto je třeba jít okamžitě do boje za socialistické Československo! My, Slováci vás podpoříme! Nakonec Bilak poprosil o možnost přestěhovat rodinu do Užhorodu.

Brežněv dal Bilakovi za pravdu, neboť Bilak vidí celkovou situaci reálněji! Snahy Kosygina najít vhodnější řešení krize v ČSSR skončily.

4. 6. 1968 Bilak opět varoval před pražským centrem (Šik, Špaček, Císař, Kriegel, Pavel, Kolář, Prchlík); doporučoval Sovětům jednat především s Bilakem, Dubčekem, Černíkem, resp. Barbírkem, Indrou a Lenártem. Navrhoval zapojit též ministra obrany Dzúra a Lidové milice, které mohou zachránit stranu a zemi před rozpadem. Dubček navíc disponuje asi deseti tisíci plně oddanými vojáky a důstojníky, kteří jsou připraveni na zavolání okamžitě zasáhnout!

Silné rozčarování způsobily sovětskému politbyru nové závažné informace o získaných názorech některých vysokých důstojníků čs. armády (např. Vojenské akademie KG, generála Prchlíka a jeho oddělení na ÚV KSČ aj.) Mj. kritizovaly organizaci Varšavské smlouvy a roli čs. armády v ní, upozorňovaly na plánované vysoké ztráty ČSLA v případném válečném střetnutí, dokonce uvažovaly o jiných, vhodnějších variantách budoucí čs. vojenské politiky - vč. úvah o vystoupení ČSSR z Varšavské smlouvy a event. Neutralitě Československa). Hrozivě se tak naplňovala varovná varianta Gromyka o možném rozpadu Varšavské smlouvy. Naopak určitou naději skýtalo svolání sjezdu Lidových milicí do Prahy, které perspektivně - prostřednictví ozbrojených dělnických oddílů – mohly rozbít pravici znovu, tak jako se to podařilo v Únoru 1948!

Publikování „2 000 slov“ prudce zvýšilo napětí v Kremlu, považovali ji za otevřený útok proti KSČ, za začátek finální likvidace KSČ! Dubček s Černíkem nemají připraven žádný plán protiopatření a otevírají prostor pravici, „druhé centrum“ nadále posiluje. Na zasedání politbyra se z Prahy urychleně dostavil velvyslanec Červoněnko; naléhal na politické řešení konfliktu a doporučoval odchod sovětských vojsk po skončení manévrů v ČSSR. Podpořil jej Zimjanin, který též sondoval v ČSSR; Dubček je demoralizován a zcela neschopný, v KSČ se šíří pogrom na zasloužilé funkcionáře (přes 200 okresních a krajských tajemníků KSČ je bez práce), vedení strany není jednotné, rozpory uvnitř KSČ síli. Za akceptace Suslova a Šelepina Zimjanin doporučoval urychlené politické řešení krize, protože zítra už může být pozdě! Většina politbyra však projevila odlišný názor, ostrý nesouhlas vznesli zejména Gromyko a Grečko: Je jasné, že bez ozbrojeného nátlaku na Čechy se už neobejdem! Přidal se i Kosygin. Brežněv však zůstal opatrný a přiklonil se k politickým metodám nátlaku na ČSSR!

3. 7. 1968 zaslal svůj názor Kadár, projevil se jako horlivý zastánce vojenské intervence, všeobecně kritizovaný dokument „2 000 slov“ posuzoval jako program kontrarevoluce. ČSSR je nutno okupovat, my, Maďaři půjdeme s vámi! Ostrý postoj Kadára byl mj. odrazem nepříznivých článků o maďarské revoluci 1956, o tehdejší roli Kadára a tragickém osudu I. Nagye v českém tisku. Gomulka souhlasil s navrhovanými opatřeními, připraví na 14. – 15. 7. 1968 poradu vůdců zainteresovaných stran ve Varšavě.

Dubčekovo odmítnutí pozvánky do Varšavy rozčílilo Brežněva, porada pětky proběhne bez účasti KSČ. Kosygin obvinil KSČ, že se postupně přeorientovává na Rumunsko a Jugoslávii. Politbyro ÚV KSSS řešilo 9. 7. 1968 otázky poskytnutí účinné podpory Bilakovi, indrovi, Kolderovi a Švestkovi a jejich scénáři. Souběžně s přípravou varšavské porady se připravovala vojenská opatření, vč. průběžných konzultací se zdravým jádrem (např. s Lenártem, Bilakem aj.) Mj. bylo konstatováno, že G. Husák ignoruje pozvánky sovětské ambasády i bratislavského konzulátu. Nevídaný rozruch vyvolaly informace o tajném sledování sovětských diplomatů, jejich návštěv i bytů čs. bezpečností; resp. o pravicí chystaném propuštění velké skupiny věrných stranických funkcionářů těsně v předvečer XIV. sjezdu! Od 16. 7. 1968 rozšiřuje KGB mezi vlastní obyvatelstvo zprávy o nutnosti zavést v ČSSR pořádek za pomoci sovětských vojsk. 17. 7. 1968 potvrdilo plénum ÚV KSSS, že socialistické Československo neopustíme!

Ještě 18. 7. 1968 preferoval Brežněv (i Kosygin) politické formy nátlaku na ČSSR před použitím tzv. krajních opatření. Ke krajním opatřením navrhoval přejít až po vyčerpání politických metod, resp. pokud budou tyto neúčinné. Češi bojují za svůj sociálně demokratický program, hodlají ze své země vytvořit druhou Jugoslávii či Rakousko. S uvedenými názory nesouhlasila řada účastníků tohoto zasedání politbyra – např. Andropov, Ustinov, Mazurov, Kapitonov). Gromyko doporučoval, aby na novém – a již definitivně posledním – setkání s čs. delegací v Čierne nad Tisou bylo Čechům vše řečeno jasně a bez obalu. Pokud naše návrhy nepřijmou, přistoupíme ke krajním opatřením. Ztratit Československo si nemůžeme dovolit! Velká válka kvůli tomu ve světě nebude! Udržení Československa nás posíli!

24. 7. 1968 navrhl Andropov vytvořit v ČSSR revoluční dělnické oddíly a zapojit do boje s antisocialistickými silami dělnickou třídu. Diplomatický veterán Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu s Velkou Britanií a USA. Gromyko opáčil, že po setkání se státním tajemníkem USA D. Ruskem (22. 7. 1968) zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli ČSSR! Vláda USA je od samotného počátku v tomto směru velmi zdrženlivá. Nechce být vtažena do událostí v ČSSR, je to záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy! Američané se navíc snaží o bilaterární setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o vzájemném odzbrojení! Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR na aktivní odpor ze strany USA určitě nenarazí!

Okamžitě nastala spěšná příprava krajních opatření. Prvním krokem bylo zajistit bezprostřední vstup vojsk a výměnu politického vedení Československa. Zredigovány byly dvě verze (první 20. 7. a druhá 26. 7. 1968) „Deklarace předsednictva ÚV KSČ a Revoluční vlády ČSSR o vnitřní a zahraniční politice“ a „Výzva k občanům a armádě ČSSR“. Druhým krokem bylo sepsání výzvy ÚV KSSS „K sovětským občanům“ vysvětlující důvody vstupu vojsk v rámci bratrské pomoci. Současné pokračovaly politické rozhovory s vedením KSČ. Zároveň maršál Grečko přistoupil k plnění rozhodnutí Vojenské rady a politbyra. Politbyro (26.-27. 7. 1968) tedy stále zkoumalo a rozvíjelo obě varianty.

Pro potřeby sovětských účastníků přelomové schůzky v Čierne nad Tisou byly vyhotoveny rozsáhlé speciální podklady, podrobně zachycující detailní kritiku poměrů v ČSSR (např. médií, vybraných funkcionářů, předmětných akcí apod.), konkrétní požadavky Sovětů např. na obnovení kontroly médií, řídící funkce strany, odchod nežádoucích osob (Kriegela, Špačka, Císaře, Slavíka, Šika, Pavla, Prchlíka, Pelikána), atp. Pouze okamžitá faktická realizace našich požadavků zabrání vstupu vojsk. Jinak nám nezůstává jiné řešení, než krajní opatření! Lze to chápat jako jasné ultimatum! Předpokládal se neúspěch jednání, což otevíralo přímou cestu k vojenské intervenci.

Zcela nečekaně však došlo v jednáních obou delegací k jistému pokroku, porada se proto prodloužila. Vítězila politická varianta řešení krize, rýsoval se kompromis. Neskrývaná hrozba vojenské intervence tlačila čs. vedení ke kompromisu, za který měla zaplatit vysokou cenu – garantovat plnění sovětských požadavků, prosadit adekvátní řízení strany a společnosti na základě proletářského internacionalismu, členství ve Varšavské smlouvě, kontrolu médií, odvolat nepohodlné funkcionáře apod.

Na pozdějším setkání představitelů šesti stran a zemí v Bratislavě (3. 8. 1968) byla demonstrována údajná jednota všech účastníků a shoda přístupů k řešení problémů v ČSSR. Ve skutečnosti ztrácela KSČ a ČSSR svoji suverenitu a důstojnost, staly se loutkou v rukou Moskvy. Sověti se báli rozpadu systému, narůstání revizionismu, nebezpečí zavlečení čs. nákazy do dalších socialistických zemí, případně i do Sovětského svazu; měli oprávněné obavy o udržení poválečného geopolitického uspořádání Evropy. Uzavřené dohody byly velmi křehké, strany si navzájem nevěřily. Důležitým bodem schůzky se proto stalo tajné předání zvacího dopisu zdravého jádra k poskytnutí internacionální pomoci Československu.

Následná informace ÚV KSSS (8. 8. 1968) potvrzuje pokračující diference v přístupech obou stran. Většina politbyra odjíždí z Moskvy na dovolenou a doporučuje zbývajícím v čele s Kirilenkem ostře přitvrdit v debatě s KSČ. Dubček, Černík a Smrkovský totiž stále nedoceňují závažnost kontrarevoluce existující v ČSSR. Nemáme záruky, že KSČ nakonec skutečně splní přijaté závazky. Dosud nebyly provedeny požadované kádrové změny. Dubček v telefonu Brežněvovi (9. 8. 1968) stále jen slibuje, ale závazky neplní, pouze je odkládá! Brežněv proto Dubčeka v telefonátech ostře kritizoval a naléhal na důslednou realizaci dohodnutých změn, výrazně varoval před neplněním dohod z Čierne a Bratislavy! Především požadoval okamžité ovládnutí médií a přerušení aktivit sociální demokracie a klubů (KAN, K-231).

Moskva nadále pečlivě sledovala vývoj situace v ČSSR a bedlivě registrovala všechny zjištěné nedostatky, nesmírně citlivá byla na tajné sledování svých diplomatů, velké nejistoty přetrvávaly ohledně neznámých aktivit ministra vnitra Pavla a druhého centra! Nervózní Brežněv, rekreující se na Jihu, v telefonu Dubčekovi (13. 8. 1968) prosil i vyhrožoval, obvinil čs. vedení mj. z antisovětismu a pokračující antisocialistické propagandy. Porušili jste uzavřené dohody, naši soudruzi vyžadují rázné protiopatření, provedení konkrétních kroků v dohodnutém směru – zejména okamžité změny na ministerstvu vnitra a ve vedení strany! Což KSČ u vás už nic neřídí? Dubček nadále pouze sliboval a odkládal jejich realizaci až na dobu po mimořádném sjezdu strany, vymlouval se na připravovanou federalizaci státu, na kolegy v předsednictvu ÚV KSČ, na své omezené pravomoci a ev. nutnost jejich předchozího schválení speciálně svolaným plénem ÚV KSČ, etc.

Napětí na obou stranách prudce stoupalo. Brežněv se usilovně domáhal urychleného plnění dohod: je to poslední šance všechno zachránit bez velkých prodlev a ztrát! Ztráty mohou být obrovské, pokud bude SSSR donucen přijmout odpovídající opatření! Dubček: Soudruhu Brežněve! Přijměte všechna opatření, která vaše politbyro považuje za správné! Brežněv: To je od Tebe, Sašo, neseriózní! Brežněv dobře věděl, že zmíněná opatření představují vojenskou intervenci do ČSSR. Tak to musel chápat též Dubček, minimálně od jejich otevřeného dialogu v Čierné. Brežněv byl vrchovatě rozčilen, domníval se, že mu Dubček lže a vymlouvá se. Brežněv se osobně nacházel pod velkým tlakem politbyra, přijaté dohody již nemohl změnit. Pravděpodobně se snažil poněkud distancovat od převažujících názorů politbyra a působit v roli prostředníka, mediátora kompromisu. Dubček však neposkytoval žádné záruky, že v ev. nových termínech bude schopen sjednané závazky splnit. Přišel snad Dubček už o své pravomoci, kdo nyní KSČ vůbec řídí? Mimořádný sjezd se nebezpečně blížil. Brežněv nechápal náhlou změnu uvnitř vedení KSČ. Dubček mu nabídl, že se vzdá funkce prvního tajemníka KSČ. Na příštím plénu bude zvolen jiný První tajemník! Já nemohu pracovat pod stálým tlakem a bez odpovídající podpory. Rozhovor probíhal v nervózní, dusné atmosféře. Brežněv doufal, že se jej zúčastní také Bilak, přítomen však byl Smrkovský. Moskva dospěla k přesvědčení, že Dubček již nezvládá kontrolovat a řídit činnost strany a že strana již neřídí chod událostí v Československu; že se Dubček vzdává přípravy rozhodujícího XIV. sjezdu KSČ a brzy úplně odejde z vedení strany. Pravděpodobně se zásadně změnilo rozložení sil uvnitř vedení KSČ, vítězí již ve vedení KSČ pravicové křídlo? Způsobily to nám dosud neznámé aktivity ministerstva vnitra a druhého centra v KSČ? Chystá se už v zemi pravicový převrat?

Politbyro vedené Kirilenkem (16. 8. 1968) přijalo po konzultacích s Jihem a Kadárem, Živkovem, Ulbrichtem a Gomulkou text dopisu Brežněva, který předá Dubčekovi sovětský velvyslanec v Praze. Obsahoval mj. seznam obvinění, výtek a nedostatků, vyplývajících z neplnění přijatých dohod. Brežněv se důvodně domnívá, že předsednictvo ÚV KSČ již není schopno plnit přijaté dohody, ale ani rázně zakročit proti pravicovým antisocialistickým a kontrarevolučním elementům a zachránit stranu a ubránit socialismus v ČSSR! Úkolem Červoněnka bylo seznámit s obsahem dopisu též zdravé jádro, které si potom musí prosadit jeho projednání na nejbližším zasedání předsednictva ÚV KSČ.

17. 8. 1968 zasedalo politbyro opět v plném počtu. Největší nebezpečí vidělo ve kvapem se blížícím mimořádném sjezdu KSČ, kde může podle očekávání zvítězit pravice. Ihned začaly bezprostřední přípravy ke vstupu vojsk. Uvítalo nevídané iniciativy Kadára zapojit se do poskytnutí bratrské pomoci Československu, navrhlo využít poslední šanci k nalezení ještě politického východiska z konfliktu. Proto se 17. 8. 1968 setkal Kadár naposledy s Dubčekem.

Kriticky nebezpečná situace v ČSSR se každým dnem zhoršovala, napětí prudce stoupalo. Pravice podporovaná reakcí a imperialisty připravovala kontrarevoluční převrat. Politické metody působení na ČSSR se vyčerpaly, nastal čas poskytnout pomoc a podporu ozbrojenými silami Varšavské smlouvy. 18. 8. 1968 se v Moskvě scházejí představitelé SSSR, PLR, MLR, NDR a BLR, rozhodují se synchronizovat nevyhnutelná vojenská opatření v Československu s aktivitami zdravého jádra v KSČ. Závěry byly přijaty jednomyslně, žádné spory nenastaly. Bylo schváleno usnesení politbyra k situaci v ČSSR, dopis adresovaný ÚV KSČ, Výzva občanům a armádě ČSSR. Pro zdravé síly v KSČ byl předem vypracován návrh Deklarace předsednictva ÚV KSČ a Revoluční vlády ČSSR, kterou po vstupu vojsk měly zdravé síly doma zveřejnit. Zmíněný text měl v Praze předat Bilakovi a Indrovi velvyslanec Červoněnko. 19. 8. 1968 se sešlo rozšířené plénum ÚV KSSS, mj. byla schválena též Zpráva TASS o prosbě čs. vedení adresované spojencům o poskytnutí neodkladné pomoci Československu z důvodů ohrožení socialistického sytému.

Těsně před započetím vojenské intervence, v noci 20. 8. 1968 ve 23,20 hodin měl velvyslanec Červoněnko informovat o vstupu vojsk do země prezidenta L. Svobodu; při této příležitosti mu měl též taktně nabídnout k veřejnému použití předem již vyhotovený návrh textu Vystoupení prezidenta ČSSR k občanům a armádě ČSSR!

Dlouhodobě připravovaná a dobře provedená největší vojenská akce v Evropě od skončení druhé světové války však skončila politickým neúspěchem, naprostým debaklem! Nepočítala s překvapivě tuhým odporem náhle sjednoceného domácího obyvatelstva, se spontánně organizovanými demonstracemi a důmyslnými formami lidového boje obou národů za svobodu, nezávislost a demokracii! V daných souvislostech záměrně abstrahujeme od obrovských negativních dopadů těto tragické vojenské intervence na celkové světové dění a budoucnost jednotlivých dotčených zemí a národů.

Úplnou porážkou skončila sázka na zdravé jádro ve straně. Ještě 19. 8. 1968 bylo sovětské politbyro přesvědčeno, že úzkostlivě připravovaná akce získá většinovou podporu v předsednictvu ÚV KSČ. Nakonec byli Sověti donuceni proti své vůli vyjednávat dokonce i s původně zatčenými a unesenými čs. představiteli! Pustou iluzí zůstala snaha vytvořit v ČSSR Revoluční vládu. Potvrdil se pravdivý předpoklad Kosygina nespoléhat se na tzv. zdravé jádro ve straně, nýbrž se přednostně orientovat na jednání s Dubčekem a jeho kolegy, kteří disponují nebývalou podporou širokých vrstev obyvatelstva!

26. 8. 1968 byl podepsán Moskevský protokol, ale již o den dříve přiznalo zasedání Politického byra ÚV KSSS. které řídil Kosygin, zřetelný neúspěch použitých „krajních opatření“! Kosygin zde vytypoval tři skupiny názorů. První – zahrnující přístupy Sovětů a Kadára – podporovala další působení Dubčeka ve vedení KSČ. Druhá, představovaná Živkovem, vyzývala k nesmiřitelné válce s reakcí, k úplnému zničení kontrarevoluce a přimlouvala se za ustanovení Revoluční vlády v ČSSR. Třetí pohled zastával Ulbricht a Gomulka, blížil se přístupu Živkova, ale byl propracovanější; KSČ je zcela v rozkladu, v ČSSR dnes neexistuje komunistická strana, proto je nezbytné zřídit Revoluční vládu! Brežněvův návrh na kompromis - vyjednávat též s dosavadním čs. vedením, u nich vyvolával rozčilené protesty. Ulbricht se tázal, proč jsme vstupovali do ČSSR, když Dubček stejně zůstane ve vedení? Gomulka jej podpořil: nyní nikdo nepochopí, proč jsme přivedli vojska.

Politbyro posuzovalo tři varianty dalšího postupu v ČSSR: 1. vytvoření Revoluční vlády na čele s prezidentem Svobodou, jeho zástupcem Černíkem; podle Kosygina dobře a klidně působil též Husák. 2. varianta viděla na čele vlády nebo strany Černíka a jako premiéra Husáka. 3. varianta počítala se zachováním většiny představitelů ve funkcích, ovšem za předpokladu plnění dohod z Čierne. Odejít měli nejen Kriegel, Císař a Šik, ale též Bilak, který propadl v důsledku viditelného neúspěchu všech jeho akcí. Tuto 3. variantu zastávali Brežněv a Kosygin – stoupenci politických řešení, od počátku varující před negativními dopady krajních opatření. Kosygin sice upřímně nenáviděl Dubčeka, nedůvěřoval mu, považoval jej za podlého člověka, připouštěl však, že nejsou lidi vhodní do Revoluční vlády. S tím souhlasil Šelepin i Děmičev, který zdůraznil, že pokud neprojde tato 3. varianta, čeká nás válka. Jiné východisko není, budeme muset bojovat. Stojí nám však boj za to?

Andropov navrhoval využít všechny tři varianty. Nejbližší mu ale byla první - nastolit v okupované zemi rychle přísný pořádek, rozehnat ministry ukrývající se na Hradě u Svobody, zavřít ministra Pavla. Maršál Ustinov horoval pro vznik Revoluční vlády a pro větší svobodu akcím našich spojeneckých armád v ČSSR. Druhou variantu podporoval Podgornyj, nejraději by odstranil Dubčeka z vedení prostřednictvím samotných Čechů na plénu ÚV. Kosygin namítl, to se nepodaří. Podgornyj souhlasil s návrhem Andropova izolovat viditelnou kontrarevoluci, vzhledem k osobním neblahým zkušenostem s Bilakem ale nepodpořil vznik Revoluční vlády, nedostává se nám kádrů.

V praxi zvítězila kompromisní varianta Brežněva, normalizace se protáhla na dlouhé roky. Vize extremistů (Andropov. Ustinov, Podgornyj, Šelest) se nerealizovaly. Nepovedlo se zopakování Vítězného února 1948, jak slibovalo zdravé jádro. Porážka reforem v Československu předznamenala konec reforem v Sovětském svazu. Konečné úhrnné ztráty způsobené brutální vojenskou invazí v srpnu 1968 jsou prakticky nevyčíslitelné.




Pozn.: Tato účelová informace byla selektivně zpracována především na podkladě vědecké publikace Pichoja Rudolf Germanovič: Sovětskij Sojuz: Istorija vlasti. 1945 – 1991, Novosibirsk 2000, Sibirskij chronograf, 2. vydání, 684 stran