Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 651 | 652 | (Page 653) | 654 | 655 | .... | 668 | newer

    0 0
  • 11/12/18--02:07: Zúčtování s levicí
  • Petr Robejšek
    12. 11. 2018  PravýProstor

    Do diskuze o stavu české levice uveřejňujeme dnes dva články. Prvním je úvaha Petra Robejška. Následuje pak příspěvek Ilony Švihlíkové, otištěný na slovenském webu Nové Slovo.
    Takže nyní P. Robejšek:

    Až na Jana Hamáčka to už vědí všichni. Levice končí a to nejenom u nás, ale i v Evropě. Ptám se, proč k tomu došlo a jestli pro ní existují východiska.


    Když levice opustila voliče

    Zánik sociální demokracie a evropské levicové politiky vůbec, začal koncem komunismu na přelomu osmdesátých let. Ideologicky zpečetěn byl v červnu 1999, v dokumentu nazvaném „Třetí cesta“. Jeho autoři, šéf labouristů Tony Blair a německý kancléř Gerhard Schröder v něm nepopsali nic menšího než svou kapitulaci před globalizací.

    Podle jejich názoru totiž globalizaci nelze politicky ovlivnit. Úlohou vlády je proto provádět hospodářskou politiku přizpůsobenou požadavkům trhu a cílem levice má být pouze zmírnění důsledků globalizace. Lidem oba politici vzkázali, aby se raději podřídili globální dělbě práce, protože jenom tak mohou z nezměnitelné situace získat aspoň něco pro sebe.

    Levice tedy již na prahu nového tisíciletí převzala názory ekonomických neoliberálu, smířila se s důsledky mezinárodního konkurečního tlaku a s prohlubováním příjmových rozdílů mezi chudými a bohatými.

    Po této ideové kapitulaci nedokázaly levicové strany popsat cíle, které by je odlišovaly od politických konkurentů. Vzniklo myšlenkové vzduchoprázdno, které obsadili akademičtí a mediální našeptavači. A dnes určují oni, co má být levicová politika.

    Ideový smog z produkce sociálněvědních kateder a redakcí vede k překrucování tradičních levicových pojmů. Ukáži to na dvou příkladech.

    Internacionalismus

    Slovní žongléři přetvořili tradiční levicový internacionalismus v nekritičnost a pasivitu vůči důsledkům globalizace. Úsměvné je to, že musel až miliardář a konzervativec Donald Trump ukázat, že vzepřít se globalizaci je možné a nutné. A popletená levice ho za to, že převzal její roli a zastal se sociálně slabých ve vlastní zemi kritizuje jako pravicového populistu.

    Další karikatůrou levicového internacionalismu je vztah k EU. Levice nedá na Unii dopustit, ačkoliv je to spolek, ve kterém tvrdě vládne konzervativní neoliberální hospodářská politika; vzpomeňme jen na způsob jak bylo záchraňováno Řecko. Větší protiklad k levicovému myšlení než hospodářská politika EU snad ani nemůže existovat.

    Třetí mylný výklad internacionalismu vidíme v postoji levice k migraci. Podle absurdně překrouceného hesla „proletáři všech zemí spojete se“ chce levice přijímat migranty bez omezení. Ale většina občanů evropských zemí, vnímá tyto převážně nekvalifikované a nepřizpůsobivé cizince jako ohrožení své životní úrovně a nespravedlnost. Příchozí totiž parazitují na zdrojích, k jejichž vzniku ničím nepřispěli a většinou ani přispívat nebudou.

    Všichni jsou rovni všem

    Slovní žongléři překroutili také klasický levicový pojem rovnost. Vezměme jen tradiční téma zrovnoprávnění žen. Ideologové ze sociálněvědních fakult sice povýšili emancipaci na vědeckou disciplinu, ale popřeli podstatu rovnoprávnosti. Místo aby se starali o hmotné podmínky osamělých matek anebo penzistek, tak „vybojovali“ gramatickou emancipaci a povinné kvóty při obsazování postů. Výsledkem jsou trapně působící ministryně obrany anebo zahraničí, na čele s paní Mogherini.

    K deformacím pojmu rovnost patří také inkluze, která sugeruje možnost rovného zacházení s odlišně schopnými lidmi. Salonní rovnostáři trvají i na tom, že tradiční rodina je pouze jedna z mnoha rovnocenných možností soužití. Jejich pozornost upoutává také otázka, kolik rovnocenných pohlaví existuje a kolik je tudíž třeba stavět záchodků. To jsou starosti bezstarostných, starosti těch, kteří žijí vedle společnosti a ne v ní.

    Salonní levice

    Bez ohledu na posedlost rovností všeho a všech, je jedna skupina obyvatel přece jenom nadřazena ostatním. Ano, salonní levice sama, ti kteří rozhodují o tom, co je pro zbytek společnosti důležité. Všem ostatním sice zakazují „hate speech“, ale sami ji hojně používají třeba proti demokraticky zvoleným politikům, když si dovolí zastávat jiné názory než oni. Cokoliv je lež, když to vysloví názorový odpůrce.

    Příkladem nešvarů salonní levice je dekoratér měst David Černý. Žije ze snobismu těch, kteří určují, co je umění a těch, kteří mají dost peněz na to, aby si jeho díla postavili před své developerské počiny.

    To jej vyneslo do takových příjmových výšin, že si stejně jako některé další umělecké veličiny připisuje právo vyjadřovat se o svých spoluobčanech s nesnesitelným pohrdáním. V rozhovoru s časopisem Forbes mluvil – jistě i za méně promintentní, ale podobně pokřiveně myslíci salonní levičáky – když řekl: „Ale aktivní politické zapojení ve chvíli, kdy žiju v státě, který si dokázal zvolit Zemana? Tak jsem si řekl, ať si v tom těch 55 procent dementů žije….“

    Trochu vkusněji říkají totéž ti, kteří hovoří o úspěšnější části společnosti a myslí tím zejména diplomované obyvatele měst a neuspěšné části společnosti. “Neúspěšní” jsou pro ně ti lidé, kteří jsou kritičtí vůči EU, migraci a sociálním fantasmagoriím.

    Neomarxisté?

    Privilegovaní vzdělanci a umělci cenzurují společenskou debatu a káží národu o tom, co je morálka a demokracie. Ale ve skutečnosti jsou tito nositelé pochodně pravdy a dobra hluboce nedemokratičtí, protože pohrdají obyčejnými lidmi; právě těmi, které mají zastupovat a chránit.

    Místo nich si dnešní levice našla své vlastní proletáře, za které bojuje. Ti se však nacházejí vždycky velmi daleko za horizontem životů normálních lidí ve vlastní zemi. Salonní levice se neptá po socio-ekonomické rovnosti doma, ale o to nadšeněji prosazuje rovnost všech civilizací a náboženství. Místo sociálních otázek vzývá mlhovinu přeludů, jako je ochrana co nejmenších menšin, gender, evropské sjednocení a ekologie.

    Někdy je dnešní salonní levice kritizována jako neomarxistická. To je ale nepřesné. Marx by jim totiž vytkl to, že nezpochybňují ekonomický status quo. A skutečně. Jen zcela vyjímečně se objeví a brzy zmízí politik jako Janis Varoufakis, který má pár odvážnějších ekonomických nápadů nebo labourista John McDonnell, který oprášil téma podílu zaměstnanců na výnosech firmy.

    Ale to jsou jen velké vyjímky, se kterými si levicoví aparátčíci nemohou rozumět. Představitelé salonní levice na katedrách a v redakcích sice mají plnou pusu spravedlnosti a rovnosti, ale svou bezvýhradnou podporou EU udržují v chodu neoliberálně organizovaný ekonomický blok a nečině příhlížejí propastným příjmovým rozdílům mezi chudými a bohatými. Dnešní levicoví intelektuálové svým myšlením a působením patří fakticky k establishmentu, protože stabilizují daný pořádek.

    A tak není náhodou, že se názorově do vleku salonní levice dostaly nejenom sociálnědemokratické ale i mnohé tzv. konzervativní strany. Ty se také zasazují o udržení ekonomického statusu quo, ale zároveň přejímají guláš právě populárních “problémů”.

    Salonní levice se tak fakticky zmocnila ideového vedení západní společnosti. Ona určuje pořadí důležitých témat. A výsledkem je to, že se etablovaní politici a jejich ideologičtí našeptavači často chovají jako paralelní společnost, žijící odděleně normálních obyvatel země.

    Prohry ve volbách


    O témata saloní levice se zajímají převážně měští intelektuálové žijící na ostrůvcích společensko-vědních kateder, velká část pracovníků v médiích, mnozí státní úředníci, všichni aparátčíci neziskových organizací a houfec zbohatlých snobů hledajících působivou možnost pořádně se morálně odvázat. To je jádro tzv. liberálních voličů. Marx by je asi spíše nazval buržuazními reakcionáři a nepřítel západní demokracie by s uspokojením mluvil o užitečných idiotech. A politický důsledek? Tradiční levicové politické strany nikdo nevolí a i strany pravicové ztrácí ve prospěch “populistů”.

    Po té co levice opustila svou programatiku opustily levici její bývalí voliči. A chtějí-li se levicové strany opět dostat k moci, tak musí pochopit jedno: Jejich voliči nejsou ti, kteří mají stejné názory jako oni sami, ale ti kterým se vede mizerně a to v jejich vlastní zemi.

    Dnešní levice opustila své voliče a chce-li je získat zpět, tak musí opět jasně nastolit sociální otázku. Dnešní skutečně levicová politika se musí zabývat odměnou za práci, ochranou vlastních lidí před zahraniční konkurencí, podporou sociálně slabých a zajištěním bezpečnosti nižších vrstev společnosti. K jejím tématům musí patřit chudoba ve stáří, podpora normální rodiny, levné bydlení pro chudší lidi a daňové úlevy pro nižší střední třídu.

    Je paradoxní, že zrovna konzervativní publicista jako já, musí levici připomínat, že prosperující hospodářství není jediným měřítkem dobře fungující společnosti. Ale paradoxní je i to, že právě strany levice, by mohly mít “zajištěnou” budoucnost.

    Šance pro levici

    Příležitost se jim k tomu naskytne buď s nadcházející finanční krizi nebo v souvislosti s robotizací výroby. Nejspíše dojde ke kombinaci obou scénářů. S velkou pravděpodobností pak začnou ještě rychleji než dnes ubývat pracovní příležitosti pro málo a průměrně kvalifikované. Přeškolit je na programátory nebo inženýry je iluze. Pro rostoucí počet lidí pak bude dosud převládající vidina konzumního životního stylu nahrazena tíživou otázkou, jak zaplatit nájem a jídlo a z čeho žít na stará kolena. To bude obrovská sociální a proto i politická výzva. Pak půjde opravdu o záchranu demokracie, ale zvonění klíči přitom nepomůže.

    Levice tedy má šance na come back. Ale nesmí to být levice popletených akademiků a snobských mudrlantů, nýbrž levice, která se osvobodí z názorového područí kateder, redakcí a kaváren; levice, která dokáže zformulovat svou vlastní nosnou programatiku.

    Když se nic takového nestane, tak budou osiřelé chudší vrstvy obyvatelstva hledat někoho, kdo se o jejich problémy postará. Ten někdo by mohl být mnohem horší než dnešní tzv. pravicoví populisté; totiž opravdu nebezpečný extrémista. Evropa je již zažila, na levici i na pravici.

    V dnešní evropské levici však nevidím nikoho, kdo by si byl těchto šancí a hrozeb vědom, natož na ně nabízel proveditelné odpovědi. Aktuální je spíše otázka, zda-li levicové strany vůbec přežijí.


    - - -

    0 0
  • 11/12/18--02:09: Sebevražda české levice
  • Ilona Švihlíková
    12. 11. 2018  NovéSlovoSk
    Ilona Švihlíková píše o tom, jak se sociální demokracie a KSČM o minulém víkendu (20. 10.) vydaly na cestu politické sebevraždy.


    Obě dvě levicové politické strany (použijme ten pojem spíše vzhledem k historickým skutečnostem než jako odraz aktuální politiky obou stran) minulou sobotu probíraly katastrofální výsledky komunálních a senátních voleb. Dodejme, že kromě toho, že obě dvě strany dopadly podobně mizerně (například jsou mimo magistrát hlavního města Prahy, o dalších ztrátách ani nemluvě), tak také obě dvě podporují vládu oligarchy Andreje Babiše.

    Pro obě dvě strany bylo o charakteristické, že se nehovořilo ani moc o programu, ani o angažmá, resp. podpoře Babišově vládě, ale hledali se vnitřní „zrádci“, v případě KSČM se objevilo staré dobré „rozvraceči“. Zkrátka takový vnitřní nepřítel, bez něhož by stárnoucí, vymírající komunisté, kteří se o radikální levicový program ani nezajímají, natož aby se na něj zmohli, zřejmě dobyli Senát i všechna města v republice. V sociální demokracii si zase předseda Jan Hamáček, dosazený do své funkce pražskými – ehm – funkcionáři a zapisující se do dějin soc. dem. neochvějnou podporou všestranného „génia“ Miroslava Pocheho, předsevzal vyřídit si to s platformou „Zachraňme ČSSD“.

    Vnitrostranický boj u české „levice“ ovšem nemůže zastřít klíčové problémy (řečeno eufemisticky), jejichž kumulace vede k tomu, že česká politická scéna se možná dost brzy bude muset obejít bez levice zcela. (Ne, premiér Babiš fakt není levice. To miliardáři, s výjimkou Fridricha Engelse, jaksi nebývají).

    Začněme u KSČM. Nazývat tuto stranu radikální levicí je skutečně nadměrně přehnané. Ač se snažím levicovou scénu sledovat, těžko se mi vybavuje, jaký „radikální“ program tato strana v poslední době předložila. Nedokážu – a to se zajímám o politiku – definovat hlavní tři témata, která bych si okamžitě se stranou spojila. Co se týče ekonomie, která je můj obor, vybavím si soudruha Dolejše, kterého bych mohla překřtít na „Jiří – to nejde – Dolejš“.

    Co se politické taktiky, neboť v programové oblasti je pusto, pusto, prázdno (a to je na tom stranické vzdělávání a vlastní struktury přeci jen o něco lépe než u oranžových kolegů), týká, pak jsem se netajila tím, že podporu vlády oligarchy považuji za chybu. Vpravdě krotké chování KSČM vůči Babišovi lze možná vysvětlit touhou předsedy být konečně ten velvyslanec ve Vietnamu, ale bohužel i u členské základny jsem našla pozoruhodné argumenty. Od řady komunistů vím, jak je těší, že jsou nyní tak často v České televizi. Předtím jsme byli v ghettu, říkají, teď se na něj upírá záře reflektorů. Ano, čtete správně, takto uvažují lidé, kteří jsou prý „radikální“ a chtěli by měnit „systém.“ Jejich odhodlání měnit cokoliv pohasíná v situaci, kdy si je pozve ČT! A co teprve Václav Moravec! To už ideje o jiném uspořádání společnosti zcela mizí někde ve sklepení Politických vězňů. Korunu této argumentaci dodala soudružka, která (informaci přinesly PL) uvedla, že strana zažívá skvělé časy, protože má místopředsedu Poslanecké sněmovny a předsedy výborů! A dokonce dva! O tom se jim prý na začátku 90. let ani nesnilo. Nechtěně tím ovšem o své partaji vypověděla mnohem víc, než asi sama chtěla. Funkce a moc pro vyvolené na prvním místě a program koneckonců ani tak není potřeba. Hlavně, že bude televize a místopředsedové sněmovny, že. To, že strana vymírá, že průměrný věk jejích členů je 75 let, že není schopna rozvíjet vlastní struktury, že je v prekérní ekonomické situaci (a vůbec nedokáže hospodařit s majetkem), že je programově téměř impotentní, to jsou zřejmě všechno vedlejší záležitosti.

    Rozhodnutí „jet dál močálem kolem bílých skal“, padlo i u oranžových. Podobné rysy s komunisty nejsou žádná náhoda (kde má soudruh Filip Skálu, tam má přítel Hamáček Foldynu a Zimolu). Soc. dem. je ovšem v ještě horší finanční situaci – no uvažte, budete volit stranu, která má ambici spravovat stát, když se nedokáže postarat ani sama o sebe a dobře hospodařit se svým vlastním, předky vydobytým majetkem? Sociální demokracie má méně členů než KSČM (i když s poněkud nižším průměrným věkem), zato ovšem nedisponuje ani náznakem vlastních struktur (kde jsou ty časy, kdy strana za první republiky dokázala mít nejen svůj tisk, ale i družstevní síť, nebo třeba Dělnické tělovýchovné jednoty…). Program nikoho nezajímá, neboť si „přátelé“ musejí jít po krku, takže odborné komise se scházejí spíš tak nějak ze zvyku a ve stále menším počtu.

    Za tímhle smutným obrázkem stojí to, co kosí levici i jinde v Evropě. Podíváme-li se na výsledky SPD v Bavorsku, tak nám to může něco připomenout. Voliči tvrdili, že „neví, za čím vlastně strana stojí, je pro ně nečitelná a nesrozumitelná“.

    Bez teoretického zázemí prostě nejsou tyto strany (především sociálnědemokratického charakteru) poznat. Pokud budou držet „řád“ (a oligarchy), je to jejich osobní cesta do bezvýznamnosti. Současné politické rozdělení je establishment – anti-establishment. To, že nejsou schopny/ochotny (kombinace neschopnosti a zbabělosti) se přidat k anti-establishmentu ale pak má zásadní dopady na celou politikou situaci – roli „alternativy“ pak hrají pravicově zaměřené strany obvykle národně-konzervativního typu.

    Stejně tak je zcela chybné „radovat se“ nad tím, že mě někam zvou „veřejnoprávní“ mediální struktury, které levici vždy nenáviděly a nic se na tom nezměnilo. Platí zkrátka to, co už bylo u soc. dem. psáno – jestliže vás chválí někdo z bakalovského Respektíčku, tak to znamená, že něco děláte sakra špatně.

    Proti mocné struktuře se bojuje jen tím, že vytvořím kontra-strukturu. V době internetu je to jednodušší než kdy jindy – vlastní web, vlastní rozhlas, vlastní televize, vlastní noviny.

    A samozřejmě je základem programová práce, protože levice musí mít teoretické programové zakotvení. A práce zdola, aktivizace členské základny, řešení konkrétních problémů
    . V případě soc. dem. je ovšem otázkou, zda není strana zachvácena morem klientelistických vazeb do té míry, že se ještě může vůbec zachránit.

    Obě dvě strany jsou v situaci, kdy jejich předsedové a vedení musejí „najet“ na systém krizového řízení. Ale místo toho se hledají zrádci a rozvraceči a jede se dál – až obě dvě do toho močálu skutečně dojedou.

    - - -

    0 0

    Tereza Spencerová
    12. 11. 2018 Facebook autorky
    Přetiskujeme další z přehledů novinářky a politické analytičky Terezy Spenceerové, které pravidelně uveřejňuje na svém facebookovém profilu.



    -- Spojené státy poženou k zodpovědnosti všechny, kdo mají něco společné s Chašúgdžího vraždou... a že by Saúdové prý měli udělat totéž... sdělil Trumpův Pompeo saúdskému korunnímu princi MbS... který je považovaný za zadavatele vraždy... tlak sílí, ustojí to MbS?... ale nebude tak zle, protože Pentagon mezitím pokračuje v utajených vojenských operacích přímo v Jemenu... na podporu saúdské agrese...

    -- bez ohledu na Macrona a jeho snahy zabránit summitu Trump-Putin, aby prý nebyl zastíněn smysl celé pařížské památeční akce, si Putin prý s Trumpem pohovořil... a prý to bylo "dobré"... vše ostatní je zahaleno tajemstvím... americký Atlantic Council dopředu varoval, že se přece neví, co Trump v Paříži bude dělat mimo oficiální program, ve svém volnu...

    -- vztahy s USA se zlepšují, tvrdí bez bližších podrobností šéf ruské národní bezpečnostní rady Patrušev... poté, co dosáhly úplného dna, už spolu obě strany prý zase začínají mluvit...

    -- Evropa je "silná ekonomická unie" a je "jen přirozené", aby měla i svou nezávislou a svrchovanou armádu, pochválil Putin v Paříži Macronův armádní plán... který Evropu v multipolárním světě vyvede dál od amerického vlivu...

    -- na tiskové konferenci v Rijádu se představil jemenský rebelský ministr, který před pár dny dezertoval... a dostal botou od jednoho z přítomných jemenských novinářů...

    -- na 200 tisíc lidí... včetně prezidenta, členů vlády a nejvyššího vedení státu... se ve Varšavě zúčastnilo "nacionalistického" pochodu u příležitosti 100. výročí nezávislosti Polska...

    -- nacionalismus je zradou patriotismu... prohlásil v Paříži Macron... dává to smysl?

    -- po roce 2021 Rusko počítá s nedostatkem povolených léků a zdravotnického materiálu, vyplývá z analýz tamních producentů... především prý kvůli byrokraticky složité přeregistraci léků v rámci vytváření jednotného zdravotnického trhu v rámci Eurasijské ekonomické unie...

    -- kurdské oddíly v rámci amerických SDF ukončily "stávku" a vracejí se k ofenzívě proti Daeši na východě Sýrie... postup zastavily na konci října, na protest proti tureckým náletům na kurdské cíle na severu Sýrie... americké letectvo jim nálety "čistí cestu"... za posledních pár dní při nich zabilo přes 40 civilistů včetně 17 dětí, tvrdí z Coventry SOHR...

    -- poté, co v Pchjongjangu sledovali pařížské počínání Donalda Trumpa, jejich oficiální twitter konstatoval: "Nejvyšší vůdce Kim Čong-un se deště nebojí."...

    -- izraelské komando v sobotu proniklo tři kilometry hluboko do pásma Gazy, v následné přestřelce bylo zabito šest Palestinců, včetně významného velitele Kásamu, a jeden izraelský voják... v rádiu teď začali tím jedním izraelským vojákem... ze kterého udělali důstojníka... a tím taky skončili... o Palestincích ani muk... Netanjahu v každém případě předčasně odletěl z Paříže domů, ale nezdá se, že by se bojovalo dál...

    -- Taliban ovládl vládní základnu na okraji strategického Ghazní a postupuje dál k centru města... vládní posily se trousí... pokud město padne, bude to pro Taliban další morální vzpruha... mimo jiné i pro vyjednávání o odchodu okupačních jednotek ze země... zcela zničena byla i další vojenská základna v Baghlánu na severu Afghánistánu...

    -- Saúdové sníží svou produkci ropy o půl milionu barelů denně, ke snížení těžby se chystá v prosinci i OPEC, Rusko prý souhlasí se vším, na čem se dohodnou... zkrátka, ceny porostou...

    -- ze strachu z reakcí domácích islamistů... britská vláda odmítá udělit azyl pákistánské křesťance, které doma hrozí smrt za "urážku proroka"... fascinující...

    -- v sicilském Palermu dnes začíná konference o Libyi... přítomni jsou všichni důležití Libyjci... a taky země regionu... a taky Francie, Itálie, Rusko... a USA, pro které Libye stojí mimo hlavní zájem... z toho by nakonec něco být mohlo... mimochodem, přítomen je i Jevgenij Prigožin, "Putinův kuchař" a majitel ruské soukromé žoldnéřské tzv. Wagnerovy armády... na fotkách postává po boku vládce ropného východu Libye, maršála Haftára...

    -- irácký parlament oznámil, že hodlá tlačit novou vládu v Bagdádu k jasnému časovému harmonogramu odchodu amerických jednotek ze země...

    -- kvůli velkým dluhům francouzské úřady zabavily letoun společnosti Ryanair... 149 cestujících mířících z Angouleme do Londýna si muselo vystoupit...

    -- vodovodní trubky v USA jsou obvykle tak staré, že lidem do vody vypouštějí samé olovo... jako například v Chicagu, kde analýza listu Chicago Tribune odhalila 70 procent kontaminovaných vzorků...

    -- je dnes módní tvrdit, že pohlaví je jen sociální konstrukt, ale nemusí zůstat jen u toho... devětašedesátiletý Holanďan se u soudu domáhá práva ubrat si oficiálně dvacet let věku... protože mu datum narození působí "diskomfort" a je kvůli němu diskriminován... nemůže najít práci ani lásku, protože jeho věk "neodpovídá emociálnímu stavu"... "Kdyby mi bylo devětačtyřicet, mohl bych si koupit nový dům, řídit auto, nabírat si více práce. Když je v mém profilu ale napsáno číslo 69, ani mi neodpovídají."... když chaos, tak chaos...

    Tož tak...

    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6335-ranni-kavicka-terezy-spencerove-12-11.html

    0 0

    Thierry Meyssan
    Thierry Meyssan
    12. 11. 2018 OrientaRewue,  překlad Zvědavec
    Sýrie by již brzy měla být svědkem ukončení ozbrojených střetů na celém svém území, s výjimkou oblastí, které okupují Turecko a Spojené státy. Mezinárodní tisk se nyní zaměřuje na návrat uprchlíků, obnovu zničených oblastí a zabránění návratu evropských džihádistů.


    Tyto otázky jsou však druhotné ve srovnání se dvěma dalšími.


    Ukončení války


    Počínaje rokem 2001 Pentagon přijal doktrínu admirála Arthura Cebrowského, jehož Donald Rumsfeld jmenoval ředitelem Úřadu pro transformaci vojenských složek. Cílem již není získat přírodní zdroje pro USA, ale kontrolovat přístup ostatních mocností k těmto zdrojům. Kvůli tomu je nutné udržovat po neurčitou dobu stav chaosu, který mohou šířit pouze americké vojenské složky. Podle vyjádření prezidenta George W. Bushe to bude „nekonečná válka“, kterou USA nesmí ani prohrát, ani vyhrát.

    Takže válka proti Libyi se táhne již sedm let, válka proti Iráku doutná patnáct let a válka v Afghánistánu trvá od roku 2001. Navzdory všem chlácholivým slovům žádná z těchto zemí nepoznala mír od té doby, co tam zasáhl Pentagon.

    Situace v Sýrii bude stejná, dokud Spojené státy oficiálně neodstoupí od doktríny Cebrowského. Je pravda, že prezident Donald Trump oznámil svůj záměr ukončit „americký imperialismus“ a vrátit se k formě „hegemonie“. Navzdory jeho úsilí to však vypadá, že se mu to nepodařilo.

    Den po 11. září 2001 ministr obrany Donald Rumsfeld
    jmenoval admirála Arthura K. Cebrowského
    ředitelem Úřadu pro transformaci vojenských složek při ministerstvu obrany.
    Ten okamžitě začal předávat svou doktrínu
    - nejprve generálnímu štábu Pentagonu,
    potom ji přednášel na různých vojenských akademiích.
    On zůstává hlavním strategickým odkazem
    ve Spojených státech, dokonce i po zvolení Donalda Trumpa.

    Není jasné, zda by oznámení generála Jamese Mattise (ministra obrany) a Michaela Pompea (ministra zahraničí), týkající se přání Spojených států obnovit mír v Jemenu během třiceti dnů, měla být interpretována jako konec iniciativy Saúdů, anebo konec doktríny Cebrowského.


    Odstranění džihádistické ideologie


    Zatímco události v Sýrii byly prezentovány jako občanská válka, šlo bezpochyby o ideologický konflikt. Dva hlavní slogany, které zazněly na demonstracích v roce 2011, zněly:

    „Alláh, Sýrie, svoboda!“ (Poslední slovo přitom neznamená politickou svobodu v západním stylu, ale svobodu, uplatňující právo šaría).

    „Křesťané do Bejrútu, Alawité do hrobů!“

    Konflikt je mnohem hlubší, než si myslíme. Původní hesla nebyla zaměřena na Syrskou arabskou republiku, ani na prezidenta Bašára Asada, ale na skutečnou podstatu syrské civilizace. Cílem bylo skoncovat s multikonfesionální společností, která nemá obdobu nikde jinde na světě, a místo toho nastolit vynucený životní styl, který je v souladu se zásadami Muslimského bratrstva.

    Sýrie je prostor, v němž si každý může svobodně vyznávat své náboženství a pomáhat druhým v rámci jejich vlastního náboženství. Umajjovská mešita v Damašku je svatyně, postavená na místě památky, uchovávající lebku Jana Křtitele. Po staletí, bez výjimky každý den, se zde židé, křesťané a muslimové modlí společně.

    Muslimské bratrstvo není náboženská skupina, ale politický klan. Je uspořádáno na modelu evropských zednářských lóží, které mnoho ze zakladatelů často využívalo. Členové bratrstva působí v řadě veřejných politických stran a džihádistických skupin.

    Každý jednotlivý džihádistický vůdce bez výjimky, od Usámy bin Ládina až po Abú Bakr al-Bagdádího, je buď současným, nebo bývalým členem tohoto bratrstva.

    Ideologie Muslimského bratrstva tvrdí, že existují dva typy počínání – takové, které podle ideologie Bůh povoluje, a takové, které zakazuje. Proto je svět rozdělen – existují v něm služebníci Boží a nepřátelé Boha. V konečném důsledku jsou oslavováni ti, kteří se řídí konceptem jednání, které Bůh povolil, a je podporováno zmasakrování těch, kteří se tím neřídí.

    Tuto ideologii vyznávají saúdskoarabští kazatelé (i když dnes odsuzují Muslimské bratrstvo, a upřednostňují svou vlastní královskou rodinu), a také vlády Turecka a Kataru. Tato ideologie nefunguje pouze ve válce proti Sýrii, ale také při všech džihádistických útocích, k nimž dochází všude ve světě.

    Pokud by Spojené státy byly připraveny na nastolení míru se Sýrií, nebylo by to možné, pokud by Valné shromáždění Organizace spojených národů, nebo alespoň Rada bezpečnosti, výslovně neodsoudily ideologii Muslimského bratrstva k zániku. V důsledku toho by mír v Sýrii ulehčil situaci v Libyi, Iráku a Afghánistánu, a došlo by také k oslabení mezinárodního terorismu.

    Dvě šavle a Korán tvoří logo Muslimského bratrstva,
    fotografováno na konferenci, uspořádané pro egyptského prezidenta Mohameda Morsiho a Bratrstvo.
    Symbol byl v Egyptě zakázán poté, co byly spáchány zločiny ve jménu této ideologie,
    stejně tak, jako je zakázaná svastika v západní Evropě
    a Rusku kvůli zločinům, spáchaným ve jménu nacismu.
    Symbol byl nahrazen znamením rukou, tak jak jej hrdě ukazuje
    turecký prezident Recep Tayyip Erdogan.

    Je proto nebezpečné mluvit o „všeobecné amnestii“, když ve skutečnosti musíme odhalit a soudit zločiny, které mohou být připsány této ideologii. Stejně jako byli na konci 2. světové války odsouzeni ideologové a zastánci nacismu, stejně tak bychom měli dnes soudit ty, kteří šíří tuto ideologii. Na rozdíl od Norimberku je třeba se snažit o dosažení tohoto cíle s ohledem na respektování zákonů, zatímco v Norimberku byly použity některé retroaktivní texty. Vyjasněme si to - důležité je, aby nebyli odsuzováni jednotlivci, ale je důležité pochopit ideologii za účelem jejího odstranění.

    V roce 1945 se SSSR transformoval v rámci hrdinského činu, na kterém se podíleli všichni občané - boj proti rasové ideologii nacismu. Jinými slovy, postavili se za ujištění, že všechny lidské bytosti jsou stejné, a že všichni lidé jsou hodni respektu. Stejně tak může být obnovena Sýrie v souvislosti s bojem proti ideologii Muslimského bratrstva - ujištěním, že všechny lidské bytosti jsou stejné, a že všechna náboženství jsou hodna respektu.

    Vzhledem k tomu, že se Muslimské bratrstvo těšilo a stále těší podpoře Spojeného království, nebude možné odsoudit vůdce. Nehledě na to je však důležité, aby byly veřejně odhaleny záměry a zločiny, které byly spáchány.


    Závěr


    Válka vždy končí tím, že jsou vítězové a poražení. Tato válka zničila životy nejen v Sýrii, ale také ve Francii, Belgii, Číně, Rusku a v mnoha dalších zemích. Mír proto musí být pojat nejen z hlediska místních skutečností, ale také v rámci zločinů, které spáchali džihádisté v jiných státech.

    Vzhledem k tomu, že 124 států, které se dotěrně vnucovaly jako „Přátelé Sýrie“, prohrálo ve vojenské konfrontaci - avšak jednalo prostřednictvím zástupných žoldnéřských sil, a často tak vůbec nezaznamenalo na svém území žádné vojenské ztráty - nejsou tyto země ještě připraveny přijmout svou porážku a snaží se pouze předstírat zodpovědnost za spáchané zločiny.

    Nejen, že v Sýrii nemůže být nastolen mír, dokud neodsoudíme ideologii Muslimského bratrstva, ale tato válka bude pokračovat i v jiných zemích, pokud se nám to nepodaří.



    Syria: Peace Implies Elimination Of The Jihadist Ideology vyšel 8. listopadu 2018 na Oriental Review. Překlad v ceně 455 Kč Zvědavec.




    0 0

    Raní nástup elfů na vnitru
    Václav Umlauf
    12.11.2018 E-republika
    Jsme vládní úředníci, a ne mediální žoldnéři. V našem odboru rozhodně nebudu pěstovat mentalitu kampaní a puberťáckých zpravodajských her typu trolů, elfů a jiných zhovadilostí. Kdo si myslí, že propagandu je možné dělat podle knihy, kterou všichni buď četli nebo znají z filmu, tak je úplný idiot a nemá v tomto odboru co dělat.



    Milá spolupracovnice a spolupracovníci,

    pokračujeme v sérii informačních schůzek našeho odboru. Bohužel budeme řešit několik nepříjemných záležitostí, což už dlouhou dobu nebylo třeba. Jsem rád, že ten hnusný web nás nechal skoro půl roku na pokoji, viz jeho poslední článek z března (Odchovanci málem zahynuli v mediální a politické mele (XXI.)). Dvoumístná cifra napovídá hodně. Ten proradný autor se rozhodl, že udělá z naší odpovědné práce americký sitcom. Ale naštěstí se jim to úplně nedaří. A mezitím jsme provedli několik významných akcí, o nichž by jistě tento nepřátelský web napsal, kdyby tito lidi měli tolik času na práci, jako máme my. A to je první bod, k němuž se potřebuji vyjádřit a který souvisí s hlavním tématem naší schůze.

    Proč tento hnusný web přestal psát o naší významné, leč skryté práci pro upevnění stávajícího režimu? Protože ti společenští škůdci musí chodit do práce, musí vydělávat a mají spoustu jiných starostí, než psát zadarmo do štvavých médií. Podle zpravodajských zpráv založených na odposlechu jejich telefonů, dálkového monitorování jejich PC a čtení jejich mailů to vypadá opravdu slibně. Polovina z nich už skončila, druhá polovina to plánuje a zbytek prožívá tvůrčí krizi. To je vidět na četnosti jejich článků a na neexistující činnosti jejich spolku. Když nejsou schopni ani použít peníze, které jim lidé posílají, tak je to z našeho hlediska opravdu v pořádku.

    A to je první a nejdůležitější bod naší schůze. Představte si, že na tyto stránky povedeme přímý útok typu předešlých pitomců, kteří vypnuli tento nepřátelský web před volbami přes DDoS útok. Tak si vylepšili obranu a příští útok bude stát mnohem více práce a prostředků. A celá akce byla k ničemu, protože ji hned na to zesměšnili v článku, kde napadli můj odbor za DDoS útok. Dodnes tam visí článek Chovanci zpackali DDoS aneb Dosti Drzé osobní Srocení. A dobře víte, že tato zhovadilost byla provedena bez mého souhlasu a za mými zády. Tito amatéři už v našem odboru dávno nepracují. A co se stane v další krizové situaci, když budeme muset tento a jemu podobné weby doopravdy vypnout? Není lépe je potichu nechat umřít na nezájem a znechucení? Jak dobře víte, lidé se nesmí plašit. Až budou v zákopech u Stalingradu, mají si myslet stejně jako tehdy Němci, že je to úplně přirozený vývoj věcí.

    A nyní k našemu bolestnému tématu, který ale souvisí v předešlým prvním bodem. S politováním musím konstatovat, že někteří z vás se nechali koupit politickými neziskovkami. Výsledek vaší prodejnosti je ten, že jste začali tlačit cizí agendu v našem oddělení. Tak pozor, pánové a dámo. Provládní nevládní organizace jsou placeny z peněz daňových poplatníků kvůli úplně jinému typu propagandy, než jaký provozuje náš odbor. Jejich role je dělat kanónenfutr v terénu mezi občany. Naším úkolem je připravovat strategii k dlouhodobému vedení těchto pěšáků. Kdo si nechce uvědomit tuto základní pravdu, tak nezná své místo v tomto odboru. Pak ať jde šlapat propagandistický chodník s neziskovkami a think-tanky, které platí vlády a korporace. Totéž platí pro propagandistické weby placené buď z partají, korporací, nebo vlivovými jednoprocentními miliardáři typu Bakaly a Soroše. A nebyli byste první, kteří z tohoto oddělení odešli šlapat chodník, to jistě dobře víte.

    Jsme vládní úředníci na úrovni důstojníků, a ne mediální žoldnéři na úrovni cizinecké legie. Té máme velet, jako tomu bylo a je ve francouzské legii. V našem odboru rozhodně nebudu pěstovat mentalitu kampaní a puberťáckých zpravodajských her typu trolů, elfů a jiných zhovadilostí. Kdo si myslí, že propagandu je možné dělat podle knihy, kterou všichni buď četli nebo znají z filmu, tak je úplný idiot a nemá v tomto odboru co dělat. A pokud někteří z vás se nechali koupit jako tzv. “poradci” pro nevládní presstituty, tak to mají u mne dost špatné. Tyto pány (a nikoliv dámu) upozorňuji, že ekonomika těchto ziskovek je stoprocentně monitorována našimi zpravodajci a ekonomy.

    Jak dobře víte, moje postavení umožňuje nahlédnout do interních zpráv oddělení boje proti vnitřnímu nepříteli. Za komunistů jsem v tomto oddělení začal pracovat jako mladý odborník a zejména v brněnské sekci jsem se hodně naučil. A musím uznat, že konečně i toto oddělení začali řídit lidé s jistou mírou profesionality. I tomuto režimu začíná téct do bot a ví, koho potřebuje mít na své straně. Mám v ruce seznam těch z vás, kteří vzali peníze za poradenství jak pro vládní neziskovky, tak pro veřejno-právní televizi. Tady se nebude neoliberálně tunelovat vládní odbor. Takovou prasárnu běžte dělat do civilu, do partají a do neziskovek. Jak dobře víte, vaše pracovní smlouva ve služebním poměru ministerstva vnitra nedovoluje uzavřít žádné dodatečné pracovní a jiné smlouvy, které nejsou schváleny vedoucím odboru. A já takové smlouvy z principu nikomu nepovolím, pokud to nebude v zájmu dlouhodobé zpravodajské strategie, kterou budete všichni kolektivně znát a také plnit. Tady se osobní chamtivost pěstovat nebude. Všichni máme co dělat, abychom maskovali chamtivost a pleonexii jednoho procenta. Najděte si to slovo ve slovníku. Všichni jmenovaní za mnou osobně přijdou projednat své smlouvy pro cizí subjekty. Pokud ne, budou propuštěni na začátku příštího měsíce.

    A nyní se vraťme k základnímu tématu schůze. Proč se ten hnusný web a jemu podobní jednotlivci potácejí na hraně mediálního přežití? To není proto, že by jim chyběly peníze, jako je tomu v případě provládních webů z main-streamu. Ti maskují své drobné živobytí jako tzv. “nezávislé zpravodajství”. To jsou normální pravičáci, kteří vezmou pero do ruky jen za peníze, i když jen malé. Tak jim ty malé dávky budeme vyplácet s tím, že kohoutek s vládním a korporátním penězovodem se jednou bude povolovat a jednou přitahovat. Pak budou zaměstnáni bojem o přežití a o škemrání financí. Jenže čtenáři dobře ví, že tito lidé jsou placeni z jiných zdrojů a začne je to žebrání konečně otravovat. Pak začneme tyto mediální pěšáky platit doopravdy a vznikne ideální situace začarovaného kruhu.

    Přesně tuto taktiku jsem vám vykládal na schůzi před měsícem, kdy se ten hnusný web konečně odmlčel a přestal o nás psát. Nač pracně zakládat nové weby, když máme před sebou hotové polotovary vhodné k použití? Jak dobře víte, mnozí z vás už pro tyto weby píší a provádějí klasickou dezinformaci s dlouhodobým účinkem. To je základní důvod, proč nedovolím, aby se v mém oddělení trolilo a elfilo, jako u nějakých pitomců z vládních neziskovek. Vedení mediální horké války vyžaduje dlouhodobou strategii. A za tuto strategii nás vláda platí v období reálné studené války. A studená válka bude zdárně pokračovat jen tehdy, pokud zůstane u moci současný režim a obyčejný plebs zůstane v montovnách a v kancelářích jako za Hitlera. Kdo nechce vidět tuto jednoduchou pravdu, ať jde šlapat propagandistický chodník s provládními agenty v terénu.

    A nyní k taktice proti webům jako ten hnusný sajt, který o nás píše. Tam není možná manipulace přes finance, protože je už půl roku nevybírají. Podívejte se na jejich otevřený účet a je to jasné. Ti lidé píší zadarmo a jsou to idealisté. Proto je jich málo a píší málo, jsme přece v Čechách. Tady nemá idealisty nikdo rád a každý jim hází klacky pod nohy, aby byli stejně pitomí, líní a zbabělí jako všichni ostatní. Na této mentalitě je třeba stavět. A idealisty je třeba utahat přes každodenní nepříjemné a únavné činnosti. Tuto taktiku jsme dělali za komunistů a výborně nám vycházela proti disentu, dokud se celý systém nepoložil.

    Tak si to společně shrňme, viz témata z minulých dvou schůzí. Pokud analytické články z jejich dílny přesáhnou čtenost 10 tisíc, tak je třeba reagovat. Naštěstí přestali dělat roční přehledy a tematická čísla, takže jejich nejčtenější články nejsou vidět v celkových souvislostech. To by bylo pro nás velmi nepříjemné. Tento web existuje v různých podobách jako tvůrce veřejného mínění pro přemýšlivou elitu už více než 10 let. A to je na webové síti úplný pravěk. Při dosažení čtenosti článků 10 tisíc a někdy i méně, začneme jednat. Naši přispívatelé v jiných nezávislých webech nenápadně vezmou jejich nosné téma. Pak začnou toto téma rozmělňovat a žvanit o něm na způsob daného webového kanálu, v němž profesionálně pracují. Jak dobře víte, říkám tomu “přicmrndávací spinning”. Naši západní kolegové marně hledají odpovídající překlad této skvělé strategie. Po nějaké době se lidem zdá, že “jejich” a tedy náš nezávislý web píše to samé jako ten hnusný web. A to jen dobře, že si to myslí, protože my jsme nezávislí stejně jako jejich občanská hloupost a lenost.

    Kdo nechce vidět tuto taktiku, nebo nemá odpovídající intelektuální kapacitu k jejímu provádění, ten nemá v našem odboru co dělat. A s potěšením konstatuji, že naše nová a jediná kolegyně se výborně zapracovala v jednom z těchto webů a její články jsou opravdu čtené. Už zavedla na mělčinu dvě opravdu nebezpečná témata toho hnusného webu. Jde zejména o nebezpečné očerňování jednoho procenta korporací a oligarchie, které tento hnusný web spojuje s termínem “korporátní fašismus”. Naší kolegyni a dalším jsem už osobně a finančně poděkoval za to, že se tento termín neujal v pseudo-levicových plátcích, které kontrolujeme. V době začínající studené války je toto téma opravdu nemístné. A mohu vám říci, že bruselská a americká centrála nás za tento výkon vysoce hodnotí. Česká republika patří zejména díky našemu analytickému oddělení k nejvíce stabilizovaným oblastem EU. A výkon našich pilných občanů ve fabrikách a za počítači odpovídá válečnému nasazení našich lidí za Druhé světové války. Ale to je jiná historie, která sem nepatří, protože dnes plujeme s dnešním Německem a USA na jedné neoliberální a korporátní lodi.



    Související články:




    0 0

    12. 11. 2018
    Milí přátelé!
    Blíží se 17. listopad, který je v kalendáři označen jako státní svátek. Někteří se z vás se možná těší, že se v ten den v pražských ulicích zase něco semele, že to televizní kamery zaznamenají a televizní odborníci vám ze studia vysvětlí, jak na to máte hledět, komu fandit a kým pohrdat. Jiní z vás, kteří televizi a její rady nepotřebují, si poradí sami, jak tu sobotu, na kterou státní svátek letos připadá, využít. Naše pozvání se týká těch, kteří si dělají starosti s dalším vývojem našeho státu a místo oslav či kritiky minulých dějů by raději debatovali o současných hrozbách a o možnostech, jak jim čelit.


    Je to pozvání pro všechny znepokojené a přemýšlivé občany z kteréhokoli města či obce republiky, kteří vědí, že existence českého státu není a nikdy nebyla samozřejmostí, ale že je to úkol předávaný z generace na generaci. Přijmout tento úkol je niterným rozhodnutím každého z nás, ale uskutečnit jej, vyžaduje společnou kuráž a odhodlanost.

    O Praze se říká, že je to stát ve státě. Ale i v Praze žije mnoho vlastenců, kteří neusilují o okamžitý osobní prospěch, lidí, jejichž myšlenky přesahují nejen obvod města ale i hranice vlastního života.

    Milí přátelé, z blízka i zdaleka, nesuďte Prahu a její obyvatele podle televizního obrazu, nepodléhejte náhledu, který je klamný a má nás rozdělit. Překousněte, prosím, svou nevraživost apřijeďte 17. listopadu do Jazzové sekce v Praze, kde po celý den už od 11 hodin dopoledne budeme společně debatovat o stavu země, Evropy i světa. Jazzová sekce je ve Valdštejnské ulici číslo 14. Je to kousek od stanice metra A – Malostranská. Účast ve společné diskuzi zatím přislíbil Zdeněk Troška, Radim Valenčík, Ivan David, Marie Neudorflová, Eva Novotná, Lenka Procházková a další. Milí přátelé, do tohoto debatního zázemí v centru města, kde bude připraveno i drobné pohoštění, můžete přijít kdykoliv v průběhu dne a seznámit se s lidmi, které spojuje láska k naší zemi i obavy o její budoucnost. Úzkost, je-li osamocena, vede k beznaději. Naopak sdílená a vyřčená úzkost probouzí odvahu jí společně vzdorovat a začít věci měnit.

    Setkání, na které vás 17. listopadu zveme do Jazzové sekce, má název „O nás s námi“. Těšíme se, milí přátelé, že vás přijede co nejvíc a pevně věříme, že to nebude marná cesta. Neboť platí přísloví: „Když andělé cestují, nebe se směje!“

    Za organizátory setkání:

    Karel Srp
    Lenka Procházková
    Eva Novotná
    Ivan Votava

    0 0

    Jaroslav Štefec
    12. 11. 2018
    21. dubna 1967 provedla v Řecku vojenská junta pod vedením tří "černých plukovníků", Georgiose Papadopulose, Stylianose Pattakose a Nikolaose Makarezose státní převrat, sesadila legitimně zvolenou vládu a nastolila pravicovou vojenskou diktaturu. Během jediného měsíce bylo povražděno oficiálně více než 8.000 (neoficiálně téměř 15.000) členů opozice a příznivců demokratické vlády prezidenta Georgia Papandrea.
    Přečetl jsem si na Parlamentních listech reakci zástupce velitele multinárodní divize NATO v Polsku, generála Karla Řehka. A už potřetí v několika málo dnech se jako občan a politicky činná osoba musím ptát:

    "Pane premiére, pane ministře obrany, pane předsedo parlamentu, jste si SKUTEČNĚ JISTI tím, že máte ozbrojené síly ČR, kterým se čistě ze setrvačnosti říká "česká armáda", skutečně pod kontrolou?"

    Poprvé to bylo v případě politického vyjádření náčelníka GŠ, generála Aleše Opaty, kterého si jinak osobně velice vážím, ale s jehož exkursy do politiky bytostně nesouhlasím, ke smrti tří vojáků v Afghánistánu

    Podruhé to bylo v případě generála Petra Pavla, který si jako voják sice může myslet ledacos, ale ani on, dokud nosí uniformu české armády, nemá právo politizovat a pouštět si pusu na špacír.

    Případ generála Řehka je o to vážnější, že se k politickým záležitostem vyjadřuje výkonný voják, generál v činné službě, jehož základním úkolem je plnit politickou linii vlády ČR, a to i v pozici vysoce postaveného důstojníka ve struktuře NATO, nikoliv komentovat vyjádření českých politiků. Dovolím si zde ocitovat jeho slova, jimiž okomentoval vyjádření bývalého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka tak, jak byla zveřejněna v médiích:
    „Stydím se, stydím se, stydím se! Je mi smutno, chce se mi brečet, je mi zle, chce se mi zvracet a mám vztek. Taková nuznost, ubohost, nízkost... To se nedá rozdýchat. Uráží mě to jako vojáka a uráží mě to jako občana ČR,“ rozlítil se Řehka.

    Pane generále, pokud cítíte znechucení z politiky české vlády a z vyjádření českých politiků až takové, že ho již dále nemůžete snášet, nic Vám nebrání opustit řady příslušníků armády a vrhnout se do politiky, kde můžete uvádět věci na pravou míru po libosti, pokud samozřejmě projdete úspěšně mechanismem demokratických voleb. Ani mně osobně se příliš nelíbí okamžik a způsob "prozření páně Zaorálkova". Jako politik však na to má plné právo. Vy jste voják. A vaše názory tudíž jsou věcí soukromou, nikoliv veřejnou.

    Panu premiérovi, ministru obrany, náčelníkovi generálního štábu, a možná i panu prezidentovi jakožto vrchnímu veliteli ozbrojených sil skutečně důrazně doporučuji na toto extempore rázně a důrazně zareagovat. Příliš mnoho vysoce postavených vojáků se začíná vyjadřovat v takovém stylu a k takovým věcem, že začínám skutečně vážně pochybovat o tom, že v AČR opravdu funguje něco, čemu se říká "civilní kontrola armády"

    To, k čemu došlo v roce 1967 v Řecku, nám všem budiž důrazným mementem. Stále se prohlubující dělicí čáry napříč naší společností, ač jsou do značné míry umělé, se mohou velmi rychle stát čárami mezi životem a smrtí. Možná rychleji, než si kdo dokáže představit.

    0 0

    Jaroslav Tichý
    12. 11. 2018 2018
    V poslední době kolují různé výzvy na obnovení Československa. Chtěl bych se proto nad těmito iniciativami zamyslet a přivést k tomu i další spoluobčany.
    Nejprve je třeba dát za pravdu těm, kteří hovoří o tom, že rozdělení Československa bylo krokem protiústavním a nezákonným z hlediska způsobu jeho provedení, tj. bez faktického souhlasu občanů. Rovněž je na místě připomenout, že dřívější tvar území Československa se sice špatně bránil, fungoval ale jako kost v krku proti případným snahám Němců či Maďarů o spolknutí českých zemí či Slovenska, pokud by se rozhodli Československo polknout. Jedni i druzí měli totiž historicky zájem vždy o tu kterou část naší společné republiky, nikoliv o ni jako o celek.


    Rozdělením naším země tyto historické zájmy uvedených zemí opět nabyly na aktuálnosti, přesně podle hesla „Rozděl a panuj!“. K rozdělení Československa tak došlo v rozporu se záměry jeho zakladatelů.

    Při zvažování uvedených iniciativ je ale třeba si uvědomit, že:
    1. návrh na opětovné sloučení ČR a SR do jediného státu (bez ohledu na typ jeho uspořádání) nemá a zřejmě ani v budoucnosti nebude mít většinovou podporu v obou uvedených zemích;
    2. takový krok by byl spojen s obrovskými náklady, zatímco jeho výnosy jsou velmi diskutabilní. Představa některých občanů v obou uvedených zemích, že znovu spojením se vrátí jejich sociální a další jistoty z období před rokem 1989, je totiž naprosto nereálná. Zhoršení jejich situace nebylo totiž způsobeno rozdělením Československa, nýbrž ze zcela jiných důvodů, na které chci alespoň zčásti dále poukázat;
    3. tyto iniciativy neberou totiž v úvahu ani dlouhodobý projekt světových globalistů ani z toho pramenící vývoj v okolním světě, kdy:
    a/ v době rozvalu bývalého SSSR cíleně uskutečňovaného Gorbačovem a jeho spolupracovníky pod heslem „perestrojky“ podle plánu globalistů se uvolnily i vazby této země na dříve satelitní socialistické země vč. ČR a SR tak, aby se tyto země mohly vzápětí dostat pod vliv Západu ovládaného světovými globalisty (tehdy) ve spolupráci s americkými neocony.
    b/ tento vliv bylo třeba legalizovat, což se stalo v souvislosti se vstupem obou našich zemí do EU a NATO. Jeho postupné upevňování probíhalo a stále ještě probíhá postupnou výměnou legislativy obou členských zemí za vnucovanou legislativu EU s plánovaným záměrem národní státy následně zrušit;
    c/ v rámci EU byla oběma našim státům přidělena role kolonie, takže nepřichází v úvahu, abychom mohli plánovat a realizovat záměry na opětovné spojování ČR a SR. O nás v EU rozhodují totiž jiní, a dokud budeme členy EU a NATO, nebude tomu jinak.
    4.  v současnosti se nacházíme v období boje za udržení národních států v rámci EU, kdy snahou EU (a za nimi stojících globalistů) je naopak:
    ·         postupná likvidace jak těchto států a vytvoření euroregionů a následně pak jediné Euro říše;
    ·         likvidace evropských národů jejich promícháním s importovanými obyvateli Afriky a zemí Blízkého a Středního východu v souladu s plánem Coudenhove-Kalergiho na vytvoření nové světle hnědé rasy s průměrným IQ 90 a
    ·         následná islamizace Evropy s vytvořením evropského islámského chálifátu na území EU.
    Mezi hlavní příčiny našeho současného stavu patří zahrnutí našich zemí (stejně jako dalších evropských zemí) do projektu globalizace a dále pak důsledky aplikace washingtonského konsenzu v obou našich zemích, které lze charakterizovat především takto:
    ·     snižování schodku státního rozpočtu do takové míry, aby země byla přitažlivá pro zahraniční soukromé investory. (za situace, kdy se nezadlužené státy začaly v období po r. 1989 prakticky nuceně zadlužovat, to znamená jediné a to tlak na osekání sociálního státu v obou našich zemích);
    ·     Stát má utrácet peníze jen na základní a akutní lékařskou péči, na základní vzdělání a rozvoj infrastruktury. Důchody a sociální zabezpečení do tohoto seznamu „správných“ výdajů nepatří. Jde o další skrytý útok na sociální stát.
    ·     co nejširší daňová základna, avšak nízké sazby daní (zejména pro zahraniční investory), tj. přesun daňové zátěže z oblasti přímých daní do oblasti daní nepřímých, tedy. na obyvatelstvo;
    ·     úrokové sazby se mají formovat na vnitřních trzích bez účasti státu. Za situace, kdy u nás máme prakticky jen zahraniční banky a centrální banky v obou našich zemích jsou sice nezávislé na státu avšak podřízené mezinárodním institucím (MMF, ECB a EU tj. tzv. troice) je celý záměr zřejmý;
    ·     zavedení záměrně podhodnocených směnných kursů vlastní měny (týká se v současnosti již jen ČR), které umožní provádět vývoz produkce z ČR za dumpingové ceny (rozdíl mezi směnným kurzem Kč nastaveným ČNB (cca Kč 26,-/EUR a paritou kupní síly koruny Kč 18,-/EUR představuje záměrné podhodnocení koruny o cca 31 %). To se negativně projevuje jak v prodražování technologií a zboží z dovozu vč. potravin, tak i v nízkých mzdách našich pracovníků, neboť výrobci se často soustředili na prodej výrobků pod cenou (přechodně kompenzovanou v Kč) namísto snahy o inovaci výrobků a o zvyšování jejich užitné hodnoty, která by umožňovala naopak zvyšovat jejich prodejní ceny a tím i vytvářet větší prostor pro navyšování mezd a platů v tuzemské výrobě;
    ·     odbourání cel na dovoz zboží, které je nutné pro produkci výrobků a služeb v zemi pro následující export z ní. Tedy vytváření podmínek pro zřizování montoven v ČR a v SR;
    ·     vytváření podmínek pro zahraniční investory u nás a pro „přitahování jejich investic“. (ty však zpravidla skončí po doběhu jejich daňových prázdnin, zatímco naši podnikatelé podobnou podporu od státu neobdrží, a to ani v případech, kdy v ČR platí daně));
    ·     všemožná podpora privatizace státního majetku (s cílem nabytí tohoto majetku privátními subjekty a oslabení pozice a role národních států);
    ·     odbourávání státní regulace ekonomiky, jakož i státního sektoru ekonomiky (posilována je oproti tomu ale neustále role Bruselu v rámci EU);
    ·      nedotknutelnost soukromého vlastnictví a jeho posilování (v zásadě nahrálo mnohým případům nekalého způsobu privatizace státního majetku v obou našich zemích).

    Vezmeme-li pak v úvahu i další aspekty našeho „polistopadového vývoje, lze konstatovat, že:
    Øk hlavním příčinám současného stavu v ČR i v SR patří:
    -          záměry světových globalistů na uspořádání světa resp. Evropy;
    -          uvedení výše uvedeného „washingtonského desatera“ ze společné dílny amerického ministerstva financí a globalistických organizací Světové banky a MMF do praxe v našich zemích;
    -          způsob provádění privatizace v obou našich zemích a
    -          náš vstup do organizace EU (a jí postupně prosazované zákony a předpisy pro členské země), jimiž se postupně měnil jak charakter EU, tak i jejích členských zemí.  

    Øpříčinou tohoto vývoje není rozdělení Československa, ačkoliv tento krok některé další procesy (zejména pak proces privatizace v obou zemích) výrazně usnadnil.

    Tento závěr potvrzuje i obdobný vývoj v dalších tzv. postsocialistických zemích jako je např. Polsko či Maďarsko a dalších, které (ač rozdělovány nebyly) jsou na tom obdobně, jako jsme my. Rozdíly jsou způsobené pouze mírou servility a horlivosti v provádění různých instrukcí a zákonů převzatých ze zahraničí představiteli jednotlivých postsocialistických zemí.
    To, že např. roční odliv zisku z ČR dosáhl již 8,3 % HDP za r. 2017 a i nadále roste, čímž držíme smutný primát v rámci postsocialistických zemí, o lecčems vypovídá.

    Ačkoliv celá problematika je ještě složitější, tyto informace by měly být dostatečné k tomu, aby někteří občané ČR a SR, kteří si od opětovného spojení obou našich zemí slibují návrat k „lepším časům“, pochopili, že dobrá snaha nestačí, zvláště pak pokud se vydali v souladu s uvedenými iniciativami na cestu do slepé ulice. Je tedy zapotřebí, aby se seznámili s těmito a s dalšími fakty, aby tak mohli náležitě zkorigovat směr a cíle svého úsilí.

    Nejsem přitom proti užší spolupráci obou našich zemí, právě naopak. Za reálnější však považuji cestu spočívající ve vystoupení zemí na bázi V4+ z Evropské unie a na vytvoření Konfederace nezávislých (středo)evropských států, a to za účasti jak ČR, tak i SR.  Tímto způsobem by bylo možné zabránit současně islamizaci našich zemí a jejich zahrnutí do Evropského islámského chálifátu, což má být úděl zbývajících zemí EU, k čemuž již také v praxi směřují.

    Slyšíme-li tedy od některých našich politiků, jak musíme směřovat na Západ, je třeba zbystřit pozornost a začít přemýšlet o tom, zda jsou tak neinformovaní sami či zda za natolik neinformované považují nás, spoluobčany. A proč a v zájmu koho tak v takovém případě činí.

    Shrnutí:
    1/ je třeba rozlišit, zda iniciátoři uvedené výzvy mají ve skutečnosti na mysli opětovné spojení obou států do společného státu či o spojení jejich národů. Jde o to, že:
    a/  opětovné spojení do společného státu je za situace chystané likvidace národních států a jejich rozpuštění do společné Euro říše, jež má být následně přeměněna v Evropský islámský chálifát, nereálné a za daných okolností i nadbytečné;
    b/  ke spojení obou národů (stejně jako i dalších evropských národů) má dle projektu globalistů dojít, a to jejich promícháním s dalšími národy importovanými do Evropy z Afriky a ze zemí Blízkého a Středního východu s cílem vytvořit novou světle hnědou rasu s průměrným IQ 90;
    2/ Pokud chceme vytvořit platformu pro budoucí užší spolupráci, vede k tomu cesta založením Konfederace nezávislých (středo)evropských států (na tradičním křesťanském základu) na bázi zemí V4+ s účastí obou našich zemí v této konfederaci.
    3/ V praxi to ale znamená nejprve opustit (spolu s dalšími zeměmi V4+) Evropskou unii, obnovit si vlastní státnost, samostatnost, legislativu a ubránit se před islamizací.

    Ve stávajícím uspořádání setrváváme v pozici kolonie a blížíme se každým dnem naší vlastní islamizaci, o blížícím se hrozbě našeho zatažení do války s Ruskem ani nemluvě. Řešení této další otázky zásadního významu lze však realizovat až v kontextu dalšího vnitropolitického vývoje v USA.

    0 0

    Jaromír Petřík
    12. 11. 2018      jaromirpetrik
    Současný mainstream je nepříčetný ze setkání Andreje Babiše s Milanem Kunderou. Problém však je, že nejen Andrej Babiš se v minulosti zapletl s komunistickým režimem, Milan Kundera byl členem KSČ v letech 1948-1950. Andrej Babiš se ve Francii setkal se spisovatelem Milanem Kunderou, kde prohlásil, že by si Kundera zasloužil získat zpět české občanství:ZDE Vzápětí se strhla smršť hysterie ohledně této události, která snad zastíní i přijetí vyznamenání Jarka Nohavici z rukou ruského prezidenta Vladimíra Putina.


    Z internetových diskusí stačí citovat názor MUDr. Tomáše Vodvářky: „Mohu-li být prognostik, tak Kundera občanství odmítne. Ale moc by mne zajímal ten rozhovor obou pánů. Kundera - výsostný intelektuál a na druhé straně....no darmo mluvit.“https://blog.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A181111_687126_blogidnes&razeni=vlakno

    Jenže právě pro ty, kdo kdy byli členy KSČ platí jeho neúprosná diagnóza významné mozkové poruchy, kterou tento významný bloger roku administrace za rok 2017 stanovil všem, kdo kdy byli členy KSČ - cituji: „Chci říci, že vstup do této strany už znamená podstatnou mozkovou poruchu /bez ironie/.“ Odkaz zde: https://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A150630_467038_blogidnes .

    Ale, jak je možné, že MUDr. Vodvářka pokládá Milana Kunderu na jedné straně za výsostného intelektuála, když na straně druhé, současně splňuje podmínku jeho diagnózy významné mozkové poruchy?

    Myslím, že je to velmi zajímavá ukázka lidské hlouposti, kam až dokážou naprosto nekritičtí komunistobijci zajít...

    A když je Andrej Babiš spojovaný s StB, tak předseda STAN Petr Gazdík v reakci na verdikt soudu na Twitteru uvedl, že se jedná o„další nálepku pro naši zem, hned vedle proputinovského prezidenta“Zdroj:https://zpravy.idnes.cz/andrej-babis-soud-slovensko-stb-dnd-/zahranicni.aspx?c=A180213_132429_zahranicni_ert ).

    Ale, že se objevilo obvinění Milana Kundery z možného udávání StB, což Milan Kundera nikdy nedementoval, ti samí komunistobijci taktně přehlížejí – cituji: „Strohý policejní záznam evidovaný pod jednacím číslem 624/1950 umožňuje rekonstruovat, co vlastně přivedlo Miroslava Dvořáčka do komunistických lágrů. Když Iva Militká ubytovala návštěvníka u sebe na pokoji, zašla na oběd s přítelem Dlaskem. Zmínila se mu o nečekané návštěvě (Dlask o osudu obou emigrantů věděl) a požádala jej, aby k ní ten večer nechodil, protože Mirek tam pravděpodobně přespí. Dlask čerstvou novinku o něco později sdělil svému příteli Milanu Kunderovi. A ten ji šel nahlásit na obvodní oddělení pražské policie. ..“ https://www.respekt.cz/tydenik/2008/42/udani-milana-kundery

    Co s tím?

    Proč máme v případě Andreje Babiše či Miloše Zemana jasno a jejich členství v KSČ jsme jim neprominuli, ale proč na straně druhé máme za antikomunistického hrdinu Milana Kunderu, který též byl členem KSČ a navíc svoje obvinění ohledně udání StB nikdy nevysvětlil?

    Proč toto nevadí zaníceným komunistobjcům, kteří těm, kdo kdy byli v KSČ přidělují diagnózy významné mozkové poruchy, ale u jiných bývalých komunistů Milana Kundery, Petra Pitharta, či generála Petra Pavla jim to nevadí a ještě je mají za hrdiny?

    Zdroj: https://jaromirpetrik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=687291

    0 0

    Přemysl Votava
    12. 11. 2018
    Už je to tak, celé Zlínsko vyrazilo na štvanici, hejtman vypsal vysokou odměnu. Medvěd Míša přesto stále uniká, nejspíše bude „rafinovanej“, jak ten Flanderkův špion z románu od Jaroslava Haška. Chce se mi zvolat : „ lidé věřte mi, Míša je v tom zcela nevinně, přešel sice Karpaty, sežral ovci, ale není špionem, to jen hlad ho zahnal k nám do Česka. Média nás denně informují o odhalených špionech. Mnozí z nás z těch zpráv zpanikařili a v každém podezřelém vidí špiona a tak se stalo, že i ten vyhladovělý Míša se octl v té mediální štvanici. Slibovali nám, že po rozpuštění Varšavské smlouvy nastane mír po celém světě. Místo zbrojení potraviny budou pro hladovějící svět. Lhali nám? Zbrojení pokračuje.


    Před několika dny, v debatě na institutu CEVRO o budoucnosti NATO, nás vystrašil čtyřhvězdičkový generál Petr Pavel s informací, že Rusko je pro nás větším nepřítelem, než ten tolik proklamovaný mezinárodní terorismus. Generál Pavel jistě ví, proč nám to říká. Má celoživotní zkušenosti, do roku 1989 byl důstojníkem Československé lidové armády, v roce 2015 se stal předsedou vojenského výboru NATO, jako první voják z bývalých států Varšavské smlouvy. Nezabránilo mu v tom, ani jeho členství v KSČ v letech 1985 – 1989.

    Ptám se tedy z logiky věci, proč naši vojáci nejsou doma a nestřeží naši vlast před touto velikou hrozbou z východu ? Místo služby doma, umírají někde daleko od vlasti. Již před rokem na ruské špiony upozorňoval i Jiří Drahoš, byli to prý oni co mu měli údajně ukrást vítězství v prezidentských volbách. Špioni byli vždy, co svět světem stojí.

    Přesto již před rokem, jsem se dal do pátrání po špionech. Nasadil jsem si starou beranici, vzal si tmavé brýle, fotoaparát, kapesní magnetofon a plný odhodlání jsem vyrazil do centra Prahy odhalit ruské špiony.

    Již po prvním dnu jsem konstatoval, že jich je zde opravdu hodně. Nemusejí už pronikat pěšky přes Karpaty, jako to bylo před sto lety, v dobách putimského strážmistra Flanderky. Dnes využívají k tomu moderní dopravní prostředky, sociální sítě, internet … Dle mého zjištění je nutné přiznat, že české obyvatelsko naivně usedá na lep této velezrádné propagandě, ostatně to přiznal i náš generál. Také jsem vypozoroval, že mnozí tito ruští špioni fotografují nejen Staroměstskou radnici, Pražský hrad, ale i parníky pod Vyšehradem. Kontakty s českým obyvatelstvem navazují zejména v restauracích, barech a u krámků s trdlem. Při svém zjištění konstatuji, že obyvatelstvo přes řadu vyhlášek, varování, ale i mediálního upozornění, je k této propagandě neobyčejně vstřícné ! V restauracích s těmito rusky mluvícími špiony pijí čaj, rum a vodku… A tomu Míšovi dokonce fandí !

    Již v minulosti jsme zažili hon na špiony. Se špiony a velezrádci už marně bojovali císař pán, jeho snaživý policejní komisař Bretschneider, ale i ostražitý putimský strážmistr Flanderka. Dnes špiony honí náš snaživý generál. Víme z minulosti, jak to dopadlo…

    Věřím ve zdravý rozum a velezrádně fandím tomu zatoulanému Míšovi.

    Autor je členem Národních socialistů

    0 0
  • 11/12/18--13:12: Doba Trumpa - doba sankcí

  • Viktor Kameněv
    12. 11. 2018     topwar
    Globální ekonomická krize, o níž mluví mnoho progresivních ekonomů, uzrává. Potřebné podmínky byly pro ni vytvořeny: Trump obstál na volbách do Kongresu USA 6. listopadu! Republikánská strana, která se navíc stala úplně protrumpovou, se ohnula a přenechala demokratům dolní komoru reprezentantů, ale uchránila si horní komoru - Senát USA. Politická situace se ve Spojených státech stabilizovala za stavu 50/50. Prezident Trump se uchránil před impeachmentem ze strany demokratického washingtonského "bahna" a může kandidovat v prezidentských volbách v roce 2020 na druhé funkční období. ...Trumpova éra bude pokračovat, a sice konkrétně: éra zhroucení demokratického globalismu a upevnění trampovského patriotismu, a pro toho, kdo to nepochopil - na vině není Trump!


    A co je Rusku všechno toto po tom? V tak rozštěpeném stavu jsou USA sotva schopny velkých vojenských avantýr, zůstává jim, aby pokračovaly ve svých sankčních válkách, v této pradávné americké tradici, jíž je Trump věrný jako stoprocentní Američan. Americké sankční války nevyhnutelně popoženou světovou ekonomickou krizi. A abych byl upřímný, kdopak ví, co popožene světovou hospodářskou krizi?

    Sankce USA proti Íránu mohou vést ke zvýšení cen ropy až na 100 dolarů za barel, Rusal odchází od sankcí do ruské jurisdikce, Rusko a další země BRICS přecházejí na platební styk v národních měnách. Evropská unie uvažuje o vytvoření vlastního platebního systému podobného SWIFTu. A to je jen začátek.

    Tentokrát americké zvláštní služby nezjistily zásahy do voleb ze strany Ruska. Neměli bychom se tím však nechat oklamat, prostě přenesly toto "vměšování se" na důležitější prezidentské volby o dva roky později. Téma "zásahu" je vážné a na dlouhou dobu, i když je to absurdní, nebude archivováno, bylo již uzákoněno Kongresem a zajištěno protiruskými sankcemi. Proč? Protože se jedná o otázku moci v Americe, o podstatě této moci.

    Dcera zesnulého Zbigniewa Brzezinského a televizní moderátorka CNN v zápalu boje proti Trumpovi a "ruskému zásahu" vyzradila strašlivé americké tajemství: "Ovládání myšlení Američanů je naše práce", nikoliv Trumpa a tím spíše Rusů. Amerika byla před Trumpem demokraticky ovládána přes média, kolektivní CNN, a nyní je tato hlavní hodnota americké demokracie zničena, americká liberální média ztratila kontrolu nad myšlením Američanů. Kontrola médii je zcela ztracena!

    Kongres USA, zvláštní služby a experti dávají vinu za ztrátu kontroly nad společností médii Rusku, experti říkají, že Rusové již dosáhli svého cíle zničením demokracie v Americe, proto nezasahovali do mezivoleb do kongresu. Věc byla dokonána! Tak k tomuto dospělo "expertní myšlení" v Americe! Ale jakým způsobem?

    Věc spočívá v podstatě moci: jakákoli moc je něčí diktatura, jiná věc je, jakou dekorací se obklopí, bohatými nebo chudými, jakým způsobem se provádí. Diktatura amerických elit se prováděla s pomocí promývání mozků Američanů médii, to se nazývá americkou demokracií a obecně západní demokracií. Velmi krásná, téměř neviditelná diktatura! Ve srovnání se zeměmi s méně rozvinutými médii, nebo jen s čestnějšími.

    Vzhledem k tomu, že americká demokracie se samozřejmě nemůže sama o sobě zničit, USA potřebují odhalit vnější vměšování se a určit viníka, takže Rusko bylo tedy odhaleno a určeno viníkem prostoduchým, čistě americkým zdůvodněním: bylo to pro ně výhodné! Důkazy se v takovém případě ani nevyžadují, je to dostatečně vysoce pravděpodobné, jako v případě Scripalových v Salisbury. Je to politická otázka!

    Proto je obvinění Ruska ze "zasahování do amerických voleb" už navždycky! Toto vysvětlení je univerzální a v předstihu vysvětluje všechna budoucí zničení demokracie v Americe, dokonce i Trump uznává "zásah Ruska", popírá pouze svou "tajnou dohodu s Putinem" a skutečnost, že tento "zásah" ovlivnil výsledky voleb. Proto již USA viní Rusko předem, z budoucího zásahu do voleb v roce 2020.

    Dalším důvodem nenávisti USA vůči Rusku je samotné obnažení americké diktatury elit, protože zápal boje a obvinění Trumpa, v CNN už není jen "diktátor" a "fašista", ale dokonce i "rasistická svině", hovoří o tom, co se skrývá za "demokratickou" fasádou USA. Trump nezůstává nic dlužný a prohlašuje, že CNN už nejsou "fejkové zprávy", ale "nepřátelé lidu"! Dobrý den, americký soudruhu Staline!

    Intenzita boje, když jde o otázku "buď - nebo": buď Trump rozdrtí své "demokratické" globalistické nepřátele, nebo oni nějak rozdrtí jeho, svědčí o diktátorské podstatě moci elit v Americe. Po odstranění kontroly země médii se diktatura elit uskuteční v nějaké jiné formě, otevřenější, Amerika se stane "autoritářskou" bez ohledu na to, kdo vyhraje. Viníkem zániku americké demokracie bude stejně prohlášeno Rusko!

    Stejné procesy ztráty kontroly obyvatelstva mocenskými elitami prostřednictvím médií probíhají i v Evropě, takže se tam v unisono s Amerikou začalo mluvit o "ruském zásahu" i do evropských voleb, s dostatečně vysokou pravděpodobností, protože jako vždy neexistují žádné důkazy. Ale naši žalobci je ani nepotřebují: je to politická otázka!

    Diktátorská podstata moci vystupuje na povrch i v Americe i v Evropě, takže demokracie mizí všude! Připomeňme, že Macron ve své volební kampani vyhrožoval občanskou válkou ve Francii v případě volebního vítězství Marine Le Pen. Tak taková je demokracie, kvůli jejíž scenérii v případě nebezpečí pro elity vykukuje vždycky diktatura s připravenou válkou!

    Mimochodem, tento demokratický striptýz je opravdu pro Rusko výhodný, a to jak v Americe, tak i v Evropě, ačkoli naše ministerstvo zahraničí s inteligentním Sergejem Lavrovem se tomu nebude nikdy věnovat. Přestože právě kvůli němu Rusko dostává od USA a Evropy sankce. Prostě nastala taková doba: doba sankcí. Konečně i Rusko uvalilo na Banderu rozsáhlé sankce. Kdo vyhraje tuto sankční válku, je velká otázka, ale Rusko zatím úspěšně nahrazuje dovoz a odchází na východ, což vyvolává znepokojení západních expertů: sankce na Rusko nepůsobí, uniká na asijské trhy, ale Evropa má velké náklady.

    Neúspěšné pro Demokratickou stranu USA výsledky voleb do Kongresu, které pohřbily naději na impeachment prezidenta Trumpa, nám sdělují, že Trumpova éra bude pokračovat, a to konkrétně: éra zhroucení demokratického globalismu a upevnění trampovského patriotismu, a pro toho, kdo to nepochopil - na vině není Trump!

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 11/12/18--19:07: Nalijme si čistého vína
  • Leo K.
    13. 11. 2018 KosaZosatračili vlkovobloguje.wordpress.com
    „Nalijme si čistého vína,“ zní často používané úsloví, když chceme poukázat na prostředí otrávené lživými a malichernými mediálními trumpetami. Kvalitní media přinášejí zprávy a názory. V případě těch názorů se ovšem řídí pravidlem římského práva: „Nechť je slyšena také druhá strana!“ Ta malicherná se dají rozpoznat i podle tak obecných pravidlech jakým je pravidlo o diskusích. Velcí lidé totiž diskutují o idejích, průměrní lidé diskutují o událostech, kdežto malicherní lidé diskutují o jiných lidech. Právě tak media. Solidní se zamýšlejí nad příčinami, nesolidní nad lidmi, kteří ten názor šíří.


    Když jsem před třemi lety psal článek Významy slov, už jsem tenkrát tušil, že jeho dopad bude mizivý. Přesto mě překvapilo, že článek bývalého prezidenta, Václava Klause Obrana demokracie před liberální demokracií, který se také zabýval významem slov, narazí na stejnou stěnu tuposti jako můj amatérský článek na Kose. Nikdo mě nemůže podezřívat z nezřízeného fandovství vůči Václavu Klausovi, kterého viním z totálního mravního rozvratu naší společnosti v devadesátých letech, ale jeho článek, až na adoraci liberální společnosti (Aby nedošlo k mýlce. Liberální demokracie je něco úplně jiného než liberální společnost), je srozumitelný, věcný a výstižný. A váha jeho osobnosti je proti mé nesrovnatelná.

    Když se vymezuji proti liberální společnosti, tak mám na mysli význam toho zájmena liberální. Liber – latinsky svobodný, jde tedy o společnost osvobozenou od všech překážek. Historicky to byla idea boje měšťanstva (buržoazie z francouzského bourgeoisie = měšťanstvo) s feudálním řádem. Měšťanstvo se dožadovala zlepšení své pozice ve společnosti, zejména ve vztahu k pozemkové aristokracii. Klasický liberalismus odmítal privilegia na základě původu, což byl základ společenského postavení šlechty a namísto toho prosazoval uznání podle zásluh, chápaných jako úspěšnost na trhu.

    O té nejlépe vypovídalo bohatství jedince, takže se jedním ze základních pilířů liberalismu stala ideologie vlastnictví. Proto také soukromé vlastnictví představuje pro liberály, vedle zastupitelské demokracie, nejdůležitější právo. A proto pro mě liberální společnost, tedy společenství zbohatlíků, na rozdíl od Václava Klause, nepředstavuje ideál žádný.

    Ale abych se vrátil k onomu článku: adjektivum liberální zužuje význam předmětu. Liberální společnost, liberální demokracie není totéž jako společnost, není totéž jako demokracie. Cituji z článku Václava Klause:

    Proč k demokracii jako tradiční, historií osvědčené formě vlády, dnešní politický, mediální a akademický mainstream připojuje adjektivum „liberální“? Není to ani náhoda, ani nevinný dodatek. Toto adjektivum má za cíl technicistnímu či proceduralistickému pojmu demokracie přidat zcela určitý – v našich očích velmi sporný – hodnotový obsah. Ten samotný smysl demokracie výrazně posouvá a proměňuje. Přídavné jméno liberální, tradičně spojované se svobodou a tolerancí, má za cíl zakrývat skutečnou podstatu tohoto neliberálního programu.
    Svoboda a tolerance dnešním šiřitelům dobra překáží při uskutečňování jejich pokrokářských cílů. Těmi není vytvoření skutečně liberální společnosti, ale uspokojení vlastních mocenských ambicí. Proto se liberální demokracie dostává do příkrého rozporu s demokracií skutečnou, s vládou většiny, která má – podle tradičního pohledu – jediná právo určovat směřování společnosti. Menšiny samozřejmě respektuje a chrání.
    Zrekapitulujme to jasně a nekompromisně: demokracie je vládou většiny, liberální demokracie je vládou menšin.

    Její prosazování a obhajobu považujeme za „začátek konce“ moderního liberálního světa. Konec citace.

    Dnes, zvláště u příležitosti stoletého trvání české a slovenské státnosti, se stalo zvykem, pomalu bych řekl i floskulí, ohánět se Masarykem. Jenže tyhle zmínky mi připomínají má léta ve školství, kdy dobře naučené žákyně byly schopny na dotaz odpovědět naučeným textem z učebnice dokonce i s rozdělením na odstavce, ale při pokusu naučené aplikovat, žalostně selhaly. Žákyně zmiňuji ne proto, že bych je podceňoval, ale proto, že byly zodpovědnější a v naučeném učivu nad chlapci drtivě vítězily.

    Masarykova úpěnlivá prosba na smrtelném lůžku:

    „Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom,“

    by měla být poctivě zvážena, protože není možné, aby se nesmiřitelné strany sporu o demokracii oháněly jeho výroky navzájem, s pocitem, že jen ony mají tu nefalšovanou pravdu.
    Masaryk si byl vědom, že demokracie vždy znamená „násilí proti menšinám a jednotlivcům“. Ať se hlasuje o čemkoli, vždy se tím vykonává násilí na menšině, která byla přehlasována. Pravdy se nedoberete, protože jejím měřítkem je skutečnost, která teprve nastane. Nikdo neví dopředu, co je pravda. Bez ohledu na to, kolik má titulů před a kolik za jménem. Věděl to i Masaryk, který proto nabádal k diskusi a mravnosti.

    Ovšem k diskusi a mravnosti jak on ji rozuměl, kde hlavní roli hrála Idea humanitní (původně název přednášky z roku 1901, později vydána knižně Ideály humanitní, Problém malého národa a Demokratism v politice).

    Tedy k hlasu většiny opraveným o relevantní námitky menšiny. „Demokracie nevládne, demokracie opravuje.“

    Demokracii bral jako jediný systém, který bral ohled na pozitivní potenciál, potřeby a zájmy většiny a celku, ale ne na úkor menšin.

    „Ideou humanitní navázali jsme docela správně na svou minulost a program humanitní všemu našemu snažení národnímu dává smysl…Humanita je náš poslední cíl národní a historický; humanita je program Český!“

    Zároveň dělal velký rozdíl mezi humanitní demokracií a liberalismem, k němuž byl kritický pro hodnoty, které byly nekompatibilní s demokracií jako takovou, jmenujme individualismus, podceňování komunity pro úroveň lidí, bezbřehá svoboda pro vyhrazené, práva bez rovnováhy s povinnostmi atd. Snad se nedopustím přílišného prohřešku proti čitelnosti, když dám dva úryvky. Přesto, že jde o filosofický spisek, jeho styl je spíše novinový a docela čtivý:

    […] Někdy je potřebí velikých obětí, ale málokdy. Je lidí jistě málo, kteří měli příležitost, aby položili život, ale přece si všichni – ve fantasii – zobrazujeme situaci, ve které jsme ochotni položit za věc život. Ale to je fráze, fantasie.
    Člověčenstvo, národ, rodina, strana, kamarád potřebuje od nás práce. Nemějme záliby v mučenictví. Nemějme záliby ve smrti. Je to divná věc: lidé chtějí žít a nedovedou se odtrhnout od smrtí. Chceme-li tedy život, nechtějme mučenictví. Jestliže se posud volalo: Pryč s mučiteli!, musíme také říci: Pryč s mučeníky. Pokud jsou mučitelé, jsou mučeníci, ale pokud jsou mučeníci, jsou také mučitelé.
    Vzpomeňte si v románě Turgeněva Novina na sympatickou Mariannu, jak chce obětovat život za Rusko. Pořád čeká, kdy přijde příležitost, kdy národ řekne: teď polož hlavu. Avšak ten okamžik nepřišel, třebaže pořád čekala. Ale přišel praktický člověk Solomin, ředitel továrny, a ten jí pověděl, oč běží: Rusko nečeká na obětování života, ale tomu nečistému hochovi vyčesej vlasy, umyj nečistou nádobu a tak dále, toho je potřeba.
    Pracovat, to znamená odpírat zlému a důsledně. Všude, vždy a zejména zlému v jeho zárodku. To neznamená být radikální, ale vytrvalý. Nemít strachu, řekl bych. Ze strachu se lidé dopouštějí násilí, ze strachu lžou. Tyran a lhář má strach, a otrokem je i ten, který znásilňuje. Seneca řekl: „Contemptor suaemet vitae dominus alienae.“ (Kdo zhrdá svým životem, je pánem života cizího.) Ale ovšem nesmíme zneužívat své moci – protože svět chce být podváděn, nesmíme ho podvádět. Láska není citlivůstkářstvím.
    Jsme příliš sentimentální, a sentimentalism je egoism. Rádi se mazlíme s dětmi i s dorostlými, ale nemáme potuchy o té uvědomělé lásce, o které Neruda mluvil. Taková uvědomělá láska musí povědět něco, co na prvé poslechnutí snad zarazí: Miluj sebe! Ale není to nic divného; Kristus také řekl: Miluj bližního svého jako sebe samého! Než lidé nedovedou milovat sebe.
    Chytráctví a vypočítavost není ještě sebeláskou. Miluj sebe a starej se o sebe. Nechtěj stále oblažovat, jen dělej svou povinnost. Veliké zlo je, že žijeme v myšlence, co řekne o mně soused. Ale o to běží, mít svůj úsudek, svou individualitu. Odhodlejme se být svými! Nežijme na cizí účet, na cizí svědomí. Mravnost je založena na citu. Ale není každý cit pravý, pěkný, a protože mravnost na citu je založena, neodporuje proto rozumu. Hledejme vzdělání; právě proto, že cit je slepý, musíme citu svítit rozumem. Vzdělání hledejme praktické, ale také všeobecné a filosofické. Dnes zejména je také třeba vzdělání historického, politického. Mravnost dnes znamená do veliké míry mravnost politickou. Nedělejme rozdílu mezi politikou a mravností. Chceme-li vzdělání, buďme pozorni, učme se myslit, ale nebuďme všeteční. Být moudrý, o to běží. […]
    […] To je asi suma toho, co bych si utvořil z různých soustav ethických. Není to nic nového. Nesmíme očekávat, chceme-li si tajemství a úkoly života doopravdy rozluštit, bůhvíjakých nových zjevení. Vzpomínám na bohatého mladíka v evangeliu. Od své mladosti ostříhá všech přikázání desatera a chce mít život věčný. Kristus mu radí, chce-li být dokonalým, aby prodal, co má, a následoval jej. „Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel smuten, nebo měl statků mnoho.“ Vždycky jsem o tom přemýšlel: odešel smuten jenom proto, že měl prodat, co měl? Patrně byl to docela dobrý hoch, mladík vzdělaný, žijící podle oficiální morálky a oficiálního náboženství, ale cítil jeho nedostatečnost. Šel tedy k mistrovi za tím účelem, aby slyšel něco hodně nového, velikého. Ale mistr nedává jiné rady než: měj lidi rád!
    Nehledejme nějakých tajeplných, nadmíru hlubokých a nových formulí a posledních slov pro všecky hádanky života. Hádanky jsou staré a odpovědi k nim jsou také staré. A mnohé ty odpovědi jsou dobré a správné. Ale tobě budou správnými, když je pochopíš sám a v okolnostech svých, jen sobě vlastních. Pak mnohé, co jsme dávno slyšeli, dostává pro nás nového smyslu.--------[…] Konec citace.

    Morálka, lidství a humanismus byl v Evropě budován na povinnostech zděděných z antického a potažmo z křesťanského dědictví, například ve formě přikázání, která měla člověku pomoci formulovat svůj vnitřní život, pevně zakotvit sama sebe ve společnosti a ve světě. A opět citát z Idey humanistické:

    Stát novodobý časem stává se pořád více a více demokratickým a lidovým, a tento lidovější stát v XVIII. století prohlašuje práva člověcká a osobní. (Americká a francouzská revoluce.) Z těchto práv člověckých rodí se dále práva národní a jazyková, práva sociální a hospodářská (například právo na práci, na existenční minimum a podobně) a konečně kodifikují se již práva ženská a dětská (moderní právo rodinné). Tak se idea humanitní vyvíjí a ztělesňuje v novodobém životě společenském. Podstata tohoto nového ideálu humanitního vysvítá také z toho, že se pokládá za přirozený.

    Základem demokracie není „ochrana základních práv každého člena společnosti“, ale prosazování vůle většiny. Práva občanů nejsou předem dána, rozhoduje o nich společnost většinovým hlasováním (například o osmihodinové pracovní době nebo o volebním právu). Jenže čas a zájmy velkých států udělaly své. Lidská práva, naproti tomu tak, jak je známe z naší Listiny základních práv a svobod, vznikla prostou kodifikací těch hodnot, které byly prosazeny v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě (KBSE) v Helsinkách 1975 jako sofistikovaný klacek na tehdejší východní blok. Návrhy, které dříve byly zformulované Varšavskou smlouvou a Severoatlantickou aliancí, formovaly základy pro jednání. Ovšem v přípravných rozhovorech nemohly tyto mezinárodní organizace činit návrhy samy, učinily je tak jejich členské státy. Mezi důležité návrhy, které byly učiněny, je návrh Belgie, Itálie a Dánska, protože tyto návrhy vytvořily půdu pro jednání o lidských právech, tak aby mohly být zařazeny do Závěrečného aktu. Podrobně jsem se tím zabýval v článku Demokracie a lidská práva, ale krátký úryvek z toho článku je obsažen v těchto dvou odstavcích.

    Evropskému společenství (ES) se podařilo udělat z lidských práv součást identity evropských států, tedy integrální složku jejich podoby, jak by měly vystupovat navenek.
    A to i přes fakt, že návrh učiněný ES, byl v rozporu s převládajícími mezinárodními zásadami, tedy především principem nevměšování se do interních záležitostí států.

    Vzhledem ke stanovení programu konference je důležité také zmínit,

    že Spojené státy byly velmi překvapené, nakolik se jim podařilo ovlivnit program nadcházející konference, v souvislosti s tím jakých programových ústupků byl Sovětský svaz ochoten učinit (Henry Kissinger).

    Když byla v listopadu 1972 zahájena formální jednání KBSE, nebyla úcta k lidským právům stále považována za celoevropskou zásadu a to i přes to, že v roce 1969 Evropská společenství navrhlo, aby se do agendy konference dostal volnější pohyb osob, myšlenek a informací.

    Tak vznikla instituce základních nezcizitelných lidských práv, která stále ještě stavěla na humanitě, úctě k člověku a ještě respektovala jeho postavení ve světě. Ale založení „neziskové“ organizace Human Rights Watch – která na dodržování těchto „práv“ má dohlížet a z nevolené pozice ovlivňovat politiku a zvláště přelom století a začátek 21. století. kdy začal na tato práva nabalovat další a další teze, vytvořily instituci, která již nemá s hodnotami původní euroatlantické civilizace nic společného. Tato novodobá lidská práva už nepramení z demokracie či humanismu, ale stojí na pýše. Tedy i na představě, že lze měnit přírodní zákony pouhou legislativou – viz boj proti klimatickým změnám.

    Důsledky začínáme pociťovat všichni. Klasická morálka se hroutí. Člověk ztrácí schopnost předvídat důsledky svého jednání. Nezáleží již na činu konkrétním, ale na tom, kdo jej vykonal, ke které skupině (menšině či většině) patřil. Všichni mají práva na všechno, ale povinnosti žádné. Zcela vedle, respektive souběžně s legislativou vynucenými právy, stojí základní přirozená morálka.

    Potom není divu, že existují sebestřední politicky vlivní jedinci, kteří stále mluví o „liberální“ demokracii, přesto, že je nikdo nepodezírá, že tomu sami věří. Zkrácený kousek projevu jednoho nejmenovaného politika mimo zastupitelskou funkci si přečtěte. Nakonec popírá i sama sebe…

    Nemám se svou identitou žádný problém. Mohu se identifikovat jako Čech, ale i jako Evropan, ba jako Světoobčan, jako člen rodiny států s liberálně demokratickým systémem. Vždyť základem liberální demokracie je svoboda každého jednoho z vás, tolerance (nemusíme se pro rozdílné názory vzájemně napadat), solidarita s potřebnými a vláda práva (respekt k pravidlům).
    Ta pravidla si sami tvoříme prostřednictvím svých zástupců, které volíme ve svobodných volbách a těmi pravidly se potom řídíme. Mluvíme li o svobodě, musíme ji chápat jako odpovědnost, ale ke svobodě, která je základní ústřední hodnotou, patří jistá míra nejistoty. Bez nejistoty bychom se nevyvíjeli, ztráta nejistoty je ztrátou lidství. Tolerance je cenná, ale nemůže být bezbřehá, nemůžeme být tolerantní k netolerantním. Solidarita je důležitá, ale nemůže být vyjádřením naší slabosti. Není možné ohýbat vládu práva ve jménu jakéhosi vyššího ideálu. Při obraně našich hodnot si musíme připustit, že náš euroatlantický prostor je jakousi formou impéria a všechna impéria, která se neuměla postarat o stabilizaci svého okolí, byla dřív nebo později tím svým okolím rozvrácena zevnitř.
    Samozřejmě vždy s pomocí svých trojských koní uvnitř toho impéria. A my jich tu máme dost, i na nejvyšších ústavních pozicích. Kritické myšlení vidím jako schopnost vyhodnotit co je realita a co už je třeba alarmismus, co je snaha lidi vyděsit, aby zpanikařili, aby se lépe dali manipulovat. Proto je kritické myšlení velmi důležitým nástrojem přežití naší civilizace.

    Tak vida! Začíná potřebou odpovědnosti a tolerance a končí kolonizační výzvou. Euroatlantické impérium si musí udělat v okolních státech pořádek (Libye, Afghanistán, snad i Sýrie), proto v Afghánistánu Češi umírají za Prahu?!

    Jiným současným příkladem zneužití jména demokracie je Daniel Křetínský, který podle serveru Novinky dokonce investuje do francouzských novin, protože považuje tisk za stěžejní věc pro uchování tradičních hodnot liberální demokracie… dokonce v rozhovoru vyloučil, že by jeho motivací byla snaha dostat se na francouzský trh… no není to přímo úžasná představa? Inu odpor proti demokracii má dříve i dnes stejný zdroj. Je jím snaha elit vnucovat své představy ostatním a zachovat si své privilegované postavení.

    Existuje vůbec ještě místo pro Masarykův ideál humanitní u počátku minulého století? A nejde jen o překonané moralizování? Ideálem můžeme nazvat vzor, k němuž jsme dospěli a od kterého si slibujeme odstranění nepravostí, jež nám brání v uplatnění našich snů. Masarykův sen dřímá v srdci i rozumu člověka. Mezi staré a nové, zaniklé a ještě vznikající, vkládá spojnici humanity, lidství. Prozřetelně se obává, že nové identity vzešlé z třídního a národního vymezení vyústí v tragédii nedorozumění, neuchováme-li si identitu přirozenou, lidskou.

    V neděli 4. 11. jste mohli v OVM sledovat jak zájmy mocností a sobeckých pohnutek politiků, chránících si své postavení, převážily národní zájem jednostrannou, účelovou a otrockou morálkou, jejímž posláním se stalo obhájit jindy neobhajitelná příkoří jiným přesto, že existují relevantní důvody domnívat se, že situace nemážádné dobré řešení. I to Masaryk předvídal: Veliké zlo je v tom, že se neustále strachujeme, co kdo o nás řekne. „Odhodlejme se být svými!“ Mějme svůj úsudek a svoji individualitu!

    - - -


    0 0


    Edo Chmelár
    13.11.2018 blog autora
    Mnohí verili, že všetko sa skončilo v roku 1918 – 1919, keď po dosiahnutí Versailleskej mierovej zmluvy po prvýkrát v dejinách postavili vojnu na pranier ľudstva. Mnohí verili, že všetko sa skončilo v roku 1945, keď po šesťročnej celosvetovej agónii si všetci uvedomili, že takto to ísť ďalej nemôže ...


    Pred sto rokmi sa skončilo niečo, čo sa v skutočnosti len začalo. Všetky témy, všetky problémy, všetky frustrácie, sklamania a neistoty, ktoré trápia súčasnú spoločnosť, majú svoje korene vo vojne, ktorá sa dnes už nesprávne nazýva prvou svetovou, lebo to bol v skutočnosti začiatok pekelne dlhej globálnej občianskej vojny prerušovanej občasnými prímeriami nesprávne nazývanými mierom. Mnohí verili, že všetko sa skončilo v roku 1918 – 1919, keď po dosiahnutí Versailleskej mierovej zmluvy po prvýkrát v dejinách postavili vojnu na pranier ľudstva. Mnohí verili, že všetko sa skončilo v roku 1945, keď po šesťročnej celosvetovej agónii si všetci uvedomili, že takto to ísť ďalej nemôže, zriadili si Organizáciu spojených národov a v nej po prvýkrát postavili vojnu mimo zákon. Mnohí verili, že všetko sa skončilo v roku 1989, keď Gorbačov a Bush na jachte na Malte vyhlásili studenú vojnu za minulosť. Lenže neskončilo sa vôbec nič. Tá vojna je stále tu, studená i horúca, odohráva sa mimo našich zrakov, presúvame ju na Blízky východ či do severnej Afriky, rovnako sa nenávidíme, rovnako si nedôverujeme, rovnako si klameme, rovnako sa bojíme skutočných či vymyslených hrozieb a navzájom sa nimi strašíme. Výročie prvej svetovej vojny pre nás nie je dôvodom na oslavy, ale výzvou na návrat ku koreňom tohto konfliktu, výzvou na hľadanie odpovedí, ako vyjsť z tohto začarovaného kruhu, do ktorého sme spadli v roku 1914, ale presnejšie už kdesi koncom 19. storočia, keď začal silnieť militarizmus, nacionalizmus, bieda, pocit nespravodlivosti a predsudky. Na začiatok by som mohol začať s tým, že výnimočne súhlasím s tým, čo dnes povedal Emmanuel Macron v Paríži: Nacionalizmus je zradou vlastenectva. Tým, že povieme „náš záujem je na prvom mieste, na druhých nám nezáleží“, ničíme to, čo národ považuje za najdôležitejšie, čo mu dáva život a čo je zásadné – jeho mravné hodnoty.



    Pre nás má však 11. november 1918 úplne iný význam ako pre Francúzov alebo Britov. Pre nich bola kapitulácia Nemecka nesmiernou úľavou, keďže na bojiskách prvej svetovej vojny padlo viac ich vojakov ako v druhej. Pre Slovensko sa však všetky útrapy ešte len začali. Kým hlavný front sa nás dotkol iba okrajovo na východnom Slovensku, vojna na nás v plnej miere udrela až teraz. Česko-slovenské légie síce po prvýkrát vstúpili na územie Slovenska už 2. novembra 1918 a začali ho obsadzovať, no až 11. novembra pocítili silnejší odpor. Stalo sa to presne pred sto rokmi v Chtelnici, keď do mestečka vtrhol 80-členný oddiel maďarskej gardy. Výsledok bol 11 mŕtvych miestnych obyvateľov. Až do kapitulácie Maďarska 4. júla 1919 ich pri oslobodzovaní Slovenska padlo niekoľko tisíc. Smutnou skutočnosťou taktiež bolo, že počas prvej svetovej vojny neexistovalo na Slovensku nijaké výraznejšie mierové hnutie. Prakticky všetky politické sily vojnu privítali a ilúzie, ktoré si od nej sľubovali, sa dnes zdajú priam neuveriteľné. Objavovali sa síce ojedinelé protivojnové apely z pera Pavla Országha Hviezdoslava (za Krvavé sonety ho dokonca navrhli na Nobelovu cenu ako prvého Slováka v dejinách), Martina Rázusa či kňaza Jána Maliarika, ale tie mali skôr charakter individuálneho protestu. Jedinou a dosiaľ dostatočne neprebádanou pacifistickou skupinou boli slovenskí tolstojovci ovplyvnení myšlienkami Leva Nikolajeviča Tolstého o neprotivení sa zlu násilím.



    Šírenie tolstojovských myšlienok predstavuje dôležitý medzník v hlbokej kríze európskeho sebauvedomenia na prelome 19. a 20. storočia. Tolstojovstvo sa odrazilo v katolíckom reformizme, preniklo do rôznych kruhov európskej spoločnosti, upevnilo sa v demokratickom pacifizme, bolo inšpiráciou pre rozličné anarchistické či kresťanské hnutia a malo veľký vplyv na medzinárodnú sociálnu demokraciu. Treba si taktiež uvedomiť, že Tolstého učenie malo obrovský vplyv nielen na inteligenciu, ale aj na ľudové vrstvy a podľa hlásenia ruskej polície nadobudol obdiv k Tolstému na konci jeho života podobu „epidemického šialenstva“. Do Jasnej Poľany sa k nemu chodilo ako na púte. Takto sa s ním stretol aj T. G. Masaryk, o ktorom však Tolstoj nemal vysokú mienku. Ako mysliteľa ho považoval za príliš povrchného, „mechanického a málo duchovného“. Ani Masaryk sa nestotožnil s Tolstého filozofiou neprotivenia sa zlu násilím. Rovnako to bolo aj s Milanom Rastislavom Štefánikom, ktorý ho navštívil neskôr. Ten prirástol Tolstému k srdcu, označil ho za veľmi milého a srdečného mladíka, ale pacifistom sa nikdy nestal. Najvernejšími prívržencami Leva Nikolajeviča Tolstého zo Slovenska sa tak stali lekári Dušan Makovický a Albert Škarvan. Obaja sa stali doslova mučeníkmi tolstojizmu, pretože za svoje pacifistické presvedčenie trpeli vo väzení, keď odmietli nastúpiť na front. Tento názor nezmenil Makovický ani po tom, čo sa ho usilovali získať ako lekára vznikajúce česko-slovenské légie v Rusku. V apríli 1918 im napísal list, v ktorom sa okrem iného písalo: ----„Milí bratia, spamätajte sa, zanechajte strašnú ľahostajnosť voči tomuto krviprelievaniu a spoznáte radosť, blaho, svätosť života nerušenú žiadnymi útokmi iných ľudí.“------ Na záver radil dôstojníkom a vojakom, aby odmietli vojenskú službu.

    Sto rokov od skončenia prvej etapy tejto globálnej občianskej vojny nie je až taký významný medzník ako sa to snažia interpretovať politici. Je to však príležitosť na tichú spomienku na všetkých, ktorí bojovali a padli v nezmyselných vojnách, ktoré nemali žiadnu ušľachtilú myšlienku a stali sa len mlynčekom na mäso v mocenskom boji, ktorý sa doteraz nezastavil.

    Potreba mieru je dnes rovnako naliehavá ako vtedy. Najväčší problém však vidím v tom, že myseľ dnešných mladých ľudí už neovláda strach z vojny a priemyselného vraždenia, ako to bolo u generácií, ktoré mali osobné spomienky na fašizmus a cítia vďačnosť za európsky projekt – ale prehlbujúca sa kríza, nával migrantov a pocit, že zjednotená Európa nefunguje. Veľká vojna vypukla vždy, keď ľudia zabudli, čo to znamená, byť uprostred vojny. A my sme už zabudli. Mnohí mladí ľudia chcú presne ako tí v roku 1914 do rúk zbrane a myslia si, že vojna je počítačová hra. A práve preto je dôležité, aby tí, ktorí stále veria v hlavnú morálnu líniu ľudských dejín, ktorí veria v ľudskosť, spravodlivosť a vzájomnosť, stáli na stráži mieru, pracovali v jeho prospech a bránili ho ako najposvätnejšiu hodnotu ľudstva. Mier je vždy výnimočný, krehký a ťažko vydobytý. Chráňme ho pre nás a pre naše deti vždy a všade ako sa dá.


    - - -



    0 0
  • 11/13/18--09:32: S Babišem se houpe křeslo
  • Napsal vittta
    13. 11. 2018  OstrovJaniky
    S Babišem se houpe křeslo, přátelé!
    Chtě-nechtě, musím ho podpořit.
    Všichni ostatní jsou minimálně stejní, daleko pravděpodobněji spíše horší.
    O jejich pohnutkách nelze ale pochybovat.

    Jde o přistěhovalce, o migrační pakt, a o istambulskou úmluvu.
    Dle mého celou akci podporuje EU, které se situace v ČR a celkově V4 vymkla z rukou.
    Nyní je ČR v této krizi nejslabším článkem, a eurohujeři nesmí převzít moc v zemi.

    Na řadě je klasicky prezident, bude to dle mého on, kdo rozhodne o bytí a nebytí Babiše.
    Jeho opozičníkům jde ale o hodně, pokud Babiš vydrží tlak, vyjde z toho posílen.
    Babiš udělal dobře, že se opřel svým způsobem o lid, protože jen lid ho může udržet v sedle.
    Okamura v současné době hraje o všechno, pokud se potvrdí, že se spojil s kolaboranty, a potvrdí to i sám Okamura (bude nucen se postavit), má to v dalších volbách spočítané.

    Za to komunisté mohou posílit, jako jediná vlastenecká strana, měli by se ale nějak elegantně zbavit Dolejše.

    Situce je vážnější, než se zdá, může jít i o další směřování země.

    Zmíněný nástupce, Richard Brabec, je politický turista, a bývalý člen US, z toho nekouká nic dobrého, protože členem US mohl být jedině kolaboranstký kripl.

    Uvidíme, jak je Babiš ve skutečnosti silný, protože prezident se slabého nezastane.
    Nemůže držet v sedle chcípáka.
    Ukaž se, Andreji, jaké máš koule!



    0 0

    Zbyněk Fiala
    13.11.2018 VašeVěc

    Dlouho očekávaný nový zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie, který má posloužit občanům, nikoliv baronům, zamířil do sněmovny. Stále je však vnímán jako něco, co kazí plány jaderníků.

    Ministerstvo průmyslu předkládá zásadní novelu zákona o podporovaných zdrojích energie. Je to traumatické téma, protože před léty z původního zákona z roku 2005 vznikl péči poslanců napříč spektrem gigantický tunel, kterým se z veřejných zdrojů vyvede přes bilion korun. Kvalitní německý vzor byl zmrzačen dvěma českými aktivními zásahy a jednou aktivní nečinností. Napřed tam byl vložen limit, že výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů se nesmí měnit o víc než pět procent ročně, a pak Energetický regulační úřad z vlastního rozhodnutí zdvojnásobil výkupní ceny, protáhl termín jejich vyplácení a přidal další jemnůstky pro cenový nárůst, jako je pravidelná inflační přirážka i pro léta, kdy žádná inflace není a ceny zařízení, zejména solárních panelů, naopak prudce klesaly.

    České ceny se tak staly světovým unikátem, který zkrátil návratnost investice z předpokládaných 15 let na faktické čtyři roky. Okamžitě jsme se stali vděčným přístavem pro mezinárodní spekulativní kapitál, který teď musíme čtvrt století bohatě živit. Dorazila to nečinnost vlád, tzv. energetické komunity a samovýrobce které se mezitím prostřídaly, a zejména hospodářského výboru ve sněmovně, který neprosadil nějakou hasičskou změnu zákona, aby zastavil toto rabování republiky. Část těchto nákladů platí spotřebitelé elektřiny a část tvoří subvence ze státního rozpočtu, dohromady – jak už jsme uvedli – za více než bilion korun. Zásah přišel až v době, kdy už byl tento penězovod pro solární barony, nepochybně s účastí mnoha zákonodárců, pohodlně zajištěn. A nakonec byla podpora obnovitelných zdrojů úplně zastavena, aby se s vaničkou nezapomnělo vylít i dítě.

    Tomuto staršímu dílu politiků a státu nelze nic vytknout, pokud je vztahujeme k cíli, který sledovalo, a sice aby obnovitelné zdroje veřejnosti navždy zhnusilo. To bylo nutné, protože slunečníky a větrníky byly vnímány jako smrtelná hrozba těmi, kdo byli natěšeni na výstavbu nových jaderných elektráren. Pokles cen elektřiny z obnovitelných zdrojů zbavuje jaderky konkurenceschopnosti a k tomu jim panely na střeše užírají z poptávky po elektřině.

    U nás se konkurenci obnovitelných zdrojů různí velikáni rádi vysmívají, ale ta tzv. energetické komunity a samovýrobce to hrozba je reálná. Příklad jihoněmeckého městečka, které jaderníky porazilo, zazněl v říjnu v Praze na mezinárodní konferenci Alternativy Zdola a Nadace Rosy Luxemburgové s podporou frakce GUE/NGL Evropského parlamentu. V debatě na téma Lokální a družstevní způsoby hospodaření jako progresívní vize zazněl také příspěvek zástupkyně energetického družstva v Schönau, které je bohatě soběstačné s vlastními obnovitelnými zdroji a prodává elektřinu i dalším zájemcům v Německu.

    Začalo to z leknutí. Obyvatele Schönau polekal radioaktivní mrak, který se nad nimi vznášel po havárii ukrajinské jaderné elektrárny v Černobylu. Rozhodli se odmítat elektřinu z jaderek, ale to jim distributor nechtěl umožnit. Nakonec si tedy museli onu lokální distribuční síť koupit. Museli vyhrát dvě referenda, posbírat peníze a vytvořit vlastní alternativu. Dnes slouží jako příklad, od kterého kdekdo opisuje.

    V Česku se tedy pouštíme do dalšího pokusu o podporu obnovitelných zdrojů poučeni zkušeností, jak to udělat drahé a aby to nešlo. Ne že bychom se do toho hrnuli, ty jaderky jsou pořád ve hře a jejich stoupenci jsou ochotni podniknout cokoliv, třeba i přinutit stát, aby vykoupil minoritní akcionáře ČEZ, když jsou proti dalšímu jadernému dobrodružství. Stát jsme my, takže je jasné, kdo by to zaplatil.

    Je tu však společný postup Evropské unie při ochraně klimatu, ke kterému patří také „zimní balíček“ návrhů Evropské komise z 30. listopadu 2016 pod názvem Čistá energie pro všechny Evropany. Letos v létě byl konečně v zásadních rysech schválen. Jeho součástí je také nová směrnice o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (proto i náš nový zákon) a povinnost zaměřit se na jejich rozvoj v rámci národního Klimaticko-energetického plánu, který se bude vyhodnocovat a přizpůsobovat každé dva roky.

    Unijní přístup k obnovitelným zdrojům energie pro období do roku 2030 je trochu jiný, než byl v současném období, které skončí roku 2020. Nyní byl vyhlášen pouze celounijní cíl, kterým se EU zavazuje dosáhnout 32procentního podílu OZE, ale tento cíl už nebyl nějak centrálně rozepisován na jednotlivé členské státy. Měli bychom se prostě zapojit podle principu solidarity. Udělat, co můžeme. Co je v našich silách, abychom ke splnění cíle přispěli. Ale úplně volné to není, směrnice mluví o iterativním přístupu, to znamená, že naši delegáti budou jezdit do Bruselu, a tam jim řeknou, že tohle by nestačilo. To se bude dít tak dlouho, až si dáme říct, a potom už bude cíl, ke kterému jsme se přihlásili, závazný.

    Zákon o podpoře OZE jde do sněmovny a v důvodové zprávě najdeme i očekávaný národní cíl, kolik by těch OZE mělo být. Text, který to sděluje, je trochu zašmodrchaný, ale dá se mu porozumět:

    „V případě celkového cíle EU pro energii z OZE ve výši 32 %, proporcionálním rozdělením na jednotlivé členské země (podle stejného způsobu jako stanovení závazného cíle ČR pro rok 2020 ve výši 13 % vycházejícího z celkového cíle EU pro rok 2020 ve výši 20 %) vyplývá pro ČR hodnota podílu energie z OZE v roce 2030 ve výši 20,8 %.“

    Důležité jsou dvě věci – to poslední číslo a způsob jeho stanovení. To poslední číslo bude i v Národním integrovaném klimaticko-energetickém plánu nebo jak se to bude jmenovat. V roce 2030 se chceme dopracovat k podílu 20,8 procenta spotřebované energie z obnovitelných zdrojů a výpočet jsme provedli podle metodiky, která platila pro rok 2020. Je to v pořádku?

    Komora OZE opakovaně připomíná, že vědecká pracoviště, která dlouhodobě vytvářejí příslušné modely pro Evropskou komisi, postupují jinak. Komora OZE je kontaktovala a dozvěděla se, že podle nové metodiky po nás budou chtít nejméně 24 procentní podíl. Říkáme si tedy o to, abychom hned na začátku narazili. Proč to děláme? Potřebujeme stará čísla, starou metodiku, staré cíle, protože jde o zachování platnosti Státní energetické koncepce, ze které vyplývá také poloviční podíl jádra na českých energetických zdrojích. Tedy povinnost stavět nové bloky. Jistě, tahle koncepce je zastaralá a potřebuje změnit, ale zrovna teď, když se o jádru rozhoduje, lze jejími čísly manipulovat.

    A šlo by vůbec zvednout český cíl podílu OZE na 24 procent do roku 2030? Z odborných i zelených kruhů zní něco jako „i s prstem v nose“.

    Komora OZE odkazuje na čerstvé výpočty potenciálu obnovitelných zdrojů v Česku, podle kterých v roce 2030 můžeme z domácích čistých zdrojů vyrábět 255 petajoulů (PJ) energie. To odpovídá zhruba 22 až 28 % očekávané spotřeby energie v roce 2030 a to i bez započtení očekávaného nástupu pokročilých biopaliv a dalších čistých technologií v dopravě. Cíl vyrábět v roce 2030 nejméně 24 % čisté energie je tedy s rezervou splnitelný.

    Tomáš Jagoš, expert na obnovitelné zdroje a komunitní energetiku Hnutí DUHA, k tomu řekl:

    "Z návrhu nového zákona o podporovaných zdrojích energie z dílny ministerstva průmyslu by se mohlo zdát, že v případě rozvoje obnovitelných zdrojů je hlavní prioritou České republiky vyjednat si v Bruselu nízký cíl rozvoje OZE - a pak jej hlavně nepřekročit. Potřebujeme však přesně opačný přístup. Do roku 2030 musíme výrazně snížit spotřebu uhlí a obnovitelné zdroje jsou jedinou domácí cestou, jak jej nahradit. Další odklad restartu obnovitelných zdrojů by byl hrubou chybou, která by se nám za několik let škaredě vymstila. Proti mechanismům finanční podpory navržených v novém zákoně máme jednu významnou výhradu - zákon nezaručuje, že budou vůbec spuštěny. Návrh zákona ve skutečnosti podporu OZE jen odkládá.”

    Hnutí Duha zdůrazňuje, že předložená novela také zcela opomíjí obnovitelné projekty obcí a místních lidí. Návrh tak jde nejen proti snaze EU posilovat roli spotřebitelů a samovýrobců energie, ale i proti pozitivním zkušenostem ze západních zemí (jak jsme si ukázali na příkladu Schönau). Země, kde se obnovitelným zdrojům daří, jsou totiž zpravidla ty, kde se na rozvoji velkou měrou podílí i veřejnost.

    Ale Komora OZE vidí i pozitiva návrhu, byť obsahuje jen některé z revolučních principů, na kterých se v létě shodly členské státy Evropské unie. Ano, chybí zakotvení role energetických komunit a obcí (znovu - typ Schönau). Něco nového se tam ale dostalo.

    Z první rychlé analýzy finálního návrhu novely podle KOZE vyplývá, že:
    Větší zdroje energie budou o finanční podporu soutěžit v tzv. energetických aukcích. Do aukcí se bude moct se svou nabídkou přihlásit prakticky kdokoliv, finanční podporu dostanou ale jen ti, kteří nabídnou nižší cenu. Aukce již probíhají v zahraničí, nejnověji například v Polsku. U aukcí bude potřebné vhodně nastavit konkrétní parametry a inspirovat se při tom dobrými zkušenostmi v jiných zemích EU.
    U menších projektů zůstává zachován princip tzv. zelených bonusů, který umí nákladově efektivně motivovat i menší výrobce elektřiny.

    Návrh novely zákona přináší též nový nástroj ke zvýšení efektivity využití bioplynových stanic, které dosud nenašly využití pro produkované teplo (dodávaly jen elektřinu). Především pro tyto stanice bude určena provozní podpora biometanu. Bioplyn se namísto spalování bude čistit a optimalizovat na kvalitu zemního plynu a bude vtláčen do plynárenské soustavy. 

    Technologicky velmi progresivní způsob, který se dobře osvědčuje v zahraničí.

    Čerstvě novelizovaná evropská Směrnice o obnovitelných zdrojích energie opírá budoucí rozvoj OZE v členských státech o tzv. energetické komunity a samovýrobce, kterým vyhrazuje specifická práva a povinnosti. Tyto principy však předložená česká novela neobsahuje a Komora OZE upozorňuje, že je bude potřeba doplnit. 

    Energetické komunity jsou dobrovolné svazky občanů, obcí a případně místních podnikatelů, kteří společně postaví a provozují zdroj k výrobě elektřiny či tepla. Zapojení obcí a místních občanů zvyšuje akceptaci projektů OZE a zrychluje jejich rozvoj.

    Novela obsahuje rovněž mechanismus ověření přiměřenosti podpory provozovaných zdrojů (tzv. kontrola překompenzace) uvedených do provozu v období 2006-2015 a to vždy po deseti letech provozu. Princip ověření přiměřenosti podpory je založen na vyhodnocování výnosnosti projektů. Komora OZE upozorňuje, že spravedlivé a nediskriminační provedení kontrol podpory je zcela stěžejní pro obnovení důvěry v sektoru, což je pro znovunastartování rozvoje OZE v ČR nezbytné a týká se jak podnikatelů, tak obcí, domácností či energetických komunit.

    Štěpán Chalupa, předseda Komory obnovitelných zdrojů energie, se proto snaží být pozitivní:

    "Vítáme snahu MPO zapracovat ty novátorské přístupy, které v Evropě pomáhají stlačit náklady na výrobu čisté energie. Je důležité zaměřit se na zapojení místních občanů, malých a středních podnikatelů i obcí. Ministryně Nováková by se neměla zdráhat směřovat k vyššímu využití OZE, potenciál na to Česko má.”


    0 0

    13. 11. 2018
    Přednáška Prof. Staneka zazní z Kultůrního domu ve Štětí (Dlouhá ulice).
    V určeném čase klikněte ZDE:
    https://www.youtube.com/user/djPetrB/live
     Jako ukázku doporučuji např. přednášku Prof. Staneka na letošním Litoměřickém semináři ZDE.

    0 0

    13. 11. 2018    yandex
    Americký tisk píše o novém politickém tahu Ruska v Afghánistánu, který ho nejen vrátil zpět do vysoké politiky, ale také vede k tomu, že tento region se ocitne pod úplnou kontrolou Ruska a že Američané budou muset v budoucnu vůbec opustit Afghánistán. V současné době je pod kontrolou vlády jen malá část Afghánistánu, většina patří hnutí Tálibán, sever obsadili teroristé DAEŠ, kteří přicházejí ze Sýrie.


    Rusku se však podařilo udělat to, co se nikdo nikdy nepokusil učinit - posadit za jednací stůl znepřátelené skupiny (vládu a Tálibán).

    Jednání se konala 9. listopadu pod vedením Sergeje Lavrova. Rusku se podařilo nalézt styčné body mezi znepřátelenými stranami, které je sjednotily, zejména to je rostoucí hrozba DAEŠ. Všichni se dohodli na novém formátu jednání pod vedením Ruska a hodlají uspořádat v budoucnu ještě několik setkání, aby vyřešili konflikt, který trvá již mnoho let. Zdá se, že rostoucí hrozba v podobě DAEŠ skutečně znepokojuje všechny účastníky, kteří si uvědomují, že vypořádat se s ní jim pomůže pouze Rusko, jež to samé učinilo již v Sýrii.

    Americký tisk, zejména Washington Post, to nazývá fenomenálním úspěchem a ptá se, proč se za tolik let USA nepokusily taková jednání uskutečnit, aby přivedly zemi k míru.

    USA zareagovaly na toto působení Ruska ohledně Afghánistánu velmi bolestně, protože se domnívají, že to ony ovládají toto území a bez jejich účasti se takové konference nemají konat.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0


    Alexandr Chalděj
    13. 11. 2018      regnum
    Bez ohledu na to, jak budou ukrajinské sdělovací prostředky mluvit o problémech účasti ve volbách na Donbasu, proběhnou za jakéhokoliv počasí a jejich hlavním výsledkem bude návrh na ustavení části Donbasu odděleně od Ukrajiny. Se všemi výkřiky Západu a kyjevské junty o neuznání výsledků voleb nabudou realitu autonomního samosprávného regionu, který má legitimní vládu z pohledu demokratických institucí. A svou autonomii si zachová ve všech kontaktech s Kyjevem a všemi ostatními zprostředkovateli.


    Ba co víc, z pozice nezávislosti bude Donbas také nyní vystupovat. A všechny procesy ohledně transformace Ukrajiny na federaci se již po volbách na Donbasu stávají neodvratitelnými. Svět je jednoduše postaven před tuto skutečnost.

    Autonomní Donbas bude tak či onak nějaké vztahy s Ukrajinou budovat. Když ne teď, tak v budoucnosti, protože moc nacistů není věčná. Jakákoli forma asociovaných vztahů s Ukrajinou vyžaduje, aby se vycházelo z již existujícího autonomního statusu Donbasu, který si sám volí stupeň soudržnosti s ostatními politickými aktéry, od Ruska po Ukrajinu.

    V souvislosti s touto úvahou vlastně nezáleží na tom, kdo je právě teď v čele Donbasu. Osoby se mohou měnit, ale stanovený princip zůstane nezměněn: Donbas je od nynějška autonomní území. A může se asociovat s kýmkoli na jakémkoli základě. Od přidruženého členství ke konfederaci a federaci. A žádnými výkřiky nelze tuto skutečnost nyní změnit - volby proběhly a vůle lidu byla vyřčena. Nejsou žádné důvody to ignorovat. V DLR a LLR bylo odhlasováno za hlavy republik podle vlastních, nikoli podle ukrajinských zákonů. Byla vytvořena nová realita. Jak je známo, nezávislé USA také nebyly založeny podle vůle a legislativy Británie a po dlouhou dobu nebyly uznávány.

    Ve skutečnosti Rusko a Donbas prosazují dlouhodobou strategii obnovy postsovětského prostoru bývalého SSSR. V plánu je vybojování celé Ukrajiny. A vícestupňový proces, jehož první částí byly volby hlav DLR a LLR, je nyní politickou nevyhnutelností Ukrajiny, ať už se její nacistické orgány pokoušejí odvrátit uznání volebních výsledků.

    Neboť je jasné, že nyní všechny vyjednávací postupy budou vyžadovat přítomnost legitimního vedení LLR a DLR. Stávají se stranou jednání a subjekty politiky. Bez jejich souhlasu nejsou na jejich území možné žádné kroky. A Rusko má nyní s kým podepisovat dohody a smlouvy o pomoci a podpoře. Kdy a jak to udělat, to je otázka volby politicky vhodného okamžiku.

    Když se Rusko nachází pod silnou palbou, pro někdo pomalu, ale houževnatě postupuje ke stanovenému cíli. Další krok byl učiněn dnes. Žádné výkřiky a sankce, hrozby a ultimáta to nebyly schopny odvrátit. Politika je umění možného. Na Donbasu Svaz slovanských národů Ruska, Ukrajiny a Běloruska bojuje za svou budoucnost. Problém Ukrajiny a Běloruska je nyní nejdůležitějším problémem zahraniční politiky Ruska. Vytvoření plnohodnotného svazku těchto tří národů je nutnou podmínkou pro budování nějaké zahraniční politiky Ruska vůči celému ostatnímu světu. Je možné s jistotou říci, že Svaz slovanských národů začíná volbami na Donbasu.

    Na těchto volbách závisí i korekce kurzu Běloruska, takže je nemožné volby na Donbasu a to, co národ Donbasu dělá v tento den, nadhodnotit. Donbas pokračuje v úniku ke svobodě a stává se předvojem protinacistického odporu. Pokud by se to podařilo Donbasu, proč by se to nepodařilo v Charkově a Oděse? Dněpropetrovsku a Záporoží? Samotná skutečnost, že Donbasu se to podařilo, má obrovský revolucionizující vliv na celou Ukrajinu. Režim v Kyjevě utrpěl další drtivou porážku bez ohledu na to, jak se to bude snažit skrýt za halasnou propagandou, která ale nebudí žádnou důvěru.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    Článek byl opublikován 11.11., tedy v den voleb.

    0 0
  • 11/13/18--15:09: Okraden za bílého dne!!!
  • TARAS2
    14. 11. 2018  TarasovaTerasa
    Tristní stav české levice popisují hned dva články na Nové republice, ZDE a ZDE. Ilona Švihlíková i Petr Robejšek správně kritizují programovou impotenci a rozbředlost KSČM i ČSSD (Robejšek k tomu přidává i levici evropskou, stav po schröderovském a blairovském úkroku doprava), pranice uvnitř stran o zbývající aktiva a odchod voličů do temných močálů. Melduji, prosím pěkně, už dobrých čtrnáct let, co se šourám po síti, že levice – řečeno s Lízou Doolitleovou – musí pohnout s tou svou línou prdelí. Takže pokud Švihlíková s Robejškem nevykrádají chudinku Tarase, jsou za ním opožděni o desítku let.


    Oba akademici se však vyhnuli otázce, jak by tedy měl ten nerozbředlý program levicových stran vypadat. Robejšek něco málo naznačuje (Představitelé salonní levice na katedrách a v redakcích sice mají plnou pusu spravedlnosti a rovnosti, ale svou bezvýhradnou podporou EU udržují v chodu neoliberálně organizovaný ekonomický blok a nečině přihlížejí propastným příjmovým rozdílům mezi chudými a bohatými. Dnešní levicoví intelektuálové svým myšlením a působením patří fakticky k establishmentu, protože stabilizují daný pořádek.), ale je to takové trochu salonní.


    Odpověď na položenou otázku samozřejmě opět najdete u Tarase. Před těmi deseti a více lety se totiž nikdo z levice neodvážil ani špitnout, že politika musí reflektovat zájmy společenských skupin a tříd, že pojem třída je stále živý, že nezmizel ze světa, naopak, stále více se vyhraňuje jako antagonistický rozpor mezi ovládanými a vládci, mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, chudými a bohatými (Robejšek), většinou a menšinou. Dnes to tedy už konečně říkají, kritici levicových stran, že tady něco jako obrana zájmů chudých musí v programech levicových stran rezonovat, ale opět to nedořeknou.

    Bojí se říci, že mezi uvedenými třídami panuje od nepaměti souboj, pranice, rvačka. Boj krutý, krvavý, násilný. O tom by vám něco mohly říci ty tisíce ukřižovaných Spartakových spolubojovníků.

    Bojí se říci, že ani dnes neztratil nic na své krutosti, probíhá jenom skrytěji, zamlžený a rozžvaněný pravicí do nesrozumitelnosti (viz otočení pojmu neomarxismu do idiotského nesmyslu), zamlčovaný médii, lakovaný do růžova bulvárem, ale je tu s námi stále a žije. O tom by vám mohly něco říci ty miliony zaměstnanců, pracujících za minimální mzdu, důchodců, rodin s dětmi.

    Strana, která si říká levicová, totiž musí mít to ošklivé slůvko „boj“ v programu, zcela jasně, nepokrytě a v titulku nebo podtitulku. Boj proto, že kapoušové a jejich slouhové (pravicoví politici, manažeři, bankéři, právníci, novináři, soudci, vojáci, policisté, ale bohužel i část tzv. vyšší střední třídy, IT odborníci, lékaři, část úřednictva) nemají zájem na změně statu quo, a, což je podstatné, boj s chudou menšinou nikde nemají vyvěšený, o to agresivněji a důsledněji ho však praktikují. Byli by hloupí, kdyby se vzdávali svých nezasloužených (u kapoušů) a konjunkturálních (u ostatních vyjmenovaných) výhod. Zisků, renty, dividend, vejvarů, peněz, vydřených z většinové populace. Nebo jak je třeba se dívat na drzou aroganci uznávaného lékaře, který za operaci požaduje padesát a více tisíc na ručku, jinak si, pane, hodně (do smrti?) počkáte?

    Kapitalisté nebojují se zaměstnanci, to by nikdy neřekli. Že platí minimální mzdy a ani se přitom nezačervenají? Že část mzdy nejde přes pásku ale rovnou na ruku? Že všemi způsoby ztěžují založení odborové organizace ve svých firmách? Že zneužívají nezaměstnanosti k tlaku na mzdy? Že okrádají státní rozpočet? Že platí propagandisty v médiích? To přece není žádný boj, to je jejich svaté právo, využít všech tržních i netržních prostředků k získání maximálního zisku. Že to odporuje ústavně zaručeným lidským právům, že to hraničí s kriminálním chováním, to je jim srdečně jedno.

    Těžko lze očekávat, že se nějaká levicová strana bude moci opřít o dělnictvo. To je bohužel zcela rozloženo pivní kulturou, mladí pak sračkovitým dusdus vytím a drogami, všichni dohromady fotbalismem, alkoholismem a konzumerismem kauflandovského typu. Jeho lepší část se snaží podnikat a živnostníci z nich pak automaticky přecházejí k pravici, ta horší část se veze bez jakýchkoliv ambicí a pochopení pro stav společnosti, nejhorší spadla do totálního alkoholismu, drog a bezdomovectví. Tihle řemen pušky na rameno v únoru neobtisknou.

    Z velké části je možné z levicového hnutí odepsat kapouši zkorumpovanou inteligenci, zvláště pak tu elitářskou (popsanou Robejškem), také tu mladou a z bohaté části společnosti pocházející (viz tragická svazácká gymnázia). Zbytek pak po vystřízlivění z iluzí upadá do tenat neziskovek, sluníčkářských fantasmagorií, genderismu, homosexualismu, squaterství či anarchismu, to v nejlepším případě.

    Pokud se ČSSD či KSČM zmátoří, v což těžko uvěřit, bude si muset do programu výše uvedené zásady boje s pravicí a kapouši vtělit, ale kdo jim dnes ještě uvěří? Nové větry ze starých prdelí? To už tu jednou bylo a nedopadlo to dobře, navíc když jakýkoliv reálný pokus o razantní politický boj se zločinným režimem mocensky včas zarazí pravičácká modrácká justice?

    Reálné i když hodně nebezpečné by mohlo být spojení levice s národovci. Ti si uvědomují, že v rýsujícím se paktu kapitalismu a jeho opor (eurohujerství, sluníčkářství, elitářství a pražské kavárny) s islámem jde národu, jeho kultuře i civilizaci o kejhák. Navíc představují zatím alespoň trochu politicky konsolidovanou sílu, což se o dnešní levici říci nedá. A navíc – o toto spojení se dnes uchází i pravicová konzervativní část politiky (Klausové a část podnikatelů), takže se národovci začínají vlevo i vpravo jevit jako žádoucí nevěsta.

    Co je ale jasné je to, že nová levice bude muset vedle tradičních témat, jako jsou sociální otázky, úplný návrat k sociálnímu státu a zastupování chudé a nevyhrávající části populace, nastolit i otázku razantního boje s globalismem a kapitalisty, to zaprvé, a od národovců převzít i neméně razantní boj s islámem, s tímto nebezpečím jednadvacátého století, které se zcela vyrovná tomu nacistickému ze století minulého.

    Pokud ovšem tyhle dvě vyjmenované hydry už nemají vyhráno.

    Při pohledu na části dvou partajních špiček „levicových“ stran



    na mě v prvním případě dýchla atmosféra z jednání dobročinné organizace v Palermu, v druhém případě pak setkání absolventů průmyslové školy sýrařské. Po letech.

    Tihle boj s kapouši nepovedou, jedněm se nechce, jsou s nimi spojeni pupeční šňůrou, druzí to nesvedou.

    Co takhle si zazpívat Pec nám spadla?


    P. S.:
    Lze mi vytknout, že jsem se nezmínil o ANO. To však má program úplně jasný, pragmatický. Připojí se k těm, kteří začnou vyhrávat.



    0 0
  • 11/14/18--00:29: Zeman poskytl Babišovi radu
  • Zeman poskytl Babišovi radu

    © AFP 2018 / Michal Cizek
    14. 11. 2018  Sputnik
    Český prezident Miloš Zeman se v rozhovoru pro televizi TV Nova vyjádřil k údajnému únosu syna premiéra Andreje Babiše na Krym. Podle něj může jít o divokou konspiraci.





    Zemanřekl, že o celé této situaci se dozvěděl v úterý ráno, a proto by nechtěl reagovat jako detektiv-amatér a ptát se, jak je možné, že syn z prvního manželství je údajně unášen na Krym.

    Babiš k tvrzení svého syna: Je to součást scénáře, který mě má zničit a dostat z politiky„Mně to všechno připadá jako divoká konspirace," uvedl prezident pro TV Nova. „Já mám příští týden pravidelnou schůzku s Andrejem Babišem, tak se ho na to samozřejmě zeptám a do této doby se nebudu k věcem vyjadřovat."

    Zeman připomněl, že informace je nejdříve třeba ověřit. „Myslím si dokonce, že pokud něco napíší česká média, kterým nevěřím ani nos mezi očima, je rozhodně dobré nepodlehnout jejich možná právě dezinformacím," dodal prezident.

    Podle Zemana kauza Čapí hnízdo vládu neohrozí. „To by se muselo stát, že by některému politikovi selhaly nervy, což se samozřejmě stát může, v historii už takové případy máme. Jako člověk, který byl třicet let obdobné situaci, mohu pouze Andreji Babišovi doporučit, aby mu ty nervy neselhaly,"řekl Zeman. „Jestli teď ti Jurečkové a další organizují nějaké demonstrace, aniž by se ve skutečnosti vědělo, o co jde, tak je to jenom znak jisté politické ubohosti."

    Portál Seznam Zprávy včera zveřejnil, že syn Andreje Babiše byl údajně unesen na Krym, kde byl držen, aby nemohl vypovídat v kauze Čapího hnízda. Dva roky Babiše mladšího hledala policie, ale našli ho až novináři Seznam Zprávy. V reakci na to předseda ODS Petr Fiala svolal schůzku, na které předsedové opozičních stran vyzvali premiéra Andreje Babiše k rezignaci.



older | 1 | .... | 651 | 652 | (Page 653) | 654 | 655 | .... | 668 | newer