Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Showcase


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 669 | 670 | (Page 671) | 672 | 673 | .... | 683 | newer

    0 0

    17. 12. 2018
    Nabízíme čtenářům fotografie z pokojné demonstrace muslimské komunity, které nebyly zveřejněny v médiích hlavního proudu. Jasně dokazují, jak je to s tvrzeními o nebezpečnosti této komunity pro původní evropskou komunitu a vnášejí světlo mezi množící se nepodložená tvrzení o agresivních záměrek islámské komunity. 



























    Pozn. red. I:D::
    Že by spojené království nebojovalo proti "hate speech" (nenávistným výrokům), že by tamní zákony neznaly "nebezpečné vyhrožování", že by neexistovaly sankce za "popírání holokaustu", že by Spojené království neznalo zločin genocidy - byť ve stádiu přípravy?

    0 0
  • 12/17/18--11:04: Štefan Harabin
  • Stanislav Novotný
    Stanislav Novotný
    17. 12. 2018
    I přijel na oslavu 100. výročí vzniku Československa slovenský prezident Andrej Kiska. Zavítal na Vítkov, hradní dekorování ozdobil. A pak hurá do Lucerny, kde jej neodolatelný Michael Kocáb přivítal coby „našeho prezidenta“.

    Přemýšlel jsem. Čím jsme si komediantské korunování popradského lichváře a bruselského eurohujera zasloužili? A hle: ono je to skryto v písni! Ve slavné šifře mistra Kocába: „Prachy, jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají“. Přes tento magický kód se Kocáb prozpíval až k založení fondu Trend, na jehož konci zůstalo bez zastání 100 000 podvedených akcionářů. No a Kiska? Ten se pod stejným praporem propracoval na Bratislavský hrad.

    Chtivost tak stvořila zástupy nesvobodných služebníků cizí moci, odevzdávačů státní suverenity a schvalovačů vyděračských koloniálních manýr. Zkompromitované eurolidi. A ti se všichni vzájemně vítají, oslavují, sdílejí a plesají.

    A tak není divu, že když někdo hlasitě zvolá, že král je nahý, ba co více, když tak učiní způsobem kvalifikovaným, snaží se jej titíž překřičet, nevnímat, ostrakizovat. Když tak navíc učiní člověk, který byl po léta součástí systému a není to pouze rozhněvaný slepý střelec, umakartový establishment vycítí vždy spolehlivě smrtelné nebezpečí.

    Na Slovensku se jako kandidát na úřad prezidenta objevil bývalý předseda Nejvyššího soudu a ministr spravedlnosti, soudce Štefan Harabin. Nebojácně definuje skutkové podstaty trestných činů čelných slovenských politiků, včetně samotného prezidenta. Chrlí právní analýzy Globálního paktu, Istanbulské úmluvy, vymezuje se jasně vůči uzurpátorství Evropské unie, hájí suverenitu Slovenska, národní svébytnost, rodinu proti genderovým sociálně inženýrským nenormálnostem a podporuje úzkou spolupráci V4.

    I když není prezidentem, možná by si jeho hlas zasloužil větší pozornosti i u nás.


    Stanislav Novotný
    bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií

    0 0

    Mirko Raduševič
    17 12. 2018 Literárky
    Jestli nevíte, kde by se takové území mohlo nacházet, po nápovědě, že je to území proslulé pašováním nejen drog a druhou největší americkou základnou v Evropě Bondsteel, vám jistě dojde, že jde o Kosovo.





    Když zavítáte do Prištiny, uvítají vás na náměstích a hlavních ulicích americké vlajky. Na jednom zdejším sídlišti se můžete vyfotografovat před sochou Billa Clintona a tento bývalý, zde stále populární americký prezident má v Prištině i svůj bulvár. S Američany se v Kosovu dveře netrhnou a tak v minulém týdnu sem rovnou přirazilo 24 obrněných amerických vozidel HMMWV (Humvee). To jen tak, aby nikdo nepochyboval, že zdejší kosovské bezpečnostní síly nezůstanou jen při puškách či lehkém samopalu M27 IAR. Pochopitelně, že se jednalo o zásadnější akci a to, že USA potřebovaly dát světu najevo podporu transformace zdejších bezpečnostních sil na armádu. 

    K tomuto aktu došlo v pátek při hlasování v kosovském parlamentu a výsledek se dal očekávat, když místní Srbové (hnutí Srpska lista) hlasování bojkotovali. Jestliže někdo očekával, že může dojít k určitým střetům, mýlil se. Vědělo se dopředu, že srbský prezident, přestože na jihu Srbska dá povel k pohotovosti a sám zde v místních kasárnách pobýval, není typem politika, kterým by cloumaly emoce. V jeho taktice vůči Kosovu zatím spíše převládá racionální úvaha a snaha o nějakou dohodu. Jeho nejkrajnější reakcí na páteční hlasování o transformaci kosovských bezpečnostních sil byly schůzky v Bělehradě s velvyslanci Ruska a Číny, kteří Vučićovi vyjádřili podporu a nesouhlas s transformací. Tak se stalo, že se v pátek tolik nedělo: Nad Prištinou létala helikoptéra a čtyři obrněné transportéry vojsk KFOR zahradily cestu přes most vedoucí ze severní Kosovské Mitrovice do jižní. Most přes řeku Ibar rozděluje v tomto městě Srby a kosovské Albánce. Ostatně vydatně padal sníh a místní obyvatelé měli s ním značné starosti, že díky tomu šla u mnohých politika stranou.

    K americké angažovanosti je nutné navíc podotknout, že jednoznačně podporuje zmíněnou transformaci, zatímco proti ní se staví jak EU, tak i NATO. To dává reálný pohled na úmysly USA nejen v Kosovu, ale vůbec i vztah Bílého domu k Evropě vůbec.

    Zde jsou vyjádření. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg uvedl, že aliance lituje kroku, který učinila Priština: „Je nám líto, že došlo k tomuto rozhodnutí navzdory obavám ze strany NATO. Severoatlantická rada bude muset znovu přezkoumat svoji angažovanost vůči kosovským bezpečnostním silám.“

    Kosovsko-albánský prezident Hašim Tači, hledaný mezinárodním zatykačem pro důvodné podezření z terorizmu (v letech 1998-9),  přehlíží nastoupenou jednotku kosovsko-albánských "bezpečnostních" sil.

    Evropská unie se s určitým zpožděním vyjádřila, že krok transformace bezpečnostních sil Kosova by měl být učiněn v souladu s kosovskou ústavou. Připomeňme, že kosovská ústava se o kosovské armádě nevyjadřuje a k tomu musí být teprve přijaty nové zákony, k čemuž dal v pátek kosovský parlament signál. Diplomaté EU jako například Johannes Hahn, který je komisařem pro rozšíření, prohlásil pro rakouský rozhlas Oe 1, že by se obě strany měly vyvarovat provokacím a opět začít jednat. Uvedl, že Federika Mogheriniová by měla být aktivní, neboť má ke Kosovu mandát od Rady bezpečnosti.

    Právě Rada bezpečnosti má dnes, tj. v pondělí, zasedat a jednat o transformaci kosovských bezpečnostních sil. Došlo však k neshodě o charakteru zasedání, kdy Západ požaduje zasedání za zavřenými dveřmi a Rusko nevidělo pro tento formát důvod. Pro formování vojsk Kosova se zatím jednoznačně staví USA, Velká Británie a Německo.

    Vše kolem tohoto regionu je o velké hře velmocí a velké přetahované. Kosovo se snaží vstupovat do různých mezinárodních organizací, aby utvrzovalo a vynucovalo si svoji nezávislost (naposledy se neúspěšně pokoušelo o vstup do Interpolu) a naopak srbský ministr zahraničí Ivica Dačić objíždí různé země světa a žádá je o odvolání jejich uznání Kosova, což se mu u některých zemí podařilo. Připomeňme, že Kosovo ze zemí EU neuznalo Slovensko, Kypr, Rumunsko, Řecko a Španělsko.


    Význam transformace

    Nově vzniklá kosovská armáda nemá pochopitelně žádný potenciál, aby ohrozila Srbsko. Zatím disponuje 2 500 muži a Srbsko má armádu kolem 30 tisíc vojáků, navíc daleko lépe vyzbrojenou. Ovšem, kosovská armáda není vyzbrojená pouze lehkými zbraněmi a přičtěme k tomu, že Kosovo má poměrně mladou populaci a tak disponuje velkou zásobárnou mladých rekrutů. Kosovo není členem NATO, ani se o tom zatím neuvažuje. Je zde ale jiná okolnost, na kterou upozorňuje známý srbský vojenský expert Miroslav Lazanski: 
    „Kosovští Albánci nejsou vůbec hloupí, aby spěchali na sever Kosova. Bude postupně docházet k občasným incidentům. Kosovští vojáci budou patrolovat po celém území i na severu (zde je srbská menšina) a budou provokovat svým označením kosovské armády, což v jistém smyslu pro Srby je ´červeným znamením´. Jistě se nemýlím, když uvedu, že jsou zde přítomní také američtí experti pro propagandu a psychologický boj. Stačí se podívat na to, jak jsou kosovští vojáci cvičení. V kosovských jednotkách jsou rovněž američtí důstojníci, kteří mluví jak anglicky tak albánsky a těch zde není málo. Ve své přípravě nejsou vůbec naivní. Když dosáhnou počtu pěti tisíc, budou to již dost silné dvě brigády a jejich cílem je etnicky čisté Kosovo.“

    Nejde ovšem jen o etnické záležitosti. Na severu Kosova se nachází v enklávě srbské menšiny přehrada s vodní elektrárnou. Jde o strategický objekt, neboť voda slouží nejen k výrobě elektřiny, ale především je to zásobárna pitné vody a používá se k zavlažování. Koncem září se zde kosovský prezident Hashim Thaçi projížděl pod ochranou bezpečnostních sil na člunu a vyprovokoval místní Srby k demonstrativnímu pochodu (viz ).

    Albánská vlajka nad kosovskými a albánskými vojáky při společném cvičení připomíná pozdě probuzený velkoalbánský nacionalizmus, provázený etnickými čistkami.


    Srbsko bude bránit sever Kosova

    Vzhledem k vážnosti situace obrátil se srbský prezident Aleksandar Vučić k národu v mimořádném projevu, který sledovali obyvatelé severní části Kosovské Mitrovice na náměstí v televizním přenosu. Vučić uvedl, že jej velmi potěšilo, že v reakci na vyvěšení amerických vlajek kosovskými Albánci, Srbové vyvěsili své trikolory. Z delšího projevu s je významná část, kde srbský prezident upozornil představitele Kosova, že Srbsko bude sever Kosova bránit: „Máme dost sil, abychom Srby na severu ochránili. Jakékoli zneužití kosovského vojska a jeho vstup na jemu zakázané území (tj. sever Kosova, smí sem pouze KFOR – pozn. red.) podle dohody Srbska, NATO a bez povolení místních obyvatel se nesmí uskutečnit. Vstup na sever Kosova je zakázán! Jestliže bude zákaz porušen, disponuje Srbsko dostatkem svých sil, aby severní část Kosova ubránilo. Srbsko se nezřekne své trikolory a své hrdosti.“

    Po neklidném pátečním dnu přišel v sobotu se svým oficiálním vyjádřením americký State department s tím, že jakákoli vojenská operace na severu Kosova musí být konzultována s KFOR.

    Připomeňme, že dnes zasedá k situaci v Kosovu Rada Bezpečnosti a na ni v Bruselu naváže takzvané jednání „tři plus tři“, což jsou rozhovory tří prezidentů a tří premiérů. Budou zde premiéři Albánie, Bosny a Hercegoviny, Makedonie a prezidenti Srbska, Černé Hory, Kosova.

    Pochopitelně neočekávejme převratná rozhodnutí nebo dohodu. Spíše jde o uklidnění situace a upozornění Srbska a Kosova, aby začaly znovu mezi sebou jednat pod patronací EU.

    - - -



    0 0

    18. 12. 2018
    Nová republika si dovoluje svým čtenářům doporučit zajímavou četbu z per, či spíš z klávesnic, našich autorů  - spisovatelky Lenky Procházkové a básníka Karla Sýse. 



    Blahoslavená žízeň 
    (fotografie František Dostál, verše Karel Sýs)

    ...Stala se jím letos na podzim vydaná kniha s verši básníkovými, nad nimiž nakukujeme do špeluněk a výčepů, do tváří lehkonohých pinglů a skalních štamgastů, za výstřih servírky a pouze ne mezi účtenky. A jistě, také slavná EET se dá zachytit aparátem, ale neřekl bych, že se Mistr Dostál zrovna o to někdy snažil. Ostatně není již dvacátník, dělá fotky drahná léta a začínal s tím v časech, kdy se o žádné elektronické evidenci ještě nemohlo vědět. Natož pak mluvit - nade stoly hospod. Ostatně by podobné pábení nebylo tím pravým ořechovým, anebo já o tom pochybuji......

    ….Snímků, a to výhradně černobílých, najdeme v publikaci celkem 78 a v nich zakleté slastné polibky i „chlast“. Slovo mají taky biliár a lízaný mariáš. Méně tanec; zato žhnoucí hroty cigaret ano (ač se proti nim nyní brojí). V knize objevíme neméně než čtvero „tahacích“ harmonikářů i se songy na rtu, dojde i na nějaký ten gáblík a řeči lidí jako bychom slyšeli. Vidíme pak do místností, ještě než se pouklidí, a prohlížíme si fasády. Tady sedí pes a zde je na člověku patrná obezita. Je-li někdo falešný, je to vždy také člověk, nikoli foto; nicméně i faleš lidská mizí s každým douškem. A chcete spatřit zlatou Prahu, anebo do sebe házet taky pitivo krapet tvrdšího charakteru? Žádný problém.


















    „Včas zazdít prcka, 
    to je oč tu běží

    vhodnějších rozkoší nalezneš stěží,“
    píše Karel Sýs a pokračuje: 
    „Je třeba vyříkat si všechno smutné

    než vyjdou kalhotky nad obzorem sukně.“
    Ale je to pivo, co zde vítězí nad miliskováním i „nebezpečnějšími“ nápoji, a ostatně: 
    „Každý lok může být poslední

    každému opadne pěna dní.“
    (Ivo Fencl, Literární noviny)

    - - -


    Slunce v úplňku 
    (Lenka Procházková)

    Román o Janu Palachovi zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek našich národních dějin – šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Děj románu začíná příjezdem sovětských tanků 21. srpna 1968 a podrobným líčením Palachovy činnosti a prožitků v prvním týdnu okupace. Na postavě studenta Filozofické fakulty zachytila autorka vzepětí celonárodního odporu proti okupaci, hluboký prožitek naděje, solidarity, ale možná i iluzí o vzdoru vůči hrubé síle a danépolitické „realitě“. Po nečekaném úspěchu celonárodní rezistence však přichází po několika dnech faktická kapitulace tehdejších politických vůdců v podobě podpisu tzv. moskevského protokolu. Jejich postoj způsobí postupnou deziluzi, je předzvěstí prohry, dalších osobních kapitulací, nastupující normalizace…

    Autorka sleduje příběh Jana Palacha i v následujících měsících, přičemž kombinuje prosté líčení s fiktivními deníkovými zápisy. Čtenář je tak svědkem Janova zářiového pobytu ve Francii, návratu domů přes Mnichov, postupného odcizení ve vztahu k přítelkyni Evě, ale zejména jeho vnitřní snahy zůstat věrný sobě samému a vytrvat v odporu. Posledním velkým protestem proti novým pookupačním poměrům se v roce 1968 stala listopadová stávka vysokoškolského studentstva. Za podmínek cenzury tisku a šířící se rezignace však nemohla dosáhnout žádných cílů, a teprve po ní dospívá Jan Palach postupně k rozhodnutí, že pro něj jediný způsob, jak pokračovat v boji, je vyburcovat národ vlastním sebeobětováním.

    Výsledkem je neobyčejně čtivý strhující příběh, jakýsi moderní hrdinský epos, který zaujme především mladé čtenáře. Knihu však ocení i Janova generace, protože je to první román, který byl o studentech a jejich statečnosti během srpnové invaze a pak při vysokoškolské listopadové stávce napsán. Jména a nastíněné charaktery vedlejších postav (Janových kolegů, kamarádů, všetatských sousedů atd.) jsou však z pochopitelných důvodů fiktivní. Jména a charaktery politiků jsou autentické, stejně tak i chronologie a zvraty srpnových událostí.

    Součástí knihy je Dodatek, v kterém autorka ozřejmuje své oficiální i neoficiální prameny a zamýšlí se nad klíčovou otázkou o skupině dobrovolníků. V Dokumentech je kromě fotografií zařazen i text výzvy Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, který je v příběhu několikrát zmiňován.

    - - -

    AMERIKA 
    (grafika Kamil Lhoták, verše Karel Sýs)



    - - -


    Viva la revolución 

    (divadelní hry Lenky Procházkové)

    Překlad španělského titulu této knihy Ať žije revoluce! lze pokládat za ústřední téma všech ve svazku otištěných dramat. „Revoluce“ hraje roli již v Procházkové komorních hrách, jejichž hrdinky – v některých případech i hrdinové – se snaží vymanit ze zavedených stereotypů (to se týká her Léčba šokem, Cizí žena, Milostiplná, Stará Bela, Mafián a Komár, ale též her Exitus a Kain nebo Ábel?). Revoluci coby obrat mocenských poměrů pak reflektují především dramata Čtyři ženy Alexandra Velikého znázorňující „slabé místo“ Alexandrových výbojů, Rozhovor v Moskvě a El Comandante související s okupací Československa v roce 1968, zatímco v ostatních zde předkládaných dílech je revoluce traktována spíše jako ironický nebo dokonce hořký výsledek úsilí o společenskou změnu: Ať žije fronda! „dramatizuje“ intriky šlechty z Dumasových Třech mušketýrů, Celebrita a Viva la Revolución! zachycují jisté zklamání ze sametové revoluce v roce 1989.







    0 0

    Václav Umlauf 
    18. 12. 2018   E-republika
    Korporátní fašismus postupně ničí klasický liberálně demokratický stát. Nyní se našel nový způsob barevných revolucí a majdanů prováděných přes mezinárodní organizace. Ty jsou velmocensky manipulovány jako každý jiný spolek.


    Shrňme nejprve fakta. Ve dnech 10 až 11. prosince 2018 se v Makkáreši (Maroko) sešlo ze 193 zemí OSN dohromady 164 zemí, které podepsaly Globální pakt o migraci. Podívejte se na českou stránku OSN o paktu vytvořenou v září, kde najdete hlavní důvody vzniku paktu. Prozatím 9 zemí řeklo, že pakt v této podobě nepodepíše a jsou to hlavně země střední Evropy (Maďarsko, Česko, Slovensko. Rakousko, Švýcarsko, Polsko). 

    Postoj české vlády byl znám od 15. listopadu. Vláda ve stanovisku nenašla jasné rozlišení mezi legálními a nelegálními migranty a také podle Česka v dokumentu chybí prohlášení, že nelegální migrace je nežádoucí jev. Zajímavý je postoj USA, o kterém naši presstituti mnoho nepíší. USA se jako jediná země světa odmítla zúčastnit i úvodních přípravných prací a zcela pochopitelně pakt odmítla podepsat. Zdůvodnění je jednoduché: Američané si nenechají od nikoho předepisovat, koho do země vezmou a koho ne.

    Hlavní světový výrobce uprchlíků, který má u hranice s Mexikem dětské koncentrační tábory, odmítá tento pakt na sto honů. A dále ho odmítají země střední Evropy, které tvoří křižovatku uprchlických cest. To se ukázalo při nedávné krizi, kdy migrační cesty šly přes Řecko a Balkán až do Německa. Viz naše tematické číslo z roku 2015 (O uprchlících, racionálně). Skokový nárůst uprchlíků v Evropě jde zejména z těch zemí, které USA a EU rozvrátily skrze podporu terorismu a barevné revoluce (Sýrie, Irák, Libye, Afghánistán). Statistiky pro EU to ukazují jasně.


    Jak jsme psali v našem tematickém čísle o uprchlících, v první vlně do Česka nikdo nešel. Do zchudlých zemí střední Evropy daných jako koloniální výspa Západu se nemá cenu stěhovat. To je jako jít z deště pod okap. Také se nemluví o emigraci z vylidněného Pobaltí, odkud utekla prakticky kompletní mladá generace na Západ. Politické elity pobaltských zemí vsadily na bankovní zlodějny a na gigantické praní peněz (viz skandál s Danske Bank), dále na militarizaci a na válku proti Rusku. Elity z toho výborně žijí a mohou v klidu propagovat nacionální fašismus, který zde historicky vládl během Druhé války. Navíc tyto elity mohou utiskovat jménem takto zavedeného výjimečného stavu zbytek populace, zejména těch občanů, kteří u nich mluví rusky. Dále se nemluví o emigraci ze zbankrotované a fašizující Ukrajiny, kde Západ provedl zatím poslední verzi barevné revoluce ukončené svržením legálně svolené vlády. Tito ekonomičtí vystěhovalci jsou vítáni v EU, protože tvoří laciný rezervoár kvalifikovaných pracovních sil. Takže rozlišme mezi ekonomickou emigrací a uprchlickou migrací, abychom nedopadli jako poslankyně Šojdrová, která nezná rozdíl mezi sirotky a osobami bez doprovodu. V 60. a 70. letech přišly na Západ miliony ekonomických imigrantů, především z bývalých evropských kolonií v Africe a v Asii. A ti dnes tvoří páteř Francie, Německa nebo skandinávských zemí. Takže nebavme se o imigraci, která byla, je a bude. A v Evropě bez ní vymřeme.

    Korporátní fašismus v akci


    Bavme se o tom, kdo migraci potřebuje jako politický nástroj a proč. Příkladem je zmíněný postoj USA, které destabilizují v posledních letech celý svět. USA nyní rozpoutaly další kolo studené války tím, že jednostranně vypověděly základní odzbrojovací smlouvy s Ruskem. Příklad humanitárního bombardování Jemenu je naprosto otřesný. USA, NATO, Izrael a vládní řezníci ze Saúdské Arábie v této zemi právě nyní cíleně masakrují celou generaci dětí. Mimochodem, Izrael odmítl podepsat pakt ze stejných důvodů jako USA. Kdo tedy na paktu profituje a v čím zájmu se tato agenda tlačí?

    Marx v linii klasických politických ekonomů 19. století popsal vznik kapitalismu velice jednoduše, a to uzavřeným kruhem cirkulace kapitálu. Máte prachy, postavíte fabriku, odřete dělňasy, akumulujete kapitál a koupíte další fabriku, abyste mohli dělat totéž a pořád dokola. Problém současného neoliberálního systému je v tom, že hlavní korporace jsou bohatší než celé státy. Jejich „podnikání“ je založené na tom, že nechtějí v jednotlivých státech platit žádné daně. Podívejte se na graf výběru federální daně korporací v USA v tomto století.


    Jak sami vidíte, historicky největší snížení daní korporacím časově odpovídá letům uprchlické krize a kryje se s epochou nastupujícího fašismu a hospodářskou krizí před Druhou světovou válkou. Naopak epocha amerického socialismu znamenala pro korporace peklo, protože musely platit do státního systému a podporovat lidí, kteří na ně dělali. Jak vidíte, tak byly doby, kdy nejbohatší korporace odváděly státu 90 % zisku. V roce 2013 jsme psali, že Apple platil ze zisku 36,8 miliard dolarů daň 1,9 %. Korporace dosahují prakticky nulového danění skrze lži a podvody. Převod sídel do daňových rájů a manipulace se ziskem vykazovaným jako investice se děje na úkor zemí, kde se buď daný výrobek vyrábí nebo nakupuje.

    Takže korporátní fašismus nyní vesele kvete. Několik klanů ovládajících nadnárodní koncerny si rozděluje 50 % bohatství zeměkoule a v žádném případě jim to nestačí. Daně už stejně skoro neplatí, tak proč potřebují pakt o migraci? A co vlastně chce jedno promile lidstva dosáhnout tlakem na zkorumpované politiky v národních státech?

    Akumulace kapitálu jednoho procenta běží globálně a brzdou je národní stát


    Psali jsme o smlouvách typu TTIP a CETA, najděte si příslušná hesla. Cíl jednoho promile je úplně jednoduchý. Je třeba vytunelovat národní stát, kde pořád ještě platí normální zákony a kde se platí ten poslední drobek korporátních daní. Pak se z celé zeměkoule udělá jeden neoliberální krmelec, kde budou suroviny zadarmo a kde bude cirkulovat bez omezení nejen kapitál jako dnes, ale také otroci - bez omezení a bez hranic. A jsme u modelu koloniálních válek na způsob Sýrie, o které dlouhodobě píšeme.

    Západ a wahhábistické arabské země rozvrátily Sýrii kvůli ropovodům. Evropa nyní bojuje proti teroristům, které ale v Sýrii dodnes podporuje. A my, normální lidičkové, se podělíme o uprchlíky. Stejně tak je planeta ničena globální politikou koncernů s fosilními palivy. Ti mají monopol na energie a nedovolí nikomu systematicky vybudovat lokální ekonomiku s nezávislými zdroji energie. A milióny klimatických uprchlíků daných globálním oteplováním máme zase přijmout my sami, tedy těch 99 procent občanů v klasických státech. Jedno promile nikoho přijímat nebude a „jejich země“ zvaná USA také ne. A tato celkem nemalá skupina 99 % obyvatel již vinou jednoho procenta přišla o sociální stát. Nyní se jí kradou důchody, sociální a zdravotní pojištění. Ne všichni jsou stejně pitomí a spokojení jako u nás, viz hnutí žlutých vest ve Francii.


    Nový typ globálně prováděné barevné revoluce


    Takže se vraťme k paktu o migraci. Je právně závazný, nebo ne? Globalisté tvrdí, že je nezávazný a že jde jen o humanitní gesto. Nacionalisté a obránci národního státu tvrdí, že jde o trojského koně, jak obejít suverenitu státu. Rozhodování o klíčových záležitostech se postupně přenese na nadnárodní organizace, které manipuluje jedno procento vyvolených globalistů. Moje pozice tomu odpovídá. Viz předešlé argumenty a hlavně uvedené statistiky uprchlíků dané ničením států jménem nového kolonialismu. Další způsob tunelování suverenity se má udělat přes doložku tzv. „arbitrážních tribunálů“ v případě smlouvy TTIP. Zkrátka, jedno procento ničí planetu. A my máme být ti pitomci, kteří po útěku nenažranců z hospody a po příchodu hospodského zaplatíme účet. I o tom jsem už psal, viz fejeton nazvaný Dopis bývalým kámošům od modrých strak.

    Neplacení daní a další zlodějny typu hypotéční krize a proxy-válek ukazují, že spravedlnost má v neoliberalismu třídní charakter pro jedno procento. Tito vyvolení stojící mimo zákon žádný stát nepotřebují, jen zdroje surovin zadarmo a globální masu otroků. Jak jsem psal, naopak chudí lidé a střední třída potřebují stát a hlavně sociální stát (Pálení peněz střední třídy na korporátní svatbě). Proto korporátní fašismus postupně ničí klasický liberálně demokratický stát. Nyní se našel nový způsob barevných revolucí prováděných přes mezinárodní organizace. Ty jsou velmocensky manipulovány jako každý jiný spolek. Viz dopingové aféry a současná politika Trumpa. Ten veřejně prohlašuje, že bude podporovat jen ty organizace, které přímo a jednoznačně makají pro zájmy USA. Obama vyznamenaný Nobelovou cenou míru vedl nejvíce válek v celé historii USA a tuto politiku dělal mnohem diskrétněji. Trump jako normální podnikatel jednoho procenta už žádné zábrany nemá a říká to nahlas.


    Jak ziskovky organizují právní Majdan


    Příklad kvalitní neziskovky je Oxfam, který během posledních let změnil politiku. Kvůli masivní bídě vyvolané ve světě neoliberalismem začal kritizovat nihilismus jednoho promile, kterému dnes patří polovina produkovaného bohatství zeměkoule. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Na tuto organizaci praskly „aféry“, které jsou nevyhnutelným důsledkem stále většího náporu na práci velkých humanitárních organizací. Bída je stále větší, korporace kradou stále více, státy stále více chudnou a svět je na tom stále hůře a hůře. A navíc chybí kvalitní dobrovolníci, proto je větší riziko chyb. Stačí se podívat na zamaskované aféry a na svinstvo, které občas provádějí mizerně placené Modré přilby OSN v oblastech konfliktů. A máme jiné neziskovky, např. Člověk v tísni, které nejprve fungovaly slušně. Ale pak se mnohé z těchto organizací staly vládními agenty. Mladí v těchto „ziskovkách“ pracovali ze začátku z nadšení, pak nutně vyhořeli. Nic jiného než sociální práci neumějí a jsou ve středních letech, kdy potřebují živit rodiny. Takže nastoupili do propagandistického kolotoče zvaného „Soroš“, který roztáčí soukolí globálního neoliberálního kapitalismu pro jedno procento.

    Tento typ ziskovek přímo bere peníze od státu a dělá jeho propagandu. Je zajímavé, že od těchto organizací zaznívá stoprocentní podpora paktu o migraci. Mnohé z těchto organizací na Západě také pomáhaly z humanitárních a jiných důvodů pašovat hlavně z Libye uprchlíky do Evropy. Přitom neměly žádný problém se spojit s pašeráckými bandami, které z tohoto kšeftu spokojeně žijí dodnes. Jistěže to spousta z těchto aktivistů dělala i ze skutečných humanitárních důvodů, protože zde umíraly stovky lidí. Ale my se bavíme o vládním lobbingu ziskovek. A jsme u podstaty problému. Barevná revoluce neoliberálních globalistů potřebuje obejít státy a nechat vládnout v „humanitárních otázkách“ prodejné a koupené ziskovky. Ty tlačí agendu jednoho procenta. Tuto agendu provozují legislativní formu barevné revoluce, která má vytvořit v demokratických zemích stav právního nihilismu. A prostě a jednoduše se má udělat v normálních státech něco na způsob právního Majdanu. Co to znamená v praxi?


    Začarovaný kruh rozkladu a násilí


    Uprchlíci a migranti jsou a budou, protože Západ rozpoutal další kolo studené války. Aby se zničil zbytek demokratického systému, je třeba postupně vytunelovat legislativu. A k tomu se hodí prodejné ziskovky, které místo přímé pomoci chudákům dělají prodejnou politiku pro jedno procento. Proto jsem dal příklad Oxfamu, který toto svinstvo dělat nechce, a jistě se najdou i další organizace. Další lobbing běží skrze organizace typu OSN a má podobný charakter, jako měl mafiánský kapitalismus za Klause a spol. Lidé byli oděni do sametu a měli velké ideály provozované cinkáním klíčů, což je OK. A stejně tak nikdo chce, aby mu před vraty umíraly děti uprchlíků. Nejsme přece jedno promile, kterému toto zvěrstvo nevadí a pilně organizuje válečný obchod s bídou a smrtí.

    Takže cinkáme a máme ideály. Pak přijde druhé kolo, což je krize daná lokální koloniální válkou, viz statistiky migrace do Evropy. Na příliv zbídačelých uprchlíků musely státy nějak reagovat, což udělala každá země po svém. Od masové legalizace uprchlíků ve Švédsku a v Německu až po striktní politiku Maďarska. A nyní přišlo třetí kolo, a to je rozvrat demokracie. Přes uprchlíky se to povedlo jen částečně, protože mnohé země, například střední Evropy, zavedly protiimigrační politiku. Je to pochopitelné. Malé země střední Evropy žádný rozvrat ve světě přímo nedělaly, jen jako členové NATO. Proto nechtějí být hlavními obětmi celé aféry kvůli své geografické poloze.

    A po cinkání a vlně uprchlíků přišlo třetí kolo, které stojí za zmínku. Ziskovky mají v krizi za úkol zavést globální světový pořádek v „humanitárních otázkách“. Všimněte se rozdílu v agendě. Normální neziskovky mají za hlavní věc, že pomáhají konkrétním lidem v humanitárních problémech. Proto mají plné morální právo požadovat od nás příspěvky na jejich činnost. Ziskovky dělají jako hlavní řemeslo humanitární lobbing. To jim nikdo z nás platit nechce, protože není vůl. Proto se ziskovky nechají platit od státu, který si politicky koupilo jedno procento. Jak je vidět, mezi neziskovkami za ziskovkami je zásadní rozdíl. Místo „trpícího Nováka“ vznikl „problém s legislativou“. A nyní je jasné, jak poběží majdan ziskovek prodaných do žoldu jednoho promile. Slušná neziskovka se zvedne a nahlas označí viníky světového neoliberálního bordelu válek a klimatických změn. To ale neudělá, protože by nikdy nedostala hlavní peníze na činnost. Takže i slušné neziskovky budou zticha, aby mohly alespoň trochu pomáhat. Viz například jejich mlčení ohledně Západem spoluorganizované genocidy v Jemenu. Ale mlčení slušných neziskovek nepřímo podporuje celý lobbistický cirkus ziskovek. Humanitární majdan vedou placení aktivisté, což jsou ziskovky v neoliberálním žoldu. Jejich úkolem je postupně zavést paralelní legislativu, která nakonec vytěsní zákony platné v jednotlivých státech. Jak se taková věc dělá? Přes ideologizaci normálních tragických událostí, jako jsou uprchlíci a násilí na nevinných a slabých.


    Gender, Istanbulská úmluva a technologie globálního majdanu


    Schválně jsem nechal tzv. Istanbulskou úmluvu až nakonec, protože je nejméně důležitá. Vlastně jde o interní cirkus v katolické církvi. Tato úmluva platí na rozdíl od migračního paktu jako zákon, protože Česko ji podepsalo v roce 2016. Proč je kolem ní cirkus až dnes? Protože je násobený sporem o uprchlíky, což je agenda právního majdanu provozovaného ziskovkami. Debata běžela nedávno v katolické církvi, viz spor Piťha, Duka, Halík a spol. Ale biskupové a jejich pravicová kolaborace plus problém restitucí dostaly církev na okraj společnosti. Takže hádky hodnostářů a výměna názorů v tomto společensky a politicky provařeném spolku už málokoho v Česku zajímá, kromě korporátních presstitutů a lovců senzací.

    Gender patří do kategorie sociálního popisu reality. Kovář potřebuje kladivo a sociální vědy pracují s pojmy. Ale pak vezmete pojmy a uděláte z nich ideologii, což je nástroj třídního boje. Tak definuje ideologii Marxova první a proto nejdůležitější analýza ideologie. Antonio Gramsci k tomu dodal další důležitou kategorii, kterou dnes jedno procento se ziskovkami ovládá globální agendu, což je „kulturní hegemonie“. Tak to vezměme na závěr celé v Marxově schématu kruhové akumulace kapitálu pro jedno procento. Máme problém s uprchlíky, s terorismem a s násilím na bezbranných lidech v našich zemích. Proč? Protože jsme rozvrátili jejich státy. Za jedno procento mohu odpovědně prohlásit, že na tom výborně vydělalo. Zbrojí se o sto šest, tuneluje zbytek sociálního státu v západních demokraciích, máme studenou válku, ničí se legálně opozice jménem „fake news“ a „nepřátelských webů“. Putin a Rusko jsou diabolizovaní stejně jako židé a komunisté za Goebbelse. Tak fajn, demokracii v klasických západních státech úspěšně rozkládáme a hezky na tom vyděláváme. Ale teď je potřeba položit mlhu na celý systém destrukce demokratického státu. A navíc je třeba vytunelovat legislativu daných zemí ve prospěch nadnárodních společností. Daně už málem neplatí a teď je třeba, aby stát fungoval jako u nás, to znamená jako politická divize Agrofertu. Až na to, že ANO-Agrofert je spíše národní spolek a proto globalisté připravují zdejší antibabišovský majdan. Ale zpět k tomu mlžení korporátek. Jak se dělá globalistický majdan v západním typu státu?

    Majdan jede skrze vytvoření umělého problému, který dostane ideologickou funkci v třídním boji vedeném skrze princip kulturní hegemonie. Babiše mohli zavřít za aféru s Kalouskovými dluhopisy, ale to by museli zavřít málem celé jedno procento české mafiánské a podnikatelské oligarchie. Ti si převedli podnikové dluhopisy na sebe stejně jako Babiš. Viz náš článek Česká cesta ke korporátnímu fašismu. A neoliberální spravedlnost v Česku je jako všude jinde daná na základě zájmu určité třídy. Takže běží zástupná aféra šitá na Babiše, která se jmenuje „Čapí hnízdo“ a „EU-dotace Agrofertu“. Mimochodem, tím EU ukázalo, jak funguje neoliberální dotační socialismus pro jedno procento vyvolených.

    A nyní zpět k podobné kauze zvané „uprchlíci“. V ideologii neřešíme konkrétní uprchlíky ze Sýrie, ale anonymní „syrské sirotky“. A jménem tohoto ideologického konstruktu provozujeme majdan v právním systému, děláme trojského koně pro globalisty a tunelujeme legislativu přes mediálně vynucovaný pakt o migraci. Samozřejmě, že jsou v Sýrii sirotci, které za mé daně primárně vytvořili Západem podporovaní teroristé a částečně i Asadova armáda a její spojenci. Jenže tito reální sirotci se z pochopitelných důvodů nedostanou ani kilometr z města, kde žijí. A tam se o ně starají slušní lidé, kterých je v Sýrii dost a dost, navzdory válce a kanibalům podporovaným Západem a placeným Saúdy. Ale tito lidé a jejich slušnost Šojdrovou a spol. nijak nezajímají. Jak jsme viděli ve schématu, žoldnéři korporací vezmou reálný problém, ten změní na ideologický konstrukt a pak z něj vytvoří mediální simulákrum pro třídní boj. Pomoc uprchlíků se změnila na prosazení nové legislativy a tento majdan se veřejnosti prodává pod heslem „syrský sirotek“. Ideologičtí žoldnéři a ziskovky pracují s ideologickým nástrojem zvaný „sirotek“. A korporátní sirotek Kalousek se k tomuto majdanu v pohodě přidá, i když byl předtím Tibeťanem.

    Podobně nyní funguje termín „gender“. Ten má po kritické analýze platné použití v sociologii, ale nyní se stal nástrojem ideologického boje. A ideologický boj je zápas tříd o nadvládu nad produkcí bohatství ve společnosti. Tato nadvláda jednoho procenta se prosazuje skrze nenápadně zaváděnou paralelní legislativu. Tu tlačí ziskovky nepřímo financované koupeným státem a přímo financované skrze globalisty a jejich projekty. Tyto „humanitární organizace“ pochopitelně ani nenapadne, aby pomáhaly sirotkům v Sýrii. A vítězný Asad není tak pitomý, aby si tam tyto agenty Západu pustil. Ziskovky mají za úkol vytvářet simulákra sirotků jako ideologického prostředku pro třídní boj u nás, a ne v Sýrii. Takže pravicoví hodnostáři v církvi dělají cirkus na druhou, což osobně považuji za dvojnásobně tristní. Celý humbuk kolem Istanbulské úmluvy jen vytváří další dodatečnou kouřovou clonu nad mocenským (a tedy třídním) bojem o kulturní hegemonii a mocenské pozice.


    Majdan ziskovek a mediální cirkus obluzených romantiků


    Nyní je jasný celý cirkus, proto uzavíráme kruh akumulace kapitálu a politické moci jednoho procenta. Kvůli protlačení paralelní legislativy a právního nihilismu bylo jako nástroj použito ideologické simulákrum zvané "gender" a „syrský sirotek“. Faktické uprchlíky z námi rozvrácených zemí jsme změnili na legislativní problém. Romantici pak mohou vesele plakat, protože reální sirotci zmizeli. Zbyl po nich ideologický kapesník a vzrušená Pražská kavárna. Totéž platí pro Istanbulskou úmluvu. Tam je to ale trochu složitější, protože selektivní násilí na ženách byl a je doložený historický a sociologický fakt. Článek o genderové kastraci střední třídy se jmenoval Korporátní miškaři a globální kastráti. V tomto článku jsem polemizoval s nebezpečným trendem ideologizace sexuality. Gender jako ideologická zbraň slouží fašistickým zájmům globálního jednoho procenta nebo jednoho promile tím, že pomocí koupených nebo zblblých ideologických kastrátů vytváří novou podobu mentálního útisku.

    Ale nyní máme v zemích Západu houfy mladých uprchlíků, kteří prošli peklem války a mají úplně jiné hodnoty. Takže vynechejme zločiny, které páchají a které nejprve a zásadně páchal Západ na nich samotných. Takže toto násilí zcenzurujeme a také zcenzurujeme násilí vytvářené systémem ožebračování lidí. Pak jako kouřovou clonu vytvoříme ideologickou (pozor, ne sociální!) kategorii genderu a „násilí na ženách“. A máme obdobu „syrského sirotka“, nyní zvanou „gender“. Toto simulákrum nyní vesele řádí hlavně v katolických kruzích kněžských celibátníků. Ale jak říkám, naštěstí tvoříme naprosté ghetto. Takže už nemůžeme ani kvalifikovaně škodit tím, že propagujeme kulturní a ideologické nástroje pro hegemonii jednoho procenta. Ale Američané po nedávných brazilských volbách dobře vědí, že náboženští fundamentalisté všeho druhu jsou klíčová část systému tzv. „jednopoložkových voličů“ (Single-issue politics). Proto je třeba mít tuto náboženskou partu s klapkami na očích v záloze. Třeba se bude jedno procento zase pokoušet o privatizaci českého zdravotnictví a zase se pokusí rozkrást důchody. Pak se vytáhne „sirotek“ a „gender“. Všichni budou skákat jako utržení z řetězu a mezitím se rozkradne zbytek sociálního státu a jeho legislativně daná suverenita. A tom to je.

    0 0

    Docent Radim Valenčík
    Radim Valenčík
    18. 12. 2018 blog autora
    Odborník na ústavní právo prof. JUDr. Jan Kysela, Ph.D., DrSc. poskytl 16. prosince Lidovkám rozhovor, který svědčí o tom, že se u nás šíří určitá psychická porucha, kterou nazývám demencí ze slouhovství. Pokusme se zamyslet nad tím, co vlastně ve svém rozhovoru říká.

    "Svrchovanost je dost neurčitý pojem politické teorie. Pokud bychom k němu měli přiřadit právně uchopitelný význam, nabízí se svrchovanost ve smyslu mezinárodního práva. Ta obnáší nezávislost daného státu jako rovného partnera jiných států. Jednání proti svrchovanosti znamená, že jednáte tak, aby váš stát přestal být nezávislý a podřízený jiné moci, na kterou nemáte vliv. Proto se vedl spor, jestli Václav Klaus, který odmítl ratifikaci Lisabonské smlouvy, chrání suverenitu České republiky, když ji nechce učinit součástí integrované EU."

    K tomu otázky, které si patrně položí každý normální člověk:
    1. Jsme rovnoprávný partner těch států, které považujeme za spojence?
    2. Je povinností prezidenta, ale třeba i takových institucí, jako je BIS, chránit v rámci svých kompetencí rovnoprávnost postavení našeho státu i vůči jeho partnerům či spojencům (které náš stát deklaruje jako své spojence či partnery a se kterými mám významné smlouvy)?
    3. Jsme či nejsme v současné době pdřízeni (a v jaké míře) jiné moci, na kterou nemáme jako stát dostatečný vliv (který by zaručoval naši suverenitu)?
    Určitě to není tak transparentní, jak si Kysela představuje. Nad touto jeho větou ovšem zůstává rozum stát: "Jednání proti svrchovanosti znamená, že jednáte tak, aby váš stát přestal být nezávislý a podřízený jiné moci, na kterou nemáte vliv."

    Ono to při jakémkoli výkladu nedává smysl. Kysela podle mě chtěl říci asi toto: "Pokud jsme podřízeni jiné moci (například EU, NATO) a je to náš spojenec či partner, což se pozná podle toho, že na tuto moc máme určitý vliv (existují nějaké formální instituce, prostřednictvím kterých si tento vliv můžeme uplaťňovat), pak jednání proti této formě podřízenosti, které zdánlivě vypadá jako snaha o svrchovanost (viz příklad Klausova odporu proti Lisabonské smlouvě), v podmínkách, kdy hrozí, že toto vymanění se z této formy podřízenosti bude znamenat to, že se dostaneme do podřízenosti jiné moci (třeba Ruska), na kterou vliv nemáme, může znamenat jednání proti nezávislosti."

    Toto věta už určitý smysl dává, na rozdíl od té, kterou uveřejnily lidovky. Svědčí ovšem o fenoménu, který nazývám demence ze slouhovství. Tou začíná být postižena část populace (někdy bývá označována jako tzv. sluníčkáři), která se rozhodla dělat kariéru v roli figurek současné globální moci a jejích slouhů. Normální člověk se při jednání s partnery řídí doporučením, které rád připomínal Zdeněk Mahler: "Já pán, ty pán." – A pokud se tak někdo ke mně nechová, ale místo toho mě někdo straší nějakou jinou mocí, pak se prvně zeptám, zda to nedělá proto, aby mě zbavil svrchovanosti, aby mě dostal do podřízeného postavení a aby mě okrádal či jinak zneužíval.

    Podívejme se na další výrok, který nese syndromy demence ze slouhovství:
    "Jde o to, jestli takové vyjadřování prezidenta je zcela mimoběžné s velezradou, anebo ne. Mám pocit, že to mimoběžné není, pokud to zařadíme do širšího souboru výroků. To může být i kauza novičok. Musíme se v takovém případě zabývat jen tím, že nás obsadí cizí stát a my podepíšeme protokol, v němž se vzdáme suverenity a podřídíme se vůdci a říšskému kancléři. Anebo, jestli to nemusí být jednání takového typu, ale vyplyne ze slov."
    To je závažné obvinění. Prý se nás chystá obsadit jiný stát a chovat se k nám jako Hitler. Čím je toto obvinění doloženo? Prý širším souborem výroků, z nichž typickým je výrok prezidenta v kauze Novičok (že se tato látka v malém množství vyskytovala i na našem území). – Tak takto uvažuje člověk, který je označován odborníkem na ústavaní právo.  (viz ZDE)

    Takto by bylo možno rozebrat větu po větě celý rozhovor. Demence ze slouhovství vzniká nekritickým přijetím dvojího metru při posuzování událostí v případě silné psychické touhy zavděčit se tomu, kdo je vyhodnocen jako silnější. Místo přirozeného způsobu vyvážené reakce (snahy uchovat v těchto podmínkách určitý nadhled a snažit se o určitou rovnoprávnost vztahů se silnějším) si člověk nechá vnutit představu nějakého nepřítele (chce si ji nechat vnutit, protože to dělá pro své "čisté svědomí"), přitom tak, že je ochoten podporovat stále větší omezení práv své země, stále větší podřazenost, stále větší ztrátu vlivu na rozhodování v "partnerských" vztazích. V určité fázi psychická porucha dosáhne takového stupně, že její oběti požadavek na rovnoprávnější vztahy s partnery (kteří se dopouštějí prokazatelně zneužívání svého postavení silnějšího v rozsahu, který překračuje meze partnerstvím původně vymezné) paradoxně a absurdně označují za "omezování suverenity" a přicházejí s konstrukcemi, které nejsou schopni ani logicky zformulovat a které překrývají pocitovým fanatismem doprovázejícím demenci ze slouhovostí. Tak jak jsme toho byli například svědky ve větě "Jednání proti svrchovanosti znamená, že jednáte tak, aby váš stát přestal být nezávislý a podřízený jiné moci, na kterou nemáte vliv.

    O tom, jak je tato psychická porucha devastující, svědčí, že ti, kteří ji trpí, dokonce podepisují petici ("Zastavte Zemana"), jejíž obsah příslušnou psychickou poruchu signalizuje, (viz ZDE)

    Místo závěru:Výše popsaná psychická porucha demence ze slouhovství bývá často doprovázena ignorováním faktů a kádrováním založeném na vyfabulovaných konstrukcích místo věcné argumentace.

    - - - - -

    Ještě ke sluníčkářské demenci

    K článku "Sluníčkařská demence ze slouhovství",  jsem dostal podnětný komentář od Ludvíka Smýkala:
    Nesouhlasím, že se v případě JUDr. Jana Kysely jedná o psychickou poruchu "demence ze slouhovství". Dokladem jsou odpovědi na dva dotazy v článku  (viz ZDE
    LN: Co by musel Ústavní soud posuzovat v případě žaloby prezidenta pro velezradu?
    Kysela: Jde o to, jestli by se Ústavní soud považoval za čistě trestní. Podle mne by se takto chápat neměl. Při hrubém porušení ústavního pořádku nebo velezradě by měl nabývat jiných kontur.
    LN: Proč je to důležité?
    Kysela: Důležité je to v tom, jestli platí nebo neplatí zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného. V trestním řízení platí, že pokud danému člověku nedokážete všechno, tak ho zprostíte. U ústavního řízení bychom takto striktní být nemuseli. Výsledkem procesu totiž není, že někoho zavřete nebo mu zkonfiskujete majetek. Výsledkem procesu je, že přestanete být prezidentem republiky. Ústavní soud by si proto musel ujasnit, v jaké roli vystupuje a podle toho by pak pracoval s předkládanými důkazy. 
    Demence je závažná mozková choroba zapříčiněná degenerativními změnami v mozkové tkáni, "případ" JUDr. Kysely nebude, ten jí rozhodně netrpí...
    Jeho "zdůvodnění" odpovědí, z úst právníka, v současnosti zcela "neuvěřitelné"...
    Stydět by se za ně nemusel v 50. letech ani smutně proslulý prokurátor Josef Urválek, schopný odsoudit člověka i za neprokázaná obvinění. Netuším, zda při tom také "radil"Ústavnímu nebo jinému soudu... 

    K tomu ode mě:


    Téměř se vším souhlasím s výhradou té demence. Většinou se chápe jen jako stařecká demence (kdy je příčinou stáří v kombinaci s některými dalšími faktory). Může být i demence způsobena požíváním alkoholu. Já jsem k tomu dodal, že demence může být způsobena nejen fyziologickými faktory, ale i sociálními. Konkrétně touto posloupností:
    Touha po kariéře → rozhodnutí dosáhnout kariéry nikoli zdokonalováním schopností, ale přisluhováním tomu, koho si vytipuji jako nejsilnějšího → rozpoznání současné globální moci (zpravidla na základě kontaktů s institucemi, které jsou pod jejím vlivem) → nekritické přejímání a obhajování demonstrativního použití dvojího metru touto globální mocí k interpretaci společenských událostí → ztráta nadhledu, kritického myšlení, zapouzdření se do názorů slouhovské komunity → nejen ztráta imunity vůči manipulaci, ale dokonce vstřícnost vůči ní → demence ze slouhovství (jako důsledek působení výše uvedených faktorů) → místo argumentování kádrování na základě vyfabulovaných dehonestací (jako jeden z projevů demence tohoto typu).

    Choroba nepochybně závažná, byť i její příčiny nejsou fyziologické, ale sociální. Tak to u některých duševních poruch bývá. Ostatně i výše citované články z rozhovoru svědčí nejen o ztrátě morality, ale i racionality. Její masový výskyt umožní, aby byla jako jedna z prvních duševních poruch tohoto typu byla popsána z hlediska svého průběhu a konců. Předpokládám, že v případě této choroby bude snadnější prevence a osvěta (aby se předcházelo rizikovému chování, které ji může způsobit) než vlastní léčení (o jehož úspěšnosti v mnoha případech pochybuji).

    - - -

    0 0
  • 12/18/18--06:54: Naše válka v Afganistánu
  • Oskar Krejčí
    18. 12. 2018 NovéSlovo
    Poolitolog Oskar Krejčí se zamýšlí nad tím, jak se mění smysl války v Afganistánu a hledá její skutečné dnešní geopolitické pozadí.


    Válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Tato věta pruského generála Carla Clausewitze se stala jednou z nejcitovanějších myšlenek při komentování mezinárodního dění. Kdo ale skutečně četl Clausewitzovu knihu O válce, ten se také dozvěděl, že „politický záměr je účelem, válka je prostředkem, a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu“. Tím se však každý, kdo přemýšlí o současné válce v Afganistánu, které se účastní i Česko, dostává na tenký led: jaký je skutečný politický účel této války? Jaký je vlastně její politický cíl?

    Boj proti Al-Kaidě

    Po 11. září 2001 se vše jevilo jasné: v Afganistánu se skrýval Usáma Bin Ladin, vůdce Al-Kaidy, kterého média a také některé zpravodajské služby vinily ze zorganizování teroristického útoku v New Yorku a Washingtonu. Pod ochranu jej vzala afgánská vláda, kterou vytvořilo radikální islámské hnutí Talibán – jemuž k moci dopomohli zahraniční sponzoři, především USA. Následný útok Spojených států a jeho spojenců na Afganistán měl podobu msty i prevence před dalšími teroristickými akty a získal podporu většiny států mezinárodního společenství. Kdyby tehdy Washington pokládal za potřebné požádat Radu bezpečnosti OSN o souhlas, velice pravděpodobně by jej získal.

    V první etapě války americká intervence slavila – za pomoci převážně tádžické Severní aliance, ale i ruských zpravodajských informací – úspěch. Byla zformována nová, proamerická vláda. Koncem prosince téhož roku akci podpořila Rada bezpečnosti tím, že byly vytvořeny Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISOFAR), jejichž vedení následně převzalo NATO. Byly připraveny velmi dobré programy rekonstrukce – ovšem válka pokračuje dál. Už více než 17 let a dva měsíce, což z ní dělá nejdelší válku amerických dějin.


    V současné době operují ozbrojenci Talibánu a dalších protiokupačních uskupení na 70 % území státu. A nejen to. Válka v Afganistánu prosakuje na území Pákistánu, doprovází ji následně zahájená válka v Iráku a boje v Sýrii, kde se též Spojené státy a jejich spojenci vojensky angažují. Tabulka číslo 1 zpracovaná podle zprávy Watson Institute z Brown Universityv USA z letošního listopadu ukazuje, že přímé lidské ztráty v Afganistánu činí přibližně 150 tisíc lidí. Z toho je 2,4 tisíc amerických vojáků a téměř čtyři tisíce amerických kontraktorů – tedy bojovníků najatých ministerstvem obrany USA, ovšem nezařazených do regulérních ozbrojených sil. Tabulka číslo 2 ukazuje další neslavný výsledek této války: z Afganistánu uteklo do zahraničí během této války 2,6 milionů lidí, dalších 1,8 milionů jsou běženci ve vlastní zemi vyhnaní válkou ze svých domovů. Celkové dosavadní rozpočtové náklady USA na válku v Afganistánu tentýž zdroj propočetl na 975 miliard dolarů, přičemž značná část z těchto peněz jde na provoz a zisk amerického vojenskoprůmyslového komplexu.


    Rekonstrukce a opium

    Ony velmi dobré programy poválečné rekonstrukce Afganistánu se nepodařilo uskutečnit. A nepodaří. Důvody jsou dva. Nikdy se na ně nesežene dost peněz. A pak: Američané a jejich spojenci nejsou v zemi vítáni. Alespoň velkou částí obyvatel Afganistánu. Bylo iluzí domnívat se, že se Afgánci těší na to, až jim někdo ze Západu na bodácích přinese liberální demokracii. Příznačná byla atmosféra ve Spojených státech při zahájení této „globální války USA proti terorismu“. Podle výzkumů Gallup Poll na začátku útoku v Afganistánu intervenci podporovalo 93 % dotázaných obyvatel USA, v případě války v Iráku to bylo 75 % amerických respondentů. V předvečer intervence v Iráku zveřejnil Hoover Institution, ze kterého pocházela tehdejší poradkyně prezidenta pro otázky národní bezpečnosti a pozdější ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, rozbor, podle něhož v Iráku bude třeba vyměnit nejen vládu, ale i politickou kulturu… Závrať z úspěchů po vítězství ve studené válce dosahovala vrcholu.

    Tam, kde se nedostaví skutečné vítězství, přicházejí zpravidla velké problémy. Sociální stabilita v Afganistánu je udržována více prodejem opia než zahraniční pomocí. Ze země, kde Talibán drogy téměř vymýtil, se stal největší dodavatel opia na světový trh. Tabulka číslo 3, převzatá z poslední zprávy Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu, odhaduje hodnotu opia exportovaného loni z Afganistánu na 4,0 až 6,5 miliard dolarů. To vše se děje v zemi, která by už dávno měla být pod kontrolou vlády udržované u moci díky vojenské podpoře USA a NATO. Ale válčí se tam dál – mimo jiné i proto, že ten, kdo dokáže vyvážet drogy, umí dovážet zbraně. Že by zpravodajské služby USA o tomto obchodu nevěděly? Nebo je to jeden ze zdrojů černých fondů pro podobné operace, jako byla ta, která vedla za Reaganovy vlády ke skandálu, jenž dostal název „Iran-Contras”?


    Klouzavý cíl války

    Ke zvláštnostem současné afgánské války patří, že se její účel mění. Z původní snahy zničit Al-Kaidu a svrhnout Talibán je dnes návrat ke klasickým geopolitickým cílům v této oblasti plus krmení nenasytného vojenskoprůmyslového komplexu, výcvik mužstva a testování zbraní. Ke klasickým geopolitickým cílům patří především ovládnutí prostoru. Předehru dnešních problémů Afganistánu obstaral příběh z přelomu 18. a 19. století, který se jistě líbí milovníkům vize konfliktu civilizací. Začal tím, že tak trochu bezvěrec Napoleon obsadil Maltu. Katolický řád maltézských rytířů požádal o ochranu pravoslavného ruského cara Pavla I., který přijal titul velmistra řádu. To se ale nelíbilo anglikánským Britům, kteří Maltu obsadili. Rozhněvaný car se spojil s Francií právě ve chvíli, kdy se Napoleon pokoušel získat Rusko k intervenci proti Velké Británii v Indii. To se mu povedlo a směrem na Indii přes Afganistán vyrazila jednotka o síle přibližně 20 tisíc kozáků, která však k hranicím Afganistánu nedošla – Pavel I. byl, prý i s pomocí britské diplomacie, svržen a zabit.

    Strach z toho, že Rusko zaútočí na kolonizovanou Indii přes Afganistán vedl Londýn k vyslání vojska do Afganistánu a ke dvěma neslavným britsko-afgánským válkám. Tento strach byl živen imperiální ideologií Londýna i Petrohradu, ovšem z vojenského hlediska byla úspěšná operace Ruska v Indii neproveditelná. Ale jsou tu precedenty, které ukazují, že jít ze Střední Asie do Indie přes Afganistán je možné. Už ve čtvrtém století před naším letopočtem pronikl Alexandr Veliký se svými vojáky do Střední Asie a poté přes oblast dnešního Afganistánu na Indický poloostrov. Také Tamerlán vyrazil ze Samarkandu přes pohoří Hindúkuš, dávný Káfiristán a Kábul do současné Indie a koncem 14. století dobyl Dillí.

    Sovětský vstup do Afganistánu koncem 70. let minulého století nesměřoval na Indii, jeho ambice neměly tolik obávané geopolitické pozadí. Už v této sovětské válce se ale ukázalo, co se dnes jeví jako osudové i pro americkou intervenci: politický zisk byl mnohem menší než lidské a materiální náklady. Proto musela Moskva Afganistán vyklidit. Právě pod tlakem rozporu hodnoty cíle a nákladů se mění politický účel americké války v Afganistánu.

    Nesmyslná válka

    Geopolitická hodnota Afganistánu je dnes rozhodně jiná než v 19. či 20. století, ovšem nezdá se nulová. Neklid v této oblasti znemožňuje uskutečnit takové projekty, jako je ropovod či plynovod z Íránu do Indie. Tamní válka a obchod s opiem komplikují situaci na hranici Íránu, postsovětského prostoru a Číny. Jenže právě přemrštěné náklady nekončící války mohou vést k tomu, že Spojené státy budou muset překonat pocit ponížení a z Afganistánu se stáhnou. Už dnes země, jako je Čína, Rusko a Indie, přebírají v dané oblasti politickou inciativu.

    Americký psycholog a filosof William James kdysi položil otázku, čím se Alexandr Makedonský liší od masového vraha. V eseji Morální ekvivalent války napsal, že životní dráha lidí, jako byl Alexandr Veliký, byla jen „čiročiré pirátství, nic než orgie síly a plenění, zromantizovaná pro charakter hrdiny“. To je tvrzení, které asi nelze vyvrátit. Je tu ale přece jen určitá zvláštnost. Právě v oblasti Afganistánu zůstalo po rozpadu Alexandrovy říše pozoruhodné řecko-baktrijské království. Jeho helénští panovníci přijali budhismus (od té doby má Buddha na některých sochách řecký nos) a v tamních svatyních se mohli modlit vyznavači všech náboženství. Tady se pravděpodobně poprvé setkali Evropané a Číňané. Oblast Afganistánu se po Alexandrově smrti stala na krátký čas oázou náboženské tolerance. Čím bude Afganistán po skončení současné války? A je to skutečně naše válka?

    - - -



    0 0

    - kou -
    18. 12. 2018 RIA.ru a PrvníZprávy

    Petro Porošenko připravuje provokaci na hranici s Ruskem, uvedl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v rádiu „Komsomolskaja Pravda".
    Podle získaných informací je ozbrojená provokace plánovaná na konec prosince, uvedl.


    „Ale my s Ukrajinou válčit nebudeme, to vás ujišťuji,“ prohlásil.

    „Dostane odpověď, nezabere to," dodal ministr a poznamenal, že Rusko nedovolí Porošenkovi porušovat práva, která obyvatelé Krymu obhájili v souladu s mezinárodním právem.

    Poznamenal, že uznání nezávislosti samozvaných republik Donbasu by bylo „projevem nervového rozpadu a slabosti".

    „Chceme-li zachovat Ukrajinu jako neutrální zemi, musíme zajistit, aby každý, kdo žije na Ukrajině, byl v komfortním stavu," poukázal Lavrov.

    Porošenko lež o hrozbě války s Ruskem vysvětlil strachem z Tymošenkové

    Lavrov také upozornil, že Kyjev koordinuje takové kroky se „západními kurátory a správci".

    Podle dostupných informací, poznamenal ruský ministr, Porošenkovi doporučují, aby podporoval vojenské operace s nízkou intenzitou, aby mohli neustále „křičet na propagandistickém poli, že Rusové útočí na Ukrajinu", nikoli však dostat vojenské operace do takové fáze, aby následovala odpověď Ruska v plném rozsahu.

    „Provokace je nepříjemná, drobná, naše příslušné služby přijmou veškerá nezbytná opatření, aby zabránily takovým excesům," dodal s přesvědčením, že bude i nadále docházet k provokacím v Kerčské úžině.

    - - -

    0 0

    Karel Wágner
    Karel Wágner
    18. 12. 2018 blog autora
    Z našich sdělovacích prostředků se dozvídáme, že Kosovo bude mít pravidelnou armádu. A tak bych rád zopakoval povídání o Kosovu, které jsem zveřejnil ve čtvrtek 7.4.2016 na svém blogu.


    Tehdy se totiž novou hlavou tohoto státu stal bývalý velitel povsta­lecké Kosovské osvobozenecké armády, exministr zahraničí a expremiér Hashim Thaçi. A i když se u nás o tom moc nepsalo, mnohé noviny a časopisy v zahraničí tehdy zavzpomínaly na to, jak tento po­litik nebyl zapleten jen do etnických čistek na území Kosova, ale i do obchodu s lidskými orgány.


    Zdá se to být neuvěřitelné, že ještě na přelomu 20. a 21. století na půdě Evropy mohl někdo zabíjet lidi proto, aby zobchodoval jejich orgány. Jenže zločinecké organizace se nevyhýbají žádným kšeftům, které by jim mohly přinášet zisky. A není tomu tak dlouho, co obchod s lidskými orgány na území Evropy organi­zovala i kosovská armáda. Konkrétně i u nás dobře známá Kosov­ská osvobozenecká ar­máda, v albánštině Ush­tria Çlirimtare e Kosovës (UÇK), tedy ozbrojená organizace kosov­ských Al­bánců. Po vy­hlášení nezávislosti Kosova, které proběhlo dne 17. února 2008, se jeho prv­ním pre­miérem stal velitel UÇK, jinak též kosovskoalbánský politik Hashim Thaçi (Hašim Tači).

    Ten byl ještě toho roku obviněn Car­lou del Ponteovou, tehdejší žalobkyní Mezinárodního tribunálu v Haagu pro zločiny spáchané v bývalé Jugo­slávii, že v roce 1999 osobně organizoval únos nejméně tří stovek kosov­ských Srbů, odvleče­ných do Albánie, kde jim byly lékaři odebírány životně důležité orgány, které pak obchodníci prodávali zá­jemcům z Evropy a ze zámoří. Hashim Thaçi byl sice svého času za­tčen, ale záhy zas propuštěn, neboť díky svým kontaktům a laxnosti me­ziná­rodního společenství v potí­rání válečných zločinů spáchaných kosovskými Albánci se před Mezi­národní tri­bunál v Haagu ne­dostal. Tak mohl ve funkci premiéra Kosova nerušeně působit od za­čátku roku 2008 až do pro­since roku 2014. A to i přesto, že v prosinci 2010 Dick Marty, jako zpra­vodaj Komise EU, předal Radě Evropy zprávu o nezákonném obchodování s lidskými orgány v Kosovu, organizova­ném vůdcem UÇK a kosovským premiérem Hashimem Thaçim, kdy oficiální zpráva do­kládala za­pojení kosovského premiéra do "mafiánské sítě“, která zabíjela zajatce s cílem prodat jejich orgány na černém trhu.

    Hashim Thaçi, jemuž se dostalo přezdívek „Had“ a „Nedotknutelný“, si už jako velitel UÇK získal náklonnost vlivných západních politiků. Především bývalého britského premiéra Tonyho Blaira, který přemluvil tehdejšího šéfa Bílého domu Billa Clintona k vojenskému zásahu vůči Jugoslávii, ale oslnil i Madeleine Albrightovou, Clintonovu šéfku diplomacie. Mezi sponzory pana „Nedotknutelného“ během kosovské války v roce 1999 a makedonské války v roce 2001 patřila zločinecká skupina vedená Mehmetim Nazarem žijícím v Texasu. Není tedy divu, že americký časopis Foreign Policy k tomu poznamenal: „Gangsteři, kteří vládnou Kosovu, vděčí za svou moc USA.“ Dokonce i tajné depeše NATO, které se dostaly do rukou redaktorů britského deníku The Guardian, označovaly Thaçiho za velkou rybu „ve strukturách zločineckého podsvětí“.

    A tak si říkám, že nám ta „pravda s láskou“ v Kosovu konečně zvítězily.

    - - -



    0 0
  • 12/18/18--09:59: Co přinese Santa Mráz
  • Zbyněk Fiala
    18. 12. 2018  VašeVěc
    Pročítám si zprávy z USA z posledních hodin a napadá mne, že těžko mohlo Američany potkat něco horšího než tyhle vánoce. Dokonce i ten Santa už je ujetý. Sice stále nosí kokakolově červenou čepici, ale jak zjišťuje FBI, soby zapřahá po třech a houká na ně rusky. Prý mu to poradil někdo na facebooku.



    Rusové jsou všude, a nejen u nás. „Co kdyby náhodou se někdo zašel podívat do Metropolitní opery v New Yorku a viděl tam zpívat a hrát ‚ruské entity‘, kterých je tam požehnaně,“ baví se na adresu českých rusožroutů politolog Zdeněk Zbořil.

    Také bývalý zpravodajec BIS Jan Schneider poukazuje na ošidnosti svalnatých výkřiků BIS na ruskou adresu: „ ... řeči o tom, že BIS rozbila ruskou zpravodajskou síť tím, že vypověděla nějaké diplomaty, to už je opravdu silné kafe. Jako by existovali pouze špióni pod diplomatickým krytím! Jako by neexistovali špióni „nelegálové“, kteří nikdy ani nevkročí do ulice, kde je velvyslanectví! Nikdy nepřicházejí ze země, pro kterou pracují, nemají tamní doklady, nemluví tou řečí. Takový aktivní ruský zpravodajec se může vydávat za amerického zpravodajského vysloužilce, protože zpravodajské služby ze zásady u svých nelegálů nepotvrzují, zdali pro ně pracoval, zda ho vůbec znají. Ideální krytí.

    A není-li to od ředitele Koudelky opravdu dobrá fligna, a mají-li příchozí ze Západu u nás otevřené dveře, pak pánbu potěš naše ochránce utajovaných informací. Je-li to však od Koudelky past, a bude-li nyní obezřetný zejména k těm „hodně přátelským“, pak klobouk dolů a generálské prýmky ho jistě neminou,“ píše autor, který o zpravodajské práci opravdu něco ví.

    Ale nevytahujme se, jsme jen ve stínu ruských zájmů. To v Americe Moskva dokázala americkými sociálními sítěmi ovlivnit i americké volby. Teď už je to doloženo vědecky: Senátní výbor pro kontrolu zpravodajských služeb to právě dostal černé na bílém od analytické společnosti New Knowledge a týmu Oxfordské univerzity spolupracujícího s analytickou firmou Graphika.

    Jak se to Putinovi povedlo, to se tam píše jen velice obecně, aby to někdo nezkoušel znova, ale všichni ti vědci mají brejle a dostávají za výzkum těžké peníze, takže to musí být pravda. Mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov se zbytečně zesměšňuje, když se snaží podezření vyvracet. Zpráva například popisuje operaci, když se před volbami objevila na facebooku výzva, aby američtí muslimové vyrazili do ulic a veřejně podpořili Hillary Clintonovou. Chacha, ten ji dostal! Kdo? To přece ví každý...

    https://www.reuters.com/article/us-usa-trump-russia-socialmedia/russia-used-social-media-for-widespread-meddling-in-u-s-politics-reports-idUSKBN1OG257

    Ale to není všechno. Když už se Putinovi podařilo Trumpa zvolit, podle zmíněné zprávy začal zemi ještě rozvracet. Například nabádal – prostřednictvím trollů, sám u toho taky pořád nevydrží – Američany mexického a dalšího hispánského původu, „aby nevěřili americkým institucím“.

    Nemylme se, Hispánců není v USA málo, byl to pokus podtrhnout jeden z pilířů jejich stability. Jako by nestačilo, že Kongres nevěří prezidentovi, že na ně potřebuje zeď, a prezident zas nevěří, že si Spojené státy zaslouží vládu, když Kongres není ochoten postavit hráz vetřelcům. Pokud Kongres do konce týdne nekývne, aby k chybějícím rozpočtovým zdrojům pro zbytek roku nepřihodil i těch mizerných pět miliard na zeď na hranici s Mexikem, Trump bude bez mrknutí oka přihlížet, jak na vládě, které došly peníze, zhasínají světla.

    Jak to skončí? O tom se taky rozhodne vědecky. Potřebujeme vědět, co tomu říkají lidi. Bitevní vřava spočívá v tom, že všichni sedí přilepení u obrazovek a sledují, jak se vyvíjejí průzkumy veřejného mínění. Jedny to rozhodně podporují, ale jiné to naprosto odmítají. Vzdát se nechce nikdo. Představuji si, jak lidi s názorem berou schody po dvou a pádí za výzkumníky, aby se pokusili poměry obrátit.

    Pokud Trump prachy nedá, nedopadne to na všechny stejně. Některé úřady mají nasysleno a svátky přežijou, ale zrovna ministerstva vnitřní bezpečnosti, spravedlnosti a vnitra nikoliv. A tady končí legrace. Mohlo by to snížit jejich schopnost pronásledovat nejbližší Trumpovy spolupracovníky, jako je třeba jeho bývalý poradce pro národní bezpečnost generál Michael Flynn.

    Svobodu a demokracii je třeba chránit, proto byly před volbami i po volbách všechny telefony Trumpova štábu důsledně odposlouchávány. Když se za naivním Flynnem (předtím byl ředitelem vojenské zpravodajské služby) vypravil do Bílého domu vysoký důstojník FBI Peter Strzok, oficiálně na přátelskou návštěvu, měl záznamy Flynnových rozhovorů v kapse a když kladl otázky, nechtěl něco zjistit, chtěl jen Flynna nachytat.

    Šlo o to, že když prezident Barack Obama dokončoval poslední dny své vlády, rozhodl se potrestat Rusy za volbu Trumpa a vyhlásil sankce. Flynn se do funkce teprve chystal a zrovna si budoval kontakty. Volal i ruskému velvyslanci Kisljakovi, a při té příležitosti mu řekl, ať to klidně těch pár dní se sankcemi vydrží, protože Trump se pak pokusí obnovit normální vztahy. Tím však ohrozil národní bezpečnost, což by jako generál měl vědět. Vždyť to ví i naše BIS!

    Co je vlastně komu do toho, jak se prezident chystá do úřadu, řekl si nejspíš Flynn. Ptejte se ho, co udělá, a pak ho kontrolujte, jestli to splnil, mohl si myslet ten dobrý muž. Hluboce se zmýlil a hrozí mu tři roky podmíněně za to, že lhal FBI.

    Otázka je, jak dopadne Strzok a jeho bývalý šéf James Comey. Zatímco Strzok se po volbách přesunul ke zvláštnímu vyšetřovateli Robertu Muellerovi, aby se mohl lépe zakousnout Trumpovi do týla, Comey byl Trumpem v květnu loňského roku odvolán z funkce. Pak se začaly vynořovat maily Strzoka a právničky Pageové, které objasňovaly pozadí vyšetřování „ruské stopy“ v Trumpově volebním štábu.

    Na jedné straně šlo všechno, stačily nepodložené drby o tom, jak jsou americké volby řízeny z Kremlu, které získal bývalý britský zpravodajec Steele, a Trumpův štáb začal být odposloucháván v průběhu volebního boje. Na druhou stranu FBI nikdy neměla dost sil, aby si vyžádala servery Národního výboru Demokratické strany, které byly údajně háknuty Rusy. Obvinění mechanicky převzala, ale nikdy se je nepokusila ověřit. Nemluvě o jednostranně ukončeném vyšetřování nezákonností, které Hillary Clintonová prováděla s tajnou státní poštou. To učinila FBI sama, bez ministerstva spravedlnosti, kterému podléhá.

    Bylo zřejmé, komu FBI a ministerstvo spravedlnosti stranily a jak chtěly zabránit zvolení Trumpa. Jejich péče o svobodu a demokracii se rozšířila i o zajištění vhodnějšího výsledku demokratického procesu.

    Prvně na to poukázala zpráva výboru pro kontrolu zpravodajských služeb ve Sněmovně reprezentantů, ale to měla k dispozici jen ty maily a Strzoka s Pageovou. Teď, kdy se blíží změna poměru sil a vedení převezmou Demokraté, Republikáni využili poslední příležitosti a předvolali bývalého ředitele FBI Comeye. Složité dohadování o aranžmá výslechu dospělo k závěru, že půjde o společnou akci kontrolního a justičního výboru a že vlastní výslech bude neveřejný. Nicméně bude z něj pořízen zápis, a ten bude zveřejněn se zpožděním.

    Comey tak dostal příležitost přednést nejprve svoji verzi. Stálo to za pozornost. Roztřesený muž dával najevo, že přituhuje. „"Pověst FBI čelí velkým ranám, protože prezident se svými přisluhovači o FBI neustále lže,"řekl novinářům.

    Taková slova se říkají jen ve chvíli, kdy už je všechno jedno. Míč se tak zjevně přesouvá z Trumpovy poloviny hřiště, kde se hrálo dosud, k protější bráně. Jsou to opravdu drsné vánoce, ale možná přinesou rozuzlení. A Santa Mráz bude najednou pryč.

    0 0

    Břetislav Olšer
    18.12. 2018  Rukojmí
    Opět si nyní připomínáme 18. prosinec 2011, datum skonu Václava Havla. Nyní pokus o připomenutí mého nezvyklého nekrologu; o mrtvých jenom dobře, budiž jim země lehká, nicméně není od věci srovnat jeho podobnost s věhlasným mágem Davidem Copperfieldem. Havel sice nenechal zmizet Sochu Svobody, zato díky němu byla vyměněna naše svoboda za lichvu exkomunistických oligarchů.

    Nechal též zmizet svazky StB, aby z nich tak vymazal své kamarády z „mokré čtvrti“; od Petra Cibulky si proto vysloužil nesmrtelnou větu: "Vašku, jsi prase, jsi prase, jsi hovado…!“ V rámci humanitárního bombardování Srbska a Černé Hory nechal také zmizet srbské vesnice, po nichž zůstaly jen trosky. Vše zhodnotil svými slovy 29. dubna 1999 ve francouzském listu Le Monde v rozhovoru, který poskytl před svou cestou do USA agentuře Reuters:

    “Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů….“

    Rok 1998 a vznik opoziční smlouvy - velmi výmluvné video - Podívej se na to a udělej si raději názor sám(a): https://www.facebook.com/21443 7865669111/videos/392154614564 101/

    Rovněž vyměnil Lucernu za 200 milionů od estébáka Junka, navíc lásku a pravdu nechal na pospas lžím a nenávisti. Proměnil jím slibovaný svůj jediný pobyt na Pražském hradu o trojnásobek. Také dokázal měnit své milenky, aby je okouzloval svojí osobní mocí mezi poslušnými análními chartisty…

    Vraťme se však nyní ve dnu sedmého výročí Havlova úmrtí 18. prosince 2011 (Vlčice-Hrádeček) k počátku, tedy k mému článku o tom, jak před 50 lety zveřejnily 27. června 1968 Literární listy - týdeník Svazu československých spisovatelů a deníky Mladá fronta, Práce a Zemědělské noviny prohlášení Dva tisíce slov, které požadovalo změnu poměrů v Československu. Dokument vznikl na podnět lidí z Československé akademie věd. Autorem výzvy byl český spisovatel Ludvík Vaculík. Na snímku s Lenkou Procházkovou...

    Manifest podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů z cca 14 milionů. Vedení KSČ reagovalo hystericky. Sovětský vůdce Leonid Brežněv dokument označil za kontrarevoluční a jako naprostý doklad toho, že vedení KSČ nemá situaci v zemi v rukou. Stal se tak impulzem k rozsáhlému politickému tlaku i mediální kampani proti Československu.

    Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem - vyjádřil stanoviska občanské společnosti a nestraníků k poměrům v Československu mezi lety 1948 až 1968. Reagoval tak na předchozích dvacet let, kdy komunisté vládli, a popsal představu o tom, jak by se měly poměry v zemi vyvíjet dál.

    „Manifest tvoří tři části. V první Vaculík formuloval kritiku vlády komunistické strany, a to na poměry roku 68 dost ostře,“ řekl historik Zdeněk Doskočil z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR; a poté 1. ledna 1977 vzniklo "Prohlášení Charty 77"...

    Autory, organizátory a mezi prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ledislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík, Petr Uhl a Jiří Hájek... Mnozí z nich byli stalinovští komunisté a bývalí členové KSČ...

    Jak to bylo, pohádko, o bezpartajních chartistech: http://www.rukojmi.cz/clanky/3155-je-to-40-roku-od-vzniku-zednarske-loze-charty-77-o-jejichz-seznamy-stb-se-po-nastupu-vaclava-havla-na-prazsky-hrad-musel-postarat-jeho-ministr-vnitra-dr-richard-sacher

    A pak jaderný fyzik František Janouch na základě 2000 slov založil v roce 1978 ve Stockholmu Nadaci Charty 77. Finančně ho v tom podporoval americký miliardář George Soros, hlavní spojku tvořil pozdější prezident Václav Havel.

    Později Janouch vyprávěl, jak byl v roce 1981 u Sacharova, sovětského fyzika, disidentaa obránce lidských práv a nositele Nobelovy ceny za mír v New Yorku na recepci u příležitosti oslavy jeho šedesátin. Jakási Svetlana Kostic, Jugoslávka, jež byla v nadaci Open Society Fund, mu řekla: „Pojď, seznámím tě s někým zajímavým.“ a přivedla ho k Sorosovi.

    S tím si padli do oka. Že prý koukal na činnost Nadace Charty 77, zajímá ho to a rád by ji podpořil. Pak se Janoucha zeptal: Kolik chceš? Vytáhl z kapsy šek, vypsal ho na deset tisíc dolarů a Janouch je poslal do hamburské banky. Byl řádně zaúčtován. Havel, který v té době byl jedním z vedoucích činitelů opozice, o těchto stycích věděl.



    Jitka Vodňanská... Foto: Tomáš Krist - MAFRA

    A dnes, jakoby jen náhodou, je tu po půl století také čerstvá knižní novinka: Jitka Vodňanská: "Voda, která hoří". Vydal Torst, Praha 2018. 508 stran. Je v ní jako na dlani život Václava Havla,který se odehrával z velké části v prostoru ostře nasvíceném různými bodovými reflektory. Bylo na něj vidět víc než na koho jiného, ale byla tam i místa tmavá, neprůhledná. Do určité míry to byl veřejný, odkrytý život.

    Už dlouhé roky před prezidentstvím pod policejním dozorem, ale i před zraky desítek přátel (Havel by mimořádně družný člověk), pak již stovek známých, spoluspiklenců či tisíců sympatizantů. Byl to život naprosto naplněný událostmi a činnostmi různého druhu, které vedly k tomu, že ať již vědomě, či jaksi spontánně se Havel stal hlavní postavou opozice, což vyústilo v onen prezidentský mirákl konce roku 1989.

    Vedle a souběžně s tím však existoval i Havel privátní, na začátku druhé poloviny 80. let čerstvý padesátník, bezdětný intelektuál a umělec s hédonistickou náturou a zároveň velmi komplikovanou povahou, žijící „oficiálně“ v nepříliš funkčním, zato však vzájemně pevném a jaksi nezrušitelném manželství s výjimečnou Olgou.

    Vlastně všechno bylo kolem Havla nějak výjimečné. Výjimečný byl tedy i život řekněme intimní, který byl prožíván se stejnou složitostí a intenzitou, s jakou Havel dělal vlastně všechno ostatní. Tento osobní svět VH již také není zcela neznámý a existuje v různých vydáních.


    Snímek Břetislav Olšer

    Od těch lidových šprochů, jaký to byl děvkař, až k těm chápavějším, decentnějším, řekněme informovanějším, které pronikly i do některých lepších biografií, i když i v nich zůstalo mnoho zamlčeno nebo nepovězeno, a to z různých důvodů (viz knihu Michaela Žantovského). Tím hlavním však byla skutečnost, že nejdůležitější svědectví držela v rukou žena, která v klíčovém období let 1983 až 1989, respektive až do poloviny 90. let, kdy se vztah definitivně uzavřel, měla k Havlovi nejblíž: Jitka Vodňanská.

    Tato žena, která o „případu“ veřejně nikdy nemluvila, přestože o tajemství se mluvit nedá, a mnoho „se vědělo“ jinak a z jiných zdrojů, vydala nyní, jak se frázovitě říká, své svědectví. Zdaleka to není jen svědectví o jednom obtížném a dle všeho také hluboce prožívaném vztahu, i když ten nakonec představuje centrální masu tématu, nějakých 250 stran. Ty jsou však zapojeny do horizontu jednoho života, který je představen pochopitelně subjektivně, ale v celistvosti a snad, alespoň na mě to tak působí, s maximální upřímností.



    Home coming party po návratu Václava Havla z vězení v dubnu 1983. Zleva Josef Danisz, Ivan M. Havel, Václav Havel, Jitka Vodňanská, Anna Šabatová...

    Jitka Vodňanská (nar. 1944) je „psychoterapeutka, supervizorka, učitelka psychoterapie, supervize, rodinné terapie a buddhistické meditace vipassana“. To stojí na záložce knihy, která je toho textovým svědectvím. Podstatnou složkou terapie je usilovná snaha dostat se k sobě, najít kořeny a příčiny toho, proč jsme tím, čím jsme...

    Je, tedy byl, to samozřejmě vztah problematický. Havel je ženatý a Olga po celou dobu nepřestane být, navenek a asi i vnitřně, zásadní a nepostradatelnou postavou jeho života. Oba, Havel i Olga, žijí v otevřeném vztahu s někým jiným, ale nechtějí se vzdát jeden druhého. Nejspíš toho nejsou schopni, víc on, než ona, která mu navrhuje po několika letech rozvod, on nejdřív snad s úlevou přijímá, pak jde vše zase do ztracena.

    http://hedvicek.blog.cz/1111/narozeniny-starickeho-mocnare


    Vodňanská píše, že „nebyla iniciátorkou toho vztahu“, neboť by jí bránila právě Havlova ženatost, ale jakmile k výzvě z jeho strany došlo, nebylo možné ji oslyšet a nebylo možné ze začatého vztahu už odejít. Tak ty důvody a vlastnosti vidí po letech: „Totální přítomnost. Charisma. Pravdivost. Zodpovědnost. Soucit. Fascinující smysl pro humor. Náš společný smysl pro humor…“

    Zní to exaltovaně, ale nejspíš to vyjadřuje podstatu toho pouta. To, když secvaklo, stalo se fatalitou. Ona, psychoterapeutka alkoholiků, se sama stane aktérkou obapolné citové závislosti, která se přitom odehrává v prostoru ještě jiné závislosti: Havlově závislosti na Olze a nejspíš i na vlastní představě o své roli, kam se úplně rodinný život, který by nutně, alespoň na začátku, musel vést, nehodí.

    „Proč vůbec nejsem schopen – aspoň v osobním životě – nějakého výrazného činu, radikálního řezu, velkého citu?“ ptá se, možná teatrálně, v dopisu, který jí pošle v květnu 1984. Je to měsíc po asi nejbolestivějším rozhodnutí jejich vztahu, tedy pro ni nejbolestivějším. Otěhotní, nejprve napíše Olze, které se svěří. Ona navrhne „nepředvídatelné řešení“: komunu ve třech. Vodňanská se přesto rozhoduje jít na potrat, role Václava je v té věci spíš alibistická než hanebná.


    To není jubilejní setkání členů Charty 77, to jen František Teuner promlouvá 15. prosince 1943 v Lucerně. V první řadě na pódiu pod bustou Adolfa Hitlera zasedli důležití funkcionáři Kuratoria – ve skupině napravo od mikrofonu sedí hned jako první zleva Eduard Chalupa, hlavní funkcionář organizace pro oblast Velké Prahy, oddaný nacionální socialista. Ten měl na manifestaci krátký uvítací projev. Foto: archiv Lukáše Beera.

    „Kdybys byla o deset patnáct let mladší obyčejná holka, která bere věci ležérně (dítě sem, dítě tam, hlavně, že ho mám, nikomu ho nedám), pak bych Ti Tvé rozhodnutí asi vymlouval,“ píše v dopise, který ji má snad uklidnit. Je to trapné psaní, zvláště v pasážích, kdy vysvětluje, proč nebude u komise (svým způsobem je ta nechuť pochopitelná): protože mu přivezou na Hrádeček „fůru trámů a jiných materiálů“.

    Se znalostí Havlovy pedanterie je však taková výmluva „autentická“: nevykrucuje se, nevymlouvá se, přizná se, že mu přivezou trámy. A dopis zakončí kaskádou výzev, z nichž zarazí ta zcela nehavlovská „Ber to sportovně!“...

    Je to dopis zvláštní necitlivosti, která je jinak u Havla, překypujícího pozorností, netypická, svědčící o zmatku a bezradnosti. Ale je si třeba uvědomit jednu věc: že totiž jen výjimečně hledíme do trapností v tak otevřené podobě a že obvykle muž v takových případech neodchází s vavřínovým věncem vítěze. „Bohužel,“ komentuje to po letech Vodňanská, „Svoji šanci jsme promarnili...“



    Po osmileté známosti se Havel v roce 1964 oženil s Olgou Šplíchalovou, o dva roky později vydal svou první knihu Protokoly a dálkově dostudoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, načež se stal dramaturgem Divadla Na zábradlí...

    V knize Vodňanská též píše: „Václav měl rád na ženách kromě jiného divadelní, skoro bych řekla povrchní, primitivní blyštivost a pozlátko. Říkával, vyšperkuji se, zvoň, chrasti, čím víc, tím líp. Připnu si tě jako krásnou brož na klopu. Budu se tebou chlubit. Dodáš tím lesku i mně… Šněhurka kráčela dolů do jídelního salonu ve fialových blyštivých hábitech a chřestila, ošperkovaná a zmalovaná jako stará kurva. Václav byl nadšen. Usazena do čela stolu. Výkvět stál a z plna hrdla zpíval: „Hej hou, hej hou.“ Jídlo mělo sedm chodů, sedm příchutí, sedm barev… Radovala se a koupala v nadobyčejném intelektuálním žonglování...“

    Byl to rozporuplný patriarcha, který na jedné straně setrvával ve svazku s Olgou, které se nejspíš na jedné straně bál (Vodňanská píše, že se mění v okamžiku, kdy se na něj Olga vlídně usměje), ale na druhé straně ji citově potřeboval – jako ale i ona jeho! Zdánlivě v rozporu s tím bylo, že na Vodňanskou žárlil a velmi nelibě nesl, když se někde kolem ní ochomýtl nějaký alternativní mladík. Vrchol pokryytectví...

    Sám nebyl v žádném případě prost svodů, které ho někdy zavedly do pěkného průšvihu, jak o tom svědčí dlouhý dopis ze září 1985, kde s kafkovským sebezpytem rozebírá důvody, proč se spustil s jakousi ženou, která nyní tvrdí, že s ním čeká dítě – nebylo nakonec jeho. Je to obranná sebeanalýza tak důkladná, až nabývá komických rozměrů, byť tak nebyly míněny. I v tom je ale celý Havel….

    Ovšem ještě nebyla řeč o Havlových Dopisech Olze; smilník Václav Havel a Olga Havlová byli sice manželé 32 let, ale jejich manželství bylo poznamenáno mnoha nevěrami, milenkami u jednoho stolu, nemanželským dítětem. „Olga stála při něm spíš jako maminka než manželka,“ popsal Havlův vztah s Olgou Michael Žantovský v životopisné knize o prezidentovi s názvem "Havel".

    Popisuje v ní vztah Vaška s Olgou, na kterém se podepsaly nejen nevěry, ale i jeho několikaleté paralelní vztahy s Annou Kohoutovou, Janou Tůmovou či Jitkou Vodňanskou. „Záliba, se kterou jí vyprávěl o svých milostných úspěších, a když byl později ve vězení, posílání jejím prostřednictvím něžných vzkazů a básniček ne jedné, ale rovnou dvěma jiným ženám, hraničí s nepochopitelností,“ komentuje Havlovo chování Žantovský.



    Samozřejmě, že si dnes jeho ženy najdou i čas na odpočinek, proto se posadí na lavičku Václava Havla, pod strom Václava Havla, na náměstí Václava Havla, či na letiště Václava Havla, aby svoji filozofickou meditaci završily setkáním s členkami punkové skupiny Pussy Riot, které za své kreativní souložení ve skupině Vojna dostaly Cenu Václava Havla; není vyloučeno, že za toto ocenění hypoteticky zopakuji v pražském Biologickém muzeu grupáč, tentokrát s oslavným transparentem: „Souložíme na počest 41. výročí založení Charty 77 a Václava Havla…“

    Inu, byl prezident Václav Havel skutečný čaroděj dobroděj a ikona pražské kavárny, nebo jen „užitečný idiot“ Washingtonu…? Budoucnost to snad prověří a ukáže skutečnou pravdu a lásku, co nedostává na frak od lží a nenávisti…


    Rozhovor s Jitkou Vodňanskou: https://www.lidovky.cz/olga-asi-zarlila-jitka-vodnanska-o-intimnim-vztahu-s-vaclavem-havlem-1g9-/lide.aspx?c=A180608_100403_lide_sij

    Jak dostal Havel zálusk i na saúdsko-arabské petrodolary: http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/813-kdo-privedl-saudy-do-ceska-vaclav-havel-jemuz-asi-nestacilo-jen-humanitarni-bombardovani

    Václav Havel též očima amerického spisovatele:http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

    Jak psal Žantovský o Havlových milenkách: https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/101970/skandalni-kniha-o-havlovi-tajny-seznam-milenek-daval-jim-ptaci-prezdivky.html

    Další střípek z mých postřehů; když hráli Havlovu hru „Pokoušení“ v Novém divadle v Torontu a nikdo jí nerozuměl: Škoda že se Václav Havel nepochlapil v Novém divadle v Torontu…

    Když se sešla partička zlodějů a vězňů svědomí: http://www.rukojmi.cz/clanky/1738-tak-se-nam-sesla-particka-veznu-svedomi-co-ho-vsak-v-sobe-nemaji-ani-za-mak-pokrytec-vaclav-havel-prevteleni-zvane-dalajlama-i-dcera-zakladatele-barmske-komunisticke-strany-do-aun-schan-su-tij

    https://www.expres.cz/vaclav-havel-vodnanska-dite-potrat-dtt-/celebrity.aspx?c=A180617_104232_dx-celebrity_ren

    0 0

    18. 12. 2018




    0 0

    18. 12. 2018     lenta
    Poslankyně Nejvyšší rady a možná kandidátka na post prezidenta Julie Tymošenková obvinila prezidenta Ukrajiny Petra Porošenka z pokusu provést "epochální avyntýru" - ukrást systém přepravy plynu země (GTS). Oznámila to na svém Facebooku. Podle jejích informací se hlava země a jeho společnosti přímo zabývají přivlastňováním státního majetku. Připomněla, že GTS každoročně přináší do rozpočtu 3 miliardy dolarů.


    "Varovala jsem všechny podvodníky, včetně Petra Porošenka: ať už teď uděláte cokoli, nový prezident Ukrajiny vrátí systém přepravy plynu státu a nevrátí peníze, které budou za něj zaplaceny. (...) Raději nestrkejte nos do těchto avantýr!", prohlásila Tymošenková.

    Dodala, že vyzvala parlament, aby přijal návrh zákona, který zakazuje jakoukoli manipulaci se systémem přepravy plynu.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová




    0 0

    Alexandr Koc 
    19. 12. 2018   kp.ru/daily
    Prezident Ukrajiny by měl začít sám u sebe - jeho snacha je z Petrohradu.
    Na závěr svého funkčního období se, jak se zdá, Petr Porošenko rozhodl definitivně snížit svůj rating dokonce i u potenciálně věrné vrstvy byrokracie. Jinak je velmi obtížné vysvětlit jeho další sebevražednou iniciativu. Při projevu na tiskové konferenci poznamenal, že na Ukrajině je velké množství státních úředníků, kteří mají příbuzné v Rusku, včetně Krymu.


    "Požádal jsem hlavu SBU (Bezpečnostní služby Ukrajiny), aby ukrajinská kontrarozvědka prověřila informace o těchto státních úřednících a přednostně se věnovala orgánům činným v trestním řízení a vyšetřovacím orgánům", prohlásil prezident. Jakmile bude prověrka dokončena, pokud vyvstane otázka odpovědnosti nebo propuštění, nebudu ničemu bránit.

    Ve skutečnosti je velmi obtížné najít na Ukrajině obyvatele, který by v Rusku neměl příbuzné. A pokud se jedná o pokus vybudovat nový národ bez "toxických" příbuzenských vazeb, pak očividně utrpí fiasko.

    Mimochodem, na místě SBU bych začal přímo u Petra Alexejeviče. Protože je to tak nevhodné, aby prezident, který vydává takové pokyny, měl sám kompromitující vztahy. A jeho snacha, jak je známo, pochází z Ruska. Julie Alichanová, manželka staršího Porošenkova syna Alexeje, je rodačka z Petrohradu.

    Je známo, že kvůli svatbě získala ukrajinské občanství. Ovšem zda se zbavila ruského pasu, to není jisté. V každém případě zůstali v Petrohradě její rodiče, které Porošenko, když ještě nebyl prezidentem, často navštěvoval. Takže Porošenko, stejně jako ostatní státní úředníci, je potenciálním "agentem GRU" (Hlavní správa rozvědky Ruska, pozn. překl.). Petr Alexejevič se pohybuje na tenkém ledě.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Patrick Ungermann
    19. 12. 2018
    1. část ZDE
    Co byla Oranžová revoluce: 22. listopadu 2004 došlo po druhém kole ukrajinských prezidentských voleb ke sčítání hlasů. O přízeň voličů se utkali dva Viktorové. Viktor, znamená vítěz. Ústřední volební komise ohlásila výsledky voleb 24. listopadu. Nejdřív zvítězil vládní kandidát Viktor Janukovič se 49, 46% hlasů. Opozice, která chtěla na post prezidenta dosadit prozápadního Viktora Juščenka, podala na průběh voleb řadu stížností, ale nezůstala u stížností. Kritici voleb uspořádali na západě Ukrajiny řadu demonstrací. Zvlášť silně protestovali ve Lvově i v samotném Kyjevu. V dalším sledu událostí prohlásila opozice v parlamentu za prezidenta Viktora Juščenka.


    Dosavadní prezident Leonid Danylovyč Kučma přečetl prohlášení, že proti svému znepokojenému lidu nepoužije sílu. Ve městě Lvov převzala moc opoziční rada. Následovala generální stávka. To už v Kyjevě demonstrovali stoupenci Viktora Janukoviče, ochotného více spolupracovat s Moskvou. Město Doněck už tehdy nesouhlasilo s prováděním opozičního převratu. Sedmdesát tisíc tamních demonstrantů vyhlásilo, že v případě převratu se vypíše referendum o vyhlášení autonomie Donbasu. Jeden z čelních představitelů „Oranžové revoluce“, který vystupoval na padesátitisícových demonstracích v Kyjevu, byl velkopodnikatel v čokoládě Petro Porošenko.

    Petro Olexijovyč Porošenko byl mezi lety 2007 a 2014 členem Ukrajinské národní bankovní rady. Nakonec, proč by měl sedmý nejbohatší Ukrajinec, vlastník televizního programu Kanál 5, sedět stranou peněžního toku? A tak vedl v parlamentu výbor pro finance a bankovnictví. 7. června 2014 se stal pátým prezidentem Ukrajiny. Slib, že prodá své podniky, nesplnil, podnikatelskou činnost spíš zněkolikanásobil.

    Představitelé Evropské unie a vojenského spolku NATO si přejí, aby jejich instituce na Ukrajině působily, jenže si zatím nepřejí rozpad země. Už při rozhovorech s „oranžovým“ prezidentským kandidátem Viktorem Andrijovyčem Juščenkem se západní představitelé začali do ukrajinských událostí vměšovat. Před tím je varoval ruský prezident Vladimír Putin. Prostředníkem mezi znesvářenými stranami v zemi byl nakonec polský prezident Aleksander Kwaśniewski.

    Opozice si chtěla do budoucna pojistit vítězství změnami volebního řádu. Nejvyšší soud pod nátlakem nakonec rozhodl, že se bude konat další kolo prezidentských voleb. Stoupenci Viktora Juščenka potom přestali blokovat vládní budovy. Juščenko v následujícím kole prezidentských voleb zvítězil nad Janukovyčem o 7% hlasů. Teď zase posílali na průběh voleb stížnosti stoupenci provládního Viktora Janukovyče. A znovu stížnosti nikdo nebral v potaz.

    Uběhlo šest let a rodák z Doněcké oblasti Viktor Fedorovič Janukovyč se stal ukrajinským prezidentem. Zakarpatí, východ země, jih a Krym volily především Janukovyče. Jeho neúspěšnou protikandidátkou tehdy byla Julija Volodymyrivna Tymošenková, bývalá krátkodobá předsedkyně ukrajinské vlády, významná podporovatelka „Oranžové revoluce“. V listopadu 2013, po předchozím jednání v Bruselu, odmítl Janukovyč podepsat smlouvu o spolupráci s Evropskou unií. Proti očekávání přitom nepovažoval vyjednávání s Moskvou za to nejdůležitější v ukrajinské zahraniční politice. Dlužno dodat, že je takový nepsaný zvyk, že spolupráce s EU vede každou evropskou zemi dříve či později ke členství v Unii. Myslím, že Viktor Janukovyč nebyl nutně proruský prezident. Spíš hodlal pro Ukrajinu získat jistou míru svéprávnosti.

    Euromajdan: Prozápadní opozice začala vyjadřovat nevoli s nepodepsáním smlouvy o spolupráci s Evropskou unií už 21. listopadu 2013. Od ledna 2014 se protestující začali brutalizovat. V březnu 2014 se na Kyjevském náměstí nezávislosti Majdan protestující aktivisté a někteří studenti ozbrojili. Kyjev zažil krvavé jaro. Holemi, řetězy i střelnými zbraněmi vybavení demonstranti se střetali s policisty, kteří rovněž nešetřili donucovacími prostředky. Do toho odkudsi kosili lidi blíže neurčení odstřelovači. Opozice svolávala na Majdan demonstranty z celé Ukrajiny. Jenže přijížděli i ti, kdo se zastali svého prezidenta Janukovyče. Ti byli při odjezdu autobusů biti a pobíjeni.

    2. května 2014 demonstrovali v Oděse příznivci dvou fotbalových mužstev a vyzývali Oděsany k povstání proti prorusky smýšlejícím lidem. Kolem páté odpolední ukořistili demonstranti za ukrajinskou jednotu hasičský vůz a vjeli jím do těch, kteří s nimi nesouhlasili. Předtím prozápadní síly prolomily policejní zátaras a postupovaly k oděské budově odborů. Před ní lidé proti postupujícímu davu postavili barikádu. Promajdanští demonstranti zapálili před budovou stanový tábor, ozvala se střelba, vzduchem létaly molotovovy koktejly. Druhé a čtvrté patro budovy odborů začalo hořet. Promajdanští radostně vykřikovali „Hoř!“ a někteří zpívali ukrajinskou hymnu. Toho dne prý zahynulo 48 lidí. Jiné zdroje udávají daleko vyšší počet obětí na životech i jiné způsoby umírání než uhoření. V budově měli být už před prolomením barikády příznivci ukrajinského hnutí Pravý sektor. V budově pak probíhalo vraždění střelbou a škrcením, dodatečné spálení těl mělo zamaskovat skutečný mord. Vyšetřování ukrajinské strany vedlo k výsledku – oběti se zapálily samy. Těžko uvěřitelné, viďte.

    Samy demonstrace na kyjevském náměstí nezávislosti Majdan trvaly měsíce a měsíce. Napadne nás otázka: Kdo to tam chodil? Dospělí lidé přeci musí docházet do zaměstnání. Ze svědeckých výpovědí Kyjevanů je zřejmé, že majdanský demonstrant mohl dostávat 25 dolarů za účast. Peníze se našly na vaření masa a na podávání občerstvení přímo na místě. Svého času náměstkyně ministra zahraničí Spojených států amerických Victoria Nulandová doznala, že rozpočet USA mohl přispět na ukrajinský převrat částkou pěti miliard dolarů.

    Děje nabraly pochopitelný směr i spád: Ruská federace oznámila, že vystoupí na obranu Rusů a ruských zájmů na Ukrajině. Rusko anektovalo poloostrov Krym. Jistým symbolem nových poměrů na poloostrově je dokončený most přes Kerčskou úžinu (Krymský most). Otevřel jej 15. května 2018 prezident Ruské federace Vladimir Vladimirovič Putin. Nakonec, už roku 1903 uvažoval car Mikuláš II. o výstavbě podobného mostu. Projekt byl dokončen o sedm let později, ale první světová válka stavbu mostu zhatila. Ruská federace začala po majdanském převratu pomáhat humanitárním materiálem, zbraněmi i vojenskými silami Donbasu, kde se obyvatelé Doněcku a Luhansku rozhodli odtrhnout od protirusky zaměřené ukrajinské vlády. Situace na východě Ukrajiny je dlouhodobě nejasná a napjatá. Ruská federace brání své donbaské předpolí. Na zbytku Ukrajiny působí proti Rusku polští, litevští, britští i američtí ozbrojenci.

    V září 2014 a v únoru 2015 jednaly ukrajinské znesvářené strany v běloruském hlavním městě Minsku o dohodách, které by vojenské operace na Ukrajině zastavily, nebo by alespoň poskytly příměří. Představitelé Ruska, Francie a Německa byli svědky celého jednání, nad nímž převzal záštitu běloruský prezident Aljaksandr Rygoravič Lukašenko. Příměří žádná z bojujících stran nedodržuje stoprocentně, ačkoli se síla bojů ztlumila.

    Středoevropské závěry: No, a co teď? Věřím, že cesta k sebezáchově Evropy začíná poznáním, z čeho se Evropa vlastně skládá. Obrazně řečeno, ze tří tektonických desek (možná jich je i víc). Jde o evropský Západ, Východ a o Střední Evropu. Evropský západ si nese odkaz proměny pod římským dohledem. Je to odkaz římského práva, odkaz pyramidální struktury řízení ve Všeobecné církvi i jinde a odkaz starověké konzumní civilizace. Ta se spojuje s hmotným pokrokem, se systematičností, s určitou mlčenlivostí a důvěrou v mocenské elity. Jinými slovy, západní svět může být velmi precizní, systémový a zároveň může vykazovat jednoznačné totalitní sklony.

    Mezi Evropu západní a východní je položena středoevropská civilizace. Většinou je slovanského původu. Rozhodně nad sebou nezažila římské panování. Římské právo nepatří k jejímu dědictví. Mezi zdrojnice středoevropské civilizace v nejširší míře patří: státnost pobaltských a polabských Slovanů, Velká Morava, český a polský stát, Kyjevská Rus a po určitou dobu slovanská Panonská nížina, slovanský srbský a bulharský stát s dalšími balkánskými útvary a vliv Byzantské říše. Přibyla zdrojnice ugrofinských národů, kterou (mimo Rusko) zastupují tři ugrofinské obce: finská, estonská a maďarská – uherská. Nerozpakoval bych se ke středoevropské civilizaci počítat na jihozápadě takzvanou Východní marku, čili rakouské země; a na severovýchodě Litvu, později Polsko-litevskou unii, a rovněž Lotyšsko. Oba národy baltské jazykové skupiny setrvávaly po určitou část starověku a středověku v těsném sousedství východních Slovanů. Bělorusko, podle mého mínění také středoevropské, bývalo samostatné krátce. Jeho knížata se brzy provázala s vládami nad Kyjevskou Rusí, a tak se Novgorodská i Polocká Rus staly součástí největšího evropského státu. Od 14. století ovládala Bělorusko Litva, později Polsko-litevská unie a až po trojím dělení Polska zde panovali ruští carové. Pokud si poslechnete běloruštinu, má blíž k ukrajinštině než k ruštině.

    Východoevropská civilizace je překvapivě pestrá. Odkaz ohromného mongolského rozmachu z časů, kterým říkáme gotické, zůstává patrný v přítomnosti balkarského – tatarského živlu. Kavkaz a podkavkazí je útočištěm svého času obávaných Avarů a Chazarů. Nesmlouvavé rokle pod strmými hřbety Kavkazu svádí k tomu, aby každá horalská vesnice byla víceméně národem, jazykem a tradicí. Zdejší islám je o dost jiný než ten arabský. A pak, mezi Černým a Kaspickým mořem, se zjevují dvě starobylé křesťanské perly, Gruzie a Arménie. Rusko, země, nad kterou slunce nezapadá, je vlastně výsledek rozmachu Moskevského velkoknížectví. To je ta země, která na Kulikově poli porážkou mongolských sil zahájila v podobě odboje a výboje cestu k impériu. Rusko vytváří svým národům podobný rámec, jaký dal Západu Řím.

    Pokud chceme funkční, sebezáchovnou a seberozvíjející Evropu, nesmí ji sníst žádný evropský okraj. Pojistkou by v tomto smyslu mohla být přísná vojenská neutralita celé Střední Evropy. Jak spolek západních zemí, tak Rusko by měly středoevropskou neutralitu brát vážně a bránit ji. Evropě nepomohou vojenské pakty, které vždycky nakonec vymyslí válku. Evropě nepomůže na oko jednolitý celek, vnitřně nesourodý už proto, že nemá základní ochotu bránit své vnější hranice. Evropě prospěje jedno moudré indiánské ponaučení: Na jedné straně lávky stojí medvěd, na druhé vlci. Žádnému z nich se nic zlého nestane, když se nikdo z nich nepokusí lávku přejít. Tou lávkou je Střední Evropa.

    0 0

    19. 12. 2018




    0 0

    -VK-
    19. 12. 2018  AENews
    Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov před několika hodinami uvedl v rozhovoru [1] pro Komsomolskou pravdu a Radio Pravda informaci od ruských zpravodajských služeb, že ukrajinský prezident Petro Porošenko poté, co vyhlásil na Ukrajině stanné právo, chystá na poslední dekádu prosince, tzn. cca. od 20. prosince až do Silvestra, ozbrojenou provokaci na hranicích s Krymem, která bude konzultována a provedena ve spolupráci se západními partnery. Část videa s jeho výrokem a českými titulky, které zapnete tlačítkem “CC” v liště videa najdete na této adrese:


    Petro Porošenko za takovou provokaci, podle Lavrova, tvrdě zaplatí, ovšem Rusko rozhodně do války s Ukrajinou nepůjde. Porošenkův režim však Lavrov označil za vládu, která má všechny znaky neonacistického režimu.Toto má přímou souvislost s tím, co proběhlo 13. prosince v Bruselu, kde šéf NATO Jens Stoltenberg potvrdil Petru Porošenkovi, že NATO dodá Kyjevu americké šifrovací zařízení pro přímou komunikaci s vrchním velením ozbrojených sil NATO v Bruselu [2]. Proč tak najednou a zrovna před koncem roku? Nemusíte být géniové, aby vám to došlo. Generálové v Bruselu potřebují komunikovat s ukrajinskými generály při vedení bojových a provokačních operací na Ukrajině. Jak uvedl Sergej Lavrov, chystaná provokace na konec prosince bude provedena ve spolupráci se západními partnery, takže je logické předpokládat, že toto šifrovací zařízení již bude použito pro komunikaci a řízení provokace přímo z Bruselu. Je přitom alarmující, že Sergej Lavrov o tom hovoří otevřeně na veřejnosti.

    Interview Komsomolské pravdy se Sergejem Lavrovem.

    Porošenko-Valtzman chystá na Vánoce a Silvestra ozbrojenou provokaci na hranicích s Krymem, a to za asistence západních partnerů


    V diplomacii obecně platí, že pokud diplomat oznámí takovou informaci veřejně, jedná se již o poslední zoufalý krok, jak zabránit agresi tím, že informace o útoku bude odhalena a zveřejněna dopředu, protože jinými cestami už zjevně provokaci zastavit nejde, protože již je beze zbytku připravena a naplánována. 

    Koneckonců, když se američtí piloti cvičí na Ukrajině v ruských stíhačkách [3] a když před dvěma týdny provedla ukrajinská armáda a tajná služba SBU provokaci v Kerčské úžině [4], tak je jasné, o co se tady hraje. Hledá se prostě “Casus Belli”, záminka pro válku. Znovu si uvědomte, že se jedná o širší obraz. Američané dali Rusům 4. prosince 60-denní ultimátum [5] na likvidaci prý smluvně-závadových ruských raket “Novator”, které prý porušují dohodu INF na zákaz vývoje raket středního doletu. 

    Další provokace na Ukrajině by prostě byla znovu záminkou pro USA odstoupit od smlouvy, ale podle mého názoru jde už v této fázi o něco jiného. Američané si podle všeho těmito akcemi na Ukrajině, které nemusí přejít v otevřenou válku, chystají důvod a záminku pro nasunutí a rozmístění nových amerických raket středního doletu do Evropy poté, co podle očekávání Donald Trump koncem ledna, nebo nejpozději v únoru příštího roku, opravdu dohodu INF s Ruskem vypoví. 

    To bude totiž pouze první krok, ale teď už se hraje o fázi č. 2, tzn. o vykreslení Ruska jako tak obrovského nebezpečí, aby Evropa souhlasila s rozmístěním amerických raket před údajnou ruskou agresí a Porošenkova junta v Kyjevě v tomto plánu hraje roli “kývacího psa” na palubní desce amerických zbrojařských a raketových plánovačů. Evropa musí být vyděšena a musí být rozšířena maximální hysterie a panika z Ruska do takové míry, že evropské země nejen nebudou rozmístění amerických raket bránit, ale mnohé z nich, jako např. Polsko, budou v panice a děsu o rozmístění amerických raket dokonce žádat a prosit.

    Ukrajina má za úkol pro americké partnery zajistit “Casus Belli”


    Protiruská hysterie v Evropě dosahuje doslova bizarních rozměrů a když se podíváte do výroční zprávy české BIS [6] a do všech těch politických proklamací o údajných ruských hrozbách, tak si to lehce můžete přeložit jako přípravnou fázi na české občany předtím, než generální štáb AČR přijde za vládou České republiky s tím, že NATO žádá po ČR rozmístění prostředků raketových komplexů středního doletu na území České republiky. V té chvíli již bude potřeba mít v ruce argument pro občany, protože se očekává masivní a mohutný odpor podobně, jako proti výstavbě amerického radaru v Brdech, ovšem odpor proti rozmístění raket bude v ČR mnohem větší, protože zatímco s radarem mnoho lidí jakžtakž souhlasilo, rozmístění raketových odpališť je pro mnoho lidí naprosto nepřijatelné. 

    Proto veškeré procesy, které nyní probíhají, jsou přípravou před rokem 2019, který bude velkým počátkem spuštění a oficiálního odstartování Nového světového řádu NWO. Po přijetí Globálního kompaktu v OSN v New Yorku, již nebude spuštění NWO nic bránit. To, že některé země dokumenty nepodepíšou, to nic nezmění na tom, že zbytek světa Globální kompakt přijme, a tím to bude dané. Globální kompakt odmítnou USA, Česká republika, Maďarsko a několik dalších zemí. Dokonce i Tomáš Petříček dnes kapituloval a oznámil, že ČR v New Yorku tento dokument nepodepíše [7].

    Důvodem je vliv USA a amerických partnerů na českou vládu Andreje Babiše. Tento vliv je obrovský, mnohem silnější, než kolik vlivu má Brusel na Prahu v této chvíli. I proto vidíte z Bruselu výhrůžky Praze, že pokud nezačne přijímat migranty, bude Česko vyloučeno ze Schengenu [8]. To je jasný důkaz toho, že Brusel ztrácí mocenský úchop nad Prahou a naopak posiluje vliv amerických neoconů. Radost z toho mít nemůžeme, protože takový proces přibližuje Prahu blíže Kyjevu a Varšavě, tedy ukrajinskému a polskému modelu příprav na válku s Ruskem.


    Američané nemají zadní vrátka pro přístup do čínských telefonů Huawei, to je celé tajemství současné hysterie proti Huawei v USA, ale i v ČR


    Spolu s tím si všimněte [9][10], jak Praha začíná kopírovat poslední hysterii z USA okolo čínské firmy Huawei. Tato firma je jedním z největších dodavatelů telekomunikační techniky pro mobilní operátory, vyrábí nejen telefony, ale především kompletní BTS síťová řešení pro mobilní operátory, vysílače a přijímače signálu, řídící jednotky mobilních věží a datová telecom-centra atd. Americká vláda chce v USA Huawei úplně odstavit od státních zakázek, protože se prý jedná o bezpečnostní hrozbu pro americké zájmy, protože Huawei je prý úzce propojený s čínskou vládou, i když jde o soukromou čínskou společnost, na rozdíl od státní čínské firmy ZTE, která také vyrábí mobilní technologie. Jenže hlavním problémem není bezpečnost USA, ale něco úplně jiného.



    Huawei totiž odmítla americké NSA poskytnout do svých mobilních zařízení utajené přístupy pro americké tajné služby v rámci amerického vládního programu PRISM, jak o tom nedávno hovořil Edward Snowden. Američané nemají zadní vrátka do integrovaných čipů v čínských telefonech, protože čínské firmy vyrábějící integrované obvody nikdy s americkou NSA nespolupracovaly. Ještě donedávna to nevadilo, protože čínské telefony se prodávaly jenom v Asii a v Indii, v menší míře v Evropě.

    Jenže v posledních zhruba 4 letech se stalo něco neuvěřitelného. Čínské firmy jako Huawei, Xiaomi, Honor, OnePlus, Meizo, Oppo, Vivo a Lenovo doslova válcují už nejen evropský trh, ale dokonce i ten americký. Stále více lidí si v USA místo technologicky zastarávajících a zejména brutálně předražených telefonů iPhone od Apple pořizuje jiné značky a na prvním místě to je právě produkce Huawei, která začíná předstihovat i korejský Samsung.


    Válka proti Huawei je součástí obchodní války USA proti Číně. Huawei obsazuje trhy tam, kde donedávna kraloval Apple, ale třeba i Cisco


    Ve chvíli, kdy najednou běžní Američané začnou kupovat čínský Huawei, do kterého americká NSA a tajné služby nemají zadní vrátka na úrovni čipů a integrovaných obvodů, potom to začíná představovat ohrožení americké národní bezpečnosti, protože tajné služby nebudou moci už tak snadno pronikat do telefonů amerických občanů a na dálku třeba vytahovat fotografie nebo dokumenty z datového úložiště telefonu.

    Každá firma, která v USA nechce spolupracovat s americkou vládou, je nakonec dána na sankční seznam. Pokud zvažujete nákup nového telefonu, poohlédněte se raději po čínských značkách a zdaleka se vyhněte americkému Applu, ale i korejskému Samsungu, který úzce spolupracuje v USA s americkou vládou. Není proto divu, že i v Česku se začíná nasazovat psí hlava firmě Huawei a protičínská lobby usiluje o odstavení Huawei od zakázek ze strany českých operátorů. Čínské tajné služby určitě mají do čínských telefonů přístup, to se dá očekávat a nepochybujte o tom. Otázka potom stojí jinak, jestli chcete, aby si vaše data četli Američané a na ně napojené rozvědky a organizace, anebo jestli to dovolíte Číňanům.

    Huawei P20 PRO

    Všechny tyto hysterické útoky proti Rusku a proti Číně mají společného jmenovatelé, americké globální zájmy Pax Americana pod kontrolou amerických neoconů. Huawei kromě toho, že nespolupracuje s NSA, rovněž vytlačuje americký Apple z Číny a z dalších trhů, ale rovněž i produkci americké firmy Cisco, která dodává technologie pro mobilní sítě a jejich operátory. Je to tudíž součást obchodní války proti Číně. Neoconi tuší, že právě Čína se stane novým světovým hegemonem a novou sionistickou údernou pěstí. Americká republika bude zapomenuta, ale ještě předtím bude rozvrácena zevnitř.

    V konečné fázi bývají impéria nejvíce agresivní, když padal Řím, tak římské legie válčily po celé Evropě a v Malé Asii a veškeré finance šly na války a v poslední fázi dokonce na úvěry. Když se podíváme na Evropu, ta se bude muset rozhodnout, jestli chce jít s Američany do války s Ruskem, anebo jestli chce s Bruselem vstříc islamizované budoucnosti. A taková volba ze dvou zel je strašlivá a minimálně některé země ve Střední Evropě tuto volbu podstoupit nechtějí. Otázkou je, jak dlouho půjde balancovat mezi dvěma židlemi.


    Děkujeme za přízeň

    Vážení čtenáři, děkujeme Vám za přízeň, kterou jste nám projevovali po celý tento rok. Doufáme, že články na Aeronetu, titulkovaná videa a třeba i páteční rozhlasové pořady se Vám líbily, a že skutečně obohacujeme váš znalostní a informační rozhled ve světě dnešních politických procesů a událostí. S vědomím toho, že Ježíšek už je na cestě a tento měsíc má celou řadu svátků a nepracovních volných dnů, dovoluji si Vás už takto v předstihu požádat, abyste i tento měsíc zvážili jakýkoliv finanční příspěvek na zachování provozu našeho projektu, abychom se tu mohli setkávat i další měsíc a po Novém roce.

    Pokud se vám líbí naše nepohodlné, necenzurované a faktograficky nekompromisní články, které označují a popisují fakta bez ideologického nátěru, přispějte prosím, podle svých aktuálních možností, do konce tohoto měsíce jakoukoliv finanční částkou na zachování provozu našeho serveru, a to na naší obvyklé darovací stránce zde. Přispět můžete bankovním převodem, PayPalem, BitCoinem anebo poštovní poukázkou na účet. Nezávislé a svobodné články nemohou vycházet bez Vaší podpory, protože nás sponzorují a financují pouze čtenáři jako jste Vy. Zatím jsme vybrali jen cca. 42% a do konce měsíce zbývá už jen 7 (pracovních) dní. Nemáme za sebou fondy, neziskovky, státní ani evropské dotace. Nemáme granty od zahraničních nadací, bez Vaší pomoci tento projekt nepřežije. Děkujeme všem, kteří již tento měsíc přispěli, moc si vážíme vaší podpory!

    -VK-

    Šéfredaktor AE News

    0 0

    19. 12. 2018



    0 0

    Vít Klíma
    19. 12. 2018  Literárky
    Na rusko-ukrajinských hranicích už je tolik zbraní, že by bylo s podivem, kdyby nedošlo mezi oběma protivníky k nějakému nechtěnému střetu. Jako viník bude okamžitě označen ruský prezident, Vladimír Putin a v souvislosti s tím se objeví se dvě výrazná pokušení. Pokušení první: slovanské vlády, kryté štítem NATO, budou chtít vyprovokovat Rusko k odvetě a tím i ke konfliktu s Američany. Pokušení druhé: Západ se pokusí využít Rusko – ukrajinskou válku k tomu, aby se Slované mezi sebou pozabíjeli navzájem a byl by už od nich konečně klid a pokoj.



    Nemyslím si, že se Američané nechají vtáhnout Slovany do války, což zřejmě nechtěně potvrdil i Donald Trump v rozhovoru s reportérem FOX NEWS. Moderátor se ho zeptal, proč by měl jeho syn jet bránit například Černou Horu, pokud by byla napadena. „Rozumím tomu, co říkáte. Pokládám si stejnou otázku,“ odpověděl prezident. „Víte, Černá Hora je drobná země s velmi silnými lidmi. Jsou to velmi agresivní lidé, mohou se stát bojovnými a …. máte tu třetí světovou válku,“ řekl. Donald Trump s podobným vyjádřením o tom, že nechce, aby jeho vojáci bojovali za druhé, vystoupil i na summitu NATO. Právě v reakci na podobné výroky amerického prezidenta se znovuotevřela otázka vzniku samostatné evropské armády. Souhrnně řečeno, Američané i NATO se do války zatáhnout nenechají, spíše bych si tipnul, že se pokusí vyvolat bratrovražednou válku mezi Slovany. Západ má nelíčený strach z jejich jednoty, protože Slovanů je dohromady 300 až 450 milionů, což už je pořádná síla. Síla, jíž ke své škodě, Slované nikdy nedokázali využít.


    Česko – ruské boláky


    Češi Rusům nemohou zapomenout „srpen 68´“ a Rusové Čechům zase zradu ve formě vstupu do NATO. Vyčítají nám, že při osvobození Československa padlo 150 000 vojáků Rudé armády a my jsme se jim odvděčili tím, že jsme přestoupili k jejich nepříteli.

    Rusko – český ozbrojený konflikt?


    Rusové příliš neoplývají penězi a musejí otáčet každý rublík, takže příliš nevěřím na pozemní válku s Ruskem, protože v ČR není dostatek válečné kořisti, která by Rusům uhradila náklady spojené s dobytím a obsazením naší republiky. Politická „váha“ ČR je také velice nízká, takže ani z tohoto významu nemá naše obsazení význam. Jen pro ilustraci: na oslavách 100 let od založení Československa byl účasten jediný prezident ze sousední země, a to slovenský Andrej Kiska. Ostatní se ani neobtěžovali přijet, nebo ze slušnosti alespoň za sebe někoho poslat; totéž platí i o EU, která k nám nevyslala jediného, byť subalterního úředníčka.

    Názor, že „armádu sice porazit lze, zemi však úspěšně okupovat ne“, potvrzuje dnes i George Friedman, americký zpravodajský expert a odborník na národní bezpečnost. Očekávám proto, že za zradu nás Rusové potrestají pouze bombardováním, ale žádná okupace následovat nebude. Znovu opakuji, pro Rusy má význam jedině raketový útok, všechny ostatní varianty jsou pro ně ztrátové, a proto velmi nepravděpodobné.

    Pokud se rakety osvědčí a z Prahy, Brna a Ostravy se stanou nové české Drážďany, poroste po nich, na světových trzích, poptávka. Víme, že rakety ověřené bojem jsou mnohem dražší, než jen ze střelnice.


    Jak to dnes vypadá s naší protivzdušnou obranou?


    Nejsem na žádný vojenský expert, ale to co jsem se o ní dočetl je otřesné. Zaprvé, že je zoufale zastaralá a za druhé, že nebetyčnou hloupostí bylo, bez náhrady, zrušit systém PVOS, který byl jeden z nejpropracovanějších v Evropě (zkratka PVOS znamená Vojsko Protivzdušné obrany státu). Cituji: „Způsob obrany byl objektový, protože nikdy nebylo a ani dosud není dosti prostředků k plošnému pokrytí celého území. Takže přikryta byla především politicko-administrativní a ekonomická centra: Praha, Plzeň, Ostrava, Brno, Bratislava, Košice. Objekty byly bráněny protiletadlovými raketovými systémy se solidní účinností. Ostatní města či objekty nezůstávaly bez obrany. Vojsko Protivzdušné obrany státu mělo radiotechnické vojsko, které zjišťovalo nezbytné prvky pro sledování vzdušných cílů, protiletadlové brigády a oddíly k ničení letounů raketami, ale i stíhací letectvo, které působilo i tam, kde nebyla objektová obrana raketami. Se všemi třemi zmíněnými druhy prostředků bylo vojsko PVOS organizováno ve dvou divizích PVOS (1. divize PVOS - Žatec, 2. divize PVOS - Brno). Modernizace protiletadlovými raketami S-200, S-300 a stíhacími letouny MIG-29 významně zvýšila její účinnost. Pro ilustraci mohu uvést, že Američané se asi v polovině devadesátých let vyjádřily o oddílu raket S-300 v tom smyslu, že by spolehlivě ubránil Washington (a my jsme oddíl měli rozmístěn k obraně Prahy)“ (zdroj: zde). Generál Chmelař na otázku, co vlastně dnes zůstalo z tohoto druhu vojsk, odpovídá: Pětadvacátý protiraketový pluk ve Strakonicích, který má za úkol obranu Jaderné elektrárny Temelín, a 22. taktická letka v Čáslavi. To je jediná protivzdušná obrana, která u nás existuje“. K obdobným závěrům dochází i vojenský odborník Martin Keller (ZDE). A teď si představte, že proti naší zastaralé protivzdušné obraně stojí Vzdušné a kosmické síly Ruska s moderní výzbrojí a obrovskými praktickými zkušenostmi, které získaly v Sýrii. Nebylo by lepší se válce s Ruskem vyhnout? Nebylo by jednodušší, kdyby Slované mezi sebou vůbec neválčili?


    Závěry:


    1. naprosto nesmyslné a nepravdivé jsou výroky, že nás Rusové chtějí obsadit. Nekyne jim z toho žádný rozumný zisk;

    2. naprosto nesmyslné a nepravdivé jsou informace o rejdění velkého počtu čínských a ruských agentů na našem území. Čechy nejsou, nikdy nebyli a ani nebudou jejich cílovou stanicí, nýbrž jen přestupní, směrem na Západ;

    3. ČR, díky své geniální poloze vyhýbající se hlavním frontovým liniím, vůbec nepotřebuje armádu. Naprosto by stačilo převést současnou armádu pod Ministerstvo vnitra a transformovat ji ve vojska Ministerstva vnitra, které mají za úkol hlídat hranice a vnitřní bezpečnost státu, včetně obyvatelstva;

    4. Vojska ministerstva vnitra moderně vyzbrojit, s akcentem na protivzdušnou obranu;

    5. domluvit se s vedením NATO, aby většina peněz na obranu mohla směrovat do zdokonalení zejména dopravní infrastruktury. Budeme-li někam potřebovat přesunout těžkou techniku, naše mosty to nevydrží a spadnou. Stav našich železnic a dálnic je také víc než tristní. Investice do infrastruktury prospějí jak armádě, tak i obyvatelstvu;

    6. pokračovat v účasti na misích USA a NATO. Slovanští bratři a sestry si od účastí na nich slibují poskytnutí reciproční pomoc ze strany USA a NATO, až ji zase oni budou potřebovat. Naděje by měla umírat poslední;

    7. zbytečně dále nehrotit vztahy s Ruskem. O Češích je známo, že se názorově „točí jak korouhvička ve větru“. Vane-li vítr z Moskvy, jsou Rusové jejich nejlepšími kamarády a vane-li ze Západu, jsou titíž Rusové jejich největším nepřítelem. Češi to dělají zištně, v očekávání odměny od protektora;

    8.sami Slované by měli trvat na ukončení Rusko-ukrajinského konfliktu. Řeka Dněpr dělí Ukrajinu zhruba na dvě poloviny. Od Dněpru na východ mají převahu proruské síly a od Dněpru na západ proevropské. Není nic jednoduššího, než vypsat referendum a zeptat se Ukrajinců, zda lidé na obou březích Dněpru chtějí žít ve společném státě, nebo na místě jednotné Ukrajiny mají vzniknout dva nezávislé státy. Rozhodnut o své budoucnosti by měli sami Ukrajinci;

    9. odstranění rusko-ukrajinského konfliktu by mohlo do Evropy přinést větší klid a válka mezi Slovany by vůbec nemusela vzniknout. Myslím si, že právě sem by měli Slované společně napřít síly.

    - - -

    0 0
  • 12/19/18--09:56: Trump velí
  • Erik Best19. 12. 2018    EB 
    Emmanuel Macron řekl 11. listopadu Fareedu Zakariovi na CNN, že by bylo velkou chybou, kdyby evropské země navyšovaly své rozpočty na obranu jen proto, aby mohly kupovat americké zbraně. Andrej Babiš se dva měsíce předtím vyjádřil podobně. Když Trump nepřímo nabádá Evropany, aby kupovali americké zbraně, čímž by vyřešil deficit obchodní bilance s Evropou, není na tom podle Babiše pro Českou republiku nic dobrého. 


    Transatlantický tlak v této oblasti zesílil tento týden, když jeden z Babišových podřízených, Dušan Navrátil z NÚKIBu, vydal zákonné varování před použitím technických nebo programových prostředků Huawei a ZTE Corporation. Pokud je to jen první krok na cestě k podobnému zákazu, jaký Trump podepsal 13. srpna jako součást zákona Defense Authorization Act, mohlo by to narušit práceschopnost české vlády...dokud vybavení nenahradí technologie schválená USA. Trump hraje o hodně a Navrátil si možná ani neuvědomuje, že se stal ochotným pěšákem.

older | 1 | .... | 669 | 670 | (Page 671) | 672 | 673 | .... | 683 | newer